Vyberte pokusně zaváděné prvky, které byste chtěli vyzkoušet

Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex

Dokument 62002TJ0251

Rozsudek Soudu prvního stupně (druhého senátu) ze dne 13. prosince 2004.
E proti Komisi Evropských společenství.
Úředníci - Odměna - Žaloba na neplatnost - Žaloba na náhradu škody.
Věc T-251/02.

Sbírka rozhodnutí – Veřejná služba 2004 I-A-00359; II-01643

Identifikátor ECLI: ECLI:EU:T:2004:357

ROZSUDEK SOUDU (druhého senátu)

13. prosince 2004

Věc T‑251/02

E

v.

Komise Evropských společenství

„Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Denní příspěvek – Příspěvek na zařízení – Náhrada cestovních výdajů při nástupu do zaměstnání a nákladů na stěhování – Místo náboru – Články 4, 5, 7, 9 a 10 přílohy VII služebního řádu – Žaloba na neplatnost – Žaloba na náhradu škody“

Úplný text ve francouzském jazyce II - 0000

Předmět:         Žaloba, jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 29. srpna 2001, jímž se za místo původu a místo náboru žalobkyně určuje Brusel a jímž se zamítá její nárok na příspěvek za práci v zahraničí, příspěvek na zařízení a denní příspěvek, jakož i náhrada cestovních výdajů a stěhovacích nákladů spojených s jejím nástupem do služebního poměru, a jednak návrh na úhradu úroků z prodlení a na náhradu škody.

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.     Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí ─ Podmínky přiznání ─ Neexistence obvyklého bydliště a hlavní profesní činnosti ve členském státě přidělení během referenčního období ─ Pojem

(Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1)

2.     Úředníci – Odměňování ─ Přiznání příspěvků a dávek uvedených v příloze VII služebního řádu ─ Přesně stanovená pravomoc příslušného orgánu ─ Rozsah soudní kontroly

(Služební řád úředníků, příloha VII, články 4, 5, 7, 9 a 10)

3.     Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí ─ Podmínky přiznání ─ Rozlišování mezi situacemi vyplývajícími z práce ve službách státu nebo mezinárodní organizace a situacemi vyplývajícími ze služby konané v rámci dočasného přidělení soukromou institucí ─ Porušení zásady rovnosti zacházení ─ Neexistence

1.     Článek 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu musí být vykládán tak, že jako základní kritérium pro přiznání příspěvku za práci v zahraničí zohledňuje obvyklé bydliště úředníka před jeho nástupem do služebního poměru.

Obvyklým bydlištěm je místo, kde si dotyčný stanovil, s vůlí udělit mu trvalou povahu, trvalé nebo obvyklé středisko svých zájmů, přičemž za účelem stanovení obvyklého bydliště je nutno zohlednit veškeré skutkové okolnosti, které ho tvoří.

Jakýkoliv výklad, který by z nároku na příspěvek za práci v zahraničí vylučoval úředníka, který měl v zemi svého budoucího místa přidělení svoje obvyklé bydliště nebo tam vykonával svoji hlavní profesní činnost pouze v průběhu části referenčního období, by nerespektoval důvod existence tohoto příspěvku, a sice kompenzaci nákladů a zvláštních nevýhod vyplývajících z trvalého výkonu služebních povinností v zemi, se kterou úředník před svým nástupem do služebního poměru nenavázal trvalé styky.

(viz body 53, 54 a 70)

Odkazy: Soudní dvůr, 15. září 1994, Magdalena Fernández v. Komise, C‑452/93 P, Recueil, s. I‑4295, bod 22; Soud, 8. dubna 1992, Costacurta Gelabert v. Komise, T‑18/91, Recueil, s. II‑1655, bod 42 a uvedená judikatura; Soud, 14. prosince 1995, Diamantaras v. Komise, T‑72/94, Recueil FP, s. I‑A-285 a II‑865, bod 48; Soud, 28. září 1999, J v. Komise, T‑28/98, Recueil FP, s. I‑A-185 a II‑973, bod 32

2.     Ustanovení přílohy VII služebního řádu neposkytují příslušnému orgánu žádnou diskreční pravomoc pro poskytnutí či neposkytnutí příspěvků a dávek, které stanoví, ale svěřuje mu související pravomoc v tom smyslu, že kogentní znění výše uvedených ustanovení ukazuje, že orgán je povinen poskytnout dotčený příspěvek nebo dávku, jakmile konstatuje, že podmínky stanovené příslušným ustanovením jsou splněny. Z toho vyplývá, že při posuzování skutkového stavu zjištěného příslušným orgánem a kvalifikace tohoto skutkového stavu tímto orgánem za účelem zodpovězení otázky, zda jsou splněny podmínky, kterým podléhá přiznání těchto příspěvků, vykonává soudce Společenství úplnou soudní kontrolu.

(viz bod 118)

Odkazy: Soud, 21. října 2003, Birkhoff v. Komise, T‑302/01, Recueil FP, s. I‑A-245 a II‑1185, bod 38

3.     Vzhledem k tomu, že stanovení podmínek vedoucích k nároku na příspěvek za práci v zahraničí spadá do výkonu diskreční pravomoci orgánů Společenství, zásada nediskriminace a rovnosti zacházení by byla porušena pouze v případě, že by čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII obsahoval svévolné rozlišování nebo rozlišování zjevně nepřiměřené vzhledem k jeho cíli, kterým je kompenzovat náklady a zvláštní nevýhody vyplývající z trvalého výkonu služebních povinností v zemi, se kterou úředník před svým nástupem do služebního poměru nenavázal trvalé styky.

Přitom vzhledem k tomuto cíli nemůže být rozlišování mezi situacemi vyplývajícími z práce ve službách státu nebo mezinárodní organizace na jedné straně a situacemi vyplývajícími ze služby konané v rámci dočasného přidělení soukromou institucí na straně druhé považováno za svévolné nebo zjevně nepřiměřené. Existence odchylky stanovené čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII ve prospěch úředníka, který měl během referenčního období bydliště v zemi přidělení, jestliže byl ve služebním poměru k jinému státu nebo mezinárodní organizaci, je totiž odůvodněná právě v případě, že za takových podmínek nelze mít u tohoto úředníka za to, že se zemí přidělení navázal trvalé styky. Okolnost, že použití kategorií uvedených v článku 4 přílohy VII může sice zapříčinit okrajové situace, ve kterých bude úředníkovi odepřen nárok na příspěvek za práci v zahraničí, nachází-li se v situacích blízkých situacím uvedeným v tomto článku, nicméně neumožňuje shledat v ustanoveních tohoto článku svévolné rozlišování. Volba zákonodárce omezit presumpci neexistence trvalých styků na situace vyplývající z práce ve službách jiného státu nebo mezinárodní organizace tedy nemůže být považována za takové rozlišování.

(viz body 124–126)

Odkazy: Soudní dvůr, 15. ledna 1981, Vutera v. Komise, 1322/79, Recueil, s. 127, body 8 a 9; Diamantaras v. Komise, výše uvedený, bod 48; Soud 30. září 1998, Busacca a další v. Účetní dvůr, T‑164/97, Recueil FP, s. I‑A-565 a II‑1699, body 48 a 49; J v. Komise, výše uvedený, bod 32; Soud, 8. ledna 2003, Hirsch a další v. ECB, T‑94/01, T‑152/01 a T‑286/01, Recueil FP, s. I‑A-1 a II‑27, bod 51

Nahoru