–

za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,

–

za řeckou vládu: K. Boskovits a C. Kokkosi, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: M. Owsiany-Hornung a T. Scharf, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (Úř. věst. 2009, L 211, s. 55).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností G sp. z o.o. (dále jen „společnost G“) a W S. A., dodavatelem energie (dále jen „dodavatel W“), ve věci zaplacení smluvní pokuty, kterou je povinna uhradit společnost G za předčasné ukončení smlouvy na dodávky elektřiny uzavřené mezi těmito stranami na dobu určitou a za pevnou cenu.

3

Body 1, 3, 7, 8, 42, 51, 52, 54 a 57 odůvodnění směrnice 2009/72 uváděly:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanovil:

„Tato směrnice stanoví společná pravidla pro výrobu, přenos, distribuci a dodávky elektřiny a také opatření na ochranu spotřebitele s cílem zlepšit a integrovat konkurenceschopné trhy s elektřinou ve Společenství. […]“

5

Článek 2 uvedené směrnice stanovil:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

7.   ‚zákazníkem‘ velkoodběratel nebo konečný spotřebitel elektřiny;

[…]

9.   ‚konečným spotřebitelem‘ zákazník nakupující elektřinu pro vlastní potřebu;

10.   ‚zákazníkem v domácnosti‘ zákazník nakupující elektřinu pro vlastní spotřebu v domácnosti, kromě obchodních nebo profesionálních činností;

11.   ‚zákazníkem mimo domácnost‘ jakákoli fyzická nebo právnická osoba nakupující elektřinu, která není určena pro její vlastní potřebu v domácnosti, včetně výrobců a velkoodběratelů;

12.   ‚oprávněným zákazníkem‘ zákazník, který může volně nakupovat elektřinu od dodavatele dle vlastního výběru ve smyslu článku 33;

[…]“

6

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Povinnosti veřejné služby a ochrana zákazníka“, v odstavcích 3 až 5 a 7 stanovil:

„3.   Členské státy zajistí, aby alespoň všichni zákazníci v domácnostech, a pokud to členské státy uznají za vhodné, i malé podniky (především podniky s méně než 50 zaměstnanci a s ročním obratem nebo bilanční sumou nejvýše 10 milionů [eur]) mohli využívat univerzální služby […]

[…]

4.   Členské státy zajistí, aby měli všichni zákazníci právo na dodávky elektřiny od dodavatele, pokud s tím dodavatel souhlasí, bez ohledu na to, v jakém členském státě je dodavatel registrován […]

5.   Členské státy zajistí, aby:

[…]

Členské státy zajistí, aby práva uvedená v písmenech a) a b) byla přiznána všem zákazníkům, a to bez diskriminace z hlediska nákladů, úsilí či času.

[…]

7.   Členské státy přijmou vhodná opatření na ochranu konečných spotřebitelů […]. Členské státy zabezpečí vysokou úroveň ochrany spotřebitele, zejména s ohledem na transparentnost týkající se smluvních podmínek, obecných informací a mechanismů řešení sporů. Členské státy zajistí, aby oprávněný zákazník byl skutečně schopen přejít snadno k jinému dodavateli. Tato opatření musí zahrnovat opatření uvedená v příloze I, alespoň pokud jde o zákazníky v domácnostech.“

7

Článek 33 směrnice 2009/72, nadepsaný „Otevírání trhu a vzájemnost“, stanovil v odstavci 1 následující:

„Členské státy zajistí, aby za oprávněné zákazníky byli považováni:

[…]

8

Příloha I této směrnice, nadepsaná „Opatření na ochranu spotřebitele“, v odstavci 1 stanovila:

„Aniž jsou dotčeny předpisy Společenství o ochraně spotřebitele […], měla by opatření uvedená v článku 3 zákazníkům zabezpečit, aby

a) měli právo uzavřít se svým poskytovatelem služeb v elektroenergetice smlouvu, která obsahuje:

[…]

[…]

Podmínky musí být spravedlivé a dobře známé předem. V každém případě by se tyto informace měly poskytovat před uzavřením nebo potvrzením smlouvy. […]

[…]

[…]“

9

Směrnice 2009/72 byla s účinností od 1. ledna 2021 zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU (Úř. věst. 2019, L 158, s. 125) v souladu s čl. 72 prvním pododstavcem směrnice 2019/944.

10

Článek 4 směrnice 2019/944, nadepsaný „Svobodný výběr dodavatele“, stanoví:

„Členské státy zajistí, aby všichni zákazníci mohli svobodně nakupovat elektřinu od dodavatele dle vlastního výběru a aby všichni zákazníci mohli mít více než jednu smlouvu na dodávky elektřiny současně, pod podmínkou, že jsou zřízena požadovaná místa připojení a body měření.“

11

Článek 12 této směrnice, nadepsaný „Právo na změnu dodavatele a pravidla týkající se poplatků souvisejících se změnou dodavatele“, v odstavci 3 stanoví:

„[…] [Č]lenské státy [mohou] dodavatelům […] povolit účtování poplatků za ukončení smlouvy zákazníkům, kteří z vlastní vůle ukončí smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, pokud jsou tyto poplatky součástí smlouvy, již zákazník z vlastní vůle uzavřel, a zákazník je před uzavřením smlouvy o těchto poplatcích jasně informován. Tyto poplatky musí být přiměřené a nesmějí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu, kterou dodavatel […] utrpěl v důsledku vypovězení smlouvy zákazníkem, včetně nákladů na případné investice v rámci balíčku nebo na služby, které již byly zákazníkovi poskytnuty jako součást plnění smlouvy. Důkazní břemeno týkající se výše přímé hospodářské ztráty nese dodavatel […] a přípustnost poplatků za ukončení smlouvy sleduje regulační orgán nebo jiný příslušný vnitrostátní orgán.“

12

Energetický zákon (ustawa – Prawo energetyczne) ze dne 10. dubna 1997 (Dz. U. částka 54, č. 348), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „energetický zákon“), v čl. 4j odst. 3a stanoví:

„Konečný spotřebitel může zasláním písemného prohlášení energetické společnosti vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou, na jejímž základě mu tato společnost dodává plynná paliva nebo energii, aniž by mu tím vznikla povinnost uhradit jiné náklady a náhradu škody než ty, které vyplývají z obsahu smlouvy.“

13

Občanský zákoník (ustawa – Kodeks cywilny) ze dne 23. dubna 1964 (Dz. U. částka 16, č. 93), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský zákoník“), v čl. 483 odst. 1 stanoví:

„Smlouva může stanovit, že škoda, která vznikla v důsledku nesplnění nebo nesprávného splnění nepeněžité povinnosti, se nahradí zaplacením určité částky (smluvní pokuty).“

14

Článek 484 občanského zákoníku stanoví:

„§ 1. V případě nesplnění nebo nesprávného splnění povinnosti náleží věřiteli smluvní pokuta až do výše stanovené pro tento účel, a to bez ohledu na rozsah vzniklé škody. Pokud se strany nedohodnou jinak, nárok na náhradu škody přesahující výši stanovené smluvní pokuty není přípustný.

§ 2. Pokud byla splněna podstatná část povinnosti, může dlužník požádat o snížení smluvní pokuty; totéž platí, je-li smluvní pokuta zjevně nepřiměřená.“

15

Dne 1. ledna 2010 společnost G, malý podnik zaměstnávající méně než 50 osob, a dodavatel W uzavřeli sdruženou smlouvu (dále jen „sdružená smlouva“), na jejímž základě se dodavatel zavázal prodávat elektřinu pro agroturistickou farmu v K. (Polsko).

16

Dne 23. února 2015 uzavřely uvedené strany dohodu, v níž se společnost G zavázala pokračovat ve sdružené smlouvě nejméně do 31. prosince 2016. V této dohodě smluvní strany rovněž sjednaly, že budou mít právo vypovědět uvedenou smlouvu v určité výpovědní lhůtě a v případě, že společnost G ukončí smlouvu před uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, bude dodavatel W požadovat od této společnosti zaplacení částky odpovídající ceně elektřiny, kterou se od něj uvedená společnost zavázala koupit, ale kterou ještě nezaplatila ani nespotřebovala, přičemž tato cena byla stanovena v uvedené dohodě.

17

Dne 30. ledna 2015 společnost G mimoto uzavřela se společností Z S. A., jiným dodavatelem elektřiny, smlouvu na dodávky elektřiny pro stejnou agroturistickou farmu. Společnost Z na základě plné moci, která jí byla v této souvislosti udělena, informovala dne 25. února 2015 dodavatele W o uzavření uvedené smlouvy a oznámila mu, že v případě, že s touto novou situací nebude souhlasit, sdruženou smlouvu vypovídá.

18

Dne 9. března 2016 zaslal dodavatel W společnosti G výzvu k úhradě ve výši 63959,70 polských zlotých (PLN) (přibližně 14161 EUR) z titulu smluvní pokuty za předčasné ukončení sdružené smlouvy, ke kterému došlo předčasnou změnou dodavatele elektřiny. Vzhledem k tomu, že společnost G neuhradila požadovanou platbu ve stanovené lhůtě, podal dodavatel W dne21. listopadu 2016 k Obvodnímu soudu pro hlavní město Varšavu ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla m. st. Warszawy w Warszawie, Polsko) žalobu, kterou se domáhal, aby bylo společnosti G uloženo zaplatit mu uvedenou částku navýšenou o úroky.

19

Rozsudkem ze dne 7. února 2020 uvedený soud tomuto návrhu vyhověl. Obvodní soud pro hlavní město Varšavu ve Varšavě (Sąd Rejonowy dla m. st. Warszawy w Warszawie) měl zejména za to, že dodavatel W byl oprávněn požadovat zaplacení smluvní pokuty, jelikož jeho smlouva se společností G byla ukončena před dohodnutým termínem změny dodavatele, k níž došlo uzavřením nové smlouvy se společností Z. V tomto ohledu uvedený soud uvedl, že podle čl. 484 odst. 1 občanského zákoníku návrh na zaplacení smluvní pokuty není vázán na prokázání existence škody a požadovaná částka odpovídá tomu, co bylo stanoveno v dohodě uvedené v bodě 16 tohoto rozsudku.

20

Společnost G podala proti tomuto rozsudku odvolání ke Krajskému soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko), tedy k předkládajícímu soudu, přičemž mimo jiné tvrdila, že podle čl. 3 odst. 5 směrnice 2009/72 jí zaplacení smluvní pokuty nemůže být uloženo. V tomto ohledu zdůraznila, že dodavatel W neutrpěl škodu, ale pouze mu vznikl ušlý zisk. Dodavatel W na svou obranu tvrdí, že v souladu s čl. 484 odst. 1 občanského zákoníku se výše smluvní pokuty neodvíjí od výše vzniklé škody.

21

Předkládající soud úvodem poznamenává, že na spor, který mu byl předložen, je sice směrnice 2009/72 ratione temporis použitelná, avšak byla zpřesněna prostřednictvím článku 4 a čl. 12 odst. 3 směrnice 2019/944, což může mít podle jeho názoru dopad na uplatňování práv zákazníků, jak jsou stanovena ve směrnici 2009/72.

22

Pokud jde o spor v původním řízení, předkládající soud na prvním místě uvádí, že čl. 4j odst. 3a energetického zákona umožňuje ukončit smlouvu uzavřenou na dobu určitou bez vzniku povinnosti zaplatit jiné náklady a náhradu škody než ty, které vyplývají z obsahu smlouvy, ale že tento zákon nestanoví žádné kritérium, byť jen kritérium přiměřenosti, pro výpočet těchto nákladů a náhrad, a nevylučuje možnost požadovat paušální náhradu škody. Předkládající soud rovněž uvádí, že smluvní pokutu ve smyslu občanského zákoníku může soud snížit pouze na návrh dotyčné strany a že je to dotyčná strana, kdo nese důkazní břemeno ohledně nepřiměřenosti této pokuty.

23

Kromě toho předkládající soud uvádí, že i když je podle právní nauky možné rozhodnout o neplatnosti zjevně nepřiměřené náhrady škody za ukončení smlouvy, pokud jde o smluvní vztahy se spotřebiteli, není naproti tomu možné zkoumat případnou zneužívající povahu ujednání ukládajících takové smluvní pokuty, pokud se smluvní vztah týká malého podniku.

24

V tomto ohledu předkládající soud poznamenává, že energetický zákon nijak neodkazuje na ochranu spotřebitele a neumožňuje moderaci pokut z moci úřední pro zákazníky mimo domácnost, ani neobsahuje žádná kritéria pro jejich výpočet. Na jedné straně přitom podle čl. 3 odst. 5 směrnice 2009/72 musí členské státy zajistit, aby bylo právo na změnu dodavatele zákazníkům přiznáno bez diskriminace z hlediska nákladů, úsilí a času. Na druhé straně čl. 3 odst. 7 této směrnice zmiňuje nutnost, aby toto právo mohlo být účinně a snadno vykonáno, což znamená, že při uplatňování tohoto práva musí být dodržena náležitá přiměřenost mezi výší smluvní pokuty a náklady, které vznikly druhé smluvní straně. Kromě toho podle předkládajícího soudu čl. 3 odst. 7 směrnice 2009/72 ve spojení s přílohou I této směrnice sice stanoví, že v případě zákazníka v domácnosti nemá být při změně dodavatele účtován žádný poplatek, energetický zákon však takové upřesnění neobsahuje.

25

Předkládající soud se domnívá, že skutečnost, že vnitrostátní právo připouští ujednání o smluvních pokutách, aniž stanoví mimo jiné kritéria pro výpočet jejich výše, by mohla zmařit cíl ochrany spotřebitele, který unijní normotvůrce sledoval při přijetí čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice 2009/72 a čl. 12 odst. 3 směrnice 2019/944, jakož i svobodu zákazníků ukončovat smlouvy, a narušit záruky rovného přístupu unijních elektroenergetických podniků k zákazníkům.

26

S ohledem na tyto skutečnosti si předkládající soud klade otázku, zda čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice 2009/72 brání možnosti sjednat se zákazníkem smluvní pokutu za ukončení smlouvy na dodávky energie uzavřené na dobu určitou, pokud tento zákazník hodlá změnit dodavatele, bez ohledu na výši utrpěné škody a bez toho, aby bylo v rozhodném právu stanoveno kritérium pro výpočet poplatků a pro jejich snížení.

27

Na druhém místě si předkládající soud klade otázku, zda je možné smluvně uložit zákazníkům odebírajícím energii poplatky za ukončení smlouvy na dodávky energie před uplynutím její platnosti v rámci změny dodavatele, pokud tyto poplatky de facto odpovídají nákladům na neodebranou energii, vzhledem k cíli zaručit skutečnou možnost snadno změnit dodavatele energie a nediskriminační provedení změny dodavatele energie, jakož i k nutnosti dodržovat zásadu proporcionality. Předkládající soud má za to, že směrnice 2019/944 v tomto ohledu poskytuje v čl. 12 odst. 3 užitečné informace pro výklad čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice 2009/72, zejména odkazem na „přímou hospodářskou ztrátu“, kterou dodavatel utrpěl, a na přiměřenost.

28

V této souvislosti předkládající soud tvrdí, že smluvní pokuta typu „take or pay“ přenáší celé finanční riziko plynoucí z této smlouvy na zákazníka. Podle jeho názoru je tedy zjevně nepřiměřená a může zákazníka nutit k tomu, aby pokračoval v plnění smlouvy, i když si to nepřeje. V případě takových smluv však podle předkládajícího soudu může „přímá hospodářská ztráta“ odpovídat nákladům spojeným s dodávkami energie dotyčnému zákazníkovi a s nutností udržovat celou infrastrukturu, jakož i nákladům spojeným s již uzavřenými přepravními nebo distribučními smlouvami a mzdám. Předkládající soud si tedy klade otázku ohledně výkladu pojmu „přiměřené výše poplatků ve vztahu k přímé hospodářské ztrátě“ dodavatele energie a ohledně toho, zda směrnice 2009/72 vyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava výslovně stanovila způsob výpočtu těchto poplatků.

29

Za těchto okolností se Krajský soud ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

30

Úvodem je třeba uvést, že i když předkládající soud odkazuje v odůvodnění své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na několik ustanovení směrnice 2019/944, tato směrnice zrušila a nahradila směrnici 2009/72 až od 1. ledna 2021. Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutečností ve sporu v původním řízení se tak na tento spor vztahují ustanovení směrnice 2009/72. V projednávané věci tedy není namístě vykládat směrnici 2019/944, která navíc není výslovně uvedena v otázkách položených předkládajícím soudem. I když předkládající soud obecně odkazuje na dodávky energie, ve sporu v původním řízení se jedná pouze o dodávky elektřiny. Směrnice 2009/72 se ostatně podle svého článku 1 týká pouze vnitřního trhu s elektřinou.

31

Za těchto okolností je třeba mít za to, že podstatou těchto dvou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice 2009/72 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě, že malý podnik předčasně ukončí za účelem změny dodavatele smlouvu na dodávky elektřiny uzavřenou na dobu určitou a za pevnou cenu, je povinen zaplatit smluvní pokutu sjednanou v této smlouvě, jejíž výše může odpovídat celkové ceně elektřiny, kterou se zavázal koupit, i když tato elektřina nebyla a nebude spotřebována, přičemž tato právní úprava nestanoví kritérium pro výpočet takové pokuty nebo pro její případné snížení.

32

Pro účely výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí.

33

Pokud jde na prvním místě o znění ustanovení, jejichž výklad je požadován, čl. 3 odst. 5 první pododstavec písm. a) směrnice 2009/72 stanoví, že členské státy zajistí, aby v případě, že si zákazník přeje změnit dodavatele a dodržuje přitom podmínky smlouvy, byla tato změna provedena dotčeným dodavatelem, případně dotčenými dodavateli, ve lhůtě tří týdnů. Druhý pododstavec čl. 3 odst. 5 této směrnice doplňuje, že členské státy zajistí, aby práva uvedená v prvním pododstavci tohoto odstavce 5 byla přiznána všem zákazníkům, a to bez diskriminace z hlediska nákladů, úsilí či času. V odstavci 7 tohoto článku 3 se stanoví, že členské státy přijmou vhodná opatření na ochranu konečných spotřebitelů, zabezpečí vysokou úroveň ochrany spotřebitele, zejména s ohledem na transparentnost týkající se smluvních podmínek, a zajistí, aby oprávněný zákazník byl skutečně schopen přejít snadno k jinému dodavateli. Toto ustanovení dále stanoví, že zmíněná opatření musí zahrnovat opatření uvedená v příloze I citované směrnice, „alespoň pokud jde o zákazníky v domácnostech“.

34

Kromě toho podle čl. 2 bodu 9 téže směrnice se pojmem „konečný spotřebitel“ rozumí „zákazník nakupující elektřinu pro vlastní spotřebu“, zatímco podle bodu 12 tohoto článku 2 se pojmem „oprávněný zákazník“ rozumí „zákazník, který může volně nakupovat elektřinu od dodavatele dle vlastního výběru ve smyslu článku 33 [směrnice 2009/72]“. Posledně uvedený pojem tedy podle čl. 33 odst. 1 písm. c) této směrnice zahrnuje od 1. července 2007„všechny zákazníky“.

35

Je rovněž třeba uvést, podobně jako to učinil generální advokát v poznámce pod čarou 17 svého stanoviska, že směrnice 2009/72 neobsahuje definici pojmu „spotřebitel“, který je v této směrnici obsažen, ale že ji lze vyvodit z bodu 1 odůvodnění této směrnice, který uvádí, že účelem vnitřního trhu s elektřinou je poskytnout skutečnou možnost výběru „všem spotřebitelům v […][U]nii, ať již občanům nebo podnikům“, jakož i z bodu 42 odůvodnění této směrnice, který uvádí, že pokud směrnice nestanoví jinak, má tento výraz v téže směrnici široký význam, a zahrnuje tedy v zásadě každého „konečného spotřebitele“, tedy jak „zákazníky v domácnostech“, tak i „konečné zákazníky mimo domácnosti“, včetně malých podniků.

36

Z výše uvedeného vyplývá, že znění čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice 2009/72 ve spojení s relevantními definicemi uvedenými v bodech 34 a 35 tohoto rozsudku se v podstatě omezuje na požadavek, aby taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava popsaná v bodě 31 tohoto rozsudku, zaprvé zaručovala, že konečný spotřebitel může, pokud si to přeje, skutečně a snadno změnit dodavatele elektřiny v souladu se zněním a podmínkami své smlouvy na dodávky elektřiny, zadruhé zajišťovala, aby taková smluvní ujednání, jako jsou ujednání popsaná v témže bodě 31, byla transparentní, a zatřetí aby stanovila mechanismus řešení sporů, které mohou vzniknout mezi spotřebitelem a jeho dodavatelem elektřiny.

37

Skutečnost, že taková vnitrostátní právní úprava umožňuje, aby smlouva na dodávky elektřiny na dobu určitou a za pevně stanovenou cenu stanovila, že v případě jejího předčasného ukončení ze strany zákazníka za účelem změny dodavatele zaplatí zákazník smluvní pokutu, a to i tehdy, je-li sjednána takovým způsobem, jak je popsáno v bodě 31 tohoto rozsudku, a za předpokladu, že tato právní úprava vyžaduje zaprvé, aby takové smluvní ujednání bylo formulováno jasně, takže umožňuje zákazníkovi pochopit jeho rozsah před podpisem smlouvy, a aby bylo sjednáno na základě svobodné vůle, čímž je splněna podmínka transparentnosti vyplývající ze znění shora uvedených ustanovení, a zadruhé aby v případě sporu byla stanovena možnost domáhat se nápravy ve správním nebo soudním řízení, přitom nebrání nutně tomu, aby tento zákazník měl skutečnou možnost snadno změnit dodavatele.

38

Naproti tomu lze uvést, že čl. 3 odst. 5 směrnice 2009/72 upřesňuje, že změna dodavatele musí být provedena v souladu s podmínkami smlouvy.

39

Dále je pravda, jak již bylo uvedeno v bodě 33 tohoto rozsudku, že poslední věta čl. 3 odst. 7 této směrnice stanoví, že členské státy musí k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přijmout opatření uvedená v příloze I citované směrnice, alespoň pokud jde o zákazníky v domácnostech. Jak vyplývá z této přílohy I, tato opatření zahrnují opatření, jejichž cílem je zajistit, aby podle odst. 1 písm. a) uvedené přílohy I měli zákazníci právo uzavřít smlouvu se svým dodavatelem elektřiny, která obsahuje informaci o tom, zda je možné bezplatné ukončení smlouvy, a podle odst. 1 písm. e) téže přílohy I aby jim nebyl účtován poplatek při změně dodavatele. Z bodu 10 článku 2 téže směrnice přitom vyplývá, že pojmem „zákazník v domácnosti“ se rozumí „zákazník nakupující elektřinu pro vlastní spotřebu v domácnosti, kromě obchodních nebo profesionálních činností“, zatímco pojmem „zákazník mimo domácnost“ se podle bodu 11 tohoto článku 2 rozumí „jakákoli fyzická nebo právnická osoba nakupující elektřinu, která není určena pro její vlastní potřebu v domácnosti, včetně výrobců a velkoodběratelů“.

40

Vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 7 směrnice 2009/72 výslovně stanoví, že členské státy mohou pro účely uplatňování opatření uvedených v příloze I této směrnice rozlišovat mezi zákazníky nakupujícími elektřinu pro vlastní spotřebu v domácnosti a zákazníky nakupujícími elektřinu pro obchodní nebo profesní činnost, tento čl. 3 odst. 7 zdaleka nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava popsaná v bodě 31 tohoto rozsudku, a naopak nasvědčuje tomu, že členské státy mohou stanovit, že pokud malý podnik předčasně ukončí za účelem změny dodavatele smlouvu na dodávky elektřiny uzavřenou na dobu určitou a za pevnou cenu, je povinen zaplatit smluvní pokutu sjednanou v takové smlouvě.

41

Pokud jde na druhém místě o kontext, jehož součástí jsou odstavce 5 a 7 článku 3 směrnice 2009/72, je třeba nejprve uvést, že žádné ustanovení směrnice 2009/72 neukládá členským státům povinnost umožnit bezplatnou změnu dodavatele nebo přijmout podobná opatření ve prospěch konečných zákazníků mimo domácnosti, a to ani v případě, že se jedná o malé podniky.

42

Dále čl. 3 odst. 4 této směrnice v podstatě stanoví, že členské státy zajistí, aby všichni zákazníci měli právo na dodávky elektřiny od dodavatele, kterého si zvolí, pokud s tím dodavatel souhlasí.

43

Konečně v bodě 51 odůvodnění směrnice 2009/72 se připomíná, že tato směrnice má především zohledňovat zájmy spotřebitelů a příslušné vnitrostátní orgány musí zajistit, aby byla dodržena jejich práva, dále bod 52 odůvodnění této směrnice uvádí, že spotřebitelé by měli mít k dispozici „jasné a srozumitelné informace o svých právech týkajících se energetického odvětví“, a v bodě 54 odůvodnění uvedené směrnice se upřesňuje, že prostředky pro urovnávání sporů, které musí být stanoveny podle čl. 3 odst. 7 téže směrnice, musí být dostupné „všem spotřebitelům“.

44

Je tedy třeba konstatovat, že z tohoto kontextu nevyplývá, že pokud se dotčený členský stát nerozhodl rozšířit výhody opatření uvedených v příloze I směrnice 2009/72 i na jiné zákazníky než na zákazníky v domácnosti, brání ustanovení, jejichž výklad je požadován, již z principu takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je popsána v bodě 31 tohoto rozsudku. Z uvedeného kontextu naproti tomu v podstatě vyplývá, že taková vnitrostátní právní úprava musí zajistit, aby zákazníci měli právo zvolit si svého dodavatele a aby byli jasně a srozumitelně informováni o svých právech a mohli se jich domáhat prostřednictvím mechanismu řešení sporů.

45

Pokud jde na třetím místě o cíle sledované směrnicí 2009/72, je třeba uvést, že podle jejího článku 1 je účelem této směrnice stanovit společná pravidla pro výrobu, přenos, distribuci a dodávky elektřiny, jakož i opatření na ochranu spotřebitele s cílem zlepšit a integrovat konkurenceschopné trhy s elektřinou v Unii. V tomto rámci – a jak vyplývá z bodů 3, 7 a 8 odůvodnění uvedené směrnice – je jejím cílem zejména vytvořit plně otevřený a konkurenceschopný vnitřní trh s elektřinou, který umožňuje všem spotřebitelům vybírat si své dodavatele a všem dodavatelům svobodně zásobovat své zákazníky, posílit konkurenceschopnost na vnitřním trhu, zabezpečit dodávky elektřiny za co nejkonkurenceschopnější ceny a vytvořit rovné podmínky na tomto trhu, aby mohl být dotvořen vnitřní trh s elektřinou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. října 2019, Elektrorazpredelenie Yug, C‑31/18, EU:C:2019:868, bod 39, jakož i ze dne 11. června 2020, Prezident Slovenskej republiky, C‑378/19, EU:C:2020:462, bod 22 a citovaná judikatura).

46

V tomto smyslu se v bodě 57 odůvodnění uvedené směrnice rovněž uvádí, že podpora spravedlivé hospodářské soutěže a snadného přístupu pro různé dodavatele a také zvyšování kapacity pro novou výrobu elektřiny by měly být pro členské státy nejvyšší prioritou, která spotřebitelům umožní plně využít možností, které nabízí liberalizovaný vnitřní trh s elektřinou.

47

V tomto ohledu je třeba uvést, podobně jako to učinil generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, že smlouvy na dodávky elektřiny na dobu určitou a za pevnou cenu mohou zajišťovat ochranu zákazníků tím, že jim zaručují nízkou a stabilní cenu elektřiny a poskytují spotřebitelům jistotu, že náklady, které budou muset nést, se po celou dobu trvání smlouvy nebudou měnit. Nicméně je možné, že dotyčný dodavatel elektřiny vynaložil v zájmu splnění svých závazků vyplývajících z takových smluv zvláštní náklady, které pro něj mohly ve srovnání se smlouvou na dobu neurčitou a bez pevné ceny znamenat dodatečné náklady, zejména za účelem ochrany před kolísáním nákladů na velkoobchodním trhu. Možnost dovolit uložení smluvní pokuty zákazníkovi při předčasném ukončení tohoto typu smlouvy na dobu určitou a za pevnou cenu tak může umožnit dodavateli kompenzovat zvláštní náklady, které mu v důsledku tohoto typu smlouvy vznikají, a zároveň se vyhnout tomu, aby musel přenést finanční riziko spojené s tímto typem smlouvy na všechny své zákazníky, což by pro ně mohlo mít za následek vyšší ceny elektřiny a v konečném důsledku by to bylo v rozporu s cílem zajistit co nejnižší ceny pro spotřebitele.

48

Je však třeba rovněž zohlednit obecný cíl sledovaný směrnicí 2009/72, kterým je dotvoření vnitřního trhu s elektřinou, jakož i specifičtější cíle uvedené v bodech 51 a 57 odůvodnění této směrnice, a sice zajistit spotřebitelům konkurenceschopný a liberalizovaný trh. Dosažení těchto cílů by přitom bylo ohroženo, pokud by vnitrostátní právní úprava umožňovala ukládání smluvních pokut v nepoměru k nákladům, které vznikly v souvislosti se smlouvou, ale které nebyly z důvodu jejího předčasného ukončení zcela umořeny. Takové pokuty by totiž mohly dotyčné zákazníky uměle odrazovat od předčasného ukončení smlouvy na dodávky elektřiny na dobu určitou a za pevnou cenu za účelem změny dodavatele, a bránit jim tak v plném využívání konkurenceschopného a liberalizovaného vnitřního trhu s elektřinou.

49

Vzhledem k tomu, že se položené otázky týkají vnitrostátní právní úpravy, která zaprvé stanoví, že náklady a náhrada škody, které mohou být ve smlouvě sjednány pro případ předčasného ukončení takové smlouvy na dodávky elektřiny ze strany konečného zákazníka mimo domácnost, jsou hrazeny nezávisle na jakékoli škodě, která původnímu dodavateli případně vznikne, a zadruhé nestanoví žádné kritérium pro výpočet těchto nákladů či náhrad nebo pro jejich případné snížení správním nebo soudním orgánem, kterému by byl příslušný spor předložen, je třeba uvést, že směrnice 2009/72 zajisté neobsahuje v tomto směru žádné informace.

50

Podle judikatury Soudního dvora však členské státy musí při výkonu svých pravomocí dodržovat unijní právo, a tudíž nemohou ohrozit užitečný účinek směrnice 2009/72 (obdobně viz rozsudky ze dne 30. června 2005, Candolin a další, C‑537/03, EU:C:2005:417, body 25 až 27, jakož i ze dne 17. prosince 2015, Szemerey, C‑330/14, EU:C:2015:826, bod 42).

51

S ohledem na to, co bylo konstatováno v bodě 48 tohoto rozsudku, by však právě k tomu došlo, kdyby v rámci mechanismu řešení sporů, který jsou členské státy povinny zavést na základě této směrnice ve prospěch spotřebitelů elektřiny, nemohl správní nebo soudní orgán, jemuž by byla věc předložena, posoudit výši takové smluvní pokuty, jako je pokuta dotčená ve věci v původním řízení, a případně rozhodnout o jejím snížení či dokonce zrušení, pokud by se ukázalo, že výše smluvní pokuty je s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci nepřiměřená ve vztahu k nákladům, které vznikly v souvislosti s takovou smlouvou, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, ale které nebyly z důvodu jejího předčasného ukončení zcela umořeny, takže by smluvní pokuta v praxi znamenala, že by právo konečného spotřebitele skutečně a snadno změnit dodavatele bylo zbaveno jeho podstaty, a vedla by k ohrožení cílů směrnice 2009/72 připomenutých v bodech 45, 46 a 48 tohoto rozsudku.

52

I když uvedené posouzení přiměřenosti výše takové smluvní pokuty přísluší pouze vnitrostátnímu orgánu, kterému byl případný spor předložen, je nicméně třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu uvést, že pro účely uvedeného posouzení lze zohlednit zejména původní dobu trvání dotčené smlouvy, délku doby zbývající do konce této doby v okamžiku jejího ukončení, množství elektřiny, která byla nakoupena za účelem plnění této smlouvy, kterou ale zákazník nakonec neodebere, jakož i prostředky, které má k dispozici přiměřeně pečlivý dodavatel k omezení případných hospodářských ztrát, které mu mohou vzniknout v důsledku tohoto předčasného ukončení.

53

V projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že Polská republika měla v úmyslu vztáhnout opatření uvedená v příloze I směrnice 2009/72, která jsou členské státy podle čl. 3 odst. 7 této směrnice povinny stanovit ve prospěch zákazníků v domácnostech, i na konečné zákazníky mimo domácnosti nebo na malé podniky. Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že použitelná vnitrostátní právní úprava v podstatě stanoví, že smluvní strany si mohou volně určit výši smluvní pokuty, která se uplatní v případě, že smluvní partner, kterým je konečný spotřebitel, předčasně ukončí za účelem změny dodavatele smlouvu na dodávky elektřiny uzavřenou na dobu určitou a za pevnou cenu, a že sjednaná částka je splatná bez ohledu na výši vzniklé škody. Z předkládacího rozhodnutí však rovněž vyplývá, že podle čl. 484 odst. 2 občanského zákoníku je možné se v případě sporu v tomto ohledu obrátit na soudní orgán a domáhat se snížení výše této pokuty, „pokud byla podstatná část závazku splněna“ nebo pokud je tato pokuta „zjevně nepřiměřená“. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru mimoto nevyplývá ani to, že by další podmínky, jejichž dodržení vyžaduje směrnice 2009/72 a které jsou připomenuty v bodě 36 tohoto rozsudku, nebyly polským právem zaručeny. Za těchto okolností a s výhradou ověření a závěrečných posouzení, která přísluší provést předkládajícímu soudu, nic nenasvědčuje tomu, že by čl. 3 odst. 5 a 7 této směrnice bránil tomu, aby se taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, použila na konečného zákazníka mimo domácnost ve smyslu uvedené směrnice.

54

V tomto ohledu je třeba ještě dodat, že i kdyby předkládající soud v rámci těchto ověření konstatoval, že společnost G, kterou kvalifikuje jako „malý podnik“, nesplňuje dvě kumulativní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/72, které umožňují učinit takovou kvalifikaci z hlediska této směrnice, nemělo by to vliv na relevanci odpovědi poskytnuté pro účely vyřešení sporu v původním řízení, neboť z úvah uvedených v bodě 44 tohoto rozsudku vyplývá, že tato odpověď se v zásadě vztahuje na všechny konečné zákazníky mimo domácnost ve smyslu uvedené směrnice a s výhradou ověření předkládajícím soudem nic nenasvědčuje tomu, že by společnost G posledně uvedené kvalifikaci neodpovídala.

55

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na obě položené otázky odpovědět tak, že čl. 3 odst. 5 a 7 směrnice 2009/72 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě, že malý podnik předčasně ukončí za účelem změny dodavatele smlouvu na dodávky elektřiny uzavřenou na dobu určitou a za pevnou cenu, je povinen zaplatit smluvní pokutu sjednanou v této smlouvě, jejíž výše může odpovídat celkové ceně elektřiny, kterou se zavázal koupit, i když tato elektřina nebyla a nebude spotřebována, přestože tato právní úprava nestanoví kritérium pro výpočet takové pokuty nebo pro její případné snížení, a to za předpokladu, že uvedená právní úprava zaprvé zaručuje, že takové smluvní ujednání musí být jasné, srozumitelné a sjednané na základě svobodné vůle, a zadruhé stanoví možnost domáhat se nápravy ve správním nebo soudním řízení, v jehož rámci může orgán, jemuž je věc předložena, posoudit přiměřenost takové smluvní pokuty s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci a případně rozhodnout o jejím snížení nebo zrušení.

56

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 3 odst. 5 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/72/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě, že malý podnik předčasně ukončí za účelem změny dodavatele smlouvu na dodávky elektřiny uzavřenou na dobu určitou a za pevnou cenu, je povinen zaplatit smluvní pokutu sjednanou v této smlouvě, jejíž výše může odpovídat celkové ceně elektřiny, kterou se zavázal koupit, i když tato elektřina nebyla a nebude spotřebována, přestože tato právní úprava nestanoví kritérium pro výpočet takové pokuty nebo pro její případné snížení, a to za předpokladu, že uvedená právní úprava zaprvé zaručuje, že takové smluvní ujednání musí být jasné, srozumitelné a sjednané na základě svobodné vůle, a zadruhé stanoví možnost domáhat se nápravy ve správním nebo soudním řízení, v jehož rámci může orgán, jemuž je věc předložena, posoudit přiměřenost takové smluvní pokuty s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci a případně rozhodnout o jejím snížení nebo zrušení.