1

Svým kasačním opravným prostředkem se Harry Shindler, Christopher David Randolph, Douglas Edward Watson, Michael Charles Strawson, Hilary Elizabeth Walker, Sarah Caroline Griffiths, James Graham Cherrill, Anita Ruddell Tuttell, Joséphine French a William John Tobbin domáhají zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 8. června 2021, Shindler a další v. Rada (T‑198/20, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2021:348), kterým Tribunál odmítl jako nepřípustnou jejich žalobu znějící na úplné nebo částečné zrušení zaprvé Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“) a zadruhé rozhodnutí Rady (EU) 2020/135 ze dne 30. ledna 2020 o uzavření Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 1, oprava Úř. věst. 2020, L 303, s. 23, dále jen „sporné rozhodnutí“) (dále společně jen „sporné akty“).

2

Navrhovatelé jsou státními příslušníky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kteří mají bydliště v Irsku, Španělsku, Francii a Itálii.

3

Dne 23. června 2016 se občané Spojeného království v referendu vyslovili pro vystoupení své země z Evropské unie.

4

Spojené království dne 29. března 2017 oznámilo Evropské radě svůj záměr vystoupit z Unie na základě čl. 50 odst. 2 SEU.

5

Dne 24. ledna 2020 podepsali zástupci Unie a Spojeného království dohodu o vystoupení.

6

Dne 30. ledna 2020 přijala Rada Evropské unie sporné rozhodnutí. Podle článku 1 tohoto rozhodnutí byla dohoda o vystoupení schválena jménem Unie a Evropského společenství pro atomovou energii.

7

Dne 31. ledna 2020 vystoupilo Spojené království z Unie a z Evropského společenství pro atomovou energii. Dne 1. února 2020 vstoupila dohoda o vystoupení v platnost.

8

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. března 2020 podali navrhovatelé žalobu znějící na úplné nebo částečné zrušení sporných aktů.

9

Dne 21. dubna 2020 předložili navrhovatelé vyjádření, v němž navrhli, aby Tribunál položil Soudnímu dvoru předběžné otázky. Dne 28. dubna 2020 rozhodl předseda Tribunálu, že toto vyjádření do spisu nezaloží.

10

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 14. července 2020 vznesla Rada námitku nepřípustnosti žaloby.

11

Dne 21. srpna 2020 předložili navrhovatelé svá vyjádření k této námitce nepřípustnosti.

12

Usnesením ze dne 5. listopadu 2020 si Tribunál vyhradil rozhodnout o uvedené námitce nepřípustnosti spolu s věcí samou a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

13

Dne 18. ledna 2021 předložila Rada žalobní odpověď. Dne 11. února 2021 předseda desátého rozšířeného senátu Tribunálu rozhodl nedoručit navrhovatelům tuto žalobní odpověď.

14

Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 19. ledna 2021 požádali navrhovatelé o přerušení řízení o žalobě. Rada se k tomuto návrhu na přerušení řízení vyjádřila dopisem došlým soudní kanceláři dne 8. února 2021. Rozhodnutím ze dne 10. února 2021 předseda desátého rozšířeného senátu Tribunálu uvedený návrh na přerušení řízení zamítl.

15

V napadeném usnesení měl Tribunál v prvé řadě v bodech 19 až 21 tohoto usnesení za to, že ačkoli předtím rozhodl o tom, že si vyhrazuje rozhodnout o námitce nepřípustnosti vznesené Radou spolu s věcí samou, je na základě písemností ve spise dostatečně informován k tomu, aby rozhodl o této námitce usnesením v souladu s článkem 130 svého jednacího řádu.

16

Ve druhé řadě, pokud jde o předmět žaloby, Tribunál poté, co v bodech 22 až 28 napadeného usnesení připomněl, že rozhoduje-li unijní soud o žalobě směřující proti mezinárodní dohodě uzavřené Unií, překvalifikuje tuto žalobu tak, že směřuje proti rozhodnutí, kterým se schvaluje uzavření této mezinárodní dohody, překvalifikoval žalobu podanou navrhovateli jako žalobu směřující pouze proti spornému rozhodnutí.

17

Ve třetí řadě, pokud jde o opodstatněnost námitky nepřípustnosti vznesené Radou, měl Tribunál za to, že navrhovatelé nesplňují žádnou z podmínek stanovených pro aktivní legitimaci ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

18

V tomto ohledu Tribunál v bodě 32 napadeného usnesení uvedl, že pro účely posouzení aktivní legitimace navrhovatelů je třeba zohlednit nejen sporné rozhodnutí, ale i povahu a obsah dohody o vystoupení.

19

V této souvislosti Tribunál zaprvé v bodě 33 napadeného usnesení konstatoval, že navrhovatelům není určeno ani sporné rozhodnutí, ani dohoda o vystoupení, a proto nemají právo podat žalobu na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce první části věty SFEU.

20

Zadruhé, pokud jde o aktivní legitimaci navrhovatelů z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé části věty SFEU, zejména podmínky, podle níž musí být navrhovatel osobně dotčen, Tribunál v bodě 49 napadeného usnesení připomněl, že je na navrhovatelích, aby prokázali, že jsou sporným rozhodnutím v rozsahu, v němž je zbavuje jejich statusu občanů Unie a práv spojených s tímto statusem, dotčeni z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně specifické, nebo faktické situace, jež je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byli individualizováni takoví adresáti.

21

Tribunál měl v bodě 57 napadeného usnesení za to, že navrhovatelé nejsou sporným rozhodnutím osobně dotčeni, a tudíž nemají aktivní legitimaci z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé části věty SFEU, aniž je třeba zkoumat, zda jsou tímto rozhodnutím bezprostředně dotčeni.

22

Zatřetí, pokud jde o aktivní legitimaci navrhovatelů z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU, Tribunál v bodech 62 až 64 napadeného usnesení uvedl, že sporné rozhodnutí je „nelegislativním aktem s obecnou působností“.

23

Tribunál v bodech 80 a 81 napadeného usnesení rozhodl, že pojem „nařizovací akt“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU musí být vykládán tak, že nezahrnuje taková rozhodnutí, kterými se schvaluje uzavření mezinárodní dohody, jako je sporné rozhodnutí, jímž se schvaluje uzavření dohody o podmínkách vystoupení členského státu z Unie.

24

Za těchto podmínek měl Tribunál v bodech 82 a 83 napadeného usnesení za to, že navrhovatelé nemají aktivní legitimaci s ohledem na čl. 263 čtvrtý pododstavec třetí část věty SFEU, že námitce nepřípustnosti vznesené Radou je třeba vyhovět, a žalobu je tedy nutné odmítnout jako nepřípustnou.

25

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. srpna 2021 podali navrhovatelé proti napadenému usnesení kasační opravný prostředek.

26

V rámci svého kasačního opravného prostředku navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr:

27

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

28

Podáními došlými kanceláři Soudního dvora ve dnech 6. a 9. ledna 2023 odpověděli účastníci řízení na otázku k písemnému zodpovězení položenou Soudním dvorem na základě článku 61 jeho jednacího řádu, která se týkala případných důsledků, jež je třeba vyvodit z rozsudku ze dne 9. června 2022, Préfet du Gers a Institut national de la Préfet du Gers a Institut national de la statistiques et des études économiques (C‑673/20, EU:C:2022:449), pokud jde o posouzení přípustnosti žaloby podané k Tribunálu.

29

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 1. března 2023 zástupce navrhovatelů informoval Soudní dvůr o úmrtí Harryho Shindlera, k němuž došlo dne 20. února 2023, aniž uvedl, zda jeho právní nástupci budou pokračovat v řízení.

30

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelé vznášejí v podstatě dva důvody, z nichž první vychází z vad řízení před Tribunálem a druhý z nesprávného právního posouzení přípustnosti žaloby.

31

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že Tribunál porušil článek 130 svého jednacího řádu, jakož i zásadu spravedlivého procesu.

32

V tomto ohledu navrhovatelé zaprvé tvrdí, že cílem tohoto článku je umožnit účastníkům řízení, aby se vyjádřili ke všem žalobním důvodům předloženým Tribunálu a aby za tímto účelem dodrželi nové lhůty, které jsou jim stanoveny. Navrhovatelé tedy Tribunálu vytýkají, že na základě uvedeného článku stanovil Radě lhůtu pro předložení obhajoby ve věci samé, aniž jim následně poskytl novou lhůtu k tomu, aby mohli předložit svá vyjádření jak k námitce nepřípustnosti vznesené tímto orgánem, tak k žalobní odpovědi předložené tímto orgánem.

33

Kromě toho navrhovatelé zpochybňují odmítnutí Tribunálu doručit jim tuto žalobní odpověď a odmítnutí jejich žaloby v napadeném usnesení, aniž bylo nařízeno jednání nebo byly poskytnuty jakékoli informace o průběhu řízení po spojení s věcí samou.

34

Navrhovatelé z toho vyvozují, že byli „uvedeni v omyl“ ohledně průběhu řízení před Tribunálem a účastníci řízení nebyli postaveni na stejnou úroveň, přičemž navrhovatelé tvrdí, že neměli možnost vyjádřit své stanovisko. Tribunál tak porušil zásadu rovnosti zbraní, která je logickým důsledkem samotného pojmu „spravedlivý proces“, zaručeného zejména v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

35

Dále navrhovatelé tvrdí, že Tribunál rozhodl v rozporu s článkem 64 svého jednacího řádu, jelikož podle znění tohoto článku „přihlédne pouze k těm podáním a podkladům, s nimiž měli zástupci účastníků řízení možnost se seznámit a k nimž se mohli vyjádřit“. Taková vada řízení je podle navrhovatelů potvrzena skutečností, že Tribunál žalobci ve věci T‑231/20, Price v. Rada žalobní odpověď Rady doručil.

36

Zadruhé navrhovatelé tvrdí, že dne 19. ledna 2021 navrhli přerušení řízení na základě článku 69 jednacího řádu Tribunálu, aby Tribunál rozhodl „po vyslechnutí účastníků řízení“ podle článku 54 statutu Soudního dvora Evropské unie. Účastníci řízení však nebyli ohledně tohoto návrhu na přerušení řízení vůbec vyslechnuti.

37

Zatřetí navrhovatelé tvrdí, že Tribunál rozhodl, aniž rozhodl o žádosti Rady o předložení věci Soudnímu dvoru z důvodu „totožnosti meritorních otázek položených navrhovateli“ a otázek, které jsou předmětem žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podaných tribunal judiciaire de Perpignan (soud v Perpignanu, Francie) a tribunal judiciaire d’Auch (soud v Auch, Francie) na základě článku 267 SFEU.

38

Rada tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zjevně zamítnut.

39

Zaprvé, pokud jde o tvrzení, kterými navrhovatelé vytýkají Tribunálu, že porušil články 64 a 130 svého jednacího řádu, je třeba připomenout, že žádné ustanovení jednacího řádu Tribunálu nelze vykládat v tom smyslu, že skutečnost, že Tribunál rozhodl na základě čl. 130 odst. 7 tohoto jednacího řádu o tom, že si vyhrazuje posoudit námitku nepřípustnosti v rozsudku, jímž se končí řízení, znamená, že je zbaven možnosti odmítnout žalobu bez ústní části řízení jako nepřípustnou usnesením s odůvodněním. Z článku 130 odst. 6 jednacího řádu Tribunálu totiž naopak vyplývá, že v případě námitky nepřípustnosti nebo nedostatku pravomoci Tribunál může rozhodnout o zahájení ústní části řízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. února 2008, Tokai Europe v. Komise, C‑262/07 P, nezveřejněné, EU:C:2008:95, body 26 a 27).

40

Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil žádného procesního pochybení, když nejprve rozhodl o tom, že na základě čl. 130 odst. 7 svého jednacího řádu si vyhazuje rozhodnout o námitce nepřípustnosti vznesené Radou spolu s věcí samou, a následně rozhodl usnesením s odůvodněním.

41

Kromě toho z bodu 10 napadeného usnesení vyplývá, že dne 21. srpna 2020 předložili navrhovatelé soudní kanceláři Tribunálu svá vyjádření k této námitce nepřípustnosti. Stačí proto konstatovat, že když se Tribunál poté, co navrhovatelé mohli předložit svá vyjádření k uvedené námitce nepřípustnosti, omezil na rozhodnutí prostřednictvím usnesení s odůvodněním, aniž rozhodl o meritorních otázkách, byla dodržena zásada kontradiktornosti, a tudíž i právo navrhovatelů na procesní obranu.

42

Dále je třeba konstatovat, že Tribunál ani tím, že v napadeném usnesení nerozhodl o meritu věci, neporušil článek 64 svého jednacího řádu, jelikož je zjevné, že Tribunál nevzal v úvahu žalobní odpověď předloženou Radou. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelé, tyto závěry nemohou být zpochybněny skutečností, že Tribunál v rámci jiného řízení žalobci doručil žalobní odpověď předloženou Radou.

43

Zadruhé, pokud jde o tvrzení, kterými navrhovatelé vytýkají Tribunálu, že nevyslechl účastníky řízení ohledně jejich návrhu na přerušení řízení podaného podle článku 54 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 69 jednacího řádu Tribunálu, z bodu 16 napadeného usnesení vyplývá, že ve dnech 19. ledna a 8. února 2021 podali navrhovatelé návrh na přerušení řízení a Rada předložila vyjádření k tomuto návrhu na přerušení řízení, jelikož předseda desátého rozšířeného senátu Tribunálu rozhodnutím ze dne 10. února 2021 uvedený návrh na přerušení řízení zamítl. Tato tvrzení proto nemohou obstát a musí být odmítnuta.

44

Zatřetí, pokud jde o tvrzení, kterými navrhovatelé vytýkají Tribunálu, že rozhodl, aniž rozhodl o návrhu Rady předložit věc Soudnímu dvoru z důvodu „totožnosti meritorních otázek položených navrhovateli“, a tvrzení, která jsou předmětem žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce předložených tribunal judiciaire de Perpignan (soud v Perpignanu) a tribunal judiciaire d’Auch (soud v Auch) na základě článku 267 SFEU, ze spisu ve věci před Tribunálem nevyplývá, že Rada takový návrh podala. Tato tvrzení tedy musí být rovněž odmítnuta.

45

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

46

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při posuzování jejich aktivní legitimace z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé a třetí části věty SFEU. Tento důvod se člení na dvě části.

47

V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že sporné rozhodnutí nelze kvalifikovat jako „právní akt s obecnou působností“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU.

48

Navrhovatelé připomínají, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, (C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 60), rozhodl, že cílem kritéria „právního aktu s obecnou působností“ je umožnit fyzickým a právnickým osobám podat za méně přísných podmínek žalobu na neplatnost proti aktům s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů. Tribunál přitom v bodech 61 a 62, jakož i 67 až 81 napadeného usnesení doplnil „další podmínku“, která z judikatury vycházející z tohoto rozsudku nevyplývá.

49

V tomto ohledu navrhovatelé vytýkají Tribunálu, že měl v napadeném usnesení za to, že dohoda o vystoupení je mezinárodní dohodou. Tvrdí, že Spojené království bylo ke dni podpisu této dohody ještě členským státem Unie, a musí tedy být považována za „vnitřní akt“ Unie.

50

Povaha dohody o vystoupení je podle navrhovatelů potvrzena zaprvé samotným cílem této dohody, kterým je, jak vyplývá z šestého pododstavce preambule této dohody, upravit situace vytvořené unijním právem, a zadruhé ustanoveními uvedené dohody, jež svědčí o omezení svrchovanosti Spojeného království, jako je článek 6 uvedené dohody, který stanoví, že pokud dohoda o vystoupení na unijní právo odkazuje, použije se toto právo i nadále, a článek 4 této dohody, který stanoví, že v případě sporu soudní a správní orgány Spojeného království řádně zohlední příslušnou judikaturu Soudního dvora vydanou po konci období stanoveného v článku 126 této dohody, tzv. „přechodného období“.

51

Kromě toho navrhovatelé zpochybňují analýzu provedenou Tribunálem v napadeném usnesení týkající se „nařizovacích aktů“, a zejména analýzu týkající se otázky, zda rozhodnutí, kterými se schvaluje uzavření mezinárodní dohody, mohou být považována za takové akty. Navrhovatelé Tribunálu zejména vytýkají, že nezohlednil článek 275 SFEU. Vzhledem k tomu, že tento článek stanoví, že některé mezinárodní dohody nebo akty jsou vyloučeny z pravomoci Soudního dvora Evropské unie, vyvstává tedy v projednávané věci otázka, „zda je dohoda o vystoupení aktem, který spadá do oblasti společné zahraniční nebo bezpečnostní politiky, nebo zda byl přijat na základě ustanovení týkajících se této politiky“. Podle navrhovatelů přitom ani rozhodnutí, kterým se schvaluje uzavření mezinárodní dohody, ani podpis této dohody nespadají do společné zahraniční nebo bezpečnostní politiky, a sporné akty tak nemohou být vyloučeny z pravomoci Soudního dvora.

52

Kromě toho navrhovatelé zpochybňují posouzení Tribunálu ohledně přednosti mezinárodních dohod uzavřených Unií před ostatními akty s obecnou působností. V tomto ohledu tvrdí, že pravomoc Soudního dvora se vykonává ve vztahu ke všem aktům unijních orgánů bez ohledu na to, zda jsou legislativní či nikoli, a mezinárodní dohody jsou tedy akty s obecnou působností spadajícími pod článek 263 SFEU.

53

Navrhovatelé přitom tvrdí, že sporné akty jsou nařizovacími, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a jejichž účinky, jako je ztráta statusu občana Unie a práv spojených s tímto statusem, nezávisí na existenci takových opatření. Mají za to, že mají aktivní legitimaci k podání žaloby proti těmto aktům z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce třetí části věty SFEU.

54

V rámci druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, pokud jde o posouzení jejich aktivní legitimace z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé části věty SFEU z důvodu, že specifičnost jejich situace prokazuje, že jsou spornými akty osobně dotčeni.

55

Navrhovatelé v tomto ohledu tvrdí, že „byli zbaveni možnosti demokraticky se bránit ztrátě svého evropského občanství“, ačkoli se jich sporné rozhodnutí „týká bezprostředně a osobně“.

56

V této souvislosti navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál v bodě 51 napadeného usnesení dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že se jich sporné rozhodnutí dotýká „kvůli jejich objektivní vlastnosti státních příslušníků Spojeného království“. Navrhovatelé připomínají, že jejich žaloba směřovala ke zrušení sporných aktů „v rozsahu, v němž nezachovávají evropské občanství a jeho atributy“, a snažili se prokázat, že občané Spojeného království s bydlištěm v Unii tvoří „skupinu specifických osob“, takže „jejich opomenutí“ se jich dotýká více než všech ostatních osob. Podmínka, podle které musí být žalobce osobně dotčen, tak musí být posuzována s ohledem na účinky sporného rozhodnutí na žalobce, a nikoli pouze s ohledem na jeho předmět.

57

Navrhovatelé dále zpochybňují závěry Tribunálu uvedené v bodě 52 napadeného usnesení, podle nichž okolnosti, které uplatňovali, neumožňují mít za to, že jsou součástí „omezeného okruhu osob“ ve smyslu judikatury citované v bodě 41 tohoto usnesení.

58

Navrhovatelé v tomto ohledu tvrdí, že otázku, zda je splněna podmínka, podle které musí být žalobce osobně dotčen, je třeba rovněž posoudit v závislosti na kombinovaných účincích sporných aktů. Podle nich akty s obecnou působností mohou zasahovat velký počet osob, ale tato podmínka může být skutečně posouzena pouze s ohledem na způsob, jakým zasahují do jejich individuálních situací. Navrhovatelé jsou tak součástí „omezeného okruhu osob“, jelikož jsou potenciálními voliči Spojeného království ve francouzských obecních volbách a mezi nimi figurují britští obecní radní, kteří již byli zvoleni ve Francii, osoby s bydlištěm ve Francii a osoby, jež nemohly požádat o dvojí státní příslušnost, a sice španělskou státní příslušnost a státní příslušnost Spojeného království. Navíc ztráta statusu občana Unie a práv spojených s tímto statusem měla rovněž další konkrétní důsledky, jako je snížení jejich životní úrovně, což by svědčilo o zájmu, který jim dává aktivní legitimaci.

59

Rada zpochybňuje tvrzení navrhovatelů a tvrdí, že Tribunál měl správně za to, že navrhovatelé nemají aktivní legitimaci z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé a třetí části věty SFEU.

60

Nejprve je třeba uvést, že Tribunál rozhodl o nepřípustnosti žaloby navrhovatelů podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, když v bodech 57 a 81 napadeného usnesení konstatoval, že nejsou sporným rozhodnutím osobně dotčeni ve smyslu druhé části věty tohoto ustanovení a toto ustanovení nelze kvalifikovat jako právní akt s obecnou působností ve smyslu třetí části věty uvedeného ustanovení. V zájmu hospodárnosti řízení vycházel Tribunál z předpokladu, že „ztráta“ nebo „zbavení“ statusu občana Unie a práv spojených s tímto statusem jsou důsledkem přijetí uvedeného rozhodnutí.

61

Aniž je třeba posuzovat, zda se Tribunál tímto rozhodnutím dopustil nesprávného právního posouzení, Soudní dvůr připomíná, že podle ustálené judikatury může každá okolnost týkající se přípustnosti žaloby na neplatnost podané k Tribunálu představovat nepominutelný důvod, který je Soudní dvůr, jemuž byl předložen kasační opravný prostředek, povinen uplatnit i bez návrhu (usnesení ze dne 5. září 2013, ClientEarth v. Rada, C‑573/11 P, nezveřejněné, EU:C:2013:564, bod 20, a usnesení ze dne 4. února 2021, Pilatus Bank v. ECB, C‑701/19 P, nezveřejněné, EU:C:2021:99, bod 23).

62

Z ustálené judikatury přitom v první řadě vyplývá, že přípustnost žaloby podané na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU fyzickou či právnickou osobou proti aktu, jenž jí není určen, je podmíněna tím, že jí bude přiznána aktivní legitimace, kterou má ve dvou případech. Zaprvé může být takováto žaloba podána za podmínky, že se tento akt dané osoby bezprostředně a osobně dotýká. Zadruhé může takováto osoba podat žalobu proti nařizovacímu aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, pokud se jí bezprostředně dotýká (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 19, jakož i ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 59).

63

Ve druhé řadě je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že tato osoba má zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky, a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Zájem na podání žaloby je tedy zásadní a prvotní podmínkou jakékoli soudní žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. října 1995, Rendo a další v. Komise, C‑19/93 P, EU:C:1995:339, bod 13, jakož i ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 55 a 58). Naopak právní zájem na podání žaloby neexistuje v případě, kdy by za předpokladu, že by bylo žalobnímu návrhu vyhověno, žalobce nemohl být v žádném případě uspokojen (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. června 2011, Evropaïki Dynamiki v. ECB, C‑401/09 P, EU:C:2011:370, bod 49, jakož i ze dne 23. listopadu 2017, Bionorica a Diapharm v. Komise, C‑596/15 P a C‑597/15 P, EU:C:2017:886, bod 85).

64

Ve třetí řadě jsou právní zájem na podání žaloby a aktivní legitimace dvě odlišné podmínky přípustnosti, které musí fyzická či právnická osoba splňovat kumulativně, aby mohla podat žalobu na neplatnost na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU (rozsudek ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, bod 62, jakož i citovaná judikatura).

65

S ohledem na okolnosti projednávané věci, aniž je třeba posoudit, zda se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl tak, jak rozhodl v bodech 45 až 57, 61, 62 a 67 až 81 napadeného usnesení, má Soudní dvůr za to, že se musí zabývat otázkou existence právního zájmu navrhovatelů na podání žaloby i bez návrhu.

66

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 50 odst. 1 SEU stanoví, že každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit. Rozhodnutí vystoupit se řídí pouze vůlí daného členského státu, v souladu s jeho ústavními předpisy, a závisí tedy jen na jeho svrchované volbě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 50, jakož i ze dne 9. června 2022, Préfet du Gers a Institut national de la statistique et des études économiques, C‑673/20, EU:C:2022:449, bod 53).

67

Navíc vzhledem k tomu, že státní příslušnost členského státu je podle článku 9 SEU a čl. 20 odst. 1 SFEU nezbytnou podmínkou pro to, aby osoba mohla nabýt a zachovat si status občana Unie a požívat veškerých práv spojených s tímto statusem, ztráta této příslušnosti tedy vede k tomu, že dotyčná osoba automaticky pozbývá tento status a tato práva (rozsudek ze dne 9. června 2022, Préfet du Gers a Institut national de la statistique et des études économiques, C‑673/20, EU:C:2022:449, bod 57).

68

Pro navrhovatele je tedy ztráta statusu občana Unie, a proto i ztráta práv spojených s tímto statusem, automatickým důsledkem výhradně svrchovaného rozhodnutí Spojeného království vystoupit z Unie na základě čl. 50 odst. 1 SEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2022, Préfet du Gers a Institut national de la statistique et des études économiques, C‑673/20, EU:C:2022:449, bod 59), a nikoli dohody o vystoupení nebo sporného rozhodnutí.

69

Z toho vyplývá, že žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje proti sporným aktům z důvodu, že tyto akty způsobily navrhovatelům ztrátu statusu občana Unie a práv spojených s tímto statusem, když tato ztráta vyplývá výhradně ze svrchovaného rozhodnutí Spojeného království vystoupit z Unie na základě čl. 50 odst. 1 SEU.

70

Zrušení sporného rozhodnutí totiž nemůže přinést navrhovatelům prospěch, který by mohl odůvodnit jejich právní zájem na podání žaloby, neboť tato ztráta by v žádném případě nebyla tímto zrušením zhojena.

71

Vzhledem k tomu, že navrhovatelé nemají právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí, není třeba zkoumat jejich argumentaci vycházející z nesprávného posouzení jejich aktivní legitimace z hlediska čl. 263 čtvrtého pododstavce druhé a třetí části věty SFEU. Případné nesprávné právní posouzení by totiž nemělo vliv na řešení sporu a nebyl by jím dotčen výrok napadeného usnesení v rozsahu, v němž byla žaloba odmítnuta jako nepřípustná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2022, Wagenknecht v. Komise, C‑130/21 P, EU:C:2022:226, bod 43 a citovaná judikatura).

72

Z toho vyplývá, že z důvodů uvedených v bodech 69 a 70 tohoto rozsudku se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 83 napadeného usnesení dospěl k závěru, že žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná.

73

Druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnut.

74

S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.

75

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení.

76

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, jenž měl ve věci úspěch, požadoval.

77

Vzhledem k tomu, že navrhovatelé neměli ve věci úspěch, je důvodné jim uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou v souladu s jejími návrhovými žádáními.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: