–

za Societatea Naţională de Transport Feroviar de Călători (SNTFC) „CFR Călători“ SA: T. Preoteasa, jako zmocněnec,

–

za rumunskou vládu: E. Gane, A. Rotăreanu a A. Wellman, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: A. Biolan, P. Němečková a J. Samnadda, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou sporů, a sice zaprvé ve věci C‑775/21 v rámci sporu mezi Blue Air Aviation SA (dále jen „Blue Air“) a UCMR – ADA Asociaţia pentru Drepturi de Autor a Compozitorilor (dále jen „UCMR – ADA“), jenž se týká povinnosti Blue Air platit UCMR – ADA poplatky za šíření hudebních děl jako hudební kulisy na palubě letadel pro přepravu cestujících, a zadruhé ve věci C‑826/21 v rámci sporu mezi Uniunea Producătorilor de Fonograme din România (UPFR) a Societatea Naţională de Transport Feroviar de Călători (SNTFC) „CFR Călători“ SA (dále jen „CFR“), jenž se týká povinnosti platit poplatky za to, že jsou ve vlacích k dispozici zařízení, která lze použít ke sdělování hudebních děl veřejnosti.

3

Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) přijala v Ženevě (Švýcarsko) dne 20. prosince 1996 Smlouvu WIPO o právu autorském (dále jen „WCT“), která byla schválena rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 o schválení Smlouvy WIPO o právu autorském a Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech jménem Evropského společenství (Úř. věst. 2000, L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208) a ve vztahu k Evropské unii vstoupila v platnost dne 14. března 2010 (Úř. věst. 2010, L 32, s. 1).

4

Článek 8 WCT, nadepsaný „Právo na sdělování veřejnosti“, stanoví:

„Bez újmy práv podle čl. 11 odst. 1 bodu ii), čl. 11bis odst. 1 bodů i) a ii), čl. 11ter odst. 1 bodu ii), čl. 14 odst. 1 bodu ii) a čl. 14bis odst. 1 [Úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, jež byla podepsána v Bernu dne 9. září 1886 (Pařížský akt ze dne 24. července 1971), ve znění pozměněném dne 28. září 1979], mají autoři literárních a uměleckých děl výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby.“

5

Společná prohlášení týkající se WCT byla přijata na diplomatické konferenci WIPO dne 20. prosince 1996.

6

Společné prohlášení týkající se článku 8 WCT zní:

„Rozumí se, že pouhé provozování hmotného zařízení k umožnění nebo uskutečnění sdělování samo o sobě není totéž co sdělování ve smyslu této smlouvy nebo [Úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, jež byla podepsána v Bernu dne 9. září 1886 (Pařížský akt ze dne 24. července 1971), ve znění pozměněném dne 28. září 1979]. […]“

7

Body 1, 4, 6, 7, 9, 10, 23 a 27 odůvodnění směrnice 2001/29 uvádí:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]“

8

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, stanoví:

„1.   Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

2.   Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, které si zvolí:

3.   Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“

9

Článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 2006, L 376, s. 28), nadepsaný „Vysílání a sdělování veřejnosti“, v odstavci 2 stanoví:

„Členské státy stanoví právo, kterým se zajistí, že uživatel zaplatí jedinou spravedlivou odměnu, pokud je užito zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového záznamu k bezdrátovému vysílání nebo jakémukoliv jinému sdělování veřejnosti, a že tato odměna bude rozdělena mezi dotčené výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Pokud nedojde mezi výkonnými umělci a výrobci zvukových záznamů k dohodě, mohou členské státy stanovit podmínky pro rozdělování uvedené odměny mezi ně.“

10

Legea nr. 8/1996 privind dreptul de autor și drepturile conexe (zákon č. 8/1996 o právu autorském a právech s ním souvisejících, Monitorul Oficial al României, část I, č. 60 ze dne 26. března 1996) byl několikrát změněn, a to zejména zákonem č. 285/2004 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 587 ze dne 30. června 2004) (dále jen „zákon č. 8/1996“). Relevantní ustanovení tohoto zákona jsou v bodech 11 až 20 tohoto rozsudku uvedena ve znění použitelném na spory v původních řízeních.

11

Článek 13 zákona č. 8/1996 stanoví:

„Užíváním díla vznikají autorovi samostatná a výhradní majetková práva, která mu umožňují povolit nebo zakázat:

[…]

[…]“

12

Článek 15 odst. 1 tohoto zákona zní:

„Za sdělování veřejnosti se považuje každé sdělování díla prováděné přímo nebo jakýmikoli technickými prostředky v místě přístupném veřejnosti nebo na jakémkoli místě, na němž je shromážděn určitý počet osob, který nepředstavuje rodinné příslušníky nebo známé, včetně scénického provedení, recitace nebo jakékoli jiné veřejné formy provádění a přímého předvádění díla, veřejné vystavení sochařských děl, užitého umění, děl fotografických a architektonických, veřejné promítání kinematografických děl nebo jiných audiovizuálních děl, včetně děl digitálních, předvádění na veřejném místě prostřednictvím hlasových nebo audiovizuálních záznamů, jakož i předvádění děl určených k vysílání na veřejném místě prostřednictvím jakýchkoli prostředků. Za veřejné se kromě toho pokládá jakékoli sdělování děl po drátě nebo bezdrátově tak, že jsou zpřístupněna veřejnosti, včetně zpřístupnění na internetu nebo na jiných informačních sítích, tak, aby veškerá veřejnost k nim měla přístup z kteréhokoli místa nebo v kteroukoli dobu, kterou si sama zvolí.

[…]“

13

Článek 105 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona stanoví:

„[…] výrobce zvukových záznamů má výlučné majetkové právo udělit svolení nebo zakázat:

[…]

14

Článek 1065 téhož zákona stanoví:

„1.   Umělci, výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů mají nárok na jedinou spravedlivou odměnu za přímé nebo nepřímé užití zvukových záznamů vydaných k obchodním účelům nebo za jejich rozmnožování vysíláním nebo jakýmkoli prostředkem sdělování veřejnosti.

2.   Výše této odměny se stanoví metodikou v souladu s postupem stanoveným v článcích 131, 1311 a 1312.“

15

Článek 123 odst. 1 až 3 zákona č. 8/1996 stanoví:

„1.   Majitelé autorského práva a práv s ním souvisejících mohou vykonávat svá práva, která jim přiznává tento zákon, a to osobně, anebo na základě zmocnění a za podmínek stanovených tímto zákonem prostřednictvím organizací kolektivní správy.

2.   Kolektivní správu autorských práv lze vykonávat pouze k dílům, která již byla zveřejněna, a kolektivní správu práv souvisejících s autorským právem lze vykonávat pouze k již zaznamenaným nebo odvysílaným výkonům a k již zveřejněným zvukovým nebo obrazovým záznamům.

3.   Nositelé autorských práv nebo práv s nimi souvisejících nemohou postoupit majetková práva přiznaná tímto zákonem organizacím kolektivní správy.“

16

Článek 1231 tohoto zákona v odst. 1 písm. e) a f) stanoví:

„Kolektivní správa je povinná pro výkon následujících práv:

[…]

17

Článek 130 odst. 1 písm. a) a b) uvedeného zákona zní:

„Organizace kolektivní správy mají povinnost:

18

Článek 131 odst. 1 téhož zákona stanoví:

„Za účelem zahájení projednávání musí organizace kolektivní správy předložit [Oficiul Român pentru Drepturile de Autor (rumunský Úřad pro autorská práva)] žádost spolu s metodikami navrženými k projednání v souladu s čl. 130 odst. 1 písm. a).

[…]“

19

Článek 1311 odst. 1 až 3 zákona č. 8/1996 stanoví:

„1.   Metodiky projednají organizace kolektivní správy a zástupci uvedení v čl. 131 odst. 2 písm. b), […]

2.   Organizace kolektivní správy mohou od stejné kategorie uživatelů požadovat paušální nebo úměrnou odměnu vypočtenou na základě příjmů, které uživatel získává z činnosti, v jejímž rámci je repertoár využíván, například: vysílání, kabelový přenos nebo sdělování veřejnosti, s přihlédnutím k evropské praxi týkající se výsledků jednání mezi uživateli a organizacemi kolektivní správy. V případě vysílání jsou úměrné odměny stanoveny diferencovaně, tedy přímo úměrně podílu užívání kolektivně spravovaného repertoáru v rámci této činnosti, a při absenci příjmů v závislosti na výdajích vzniklých užíváním.

3.   Paušální nebo úměrné odměny uvedené v odstavci 2 lze požadovat pouze tehdy a v rozsahu, v jakém se užívání týká děl, v jejichž případě se na autorská práva nebo práva s nimi související stále vztahuje zákonná ochrana.

[…]“

20

Článek 1312 odst. 2 tohoto zákona zní:

„Dohoda mezi stranami o sjednaných metodikách je zaznamenána v protokolu, který je uložen u rumunského Úřadu pro autorská práva. […] Takto zveřejněné metodiky lze uplatnit vůči všem uživatelům v oblasti, která byla předmětem projednávání, a vůči všem dovozcům a výrobcům nosičů a zařízení, za které se podle článku 107 platí kompenzační odměna za soukromé rozmnožování.“

21

Článek 249 občanského soudního řádu stanoví:

„Každý, kdo v průběhu soudního řízení uplatní tvrzení, jej musí prokázat, s výjimkou případů výslovně stanovených zákonem.“

22

Článek 329 občanského soudního řádu zní:

„Soudce může své rozhodnutí založit na domněnkách ponechaných na jeho uvážení pouze tehdy, pokud mají dostatečnou váhu a jsou způsobilé vyvolat pravděpodobnost tvrzené skutečnosti; tyto domněnky jsou však přípustné pouze v případech, kdy zákon umožňuje důkaz výslechem svědků.“

23

Metodologia privind remunerațiile cuvenite titularilor de drepturi patrimoniale de autor de opere muzicale pentru comunicarea publică a operelor muzicale în scop ambiental (Metodika týkající se odměny, která náleží nositelům majetkových autorských práv k hudebním dílům za sdělování hudebních děl veřejnosti jako hudební kulisy, Monitorul Oficial al României, část I, č. 710 ze dne 7. října 2011), ve znění rozhodnutí rumunského Úřadu pro autorská práva č. 198/2012 ze dne 8. listopadu 2012 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 780 ze dne 20. listopadu 2012), stanoví:

„1. Uživatelé hudebních děl jako hudební kulisy musí před každým užitím hudebního díla získat od UCMR – ADA oprávnění ve formě nevýhradní licence k užití hudebních děl a zaplatit odměnu podle sazebníku uvedeného v této metodice, a to bez ohledu na skutečnou dobu užívání.

2. Pro účely této metodiky se:

[…]

6. Za období, na které uživatel nezískal od UCMR – ADA oprávnění ve formě nevýhradní licence, je povinen zaplatit UCMR – ADA částku rovnající se trojnásobku odměny, kterou by byl povinen ze zákona zaplatit, kdyby získal oprávnění ve formě nevýhradní licence.

7. Organizace kolektivní správy mohou kontrolovat užívání hudebních děl jako hudební kulisy prostřednictvím pověřených zástupců, kterým je zaručen volný přístup do všech míst, kde je hudba užívána jako hudební kulisa. Zástupci organizací kolektivní správy mohou v místech, kde jsou hudební díla užívána, používat přenosná zařízení pro pořizování zvukových anebo obrazových záznamů, přičemž takto pořízené záznamy plně dokazují užívání hudebních děl jako hudební kulisy.“

24

Příloha této metodiky obsahuje sazebník odměn za sdělování hudebních děl veřejnosti jako hudební kulisy, které jsou individualizované podle druhu obchodních prostor nebo vozidel, v nichž k tomuto sdělování dochází. V bodě 11 tohoto sazebníku je pro leteckou přepravu cestujících stanovena paušální odměna 200 rumunských lei (RON) za měsíc a letadlo.

25

Metodologia privind comunicarea publică a fonogramelor publicate în scop comercial sau a reproducerilor acestora și tabelele cuprinzând drepturile patrimoniale ale artiștilor interpreți ori executanți și producătorilor de fonograme (Metodika týkající se sdělování zvukových záznamů vydaných k obchodním účelům nebo jejich rozmnoženin veřejnosti a sazebníků majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, Monitorul Oficial al României, část I, č. 982 ze dne 8. prosince 2006), ve znění rozhodnutí rumunského Úřadu pro autorská práva č. 189/2013 ze dne 29. listopadu 2013 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 788 ze dne 16. prosince 2013), uvádí:

„1. Sdělováním zvukových záznamů vydaných k obchodním účelům nebo jejich rozmnoženin veřejnosti se rozumí jejich sdělování na veřejných místech (uzavřených nebo otevřených) bez ohledu na způsob, jakým je sdělování prováděno, mechanickými, elektroakustickými nebo digitálními prostředky (zesilovací zařízení, zařízení pro záznam zvuku nebo audiovizuální záznam, rozhlasové nebo televizní přijímače, počítačové vybavení atd.).

[…]

3. Uživatelem zvukových záznamů se pro účely této metodiky rozumí každá oprávněná fyzická nebo právnická osoba, která veřejnosti sděluje zvukové záznamy vydané k obchodním účelům nebo jejich rozmnoženiny v prostorách držených z jakéhokoli titulu (vlastnictví, správa, pronájem, podnájem, výpůjčka atd.).

[…]

5. Uživatel je povinen získat oprávnění ve formě nevýhradních licencí, které vydávají organizace kolektivní správy práv […] výrobců zvukových záznamů ke sdělování zvukových záznamů vydaných k obchodním účelům veřejnosti […], a to za odměnu podle níže uvedených sazebníků bez ohledu na skutečnou dobu sdělování veřejnosti.“

26

Příloha této metodiky obsahuje dva sazebníky, z nichž první stanoví odměny za činnosti související s poskytováním hudební kulisy, které jsou individualizovány podle druhu obchodních prostor nebo vozidel, ve kterých k těmto činnostem dochází. V bodě E3 odst. 1 tohoto prvního sazebníku je pro železniční přepravu cestujících stanovena měsíční odměna ve výši 30 RON za každý vůz vybavený zvukovým systémem.

27

UCMR – ADA je organizací kolektivní správy autorských práv v oblasti hudby.

28

Dne 2. března 2018 podala uvedená organizace k Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) proti letecké dopravní společnosti Blue Air žalobu, kterou se domáhala zaplacení dlužných odměn a pokut za sdělování hudebních děl veřejnosti, k němuž tato společnost nezískala licenci, na palubě letadel provozovaných společností Blue Air.

29

Před uvedeným soudem společnost Blue Air tvrdila, že provozuje 28 letadel a ačkoli disponuje softwarem potřebným k šíření hudebních děl ve 22 z těchto 28 letadel, po získání požadované licence sdělila veřejnosti pouze jedno hudební dílo jako hudební kulisu, a to ve 14 z těchto letadel.

30

Po těchto upřesněních UCMR – ADA rozšířila své žádosti o platbu, neboť měla za to, že existence zvukových systémů v přibližně 22 letadlech odůvodňuje závěr, že chráněná díla byla sdělována veřejnosti ve všech letadlech flotily společnosti Blue Air.

31

Rozsudkem ze dne 8. dubna 2019 bylo žalobě podané UCMR – ADA vyhověno. Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti) měl na základě rozsudku ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764), a rozsudku ze dne 15. března 2012, Phonographic Performance (Ireland) (C‑162/10, EU:C:2012:141), v podstatě za to, že skutečnost, že společnost Blue Air vybavila dopravní prostředky, které provozuje, zařízeními umožňujícími sdělovat veřejnosti hudební díla jako hudební kulisu, zakládá vyvratitelnou domněnku užívání těchto děl, která vyžaduje, aby bylo rozhodnuto, že každé letadlo vybavené zvukovým systémem používá toto zařízení ke sdělování dotčeného hudebního díla veřejnosti, aniž je v tomto ohledu nezbytné předkládat další důkazy.

32

Společnost Blue Air podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) a zejména tvrdila, že na palubě letadel, které provozuje a pro něž nezískala žádnou licenci, nešířila hudební kulisu a pouhá existence zařízení nepředstavuje sdělování hudebních děl veřejnosti. Dodala, že šířením hudební kulisy nesledovala žádný cíl dosažení zisku. Nakonec poznamenala, že existence zvukových systémů v letadlech je požadována z bezpečnostních důvodů, aby byla umožněna komunikace mezi členy posádky letadla a komunikace mezi členy této posádky a cestujícími.

33

Předkládající soud zdůrazňuje, že otázka, zda sdělování hudebního díla jako hudební kulisy představuje vzhledem k absenci cíle dosahování zisku sdělování veřejnosti ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29, není prosta nejasností. Kromě toho se pro případ kladné odpovědi na tuto otázku předkládající soud zabývá otázkou úrovně dokazování požadované v tomto ohledu. Uvádí, že podle judikatury některých vnitrostátních soudů platí, že pokud je provozovna vykonávající určitou hospodářskou činnost citována v metodice uvedené v bodě 23 tohoto rozsudku, existuje vyvratitelná domněnka, že díla chráněná autorským právem jsou na uvedeném místě sdělována veřejnosti. Taková domněnka je zejména odůvodněna tím, že organizace kolektivní správy autorských práv nemohou systematicky kontrolovat všechna místa, kde by mohlo docházet k užívání děl duševní tvorby.

34

Za těchto podmínek se Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

V případě kladné odpovědi na první otázku:

V případě záporné odpovědi na tuto otázku:

35

UPFR je organizací kolektivní správy práv souvisejících s autorským právem výrobců zvukových záznamů.

36

Dne 2. prosince 2013 podala uvedená organizace proti železniční dopravní společnosti CFR žalobu, kterou se domáhala zaplacení dlužných odměn a pokut za sdělování hudebních děl veřejnosti v železničních osobních vozech, které tato společnost provozuje. V tomto kontextu tvrdila, že platná právní úprava v oblasti železniční dopravy vyžaduje, aby byla část vlaků provozovaných společností CFR vybavena zvukovými systémy, a uvedla, že nainstalování takových systémů se rovná sdělování děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

37

Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti) tuto žalobu zamítl a měl za to, že ačkoli samotná instalace zvukového systému, který technicky umožňuje přístup veřejnosti ke zvukovým záznamům, zajisté představuje sdělování hudebních děl veřejnosti, nebylo prokázáno, že provozované vlaky byly takovým systémem vybaveny.

38

UPFR podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti).

39

Předkládající soud uvádí, že ve vnitrostátní judikatuře převládá zejména na základě rozsudku ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764), názor, že nainstalování zvukových systémů v železničním voze představuje sdělování hudebních děl veřejnosti. Uvedený soud má však v tomto ohledu pochybnosti.

40

Za těchto podmínek se Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

41

Rozhodnutím ze dne 1. března 2022 byly věci C‑775/21 a C‑826/21 spojeny v souladu s článkem 54 jednacího řádu Soudního dvora pro účely písemné i ústní části řízení a rozsudku.

42

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že šíření hudebního díla jako hudební kulisy v dopravním prostředku pro přepravu cestujících představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

43

Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 stanoví, že členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

44

Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, na základě tohoto ustanovení mají autoři právo preventivní povahy, které jim umožňuje zasáhnout vůči případným uživatelům jejich děl a sdělování veřejnosti, které by mohli zamýšlet tito uživatelé, a to za účelem zákazu tohoto sdělování (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 62 a citovaná judikatura).

45

Vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 neupřesňuje pojem „sdělování veřejnosti“, je třeba jeho smysl a dosah určit s ohledem na cíle sledované touto směrnicí, jakož i s ohledem na kontext vykládaného ustanovení (rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Renckhoff,C‑161/17, EU:C:2018:634, bod 17 a citovaná judikatura).

46

Soudní dvůr v tomto ohledu připomněl, že tento pojem musí být – jak je zdůrazněno v bodě 23 odůvodnění směrnice 2001/29 – chápán v širokém smyslu tak, že se vztahuje na veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází, a tedy na jakýkoliv přenos nebo další přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Z bodů 4, 9 a 10 odůvodnění této směrnice totiž vyplývá, že jejím hlavním cílem je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet přiměřenou odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 63 a citovaná judikatura).

47

Jak v tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto čl. 3 odst. 1 zahrnuje dva kumulativní prvky, a sice sdělování díla a sdělování tohoto díla veřejnosti, a předpokládá individuální posouzení (rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Stim a SAMI, C‑753/18, EU:C:2020:268, bod 30, a rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 66 a citovaná judikatura).

48

Pro účely takového posouzení je třeba zohlednit několik doplňujících kritérií, která nejsou autonomní povahy a navzájem spolu souvisí. Jelikož se tato kritéria v různých konkrétních situacích mohou vyskytovat s velmi proměnlivou intenzitou, je třeba je použít jak individuálně, tak v jejich vzájemném spojení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein, C‑610/15, EU:C:2017:456, bod 25, a rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 67 a citovaná judikatura).

49

Mezi těmito kritérii Soudní dvůr zdůraznil nepominutelnou úlohu uživatele a vědomou povahu jeho zásahu. Jednání tohoto uživatele totiž představuje sdělování, pokud tento uživatel při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým klientům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito klienti v zásadě nemohli šířeného díla využít (rozsudek ze dne 14. června 2017, Stichting Brein, C‑610/15, EU:C:2017:456, bod 26 a citovaná judikatura).

50

Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že bez významu není ani výdělečná povaha sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 (rozsudek ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, bod 38 a citovaná judikatura). Soudní dvůr nicméně připustil, že taková povaha není nevyhnutelně nezbytnou podmínkou, která by rozhodovala o samotné existenci sdělování veřejnosti (rozsudek ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další, C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 42, jakož i citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 31. května 2016, Reha Training,C‑117/15, EU:C:2016:379, bod 49).

51

Soudní dvůr dále uvedl, že aby se na chráněná díla vztahoval pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je rovněž nezbytné, aby byla tato díla skutečně sdělována veřejnosti [rozsudek ze dne 28. října 2020, BY (Fotografický důkaz), C‑637/19, EU:C:2020:863, bod 25 a citovaná judikatura].

52

Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že se pojem „veřejnost“ týká blíže neurčeného počtu potenciálních příjemců a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob (rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 69 a citovaná judikatura).

53

V projednávaném případě je nutno zaprvé konstatovat, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 49 tohoto rozsudku, že šíření hudebního díla jako hudební kulisy v dopravním prostředku pro přepravu cestujících provozovatelem tohoto dopravního prostředku představuje sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, jelikož tento provozovatel tím při plné znalosti důsledků svého jednání umožňuje svým zákazníkům přístup k chráněnému dílu, a to zejména pokud by tito zákazníci v zásadě nemohli při absenci jeho zásahu užívat šířené dílo.

54

Zadruhé takové hudební dílo je skutečně sdělováno veřejnosti ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 51 tohoto rozsudku. I když je pravda, jak Soudní dvůr rozhodl, že pojem „veřejnost“ zahrnuje určitý minimální práh, což z tohoto pojmu vylučuje příliš malou, či dokonce zanedbatelnou skupinu dotčených osob, Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že za účelem určení tohoto počtu je třeba zohlednit zejména počet osob, které mohou mít přístup k témuž dílu souběžně, ale také skutečnost, kolik z těchto osob k němu může mít přístup postupně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, body 43 a 44, a rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Nederlands Uitgeversverbond a Groep Algemene Uitgevers, C‑263/18, EU:C:2019:1111, bod 68 a citovaná judikatura).

55

Jak přitom uvádí předkládající soud, v projednávaném případě je nesporné, že dílo dotčené v původním řízení bylo skutečně šířeno v polovině letadel provozovaných společností Blue Air během letů uskutečněných touto leteckou společností, takže dotčenou veřejnost tvoří všechny skupiny cestujících, kteří se těchto letů zúčastnili současně nebo postupně, přičemž takový počet dotčených osob nelze považovat za příliš nízký, či dokonce zanedbatelný ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 54 tohoto rozsudku.

56

V tomto kontextu není rozhodující okolnost uvedená předkládajícím soudem, že výdělečná povaha takového sdělování je velmi diskutabilní, pokud jde o šíření výňatků z hudebních děl jako hudební kulisy pro všechny cestující letadla v okamžiku vzletu, přistání nebo kdykoli jindy během letu. Taková výdělečná povaha totiž není nezbytnou podmínkou pro konstatování existence sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, neboť Soudní dvůr rozhodl, že taková povaha není nutně nezbytnou podmínkou, která určuje samotnou existenci sdělování veřejnosti, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 50 tohoto rozsudku.

57

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku ve věci C‑775/21 odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že šíření hudebního díla jako hudební kulisy v dopravním prostředku pro přepravu cestujících představuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.

58

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, jež jsou mu položeny. Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 22. června 2022, Volvo a DAF Trucks, C‑267/20, EU:C:2022:494, bod 28 a citovaná judikatura).

59

V projednávané věci je s ohledem na všechny poznatky poskytnuté předkládajícím soudem v jeho žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce třeba přeformulovat předběžné otázky za účelem podání užitečné odpovědi uvedenému soudu.

60

Konkrétně, pokud jde o žalobu ve věci C‑826/21, tuto žalobu podala organizace kolektivní správy práv souvisejících s autorským právem výrobců zvukových záznamů, která se domáhala, aby společnost CFR zaplatila spravedlivou odměnu za sdělování hudebních děl veřejnosti v železničních osobních vozech, jež provozuje. Vzhledem k použití čl. 105 odst. 1 písm. f) zákona č. 8/1996, který je uveden v bodě 10 tohoto rozsudku a stanoví majetkové právo výrobce zvukových záznamů udělit svolení k vysílání a sdělování vlastních zvukových záznamů veřejnosti, na tento spor, se tedy jeví, že výklad čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 je pro vyřešení uvedeného sporu rovněž relevantní.

61

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou těchto otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být vykládány v tom smyslu, že instalace zvukového zařízení a případně softwaru umožňujících šíření hudební kulisy v dopravním prostředku představuje sdělování veřejnosti ve smyslu těchto ustanovení.

62

Je třeba připomenout, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba zohlednit nejenom jeho znění, ale i cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí, a jeho kontext. Pokud jde zejména o čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, tento článek musí být vykládán v souladu s relevantními ustanoveními WCT, neboť cílem směrnice 2001/29 je provést některé povinnosti, jež má Unie na základě této úmluvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Peek & Cloppenburg, C‑456/06, EU:C:2008:232, bod 33, a rozsudek ze dne 21. června 2012, Donner, C‑5/11, EU:C:2012:370, bod 23).

63

Na prvním místě, pokud jde o znění dotčených ustanovení, v bodě 43 tohoto rozsudku bylo připomenuto, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 jsou členské státy povinny zajistit, aby měli autoři výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

64

Mimoto podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí právní předpisy členských států zajistit, aby uživatel zaplatil jedinou spravedlivou odměnu, pokud je užito zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo rozmnoženiny takového záznamu k bezdrátovému vysílání nebo jakémukoliv jinému sdělování veřejnosti, a aby tato odměna byla rozdělena mezi dotčené výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů.

65

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora platí, že vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce nevyjádřil odlišnou vůli, musí být pojem „sdělování veřejnosti“ použitý v obou výše uvedených ustanoveních vykládán tak, že má stejný význam (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2016, GS Media, C‑160/15, EU:C:2016:644, bod 33, a rozsudek ze dne 17. června 2021, M. I. C. M., C‑597/19, EU:C:2021:492, bod 41 a citovaná judikatura).

66

Na druhém místě, pokud jde o cíl sledovaný těmito ustanoveními, z judikatury připomenuté v bodě 46 tohoto rozsudku vyplývá, že tento pojem musí být zajisté chápán v širokém smyslu tak, že se vztahuje na veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází, a tedy na jakýkoliv přenos nebo další přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vyslání, přičemž hlavním cílem směrnice 2001/29 je zavést vysokou úroveň ochrany autorů.

67

Po tomto upřesnění je však třeba na třetím místě stran kontextu, jehož jsou dotčená ustanovení součástí, uvést, že z bodu 27 odůvodnění směrnice 2001/29, který v podstatě přebírá společné prohlášení týkající se článku 8 WCT, jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando (C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 79), vyplývá, že „pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice“.

68

V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud by pouhá okolnost, že je použití zvukového zařízení a případně softwaru nezbytné k tomu, aby veřejnost mohla skutečně dílo užívat, automaticky vedla ke kvalifikaci zásahu provozovatele tohoto zařízení jako „sdělování“, každé „poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování“, včetně případů, kdy je instalace takových zařízení vyžadována vnitrostátními právními předpisy upravujícími činnost dopravce, by představovalo takové sdělování, což však bod 27 odůvodnění směrnice 2001/29 výslovně vylučuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2021, YouTube a Cyando, C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2021:503, bod 79).

69

S ohledem na tyto úvahy je třeba mít za to, že skutečnost, že je v dopravním prostředku k dispozici zvukové zařízení a případně software umožňující šíření hudební kulisy, nepředstavuje sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115, jelikož se jedná o pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování.

70

Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že provozovatelé restauračního zařízení, hotelu či lázeňského zařízení provádí sdělování, když vědomě zprostředkovávají svým zákazníkům chráněná díla prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů, které umístili ve svém zařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 47; rozsudek ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 196, a rozsudek ze dne 27. února 2014, OSA, C‑351/12, EU:C:2014:110, bod 26). Stejně tak provozovatel rehabilitačního centra, který vědomě zprostředkovává chráněná díla svým pacientům prostřednictvím televizních přijímačů umístěných na více místech v tomto zařízení, uskutečňuje sdělování (rozsudek ze dne 31. května 2016, Reha Training, C‑117/15, EU:C:2016:379, body 55 a 56).

71

Pouhá instalace zvukového zařízení v dopravním prostředku však nemůže být postavena na roveň jednání, kterým poskytovatelé služeb vědomě zprostředkovávají chráněná díla svým zákazníkům tím, že šíří signál prostřednictvím přijímačů, které instalovali ve svých zařízeních a umožňují přístup k takovým dílům.

72

Vzhledem k tomu, že instalace zvukového zařízení a případně softwaru umožňujících šíření hudební kulisy v dopravním prostředku nepředstavuje „sdělování“, není třeba se zabývat otázkou, zda případně došlo ke sdělení veřejnosti ve smyslu judikatury.

73

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku ve věci C‑775/21 a první otázku ve věci C‑826/21 odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být vykládány v tom smyslu, že instalace zvukového zařízení a případně softwaru umožňujících šíření hudební kulisy v dopravním prostředku nepředstavuje sdělování veřejnosti ve smyslu těchto ustanovení.

74

S ohledem na úvahy uvedené v bodě 60 tohoto rozsudku je třeba mít za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu za to, že podstatou otázky uvedeného soudu je, zda čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jak ji vykládají vnitrostátní soudy, která stanoví vyvratitelnou domněnku sdělování hudebních děl veřejnosti založenou na nainstalování zvukových systémů v dopravních prostředcích.

75

Na úvod je třeba poznamenat, že rumunská vláda ve svém písemném vyjádření zpochybňuje předpoklad, z něhož vychází předkládající soud a podle kterého vnitrostátní právní úprava stanoví vyvratitelnou domněnku sdělování hudebních děl veřejnosti založenou na nainstalování zvukových systémů v dopravních prostředcích.

76

Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora v rámci postupu upraveného článkem 267 SFEU jsou funkce Soudního dvora a předkládajícího soudu jasně odlišné a výklad vnitrostátních předpisů náleží výlučně předkládajícímu soudu (rozsudek ze dne 17. března 2022, Daimler, C‑232/20, EU:C:2022:196, bod 91 a citovaná judikatura).

77

Soudnímu dvoru tedy nepřísluší, aby se v rámci řízení o předběžné otázce vyjadřoval k výkladu vnitrostátních ustanovení. Soudnímu dvoru totiž přísluší, aby vzal v rámci rozdělení pravomocí mezi soudy Unie a vnitrostátními soudy v úvahu takový skutkový a právní kontext, do něhož jsou předběžné otázky zasazeny, jaký vyplývá z předkládacího rozhodnutí (rozsudek ze dne 17. března 2022, Daimler, C‑232/20, EU:C:2022:196, bod 92 a citovaná judikatura).

78

V tomto ohledu zejména z bodů 1, 6 a 7 odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že cílem této směrnice je zejména odstranit rozdíly v právních předpisech a právní nejistotu týkající se ochrany autorského práva, neboť tato nejistota může bránit hladkému fungování vnitřního trhu a náležitému rozvoji informační společnosti v Evropě, a vyloučit, aby členské státy nereagovaly neslučitelným způsobem na technologický rozvoj. Tyto body odůvodnění mimoto uvádějí, že bez harmonizace na úrovni Unie by mohly vzniknout značné rozdíly v ochraně, což by vedlo k rozčlenění vnitřního trhu a neslučitelnosti právních předpisů. V daných bodech odůvodnění se kromě toho uvádí, že značné rozdíly v právních předpisech a právní nejistota mohou bránit úsporám z rozsahu v případě nových výrobků a služeb chráněných autorským právem nebo právy s ním souvisejícími.

79

Jak přitom již Soudní dvůr rozhodl, bylo-li by připuštěno, aby členský stát mohl poskytnout větší ochranu nositelům autorského práva tím, že by stanovil, že pojem „sdělování veřejnosti“ zahrnuje i jiné úkony, než které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, mělo by to za následek rozdíly v právních předpisech, a tedy právní nejistotu pro třetí osoby (rozsudek ze dne 13. února 2014, Svensson a další, C‑466/12, EU:C:2014:76, bod 34).

80

Z toho plyne, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát mohl poskytnout větší ochranu nositelům autorského práva tím, že stanoví, že pojem „sdělování veřejnosti“ zahrnuje více úkonů, než uvádí toto ustanovení (rozsudek ze dne 13. února 2014, Svensson a další, C‑466/12, EU:C:2014:76, bod 41).

81

Takový výklad je s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 65 tohoto rozsudku obdobně použitelný na pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu směrnice 2006/115.

82

V projednávaném případě z odpovědi na první otázku ve věci C‑826/21 vyplývá, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být vykládán v tom smyslu, že instalace zvukového zařízení a případně softwaru, které umožňují šíření hudební kulisy v dopravním prostředku pro cestující nezávisle na jejich vůli, nepředstavuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.

83

Toto ustanovení proto brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví vyvratitelnou domněnku sdělování veřejnosti založenou na výskytu takových zvukových systémů. Taková právní úprava totiž může vést v rozporu s uvedeným ustanovením k uložení povinnosti zaplatit odměnu za pouhou instalaci těchto zvukových systémů, a to i v případě, že nedojde k žádnému sdělování veřejnosti.

84

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jak ji vykládají vnitrostátní soudy, která stanoví vyvratitelnou domněnku sdělování hudebních děl veřejnosti založenou na výskytu zvukových systémů v dopravních prostředcích.

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: