I. Skutečnosti předcházející sporu

A. ISU

B. Předpisy vydané ISU

1. Pravidla pro předchozí schválení

2. Pravidla způsobilosti

C. Správní řízení a sporné rozhodnutí

D. Žaloba před Tribunálem a napadený rozsudek

II. Návrhová žádání účastníků řízení

III. Ke kasačnímu opravnému prostředku

A. K prvnímu důvodu

1. Argumentace účastníků řízení

a) K první části

b) K druhé části

c) K třetí části

2. Závěry Soudního dvora

a) K použitelnosti článku 101 SFEU na sport jako hospodářskou činnost

b) K článku 101 odst. 1 SFEU

1) K tomu, čím se vyznačuje jednání, jehož „účelem“ nebo „důsledkem“ je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU

i) K tomu, čím se vyznačuje jednání, jehož „účelem“ je vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž

ii) K tomu, čím se vyznačuje jednání, jehož „důsledkem“ je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže

2) K možnosti považovat určitá konkrétní jednání za jednání, na která se nevztahuje čl. 101 odst. 1 SFEU

c) K protiprávnímu jednání zjištěnému v projednávané věci

d) K existenci jednání, jehož „účelem“ je omezení hospodářské soutěže v projednávané věci

1) K použitelnosti judikatury vycházející z rozsudků ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, EU:C:2008:376), a ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas (C‑1/12, EU:C:2013:127), v projednávané věci

2) Ke kvalifikaci jednání dotčeného v projednávané věci

B. K druhému důvodu

1. Argumentace účastníků řízení

2. Závěry Soudního dvora

IV. K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku

A. K prvnímu důvodu

1. Argumentace účastníků řízení

2. Závěry Soudního dvora

a) K přípustnosti a účinnosti důvodu

b) K věci samé

B. K druhému důvodu

1. Argumentace účastníků řízení

2. Závěry Soudního dvora

V. K žalobě ve věci T‑93/18

A. Argumentace účastníků řízení

B. Závěry Soudního dvora

VI. K nákladům řízení

1

Kasačním opravným prostředkem se International Skating Union (Mezinárodní bruslařská unie, dále jen „ISU“) domáhá částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 16. prosince 2020, International Skating Union v. Komise (T‑93/18, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2020:610), kterým Tribunál částečně zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 8230 final ze dne 8. prosince 2017 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP (věc AT/40208 – Pravidla způsobilosti Mezinárodní bruslařské unie) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Vedlejším kasačním opravným prostředkem se Mark Jan Hendrik Tuitert a Niels Kerstholt, jakož i European Elite Athletes Association (Evropská asociace elitních sportovců, dále jen „EU Athletes“) domáhají rovněž částečného zrušení napadeného rozsudku.

3

Skutkový základ sporu, tak jak je uveden v bodech 1 až 37 napadeného rozsudku, lze shrnout takto.

4

ISU je soukromoprávním sdružením, které má své sídlo ve Švýcarsku. Je jediným mezinárodním sportovním svazem uznaným Mezinárodním olympijským výborem (MOV) v oblasti krasobruslení a rychlobruslení na ledě (dále jen „bruslení na ledě“). Jeho orgány jsou zejména „legislativní orgán“ zvaný „Kongres“, který je jeho „nejvyšším orgánem“, a „výkonný orgán“ zvaný „Výbor“.

5

Toto sdružení má za členy národní asociace krasobruslení a rychlobruslení na ledě, které mají samy za členy nebo registrované účastníky asociace a kluby, jejichž členy jsou zejména profesionální sportovci, kteří vykonávají tyto sportovní disciplíny v rámci hospodářské činnosti.

6

Podle čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 stanov ISU, na které odkazuje sporné rozhodnutí, je účelem ISU regulovat, spravovat, řídit a podporovat bruslení na ledě na celém světě.

7

Souběžně vykonává hospodářskou činnost, která spočívá v organizaci mezinárodních soutěží v bruslení na ledě, jakož i ve využívání práv souvisejících s těmito soutěžemi. V oblasti rychlobruslení na ledě tyto soutěže zahrnují mimo jiné mistrovství světa v rychlobruslení na dlouhé trati a na krátké trati a různé světové a evropské poháry. ISU rovněž zodpovídá za organizaci soutěží v bruslení na ledě, které se konají na Zimních olympijských hrách.

8

ISU vydala a zveřejnila souhrn předpisů, kodexů a sdělení, který obsahuje zejména následující pravidla.

9

Dne 20. října 2015 zveřejnila ISU sdělení č. 1974, nazvané „Otevřené mezinárodní soutěže“, které vymezuje postup pro získání předchozího schválení organizovat mezinárodní soutěž v bruslení na ledě a které se vztahuje jak na národní asociace, které jsou členy ISU, tak na jakoukoliv entitu nebo jakýkoli podnik, který je třetí osobou (dále jen „pravidla pro předchozí schválení“).

10

Toto sdělení nejprve stanoví, že organizace takových soutěží podléhá předchozímu schválení ze strany ISU a musí být v souladu s pravidly stanovenými tímto sdružením. V tomto ohledu zejména stanoví, že lhůta, kterou je třeba dodržet pro podání žádosti o předchozí schválení, je šest měsíců před datem, na které je plánováno konání soutěže v případě, že má být organizována entitou nebo podnikem, který je třetí osobou, a tři měsíce před tímto datem, je-li organizována národní asociací, která je členem ISU.

11

Uvedené sdělení dále vyjmenovává souhrn obecných, finančních, technických, obchodních, sportovních a etických požadavků, které musí každý organizátor soutěže v bruslení na ledě splňovat. Z těchto požadavků zejména vyplývá, že ke každé žádosti o předchozí schválení musí být přiloženy finanční, technické, obchodní a sportovní údaje (místo konání plánované soutěže, výše cen, které budou udělovány, obchodní plány, rozpočet, televizní pokrytí atd.), že každý organizátor je povinen předložit prohlášení potvrzující, že přijímá etický kodex ISU, a ta je oprávněna vyžádat si k těmto jednotlivým skutečnostem doplňující informace.

12

Konečně sdělení č. 1974 opravňuje ISU k přijetí či zamítnutí předložených žádostí o předchozí schválení rozhodnutím, a to na základě jak požadavků uvedených v tomto sdělení samotném, tak na základních cílů sledovaných tímto sdružením, které jsou definovány zejména v čl. 3 odst. 1 jeho stanov. Uvedené sdělení rovněž stanoví, že v případě zamítnutí takové žádosti může organizátor v souladu s pravidly, která byla přijata ISU za účelem zavedení mechanismu pro rozhodčí řešení sporů (dále jen „pravidla o rozhodčím řízení“), podat proti rozhodnutí ISU žalobu k Tribunal arbitral du sport (Mezinárodní sportovní arbitráž, dále jen „CAS“) se sídlem v Lausanne (Švýcarsko).

13

Součástí předpisů ISU jsou pravidla označovaná jako „pravidla způsobilosti“, která stanoví podmínky, za nichž se sportovci mohou účastnit soutěží v bruslení na ledě. Tato pravidla způsobilosti stanoví, že takové soutěže musí být jednak schváleny ISU nebo jejími členy a jednak musí být v souladu s pravidly přijatými tímto sdružením.

14

Uvedená pravidla způsobilosti, ve znění přijatém v roce 2014, zahrnovala mimo jiné pravidlo 102 odst. 1 písm. a) bod i), podle kterého „má právo zúčastnit se akcí a soutěží spadajících do pravomoci ISU pouze ta osoba, která dodržuje zásady a politiky ISU, jak jsou stanoveny v [jejích] stanovách“, a pravidlo 102 odst. 1 písm. a) bod ii), které stanovilo, že „podmínka způsobilosti je koncipována k zajištění vhodné ochrany hospodářských a jiných zájmů ISU, která využívá své finanční příjmy k řízení a rozvoji sportovních disciplín ISU a na podporu či ve prospěch [svých] členů [...] a jejich bruslařů“.

15

Tato pravidla obsahovala rovněž pravidlo 102 odst. 2 písm. c), pravidlo 102 odst. 7 a pravidlo 103 odst. 2, ze kterých vyplývalo, že v případě účasti sportovce v soutěži, již neschválila ISU nebo některá z jejích členských národních asociací, se dotyčný vystavuje sankci označované jako „ztráta způsobilosti“ nebo „nezpůsobilost“ vedoucí k doživotnímu vyloučení ze všech soutěží organizovaných ISU.

16

V roce 2016 byla pravidla způsobilosti předmětem částečné revize.

17

Pravidlo 102 odst. 1 písm. a) bod ii), ve znění této částečné revize, již neodkazuje na „vhodnou ochranu hospodářských a jiných zájmů ISU“. Namísto toho se v něm uvádí, že „podmínka způsobilosti je koncipována k zajištění vhodné ochrany etických hodnot, statutárních cílů a jiných oprávněných zájmů“ tohoto sdružení, které „využívá své finanční příjmy k řízení a rozvoji sportovních disciplín ISU a na podporu či ve prospěch [svých] členů […] a jejich bruslařů“.

18

Podle pravidla 102 odst. 7 ve znění této částečné revize může mít účast sportovce na soutěži, která není schválena ISU nebo některou z jejích členských národních asociací, za následek napomenutí nebo sankci označovanou jako „ztráta způsobilosti“ nebo „nezpůsobilost“, která vede k vyloučení z jakékoli soutěže pořádané ISU, ať už na dobu určitou nebo doživotně.

19

Souběžně s těmito jednotlivými pravidly článek 25 stanov ISU stanoví, že sportovci, kteří chtějí napadnout rozhodnutí, které jim ukládá sankci „ztráty způsobilosti“ nebo „nezpůsobilosti“, mohou podat žalobu proti tomuto rozhodnutí k CAS v souladu s pravidly o rozhodčím řízení.

20

M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt jsou dva profesionální rychlobruslaři s bydlištěm v Nizozemsku. Jsou členy Koninklijke Nederlandsche Schaatsenrijders Bond (KNSB), nizozemské královské bruslařské federace, která je členem ISU.

21

EU Athletes je hlavní evropská asociace zastupující sportovce a hráče v různých sportovních disciplínách.

22

Dne 23. června 2014 předložili M. J. H. Tuitert a N. Kersholt Evropské komisi stížnost, ve které tvrdili, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti vydaná ISU porušují články 101 a 102 SFEU.

23

Dne 5. října 2015 rozhodla Komise zahájit řízení v této věci.

24

Dne 29. září 2016 zaslala Komise ISU oznámení námitek, v němž měla v podstatě za to, že toto sdružení porušuje článek 101 SFEU. ISU odpověděla na toto oznámení námitek dne 16. ledna 2017.

25

Dne 8. prosince 2017 přijala Komise sporné rozhodnutí. Jak je uvedeno v bodě 3 odůvodnění tohoto rozhodnutí, toto rozhodnutí se týká především pravidel způsobilosti ISU, jak jsou uvedena v bodech 13 až 18 tohoto rozsudku, která tomuto sdružení umožňují kontrolovat účast sportovců na bruslařských soutěžích na ledě a postihovat je v případě účasti na soutěži, která jí nebyla schválena. Jak však vyplývá z téhož bodu odůvodnění, rozhodnutí se týká rovněž pravidel pro předchozí schválení uvedených soutěží ze strany ISU, jak jsou uvedena v bodech 9 až 12 tohoto rozsudku. Konečně, jak je uvedeno v bodech 5 a 6 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, vztahuje se rovněž na pravidla o rozhodčím řízení uvedená v bodě 19 uvedeného rozsudku.

26

V bodech 112 a 115 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise vymezila dotčený trh jako světový trh organizace a obchodního využívání mezinárodních závodů v rychlobruslení na ledě a využívání různých práv spojených s těmito závody.

27

V bodech 116 až 134 odůvodnění tohoto rozhodnutí měla Komise za to, že ISU má na dotčeném trhu silné postavení a je schopna v podstatné míře ovlivňovat hospodářskou soutěž, která může na tomto trhu existovat. Mezi faktory, které Komise vzala v úvahu pro odůvodnění tohoto posouzení, patří zvláště jednak ústřední úloha, kterou toto sdružení na tomto trhu zaujímá jako jediné mezinárodní sportovní sdružení uznané MOV v oblasti bruslení na ledě a jako sdružení, jehož účelem je regulovat, spravovat, řídit a podporovat tuto sportovní disciplínu na světové úrovni, a jednak skutečnost, že souběžně organizuje a obchodně využívá hlavní mezinárodní soutěže v této oblasti. Při své analýze v tomto ohledu se Komise opírala zejména o pravomoc ISU stanovit pravidla, která jsou závazná pro všechny národní asociace, které jsou jejími členy, a pro všechny mezinárodní soutěže v rychlobruslení na ledě, ať už je pořádá sama ISU, její členové nebo třetí entity či podniky. Dále v podstatě konstatovala, že tato pravidla se týkají všech otázek souvisejících s organizací, průběhem a komerčním využitím těchto soutěží (předchozí schválení, pravidla hry, technické požadavky, finanční podmínky, účast sportovců, prodej práv, ukládání sankcí, řešení sporů atd.) a že se vztahují na všechny subjekty, které se mají těchto soutěží účastnit nebo se podílet na jejich organizaci nebo využití (národní asociace, sportovci, organizátoři, provozovatelé televizního vysílání, sponzoři atd.).

28

V bodech 146 až 152 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise vyjádřila názor, že ISU by měla být kvalifikována současně jako „sdružení podniků“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž jsou jejími členy národní bruslařské asociace, které mohou být samy o sobě kvalifikovány jako „podniky“ ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož vykonávají hospodářskou činnost spočívající v organizaci a obchodním využívání soutěží, jakož i ve využívání různých práv s nimi spojených, a jako „podnik“ ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož i ona vykonává takovou hospodářskou činnost. Komise se rovněž domnívala, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti musí být kvalifikována jako „rozhodnutí sdružení podniků“ ve smyslu téhož ustanovení.

29

V bodech 162 až 188 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise v podstatě konstatovala, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti mají za cíl omezit hospodářskou soutěž na dotčeném trhu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, neboť z přezkumu obsahu těchto pravidel, hospodářského a právního kontextu, do něhož spadají, a cílů, kterých mají dosáhnout, vyplývá, že umožňují ISU jednak zabránit potenciálním organizátorům konkurenčních mezinárodních soutěží v rychlobruslení na ledě v přístupu na tento trh a jednak omezit možnost profesionálních rychlobruslařů svobodně se účastnit takových soutěží, a tím připravit potenciální organizátory těchto soutěží o služby sportovců, jejichž přítomnost je pro jejich konání nezbytná.

30

V bodech 189 až 209 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise uvedla, že s ohledem na posouzení shrnutá v předchozím bodě není nutné zkoumat důsledky pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti na hospodářskou soutěž, a poté uvedla důvody, proč se domnívá, že důsledkem těchto pravidel je rovněž omezení hospodářské soutěže na dotčeném trhu.

31

V bodech 210 až 266 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise v podstatě uvedla, že tato pravidla nelze považovat za pravidla, která nespadají do působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU z toho důvodu, že by byla odůvodněná legitimními cíli a nezbytná k jejich dosažení.

32

V bodech 268 až 286 odůvodnění téhož rozhodnutí měla Komise v podstatě za to, že ačkoli pravidla o rozhodčím řízení sama o sobě nepředstavují omezení hospodářské soutěže, měla by být přesto považována za posílení omezení hospodářské soutěže vyplývající z pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti.

33

V bodech 287 až 348 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise zejména konstatovala, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti nesplňují podmínky požadované čl. 101 odst. 3 SFEU pro udělení výjimky, že tato pravidla mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy a že je nutné nařídit ISU, aby ukončila protiprávní jednání vymezené v tomto rozhodnutí pod sankcí penále. V bodech 338 až 342 odůvodnění tohoto rozhodnutí Komise zvláště upřesnila, že opatření, která ISU uložila přijmout za účelem ukončení tohoto protiprávního jednání, měla spočívat zaprvé zejména v přijetí objektivních, transparentních, nediskriminačních a přiměřených kritérií pro předchozí schválení a sankce, zadruhé v zavedení vhodných postupů pro předchozí schválení a sankce a zatřetí ve změně pravidel o rozhodčím řízení tak, aby byla zajištěna účinná kontrola rozhodnutí přijatých na konci těchto postupů.

34

Výrok sporného rozhodnutí obsahuje článek 1, podle kterého ISU „tím, že pokud jde o rychlobruslení, přijala a uplatňovala pravidla způsobilosti, zejména pravidla 102 a 103 obecných předpisů [...] z let 2014 a 2016, porušila článek 101 [SFEU] [...]“. Výrok obsahuje také článek 2, ve kterém je ISU uložena povinnost ukončit toto protiprávní jednání a zdržet se jeho opakování, jakož i článek 4, který stanoví uložení penále pro případ nesplnění uvedených povinností.

35

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. února 2018 podala ISU žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu této žaloby předložila osm žalobních důvodů vycházejících v podstatě, pokud jde o první, z porušení povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o druhý až pátý, z porušení článku 101 SFEU v rozsahu, ve kterém je tento článek použit na pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti, pokud jde o šestý, z porušení uvedeného článku v rozsahu, ve kterém byl uplatněn na pravidla o rozhodčím řízení, a pokud jde o sedmý a osmý, z protiprávnosti povinností a penále jí uložených.

36

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 1. června 2018 podali M. J. H. Tuitert, N. Kerstholt a EU Athletes návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Komise.

37

Usnesením ze dne 12. září 2018 předsedkyně sedmého senátu Tribunálu tato vedlejší účastenství povolila.

38

Dne 20. prosince 2019 postoupil Tribunál věc rozšířenému soudnímu kolegiu.

39

Dne 16. prosince 2020 přijal Tribunál napadený rozsudek, ve kterém v podstatě rozhodl, že sporné rozhodní není stiženo protiprávností v rozsahu, v němž se týká pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, ale je protiprávní v rozsahu, ve kterém se týká pravidel o rozhodčím řízení.

40

V tomto ohledu Tribunál zaprvé v bodech 52 až 63 napadeného rozsudku rozhodl, že první žalobní důvod vycházející z toho, že sporné rozhodnutí je stiženo rozporným odůvodněním, je neopodstatněný.

41

Zadruhé v bodech 64 až 123 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že druhý a čtvrtý žalobní důvod ISU neumožňují, aby byla posouzení Komise, že účelem pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti je omezit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, považována za nesprávná.

42

V tomto ohledu Tribunál v podstatě nejprve v bodech 69 až 76 napadeného rozsudku rozhodl, že i kdyby pravomoci v oblasti regulace, kontroly, rozhodování a sankcí, které má ISU, na ni nebyly přeneseny orgánem veřejné moci, pravidla stanovená tímto sdružením jakožto jediným existujícím mezinárodním sportovním sdružením v oblasti bruslení na ledě je třeba chápat zejména s ohledem na judikaturu týkající se souběžného výkonu hospodářské činnosti stejnou entitou a pravomocí, které mohou být použity k zabránění vstupu na trh entitám nebo podnikům, které jsou skutečnými nebo potenciálními konkurenty (rozsudky ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, a ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127). V této souvislosti Tribunál rovněž poznamenal, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti se týkají pořádání nejvýznamnějších a nejlukrativnějších mezinárodních soutěží v rychlobruslení na ledě, zvláště předchozího schválení těchto soutěží a účasti sportovců na nich.

43

Dále v bodech 77 až 121 napadeného rozsudku měl tento soud za to, že s ohledem na znění pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, cíle sledované těmito pravidly a hospodářský a právní kontext, do něhož tato pravidla spadají, mohla Komise platně dospět k závěru, že účelem těchto pravidel je omezit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU.

44

Konečně Tribunál v bodě 123 napadeného rozsudku rozhodl, že v důsledku toho není třeba zkoumat navíc argumenty, které ISU uvedla v rámci svého třetího žalobního důvodu s cílem zpochybnit posouzení Komise týkající se skutečných nebo potenciálních důsledků těchto pravidel na hospodářskou soutěž.

45

Zatřetí Tribunál v bodech 124 až 130 napadeného rozsudku rozhodl, že na rozdíl od toho, co tvrdila ISU ve svém pátém žalobním důvodu, Komise neporušila územní působnost článku 101 SFEU tím, že ve sporném rozhodnutí zohlednila odmítnutí ISU povolit navrhované závody v rychlobruslení na ledě, které se měly konat v Dubaji (Spojené arabské emiráty), tedy ve třetím státě. V tomto ohledu Tribunál v podstatě rozhodl, že tento orgán uvedl tuto skutečnost, aby ilustroval použití pravidel pro předchozí schválení stanovených ISU, přičemž kromě toho prokázal, že tato pravidla mohou mít bezprostřední, podstatné a předvídatelné důsledky v rámci Unie.

46

Začtvrté Tribunál poté, co v bodech 134 až 140 napadeného rozsudku rozhodl, že šestý žalobní důvod vznesený ISU, který se týkal posouzení pravidel o rozhodčím řízení Komisí ve sporném rozhodnutí, je relevantní, tomuto žalobnímu důvodu vyhověl v bodech 141 až 164 uvedeného rozsudku.

47

Zapáté a na posledním místě proto Tribunál v bodech 165 až 178 napadeného rozsudku rozhodl, že sedmému a osmému žalobnímu důvodu ISU týkajícímu se legality uložených povinností a penále stanovených ve sporném rozhodnutí je třeba částečně vyhovět v rozsahu, v němž se tyto povinnosti a tyto penále týkají pravidel o rozhodčím řízení. Současně zamítl zbývající část těchto žalobních důvodů.

48

S ohledem na všechna tato posouzení Tribunál částečně zrušil články 2 a 4 sporného rozhodnutí a ve zbývající části žalobu zamítl.

49

Kasačním opravným prostředkem ISU navrhuje, aby Soudní dvůr:

50

Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla ISU uložena náhrada nákladů řízení.

51

M. J. H Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes navrhují zamítnutí kasačního opravného prostředku.

52

Vedlejším kasačním opravným prostředkem M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes navrhují, aby Soudní dvůr:

53

Komise navrhuje, aby bylo vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku vyhověno a ISU byla uložena náhrada nákladů řízení.

54

ISU navrhuje, aby byl vedlejší kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla M. J. H. Tuitertovi a N. Kerstholtovi, jakož i EU Athletes uložena náhrada nákladů řízení.

55

Na podporu svých návrhových žádání znějících na částečné zrušení napadeného rozsudku uvádí ISU dva důvody vycházející z porušení článku 263 SFEU ve spojení s čl. 101 odst. 1 SFEU.

56

Mimoto navrhuje, aby Soudní dvůr spor projednal a rozhodl.

57

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku, který je rozdělen do tří částí, ISU v podstatě vytýká Tribunálu, že nesplnil svou úlohu soudce legality rozhodnutí přijatých Komisí při provádění pravidel hospodářské soutěže a že porušil pojem omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ uvedený v čl. 101 odst. 1 SFEU.

58

Před popsáním tohoto důvodu uvádí ISU tři kontextové informace, které mají podle jejího názoru objasnit posouzení tohoto důvodu.

59

Zaprvé uvádí, že téměř po jedno století (1892–1990) se pravidla způsobilosti sportovců pro účast sportovců na bruslařských soutěžích na ledě vztahovala výhradně na amatéry, než bylo po změně postoje MOV rozhodnuto umožnit účast na těchto soutěžích i profesionálům. Dodává, že v důsledku tohoto vývoje byla přijata pravidla pro předchozí schválení platná pro uvedené soutěže s cílem zajistit, aby se konaly podle stejných pravidel na celém světě, ať už je pořádá ISU nebo třetí entita či podnik.

60

Zadruhé ISU podotýká, že sporné rozhodnutí je zaměřeno na rychlobruslení na ledě, což je specifická sportovní disciplína, která pro ni v roce 2016 představovala obrat ve výši 5 milionů švýcarských franků (CHF) (přibližně 5,1 milionu eur při současném směnném kurzu) z celkové částky téměř 32 milionů CHF (přibližně 32,7 milionu eur při současném směnném kurzu), přičemž zbytek pochází ze známější sportovní disciplíny, kterou je krasobruslení. Dodává, že tato specifická sportovní disciplína má pro širokou veřejnost jen omezený zájem a že právě tato situace vysvětluje, proč mu žádná třetí entita nebo žádný třetí podnik nikdy nepředložily žádost o uspořádání mezinárodní soutěže v této oblasti, až do té, která je uvedena ve sporném rozhodnutí. Naproti tomu ISU údajně v posledních dvaceti letech obdržela dvacet takových žádostí v oblasti krasobruslení a všechny byly schváleny. ISU rovněž uvádí, že odmítnutí schválit jedinou jí předloženou žádost, a to ve dvou případech (konkrétně v roce 2011 a znovu v roce 2014) v oblasti rychlobruslení na ledě, bylo založeno na ústřední roli, kterou organizátor navrhované mezinárodní soutěže hodlal přisoudit sázkám. Tento projekt byl ostatně nakonec v roce 2016 v Nizozemsku schválen ve formátu, který již využití sázek nezahrnoval.

61

Zatřetí ISU uvádí, že ačkoli Komise ve sporném rozhodnutí označila pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti za omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ a „z hlediska důsledku“, přesto upustila od principiálního nesouhlasu s těmito pravidly, který původně vyjádřila ve svém oznámení námitek, a zaměřila se na jejich svévolnou a nepřiměřenou povahu v projednávané věci. To ostatně vysvětluje, proč ISU provedla uložené povinnosti obsažené v článku 2 sporného rozhodnutí zejména prostřednictvím sdělení, jehož cílem byla změna těchto pravidel, a nikoli jejich zrušení.

62

Komise sice konstatuje, že ISU před Soudním dvorem netvrdila žádné zkreslení skutkového stavu, a že skutečnosti uvedené v napadeném rozsudku je proto třeba považovat za s konečnou platností prokázané, zpochybňuje však správnost kontextuálních informací předložených ISU ve fázi kasačního opravného prostředku. Zejména zaprvé uvádí, že dvacet mezinárodních krasobruslařských soutěží schválených ISU ve skutečnosti organizovaly nikoli třetí entity nebo podniky, ale členové tohoto sdružení. Zadruhé záměr rychlobruslařské soutěže na ledě, který ISU nakonec schválila v roce 2016, mezitím rovněž převzala národní asociace, která je členem ISU. Zatřetí k odmítnutí ISU schválit tento záměr, jak byl původně koncipován třetím podnikem, došlo navzdory tomu, že toto sdružení dobře vědělo, že se v této souvislosti nepočítá s využitím sázek.

63

Komise kromě toho zdůrazňuje, že kasační opravný prostředek musí být posuzován v souladu se sporným rozhodnutím a napadeným rozsudkem s ohledem na dopad, který mají pravidla stanovená ISU nejen na sportovce, kterým brání ve volném nabízení svých služeb jiným potenciálním organizátorům mezinárodních soutěží než je toto sdružení a jeho členové, ale také na samotné tyto provozovatele, kterým brání ve volném pořádání mezinárodních soutěží, a to jak přímo (pravidla pro předchozí schválení), tak nepřímo (pravidla způsobilosti).

64

M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes tyto argumenty podporují.

65

V první části svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku ISU vytýká Tribunálu, že odmítl jako neopodstatněné, neúčinné nebo nepřezkoumané některé argumenty a důkazy, které předložila v prvním stupni v rámci svého druhého žalobního důvodu znějícího na zrušení, vycházejícího z porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, s cílem zpochybnit posouzení, na nichž Komise založila svůj závěr o existenci omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“.

66

V tomto ohledu nejprve tvrdí, že Komise ve sporném rozhodnutí prakticky posoudila přijetí a použití pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti společně a poté tyto dva prvky kvalifikovala jako omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, jak ostatně uznal Tribunál v bodech 57 a 126 napadeného rozsudku.

67

ISU dále uvádí, že ve svém druhém žalobním důvodu znějícím na zrušení navrhla, aby Tribunál odmítl tuto právní kvalifikaci a konstatoval zjevně nesprávná posouzení, která vedla Komisi k jejímu přijetí. ISU konkrétně uvádí, že v prvním stupni napadla různá posouzení provedená Komisí v bodech 174 až 179 odůvodnění sporného rozhodnutí, která se týkají použití pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, jak dokládá, pokud jde o rychlobruslení na ledě, její údajně úmyslné a protisoutěžní odmítnutí schválit jediný záměr konkurenčního mezinárodního závodu, který jí byl předložen za posledních dvacet let, v jeho původní verzi, a pokud jde o krasobruslení, souběžným schválením přibližně dvaceti mezinárodních závodů pořádaných třetími osobami.

68

Konečně tvrdí, že Tribunál porušil svou povinnost podle článku 263 SFEU, když v bodech 116, 117, 121 a 127 napadeného rozsudku odmítl její argumenty a důkazy v tomto ohledu z důvodu jejich neopodstatněnosti, neúčinnosti nebo dokonce irelevantnosti, jelikož se týkaly buď prvků úmyslnosti a použití, jejichž zohlednění není nezbytné pro prokázání existence omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, nebo jiné sportovní disciplíny než té, která tvoří trh dotčený tímto omezením. Tento soud mimoto ponechal bez povšimnutí další argumenty nebo důkazy, které mu byly předloženy, zejména ty, které se týkaly tématiky sázek. V tomto ohledu ISU zdůrazňuje, že ačkoli tyto sázky nebyly v záměru mezinárodní soutěže třetí osoby, který jí byl předložen, skutečně stanoveny, přesto tvořily podstatu koncepce, kterou organizátor této soutěže zamýšlel prosazovat.

69

Komise, podporovaná M. J. H. Tuitertem a N. Kerstholtem a EU Athletes, všechny tyto argumenty zpochybňuje.

70

V druhé části svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku ISU vytýká Tribunálu, že nahradil skutkové a právní posouzení Komise svým posouzením, ve kterém konstatoval existenci jiného porušení, než je uvedeno v článku 1 sporného rozhodnutí, čímž porušil svou povinnost podle článku 263 SFEU a vycházel z nesprávného výkladu čl. 101 odst. 1 SFEU.

71

V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že se Tribunál nejen zaměřil na jednání, které se částečně lišilo od jednání vytýkaného Komisí (tím, že se zaměřil na samotnou existenci pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, a nikoli na jejich přijetí a uplatňování společně), ale že toto jednání také odlišně kvalifikoval. Pokud jde o tento druhý aspekt, Tribunál totiž dospěl výlučně k závěru o existenci omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, přičemž vycházel nejen z faktorů, na které se Komise odvolávala v oddílu 8.3 sporného rozhodnutí (nadepsaném „Omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu“), ale také z faktorů uvedených v oddílu 8.5 tohoto rozhodnutí (nadepsaném „Pravidla způsobilosti spadají do působnosti článku 101 [SFEU]“). Posledně uvedený oddíl se však týká odlišné otázky.

72

Zadruhé toto přeformulování sporného rozhodnutí je samo o sobě založeno na právně nesprávném výkladu čl. 101 odst. 1 SFEU.

73

Toto ustanovení totiž rozlišuje mezi omezením hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ a „z hlediska důsledku“, přičemž první z těchto kvalifikací se vztahuje pouze na jednání, která lze z povahy věci považovat za škodlivé pro hospodářskou soutěž. V projednávané věci přitom Tribunál nevysvětlil, jak různé faktory, na které odkazuje v bodech 87 až 89, 91 až 93 a 101 až 110 napadeného rozsudku, odůvodňují použít takovou kvalifikaci. Naopak se omezil na abstraktní a dekontextualizované zkoumání znění pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, jakož i cílů sledovaných těmito pravidly, a po tomto přezkumu dospěl k závěru, že je možné nebo hrozí, že tato pravidla budou použita k protisoutěžním účelům s ohledem na diskreční pravomoc, kterou ISU svěřují.

74

Kromě toho judikatura, z níž Tribunál vycházel pro účely této analýzy (rozsudky ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, a ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127), je relevantní pouze v případě existence omezení hospodářské soutěže „z hlediska důsledku“, a nemůže tedy být obdobně použita pro rozhodnutí o případné existenci omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, jak to učinil tento soud v bodech 72 a 88 napadeného rozsudku.

75

Komise, podporovaná M. J. H. Tuitertem a N. Kerstholtem, jakož i EU Athletes, všechny tyto argumenty zpochybňuje.

76

Ve třetí části svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku ISU vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávných právních posouzení tím, že potvrdil posouzení, která vedla Komisi ke kvalifikaci pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti jako omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.

77

V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že Tribunál nesprávně připustil, že obsah těchto pravidel může být použit na podporu takové kvalifikace.

78

Na rozdíl od toho, co Komise uvedla v bodech 162 a 163 odůvodnění sporného rozhodnutí a co Tribunál uvedl v bodech 91 a 95 napadeného rozsudku, totiž skutečnost, že tato pravidla umožňují ISU uplatnit soubor přísných sankcí vůči sportovcům, kteří se účastní neschválených mezinárodních soutěží v rychlobruslení na ledě, sama o sobě nepostačuje k prokázání existence omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. Podle ní je tedy ještě třeba, aby přezkum jejich důsledků umožnil prokázat, že byla uplatňována na sportovce, kteří se zúčastnili soutěží, jejichž schválení bylo podle všeho odmítnuto z neoprávněného důvodu.

79

Dále na rozdíl od toho, co vyplývá zejména z bodu 163 odůvodnění sporného rozhodnutí a co Tribunál rozhodl v bodech 85 až 89 napadeného rozsudku, ani skutečnost, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti neodkazují na přesně identifikovatelné cíle, že neobsahují jasně definovaná kritéria a že ISU má tedy při jejich uplatňování diskreční pravomoc nebo přinejmenším příliš široký prostor pro uvážení, sama o sobě neumožňuje prokázat existenci omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. I v tomto případě je třeba posoudit jejich konkrétní důsledky.

80

Mimoto na rozdíl od toho, co Komise uvedla zejména v bodech 164 a 165 odůvodnění sporného rozhodnutí, skutečnost, že tato pravidla ve znění přijatém v průběhu roku 2014 odkazovala na ochranu hospodářských zájmů ISU, sama o sobě neumožňuje přijmout závěr o existenci omezení hospodářské soutěže, což ostatně Tribunál uznal v bodech 98 a 109 napadeného rozsudku.

81

Konečně na rozdíl od toho, co Komise konstatovala v bodě 166 odůvodnění sporného rozhodnutí a co Tribunál uznal v bodě 97 napadeného rozsudku, je skutečnost, že tato pravidla mohou být použita na sportovce, kteří se účastní třetí mezinárodní soutěže, která není schválena ISU, nezávisle na jakémkoli konfliktu týkajícím se pořádání ve stejném termínu mezi touto soutěží a soutěží organizovanou nebo schválenou ISU, irelevantní, jelikož k odmítnutí záměru třetí mezinárodní soutěže v jeho původní verzi, na který odkazuje sporné rozhodnutí, vedla toto sdružení nikoliv existence takového konfliktu týkajícího se pořádání ve stejném termínu, ale podpora sázek.

82

Zadruhé ISU tvrdí, že Tribunál třikrát pochybil při analýze cílů sledovaných pravidly pro předchozí schválení a pravidly způsobilosti.

83

Nejprve v bodě 109 napadeného rozsudku uznal, že ISU měla právo usilovat o ochranu svých hospodářských zájmů na rozdíl od toho, co konstatovala Komise v bodě 169 odůvodnění sporného rozhodnutí, ale nevyvodil z toho důsledek, že tento orgán nemohl pouze z této skutečnosti vyvodit existenci protisoutěžního účelu.

84

Dále se Tribunál pokusil napravit toto pochybení a z něj vyplývající nemožnost dovolávat se cílů sledovaných pravidly pro předchozí schválení a pravidly způsobilosti jako základu pro kvalifikaci protisoutěžního účelu tím, že v bodě 111 napadeného rozsudku dovodil existenci takového účelu z jiných skutečností týkajících se údajně neurčité, svévolné a nepřiměřené povahy těchto pravidel. Tím tento soud nahradil svým posouzením posouzení Komise, která se ve sporném rozhodnutí opírala o tyto faktory pro jiné účely (body 255 až 258 odůvodnění), než je prokázání omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu (body 162 až 187 odůvodnění).

85

Konečně z judikatury podle ní vyplývá, že tyto skutečnosti jsou relevantní pouze pro posouzení důsledku jednání, které může omezit hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, bod 69).

86

Zatřetí ISU Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávných právních posouzení při přezkumu posouzení hospodářského a právního kontextu, do něhož spadají pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti, provedených Komisí. Tento soud jednak v bodech 115 až 117 napadeného rozsudku nesprávně odmítl její argumenty týkající se schválení četných třetích mezinárodních soutěží v oblasti krasobruslení s odůvodněním, že krasobruslení není součástí trhu dotčeného v projednávané věci. Z judikatury totiž vyplývá, že skutečnosti týkající se jiného než dotčeného trhu mohou být zohledněny v rámci přezkumu tohoto kontextu (rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, body 78 a 79). Dále uvedený soud v bodě 119 napadeného rozsudku nesprávně odmítl tyto četné prokázané příklady schválení třetích soutěží s odůvodněním, že podle jeho názoru Komise správně rozhodla, že existuje možnost nebo riziko svévolného použití pravidel pro předchozí schválení nebo pravidel způsobilosti.

87

Komise podporovaná M. J. H. Tuitertem a N. Kerstholtem, jakož i EU Athletes, všechny tyto argumenty zpochybňuje.

88

Ve třech částech svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku ISU v různých ohledech kritizuje způsob, jakým Tribunál přezkoumal legalitu sporného rozhodnutí, a výsledek, k němuž dospěl po tomto přezkumu. V podstatě tvrdí, že s ohledem jednak na smysl a dosah článku 101 SFEU a jednak na způsob, jakým Komise toto ustanovení použila ve sporném rozhodnutí, musí být napadený rozsudek zrušen z důvodu nesprávných právních posouzení vycházejících zaprvé z toho, že Tribunál nahradil posouzení Komise svým posouzením, když konstatoval existenci jiného protiprávního jednání, než které zjistil tento orgán (druhá část), zadruhé z toho, že Tribunál nesprávně připustil, že toto protiprávní jednání může být považováno za jednání, jehož „účelem“ je omezení hospodářské soutěže (druhá a třetí část), a zatřetí z toho, že Tribunál porušil svou povinnost, když odmítl některé argumenty a důkazy, které mu byly předloženy za účelem zpochybnění této kvalifikace (první a třetí část).

89

Vzhledem ke struktuře tohoto důvodu je třeba přezkoumat jeho jednotlivé části společně, a to po připomenutí významu a dosahu ustanovení článku 101 SFEU, v jejichž světle je třeba posoudit jejich případnou opodstatněnost.

90

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že nebyla zpochybněna zjištění Komise a Tribunálu, že ISU musí být s ohledem na článek 101 SFEU kvalifikována jako „sdružení podniků“, které mimoto vykonává hospodářskou činnost spočívající v organizaci a obchodním využití mezinárodních soutěží v rychlobruslení na ledě, ani zjištění, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti představují „rozhodnutí sdružení podniků“ ve smyslu téhož článku. Stejně tak nejsou zpochybněna zjištění, že toto rozhodnutí sdružení podniků může „ovlivnit obchod mezi členskými státy“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. Konečně nejsou zpochybněna ani zjištění, a to ani podpůrně, že uvedené rozhodnutí nesplňuje jednotlivé podmínky vyžadované pro udělení výjimky podle čl. 101 odst. 3 SFEU.

91

V rozsahu, v němž výkon sportu představuje hospodářskou činnost, vztahují se na něj ustanovení unijního práva, která se použijí v případě takové činnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 1974, Walrave a Koch, 36/74, EU:C:1974:140, bod 4, jakož i ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais, C‑325/08, EU:C:2010:143, bod 27).

92

Pouze některá zvláštní pravidla, která byla přijata výlučně z jiných než hospodářských důvodů a která se týkají záležitostí, které jsou v zájmu pouze sportu jako takového, je třeba považovat za pravidla, která jsou mimo jakoukoli hospodářskou činnost. Tak je tomu zvláště v případě pravidel týkajících se vyloučení zahraničních hráčů ze složení týmů, které se účastní soutěží mezi týmy reprezentujícími jejich zemi, nebo stanovení kritérií pro výběr sportovců, kteří se účastní soutěží na individuálním základě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 1974, Walrave a Koch, 36/74, EU:C:1974:140, bod 8; ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, EU:C:1995:463, body 76 a 127, jakož i ze dne 11. dubna 2000, Deliège, C‑51/96 a C‑191/97, EU:C:2000:199, body 43, 44, 63, 64 a 69).

93

S výjimkou těchto zvláštních pravidel spadají pravidla, která sportovní asociace přijímají, a v širším rozsahu jednání asociací, které je přijaly, do působnosti ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se práva hospodářské soutěže, pokud jsou splněny podmínky pro použití těchto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise, C‑519/04 P, EU:C:2006:492, body 30 až 33), což znamená, že tyto asociace lze kvalifikovat jako „podniky“ ve smyslu článků 101 a 102 SFEU nebo že dotčená pravidla lze kvalifikovat jako „rozhodnutí sdružení podniků“ ve smyslu článku 101 SFEU.

94

Tak tomu může být zejména v případě pravidel týkajících se výkonu pravomocí sportovní asociace, které přispívají k předchozímu schválení sportovních soutěží, jejichž organizace a obchodní využití představují hospodářskou činnost pro podniky, které se zabývají nebo hodlají zabývat takovými činnostmi, včetně takové asociace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, bod 28). Tak tomu může být i v případě pravidel, jejichž cílem je regulovat účast sportovců na takových soutěžích, která představuje hospodářskou činnost, pokud tito sportovci vykonávají dotyčný sport profesionálně nebo poloprofesionálně.

95

Sportovní činnost však vykazuje nepopiratelné specifické rysy, které se sice týkají zcela speciálně amatérského sportu, ale které lze nalézt i ve výkonu sportu jako hospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. dubna 2000, Lehtonen a Castors Braine, C‑176/96, EU:C:2000:201, bod 33).

96

Při uplatňování článku 101 SFEU, konkrétně při zkoumání otázky, zda musí být určité jednání považováno za jednání, jehož „účelem“, nebo pokud tomu tak není, „důsledkem“ je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, lze přitom kromě jiných faktorů a v míře, v jaké jsou relevantní, zohlednit i zvláštnosti, kterými se vyznačuje určité hospodářské odvětví, a to s ohledem na hospodářský a právní kontext, do něhož spadá, jakož i na „skutečné podmínky“ nebo „skutečný rámec“, kterými se vyznačuje struktura a fungování dotčených odvětví nebo trhů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1994, DLG, C‑250/92, EU:C:1994:413, bod 31). Takové posouzení může zahrnovat například zohlednění povahy, organizace nebo fungování dotčeného sportu, a konkrétně stupně jeho profesionalizace, způsobu jeho výkonu, způsobu interakce různých zúčastněných subjektů a úlohy, kterou hrají struktury nebo organizace odpovědné za něj na všech úrovních, s nimiž Unie podporuje spolupráci v souladu s čl. 165 odst. 3 SFEU.

97

Článek 101 odst. 1 SFEU prohlašuje za neslučitelné s vnitřním trhem, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

98

Aby v daném případě bylo možné mít za to, že dohoda, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě spadá pod zákaz uvedený v čl. 101 odst. 1 SFEU, musí být v souladu se samotným zněním tohoto ustanovení prokázáno, že účelem tohoto jednání nebo jeho důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 1966, LTM, 56/65, EU:C:1966:38, s. 359, a ze dne 29. června 2023, Super Bock Bebidas, C‑211/22, EU:C:2023:529, bod 31).

99

Za tímto účelem je třeba nejprve přezkoumat účel daného jednání. Pokud se po tomto zkoumání ukáže, že toto jednání má protisoutěžní účel, není nutné zkoumat jeho důsledky pro hospodářskou soutěž. Pouze v případě, že není možné mít za to, že uvedené jednání má takový protisoutěžní účel, je třeba následně zkoumat jeho důsledky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 1966, LTM, 56/65, EU:C:1966:38, s. 359, jakož i ze dne 26. listopadu 2015, Maxima Latvija, C‑345/14, EU:C:2015:784, body 16 a 17).

100

Přezkum, který je třeba provést, se tedy liší podle toho, zda „účelem“ nebo „důsledkem“ dotčeného jednání je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, přičemž každý z těchto dvou pojmů podléhá odlišnému právnímu režimu a režimu dokazování [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 63].

101

Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, jak byla shrnuta zvláště v rozsudcích ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další (C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 78), a ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další (C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 67), pojem protisoutěžní „účel“, i když – jak vyplývá z bodů 98 a 99 tohoto rozsudku – nepředstavuje výjimku ve srovnání s pojmem protisoutěžní „důsledek“, musí být nicméně vykládán restriktivně.

102

Tento pojem tak musí být chápán tak, že se vztahuje výlučně na určité druhy koordinace mezi podniky, které vykazují dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, aby bylo možné mít za to, že přezkum jejich důsledků není nutný. Některé formy koordinace mezi podniky mohou být totiž považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. června 1966, LTM, 56/65, EU:C:1966:38, s. 359; ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další, C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 78, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 67].

103

Mezi druhy jednání, které je třeba za takové považovat, patří především určitá koluzivní jednání, která jsou obzvláště škodlivá pro hospodářskou soutěž, jako jsou horizontální kartely, které vedou k určení cen, omezení výrobní kapacity nebo rozdělení zákazníků. Tyto druhy jednání totiž mohou vést ke zvýšení cen nebo ke snížení výroby, a tedy nabídky, což vede ke špatnému využívání zdrojů na úkor podniků uživatelů a spotřebitelů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, body 17 a 33; ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 51, jakož i ze dne 16. července 2015, ING Pensii, C‑172/14, EU:C:2015:484, bod 32).

104

Aniž by nutně musely být stejně škodlivé pro hospodářskou soutěž, mohou být v určitých případech za protisoutěžní z hlediska účelu považovány i jiné druhy jednání. Tak je tomu zejména v případě určitých druhů horizontálních dohod jiných než kartelů, například těch, které vedou k vyloučení konkurenčních podniků z trhu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‑307/18, EU:C:2020:52, body 76, 77, 83 až 87 a 101, jakož i ze dne 25. března 2021, Lundbeck v. Komise, C‑591/16 P, EU:C:2021:243, body 113 a 114], nebo určitých druhů rozhodnutí sdružení podniků, jejichž účelem je koordinace jednání jejich členů, zejména pokud jde o ceny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. ledna 1987, Verband der Sachversicherer v. Komise, 45/85, EU:C:1987:34, bod 41).

105

Má-li být určeno v daném případě, zda dohoda, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě svou povahou vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti z hlediska hospodářské soutěže proto, aby bylo možné mít za to, že jeho účelem je vyloučit, omezit nebo narušit tuto soutěž, je nutné posoudit zaprvé znění dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, zadruhé hospodářský a právní kontext, do kterého spadají, a zatřetí cíle, kterých mají dosáhnout (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 53, jakož i ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další, C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 79).

106

Pokud jde v tomto ohledu nejprve o posuzování hospodářského a právního kontextu, do kterého spadá dotčené jednání, je třeba zohlednit povahu dotčených výrobků nebo služeb, jakož i skutečné podmínky, kterými se vyznačuje struktura a fungování dotčeného odvětví nebo trhu anebo dotčených odvětví nebo trhů (rozsudky ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 53, jakož i ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další, C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 80). Naproti tomu není nikterak nutné zkoumat, natož prokazovat důsledky tohoto jednání pro hospodářskou soutěž, ať již skutečné nebo potenciální a negativní nebo pozitivní, jak vyplývá z judikatury citované v bodech 98 a 99 tohoto rozsudku.

107

Dále, pokud jde o cíle sledované dotčeným jednáním, je třeba určit objektivní cíle, kterých má toto jednání dosáhnout s ohledem na hospodářskou soutěž. Naproti tomu okolnost, že zúčastněné podniky jednaly bez subjektivního úmyslu vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, a skutečnost, že sledovaly určité legitimní cíle, nejsou pro účely použití čl. 101 odst. 1 SFEU určující (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise, C‑551/03 P, EU:C:2006:229, body 64 a 77, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, bod 21).

108

Konečně ze zohlednění všech skutečností uvedených ve třech předchozích bodech tohoto rozsudku musí být v každém případě patrné přesné důvody, proč dotčené jednání vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti s ohledem na hospodářskou soutěž, který odůvodňuje se domnívat, že je jeho účelem vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise, C‑67/13 P, EU:C:2014:2204, bod 69).

109

Pojem „jednání s protisoutěžním ‚důsledkem‘ “ zahrnuje jakékoli jednání, které nelze považovat za jednání s protisoutěžním „účelem“, pokud je prokázáno, že skutečným nebo potenciálním důsledkem takového jednání je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, a to citelně [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. května 1998, Deere v. Komise, C‑7/95 P, EU:C:1998:256, bod 77, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 117].

110

Za tímto účelem je třeba zkoumat hospodářskou soutěž ve skutečném rámci, který by vznikl nebýt dohody, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě [rozsudky ze dne 30. června 1966, LTM, 56/65, EU:C:1966:38, strana 360, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 118], a to vymezením trhu nebo trhů, na nichž má toto jednání vyvolat své důsledky, a následnou charakterizaci těchto důsledků, ať již skutečných, nebo potenciálních. Toto posouzení samo o sobě vyžaduje zohlednění všech relevantních okolností.

111

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ne každá dohoda mezi podniky nebo ne každé rozhodnutí sdružení podniků, které omezují svobodu jednání podniků, jež jsou stranami této dohody nebo se musí podřídit tomuto rozhodnutí, spadají nezbytně pod zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU. Zkoumání hospodářského a právního kontextu, do něhož spadají některé z těchto dohod a rozhodnutí, totiž může vést zaprvé k závěru, že jsou odůvodněny sledováním jednoho nebo několika legitimních cílů obecného zájmu, které samy o sobě nejsou protisoutěžní, zadruhé že konkrétní prostředky použité k dosažení těchto cílů jsou skutečně nezbytné pro tento účel, a zatřetí že i když se jeví, že vlastním důsledkem těchto prostředků je přinejmenším potencionální omezení nebo narušení hospodářské soutěže, tento vlastní důsledek nepřesahuje rámec toho, co je nezbytné, zvláště tím, že by vylučoval veškerou hospodářskou soutěž. Tuto judikaturu lze použít zvláště v případě dohod nebo rozhodnutí ve formě pravidel přijatých takovou asociací, jako je profesní asociace nebo sportovní asociace, za účelem dosažení určitých cílů etické nebo deontologické povahy a v širším rozsahu za účelem úpravy výkonu profesní činnosti, pokud dotyčná asociace prokáže, že jsou splněny výše připomenuté podmínky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. února 2002, Wouters a další, C‑309/99, EU:C:2002:98, bod 97; ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise, C‑519/04 P, EU:C:2006:492, body 42 až 48, jakož i ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, body 93, 96 a 97).

112

Konkrétně v oblasti sportu Soudní dvůr na základě důkazů, které měl k dispozici, dospěl k závěru, že antidopingová úprava přijatá MOV nespadá pod zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU, přestože omezuje svobodu jednání sportovců a jejím vlastním důsledkem je omezení potenciální soutěže mezi nimi tím, že vymezuje hranici, při jejímž překročení představuje přítomnost nandrolonu doping, za účelem zachování poctivého, čestného a objektivního průběhu sportovních soutěží, zajištění rovnosti příležitostí mezi sportovci, ochrany jejich zdraví a dodržování etických hodnot, které jsou základem sportu, včetně zásluh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise, C‑519/04 P, EU:C:2006:492, body 43 až 55).

113

Naproti tomu judikaturu uvedenou v bodě 111 tohoto rozsudku nelze použít v případě jednání, která se zdaleka neomezují pouze na to, že jejich inherentním „důsledkem“ je přinejmenším potenciálně omezit hospodářskou soutěž tím, že omezují svobodu jednání určitých podniků, ale která z hlediska této hospodářské soutěže vykazují stupeň škodlivosti odůvodňující závěr, že jejich samotným „účelem“ je její vyloučení, omezení nebo narušení. Pouze v případě, že se po přezkumu jednání dotčeného v daném případě ukáže, že účelem tohoto jednání není vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, je třeba následně určit, zda se na toto jednání může vztahovat tato judikatura (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, bod 69; ze dne 4. září 2014, API a další, C‑184/13 až C‑187/13, C‑194/13, C‑195/13 a C‑208/13, EU:C:2014:2147, bod 49, jakož i ze dne 23. listopadu 2017, ČEZ Elektro Bulgaria a FrontEx International, C‑427/16 a C‑428/16, EU:C:2017:890, body 51, 53, 56 a 57).

114

Pokud jde o jednání, jehož účelem je vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, může se na něj tedy vztahovat výjimka ze zákazu stanoveného v čl. 101 odst. 1 SFEU pouze na základě čl. 101 odst. 3 SFEU a za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky stanovené tímto ustanovením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2008, Beef Industry Development Society a Barry Brothers, C‑209/07, EU:C:2008:643, bod 21).

115

Ve světle všech těchto úvah je třeba posoudit jednotlivé argumenty předložené ISU.

116

Pokud jde o argumenty ISU, že Tribunál nahradil svým posouzením posouzení Komise tím, že konstatoval existenci jiného protiprávního jednání, než jaké zjistila Komise, je třeba v prvé řadě uvést, že v bodech 57 a 126 napadeného rozsudku Tribunál v podstatě uvedl, že Komise konstatovala existenci protiprávního jednání spočívajícího v tom, že ISU přijala a uplatňovala na světovém trhu organizace a obchodního využití mezinárodních rychlobruslařských soutěží na ledě a využívání různých práv spojených s těmito soutěžemi pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti ve zněních přijatých v letech 2014 a 2016, jak ostatně ISU připomíná ve svém kasačním opravném prostředku. K prvnímu z těchto dvou bodů Tribunál rovněž uvedl, že Komise kvalifikovala toto jednání jako protiprávní jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU s odůvodněním, že jednak jeho „účelem“ a jednak jeho „důsledkem“ bylo omezení hospodářské soutěže.

117

Ve druhé řadě Tribunál v bodech 77 až 120 napadeného rozsudku provedl přezkum posouzení, která vedla Komisi ke kvalifikaci přijetí a uplatňování pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti jako jednání, jehož „účelem“ je omezení hospodářské soutěže, když přezkoumal zaprvé posouzení týkající se obsahu těchto pravidel, zadruhé posouzení týkající se cílů sledovaných těmito pravidly a zatřetí posouzení týkající se kontextu, do něhož tato pravidla spadají, a to v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, na kterou je ostatně odkazováno v bodech 66 a 67 napadeného rozsudku. Na závěr svého přezkumu tento soud v bodech 121 až 123 napadeného rozsudku rozhodl, že se Komise nedopustila žádného z nesprávných právních posouzení ani zjevně nesprávných posouzení, která jí vytýká ISU, takže se kvalifikace jednání jako jednání, jehož „účelem“ je omezení hospodářské soutěže, nejeví jako neopodstatněná, a že tudíž není třeba rozhodovat o argumentech ISU týkajících se alternativní a podpůrné kvalifikace jednání jako jednání, jehož „důsledkem“ je omezení této hospodářské soutěže.

118

Ve třetí a poslední řadě, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že identifikace jednání dotčeného v projednávané věci a kvalifikace tohoto jednání v napadeném rozsudku ve všech bodech odpovídají obsahu sporného rozhodnutí. Článek 1 tohoto rozhodnutí, podle něhož ISU porušila čl. 101 odst. 1 SFEU tím, že přijala a uplatňovala pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti, musí být totiž vykládán ve světle jeho bodů 161 až 188 odůvodnění, v nichž Komise zastávala názor, že s ohledem na jejich obsah, na cíle, jichž se snaží dosáhnout, a na hospodářský a právní kontext, do něhož spadají, je třeba tato pravidla považovat za pravidla, jejichž „účelem“ je omezení hospodářské soutěže, než v bodech 194 až 209 odůvodnění tohoto rozhodnutí samostatně a nezávisle dodala, že „důsledkem“ uvedených pravidel je rovněž omezení hospodářské soutěže.

119

Jak zvláště vyplývá z těchto různých zjištění, Komise nepřijala právní kvalifikaci „kombinující“ alternativní pojmy „účel“ a „důsledek“ protisoutěžního jednání, jak tvrdí ISU. Naopak přijala souběžně dvě odlišné a nezávislé právní kvalifikace, z nichž každá, za předpokladu, že je odůvodněná, postačuje k odůvodnění výroku sporného rozhodnutí.

120

Za těchto podmínek Tribunál na rozdíl od toho, co tvrdí ISU, nerozhodl o jiném protiprávním jednání, než jaké zjistila Komise. Naopak se omezil na rozhodnutí, že první ze dvou právních kvalifikací přijatých tímto orgánem není stižena žádným z pochybení vytýkaných ISU.

121

Kromě toho je sice pravda, že oddíly napadeného rozsudku, které se věnují přezkumu opodstatněnosti této kvalifikace s ohledem na obsah (body 81 až 98), cíle (body 99 až 114) a hospodářský a právní kontext (body 115 až 120) pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, v žádném bodě nezkoumají způsob, jakým tato pravidla použila ISU, je však třeba konstatovat, že tento postup je totožný s postupem, který použila Komise ve sporném rozhodnutí. Oddíly tohoto rozhodnutí, v nichž je zkoumán obsah (body 162 až 167 a 180 až 187 odůvodnění), cíle (body 168 až 171 odůvodnění) a hospodářský a právní kontext (body 172 a 173 odůvodnění) těchto pravidel, se totiž takovou problematikou rovněž nezabývají, neboť ta je zkoumána pouze v rámci jiných oddílů, jako jsou oddíly týkající se „záměru“ ISU (body 174 až 179 odůvodnění) nebo „důsledku“ těchto pravidel pro hospodářskou soutěž (body 199 až 205 odůvodnění).

122

Argumenty ISU, že Tribunál shledal existenci jiného protiprávního jednání, než které zjistila Komise ve sporném rozhodnutí, tím, že nahradil svým posouzením posouzení Komise, je proto třeba odmítnout jako neopodstatněné.

123

Argumenty ISU, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 101 odst. 1 SFEU a na základě tohoto výkladu dospěl k nesprávnému závěru, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti byla Komisí právem kvalifikována jako jednání, jehož „účelem“ je omezit hospodářskou soutěž, jsou především trojího druhu.

124

ISU v podstatě vytýká Tribunálu, že zaprvé nesprávně vyložil pojem „protisoutěžní ‚účelu‘ “, když se podobně jako Komise domníval, že vzhledem k druhu jednání, o které se jedná v projednávané věci, je třeba obsah tohoto jednání, cíle, kterých mělo být dosaženo, a hospodářský a právní kontext, do něhož spadá, zkoumat ve světle rozsudků ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, EU:C:2008:376), a ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas (C‑1/12, EU:C:2013:127). Zadruhé Tribunál nesprávně rozhodl, že toto jednání mělo být kvalifikováno jako protiprávní jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU z důvodu, že jeho „účelem“ bylo omezit hospodářskou soutěž, jak vyplývalo z posouzení obsahu, cílů a hospodářského a právního kontextu pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti ze strany Komise. Tento soud zároveň nerozhodl o dalších podstatných skutečnostech, jako je úmysl, který Komise přisuzuje ISU, a důsledky těchto pravidel pro dotčený trh a pro související trh krasobruslení. Zatřetí při společném posouzení druhého a čtvrtého žalobního důvodu, které se týkaly pojmu protisoutěžní „účel“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU a judikatury Soudního dvora, podle níž lze určitá jednání považovat za jednání, která nespadají do působnosti tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 19. února 2002, Wouters a další, C‑309/99, EU:C:2002:98), se Tribunál dopustil dalších nesprávných právních posouzení tím, že v podstatě „sloučil“ obě tyto odlišné otázky a nahradil tak posouzení Komise svým posouzením.

125

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zachování nebo nenarušený rozvoj hospodářské soutěže na vnitřním trhu lze zaručit pouze tehdy, je-li zajištěna rovnost příležitostí mezi podniky. Svěření pravomoci podniku, který vykonává určitou hospodářskou činnost, určovat de iure, nebo dokonce de facto, které jiné podniky jsou rovněž oprávněny vykonávat tuto činnost, a stanovit podmínky, za nichž může být tato činnost vykonávána, jej přitom staví do situace střetu zájmů a poskytuje mu zjevnou výhodu oproti jeho konkurentům, neboť mu umožňuje zabránit jim v přístupu na dotčený trh nebo zvýhodnit svou vlastní činnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. prosince 1991, GB-Inno-BM, C‑18/88, EU:C:1991:474, bod 25; ze dne 12. února 1998, Raso a další, C‑163/96, EU:C:1998:54, body 28 a 29, jakož i ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, body 38, 49, 51 a 52), a tím zabránit rozvoji hospodářské soutěže na základě výkonnosti ve prospěch spotřebitelů tím, že omezí výrobu, vývoj alternativních výrobků nebo služeb nebo dále inovace.

126

V důsledku toho může být taková pravomoc svěřena určitému podniku pouze tehdy, pokud je doprovázena omezeními, povinnostmi a kontrolou, bez ohledu na to, zda tato pravomoc vyplývá z toho, že členský stát udělil podniku, kterému byla svěřena, výlučná nebo zvláštní práva, která mu zajišťují dominantní postavení na dotčeném trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, body 50 a 53), ze samostatného jednání podniku v dominantním postavení, které mu umožňuje zabránit potenciálně konkurenčním podnikům v přístupu na tento trh nebo na trhy související či sousední (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 1991, GB-Inno-BM, C‑18/88, EU:C:1991:474, body 17 až 20 a 24), nebo z rozhodnutí sdružení podniků, a to tím spíše v případě, že sdružení, od něhož toto rozhodnutí pochází, musí být současně považováno za „podnik“ z důvodu hospodářské činnosti, kterou na tomto trhu vykonává (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, body 39, 44, 45, 59, 91 a 92).

127

Proto Soudní dvůr již rozhodl, že je-li tato pravomoc, pokud není doprovázena omezeními, povinnostmi a kontrolou, které by byly způsobilé vyloučit nebezpečí zneužití dominantního postavení, svěřena podniku v dominantním postavení, porušuje svou samotnou existencí článek 102 SFEU, případně ve spojení s článkem 106 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, body 50 a 53).

128

Stejně tak, jelikož se články 101 a 102 SFEU, přestože sledují odlišné cíle a mají odlišnou působnost, mohou uplatnit současně na stejné jednání, pokud jsou splněny podmínky pro jejich použití [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro, 66/86, EU:C:1989:140, bod 32; ze dne 16. března 2000, Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, C‑395/96 P a C‑396/96 P, EU:C:2000:132, bod 33, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‑307/18, EU:C:2020:52, bod 146], a tedy tyto články musí být vykládány konsistentně, avšak s přihlédnutím k zvláštnostem, kterými se vyznačují, je třeba konstatovat, že takovou pravomoc lze považovat za pravomoc, jejímž „účelem“ je vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU.

129

Za předpokladu, že by tomu tak nebylo, lze tuto pravomoc považovat přinejmenším za pravomoc, jejímž „důsledkem“ je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, jak již Soudní dvůr rovněž rozhodl (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, bod 69).

130

Z těchto důvodů Tribunál v bodech 68 až 76 napadeného rozsudku, podobně jako Komise v bodech 172 a 173 odůvodnění sporného rozhodnutí, v podstatě právem rozhodl, že s ohledem na druh jednání, o které se jedná v projednávané věci, totiž rozhodnutí sdružení podniků, kterým se tomuto sdružení odpovědnému za sportovní disciplínu přiznává regulační, kontrolní a sankční pravomoc, která mu umožňuje schválit nebo zabránit přístupu potenciálně konkurenčních podniků na daný trh, na němž toto sdružení samo vykonává hospodářskou činnost, bylo třeba přezkoumat účel tohoto jednání, a konkrétně jeho obsah, cíle, jichž má dosáhnout, jakož i hospodářský a právní kontext, do něhož spadá, ve světle judikatury stanovené v rozsudcích ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, EU:C:2008:376), a ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas (C‑1/12, EU:C:2013:127).

131

Za účelem určení, zda rozhodnutí sdružení podniků, kterým se tomuto sdružení uděluje regulační, kontrolní a sankční pravomoc, která mu umožňuje schválit nebo zabránit přístupu potenciálně konkurenčních podniků na daný trh, na němž toto sdružení samo vykonává hospodářskou činnost, musí být považováno za jednání, jehož účelem nebo, pokud tomu tak není, jehož důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, je třeba nejprve určit, zda se tato pravomoc řídí transparentními, jasnými a přesnými věcnými kritérii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, body 84 až 86, 90, 91 a 99), která umožňují zabránit, aby mohla být svévolně použita. Kromě toho musí být tato kritéria jasně stanovena v přístupné formě před jakýmkoli použitím pravomoci, kterou mají upravovat.

132

Tato kritéria mohou zahrnovat zejména kritéria, která vhodně a efektivně podporují pořádání sportovních soutěží na základě rovných příležitostí a zásluh.

133

Pokud tomu tak je, taková kritéria musí být dále způsobilá zajistit nediskriminační výkon takové pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, bod 99), a pokud jde o sankce, které lze uložit, objektivní a současně přiměřenou povahu těchto sankcí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise, C‑519/04 P, EU:C:2006:492, body 48 a 55). Aby tato kritéria mohla být obecně považována za nediskriminační, je nezbytné, aby nepodmiňovala organizaci a obchodní využití třetích soutěží a účast sportovců na nich požadavky, které jsou buď odlišné od požadavků vztahujících se na soutěže organizované a obchodně využívané rozhodující entitou, nebo stejné či podobné, ale v praxi nesplnitelné či nadměrně obtížné pro podnik, který nemá stejné postavení jako sdružení nebo stejné pravomoci jako tato entita, a který je tudíž v jiné situaci než tato entita. Konkrétně řečeno, kritéria pro stanovení sankcí, které mohou být uloženy, musí mimoto zajistit, aby byly v každém konkrétním případě stanoveny v souladu se zásadou proporcionality, zejména s ohledem na povahu, dobu trvání a závažnost zjištěného protiprávního jednání.

134

Konečně musí být možné podrobit uvedená kritéria účinnému přezkumu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, bod 99).

135

Kromě toho musí být dotčená pravomoc upravena transparentními a nediskriminačními procesními pravidly, jako jsou pravidla týkající se lhůt pro podání žádosti o předchozí schválení a pro přijetí rozhodnutí o ní, která nemohou být na újmu potenciálně konkurenčním podnikům tím, že jim brání v účinném přístupu na trh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2013, Ordem dos Técnicos Oficiais de Contas, C‑1/12, EU:C:2013:127, body 86 a 92), a v konečném důsledku tak omezovat výrobu.

136

S ohledem na judikaturu připomenutou v pěti předchozích bodech tohoto rozsudku je třeba v projednávané věci zaprvé konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí ISU, se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení v rámci přezkumu účelu pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, když se zabýval otázkou, zda tato pravidla byla koncipována tak, aby umožnila zabránit tomu, že pravomoci předchozího povolení, kontroly a sankcí, které tomuto sdružení přiznávají, budou použity svévolně, diskriminačně nebo nepřiměřeně.

137

Tribunál, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, zvláště v rámci konkrétního přezkumu obsahu těchto pravidel v bodech 85 až 89 a 118 napadeného rozsudku rozhodl, že tato pravidla nejsou přezkoumatelným způsobem odůvodněna žádným specifickým cílem a že neposkytují rámec pro posuzovací pravomoc ISU pro schvalování nebo odmítnutí organizace a uskutečnění záměrů rychlobruslařských závodů, které jí mohou být předloženy třetími entitami nebo podniky na základě transparentních, objektivních, nediskriminačních, a tudíž ověřitelných kritérií pro schválení, takže je třeba mít za to, že toto sdružení disponuje diskreční pravomocí.

138

Je třeba dodat, že tato posouzení, jejichž cílem bylo, jak vyplývá z bodů 83 a 84 napadeného rozsudku, reagovat na argumenty, které ISU specificky předložila s cílem zpochybnit některá posouzení provedená Komisí ve sporném rozhodnutí, nelze považovat co do podstaty za nová ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Komise totiž v bodě 173 odůvodnění tohoto rozhodnutí obecně poukázala na nutnost spojit s takovou posuzovací pravomocí, jakou disponuje ISU, povinnosti, omezení a kontrolu, a poté v bodech 163 a 185 odůvodnění tohoto rozhodnutí konkrétně uvedla, že v projednávané věci tomu tak není, jelikož neexistuje žádná souvislost mezi touto pravomocí a specifickými a ověřitelnými cíli.

139

Tribunál se rovněž nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 91 až 95 a 97 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že se sankce, které může ISU uložit sportovcům účastnícím se rychlobruslařských závodů, které nebyly předem schváleny ISU, neřídí kritérii, která by mohla zajistit jejich objektivitu a přiměřenost, a představovaly relevantní faktor pro určení, zda účelem pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti bylo omezit hospodářskou soutěž na dotčeném trhu. Tato posouzení, jejichž cílem bylo rovněž, jak vyplývá z bodů 83, 90 a 96 napadeného rozsudku, reagovat na argumenty předložené ISU na podporu její žaloby na neplatnost, nelze považovat ani za posouzení nových otázek ve vztahu k otázkám řešeným v bodech 162, 163, 166 a 186 odůvodnění sporného rozhodnutí.

140

Zadruhé Tribunál sice odkázal, jak bylo připomenuto výše, na judikaturu citovanou v bodech 125 až 128 tohoto rozsudku, ale svá posouzení v tomto ohledu zasadil do rámce celkových právních úvah, jejichž účelem bylo určit v souladu s ustálenou judikaturou citovanou v bodech 105 až 108 tohoto rozsudku a jak vyplývá zvláště z bodů 68 a 76, 80 a 120 napadeného rozsudku, zda Komise správně dospěla k závěru, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti musí být s ohledem na svůj obsah, cíle, jichž mají dosáhnout, a hospodářský a právní kontext, do něhož spadají, považována za pravidla, jejichž účelem je omezit hospodářskou soutěž z důvodu dostatečné míry škodlivosti, kterou představují pro tuto hospodářskou soutěž.

141

ISU přitom nezpochybňuje opodstatněnost těchto celkových právních úvah.

142

Omezuje se totiž nejprve na tvrzení, že některé skutečnosti, které byly v rámci těchto úvah zohledněny, jako je diskreční povaha pravomoci předchozího schválení, která jí byla svěřena pravidly pro předchozí schválení a pravidly způsobilosti, nepřiměřenost sankcí, které jí tato pravidla umožňují ukládat sportovcům, kteří se účastní neschválených rychlobruslařských soutěží, nebo dále okolnost, že uvedená pravidla odkazovala přinejmenším do roku 2014 na cíl spočívající v zajištění ochrany hospodářských zájmů ISU, nepostačují samy o sobě k tomu, aby odůvodnily závěr tohoto soudu, že tato pravidla byla správně považována za pravidla, jejichž účelem bylo omezit hospodářskou soutěž. Taková argumentace však nemůže zpochybnit tento závěr, neboť vychází z celkového posouzení.

143

Dále ISU v podstatě tvrdí, že tento závěr je stižen nesprávným právním posouzením, jelikož je v konečném důsledku založen na možnosti nebo riziku, které vyplývá ze samotného obsahu a struktury pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, že tato pravidla mohou být použita k protisoutěžním účelům spočívajícím v zabránění přístupu na dotčený trh entitám nebo podnikům, které by mohly tomuto sdružení konkurovat, a ve zvýhodnění soutěží organizovaných tímto sdružením.

144

Takový závěr, jak je formulován v bodech 95, 118 a 119 napadeného rozsudku, je nicméně v souladu s judikaturou Soudního dvora. I když totiž z této judikatury vyplývá, že je přípustné, aby takové sportovní sdružení, jako je ISU, přijalo a uplatňovalo pravidla týkající se organizace a průběhu mezinárodních soutěží v dané sportovní disciplíně a zajišťovalo prostřednictvím sankcí jejich dodržování (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. dubna 2000, Deliège, C‑51/96 a C‑191/97, EU:C:2000:199, body 67 a 68; ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise, C‑519/04 P, EU:C:2006:492, bod 44, jakož i ze dne 13. června 2019, TopFit a Biffi, C‑22/18, EU:C:2019:497, bod 60), tyto úvahy v žádném případě neumožňují považovat za legitimní pravidla, která stejně jako pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti nejsou doprovázena příslušnými omezeními, povinnostmi a kontrolou.

145

Taková pravidla musí být naopak ve světle judikatury připomenuté v bodech 125 až 128 tohoto rozsudku považována za pravidla, jejichž účelem je omezit hospodářskou soutěž. Dávají totiž entitě, která je přijala a která je oprávněna je provádět, pravomoc schvalovat, kontrolovat nebo podmiňovat přístup na trh jakéhokoli potenciálně konkurenčního podniku a určovat jak míru hospodářské soutěže, která může na tomto trhu existovat, tak podmínky, za nichž může být tato případná hospodářská soutěž vykonávána.

146

Z tohoto důvodu mohou tato pravidla umožnit, a když ne vyloučit z trhu jakýkoli konkurenční podnik, dokonce i stejně účinný, tak alespoň omezit koncepci a obchodní využití soutěží, které jsou alternativní nebo nové z hlediska formátu nebo obsahu. Tímto způsobem mohou uvedená pravidla mimoto zbavit sportovce jakékoli možnosti účastnit se takových soutěží, i když by pro ně mohly být zajímavé, například kvůli jejich inovativnímu formátu, při respektování všech zásad, hodnot a pravidel hry, které jsou základem dané sportovní disciplíny. V konečném důsledku mohou diváky a televizní diváky připravit o jakoukoli možnost zúčastnit se takových soutěží nebo sledovat jejich vysílání.

147

ISU konečně v podstatě zpochybňuje to, že Tribunál stručně nebo bez přezkumu odmítl její různé argumenty a důkazy týkající se úmyslu, který ji vedl k přijetí pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti (bod 121 napadeného rozsudku), a uplatňování a účinků těchto pravidel na dotčený trh a na související trh krasobruslení (body 115 až 117 napadeného rozsudku). Tuto argumentaci je však třeba odmítnout s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 98, 99, 106 a 107 tohoto rozsudku.

148

Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení nebo nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu, když rozhodl, že Komise správně kvalifikovala pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti jako jednání, jehož účelem je omezit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. Skutečnost, že tento soud, jak mimoto uvádí ISU, posuzoval společně, zejména v bodech 101 až 104 a 108 napadeného rozsudku, odlišnou otázku, zda lze mít nicméně s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 111 tohoto rozsudku za to, že tato pravidla nespadají do působnosti tohoto ustanovení, zatímco tato judikatura je irelevantní v případě jednání, jehož účelem je omezení hospodářské soutěže, jak vyplývá z bodů 113 a 114 tohoto rozsudku, nemá v každém případě vliv na opodstatněnost úvah připomenutých v bodě 140 uvedeného rozsudku.

149

V důsledku toho musí být první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

150

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku ISU vytýká Tribunálu, že nesprávně pochopil a přezkoumal čtvrtý žalobní důvod znějící na zrušení a důkazy předložené na jeho podporu, čímž porušil svou povinnost podle článku 263 SFEU.

151

V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že tento žalobní důvod znějící na zrušení měl přesný a omezený účel spočívající v tvrzení, že odmítnutí ISU schválit záměr mezinárodní soutěže, která se měla konat v Dubaji, který jí byl předložen třetí osobou jako organizátorem, nespadá do působnosti čl. 101 odst. 1 SFEU, neboť toto odmítnutí sledovalo legitimní cíl spočívající v prosazování zákazu sázek stanoveného v jejím etickém kodexu a nelze mít za to, že bylo odůvodněno úmyslem vyloučit potenciálního konkurenta z trhu rychlobruslení na ledě, jak uvedla Komise ve sporném rozhodnutí.

152

Zadruhé ISU tvrdí, že Tribunál změnil rozsah tohoto žalobního důvodu znějícího na zrušení tím, že v bodě 99 napadeného rozsudku uvedl, že vyžaduje rozhodnutí ohledně obecné otázky, zda jsou pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti odůvodněna cílem spočívajícím v ochraně integrity sportovních disciplín, které podléhají ISU.

153

Zatřetí ISU vytýká Tribunálu, že v bodě 102 napadeného rozsudku uznal, že je oprávněna stanovit pravidla, jejichž cílem je zabránit narušení mezinárodních bruslařských soutěží sázkami, a současně v bodě 127 tohoto rozsudku odmítl rozhodnout o legalitě, s ohledem na čl. 101 odst. 1 SFEU, použití těchto pravidel na záměr mezinárodní soutěže uvedený ve sporném rozhodnutí s odůvodněním, že toto použití nebylo Komisí kvalifikováno jako takové za protiprávní jednání, ale bylo uvedeno pouze pro ilustraci způsobu, jakým mohou být tato pravidla použita v praxi. Z bodů odůvodnění a výroku tohoto rozhodnutí totiž jasně vyplývá, že použití pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti na dotčený záměr bylo kvalifikováno jako protiprávní jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, stejně jako jejich přijetí, a že tato právní kvalifikace byla přijata Komisí po přezkumu, který se zaměřil především, ne-li výlučně, na odmítnutí ISU tento záměr schválit. Za těchto podmínek byl Tribunál povinen přezkoumat všechny argumenty a důkazy, které mu ISU předložila za účelem zpochybnění takové kvalifikace a prokázání odůvodněné povahy jejího jednání, což však tento soud neučinil.

154

Komise, podporovaná M. J. H. Tuitertem a N. Kerstholtem, jakož i EU Athletes, všechny tyto argumenty zpochybňuje.

155

Úvodem je třeba konstatovat, že i za předpokladu, že by Tribunál nesprávně pochopil rozsah čtvrtého žalobního důvodu znějícího na zrušení, který uplatnila ISU, tím, že měl nesprávně za to, že je mu předložena obecná otázka, zda jsou pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti odůvodněna legitimním cílem, a nikoli specifická otázka, zda je použití těchto pravidel na záměr mezinárodní rychlobruslařské soutěže, na který se toto sdružení odvolává, odůvodněno takovým legitimním cílem, je tento důvod kasačního opravného prostředku v každém případě neúčinný.

156

Jak totiž vyplývá z předchozích úvah obsažených v tomto rozsudku, Tribunál správně potvrdil opodstatněnost posouzení Komise, že pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti, posuzovaná jako taková, a tedy nezávisle na jejich použití v jednotlivých případech, mají za účel omezit hospodářskou soutěž. Mimoto existence případného legitimního cíle, i kdyby byla prokázána, je v tomto kontextu irelevantní, jak vyplývá z bodů 107, 113 a 114 tohoto rozsudku.

157

Vzhledem k tomu, že oba důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, musí být kasační opravný prostředek zamítnut v plném rozsahu.

158

Na podporu svého vedlejšího kasačního opravného prostředku uvádějí M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes dva důvody vycházející v podstatě z nesprávných právních posouzení při výkladu a použití článku 101 SFEU v projednávané věci.

159

V prvním důvodu, který se skládá ze dvou částí, M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes, podporovaní Komisí, tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení, když rozhodl, že pravidla o rozhodčím řízení stanovená ISU nemohou být považována za posílení protiprávního jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, uvedeného v článku 1 sporného rozhodnutí.

160

V první části tohoto důvodu M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes tvrdí, že úvaha Tribunálu, že pravidla o rozhodčím řízení mohou být odůvodněna legitimním zájmem spojeným se specifickou povahou sportu, je stižena nesprávnými právními posouzeními.

161

V tomto ohledu zaprvé uvádějí, že z těchto pravidel vyplývá, že sportovci, vůči nimž je vydáno rozhodnutí o nezpůsobilosti přijaté ISU, jsou povinni předložit svůj spor s tímto sdružením výhradně CAS. Rovněž zmiňují, že tito sportovci jsou povinni přijmout všechna pravidla přijatá ISU, včetně těch, která zavádějí takový mechanismus rozhodčího rozhodování sporů, aby jim bylo povoleno účastnit se mezinárodních bruslařských soutěží pořádaných tímto sdružením nebo národními bruslařskými asociacemi, které jsou jejími členy.

162

Zadruhé poznamenávají, že CAS je rozhodčí orgán se sídlem mimo Unii, jehož členové jsou jmenováni mezinárodními sportovními sdruženími, jako je ISU, nebo v praxi podléhají rozhodujícímu vlivu těchto sdružení, a že proti nálezům vydaným tímto orgánem lze podat žalobu pouze k Tribunal fédéral (federální soud, Švýcarsko), jehož přezkum je omezen na ověření souladu s veřejným pořádkem, jak je definován tímto soudem, což vylučuje unijní pravidla hospodářské soutěže.

163

Dodávají, že ačkoli si vnitrostátní unijní soudy teoreticky zachovávají úlohu při výkonu těchto nálezů, soudní přezkum, který nad nimi mohou v této souvislosti vykonávat, je zaprvé roztříštěný, a tudíž nákladný (jelikož sportovec musí napadnout výkon nálezu, který se jej týká, v každém členském státě, v němž se hodlá zúčastnit soutěže), zadruhé opožděný, a dokonce neúčinný (jelikož soudní rozhodnutí, kterého se domáhá, je zpravidla přijato až po konání soutěže a sportovec nemůže v mezidobí požádat o vydání předběžných opatření), zatřetí omezený, nebo dokonce okrajový (jelikož nález může být považován za odporující veřejnému pořádku Unie pouze v případě hrubého, účinného a konkrétního porušení pravidel hospodářské soutěže) a začtvrté v každém případě postrádá jakýkoli skutečný dosah (jelikož ISU má pravomoc vykonávat sama nebo prostřednictvím svých členů nález týkající se daného sportovce tím, že zakáže jakoukoli účast tohoto sportovce na mezinárodních soutěžích, které ISU nebo její členové organizují).

164

Zatřetí a v poslední řadě M. J. H, Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení, když v bodě 156 napadeného rozsudku rozhodl, že mechanismus zavedený pravidly o rozhodčím řízení „[může být odůvodněn] legitimním zájmem spojeným se specifickou povahou sportu“.

165

Tento soud se totiž v podstatě globálně a abstraktně opíral o specifickou povahu sportu obecně, zatímco pravidla dotčená v projednávané věci se uplatňují v konkrétním kontextu výkonu rychlobruslení na ledě jako hospodářské činnosti. Povinné a výlučné použití rozhodčího řízení přitom nemůže být v obou případech odůvodněno stejným způsobem. Úvahy Tribunálu jsou mimoto o to problematičtější, že na rozdíl od vnitrostátních soudů nebo soudů Unie není takový rozhodčí orgán, který stojí mimo unijní soudní systém, jako je CAS, povinen zajistit dodržování unijních pravidel hospodářské soutěže, která by ostatně CAS vykládal a uplatňoval všeobecně známým chybným způsobem.

166

Komise, která podporuje všechny tyto argumenty, obecněji tvrdí, že Tribunál ve svých úvahách nebere v úvahu konkrétní pravidla rozhodčího mechanismu zavedeného ISU. Na rozdíl od běžného mechanismu rozhodčího řízení, na němž se strany svobodně dohodly, jsou konkrétně pravidla o rozhodčím řízení přijatá ISU v praxi sportovcům uložena jednostranně, výlučně a pod sankcí zákazu účasti na soutěžích pořádaných ISU, což v konečném důsledku znamená nemožnost výkonu povolání dotčenými osobami.

167

V druhé části svého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení, když v bodech 157 až 164 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že pravidla o rozhodčím řízení nemohou narušit efektivitu unijních pravidel v oblasti hospodářské soutěže, ani ztížit sportovcům, na které se vztahují rozhodnutí o nezpůsobilosti přijatá z protisoutěžních důvodů, výkon jejich práva na účinnou soudní ochranu, takže tato pravidla nelze považovat za posílení protiprávního jednání uvedeného v článku 1 sporného rozhodnutí.

168

V tomto ohledu zaprvé připomínají, že CAS je rozhodčím orgánem, který stojí mimo unijní právní řád, a dále dodávají, že jeho skutečná nezávislost a nestrannost ve vztahu k mezinárodním sportovním sdružením, jako je ISU, je sporná. Rovněž uvádějí, že nálezy CAS mohou být předmětem pouze okrajového soudního přezkumu, s vyloučením jakéhokoli zohlednění unijních pravidel hospodářské soutěže, před soudem, který navíc není oprávněn pokládat Soudnímu dvoru předběžné otázky. Kromě toho opakují, že pravidla o rozhodčím řízení jsou ve skutečnosti sportovcům uložena jednostranně.

169

Vzhledem k těmto skutečnostem se domnívají, že Tribunál měl mít za to, že tato pravidla mohou ohrozit účinné dodržování článků 101 a 102 SFEU a ztížit sportovcům výkon jejich práva na účinnou soudní ochranu, a tím posílit protiprávní jednání uvedené v článku 1 sporného rozhodnutí.

170

Zadruhé M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes vytýkají Tribunálu, že relativizoval dopad těchto pravidel na právo sportovců na účinnou soudní ochranu tím, že odkázal na možnost sportovců podat žaloby na náhradu škody u příslušných vnitrostátních soudu, pokud vůči nim bylo vydáno rozhodnutí o nezpůsobilosti přijaté z protisoutěžních důvodů. Ačkoli takové žaloby mohou přispět k zajištění soudní ochrany ex post jednotlivců poškozených porušením pravidel hospodářské soutěže a k posílení efektivity těchto pravidel (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, EU:C:2001:465, jakož i ze dne 14. března 2019, Skanska Industrial Solutions a další, C‑724/17, EU:C:2009:1), nemohou totiž zhojit neexistenci právních prostředků, které by jim umožnily domoci se efektivní nápravy ex ante.

171

V projednávané věci je mimoto zřejmé, že náprava spočívá v případě bruslaře, vůči kterému bylo vydáno rozhodnutí o nezpůsobilosti přijaté z protisoutěžních důvodů, především v tom, že se včas domůže zrušení tohoto rozhodnutí, a s tím související možnosti pokračovat v profesionální činnosti, a nikoli pouze v tom, že mu bude po několika letech přiznána náhrada škody, která má kompenzovat protiprávní zákaz výkonu této činnosti, a s tím související přerušení či ukončení kariéry a ztrátu odpovídajících příjmů. To platí tím spíše, že jednací řád CAS zakazuje žalobcům navrhovat předběžná opatření a že několik vnitrostátních soudů již zamítlo žaloby na náhradu škody s odůvodněním, že je třeba mít za to, že spadají do výlučné pravomoci, kterou tomuto orgánu přiznávají pravidla o rozhodčím řízení.

172

Zatřetí a v poslední řadě se Tribunál údajně dopustil obdobného chybného uvažování, když rozhodl, že možnost podat stížnost ke Komisi a k vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž (dále jen „vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž“), kterou mají sportovci dotčení rozhodnutím o nezpůsobilosti přijatým z protisoutěžních důvodů, je dostačující. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž mají při vyřizování obdržených stížností široký prostor pro uvážení, a proto nemohou být povinny stížnostem vyhovět na základě kvalifikace uváděných skutků z hlediska pravidel hospodářské soutěže (rozsudky ze dne 18. října 1979, GEMA v. Komise, 125/78, EU:C:1979:237, a ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, EU:C:2013:575).

173

Komise všechny tyto argumenty podporuje a dodává, že Tribunál v bodě 148 napadeného rozsudku rovněž zjevně nepochopil sporné rozhodnutí, když měl za to, že úvahy v něm obsažené spočívají v kvalifikaci pravidel o rozhodčím řízení jako „přitěžující okolnosti“ ve smyslu tohoto výrazu v rámci stanovení pokut, které mohou být uloženy v případě protiprávních jednání v rozporu s články 101 a 102 SFEU. Bez ohledu na skutečnost, že ISU nebyla v projednávané věci uložena žádná pokuta, Komise totiž zdůrazňuje, že v rámci svého přezkumu ve věci samé pouze uvedla, že tato pravidla posílila omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu vyplývající z pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti tím, že posílila možnost, kterou tato pravidla dávají tomuto sdružení, vyloučit veškerou účinnou hospodářskou soutěž na trhu organizace a obchodního využití mezinárodních soutěží v rychlobruslení na ledě.

174

V odpovědi ISU, která se zabývá oběma částmi důvodu společně, zaprvé tvrdí, že tento důvod je neúčinný. Jak totiž konstatoval Tribunál v bodech 132 a 137 napadeného rozsudku, Komise se ve sporném rozhodnutí omezila na rozhodnutí o pravidlech o rozhodčím řízení pouze pro doplnění.

175

Zadruhé ISU podpůrně tvrdí, že tento důvod musí být odmítnut jako nepřípustný, jelikož mění předmět sporu před Tribunálem. Tento spor, ani sporné rozhodnutí se totiž netýkaly samotné legitimity přiznání výlučné pravomoci CAS. Přinejmenším některé z argumentů uplatněných na podporu tohoto důvodu je třeba odmítnout jako nepřípustné, ať už z důvodu jejich novosti [jako jsou argumenty týkající se rozlišování mezi hospodářskými a nehospodářskými aspekty sportu, nezávislosti CAS nebo pravidel přezkumu nálezů CAS ze strany Tribunal fédéral (federální soud)], nebo proto, že pouze reprodukují skutečnosti obsažené ve sporném rozhodnutí nebo ve spisech v prvním stupni, aniž vysvětlují, jak se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení nebo jak zkreslil skutkový stav v napadeném rozsudku (jako jsou argumenty, které se týkají nedostatečnosti možnosti sportovců podat žaloby na náhradu škody k vnitrostátním soudům nebo stížnost ke Komisi nebo k vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž, pokud jde o právo na účinnou soudní ochranu).

176

Zatřetí a v poslední řadě ISU tvrdí, že důvod je v každém případě neopodstatněný. Jak Komise ve sporném rozhodnutí, tak Tribunál v napadeném rozsudku totiž správně uznaly, že použití povinného a výlučného rozhodčího mechanismu představuje obecně uznávaný mechanismus řešení sporů a že jej lze v projednávané věci odůvodnit s ohledem na nutnost zajistit jednotné a účinné uplatňování pravidel stanovených ISU na všechny sportovce provozující bruslení na ledě.

177

Navrhovatel je oprávněn podat kasační opravný prostředek tak, že uvede důvody vyplývající ze samotného napadeného rozsudku směřující ke zpochybnění jeho právní opodstatněnosti (rozsudky ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise, C‑176/06 P, EU:C:2007:730, bod 17, jakož i ze dne 25. ledna 2022, Komise v. European Food a další, C‑638/19 P, EU:C:2022:50, bod 77).

178

V projednávané věci se autoři vedlejšího kasačního opravného prostředku v rámci svého prvního důvodu snaží zpochybnit právní opodstatněnost důvodů, na jejichž základě Tribunál v bodech 154 a 156 až 164 napadeného rozsudku rozhodl, že se Komise dopustila nesprávných právních posouzení, když rozhodla, že pravidla o rozhodčím řízení posilují omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“, které bylo vytvořeno pravidly pro předchozí schválení a pravidly způsobilosti.

179

Kromě toho důvody napadeného rozsudku, kterých se týká tento první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, jsou důvody, které vedly Tribunál k tomu, že vyhověl šestému žalobnímu důvodu a částečně sedmému žalobnímu důvodu předloženým v prvním stupni. Tyto důvody tedy představují, jak vyplývá z bodů 171 až 174 a 180 tohoto rozsudku, oporu výroku tohoto rozsudku v rozsahu, v němž částečně zrušil článek 2 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se tento článek týká pravidel o rozhodčím řízení. V důsledku toho a na rozdíl od toho, co tvrdí ISU, není tento důvod neúčinný.

180

Pravomoc Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku je však omezena na posuzování právního řešení, které bylo uplatněno na důvody projednávané před Tribunálem, takže Soudní dvůr nemůže v rámci kasačního opravného prostředku rozhodnout o důvodech a argumentech, které nebyly předloženy v prvním stupni (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. března 2000, VBA v. VGB a další, C‑266/97 P, EU:C:2000:171, bod 79, jakož i ze dne 25. ledna 2022, Komise v. European Food a další, C‑638/19 P, EU:C:2022:50, bod 80).

181

V projednávané věci přitom ISU správně tvrdí, že argumenty, které autoři vedlejšího kasačního opravného prostředku věnují právním důsledkům, které by mohly vyplynout z případného nedostatku nezávislosti CAS, nejsou součástí argumentů, které byly předloženy Tribunálu, a ostatně ani argumentů, o nichž Komise rozhodla ve sporném rozhodnutí.

182

Tyto argumenty je proto třeba odmítnout jako nepřípustné.

183

Naproti tomu jsou přípustné ostatní argumenty, jejichž přípustnost ISU zpochybňuje a které se všechny týkají bodů odůvodnění sporného rozhodnutí, s nimiž účastníci řízení v prvním stupni nesouhlasili a v souvislosti s nimiž autoři vedlejšího kasačního opravného prostředku a Komise vytýkají Tribunálu, že je nezohlednil, resp. nezohlednil správně, když rozhodoval o žalobním důvodu tohoto sdružení, který se týkal pravidel o rozhodčím řízení.

184

Zaprvé je třeba připomenout, že v bodech 268 až 286 odůvodnění sporného rozhodnutí, a zvláště v bodech 269 až 271, 277 a 281 až 283 odůvodnění tohoto rozhodnutí, Komise zastávala názor, že je třeba mít nicméně za to, že pravidla o rozhodčím řízení, ačkoli sama o sobě nepředstavují protiprávní jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, posilují s ohledem na jejich obsah, podmínky jejich provedení a jejich dosah v právním a hospodářském kontextu, do něhož spadají, protiprávní jednání, jehož existenci tento orgán dříve konstatoval. Konkrétně Komise v těchto bodech odůvodnění v podstatě uvedla, že tím, že z hlediska unijního práva hospodářské soutěže ztěžují soudní přezkum rozhodčích nálezů, v nichž CAS rozhoduje o platnosti rozhodnutí přijatých ISU na základě diskrečních pravomocí, které jí svěřují pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti, posilují pravidla o rozhodčím řízení porušení unijního práva, které je s existencí těchto pravomocí neodmyslitelně spjato. Komise zvláště uvedla, že tento soudní přezkum je svěřen soudu se sídlem ve třetím státu, a tedy mimo Unii a její právní řád, a že podle judikatury pocházející od tohoto soudu nemohou být takové nálezy přezkoumávány z hlediska unijních pravidel hospodářské soutěže. Tento orgán tak v konečném výsledku kritizoval nikoli existenci, organizaci nebo fungování CAS jako rozhodčího orgánu, ale soudní imunitu, kterou podle jeho názoru ISU požívá z hlediska unijního práva hospodářské soutěže při výkonu svých rozhodovacích a sankčních pravomocí na úkor těch osob, které absence jakéhokoli rámce těchto pravomocí a z toho vyplývající diskreční povaha umožňuje postihnout.

185

Zadruhé důvody, které vedly Tribunál k závěru, že úvahy Komise jsou stiženy nesprávnými právními posouzeními, jsou v podstatě čtyři. Zaprvé tento soud uvedl, že Komise nezpochybnila samotnou možnost využít rozhodčího řízení k řešení určitých sporů, ani se nedomnívala, že uzavření rozhodčí doložky samo o sobě omezuje hospodářskou soutěž (bod 154 napadeného rozsudku). Zadruhé tento soud konstatoval, že Komise neshledala ani to, že by pravidla o rozhodčím řízení porušovala právo na spravedlivý proces jako takové (bod 155 napadeného rozsudku). Zatřetí rozhodl, že pravidla o rozhodčím řízení tím, že přiznávají CAS povinnou a výlučnou pravomoc k přezkumu rozhodnutí přijatých ISU na základě jejích pravomocí předchozího schválení a ukládání sankcí, mohou být odůvodněna legitimními zájmy spojenými se specifickou povahou sportu, spočívajícími v tom, že umožňují jedinému specializovanému soudu rozhodovat rychle, hospodárně a jednotně o množství sporů, často s mezinárodním rozměrem, které může vyvolat výkon profesionální sportovní činnosti na vysoké úrovni (bod 156 uvedeného rozsudku). Začtvrté Tribunál zdůraznil, že sportovci a entity nebo podniky, které hodlají pořádat mezinárodní soutěže v rychlobruslení na ledě konkurující soutěžím pořádaným ISU, mohou i nadále podávat žaloby na náhradu škody nejen u vnitrostátních soudů, ale také u Komise a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž pro porušení pravidel hospodářské soutěže (body 157 až 161 téhož rozsudku).

186

Je třeba konstatovat, že první dva z těchto důvodů, které nebyly před Soudním dvorem zpochybněny, nemohou být základem pro konstatování částečného zrušení sporného rozhodnutí, k němuž dospěl Tribunál, neboť se netýkají posouzení, která vedla Komisi ke zpochybnění pravidel o rozhodčím řízení, a nejsou tedy způsobilé zpochybnit opodstatněnost těchto posouzení.

187

Naproti tomu autoři vedlejšího kasačního opravného prostředku a Komise správně tvrdí, že třetí a čtvrtý z uvedených důvodů jsou právně chybné.

188

Zaprvé obecné a nediferencované posouzení, že pravidla o rozhodčím řízení mohou být odůvodněna legitimními zájmy spojenými se specifickou povahou sportu v tom smyslu, že přiznávají CAS povinnou a výlučnou pravomoc přezkoumávat rozhodnutí, která může ISU přijmout na základě svých pravomocí předchozího schválení a ukládání sankcí, totiž nebere v úvahu, jak v podstatě tvrdí autoři vedlejšího kasačního opravného prostředku a Komise, požadavky, které musí být splněny, má-li být takový rozhodčí mechanismus, o jaký se jedná v projednávané věci, považován jednak za umožňující zajistit účinné dodržování kogentních ustanovení práva Unie a jednak za slučitelný se zásadami, na nichž je založena soudní struktura Unie.

189

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak je mezi účastníky řízení nesporné a jak uvedl Tribunál v bodech 156, 159 a 160 napadeného rozsudku, pravidla o rozhodčím řízení uložená ISU se týkají zejména dvou druhů sporů, které mohou vzniknout v rámci hospodářských činností spočívajících jednak ve snaze organizovat a obchodně využívat mezinárodní rychlobruslařské soutěže na ledě a jednak ve snaze účastnit se těchto soutěží jako profesionální sportovec. Tato pravidla se tedy vztahují na spory týkající se výkonu sportu jako hospodářské činnosti a z tohoto důvodu spadají do působnosti unijního práva hospodářské soutěže. Tato pravidla tudíž musí být v souladu s unijním právem hospodářské soutěže, a to z důvodů uvedených v bodech 91 až 96 tohoto rozsudku, pokud jsou prováděna na území, na které se vztahují Smlouvy o EU a FEU, bez ohledu na místo, kde jsou usazeny entity, které je přijaly (rozsudky ze dne 25. listopadu 1971, Béguelin Import, 22/71, EU:C:1971:113, bod 11; ze dne 27. září 1988, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, 117/85 a 125/85 až 129/85, EU:C:1988:447, bod 16, jakož i ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‑413/14 P, EU:C:2017:632, body 43 až 45).

190

V důsledku toho jde v projednávané věci pouze o provádění těchto pravidel v rámci těchto sporů a na území Unie, a nikoli provádění těchto pravidel na jiném území než na území Unie, jejich provádění v rámci jiných druhů sporů, jako jsou spory týkající se výhradně sportu jako takového, a tudíž nespadající do působnosti práva Unie, nebo tím spíše provádění pravidel o rozhodčím řízení v odlišných oblastech.

191

Kromě toho, jak vyplývá z bodů 181 a 184 tohoto rozsudku, tato pravidla jsou v projednávané věci sporná nikoli v rozsahu, v němž stanoví, že přezkum rozhodnutí vydaných ISU v prvním stupni podléhá rozhodčímu orgánu, tedy CAS, ale pouze v rozsahu, v němž stanoví, že přezkum rozhodčích nálezů vydaných CAS a přezkum rozhodnutí ISU v posledním stupni podléhá Tribunal fédéral (federální soud), tedy soudu třetího státu.

192

V tomto ohledu Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že články 101 a 102 SFEU jsou ustanoveními s přímým účinkem, z nichž vyplývají práva jednotlivců, která musí vnitrostátní soudy chránit (rozsudky ze dne 30. ledna 1974, BRT a Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs, 127/73, EU:C:1974:6, bod 16, jakož i ze dne 14. března 2019, Skanska Industrial Solutions a další, C‑724/17, EU:C:2019:204, bod 24), a která jsou kogentními ustanoveními unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. června 1999, Eco Swiss, C‑126/97, EU:C:1999:269, body 36 a 39).

193

Z tohoto důvodu Soudní dvůr sice rozhodl, že jednotlivec může uzavřít dohodu, která jasně a přesně podrobuje všechny spory týkající se této dohody nebo jejich část rozhodčímu orgánu namísto vnitrostátního soudu, který by byl příslušný k rozhodování těchto sporů podle platných pravidel vnitrostátního práva, a že požadavky týkající se účinnosti rozhodčího řízení mohou odůvodnit, že soudní přezkum rozhodčích nálezů má omezený charakter (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. června 1999, Eco Swiss, C‑126/97, EU:C:1999:269, bod 35, a ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro, C‑168/05, EU:C:2006:675, bod 34), nicméně připomněl, že je třeba, aby takový soudní přezkum mohl v každém případě pokrýt otázku, zda jsou tyto nálezy v souladu se základními kogentními ustanoveními unijního práva, mezi něž patří články 101 a 102 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. června 1999, Eco Swiss, C‑126/97, EU:C:1999:269, bod 37). Stejný požadavek platí tím spíše, že je třeba mít za to, že takový rozhodčí mechanismus je v praxi uložen subjektem soukromého práva, jako je mezinárodní sportovní sdružení, jinému subjektu, jako je sportovec.

194

V případě neexistence takového soudního přezkumu by totiž využití rozhodčího mechanismu mohlo narušit ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z přímého účinku unijního práva, a účinné dodržování článků 101 a 102 SFEU, které musí zajistit – a které by tedy v případě neexistence takového mechanismu zajistila – vnitrostátní pravidla o prostředcích nápravy.

195

Dodržení tohoto požadavku na účinný soudní přezkum je obzvláště důležité u takových pravidel o rozhodčím řízení, jako jsou pravidla uložená ISU.

196

Soudní dvůr totiž již uvedl, že i když sportovní sdružení mají právní autonomii, která jim umožňuje přijímat pravidla, která se týkají zejména organizace soutěží, jejich řádného průběhu a účasti sportovců na nich (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. dubna 2000, Deliège, C‑51/96 a C‑191/97, EU:C:2000:199, body 67 a 68, jakož i ze dne 13. června 2019, TopFit a Biffi, C‑22/18, EU:C:2019:497, bod 60), nemohou tím však omezit výkon práv a svobod, které unijní právo přiznává jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, EU:C:1995:463, body 81 a 83, jakož i ze dne 13. června 2019, TopFit a Biffi, C‑22/18, EU:C:2019:497, bod 52), mezi něž patří práva, která vyplývají z článků 101 a 102 SFEU.

197

Z tohoto důvodu musí být taková pravidla, jako jsou pravidla pro předchozí schválení a pravidla způsobilosti, doprovázena účinným soudním přezkumem, jak vyplývá z bodů 127 a 134 tohoto rozsudku.

198

Tento požadavek účinného soudního přezkumu znamená, že pokud jsou tato pravidla doprovázena ustanoveními, která rozhodčímu orgánu přiznávají povinnou a výlučnou pravomoc, musí být možné, aby soud, který je příslušný k přezkumu rozhodčích nálezů vydaných tímto orgánem, ověřil, zda jsou tyto nálezy v souladu s články 101 a 102 SFEU. Kromě toho tento požadavek znamená, že tento soud splňuje všechny požadavky stanovené v článku 267 SFEU, takže se může, případně musí obrátit na Soudní dvůr, pokud má za to, že je nezbytné rozhodnutí Soudního dvora o otázce unijního práva vznesené ve věci, kterou projednává (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 1982, Nordsee, 102/81, EU:C:1982:107, body 14 a 15, jakož i ze dne 1. června 1999, Eco Swiss, C‑126/97, EU:C:1999:269, bod 40).

199

Tribunál se tak tím, že se omezil na nediferencované a abstraktní posouzení, že pravidla o rozhodčím řízení „mohou být odůvodněn[a] legitimními zájmy spojenými se specifickou povahou sportu“ v rozsahu, v němž svěřují přezkum sporů týkajících se provádění pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti „specializovanému soudu“, aniž se zabýval otázkou, zda tato pravidla o rozhodčím řízení splňují všechny požadavky uvedené v předchozích bodech tohoto rozsudku, a umožňují tak účinný přezkum dodržování unijních pravidel v oblasti hospodářské soutěže, ačkoli se Komise na tyto požadavky právem odvolávala v bodech 270 až 277, 282 a 283 odůvodnění sporného rozhodnutí na podporu svého závěru, že tato pravidla posilují protiprávního jednání uvedené v článku 1 tohoto rozhodnutí, dopustil nesprávných právních posouzení.

200

Zadruhé se tento soud rovněž dopustil nesprávných právních posouzení, když v bodech 157 až 161 napadeného rozsudku rozhodl, že plná účinnost unijního práva hospodářské soutěže je zajištěna s ohledem jednak na existenci prostředků nápravy, které umožňují osobám, vůči nimž bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí schválení soutěže nebo rozhodnutí o nezpůsobilosti, domáhat se u příslušných vnitrostátních soudů náhrady škody způsobené jim tímto rozhodnutím, a jednak na možnost podat stížnost u Komise nebo vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž.

201

Jakkoli je totiž zásadní (v tomto ohledu viz rozsudky ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, EU:C:2001:465, body 26 a 27, jakož i ze dne 14. března 2019, Skanska Industrial Solutions a další, C‑724/17, EU:C:2019:204, body 25, 43 a 44) okolnost, že osoba má možnost domáhat se náhrady škody způsobené jí jednáním, které může vylučovat, omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž, nemůže zhojit absenci prostředků nápravy, které by této osobě umožňovaly obrátit se na příslušný vnitrostátní soud s cílem dosáhnout, případně po vydání předběžných opatření, ukončení tohoto jednání nebo, pokud jednání spočívá v aktu, přezkoumání a zrušení tohoto aktu, případně po předchozím rozhodčím řízení vedeném na základě dohody, která stanoví provedení takového řízení. To platí tím spíše v případě osob vykonávajících činnost profesionálních sportovců, jejichž kariéra může být relativně krátká, zvláště pokud je sportovní činnost vykonávána na vysoké úrovni.

202

Tato okolnost mimoto nemůže odůvodnit, aby toto právo, ačkoli je formálně zachováno, bylo v praxi zbaveno podstatné části svého dosahu, jak by tomu bylo v případě, kdyby se soudní přezkum, který lze vykonávat v souvislosti s dotčeným jednáním nebo aktem, ukázal jako právně nebo fakticky příliš omezený, zvláště proto, že se nemůže týkat kogentních ustanovení unijního práva.

203

A fortiori se nelze dovolávat možnosti podat stížnost Komisi nebo vnitrostátnímu orgánu pro hospodářskou soutěž za účelem odůvodnění absence takového prostředku nápravy, jako je prostředek uvedený v bodě 201 tohoto rozsudku. Pokud jde o Komisi, je třeba ostatně připomenout, jak tento orgán a autoři vedlejšího kasačního opravného prostředku správně připomínají, že článek 7 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), nepřiznává autorovi žádosti podané tomuto orgánu podle tohoto článku právo požadovat konečné rozhodnutí o existenci či neexistenci jím tvrzeného protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2013, EFIM v. Komise, C‑56/12 P, EU:C:2013:575, bod 57 a citovaná judikatura).

204

První důvod je tudíž v plném rozsahu opodstatněný. Napadený rozsudek musí být proto zrušen v rozsahu, v němž částečně zrušil článek 2 sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se tento článek týká pravidel o rozhodčím řízení.

205

Svým druhým důvodem M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes, podporovaní Komisí, tvrdí, že Tribunál nesprávně odmítl zohlednit pro účely posouzení, zda v projednávané věci došlo k omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, okolnost, že cílem pravidel o předchozím schválení a pravidel způsobilosti bylo zejména zajistit ochranu hospodářských zájmů ISU.

206

V tomto ohledu mají zaprvé za to, že se Tribunál v bodě 107 napadeného rozsudku dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když odmítl uznat, že tento cíl vyplývá z těchto pravidel jak ve znění přijatém během roku 2014, tak ve znění přijatém během roku 2016.

207

Zadruhé se domnívají, že Tribunál v bodech 107 a 109 napadeného rozsudku nesprávně právně kvalifikoval skutkový stav, když rozhodl, že takový cíl není sám o sobě protisoutěžní. Ačkoli je totiž obecně přípustné, aby podnik nebo sdružení podniků vykonávající hospodářskou činnost podporovaly své vlastní hospodářské zájmy, tento soud nevyvodil důsledky ze svých vlastních zjištění a posouzení týkajících se relevantního právního a hospodářského kontextu, zejména z těch, které jsou uvedeny v bodech 70 a 114 napadeného rozsudku, z nichž vyplývá, že ISU kumulovala výkon monopolní hospodářské činnosti na trhu organizace a obchodního využití mezinárodních soutěží v rychlobruslení na ledě s regulační, rozhodovací, kontrolní a sankční pravomocí, což způsobilo, že se nacházela v situaci střetu zájmů vyžadující uložení odpovídajících povinností, omezení a kontroly. Bylo na Tribunálu, aby tuto situaci zohlednil a rozhodl, že ve světle této situace představuje cíl dotčený v projednávané věci relevantní faktor pro určení, zda došlo k omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu, jak to učinila Komise.

208

ISU všechny tyto argumenty zpochybňuje.

209

Úvodem je třeba konstatovat, že ačkoli Tribunál v bodech 107 a 109 napadeného rozsudku konstatoval, že některá posouzení Komise byla chybná, v bodě 111 uvedeného rozsudku v konečném výsledku rozhodl, že tato pochybení neměla žádný vliv na právně odůvodněný závěr tohoto orgánu, že účelem pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti bylo omezit hospodářskou soutěž. Z tohoto důvodu Tribunál zamítl žalobu ISU v rozsahu, v němž směřovala proti tomuto aspektu sporného rozhodnutí.

210

Tento důvod se tedy týká odůvodnění napadeného rozsudku, které je nejen nadbytečné, ale je mimoto součástí úvah, které vedly Tribunál k zamítnutí části návrhových žádání ISU, a tedy v tomto rozsahu k tomu, že vyhověl jak Komisi, tak M. J. H. Tuitertovi a N. Kerstholtovi, jakož i EU Athletes. Posledně jmenovaní se tedy tímto důvodem pouze domáhají, aby bylo nahrazeno odůvodnění, které není způsobilé jim přinést žádný prospěch. Návrh tohoto druhu je přitom nepřípustný (rozsudky ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 42, a ze dne 9. listopadu 2017, TV2/Danmark v. Komise, C‑649/15 P, EU:C:2017:835, bod 61).

211

Uvedený důvod musí být tudíž odmítnut jako nepřípustný.

212

Vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku je proto třeba vyhovět v rozsahu upřesněném v bodě 204 tohoto rozsudku.

213

V důsledku toho musí být napadený rozsudek zrušen v rozsahu, v němž částečně zrušil sporné rozhodnutí.

214

Článek 61 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví, že je-li opravný prostředek opodstatněný, zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu. Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

215

V projednávané věci vzhledem k tomu, že Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný ISU proti spornému rozsudku v rozsahu, v němž zamítl její návrhová žádání znějící na zrušení části sporného rozhodnutí týkající se pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti, zůstává žaloba ve věci T‑93/18 zachována pouze v rozsahu, v němž směřuje proti části tohoto rozhodnutí, která se týká pravidel o rozhodčím řízení.

216

Vzhledem k tomu, že šestý a sedmý žalobní důvod v prvním stupni vycházející z porušení článku 101 SFEU v rozsahu, v němž byl tento článek použit na pravidla o rozhodčím řízení, byly předmětem kontradiktorní diskuse před Tribunálem a jejich přezkum nevyžaduje přijetí žádného dalšího organizačního procesního opatření nebo dokazování, soudní řízení dovoluje o této žalobě, pokud jde o tyto žalobní důvody, rozhodnout a je namístě vydat v tomto ohledu v dané věci konečné rozhodnutí [obdobně viz rozsudky ze dne 8. září 2020, Komise v. Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 130, jakož i ze dne 2. prosince 2021, Komise a GMB Glasmanufaktur Brandenburg v. Xinyi PV Products (Anhui) Holdings, C‑884/19 P a C‑888/19 P, EU:C:2021:973, bod 104].

217

Ve svém šestém žalobním důvodu v prvním stupni ISU v podstatě tvrdí, že Komise nesprávně rozhodla, že pravidla o rozhodčím řízení posilují protisoutěžní povahu pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti z hlediska účelu.

218

Povinné využití běžného rozhodčího mechanismu totiž představuje obecně uznávaný způsob řešení sporů. V projednávané věci mimoto CAS hraje zásadní roli při jednotném uplatňování sportovních pravidel. Svěření pravomoci tomuto orgánu, který zasáhl během správního řízení, jež vedlo Komisi k přijetí sporného rozhodnutí, ostatně představuje zlepšení oproti dosavadnímu internímu odvolacímu mechanismu v rámci ISU. Konečně zúčastněné strany mohou napadnout uznání a výkon nálezů vydaných tímto orgánem u příslušných vnitrostátních soudů, které jsou oprávněny podat Soudnímu dvoru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijních pravidel hospodářské soutěže.

219

Obecně řečeno, posouzení Komise v tomto ohledu není relevantní, neboť tento orgán sám uznává, že pravidla o rozhodčím řízení jako taková nepředstavují protiprávní jednání.

220

Ve svém sedmém žalobním důvodu v prvním stupni ISU v podstatě tvrdí, že Komise neměla pravomoc uložit jí nápravná opatření týkající se pravidel o rozhodčím řízení, jelikož neexistovala žádná souvislost mezi těmito pravidly a pravidly pro předchozí schválení a pravidly způsobilosti.

221

Jak vyplývá z bodů 199 a 204 tohoto rozsudku, Komise se v bodech 270 až 277, 282 a 283 odůvodnění sporného rozhodnutí právem opírala o požadavky připomenuté v bodech 188 až 198 tohoto rozsudku pro přijetí závěru, že pravidla o rozhodčím řízení posilují s ohledem na jejich obsah, podmínky jejich provedení a jejich dosah v právním a hospodářském kontextu, do něhož spadají, protisoutěžní povahu z hlediska účelu pravomocí, které nejsou doprovázeny povinnostmi, omezeními a vhodným soudním přezkumem a které má toto sdružení na základě pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti.

222

Žádný z argumentů předložených ISU neumožňuje se domnívat, že by takový závěr byl stižen jakýmkoli pochybením, natož zjevným pochybením.

223

V tomto ohledu z bodů odůvodnění sporného rozhodnutí uvedených v bodě 216 tohoto rozsudku totiž jednak vyplývá, že pravidla o rozhodčím řízení podřizují spory týkající se provádění pravidel pro předchozí schválení a pravidel způsobilosti povinně a výlučně CAS, rozhodčímu orgánu, jehož nálezy podléhají přezkumu Tribunal fédéral (federální soud). Komise zejména uvádí, že přezkum těchto nálezů, který tento soud může vykonávat, vylučuje otázku, zda jsou v souladu s kogentními ustanoveními, kterými jsou články 101 a 102 SFEU. Kromě toho podotýká, že Tribunal fédéral (federální soud) není soudem členského státu, ale soudem mimo soudní systém Unie, který není oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku v této věci. Konečně, upřesňuje, že podle judikatury Tribunal fédéral (federální soud) sportovci v praxi nemají jinou možnost, než souhlasit s tím, že spory mezi nimi a ISU budou předloženy CAS, ledaže by se vzdali účasti na všech soutěžích pořádaných ISU nebo národními bruslařskými asociacemi, které jsou jejími členy, a tedy v konečném důsledku výkonu svého povolání.

224

Dále pravidla o rozhodčím řízení vylučují možnost žalobců, tj. sportovců, kterým je určeno rozhodnutí o nezpůsobilosti, nebo entit či podniků, kterým je určeno rozhodnutí o zamítnutí předchozího schválení záměru mezinárodní soutěže v rychlobruslení na ledě, žádat o vydání předběžných opatření jak u příslušného rozhodčího orgánu, tak u vnitrostátních soudů, které by případně mohly rozhodovat o výkonu nálezů vydaných tímto orgánem. Komise kromě toho upřesňuje, že tento výkon může obecně zajistit ISU a národní bruslařské asociace, které jsou jejími členy, aniž by k tomu byl nutný zásah vnitrostátního soudu.

225

ISU přitom nepředkládá žádný přesný a podložený argument, který by umožňoval mít za to, že tyto různé úvahy jsou založeny na nesprávném skutkovém základě nebo jsou stiženy jedním či několika zjevně nesprávnými posouzeními. Naopak je třeba konstatovat, že některé z těchto úvah, jako například úvahy, které se týkají toho, že nálezy CAS nemohou podléhat přezkumu soudem, který by byl schopen zajistit dodržování kogentních ustanovení unijního práva, a to v případě potřeby využitím postupu stanoveného v článku 267 SFEU, jsou správné, a že jiné, jako například ty, podle nichž je rozhodčí mechanismus dotčený v projednávané věci v praxi jednostranně uložen sportovcům ze strany ISU, jsou v tomto ohledu v souladu s úvahami Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ESLP, 2. října 2018, Mutu a Pechstein v. Švýcarsko, CE:ECHR:2018:1002JUD004057510, body 109 až 115).

226

Šestý žalobní důvod není proto opodstatněný.

227

Pokud jde o sedmý žalobní důvod, je třeba připomenout, že pokud Komise zjistí existenci protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU nebo s článkem 102 SFEU, je oprávněna rozhodnutím uložit dotčeným podnikům nebo sdružením podniků, aby toto protiprávní jednání ukončily (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 1983, GVL v. Komise, 7/82, EU:C:1983:52, bod 23), a za tímto účelem jim ukládat jakákoli nápravná opatření, která jsou přiměřená uvedenému protiprávnímu jednání a nezbytná k tomu, aby bylo toto jednání účinně ukončeno (rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Alrosa, C‑441/07 P, EU:C:2010:377, bod 39).

228

V projednávané věci Komise právem dospěla k závěru, že pravidla o rozhodčím řízení posilují protiprávní jednání uvedené v článku 1 sporného rozhodnutí tím, že ztěžují soudní přezkum rozhodčích nálezů CAS vydaných v návaznosti na rozhodnutí přijatá ISU na základě diskrečních pravomocí, které jí byly svěřeny pravidly pro předchozí schválení a pravidly způsobilosti, z hlediska unijního práva hospodářské soutěže.

229

Mimoto ISU, která se pouze nesprávně dovolává neexistence souvislosti mezi těmito jednotlivými pravidly, užitečně nezpochybňuje posouzení Komise týkající se nutnosti nápravných opatření uloženým tímto orgánem ohledně pravidel o rozhodčím řízení.

230

Za těchto podmínek se ani sedmý žalobní důvod nejeví být opodstatněný.

231

Žalobu je tudíž třeba zamítnout v rozsahu, v němž již nebyla zamítnuta v napadeném rozsudku.

232

Podle článku 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný nebo je-li tento opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

233

Podle článku 138 odst. 1 tohoto řádu, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

234

Podle článku 138 odst. 2 téhož řádu, který se rovněž použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu, je-li neúspěšných účastníků řízení více, rozhodne Soudní dvůr o rozdělení nákladů řízení.

235

V projednávané věci ISU neměla úspěch ve věci C‑124/21 P i v části věci T‑93/18, která byla projednána Soudním dvorem.

236

Kromě toho, i když M. J. H. Tuitert a N. Kerstholt, jakož i EU Athletes, neměli ve věci úspěch, pokud jde o jejich druhý důvod, měli ve věci úspěch, pokud jde o jejich návrhová žádání.

237

Za těchto okolností je třeba uložit ISU náhradu nákladů řízení ve věci C‑124/21 P i v části věci T‑93/18, která byla projednána Soudním dvorem, v souladu s návrhovými žádáními Komise, M. J. H. Tuiterta a N. Kerstholta, jakož i EU Athletes.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: