–

za Stichting Cartel Compensation J. van den Brandem a J. T. Verheijem, advocaten,

–

za Equilib Netherlands BV J. W. Fanoyem, H. J. van Maanenem a T. Raatsem, advocaten,

–

za Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV S. L. Boersenem, M. Smeetsem, J. S. Kortmannem, T. Heikensem, S. Goldsteinem a T. M. Wellingem, advocaten,

–

za Martinair Holland NV S. L. Boersenem, M. Smeetsem, J. S. Kortmannem, T. Heikensem a S. Goldsteinem, advocaten,

–

za Deutsche Lufthansa AG P. N. Malanczukem, A. Koemanem, J. P. van der Kleinem a J. Schaufelim, advocaten,

–

za Lufthansa Cargo AG a Swiss International Air Lines AG P. N. Malanczukem a J. P. van der Kleinem, advocaten,

–

za British Airways plc Air Canada a Cathay Pacific Airways Ltd, J. K. de Preem a S. J. Them, advocaten,

–

za Air Francie SA D. A. H. W. Strikem a T. M. Wellingem, advocaten,

–

za Singapore Airlines Ltd a Singapore Airlines Cargo Pte Ltd I. VerLoren van Themaatem, M. van Heezikem, N. T. Dempseym, L. N. M. van Udenem, V. E. J. Dijkstrou, advocaten,

–

za Scandinavian Airlines System Denmark-Norway-Sweden SAS AB a SAS Cargo Group A/S E. Pijnacker Hordijkem, W. Heemskerkem a S. R. Kingmaem, advocaten,

–

za Evropskou komisi A. Dawesem a T. Franchoem jakož i F. van Schaik a C. Zois, jako zmocněnci,

–

za Kontrolní úřad ESVO C. Simpson a I. O. Vilhjálmsdóttir jakož i C. Zatschlerem a M. Sánchez Rydelskim, jako zmocněnci,

–

za norskou vládu E. Sandaem a H. Kolderupem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 81, 84 a 85 ES, článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Uř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/052, s. 3, dále jen „dohoda o EHP“), jakož i článku 6 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Stichting Cartel Compensation (dále jen „SCC“) a Equilib Netherlands BV (dále jen „Equilib“) na jedné straně a společnostmi Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, Martinair Holland NV, Deutsche Lufthansa AG, Lufthansa Cargo AG, British Airways plc, Air France SA, Singapore Airlines Ltd, Singapore Airlines Cargo Pte Ltd, Swiss International Air Lines AG, Air Canada, Cathay Pacific Airways Ltd, Scandinavian Airlines System Denmark-Norway-Sweden, SAS AB a SAS Cargo Group A/S, žalovanými v původním řízení na straně druhé ohledně náhrady škody vyplývající z porušení článku 81 ES, kterého se tyto letecké společnosti údajně dopustily.

3

Článek 5 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 a 82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204) stanovil:

„Dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě uvedené v čl. [81] odst. 1 [ES], které existovaly ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost a v jejichž prospěch se zúčastněné strany hodlají dovolávat ustanovení čl. [81] odst. 3 [ES], musí být oznámeny Komisi do 1. srpna 1962.“

4

Článek 6 tohoto nařízení zní:

„1.   Vydá-li Komise rozhodnutí podle čl. [81] odst. 3 [ES], určí v něm den, kdy rozhodnutí nabude účinku. Tento den nemůže předcházet datu oznámení rozhodnutí.

2.   Druhá věta odstavce 1 se nepoužije na dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě uvedené […] v čl. 5 odst. 1, které byly oznámeny ve lhůtě stanovené posledně uvedeným ustanovením.“

5

Článek 1 nařízení Rady č. 141 ze dne 26. listopadu 1962 kterým se doprava vyjímá z působnosti nařízení č. 17 (Úř. věst. 1962, 124, s. 2751), ve znění nařízení Rady č. 1002/67/EHS ze dne 14. prosince 1967 (Úř. věst. 1967, L 306, s. 1) (dále jen „nařízení č. 141“), stanovil:

„Nařízení č. 17 se nepoužije na dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě v odvětví dopravy, jejichž předmětem nebo účelem je stanovení dopravních sazeb a podmínek, omezení nebo kontrola nabídky dopravy nebo rozdělení trhů dopravy, jakož ani na zneužití dominantního postavení ve smyslu článku [82 ES] na trhu dopravy.“

6

Článek 3 tohoto nařízení stanovil:

„Článek 1 zůstává v platnosti, pokud jde o dopravu po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách do 30. června 1968.“

7

Článek 1 nařízení Rady (EHS) č. 3975/87 ze dne 14. prosince 1987, kterým se stanoví postup pro použití pravidel hospodářské soutěže pro podniky v odvětví letecké dopravy (Úř. věst. 1987, L 374, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 262), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2410/92 ze dne 23. července 1992 (Úř. věst. 1992, L 240, s. 18; Zvl. vyd. 07/01, s. 430), (dále jen „nařízení č. 3975/87“) zněl takto:

„1.   Toto nařízení stanoví prováděcí pravidla k článkům [81] a [82 ES] na služby v letecké dopravě.

2.   Vztahuje se pouze na leteckou dopravu mezi letišti [Evropské unie].“

8

Článek 1 nařízení Rady (EHS) č. 3976/87 ze dne 14. prosince 1987 o použití čl. [81] odst. 3 [ES] na určité kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví letecké dopravy (Úř. věst. 1987, L 374, s. 9; Zvl. vyd. 07/01, s. 270), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2411/92 ze dne 23. července 1992 (Úř. věst. 1992, L 240, s. 19; Zvl. vyd. 07/01, s. 431) (dále jen „nařízení č. 3976/87“), stanovil:

„Toto nařízení se vztahuje na leteckou dopravu mezi letišti [Unie].“

9

Článek 6 nařízení č. 1/2003 stanoví:

„Vnitrostátní soudy mají pravomoc používat články 81 a 82 [ES].“

10

Článek 16 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Pokud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků 81 nebo 82 [ES], které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí. Musí se rovněž vyvarovat rozhodnutí, která by byla v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout v řízení, jež zahájila. […]“

11

Článek 32 tohoto nařízení, nadepsaný „Vynětí z působnosti“, stanoví:

„Toto nařízení se nevztahuje na:

[…]

12

Článek 43 odst. 1 a 2 téhož nařízení stanoví:

„1.   Nařízení č. 17 se zrušuje s výjimkou čl. 8 odst. 3, který se použije i nadále pro rozhodnutí přijatá podle článku čl. 81 odst. 3 [ES] před zahájením používání tohoto nařízení až do konce platnosti uvedených rozhodnutí.

2.   Nařízení č. 141 se zrušuje.“

13

Článek 45 první a druhý pododstavec nařízení č. 1/2003 zní takto:

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku [Evropské unie].

Použije se ode dne 1. května 2004.“

14

Článek 1 nařízení Rady (ES) č. 411/2004 ze dne 26. února 2004, kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 3975/87 a mění nařízení (EHS) č. 3976/87 a (ES) č. 1/2003 v souvislosti s leteckou dopravou mezi [Unií] a třetími zeměmi (Úř. věst. 2004, L 68, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 17) stanoví:

„Nařízení [č. 3975/87] se zrušuje s výjimkou čl. 6 odst. 3, který se nadále použije pro rozhodnutí přijatá podle čl. 81 odst. 3 [ES] přede dnem použitelnosti nařízení (ES) č. 1/2003 do uplynutí doby platnosti těchto rozhodnutí.“

15

Článek 2 nařízení č. 411/2004 zní:

„V článku 1 nařízení [č. 3975/87] se zrušují slova "mezi letišti [Unie]".“

16

Článek 3 nařízení č. 411/2004 stanoví:

„V článku 32 nařízení (ES) č. 1/2003 se zrušuje písmeno (c).“

17

Článek 4 první a druhý pododstavec nařízení č. 411/2004 zní takto:

„Toto nařízení vstupuje v platnost třetím dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se ode dne 1. května 2004.“

18

Článek 1 odst. 2 dohody o letecké dopravě mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací, podepsané dne 21. června 1999 v Lucemburku a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom týkajícím se dohody o vědeckotechnické spolupráci, ze dne 4. dubna 2002 o uzavření sedmi dohod se Švýcarskou konfederací (Úř. věst. 2002, L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89) uvádí:

„Za tímto účelem platí ustanovení této dohody a ustanovení nařízení a směrnic uvedených v příloze za dále uvedených podmínek. […]“

19

Příloha této dohody zněla následovně:

„Pro účely této dohody:

[…]

2. Pravidla hospodářské soutěže

Odkazy v následujících aktech na články 81 a 82 [ES] se rozumí odkazy na články 8 a 9 této dohody.

[…]

č. 3975/87

Nařízení Rady ze dne 14. prosince 1987, kterým se stanoví postup pro použití pravidel hospodářské soutěže pro podniky v odvětví letecké dopravy, ve znění nařízení (EHS) č. 1284/91 a (EHS) č. 2410/92 (viz níže).

(Články 1–7, čl. 8 odst. 1 a 2, články 9–11, čl. 12 odst. 2, 4, 5, čl. 13 odst. 1, 2, články 14–19)

[…]

č. 3976/87

Nařízení Rady ze dne 14. prosince 1987 o použití čl. [81] odst. 3 [ES] na kategorie dohod a jednání ve vzájemné shodě v oblasti letecké dopravy, ve znění nařízení (EHS) č. 2344/90 a (EHS) č. 2411/92 (viz níže).

(Články 1–5, 7)

[…]“

20

V souladu se svým čl. 36 odst. 1 a s informacemi o vstupu v platnost sedmi dohod uzavřených se Švýcarskou konfederací v odvětvích volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vládních zakázek, vědecké a technické spolupráce, vzájemného uznávání posuzování shody a obchodu se zemědělskými produkty (Úř. věst. 2002, L 114, s. 480) vstoupila dohoda mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě v platnost dne 1. června 2002.

21

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Komise C(2010) 7694 final ze dne 9. listopadu 2010 v řízení podle článku 101 [SFEU], článku 53 Dohody o EHP a článku 8 dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (věc COMP/39258 – letecká nákladní doprava) (dále jen „rozhodnutí z roku 2010“), Evropská komise konstatovala, že 21 právnických osob v odvětví letecké dopravy porušilo článek 101 SFEU nebo článek 53 Dohody o EHP a článek 8 Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě tím, že koordinovaly svoje cenové politiky v oblasti služeb letecké nákladní dopravy, pokud jde o palivový příplatek, bezpečností příplatek a hrazení provizí z nich, a uložila těmto právnickým osobám pokuty za jednání, ke kterým došlo:

22

Rozsudky ze dne 16. prosince 2015 zrušil Tribunál Evropské unie z důvodu procesní vady rozhodnutí z roku 2010 v rozsahu, v němž se týkalo některých právnických osob, kterým byla uložena pokuta.

23

Komise obnovila řízení a rozhodnutím C(2017) 1742 final ze dne 17. března 2017, v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (věc AT.39258 – letecká nákladní doprava) (dále jen „rozhodnutí z roku 2017“) uložila pokutu 19 z 21 právnických osob uvedených v bodě 21 tohoto rozsudku, mezi nimiž se nacházejí žalované ve věci v původním řízení.

24

Společnosti SCC a Equilib, právnické osoby usazené v Nizozemsku a založené za účelem vymáhání náhrady škody vyplývající z porušení práva hospodářské soutěže soudní cestou, podaly k předkládajícímu soudu žaloby, kterými se v podstatě domáhaly toho, aby tento soud zaprvé konstatoval, že žalované v původním řízení tím, že koordinovaly mezi lety 1999 a 2006 své cenové politiky týkající se služeb letecké nákladní dopravy, jednaly protiprávně ve vztahu k odesílatelům zboží, kteří tyto služby odebírali, a zadruhé, aby uložil těmto leteckým společnostem společně a nerozdílně zaplatit úplnou náhradu škody, spolu s úroky, kterou tito odesilatelé utrpěli z důvodu tohoto jednání, přičemž uvedení odesilatelé skutečně postoupili své pohledávky na náhradu této škody společnostem SCC a Equilib.

25

Předkládající soud v podstatě uvádí, že ve věcech v původních řízeních vyvstává zejména otázka, zda má pravomoc uplatnit zákaz stanovený v čl. 81 odst. 1 ES na jednání žalovaných v původním řízení před 1. květnem 2004 na spojích mezi letišti nacházejícími se v Unii a letišti nacházejícími se mimo EHP, před 19. květnem 2005 na spojích mezi letišti nacházejícími se v zemích, které jsou smluvními stranami Dohody o EHP, nikoli však členskými státy, a třetími zeměmi, a před 1. červnem 2002 na spojích mezi letišti nacházejícími se v Unii a mezi letišti nacházejícími se ve Švýcarsku.

26

Před předkládajícím soudem společnosti SCC a Equilib tvrdí, že tento soud je příslušný k použití článku 81 ES na tato jednání z důvodu, že během celé doby trvání kartelové dohody mělo toto ustanovení přímý horizontální účinek. Podpůrně společnosti SCC a Equilib tvrdí, že podle článku 6 nařízení č. 1/2003 se předkládající soud v okamžiku vstupu tohoto nařízení v platnost v každém případě stal příslušným k retroaktivnímu použití článku 81 ES na jednání dotčená ve věci v původním řízení.

27

Žalované v původním řízení v podstatě zpochybňují pravomoc předkládajícího soudu, když tvrdí, že článek 81 ES neměl přímý účinek během období, ve kterých došlo k jednáním napadeným v původním řízení, a že v projednávaném případě chybí předchozí rozhodnutí Komise nebo vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž ve smyslu článků 84 ES a 85 ES, týkající se těchto jednání. Domnívají se, že přiznání zpětného účinku článku 81 ES by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty a nemohlo by se zakládat na znění, cíli nebo struktuře nařízení č. 1/2003.

28

Předkládající soud má za to, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zákazy stanovené v čl. 81 odst. 1 ES a v článku 82 ES mohou ze své povahy vyvolávat přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci, a že tedy tato ustanovení zakládají přímo práva jednotlivců, která musí vnitrostátní soudy chránit, nezávisle na provádění těchto ustanovení orgány členských států nebo Komisí.

29

Pravomoc vnitrostátních soudů k použití čl. 81 odst. 1 ES a článku 82 ES ve sporu mezi jednotlivci tak vyplývá z přímého účinku těchto ustanovení. Tato pravomoc je nezávislá na správním provádění pravidel hospodářské soutěže, jak je stanoveno v článcích 84 ES a 85 ES, a není podmíněna existencí předchozího rozhodnutí vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž nebo Komise týkajícího se dotčené dohody nebo jednání.

30

Pravomoc vnitrostátních soudů použít článek 81 ES je omezena pouze v situacích, kdy je poskytnutí výjimky podle čl. 81 odst. 3 ES ještě možné. Toto omezení je nezbytné z důvodu rizika pro právní jistotu, které by s sebou neslo rozhodnutí vnitrostátního soudu konstatující neplatnost dohody, která by mohla být následně předmětem správního rozhodnutí přijatého na základě posledně uvedeného ustanovení, které by konstatovalo, že na ni nelze použít čl. 81 odst. 1 ES.

31

Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud může a musí zkoumat dohody nebo jednání podle článku 81 ES, pokud již není dotčeno použití čl. 81 odst. 3 ES. Taková je přitom situace v projednávané věci. Je totiž nesporné, že žalované v původním řízení nepožádaly během doby trvání kartelové dohody u vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž nebo u Komise o použití čl. 81 odst. 3 ES a tyto společnosti již tak nemohou učinit, jelikož nařízení č. 1/2003 tuto možnost nestanoví. Za těchto podmínek již neexistuje ve vztahu k těmto jednáním riziko, že by rozhodnutí vnitrostátního soudu bylo v rozporu se správním rozhodnutím.

32

Předkládající soud má tedy za to, že je příslušný rozhodnout a posteriori o jednáních dotčených ve věci v původním řízení. Kdyby se totiž podle něj vycházelo z opačného stanoviska, mělo by to za následek, že by již žádný orgán nemohl posoudit použití článku 81 ES na tato jednání, což by odměňovalo „nezveřejnění“ obdobných jednání.

33

Předkládající soud nicméně uvádí, že ve svém rozhodnutí ze dne 4. října 2017 ([2017] EWHC 2420 (Ch)), které bylo potvrzeno Court of Appeal (England and Wales) [odvolací soud (Anglie a Wales), Spojené království], High Court of Justice (England Wales), Chancery Division [Vrchní soud (Anglie a Wales), soud lorda kancléře, Spojené království], rozhodl v rámci žaloby znějící na náhradu škody vyplývající z kartelové dohody dotčené v původním řízení, že v případě neexistence rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání, které by vydaly příslušné vnitrostátní orgány nebo Komise, není příslušný rozhodovat o žalobě, pokud jde o jednání dotčená ve věci v původním řízení. Předkládající soud má za to, že v této situaci je s ohledem na cíl zajistit jednotné uplatňování unijního práva nezbytné předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

34

Za těchto okolností se rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Mají vnitrostátní soudy ve sporu mezi poškozenými (v projednávané věci zasilatelé, odběratelé služeb letecké nákladní přepravy) a leteckou společností pravomoc – buď na základě přímého účinku článku 101 SFEU či alespoň článku 53 Dohody o EHP, nebo na základě (přímého účinku) článku 6 nařízení č. 1/2003 – neomezeně uplatňovat článek 101 SFEU nebo alespoň článek 53 Dohody o EHP na dohody leteckých společností nebo na jejich jednání ve vzájemné shodě ohledně přepravních služeb u letů realizovaných před 1. květnem 2004 mezi letišti v rámci EU a letišti mimo EHP příp. u letů realizovaných před 19. květnem 2005 mezi Islandem, Lichtenštejnskem a Norskem a letišti mimo EHP, příp. u letů realizovaných před 1. červnem 2002 mezi letišti v rámci EU a Švýcarskem, ačkoliv se jedná o období, v němž platil přechodný režim podle článků 104 a 105 SFEU, nebo tomu tento přechodný režim brání?“

35

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda články 81 ES, 84 ES a 85 ES, jakož i článek 53 Dohody o EHP musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud je příslušný k použití článku 81 ES nebo článku 53 Dohody o EHP v rámci soukromoprávního sporu týkajícího se žaloby na náhradu škody, která mu byla předložena po vstupu nařízení č. 1/2003 v platnost, na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi členským státem a třetí zemí, jinou než Švýcarsko, ke kterému došlo před 1. květnem 2004, na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi členským státem a Švýcarskem, ke kterému došlo před 1. červnem 2002 a na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi zemí EHP, která není členským státem, a třetí zemí, ke kterému došlo před 19. květnem 2005, i kdyby v souvislosti s tímto jednáním orgány členských států nebo Komise nepřijaly žádné rozhodnutí na základe článku 84 ES nebo článku 85 ES.

36

Pokud jde v tomto ohledu zaprvé o výklad ustanovení Smlouvy o ES, je třeba připomenout, že podle článku 87 Smlouvy o EHS (nyní čl. 83 odst. 1 ES) vydává Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem nařízení nebo směrnice potřebné k provedení zásad uvedených v článcích 81 ES a 82 ES.

37

Na základě této pravomoci Rada nejprve přijala nařízení č. 17 a poté vyňala, přijetím nařízení č. 141, z působnosti tohoto nařízení omezení hospodářské soutěže ovlivňující přímo trh dopravy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise, C‑82/01 P, EU:C:2002:617, bod 18, jakož i ze dne 1. února 2018, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑264/16 P, nezveřejněný, EU:C:2018:60, body 25 až 29).

38

Dále, i když Rada přijetím nařízení č. 3975/87 a 3976/87 stanovila podrobná pravidla k uplatnění článků 85 a 86 Smlouvy o EHS (nyní články 81 ES a 82 ES) na činnosti týkající se přímo poskytování služeb letecké dopravy, tato nařízení se použijí pouze na leteckou dopravu mezi letišti Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro, 66/86, EU:C:1989:140, bod 11).

39

Konečně Rada přijala zaprvé nařízení č. 1/2003, jehož článek 43 ve spojení s jeho článkem 45 částečně zrušil nařízení č. 17 a úplně nařízení č. 141 s účinností od 1. května 2004, jakož i zadruhé nařízení č. 411/2004, jehož článek 1 ve spojení s jeho článkem 4 částečně zrušil nařízení č. 3975/87 s účinností od téhož dne a jehož články 2 a 3 ve spojení s jeho článkem 4 vedly k rozšíření působnosti nařízení č. 3976/87 a nařízení (ES) č. 1/2003 na leteckou dopravu mezi letišti Unie a letišti třetích zemí s účinkem k tomuto datu.

40

Z toho vyplývá, že pokud jde o omezení hospodářské soutěže, která přímo ovlivňují trh služeb letecké dopravy mezi letišti Unie a letišti třetích zemí, vstoupila ustanovení přijatá podle čl. 83 odst. 1 ES v platnost až 1. května 2004.

41

Za neexistence takových ustanovení se proto na tyto služby před tímto datem uplatňovaly pouze režimy provádění pravidel hospodářské soutěže stanovené v článcích 84 ES a 85 ES (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. dubna 1986, Asjes a další, 209/84 až 213/84, EU:C:1986:188, bod 52, jakož i ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro, 66/86, EU:C:1989:140, bod 21).

42

V projednávané věci v rozsahu, v němž se jednání dotčená ve věci v původním řízení, ke kterým došlo mezi rokem 1999 a 1. květnem 2004, přímo týkala služeb letecké dopravy mezi letišti Unie a třetími zeměmi a mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, tato jednání nespadala do působnosti ustanovení přijatých na základě článku 83 ES, ale pouze do režimů provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 84 ES a 85 ES.

43

Totéž platí pro jednání dotčená ve věci v původním řízení, k nimž došlo v období od roku 1999 do data vstupu dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě v platnost, a sice od 1. června 2002, v rozsahu, v němž se přímo týkala služeb letecké dopravy mezi letišti Unie a letišti ve Švýcarsku a mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Jak totiž vyplývá z čl. 1 odst. 2 této dohody ve spojení s její přílohou, až po vstupu uvedené dohody v platnost k výše uvedenému datu byla letiště umístěná na švýcarském území považována za „letiště [Unie]“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 nařízení č. 3975/87 a článku 1 nařízení č. 3976/87, a nikoliv za letiště ve třetích zemích.

44

Žalované v původním řízení jak v písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru, tak na jednání v podstatě tvrdily, že odvětví letecké dopravy je vyloučeno z působnosti článku 81 ES až do vstupu nařízení č. 1/2003 v platnost dne 1. května 2004. Tyto účastnice řízení a Komise rovněž tvrdily, že za působnosti článků 84 ES a 85 ES nemá čl. 81 odst. 1 ES v žádném případě přímý účinek, jelikož vnitrostátní soudy nemohou použít posledně uvedené ustanovení v případě neexistence rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů nebo Komise konstatujících porušení uvedeného ustanovení. Nařízení č. 1/2003 tím, že stanovilo v článku 6, že vnitrostátní soudy mohou napříště plně používat články 81 ES a 82 ES, zavedlo nový hmotněprávní režim, který nemůže být se zpětnou účinností použit na taková jednání, jako jsou jednání dotčená ve věci v původním řízení, k nimž došlo před vstupem tohoto nařízení v platnost a za působnosti článků 84 ES a 85 ES.

45

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že letecká doprava stejně jako ostatní druhy dopravy podléhá obecným pravidlům Smluv, včetně pravidel v oblasti hospodářské soutěže, od vstupu těchto smluv v platnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 1986, Asjes a další, 209/84 až 213/84, EU:C:1986:188, body 35 až 45).

46

Kromě toho, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 72 až 77 svého stanoviska, Rada nevyužila své pravomoci vyplývající z čl. 83 odst. 2 písm. c) ES k omezení věcné působnosti článku 81 ES v odvětví letecké dopravy.

47

Zadruhé je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury unijní právo neukládá jednotlivcům jen povinnosti, ale je stejně tak určeno k vytváření práv, jež se stávají součástí jejich jmění. Tato práva vznikají nejen tehdy, když to Smlouvy výslovně stanoví, ale také v důsledku povinností, které Smlouvy jasně stanoveným způsobem ukládají jak jednotlivcům, tak členským státům a unijním orgánům (rozsudky ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, EU:C:2001:465, bod 19, jakož i ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, EU:C:2013:366, bod 20).

48

V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 81 odst. 1 ES má přímé účinky ve vztazích mezi jednotlivci a zakládá práva jednotlivců jako procesních subjektů, která musí vnitrostátní soudy chránit (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2019, Otis Gesellschaft a další, C‑435/18, EU:C:2019:1069, bod 21 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 32 a citovaná judikatura).

49

Každá osoba je totiž oprávněna uplatňovat u soudu porušení čl. 81 odst. 1 ES, a uplatňovat tedy neplatnost kartelové dohody nebo jednání zakázaného tímto ustanovením, stanovené v čl. 81 odst. 2 ES (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 59), jakož i požadovat náhradu vzniklé škody, pokud existuje příčinná souvislost mezi uvedenou škodou a touto kartelovou dohodou nebo tímto jednáním (rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Otis Gesellschaft a další, C‑435/18, EU:C:2019:1069, bod 23, jakož i citovaná judikatura).

50

Kromě toho, pokud jde konkrétně o žaloby na náhradu škody za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže podané u vnitrostátních soudů, Soudní dvůr rozhodl, že tyto žaloby zabezpečují plnou účinnost článku 81 ES, zejména užitečný účinek zákazu uvedeného v odstavci 1, a posilují tak funkčnost unijních pravidel hospodářské soutěže, jelikož svou povahou odrazují od často utajovaných dohod nebo praktik, které mohou omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2019, Skanska Industrial Solutions a další, C‑724/17, EU:C:2019:204, body 25, 43 a 44; ze dne 12. prosince 2019, Otis Gesellschaft a další, C‑435/18, EU:C:2019:1069, body 22, 24 a 26, jakož i ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, body 33 a 35).

51

Vnitrostátní soudy jsou tak příslušné k použití článku 81 ES zejména ve sporech týkajících se soukromého práva, přičemž tato pravomoc vyplývá z přímého účinku tohoto článku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 1974, BRT a Société belge des auteurs, compositeurs et éditeurs, 127/73, EU:C:1974:6, bod 15).

52

Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury, vnitrostátním soudům, které jsou v rámci své příslušnosti pověřeny uplatňováním ustanovení unijního práva, přísluší zajišťovat nejen plný účinek těchto norem, ale rovněž chránit práva, která tyto normy poskytují jednotlivcům (rozsudek ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, EU:C:2013:366, bod 22, jakož i citovaná judikatura). Těmto soudům je svěřena povinnost zajistit právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z přímého účinku ustanovení unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral, 33/76, EU:C:1976:188, bod 5).

53

Zatřetí je třeba zdůraznit, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 43 a 44 svého stanoviska, že pravomoc vnitrostátních soudů uvedená v bodě 51 tohoto rozsudku není použitím článků 84 ES a 85 ES dotčena, jelikož žádné z těchto dvou ustanovení, která se týkají správního provádění unijních pravidel hospodářské soutěže orgány členských států a Komise, neomezuje použití článku 81 ES vnitrostátními soudy, zejména v soukromoprávních sporech.

54

Z úvah uvedených v bodech 45 až 53 tohoto rozsudku vyplývá, že nelze mít za to, že nařízení č. 1/2003 tím, že stanovilo v článku 6, že vnitrostátní soudy mají pravomoc používat články 81 ES a 82 ES, zavedlo nový hmotněprávní režim použitelný v odvětví hospodářství, ve kterém před vstupem tohoto nařízení v platnost neexistovala ustanovení přijatá na základě článku 83 ES. Uvedený článek 6 totiž jen připomíná pravomoc, kterou tyto soudy disponují na základě přímého účinku článků 81 ES a 82 ES.

55

Je však třeba upřesnit, že výkon pravomoci takto přiznané vnitrostátním soudům může být omezen zejména zásadou právní jistoty, konkrétně nutností zabránit tomu, aby tyto soudy a entity pověřené správním prováděním unijních pravidel hospodářské soutěže vydávaly protichůdná rozhodnutí, jakož i nutností uchovat rozhodovací nebo legislativní pravomoc unijních orgánů pověřených prováděním těchto pravidel, zejména čl. 81 odst. 3 ES, a zajistit závazný účinek jejich aktů.

56

Právě s ohledem na takové úvahy Soudní dvůr zejména rozhodl, že se vnitrostátní soudy, pokud rozhodují o dohodách nebo praktikách, které ještě mohou být předmětem rozhodnutí Komise, musí vyhnout přijetí rozhodnutí, která budou v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout pro účely použití čl. 81 odst. 1 ES, článku 82 ES, jakož i čl. 81 odst. 3 ES (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. února 1991, Delimitis, C‑234/89, EU:C:1991:91, bod 47, jakož i ze dne 14. prosince 2000, Masterfoods a HB, C‑344/98, EU:C:2000:689, bod 51), a že a fortiori pokud rozhodují o dohodách nebo praktikách, které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s tímto rozhodnutím (rozsudek ze dne 14. prosince 2000, Masterfoods a HB, C‑344/98, EU:C:2000:689, bod 52).

57

Tato judikatura je kromě toho v současnosti kodifikována v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další, C‑199/11, EU:C:2012:684, bod 50, jakož i ze dne 9. prosince 2020, Groupe Canal + v. Komise, C‑132/19 P, EU:C:2020:1007, bod 112).

58

Nicméně vzhledem k tomu, že Komise měla v podstatě jak ve svém rozhodnutí z roku 2010, tak v rozhodnutí z roku 2017 za to, že nemá pravomoc použít čl. 81 odst. 1 ES na jednání dotčená ve věci v původním řízení, žalované v původním řízení se nemohou dovolávat existence rizika, že předkládající soud přijme v projednávaném případě rozhodnutí, které by bylo v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí nebo zamýšleným v řízení zahájeném Komisí ve smyslu čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003.

59

Úvahy připomenuté v bodě 55 tohoto rozsudku rovněž vedly Soudní dvůr k tomu, že omezil možnost vnitrostátních soudů konstatovat neplatnost ex lege některých dohod a rozhodnutí na základě čl. 81 odst. 2 ES v situaci, kdy tyto dohody a rozhodnutí existovaly před vstupem v platnost ustanovení uvedených v čl. 83 odst. 1 ES, které se na ně následně staly uplatnitelné.

60

Soudní dvůr totiž rozhodl, že dohody, které existovaly před vstupem nařízení č. 17 v platnost a které byly oznámeny Komisi v souladu s ustanoveními tohoto nařízení, mají prozatímní platnost, která znamená, že vnitrostátní soudy nemohou za neexistence rozhodnutí Komise nebo orgánů členských států přijatého v souladu s ustanoveními tohoto nařízení konstatovat neplatnost ex lege těchto dohod na základě čl. 81 odst. 2 ES (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. dubna 1962, de Geus, 13/61, EU:C:1962:11, bod 105; ze dne 6. února 1973, Brasserie de Haecht, 48/72, EU:C:1973:11, body 8 a 9; ze dne 10. července 1980, Lancôme a Cosparfrance Nederland, 99/79, EU:C:1980:193, bod 16, jakož i ze dne 28. února 1991, Delimitis, C‑234/89, EU:C:1991:91, bod 48).

61

Je třeba zdůraznit, že tato prozatímní platnost byla nezbytná z důvodu, že čl. 5 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 2 nařízení č. 17 stanovily možnost Komise prohlásit čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS (nyní čl. 81 odst. 1 ES) se zpětnou účinností za nepoužitelný na tyto dohody na základě čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS (nyní čl. 81 odst. 3 ES), a že by bylo v rozporu s obecnou zásadou právní jistoty zneplatnit ex lege tyto dohody před tím, než bylo možné zjistit, zda je na ně použitelný článek 85 Smlouvy o EHS či nikoliv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. dubna 1962, de Geus, 13/61, EU:C:1962:11, bod 104).

62

V projednávaném případě však takové úvahy, jaké jsou uvedeny v bodě 55 tohoto rozsudku, nevyžadují, obdobně jako judikatura uvedená v bodě 60 tohoto rozsudku, omezit možnost vnitrostátních soudů použít článek 81 ES na jednání podniků, ke kterým, tak jako ve věci v původním řízení, došlo před vstupem nařízení č. 1/2003 v platnost a za působnosti článků 84 ES a 85 ES, aniž by byla případně dotčena použitelná pravidla o promlčení.

63

Nařízení č. 1/2003, které se stalo použitelným v odvětví, ve kterém došlo k jednáním dotčeným v původním řízení, totiž neobsahuje ustanovení, které by umožňovalo retroaktivní schválení dohod nebo jednání existujících před vstupem tohoto nařízení v platnost. Ostatně čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že oznámení dohod Komisi, zejména podle nařízení č. 17, pozbývají platnosti od 1. května 2004. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žalované v původním řízení každopádně neoznámily jednání dotčená ve věci v původním řízení.

64

Úvahy připomenuté v bodě 55 tohoto rozsudku mimoto vedly Soudní dvůr k tomu, aby omezil možnost vnitrostátních soudů prohlásit neplatnost některých dohod před vstupem v platnost ustanovení uvedených v čl. 83 odst. 1 ES, která se na ně měla stát použitelnými. V rozsudcích ze dne 30. dubna 1986, Asjes a další (209/84 až 213/84, EU:C:1986:188, bod 68), a ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro (66/86, EU:C:1989:140, bod 20), na které se odvolávají žalované v původním řízení a Komise, tak Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že až do vstupu právní úpravy uvedené v čl. 83 odst. 1 ES v platnost vnitrostátní soudy nemohly z vlastní iniciativy konstatovat neslučitelnost dohody nebo jednání s čl. 81 odst. 1 ES a neplatnost ex lege podle čl. 81 odst. 2 ES mohly prohlásit jen v souvislosti s dohodami a jednáními, u kterých orgány členských států měly na základě článku 84 ES za to, že spadají do působnosti čl. 81 odst. 1 ES a na které se nevztahuje výjimka ze zákazu ve smyslu čl. 81 odst. 3 ES, nebo ve vztahu ke kterým Komise konstatovala protiprávní jednání upravené v čl. 85 odst. 2 ES.

65

Nicméně z bodů 20 a 32 rozsudku ze dne 11. dubna 1989, Saeed Flugreisen a Silver Line Reisebüro (66/86, EU:C:1989:140) vyplývá, že toto omezení možnosti vnitrostátních soudů použít článek 81 ES mělo jediné odůvodnění v potřebě zachovat pravomoc orgánů, které měly být prohlášeny za příslušné podle prováděcích pravidel, která měla být přijata na základě článku 83 ES, k vypracování politiky hospodářské soutěže tím, že udělí či neudělí výjimky na základě čl. 81 odst. 3 ES. Vzhledem k tomu, že unijní zákonodárce totiž dosud ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nevykonal pravomoc, kterou disponoval na základě článku 83 ES a čl. 85 odst. 3 ES ve vztahu k odvětví služeb letecké dopravy mezi letišti Unie a letišti třetích zemí, nebylo možné vyloučit přijetí režimu retroaktivního prohlášení nepoužitelnosti čl. 81 odst. 1 ES na některé dohody podle čl. 81 odst. 3 ES, podobného úpravě zavedené nařízením č. 17.

66

Přitom na rozdíl od judikatury citované v bodě 64 tohoto rozsudku, která se týká možnosti vnitrostátních soudů prohlásit neplatnost určitých dohod před vstupem v platnost ustanovení uvedených v čl. 83 odst. 1 ES, která na ně měla být použitelná, věci v původním řízení se týkají, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, přezkumu slučitelnosti jednání, ke kterým došlo před vstupem nařízení č. 1/2003 v platnost a za působnosti článků 84 ES a 85 ES, s čl. 81 odst. 1 ES, který se provádí po vstupu tohoto nařízení v platnost. V okamžiku podání žalob dotčených v původním řízení tak unijní zákonodárce přijetím tohoto nařízení a nařízení č. 411/2004 již vykonal svou pravomoc uvedenou v bodě 65 tohoto rozsudku ve vztahu k odvětví služeb letecké přepravy mezi letišti Unie a letišti třetích zemí, takže omezení možnosti vnitrostátního soudu použít čl. 81 odst. 1 ES na jednání dotčená v původním řízení nelze odůvodnit.

67

Za těchto podmínek okolnost uváděná předkládajícím soudem, že nebylo přijato žádné rozhodnutí na základě článků 84 ES nebo 85 ES, pokud jde o tato jednání, nebrání tomu, aby tento soud mohl použít článek 81 ES na uvedená jednání za účelem posouzení existence porušení posledně uvedeného článku a případně nařídil náhradu škody, která z toho vyplývá.

68

Pokud jde zadruhé o výklad článku 53 dohody o EHP, je třeba připomenout, že tento článek zakazuje, stejně jako článek 81 ES, dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi smluvními stranami této dohody a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže uvnitř EHP.

69

Je třeba dále zdůraznit, že dohoda o EHP je nedílnou součástí unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Ruska Federacija, C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 49).

70

Tato dohoda potvrzuje přednostní vztah mezi Unií, jejími členskými státy a státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), který spočívá na těsné blízkosti, trvalých společných hodnotách a evropské identitě. Právě s ohledem na tento přednostní vztah je třeba chápat jeden z hlavních cílů dohody o EHP, a sice cíl rozšířit vnitřní trh zavedený na území Unie na státy ESVO. Z tohoto hlediska směřuje několik ustanovení této dohody k zajištění co nejjednotnějšího výkladu této dohody v celém EHP. Je na Soudním dvoru, aby v tomto rámci zajistil, že pravidla dohody o EHP, která jsou v podstatě totožná s pravidly Smlouvy o FEU, budou v členských státech vykládána jednotným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Ruska Federacija, C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 50 a citovaná judikatura).

71

Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že článek 53 dohody o EHP je v podstatě totožný s článkem 81 ES, musí být vykládán stejným způsobem jako tento článek.

72

Kromě toho nařízení č. 1/2003 a nařízení č. 411/2004 se staly použitelnými v rámci Dohody o EHP poté, co dne 19. května 2005 vstoupilo v platnost rozhodnutí Smíšeného výboru EHP č. 130/2004 ze dne 24. září 2004, kterým se mění příloha XIV (Hospodářská soutěž), protokol 21 (o provádění pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky) a protokol 23 (o spolupráci mezi kontrolními úřady) k Dohodě o EHP (Úř. věst. 2005, L 64, s. 57) a rozhodnutí Smíšeného výboru EHP č. 40/2005 ze dne 11. března 2005, kterým se mění příloha XIII (Doprava) a protokol 21 (o provádění pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky) Dohody o EHP (Úř. věst. 2005, L 198, s. 38).

73

Za těchto podmínek se úvahy uvedené v bodech 47 až 67 tohoto rozsudku uplatní mutatis mutandis na výklad článku 53 této dohody ve věcech v původních řízeních, v rozsahu, v němž jednání dotčená v původním řízení mohou ovlivnit obchod mezi smluvními stranami dohody o EHP, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

74

V tomto ohledu, jak v podstatě poznamenaly norská vláda a Kontrolní úřad ESVO a jak uvedl generální advokát v bodě 88 svého stanoviska, neexistence ustanovení odpovídajícího článku 84 ES v dohodě o EHP nemůže tento závěr zpochybnit, jelikož jak bylo upřesněno v bodě 53 tohoto rozsudku, toto ustanovení se nedotýká pravomoci, kterou mají vnitrostátní soudy na základě přímého účinku článku 81 ES.

75

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že články 81 ES, 84 ES a 85 ES, jakož i článek 53 Dohody o EHP musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud je příslušný k použití článku 81 ES nebo článku 53 Dohody o EHP v rámci soukromoprávního sporu týkajícího se žaloby na náhradu škody, která mu byla předložena po vstupu nařízení č. 1/2003 v platnost, na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi členským státem a třetí zemí, jinou než Švýcarsko, ke kterému došlo před 1. květnem 2004, na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi členským státem a Švýcarskem, ke kterému došlo před 1. červnem 2002 a na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi zemí EHP, která není členským státem, a třetí zemí, ke kterému došlo před 19. květnem 2005, i kdyby v souvislosti s tímto jednáním nebylo přijato žádné rozhodnutí na základě článku 84 ES nebo článku 85 ES, pokud uvedené jednání mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy a obchod mezi smluvními stranami Dohody o EHP.

76

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Články 81 ES, 84 ES a 85 ES, jakož i článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud je příslušný k použití článku 81 ES nebo článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru v rámci soukromoprávního sporu týkajícího se žaloby na náhradu škody, která mu byla předložena po vstupu nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 [ES] v platnost, na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi členským státem a třetí zemí, jinou než Švýcarsko, ke kterému došlo před 1. květnem 2004, na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi členským státem a Švýcarskem, ke kterému došlo před 1. červnem 2002 a na jednání podniků v odvětví letecké dopravy mezi zemí Evropského hospodářského prostoru, která není členským státem, a třetí zemí, ke kterému došlo před 19. květnem 2005, i kdyby v souvislosti s tímto jednáním nebylo přijato žádné rozhodnutí na základě článku 84 ES nebo článku 85 ES, pokud uvedené jednání mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy a obchod mezi smluvními stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru.