Vyberte pokusně zaváděné prvky, které byste chtěli vyzkoušet

Tento dokument je výňatkem z internetových stránek EUR-Lex

Dokument 62020CJ0462

Rozsudek Soudního dvora (desátého senátu) ze dne 28. října 2021.
Associazione per gli Studi Giuridici sull’Immigrazione (ASGI) a další v. Presidenza del Consiglio dei Ministri – Dipartimento per le politiche della famiglia a Ministero dell'Economia e delle Finanze.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Milano.
Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2003/109/ES – Právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty – Článek 11 – Směrnice 2011/98/EU – Práva pracovníků ze třetích zemí, kteří jsou držiteli jednotného povolení – Článek 12 – Směrnice 2009/50/ES – Práva státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou držiteli modré karty EU – Článek 14 – Směrnice 2011/95/EU – Práva osob požívajících mezinárodní ochrany – Článek 29 – Rovné zacházení – Sociální zabezpečení – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Koordinace systémů sociálního zabezpečení – Článek 3 – Rodinné dávky – Sociální pomoc – Sociální ochrana – Sociální péče – Přístup ke zboží a službám – Právní úprava členského státu vylučující státní příslušníky třetích států z nároku na ‚rodinnou kartu‘.
Věc C-462/20.

Sbírka rozhodnutí – Obecná sbírka – oddíl „Informace o nezveřejněných rozhodnutích“

Identifikátor ECLI: ECLI:EU:C:2021:894

 ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)

28. října 2021 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2003/109/ES – Právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty – Článek 11 – Směrnice 2011/98/EU – Práva pracovníků ze třetích zemí, kteří jsou držiteli jednotného povolení – Článek 12 – Směrnice 2009/50/ES – Práva státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou držiteli modré karty EU – Článek 14 – Směrnice 2011/95/EU – Práva osob požívajících mezinárodní ochrany – Článek 29 – Rovné zacházení – Sociální zabezpečení – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Koordinace systémů sociálního zabezpečení – Článek 3 – Rodinné dávky – Sociální pomoc – Sociální ochrana – Sociální péče – Přístup ke zboží a službám – Právní úprava členského státu vylučující státní příslušníky třetích států z nároku na ‚rodinnou kartu‘ “

Ve věci C‑462/20,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale di Milano (soud prvního stupně v Miláně, Itálie) ze dne 14. září 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 25. září 2020, v řízení

Associazione per gli Studi Giuridici sull’ Immigrazione (ASGI),

Avvocati per niente onlus (APN),

Associazione NAGA – Organizzazione di volontariato per l’Assistenza Socio-Sanitaria e per i Diritti di Cittadini Stranieri, Rom e Sinti

proti

Presidenza del Consiglio dei Ministri – Dipartimento per le politiche della famiglia,

Ministero dell’ Economia e delle Finanze,

SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),

ve složení C. Lycourgos, předseda čtvrtého senátu vykonávají funkci předsedy desátého senátu, I. Jarukaitis (zpravodaj) a M. Ilešič, soudci,

generální advokát: P. Pikamäe,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

za Associazione per gli Studi Giuridici sull’Immigrazione (ASGI) Avvocati per niente onlus (APN) a Associazone NAGA – Organizzazione di volontariato per l’Assistenza Socio-Sanitaria e per i Diritti di Cittadini Stranieri, Rom e Sinti A. Guarisem, L. Nerim a I. Trainou, avvocati,

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

za Evropskou komisi C. Cattabriga a D. Martinem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 11 odst. 1 písm. d) a f) směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44, Zvl. vyd. 19/06, str. 272), čl. 12 odst. 1 písm. e) a g) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (Úř. věst. 2011, L 343, s. 1), čl. 14 odst. 1 písm. e) směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci (Úř. věst. 2009, L 155, s. 17), a článku 29 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Associazione per gli Studi Giuridici sull’Immigrazione (ASGI), Avvocati per niente onlus (APN) a associazione NAGA – Organizzazione di volontariato per l’Assistenza Socio-Sanitaria e per i Diritti di Cittadini Stranieri, Rom e Sinti, na jedné straně, a Presidenza del Consiglio dei Ministri – Dipartimento per le politiche della famiglia (Předsednictvo Rady ministrů – Odbor rodinné politiky, Itálie), a Ministero dell’Economia e delle Finanze (ministerstvo hospodářství a financí, Itálie), na straně druhé, ve věci vyloučení státních příslušníků třetích zemí z nároku na kartu udělovanou rodinám, která umožňuje získat slevy nebo snížení sazeb při nákupu zboží a služeb (dále jen „rodinná karta“).

Právní rámec

Unijní právo

Směrnice 2003/109

3

Článek 11 směrnice 2003/109, nadepsaný „Rovné zacházení“, zní:

„1.   Dlouhodobě pobývajícím rezidentům je přiznáno rovné zacházení jako státním příslušníkům členského státu v těchto oblastech:

[…]

d)

sociální zabezpečení, sociální podpora a sociální ochrana podle vnitrostátních právních předpisů;

[…]

f)

přístup ke zboží a službám a k nabídce výrobků a služeb určených pro veřejnost a k možnostem získání bydlení;

[…]

2.   Pokud jde o odst. 1 písm. b), d), e), f) a g), může dotyčný členský stát omezit rovné zacházení na případy, kdy se bydliště nebo obvyklé místo pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta nebo rodinných příslušníků, pro které uplatňuje nárok na dávky, nachází na území dotyčného členského státu.

[…]“

Směrnice 2009/50

4

Článek 14 směrnice 2009/50, nadepsaný „Rovné zacházení“, v odstavci 1 stanoví:

„Držitelé modré karty EU mají právo na rovné zacházení ve srovnání se státními příslušníky členského státu, jenž modrou kartu vydal, pokud jde o:

[…]

e)

ustanovení vnitrostátních právních předpisů týkající se odvětví sociálního zabezpečení, jak jsou vymezena nařízením [Rady] (EHS) č. 1408/71 [ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. 1971, L 149, s. 2, Zvl. vyd. 05/04, str. 35)]. Odpovídajícím způsobem se použijí zvláštní ustanovení přílohy nařízení [Rady] (ES) č. 859/2003 [ze dne 14. května 2003, kterým se působnost nařízení (EHS) č. 1408/71 a nařízení (EHS) č. 574/72 rozšiřuje na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti (Úř. věst. 2003, L 124, s. 1, Zvl. vyd. 05/04, str. 317)].

[…]

g)

přístup ke zboží a službám a k nabídce výrobků a služeb určených pro veřejnost, včetně postupů pro získání bydlení, jakož i k informacím a poradenským službám poskytovaným úřady práce;

[…]“

Směrnice 2011/95

5

Článek 29 směrnice 2011/95, nadepsaný „Sociální péče“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby byla osobám požívajícím mezinárodní ochrany v členském státě, který tuto ochranu přiznal, poskytována stejná nezbytná sociální péče, jaká je poskytována státním příslušníkům tohoto členského státu.“

Směrnice 2011/98

6

Článek 12 směrnice 2011/98, nadepsaný „Právo na rovné zacházení“, stanoví:

„1.   Pracovníci ze třetích zemí, kteří jsou uvedeni v čl. 3 odst. 1 písm. b) a c) mají právo na rovné zacházení ve srovnání se státními příslušníky členského státu, ve kterém pobývají, pokud jde o:

[…]

e)

oblasti sociálního zabezpečení, jak jsou definovány v nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (ES) č. 883/2004 [ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1, a oprava v Úř. věst. 2004, L 200, s. 1, Zvl. vyd. 05/05, str. 72)];

[…]

g)

přístup ke zboží a službám a dodávky zboží a služeb určených veřejnosti, včetně postupů pro získání bydlení, stanovených vnitrostátním právem, aniž by byla dotčena smluvní svoboda v souladu s unijním a vnitrostátním právem;

[…]

2.   Členské státy mohou rovné zacházení omezit takto:

[…]

d)

pokud jde o odst. 1 písm. g):

i)

omezením jeho uplatnění na ty pracovníky ze třetích zemí, kteří jsou zaměstnáni,

[…]“

Nařízení č. 883/2004

7

Článek 1 směrnice 883/2004, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se:

[…]

z)

‚rodinnou dávkou‘ rozumí všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I.“

8

Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Věcná oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního zabezpečení:

[…]

j) rodinné dávky.“

Italské právo

9

Článek 1 odst. 391 legge n. 208/2015 – Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale dello Stato (legge di stabilità 2016) [zákon č. 208/2015 o ustanoveních k sestavení ročního a víceletého státního rozpočtu (zákon o stabilitě) ze dne 28. prosince 2015 (běžný doplněk ke GURI č. 302 ze dne 30. prosince 2015), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, stanoví:

„Od roku 2016 je zavedena rodinná karta, která je určena rodinám složeným z italských občanů nebo státních příslušníků členských států Evropské unie, kteří oprávněně pobývají na italském území a jejichž domácnost čítá nejméně tři děti, jejichž věk nepřesahuje 26 let. Karta se vydává rodinám, které o to požádají v souladu s kritérií a postupy stanovenými nařízením předsedy Rady ministrů nebo ministra pro rodinu a zdravotně postižené ve spolupráci s ministrem hospodářství a financí přijatým ve lhůtě tří měsíců ode dne vstupu tohoto ustanovení v platnost. Karta umožňuje přístup ke slevám na nákup zboží nebo služeb nebo ke sníženým sazbám poskytovaným veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, které se této iniciativy účastní. Subjekty účastnící se iniciativy, které poskytují větší slevy nebo nižší sazby, než jaké se běžně uplatňují na trhu, mohou svou účast v iniciativě využít pro propagační a reklamní účely.“

10

Článek 1 odst. 391 tohoto zákona byl proveden Decreto della Presidenza del Consiglio dei Ministri – Dipartimento per le politiche della famiglia – Rilascio della Carta della famiglia (nařízení Předsednictva Rady ministrů – Odboru rodinné politiky o vydávání rodinné karty) ze dne 27. června 2019 (GURI č. 203 ze dne 30. srpna 2019). Toto nařízení stanoví, že rodinná karta je na žádost dotčených osob vydána odborem pro rodinnou politiku předsednictva Rady ministrů. Žádost musí být podána prostřednictvím internetových stránek a v této žádosti musí žadatel prohlásit, že splňuje požadavky stanovené zákonem, zejména postavení italského státního příslušníka nebo státního příslušníka členského státu EU, který oprávněně pobývá v Itálii. K iniciativě se mohou dobrovolně připojit veřejnoprávní nebo soukromoprávní dodavatelé zboží a služeb (například obchodníci). Za tímto účelem mohou uzavřít dohodu s odborem pro rodinnou politiku předsednictva Rady ministrů. Tito dodavatelé se musí zavázat, že poskytnout držitelům karty slevu ve výši nejméně 5 % z ceny pro veřejnost určitého zboží nebo služeb, které vyberou samotní dodavatelé či poskytovatelé. Jména zúčastněných dodavatelů a poskytovatelů jsou zveřejňována na internetových stránkách.

11

Článek 90a decreto-legge n. 18/2020 – Misure di potenziamento del Servizio sanitario nazionale e di sostegno economico per famiglie, lavoratori e imprese connesse all’ emergenza epidemiologica da COVID-19 (nařízení s mocí zákona č. 18/2020 o opatřeních k posílení národní zdravotní služby a hospodářské podpory pro rodiny, pracovníky a podniky spojené s epidemiologickou krizí COVID-19) ze dne 17. března 2020 (GURI č. 70 ze dne 17. března 2020), který byl vložen legge di conversione n. 27/2020 (pozměňovací zákon č. 27/2020) ze dne 24. dubna 2020 (běžný dodatek ke GURI č. 110 ze dne 29. dubna 2020), snížil pro rok 2020 počet vyživovaných dětí vyžadovaný pro nárok na rodinnou kartu na jedno dítě.

Spor v původním řízení a předběžné otázky

12

Dopisem ze dne 31. března 2020 ASGI a dvě další sdružení, která nejsou žalobci ve věci v původním řízení, požádala odbor rodinné politiky Předsednictva Rady ministrů o neuplatňování právní úpravy týkající se rodinné karty v rozsahu, v němž z nároku na tuto kartu vylučuje státní příslušníky třetích zemí, kterým bylo přiznáno právní postavení chráněné unijním právem.

13

Vzhledem k tomu, že na tuto žádost nebylo odpovězeno, žalobci podali žalobu k Tribunale di Milano (soud prvního stupně v Miláně, Itálie), předkládajícímu soudu, prostřednictvím zvláštního řízení použitelného na spory v oblasti diskriminace, za tím účelem, aby tato právní úprava v této části přestala být uplatňována a aby byla nařízena její změna.

14

Žalobci před tímto soudem zejména tvrdí, že právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je v rozporu s čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109, jelikož se podle nich na rodinnou kartu vztahují pojmy „sociální zabezpečení“, „sociální podpora“ a „sociální ochrana“ obsažené v tomto ustanovení. Mají rovněž za to, že tato právní úprava je v rozporu s čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice 2011/98 ve spojení s čl. 1 písm. z) a čl. 3 písm. j) nařízení 883/2004, jelikož se na tuto rodinnou kartu vztahuje pojem „rodinná dávka“ obsažený v tomto nařízení. Konečně se domnívají, že uvedená právní úprava je v rozporu s čl. 14 odst. 1 písm. e) směrnice 2009/50 ve spojení s týmiž ustanoveními nařízení č. 883/2004, jakož i s článkem 29 směrnice 2011/95, neboť se na rodinnou kartu vztahuje pojem „sociální péče“ obsažený v tomto ustanovení.

15

Kromě toho žalobci uvádějí, že právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je rovněž neslučitelná s unijním právem, pokud by vydání rodinné karty bylo službou ve smyslu čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2003/109, č1. 12 odst. 1 písm. g) směrnice 2011/98 a čl. 14 odst. 1 písm. g) směrnice 2009/50.

16

Žalovaní v původním řízení navrhují žalobu zamítnout, přičemž tvrdí, pokud jde o směrnici 2003/109, že na rodinnou kartu se nevztahují pojmy „sociální podpora“ nebo „sociální ochrana“, ale je opatřením na podporu rodiny a snížení nákladů na služby pro rodinu. V tomto ohledu tvrdí, že udělení této karty nezávisí na příjmech oprávněných osob a že není financována veřejnoprávními orgány, neboť slevy poskytují dodavatelé zboží a poskytovatelé služeb, s nimiž byla uzavřena dohoda. Z obdobných důvodů mají za to, že právní úprava, o kterou se jedná v původním řízení, není v rozporu se směrnicí 2011/98, jelikož rodinná karta nemůže být považována za rodinnou dávku, ani se směrnicí 2009/50 a směrnicí 2011/95.

17

Předkládající soud uvádí, že vyřešení sporu v původním řízení závisí především na otázce, zda se na rodinnou kartu vztahuje jeden z pojmů „sociální zabezpečení“, „sociální podpora“, „sociální ochrana“, „přístup ke zboží a službám“ nebo „rodinná dávka“ uvedených v uplatňovaných směrnicích, jakož i v nařízení č. 883/2004.

18

Poznamenává, že i když ztráty na zisku spojené se slevami, které využívají rodiny, jež jsou držiteli rodinné karty, nesou veřejnoprávní nebo soukromoprávní dodavatelé zboží a poskytovatelé služeb, kteří se rozhodnou uzavřít dohodu s odborem rodinné politiky Předsednictva Rady ministrů, tento odbor, jehož provoz je financován ze státního rozpočtu, vyřizuje žádosti o udělení rodinných karet, vydává je a zveřejňuje jména veřejnoprávních nebo soukromoprávních subjektů, které takovou dohodu uzavřely.

19

Uvádí, že o právních otázkách předestřených účastníky řízení je třeba rozhodnout na základě autonomního výkladu unijního práva.

20

Za těchto podmínek se Tribunale di Milano (soud prvního stupně v Miláně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Brání čl. 11 odst. 1 písm. d) nebo f) [směrnice 2003/109] takové vnitrostátní právní úpravě, jako je vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která umožňuje vládě členského státu, aby vydala dokument, jenž přiznává nárok na slevy na zboží dodané nebo služby poskytnuté veřejnoprávními a soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s touto vládou, pouze státním příslušníkům tohoto členského státu a jiných členských států Evropské unie, s vyloučením státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty?

2)

Brání čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice [2011/98] ve spojení s čl. 1 písm. z) a čl. 3 odst. 1 písm. j) [nařízení 883/2004] nebo čl. 12 odst. 1 písm. g) [směrnice 2011/98] takové vnitrostátní právní úpravě, jako je vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která umožňuje vládě členského státu, aby vydala dokument, který přiznává nárok na slevy na zboží dodané nebo služby poskytnuté veřejnoprávními a soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s touto vládou, pouze státním příslušníkům tohoto členského státu a jiných členských států Evropské unie, s vyloučením státních příslušníků třetích zemí uvedených v čl. 3 odst. 1 písm. b) a c) [směrnice 2011/98]?

3)

Brání čl. 14 odst. 1 písm. e) [směrnice 2009/50] ve spojení s čl. 1 písm. z) a čl. 3 odst. 1 písm. j) [nařízení 883/2004] nebo čl. 14 odst. 1 písm. g) [směrnice 2009/50] takové vnitrostátní právní úpravě, jako je vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která umožňuje vládě členského státu, aby vydala dokument, jenž přiznává nárok na slevy na zboží dodané nebo služby poskytnuté veřejnoprávními a soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s touto vládou, pouze státním příslušníkům tohoto členského státu a jiných členských států Evropské unie, s vyloučením státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou držiteli modré karty EU ve smyslu směrnice [2009/50]?

4)

Brání článek 29 směrnice [2011/95] takové vnitrostátní právní úpravě, jako je vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která umožňuje vládě členského státu, aby vydala dokument, jenž přiznává nárok na slevy na zboží dodané nebo služby poskytnuté veřejnoprávními a soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s touto vládou, pouze státním příslušníkům tohoto členského státu a jiných členských států Evropské unie, s vyloučením státních příslušníků třetích zemí, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana?“

K předběžným otázkám

21

Podstatou čtyř otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 11 odst. 1 písm. d) nebo čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2003/109, čl. 12 odst. 1 písm. e) nebo čl. 12 odst. 1 písm. g) směrnice 2011/98, čl. 14 odst. 1 písm. e), písm. e) nebo čl. 14 odst. 1 písm. g) směrnice 2009/50 a článek 29 směrnice 2011/95 musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje státní příslušníky třetích zemí, na které se vztahují tyto směrnice, z nároku na rodinnou kartu umožňující získat slevy a snížení sazeb při nákupu zboží dodávaného nebo služeb poskytovaných veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s vládou tohoto členského státu.

22

Aby bylo možné zaprvé určit, zda je toto vyloučení v rozporu s rovným zacházením, pokud jde o dávky uvedené v těchto směrnicích, je třeba posoudit, zda je rodinná karta jednou z těchto dávek.

23

Za tímto účelem je třeba nejprve uvést, že dávky uvedené v čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice 2011/98 a v čl. 14 odst. 1 písm. e) směrnice 2009/50 jsou dávkami náležejícími k jednotlivým odvětvím sociálního zabezpečení, jak jsou vymezena unijním právem, a sice nařízením č. 883/2004.

24

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že rozlišování mezi dávkami, které spadají do působnosti nařízení č. 883/2004, a dávkami, které jsou z ní vyloučeny, je založeno především na základních znacích každé dávky, zejména jejím účelu a podmínkách jejího poskytování, a neodvíjí se od skutečnosti, zda tuto dávku kvalifikují jako dávku sociálního zabezpečení vnitrostátní právní předpisy [rozsudky ze dne 21. června 2017, Martinez Silva, C‑449/16EU:C:2017:485, bod 20 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 2. dubna 2020, Caisse pour l’avenir des enfants (Dítě manžela či manželky přeshraničního pracovníka), C‑802/18EU:C:2020:269, bod 35 a citovaná judikatura].

25

Soudní dvůr opakovaně judikoval, že dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je přiznána příjemcům na základě zákonem vymezené situace a bez jakéhokoliv individuálního a diskrečního posouzení osobních potřeb, a dále pokud se vztahuje k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 883/2004 [rozsudky ze dne 21. června 2017, Martinez Silva, C‑449/16EU:C:2017:485, bod 20 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 2. dubna 2020, Caisse pour l’avenir des enfants (Dítě manžela či manželky přeshraničního pracovníka), C‑802/18EU:C:2020:269, bod 36 a citovaná judikatura].

26

Za dávky sociálního zabezpečení je tedy třeba považovat ta plnění, jež jsou automaticky poskytována rodinám, které splňují určitá objektivní kritéria, pokud jde zejména o jejich velikost, příjmy a kapitálové zdroje, a to bez jakéhokoliv individuálního a diskrečního posouzení osobních potřeb, a jež jsou určena k vyrovnání rodinných výdajů [rozsudky ze dne 21. června 2017,Martinez Silva, C‑449/16EU:C:2017:485, bod 22 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 2. dubna 2020, Caisse pour l’avenir des enfants (Dítě manžela či manželky přeshraničního pracovníka), C‑802/18EU:C:2020:269, bod 37].

27

Co se týče otázky, zda dané plnění patří mezi rodinné dávky uvedené v čl. 3 odst. 1 písm. j) nařízení č. 883/2004, je třeba uvést, že podle čl. 1 písm. z) tohoto nařízení se pojmem „rodinná dávka“ rozumí všechny věcné nebo peněžité dávky určené k vyrovnání rodinných výdajů, s výjimkou záloh na výživné a zvláštních dávek při narození dítěte a při osvojení dítěte uvedených v příloze I tohoto nařízení. Rodinné dávky tak slouží jako sociální pomoc zaměstnancům pečujícím o rodinu, na jejímž financování se podílí celá společnost. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že výraz „k vyrovnání rodinných výdajů“ musí být vykládán v tom smyslu, že jde zejména o veřejný příspěvek do rodinného rozpočtu, který má snížit zátěž pramenící z výživy dětí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 2013, Lachheb, C‑177/12EU:C:2013:689, body 3435, jakož i citovaná judikatura; ze dne 21. června 2017, Martinez Silva, C‑449/16EU:C:2017:485, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 2. dubna 2020, Caisse pour l’avenir des enfants (Dítě manžela či manželky přeshraničního pracovníka), C‑802/18EU:C:2020:269, bod 38].

28

I když, jak tvrdí žalobci, je rodinná karta určena rodinám a byla italským zákonodárcem kvalifikována jako „podpůrné opatření pro velké rodiny“ a i když jsou vydání této karty, uzavírání dohod s dotčenými dodavateli zboží nebo poskytovateli služeb, jakož i zveřejňování jejich jmen zajišťovány a financovány státem, je účelem uvedené karty patrně získání slev nebo snížení sazeb poskytovaných těmito dodavateli nebo poskytovateli, kteří nesou náklady na tuto činnost a jejichž účast na této iniciativě je dobrovolná. Jak tudíž tvrdí italská vláda a Evropská komise, rodinná karta není dávkou, která by měla povahu veřejného příspěvku, jímž by se celá společnost podílela na financování rodinných výdajů, a proto se na ni nevztahuje nařízení č. 883/2004.

29

Z toho vyplývá, že čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice 2011/98 a čl. 14 odst. 1 písm. e) směrnice 2009/50 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení.

30

Dále, na rozdíl od směrnic 2011/98 a 2009/50 odkazuje směrnice 2003/109 na vnitrostátní právo za účelem určení, zda daná dávka sociálního zabezpečení patří mezi dávky, na které se vztahuje, neboť čl. 11 odst. 1 písm. d) této směrnice stanoví rovné zacházení s dlouhodobě pobývajícími rezidenty a státními příslušníky členského státu, pokud jde o sociální zabezpečení, sociální podporu a sociální ochranu „podle vnitrostátních právních předpisů“.

31

V tomto ohledu je třeba připomenout, že odkázal-li unijní normotvůrce výslovně na vnitrostátní právní předpisy, jako je tomu v případě čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109, Soudnímu dvoru nepřísluší autonomně a jednotně definovat dotčené pojmy na základě unijního práva. Neexistence autonomní a jednotné definice pojmů „sociální zabezpečení“, „sociální podpora“ a „sociální ochrana“ na základě unijního práva a odkaz na vnitrostátní právní předpisy však neznamenají, že členské státy mohou při uplatňování zásady rovného zacházení stanovené v tomto článku narušit užitečný účinek směrnice 2003/109 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2012, Kamberaj, C‑571/10EU:C:2012:233, body 7778).

32

V projednávaném případě však dle všeho vyloučení státních příslušníků třetích zemí, kteří mají postavení dlouhodobě pobývajících rezidentů podle směrnice 2003/109, z nároku na rodinnou kartu nemůže narušit užitečný účinek této směrnice, pokud jde o rovné zacházení v oblastech sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany. Pokud se tudíž podle italských právních předpisů na tuto kartu nevztahují pojmy „sociální zabezpečení“, „sociální pomoc“ nebo„sociální ochrana“, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 nebrání takové právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení.

33

Pokud jde o směrnici 2011/95, její článek 29 stanoví, že členské státy zajistí, aby byla osobám požívajícím mezinárodní ochrany v členském státě, který tuto ochranu přiznal, poskytována stejná nezbytná sociální péče, jaká je poskytována státním příslušníkům tohoto členského státu. Tato směrnice tedy vyžaduje, aby úroveň sociálních dávek, které osobám požívajícím mezinárodní ochrany poskytuje členský stát, jenž jim toto postavení přiznal, byla stejná, jako úroveň nabízená státním příslušníkům tohoto členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. listopadu 2018, Ayubi, C‑713/17EU:C:2018:929, bod 25).

34

I když směrnice 2011/95 nijak neupřesňuje dávky, které musí poživatelé sociální péče obdržet na základě článku 29 této směrnice, z ustálené judikatury vyplývá, že pojem „dávky sociální péče“ odkazuje na všechny systémy pomoci zavedené orgány veřejné moci, ať již na celostátní, regionální nebo místní úrovni, které využívá jednotlivec, který nemá dostatečné prostředky k pokrytí svých základních potřeb, jakož i svých rodinných příslušníků (obdobně viz rozsudky ze dne 11. listopadu 2014, Dano, C‑333/13EU:C:2014:2358, bod 63, a ze dne 15. září 2015, Alimanovic, C‑67/14EU:C:2015:597, bod 44).

35

V projednávané věci přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda s ohledem na tuto definici je rodinná karta dávkou sociální péče ve smyslu článku 29 směrnice 2011/95.

36

Pokud jde zadruhé o určení, zda vyloučení státních příslušníků třetích zemí, na které se vztahují směrnice 2003/109, 2011/98 a 2009/50, z nároku na rodinnou kartu, je v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovenou v čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2003/109, v čl. 12 odst. 1 písm. g) směrnice 2011/98 a v čl. 14 odst. 1 písm. g) směrnice 2009/50, je třeba konstatovat, že tato ustanovení zakotvují rovné zacházení se státními příslušníky třetích zemí, na které se vztahují tyto směrnice, a se státními příslušníky hostitelského členského státu, pokud jde přístup ke zboží a službám a k nabídce výrobků a služeb určených pro veřejnost.

37

Z údajů poskytnutých předkládajícím soudem přitom vyplývá, že účelem rodinné karty je umožnit přístup ke zboží a službám a k nabídce výrobků a služeb určených pro veřejnost využitím slevy nebo snížení sazby.

38

Vyloučení státních příslušníků třetích zemí, na které se vztahují tyto směrnice, z nároku na rodinnou kartu tím, že je toto vyloučení zbavuje přístupu k tomuto zboží a k těmto službám, jakož i k jejich nabídce za stejných podmínek, jaké mají italští státní příslušníci, je tudíž nerovným zacházením, které je v rozporu s čl. 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2003/109, čl. 12 odst. 1 písm. g) směrnice 2011/98 a čl. 14 odst. 1 písm. g) směrnice 2009/50.

39

V tomto ohledu je třeba uvést, že z písemností ve spise a zejména z písemných vyjádření předložených italskou vládou nevyplývá, že tato vláda jasně vyjádřila úmysl dovolávat se výjimek uvedených v čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/109 a v čl. 12 odst. 2 písm. d) bodě i) směrnice 2011/98 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2017, Martinez Silva, C‑449/16EU:C:2017:485, bod 29 a citovaná judikatura).

40

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položené otázky odpovědět následovně:

článek 12 odst. 1 písm. e) směrnice 2011/98 a čl. 14 odst. 1 písm. e) směrnice 2009/50 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která vylučuje státní příslušníky třetích zemí, na něž se vztahují tyto směrnice, z nároku na kartu vydávanou rodinám, která umožňuje získat slevy nebo snížení sazeb při nákupu zboží dodávaného a služeb poskytovaných veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s vládou tohoto členského státu;

článek 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že rovněž nebrání takové právní úpravě, pokud se podle vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu na tuto kartu nevztahují pojmy „sociální zabezpečení“, „sociální podpora“ nebo „sociální ochrana“;

článek 29 směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, pokud se na uvedenou kartu vztahuje systém pomoci zavedený veřejnoprávními orgány, kterého využívá jednotlivec, jenž nemá dostatečné prostředky k pokrytí svých základních potřeb, jakož i základních potřeb svých rodinných příslušníků;

článek 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2003/109, čl. 12 odst. 1 písm. g) směrnice 2011/98 a čl. 14 odst. 1 písm. g) směrnice 2009/50 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě.

K nákladům řízení

41

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

 

Článek 12 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě, a čl. 14 odst. 1 písm. e) směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která vylučuje státní příslušníky třetích zemí, na něž se vztahují tyto směrnice, z nároku na kartu vydávanou rodinám, která umožňuje získat slevy nebo snížení sazeb při nákupu zboží dodávaného a služeb poskytovaných veřejnoprávními nebo soukromoprávními subjekty, které uzavřely dohodu s vládou tohoto členského státu.

 

Článek 11 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2003/109 ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, musí být vykládán v tom smyslu, že rovněž nebrání takové právní úpravě, pokud se podle vnitrostátních právních předpisů tohoto členského státu na tuto kartu nevztahují pojmy „sociální zabezpečení“, „sociální podpora“ nebo „sociální ochrana“.

 

Článek 29 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, pokud se na rodinnou kartu vztahuje systém pomoci zavedený veřejnoprávními orgány, kterého využívá jednotlivec, jenž nemá dostatečné prostředky k pokrytí svých základních potřeb, jakož i základních potřeb svých rodinných příslušníků.

 

Článek 11 odst. 1 písm. f) směrnice 2003/109, čl. 12 odst. 1 písm. g) směrnice 2011/98 a čl. 14 odst. 1 písm. g) směrnice 2009/50 musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě.

 

Podpisy


( *1 ) – Jednací jazyk: italština.

Nahoru