1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Napoli (Soud v Neapoli, Itálie, dále jen „předkládající soud“) je jedním z řady případů týkajících se využívání pracovních smluv na dobu určitou ve veřejném sektoru v Itálii, jakož i vnitrostátní právní úpravy bránící přeměně těchto smluv na smlouvy na dobu neurčitou ( 2 ). Spadá do určité podmnožiny uvedených žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, a to konkrétně těch, které se týkají zaměstnávání učitelů ve veřejných školách ( 3 ), přičemž se zabývá rovněž tím, jaký vliv má na výsledek řízení čl. 17 odst. 1 SFEU, podle něhož Unie uznává postavení, které mají podle vnitrostátního práva církve a náboženská sdružení, a nedotýká se jej. Tento aspekt vyplývá ze skutečnosti, že žalobci v původním řízení jsou učiteli katolického náboženství v italských veřejných školách.

2.

Dospěl jsem k závěru, že skutkové okolnosti věci v původním řízení nezajišťují ochranu přiznanou náboženským organizacím, pokud jde o jejich postavení podle vnitrostátního práva, jak je zaručeno čl. 17 odst. 1 SFEU. V důsledku toho lze spor v původním řízení vyřešit s odkazem na ustálenou judikaturu Soudního dvora týkající se směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS ( 4 ) (dále jen „rámcová dohoda“), jak je vykládána s ohledem na zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení chráněného článkem 21 Listiny a právo na účinný prostředek nápravy podle prvního pododstavce článku 47 Listiny ( 5 ).

3.

Předkládající soud pokládá dvě základní otázky. Zaprvé, zda okolnosti věci v původním řízení představují „objektivní důvody“ pro ospravedlnění použití smluv na dobu určitou, jak stanoví ustanovení 5 bod 1 písm. a) rámcové dohody. Zadruhé se předkládající soud táže, zda je zákaz přeměny dotčených smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou podle právní úpravy členského státu, který byl potvrzen Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) ( 6 ), v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody, nebo zda je tento zákaz neslučitelný s unijním právem, včetně článku 21 Listiny.

4.

Dospěl jsem k závěru, že za skutkových okolností sporu v původním řízení nevyvstává žádná otázka dotýkající se „postavení“ katolické církve ve smyslu čl. 17 odst. 1 SFEU a neexistují žádné „objektivní důvody“ podle ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody, které by ospravedlňovaly využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou.

5.

Nicméně vzhledem k tomu, že ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody postrádá předpoklady pro přímý účinek ( 7 ) a že v právní úpravě členského státu je podle všeho jednoznačně vyloučena přeměna smluv žalobců na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou ( 8 ), povinnost vykládat příslušná vnitrostátní pravidla tak, aby byla zajištěna účinnost ustanovení 5 ( 9 ), kterou soudům členských států uložila judikatura Soudního dvora, neznamená povinnost vykládat právní úpravu členského státu contra legem, aby tak byla ohrožena právní jistota nebo zásada zákazu zpětné účinnosti ( 10 ).

6.

Předkládající soud tak bude povinen provést přeměnu smluv žalobců na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou pouze v případě porušení jejich práva, aby nebyli diskriminováni na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, které je chráněno článkem 21 Listiny, a práva na účinný prostředek nápravy k nápravě tohoto pochybení podle prvního pododstavce článku 47 Listiny, a to v souladu se zásadami stanovenými Soudním dvorem v jeho rozsudku ve věci Egenberger ( 11 ). Jestliže bude výše uvedené prokázáno, pak bude zrušení zákazu přeměny dotčených smluv na dobu určitou požadováno unijním právem, a to nebude-li v rámci struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu existovat jeden či více právních prostředků ( 12 ), které by umožňovaly, byť incidenčně, zajištění práv žalobců na základě článků 21 a 47 Listiny ( 13 ).

7.

Článek 17 odst. 1 SFEU stanoví:

„Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej.“

8.

Ustanovení 5 rámcové dohody je nadepsáno „Opatření k předcházení zneužití“. První odstavec tohoto ustanovení zní následovně:

„K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:

9.

Článek 3 Legge del 18 luglio 2003, n. 186 – Norme sullo stato giuridico degli insegnanti di religione cattolica degli istituti e delle scuole di ogni ordine e grado (zákon č. 186 ze dne 18. července 2003 – Ustanovení o právním postavení učitelů katolického náboženství v institucích a školách všech typů a stupňů) (GURI č. 170 ze dne 24. července 2003, dále jen „zákon č. 186/03“) v odstavci 3 stanoví, že uchazeči ve výběrovém řízení o jmenování učitelů katolického náboženství musí být držiteli osvědčení o způsobilosti, které vydává diecézní biskup příslušný pro dané území. Podle čl. 3 odst. 8 jsou úspěšní uchazeči přijímáni do zaměstnání se smlouvou na dobu neurčitou regionálním ředitelem po dohodě s místně příslušným diecézním biskupem. Podle čl. 3 odst. 9 představuje odnětí osvědčení o způsobilosti ze strany příslušného diecézního biskupa důvod pro ukončení pracovního poměru.

10.

Článek 5 odstavec 4a Decreto legislativo del 6 settembre 2001, n. 368 – Attuazione della direttiva 1999/70/CE relativa all’accordo quadro sul lavoro a tempo determinato concluso dall’UNICE, dal CEEP e dal CES (legislativní nařízení č. 368 ze dne 6. září 2001, kterým se provádí směrnice Rady 1999/70/ES o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS) (GURI č. 235 ze dne 9. října 2001, dále jen „legislativní nařízení č. 368/2001“) stanovil:

„[…] pokud v důsledku po sobě jdoucích smluv na dobu určitou pro výkon rovnocenných úkolů přesáhla doba trvání pracovního poměru mezi stejným zaměstnavatelem a stejným zaměstnancem v souhrnu třicet šest měsíců, včetně prodloužení a obnov, bez ohledu na období přerušení mezi smlouvami, pracovní poměr se považuje za pracovní poměr na dobu neurčitou […]“ ( 14 ).

11.

Článek 10 odstavec 4a legislativního nařízení č. 368/2001 vyloučil použití čl. 5 odstavce 4a legislativního nařízení č. 368/2001 na smlouvy na dobu určitou uzavřené z důvodu zástupu pedagogických, administrativních, technických a pomocných pracovníků pro zajištění nepřetržitého poskytování služeb v oblasti školství ( 15 ).

12.

Článek 36 Decreto legislativo del 30 marzo 2001, n. 165 – Norme generali sull’ordinamento del lavoro alle dipendenze delle amministrazioni pubbliche (legislativní nařízení č. 165 ze dne 30. března 2001, kterým se stanoví obecná pravidla týkající se organizace práce ve veřejné správě) (Běžný dodatek k GURI č. 106 ze dne 9. května 2001, dále jen „legislativní nařízení č. 165/01“) stanoví v odstavci 1, že orgány veřejné správy zaměstnávají obecně výlučně prostřednictvím smluv na dobu neurčitou. Podle čl. 36 odst. 2 nicméně mohou být použity pružné smluvní formy stanovené zákonem ke splnění dočasných nebo výjimečných požadavků. Článek 36 odst. 5 stanoví, že „porušení kogentních ustanovení týkajících se přijímání nebo zaměstnávání zaměstnanců orgány veřejné správy nemůže v žádném případě vést k uzavření pracovních poměrů na dobu neurčitou s těmito orgány veřejné správy, aniž jsou tím dotčeny jejich případná odpovědnost a sankce, které jim mohou být uloženy. Dotčený zaměstnanec má nárok na náhradu škody vyplývající z práce odvedené v rozporu s kogentními ustanoveními. […]“

13.

Článek 309 Decreto legislativo del 16 aprile 1994, n. 297 – Approvazione del testo unico delle disposizioni legislative vigenti in materia di istruzione, relative alle scuole di ogni ordine e grado (legislativní nařízení č. 297 ze dne 16. dubna 1994 o přijetí jednotného znění legislativních ustanovení použitelných v oblasti školství a vztahujících se na všechny typy a stupně škol) (GURI č. 115 ze dne 19. května 1994, dále jen „legislativní nařízení č. 297/1994“), nadepsaný „Výuka katolického náboženství“, stanoví v odstavci 1, že v neuniverzitních veřejných školách všech typů a stupňů je výuka katolického náboženství upravena dohodou mezi Italskou republikou a Svatým stolcem a jejím dodatečným protokolem, ratifikovaným zákonem č. 121 ze dne 25. března 1985, a dohodami uvedenými v tomto protokole v bodě 5 písm. b). Podle čl. 309 odst. 2 platí, že „pro výuku katolického náboženství uděluje ředitel dotčeného vzdělávacího zařízení dočasná místa s délkou trvání jednoho roku po dohodě s diecézním biskupem“. Podle čl. 309 odst. 3 legislativního nařízení č. 297/1994 jsou učitelé katolického náboženství součástí pedagogického sboru školy a mají stejná práva a povinnosti jako ostatní učitelé. Účastní se však pouze pravidelného hodnocení a konečného hodnocení studentů, kteří se účastnili výuky katolického náboženství. Podle čl. 309 odst. 4 legislativního nařízení č. 297/1994 musí učitelé pro výuku katolického náboženství namísto udělování známek a organizování zkoušek připravovat a předávat rodinám zvláštní známku, která je součástí vysvědčení nebo žákovské knížky a týká se zájmu studenta o výuku a toho, jaké vědomosti tímto studiem získal.

14.

Článek 1 odst. 95 Legge n. 107 – Riforma del Sistema nazionale di istruzione e formazione e delega per il riordino delle disposizioni legislative vigenti (zákon č. 107 o reformě vnitrostátního systému vzdělávání a odborné přípravy a o delegaci ke změně platných právních předpisů) ze dne 13. července 2015 (GURI č. 162 ze dne 15. července 2015, dále jen „zákon č. 107/2015“) stanoví, že pro školní rok 2015/16 je Ministero dell’Istruzione, dell’università e della ricerca (ministerstvo pro vzdělávání, univerzity a výzkum, Itálie) oprávněno postupovat podle mimořádného plánu přijímání pedagogických pracovníků na dobu neurčitou do veřejných školských zařízení všech typů a na všech úrovních.

15.

Podle čl. 40 odst. 5 CCNL (Contratto collettivo nazionale di lavoro) Scuola (Vnitrostátní kolektivní pracovní smlouva pro oblast školství) ze dne 27. listopadu 2007 (dále jen „CCNL ze dne 27. listopadu 2007“) platí, že „učitelé katolického náboženství jsou zaměstnáváni podle právní úpravy uvedené v článku 309 [legislativního nařízení č. 29719/94] na základě pracovních smluv s délkou trvání jednoho roku, které se považují za prodloužené v případě, že podmínky a požadavky stanovené platnými právními předpisy přetrvávají“.

16.

Článek 1 Dohody ze dne 18. února 1984 uzavřené mezi Italským státem a Svatým stolcem (dále jen „dohoda ze dne 18. února 1984“) stanoví:

„Italská republika a Svatý stolec opětovně potvrzují, že stát a katolická církev jsou ve svých postaveních nezávislé a svrchované a plně uznávají tyto zásady ve svých vztazích a ve vzájemné spolupráci pro povznesení jednotlivce a pro dobro země.“

17.

Článek 9 odst. 2 dohody ze dne 18. února 1984 stanoví:

„Italská republika, jež uznává hodnotu náboženské kultury a zohledňuje skutečnost, že zásady katolického vyznání jsou součástí historického dědictví italského lidu, bude i nadále v rámci školních cílů zajišťovat výuku katolického náboženství ve veřejných školách, které nejsou univerzitami, a to ve všech kategoriích a všech úrovních.

Z úcty ke svobodě svědomí a odpovědnosti ve vztahu ke vzdělávání rodičů je zaručeno právo každé osoby zvolit si, zda bude toto vzdělávání absolvovat, či nikoli.

V okamžiku zápisu vykonávají studenti nebo jejich rodiče toto právo vůči školským úřadům, přičemž tato volba nemůže vést k žádné diskriminaci.“

18.

Článek 2 odstavec 5 Intesa tra Autorità scolastica e la Conferenza Episcopale Italiana per l’insegnamento della religione cattolica nelle scuole pubbliche (Dohoda mezi italským školským úřadem a Italskou biskupskou konferencí o výuce katolického náboženství na veřejných školách) ze dne 16. prosince 1985 stanoví, že výuka katolického náboženství je zajišťována učiteli, kteří jsou držiteli osvědčení o způsobilosti vydaného diecézním biskupem, které tento biskup neodňal, přičemž tito učitelé jsou jmenováni, po dohodě s diecézním biskupem, příslušnými školskými úřady podle vnitrostátní právní úpravy.“ ( 16 )

19.

Podle kánonu 804 odst. 2 Kodexu kanonického práva ( 17 ) diecézní biskup zajišťuje, aby učitelé náboženského vzdělávání ve školách, včetně nekatolických škol, uplatňovali správnou nauky, uváděli svědectví o křesťanském životě a měli výborné pedagogické schopnosti.

20.

YT a 18 dalších osob (dále jen „žalobci“) jsou učitelé katolického náboženství zaměstnaní žalovaným ministerstvem na základě pracovních smluv na dobu určitou. Pracovní poměry jsou založeny na dočasných místech s délkou trvání jednoho roku, které jsou automaticky znovu prodlužovány podle čl. 40 odst. 5 CCNL ze dne 27. listopadu 2007 (bod 15 výše). Všichni žalobci jsou držiteli osvědčení o způsobilosti vydaných diecézním biskupem.

21.

Žalobci byli jmenováni školským úřadem na návrh diecézního biskupa. Celková doba trvání každé předmětné smlouvy na dobu určitou přesáhla 36 měsíců (viz bod 10 výše). V některých případech tato doba trvání smluv přesáhla 20 let ( 18 ).

22.

Dne 31. července 2015 podali žalobci žalobu u předkládajícího soudu, přičemž se domáhali (i) přeměny svých pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou a podpůrně (ii) náhrady škody. Soudního řízení se zúčastnila také Federazione GILDA-UNAMS (Federace GILDA-UNAMS), odborový svaz, který podepsal CCNL ze dne 27. listopadu 2007.

23.

Žalované ministerstvo navrhlo, aby byla žaloba zamítnuta.

24.

Předkládající soud uvádí, že směrnice 1999/70 byla do italského práva provedena legislativním nařízením č. 368/2001 (viz body 10 a 11 výše). Článek 5 odst. 4a, ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutkové stavu v původním řízení, konkrétně stanovil přeměnu pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou v případě, že pracovní poměr v důsledku po sobě jdoucích smluv na dobu určitou mezi stejným zaměstnavatelem a stejným zaměstnancem přesáhl celkovou dobu 36 měsíců ( 19 ).

25.

Uvedená ustanovení, zejména požadavek na přeměnu smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou, se však nevztahují na zaměstnance veřejného sektoru. Jak je objasněno výše (bod 12 výše), ve vztahu k těmto zaměstnancům článek 36 legislativního nařízení č. 165/2001 zejména stanoví, že orgány veřejné správy mohou zaměstnávat zaměstnance prostřednictvím smluv na dobu určitou pouze pro účely dočasných nebo výjimečných potřeb a že porušení kogentních ustanovení nemůže v žádném případě vést ke vzniku pracovních poměrů na dobu neurčitou. Zaměstnanci mají v takovémto případě nárok na náhradu škody ze strany orgánů veřejné správy.

26.

Z použití legislativního nařízení č. 165/2001 jsou však vyloučeny smlouvy na dobu určitou uzavřené v rámci školského sektoru pro přidělení zástupu pedagogických pracovníků a administrativního, technického a pomocného personálu (ATA) (bod 11 výše).

27.

Zákazy a sankce týkající se opakování smluv na dobu určitou stanovené italským právem se tudíž na školský sektor nevztahují.

28.

Předkládající soud uvádí, že pracovní poměry žalobců jsou zcela nejisté a jsou zbaveny ochrany. Článek 309 legislativního nařízení č. 297/1994 totiž stanoví, že pro výuku katolického náboženství ředitelé vzdělávacích zařízení udělují dočasná místa s délkou trvání jednoho roku po dohodě s diecézním biskupem podle ustanovení dohody mezi Italskou republikou a Svatým stolcem a dohodami mezi italským školským úřadem a Italskou biskupskou konferencí pro výuku katolického náboženství na veřejných školách (bod 13 výše). Dohody stanoví, že učitelé katolického náboženství musí být držiteli osvědčení potvrzujícího jejich způsobilost, které vydal diecézní biskup a neodňal, a že jsou jmenováni, po dohodě s diecézním biskupem, příslušnými školskými úřady (bod 18 výše).

29.

Odejme-li příslušný diecézní biskup učitelům katolického náboženství, kteří byli zaměstnáni na základě jediného výběrového řízení, které se kdy uskutečnilo, jejich osvědčení o způsobilosti, představuje to důvod pro ukončení pracovního poměru podle čl. 3 odst. 9 zákona č. 186/2003 (bod 9 výše).

30.

Předkládající soud rovněž poukazuje na podle svých slov rozpor mezi judikaturou vyplývající z rozsudku Soudního dvora ve věci Sciotto ( 20 ), a to pokud jde o výklad ustanovení 5 rámcové dohody, a judikaturou Corte costituzionale (ústavní soud), který v nálezu 248/18 ( 21 ) uvedl, že „je možné pouze zopakovat, že pro celý veřejný sektor je nemožná přeměna pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou – v souladu s ustálenou unijní a vnitrostátní judikaturou“. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud nikdy nemůže založit pracovní poměry na dobu neurčitou v různých sektorech veřejné správy, a to podle názoru předkládajícího soudu ani v případě, že neexistuje jakékoli zamezující opatření podle ustanovení 5 rámcové dohody.

31.

Nález 248/2018 se týkal ústavního přezkumu čl. 10 odstavce 4a nařízení č. 368/2001 (bod 11 výše) a čl. 36 odstavce 5 (5b a 5c) legislativního nařízení č. 165/2001 (bod 12 výše), s odkazem mimo jiné na rozsudky ze dne 7. března 2018 ve věci Santoro ( 22 ) a ze dne 7. září 2006 ve věci Marrosu a Sardino ( 23 ).

32.

Předkládající soud si klade otázku ohledně slučitelnosti italské právní úpravy provádějící směrnici 1999/70, a zejména ustanovení 5 rámcové dohody s článkem 21 Listiny a se směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání ( 24 ), s ohledem na rozdílné zacházení vyhrazené pro učitele katolického náboženství ve srovnání se zacházením s ostatními učiteli.

33.

Předkládající soud poukazuje na skutečnost, že všichni učitelé s výjimkou učitelů katolického náboženství byli přijati do zaměstnání s následnou smlouvou na dobu neurčitou, a to na základě mimořádného plánu přijímání zavedeného zákonem č. 107/2015 (bod 14 výše), a klade si otázku, zda je možné na základě článku 21 Listiny, ustanovení 4 rámcové dohody a článku 1 směrnice 2000/78 neuplatnit vnitrostátní pravidla, která brání automatické přeměně smlouvy na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou, pokud pracovní poměr přesáhne určitou dobu trvání.

34.

Z výše uvedených důvodů žádá předkládající soud o odpovědi na následující předběžné otázky:

35.

Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru Federace GILDA-UNAMS (ke které se připojilo všech 18 žalobců), Italská republika a Evropská komise. Jednání se nekonalo.

36.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Italská republika ve svém písemném vyjádření, okolnosti věci v původním řízení nemají vliv na „postavení“, které mají náboženské organizace stanovené v čl. 17 odst. 1 SFEU podle právní úpravy členského státu. Argumentace Italské republiky týkající se přípustnosti tedy musí být odmítnuta.

37.

Zaprvé, jak bylo uvedeno v písemném vyjádření Komise, vydání osvědčení o způsobilosti učitelům katolického náboženství je pro stanovení doby trvání smlouvy na dobu určitou či neurčitou nepodstatné. Je tomu tak proto, že osvědčení je vyžadováno pro učitele katolického náboženství s pracovními smlouvami na dobu určitou, i pro učitele katolického náboženství s pracovními smlouvami na dobu neurčitou (viz body 9 a 18 výše). Kromě toho důsledky odnětí tohoto osvědčení diecézním biskupem jsou stejné pro učitele s oběma typy smluv.

38.

Dále dva dřívější rozsudky vykládající čl. 17 odst. 1 SFEU obsahovaly jasnou formulaci ztráty „postavení“ pro náboženskou organizaci podle prvního pododstavce čl. 17 odst. 1 SFEU, jestliže se na ně uplatnila relevantní unijní pravidla ( 25 ), přičemž čl. 17 odst. 1 SFEU stanoví „vynětí“ z takového uplatnění. Tak tomu však ve věci v původním řízení není. Nejen že není oprávnění diecézního biskupa vydávat osvědčení o způsobilosti zpochybňováno, ale toto oprávnění zůstane zachováno, ať již žalobci dosáhnou přeměny svých smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, či nikoliv.

39.

Obecné obavy ohledně nezávislosti církví vyplývající z ústavy členského státu (viz bod 16 výše) a úlohy církve při schvalování učitelů náboženství (viz body 9, 13 a 18 výše) uvedené v písemném vyjádření Italské republiky nejsou dostatečné pro uplatnění čl. 17 odst. 1 SFEU.

40.

V podáních Italské republiky je dále tvrzeno, že pokud 30 % učitelů katolického náboženství nebude mít smlouvy na dobu určitou, tedy praktický důsledek legislativního mechanismu uvedeného v části I B výše, bude z důvodu potřeby flexibility ohroženo poskytování výuky tohoto náboženství v italských veřejných školách. Všichni žalobci byli nicméně po dlouhou dobu stálými zaměstnanci žalovaného ( 26 ), přičemž někteří z nich byli zaměstnáni již více než 20 let. Ani zde není zcela zřejmé, o co se jedná, pokud jde o výraz „postavení“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 SFEU, jelikož v praxi byla potřeba nepřetržitá.

41.

Použití rámcové dohody na okolnosti věci v původním řízení neumožňuje závěr o nepovinné povaze výuky katolického náboženství v italských veřejných školách, jak je tvrzeno v písemném vyjádření Italské republiky. Týká se spíše podmínek zaměstnávání osob, které vyučují nepovinný předmět.

42.

Soudní dvůr sice uznal, že čl. 17 odst. 1 SFEU vyjadřuje neutralitu Evropské unie vůči tomu, jak členské státy organizují své vztahy s církvemi a náboženskými sdruženími nebo společenstvími ( 27 ), avšak rovněž uvedl, že vnitrostátní ustanovení, jejichž cílem je přiznat pracovníkům, jež jsou příslušníky určitých církví, dodatečný den pracovního klidu, jenž odpovídá významnému náboženskému svátku pro tyto církve, nemají za cíl organizovat vztahy členského státu s církvemi ( 28 ). Stejně tak vnitrostátní pravidla, která umožňují členskému státu, aby 30 % učitelů daného náboženství pracovalo na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, a která brání přeměně takových smluv na smlouvy na dobu neurčitou i v případě zneužití podle ustanovení 5 rámcové dohody, nemají za cíl organizovat vztahy tohoto členského státu s katolickou církví.

43.

Na rozdíl od toho, co tvrdí v písemném vyjádření Italská republika, přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách nemůže být zpochybněna prostřednictvím čl. 351 odst. 1 SFEU. Podle tohoto ustanovení platí, že práva a povinnosti vyplývající z dohod mezinárodního práva veřejného uzavřených členským státem přede dnem přistoupení k EU s třetí zemí nejsou dotčeny unijním právem. Dohody se Svatým stolcem nebo s nimi související však zůstávají sporem v původním řízení nedotčeny, neboť se týkají pravomocí diecézního biskupa vydávat a odjímat osvědčení o způsobilosti (viz výše body 9 a 18), tedy pravomoci, která zůstává ustanovením 5 rámcové dohody nedotčena. Článek 351 SFEU poskytuje členským státům možnost nadále plnit povinnosti vyplývající z mezinárodního práva veřejného vzniklé před jejich přistoupením k Unii ( 29 ). Článek 351 SFEU se nicméně vztahuje pouze na mezinárodní dohody, které mají dopad na uplatňování unijního práva ( 30 ). To ovšem není případ věci v původním řízení.

44.

Rámcová dohoda je dominantním aktem unijního práva, kterým se řídí původní řízení, a nikoli směrnice 2000/78. Za okolností věci v původním řízení je třeba jak uváděnou diskriminaci, tak prostředky nápravy vyřešit s odkazem na primární unijní právo, zejména články 21 a 47 Listiny.

45.

Ustanovení 5 rámcové dohody je relevantním zdrojem judikatury pro vyřešení věci v původním řízení. Předkládající soud se navíc táže, zda zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání v článku 21 Listiny, což je ustanovení, s nímž ustanovení 5 rámcové dohody musí být v souladu, ukládá předkládajícímu soudu, aby odstranil zákonný blok podle italského práva proti přeměně smluv žalobců na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou. Dále vzhledem k tomu, že ustanovení 5 rámcové dohody postrádá předpoklady pro přímý účinek ( 31 ), věc v původním řízení vyžaduje analýzu s odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci Egenberger ( 32 ). Přímý účinek byl v uvedené věci rovněž vyloučen, jelikož šlo o horizontální spor mezi dvěma soukromými subjekty, takže se subjekty odvolávaly na článek 21 Listiny, a také na článek 47 Listiny, za účelem odstranění zákonné bariéry jako prostředku nápravy ( 33 ).

46.

Ze spisu v této věci vyplývá, že kritizované rozdílné zacházení spočívá v tom, že 30 % učitelů katolického náboženství pracuje na základě smluv na dobu určitou, které podle právní úpravy členského státu nemohou být přeměněny na smlouvy na dobu neurčitou, což vede k diskriminačnímu přístupu k prostředkům nápravy, jsou-li tito učitelé porovnáni s ostatními učiteli ve veřejném sektoru. Rovněž panuje nesouhlas s objektivním důvodem ospravedlňujícím využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou podle ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody.

47.

Podle judikatury Soudního dvora je však tato problematika upravena v ustanovení 5 rámcové dohody (viz níže body 59 až 62). Vzhledem k tomu, že jádro sporu se týká toho, zda právní předpisy členského státu bránící přeměně smluv žalobců na smlouvy na dobu neurčitou musí být jako věc unijního práva ponechány nepoužity, a role ustanovení 5 rámcové dohody při takovém rozhodování, argumenty žalobců o diskriminaci na základě náboženského vyznání musí být posouzeny s odkazem na primární unijní právo, a zejména článek 21 ( 34 ) Listiny a zásadu rovného zacházení, které je chráněno v článku 20 ( 35 ) Listiny. Otázky č. 1 a č. 2 položené předkládajícím soudem ohledně směrnice 2000/78 se omezují na prostředky nápravy v kontextu přímé diskriminace. ( 36 ) Ochrana poskytnutá primárním unijním právem, a konkrétně články 20 a 21 Listiny, zahrnuje v každém případě nepřímou diskriminaci (viz body 71 až 75 níže). V judikatuře Soudního dvora se již dlouhou dobu uvádí, že veškeré unijní právní předpisy musejí být vykládány v souladu se zásadou rovného zacházení, která je v současné době zakotvena v článku 20 Listiny ( 37 ), jak je tomu v případě právních předpisů členských státu provádějících unijní opatření ( 38 ).

48.

Zde zastávaný přístup je podporován v ustálené praxi Soudního dvora, je-li tvrzeno, že došlo k porušení článků 20 a 21 Listiny, v kontextu jdoucím mimo rámec směrnice 2000/78. Soudní dvůr se v rozsudku ve věci Léger ( 39 ) při posuzování otázky, zda byl žalobce diskriminován na základě své sexuální orientace tím, že členský stát uplatňoval bod 2.1 přílohy III směrnice Komise 2004/33/ES ze dne 22. března 2004, kterou se provádí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/98/ES, pokud jde o některé technické požadavky na krev a krevní složky ( 40 ), opíral o články 20 a 21 Listiny.

49.

Stejně tak byla v rozsudku Soudního dvora ve věci Glatzel ( 41 ) tvrzení o porušení článků 20, 21 a 26 Listiny, pokud jde o diskriminaci na základě zdravotního postižení, předmětem diskuze o směrnici 2000/78 pouze v rozsahu nezbytném pro určení významu pojmu „zdravotní postižení“ ( 42 ). Bylo tomu tak proto, že k údajnému nerovnému zacházení došlo v souvislosti s uplatňováním bodu 6.4 přílohy III směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech ( 43 ) (údajně neplatná ustanovení) ze strany členského státu, takže diskriminace byla posuzována s ohledem na články 20 a 21 Listiny.

50.

Je tedy třeba zdůraznit, že směrnice 2000/78 není jedinou normou unijního práva, která chrání před protiprávní diskriminací, ať už na základě náboženského vyznání či sexuální orientace, nebo na základě jakéhokoli jiného důvodu uvedeného v článku 21 Listiny. Význam rozsudku ve věci Léger a další pro věc v původním řízení spočívá v tom, že všechna ustanovení rámcové dohody, včetně ustanovení 5 a příslušných norem o prostředcích nápravy (viz dále body 63 až 77 níže), je třeba vykládat v souladu se zásadou rovného zacházení podle článku 20 Listiny a zákazy uvedenými v čl. 21 odst. 1 Listiny, včetně zákazu diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, neboť je chráněno primárním ustanovením unijního práva, kterým je článek 21 Listiny ( 44 ). Totéž platí ohledně článku 47 Listiny, a to vzhledem k relevantnosti ustálené judikatury týkající se pravidel o prostředcích nápravy souvisejících s ustanovením 5 rámcové dohody, která spadají pod článek 47 ( 45 ), pro řešení sporu.

51.

Členské státy mají dále podle článku 51 Listiny povinnost dodržovat tuto Listinu, a to včetně článků 20, 21 a 47, v případě, že „uplatňují“ ustanovení 5 rámcové dohody ( 46 ); tedy povinnost, která zahrnuje určení prostředků nápravy ( 47 ). Italská republiky je tudíž povinna při poskytování prostředků nápravy na ochranu proti zneužívání smluv na dobu určitou činit tak takovým způsobem, který dodržuje právo žalobců, aby nebyli diskriminováni na základě jejich náboženského vyznání nebo přesvědčení, jak je zaručeno článkem 21 Listiny, a zajistit, aby dostupné prostředky nápravy byly účinné, jak je vyžadováno prvním pododstavcem článku 47 Listiny.

52.

Úloha článků 21 a 47 Listiny pro účely řešení projednávané věci bude blíže rozvedena níže (body 63 až 77).

53.

Budou tedy zodpovězeny pouze předběžné otázky č. 3 a č. 4.

54.

Podstatou předběžné otázky č. 3 je, zda existuje nějaký objektivní důvod ospravedlňující využívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou ( 48 ). Jaké jsou pak v případě, že nebude zjištěn žádný objektivní důvod, důsledky z hlediska prostředků nápravy? Podstatou předběžné otázky č. 4 je, jak je třeba naložit s právními předpisy členského státu, které brání nápravě vyžadované unijním právem, včetně norem ústavního práva. Předběžné otázky č. 3 a č. 4 budou tedy zodpovězeny společně.

55.

Jak uvádí předkládající soud, žalobci především namítají, že byli diskriminováni ve srovnání s učiteli, na něž se vztahovala reforma zavedená zákonem č. 107/2015 (bod 14 výše), v rámci které byly smlouvy učitelů na dobu určitou přeměněny na smlouvy na dobu neurčitou.

56.

Poznamenávám však, že Soudní dvůr konstatoval, ve specifickém kontextu zákona č. 107/2015 (bod 14 výše), že „vzhledem k tomu, že rozdílné zacházení s oběma kategoriemi zaměstnanců na dobu určitou vyplývalo ze změny použitelných právních předpisů, nevztahuje se na něj zásada zákazu diskriminace zakotvená v ustanovení 4 rámcové dohody“ ( 49 ). Ustanovení 4 je s ohledem na výše uvedené irelevantní pro věc v původním řízení a nebude v rámci odpovědi na předběžnou otázku č. 4 zohledněno.

57.

Konstatování Soudního dvora v tomto ohledu přitom nikterak neoslabuje širší povinnost předkládajícího soudu potvrdit právo žalobců, aby nebyli diskriminováni na základě jejich náboženského vyznání, které je chráněno články 20 a 21 Listiny, přičemž článek 20 je vyjádřením obecné zásady rovného zacházení v unijním právu (viz níže body 63 až 77).

58.

Na předběžné otázky č. 3 a č. 4 je třeba odpovědět v tom smyslu, že povinnost učitelů katolického náboženství dosáhnout dohody s diecézním biskupem jako podmínka pro vyučování na veřejných školách nepředstavuje objektivní důvod ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody ospravedlňující obnovování smluv na dobu určitou. Za okolností věci v původním řízení a vzhledem k tomu, že ustanovení 5 rámcové dohody postrádá předpoklady pro přímý účinek, je předkládající soud povinen neuplatnit absolutní zákonný zákaz podle vnitrostátního práva, který brání přeměně smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, a to pouze pokud neprovedení přeměny povede k diskriminaci na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení v rozporu s článkem 21 Listiny a k nedostupnosti účinného prostředku nápravy k nápravě tohoto pochybení v rozporu s prvním pododstavcem článku 47 Listiny, což přísluší určit předkládajícímu soudu. V takovém případě musí zůstat nepoužita všechna pravidla práva členského státu, která nelze vykládat v souladu se zákazem diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení podle článku 21 Listiny, a prostředkem nápravy za jeho porušení zaručeným prvním pododstavcem článku 47 Listiny, a to včetně norem ústavní povahy.

59.

Rámcová dohoda se použije na pracovníky zaměstnané ve školství ( 50 ). Italská republika nezavedla opatření omezující maximální celkové trvání smluv nebo počet jejich obnovení ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. b) a písm. c) rámcové dohody. Nejeví se ani, že italská právní úprava obsahuje opatření rovnocenná opatřením uvedeným v ustanovení 5 bodě 1 rámcové dohody ( 51 ). Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody nicméně ukládá členským státům povinnost, aby s cílem zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou účinně a závazně přijaly alespoň jedno z opatření v tomto ustanovení vyjmenovaných, pokud jejich vnitrostátní právo již rovnocenná právní opatření neobsahuje ( 52 ). „Objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů“ na základě ustanovení 5 bodu 1 písm. a) je tedy třeba považovat za určitý způsob, jak zabránit zneužívání ( 53 ).

60.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora „pojem ‚objektivní důvody‘ musí být chápán tak, že míří na přesné a konkrétní okolnosti charakterizující danou činnost, a proto může v tomto konkrétním kontextu ospravedlňovat použití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. Tyto okolnosti mohou vyplývat zejména ze zvláštní povahy úkolů, pro jejichž plnění byly takové smlouvy uzavřeny, a z jejich inherentních vlastností, nebo případně z naplňování legitimního cíle sociální politiky členského státu“ ( 54 ).

61.

Je třeba ověřit, zda obnovení takových smluv opravdu odpovídá skutečné potřebě, je způsobilé dosáhnout sledovaného cíle a je za tímto účelem nezbytné ( 55 ). Kritéria však nemohou být „objektivní“, když se významně neliší od kritérií uplatňovaných na zaměstnance se smlouvou na dobu neurčitou, kteří vykonávají tytéž úkoly, jako zaměstnanci se smlouvami na dobu určitou. Mám zde na mysli požadavek, aby byli učitelé katolického náboženství držiteli aktuálního osvědčení o způsobilosti od diecézního biskupa, který je společný pro učitele katolického náboženství pracující na základě smluv na dobu určitou i smluv na dobu neurčitou (viz body 9 a 18 výše). Faktory, jakou jsou zvláštní pravidla pro hodnocení studentů katolického náboženství (viz bod 13 výše), a skutečnost, že se jedná o nepovinný předmět (viz bod 17 výše), nejsou dostatečné pro odlišení učitelů těchto předmětů od ostatních učitelů, pokud jde o základní úkoly (bod 13 výše).

62.

Ačkoliv to nebylo v předběžné otázce č. 3 zmíněno, argumenty Italské republiky odkazují na potřebu flexibility ( 56 ) při výuce nepovinného předmětu. Z praktického hlediska je však obtížné uznat potřebu flexibility ( 57 ) jako „skutečnou“ potřebu, jelikož mnozí žalobci byli zaměstnáni na základě smluv na dobu určitou po dobu více než 20 let. Potřeba dočasné povahy není splněna ( 58 ), jak dokládá „poč[et] uvedených po sobě jdoucích smluv uzavřených s touž osobou nebo k provedení téže práce“ ( 59 ). Soudní dvůr uvedl, že pracovní smlouvy na dobu určitou nelze obnovovat, pokud jde o stálé a trvalé plnění úkolů, které spadají do běžné činnosti dotčeného odvětví ( 60 ). Doba trvání pracovních poměrů ve věci v původním řízení dokazuje, že používání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou má za účel uspokojování „trvalých a dlouhodobých personálních potřeb“ žalovaného zaměstnavatele, a to bez ohledu na nepovinnou povahu katolického náboženského vzdělávání jakožto předmětu ( 61 ). Konečně dotčená právní úprava nestanoví žádnou podmínku konkrétního ověření, že účelem obnovování po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou je pokrytí dočasných potřeb ( 62 ) ani nesleduje cíl sociální politiky ( 63 ).

63.

Spor v původním řízení se vyznačuje třemi složitými otázkami. Zaprvé z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žalobci nemají vůbec žádné prostředky nápravy podle právní úpravy členského státu pro prosazování svých práv vyplývajících z ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody, a to jelikož uvádí, že tito žalobci nemají nárok na přeměnu svých smluv na smlouvy na dobu neurčitou ani na náhradu škody (bod 27 výše) ( 64 ). Zadruhé v důsledku výše uvedeného se věc týká prvního pododstavce článku 47 Listiny. Zatřetí roli hraje jako záruka rovného zacházení v článku 20 Listiny i zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání, které je chráněno čl. 21 odst. 1 Listiny, neboť ustanovení 5 rámcové dohody je třeba vykládat v souladu s ustanoveními Listiny ( 65 ), a členské státy jsou povinny dodržovat článek 20 a čl. 21 odst. 1 v rámci jakéhokoliv opatření členského státu provádějícího ustanovení 5 ( 66 ), včetně nápravných opatření ( 67 ). Opatření „přijatá vnitrostátním zákonodárcem za účelem sankcionování zneužívání smluv na dobu určitou zaměstnavateli v soukromém sektoru provádějí unijní právo“. ( 68 ) Žalobci kritizují nepříznivý systém nápravy, který mají k dispozici podle právní úpravy členského státu, ve srovnání se systémem dostupným jiným učitelům ve veřejném sektoru, kteří pracovali na základě smluv na dobu určitou po dobu více než 36 měsíců. Žalobci tvrdí, že toto rozdílné zacházení souvisí s jejich náboženstvím.

64.

Chybí-li uvedené tři faktory, rámcová dohoda nebude nikterak ukládat předkládajícímu soudu povinnost, aby neuplatnil jednoznačný zákonný zákaz přeměny smluv žalobců na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou. Je třeba připomenout, že čl. 36 odst. 5 legislativního nařízení č. 165/01 stanoví, že „porušení kogentních ustanovení týkajících se přijímání nebo zaměstnávání zaměstnanců orgány veřejné správy nemůže v žádném případě vést k uzavření pracovních poměrů na dobu neurčitou s těmito orgány veřejné správy, aniž jsou tím dotčeny jejich případná odpovědnost a sankce, které jim mohou být uloženy.“ (bod 12 výše, kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Zdá se, že ani reformy konkrétně zavedené pro školní roky 2015 až 2016 (bod 14 výše) nemohou být předmětem výkladu, který by zahrnoval žalobce.

65.

Zásady relevantní pro sankcionování zneužívání smluv na dobu určitou vyplývají z ustálené judikatury. Vnitrostátní orgány musí přijmout sankce, které jsou přiměřené, dostatečně účinné a dostatečně odrazují od porušování ( 69 ), a to za účelem odstranění následků porušení unijního práva ( 70 ). Ustanovení 5 rámcové dohody tedy nestanoví obecnou povinnost členských států upravit přeměnu pracovních smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou. Vnitrostátní právní řád dotyčného členského státu však musí obsahovat jiné účinné opatření, které může zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou a případně jej sankcionovat ( 71 ). Tato problematika spadá do vnitrostátní procesní autonomie, jež podléhá zásadám rovnocennosti ( 72 ) a efektivity ( 73 ). Výklad práva členského státu tedy v tomto ohledu zcela náleží předkládajícímu soudu, který musí určit, zda právní úprava členského státu odpovídajícím způsobem zabraňuje zneužívání smluv na dobu určitou podle ustanovení 5 rámcové dohody a sankcionuje jej ( 74 ). Soudní dvůr však může poskytnout určitá vodítka ( 75 ).

66.

Neexistuje-li žádný aspekt týkající se práv vyplývajících z Listiny, judikatura stanoví meze výkladových povinností předkládajícího soudu; vyplývají ze skutečnosti, že ustanovení 5 nemá předpoklady pro přímý účinek ( 76 ). Předkládající soud je povinen „učinit vše“, co spadá do jeho pravomoci „tím, že vezm[e] v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použij[e] metody výkladu jím uznané, tak aby zajistil“ plnou účinnost rámcové dohody ( 77 ). Předkládající soud však není povinen nepoužít contra legem ustanovení právního předpisu členského státu, jako je ustanovení uvedené v bodě 64, které výslovně vylučuje nárok žalobců na přeměnu jejich smluv na smlouvy na dobu neurčitou, protože taková povinnost by byla neslučitelná s právní jistotou a zákazem zpětné účinnosti unijního práva ( 78 ). Zdá se být nemožné vykládat výraz „nemůže“ (viz bod 64 výše) v souladu s důsledky prostředků nápravy, které jsou spojeny s nesplněním povinností v ustanovení 5 rámcové dohody. Soudní dvůr v nedávné době uvedl, že pokud by „vnitrostátní soud dospěl k závěru, že přeměna pracovních smluv uzavřených na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou […] není možná, jelikož by vedla k výkladu, který je v rozporu s čl. 103 odst. 7 a 8 řecké ústavy, musel by tento soud ověřit, zda v řeckém právu existují za tímto účelem jiná účinná opatření“ ( 79 ). Pokud by však výše uvedené představovalo celkový obraz věci, souhlasil bych s tvrzením Corte costituzionale (ústavní soud) v tom smyslu, že „je možné pouze zopakovat, že pro celý veřejný sektor je nemožná přeměna pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou – v souladu s ustálenou unijní a vnitrostátní judikaturou“ ( 80 ).

67.

Jakmile jsou však dotčeny články 21 a 47 Listiny, soudy členských států jsou povinny učinit toho ve věci více. V rozhodnutí Soudní dvora ve věci Egenberger ( 81 ) bylo konstatováno, že článek 21 i článek 47 Listiny byly samy o sobě dostačující pro to, aby jednotlivcům přiznaly právo uplatnitelné jako takové, aniž by bylo potřeba upřesnění prostřednictvím ustanovení unijního nebo vnitrostátního práva ( 82 ). V důsledku toho bylo ve věci Egenberger uvedeno, že předkládající soud byl povinen upustit od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, jestliže to bylo nezbytné pro zajištění účinnosti práv chráněných články 21 a 47 Listiny ( 83 ). Tyto zásady se uplatní ve věci v původním řízení bez ohledu na skutečnost, že ustanovení 5 rámcové dohody postrádá přímý účinek ( 84 ), a to jelikož ve věci Egenberger se jednalo o horizontální spor mezi dvěma soukromými subjekty, v němž byl přímý účinek rovněž nepodstatný ( 85 ).

68.

Jestliže tedy poté, co předkládající soud splní povinnost „učini[t] vše, co spadá“ do jeho pravomoci, „tím, že vezm[e] v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použij[e] metody výkladu jím uznané, tak aby zajistil“ plnou účinnost rámcové dohody ( 86 ), a má i nadále za to, že je mu právní úpravou členského státu bráněno zajistit dodržování práv žalobců vyplývajících z článku 21 nebo prostředky nápravy podle článku 47 Listiny, pak musí zůstat relevantní ustanovení práva členského státu nepoužita. Pokud jediný prostředek nápravy stanovený právní úpravou členského státu, který může zajistit dodržování zákazu diskriminace na základě náboženského vyznání, jak je chráněno v čl. 21 odst. 1 Listiny, nebo souvisejícího práva na účinný prostředek nápravy podle prvního pododstavce článku 47 Listiny, spočívá v přeměně smluv žalobců na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, pak musí být tento prostředek nápravy dostupný.

69.

Je třeba zopakovat, dosavadní judikatura týkající se důsledků nápravy zneužití smluv na dobu určitou v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody, kdy neexistuje žádný aspekt týkající se uplatňování práv obsažených v Listině, zůstává jasná. Nezahrnuje právo na přeměnu smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou ( 87 ). Jak generální advokátka J. Kokott v nedávné době uvedla, pokud by byla vnitrostátním soudům přenechána možnost uznat pro účely postihu zneužití v konkrétních případech právní postavení stálého zaměstnance osobě, která byla zaměstnána na dobu určitou, mělo by to vážné následky pro přístup k veřejné službě jako celku a vážně by to ohrozilo funkci výběrových řízení ( 88 ). Vnitrostátní právní řád dotyčného členského státu však musí obsahovat jiné účinné opatření, které může zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou a případně jej sankcionovat ( 89 ).

70.

V projednávané věci je tedy návrh, pokud jde o přeměnu smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou v případě zneužití smluv na dobu určitou v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody, omezen na neobvyklou okolnost, kdy neprovedení přeměny může vést k porušení čl. 21 odst. 1 a požadavku na účinný prostředek nápravy podle prvního pododstavce článku 47 Listiny.

71.

Pokud jde o čl. 21 odst. 1 Listiny, je na předkládajícím soudu, aby rozhodl, zda je s ohledem na skutkové okolnosti věci v původním řízení a poněkud nezvykle ohroženo právo žalobců, aby nebyli diskriminováni na základě jejich náboženského přesvědčení systémem nápravy zavedeným v Itálii, který je zde předmětem přezkumu. Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu ( 90 ), kterou musí členské státy dodržet, když uplatňují právo Unie podle čl. 51 odst. 1 Listiny ( 91 ).

72.

Jak Soudní dvůr v nedávné době zopakoval v souvislosti s článkem 21 Listiny, „zákaz diskriminace je pouze zvláštním výrazem obecné zásady rovnosti, která patří mezi základní zásady unijního práva, a že tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno.“ ( 92 ) Obecný zákaz diskriminace je stanoven v čl. 21 odst. 1 Listiny ( 93 ). Směrnice 2000/78 je pouze jeho vyjádřením ( 94 ).

73.

Tato analýza přísluší předkládajícímu soudu, který má k dispozici všechny relevantní skutkové okolnosti všech 18 žalobců a který je schopen posoudit praktický dopad dotčeného systému nápravy na zacházení s žalobci s ohledem na jejich náboženská přesvědčení. Níže nicméně předkládám orientačně následující úvahy.

74.

Předkládající soud musí posoudit, zda omezení členského státu týkající se prostředků nápravy dostupných žalobcům, pokud jde o zneužívání smluv na dobu určitou, vedou k tomu, že je s nimi ze skutkového či právního hlediska zacházeno na základě jejich náboženského vyznání jinak než se srovnatelnou skupinou, a to při neexistenci objektivního ospravedlnění ( 95 ). Předkládající soud musí posoudit, zda došlo k rozdílnému zacházení, které je přímo či nepřímo založeno na náboženském vyznání ( 96 ). Rozdílné zacházení je odůvodněno, „pokud je založeno na objektivním a důvodném kritériu, tj. pokud je v souladu s právně přípustným cílem sledovaným dotčenou právní úpravou a pokud je tato rozdílnost přiměřená cíli sledovanému dotčeným zacházením ( 97 ). Jak jsem však uvedl výše, již jsem vyloučil, že by aspekty, jako je vydání osvědčení diecézního biskupa o způsobilosti (bod 61 výše), nepovinná povaha katolického náboženství jako nabízeného předmětu (bod 61 výše) a údajná potřeba flexibility, tedy že 30 % učitelů katolického náboženství, včetně žalobců, musí pracovat na základě smluv na dobu určitou (bod 62 výše), představovaly „objektivní důvody“ podle ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody. Totéž podle všeho platí, pokud jde o objektivní ospravedlnění, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

75.

Ačkoliv je třeba uznat zvláštnosti role výuky katolického náboženství, jako je skutečnost, že se jedná o nepovinný předmět (bod 17 výše), který má svůj vlastní samostatný a odlišný systém hodnocení (bod 13 výše) a že jmenování jsou prováděna ve spolupráci s orgány katolické církve (body 9, 18 a 19 výše), rozhodující je, že učitelé katolického náboženství jsou součástí pedagogického sboru školy a mají stejná práva a povinnosti, jako ostatní učitelé (bod 13 výše). Jeví se tady, že skupinou srovnatelnou s žalobci je skupina učitelů veřejné školy, kteří pracovali po dobu delší než 36 měsíců na základě smluv na dobu určitou.

76.

Konečně mám za to, že věc v původním řízení je neobvyklá v tom smyslu, že právo vyplývající z Listiny, zejména zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, chráněné čl. 21 odst. 1 Listiny, je používáno jako kritérium, na jehož základě se posuzuje, zda jsou s unijním právem slučitelné prostředky nápravy dostupné na úrovni členského státu k zajištění dodržování hmotněprávního ustanovení unijního práva, tedy ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody. K posuzování prostředků nápravy z hlediska jejich slučitelnosti s Listinou obvykle dochází v souvislosti s článkem 47. Pro úplnost dodávám, že uložení povinnosti členským státům, aby dodržovaly zákazy stanovené v článku 21 Listiny, když stanoví prostředky nápravy potřebné k zajištění dodržování unijních práv, nepředstavuje rozšíření pravomoci Unie s odkazem na Listinu v rozporu s článkem 6 SEU a čl. 51 odst. 2 Listiny ( 98 ). Je tomu tak proto, že unijní právo se vztahuje na stanovování parametrů diskreční pravomoci členského státu, pokud jde o procesní pravidla a prostředky nápravy při zajišťování dodržování unijních právních předpisů, již dávno před vstupem Listiny v platnost v roce 2009, a to už od roku 1976 ( 99 ). Nejeví se, že by návrh uvedený v projednávané věci tudíž rozšiřoval pravomoci Unie v rozporu s čl. 51 odst. 2 Listiny. ( 100 )

77.

Pokud jde o právo na účinný prostředek nápravy podle článku 47 Listiny, Soudní dvůr ve věci Sciotto uvedl, že jestliže zaměstnanci, kteří jsou oběťmi zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, nemohou dosáhnout na základě vnitrostátního práva přeměny svých smluv na smlouvy na dobu neurčitou nebo náhrady škody, je na předkládajícím soudu, aby nalezl v mezích svých pravomocí nějaký jiný prostředek nápravy, který je dostatečně účinný a odrazující k zajištění plné účinnosti ustanovení přijatých k provedení rámcové dohody ( 101 ). Neexistence žádného prostředku nápravy podle právní úpravy členského státu by mohla ohrozit cíl a užitečný účinek ustanovení 5 rámcové dohody ( 102 ). Za takových okolností platí podle zásad vytyčených v rozsudku ve věci Egenberger ( 103 ), že jakákoliv pravidla práva členského státu, která brání přeměně smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, musí zůstat nepoužita.

78.

Navrhuji tedy odpovědět na třetí a čtvrtou předběžnou otázku položenou Tribunale di Napoli (Soud v Neapoli, Itálie) následovně:

„Povinnost učitelů katolického vyznání dosáhnout dohody s diecézním biskupem jako podmínka pro výuku ve veřejných školách nepředstavuje objektivní důvod ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody připojené ke směrnici Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS ospravedlňující obnovení smluv na dobu určitou. Za okolností věci v původním řízení a vzhledem k tomu, že ustanovení 5 rámcové dohody postrádá předpoklady pro přímý účinek, je předkládající soud povinen neuplatnit absolutní zákonný zákaz podle práva členského státu, který brání přeměně smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou, a to pouze pokud neprovedení přeměny povede k diskriminaci na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení v rozporu s článkem 21 Listiny základních práv Evropské unie a k nedostupnosti účinného prostředku nápravy k nápravě tohoto pochybení v rozporu s prvním pododstavcem článku 47 Listiny, což přísluší určit předkládajícímu soudu. V takovém případě musí zůstat nepoužita všechna pravidla práva členského státu, která nelze vykládat v souladu se zákazem diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení podle článku 21 Listiny, a prostředkem nápravy za jeho porušení zaručeným prvním pododstavcem článku 47 Listiny, a to včetně norem ústavní povahy.“