–

za NG a OH V. Lupu a G. Perju, avocaţi,

–

za SC Banca Transilvania SA S. Tîrnoveanu, L. Reteganem a A. Iorgulescu, avocaţi,

–

za rumunskou vládu původně E. Gane, L. Liţu a O.-C. Ichim, jakož i C.-R. Canţărem, poté E. Gane, L. Liţu, a O.-C. Ichim, jako zmocněnci,

–

za německou vládu par J. Möllerem, M. Hellmannem a E. Lankenau, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi C. Gheorghiu a N. Ruizem Garcíou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi NG a OH na jedné straně a SC Banca Transilvania SA (dále jen „Banca Transilvania“) na straně druhé ve věci údajně zneužívající povahy ujednání smlouvy o úvěru na refinancování uzavřené mezi těmito stranami a vyjádřené v cizí měně.

3

Třináctý bod odůvodnění směrnice 93/13 zní takto:

„vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy; že v tomto ohledu „závazné právní nebo správní předpisy“ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak“.

4

Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

5

Článek 3 uvedené směrnice zní následovně:

„1.   Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

2.   Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.

[…]“

6

Článek 1578 Cod Civil (občanský zákoník) ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení, stanovil:

„Závazek vyplývající ze smlouvy o peněžním úvěru se omezuje vždy na stejnou číselnou sumu vyjádřenou ve smlouvě.

Dojde-li ke zvýšení nebo snížení hodnoty měny před uplynutím doby splatnosti, vrátí dlužník zapůjčenou částku a je povinen ji vrátit výlučně v měně použité v okamžiku platby.“

7

Dne 31. března 2006 uzavřeli NG a OH smlouvu o spotřebitelském úvěru se SC Volksbank România SA, z níž se později stala Banca Transilvania, na jejímž základě jim posledně uvedená poskytla úvěr ve výši 90000 rumunských lei (RON) (přibližně 18930 eur) (dále jen „původní smlouva“).

8

Dne 15. října 2008 uzavřely tytéž strany smlouvu o úvěru vyjádřeném ve švýcarských francích (CHF) určenou k refinancování původní smlouvy (dále jen „smlouva o refinancování“). Tato smlouva zněla na částku 65000 CHF (přibližně 42139 eur), a sice asi 159126 RON při směnném kurzu platném mezi těmito dvěma měnami ke dni podpisu uvedené smlouvy.

9

Na základě vnitřních pravidel Banca Transilvania byla maximální povolená výše zadlužení stanovena na 55 % finanční kapacity dlužníků. Pokud jde o NG a OH, při výpočtu této prahové hodnoty byl zohledněn směnný kurz švýcarského franku ve vztahu k rumunskému leu (dále jen směnný kurz CHF/RON) platný před podpisem smlouvy o refinancování a ke dni uzavření smlouvy o úvěru tato hodnota byla na úrovni 35,04 % jejich příjmů.

10

Bod 1 oddílu 4 všeobecných obchodních podmínek smlouvy o refinancování stanovil, že každá platba uskutečněná na jejím základě musí být provedena v měně, ve které byl vyjádřen úvěr. Bylo rovněž uvedeno, že dlužník může za určitých podmínek požádat banku o to, aby byl úvěr vyjádřen v nové měně, avšak banka není povinna takové žádosti vyhovět. Bylo rovněž sjednáno, že banka je zmocněna k tomu, aby jménem a na účet dlužníka provedla změnu za účelem vypořádání splatných závazků použitím vlastního směnného kurzu.

11

Kolísání směnného kurzu CHF/RON mezi říjnem 2008 a dubnem 2017 mělo za účinek zvýšení částky, kterou NG a OH přijali jako úvěr, o 117760 RON (přibližně 24772 eur).

12

Dne 23. března 2017 podali NG a OH žalobu k Tribunalul Specializat Cluj (specializovaný soud v Kluži, Rumunsko), kterou se zejména domáhali, aby tento soud konstatoval, že bod 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování má zneužívající povahu. NG a OH rovněž tvrdili, že Banca Transilvania nesplnila svou informační povinnost tím, že je při sjednávání a uzavření této smlouvy neupozornila na nebezpečí, které představovalo přeměny původní smlouvy na cizí měnu. Dlužníci měli zvláště za to, že vzhledem k tomu, že měli příjmy jen v RON, Banca Transilvania je měla upozornit na důsledky devalvace této měny ve vztahu k cizí měně, v níž měl být úvěr splácen. Kromě toho ujednání o splácení v cizí měně podle nich způsobilo nerovnováhu v neprospěch dlužníků, jelikož kurzové riziko nesli jen oni. NG a OH se tudíž domáhali, aby Tribunalul Specializat Cluj (specializovaný soud v Kluži, Rumunsko) zafixoval ten směnný kurz CHF/RON, který platil ke dni uzavření smlouvy o refinancování, jakož i nařídil vrácení částek uhrazených na základě méně výhodného směnného kurzu.

13

Tento soud částečně vyhověl žalobě podané NG a OH. Zamítl však návrh na stabilizaci směnného kurzu CHF/RON platného ke dni podpisu smlouvy o refinancování. Za tímto účelem měl uvedený soud za to, že i když ujednání obsažené v bodě 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování odráží zásadu takzvaného „měnového nominalismu“, která je zakotvena v článku 1578 občanského zákoníku, spadá do působnosti směrnice 93/13 vzhledem k tomu, že se jedná o dispozitivní, a nikoli kogentní ustanovení. Uvedený soud měl tudíž za to, že může přezkoumat zneužívající povahu tohoto ujednání. Po skončení tohoto přezkumu konstatoval, že ujednání bylo sepsáno jasně a srozumitelně a Banca Transilvania splnila svou informační povinnost, neboť nemohla předvídat významné kolísání směnného kurzu CHF/RON.

14

NG a OH, jakož i Banca Transilvania podali k předkládajícímu soudu, a sice Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži, Rumunsko), odvolání proti tomuto rozsudku. Banca Transilvania namítá proti odvolání podanému NG a OH, že bod 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování, podle něhož každá platba uskutečněná na základě uvedené smlouvy musí být provedena v měně, v níž byl vyjádřen úvěr, je součástí hlavního předmětu této smlouvy. Navíc toto smluvní ustanovení podle ní odráží závazný právní předpis ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, u něhož nemůže být přezkoumána jeho zneužívající povaha.

15

Podle předkládajícího soudu z rozsudku ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‑186/16, EU:C:2017:703) vyplývá, že pokud smluvní ujednání odráží závazné ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany nezávisle na jejich volbě, nebo dispozitivní ustanovení, které se tudíž použije automaticky, tj. v případě neexistence odlišného ujednání smluvních stran v tomto ohledu, na toto ustanovení se nevztahuje směrnice 93/13.

16

Tento soud uvádí, že článek 1578 občanského zákoníku má dispozitivní povahu, avšak rumunské soudy uplatňují řešení odlišně od řešení přijatého v rozsudku ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‑186/16, EU:C:2017:703).

17

Má za to, že většina těchto soudů rozhoduje, že u smluvních ujednání odrážejících tento právní předpis nelze přezkoumávat, zda nemají zneužívající povahu, neboť se jedná o dispozitivní normy, které se automaticky použijí v případě neexistence odlišného ujednání stran. Uvádí však, že několik rumunských soudů má za to, že takové ujednání je spotřebiteli vnuceno prodávajícím nebo poskytovatelem. Dále uvádí, že vzhledem k tomu, že spotřebitel nemohl zabránit jeho použití vložením jiného ustanovení do smlouvy, nemůže být přezkum jeho případně zneužívající povahy vyloučen.

18

Předkládající soud uvádí, že většinový názor vnitrostátních soudů zmírňuje až úplně odstraňuje rozdíl mezi kogentními a dispozitivními právními předpisy, což tedy vede k tomu, že podléhají stejnému právnímu režimu, pokud jde o přezkum jejich případné zneužívající povahy.

19

Předkládající soud je toho názoru, že takový výklad má původ v terminologickém rozdílu mezi zněním čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 v rumunském jazyce a zněním tohoto článku ve francouzském jazyce. Předkládající soud uvádí v tomto ohledu, že zatímco francouzské znění používá výraz „kogentní“, rumunské znění odkazuje na „závazné právní a správní předpisy“. Tento soud zdůrazňuje, že na rozdíl od pojmu „kogentní“, který podle něj vylučuje ustanovení dispozitivní povahy, pojem „závazný“ zahrnuje taková ustanovení. Má totiž za to, že zatímco kogentní ustanovení jsou závazná, dispozitivní ustanovení se jimi rovněž stanou poté, co se smluvní strany rozhodly se od nich neodchýlit.

20

Předkládající soud se kromě toho táže, jaký je rozsah informační povinnosti, kterou má banka, pokud jde o budoucí kolísání směnného kurzu cizí měny, a jaká opatření má přijmout k tomu, aby zajistila účinnost práv, která přiznává spotřebiteli směrnice 93/13, v případě, že neexistuje dispozitivní ustanovení, které by nahradilo smluvní ujednání, jehož zneužívající povaha byla konstatována.

21

Za těchto okolností se Curtea de Apel Cluj (odvolací soud v Kluži) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že se na smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, ale které odráží pravidlo, jež se v souladu s vnitrostátními právními předpisy použije mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak v tomto ohledu, vztahuje tato směrnice.

23

Je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 týkající se smluvních ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy, zavádí výjimku z působnosti této směrnice (rozsudek ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17, EU:C:2018:750, bod 52).

24

Tato výjimka musí být vykládána striktně a její použití předpokládá splnění dvou podmínek, a sice smluvní ujednání musí odrážet právní nebo správní ustanovení a toto musí být závazné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, body 30 a 31, jakož i citovaná judikatura).

25

Jak vyplývá z třináctého bodu odůvodnění směrnice 93/13, „závazné právní nebo správní předpisy“ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‑92/11, EU:C:2013:180, bod 26, a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 29).

26

Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že vyloučení použití pravidel směrnice 93/13 je odůvodněno skutečností, že lze v zásadě legitimně předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran určitých smluv (viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‑92/11, EU:C:2013:180, bod 28, a ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17, EU:C:2018:750, bod 53).

27

Okolnost, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran určitých smluv, je tudíž nikoli podmínkou pro uplatnění vyloučení uvedeného v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, nýbrž odůvodněním takového vyloučení.

28

Z toho vyplývá, že za účelem určení, zda jsou splněny podmínky pro vyloučení stanovené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, Soudní dvůr rozhodl, že je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda dotčené smluvní ujednání odráží ustanovení vnitrostátního práva, jež se použijí na smluvní strany kogentně a bez ohledu na jejich volbu, nebo dispozitivní ustanovení, která se tudíž použijí automaticky, tedy v případě neexistence odlišného ujednání mezi smluvními stranami v tomto ohledu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‑92/11, EU:C:2013:180, bod 26; ze dne 10. září 2014, Kušionová, C‑34/13, EU:C:2014:2189, bod 79, jakož i ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:703, body 29 a 30, jakož i ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, bod 32).

29

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ujednání obsažené v bodě 1 oddílu 4 všeobecných podmínek smlouvy o refinancování, o němž žalobci v původním řízení tvrdí, že má zneužívající povahu, stanoví, že „[k]aždá platba uskutečněná na základě smlouvy musí být provedena v měně, ve které byl vyjádřen úvěr […]“.

30

Předkládající soud kromě toho zdůraznil, že takové ujednání odráží zásadu takzvaného „měnového nominalismu“, která je zakotvena v článku 1578 občanského zákoníku. Tento článek stanoví, že „dlužník vrátí půjčenou částku a je povinen ji vrátit výlučně v měně použité v okamžiku platby“. Tento soud dále kvalifikoval článek 1578 občanského zákoníku jako dispozitivní právní ustanovení, a sice ustanovení, které se použije na úvěrové smlouvy, pokud se strany nedohodly jinak.

31

Platí tudíž, že vzhledem k tomu, že podle předkládajícího soudu ujednání obsažené ve všeobecných podmínkách, o němž žalobci v původním řízení tvrdí, že má zneužívající povahu, odráží dispozitivní ustanovení vnitrostátního práva, vztahuje se na něj výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

32

Předkládající soud však uvádí, že v rumunském znění čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 je použit výraz „normă obligatorie“ („závazné ustanovení“) na tom místě, kde francouzské znění používá pojem „disposition impérative“ („kogentní ustanovení“). Na rozdíl od pojmu „kogentní“, který podle něj vylučuje dispozitivní ustanovení, pojem „závazný“ taková ustanovení zahrnuje. Má tudíž za to, že je třeba určit, které jazykové znění je správné a opřít se přitom o účel a cíle této směrnice.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být dána přednost před ostatními jazykovými verzemi. Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Kurcums Metal, C‑558/11, EU:C:2012:721, bod 48, jakož i ze dne 15. října 2015, Grupo Itevelesa a další, C‑168/14, EU:C:2015:685, bod 42).

34

Jak bylo uvedeno v bodě 25 tohoto rozsudku, slovní spojení „závazné právní nebo správní předpisy“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 zahrnuje vzhledem k třináctému bodu odůvodnění této směrnice také dispozitivní pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak. Z tohoto hlediska přitom toto ustanovení nijak nerozlišuje mezi ustanoveními, která se použijí nezávisle na volbě smluvních stran, a dispozitivními ustanoveními.

35

V tomto ohledu není okolnost, že se lze odchýlit od dispozitivního ustanovení vnitrostátního práva, relevantní pro účely ověření, zda je smluvní ujednání, které odráží takové ustanovení, vyloučeno z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2.

36

Dále platí, že skutečnost, že smluvní ujednání odrážející jedno z ustanovení uvedených v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 nebylo individuálně sjednáno, nemá vliv na jeho vyloučení z působnosti této směrnice. Podle článku 3 odst. 1 směrnice 93/13 je totiž neexistence individuálního sjednání podmínkou týkající se zahájení přezkumu zneužívající povahy ujednání, k němuž nemůže dojít tehdy, když smluvní ujednání nespadá do její působnosti.

37

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, ale odráží pravidlo, jež se v souladu s vnitrostátními právními předpisy použije mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak, nespadá do působnosti této směrnice.

38

Vzhledem k tomu, že předkládající soud má za to, že smluvní ujednání, o které se jedná ve věci v původním řízení, odráží vnitrostátní ustanovení kvalifikované jako dispozitivní, z výše uvedeného vyplývá, že se na něj nevztahuje působnost směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2. V důsledku toho není třeba na třetí a čtvrtou otázku odpovídat.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, ale které odráží pravidlo, jež se v souladu s vnitrostátními právními předpisy použije mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak, nespadá do působnosti této směrnice.