–

za X BV A. Baertem a P. Heerenem, advocaten, a R. Ramautarsingem, K. Wintersem a L. Gilhuijs,

–

za nizozemskou vládu M. Bulterman a C. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi W. Roelsem a B. Hofstötterem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 2, 4 a 5 nařízení Komise (ES) č. 1484/95 ze dne 28. června 1995, kterým se stanoví prováděcí pravidla k režimu dodatečných dovozních cel a určují dodatečná dovozní cla v odvětví drůbežího masa a vajec, jakož i pro vaječný albumin, a kterým se zrušuje nařízení č. 163/67/EHS (Úř. věst. 1995, L 145, s. 47; Zvl. vyd. 03/17, s. 437), ve znění nařízení Komise (EU) č. 248/2010 ze dne 24. března 2010 (Úř. věst. 2010, L 79, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1484/95“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností X BV a Staatssecretaris van Financiën (státní tajemník pro finance, Nizozemsko) ve věci výzvy k zaplacení dodatečného cla na dovoz zmrazeného drůbežího masa pocházejícího z Brazílie.

3

Článek 141 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“) (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1), ve znění nařízení Rady č. 491/2009 ze dne 25. května 2009 (Úř. věst. 2009, L 154, s. 1), (dále jen „jednotné nařízení o společné organizaci trhů“), stanovoval:

„1.   Dovoz jednoho nebo více produktů v odvětvích obilovin, rýže, cukru, ovoce a zeleniny, výrobků z ovoce a zeleniny, hovězího a telecího masa, mléka a mléčných výrobků, vepřového masa, skopového a kozího masa, vajec, drůbežího masa a banánů a dále hroznové šťávy a hroznového moštu podléhá celní sazbě stanovené v článcích 135 až 140a, aby se vyloučily nebo napravily nepříznivé dopady, které by tento dovoz mohl mít na [vnitřní] trh […], jestliže:

Spouštěcí objem se stanoví na základě možností přístupu na trh vymezených podle potřeby jako dovoz vyjádřený v procentním podílu odpovídající domácí spotřeby během tří předcházejících let.

2.   Dodatečné dovozní clo se neuloží, pokud je nepravděpodobné, že by dovoz narušil [vnitřní] trh […], nebo pokud by účinky byly s ohledem na zamýšlený cíl nepřiměřené.

3.   Pro účely odst. 1 písm. a) se dovozní ceny stanoví na základě dovozních cen CIF dané zásilky.

Dovozní ceny CIF se prověřují na základě reprezentativních cen daného produktu na světovém trhu nebo na [vnitřním] dovozním trhu […] s tímto produktem.“

4

Třetí bod odůvodnění nařízení č. 1484/95 uvádí:

„vzhledem k tomu, že by dovozní ceny, které je nutné brát v úvahu při ukládání dodatečného dovozního cla, měly být porovnány s reprezentativními cenami dotyčných produktů na světovém trhu nebo na dovozním trhu Společenství; že je nezbytné, aby si členské státy v jednotlivých fázích uvádění produktů na trh navzájem sdělovaly v pravidelných intervalech ceny, aby tak mohly stanovit reprezentativní ceny a odpovídající dodatečná cla“.

5

Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Reprezentativní ceny uvedené v čl. 141 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 a v čl. 3 odst. 3 druhém pododstavci nařízení [Rady] (EHS) č. 2783/75 [ze dne 29. října 1975 o společném obchodním režimu pro vaječný albumin a mléčný albumin (Úř. věst. 1975, L 282, s. 104)] jsou určovány pravidelně a na základě údajů získaných v rámci kontroly Společenství stanovené v článku 308d nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 [ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1993, L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3)].“

6

Článek 3 nařízení č. 1484/95 uvádí:

„1.   Dodatečné clo se stanoví na základě dovozní ceny CIF dotyčné zásilky v souladu s ustanoveními článku 4.

2.   Pokud je dovozní cena CIF za 100 kilogramů dané dávky vyšší než použitá reprezentativní cena podle čl. 2 odst. 1, předloží dovozce příslušným členským státům, do nichž se dováží, alespoň následující důkazy:

3.   V případě uvedeném v odstavci 2 musí dovozce složit jistotu uvedenou v čl. 248 odst. 1 nařízení (EHS) č. 2454/93, která se rovná rozdílu mezi částkou dodatečného dovozního cla vypočtenou na základě reprezentativní ceny použitelné pro dotčený produkt a částkou dodatečného dovozního cla vypočtenou na základě dovozní ceny CIF dotčené zásilky.

4.   Dovozce má lhůtu dvou měsíců od prodeje dotčených produktů, avšak maximálně devět měsíců ode dne přijetí prohlášení o propuštění do volného oběhu, aby prokázal, že zásilka byla prodána za podmínek, které potvrzují reálnost cen uvedených v odstavci 2. Při nedodržení některé ze dvou výše uvedených lhůt dojde k propadnutí složené jistoty. Nicméně tuto lhůtu devíti měsíců může příslušný orgán prodloužit až o tři měsíce, a to na základě žádosti, kterou musí dovozce řádně odůvodnit.

Složená jistota se uvolní v tom rozsahu, ve kterém je celním orgánům poskytnut uspokojivý důkaz o podmínkách prodeje. Pokud tomu tak není, jistota propadá a použije se na zaplacení dodatečných cel.

5.   Pokud při kontrole příslušné úřady zjistí, že nebyly dodrženy podmínky tohoto článku, přistoupí k zajištění celního dluhu v souladu s článkem 220 nařízení [Rady] (EHS) č. 2913/92 [ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. Věst. 1992, L 302, s. 1)]. Při stanovení částky vymahatelných cel nebo částky, kterou ještě zbývá uhradit, se počítá také s úrokem ode dne propuštění zboží do volného oběhu až do dne zaplacení. Použitá úroková sazba je úroková sazba platná pro splácení celního dluhu podle vnitrostátních právních předpisů.“

7

Článek 4 nařízení č. 1484/95 stanoví:

„1.   Pokud rozdíl mezi dotyčnou spouštěcí cenou uvedenou v čl. 1 odst. 2 a dovozní cenou CIF dané dávky [činí]:

8

Článek 4 nařízení č. 2913/92 ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 82/97 ze dne 19. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 17, s. 1) (dále jen „celní kodex“) stanovoval:

„Pro účely tohoto kodexu se

[…]

[…]

[…]“

9

Článek 29 odst. 1 celního kodexu stanovoval:

„Celní hodnotou dováženého zboží je hodnota transakce, to je[st] cena, která byla nebo má být skutečně zaplacena za zboží prodané pro vývoz na celní území Společenství, případně upravená podle článků 32 a 33, jestliže

10

Článek 30 odst. 1 a 2 uvedeného kodexu uváděl:

„1.   Nemůže-li být celní hodnota určena podle článku 29, určí se postupně podle odst. 2 písm. a), b), c) a d)[…].

2.   Celní hodnotou určenou podle tohoto článku je

11

Článek 31 kodexu stanovoval:

„1.   „Nemůže-li být celní hodnota dováženého zboží určena podle článků 29 nebo 30, určí se na základě údajů dostupných [v Unii] s použitím vhodných prostředků slučitelných se zásadami a obecnými ustanoveními

[…]“

12

Článek 220 odst. 1 kodexu stanovoval:

„Nebyla-li částka cla vyplývající z celního dluhu zaúčtována v souladu s články 218 a 219 nebo byla-li zaúčtována ve výši, která je nižší než částka dlužná ze zákona, zaúčtuje se částka cla, která má být vybrána nebo dovybrána, do dvou dnů ode dne, kdy se celní orgány o této situaci dověděly a mohou vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka (dodatečné zaúčtování). Tuto lhůtu lze prodloužit v souladu s článkem 219.“

13

X je společnost, která uvádí na trh výrobky z drůbežího masa. Je součástí mezinárodní skupiny, do které patří rovněž E SA, výrobce takových výrobků, který je usazen v Brazílii. Společnosti propojené s tímto výrobcem, mj. i X, dané výrobky nakupují a prodávají a organizují jejich distribuci na unijním trhu.

14

Společnost X nakoupila zmrazené drůbeží maso od společnosti F Ltd, se kterou je ve spojení. Toto maso bylo následně prodáno na unijním trhu podnikům propojeným se společností X i nezávislým třetím osobám.

15

Zmrazené drůbeží maso zařazené do podpoložky 02071410 kombinované nomenklatury tvořící přílohu I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. 1987, L 256, s. 1) podléhá zvláštnímu clu ve výši 102,40 eur na 100 kilogramů. Toto maso kromě toho podléhá systému dodatečných cel stanovených nařízením č. 1484/95 a jednotným nařízením o společné organizaci trhů. Na dovoz uvedeného masa tak může být uloženo dodatečné clo, pokud je dovozní cena CIF drůbežího masa nižší než spouštěcí cena uvedená v čl. 141 odst. 1 písm. a) jednotného nařízení.

16

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v projednávaném případě nizozemské celní orgány uzavřely se společností X dohody o způsobu výpočtu celní hodnoty zmrazeného drůbežího masa pocházejícího z Brazílie prodávaného společností E. Bylo dohodnuto, že se bude vycházet z ceny, kterou E fakturovala společnostem usazeným v Unii, které jsou s ní ve spojení, zvýšené o 15 %, tak aby byly pokryty jiné než výrobní přímé a nepřímé náklady, jakož i zisk.

17

Nizozemské celní orgány měly za to, že tato metoda je přijatelná pro výpočet dovozní ceny CIF. Uvedly nicméně, že si vyhrazují právo přijmout opatření nezbytná k přesnému určení celní hodnoty v případě, že by byla uvedená hodnota vypočtena na základě nesprávných údajů.

18

V období od 1. ledna 2009 do 30. června 2010 předložila X 709 celních prohlášení s návrhem na propuštění předmětného drůbežího masa do volného oběhu v souladu s dohodami uvedenými v bodě 16 tohoto rozsudku. Dovozní cena CIF uvedená v těchto prohlášeních byla vždy vyšší než spouštěcí cena. V důsledku toho nizozemské celní orgány vždy toto maso do volného oběhu propustily, aniž vybraly dodatečné dovozní clo. Mimoto odchylně od čl. 3 odst. 3 a 4 nařízení č. 1484/95 uvedené orgány nevyžadovaly, aby X zřídila záruku pro propuštění masa do volného oběhu, ani aby po tomto propuštění prokazovala, že k prodeji zásilky masa došlo za podmínek, které potvrzují reálnost udané dovozní ceny CIF.

19

V listopadu 2011 provedl nizozemský celní inspektor (dále jen „inspektor“) následnou kontrolu, jejímž cílem bylo ujistit se o správnosti dovozní ceny CIF, kterou X uvedla v daných prohlášeních. V tomto ohledu konstatoval, že X prodala toto drůbeží maso společnostem, s nimiž je ve spojení, i třetím nezávislým osobám za stejnou cenu. Dále inspektor konstatoval, že prodejní cena uplatňovaná X byla téměř ve všech případech nižší než dovozní cena CIF uvedená v týchž prohlášeních a zvýšená o zvláštní dovozní clo i než spouštěcí cena.

20

Inspektor měl tedy za to, že u 705 podaných prohlášení nebylo dotyčné drůbeží maso společností X prodáno za obvyklých obchodních podmínek a že v důsledku toho uvedené dovozní ceny CIF nebyly přijatelné, takže bylo třeba zaplatit dodatečné clo.

21

Na základě „obdobného použití“ článku 4 nařízení č. 1484/95 vypočetl inspektor dlužné dodatečné clo na základě rozdílu mezi spouštěcí cenou a reprezentativní cenou, stanovenou v čl. 141 odst. 3 jednotného nařízení o společné organizaci trhů ve spojení s čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1484/95. V této souvislosti inspektor předal X výzvu k zaplacení dodatečného cla ve výši 2163793,55 eura.

22

X tuto výzvu napadla u rechtbank Noord-Holland (soud pro Severní Holandsko, Nizozemsko). Vzhledem k tomu, že její žaloba byla zamítnuta jako neopodstatněná, podala X proti rozhodnutí uvedeného soudu odvolání ke Gerechtshof Amsterdam (odvolací soud v Amsterodamu, Nizozemsko) a poté, co posledně uvedený soud odvolání zamítl, podala kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska).

23

Předkládající soud uvádí, že důvody kasačního opravného prostředku, které před ním byly uplatněny, vycházejí jednak z údajné nesprávné aplikace článků 3 a 4 nařízení č. 1484/95 v tom, že Gerechtshof Amsterdam (odvolací soud v Amsterodamu) měl za to, že nesprávnost dovozních cen CIF uvedených v dotčených celních prohlášeních může být vyvozena ze skutečnosti, že prodejní ceny byly nižší než uvedené dovozní ceny CIF a použitelné reprezentativní ceny. Kromě toho se inspektor měl dopustit pochybení, když v dotčených dohodách připustil, aby X mohla vypočítávat dovozní cenu CIF, aniž vyžadoval, aby prodej dotčených výrobků byl ziskový.

24

Podle předkládajícího soudu s sebou tyto důvody přinášejí otázky týkající se kritérií, která musí být použita, pokud je správnost dovozní ceny CIF předmětem kontroly nebo následné kontroly uvedených v čl. 3 odst. 4 a 5 nařízení č. 1484/95, jakož i důsledků, které musí dotčené orgány vyvodit z nemožnosti určit tuto cenu na základě daných kritérií.

25

Uvedený soud se zabývá tím, zda prodej výrobku za cenu nižší, než je uvedená dovozní cena CIF nebo platná reprezentativní cena, postačuje k tomu, aby bylo možné konstatovat, že je třeba zaplatit dodatečné clo. V tomto ohledu se zejména zabývá smyslem pojmu „podmínky“ uvedeným v čl. 3 odst. 4 a 5 nařízení č. 1484/95. Zabývá se rovněž tím, zda je pro výklad uvedeného pojmu třeba zohlednit skutečnost, že nákup i prodej dovezených výrobků se uskutečnil mezi dotčenou společností a společnostmi s ní spojenými.

26

Podle předkládajícího soudu může být kladná odpověď na tuto otázku odůvodněna skutečností, že prodej výrobků za nižší cenu, než je cena reprezentativní, narušuje unijní trh, a odůvodňuje tudíž uplatnění dodatečných cel. Podle tohoto výkladu, ke kterému se přiklonil Gerechtshof Amsterdam (odvolací soud v Amsterodamu), není nutné zkoumat, zda je dovozcem uvedená dovozní cena CIF správná. Dodatečné dovozní clo by tak mohlo být uplatněno již na základě samotné reprezentativní ceny. Předkládající soud se však zabývá tím, zda lze takový přístup sladit s čl. 141 odst. 3 jednotného nařízení o společné organizaci trhů, tak jak byl vyložen Soudním dvorem v rozsudku ze dne 13. prosince 2001, Kloosterboer Rotterdam (C‑317/99, EU:C:2001:681), podle kterého je reprezentativní cena dotčeného výrobku zohledňována pouze za účelem ověření správnosti dovozní ceny CIF.

27

Dále předkládající soud nevylučuje existenci situací, kdy prodejní cena by mohla být nižší než dovozní cena CIF, či dokonce než reprezentativní cena. Subjekt na dotčeném trhu by tak mohl být za obtížných tržních podmínek nucen prodávat po omezenou dobu výrobky se ztrátou, aby si zachoval své postavení na trhu. Daný soud nicméně uvádí, že zejména v případě společností ve spojení by mohly být transakce prováděny uměle, zejména s cílem vyhnout se zaplacení dodatečného cla nebo ho obejít. Je tedy třeba zkoumat transakce, které předcházely dotyčnému dovozu a následovaly ho, jakož i hospodářské a obchodní odůvodnění těchto transakcí.

28

V tomto ohledu by bylo možné vykládat čl. 3 odst. 2, 4 a 5 nařízení č. 1484/95 v tom smyslu, že kontrolní mechanismus, který stanoví, má za cíl zaručit, že příslušným orgánům budou známy transakce, které mohou vzbuzovat pochybnosti o správnosti uvedených dovozních cen CIF. Příslušné orgány by tedy musely provést doplňující kontrolu, tak jak tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 19. října 2017, A (C‑522/16, EU:C:2017:778), za účelem ověření správnosti dovozní ceny CIF, která by byla, jak konstatoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. prosince 2001, Kloosterboer Rotterdam (C‑317/99, EU:C:2001:681), jediným možným základem pro určení dodatečného cla.

29

Nemožnost zjištění nesprávnosti dovozní ceny CIF uvedené dotyčnou společností v návaznosti na takovou doplňkovou kontrolu by měla vést k akceptaci této ceny, kterou uvedl dovozce. Toto řešení by bylo v souladu se zásadou právní jistoty, jelikož umožňuje dovozci vypočítat při dovozu výši dlužného dodatečného cla.

30

Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 vykládat v tom smyslu, že okolnost, že zboží dovezené do Unie bylo prodáno se ztrátou, tedy za cenu nižší, než je dovozní cena CIF, jak je uvedena v celním prohlášení, sama o sobě postačuje k tomu, aby bylo konstatováno, že reálnost této ceny nebyla prokázána.

32

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve definovat smysl, který je třeba přiznat požadavku, aby „zásilka byla prodána za podmínek, které potvrzují reálnost [dovozních cen CIF]“, který je stanoven v čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95.

33

V tomto ohledu je třeba uvést, že dané nařízení pojem „podmínky prodeje“, tak jak je uveden v jeho čl. 3 odst. 4, nedefinuje.

34

Z požadavků jednotného používání unijního práva i ze zásady rovnosti přitom vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení smyslu a rozsahu tohoto ustanovení, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (rozsudek ze dne 1. října 2019, Planet49, C‑673/17, EU:C:2019:801, bod 47 a citovaná judikatura). Mimoto, podle ustálené judikatury Soudního dvora je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění a cíle, které sleduje, ale i jeho kontext a veškerá ustanovení daného práva [v tom smyslu viz rozsudky ze dne 4. července 2019, Baltic Media Alliance, C‑622/17, EU:C:2019:566, bod 63, a ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě), C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 49].

35

Pokud jde zaprvé o doslovný výklad pojmu „podmínky prodeje“ použitého ve většině jazykových verzí čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95, skutečnost, že pojem „podmínky“ je použit v množném čísle, naznačuje vůli normotvůrce zahrnout všechny, a nikoli pouze jednu konkrétní podmínku. Mimoto pojem „prodej“ v zásadě odkazuje na průběh prodeje zásilky zboží na unijním trhu poté, co byla dovezena.

36

Kromě toho, čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 upřesňuje, že tyto „podmínky prodeje“ mohou potvrdit reálnost dovozní ceny CIF, jak je uvedena v celním prohlášení. Použití výrazu „potvrzují“ v tomto ohledu prokazuje, že skutečnosti týkající se těchto podmínek mohou představovat soubor nepřímých důkazů potvrzujících reálnost dovozní ceny CIF, tak jak je uvedena v celním prohlášení.

37

Ze znění daného ustanovení tak vyplývá, že pojem „podmínky prodeje“ je třeba chápat tak, že označuje všechny okolnosti, které nastaly po propuštění zboží do volného oběhu v Unii a které mohou potvrdit nebo vyvrátit reálnost dovozní ceny CIF, která je uvedena v celním prohlášení.

38

Zadruhé je třeba uvést, že tato možnost potvrzení reálnosti dovozní ceny CIF ve světle všech okolností souvisejících s uskutečněním zásilky zboží odpovídá cíli sledovanému nařízením č. 1484/95, kterým je, jak vyplývá z čl. 3 odst. 2 nařízení ve spojení s jeho třetím bodem odůvodnění, zavést postup ověřování reálnosti dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení. Tento postup se použije, pokud je dovozní cena CIF uvedená v celním prohlášení vyšší než použitelná reprezentativní cena dotčeného výrobku, která v souladu s čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení v podstatě odpovídá průměrné tržní ceně dotčeného výrobku v daném okamžiku.

39

Vzhledem k tomu, že dodatečné clo je vypočítáváno na základě dovozní ceny CIF, jak je uvedena v celním prohlášení, mohl by mít dovozce za účelem vyhnutí se clu, které by musel zaplatit, nebo snížení jeho výše zájem na uvedení vyšší dovozní ceny CIF. Jak vyplývá z článku 4 nařízení č. 1484/95, čím vyšší je dovozní cena CIF, tím nižší je výše dodatečného cla, které má dovozce zaplatit.

40

V případě, že dovozní cena CIF je vyšší než použitelná reprezentativní cena, umožňuje tudíž čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 celním orgánům, aby po propuštění zboží do volného oběhu zkontrolovaly reálnost dovozní ceny CIF tím, že ověří, zda je tato cena potvrzena s ohledem na „podmínky prodeje“ zásilky daného zboží.

41

Zatřetí, pokud jde o kontext, do něhož je tento pojem zasazen, je třeba uvést, že ze znění čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 ve spojení s jeho čl. 3 odst. 5 vyplývá, že celní orgány mají možnost následně, tedy po propuštění dotyčného zboží do volného oběhu, kontrolovat reálnost dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení za účelem případného uplatnění dodatečného cla, které nebylo původně uloženo na základě uvedení dovozní ceny neodpovídající skutečnosti.

42

Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „podmínky prodeje“ uvedený v čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 musí být vykládán tak, že se vztahuje na veškeré podmínky týkající se průběhu prodeje zboží v Unii, které mohou představovat soubor shodujících se nepřímých důkazů umožňujících potvrdit reálnost dovozní ceny CIF, jak je uvedena v celním prohlášení, za účelem stanovení, zda má být vybráno nebo dovybráno dodatečné clo.

43

Na základě tohoto výkladu je třeba zadruhé určit, zda okolnost, že dovozce prodal své zboží v Unii se ztrátou, tedy za cenu nižší, než je dovozní cena CIF uvedená v celním prohlášení, může sama o sobě celním orgánům umožnit konstatovat, že reálnost této ceny nebyla prokázána, a uplatnit dodatečné clo.

44

V tomto ohledu je třeba uvést, že takový prodej se ztrátou, který není svou povahou rentabilní obchodní praktikou, může představovat silnou indicii, že dovozní cena CIF uvedená v celním prohlášení byla dovozcem uměle navýšena, aby se vyhnul dovoznímu clu, které musí být zaplaceno, nebo snížil jeho výši, zejména pokud se jedná o opakovaný nebo dlouhodobý prodej se ztrátou.

45

Jak však uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska, pouhé konstatování toho, že dovozce v Unii zboží dále prodával se ztrátou, nemůže celním orgánům umožnit automaticky dospět k závěru, že dovozní cena CIF uvedená v celním prohlášení neodpovídá skutečnosti.

46

Jak bylo konstatováno v bodě 42 tohoto rozsudku, podle čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 musí být ověření reálnosti dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení provedeno s ohledem na všechny podmínky prodeje zásilky zboží. Pouze pokud prvky tvořící soubor shodujících se nepřímých důkazů týkajících se všech těchto podmínek neumožňují potvrdit reálnost dovozní ceny CIF, tak jak je uvedena v daném prohlášení, totiž mohou mít celní orgány za to, že tato cena neodpovídá skutečnosti, a stanovit dodatečné clo, které má být vybráno nebo dovybráno. Celní orgány se tedy nemohou omezit na ověření prodejní ceny dotyčného zboží, aby tak odhlédly od dovozní ceny CIF a uložily dodatečné clo.

47

Jak tvrdily nizozemská vláda a Komise ve svých vyjádřeních, v situaci, kdy bylo zboží dovezeno do Unie a následně prodáno se ztrátou, je možné, že dovozní cena CIF uvedená v celním prohlášení je odůvodněná jinými podmínkami prodeje zásilky zboží, včetně obchodních údajů týkajících se této zásilky. Není tak vyloučeno, že nepříznivý cenový vývoj na trhu dotčeného zboží by mohl za určitých okolností dovozce donutit, aby po určité období prodával toto zboží za nižší cenu, než jakou skutečně zaplatil v rámci transakce, ohledně které byla celní prohlášení učiněna, aby si zachoval své postavení na daném trhu.

48

Jak však vyplývá z čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95, je na dovozci, aby celním orgánům prokázal, že dodání bylo uskutečněno za podmínek, které potvrzují reálnost dovozní ceny CIF, jak je uvedena v celním prohlášení.

49

Z toho plyne, jak uvedl generální advokát v bodech 43 a 45 svého stanoviska, že v případě, že dovozní cena CIF je nižší než použitelná reprezentativní cena, je na dovozci, aby prokázal předložením všech informací a vysvětlení nezbytných v tomto ohledu, týkajících se mimo jiné okolností případného prodeje dotčeného zboží se ztrátou a případných vazeb existujících mezi dovozcem a kupujícími uvedeného zboží na unijním trhu, že dotčené podmínky prodeje dotčeného zboží na unijním trhu potvrzují reálnost deklarované dovozní ceny CIF.

50

Pokud dovozce poté, co mu bylo umožněno prokázat, že tyto podmínky prodeje potvrzují reálnost dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení, nepředložil důkazy nebo informace, které by tuto reálnost umožnily prokázat, z čl. 3 odst. 5 nařízení č. 1484/95 vyplývá, že celní orgány vyberou dodatečné clo v souladu s článkem 220 celního kodexu.

51

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 4 nařízení č. 1484/95 musí být vykládán v tom smyslu, že okolnost, že zboží dovezené do Unie bylo prodáno se ztrátou, tedy za cenu nižší, než je dovozní cena CIF, jak je uvedena v celním prohlášení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo konstatováno, že reálnost této dovozní ceny nebyla prokázána, pokud dovozce dokáže, že všechny podmínky související s uskutečněním zásilky daného zboží potvrzují reálnost uvedené ceny.

52

Svou druhou otázkou se předkládající soud Soudního dvora dotazuje na metodu, kterou musí celní orgány použít ke stanovení případného dodatečného cla, pokud dovozce v souladu s úvahami uvedenými v bodech 48 až 50 tohoto rozsudku reálnost dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení neprokáže.

53

V důsledku toho je třeba mít za to, že podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 5 a článek 4 nařízení č. 1484/95 musí být vykládány v tom smyslu, že v případě, že dovozce nebyl schopen reálnost dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení prokázat, je třeba dodatečné clo stanovit na základě reprezentativní ceny.

54

Úvodem je třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. prosince 2001, Kloosterboer Rotterdam (C‑317/99, EU:C:2001:681, bod 30), na který odkazuje předkládající soud, sice konstatoval, že při existenci dovozní ceny CIF musí za základ pro stanovení dodatečného cla vždy sloužit tato cena, avšak daný rozsudek se týkal platnosti předchozího znění článku 3 nařízení č. 1484/95, který stanovil, že toto clo bylo stanovováno na základě dovozní ceny CIF pouze v případě, že o to dovozce požádal. Naproti tomu to, jakým způsobem má být dodatečné dovozní clo vypočteno, pokud nebyla reálnost této ceny prokázána, nebylo Soudním dvorem v daném rozsudku zkoumáno.

55

V tomto ohledu je třeba připomenout, že dodatečné dovozní clo vyměřené podle článku 3 nařízení č. 1484/95 musí být považováno za „dovozní poplatek zavedený v rámci společné zemědělské politiky“ ve smyslu čl. 4 bodu 10 celního kodexu a za celní dluh (obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2017, A, C‑522/16, EU:C:2017:778, body 39 a 57).

56

V tomto kontextu je podle ustálené judikatury účelem unijní právní úpravy týkající se celní hodnoty zavedení spravedlivého, jednotného a nestranného systému, který vylučuje používání svévolných nebo smyšlených celních hodnot (rozsudek ze dne 15. července 2010, Gaston Schul, C‑354/09, EU:C:2010:439, bod 27 a citovaná judikatura). Celní orgány tak při výpočtu dodatečného dovozního cla nemohou vycházet z ceny, jejíž reálnost nebyla prokázána.

57

Z toho plyne, že v situaci, ve které nebyla reálnost dovozcem deklarované dovozní ceny CIF prokázána, musí celní orgány k této ceně nepřihlížet. V takové situaci je třeba pro účely výpočtu dlužného dodatečného cla použít obecná ustanovení celního kodexu týkající se metod určení celní hodnoty zboží, zejména těch stanovených v jeho článku 29.

58

Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 51 až 53 svého stanoviska, není-li možné určit celní hodnotu podle uvedeného článku 29, mohou celní orgány použít doplňkové metody určení celní hodnoty, tak jak jsou stanoveny v článcích 30 a 31 celního kodexu, zejména s přihlédnutím k prodejní ceně totožného zboží prodávaného na vývoz do Unie a vyvezeného ve stejnou nebo přibližně stejnou dobu jako zboží, které je hodnoceno (obdobně viz rozsudek ze dne 16. června 2016, EURO 2004. Hungary, C‑291/15, EU:C:2016:455, body 33 a 35).

59

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že na druhou položenou otázku je třeba odpovědět, že čl. 3 odst. 5 a článek 4 nařízení č. 1484/95 musí být vykládány v tom smyslu, že v případě, že dovozce nebyl schopen prokázat reálnost dovozní ceny CIF uvedené v celním prohlášení, musí celní orgány pro účely uložení dodatečného cla odhlédnout od této ceny a použít metody určení celní hodnoty dovezeného zboží, stanovené v článcích 29 až 31 celního kodexu

60

S ohledem na odpověď na první a druhou otázku není namístě na třetí otázku odpovídat.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiným vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: