1.

V předmětné věci předložil arbeidshof te Gent (odvolací pracovní soud v Gentu, Belgie) Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23/ES ( 2 ).

2.

Tato otázka byla předložena v rámci sporu mezi Soniou Govaerts a jednak ISS Facility Services NV, u které byla zaměstnána, a jednak Atalian NV ohledně jejího propuštění a jeho dopadů v návaznosti na opětovný automatický výběr nabídky druhé společnosti ve veřejné zakázce, která byla dříve přidělena první společnosti.

3.

Při posouzení této otázky se Soudní dvůr bude poprvé zabývat problematikou důsledků převodu jedné hospodářské jednotky na dva nabyvatele pro zachování práv a povinností zaměstnanců stanovených v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23.

4.

Bod 3 odůvodnění směrnice 2001/23 uvádí:

„Je proto nezbytné stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv.“

5.

Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) této směrnice stanoví:

6.

Článek 2 odst. 2 uvedené směrnice zní následovně:

„Tato směrnice se nedotýká vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o vymezení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru.

Členské státy však nevyloučí z oblasti působnosti této směrnice pracovní smlouvy nebo pracovní poměry pouze z důvodu

[…]“

7.

Článek 3 odst. 1 první pododstavec téže směrnice zní:

„Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.“

8.

Článek 4 směrnice 2001/23 stanoví:

„1.   Převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců.

[…]

2.   Je-li skončena pracovní smlouva nebo rozvázán pracovní poměr v důsledku podstatné změny pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance způsobené převodem, je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny.“

9.

Kolektivní smlouva č. 32a ze dne 7. června 1985 o zachování práv zaměstnanců v případě změny zaměstnavatele v důsledku smluvního převodu podniku a o úpravě práv zaměstnanců převzatých v případě převzetí aktiv po konkurzu nebo po soudním vyrovnání převodem majetku, která se stala závaznou na základě královské vyhlášky ze dne 25. července 1985 ( 3 ), ve znění kolektivní smlouvy č. 32d ze dne 13. března 2002, která se stala závaznou na základě královské vyhlášky ze dne 14. března 2002 ( 4 ) (dále jen „kolektivní smlouva č. 32a“), provádí v belgickém právu směrnici 2001/23.

10.

Článek 1 kolektivní smlouvy č. 32a zní:

„Cílem předmětné kolektivní smlouvy je zaprvé zaručit:

Tato smlouva navíc upravuje informování zaměstnanců dotčených převodem, nejsou-li v podniku zástupci zaměstnanců.“

11.

Článek 2 kolektivní smlouvy č. 32a zní:

„Pro účely použití této kolektivní smlouvy se rozumí:

[…]“

12.

Článek 6 kolektivní smlouvy č. 32a stanoví:

„Tato kapitola se vztahuje na všechny změny zaměstnavatele, jež jsou výsledkem smluvního převodu podniku nebo části podniku, s výjimkou případů uvedených v kapitole III této kolektivní smlouvy.

S výhradou ustanovení prvního pododstavce se převodem podle této kolektivní smlouvy rozumí převod hospodářské jednotky, která si zachovává svou identitu, považované za organizované seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou.“

13.

Článek 7 kolektivní smlouvy č. 32a zní takto:

„Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovních smluv platných ke dni převodu ve smyslu čl. 1, 1°, jsou v důsledku tohoto převodu převedeny na nabyvatele.“

14.

Článek 10 kolektivní smlouvy č. 32a stanoví:

„V případě, že byla pracovní smlouva ukončena proto, že převod ve smyslu čl. 1, 1° způsobil podstatnou změnu pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance, má se za to, že pracovní poměr rozvázal zaměstnavatel.“

15.

Sonia Govaerts byla od 16. listopadu 1992 zaměstnána jako úklidová pracovnice společnosti Multiple Immo Services NV, poté jejími právními nástupkyněmi, nejprve společností CCA NV a poté společností ISS Facility Services. Její pracovní poměr byl upraven třemi jednotlivými pracovními smlouvami na zkrácený pracovní úvazek.

16.

Dne 1. září 2004 uzavřela S. Govaerts novou pracovní smlouvu na dobu neurčitou s ISS Facility Services, přičemž doba zaměstnání, kterou odpracovala od 16. listopadu 1992, byla zachována. ISS Facility Services byla pověřena úklidem a údržbou různých budov ve městě Gent, které byly rozděleny do tří „částí“. První zahrnovala muzea a historické budovy, druhá knihovny a komunitní centra a třetí správní budovy. Dne 1. dubna 2013 se S. Govaerts stala projektovou vedoucí pro tato tři pracoviště odpovídající uvedeným částem. Od 23. dubna do 26. července 2013 byla v pracovní neschopnosti.

17.

Město Gent vypsalo zadávací řízení týkající se všech výše uvedených částí na období od 1. září 2013 do 31. srpna 2016. V tomto řízení ukončeném dne 13. června 2013 nebyla ISS Facility Services úspěšným uchazečem. První a třetí části byly zadány společnosti Atalian, zatímco druhá část byla zadána společnosti Cleaning Masters.

18.

Dne 1. července 2013 sdělila ISS Facility Services společnosti Atalian, že jelikož S. Govaerts pracovala na plný úvazek na těchto pracovištích, která byla převzata společností Atalian zhruba z 85 %, musí se na ni použít kolektivní smlouva č. 32a. Společnost Atalian zpochybnila tuto analýzu již dne 3. července 2013.

19.

ISS Facility Services sdělila doporučeným dopisem ze dne 30. srpna 2013 S. Govaerts, že v důsledku převodu podniku a jejímu zařazení na pracoviště odpovídající částem 1 a 3 je od 1. září 2013 zaměstnána u společnosti Atalian a od tohoto data již není zaměstnankyní ISS Facility Services. V důsledku toho ISS Facility Services vystavila S. Govaerts potvrzení o nezaměstnanosti, ve kterém byl jako poslední den zaměstnání uveden 31. srpen 2013.

20.

Doporučeným dopisem ze dne 30. srpna 2013 sdělila ISS Facility Services společnosti Atalian, že pracovní smlouva S. Govaerts na ni bude ze zákona převedena od 1. září 2013 a že od pondělí 2. září 2013 se S. Govaerts bude moci obracet již jen na společnost Atalian.

21.

Dne 3. září 2013 společnost Atalian sdělila ISS Facility Services, že podle jejího názoru nedošlo k převodu podniku ve smyslu kolektivní smlouvy č. 32a, a že proto mezi ní a S. Govaerts žádný smluvní vztah nevznikl.

22.

Dne 18. listopadu 2013 podala S. Govaerts žalobu jak proti ISS Facility Services, tak proti společnosti Atalian k arbeidsrechtbank te Gent (pracovní soud v Gentu, Belgie), kterou se domáhala zaplacení odstupného, roční prémie pro rata temporis, jakož i příspěvku na dovolenou za referenční období let 2012 a 2013.

23.

Rozsudkem ze dne 15. října 2015 tento soud rozhodl, že propuštění S. Govaerts bylo neoprávněné a uložil ISS Facility Services povinnost zaplatit odstupné ve výši 81561,07 eura, roční prémii ve výši 1841,92 eura a příspěvek na dovolenou ve výši 4343,28 eura, spolu s úroky ze všech tří částek. Žaloba proti společnosti Atalian byla prohlášena za nepřípustnou.

24.

Tento soud mimo jiné rozhodl, že se kolektivní smlouva č. 32a na S. Govaerts nevztahuje, jelikož tato se jako projektová vedoucí zabývala plánováním a prováděním úklidových prací, byla tedy pověřena administrativními a organizačními úkoly a neúčastnila se na pracovištích ve městě Gentu úklidových prací, které byly předmětem převodu. V důsledku toho se S. Govaerts nestala automaticky zaměstnankyní společnosti Atalian ke dni 1. září 2013.

25.

ISS Facility Services podala proti tomuto rozsudku odvolání k arbeidshof te Gent (odvolací pracovní soud v Gentu). Tvrdí, že podle kolektivní smlouvy č. 32a byla pracovní smlouva S. Govaerts převedena ke dni 1. září 2013 z 85 % na společnost Atalian a z 15 % na společnost Cleaning Masters.

26.

Na rozdíl od arbeidsrechtbank te Gent (pracovní soud v Gentu) má předkládající soud za to, že v předmětné věci byla zachována identita hospodářské jednotky ve smyslu článku 1 směrnice 2001/23, a že tedy došlo k převodu podniku ve smyslu tohoto ustanovení. Z toho vyvozuje, že v souladu s článkem 7 kolektivní smlouvy č. 32a, který převzal čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23, byly práva a povinnosti vyplývající pro převodce z pracovních smluv platných ke dni převodu, tedy k 1. září 2013, v důsledku tohoto převodu ze zákona převedeny na společnosti Atalian a Cleaning Masters, jakožto na nabyvatele.

27.

Předkládající soud má za to, že v rozsahu, v němž se úkoly S. Govaerts týkají výlučně pracovišť ve městě Gent, byla tato zaměstnankyně ke dni 1. září 2013 součástí převáděného podniku. S ohledem na čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23 si tedy předkládající soud klade otázku ohledně dopadů tohoto převodu podniku na pracovní smlouvu S. Govaerts.

28.

Za těchto podmínek se arbeidshof te Gent (odvolací pracovní soud v Gentu) rozhodnutím ze dne 14. května 2018, došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 25. května 2018, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být ustanovení čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/23] vykládáno v tom smyslu, že v případě současného převodu různých částí podniku ve smyslu čl. 1 odst. 1 [této směrnice] […] na různé nabyvatele přechází práva a povinnosti z platné pracovní smlouvy zaměstnance, který byl zaměstnán v každé z převáděných částí podniku, na každého nabyvatele, avšak v poměru k rozsahu zaměstnání dotčeného zaměstnance v části podniku nabyté příslušným nabyvatelem,

nebo [v tom smyslu], že uvedená práva a povinnosti jako celek přechází na nabyvatele té části podniku, v němž dotčený zaměstnanec vykonával převážnou část pracovní činnosti,

nebo [v tom smyslu], že pokud nelze ustanovení [uvedené] směrnice vykládat žádným z výše uvedených způsobů, práva a povinnosti z pracovní smlouvy dotčeného zaměstnance nepřechází na žádného nabyvatele, přičemž to platí také pro případ, že není možné stanovit rozsah zaměstnání zaměstnance v každé z převáděných částí podniku?“

29.

Písemná vyjádření předložily S. Govaerts, ISS Facility Services, společnost Atalian, jakož i Evropská komise. Všechny zúčastněné strany přednesly rovněž ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 8. května 2019.

30.

Body 1 a 2 odůvodnění směrnice 77/187/EHS ( 5 ) uváděly, že „hospodářský vývoj vyvolává na úrovni členských států a na úrovni Společenství změny ve struktuře podniků, ke kterým dochází v důsledku převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů na jiné zaměstnavatele, které vyplývají ze smluvních převodů nebo fúzí“ a že v tomto kontextu „je nezbytné stanovit opatření na ochranu zaměstnanců […], zejména zajistit zachování jejich práv“.

31.

Tyto body odůvodnění byly převzaty do směrnice 2001/23, která zrušila a nahradila směrnici 77/187 ( 6 ).

32.

Je třeba stručně připomenout, jak Soudní dvůr zdůraznil ve své judikatuře, že směrnice 77/187 má za cíl pouze částečnou harmonizaci vnitrostátního pracovního práva, zejména cestou rozšíření ochrany zaměstnanců zajišťované jednotlivými právními řády členských států též na případy převodu podniku ( 7 ). Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že směrnice 2001/23 směřuje k zajištění zachování práv zaměstnanců v případě změny vedení podniku tím, že jim umožňuje pokračovat v zaměstnání u nového zaměstnavatele za stejných podmínek, jaké byly sjednány s převodcem ( 8 ). Podle Soudního dvora je tedy účelem směrnice 2001/23 zaručit v co největším možném rozsahu pokračování pracovních smluv nebo pracovních poměrů s nabyvatelem, a to v nezměněné podobě, aby bylo zabráněno tomu, že dotčení zaměstnanci budou mít méně příznivé postavení z pouhého důvodu převodu podniku ( 9 ). Cílem směrnice 2001/23 však není bránit restrukturalizacím podniků, jejichž cílem je větší konkurenceschopnost a efektivita. Tato směrnice totiž řeší pouze sociální důsledky takových restrukturalizací tím, že zmírňuje jejich dopady. Je-li v souladu s cílem uvedené směrnice namístě chránit zájmy zaměstnanců dotčených převodem, nelze však nezohlednit zájmy nabyvatele, který musí mít možnost provádět úpravy a přizpůsobení nezbytné pro pokračování v činnosti ( 10 ). Jak Soudní dvůr rovněž připomněl ve své judikatuře, cílem směrnice 2001/23 není pouze chránit při převodu podniku práva zaměstnanců, ale tato směrnice usiluje o zajištění spravedlivé rovnováhy mezi zájmy zaměstnanců na jedné straně a zájmy nabyvatele na straně druhé ( 11 ).

33.

Směrnice 77/187 byla nejprve meritorně pozměněna směrnicí 98/50/ES ( 12 ), aby zohlednila judikaturu Soudního dvora, a následně byla kodifikována bez meritorních změn směrnicí 2001/23. Směrnicí 98/50 byl mimo jiné zaveden pojem „převod podniku“, který je obsažen v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/23. Proto je judikatura Soudního dvora ke směrnici 77/187 velmi užitečná pro výklad ustanovení směrnice 2001/23. Tato judikatura v rozsahu, v němž je založena především na posouzení každého konkrétního případu, je užitečná též pro porozumění pojmu „převod podniku“ ve smyslu směrnice 2001/23 a důsledkům takového převodu pro pracovníka podle čl. 3 odst. 1 této směrnice.

34.

Ze skutkového a právního rámce věci v původním řízení vyplývá, že S. Govaerts byla zaměstnána u ISS Facility Services jakožto osoba odpovědná za úklidové služby a údržbu poskytované tímto podnikem pro město Gent. Tato zakázka, která se týkala obecních budov rozdělených na tři části, byla předmětem nového zadávacího řízení, na jehož základě byly tyto části přiděleny dvěma novým úklidovým společnostem, jednak společnosti Atalian, která obdržela dvě části, a jednak společnosti Cleaning Masters, která obdržela jednu část.

35.

V předběžné otázce se předkládající soud v podstatě táže Soudního dvora na to, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/23 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě současného převodu různých částí podniku ve smyslu čl. 1 odst. 1 této směrnice na různé nabyvatele přechází práva a povinnosti z pracovní smlouvy platné ke dni převodu, ve vztahu ke každé části převáděného podniku, na každého nabyvatele, a to v poměru k rozsahu pracovních úkolů plněných zaměstnancem.

36.

Pro zodpovězení této otázky je třeba nejprve určit, zda se směrnice 2001/23 použije na projednávaný případ. Směrnice 2001/23 se totiž na věc v původním řízení může použít pouze tehdy, pokud se jedná o „převod podniku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 této směrnice.

37.

Předně připomínám, že posouzení skutkového stavu nezbytné pro zjištění existence či neexistence převodu podniku přísluší vnitrostátnímu soudu, vzhledem k výkladovým prvkům specifikovaným v judikatuře Soudního dvora ( 13 ).

38.

Je třeba konstatovat, že ačkoli předkládající soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil pochybnost o použitelnosti směrnice 2001/23 ve sporu v původním řízení, zúčastněné strany, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, naproti tomu zastávaly jiný názor na to, zda se jedná či nejedná o „převod podniku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 této směrnice.

39.

ISS Facility Services a Komise tvrdí, že hospodářská jednotka byla převedena ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23. Naproti tomu S. Govaerts a společnost Atalian tvrdí, že se nemůže jednat o převod podniku ve smyslu tohoto ustanovení, pokud byla hospodářská jednotka převedena několika nabyvatelům.

40.

Budu se proto nejprve zabývat použitelností směrnice 2001/23 a poté vyjasním rozsah ochrany práv a povinností zaměstnanců přiznané čl. 3 odst. 1 této směrnice.

41.

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2001/23 se tato směrnice použije na soukromé a veřejné podniky vykonávající hospodářskou činnost s cílem dosáhnout zisku nebo bez tohoto cíle. Ostatně převod hospodářské činnosti z právnické osoby veřejného práva na právnickou osobu soukromého práva ( 14 ), nebo naopak ze soukromého podniku do veřejného sektoru ( 15 ) není z působnosti uvedené směrnice vyloučen. Z její působnosti jsou vyloučeny pouze reorganizace struktur veřejné správy nebo převod správních funkcí mezi orgány veřejné správy ( 16 ). Proto skutečnost, že jednou ze zúčastněných stran je obec, jako je tomu ve sporu v původním řízení, konkrétně v projednávané věci město Gent, sama o sobě nebrání použitelnosti směrnice 2001/23 ( 17 ).

42.

Dále ze znění čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/23 vyplývá, že použití této směrnice závisí na třech podmínkách: převodem musí dojít ke změně zaměstnavatele, převod se musí týkat podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu a musí vyplývat ze smlouvy. Těmto třem podmínkám se Soudní dvůr již věnoval v bohaté judikatuře. V zájmu srozumitelnosti se však stručně zastavím u každé z nich, přičemž se omezím na aspekty specifické pro projednávanou věc.

43.

Co se týče dvou podmínek, že převod musí být spojen se změnou zaměstnavatele a vyplývat ze smlouvy, je třeba připomenout, že Soudní dvůr ve své judikatuře rozhodl, že „smluvní převod“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/23 musí být vykládán „dostatečně pružně, aby vyhověl cíli směrnice, kterým je chránit zaměstnance v případě převodu jejich podniku“ ( 18 ). Soudní dvůr tak opakovaně rozhodl, že působnost směrnice 2001/23 „se vztahuje na všechny případy změny, v rámci smluvních vztahů, fyzické nebo právnické osoby odpovědné za provozování podniku, která přebírá závazky zaměstnavatele vůči zaměstnancům podniku“ ( 19 ), přičemž není významné, zda je převáděno vlastnictví podniku nebo zda existují přímé smluvní vztahy mezi převodcem a nabyvatelem ( 20 ). Z toho důvodu Soudní dvůr rozhodl, opět se zřetelem na cíl sledovaný směrnicí 2001/23, že ji lze použít nezávisle na povaze právního úkonu, kterým jeden podnik nastupuje na místo jiného podniku, a na neexistenci přímých smluvních vztahů mezi po sobě jdoucími zaměstnavateli ( 21 ). Z této judikatury jasně vyplývá, že způsoby převodu nejsou relevantní.

44.

Soudní dvůr navíc potvrdil ve své judikatuře použití směrnice 2001/23 na zakázky na služby ( 22 ), včetně veřejných zakázek ( 23 ). Pokud je tedy veřejná zakázka týkající se úklidových služeb pro obecní budovy, jako je tomu v projednávané věci, předmětem nového zadávacího řízení, na jehož základě je zadána jednomu či několika novým úspěšným uchazečům, není použitelnost této směrnice v zásadě vyloučena.

45.

Rád bych také připomněl, že Soudní dvůr již rozhodl, že okolnost, že ustanovení kolektivní smlouvy ukládají novému podniku převzetí práv a povinností z pracovních smluv, nemá v každém případě vliv na skutečnost, že se převod týká hospodářské jednotky ( 24 ). Z této judikatury vyplývá, že se působnost směrnice 2001/23 neomezuje pouze na převody provedené na základě smluv dobrovolně uzavřených mezi dotčenými stranami a vztahuje se též na převody založené na povinnosti stanovené kolektivní smlouvou.

46.

Proto skutečnost, že převod všech zaměstnanců vykonávajících úklidové práce není založen na svobodné vůli dotčených stran, ale na povinnosti stanovené sektorovou kolektivní smlouvou, nevylučuje projednávanou věc z působnosti této směrnice ( 25 ).

47.

Pokud jde o podmínku, že se převod musí týkat podniku, závodu nebo části závodu, S. Govaerts tvrdí, na rozdíl od toho, jak rozhodl předkládající soud, že nemohlo dojít k převodu podniku ve smyslu článku 1 směrnice 2001/23, pokud byla hospodářská jednotka převedena na několik nabyvatelů. S. Govaerts uvádí, přičemž se opírá o body 36 a 41 rozsudku CLECE ( 26 ), který se týká převodu podniku v rámci zadávacího řízení na úklidové služby, jakož i o rozsudek Botzen a další ( 27 ), že převod podniku nezahrnuje zaměstnance, kteří jsou zařazeni v administrativním oddělení podniku, jež samo převedeno nebylo, a kteří vykonávají určité úkoly ve prospěch převáděné části podniku. S. Govaerts z toho vyvozuje ( 28 ), že jelikož nebyla trvale a zvlášť zařazena do jednoho či několika převáděných oddělení, nebyla součástí hospodářské jednotky, která byla předmětem převodu podniku. Upřesňuje, že „téměř“ nepracovala na dotčených úklidových pracovištích s ohledem na datum, ke kterému jí tato pracoviště byla svěřena, a na svoji pracovní neschopnost v období od 23. dubna do 26. července 2013.

48.

Tato argumentace, která je dle mého názoru založena na chybném výkladu těchto rozsudků, mě nepřesvědčila.

49.

Zaprvé musím připomenout, že pojem „zaměstnanec“ ve smyslu směrnice 2001/23 je definován v jejím čl. 2 odst. 1 písm. d) jako „jakákoli osoba, které je v příslušném členském státě poskytována ochrana jako zaměstnanci v souladu s platnými vnitrostátními předpisy o zaměstnávání“ ( 29 ). Taková osoba, je-li chráněna podle vnitrostátní právní úpravy jakožto zaměstnanec a má-li k datu převodu platnou pracovní smlouvu, může být považována za „zaměstnance“, a požívat tak ochrany poskytované směrnicí 2001/23 ( 30 ). Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se kolektivní smlouva použitelná v projednávané věci týká všech zaměstnanců vykonávajících úklidové práce na pracovištích spadajících do jedné ze tří částí ve městě Gent ( 31 ). Naproti tomu z předkládacího rozhodnutí ani ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že S. Govaerts není chráněna jakožto „zaměstnanec“ vnitrostátním právem, a že proto není považována za „zaměstnance“.

50.

Zadruhé je podle ustálené judikatury Soudního dvora rozhodujícím kritériem pro určení, zda se jedná o „převod“ podniku ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23, odpověď na otázku, zda si dotčená jednotka uchovává svou identitu, což vyplývá zejména ze skutečného pokračování v podnikání nebo z jeho převzetí ( 32 ). Tato formulace byla začleněna směrnicí 98/50 do textu směrnice 77/187 a je obsažena v čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2001/23.

51.

K určení toho, zda si taková jednotka zachovává svou identitu, je třeba vzít v úvahu všechny skutkové okolnosti charakterizující dotčenou operaci, k nimž patří zejména typ podniku nebo závodu, o který se jedná, převedení, nebo nepřevedení takových hmotných složek podnikání, jako jsou budovy a movitý majetek, hodnota nehmotných složek v době převodu, převzetí, nebo nepřevzetí podstatné části původních zaměstnanců novým vedením podniku, převedení, nebo nepřevedení klientely, jakož i stupeň podobnosti činností vykonávaných před převodem a po převodu a délka případného pozastavení těchto činností. Tyto skutečnosti nicméně představují podle Soudního dvora pouze dílčí aspekty celkového posouzení, které je třeba provést, a proto nemohou být hodnoceny samostatně ( 33 ).

52.

Soudní dvůr taktéž poukázal na to, že hospodářská jednotka může v určitých odvětvích fungovat bez podstatných majetkových, hmotných či nehmotných, aktiv, takže zachování identity této jednotky i po dané operaci, jejímž je předmětem, nemůže již z podstaty věci záviset na převodu těchto aktiv ( 34 ). Již v rozsudku Süzen ( 35 ) Soudní dvůr judikoval, že jelikož v některých odvětvích, jejichž činnost spočívá především na pracovní síle, jako je tomu mimo jiné v úklidových službách, může kolektiv zaměstnanců, který trvale spojuje společná činnost, odpovídat hospodářské jednotce, přičemž „taková jednotka je způsobilá zachovat si svoji identitu i po převodu v případě, kdy se nový zaměstnavatel nespokojí s pokračováním v dotčené činnosti, ale převezme rovněž podstatnou část – co do jejich počtu a dovedností – pracovníků, které jeho předchůdce předtím vyčlenil speciálně pro tento úkol“. Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě „nový zaměstnavatel získá organizovaný soubor složek podnikání, který mu umožní trvale pokračovat v činnostech nebo některých činnostech převádějícího podniku“ ( 36 ).

53.

Zatřetí je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora „takovou [hospodářskou jednotku] tvoří každé organizované seskupení osob a prostředků umožňující výkon hospodářské činnosti, která sleduje vlastní cíl a která je dostatečně strukturovaná a samostatná“ ( 37 ). Pro účely použití směrnice 2001/23 musí tedy být dotčená hospodářská jednotka před převodem zejména dostatečně funkčně samostatná, přičemž výraz „samostatnost“ se vztahuje k pravomoci přiznané vedoucím pracovníkům v dotčené skupině zaměstnanců organizovat poměrně svobodně a nezávisle práci uvedené skupiny, a konkrétně k pravomoci vydávat pokyny a rozdělovat úkoly podřízeným zaměstnancům patřícím do této skupiny, a to bez přímého zásahu jiných organizačních struktur zaměstnavatele ( 38 ).

54.

V důsledku toho se domnívám, že vzhledem k tomu, co vyplývá z předkládacího rozhodnutí, totiž že S. Govaerts byla jakožto projektová vedoucí součástí samostatné skupiny převáděných zaměstnanců, pro kterou měla plánovat pracovní náplň jak na pracovišti, tak v sídle podniku, je zřejmé, jak správně uvedla Komise, že S. Govaerts byla zařazena do převáděné hospodářské jednotky. Situace by byla odlišná, pokud by S. Govaerts nevykonávala podstatnou část svých činností v rámci dotčené hospodářské jednotky, ale pokud by „byla zařazena do administrativního oddělení podniku, které převáděno nebylo, avšak vykonávala by určité úkoly ve prospěch převáděné části“ ( 39 ). V projednávané věci tomu tak ale není, protože S. Govaerts se v převáděné hospodářské jednotce zabývala plánováním a organizací prací, jež měly být prováděny na pracovištích spadajících do třech částí ve městě Gent, a byla tedy nedílnou součástí skupiny zaměstnanců dotčených převodem podniku. Určujícím prvkem pro zjištění příslušnosti S. Govaerts k hospodářské jednotce tedy není délka období, po které byla s touto hospodářskou jednotkou svázána před převodem, ale skutečnost, že byla projektovou vedoucí pro všechny tři převáděné části, a že v důsledku toho zajišťovala koordinaci a vedení úklidového personálu v této hospodářské jednotce, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

55.

Nakonec je nutno připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že okolnost, že hospodářská jednotka byla zrušena a její činnosti byly převedeny na dva další subjekty, není sama o sobě překážkou použitelnosti směrnice 2001/23 ( 40 ). V opačném případě by navíc bylo snadné obejít použití této směrnice.

56.

Z výše uvedeného vyplývá, že takový převod, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, spadá do věcné působnosti směrnice 2001/23. V tomto případě přísluší předkládajícímu soudu, aby zjistil, ve světle výše uvedených výkladových kritérií, zda byla zachována identita převáděné jednotky.

57.

Z výše uvedeného vyplývá, že okolnost, že činnosti hospodářské jednotky, k níž příslušela S. Govaerts, byly převedeny na dvě další, tedy na společnosti Atalian a Cleaning Masters, nebrání závěru, že došlo k převodu podniku ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice 2001/23.

58.

Je však ještě třeba zabývat se zásadní otázkou, jaké důsledky má současný převod na dva nabyvatele z pohledu zachování práv a povinností zaměstnanců zaručených čl. 3 odst. 1 prvním pododstavcem směrnice 2001/23. Konkrétně je třeba určit, zda práva a povinnosti vyplývající pro ISS Facility Services z pracovní smlouvy S. Govaerts platné ke dni převodu byly převedeny na společnost Atalian nebo na společnost Cleaning Masters či na obě tyto společnosti.

59.

Článek 3 odst. 1 první pododstavec směrnice 2001/23 stanoví, že práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele. Toto ustanovení však nestanoví, jak mají být převádění zaměstnanci rozděleni mezi tyto nové hospodářské jednotky.

60.

Předkládající soud nastiňuje v projednávané věci čtyři možné způsoby výkladu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2001/23. Co se týče vedlejších účastníků sporu, jejich stanoviska k výkladu tohoto ustanovení se liší.

61.

ISS Facility Services tvrdí, že práva a povinnosti vyplývající z dotčené smlouvy jsou jako celek převedeny na nabyvatele, který nabyl tu část podniku, ve které dotyčný zaměstnanec vykonával převážnou část pracovní činnosti a která má být považována za část, kam byl tento zaměstnanec zařazen. Pouze podpůrně ISS Facility Services uvádí možnost rozdělit činnosti vykonávané S. Govaerts pro každou z dotčených částí tak, že lze mít za to, že tato je vázána ke každému nabyvateli smlouvou na částečný pracovní úvazek ( 41 ). Řešení navrhované ze strany ISS Facility Services jako hlavní se totiž shoduje s druhou možností výkladu obsaženou v otázce předkládajícího soudu, zatímco řešení navrhované podpůrně odpovídá první možnosti výkladu uvedené v předběžné otázce ( 42 ).

62.

Za předpokladu, že se skutečně jedná o převod podniku ( 43 ), má S. Govaerts za to, že jsou práva a povinnosti jako celek převedeny na nabyvatele, který nabyl tu část podniku, ve které byla trvale zaměstnána. V případě několika současných převodů podniku by byla možnost převést zaměstnance zaměstnaného na částečný úvazek na několik podniků nejen neslučitelná s pojmem „převod hospodářské jednotky zachovávající její identitu“, ale navíc by ohrozila naplňování cíle směrnice 2001/23, kterým je ochrana zaměstnanců v případě změny podniku.

63.

V tomto posledním bodu se společnost Atalian ztotožňuje se S. Govaerts a dodává, že podle belgických právních předpisů nesmí být týdenní pracovní doba na částečný úvazek nižší než jedna třetina týdenní pracovní doby na plný úvazek. Proto by mohlo poměrné rozdělení práv a povinností vyplývajících z pracovní smlouvy mezi několik jednotek nabyvatelů vést k porušení vnitrostátního práva.

64.

Nakonec Komise zastává názor, jak vyplývá z jejího písemného vyjádření, že odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem lze nalézt v rozsudku Botzen a další ( 44 ). Domnívá se, že stačí rozdělit pracovní smlouvu na plný úvazek, dotčenou ve věci v původním řízení, na dvě smlouvy na částečný úvazek v poměru k rozsahu činnosti vykonávané u každého z nabyvatelů.

65.

Domnívám se, že ačkoli odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem navrhovaná Komisí musí být zcela jistě jemněji odstínována, představuje nicméně tento rozsudek Soudního dvora východisko pro posouzení této otázky.

66.

Pro správné pochopení smyslu rozsudku Botzen a další ( 45 ) krátce připomenu jeho skutkový rámec. Tato věc se týkala převodu bývalých zaměstnanců společnosti v úpadku do nové společnosti. Posledně uvedená společnost byla založena zejména za účelem zachování části pracovních míst. Mezi těmito dvěma společnostmi byla uzavřena smlouva upravující mimo jiné převzetí zaměstnanců některých úseků společnosti v úpadku. Obecné a administrativní služby z něj ale byly vyloučeny. V tomto kontextu Soudní dvůr zkoumal, zda se směrnice 77/187 vztahovala i na práva a povinnosti, které vyplývaly pro převodce z pracovních smluv platných ke dni převodu a uzavřených se zaměstnanci, kteří, ačkoli nepatřili do převáděné části podniku, vykonávali určité činnosti s využitím podnikových prostředků přidělených této části, nebo kteří spadali do administrativního oddělení podniku, jež samotné převáděno nebylo, avšak plnili určité úkoly ve prospěch převáděné části. Soudní dvůr se opřel o kritérium, podle kterého „se pracovní poměr vyznačuje především existujícím vztahem mezi zaměstnancem a tou částí podniku nebo závodu, ke které patří za účelem plnění své funkce“, a rozhodl, že pro posouzení, zda jsou práva a povinnosti převedeny na základě směrnice 77/187, „postačí zjistit, do které části podniku nebo závodu je dotčený zaměstnanec zařazen“ ( 46 ). Soudní dvůr ve svém rozsudku odpověděl, že v rámci dotčeného převodu nebyly práva a povinnosti náležející převodci převedeny na nabyvatele.

67.

Je zajisté pravda, že se věc, ve které byl vydán rozsudek Botzen a další ( 47 ), týkala převodu podniku na jediného nabyvatele, a mohli bychom mít za to, že není vhodná k výkladu per analogiam. Tento rozsudek se mi nicméně jeví jako relevantní pro posouzení, zda práva a povinnosti vyplývající pro převodce z tohoto pracovního poměru byly v důsledku tohoto převodu převedeny (či nikoli) na nabyvatele. Proto je podstatné vědět, ve které části podniku, zda v části převáděné či nepřeváděné, plnil zaměstnanec pracovní úkoly: pokud zaměstnanec plnil pracovní úkoly v části podniku nebo hospodářské jednotky, která byla převedena, práva a povinnosti vyplývající pro převodce z pracovní smlouvy tohoto zaměstnance tedy musely být rovněž převedeny.

68.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že S. Govaerts byla zařazena do převáděné hospodářské jednotky a že v souladu s článkem 7 kolektivní smlouvy č. 32a byly práva a povinnosti, vyplývající pro ISS Facility Services z pracovních smluv zaměstnanců platných ke dni převodu, v důsledku tohoto převodu ze zákona převedeny na společnosti Atalian a na Cleaning Masters.

69.

Vyvstává tedy otázka, zda skutečnost, že ve věci v původním řízení byla hospodářská jednotka převedena nikoli na jednoho, ale na dva nabyvatele, vylučuje použití kritéria vazby existující mezi zaměstnancem a převáděnou částí podniku pro posouzení, zda práva a povinnosti vyplývající pro převodce z pracovní smlouvy jsou převedeny na uvedené nabyvatele.

70.

Domnívám se, že nikoli. Pokud byla převedena hospodářská jednotka, ke které zaměstnanec náležel, práva a povinnosti vyplývající pro převodce z pracovní smlouvy jsou totiž převedeny na nabyvatele. Okolnost, zda došlo k převodu na jednoho nabyvatele nebo na několik nabyvatelů současně, je dle mého názoru pro převod práv a povinností nerozhodná. Jak uvádí předkládající soud, pokud by všechny tři části města Gent byly přiděleny pouze společnosti Atalian, bylo by zřejmé, že práva a povinnosti vyplývající pro ISS Facility Services z pracovní smlouvy S. Govaerts byly převedeny na společnost Atalian.

71.

Domnívám se však, že Komise zachází ještě dál, když zastává názor, že kritérium vazby existující mezi zaměstnancem a převáděnou částí podniku může být použito i na případné rozdělení pracovní smlouvy zaměstnance zařazeného k různým částem podniku současně převáděným na dva nabyvatele. V tomto ohledu Komise tvrdí, že postačí rozdělit pracovní smlouvu na plný úvazek dotčenou v původním řízení na dvě smlouvy na částečný úvazek v poměru k rozsahu činnosti vykonávané u každého z nabyvatelů.

72.

Je třeba připomenout, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 32 tohoto stanoviska, že cílem směrnice 2001/23 je zajistit, aby zaměstnanci dotčení převodem podniku byli ve svých pracovních poměrech s nabyvatelem chráněni stejně, jako byli chráněni ve svých pracovních poměrech s převodcem, „nelze však nezohlednit zájmy nabyvatele“ ( 48 ). Cílem této směrnice totiž není pouze chránit a zachovat zájmy zaměstnanců při převodu podniku, ale i zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy zaměstnanců na jedné straně a zájmy nabyvatele na straně druhé ( 49 ). Naproti tomu se této směrnice nelze účinně dovolávat k uplatnění lepších podmínek odměňování či jiných pracovních podmínek při příležitosti převodu podniku ( 50 ).

73.

Z toho vyplývá, že ve světle cílů směrnice 2001/23 nelze přijmout argument ISS Facility Services, podle kterého práva a povinnosti vyplývající z dotčené pracovní smlouvy jsou jako celek převedeny na nabyvatele, který nabyl tu část podniku, ve které dotčený zaměstnanec vykonával převážnou část pracovní činnosti, jelikož by to znamenalo zlepšení pracovních podmínek zaměstnance dotčeného převodem ( 51 ).

74.

V projednávané věci byla S. Govaerts projektovou vedoucí pro tři pracoviště odpovídající třem přiděleným částem, přičemž dvě části byly přiděleny společnosti Atalian a jedna společnosti Cleaning Masters. Použití kritéria „podniku nebo části podniku, ve které zaměstnanec vykonával převážnou část pracovní činnosti“ nebo kritéria „hlavního nabyvatele“, které prosazuje ISS Facility Services, by vedlo k situaci, ve které by S. Govaerts obdržela smlouvu na plný úvazek se společností Atalian, ačkoli před převodem pracovala z 66 % na pracovištích odpovídajících dvěma částem přiděleným této společnosti. Nabyvatel by tak byl povinen převzít ze 100 % zaměstnance, který pro převodce pracoval pouze z 66 % odpovídajících těmto dvěma částem. Navíc, jak správně podotkla Komise, použití tohoto kritéria by bylo ještě složitější v případě, kdy by byl podnik převáděn na tři nebo čtyři nabyvatele.

75.

Naproti tomu postup, kdy se jedna pracovní smlouva na plný úvazek rozdělí v důsledku převodu podniku na několik pracovních smluv na částečný úvazek a na tomto základě se rozdělí i práva a povinnosti dotčených zaměstnanců, které vyplývají z uvedené smlouvy s převodcem v poměru k rozsahu pracovních úkolů plněných zaměstnancem, je dle mého názoru v souladu s cílem směrnice 2001/23.

76.

Takové řešení podporuje i znění čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/23, podle kterého „[č]lenské státy však nevyloučí z oblasti působnosti této směrnice pracovní smlouvy nebo pracovní poměry pouze z důvodu […] počtu hodin vykonané práce nebo práce, která má být vykonána“. Z toho vyplývá, že pracovní poměry na částečný úvazek spadají do věcné působnosti této směrnice.

77.

Je však třeba zohlednit dopady, které má takové řešení z hlediska cíle ochrany zaměstnanců sledovaného směrnicí 2001/23. Je tak nutno připomenout, že tato směrnice, stejně jako nemůže být uplatňována pro zlepšení pracovních podmínek zaměstnance dotčeného převodem podniku, nemůže být uplatňována ani pro jejich zhoršení.

78.

Je třeba připomenout, že z čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23 vyplývá, že „[j]e-li skončena pracovní smlouva nebo rozvázán pracovní poměr v důsledku podstatné změny pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance způsobené převodem, je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny“ ( 52 ).

79.

Proto tedy v případě, kdy se rozdělení dotčené pracovní smlouvy mezi dva nabyvatele ukáže jako nemožné nebo jestliže zasahuje do zachování práv zaměstnanců zaručených uvedenou směrnicí nebo pokud zaměstnanec odmítne po převodu podniku rozdělení své smlouvy, mohou být dotčená pracovní smlouva nebo dotčený pracovní poměr ukončeny a nabyvatel či nabyvatelé jsou považováni za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2001/23 ( 53 ). Podle mého názoru je totiž možnost zaměstnance odmítnout takové rozdělení pracovní smlouvy s odkazem na čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice odůvodněna tím, že takové rozdělení může již ze své povahy vést ke značným nevýhodám pro zaměstnance, pokud jde zejména o plnění pracovních úkolů ( 54 ).

80.

S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou arbeidshof te Gent (odvolací pracovní soud v Gentu, Belgie) odpověděl následovně: