1.

V roce 2012 podaly estonské orgány u finských orgánů žádost o vymožení daní, které estonskému státu dlužila finská společnost Metirato Oy (dále jen „Metirato“), a to na základě pravidel o vzájemné pomoci dle směrnice 2010/24/EU ( 2 ). Na základě této žádosti zahájily finské orgány proti společnosti Metirato řízení o nuceném vymožení pohledávky. V rámci téhož řízení finské orgány rovněž vymáhaly daně, které Metirato dlužila finskému státu. Metirato zaplatila finským orgánům určitou peněžní částku. Finské orgány převedly příslušnou část této sumy estonským orgánům.

2.

V roce 2013 bylo proti společnosti Metirato ve Finsku zahájeno insolvenční řízení. Insolvenční správce následně podal v tomto řízení žalobu k Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) (dále jen „předkládající soud“), kterou se domáhal vrácení platby zaplacené předtím společností Metirato v průběhu řízení o nuceném vymožení pohledávky ve Finsku.

3.

Právě v rámci řízení o této žalobě, pokud jde o otázku vrácení částky převedené ve prospěch estonských orgánů, má předkládající soud pochybnosti o výkladu směrnice 2010/24. Klade si konkrétně otázku, zda tato směrnice určuje, který členský stát by měl být pasivně legitimován, tedy být v postavení žalovaného, v řízení o žalobě o vrácení uvedené částky: Finsko nebo Estonsko?

4.

Článek 13 odst. 1 směrnice 2010/24 stanoví:

„Pro účely vymáhání pohledávky v dožádaném členském státě se pohledávka, která je předmětem žádosti o vymáhání, považuje za pohledávku dožádaného členského státu, není-li v této směrnici stanoveno jinak. Dožádaný orgán využije pravomoci a postupy stanovené podle právních a správních předpisů dožádaného členského státu, které se vztahují na pohledávky vzniklé v souvislosti se stejnou daní či stejným poplatkem nebo v případě jejich neexistence s obdobnou daní či obdobným poplatkem, není-li v této směrnici stanoveno jinak.

[…]

Dožádaný členský stát není povinen přiznat pohledávkám jiných členských států přednostní postavení přiznávané obdobným pohledávkám vzniklým v daném členském státě, pokud se dotyčné členské státy nedohodly jinak, nebo nestanoví-li právo dožádaného členského státu jinak. Členský stát, který přizná přednostní postavení pohledávkám jiného členského státu, nesmí odmítnout přiznat za stejných podmínek stejné přednostní postavení stejným nebo podobným pohledávkám dalších členských států.

Dožádaný členský stát vymáhá pohledávku ve své vlastní měně.“

5.

Dle článku 13 odst. 5 směrnice platí, že „dožádaný orgán předá dožadujícímu orgánu vymožené částky pohledávky a úroku podle odstavců 3 a 4 tohoto článku“.

6.

Článek 14 předmětné směrnice uvádí:

„1.   Spory týkající se pohledávky, původního dokladu o vymahatelnosti pohledávky v dožadujícím členském státě nebo jednotného dokladu o vymahatelnosti pohledávky v dožádaném členském státě a spory týkající se platnosti doručení učiněného příslušným orgánem dožadujícího členského státu spadají do pravomoci příslušných orgánů dožadujícího členského státu. Napadne-li zúčastněná osoba v průběhu vymáhání pohledávky pohledávku, původní doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožadujícím členském státě nebo jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožádaném členském státě, dožádaný orgán tuto osobu informuje, že musí podat žalobu k příslušnému orgánu dožadujícího členského státu v souladu s jeho platnými právními předpisy.

2.   Spory týkající se opatření k vymáhání pohledávek přijatých v dožádaném členském státě nebo spory týkající se platnosti doručení učiněného příslušným orgánem dožádaného členského státu musí být předloženy příslušnému orgánu dožádaného členského státu v souladu s jeho právními předpisy.

[…]“

7.

Dle prvního pododstavce § 5 laki takaisinsaannista konkurssipesään (758/1991) [zákon o vracení majetku do majetkové podstaty v insolvenčním řízení (758/1991)] má být právní jednání prohlášeno za neplatné, resp. zrušeno mimo jiné i tehdy, když je určitý věřitel tímto jednáním samostatně nebo ve spojení s jinými opatřeními nepřiměřeně zvýhodněn na úkor jiných věřitelů. Podmínkou prohlášení neplatnosti je v tomto případě to, že dlužník byl v době, kdy právní jednání učinil, v platební neschopnosti nebo právní jednání k jeho platební neschopnosti přispělo.

8.

Ustanovení § 10 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že zaplacení dluhu, k němuž došlo později než tři měsíce přede dnem splatnosti, musí být prohlášeno za neplatné, pokud se výše zaplaceného dluhu v poměru k majetkové podstatě úpadce jeví jako značná.

9.

Dle ustanovení § 23 téhož zákona platí, že insolvenční správce a někteří věřitelé mohou požadovat vrácení majetku do majetkové podstaty. Vrácení majetku se provádí zahájením soudního řízení nebo obranou proti podání žaloby. Tuto žalobu lze podat u käräjäoikeus (soud prvního stupně), který zahájil předmětné insolvenční řízení.

10.

Eesti Maksu- ja Tolliamet (Orgán správy daní a cel Estonské republiky) se po společnosti Metirato domáhal zaplacení daně a úroku z této daně ve výši 28754,50 eura. Dne 18. dubna 2012 podal estonský orgán správy daní a cel na základě směrnice 2010/24 u Suomen Verohallinto (finský orgán správy daní) žádost o vymáhání této částky.

11.

Na základě této žádosti zaslal finský orgán správy daní finským vykonávacím orgánům příslušným k provádění řízení o nuceném vymáhání dluhů podrobné údaje týkající se částky, která měla být vymožena pro estonský orgán správy daní a cel, jakož i vyčíslení částky daně, jež společnost Metirato dlužila finskému orgánu správy daní.

12.

Dne 12. února 2013 uhradila společnost Metirato finským vykonávacím orgánům dobrovolně ( 3 ) částku ve výši 17500 eur. Částka ve výši 15837,67 eura byla převedena finskému orgánu správy daní. Na základě žádosti Estonska o vymáhání pohledávky převedl finský orgán správy daní částku ve výši 15541,67 eura estonskému státu.

13.

Dne 23. dubna 2013 společnost Metirato dále zaplatila finským vykonávacím orgánům další částku ve výši 17803 eur.

14.

Dne 8. května 2013 zahájil Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) insolvenční řízení proti společnosti Metirato, a to na základě jejího vlastního návrhu.

15.

Dne 8. května 2014 podal insolvenční správce proti finskému orgánu správy daní žalobu u předkládajícího soudu, v níž se domáhal vrácení plateb v celkové výši 33707,67 eura, včetně částky 15541,67 eura převedené do Estonska. Insolvenční správce namítal s odvoláním na ustanovení § 5 zákona o odporovatelnosti právním jednáním v insolvenčním řízení, že finský orgán správy daní byl zaplacením daní dlouho po datu jejich splatnosti nespravedlivě upřednostněn v neprospěch ostatních věřitelů v době, kdy již byla společnost Metirato v úpadku. S odvoláním na ustanovení § 10 tohoto zákona insolvenční správce dále tvrdil, že v kritickém období od 25. ledna do 8. května 2013 zaplatila společnost Metirato na své daňové závazky částku, jejíž výše byla v poměru k majetkové podstatě značná.

16.

Žaloba o vrácení plateb směřovala v první řadě proti finskému orgánu správy daní. Nicméně pro případ, že tento orgán nebude ohledně částky 15541,67 eura převedené do Estonska považován za pasivně legitimovaný, uplatnil insolvenční správce pohledávku také vůči estonskému orgánu správy daní a cel.

17.

Finský orgán správy daní se proti žalobě podané insolvenčním správcem bránil mimo jiné námitkou, že není pasivně legitimován, neboť předmětem žaloby je požadavek na vrácení plateb přijatých Estonskem. Uvedl, že jednal pouze jako zástupce estonských orgánů, které požádaly o vzájemnou pomoc v souladu se směrnicí 2010/24, a že tato povinnost zanikla, jakmile byly daňové pohledávky vymoženy. Dále namítal, že vymožené plnění se nikdy nestalo majetkem finského státu, takže předmětná žaloba musí být podána proti estonskému orgánu správy daní a cel.

18.

Estonský orgán správy daní a cel se proti žalobě podané insolvenčním správcem rovněž bránil argumentací, že v předmětné věci nemůže být pasivně legitimován. Namítal, že dle ustanovení čl. 13 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 dané směrnice může být v řízení o takové žalobě pasivně legitimován pouze finský orgán správy daní.

19.

Předkládající soud konstatuje, že je nesporné, že má pravomoc a příslušnost tuto žalobu o vydání majetku projednat. Před projednáním merita sporu však musí soud rozhodnout o tom, zda má být ve vztahu k částce získané Finskem a převedené do Estonska na základě směrnice 2010/24 za žalovaného považován finský orgán správy daní, nebo estonský orgán správy daní a cel.

20.

Za těchto okolností se Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující otázky:

21.

Ve věci se písemně vyjádřily estonská a finská vláda a Evropská komise.

22.

Nejprve se budu zabývat první a třetí otázkou, které se přímo týkají problematiky pasivní legitimace v řízení o takové žalobě, jako je žaloba podaná ve věci v původním řízení, jíž se žalobce domáhal toho, aby byly do majetkové podstaty vráceny částky vymožené členským státem na žádost jiného členského státu na základě směrnice 2010/24 (A). Následně se budu věnovat druhé otázce, která míří na určení, zda se částky vymožené na základě mechanismu zakotveného v předmětné směrnici stávají majetkem dožádaného členského státu, a tudíž se rovněž nepřímo týká problému určení pasivně legitimovaného subjektu (žalovaného) v řízení o této žalobě (B).

23.

Který subjekt je pasivně legitimován v řízení o žalobě domáhající se vrácení částek vymožených členským státem (v tomto případě Finsko) na žádost jiného členského státu (v tomto případě Estonsko), pokud jde o ty z nich, které již byly v době podání žaloby v držbě onoho jiného členského státu? Dožadující členský stát (Estonsko), nebo dožádaný členský stát (Finsko)?

24.

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce poukazuje předkládající soud na dvě potenciálně relevantní ustanovení směrnice 2010/24. Prvním z těchto ustanovení je čl. 13 odst. 1, který stanoví, že „pro účely vymáhání pohledávky v dožádaném členském státě se pohledávka, která je předmětem žádosti o vymáhání, považuje za pohledávku dožádaného členského státu […] Dožádaný orgán využije pravomoci a postupy stanovené podle právních a správních předpisů dožádaného členského státu, které se vztahují na pohledávky vzniklé v souvislosti se stejnou daní či stejným poplatkem nebo v případě jejich neexistence s obdobnou daní či obdobným poplatkem […]“. Druhým ustanovením je čl. 14 odst. 2 směrnice, dle něhož „spory týkající se opatření k vymáhání pohledávek přijatých v dožádaném členském státě […] musí být předloženy příslušnému orgánu dožádaného členského státu v souladu s jeho právními předpisy“.

25.

Je zřejmé, že ustanovení zmiňovaná předkládajícím soudem (ani ostatní ustanovení směrnice) nenabízejí jasnou odpověď na otázku, kdo je pasivně legitimován v řízení o žalobě domáhající se vrácení částek vymožených členským státem na žádost jiného členského státu.

26.

Předběžnou otázkou je, zda se směrnice 2010/24 na daný problém vůbec vztahuje.

27.

Finská vláda je toho názoru, že na žalobu podanou v původním řízení se směrnice nepoužije, jelikož tato směrnice nezakotvuje normy upravující vracení majetku v rámci insolvenčního řízení. Toto řízení by se místo toho mělo řídit nařízením o úpadkovém řízení ( 4 ). Dle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení by finské právo, coby právo státu, kde bylo insolvenční řízení zahájeno, určovalo subjekt pasivně legitimovaný v původním řízení.

28.

Přestože s finskou vládou souhlasím, pokud jde o širší principiální problém určení právního předpisu, kterým se řídí insolvenční řízení obecně, nechápu, jak by mohlo nařízení o úpadkovém řízení ve spojení s použitelnými vnitrostátními normami insolvenčního práva poskytnout odpověď na konkrétní otázku vznesenou vnitrostátním soudem a proč by vlastně směrnice 2010/24 již neměla být na tuto otázku aplikovatelná.

29.

Insolvenční správce napadá platnost řízení o vrácení provedeného finskými orgány, jehož cílem bylo přinejmenším částečně uspokojení žádosti o vymožení pohledávky dle směrnice 2010/24. Insolvenční správce tvrdí, že by nucené vymožení daní provedené finskými orgány mělo být prohlášeno za neplatné na základě finské legislativy, konkrétně zákona o odporovatelnosti právním jednáním v insolvenčním řízení.

30.

Je pravda, že ono řízení o nuceném vymožení pohledávky bylo částečně „pouze vnitrostátním“ opatřením (za účelem vymožení daní, které společnost Metirato dlužila Finsku) a částečně se jednalo o opatření směřující k uspokojení žádosti o vymožení pohledávky podané estonskými orgány (za účelem vymožení daní, které společnost Metirato dlužila estonskému státu). Nicméně skutečnost, že se toto řízení rovněž týkalo vymožení vnitrostátních daní, dle mého názoru tomu, aby se na toto řízení o nuceném vymožení pohledávky jako celek pohlíželo v tom smyslu, že jde o opatření přijaté finskými orgány za účelem vyhovění žádosti o vymožení pohledávky podané Estonskem.

31.

Dle mého názoru tedy toto řízení o nuceném vymožení pohledávky splňuje definiční kritéria opatření k vymáhání pohledávek ve smyslu čl. 14 odst. 2 směrnice 2010/24 ( 5 ).

32.

Žalobou podanou v původním řízení insolvenční správce napadá dle finského práva platnost opatření k vymáhání pohledávek přijatého ve Finsku, které je dožádaným členským státem. Z důvodu této skutečnosti dle čl. 14 odst. 2 směrnice platí, že tato žaloba představuje spor, který musí být předložen příslušnému orgánu daného členského státu (konkrétně předkládajícímu soudu) v souladu s jeho právními předpisy.

33.

Soudní dvůr již uvedl, že příslušný orgán členského státu, kde se dožádaný orgán nachází, je nejvíce povolán k výkladu právních předpisů platných v tomto členském státě a zejména k posuzování zákonnosti, platnosti nebo správnosti opatření k vymáhání pohledávek v souladu s těmito právními předpisy ( 6 ).

34.

Stručně řečeno, uvedené řízení o nuceném vymáhání pohledávky bylo vedeno z důvodu a na základě směrnice 2010/24. Na vnitrostátní úrovni je nyní zpochybňován jeho průběh a výsledek, a to v kontextu následného insolvenčního řízení, je tedy de facto rozporováno opatření k vymáhání pohledávky přijaté předtím v dožádaném členském státě (čl. 14 odst. 2 směrnice). Přestože tedy směrnice 2010/24 neobsahuje konkrétní normu, která by stanovila, kdo by měl být pasivně legitimován v řízení o takové žalobě, jako je žaloba v tomto případě, kde po převodu vymožených částek je právnická osoba, která je zaplatila, prohlášena za osobu v úpadku, podle mého názoru zůstává směrnice jednoznačně použitelná na takový případ.

35.

Ačkoli směrnice 2010/24 mlčí v otázce určení žalovaného (pasivně legitimovaného subjektu), v rámci tohoto konkrétního skutkového stavu si lze přinejmenším teoreticky představit dva možné přístupy. Zjednodušeně řečeno by bylo možno je označit jako „rozhoduje pravomoc“ versus „rozhoduje tok peněz“.

36.

Nazíráno logikou prvního uvedeného přístupu, by v tomto případě byl napadán způsob výkonu veřejné moci na území členského státu. Insolvenční správce by se tedy v podstatě domáhal přezkumu legality vnitrostátního opatření, které (údajně v rozporu s vnitrostátními normami) zavázalo společnost povinností platit daně. Ve světle shora uvedeného by byl spor obdobné povahy klasickým sporem správního nebo daňového práva, přičemž pasivně legitimován by pak přirozeně byl orgán, který v daném případě tuto (vykonávací) moc vykonává.

37.

Druhý z uvedených přístupů staví na (spíše soukromoprávním) institutu vracení majetku. Předmětem žaloby by byl požadavek na vydání peněz a tato žaloba by stíhala toho, kdo v rozhodné době měl danou částku ve své držbě. Pasivně legitimovaným by se stal subjekt, který má v daném okamžiku předmětné částky ve své držbě.

38.

Ačkoli směrnice 2010/24 tuto konkrétní otázku neřeší, nemám nejmenší pochybnosti o tom, že ve světle obecné systematiky a logiky směrnice je správný přístup první. Domnívám se, že takováto žaloba v rozsahu, v němž zpochybňuje a napadá platnost opatření k vymáhání pohledávek přijatého orgány dožádaného členského státu a realizovaného v souladu s jeho vlastními právními předpisy, musí být podána proti orgánům tohoto státu.

39.

Směrnice 2010/24 zakotvuje společná pravidla upravující vzájemnou pomoc při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření ( 7 ). Jak je uvedeno v článku 7 odůvodnění směrnice, tato vzájemná pomoc může spočívat ve výměně informací (kapitola II směrnice, články 5 až 7), pomoci s doručováním dokumentů (kapitola III směrnice, články 8 a 9), nebo vymáhání pohledávek či přijímání předběžných opatření (kapitola IV směrnice, články 10 až 20).

40.

Ve všech třech případech upravuje směrnice nejen rozvržení pravomocí mezi orgány dožadujícího členského státu a orgány dožádaného členského státu, ale rovněž, coby obecné pravidlo, aplikaci legis auctoritatis, dle kteréžto zásady platí, že jednání učiněné orgány některého členského státu se řídí právem tohoto členského státu (a jejich platnost se tedy posuzuje podle tohoto práva) ( 8 ). To platí pro normy upravující výměnu informací ( 9 ), pomoc při doručování dokumentů ( 10 ) a zejména normy týkající se vymáhání pohledávek nebo přijímání předběžných opatření.

41.

Pokud jde o opatření k vymáhání pohledávek, poukazuji na skutečnost, že dle čl. 13 odst. 1 směrnice platí, že pohledávky, které jsou předmětem žádosti o vymáhání, je nutno považovat za pohledávky dožádaného členského státu a takto s nimi musí být zacházeno. Konkrétně platí, že dožádaný orgán využije pravomoci a postupy stanovené podle právních a správních předpisů dožádaného členského státu, které se vztahují na pohledávky vzniklé v souvislosti se stejnou nebo obdobnou daní či stejným nebo obdobným poplatkem.

42.

Pokud jde o předběžná opatření, z druhého pododstavce čl. 14 odst. 4 a z čl. 16 odst. 1 směrnice plyne, že tato opatření mohou být dožádaným členským státem přijata pouze v případě, že to připouští právní předpisy tohoto státu.

43.

Obecněji řečeno, článek 14 směrnice 2010/24 zakotvuje normy, jimiž se řídí spory vzniklé z aplikace této směrnice. Dle čl. 14 odst. 1 platí, že spory týkající se pohledávky nebo dokladů o vymahatelnosti pohledávky vystavených dožadujícím členským státem, jakož i spory týkající se platnosti doručení učiněného příslušným orgánem dožadujícího členského státu, spadají do pravomoci příslušných orgánů tohoto státu. Oproti tomu dle čl. 14 odst. 2 platí, že spory týkající se opatření k vymáhání pohledávek nebo platnosti doručení učiněného orgánem dožádaného členského státu musí být předloženy příslušnému orgánu dožádaného členského státu. Z rozhodnutí ve věci Kyrian vyplývá, že rozdělení pravomocí provedené v čl. 14 odst. 1 a 2 plyne ze skutečnosti, že každé z právních jednání nebo opatření, jichž se tato ustanovení týkají, podléhá jiným právním předpisům ( 11 ), konkrétně právním předpisům toho členského státu, jehož orgány učinily napadené jednání nebo přijaly napadené opatření. V důsledku této skutečnosti přezkoumává příslušný orgán každého členského státu pouze legalitu jednání učiněných a opatření přijatých orgány tohoto členského státu, a to ve světle právních předpisů tohoto státu ( 12 ).

44.

Třetí pododstavec čl. 14 odst. 4 rovněž nabízí zřetelný příklad aplikace pravidla lex auctoritatis v případech týkajících se příslušných orgánů oněch dvou dotčených členských států. První pododstavec čl. 14 odst. 4 stanoví, že jakmile je v dožadujícím členském státě podána žaloba dle čl. 14 odst. 1, je dožádaný orgán zásadně povinen pozastavit vymáhání pohledávky ve vztahu k napadené části pohledávky až do rozhodnutí příslušného orgánu v této věci. Dle třetího pododstavce čl. 14 odst. 4 však platí, že dožadující orgán může v souladu s právními předpisy a správní praxí platnými v dožadujícím členském státě dožádaný orgán požádat, aby vymáhal napadenou pohledávku nebo napadenou část pohledávky, pokud to dovolují platné právní předpisy a správní praxe dožádaného členského státu.

45.

Lze tedy uzavřít, že výše uvedená ustanovení jsou jasným dokladem obecné logiky směrnice: i) jednání učiněná a opatření přijatá některým členským státem se obecně řídí právními předpisy tohoto státu (lex auctoritatis); ii) jakýkoli spor týkající se těchto jednání nebo opatření musí být předložen příslušnému orgánu tohoto členského státu, který je posoudí ve světle svých vnitrostátních právních předpisů.

46.

Ze spojení těchto dvou bodů vyplývá určení pasivní legitimace v těchto případech poměrně přirozeně coby bod iii): v takovémto sporu může být pasivně legitimován pouze ten vnitrostátní orgán, který v daném případě vykonával předmětnou pravomoc (přijetím nebo zdržením se napadeného jednání nebo opatření).

47.

Pokud je tedy jako v předmětné věci napadáno opatření k vymáhání pohledávek přijaté orgány dožádaného členského státu, je ve skutečnosti napadána platnost výkonu veřejné moci tímto státem. Pasivně legitimován proto logicky musí být veřejnoprávní orgán dožádaného členského státu.

48.

Lze dodat, že tento závěr je rovněž v souladu se zásadou plné asimilace pohledávek zakotvené v čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/24. Dle tohoto ustanovení je nutno s pohledávkami, které jsou předmětem žádosti o vymáhání, zacházet tak, jako by to byly pohledávky dožádaného členského státu. Pokud mají být pohledávky z jiného členského státu plně asimilovány s vnitrostátními pohledávkami ve smyslu řízení o vymáhání (a dojde k zaplacení určité peněžní částky), je jedině logické, aby byly tyto pohledávky asimilovány s vnitrostátními pohledávkami i co do rozporování některého aspektu týkajícího se tohoto vymáhání (a může-li potenciálně dojít k výplatě této peněžní částky). Plná asimilace vyžaduje asimilaci v obou směrech. Proto platí, že tak, jak by k tomu došlo v případě námitky týkající se jakéhokoli (vykonávacího) opatření přijatého orgány některého členského státu, musí být z povahy věci pasivně legitimován orgán, který ono napadené opatření (k vymáhání) přijal.

49.

Právě nastíněný přístup považuji za správný i z hlediska možných alternativ a na základě jejich stručného posouzení. Pokud by taková žaloba, jaká byla podána ve věci v původním řízení, byla podána proti členskému státu, který o vymožení pohledávky požádal, zejména z toho důvodu, že peněžní částka, o kterou ve věci šlo, byla následně ve prospěch tohoto státu převedena, pak by žaloba o vrácení měla být podána proti tomu státu, který má dané peníze ve své držbě ( 13 ). V takovém případě by obě fóra, kde by takováto žaloba mohla být potenciálně podána, vedla k poněkud pochybným výsledkům.

50.

První možností by bylo podat žalobu proti dožadujícímu členskému státu před soudy tohoto státu. V našem případě by to znamenalo, že estonské soudy by projednávaly žalobu proti estonským orgánům na základě jednání (údajně vadného opatření k vymáhání pohledávky) učiněného finskými orgány ve Finsku. Navíc by pravidla platná pro tuto žalobu plynula z finského zákona o odporovatelnosti právních jednání v insolvenčním řízení, kterého se dovolával insolvenční správce, aby rozporoval platby provedené společností Metirato v rámci řízení o nuceném vymožení pohledávky vedeném finskými orgány. Tato procesní cesta by patrně mohla vycházet z estonského práva, například jeho vnitrostátních norem upravujících civilní delikty nebo bezdůvodné obohacení. Nicméně opět platí, že by tato žaloba proti Estonsku musela být posuzována na základě jednání učiněného finskými orgány ve Finsku.

51.

Je poměrně zřejmé, že by takový postup vedl nejen k poněkud pozoruhodnému rozštěpení fóra a práva – nemluvě o chaosu, který by takový postup způsobil –, ale rovněž by to de facto znamenalo, že estonské soudy musí přezkoumávat legalitu výkonu veřejné moci finskými orgány ve Finsku, což je postup, který Soudní dvůr v jiném kontextu nedávno odmítl ( 14 ).

52.

Druhá možnost, tedy podání žaloby proti dožadujícímu členskému státu u soudů dožádaného členského státu, by byla obdobně problematická. První (sám o sobě těžko překonatelný) problém by v takovém případě vznikl v důsledku existence zásady jurisdikční imunity, která znamená, že stát nemůže být žalován u soudů jiného státu ( 15 ). Je pravda, že Soudní dvůr připustil, že „za současného stavu mezinárodní praxe není tato imunita absolutní, ale je obvykle přiznávána, jestliže jsou předmětem sporu svrchované úkony vykonávané iure imperii. Naproti tomu ji lze vyloučit, jsou-li předmětem žaloby acta iure gestionis, které nespadají do výkonu veřejné moci“ ( 16 ). Nicméně v našem případě míří žaloba na řízení o nucené vymáhání daní, což se nepochybně týká svrchovaných úkonů vykonávaných iure imperii, a to jak z procesního hlediska (jelikož jde o nucené vymáhání), tak z materiálního hlediska (jelikož jde o vymáhání daní). Jurisdikční imunita by tudíž v tomto případě bránila možnosti podat u finských soudů žalobu proti Estonsku.

53.

Na základě výše uvedených důvodů jsem proto dospěl k závěru, že taková žaloba, jako je žaloba podaná ve věci v původním řízení, kterou žalobce napadá platnost opatření k vymáhání pohledávek přijatého orgány dožádaného členského státu v souladu s jeho vlastními právními předpisy, musí být podána proti tomuto státu, resp. jeho orgánům.

54.

Konečně bych rád podotkl, že ze závěru týkajícího se určení pasivní legitimace v případu, jako je tento, neplyne, že by – bude-li žaloba podaná insolvenčním správcem úspěšná – dožádaný členský stát, tedy Finsko, měl nést příslušné finanční důsledky. Z logiky směrnice 2010/24 totiž plyne, že je-li opatření k vymáhání pohledávky dlužníkem úspěšně napadeno, je dožadující členský stát povinen nahradit jakoukoli částku vymoženou dožádaným členským státem, která již byla dožadujícímu členskému státu převedena ( 17 ).

55.

V obecnější rovině platí, jak již Soudní dvůr zdůraznil, že směrnice 2010/24 vychází ze zásady vzájemné důvěry a že implementace systému vzájemné pomoci vytvořeného směrnicí závisí na existenci takové důvěry mezi dotčenými vnitrostátními orgány ( 18 ). Nutno dodat, že v případě jako je tento, se zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy uplatní obousměrně.

56.

Na jedné straně se od dožádaného členského státu očekává, že na žádost dožadujícího členského státu provede vymáhací řízení, aniž může učinit „jakýkoli úkon uznání, doplnění nebo nahrazení“, jak je uvedeno v čl. 12 odst. 1 směrnice. Dožádaný členský stát je proto v zásadě ( 19 ) nucen dožadujícímu členskému státu věřit a vyhovět jakékoli jím podané žádosti o vymožení pohledávky.

57.

Na druhou stranu tento jednodušší způsob vymáhání pohledávek založený na zásadě vzájemné důvěry rovněž znamená, že dožadující členský stát by měl nést následky v těch případech, kdy vznikne problém s vymáháním provedeným dožádaným členským státem. Je-li proto opatření k vymáhání pohledávky úspěšně napadeno, je dožadující členský stát povinen nahradit bez protestu a bez prodlení vymoženou peněžní částku, a to i v případě, že jej nelze činit za napadené opatření k vymáhání pohledávky odpovědným ( 20 ).

58.

Jinými slovy, vzájemná důvěra a loajální spolupráce mezi členskými státy je zásadou, která platí tak říkajíc za každého počasí. Platí nejen v případech slunečného počasí (kdy vše běží hladce a v kontextu této směrnice dochází k toku peněz), ale i v případech špatného počasí (kdy z důvodu případné chyby, které se dopustí jiný členský stát, je nutno dříve získané peníze vrátit).

59.

V druhé otázce se předkládající soud dotazuje, zda pohledávky dožadujícího členského státu, které byly vymoženy dožádaným členským státem, zůstávají samostatné a oddělené od majetku dožádaného členského státu, nebo zda s jeho vlastním majetkem splynou. Ve druhé větě této otázky předkládající soud patrně přeformuloval větu první a dotazuje se, zda účelem směrnice je výlučně zákaz znevýhodňování pohledávek jiného členského státu.

60.

Jsem nucen připustit, že mi není zcela jasné, jak přesně spolu tyto dvě části předmětné otázky souvisí. Není zřejmé, jakým způsobem by vzhledem k nastíněné zásadě plné asimilace prostupující celou směrnicí splynutí pohledávky dožádaného členského státu s pohledávkou dožadujícího členského státu, která byla rovněž vymožena ve stejném řízení o vymáhání pohledávek, mohlo nebo mělo vést ke znevýhodnění pohledávek jiného členského státu. Jelikož ohledně přesné spojitosti mezi první a druhou větou druhé položené otázky mohu pouze spekulovat, budu se těmto dvěma problémům věnovat zvlášť.

61.

První část druhé otázky je patrně odvozena z argumentace předestřené v původním řízení finskou vládou, že vymožený majetek se nikdy nestal majetkem finského státu, a proto je nutno předmětný nárok uplatnit proti estonskému orgánu správy daní a cel.

62.

Komise a finská vláda v tomto směru odkazují na čl. 13 odst. 5 směrnice 2010/24, dle něhož dožádaný orgán předá dožadujícímu orgánu vymožené částky pohledávky a případně úrok. Dle jejich názoru je nutno toto ustanovení vykládat tak, že vymožené částky je nutno vést odděleně od majetku dožádaného členského státu.

63.

Dle mého názoru však směrnice neřeší, zda peněžní částka vymožená dožádaným členským státem zůstává oddělena od jeho vlastního majetku nebo zda s ním splyne.

64.

Podíváme-li se konkrétně na ustanovení čl. 13 odst. 5 směrnice, nevidím prostor pro to, abychom toto ustanovení, které pouze upravuje poslední fázi procesu vyřizování žádosti o vymožení pohledávky zakotvené v článku 13, vykládali tak, že zakládá povinnost vést předmětné částky odděleně od majetku dožádaného členského státu nebo že připouští jejich splynutí s tímto majetkem. Toto ustanovení se jednoduše týká jiné záležitosti.

65.

Je pravda, že dle posledního pododstavce čl. 13 odst. 1 je dožádaný členský stát povinen vymoci předmětnou pohledávku ve své vlastní měně ( 21 ). Navíc dle čl. 23 odst. 1 prováděcího nařízení č. 1189/2011 platí, že částky poukázané dožadujícímu orgánu mají být převedeny v měně dožádaného členského státu a ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy byla pohledávka vymožena.

66.

Nad rámec těchto konkrétních ustanovení týkajících se převodu získaných peněžních částek však směrnice neurčuje právní, ekonomický ani účetní status těchto částek během doby následující po jejich vymožení od dlužníka a před převodem dožadujícímu členskému státu. Samotná skutečnost, že jsou tyto částky vymoženy v měně dožádaného členského státu a v této měně i převedeny, nutně neznamená, že tyto částky splynou (či nesplynou) s majetkem dožádaného členského státu. To je jednoduše záležitost, kterou si určí každý členský stát sám, za podmínky že dodrží svou povinnost poukázat ve lhůtě 2 měsíců vymožené částky a příslušný úrok.

67.

V každém případě je potřeba poukázat na skutečnost, že i kdyby byly tyto částky vedeny odděleně od majetku dožádaného členského státu, nemělo by to dle mého názoru žádný vliv na odpověď, kterou je potřeba dát na otázku týkající se pasivní legitimace v řízení o takové žalobě, jaká byla podána v původním řízení. Pokud bychom měli první část druhé otázky chápat jako variantu problému pasivní legitimace ( 22 ), pak z důvodů uvedených výše v oddílu A trvám na tom, že bez ohledu na jakékoli přijaté účetní standardy musí být v řízení o takové žalobě pasivně legitimován dožádaný členský stát.

68.

Přejdeme-li nyní k druhé části druhé otázky, v níž se předkládající soud ptá, zda je účelem směrnice výlučně zákaz znevýhodňování pohledávek jiného členského státu, poukazuji na skutečnost, že zásada plné asimilace zakotvená v prvním pododstavci čl. 13 odst. 1 směrnice znamená, že pohledávky jiných členských států je nutno považovat za pohledávky dožádaného členského státu, zejména s ohledem na pravomoci a postupy stanovené podle právních předpisů dožádaného členského státu, které se vztahují na stejné nebo obdobné pohledávky.

69.

Třetí pododstavec čl. 13. odst. 1 zakotvuje výjimku z této zásady, když dožádaný členský stát není povinen přiznat pohledávkám jiných členských států přednostní postavení přiznávané obdobným pohledávkám vzniklým v daném členském státě, pokud se dotyčné členské státy nedohodly jinak, nebo nestanoví-li právo dožádaného členského státu jinak. Toto je patrně jediná výjimka z obecného pravidla zakotveného v prvním pododstavci čl. 13 odst. 1, a tudíž z pravidla, dle kterého dožádaný členský stát nesmí s pohledávkami jiných členských států zacházet méně příznivě, než by zacházel se svými vlastními obdobnými nebo stejnými pohledávkami.

70.

Zásada plné asimilace však nemá dle mého názoru vliv na otázku, zda peněžní částka vymožená dožádaným členským státem zůstane oddělena od jeho vlastního majetku nebo zda s ním splyne. S přihlédnutím k tomuto výkladu proto druhá část druhé otázky nemění nic na závěru, k němuž jsem dospěl ohledně první části této otázky, a nemění nic ani na odpovědi, kterou jsem Soudnímu dvoru navrhl jako odpověď na první a třetí otázku.

71.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) takto:

„Směrnici Rady 2010/24 ze dne 16. března 2010 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření je nutno vykládat v tom smyslu, že taková žaloba, jako je žaloba podaná ve věci v původním řízení, kterou žalobce napadá platnost opatření k vymáhání pohledávek přijatého orgány dožádaného členského státu v souladu s jeho vlastními právními předpisy, musí být podána proti tomuto státu, resp. jeho orgánům.“