1

Kasačními opravnými prostředky se Ferriera Valsabbia SpA a Valsabbia Investimenti SpA (dále dohromady jen „Valsabbia“) ve věci C‑86/15 P a Alfa Acciai Spa (dále jen „Alfa“) ve věci C‑87/15 P (společně tyto účastnice dále označované jako „navrhovatelky“) domáhají zrušení rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 9. prosince 2014, Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti v. Komise (T‑92/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1032) a Alfa Acciai v. Komise (T‑85/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1037) (dále společně jen „napadené rozsudky“), kterými byly zamítnuty jejich žaloby na neplatnost rozhodnutí Komise C(2009) 7492 final ze dne 30. září 2009 týkající se porušení článku 65 UO (COMP/37.956 – Výztuže do betonu – opětovné přijetí, dále jen „rozhodnutí z 30. září 2009“) ve znění rozhodnutí Komise C(2009) 9912 final ze dne 8. prosince 2009 (dále jen „pozměňující rozhodnutí“) (rozhodnutí z 30. září 2009 ve znění pozměňujícího rozhodnutí, dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Skutečnosti předcházející sporům jsou vylíčeny v bodech 20 až 25 napadených rozsudků.

3

V rozhodnutí ze dne 30. září 2009, měla Komise zejména za to, že nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) musí být vykládáno tak, že jí po 23. červenci 2002 umožňuje konstatovat a sankcionovat kartelové dohody, které spadají do působnosti Smlouvy o ESUO ratione materiae a ratione temporis. Uvedla, že toto rozhodnutí bylo přijato v souladu s procesními pravidly Smlouvy o ES, jakož i uvedeného nařízení a že hmotněprávní ustanovení, která již nejsou v okamžiku přijetí aktu platná, mohou být použita podle zásad upravujících časovou posloupnost norem s výhradou použití obecné zásady lex mitior.

4

Článek 1 uvedeného rozhodnutí konkrétně stanoví, že navrhovatelky porušily čl. 65 odst. 1 UO tím, že se v průběhu období od 6. prosince 1989 do 27. června 2000 účastnily, pokud jde o společnosti Valsabbia, a od 6. prosince 1989 do 4. července 2000, pokud jde o společnost Alfa, trvající dohody nebo jednání ve vzájemné shodě týkajících se výztuží do betonu ve formě tyčí nebo svitků, jejichž účelem nebo důsledkem bylo stanovení cen a omezení nebo kontrola výroby nebo prodeje na společném trhu. Článkem 2 téhož rozhodnutí uložila Komise společnostem Valsabbia a Alfa pokuty ve výši 10,25 milionu eur a 7,175 milionu eur.

5

Dopisy zaslanými mezi 20. a 23. listopadem 2009 osm z jedenácti společností, kterým bylo určeno rozhodnutí z 30. září 2009, včetně navrhovatelek, oznámilo Komisi, že příloha tohoto rozhodnutí, jak byla doručena jeho adresátům, neobsahovala tabulky ilustrující výkyvy cen.

6

Dne 8. prosince 2009 přijala Komise pozměňující rozhodnutí, které v příloze zahrnovalo chybějící tabulky a opravovalo číselné odkazy na tyto tabulky v osmi poznámkách pod čarou. Pozměňující rozhodnutí bylo navrhovatelkám oznámeno dne 9. prosince 2009.

7

Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 17. a 18. února 2010 podaly navrhovatelky žaloby, kterými se domáhaly zrušení sporného rozhodnutí v částech, které se jich týkají.

8

Na podporu svých žalob navrhovatelky formálně uvedly čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z překročení pravomoci Komisí, zadruhé z porušení článků 14 a 33 nařízení č. 1/2003, článků 10 a 14 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2004, L 123, s. 18), jakož i práva na obhajobu, zatřetí z porušení čl. 65 odst. 1 UO a z nesprávného výkladu pojmu jediné a trvající protiprávní jednání a začtvrté z pochybení při určení výše pokuty (určení výchozí částky a neuznání polehčujících okolností) a z nepřiměřené délky správního řízení. V úvodní části týkající se „zvláštností obsahu sporného rozhodnutí“ navrhovatelky rovněž uvedly možné porušení zásady kolegiality.

9

Napadenými rozsudky zamítl Tribunál žaloby navrhovatelek.

10

V kasačních opravných prostředcích navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:

11

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

12

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 7. června 2016 byly věci C‑86/15 P a C‑87/15 P spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

13

Ústní část řízení byla ukončena dne 8. prosince 2016 po přednesení stanoviska generálního advokáta. Dopisem ze dne 27. ledna 2017 došlým kanceláři Soudního dvora téhož dne, požádala Komise o znovuotevření ústní části řízení a o založení skutkových informací obsažených v její žádosti, jakož i k ní připojených dokumentů, do spisu.

14

Na podporu své žádosti Komise v podstatě uvádí, že Soudní dvůr dostatečně neobjasnil skutkové okolnosti týkající se slyšení z 13. června a 30. září 2002, na kterých generální advokát založil své stanovisko, přičemž tyto okolnosti nebyly mezi účastníky řízení speciálně projednány.

15

Článek 83 jednacího řádu Soudního dvora umožňuje Soudnímu dvoru, aby kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídil znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li být věc rozhodnuta na základě právního argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán.

16

Je však třeba připomenout, že předmět kasačního opravného prostředku je zásadně určen důvody a argumenty přednesenými účastníky řízení. V projednávaném případě měli účastníci řízení možnost tyto důvody a argumenty dostatečně projednat ve svých spisech účastníků řízení a při společném jednání dne 20. října 2016 ve věcech C‑85/15 P až C‑89/15 P.

17

Za těchto okolností má Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta za to, že není namístě nařídit znovuotevření ústní části řízení.

18

Na podporu svých kasačních opravných prostředků navrhovatelky uvádí sedm důvodů vycházejících zaprvé z porušení článku 10 nařízení č. 773/2004 a práva na obhajobu z důvodu nezaslání nového oznámení námitek, zadruhé z porušení článku 14 nařízení č. 773/2004 a práva na obhajobu z důvodu neúčasti zástupců členských států na slyšení, zatřetí z porušení zásady kolegiality z důvodu přijetí neúplného rozhodnutí, začtvrté z porušení článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) vykládaného ve světle článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, co se týče práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zapáté z porušení článku 65 UO, z nesprávného výkladu pojmu trvající kartelové dohody, jakož i z nedostatečného a rozporného odůvodnění, zašesté z porušení článku 47 Listiny v rozsahu, v němž Tribunál zamítl snížení pokuty pro nepřiměřenou délku správního řízení, jakož i z nedostatečného odůvodnění a rozporného odůvodnění, a zasedmé z porušení článků 23 a 31 nařízení č. 1/2003, pokynů o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171), zásad rovného zacházení a proporcionality, jakož i nedostatečného odůvodnění.

19

Prvním a druhým důvodem, které je třeba zkoumat dohromady, se navrhovatelky dovolávají porušení článků 10 a 14 nařízení č. 773/2004, jakož i práva na obhajobu, v rozsahu, v němž měl Tribunál v napadených rozsudcích za to, že Komise nebyla povinna jim před přijetím sporného rozhodnutí zaslat nové oznámení námitek a konat slyšení v přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států. Tvrdí, že vzhledem k oznámení záměru v dopise ze dne 30. června 2008 přijmout toto rozhodnutí v souladu s procesními pravidly stanovenými v nařízeních č. 1/2003 a 773/2004, byla Komise povinna tato pravidla dodržet.

20

Pokud jde o absenci nového oznámení námitek, Komise tvrdí, že sporné rozhodnutí včetně sankcí přijatých vůči navrhovatelkám zcela odpovídalo právnímu posouzení, které bylo uvedeno v oznámení námitek a doplňujícím oznámení námitek, k nimž měly navrhovatelky možnost se vyjádřit. Tribunál proto správně v bodě 128 napadených rozsudků zdůraznil, že Komise již informovala dotyčné podniky o důsledcích, které zamýšlí vyvodit z uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, zejména co se týče volby právního základu, v doplňujícím oznámení námitek a že navrhovatelky měly možnost se k této otázce vyjádřit. Podle Komise tyto úvahy samy o sobě stačí k zamítnutí argumentu, podle něhož měl Tribunál vytknout Komisi přijetí sporného rozhodnutí bez zaslání nového oznámení námitek podnikům.

21

V tomto ohledu Komise zdůrazňuje, že odkaz ve sporném rozhodnutí na čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, který nahradil čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 uvedený v doplňujícím oznámení námitek a je totožného znění, je důsledkem zrušení rozhodnutí z roku 2002. Tribunál měl proto v bodech 133 a 134 napadených rozsudků správně za to, že vzhledem k tomu, že po zrušení rozhodnutí přistoupila Komise k nápravě v něm konstatovaných pochybení a přijala totožné rozhodnutí, které není těmito vadami stiženo, týká se toto rozhodnutí stejných námitek, k nimž se již podniky vyjádřily, takže Komise již neměla povinnost umožnit dotyčným podnikům, aby se vyjádřily k výběru právního základu použitého k uložení pokut stanovených ve sporném rozhodnutí.

22

Pokud jde o dopis ze dne 30. června 2008, Tribunál podle Komise připustil, že chránil právo navrhovatelek na obhajobu nad rámec požadavků stanovených nařízením č. 773/2004. Pouze pro úplnost Tribunál v bodě 129 napadených rozsudků dodal, že dotčený dopis v každém případě umožnil navrhovatelkám, aby uvedly svá vyjádření.

23

Podle Komise je druhý důvod v rozsahu, v němž se týká otázky, zda zástupci členských států byli či nebyli pozváni na slyšení v souladu s článkem 14 nařízení č. 773/2004, nepřípustný, neboť se týká skutkové okolnosti.

24

Ve věci samé Komise tvrdí, že Tribunál správně v bodech 147 a 148 napadených rozsudků potvrdil, že zcela respektovala platná procesní pravidla, neboť úkony, které učinila, plně odpovídají pravidlům upravujícím časovou působnost procesních norem. Nepřítomnost zástupců členských států na slyšení dne 13. června 2002 týkajícího se oznámení námitek je totiž vysvětlena skutečností, že jejich účast nebyla stanovena v pravidlech Smlouvy o ESUO. Stejně tak je přítomnost těchto zástupců na slyšení dne 30. září 2002 po zaslání doplňujícího oznámení námitek v souladu s procesními pravidly nově použitelné Smlouvy o ES.

25

Komise také uvádí, že ačkoli navrhovatelky tvrdí opak, v dopise ze dne 30. června 2008 neuvedla, že chtěla použít nařízení č. 1/2003 a č. 773/2004 rovněž na řízení po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, což by bylo nemožné. Také neprováděla řízení sui generis, ale vycházela z řízení použitelného v době úkonu v souladu se zásadou o časové posloupnosti procesních norem.

26

Pokud jde o námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí ve vztahu k druhému důvodu, stačí konstatovat, že se tento důvod netýká skutkové otázky, a to zda byly či nebyly pozvány orgány pro hospodářskou soutěž členských států na slyšení ve dnech 13. června a 30. září 2002, avšak právní otázky spočívající v tom, zda Komise porušila článek 14 nařízení č. 773/2004, když před přijetím sporného rozhodnutí nekonala slyšení v souladu s tímto ustanovením. V důsledku toho musí být uvedená námitka nepřípustnosti zamítnuta.

27

Co se týče prvního a druhého důvodu ve věci samé, je třeba připomenout, že v rámci řízení vedoucího k přijetí rozhodnutí z roku 2002 zaslala Komise dotčeným podnikům včetně navrhovatelek dne 26. března 2002 oznámení námitek na základě článku 36 UO. Slyšení týkající se těchto námitek se konalo dne 13. června 2002. Je nesporné, že zástupci členských států k účasti na tomto slyšení pozvání nebyli, přičemž taková účast nebyla stanovena v tehdy platné Smlouvě o ESUO.

28

Po uplynutí platnosti této Smlouvy zaslala Komise dne 12. srpna 2002 uvedeným podnikům doplňující oznámení námitek založené na čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17, ve kterém vysvětlila svůj postoj ve vztahu k dotčené změně právního rámce a vyzvala tyto podniky, aby se k uvedeným doplňujícím námitkám vyjádřily. Dne 30. září 2002 se konalo slyšení za přítomnosti zástupců členských států podle čl. 11 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 2842/98 ze dne 22. prosince 1998 o slyšení stran v určitých jednáních podle článků [81] a [82] Smlouvy o ES (Úř. věst. 1998, L 354, s. 18).

29

Po zrušení rozhodnutí z roku 2002 informovala Komise dopisem ze dne 30. června 2008 navrhovatelky a další dotčené podniky o svém záměru přijmout toto rozhodnutí znovu na základě nařízení č. 1/2003 jakožto právního základu v souladu s procesními pravidly stanovenými v tomto nařízení.

30

Vzhledem k tomuto procesnímu vývoji, je třeba přezkoumat, zda Komise na rozdíl od závěru učiněného Tribunálem zejména v bodech 142 a 152 napadených rozsudků porušila články 10 a 14 nařízení č. 773/2004 tím, že navrhovatelkám před přijetím sporného rozhodnutí nezaslala nové oznámení námitek a nekonala nové slyšení za přítomnosti orgánů pro hospodářskou soutěž členských států.

31

Judikatura je ustálena v závěru, podle něhož se procesní pravidla obecně považují za použitelná ke dni, kdy vstoupí v platnost (rozsudky ze dne 29. března 2011, ArcelorMittal Luxembourg v. Komise a Komise v. ArcelorMittal Luxembourg a další, C‑201/09 P a C‑216/09 P, EU:C:2011:190, bod 75 a citovaná judikatura; ze dne 29. března 2011, ThyssenKrupp Nirosta v. Komise,C‑352/09 P, EU:C:2011:191, bod 88, a ze dne 11. prosince 2012, Komise v. Španělsko,C‑610/10, EU:C:2012:781, bod 45), a to i v řízení, které bylo zahájeno před tímto datem, ale pokračuje i po něm (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2012, Komise v. Španělsko,C‑610/10, EU:C:2012:781, bod 47).

32

V projednávaném případě vzhledem k tomu, že bylo sporné rozhodnutí přijato na základě čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, mělo řízení vedoucí k uvedenému rozhodnutí probíhat v souladu s tímto nařízením, jakož i nařízením č. 773/2004, jehož právním základem je nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2011, ThyssenKrupp Nirosta v. Komise, C‑352/09 P, EU:C:2011:191, bod 90), bez ohledu na skutečnost, že bylo dotčené řízení zahájeno před vstupem nařízení č. 1/2003 v platnost.

33

Článek 10 odst. 1 a 2 nařízení č. 773/2004 spolu s čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003, který prvně uvedená ustanovení provádí, stanoví, že před přijetím rozhodnutí na základě zejména článku 7 posledně uvedeného nařízení, Komise zašle dotčeným stranám oznámení námitek, přičemž jim poskytne příležitost, aby byly ve lhůtě, kterou určí, slyšeny.

34

Tribunál přitom správně uvedl v bodech 125 a 126 napadených rozsudků, že Komise již v projednávaném případě zaslala navrhovatelkám oznámení námitek i doplňující oznámení námitek a nebylo sporu o tom, že se sporné rozhodnutí týká toliko jednání, ke kterému se navrhovatelky již vyjádřily v odpovědi na tato oznámení. Kromě toho, jak zdůrazňuje generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, neexistuje velký rozdíl, co se týče obsahu, mezi oznámením námitek učiněným v souladu s pravidly ESUO a oznámením námitek učiněným v souladu s nařízeními č. 17 a č. 1/2003. Zaslání nového oznámení námitek tedy nebylo nutné.

35

V tomto ohledu Tribunál správně odkazuje na bod 73 rozsudku ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, EU:C:2002:582), v němž je připomenuto, že jelikož zrušení unijního aktu nemá nezbytně vliv na přípravné akty, může být řízení směřující k nahrazení zrušeného aktu v zásadě provedeno znovu od bodu, v němž protiprávnost nastala.

36

Jak totiž konstatoval Tribunál v bodě 141 napadených rozsudků, rozhodnutí z roku 2002 bylo zrušeno z důvodu nedostatku pravomoci Komise k jeho přijetí na základě ustanovení Smlouvy o ESUO, která k datu přijetí tohoto rozhodnutí již pozbyla platnosti, takže přesně k tomuto datu nastala protiprávnost. Proto nemělo toto zrušení vliv na oznámení námitek ani na doplňující oznámení námitek.

37

V rozporu s názorem navrhovatelek není judikatura citovaná v bodě 35 tohoto rozsudku nepoužitelná na základě změny právního základu, na kterém byly přijaty pokuty, neboť dopady této změny právního základu již byly zohledněny v přípravných aktech. Jak totiž vyplývá z bodů 22 a 128 napadených rozsudků, Komise informovala navrhovatelky o důsledcích, které zamýšlí vyvodit z uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO v doplňujícím oznámení námitek založeném na čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17 a navrhovatelky měly možnost se k této otázce vyjádřit.

38

Kromě toho není rozporováno, že tyto důsledky nedoznaly žádných změn v souvislosti se zrušením nařízení č. 17 a vstupem v platnost nařízení č. 1/2003, jehož některá ustanovení jsou právním základem sporného rozhodnutí. V každém případě, jak uvedl generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, podle čl. 34 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a článku 19 nařízení č. 773/2004, jakožto přechodných ustanovení, si procesní akty a opatření podle nařízení č. 17 a č. 2842/98 zachovávají pro účely použití prvních nařízení nadále svoje účinky.

39

Je rovněž třeba zamítnout argument navrhovatelek, podle něhož zrušení rozhodnutí z roku 2002 z důvodu jeho právního základu svědčí o tom, že doplňující oznámení námitek zvolilo v tomto ohledu chybný přístup. Stačí totiž připomenout, že toto rozhodnutí bylo založeno pouze na čl. 65 odst. 4 a 5 UO, zatímco uvedené oznámení na nařízení č. 17.

40

Proto se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 141 a 142 napadených rozsudků uzavřel, že Komise neměla povinnost přijmout nové oznámení námitek.

41

Nicméně jak uvedl generální advokát v bodě 55 svého stanoviska, podle článku 12 nařízení č. 773/2004 poskytne Komise stranám, kterým určila oznámení námitek, možnost přednést ústně svá stanoviska při slyšení, pokud o to písemně požádají ve svém vyjádření. Vzhledem k tomu, že oznámení námitek a doplňující oznámení námitek nebyla ovlivněna zrušením rozhodnutí z roku 2002, je proto třeba zkoumat, jak vyplývá z bodu 36 tohoto rozsudku, zda Komise umožnila dotčeným stranám ústně přednést jejich stanoviska při slyšení vedeném v souladu s procesními požadavky nařízení č. 1/2003 a 773/2004, jak k tomu byla povinna.

42

V tomto ohledu, pokud jde o slyšení, která se konala v průběhu roku 2002, je nesporné, že slyšení ze dne 13. června 2002, kterého se neúčastnili zástupci členských států, přičemž taková účast nebyla stanovena v tehdy platné Smlouvě o ESUO, se týkalo věcné stránky věci, tedy jednání vytýkaných ze strany Komise podnikům, kterým bylo určeno oznámení námitek. To vyplývá zejména z bodů 379 až 382 sporného rozhodnutí, jakož i z bodu 148 napadených rozsudků.

43

Naproti tomu slyšení ze dne 30. září 2002, na které byli pozváni zástupci členských států v souladu s již použitelnými pravidly Smlouvy o ES, zejména čl. 11 odst. 2 nařízení č. 2842/98, se týkalo předmětu doplňujícího oznámení námitek, tedy právních následků uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO na pokračování řízení. To vyplývá z tohoto oznámení, které výslovně vyzvalo adresáty, aby sdělily svá stanoviska k doplňujícím námitkám. Komise dále v bodě 382 sporného rozhodnutí uvedla, že nepovažovala za nezbytné opakovat slyšení ze dne 13. června 2002 na základě ustanovení nařízení č. 17 a 1/2003, neboť toto slyšení, na které nebyli zástupci členských státu pozváni, bylo vedeno v souladu s tehdy platnými pravidly Smlouvy o ESUO. Mimoto na společném jednání ve věcech C‑85/15 P až C‑89/15 P Komise na dotaz Soudního dvora potvrdila, že doplňující oznámení námitek se nevracelo ke skutkovým okolnostem ani k důkazům, které jsou předmětem řízení.

44

Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci se zástupci členských státu neúčastnili slyšení týkajícího se věcné stránky věci, ale toliko slyšení, které se zabývalo právními následky vyplývajícími z uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO.

45

Avšak v souladu s judikaturou připomínanou v bodech 31 a 32 tohoto rozsudku, je-li rozhodnutí přijato na základě nařízení č. 1/2003, musí řízení vedoucí k tomuto rozhodnutí probíhat v souladu s procesními pravidly stanovenými tímto nařízením, i když bylo toto řízení zahájeno před jeho vstupem v platnost.

46

Z uvedeného vyplývá, že před přijetím sporného rozhodnutí byla Komise povinna podle článků 12 a 14 nařízení č. 773/2004 umožnit stranám přednést jejich argumenty na slyšení, na které pozvala orgány pro hospodářskou soutěž členských států. Proto nelze mít za to, že slyšení ze dne 13. června 2002 týkající se věcné stránky věci dostálo procesním požadavkům týkajícím se přijetí rozhodnutí na základě nařízení č. 1/2003.

47

Tribunál se proto dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 147 a 148 napadených rozsudků rozhodl, že Komise neměla před přijetím sporného rozhodnutí povinnost konat nové slyšení v souladu s článkem 14 nařízení č. 773/2004 s tím, že slyšení týkající se věcné stránky ze dne 13. června 2002, kterého se členské státy neúčastnily, bylo vedeno v souladu s tehdy platnou Smlouvou o ESUO s dodržením zásad upravujících časovou působnost právních předpisů.

48

Vzhledem k významu, jak zdůraznil generální advokát v bodech 56 a 57 svého stanoviska, konání slyšení na žádost dotčených stran v rámci řízení podle nařízení č. 1/2003 a 773/2004, na něhož jsou v souladu s čl. 14 odst. 3 druhého nařízení pozvány orgány pro hospodářskou soutěž členských států, představuje opomenutí takového slyšení porušení podstatných formálních náležitostí.

49

Pokud nebylo dodrženo právo na takové slyšení zakotvené v nařízení č. 773/2004, není nezbytné, aby podnik, jehož práva byla takto porušena, prokazoval, že porušení mohlo ovlivnit průběh řízení a obsah sporného rozhodnutí v jeho neprospěch.

50

Uvedené řízení je proto stiženo vadou bez ohledu na případné nepříznivé následky pro navrhovatelky, které z tohoto porušení mohly plynout (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. listopadu 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C‑553/10 P a C‑554/10 P, EU:C:2012:682, body 46 až 52, a ze dne 9. června 2016CEPSA v. Komise, C‑608/13 P, EU:C:2016:414, bod 36).

51

Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba vyhovět prvnímu a druhému důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelek a zrušit napadené rozsudky, aniž by bylo nutné zabývat se třetím a pátým až sedmým důvodem kasačního opravného prostředku.

52

Prostřednictvím čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil čl. 47 odst. 2 Listiny, neboť řízení u Tribunálu trvalo čtyři roky a deset měsíců a mezi koncem písemné části řízení a zahájením ústní části řízení uplynuly tři roky.

53

Pokud jde o složitost věcí, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál si již vzhledem k žalobám podaným proti rozhodnutí z roku 2002 byl vědom toho, že čtyři vznesené žalobní důvody, z toho dva procesní povahy, nevykazují zvláště vysoký stupeň obtížnosti, že žalobní důvod týkající se překročení pravomoci, co se týče použití nařízení č. 1/2003 jako právního základu, již byl Tribunálem zkoumán a potvrzen Soudním dvorem, že devět žalob bylo podáno proti spornému rozhodnutí a všechny byly podány v témže jednacím jazyce.

54

Co se týče jednání účastnic řízení, pak žádné prodloužení lhůt v průběhu řízení nežádaly. Kromě toho Tribunál nepřijal žádné organizační procesní opatření. I když byli dva soudci v průběhu řízení nahrazeni, soudce zpravodaj zůstal stejný.

55

Navrhovatelky se proto domáhají, aby Soudní dvůr zrušil napadené rozsudky v rozsahu, v němž jim ukládá pokutu, případně snížil její výši. Vzhledem k tomu, že byl takový návrh zamítnut Soudním dvorem v rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, Gascogne Sack Deutschland v. Komise (C‑40/12 P, EU:C:2013:768), tvrdí, že v projednávaném případě by tomu mohlo být jinak, pokud Soudní dvůr vyhoví ostatním důvodům kasačního opravného prostředku. Navrhovatelky se rovněž domáhají, aby Soudní dvůr určil, že došlo k porušení čl. 47 druhého pododstavce Listiny a že se jednalo o dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivci.

56

Komise uvádí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, neboť protiřečí tomu, co navrhovatelky uvedly u Tribunálu, tedy že jak vyplývá z bodu 362 rozsudku ze dne 9. prosince 2014, Ferriera Valsabbia a Valsabbia Investimenti v. Komise (T‑92/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1032), jakož i z bodu 345 rozsudku ze dne 9. prosince 2014Alfa Acciai v. Komise (T‑85/10, nezveřejněný, EU:T:2014:1037), považovaly za nepřiměřenou toliko délku řízení před Komisí, nikoli před Tribunálem.

57

Ve věci samé navrhuje Komise zamítnutí tohoto důvodu.

58

Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta. Jak měl Soudní dvůr již příležitost konstatovat, co se týče překročení přiměřené délky řízení Tribunálem, navrhovatel, který toto překročení u Tribunálu považuje za zásah do svých zájmů, není povinen namítat tento zásah okamžitě. Může případně počkat na konec řízení, aby znal jeho celkovou dobu trvání a disponoval všemi skutečnostmi nezbytnými k určení zásahu, který podle něj utrpěl (rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, Gascogne Sack Deutschland v. Komise, C‑40/12 P, EU:C:2013:768, bod 78). Z uvedeného vyplývá, že tvrzení navrhovatelek v průběhu řízení před Tribunálem týkající se délky jeho řízení, jim nemůže bránit v namítání nepřiměřené povahy této délky po skončení uvedeného řízení.

59

Pokud jde o návrh navrhovatelek na zrušení napadených rozsudků, případně snížení pokuty z důvodu údajně nepřiměřené délky téhož řízení, nebo dokonce na určení porušení čl. 47 druhého pododstavce Listiny Soudním dvorem, je třeba připomenout, že sankcí za porušení povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení unijním soudem, která ukládá rozhodnout věci, jež byly uvedenému soudu předloženy, v přiměřené lhůtě, je žaloba na náhradu škody podaná k Tribunálu, protože taková žaloba představuje účinný prostředek nápravy. Návrh na náhradu škody způsobené nedodržením přiměřené lhůty rozhodování Tribunálem nemůže být předložen přímo Soudnímu dvoru v rámci kasačního opravného prostředku, ale musí být předložen u samotného Tribunálu. Je věcí Tribunálu, který je příslušný podle čl. 256 odst. 1 SFEU, kterému byl předložen návrh na náhradu škody, aby rozhodl o takovém návrhu v jiném složení, než rozhodoval o sporu, který vedl k řízení, jehož délka je kritizována (rozsudek ze dne 9. června 2016, Repsol Lubricantes y Especialidades a další v. Komise, C‑617/13 P, EU:C:2016:416, body 98 a 99 a citovaná judikatura).

60

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelek proto musí být zamítnut.

61

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Pokud to soudní řízení dovoluje, může Soudní dvůr vydat sám ve věci konečné rozhodnutí.

62

Soudní dvůr má v projednávané věci k dispozici informace nezbytné ke konečnému rozhodnutí o žalobách znějící na neplatnost sporného rozhodnutí, které navrhovatelky podaly k Tribunálu.

63

V tomto ohledu stačí uvést, že z důvodů uvedených v bodech 27 až 50 tohoto rozsudku musí být sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká navrhovatelek, zrušeno pro porušení podstatných formálních náležitostí.

64

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, je-li opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

65

Článek 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky požadovaly náhradu nákladů řízení a měly v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci úspěch a žalobám podaným k Tribunálu bylo vyhověno, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení v prvním stupni i v řízení o kasačních opravných prostředcích.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: