Věc C-352/09 P

ThyssenKrupp Nirosta GmbH, dříve ThyssenKrupp Stainless AG

v.

Evropská komise

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh Společenství s plochými výrobky z nerezové oceli – Rozhodnutí, jímž se konstatuje, že byl porušen článek 65 UO po uplynutí doby platnosti smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Pravomoc Komise – Zásady nulla poena sine lege a překážky věci rozsouzené – Právo na obhajobu – Přičitatelnost protiprávního jednání – Přenesení odpovědnosti prohlášením – Promlčení – Spolupráce v průběhu správního řízení“

Shrnutí rozsudku

1.        Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Kartelové dohody podléhající ratione materiae a ratione temporis právnímu režimu Smlouvy o ESUO – Uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO – Zachování kontroly ze strany Komise, jednající v právním rámci nařízení č. 1/2003

(Článek 65 odst. 1 UO; nařízení Rady č. 1/2003)

2.        Akty orgánů – Časová působnost – Uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO – Rozhodnutí Komise přijaté vůči podniku po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO a týkající se skutečností předcházejících uplynutí doby platnosti uvedené smlouvy – Zásada legality trestných činů a trestů - Zásada legitimního očekávání – Dosah – Odpovědnost podniků za své jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže v kontextu nahrazení právního rámce Smlouvy o ESUO právním rámcem Smlouvy o ES – Hmotněprávní pravidla – Procesní pravidla

(Článek 65 odst. 1 a 5 UO; Listina základních práv Evropské unie, čl. 49 odst. 1; nařízení Rady č. 1/2003, čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2)

3.        Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Dosah – Absolutní překážka věci rozsouzené – Dosah

4.        Kasační opravný prostředek – Důvody – Odůvodnění rozsudku stižené porušením unijního práva – Výrok založený na jiných právních důvodech – Zamítnutí

5.        Hospodářská soutěž – Unijní pravidla – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Protiprávní jednání, kterého se dopustil subjekt, který i nadále existuje, a v němž pokračoval jiný subjekt, který byl jeho nástupcem v hospodářské činnosti na relevantním trhu – Přičtení protiprávního jednání tomuto jinému subjektu v celém rozsahu

(Článek 81 odst. 1 ES a čl. 230 čtvrtý pododstavec ES)

6.        Hospodářská soutěž – Správní řízení – Promlčení v záležitostech stíhání – Přičtení protiprávního jednání jiné právnické osobě, než která byla odpovědná za provozování podniku v době tohoto jednání

(Nařízení Rady č. 1/2003, čl. 25 odst. 1 až 6; obecné rozhodnutí č. 715/78, čl. 1 odst. 1 až 3)

7.        Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Snížení částky pokuty v důsledku spolupráce dotčeného podniku – Podmínky

(Sdělení Komise 96/C 207/04)

8.        Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Chybné posouzení skutkového stavu – Nepřípustnost – Přezkum posouzení skutkových okolností předložených Tribunálu Soudním dvorem – Vyloučení s výjimkou případu zkreslení

(Článek 225 odst. 1 ES a článek 229 ES; statut Soudního dvora, čl. 58 první pododstavec; nařízení Rady č. 1/2003, článek 31)

1.        Podle zásady, která je společná právním systémům členských států, jejíž původ lze vystopovat již v římském právu, je třeba v případě změny právní úpravy zajistit, nerozhodne-li se zákonodárce jinak, kontinuitu právních struktur. Tato zásada se použije na změny primárního unijního práva.

V tomto ohledu neexistuje žádný náznak toho, že by si zákonodárce Unie býval přál, aby koluzní jednání zakázaná podle Smlouvy o ESUO nebyla po uplynutí platnosti této smlouvy jakkoliv sankcionována. Návaznost smluv o ESUO, ES a FEU zaručuje z pohledu zajištění volné hospodářské soutěže, aby Komise mohla uložit sankci za každé jednání naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO, ať k němu došlo před 23. červencem 2002, dnem uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, nebo po tomto dni, a aby tomu tak bylo i nadále.

Za těchto okolností by bylo v rozporu s účelem a soudržností Smluv a neslučitelné s kontinuitou unijního právního řádu, kdyby Komise nebyla oprávněna zajišťovat jednotné použití norem vztahujících se ke Smlouvě o ESUO, které vyvolávají účinky i po uplynutí platnosti této smlouvy. Tribunál se proto nedopustil nesprávného právního posouzení, když nařízení č. 1/2003 vyložil tak, že Komisi umožňuje i po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO zjišťovat existenci kartelových dohod v odvětvích, které byly ratione materiae a ratione temporis v působnosti Smlouvy o ESUO, a tyto kartelové dohody sankcionovat.

(viz body 72–74, 77–78)

2.        Zásada legality trestných činů a trestů, tak jak je zakotvena zejména v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, vyžaduje, aby právní úprava Unie jasně vymezovala protiprávní jednání a sankce. Nadto zásada právní jistoty vyžaduje, aby taková právní úprava dotčeným osobám umožnila přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim uvedená úprava ukládá, a aby tyto osoby měly možnost jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho. V tomto ohledu vzhledem k tomu, že Smlouvy jasně vymezují protiprávní jednání i povahu a rozsah sankcí, které je možné za porušení pravidel hospodářské soutěže podniku uložit, není cílem zásady legality trestných činů a trestů a zásady právní jistoty zaručit podnikům, že jim pozdější změny právních základů a procesních ustanovení umožní vyhnout se jakékoli sankci za jejich dřívější protiprávní jednání.

Pokud jde o rozhodnutí Komise týkající se právního stavu, který byl dovršen před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO, a které bylo přijato vůči podniku po uplynutí platnosti uvedené smlouvy, Tribunál se nedopouští nesprávného posouzení tím, že dojde k závěru, že dodržování zásad, jimiž se řídí časová působnost právního předpisu, jakož i požadavky související se zásadou právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vyžadují použití hmotněprávních pravidel stanovených v čl. 65 odst. 1 a 5 UO na skutkové okolnosti projednávaného případu, které nastaly před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO a spadají do působnosti ratione materiae a ratione temporis této smlouvy. V tomto ohledu stanovil čl. 65 odst. 1 a 5 UO jasný právní základ pro uložení sankcí postihujících porušení pravidel hospodářské soutěže, takže s řádnou péči postupující podnik nemohl v jakémkoliv okamžiku nevědět o důsledcích svého jednání, ani počítat s tím, že by se v důsledku nahrazení právního rámce Smlouvy o ESUO právním rámcem Smlouvy o ES mohl vyhnout jakýmkoliv sankcím za porušení článku 65 UO, kterých se v minulosti dopustil.

Co se dále týče použitelných procesních ustanovení, Tribunál právem došel k závěru, že Komise je oprávněna vést řízení podle čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Ustanovení, které je právním základem aktu a které opravňuje unijní orgán k přijetí dotčeného aktu, totiž musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu a procesněprávní normy jsou obecně považovány za použitelné v okamžiku vstupu v platnost.

(viz body 79–83, 86–88)

3.        Zásada překážky věci rozsouzené má zásadní význam v unijním právním řádu i ve vnitrostátních právních řádech. Překážka věci rozsouzené se váže pouze ke skutkovým a právním otázkám, které byly skutečně nebo nutně rozhodnuty předmětným soudním rozhodnutím.

Pokud se unijní soud musí omezit na určení obsahu prohlášení učiněného podnikem, aby mohl konstatovat, že toto prohlášení směřuje k uskutečnění přenesení odpovědnosti za protiprávní jednání z jednoho podniku na jiný, rozhodnutí o legalitě této operace představuje obiter dictum, přesahující rámec sporu předloženého unijnímu soudu, kterým nebylo skutečně ani nutně rozhodnuto o právní otázce. Nemůže na něj proto být vázána překážka věci rozsouzené.

(viz body 123, 131–132)

4.        Vykazuje-li odůvodnění rozsudku Tribunálu porušení unijního práva, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, musí být kasační opravný prostředek zamítnut.

(viz bod 136)

5.        Fyzická nebo právnická osoba, která řídila podnik v době, kdy došlo k porušení pravidel hospodářské soutěže, v zásadě odpovídá za toto porušení, i když za provoz podniku ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího porušení již odpovídala jiná osoba. Pokud jde o to, za jakých okolností může být subjekt sankcionován za protiprávní jednání, přestože není jeho původcem, takovým případem je situace, kdy subjekt, který se protiprávního jednání dopustil, přestal právně nebo hospodářsky existovat, jelikož u sankce uložené podniku, který již nevykonává hospodářské činnosti, existuje riziko, že nebude mít odrazující účinek.

Potvrdí-li podnik vzniklý sloučením činností dvou společností prostřednictvím prohlášení výslovně svoji vůli převzít na sebe jako na podnik pokračující v hospodářských činnostech, jichž se týkala kartelová dohoda, odpovědnost za protiprávní jednání subjektu patřícího jedné z těchto společností pro účely pokuty, kterou mu může Komise uložit v rámci stíhání zahájeného z důvodu uvedené kartelové dohody, právní důsledek přenesení odpovědnosti, s nímž podnik uvedeným prohlášením souhlasil, je pro něho zcela konkrétní a předvídatelný.

Podnik, který na sebe tuto odpovědnost převzal, již od okamžiku, kdy mu Komise na základě tohoto prohlášení skutečně uložila pokutu, nemůže své prohlášení odvolat. Následná neodvolatelnost tohoto prohlášení však uvedenému podniku nebrání, aby prostřednictvím žaloby podané k unijním soudům zpochybnil výklad jeho obsahu nebo výslovné či konkludentní uznání skutkových a právních okolností během správního řízení před Komisí, jelikož tato neodvolatelnost nemůže omezit samotný výkon práva podat žalobu k Tribunálu, jež každé fyzické či právnické osobě přiznává čl. 230 čtvrtý pododstavec ES.

(viz body 143–144, 149–150, 153–155)

6.        Článek 1 odst. 1 obecného rozhodnutí č. 715/78 o promlčení v záležitostech stíhání a při výkonu práva podle Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli i čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1/2003 podřizují pravomoc Komise k ukládání pokut za porušení předpisů práva hospodářské soutěže promlčecí době v délce pěti let. Tato lhůta začíná podle čl. 1 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 2 nařízení č. 1/2003 běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání nebo kdy bylo ukončeno, a může být na základě článků 2 a 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 až 6 nařízení č. 1/2003 přerušena nebo zastavena.

Pokud jde o rozhodnutí Komise, kterým byla podniku, který na sebe převzal jakožto nabyvatel hospodářského subjektu odpovědnost za protiprávní jednání uvedeného subjektu, uložena pokuta za porušení pravidel hospodářské soutěže, promlčení musí být posuzováno pouze ve vztahu k podniku, který na sebe tuto odpovědnost převzal, jelikož rozhodnutí Komise ukládá pokutu pouze jemu. Zejména je sice pravdou, že některé úkony převáděného subjektu mohou mít i nadále účinky ve vztahu k odpovědnost přebírajícímu podniku a že promlčení, k němuž došlo ve vztahu k uvedenému subjektu, nemůže být vyloučeno přenesením odpovědnosti, neplyne z toho však, že by promlčení mělo být posuzováno ve vztahu k uvedenému subjektu.

(viz body 166–168)

7.        Snížení výše pokuty uložené za porušení pravidel hospodářské soutěže na základě sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod lze odůvodnit jen v případě, kdy lze mít za to, že poskytnuté informace a chování dotčeného podniku svědčí o skutečné spolupráci z jeho strany.

(viz bod 176)

8.        Pokud Tribunál rozhodne, že Komise měla správně za to, že podniku nemá být přiznáno další snížení pokuty nad rámec již poskytnutých 20 %, provádí, v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci přiznané na základě článku 229 ES článkem 31 nařízení č. 1/2003, posouzení skutkového stavu, které jako takové nepodléhá přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku.

V tomto ohledu z článku 225 ES a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že jedině Tribunál je příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a dále tento skutkový stav posoudit. Pokud Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a právních důsledků, které z něj Tribunál vyvodil. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora.

(viz body 179–180)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

29. března 2011(*)

„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh Společenství s plochými výrobky z nerezové oceli – Rozhodnutí, jímž se konstatuje, že byl porušen článek 65 UO po uplynutí doby platnosti smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Pravomoc Komise – Zásady nulla poena sine lege a překážky věci rozsouzené – Právo na obhajobu – Přičitatelnost protiprávního jednání –Přenesení odpovědnosti prohlášením – Promlčení – Spolupráce v průběhu správního řízení“

Obsah

I – Právní rámec

A – Ustanovení Smlouvy o ESUO

B – Ustanovení Smlouvy o ES

C – Nařízení (ES) č. 1/2003

D – Ustanovení týkající se stanovení výše pokuty

II – Skutečnosti předcházející sporu

III – Řízení před Soudem a napadený rozsudek

IV – Návrhová žádání účastnic řízení

V – K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

VI – Ke kasačnímu opravnému prostředku

A – K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku a první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z porušení zásad nulla poena sine lege a „určitosti“, a rovněž z nedostatku pravomoci Komise

1. Argumentace účastnic řízení

2. Závěry Soudního dvora

B – Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

1. K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z nesprávného právního posouzení postihujícího výklad Soudu týkající se bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise

a) Argumentace účastnic řízení

b) Závěry Soudního dvora

2. K prvnímu argumentu uplatňovanému na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z toho, že Soud nerespektoval dosah zásady překážky věci rozsouzené, a z porušení práva na obhajobu

a) K přípustnosti uvedeného argumentu

i) Argumentace účastnic řízení

ii) Závěry Soudního dvora

b) K věci samé

i) Argumentace účastnic řízení

ii) Závěry Soudního dvora

3. Ke druhému argumentu uplatňovanému na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z neexistence přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 a z porušení „zásady určitosti“

a) Argumentace účastnic řízení

b) Závěry Soudního dvora

C – Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení ustanovení, kterými se řídí promlčení

1. Argumentace účastnic řízení

2. Závěry Soudního dvora

D – K pátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení zásad, jimiž se řídí stanovení výše pokuty

1. Argumentace účastnic řízení

2. Závěry Soudního dvora

VII – K nákladům řízení

Ve věci C‑352/09 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora, podaný dne 2. září 2009,

ThyssenKrupp Nirosta GmbH, dříve ThyssenKrupp Stainless AG, se sídlem v Duisburgu (Německo), zastoupená M. Klusmannem, Rechtsanwalt, a S. Thomasem, Universitätsprofessor,

účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),

přičemž další účastnicí řízení je:

Evropská komise, zastoupená F. Castillem de la Torre a R. Sauerem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, A. Tizzano, J. N. Cunha Rodrigues, K. Lenaerts, J.-C. Bonichot, K. Schiemann, A. Arabadžev (zpravodaj) a J.-J. Kasel, předsedové senátů, E. Juhász, G. Arestis, A. Borg Barthet, T. von Danwitz a C. Toader, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: B. Fülöp rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. června 2010,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. října 2010,

vydává tento

Rozsudek

1        Svým kasačním opravným prostředkem se ThyssenKrupp Nirosta GmbH, dříve ThyssenKrupp Stainless AG, domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 1. července 2009, ThyssenKrupp Stainless v. Komise (T‑24/07, Sb. rozh. s. II‑2309, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud zamítl její návrh směřující ke zrušení rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2006 v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (Věc COMP/F/39.234 – Přirážka za slévání – znovupřijetí) (dále jen „sporné rozhodnutí“) i podpůrný návrh směřující ke snížení pokuty, která jí byla uložena sporným rozhodnutím.

2        Uvedeným rozhodnutím měla Evropská komise za to, že Thyssen Stahl AG (dále jen „Thyssen Stahl“) porušovala v období od 16. prosince 1993 do 31. prosince 1994 čl. 65 odst. 1 UO tím, že změnila a používala ve vzájemné shodě referenční hodnoty výpočtového vzorce přirážky za slévání, a na základě toho uložila společnosti ThyssenKrupp Stainless AG pokutu ve výši 3 168 000 eur.

I –  Právní rámec

A –  Ustanovení Smlouvy o ESUO

3        Článek 65 UO stanovil:

„1. Jsou zakázány veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které přímo nebo nepřímo vedou k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu, a to zejména:

a)      ke stanovování nebo určování cen;

b)      k omezování nebo kontrole výroby, technického rozvoje nebo investic;

c)      k rozdělování trhů, výrobků, zákazníků nebo zdrojů zásobování.

[...]

4.      Dohody nebo rozhodnutí zakázané na základě odstavce 1 tohoto článku jsou od počátku neplatné a nelze se jich dovolávat před žádným soudem členských států.

S výhradou žalob podaných k Soudnímu dvoru je Komise výlučně příslušná k rozhodování o souladu uvedených dohod a rozhodnutí s touto smlouvou.

5.      Podnikům, jež uzavřou od počátku neplatnou dohodu, které provádějí nebo se prostřednictvím rozhodčího řízení pokusí provádět smluvní pokuty, bojkot či jakýmkoli jiným prostředkem od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí, anebo dohodu, jejíž schválení bylo zamítnuto nebo odvoláno, nebo které získají schválení na základě vědomě nepravdivých nebo zkreslených informací, nebo které používají praktiky odporující odstavci 1, může Komise ukládat pokuty a penále nepřesahující dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, které jsou předmětem dohod, rozhodnutí nebo jednání odporujících tomuto článku, aniž je dotčena skutečnost, že je-li jejich předmětem omezení výroby, technického rozvoje nebo investic, zvyšuje se tato maximální výše na 10 % ročního obratu dotyčných podniků, jde-li o pokuty, a na 20 % denního obratu, jde-li o penále.“ (neoficiální překlad)

4        Podle článku 97 UO uplynula doba platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002.

B –  Ustanovení Smlouvy o ES

5        Článek 305 odst. 1 ES stanovoval:

„Ustanovení této smlouvy nemění ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů tohoto společenství a pravidla stanovená zmíněnou smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí.“

C –  Nařízení (ES) č. 1/2003

6        Podle článku 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1, Zvl. vyd. 08/02, s. 205) má Komise „pro účely použití článků 81 [ES] a 82 [ES] [...] pravomoci stanovené tímto nařízením“.

7        Článek 7 nařízení č. 1/2003, nadepsaný „Zjištění a ukončení protiprávního jednání“, stanoví:

„1.      Pokud Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s články 81 [ES] nebo 82 [ES], může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily. [...] Pokud má na tom Komise oprávněný zájem, může rovněž konstatovat, že [v minulosti] došlo k protiprávnímu jednání.

[…]“

8        Podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 může Komise rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud se úmyslně nebo z nedbalosti dopouštějí jednání v rozporu s články 81 ES 82 ES.

D –  Ustanovení týkající se stanovení výše pokuty

9        Bod D sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“) stanoví:

„1.      Pokud podnik spolupracuje, aniž jsou splněny všechny podmínky uvedené v [bodech] B a C, má nárok na 10% až 50% snížení výše pokuty, která by mu byla uložena, pokud by ke spolupráci nedošlo.

2.      Tak tomu může být zejména v případě, že:

–        před odesláním oznámení námitek podnik Komisi poskytne informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání protiprávního jednání,

–        po obdržení oznámení námitek podnik Komisi informuje, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění.“ (neoficiální překlad)

II –  Skutečnosti předcházející sporu

10      Skutkový základ sporu, jak je uveden v bodech 10 až 32 napadeného rozsudku, lze shrnout následujícím způsobem.

11      Krupp Thyssen Nirosta GmbH, společnost založená podle německého práva, vznikla dne 1. ledna 1995 spojením činností společností Thyssen Stahl a Fried Krupp AG Hoesch-Krupp v odvětví plochých výrobků z nerezové oceli. Thyssen Stahl i nadále nezávisle působila v jiných odvětvích. Ze společnosti Krupp Thyssen Nirosta GmbH se po několika změnách obchodní firmy stala ThyssenKrupp Stainless AG, a nakonec pak ThyssenKrupp Nirosta GmbH.

12      Nerezová ocel je zvláštním typem oceli, jež je v důsledku použití různých legovacích prvků (chrómu, niklu, molybdenu) odolná proti korozi. Nerezová ocel se používá ve formě plochých výrobků (plechy nebo role, válcované za tepla či za studena), nebo dlouhých výrobků (traverz, válcovaného drátu, profilů, válcovaných za tepla či tvářených), z nichž většina spadala do působnosti Smlouvy o ESUO.

13      Dne 16. března 1995 Komise požádala několik výrobců nerezové oceli, aby jí sdělili informace týkající se příplatku k ceně, známého pod názvem „přirážka za slévání“, stanoveného v závislosti na kurzech legovacích prvků, jež se připočítává k základní ceně nerezové oceli. Cena uvedených legovacích prvků má velký a značně proměnlivý podíl na výrobních nákladech. Na základě obdržených informací zaslala Komise dne 19. prosince 1995 19 podnikům oznámení námitek.

14      V prosinci 1996 a lednu 1997 některé podniky, mezi nimi i navrhovatelka a Thyssen Stahl, Komisi oznámily svou vůli spolupracovat. Dne 24. dubna 1997 zaslala Komise každému z dotyčných podniků, mezi nimi i navrhovatelce a společnosti Thyssen Stahl, nové oznámení námitek, na které oba tyto podniky odděleně odpověděly.

15      Navrhovatelka dopisem ze dne 23. července 1997 zaslaným Komisi (dále jen „prohlášení ze dne 23. července 1997“) sdělila toto:

„Co se týče řízení zmíněného v předmětu [Věc IV/35.814 − ThyssenKrupp Stainless], požadovali jste na právním zástupci společnosti [Thyssen Stahl], aby [navrhovatelka] výslovně potvrdila, že po převedení oblasti činnosti plochých výrobků z nerezové oceli společnosti [Thyssen Stahl] nese odpovědnost za úkony případně provedené společností [Thyssen Stahl] v rozsahu, v němž jsou dotčeny ploché výrobky z nerezové oceli, které jsou předmětem tohoto řízení, a to rovněž pro období až k roku 1993. Tímto dopisem vám to výslovně potvrzujeme.“

16      Rozhodnutím 98/247/ESUO ze dne 21. ledna 1998 v řízení podle článku 65 Smlouvy o ESUO (Věc IV/35.814 – Přirážka za slévání) (Úř. věst. L 100, s. 55, dále jen „původní rozhodnutí“) Komise konstatovala, že většina výrobců plochých výrobků z nerezové oceli, mezi nimi i navrhovatelka a Thyssen Stahl, se na zasedání v Madridu (Španělsko) dne 16. prosince 1993 dohodla, že změnou parametrů výpočtu přirážky za slévání počínaje dnem 1. února 1994 zvýší své ceny ve vzájemné shodě. Komise z toho vyvodila, že dotyčné podniky porušily čl. 65 odst. 1 UO.

17      Původní rozhodnutí bylo oznámeno navrhovatelce, ale nikoli společnosti Thyssen Stahl, jelikož Komise měla na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 za to, že navrhovatelka je odpovědná za jednání společnosti Thyssen Stahl. Uložila jí tudíž pokutu i kvůli skutečnostem vytýkaným společnosti Thyssen Stahl, týkajícím se období od prosince 1993 do 1. ledna 1995.

18      Dne 11. března 1998 podala navrhovatelka žalobu směřující zejména ke zrušení původního rozhodnutí.

19      Soud rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise (T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757), zrušil původní rozhodnutí v rozsahu, v němž navrhovatelce přičítá odpovědnost za porušení čl. 65 odst. 1 UO, jehož se dopustila Thyssen Stahl, a v důsledku toho snížil pokutu. Měl za to, že Komise navrhovatelce neumožnila předložit své stanovisko ke skutečnostem vytýkaným společnosti Thyssen Stahl, a porušila tudíž právo na obhajobu.

20      Soudní dvůr rozsudkem ze dne 14. července 2005, ThyssenKrupp v. Komise (C‑65/02 P a C‑73/02 P, Sb. rozh. s. I‑6773), zamítl kasační opravné prostředky podané navrhovatelkou a Komisí proti tomuto rozsudku.

21      Komise na základě korespondence s navrhovatelkou a se společností Thyssen Stahl navrhovatelce dne 5. dubna 2006 zaslala oznámení námitek. Dopisem ze dne 17. května 2006 navrhovatelka na toto oznámení námitek odpověděla a dne 15. září 2006 se konalo veřejné slyšení.

22      Dne 20. prosince 2006 Komise přijala sporné rozhodnutí. Z bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že je založeno zejména na Smlouvě o ESUO, zejména na článku 65 UO, a rovněž na Smlouvě o ES a nařízení č. 1/2003. Výrok uvedeného rozhodnutí především stanoví:

„Článek 1

[Thyssen Stahl] porušovala čl. 65 odst. 1 UO od 16. prosince 1993 do 31. prosince 1994 tím, že ve vzájemné shodě změnila a používala referenční hodnoty výpočtového vzorce přirážky za slévání, přičemž cílem a výsledkem tohoto jednání bylo omezení a narušení obvyklého fungování hospodářské soutěže na společném trhu.

Článek 2

1.      Za protiprávní jednání uvedené v článku [1] se ukládá pokuta ve výši 3 168 000 eur.

2.      Jelikož [navrhovatelka] [prohlášením] ze dne 23. července 1997 převzala odpovědnost za jednání [společnosti Thyssen Stahl], pokuta se ukládá [navrhovatelce].“

III –  Řízení před Soudem a napadený rozsudek

23      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 6. února 2007 navrhovatelka podala žalobu směrující ke zrušení sporného rozhodnutí na základě článků 225 ES a 230 ES.

24      Svým prvním žalobním důvodem navrhovatelka uplatňovala porušení zásady nulla poena sine lege v důsledku použití čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO. Její druhý žalobní důvod vycházel z protiprávní povahy použití nařízení č. 1/2003 ve spojení s článkem 65 UO. Svým třetím žalobním důvodem navrhovatelka uplatňovala porušení zásady překážky věci rozsouzené, jelikož Soudní dvůr v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise konstatoval, že není odpovědná za jednání společnosti Thyssen Stahl.

25      V rámci svého čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelka tvrdila, že prohlášení ze dne 23. července 1997 nemůže zakládat její odpovědnost, stejně jako přesun povinnosti zaplatit pokutu. Svým pátým žalobním důvodem tvrdila, že sporné rozhodnutí porušuje „zásadu určitosti“, protože právní základ pro uložení sankce ani koncept „převzetí odpovědnosti soukromým prohlášením“ nebyly vymezeny s dostatečnou jasností.

26      Šestý žalobní důvod vycházel z porušení zásady non bis in idem z důvodu přenesení odpovědnosti soukromým prohlášením. Svým sedmým žalobním důvodem navrhovatelka tvrdila, že protiprávní jednání, jehož se dopustila společnost Thyssen Stahl, je promlčeno. Osmý a devátý žalobní důvod vycházely z porušení práva na obhajobu na základě porušení práva na nahlížení do spisu a nesprávného oznámení námitek.

27      Podpůrně navrhovatelka v rámci desátého žalobního důvodu tvrdila, že výše pokuty byla vypočítána chybně, neboť Komise nezohlednila skutečnost, že žalobkyně nepopřela existenci protiprávního jednání jako celku.

28      V bodech 37 a 38 napadeného rozsudku je upřesněno, že účastnice řízení byly vyslechnuty na jednání dne 11. prosince 2008 a že na tomto jednání žalobkyně oznámila, že odvolává prohlášení ze dne 23. července 1997, což bylo zaneseno do protokolu o jednání.

29      Napadeným rozsudkem Soud zamítl žalobu a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

30      Soud měl v podstatě nejprve za to, že použití čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002 na skutkové okolnosti předcházející tomuto dni neporušuje zásadu nulla poena sine lege, a za účelem tohoto použití mohla Komise založit svoji pravomoc na nařízení č. 1/2003. Soud se domníval, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku ThyssenKrupp v. Komise, který představuje překážku věci rozsouzené, konstatoval, že navrhovatelka je na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 odpovědná za jednání společnosti Thyssen Stahl.

31      Podle Soudu byly dále právní základy sankce a uvedeného přenesení odpovědnosti dostatečně jasně určeny v čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a dále prohlášením ze dne 23. července 1997. Údajné porušení zásady non bis in idem nebylo shledáno, jelikož podle uvedeného prohlášení lze protiprávní jednání, jehož se dopustila Thyssen Stahl, přičítat navrhovatelce. Toto protiprávní jednání podle Soudu nebylo promlčeno, neboť promlčení musí být posuzováno vzhledem k navrhovatelce a běh promlčecí lhůty byl po dobu soudního řízení týkajícího se původního rozhodnutí pozastaven.

32      Konečně pak Soud rozhodl, že oznámení námitek bylo v souladu s právem a že Komise neporušila právo navrhovatelky nahlédnout do spisu, ani se nedopustila pochybení tím, že nezohlednila údajné nezpochybnění existence uvedeného protiprávního jednání.

IV –  Návrhová žádání účastnic řízení

33      Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek;

–        podpůrně vrátil věc Tribunálu;

–        ještě podpůrněji snížil výši pokuty, která jí byla uložena podle článku 2 sporného rozhodnutí, a

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

34      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek a potvrdil platnost napadeného rozsudku, a

–        uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

V –  K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

35      Komise podáním doručeným kanceláři Soudního dvora dne 28. října 2010 Soudnímu dvoru navrhla, aby podle článku 61 jednacího řádu Soudního dvora nařídil znovuotevření ústní části řízení v případě, že by se měl zabývat otázkami týkajícími se „omezení zásady překážky věci rozsouzené zásadou kontradiktornosti“, možnosti Komise uložit společnosti Thyssen Stahl pokutu za sporné jednání ve správní fázi následující po vyhlášení tohoto rozsudku, nebo dopadů zrušení původního rozhodnutí na stavení běhu promlčení. Podle ní totiž tyto otázky posoudil generální advokát v bodech 155, 174 až 176 a 198 až 212 svého stanoviska, ale nejsou předmětem sporu a nebyly mezi účastníky řízení projednány.

36      V souladu s uvedeným ustanovením byl ve věci tohoto návrhu vyslechnut generální advokát.

37      Podle článku 61 svého jednacího řádu může Soudní dvůr bez návrhu, na návrh generálního advokáta nebo na návrh účastníků řízení nařídit znovuotevření ústní části řízení, má-li za to, že věc není dostatečně objasněna nebo že musí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán (viz rozsudek ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C‑42/07, Sb. rozh. s. I‑7633, bod 31 a citovaná judikatura).

38      Soudní dvůr má za to, že v projednávané věci disponuje všemi poznatky nezbytnými pro rozhodnutí sporu a že věc nebude muset přezkoumávat z hlediska argumentu, jenž před ním nebyl projednán.

39      Proto není třeba nařizovat znovuotevření ústní části řízení.

VI –  Ke kasačnímu opravnému prostředku

40      Navrhovatelka uplatňuje pět důvodů kasačního opravného prostředku. První z nich vychází z porušení zásady nulla poena sine lege v důsledku použití čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002, z nesprávného použití článku 23 nařízení č. 1/2003 na porušení čl. 65 odst. 1 UO, z porušení svrchovanosti států, které jsou smluvními stranami Smlouvy o ESUO, a z nepoužitelnosti rozsudku Soudu ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise (T‑25/04, Sb. rozh. s. II‑3121), na skutkové okolnosti projednávané věci.

41      Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že přičtení odpovědnosti za jednání společnosti Thyssen Stah její osobě nebylo ve výše uvedeném rozsudku ThyssenKrupp v. Komise konstatováno způsobem, který by vytvářel překážku věci rozsouzené, že Soud porušil dosah zásady res iudicata, že porušil právo na obhajobu a nesprávně rozhodl, že prohlášením ze dne 23. července 1997 došlo k přenesení odpovědnosti ze společnosti Thyssen Stahl na navrhovatelku.

42      Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nedostatečného upřesnění právního základu sporného rozhodnutí a uvedeného přenesení odpovědnosti, které Soud nesprávně opomenul uvést. Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka Soudu vytýká porušení ustanovení, jimiž se řídí promlčení. Pátý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásad týkajících se stanovení výše pokuty.

A –  K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku a první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z porušení zásad nulla poena sine lege a „určitosti“, a rovněž z nedostatku pravomoci Komise

1.     Argumentace účastnic řízení

43      Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka zaprvé tvrdí, že použití čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002 porušuje zásadu nulla poena sine lege, jelikož platnost Smlouvy o ESUO a pravomocí, které přiznávala Komisi, uplynula podle článku 97 UO k tomuto dni. Zdůrazňuje, že výklad zákazu stanoveného v právu Společenství a v mezinárodním právu per analogiam ustanovení trestního práva a ustanovení týkající se pokut vyžaduje, aby právní základ sankce jasně a jednoznačně vyplýval z psaného práva.

44      Okolnost, že by po 23. červenci 2002 mohla některá jednání, spadající dříve pod Smlouvu o ESUO, spadat pod Smlouvu o ES, podle navrhovatelky neumožňuje nijak vyvodit možnost ukládat po tomto datu sankce na základě čl. 65 odst. 1 UO za protiprávní jednání, které skončilo před tímto dnem.

45      Soud zaměnil pojmy jednoty a kontinuity právního řádu Společenství, když z těchto pojmů vyvodil, že Smlouva o ESUO může být použita v rámci působnosti Smlouvy o ES. Na Smlouvy o ESUO a o ES, jež jsou smlouvami mezinárodního práva veřejného, se vztahují zásady uvedené v článku 70 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969, podle něhož nemůže smlouva mezinárodního práva, jejíž platnost uplynula, zakládat jakoukoli smluvní povinnost nebo pravomoc.

46      I za předpokladu, že by smlouvy Společenství musely být vykládány podle jednotných zásad, neznamená to, že je Komise nadána obecnou pravomocí k jejich provádění, nezávislou na různých právních řádech vyplývajících z různých smluv. Z několika právních aktů práva Společenství totiž vyplývá, že orgány mají pouze konkrétní svěřené pravomoci vyplývající z právně samostatných smluv.

47      Vzhledem k tomu, že Komise již nemá pravomoc založenou na Smlouvě o ESUO, je tudíž dle navrhovatelky otázka, zda si prvky tvořící protiprávní jednání stíhané na základě článků 65 UO a 81 ES odpovídají a jsou vykládány totožným způsobem, irelevantní. Okolnost, že v některých vnitrostátních právních řádech jsou prvky tvořící kartelové dohody vykládány týmž způsobem jako prvky uvedené v článcích 81 ES a 82 ES, totiž neznamená, že by Komise měla pravomoc používat dotyčné vnitrostátní předpisy.

48      Navrhovatelka uvádí, že podle judikatury Soudu (nyní Tribunálu) nemůže povaha Smlouvy o ESUO jako lex specialis vůči Smlouvě o ES zakládat pravomoc Komise na základě čl. 65 odst. 5 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Domnívá se, že tuto připomínku je třeba vztáhnout i na čl. 65 odst. 1 UO, neboť ten je součástí právního základu sankce. Zásada lex specialis derogat legi generali tedy nemůže odůvodňovat použití čl. 65 odst. 1 UO, který již není platný, jelikož touto zásadou se řídí pouze vztah mezi dvěma platnými normami.

49      Při neexistenci přechodných ustanovení majících povahu právní normy – což není případ sdělení Komise týkajícího se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, jež vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO, přijatého dne 18. června 2002 (Úř. věst. C 152, s. 5) – která by Komisi umožňovala ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO po 23. červenci 2002, nestanoví žádné ustanovení Smluv nebo sekundárního práva možnost, aby Komise po 23. červenci 2002 přijala takové rozhodnutí, jakým je sporné rozhodnutí.

50      Zadruhé navrhovatelka zdůrazňuje, že po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO již neexistuje žádná právní norma stanovující sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO, jelikož platnost odstavce 5 tohoto článku uplynula spolu se Smlouvou o ESUO, což je okolnost, kterou Soud uznal ve své předchozí judikatuře.

51      Soud tím, že měl za to, že článek 23 nařízení č. 1/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje Komisi ukládat sankce za porušení Smlouvy o ESUO, a to i přesto, že toto ustanovení nijak neodkazuje na článek 65 UO, podle navrhovatelky porušil zásadu nulla poena sine lege, z níž vyplývá, že ustanovení trestního práva nemohou být vykládána nad rámec svého doslovného znění. Tato ustanovení nemohou být předmětem rozšiřujícího historického, systematického nebo teleologického výkladu, neboť by to představovalo per analogiam použití zakázané v oblasti sankčního práva.

52      V tomto ohledu navrhovatelka uvádí, že z judikatury vyplývá, že sankce může být uložena pouze v případě, že je založena na jasném a jednoznačném právním základě, který výslovně stanoví uložení sankce za dotčené skutky. Na základě toho dochází k závěru, že Soudní dvůr v oblasti sankčního práva odmítl jakýkoli rozšiřující systematický nebo teleologický výklad jdoucí nad rámec doslovného znění dotyčných ustanovení. Soud přitom zakázaný per analogiam výklad provedl.

53      Zatřetí má navrhovatelka za to, že podmínky pro použití per analogiam článku 23 nařízení č. 1/2003 na porušení čl. 65 odst. 1 UO nenastaly. Je totiž nebytné, aby skutkové okolnosti byly podobné těm, na něž se vztahuje uvedený článek 23, a aby existovala právní mezera, která by byla v rozporu s cílem sledovaným zákonodárcem.

54      Podle navrhovatelky přitom i za předpokladu, že by byl čl. 65 odst. 1 UO totožný s článkem 81 ES ve všech relevantních ohledech, čemuž tak není, neboť znaky skutkové podstaty se v několika ohledech odlišují, chybí právní mezera, která by byla v rozporu s cílem sledovaným zákonodárcem. Podle demokratických zásad a zásady rozdělení moci totiž soud může odstranit pouze ty mezery, které zákonodárci unikly v rozporu se sledovaným cílem. Soud není příslušný opravovat akty zákonodárce tak, že by používal ustanovení, která se mu zdají vhodnější než platná ustanovení.

55      Navrhovatelka se domnívá, že proti existenci takové právní mezery v projednávaném případě hovoří okolnosti, že zákonodárce nestanovil žádné přechodné ustanovení, zatímco v několika dalších oblastech Smlouvy o ESUO byla přijata ustanovení o prodloužení platnosti nebo přechodná ustanovení, a že usnesením Rady a zástupců vlád členských států zasedajících v Radě, ze dne 20. července 1998, o uplynutí platnosti Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (Úř. věst. C 247, s. 5) Rada Evropské unie a uvedení zástupci vyzvali Komisi k předložení návrhů týkajících se jiných oblastí dotčených uplynutím platnosti uvedené smlouvy a uvedli, že jsou připraveni přijmout veškerá opatření nezbytná k čelení dopadům tohoto uplynutí platnosti, aniž Komise této výzvě vyhověla, pokud jde o právo kartelových dohod.

56      Začtvrté má navrhovatelka za to, že použití článku 23 nařízení č. 1/2003 na porušení čl. 65 odst. 1 UO porušuje článek 5 ES, čl. 7 odst. 1 ES a článek 83 ES, jelikož použití tohoto článku 23 nemůže jít nad rámec toho, co umožňuje zmocňovací základ uvedeného nařízení. I kdyby si Rada přála formulovat uvedený článek 23 tak, aby umožňoval ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO, nebylo by to možné, neboť Smlouva o ES poskytuje pravomoc pouze pro použití svých vlastních ustanovení.

57      Navrhovatelka uvádí, že z článku 5 ES, článku 7 odst. 1 druhé věty ES a článku 211 ES plyne, že v rámci plnění úkolů příslušejících orgánům Společenství na základě Smlouvy o ES jsou pravomoci Komise a jí svěřené úkoly striktně omezeny na Smlouvu o ES a touto smlouvou. Jelikož znaky skutkové podstaty protiprávního jednání a jejich právní důsledky společně tvoří právní základ sankce, uplatní se tato logika jak na přímé právní důsledky protiprávního jednání, tak na znaky jeho skutkové podstaty.

58      Navrhovatelka upřesňuje, že článek 83 ES pověřuje Radu pouze přijetím nařízení k použití článků 81 ES a 82 ES.. V důsledku toho omezení působnosti článku 23 nařízení č. 1/2003 na porušení ustanovení ES nepředstavuje redakční chybu, která by mohla být opravena použitím per analogiam uvedeného článku 23 na porušení čl. 65 odst. 1 UO.

59      Tím, že Soud považoval čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 za procesní pravidlo, se dopustil nesprávného právního posouzení. Podle navrhovatelky totiž uvedený článek 23 představuje hmotněprávní pravidlo poskytující pravomoc ukládat sankce tím, že Komisi opravňuje ukládat pokuty za porušení článků 81 ES a 82 ES, jež nejsou přímo stanoveny ve Smlouvě o ES.

60      Navrhovatelka má za to, že Soud se v bodě 85 napadeného rozsudku tím, že odůvodnil použitelnost čl. 65 odst. 1 UO pravidlem upravujícím časovou působnost právního předpisu, podle něhož se musejí použít hmotněprávní pravidla platná v době vzniku skutkových okolností, dopustil logického omylu. Časová působnost ustanovení, jehož platnost uplynula, totiž předpokládá, že si Komise zachovala svoji pravomoc pro použití dotčených ustanovení právního řádu, k čemuž v projednávaném případě nedošlo.

61      Zapáté navrhovatelka tvrdí, že napadený rozsudek porušuje svrchovanost států, které jsou smluvními stranami Smlouvy o ESUO, jelikož po uplynutí platnosti této smlouvy byla pravomoc ukládat sankce v dotyčné oblasti navrácena členským státům, neboť smluvní státy poskytly Komisi pravomoc ukládat sankce pouze do dne tohoto uplynutí platnosti.

62      Zašesté navrhovatelka tvrdí, že Soud v bodě 57 a násl. nesprávně odkazoval na svůj výše uvedený rozsudek González y Díez v. Komise. I za předpokladu, že by tento rozsudek byl opodstatněný, byl vydán v oblasti státních podpor. V oblasti kartelových dohod přitom zásada nulla poena sine lege pro ukládání pokut stanovuje striktnější pravidla.

63      Dále Soud uvedl, že účinky narušení hospodářské soutěže vyplývající z nedodržení pravidel v oblasti státních podpor se mohou projevovat i po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO. Naopak, projednávaná věc se podle navrhovatelky týká jednání v rozporu s článkem 65 UO, jež skončilo v lednu 1998 a ke dni, kdy byla uložena pokuta, tj. 20. prosinci 2006, již tedy nevyvolávalo žádné účinky, které by umožňovalo odvrátit pouhé uložení pokuty.

64      První částí třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Soud rozhodnutím, že ze sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise hodlala zkombinovat čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 s čl. 65 odst. 1 UO, nerespektoval „zásadu určitosti právního základu“, která vyžaduje, aby sankce mohla být uložena pouze v případě, kdy je založena na jasném a jednoznačném právním základě stanovujícím sankci pro daný případ. Článek 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 přitom stanoví sankce, nikoli pro případ porušení čl. 65 odst. 1 UO, ale pouze pro případ porušení článků 81 ES a 82 ES.

2.     Závěry Soudního dvora

65      Úvodem je nejprve třeba konstatovat, že všechny dohody naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO, které byly uzavřeny nebo prováděny před 23. červencem 2002, kdy Smlouva o ESUO pozbyla platnost, mohou až do uvedeného dne, včetně tohoto dne samotného, vést k vydání rozhodnutí Komise na základě čl. 65 odst. 5 UO, jímž se ukládají pokuty podnikům, které přispěly k uzavření uvedené dohody nebo k jejímu provedení.

66      Dále je nutné konstatovat, že všechny dohody naplňující znaky skutkové podstaty, popsané v čl. 65 odst. 1 UO, uzavřené nebo prováděné mezi 24. červencem 2002 a 30. listopadem 2009, mohly vést k vydání takového rozhodnutí Komise na základě článku 81 ES a čl. 15 odst. 2 písm. a) nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy [o ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204, Zvl. vyd. 08/01, s. 3), nebo čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003.

67      Konečně rovněž není sporu o tom, že všechny dohody naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO, uzavřené nebo prováděné po 1. prosinci 2009, mohou vést k vydání takového rozhodnutí Komise na základě článku 101 SFEU a čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003.

68      V projednávaném případě přitom navrhovatelka v podstatě zpochybňuje konstatování Soudu, podle něhož jí Komise mohla sporným rozhodnutím přijatým po 23. červenci 2002 na základě čl. 65 odst. 1 a 5 UO, ve spojení s čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003, uložit pokutu za to, že před 23. červencem 2002 přispěla k uzavření a provádění dohody naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO.

69      Zaprvé, co se týče pravomoci Komise, měl Soud v bodě 74 napadeného rozsudku za to, že ustanovení, jež je právním základem aktu a opravňuje orgán Evropské unie k přijetí dotčeného aktu, musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu, což je případ čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

70      V bodech 76 až 79 napadeného rozsudku Soud uvedl, že Smlouva o ESUO představovala na základě čl. 305 odst. 1 ES lex specialis odchylující se od lex generalis, jímž je Smlouva o ES, a že z důvodu uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002 se dne 24. července 2002 rozšířila působnost obecného režimu vyplývajícího ze Smlouvy o ES na oblasti, jež byly původně upraveny Smlouvou o ESUO.

71      V bodech 80 až 82 napadeného rozsudku Soud upřesnil, že návaznost právního rámce Smlouvy o ESUO na právní rámec Smlouvy o ES zapadala do kontextu kontinuity právního řádu Unie a jeho cílů, jelikož zavedení a zachování režimu volné hospodářské soutěže je jedním z hlavních cílů jak Smlouvy o ES, tak i Smlouvy o ESUO. V tomto ohledu zdůraznil, že pojmy dohody a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO odpovídají pojmům dohody a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES a že obě tato ustanovení jsou soudem Unie vykládána stejně.

72      V bodech 83 a 84 napadeného rozsudku tak Soud došel k závěru, že kontinuita právního řádu Unie vyžaduje, aby Komise s ohledem na situace, které vznikly za platnosti Smlouvy o ESUO, zaručila dodržování práv a povinností platných eo tempore jak pro členské státy, tak pro jednotlivce podle Smlouvy o ESUO, a že v důsledku toho musí být čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 vykládán v tom smyslu, že Komisi umožňuje po 23. červenci 2002 ukládat sankce za kartelové dohody v odvětvích spadajících do působnosti ratione materiae a ratione temporis Smlouvy o ESUO.

73      Tyto úvahy nejsou stiženy jakýmkoli nesprávným právním posouzením. Z judikatury totiž vyplývá, že podle zásady, která je společná právním systémům členských států, jejíž původ lze vystopovat již v římském právu, je třeba v případě změny právní úpravy zajistit, nerozhodne-li se zákonodárce jinak, kontinuitu právních struktur, a že se tato zásada použije na změny primárního práva Unie (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. února 1969, Klomp, 23/68, Recueil, s. 43, bod 13).

74      Jak přitom Komise správně uvedla, neexistuje žádný náznak toho, že by si zákonodárce Unie býval přál, aby koluzní jednání zakázaná podle Smlouvy o ESUO nebyla po uplynutí platnosti této smlouvy jakkoli sankcionována.

75      Jak totiž vyplývá z bodu 55 rozsudku v projednávané věci, sama navrhovatelka zdůraznila, že Rada a zástupci vlád členských států uvedli, že jsou připraveni přijmout veškerá opatření nezbytná k čelení dopadům, jež má uplynutí platnosti uvedené smlouvy. A dále Komise upřesnila, že návrhy přechodných opatření musí předložit pouze tehdy, je-li takový postup považován za nezbytný, a že s ohledem na použitelné obecné právní základy má za to, že v oblasti práva kartelových dohod tato nezbytnost neexistuje.

76      Z toho plyne, že navrhovatelka z toho, že v dané oblasti neexistují přechodná ustanovení, vyvozovat jakékoli platné argumenty.

77      Z konstatování učiněných v bodech 65 až 67 tohoto rozsudku navíc vyplývá, že návaznost smluv o ESUO, ES a FEU z pohledu zajištění volné hospodářské soutěže zaručuje, aby Komise mohla uložit sankci za každé jednání naplňující znaky skutkové podstaty popsané v čl. 65 odst. 1 UO, ať k němu došlo před 23. červencem 2002, nebo po tomto dni, a aby tomu tak bylo i nadále.

78      Za těchto okolností by bylo v rozporu s účelem a soudržností Smluv a neslučitelné s kontinuitou právního řádu Unie, kdyby Komise nebyla oprávněna zajišťovat jednotné použití norem vztahujících se ke Smlouvě o ESUO, které vyvolávají účinky i po uplynutí platnosti této smlouvy (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, Sb. rozh. s. I‑6199, bod 41).

79      Zadruhé Soud v posledně uvedeném ohledu v bodech 85, 86 a 89 napadeného rozsudku správně rozhodl, že dodržování zásad, jimiž se řídí časová působnost právního předpisu, a požadavky související se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vyžadují použití hmotněprávních pravidel stanovených v čl. 65 odst. 1 a 5 UO na skutkové okolnosti projednávaného případu, jež spadají do jeho působnosti ratione materiae a ratione temporis.

80      Zvláště v rozsahu, v němž navrhovatelka tvrdí, že sporné rozhodnutí porušuje zásadu nulla poena sine lege a údajnou „zásadu určitosti“, především proto, že nařízení č. 1/2003 ani článek 83 ES neodkazují na článek 65 UO, je třeba připomenout, že zásada legality trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege), tak jak je zakotvena zejména v čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, vyžaduje, aby právní úprava Unie jasně vymezovala protiprávní jednání a sankce (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld, C‑303/05, Sb. rozh. s. I‑3633, body 49 a 50).

81      Nadto zásada právní jistoty vyžaduje, aby taková právní úprava dotčeným osobám umožnila přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim uvedená úprava ukládá, a aby tyto osoby měly možnost jednoznačně znát svá práva a povinnosti a postupovat podle toho (rozsudek ze dne 10. března 2009, Heinrich, C‑345/06, Sb. rozh. s. I‑1659, bod 44 a citovaná judikatura).

82      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v době vzniku skutkových okolností stanovil čl. 65 odst. 1 a 5 UO jasný právní základ pro sankce uložené v projednávaném případě, takže navrhovatelka nemohla nevědět o důsledcích svého jednání. Mimoto ze zjištění učiněných v bodech 65 až 67 tohoto rozsudku vyplývá, že za totéž jednání by Komise mohla uložit takovou sankci i kdykoli později.

83      Přitom vzhledem k tomu, že Smlouvy ještě dříve, než nastaly skutkové okolnosti, jasně vymezovaly protiprávní jednání i povahu a rozsah sankcí, které bylo možné za toto jednání uložit, není cílem uvedených zásad zaručit podnikům, že jim pozdější změny právních základů a procesních ustanovení umožní vyhnout se jakékoli sankci za jejich dřívější protiprávní jednání.

84      Je třeba dodat, že Komise již před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO stanovila, že takové sankci se nelze vyhnout, když v bodě 31 svého sdělení týkajícího se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO, přijatého dne 18. června 2002 (Úř. věst. C 152, s. 5), upřesnila, že jestliže konstatuje, že došlo k protiprávnímu jednání v oblasti spadající do působnosti Smlouvy o ESUO, je použitelným hmotným právem, bez ohledu na dobu uplatnění, právo platné v době, kdy došlo ke skutečnostem naplňujícím znaky protiprávního jednání, a právem použitelným z procesního hlediska je po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO právo vyplývající ze Smlouvy o ES.

85      Mimoto, zásada lex mitior v projednávaném případě nebrání použití čl. 65 odst. 5 UO, jelikož pokuta uložená sporným rozhodnutím je každopádně nižší než maximální výše stanovená v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 pro uložení pokuty za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže.

86      Ze všech těchto okolností vyplývá, že s řádnou péči postupující podnik nacházející se v situaci navrhovatelky nemohl v jakémkoli okamžiku nevědět o důsledcích svého jednání, ani počítat s tím, že by se v důsledku návaznosti právního rámce Smlouvy o ES na právní rámec Smlouvy o ESUO mohl vyhnout jakýmkoli sankcím za porušení článku 65 UO, jehož se v minulosti dopustil.

87      V otázce právního základu a použitelných procesních ustanovení Soud v bodech 84 až 87 napadeného rozsudku rovněž správně rozhodl, že pravomoc Komise uložit sporným rozhodnutím dotčenou pokutu vyplývá z čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a že řízení musí probíhat v souladu s tímto nařízením.

88      Z judikatury totiž vyplývá, že ustanovení, které je právním základem aktu a opravňuje orgán Unie k přijetí dotčeného aktu, musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 4. dubna 2000, Komise v. Rada, C‑269/97, Recueil, s. I‑2257, bod 45), a že procesněprávní normy jsou obecně považovány za použitelné v okamžiku jejich vstupu v platnost (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 12. listopadu 1981, Meridionale Industria Salumi a další, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 9, a ze dne 23. února 2006, Molenbergnatie, C‑201/04, Sb. rozh. s. I‑2049, bod 31).

89      Je třeba dodat, že použití nařízení č. 1/2003 Komisí neomezilo procesní záruky poskytnuté stíhaným podnikům právním rámcem Smlouvy o ESUO, ale mohlo je spíše rozšířit, což ostatně navrhovatelka nezpochybňuje.

90      Z toho plyne, že Soud v bodech 87 a 89 napadeného rozsudku mohl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, dojít k závěru, že pravomoc Komise uložit sporným rozhodnutím dotčenou pokutu vyplývá z čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a že řízení musí probíhat v souladu s tímto nařízením, a dále že hmotné právo stanovující použitelnou sankci je tvořeno čl. 65 odst. 1 a 5 UO.

91      V důsledku toho musejí být první důvod kasačního opravného prostředku a první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuty.

B –  Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku

1.     K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z nesprávného právního posouzení postihujícího výklad Soudu týkající se bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise

a)     Argumentace účastnic řízení

92      Podle navrhovatelky Soud nesprávně rozhodl, že jí Soudní dvůr v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise přičetl odpovědnost za protiprávní jednání, jichž se dopustila Thyssen Stahl. Naopak, v tomto rozsudku jí Soudní dvůr doplňujícím odůvodněním odmítl tuto odpovědnost připsat. Procesní kontext věci, na který Soud na podporu svého výkladu odkázal, neumožňuje dát znění bodu 88 jiný smysl. Pro svůj výklad měl tudíž Soud podat žádost o výklad podle článku 102 jednacího řádu Soudního dvora.

93      Ostatně vzhledem k tomu, že uvedený bod 88 odkazuje na všechna prohlášení uvedená v bodech 85 a 86 téhož rozsudku a uplatní se na něho tytéž úvahy, pokládá navrhovatelka vyloučení prohlášení ze dne 23. července 1997, ke kterému Soud přistoupil, za nepochopitelné. Stejně tak vzhledem k tomu, že Soud měl za to, že toto prohlášení nemůže být dotčeno, protože se netýká činností společnosti Thyssen Stahl, navrhovatelka tvrdí, že se uvedené prohlášení týkalo právě činností této společnosti.

94      A konečně, co se týče odůvodnění napadeného rozsudku, podle kterého, kdyby měl uvedený bod 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise být vykládán ve smyslu navrženém navrhovatelkou, neměl by Soudní dvůr žádný důvod rozhodnout o druhém a třetím důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku. Navrhovatelka v tomto ohledu zdůrazňuje, že soudy Unie vedle důvodu, kterému bylo vyhověno, pravidelně rozhodují i o dalších důvodech.

b)     Závěry Soudního dvora

95      Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise uvedl, že co se týče tvrzených výjimečných okolností dovolávaných Komisí a zmíněných v bodě 79 tohoto rozsudku, postačuje především připomenout, že navrhovatelka není hospodářským nástupcem společnosti Thyssen Stahl, jelikož tato společnost až do dne přijetí sporného rozhodnutí i nadále existovala jakožto odlišná právnická osoba, a že jednota činnosti, jež mohla charakterizovat chování společnosti Thyssen Stahl a navrhovatelky po 1. lednu 1995, nepostačuje k tomu, aby bylo odůvodněno přičtení jednání společnosti Thyssen Stahl před tímto datem navrhovatelce, z důvodu zásady připomenuté v bodě 82 uvedeného rozsudku, podle níž může být právnické osobě uložena sankce pouze za skutečnosti, které jsou jí specificky vytýkány. Soudní dvůr doplnil, že co se konečně týče prohlášení učiněných navrhovatelkou k činnostem společnosti Thyssen Stahl během správního řízení, bylo již v bodech 85 a 86 téhož rozsudku uvedeno, že neumožňují přičíst navrhovatelce odpovědnost za jednání společnosti Thyssen Stahl před uvedeným datem.

96      V bodě 118 napadeného rozsudku Soud uvedl, že kasační opravný prostředek navrhovatelky vedoucí k vydání výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise se netýkal posouzení Soudu ohledně přenesení odpovědnosti ze společnosti Thyssen Stahl na navrhovatelku. Toto konstatování Soudu v napadeném rozsudku není v tomto řízení zpochybněno.

97      V bodech 119 až 121 napadeného rozsudku Soud uvedl, že jako odpověď na uvedený kasační opravný prostředek Komise podala vzájemný kasační opravný prostředek, jímž uplatňovala zejména zkreslení určitých důkazních materiálů a nesprávné právní posouzení při posuzování uvedeného přenesení odpovědnosti. Upřesnil, že předmětem diskuse mezi účastnicemi řízení je výklad odpovědi Soudního dvora na tento důvod vzájemného kasačního opravného prostředku, uvedené v bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise. Soud měl za to, že tento výklad je spojen s dosahem uvedeného důvodu a k přesným zněním argumentace rozvinuté Komisí na jeho podporu.

98      V bodě 122 napadeného rozsudku měl Soud za to, že z bodů 73 až 79 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise vyplývá, že Komise uvedeným důvodem svého vzájemného kasačního opravného prostředku zamýšlela zpochybnit nikoli uznání sporného přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 Soudem, ale pouze následující závěr Soudu, podle něhož uvedené prohlášení nemohlo být vykládáno tak, že rovněž znamená, že se navrhovatelka vzdá svého práva být vyslechnuta ohledně skutečností vytýkaných společnosti Thyssen Stahl.

99      V bodech 126 až 128 napadeného rozsudku měl Soud za to, že v bodech 81 a 82 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise Soudní dvůr připomněl a potvrdil závěr Soudu, podle něhož prohlášení ze dne 23. července 1997 neznamená, že se navrhovatelka vzdala svého práva být vyslechnuta, a že v bodech 83 až 86 tohoto rozsudku Soudní dvůr zkoumal a zamítl argument Komise vycházející z nezohlednění jiných důkazů v souvislosti s uvedeným prohlášením Soudem a jejich následného zkreslení. Podle Soudu tudíž Soudní dvůr v bodě 87 uvedeného rozsudku došel k závěru, že ze strany Soudu nedošlo ke zkreslení ani prohlášení ze dne 23. července 1997, ani těchto jiných důkazů.

100    V bodě 129 napadeného rozsudku Soud zdůraznil, že jediným předmětem bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise byl ze strany Soudního dvora přezkum a odmítnutí „další[ho] argument[u] Komise týkající[ho] se existence výjimečných okolností, které podle Komise spočívaly v tom, že [navrhovatelka] je údajně hospodářskou nástupkyní společnosti Thyssen [Stahl], že existuje zjevná jednota činností těchto dvou hospodářských subjektů a že [navrhovatelka] ve správním řízení učinila prohlášení jménem společnosti Thyssen [Stahl]“.

101    V bodech 131 až 135 napadeného rozsudku měl Soud za to, že ve světle předmětu prvního důvodu vzájemného kasačního opravného prostředku Komise ze znění třetí věty bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise vyplývá, že se tato věta omezuje na odkaz na analýzu provedenou v bodech 85 a 86 tohoto rozsudku, týkající se jiných prohlášení učiněných navrhovatelkou k činnostem společnosti Thyssen Stahl během správního řízení, než prohlášení ze dne 23. července 1997, tedy odpovědí navrhovatelky na dvě oznámení námitek a na její dopis ze dne 17. prosince 1996.

102    S ohledem na tyto úvahy došel Soud v bodě 136 napadeného rozsudku k závěru, že výklad uvedeného bodu 88, zastávaný žalobkyní, „by vedl k domněnce, že Soudní dvůr, bez jakéhokoli odůvodnění a na základě pouhého odkazu, změnil konstatování týkající se porušení práva být vyslechnut na závěr o přenesení odpovědnosti, což nelze připustit“, a v bodě 138 tohoto rozsudku tudíž zamítl třetí žalobní důvod navrhovatelky, neboť vychází z chybného výkladu téhož bodu 88.

103    Tyto úvahy uvedené v napadeném rozsudku nejsou stiženy žádným nesprávným právním posouzením. Zaprvé totiž Soud na rozdíl od tvrzení navrhovatelky v napadeném rozsudku nekonstatoval, že by Soudní dvůr v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise souhlasil s tím, aby byla odpovědnost za protiprávní jednání, jichž se dopustila Thyssen Stahl, přičítána navrhovatelce. Naopak, v bodech 118 a 122 napadeného rozsudku konstatoval, že kasační opravný prostředek navrhovatelky, který vedl k vydání výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise, se netýkal posouzení Soudu ohledně přenesení odpovědnosti za protiprávní jednání vytýkané společnosti Thyssen Stahl na navrhovatelku, a dále že se bod 88 posledně uvedeného rozsudku vztahuje ke vzájemnému kasačnímu opravnému prostředku Komise, který takové přenesení odpovědnosti rovněž nezpochybňoval.

104    Zadruhé, jak Soud správně uvedl, Soudní dvůr v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise odpověděl konkrétně na argumenty Komise, obsažené v bodě 79 uvedeného rozsudku. Tento bod se přitom omezuje na shrnutí argumentů uvedených v bodech 84 až 87 vzájemného kasačního opravného prostředku, jež odkazují na jeho body 60 až 64.

105    V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že veškeré argumenty předložené Komisí v uvedených bodech vzájemného kasačního opravného prostředku se týkaly výhradně jiných prohlášení učiněných navrhovatelkou během správního řízení, než prohlášení ze dne 23. července 1997.

106    Z toho plyne, že Komise ani navrhovatelka před Soudním dvorem neuplatňovaly možnost přičíst navrhovatelce na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 odpovědnost za sporné jednání společnosti Thyssen Stahl. Mimoto měl Soudní dvůr v bodě 83 uvedeného rozsudku za to, že je třeba ověřit jiné důkazy nežli uvedené prohlášení. Odkaz na prohlášení zmíněná v bodech 85 a 86 uvedeného rozsudku, uvedený v poslední větě bodu 88 téhož rozsudku, tudíž odkazuje výhradně na jiná prohlášení navrhovatelky nežli prohlášení ze dne 23. července 1997.

107    Z toho plyne, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta.

2.     K prvnímu argumentu uplatňovanému na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z toho, že Soud nerespektoval dosah zásady překážky věci rozsouzené, a z porušení práva na obhajobu

a)     K přípustnosti uvedeného argumentu

i)     Argumentace účastnic řízení

108    Komise tvrdí, že argumentace navrhovatelky je v rozporu s jí předloženým vyjádřením v prvním stupni, kdy tvrdila, že soud Unie již s konečnou platností rozhodl o otázce přenesení odpovědnosti. Tento důvod je tedy nový a z tohoto důvodu nepřípustný ve fázi kasačního opravného prostředku.

ii)  Závěry Soudního dvora

109    Z bodů 105 až 109 napadeného rozsudku plyne, že navrhovatelka před Soudem prostřednictvím svého čtvrtého žalobního důvodu uplatňovaného na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení sporného rozhodnutí tvrdila, že prohlášení ze dne 23. července 1997 nemohlo mít za následek přenesení odpovědnosti za sporné jednání společnosti Thyssen Stahl na ni samotnou.

110    Zdá se přitom, že navrhovatelka tento důvod uplatnila pro případ, že by Soud musel odmítnout výklad bodu 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise, který uplatňovala v rámci svého třetího žalobního důvodu, a že by v tomto ohledu nebyla na uvedený rozsudek ani na výše uvedený rozsudek Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise vázána jakákoli překážka věci rozsouzené.

111    Soud v bodech 139 až 147 napadeného rozsudku zamítl uvedený čtvrtý žalobní důvod, aniž jej věcně přezkoumal, když vycházel z překážky věci rozsouzené vázané na konstatování, jež učinil v bodě 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, podle něhož byla Komise s ohledem na prohlášení ze dne 23. července 1997 výjimečně oprávněna přičítat navrhovatelce odpovědnost za sporné jednání.

112    Nelze tudíž navrhovatelce bránit, aby svým kasačním opravným prostředkem zpochybnila toto posouzení, jež Soud poprvé učinil v napadeném rozsudku a které představovalo základ pro zamítnutí jejího čtvrtého žalobního důvodu uplatňovaného na podporu jejích návrhových žádání směřujících ke zrušení sporného rozhodnutí.

113    V důsledku toho je první argument uplatňovaný na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku přípustný.

b)     K věci samé

i)     Argumentace účastnic řízení

114    Navrhovatelka zaprvé tvrdí, že Soud porušil zásadu překážky věci rozsouzené. Jelikož tato zásada stanoví nemožnost podání nové žaloby týkající se téhož předmětu, nemůže jít její dosah nad rámec předmětu sporu v předchozím řízení. Jelikož je přitom předmět sporu vymezen návrhovými žádáními a jejich skutkovou podstatou, týká se uvedená zásada v případě zpochybnění správního rozhodnutí výhradně napadeného rozhodnutí. Podle navrhovatelky z toho plyne, že zásada překážky věci rozsouzené nemůže bránit v podání žaloby směřující proti novému rozhodnutí, i když se obě dotyčná rozhodnutí týkají téhož předmětu.

115    V projednávaném případě se tedy překážka věci rozsouzené každopádně týká pouze původního rozhodnutí. Podle navrhovatelky tedy musela být otázka, zda jí mohlo být připisováno jednání společnosti Thyssen Stahl, znovu přezkoumána ve sporném rozhodnutí. V tomto ohledu navrhovatelka zdůrazňuje, že se v předchozích soudních řízeních omezila na uplatnění porušení práva na obhajobu. Výklad zásady překážky věci rozsouzené ze strany Soudu jí tudíž zbavuje možnosti uplatnit žalobní důvody, které dosud neuplatnila.

116    Navrhovatelka má mimoto za to, že jelikož odvolala prohlášení ze dne 23. července 1997, skutečnosti související s údajným přenesením odpovědnosti za jednání společnosti Thyssen Stahl na ni se s ohledem na sporné rozhodnutí od přijetí původního rozhodnutí změnily. Na rozdíl od toho, co Soud rozhodl v bodě 147 napadeného rozsudku, přitom nemůže být pozdější změna skutečností nebo právních předpisů v žádném případě vyloučena z důvodu překážky věci rozsouzené.

117    Zadruhé navrhovatelka tvrdí, že výklad zásady překážky věci rozsouzené ze strany Soudu představuje porušení práva na obhajobu. Jelikož bylo původní rozhodnutí zrušeno kvůli tomu, že nebylo dodrženo právo být vyslechnut, co se týče přičítání jednání společnosti Thyssen Stahl, jež bylo vůči ní uplatněno, domnívá se, že toto právo mělo být zaručeno prostřednictvím nového řízení. Pokud by jí přitom mohla být odpovědnost za uvedené jednání připisována pouze na základě překážky věci rozsouzené, neexistoval by jakýkoli zájem na podání nové žaloby a právo být vyslechnut by tak bylo zbaveno své podstaty.

118    Komise tvrdí, že podle ustálené judikatury se překážka věci rozsouzené váže ke skutkovým a právním otázkám, jež byly skutečně nebo nutně rozhodnuty dotčeným rozsudkem. Komise upřesňuje, že jak sporné řízení směřující proti původnímu rozhodnutí, tak řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, vyžadovala analýzu toho, zda mohla navrhovatelce na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 přičíst odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Thyssen Stahl.

119    Toto prohlášení tedy bylo předmětem sporu souvisejícího s těmito řízeními a v bodech 59 a 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise Soud učinil konstatování týkající se dotčené přičitatelnosti, které nebylo napadeno v rámci kasačního opravného prostředku, jehož předmětem byl uvedený rozsudek, a bylo navíc Soudním dvorem potvrzeno. Jelikož je Komise podle článku 233 ES povinna přijmout opatření, aby vyhověla rozsudku Soudního dvora, byla Komise povinna tato konstatování vzít v potaz. Mimoto vzhledem k tomu, že k přijetí sporného rozhodnutí došlo v témže správním řízení, jaké vedlo k přijetí původního rozhodnutí, nemůže navrhovatelka předkládat různá tvrzení k týmž skutkovým okolnostem.

120    Komise krom toho uvádí, že pokud by překážka věci rozsouzené mohla být uplatněna pouze ohledně nové žaloby na neplatnost téhož rozhodnutí, uplatnila by se pouze v případě potvrzení rozhodnutí v rámci prvního řízení. Tato zásada je přitom použitelná rovněž v případě zrušení z důvodu procesních vad, pakliže bylo v tomto rámci rozhodnuto o některých předběžných otázkách.

121    Podle Komise již odvolání prohlášení ze dne 23. července 1997, ke kterému poprvé došlo na jednání před Soudem, nebylo právně možné, jelikož sporné rozhodnutí bylo mezitím přijato. Převzetí odpovědnosti již tedy nemohlo být odmítnuto jako základ tohoto rozhodnutí. Navrhovatelka si navíc odporuje, když současně tvrdí, že se překážka věci rozsouzené váže pouze na důsledky předchozích rozsudků pro původní rozhodnutí a že Soudní dvůr s konečnou platností v bodě 88 výše uvedeného rozsudku ThyssenKrupp v. Komise rozhodl, že na základě hmotného práva není odpovědná.

122    A konečně, jelikož bylo původní rozhodnutí zrušeno z důvodu procesních vad, nevyžaduje platné převzetí odpovědnosti společnosti Thyssen Stahl přiznání práva být vyslechnut, jelikož navrhovatelka sama prohlásila, s vědomím důsledků svého prohlášení, že na sebe tuto odpovědnost přebírá.

ii)  Závěry Soudního dvora

123    Soudní dvůr opakovaně připomněl význam, který má zásada překážky věci rozsouzené v právním řádu Unie a ve vnitrostátních právních řádech (rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, Recueil s. I‑10239, bod 38; ze dne 16. března 2006, Kapferer, C‑234/04, Sb. rozh. s. I‑2585, bod 20, a ze dne 29. června 2010, Komise v. Lucembursko, C‑526/08, Sb. rozh. s. I‑6147, bod 26), a dále, že překážka věci rozsouzené se váže pouze ke skutkovým a právním otázkám, které byly skutečně nebo nutně rozhodnuty předmětným soudním rozhodnutím (výše uvedený rozsudek Komise v. Lucembursko, bod 27 a citovaná judikatura).

124    V projednávaném případě je třeba uvést, že Soud v bodě 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise rozhodl následovně:

„Je třeba zdůraznit, že není zpochybňováno, že s ohledem na prohlášení [navrhovatelky] ze dne 23. července 1997 byla Komise výjimečně oprávněna přičíst [navrhovatelce] odpovědnost za protiprávní jednání vytýkané Thyssen Stahl, v době od prosince 1993 do 1. ledna 1995. Je totiž třeba uvést, že takovéto prohlášení, které reaguje zejména na hospodářská hlediska, jež jsou charakteristická pro spojování podniků, implikuje skutečnost, že právnická osoba, která se stala odpovědnou za činnosti jiné právnické osoby po datu protiprávního jednání vyplývajícího z uvedených činností, je povinna za ně odpovídat, třebaže tato odpovědnost v zásadě přísluší fyzické anebo právnické osobě, která vedla dotčený podnik v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání.“

125    Z toho plyne, že Soud v uvedeném bodě 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise rozhodl o legalitě přenesení odpovědnosti za protiprávní jednání na základě prohlášení ze dne 23. července 1997.

126    V bodech 139 a 140 napadeného rozsudku Soud rozhodl, že k této právní otázce se tudíž váže překážka věci rozsouzené, jelikož o ní bylo skutečně rozhodnuto soudem Unie.

127    Jak nicméně vyplývá z bodu 115 rozsudku v projednávané věci, navrhovatelka tvrdí, že ve věcech, v nichž byly vydány výše uvedené rozsudky Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise a ThyssenKrupp v. Komise, se omezila na uplatnění porušení práva na obhajobu, a že jí v důsledku toho výklad zásady překážky věci rozsouzené, uplatněný Soudem v napadeném rozsudku, zbavuje možnosti uplatnit žalobní důvody, jichž se dosud nedovolávala.

128    V tomto ohledu je třeba uvést, že sám Soud v bodě 51 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise konstatoval, že se navrhovatelka omezila na tvrzení, „že její právo být vyslechnuta ohledně jednání vytýkaných společnosti Thyssen Stahl nebylo dodrženo“ a že „jako nabyvatelka souhlasila s převzetím odpovědnosti za protiprávní jednání, kterých se případně dopustila [Thyssen Stahl]“. Mimoto Soud v bodě 62 uvedeného rozsudku zdůraznil, že přesun odpovědnosti ze společnosti Thyssen Stahl na navrhovatelku prostřednictvím prohlášení ze dne 23. července 1997 nebyl zpochybněn.

129    Za těchto okolností je třeba konstatovat, že legalita přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 nebyla předmětem sporu, který vedl k výše uvedenému rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise.

130    S ohledem na argumenty předložené v této věci před Soudem se totiž úloha posledně jmenovaného omezila na posouzení, zda se navrhovatelka prohlášením ze dne 23. července 1997 vzdala svého práva být vyslechnuta specificky ohledně protiprávního jednání společnosti Thyssen Stahl, či nikoli.

131    Soud sice v rámci tohoto posouzení musel určit obsah uvedeného prohlášení, a mohl tedy konstatovat, že směřuje k uskutečnění tohoto přenesení odpovědnosti, nepříslušelo mu však rozhodnout o legalitě této operace, neboť v opačném případě by rozhodoval ultra petita.

132    Z toho plyne, že jelikož otázka legality uvedeného přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 nebyla Soudu předložena, představuje konstatování uskutečněné v bodě 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise obiter dictum vyslovené nad rámec sporu, který byl Soudu předložen, a nebylo jím tedy skutečně ani nutně rozhodnuto o právní otázce. Nemůže na něj tudíž být vázána překážka věci rozsouzené.

133    Mimoto bylo v bodech 96 a 102 až 106 rozsudku v projednávané věci uvedeno, že kasační opravný prostředek navrhovatelky ani vzájemný kasační opravný prostředek Komise, které vedly k výše uvedenému rozsudku ThyssenKrupp v. Komise, se netýkaly otázky legality přenesení odpovědnosti prostřednictvím prohlášení ze dne 23. července 1997. Soudní dvůr tudíž o této právní otázce dodnes nerozhodl.

134    S ohledem na tyto úvahy je třeba konstatovat, že Soud se tím, že v bodech 139 až 145 napadeného rozsudku rozhodl, že na posouzení Soudu ohledně legality uvedeného přenesení odpovědnosti v bodě 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise je vázána překážka věci rozsouzené, dopustil nesprávného právního posouzení.

135    Ze všeho, co bylo uvedeno výše, plyne, že aniž je třeba přezkoumat ostatní argumenty uplatněné navrhovatelkou, musí být první argument uplatňovaný na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku přijat.

136    Obzvláště je třeba připomenout, že vykazuje-li odůvodnění rozsudku Soudu porušení unijního práva, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, musí být kasační opravný prostředek zamítnut (rozsudek ze dne 13. července 2000, Salzgitter v. Komise, C‑210/98 P, Recueil, s. I‑5843, bod 58).

137    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soud rozhodnutím, že na posouzení Soudu ohledně legality dotčeného přenesení odpovědnosti v bodě 62 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise je vázána překážka věci rozsouzené, zamítl čtvrtý před ním uplatněný žalobní důvod týkající se legality tohoto přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997.

138    Za těchto podmínek je třeba přezkoumat druhý argument uplatňovaný na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, který v podstatě přebírá obsah čtvrtého žalobního důvodu uplatněného navrhovatelkou před Soudem.

3.     Ke druhému argumentu uplatňovanému na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z neexistence přenesení odpovědnosti na základě prohlášení ze dne 23. července 1997 a z porušení „zásady určitosti“

a)     Argumentace účastnic řízení

139    Druhým argumentem uplatňovaným na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka připomíná, že před Soudem tvrdila, že podle judikatury nemůže být činěna odpovědnou jakožto podnik, který je právním nástupcem společnosti Thyssen Stahl, neboť tato společnost existuje i nadále. Jelikož jí Soud tuto odpovědnost přiznal na základě prohlášení ze dne 23. července 1997, navrhovatelka tvrdí, že se omezila na prohlášení o tom, že nese občanskoprávní odpovědnost za dluhy společnosti Thyssen Stahl a že toto prohlášení, pokud by bylo i nadále použitelné, což neodpovídá skutečnosti, neumožňuje, aby jí byla přičítána odpovědnost vyplývající z práva pokut.

140    Navrhovatelka upřesňuje, že jí Komise požádala, aby učinila prohlášení, aniž ji informovala o svém záměru použít toto prohlášení na podporu přenesení odpovědnosti za zaplacení pokuty. Tuto žádost pochopila tak, že se týká pouze občanskoprávní odpovědnosti. Aby učinila konec nesprávnému výkladu uvedeného prohlášení ze strany Komise, nechala navrhovatelka do protokolu z jednání před Soudem zanést, že toto prohlášení odvolává.

141    Takové soukromé prohlášení podniku podle navrhovatelky v žádném případě nemůže přenést odpovědnost za porušení práva kartelových dohod, jelikož pokuta představuje sankci uloženou orgány veřejné moci na základě právního předpisu, kterým se řídí i určení osoby, jíž je sankce uložena. Podle zásady ius publicum privatorum pactis mutari non potest se orgány ani podniky nemohou odchýlit od právní povinnosti zaplacení pokuty prostřednictvím přenesení odpovědnosti.

142    Navrhovatelka má konečně v druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku za to, že Soud rozhodnutím, že ze sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise založila její odpovědnost na prohlášení ze dne 23. července 1997, porušil „zásadu určitosti“, neboť v lex lata neexistuje žádný náznak, že by soukromé prohlášení podniku mohlo vést k přenesení odpovědnosti za zaplacení pokuty, a protože dosah a meze takového přenesení rovněž nejsou vymezeny.

b)     Závěry Soudního dvora

143    Podle ustálené judikatury fyzická nebo právnická osoba, která řídila dotyčný podnik v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání, v zásadě odpovídá za toto jednání, i když ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání již odpovídala za provoz podniku jiná osoba (rozsudky ze dne 16. listopadu 2000, KNP BT v. Komise, C‑248/98 P, Recueil, s. I‑9641, bod 71; Cascades v. Komise, C‑279/98 P, Recueil, s. I‑9693, bod 78; Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925, bod 37, a SUO Holding v. Komise, C‑297/98 P, Recueil, s. I‑10101, bod 27).

144    V otázce, za jakých okolností může být subjekt sankcionován za protiprávní jednání, přestože není jeho původcem, měl Soudní dvůr příležitost upřesnit, že takovým případem je situace, kdy subjekt, který se protiprávního jednání dopustil, přestal právně nebo hospodářsky existovat, jelikož u sankce uložené podniku, který již nevykonává hospodářské činnosti, existuje riziko, že nebude mít odrazující účinek (rozsudek ze dne 11. prosince 2007, ETI a další, C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, bod 40).

145    V projednávaném případě je nesporné, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu byl subjekt, jemuž bylo sporné protiprávní jednání přičteno, součástí společnosti Thyssen Stahl, a jeho činnost byla kontrolována touto společností. Dále není zpochybňováno, že ke dni přijetí sporného rozhodnutí Thyssen Stahl i nadále právně existovala a vykonávala hospodářské činnosti. Z toho plyne, že podle judikatury připomenuté v bodech 143 a 144 rozsudku v projednávané věci byla Komise v zásadě povinna uložit dotčenou pokutu společnosti Thyssen Stahl.

146    V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že stíhání zahájené Komisí z důvodu dotčeného protiprávního jednání se původně týkalo společnosti Thyssen Stahl a že i po převodu dotyčného subjektu na navrhovatelku Komise i nadále za uvedené jednání stíhala společnost Thyssen Stahl.

147    Komise upřesnila, že po převodu uvedeného subjektu na navrhovatelku jak navrhovatelka, tak Thyssen Stahl trvaly na tom, aby bylo řízení nadále vedeno pouze proti navrhovatelce. Domnívala se přitom, že zastavení stíhání zahájeného proti společnosti Thyssen Stahl je možné pouze v případě, že by navrhovatelka písemně převzala odpovědnost za protiprávní jednání.

148    Jak vyplývá ze samotného znění prohlášení ze dne 23. července 1997, uvedeného v bodě 15 rozsudku v projednávané věci, učinila navrhovatelka toto prohlášení v odpověď na žádost o písemné převzetí odpovědnosti za protiprávní jednání vytýkané společnosti Thyssen Stahl. Toto prohlášení bylo totiž podle jeho vlastního znění učiněno ohledně řízení týkajícího se stíhání zahájeného z důvodu dotčené kartelové dohody a na žádost Komise, a dále se týkalo odpovědnosti navrhovatelky za úkony provedené společností Thyssen Stahl po převedení dotčené oblasti činnosti.

149    S ohledem na toto znění je třeba odmítnout tvrzení navrhovatelky, podle nichž ji Komise požádala, aby učinila prohlášení, aniž ji informovala o svém záměru toto prohlášení použít na podporu přenesení odpovědnosti za zaplacení pokuty, takže tuto žádost pochopila tak, že se týká pouze občanskoprávní odpovědnosti. Je totiž nutné konstatovat, že tímto prohlášením navrhovatelka výslovně potvrdila svoji vůli převzít na sebe jako na podnik pokračující v hospodářských činnostech, jichž se kartelová dohoda týkala, odpovědnost za protiprávní jednání pro účely pokuty, kterou mohla Komise uložit v rámci stíhání zahájeného z důvodu uvedené kartelové dohody.

150    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že za těchto podmínek pro ni právní důsledky přenesení odpovědnosti, kterou na sebe navrhovatelka převzala prohlášením ze dne 23. července 1997, byly v rozporu s jejím tvrzením zcela určité a předvídatelné.

151    Mimoto ze spisu vyplývá, že Komise z tohoto prohlášení vycházela při uložení pokuty, jež měla být v zásadě uložena společnosti Thyssen Stahl, navrhovatelce, a dále, že navrhovatelka ve své žalobě proti původnímu rozhodnutí nenapadla tuto právní operaci Komise, ani ve svém kasačním opravném prostředku směřujícím proti výše uvedenému rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise nezpochybnila konstatování Soudu v bodě 62 uvedeného rozsudku, podle něhož byla Komise s ohledem na uvedené prohlášení výjimečně oprávněna přičítat jí odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Thyssen Stahl.

152    Jak totiž uplatňovala Komise, zdá se, že navrhovatelka tvrdila, že prohlášením ze dne 23. července 1997 na sebe nepřevzala odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Thyssen Stahl, poprvé teprve v odpovědi na oznámení námitek učiněné v rámci řízení, které vedlo k přijetí sporného rozhodnutí, a tedy ve fázi, kdy již došlo k promlčení stíhání společnosti Thyssen Stahl ohledně jejího protiprávního jednání. Navrhovatelka mimoto prohlásila, že uvedené prohlášení odvolala poprvé na jednání před Soudem v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek.

153    Za těchto zvláštních a specifických okolností projednávaného případu, tedy zaprvé převedení subjektu patřícího společnosti Thyssen Stahl, který byl činný na trhu s plochými výrobky z nerezové oceli, na navrhovatelku, zadruhé prohlášení ze dne 23. července 1997, kterým navrhovatelka Komisi výslovně potvrdila svoji vůli převzít na sebe, jako na nabyvatele uvedeného subjektu, odpovědnost za protiprávní jednání pro účely pokuty, kterou mohla Komise uložit, a zatřetí okolnosti, že přestože k tomu navrhovatelka měla opakovaně příležitost, nenapadla výklad uvedeného prohlášení ze strany Komise dříve, než došlo k promlčení stíhání společnosti Thyssen Stahl ohledně jejího protiprávního jednání, je třeba mít za to, že Komise mohla navrhovatelce přičítat odpovědnost za jednání vytýkané společnosti Thyssen Stahl a uložit jí dotčenou pokutu.

154    Mimoto je třeba konstatovat, že na rozdíl od tvrzení navrhovatelky již odvolání prohlášení ze dne 23. července 1997 na jednání před Soudem nebylo možné. Obsah uvedeného prohlášení, který měl Komisi umožnit uložit uvedenou pokutu navrhovatelce namísto společnosti Thyssen Stahl, totiž takové možnosti bránil od okamžiku, kdy Komise na základě tohoto prohlášení přijetím sporného rozhodnutí navrhovatelce pokutu skutečně uložila.

155    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že následná neodvolatelnost prohlášení ze dne 23. července 1997 navrhovatelce nebrání, aby prostřednictvím žaloby podané k soudům Unie zpochybnila výklad obsahu prohlášení, jak vyplývá z bodů 64 až 66 výše uvedeného rozsudku Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, nebo její výslovné či konkludentní přiznání skutkových nebo právních okolností během správního řízení před Komisí, jelikož toto přiznání nemůže omezit samotný výkon práva podat žalobu k Soudu, jež každé fyzické či právnické osobě přiznává čl. 230 čtvrtý pododstavec ES (rozsudek ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‑407/08 P, Sb. rozh. s. I‑6371, bod 90).

156    S ohledem na vše, co bylo uvedeno výše, musí být druhý argument uplatňovaný na podporu druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, který v podstatě přebírá obsah čtvrtého žalobního důvodu uplatněného navrhovatelkou před Soudem, a druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuty.

157    Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje porušení unijního práva, ale výrok tohoto rozsudku je opodstatněný z jiných právních důvodů, takže kasační opravný prostředek musí být zamítnut (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Salzgitter v. Komise, bod 58), nemá nesprávné právní posouzení Soudu konstatované v bodě 134 rozsudku v projednávané věci dopad na přezkum projednávaného kasačního opravného prostředku.

C –  Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení ustanovení, kterými se řídí promlčení

1.     Argumentace účastnic řízení

158    Navrhovatelka tvrdí, že Soud tím, že v bodech 193 až 214 napadeného rozsudku zamítl její sedmý žalobní důvod, porušil čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Komise č. 715/78/ESUO ze dne 6. dubna 1978 o promlčení v záležitostech stíhání a při výkonu práva podle Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (Úř. věst. L 94, s. 22).

159    Navrhovatelka má za to, že jelikož toto ustanovení stanoví promlčení stíhání pět let po skončení protiprávního jednání a dotčené protiprávní jednání skončilo dne 31. prosince 1994 spolu s přesunem činnosti společnosti Thyssen Stahl na její osobu, bylo protiprávní jednání promlčeno v roce 1999. Doplňuje, že pokud by datum uvedeného skončení bylo stanoveno na datum, kdy ostatní účastníci ukončili protiprávní jednání, to znamená v průběhu roku 1998, došlo by k promlčení v průběhu roku 2003. Upřesňuje, že stejně tak by tomu bylo v případě použití článku 25 nařízení č. 1/2003 nebo nařízení Rady (EHS) č. 2988/74 ze dne 26. listopadu 1974 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti dopravy a hospodářské soutěže v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. L 319, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 61).

160    Navrhovatelka tvrdí, že ve vztahu ke společnosti Thyssen Stahl nedošlo k žádnému úkonu, který by měl za následek přerušení běhu promlčení stanoveného v článku 2 rozhodnutí č. 715/78. Mimoto běh promlčecí lhůty nebyl zastaven na základě článku 3 uvedeného rozhodnutí, jelikož Thyssen Stahl nepodala žalobu proti původnímu rozhodnutí, a žaloba, kterou podala navrhovatelka, nemá za následek stavení promlčecí lhůty ve vztahu ke společnosti Thyssen Stahl, jelikož stavení vyvolává účinky pouze inter partes.

161    Jelikož měl Soud za to, že je třeba posuzovat stavení promlčení ve vztahu k navrhovatelce, jelikož na ni bylo s ohledem na prohlášení ze dne 23. července 1997 pohlíženo tak, jako by se sama dopustila dotčeného protiprávního jednání, navrhovatelka připomíná, že podle ní jí byla přičtena nikoli odpovědnost, kterou nese podnik, který je nástupcem jiného podniku, ale nanejvýš náhradní odpovědnost. Protiprávní jednání, kterého se dopustila Thyssen Stahl, je přitom odlišným protiprávním jednáním, a odpovědnost za něj byla následně přenesena na navrhovatelku.

162    V tomto ohledu navrhovatelka uvádí, že Soud sám konstatoval, že převzetí odpovědnosti společnosti Thyssen Stahl prohlášením ze dne 23. července 1997 neumožňuje považovat obě protiprávní jednání, kterých se dopustila sama navrhovatelka a Thyssen Stahl, za jediné protiprávní jednání. Vyvozuje z toho, že v otázce promlčení obě protiprávní jednání rovněž nemohou být považována za jediné protiprávní jednání, jehož právní účinky by závisely pouze na procesních úkonech, které učinila.

163    Mimoto odkaz Soudu na rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Metsä-Serla a další v. Komise (C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065), podle navrhovatelky není relevantní, neboť ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, měl Soudní dvůr rozhodnout o možnosti uložit společně a nerozdílně pokutu dvěma podnikům z důvodu hospodářské jednoty mezi nimi. Tyto okolnosti přitom nemají žádnou souvislost s okolnostmi projednávaného případu, který se týká přičtení odpovědnosti pouze na základě prohlášení ze dne 23. července 1997.

164    A konečně, i za předpokladu, že by mohlo být na navrhovatelku pohlíženo tak, jako by se sama dopustila dotčeného protiprávního jednání, nemá tato okolnost žádný účinek na promlčení. Z judikatury vyplývá, že v právu kartelových dohod přenesení odpovědnosti předpokládá, že je osobě přičítána odpovědnost za protisoutěžní jednání jiné osoby. Navrhovatelka z toho vyvozuje, že i když dojde k přenesení odpovědnosti za uhrazení pokuty, právní následky této odpovědnosti za cizí jednání závisejí i nadále na procesních úkonech prvotního původce protiprávního jednání.

165    Navrhovatelka upřesňuje, že z tohoto důvodu úkony prvotního původce protiprávního jednání, jež mu umožňují vyhnout se odpovědnosti nebo ji snížit, jako jsou například žádosti o shovívavost, váží a mají účinky na třetí osoby, na které byla odpovědnost přenesena. Stejně tak, je-li protiprávní jednání, jehož se dopustil uvedený prvotní původce, ve vztahu k němu promlčeno, nelze tento právní důsledek vyloučit přenesením odpovědnosti na třetí osobu.

2.     Závěry Soudního dvora

166    Je třeba připomenout, že čl. 1 odst. 1 rozhodnutí č. 715/78 i čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1/2003 podřizují pravomoc Komise k ukládání pokut za porušení předpisů práva hospodářské soutěže promlčecí době v délce pěti let, která podle čl. 1 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 2 nařízení č. 1/2003 začíná běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání nebo kdy bylo ukončeno, a která může být na základě článků 2 a 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 až 6 nařízení č. 1/2003 přerušena nebo zastavena.

167    Dále je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí ukládá pokutu pouze navrhovatelce. Za těchto podmínek může být promlčení posuzováno pouze ve vztahu k ní.

168    Zejména, navrhovatelka sice správně uvádí, že některé úkony společnosti Thyssen Stahl mohou mít i nadále účinky i ve vztahu k ní a že promlčení, k němuž došlo ve vztahu k tomuto podniku, nemůže být vyloučeno přenesením odpovědnosti, z čehož však neplyne, že by promlčení mělo být posuzováno ve vztahu k uvedenému podniku.

169    Z toho plyne, že je třeba odmítnout argumenty navrhovatelky, podle kterých měl Soud rozhodovat o promlčení ve vztahu ke společnosti Thyssen Stahl.

170    V důsledku toho, jelikož navrhovatelka nezpochybňuje, že Komise ve vztahu k ní přijala původní rozhodnutí v pětileté promlčecí lhůtě, a jelikož neuplatnila žádný argument týkající se pochybení, kterých by se měl Soud dopustit při posuzování dob přerušení nebo stavení promlčení ve vztahu k ní, musí být čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

D –  K pátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení zásad, jimiž se řídí stanovení výše pokuty

1.     Argumentace účastnic řízení

171    Navrhovatelka tvrdí, že Soud tím, že v bodech 295 až 315 napadeného rozsudku zamítl desátý žalobní důvod, porušil sdělení o spolupráci. Podle ní měla její úplná spolupráce v průběhu řízení vést k dodatečnému snížení pokuty nad rámec snížení o 20 %, které již bylo poskytnuto na základě bodu D uvedeného oznámení za její spolupráci v rámci řízení, jež vedlo k přijetí původního rozhodnutí. V tomto ohledu zdůrazňuje, že uznala věcnou správnost skutkových zjištění a porušení čl. 65 odst. 1 UO.

172    Žádná z úvah, která vedla Soud k závěru, že jednání navrhovatelky neprokazuje skutečného ducha spolupráce, nemůže vyvrátit argumenty navrhovatelky.

173    Co se týče argumentu, podle něhož se nezpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění netýkalo období 1993/1994 a nemělo jakoukoli užitečnost, jelikož navrhovatelka neuznala svoji odpovědnost vyplývající z protiprávního jednání společnosti Thyssen Stahl, navrhovatelka uvádí, že před Soudem tvrdila, že se její nezpochybnění týká tohoto období. Dále tvrdí, že důkaz o dotčeném protiprávním jednání musel být předložen v rámci druhého řízení a že uvedené nezpochybnění tudíž usnadnilo práci Komise v prokázání skutkových okolností.

174    Ohledně úvahy, podle níž navrhovatelka zpochybnila pravomoc Komise uložit po 23. červenci 2002 sankci na základě čl. 65 odst. 1 UO, navrhovatelka zdůrazňuje, že tato otázka se týká nikoli prokázání skutkových okolností, ale posouzení právní povahy, a tudíž právní otázky. Jelikož přitom Komise musí každopádně provést správné právní posouzení zjištěných skutečností, nemohou být se zpochybněním či nezpochybněním tohoto posouzení dotyčnými osobami spojeny nevýhodnost nebo užitečnost.

175    Co se týče okolnosti, podle níž navrhovatelka popřela platnost prohlášení ze dne 23. července 1997 poprvé od zahájení původního řízení, navrhovatelka uvádí, že nezpochybnila existenci tohoto prohlášení, ale omezila se na obhajobu právního posouzení, podle kterého uvedené prohlášení neumožňuje připisovat jí odpovědnost za protiprávní jednání společnosti Thyssen Stahl. Dále tvrdí, že před Soudem tvrdila, že již od řízení, které vedlo k přijetí původního rozhodnutí, uváděla, že uvedené rozhodnutí nelze vykládat jako odůvodňující přenesení odpovědnosti za zaplacení pokuty.

2.     Závěry Soudního dvora

176    Z judikatury vyplývá, že snížení výše pokuty na základě sdělení o spolupráci lze odůvodnit jen v případě, kdy lze mít v tomto ohledu za to, že poskytnuté informace a chování dotčeného podniku svědčí o skutečné spolupráci z jeho strany (rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 395).

177    Krom toho je třeba připomenout, že podle článku 229 ES a článku 31 nařízení č. 1/2003 může Soud zrušit, snížit nebo zvýšit uloženou pokutu nebo penále, jelikož má pravomoc v plné jurisdikci přezkoumávat rozhodnutí, jimiž Komise stanovila pokutu nebo penále.

178    Když Soud v bodech 305 až 314 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise měla správně za to, že navrhovatelce nemá být přiznáno další snížení pokuty nad rámec již poskytnutých 20 %, provedl tudíž, v rámci výkonu své pravomoci v plné jurisdikci, posouzení skutkového stavu. Komise tedy právem tvrdí, že tímto důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje zjištění skutkového stavu a posouzení důkazů provedená Soudem.

179    V tomto ohledu je třeba připomenout, že z článku 225 ES a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora vyplývá, že jedině Soud je příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a dále tento skutkový stav posoudit. Pokud Soud zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace tohoto skutkového stavu a právních důsledků, které z něj Soud vyvodil (rozsudek ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise, C‑551/03 P, Sb. rozh. s. I‑3173, bod 51, a usnesení ze dne 29. září 2010, EREF v. Komise, C‑74/10 P a C‑75/10 P, bod 41).

180    Soudní dvůr rovněž upřesnil, že posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslování důkazů předložených Soudu, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (rozsudek ze dne 18. května 2006, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, C‑397/03 P, Sb. rozh. s. I‑4429, bod 85, a také výše uvedené usnesení EREF v. Komise, bod 42).

181    Navrhovatelka přitom nepředložila žádný argument, který by mohl prokázat zkreslování důkazů Soudem.

182    Co se totiž týče argumentu, podle kterého měl Soud nesprávně za to, že nezpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění se netýkalo období 1993/1994, je třeba uvést, že z bodu 306 a bodu 307 první věty napadeného rozsudku vyplývá, že Soud druhou větou uvedeného bodu 307 neměl za to, že by se bod 75 odpovědi na oznámení námitek nevztahoval k tomuto období, ale že je tento bod 75 nedostatečně konkrétní a jasný k tomu, aby byl Komisi užitečný.

183    Mimoto v části, v níž navrhovatelka poukazuje na to, že již od zahájení řízení vedoucího k přijetí původního rozhodnutí tvrdila, že prohlášení ze dne 23. července 1997 nelze vykládat jako odůvodňující přenesení odpovědnosti za zaplacení dotčené pokuty, již v bodě 152 rozsudku v projednávané věci bylo konstatováno, že tomu tak není.

184    Za těchto podmínek musí být pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

185    Z toho vyplývá, že kasační opravný prostředek musí být zamítnut v plném rozsahu.

VII –  K nákladům řízení

186    Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelka neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Kasační opravný prostředek se zamítá.

2)      Společnosti ThyssenKrupp Nirosta GmbH se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.