1

Svým kasačním opravným prostředkem se Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 24. října 2014, Grau Ferrer v. OHIM – Rubio Ferrer (Bugui va) (T‑543/12, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2014:911), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu EUIPO ze dne 11. října 2012 (spojené věci R 274/2011-4 a R 520/2011-4), týkající se námitkového řízení mezi Xavierem Grau Ferrerem na straně jedné a Juanem Cándido Rubio Ferrerem, jakož i Albertem Rubio Ferrerem na straně druhé (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146) bylo kodifikováno nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1).

3

Článek 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009, nadepsaný „Užívání ochranné známky Evropské unie“, stanoví:

„Pokud do pěti let od zápisu nezačal majitel ochrannou známku Evropské unie řádně v Unii užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka Evropské unie sankcím podle tohoto nařízení, ledaže pro neužívání existují řádné důvody.

Za užívání ve smyslu prvního pododstavce se považuje rovněž:

[...]“

4

Článek 41 odst. 3 tohoto nařízení, který upravuje podání námitek proti zápisu ochranné známky Evropské unie, stanoví:

„Námitky musejí být podány písemně a musí být odůvodněny. [...] Ve lhůtě stanovené úřadem může ten, kdo podal námitky, předložit na jejich podporu skutečnosti, důkazy a vyjádření.“

5

Článek 76 odst. 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zkoumání skutečností úřadem z úřední moci“, stanoví:

„Úřad nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.“

6

Pravidlo 15 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1041/2005 ze dne 29. června 2005 (Úř. věst. 2005, L 172, s. 4) (dále jen „prováděcí nařízení“), nadepsané „Sdělení o námitce [Námitkové řízení]“, stanoví:

„Sdělení o námitce musí obsahovat:

[...]

[...]“

7

Pravidlo 19 prováděcího nařízení, nadepsané „Odůvodnění [Skutečnosti, důkazy a argumenty na podporu] námitek“, stanoví:

8

Pravidlo 20 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsané „Přezkoumání [průzkum] námitek“, stanoví:

„Neprokáže-li do uplynutí lhůty uvedené v pravidle 19 odst. 1 osoba, která námitky podala, existenci, platnost a rozsah ochrany své starší známky nebo staršího práva a své oprávnění k podání námitek, budou námitky zamítnuty jako neodůvodněné.“

9

Pravidlo 50 odst. 1 třetí pododstavec uvedeného nařízení stanoví:

„Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení, omezí [odvolací] senát přezkum odvolání na skutečnosti a důkazy předložené ve lhůtách stanovených nebo určených námitkovým oddělením v souladu s nařízením a těmito pravidly, pokud se senát nedomnívá, že by měly být vzaty v úvahu další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy podle čl. 74 odst. 2 nařízení [č. 40/94, jehož znění je totožné se zněním čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009].“

10

Tribunál shrnul skutečnosti předcházející sporu následovně:

[...]

[...]

11

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. prosince 2012 (věc T‑543/12) podal X. Grau Ferrer žalobu domáhající se zrušení sporného rozhodnutí.

12

Na podporu své žaloby X. Grau Ferrer uplatnil tři důvody, vycházející zaprvé z porušení článku 75 a čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 a pravidla 50 prováděcího nařízení, zadruhé ze skutečného užívání starší obrazové ochranné známky Evropské unie č. 2087534, kterou X. Grau Ferrer nechal zapsat dne 14. června 2002 (dále jen „starší ochranná známka“) a zatřetí z nebezpečí záměny mezi starší ochrannou známkou, jakož i starší španělskou obrazovou ochrannou známkou na straně jedné a obrazovou ochrannou známkou Evropské unie, o jejíž zápis požádali J. C. Rubio Ferrer a A. Rubio Ferrer, na straně druhé.

13

Tribunál žalobě na neplatnost vyhověl, přičemž v bodě 48 napadeného rozsudku uvedl, že odvolací senát EUIPO nevykonal svou posuzovací pravomoc a neodůvodnil, proč odmítl zohlednit starší španělskou ochrannou známku, a v bodech 86 a 87 napadeného rozsudku uvedl, že dokumenty předložené u odvolacího senátu obsahují označení, které se od starší ochranné známky liší pouze zanedbatelnými prvky, takže z nich vyplývá skutečné užívání starší ochranné známky.

14

Tribunál shledal, že zbývající důvody uplatněné X. Grau Ferrerem jsou irelevantní či neopodstatněné.

15

Tribunál tudíž sporné rozhodnutí zrušil.

16

Svým kasačním opravným prostředkem EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr:

17

Žádný z dalších účastníků řízení nepředložil u Soudního dvora vyjádření.

18

EUIPO na podporu kasačního opravného prostředku vznáší tři důvody, vycházející z porušení čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce prováděcího nařízení a čl. 15 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 207/2009.

19

EUIPO svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, který je třeba přezkoumat na prvním místě, v podstatě uvádí, že se Tribunál v bodech 45 až 48 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že odvolací senát má posuzovací pravomoc vyplývající z pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce prováděcího nařízení a z čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 „nezávisle i na doplňkovosti, či nikoli“ opožděně předloženého důkazu, a tudíž i s ohledem na „další“ důkazy.

20

Tribunál v bodě 45 napadeného rozsudku zdůraznil, že judikatura Soudního dvora týkající se posuzovací pravomoci odvolacího senátu a odůvodnění zohlednění důkazů předložených opožděně nerozlišuje mezi dalšími důkazy a doplňkovými důkazy, a v bodě 46 tohoto rozsudku odmítl argument, podle něhož odvolací senát není oprávněn zohlednit důkazy předložené X. Grau Ferrerem, jelikož tyto důkazy jsou nové.

21

Tribunál měl v bodě 48 napadeného rozsudku v podstatě za to, že odvolací senát má posuzovací pravomoc a povinnost odůvodnit své zamítnutí, aniž by rozlišil mezi „dalšími“ důkazy a „doplňkovými“ důkazy.

22

EUIPO uvádí, že tato posuzovací pravomoc a tato povinnost uvést odůvodnění se netýkají dalších důkazů. EUIPO na podporu tohoto argumentu uvádí rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi rozsudků ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM (C‑120/12 P, EU:C:2013:638), ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM (C‑121/12 P, EU:C:2013:639) a ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM (C‑122/12 P, EU:C:2013:628). Podle EUIPO se na základě čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009 a pravidla 20 odst. 1 prováděcího nařízení v případě, že nejsou předloženy dostatečné důkazy u námitkového oddělení, námitky zamítnou, aniž je přezkoumáno jejich meritum. Je proto nemožné znovuotevřít možnost podat námitky na úrovni odvolacího senátu.

23

Pokud jde o znění pravidla 50 odst. 1 třetího pododstavce prováděcího nařízení, je třeba poznamenat, že se znění tohoto ustanovení ve francouzském jazyce liší od znění ve španělském, německém a anglickém jazyce v jednom podstatném prvku. Zatímco posledně uvedená znění stanoví, že odvolací senát může zohlednit pouze další nebo doplňkové skutečnosti a důkazy, znění ve francouzském jazyce kvalifikuje tyto skutečnosti a důkazy jako „nové nebo dodatečné“.

24

Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být ustanovení unijního práva vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech jazycích Unie. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Kurcums Metal, C‑558/11, EU:C:2012:721, bod 48, a ze dne 9. dubna 2014, GSV, C‑74/13, EU:C:2014:243, bod 27).

25

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, který představuje právní základ pravidla 50 prováděcího nařízení, stanoví, že Úřad nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.

26

Soudní dvůr rozhodl, že není-li ve lhůtě stanovené Úřadem předložen žádný důkaz o užívání dotyčné ochranné známky, musí Úřad námitky zamítnout i bez návrhu. Naproti tomu pokud byly důkazy předloženy ve lhůtě stanovené Úřadem, je předložení dodatečných důkazů nadále možné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, New Yorker SHK Jeans v. OHIM, C‑621/11 P, EU:C:2013:484, body 28 a 30).

27

Jak generální advokát uvedl v bodech 55 a 57 svého stanoviska, je třeba uplatnit tentýž výklad čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, pokud jde o důkaz o existenci, platnosti a rozsahu ochrany ochranné známky, neboť uvedené ustanovení obsahuje pravidlo, které má horizontální roli v systému tohoto nařízení, jelikož se použije nezávisle na povaze dotčeného řízení. Z toho vyplývá, že pravidlo 50 prováděcího nařízení nelze vykládat v tom smyslu, že rozšiřuje posuzovací pravomoci odvolacích senátů i na nové důkazy.

28

Je nutno konstatovat, že se Tribunál dopustil v článcích 45, 46 a 48 napadeného rozsudku nesprávného právního posouzení, když prohlásil, že odvolací senát nevykonal posuzovací pravomoc, kterou má za účelem rozhodnutí, zda je třeba nové důkazy zohlednit, či nikoliv.

29

Je však třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že jestliže při odůvodnění rozsudku Tribunálu došlo k porušení unijního práva, ale jeví se, že je jeho výrok opodstatněný na základě jiných právních důvodů, musí být kasační opravný prostředek zamítnut (viz zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1994, Finsider v. Komise, C‑320/92 P, EU:C:1994:414, bod 37; ze dne 16. prosince 1999, CES/E, C‑150/98 P, EU:C:1999:616, bod 17, a ze dne 13. července 2000, Salzgitter v. Komise, C‑210/98 P, EU:C:2000:397, bod 58).

30

Tak je tomu v projednávané věci. Tribunál totiž nepoužil pouze dotčený důvod, ale vycházel rovněž ze skutečnosti, že odvolací senát předmětný důkaz odmítl, aniž přezkoumal, zda může být považován za „doplňkový“. Odvolací senát přitom tím, že tento přezkum neprovedl, skutečně porušil čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, jak konstatoval Tribunál.

31

Za těchto podmínek je tedy třeba vzhledem k tomu, že ostatní důvody uplatněné EUIPO na podporu jeho kasačního opravného prostředku proto nemohou způsobit zrušení napadeného rozsudku, kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu.

32

Podle článku 137 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 2, se o nákladech řízení rozhoduje v rozsudku, jímž se končí řízení. Vzhledem k tomu, že žádný z dalších účastníků řízení nepředložil u Soudního dvora vyjádření, je důvodné rozhodnout, že EUIPO ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: