1. 

v unijním právu ( 2 ), obzvláště pokud jde o řízení o uznání podpůrné ochrany na základě směrnice 2004/83 ( 3 ).

2. 

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou k Soudnímu dvoru podal irský Supreme Court, vznikla v rámci odvolacího řízení, ve kterém tento soud projednává odvolání proti rozsudku, který vydal High Court v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ve věci M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744). Předběžná otázka podaná Supreme Court zapadá do rámce irského systému pro uznávání mezinárodní ochrany platného v době rozhodné z hlediska skutkových okolností, ve kterém již vyvstala řada předběžných otázek předložených Soudnímu dvoru ( 4 ). Zvláštnost irské právní úpravy, která již byla dvakrát reformována ( 5 ), spočívá v rozhodnutí vytvořit „dvoukolejný“ systém, který se vyznačuje existencí dvou zvláštních samostatných řízení, z nichž první se týká posouzení žádostí o azyl a druhé se týká posouzení žádostí o uznání podpůrné ochrany.

3. 

V rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) Soudní dvůr zdůraznil, že je v systému tohoto typu důležité, aby právo být vyslechnut ( 6 ) s ohledem na to, že jde o základní právo, bylo zcela zaručeno v rámci obou řízení. Ze spisu v projednávané věci nicméně vyplývá, že rozsudek M. M. byl předmětem odlišných výkladů účastníků řízení, pokud jde o přesný rozsah, který Soudní dvůr tomuto právu přiznal. Konkrétně se účastníci řízení neshodují v otázce, zda vyplývá z uvedeného rozsudku, že aby v takovém systému bylo právo být vyslechnut plně zaručeno v řízení o přiznání podpůrné ochrany, je či není nezbytné, aby žadateli bylo před správním orgánem, který rozhodne o jeho žádosti, poskytnuto ústní slyšení, v němž mohou být povoláni svědci, když bylo ústní slyšení provedeno již v rámci předchozího řízení týkajícího se jeho žádosti o azyl. Toto je v podstatě otázka, na kterou má v tomto řízení Soudní dvůr odpovědět.

4.

V souladu s článkem 1 směrnice 2004/83 je účelem této směrnice stanovit minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a obsah poskytnuté ochrany.

5.

V souladu s čl. 2 písm. e) směrnice 2004/83 má osoba nárok na podpůrnou ochranu, pokud existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu uvedenou v článku 15 této směrnice. Podle tohoto článku se vážnou újmou rozumí uložení nebo vykonání trestu smrti [písmeno a)], nebo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli [písmeno b)], nebo vážné a individuální ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu [písmeno c)].

6.

Článek 4 směrnice 2004/83, zahrnutý v kapitole II této směrnice s názvem „[p]osuzování žádostí o mezinárodní ochranu“, poskytuje pokyny, jak má probíhat přezkum skutečností a okolností obsažených v těchto žádostech. Tento článek v druhé větě prvního odstavce zejména stanoví, že členský stát je povinen posoudit významné náležitosti žádosti o mezinárodní ochranu ve spolupráci s žadatelem. Z odstavce 3 tohoto článku dále vyplývá, že přezkum žádosti o mezinárodní ochranu se provádí individuálně a je při něm zohledněna řada skutečností, které jsou v něm uvedeny, včetně především na základě písm. c) tohoto odstavce konkrétní postavení a osobní situace žadatele, aby na základě osobní situace žadatele bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu.

7.

Směrnice 2005/85 ( 7 ) stanoví minimální normy pro řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka. Článek 3 této směrnice stanoví oblast působnosti této směrnice a v odstavci 1 stanoví, že se vztahuje na všechny žádosti o azyl. Nicméně podle odstavce 3 tohoto článku platí, že „[p]okud členské státy použijí nebo zavedou řízení, v rámci kterého se žádosti o azyl posuzují jako žádosti na základě Ženevské úmluvy, a zároveň jako žádosti o poskytnutí jiného druhu mezinárodní ochrany podané za okolností uvedených v článku 15 směrnice 2004/83/ES, použijí tuto směrnici během celého řízení“. Odstavec 4 tohoto článku stanoví, že „[č]lenské státy mohou dále rozhodnout, že se tato směrnice použije při rozhodování o žádostech o jakýkoliv druh mezinárodní ochrany“.

8.

Článek 12 odst. 1 směrnice 2005/85 s názvem „osobní pohovor“ stanoví, že „[d]říve než rozhodující orgán vydá rozhodnutí, poskytne se žadateli o azyl příležitost k osobnímu pohovoru o jeho žádosti o azyl s osobou, která je podle vnitrostátních právních předpisů k vedení takovéhoto pohovoru příslušná“. Nicméně podle odst. 2 a 3 tohoto článku tento osobní pohovor nemusí být proveden v případech, které jsou v něm uvedeny ( 8 ).

9.

Jak již bylo řečeno, v Irsku v době platnosti právních předpisů použitelných na skutkové okolnosti daného případu byly žádost o azyl a žádost o přiznání podpůrné ochrany předmětem specifických a samostatných řízení, která se konala jedno po druhém.

10.

Řízení pro přiznání podpůrné ochrany bylo upraveno v European Communities (Eligibility for Protection) Regulations 2006, které přijal Minister for Justice, Equality and Law Reform (dále jen „Minister“) dne 9. října 2006, jehož předmětem je především provedení směrnice 2004/83.

11.

Toto nařízení neobsahovalo žádné ustanovení, které by stanovilo, že by žadatel o podpůrnou ochranu měl být vyslechnut v osobním pohovoru v rámci vyřizování jeho žádosti. Úprava řízení pro vyřizování žádostí o podpůrnou ochranu bylo v mezidobí předmětem dvou reforem ( 9 ), které však nejsou v projednávaném případě ratione temporis relevantní.

12.

Průběh řízení týkajících se žádostí o azyl a podpůrnou ochranu pana M. k irským úřadům je podrobně popsán v bodech 39 až 46 rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744), na který se výslovně odkazuje. V rozsahu, v němž je to relevantní pro projednávanou věc, pouze připomínám, že pan M., státní příslušník Rwandy etnické příslušnosti Tutsi, původně přicestoval do Irska v roce 2006 na studijní vízum a že po uplynutí platnosti tohoto víza v roce 2008 požádal o přiznání statusu uprchlíka. V rámci řízení o této žádosti byl pan M. vyslechnut při osobním pohovoru, který provedl Office of the Refugee Applications Commissionner. Pan M. podal odvolání proti negativnímu rozhodnutí posledně uvedeného orgánu k Refugee Appeal Tribunal, který na základě postupu, který se konal výhradně v písemné formě, žádost pana M. o azyl definitivně zamítl, přičemž považoval jeho prohlášení o nebezpečí pronásledování, které by mu hrozilo, pokud by se vrátil do Rwandy, za málo věrohodné.

13.

V prosinci 2008 podal pan M. žádost o podpůrnou ochranu, která byla také zamítnuta. V záporném rozhodnutí, které bylo přijato, aniž bylo panu M. ohledně žádosti o podpůrnou ochranu poskytnuto ústní slyšení, došel Minister k závěru, že pan M. neprokázal existenci základních důvodů se domnívat, že kdyby se vrátil do Rwandy, byl by vystaven hrozbě, že utrpí vážnou újmu ve smyslu uvedeném v článku 15 směrnice 2004/83. Ze spisu vyplývá, že pro odůvodnění tohoto rozhodnutí Minister pouze odkázal na dříve uvedené důvody pro zamítnutí žádosti pana M. o azyl.

14.

Pan M. napadl rozhodnutí Minister u High Court, který v rámci řízení o této žalobě vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie. Soudnímu dvoru byla tímto v podstatě položena otázka, zda v případě, jako je případ pana M., kdy někdo žádá o status podpůrné ochrany poté, co mu bylo odmítnuto přiznání postavení uprchlíka, zavazuje požadavek spolupráce se žadatelem uložený členským státům článkem 4 odst. 1 směrnice Rady 2004/83 správní orgány dotyčného členského státu k tomu, aby poskytly žadateli výsledky tohoto posouzení před přijetím konečného rozhodnutí, a tím mu umožnily vyjádřit se k těm aspektům navrhovaného rozhodnutí, které vedou k záporné odpovědi.

15.

V rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) Soudní dvůr poté, co odpověděl záporně na předběžnou otázku položenou High Court ( 10 ), v bodech 75 a násl. zdůraznil nutnost, aby byla dodržována v rámci každého ze dvou řízení – tedy řízení o azylu a řízení týkajícího se podpůrné ochrany – základní práva žadatele, a konkrétně práva být vyslechnut v tom smyslu, že mu musí být umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko před přijetím každého rozhodnutí o nepřiznání požadované ochrany. Konkrétně v bodě 95 druhé odrážce tohoto rozsudku Soudní dvůr potvrdil, že v dvoukolejném systému, jako je ten irský, „okolnost, že již dotčená osoba byla platně vyslechnuta při šetření její žádosti o přiznání postavení uprchlíka, v takovémto systému neznamená, že by bylo možné tuto náležitost opomíjet v rámci řízení o žádosti o podpůrnou ochranu“.

16.

V návaznosti na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2013 vydal High Court vlastní rozsudek ( 11 ). Uvedený soud rozhodl, že na rozdíl od tvrzení pana M. Soudní dvůr v rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) nezamýšlel konstatovat, že ve „dvoukolejném“ systému, jako je irský systém, unijní právo obecně přiznává žadateli právo na osobní ústní slyšení v rámci řízení týkajícího se žádosti o podpůrnou ochranu, i když v mnoha případech by mohlo takové právo existovat. High Court přesto zrušil rozhodnutí Minister vzhledem k tomu, že v daném případě nerespektoval právo pana M. být vyslechnut v řízení týkajícím se žádosti o podpůrnou ochranu. High Court totiž konstatoval zaprvé, že Minister vycházel ze zcela negativních zjištění provedených v rámci analýzy žádosti o azyl ohledně věrohodnosti tvrzení pana M. týkajících se újmy, kterou by utrpěl, kdyby se vrátil do Rwandy, a zadruhé že neprovedl žádné samostatné a nezávislé posouzení tvrzení pana M. na podporu jeho žádosti ( 12 ).

17.

Minister, Irsko a Attorney General napadli rozsudek High Court u předkládajícího soudu, tvrdíce, že tento soud nesprávně vyložil rozsudek M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744). Pan M. naopak podal incidenční opravný prostředek, ve kterém tvrdí, že v rozporu s názorem High Court z výše uvedeného rozsudku Soudního dvora vyplývá, že má právo na osobní pohovor v řízení týkajícím se jeho žádosti o podpůrnou ochranu.

18.

Předkládající soud poukazuje na potřebu objasnit správné použití pokynů poskytnutých Soudním dvorem v bodě 85 a násl. rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) v případě, jako je projednávaný případ, ve kterém existují oddělená řízení pro přezkum žádostí o azyl a podpůrnou ochranu.

19.

S ohledem na výše uvedené rozhodl předkládající soud o přerušení původního řízení a položení následující předběžné otázky Soudnímu dvoru:

„Vyžaduje ‚právo být vyslechnut‘ v právu Evropské unie, aby bylo žadateli, který podá žádost o podpůrnou ochranu ve smyslu směrnice 2004/83/ES, přiznáno ústní slyšení týkající se této žádosti, včetně práva na předvolání svědků nebo jejich výslech, v případě, že je tato žádost podána v členském státě, ve kterém existují dvě samostatná řízení, jež na sebe navazují a jejichž cílem je posoudit jednak žádosti o přiznání postavení uprchlíka a jednak žádosti o podpůrnou ochranu?“

20.

Předkládací usnesení došlo kanceláři Soudního dvora dne 5. prosince 2014. Vyjádření předložili pan M., irská, francouzská a česká vláda, jakož i Evropská komise. Jednání, které se konalo dne 18. února 2016, se zúčastnili pan M., irská vláda a Komise.

21.

V rámci své předběžné otázky se předkládající soud v podstatě táže, zda v unijním právu musí být právo být vyslechnut v jakémkoli řízení vykládáno v tom smyslu, že v případě podání žádosti o přiznání podpůrné ochrany v členském státě, který stanoví dvě odlišná řízení, kdy jedno následuje po druhém, pro přezkum žádosti o azyl a podpůrnou ochranu, toto právo nezbytně vyžaduje, aby bylo žadateli přiznáno ústní slyšení v řízení týkajícím se jeho žádosti o podpůrnou ochranu, ve kterém má právo na předvolání svědků a na jejich výslech.

22.

Jak již bylo uvedeno, projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce navazuje na rozsudek Soudního dvora ve věci M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744), jehož výklad je rozhodující pro vyřešení sporu probíhajícího u předkládajícího soudu. Účastníci v uvedeném řízení, jakož i účastníci v tomto řízení zaujímají protichůdná stanoviska, pokud jde o způsob, jakým by měl být rozsudek vykládán.

23.

Na jedné straně pan M. uvádí, že v uvedeném rozsudku Soudní dvůr uznal nutnost, aby žadateli o podpůrnou ochranu bylo poskytnuto ústní slyšení, aby v případě, jako je případ v původním řízení, mohlo být právo být vyslechnut považováno za dodržované. Komise se rovněž domnívá, že v takovém případě vyžaduje dodržování práva být vyslechnut provedení ústního slyšení. Na druhé straně irská vláda, jejíž stanovisko podpořila francouzská a česká vláda, zastává opačné stanovisko a domnívá se, že v takovém případě, aby bylo právo být vyslechnut dodrženo, stačí, aby měl žadatel možnost vyjádřit se vyčerpávajícím způsobem, i když pouze písemnou formou, ke všem důvodům, na kterých se zakládá jeho žádost o podpůrnou ochranu.

24.

Vzhledem k tomu, že stejně jako ve věci M. M. nastoluje i projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obecně otázku rozsahu práva být vyslechnut v právu Evropské unie ve zvláštní situaci, jako je ta, která je předmětem původního řízení ( 13 ), považuji za účelem zodpovězení předběžné otázky za užitečné stručně připomenout zásady vytýčené Soudním dvorem v nedávné judikatuře týkající se tohoto práva.

25.

Podle ustálené judikatury představuje respektování práv na obhajobu základní zásadu práva Evropské unie, jehož nedílnou součástí je právo být vyslechnut ( 14 ).

26.

Právo každého jednotlivce být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, je stanoveno výslovně v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie jako vyjádření práva na řádnou správu ( 15 ).

27.

Jak jsem měl příležitost v nedávné době připomenout ( 16 ), otázka použitelnosti článku 41 Listiny na členské státy v případech, kdy uplatňují unijní právo ( 17 ), zůstává v judikatuře kontroverzní otázkou. Podle prvního směru v judikatuře, ke kterému se přikláním ( 18 ), tento článek představuje obecně použitelné ustanovení, které se použije nejen na orgány, instituce a subjekty Evropské unie, ale i na členské státy, přijímají-li opatření provádějící unijní právo ( 19 ). Jiný směr v judikatuře je založen na doslovném znění tohoto ustanovení, které výslovně odkazuje pouze na orgány, instituce a jiné subjekty Unie, a nikoli na členské státy. Podle tohoto směru z této skutečnosti vyplývá, že právo osoby, která je účastníkem řízení před orgány členského státy, ve kterém se uplatňuje unijní právo být vyslechnut, se nezakládá na článku 41 Listiny, ale na obecné zásadě unijního práva dodržování práva na obhajobu ( 20 ).

28.

Jak uvedla Komise na jednání, v projednávané věci nemá nicméně tato otázka, přestože má nepochybný význam ve vztahu k přesnému vymezení právního základu, na kterém je založeno právo pana M. být vyslechnut, ve skutečnosti žádný praktický dopad, protože nutnost respektovat toto právo před irskými úřady je nepochybná, nezávisle na skutečnosti, že se zakládá na článku 41 Listiny nebo na obecné zásadě unijního práva.

29.

Pokud jde o obsah práva být vyslechnut, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto právo zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů ( 21 ). Z uvedeného práva rovněž vyplývá, že veřejná správa při pečlivém a nestranném zkoumání všech relevantních skutečností projednávaného případu a podrobném odůvodňování svého rozhodnutí věnuje náležitou pozornost připomínkám předloženým dotčenou osobou ( 22 ).

30.

Bylo uvedeno, že právo být vyslechnut má dvojí funkci: zaprvé umožnit co možná nejpřesnější a nejsprávnější šetření dané věci a prokázání skutkových okolností a zadruhé zajištění účinné ochrany dotčené osoby. Toto právo má zajistit zejména to, aby každé rozhodnutí, které se osoby nepříznivé dotýká, bylo přijato s plnou znalostí věci ( 23 ), a má zejména za cíl umožnit příslušnému orgánu opravit chybu nebo umožnit dotčené osobě uplatnit takové skutečnosti týkající se její osobní situace, jež mohou ovlivnit, zda rozhodnutí bude, či nebude přijato nebo zda bude mít takový či jiný obsah ( 24 ).

31.

Správní orgány členských států mají v zásadě povinnost respektovat právo na obhajobu osob, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, když přijímají opatření, která spadají do působnosti unijního práva, a tedy i právo být vyslechnut, a to i když použitelné právní předpisy tuto formalitu výslovně nestanoví ( 25 ).

32.

Z judikatury vyplývá, že když unijní právo nestanoví podmínky, za nichž musí být zajištěno dodržování práv na obhajobu v rámci zvláštního řízení, stanovení těchto podmínek spadá do působnosti vnitrostátního práva za předpokladu, že opatření přijatá v tomto smyslu jsou stejné povahy jako opatření, která se vztahují na jednotlivce ve srovnatelných situacích, na něž se použije vnitrostátní právo (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 26 ). Tyto požadavky rovnocennosti a efektivity vyjadřují obecnou povinnost členských států zajistit ochranu práva na obhajobu, které jednotlivcům vyplývá z unijního práva, zejména co se týče vymezení procesních podmínek ( 27 ).

33.

Je však namístě připomenout, že základní práva, jako je dodržování práv obhajoby, se nejeví jako práva absolutní, avšak mohou obsahovat omezení za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným dotčeným opatřením a nejsou vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřeným a nepřípustným zásahem do samotné podstaty takto zaručených práv ( 28 ).

34.

Kromě toho existence porušení práva na obhajobu musí být posuzována v závislosti na specifických okolnostech každého konkrétního případu, zejména na povaze dotčeného aktu, kontextu jeho přijetí a právních pravidlech upravujících dotyčnou oblast ( 29 ). Konkrétně Soudní dvůr výslovně uvedl, že podmínky, za kterých může dotčená osoba uplatňovat právo být vyslechnut před vydáním rozhodnutí, které se ho týká, musejí být posouzeny ve světle cíle příslušných právních předpisů ( 30 ).

35.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že v celkovém kontextu judikatury týkající se respektování práva na obhajobu, jak je popsána ve výše uvedených bodech, jakož i systému a cíle příslušných unijních právních předpisů, musí členské státy v mezích své procesní autonomie určit podmínky, za nichž musí být zajištěno respektování práva být vyslechnut osob, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy ( 31 ), a to v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity uvedenými v předchozím bodě 32.

36.

V případě projednávaném u předkládajícího soudu unijní právo nestanoví přesná pravidla, která určují podmínky, aby bylo ve správním řízení zajištěno respektování práva být vyslechnut státního příslušníka třetí země, který podává žádost o podpůrnou ochranu.

37.

Konkrétně v právním kontextu, jako je ten před předkládajícím soudem, nejsou dotčené podmínky stanoveny ani ve směrnici 2004/83, která upravuje procesní pravidla použitelná na přezkum žádosti o mezinárodní ochranu ( 32 ), ani ve směrnici 2005/85, která se na základě jejího článku 3 nevztahuje na žádosti o podpůrnou ochranu s výjimkou případu, kdy členský stát zavede jednotné řízení, v rámci něhož žádost posuzuje z hlediska obou forem mezinárodní ochrany (azyl a podpůrná ochrana) ( 33 ), což není případ právních předpisů platných v Irsku v době rozhodné z hlediska skutkového stavu věci ( 34 ), jak jsem uvedl.

38.

Z konstatování nepoužitelnosti směrnice 2005/85 vyplývá, že otázku případné existence práva na ústní slyšení v řízení týkajícím se žádosti pana M. o podpůrnou ochranu nelze v žádném případě analyzovat na základě článku 12 směrnice 2005/85. Toto ustanovení nemůže být použito na projednávaný případ, a to ani analogicky. Jak správně uvádí Irsko, jeho použití, i nepřímo, by totiž mělo za následek v podstatě neúčinnost rozhodnutí zákonodárce členského státu, který se rozhodl v době platnosti směrnice 2005/85 podrobit žádosti o azyl a podpůrnou ochranu odlišným procesním úpravám, a dále zbavení užitečného účinku ustanovení čl. 3 odst. 3 a 4 této směrnice, a uložení v zásadě použití tohoto právního předpisu i na případy, kdy se nepoužije.

39.

V případě neexistence zvláštních pravidel stanovených unijními právními předpisy z judikatury uvedené v předchozím bodě 32 vyplývá, že členské státy jsou nadále příslušné, v souladu s procesní autonomií, pro úpravu podmínek týkajících se dodržování práva být vyslechnut v řízení týkajícím se přezkumu žádosti o podpůrnou ochranu, přičemž zároveň musejí zajistit dodržování základních práv a zásad rovnocennosti a efektivity ( 35 ).

40.

Konkrétně z potřeby zajistit plnou efektivitu ustanovení unijního práva týkajících se podpůrné ochrany vyplývá, že vnitrostátní procesní předpisy musí upravovat průběh řízení týkajícího se žádostí o přiznání této ochrany tak, aby byl zajištěn účinný přístup žadatelů k právům, která jim přiznává směrnice 2004/83 ( 36 ). Pokud jde konkrétně o projednávaný případ, znamená to, že vnitrostátní právní předpisy musí stanovit podmínky a procesní pravidla pro výkon práva být vyslechnut v řízení tak, aby byl zaručen účinný přístup k právům vyplývajícím ze statusu podpůrné ochrany.

41.

V této souvislosti z judikatury uvedené v bodech 34 a 35 tohoto stanoviska vyplývá, že v projednávaném případě rozsah práva být vyslechnut, jakož i podmínky a procesní pravidla nezbytná pro jeho dodržování, musí být posuzovány s přihlédnutím k povaze a účelu dotčeného řízení, tj. řízení o přiznání statusu podpůrné ochrany, jak je stanoveno ve směrnici 2004/83.

42.

Výslovným účelem právní úpravy týkající se podpůrné ochrany, jak je stanovena ve směrnici 2004/83, je přitom přiznat „náležité postavení“ všem osobám, které přestože nesplňují podmínky k tomu, aby byly považovány za uprchlíka, nicméně potřebují mezinárodní ochranu ( 37 ). Podpůrná ochrana tudíž představuje doplňkovou a dodatečnou ochranu ve vztahu k ochraně stanovené pro uprchlíky ( 38 ), která je přiznána, pokud jsou splněny odlišné podmínky v porovnání s těmi stanovenými pro přiznání práva na azyl, a která přiznává práva s odlišnou povahou v porovnání s právy přiznanými na základě postavení uprchlíka ( 39 ).

43.

Ve světle tohoto cíle se řízení zaměřené na posouzení žádosti o podpůrnou ochranu vyznačuje skutečností, že specifická individuální situace žadatele hraje hlavní roli při posuzování žádosti, což se ostatně odráží v ustanoveních směrnice 2004/83.

44.

Pokud jde o druhy vážné újmy stanovené v článku 15 směrnice 2004/83, riziko jejichž existence odůvodňuje přiznání podpůrné ochrany ( 40 ), jak vyplývá z judikatury, všechny tyto druhy totiž předpokládají zohlednění specifické individuální situace žadatele. Jak totiž Soudní dvůr upřesnil, ustanovení písm. a) a b) tohoto článku se týkají situací, ve kterých je žadatel o podpůrnou ochranu vystaven specificky nebezpečí újmy určitého druhu. Pokud jde o ustanovení v písm. c) téhož článku, Soudní dvůr, přestože se uvedené ustanovení týká obecnější újmy, zdůraznil, že i v posledně uvedeném případě může individuální situace žadatele hrát základní roli v konečném rozhodnutí. Soudní dvůr totiž uvedl, že čím více je žadatel případně schopen prokázat, že je specificky dotčen z důvodu skutečností vlastních jeho osobní situaci, tím nižší míra svévolného násilí bude požadována pro to, aby mohl mít nárok na podpůrnou ochranu ( 41 ).

45.

Z ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/83 ostatně výslovně vyplývá, že při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, a proto i při posuzování žádosti týkající se podpůrné ochrany, musí být posuzována individuální a osobní situace žadatele s cílem posoudit, zda na základě jeho osobní situace, představují jednání, kterým byl nebo by mohl být vystaven, vážnou újmu.

46.

Dále bylo správně poukázáno na to, že řízení o přiznání statusu podpůrné ochrany je stejně jako řízení o přiznání statusu uprchlíka charakterizováno složitou lidskou a materiální situací a týká se zachování základních práv dotčené osoby, pro kterou bude mít přijaté rozhodnutí zásadní dopad na její život. Toto řízení se tedy vyznačuje tím, že dotčené osobě náleží zcela ústřední postavení, protože se řízení zahajuje z jejího podnětu a pouze ona může konkrétním způsobem vylíčit svůj osobní příběh, který může vést k přiznání tohoto statusu, jakož i jeho pozadí ( 42 ).

47.

A ostatně z důvodu zvláštnosti cílů a povahy řízení pro přiznání podpůrné ochrany a jeho aspektů diferenciace v porovnání s řízením pro přiznání postavení uprchlíka zdůraznil Soudní dvůr v rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) zásadní povahu, kterou má právo být vyslechnut v rámci každého z těchto dvou řízení, jakož i nutnost, aby bylo toto právo plně zaručeno, a to i v dvoukolejném systému, jako je systém dotčený v původním řízení ( 43 ).

48.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že s ohledem na zvláštní povahu a cíle řízení k ověření, zda jsou splněny podmínky pro přiznání statusu podpůrné ochrany, účinný přístup k právům přiznaným tímto statusem předpokládá, aby dotčené osobě bylo umožněno vykonat své právo být vyslechnut v tomto řízení obzvlášť účinným způsobem. Pouze pokud má žadatel účinnou možnost vylíčit užitečně a účinně svůj osobní příběh a jeho pozadí, když příslušnému správnímu orgánu vylíčí konkrétním a přiměřeným způsobem všechny skutkové okolnosti a skutečnosti na podporu své žádosti, může mít účinný přístup k právům přiznaným tímto statusem, jak je stanoven ve směrnici 2004/83.

49.

V této souvislosti rovněž poznamenávám, že nutnost zaručit obzvláštním způsobem účinnost práva být vyslechnut, na kterou jsem právě odkazoval, platí stejným způsobem pro řízení týkající se přiznání statusu podpůrné ochrany jako pro řízení týkající se postavení uprchlíka. Ačkoli jsou, jak bylo uvedeno, požadavky, které musí být splněny pro přiznání obou statusů odlišné, obě řízení totiž vykazují charakteristiky uvedené v předchozích bodech 43 až 46, tedy ústřední postavení osoby žadatele a zásadní význam jeho zájmů, jakož i význam pro přijetí konečného rozhodnutí individuální situace specifické pro žadatele. To je ostatně potvrzeno skutečností, že se výše uvedené ustanovení čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/83 vztahuje na oba statusy.

50.

Ze skutečnosti, že tyto dva statusy jsou přiznány na základě různých kritérií, jakož i z potřeby odvozené od uvedeného čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/83, vyplývá, že individuální a osobní situace žadatele je posuzována konkrétně a odděleně ve vztahu ke dvěma různým kritériím (tedy na jedné straně nebezpečí pronásledování nebo na druhé straně nebezpečí vážné újmy), a že v obou řízeních představuje právo být vyslechnut procesní záruku, která odkazuje na různé skutečnosti.

51.

V tomto ohledu vyvstává otázka, jež je pro původní řízení zásadní, a sice zda uvedená potřeba záruky účinnosti práva být vyslechnut v řízení týkajícím se přiznání podpůrné ochrany může být splněna výlučně prostřednictvím osobního slyšení dotčené osoby, nebo zda naopak v dvoukolejném systému mezinárodní ochrany může být za tímto účelem postačující možnost předložit písemné stanovisko, když k slyšení došlo již v předchozím řízení týkajícím se přiznání postavení uprchlíka, jak argumentovala irská vláda.

52.

V tomto ohledu nejprve poznamenávám, že na rozdíl od toho, co patrně usuzuje pan M., z rozsudku M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) nevyplývá, že Soudní dvůr rozhodl, že v řízení o přiznání podpůrné ochrany je vždy absolutně nezbytné ústní slyšení dotčené osoby.

53.

Konkrétně tento výklad nevyplývá z konstatování Soudního dvora v bodě 95 druhé odrážce poslední větě uvedeného rozsudku, které bylo doslovně převzato v bodě 15 tohoto stanoviska. Toto konstatování musí být zahrnuto do kontextu rozsudku. Toto konstatování dle mého názoru představuje zejména odpověď na argument předložený před Soudním dvorem a popsaný Soudním dvorem v bodě 90 uvedeného rozsudku, podle kterého ve „dvoukolejném“ systému v případě, že k ústnímu slyšení dotčené osoby došlo již v rámci šetření žádosti o azyl, „není třeba přistoupit k jejímu novému vyslechnutí pro účely přezkumu žádosti o podpůrnou ochranu, protože by tento požadavek v jistém smyslu zdvojoval požadavek, kterého již cizinec mohl využít za značně srovnatelných okolností“.

54.

S ohledem na to, jakož i s ohledem na bod 91 tohoto rozsudku se domnívám, že Soudní dvůr zamýšlel konstatovat, že ve „dvoukolejném systému“ skutečnost, že k ústnímu slyšení dotčené osoby došlo již v řízení týkajícím se žádosti o azyl, neznamená, tj. nemá za (nutný, dodal bych) následek, že osobní slyšení nesmí proběhnout v řízení týkajícím se podpůrné ochrany, protože právo být vyslechnut musí být plně zaručeno i v tomto řízení.

55.

Rozsudek M. M. (C‑277/11, EU:C:2012:744) je třeba dle mého názoru vykládat nikoli ve smyslu absolutní nezbytnosti ústního slyšení v řízení týkajícím se přiznání podpůrné ochrany, ale spíše jako důkladné připomenutí potřeby, aby právo být vyslechnut bylo v tomto řízení plně respektováno i v „dvoukolejném“ systému. Výklad tohoto druhu je ostatně v souladu s úpravou stanovenou v oblasti azylu, ve kterém jsou možné výjimky z práva osobního slyšení ( 44 ).

56.

Ačkoli tyto úvahy nesvědčí ve prospěch přiznání absolutního práva na osobní slyšení ve všech případech v řízení týkajícím se podpůrné ochrany, zvláštní potřeba záruky účinnosti práva být vyslechnut v tomto typu řízení ve vztahu k jeho zvláštní povaze a jejím cílům mě vede k přesvědčení, že na rozdíl od toho, co tvrdí Irsko, osobní slyšení žadatele by mělo tvořit pravidlo, a nikoli výjimku, a že může být neprovedeno pouze ve výjimečných případech, a to i v „dvoukolejném“ systému.

57.

V tomto ohledu v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 30 výše, je funkcí práva být vyslechnut v rámci řízení o přiznání podpůrné ochrany umožnit příslušným orgánům, aby dotčená osoba zaujala stanovisko ke skutečnostem, na kterých je založena její žádost tak, aby byla zaručena zaprvé její účinná ochrana a zadruhé přijetí rozhodnutí správního orgánu s plnou znalostí věci.

58.

Osobní slyšení představuje maximální vyjádření práva být vyslechnut. Pro žadatele představuje jedinou příležitost vylíčit osobně svůj osobní příběh a mluvit s tou nejkvalifikovanější osobou pro zohlednění jeho osobní situace ( 45 ). Při této příležitosti může vylíčit nové skutečnosti na podporu své žádosti, jež do své žádosti nezahrnul, jakož i především podat osobně vysvětlení k otázkám, které mohou vzniknout, nebo ke skutečnostem eventuálně vnímaným jako protichůdné.

59.

Pro příslušný vnitrostátní orgán představuje toto jednání příležitost konkrétně přezkoumat skutečnosti, i subjektivního typu, a tedy skutečnosti, které se obtížně uvádějí písemně a nemusely být relevantní pro přiznání postavení uprchlíka, a naopak mohou mít význam pro přiznání statusu podpůrné ochrany.

60.

V řízení, jako je řízení týkající se přiznání podpůrné ochrany, ve kterém hraje dotčená osoba ústřední roli a je často nemožné poskytnout listinné důkazy, má osobní slyšení v tomto ohledu rozhodující význam i pro zhodnocení osobnosti jednotlivce a důvěryhodnosti prohlášení uvedených v jeho žádosti.

61.

Domnívám se, že výše uvedené úvahy platí i v situaci, ve které se ve dvoukolejném systému, jako je systém platný v Irsku v době rozhodné z hlediska skutkových okolností, žádost o přiznání statusu podpůrné ochrany zakládá na podobném kontextu skutkových okolností, jako je kontext, na kterém se zakládala žádost o azyl, která byla zamítnuta.

62.

Jak totiž uvedl Soudní dvůr v rozsudku M. M., pokud se členský stát rozhodl zavést odlišná na sebe navazující řízení pro přezkum žádosti o azyl a žádosti o podpůrnou ochranu, je třeba, aby vzhledem ke své zásadní povaze bylo právo být vyslechnut plně zaručeno v rámci každého z těchto dvou řízení ( 46 ).

63.

Z toho vyplývá, že skutečnost, že právo být vyslechnut je plně respektováno v rámci řízení předcházejícího žádosti o azyl, neznamená, že zvláštní potřeba zajištění účinného výkonu tohoto práva, uvedená v bodě 48 výše, je omezena v navazujícím samostatném řízení týkajícím se přiznání podpůrné ochrany. Navíc, jak bylo uvedeno v bodě 50 výše, právo být vyslechnut v těchto dvou řízeních se vztahuje k různým kritériím, a představuje proto procesní záruku, která pokrývá různé koncepty ( 47 ).

64.

Z toho vyplývá, že v tomto dvoukolejném systému – jehož přijetí je výsledkem svobodného rozhodnutí dotčeného členského státu – nemohou být zjištění, ke kterým dospěl správní orgán v prvním řízení, automaticky převedeny do druhého řízení. Není totiž možné „převést“ respektování práva být vyslechnut z jednoho řízení do jiného řízení. V kontextu, jako je mezinárodní ochrana, s ohledem na rozhodující povahu práva být vyslechnut, platí tyto úvahy ještě více pro negativní zjištění ohledně věrohodnosti, které mohou mít rozhodující dopad na konečné rozhodnutí.

65.

V tomto ohledu je rovněž důležité podotknout, že ačkoli unijní právo nestanoví zvláštní ustanovení týkající se způsobu posuzování důvěryhodnosti žadatele o mezinárodní ochranu, takže je na vnitrostátním řádu každého členského státu stanovit procesní podmínky pro posuzování důvěryhodnosti ( 48 ), procesní autonomie členských států podléhá omezení zásady efektivity spočívající v nutnosti zajistit efektivní přístup k právům poskytnutým právními předpisy týkajícími se podpůrné ochrany, která předpokládá obzvlášť účinný výkon práva být vyslechnut ( 49 ).

66.

Výklad práva být vyslechnut zaměřený na uznání zásadní role ústního slyšení v rámci řízení o přiznání mezinárodní ochrany je ostatně v souladu s nedávnými rozhodnutími unijního normotvůrce v této oblasti, který ve směrnici 2013/32 výrazně snížil případy, kdy je možné neprovést osobní pohovor v rámci řízení, nyní jediného, týkajícího se žádostí o mezinárodní ochranu ( 50 ), a dále v nařízení č. 604/2013 (Dublin III) ( 51 ) zavedl povinnost členských států provést osobní pohovor v rámci řízení o určení členského státu příslušného pro přezkum žádosti o mezinárodní ochranu.

67.

Pokud jde konečně o otázku týkající se případného práva na předvolání svědků a jejich výslech v rámci řízení, podotýkám, že ze struktury práva být vyslechnut, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 29 a násl. tohoto stanoviska, není zjevné, že by nezbytně zahrnovalo takové právo. To však neznamená, že by členský stát v rámci svého práva zavést nebo zachovávat příznivější normy v této oblasti ( 52 ) nemohl stanovit právo na předvolání svědků a jejich výslech v rámci řízení.

68.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Supreme Court odpověděl následovně:

„V případě, že je žádost o přiznání statusu podpůrné ochrany ve smyslu směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, podána v členském státě, který stanoví dvě samostatná řízení, jež na sebe navazují a jejichž cílem je posoudit žádosti o azyl a podpůrnou ochranu, musí být právo být vyslechnut v jakémkoli řízení, které existuje v unijním právu, vykládáno v tom smyslu, že toto právo v zásadě vyžaduje osobní slyšení žadatele, které může být neprovedeno pouze ve výjimečných případech. V tomto kontextu právo být vyslechnut v jakémkoli řízení naopak nezahrnuje právo na předvolání svědků a na jejich výslech.“