—

za Nike European Operations Netherlands BV A. Saarikivim, asianajaja,

—

za finskou vládu H. Leppo, jako zmocněnkyní,

—

za belgickou vládu M. Jacobs, jako zmocněnkyní,

—

za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za španělskou vládu L. Banciella Rodríguez‑Miñónem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi E. Paasivirtou a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 2 písm. m) a článku 13 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společnostmi Nike European Operations Netherlands BV (dále jen „Nike“) a Sportland Oy, v likvidaci (dále jen „Sportland“), jehož předmětem je odpůrčí žaloba.

3

Bod 24 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 uvádí:

„Automatické uznávání úpadkového řízení, na které se zpravidla vztahují právní předpisy státu, který řízení zahájil, se může dostat do rozporu s pravidly, na jejichž základě jsou právní úkony prováděny v jiném členském státě. K ochraně oprávněných očekávání a právní jistoty v členských státech jiných než ve státě, ve kterém bylo řízení zahájeno, by měly být přijaty určité výjimky z obecného pravidla.“

4

Článek 4 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen ,stát, který řízení zahájil’).

2.   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména,

[...]

5

Podle článku 13 téhož nařízení:

„Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. m) se nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že

6

Podle § 10 zákona o vrácení majetku do majetkové podstaty v rámci úpadkového řízení (takaisinsaannista konkurssipesään annettu laki) lze úhradu pohledávky, která byla provedena v době kratší než tři měsíce před rozhodným dnem, prohlásit za neplatnou, pokud byla pohledávka uhrazena neobvyklými platebními prostředky před dobou splatnosti nebo ve výši, kterou lze v poměru k majetkové podstatě považovat za značnou.

7

Podle článku 47 zákona o úpadku (Faillissementswet) lze úhradu splatného dluhu napadnout pouze v případě prokázání, že příjemce platby při jejím přijetí věděl, že již byl podán návrh na zahájení úpadkového řízení nebo že věřitel a dlužník uzavřeli dohodu s cílem zvýhodnit tohoto věřitele na úkor ostatních věřitelů.

8

Společnost Sportland se sídlem v Helsinkách (Finsko) prodávala v rámci maloobchodu výrobky dodávané společností Nike se sídlem v Hilversum (Nizozemsko) na základě smlouvy o franšíze. Na základě této smlouvy, jež se řídila nizozemským právem, uhradila společnost Sportland společnosti Nike splatné závazky vzniklé v souvislosti s nákupem zásob ve smyslu uvedené smlouvy v období od 10. února 2009 do 20. května 2009, a to v deseti různě vysokých splátkách v celkové výši 195108,15 eura.

9

Na základě návrhu podaného dne 5. května 2009 zahájil Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně v Helsinkách) dne 26. května 2009 úpadkové řízení vůči společnosti Sportland. Posledně uvedená společnost podala k Helsingin käräjäoikeus žalobu na neplatnost plateb uvedených v předchozím bodě této žaloby a požadovala, aby společnost Nike tyto platby vrátila včetně úroků v souladu s § 10 zákona o vracení majetkového plnění do majetkové podstaty v rámci úpadkového řízení.

10

Společnost Nike navrhovala žalobu zamítnout. Dovolávala se zejména článku 13 nařízení č. 1346/2000 a tvrdila, že sporné platby podléhají nizozemskému právu. Na základě článku 47 zákona o úpadku přitom tyto platby nemohou být prohlášeny za neplatné.

11

Helsingin käräjäoikeus žalobě společnosti Sportland vyhověl. Měl zejména za to, že znalec, který vypovídal před tímto soudem, nezkoumal s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v původním řízení možnost vrácení plateb do majetkové podstaty podle nizozemského práva. Uvedený soud proto dospěl k závěru, že společnost Nike pro účely článku 13 uvedeného nařízení neprokázala, že platby nemohly být napadeny.

12

Společnost Nike, která se domnívala, že poskytla dostatečné vysvětlení k obsahu nizozemské právní úpravy, se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Helsingin hovioikeus (odvolací soud v Helsinkách). Společnost Sportland navrhovala zamítnutí tohoto odvolání zejména z důvodu, že společnost Nike neposkytla vysvětlení k obsahu jiných ustanovení nizozemského práva než ustanovení právních předpisů v oblasti úpadku ani k obecným zásadám tohoto práva.

13

Ve svém předkládacím rozhodnutí Helsingin hovioikeus připomíná, že podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo státu, který řízení zahájil. Podle čl. 4 odst. 2 písm. m) tohoto nařízení toto právo určuje mimo jiné pravidla týkající se neplatnosti, zrušení nebo neúčinnosti právních úkonů poškozujících všechny věřitele. Podle článku 13 uvedeného nařízení se přitom ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. m) téhož nařízení nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení, a toto právo neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon.

14

Předkládající soud uvádí, že mezi účastnicemi původního řízení existuje spor zaprvé ohledně výkladu výrazu „neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon“, zadruhé ohledně rozsahu povinnosti společnosti Nike poskytnout informace o obsahu nizozemského práva a zatřetí ohledně rozložení důkazního břemene mezi jednotlivé strany řízení.

15

Za těchto podmínek se Helsingin hovioikeus rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

16

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že jeho uplatnění podléhá podmínce, že dotyčný úkon nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem případu napadnout na základě práva rozhodného pro tento úkon (dále jen „lex causae“).

17

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že znění článku 13 uvedeného nařízení se ve finské jazykové verzi mírně liší od ostatních jazykových verzí, jelikož patrně neobsahuje slova „v daném případě“ nebo podobný výraz. Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom platí, že nezbytnost jednotného výkladu ustanovení unijního práva v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi tohoto ustanovení vyžaduje, aby bylo dotčené ustanovení vykládáno závislosti na kontextu a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (viz rozsudek Christie’s France, C‑41/14, EU:C:2015:119, bod 26 a citovaná judikatura).

18

Co se týče kontextu a účelu článku 13 nařízení č. 1346/2000, je třeba připomenout, že tento článek stanoví výjimku z obecného pravidla zakotveného v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, podle kterého je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo státu, který řízení zahájil (dále jen „lex fori concursus“). Tato výjimka, jejímž cílem je, jak připomíná bod 24 odůvodnění uvedeného nařízení, ochrana legitimních očekávání a právní jistoty ve státech jiných, než ve kterém bylo řízení zahájeno, musí být vykládána striktně a její dosah nemůže jít nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle (viz rozsudek Lutz, C‑557/13, EU:C:2015:227, bod 34).

19

Článek 13 nařízení č. 1346/2000 tak má chránit legitimní očekávání osoby, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, tím, že stanoví, že tento úkon se bude i nadále řídit, a to i po zahájení úpadkového řízení, právem, které bylo pro tento úkon rozhodným ke dni jeho učinění, tedy lex causae.

20

Z tohoto cíle přitom zjevně vyplývá, že uplatnění článku 13 nařízení č. 1346/2000 vyžaduje, aby se přihlédlo ke všem okolnostem případu. Nelze totiž legitimně očekávat, že platnost úkonu bude po zahájení úpadkového řízení posouzena bez ohledu na tyto okolnosti, zatímco v případě nezahájení takového řízení se k nim přihlédne.

21

Kromě toho povinnost vykládat výjimku stanovenou v článku 13 uvedeného nařízení striktně brání širokému výkladu oblasti působnosti tohoto článku, který umožňuje osobě, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, aby se vyhnula použití lex fori concursus tím, že se bude pouze čistě abstraktně dovolávat nenapadnutelné povahy daného úkonu na základě ustanovení lex causae.

22

Z těchto podmínek je třeba odpovědět na první otázku tak, že článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že jeho uplatnění podléhá podmínce, že dotyčný úkon nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem případu napadnout na základě lex causae.

23

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, komu pro účely uplatnění článku 13 nařízení č. 1346/2000 a v případě, kdy účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost právního úkonu (odpůrce), poukazuje na ustanovení lex causae, podle kterého lze tento úkon napadnout pouze za okolností stanovených v tomto ustanovení, přísluší dovolávat se absence takových okolností a předložit o tom důkazy.

24

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 13 uvedeného nařízení se ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. m) nepoužije, pokud osoba, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, prokáže, že je pro tento úkon rozhodné právo jiného členského státu než státu, který zahájil řízení, a toto právo neumožňuje žádným způsobem napadnout v daném případě dotyčný úkon.

25

Ze samotného znění článku 13 nařízení č. 1346/2000 tedy vyplývá, že účastníku řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost právního úkonu, přísluší prokázat, že tento úkon nelze na základě lex causae napadnout. Kromě toho uvedený článek 13 tím, že stanoví, že tento odpůrce musí prokázat, že daný úkon nelze „žádným způsobem“ napadnout a to, jak vyplývá z bodu 22 tohoto rozsudku, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, rovněž ukládá tomuto odpůrci, přinejmenším implicitně, povinnost předložit důkazy jak o existenci skutečností, které podporují závěr, že daný úkon je nenapadnutelný, tak o absenci jakéhokoliv skutečnosti, která by tomuto závěru odporovala.

26

Vzhledem k tomu, že článek 13 nařízení č. 1346/2000 výslovně ukládá důkazní břemeno odpůrci, který se tohoto článku dovolává, nemůže mít navrhovatel v rámci žaloby na základě příslušných ustanovení lex fori concursus povinnost prohlásit, nebo dokonce prokázat, že jsou splněny podmínky pro uplatnění takového ustanovení lex causae, jako je článek 47 zákona o úpadku ve věci v původním řízení, jež v zásadě umožňuje daný úkon napadnout.

27

Článek 13 uvedeného nařízení sice výslovně upravuje rozdělení důkazního břemene, neobsahuje však zvláštní ustanovení o procedurálních aspektech. Tento článek neobsahuje žádná ustanovení zejména o pravidlech pro provádění důkazů, důkazech přípustných před příslušným vnitrostátním soudem nebo zásadách, kterými se řídí hodnocení důkazní síly důkazů, jež byly tomuto soudu předloženy, ze strany tohoto soudu.

28

Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že při neexistenci harmonizace těchto pravidel v unijním právu je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie taková pravidla stanovil, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudek Kušionová, C‑34/13, EU:C:2014:2189, bod 50 a citovaná judikatura).

29

Co se konkrétně týče zásady efektivity uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, tato zásada na jedné straně brání uplatnění vnitrostátních procesních pravidel, která by v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala použití článku 13 nařízení č. 1346/2000, tím, že by stanovila příliš přísná pravidla, zejména pokud jde o negativní důkazy o absenci určitých okolností. Na druhou stranu tato zásada brání příliš benevolentním vnitrostátním pravidlům o dokazování, jejichž použití by v praxi vedlo k přenesení důkazního břemene podle článku 13 uvedeného nařízení.

30

Pouhé obtíže při prokázání existence okolností, za nichž lex causae neumožňuje napadnout daný úkon, či případně absence okolností stanovených lex causae, za kterých lze tento úkon napadnout, samy o sobě neporušují zásadu efektivity, ale spíše splňují požadavek, uvedený v bodě 18 tohoto rozsudku, vykládat uvedený článek striktně.

31

Za těchto podmínek je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že pro účely uplatnění článku 13 nařízení č. 1346/2000 a v případě, kdy účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost právního úkonu, poukazuje na ustanovení lex causae, podle kterého lze tento úkon napadnout pouze za okolností stanovených v tomto ustanovení, přísluší tomuto odpůrci se dovolávat absence takových okolností a předložit o tom důkazy.

32

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že výraz „neumožňuje žádným způsobem napadnout [...] dotyčný úkon“ zahrnuje, kromě ustanovení lex causae použitelných v oblasti insolvence, všechna ustanovení a obecné zásady tohoto práva.

33

V tomto ohledu z bodu 19 tohoto rozsudku vyplývá, že článek 13 má chránit legitimní očekávání osoby, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, tím, že stanoví, že tento úkon se bude i nadále řídit, a to i po zahájení úpadkového řízení, lex causae. Nadto, jak vyplývá z bodu 22 tohoto rozsudku, uplatnění tohoto článku 13 ve prospěch takové osoby vyžaduje, aby bylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu.

34

Cíl ochrany legitimního očekávání, jakož i nutnost přihlédnout ke všem okolnostem případu, však vyžadují výklad článku 13 téhož nařízení v tom smyslu, že uvedená osoba musí prokázat, že dotyčný úkon nelze napadnout ani na základě ustanovení lex causae použitelných v oblasti insolvence, ani na základě lex causae jako celku.

35

Znění článku 13 nařízení č. 1346/2000 totiž jasně hovoří ve prospěch tohoto výkladu, jelikož vyžaduje, aby osoba, která má prospěch z úkonu poškozujícího všechny věřitele, prokázala, že tento úkon nelze napadnout „žádným způsobem“. Kromě toho nelze legitimně očekávat, že úkon, který lze napadnout na základě ustanovení nebo obecné zásady lex causae, bude po zahájení úpadkového řízení posuzován pouze s ohledem na ustanovení lex causae, jež se použijí v oblasti insolvence.

36

Za těchto podmínek je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že výraz „neumožňuje žádným způsobem napadnout [...] dotyčný úkon“ zahrnuje, kromě ustanovení lex causae použitelných v oblasti insolvence, všechna ustanovení a obecné zásady tohoto práva.

37

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost právního úkonu, musí prokázat, že lex causae jako celek neumožňuje napadnout tento úkon. Kromě toho se tento soud v podstatě táže, zda vnitrostátní soud, k němuž byla taková žaloba podána, má-li za to, že odpůrce poskytl dostatečné vysvětlení, může konstatovat, že je na navrhovateli, aby předložil důkaz o ustanovení nebo zásadě lex causae, na základě kterých lze uvedený úkon napadnout.

38

Zaprvé, pokud jde o otázku, zda pro účely uplatnění uvedeného článku 13 musí účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost právního úkonu, prokázat, že lex causae jako celek neumožňuje napadnout sporný úkon, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 31 tohoto rozsudku, že je na odpůrci, aby namítl absenci okolností umožňujících napadnout tento úkon a předložil o tom důkazy.

39

Článek 13 nařízení č. 1346/2000 přitom nerozlišuje mezi ustanoveními lex causae použitelnými v oblasti insolvence a zásadami lex causae použitelnými v jiných oblastech, nýbrž stanoví, že uvedenému odpůrci přísluší prokázat, že dotyčný úkon nemůže být napaden „žádnými prostředky“. Ze znění tohoto článku tedy jasně vyplývá, že musí být vykládán v tom smyslu, že tentýž odpůrce musí prokázat, že lex causae jako celek neumožňuje tento úkon napadnout.

40

Tento závěr je rovněž v souladu se zásadou připomenutou v bodě 18 tohoto rozsudku, podle které článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládána striktně. Opačný výklad v tom smyslu, že důkazní břemeno ohledně absence jakéhokoli ustanovení či zásady lex causae umožňujících napadení nese účastník řízení, který akt napadl, by totiž nadměrně usnadnil použití tohoto ustanovení a přiznal mu značně široký dosah.

41

Mimoto pouze takový závěr odpovídá cíli uvedeného článku 13, připomenutý v bodě 19 tohoto rozsudku, chránit legitimní očekávání osoby, která má prospěch z úkonu, který poškozuje všechny věřitele, tím, že stanoví, že tento úkon se bude i nadále řídit právem, které bylo pro tento úkon rozhodným ke dni jeho učinění. K tomuto dni bylo pro uvedený úkon totiž rozhodným lex causae jako celek, použitelné mimo oblast úpadkového řízení, jelikož tento článek 13 se podle judikatury Soudního dvora v zásadě nepoužije na úkony, k nimž dojde po zahájení úpadkového řízení (viz rozsudek Lutz, C‑557/13, EU:C:2015:227, bod 36).

42

Zadruhé, co se týče otázky, zda vnitrostátní soud, k němuž byla podána žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost úkonu, má-li za to, že odpůrce poskytl dostatečné vysvětlení, může konstatovat, že je na navrhovateli, aby předložil důkaz o ustanovení nebo zásadě lex causae, na základě kterých lze uvedený úkon napadnout, je třeba uvést, že z bodu 25 tohoto rozsudku vyplývá, že tomuto odpůrci přísluší prokázat, že uvedený úkon je nenapadnutelný.

43

Dále z bodů 27 a ž 29 tohoto rozsudku vyplývá, že jelikož článek 13 nařízení č. 1346/2000 neobsahuje žádná ustanovení zejména o pravidlech pro provádění důkazů, důkazech přípustných před příslušným vnitrostátním soudem nebo zásadách, kterými se řídí hodnocení důkazní síly důkazů, jež byly tomuto soudu předloženy, ze strany tohoto soudu, je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie taková pravidla stanovil, avšak za podmínky, že jsou dodrženy zásada rovnocennosti a zásada efektivity. Zásada efektivity přitom brání příliš benevolentním vnitrostátním pravidlům o dokazování, jejichž použití by v praxi vedlo k přenesení důkazního břemene.

44

Z toho vyplývá, že příslušný vnitrostátní soud může konstatovat, že je na navrhovateli, aby v rámci žaloby na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost úkonu předložil důkaz o ustanovení nebo zásadě lex causae, na základě kterých lze uvedený úkon napadnout, pouze tehdy, má-li tento soud za to, že odpůrce nejprve skutečně prokázal, že s ohledem na obecně použitelná pravidla vnitrostátního procesního práva je daný úkon podle lex causae nenapadnutelný. Je však na dotyčném členském státu, aby v rámci své procesní autonomie a při dodržení zásady efektivity a zásady rovnocennosti stanovil kritéria pro posouzení, zda navrhovatel skutečně takový důkaz předložil.

45

Za těchto podmínek je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že článek 13 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že účastník řízení, proti němuž směřuje žaloba na neplatnost, zrušení nebo neúčinnost úkonu, musí prokázat, že lex causae jako celek neumožňuje tento úkon napadnout. Vnitrostátní soud, k němuž byla taková žaloba podána, může konstatovat, že je na navrhovateli, aby předložil důkaz o ustanovení nebo zásadě lex causae, na základě kterých lze uvedený úkon napadnout, pouze tehdy, má-li tento soud za to, že odpůrce nejprve skutečně prokázal, že s ohledem na obecně použitelná pravidla vnitrostátního procesního práva je daný úkon podle lex causae nenapadnutelný.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastnice původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastnic řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: