1

Svými žalobami podanými ve věcech C‑317/13 a C‑679/13 se Evropský parlament domáhá zrušení rozhodnutí Rady 2013/129/EU ze dne 7. března 2013 o podrobení 4-metamfetaminu kontrolním opatřením (Úř. věst L 72, s. 11) a prováděcího rozhodnutí Rady 2013/496/EU ze dne 7. října 2013 o podrobení 5-(2-aminopropyl)indolu kontrolním opatřením (Úř. věst. L 272, s. 44, dále jen společně „napadená rozhodnutí“).

2

Bod 14 odůvodnění rozhodnutí Rady 2005/387/JVV ze dne 10. května 2005 o výměně informací, hodnocení rizika a kontrole nových psychoaktivních látek (Úř. věst. L 127, s. 32) zní následovně:

„V souladu s čl. 34 odst. 2 písm. c) [EU] mohou být opatření založená na tomto rozhodnutí přijata kvalifikovanou většinou, neboť tato opatření jsou nezbytná pro provedení tohoto rozhodnutí.“

3

Článek 1 tohoto rozhodnutí stanoví:

„Tímto rozhodnutím se zavádí mechanismus pro rychlou výměnu informací o nových psychoaktivních látkách. [...]

Toto rozhodnutí rovněž stanoví hodnocení rizik spojených s těmito novými psychoaktivními látkami, aby bylo možno použít opatření pro kontrolu omamných a psychotropních látek uplatňovaná v členských státech i na nové psychoaktivní látky.“

4

Článek 6 uvedeného rozhodnutí stanoví, že Rada Evropské unie může požádat o vypracování zprávy o hodnocení rizik týkající se nové psychoaktivní látky.

5

Článek 8 tohoto rozhodnutí, nadepsaný „Postup zavádění kontroly nad konkrétními novými psychoaktivními látkami“, stanoví následující:

„1.   Do šesti týdnů ode dne obdržení zprávy o hodnocení rizik předloží Komise Radě podnět k tomu, aby byla nová psychoaktivní látka podrobena kontrolním opatřením. [...]

2.   V případě, že Komise nepovažuje za nezbytné předložit podnět k tomu, aby byla nová psychoaktivní látka podrobena kontrolním opatřením, může tento podnět Radě předložit jeden nebo více členských států, pokud možno nejpozději do šesti týdnů ode dne, kdy Komise předložila svou zprávu Radě.

3.   Na základě čl. 34 odst. 2 písm. c) [EU] Rada kvalifikovanou většinou rozhodne o podnětu předloženém podle odstavce 1 nebo 2, zda novou psychoaktivní látku podrobit kontrolním opatřením.“

6

Rozhodnutí 2013/129, které odkazuje na SFEU a rozhodnutí 2005/387, a především jeho čl. 8 odst. 3, stanoví v článku 1, že nová psychoaktivní látka 4-metamfetamin se podrobuje v celé Unii kontrolním opatřením.

7

Podle článku 2 tohoto rozhodnutí přijmou členské státy do 17. března 2014 nezbytná opatření pro podrobení této látky kontrolním opatřením a trestněprávním sankcím stanoveným jejich vnitrostátními právními předpisy.

8

Rozhodnutí 2013/496, které také odkazuje na SFEU a rozhodnutí 2005/387, a především jeho čl. 8 odst. 3, stanoví v článku 1, že nová psychoaktivní látka 5-(2-aminopropyl)indol se podrobuje kontrolním opatřením v celé Unii.

9

Podle článku 2 tohoto rozhodnutí přijmou členské státy do 13. října 2014 nezbytná opatření pro podrobení této látky kontrolním opatřením a trestněprávním sankcím, které stanoví jejich právní předpisy.

10

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:

11

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

12

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 27. března 2014 byly věci C‑317/13 a C‑679/13 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

13

Rozhodnutími předsedy Soudního dvora ze dne 8. října 2013 a 28. dubna 2014 bylo povoleno vedlejší účastenství Rakouské republiky na podporu návrhových žádání Rady ve věcech C‑317/13 a C‑679/13.

14

Na podporu svých žalob předkládá Parlament dva žalobní důvody vycházející z volby právního základu, který byl zrušen nebo který je protiprávní, a z porušení podstatných formálních náležitostí spočívajícího v tom, že se Parlament neúčastnil přijetí napadených rozhodnutí.

15

Rada je toho názoru, že některé žalobní důvody nebo argumenty uplatněné Parlamentem ve věci C‑679/13 musejí být odmítnuty jako nepřípustné, jelikož jsou nejasné a nepřesné. Je tomu tak v případě žalobních důvodů nebo argumentů týkajících se použití čl. 39 odst. 1 EU, volby zrušeného právního základu, porušení zásad právní jistoty a institucionální rovnováhy a skutečnosti, že napadená rozhodnutí pozměňují klíčový prvek rozhodnutí 2005/387.

16

Parlament tvrdí, že návrh na zahájení řízení ve věci C‑679/13 je dostatečně jasný a přesný. Konkrétně stran tvrzení, že napadená rozhodnutí pozměňují klíčový prvek rozhodnutí 2005/387, Parlament poznamenává, že je nepodstatné určit, zda tomu tak skutečně je, protože tato okolnost nemá v žádném případě dopad na postup, který měl být použit pro přijetí rozhodnutí 2013/496.

17

Je třeba připomenout, že na základě čl. 120 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora a související judikatury musí každý návrh na zahájení řízení uvádět předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty a stručný popis těchto žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Soudnímu dvoru provést přezkum. Z toho vyplývá, že hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, musí uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby a že návrhová žádaní žaloby musí být formulována jasně, aby se předešlo tomu, že Soudní dvůr rozhodne nad rámec návrhových žádání nebo opomene rozhodnout o některém z žalobních důvodů (v tomto smyslu viz rozsudek Spojené království v. Rada, C‑209/13, EU:C:2014:283, bod 30 a citovaná judikatura).

18

První tři žalobní důvody nebo argumenty obsažené v žalobě ve věci C‑679/13, které byly předloženy v projednávaném případě a jimž Rada vytýká nedostatečnou jasnost a přesnost, tyto požadavky splňují. Žaloba Radě především umožnila připravit si obranu ve vztahu k těmto žalobním důvodům nebo argumentům a umožňuje Soudnímu dvoru provést soudní přezkum rozhodnutí 2013/496.

19

Stran posledního z těchto žalobních důvodu nebo argumentů je třeba každopádně uvést, že Parlament ve své replice připustil, že legalita rozhodnutí 2013/496 nezávisí na podloženosti tohoto argumentu. Nejedná se tedy o důvod nebo argument, o němž by měl Soudní dvůr rozhodnout.

20

Z výše uvedeného vyplývá, že námitka nepřípustnosti vycházející z domnělé nejasnosti a nepřesnosti některých částí žaloby ve věci C‑679/13 musí být zamítnuta.

21

Vzhledem k tomu, že právní základ aktu určuje postup, který je třeba použít pro jeho přijetí (rozsudky Parlament v. Rada, C‑130/10, EU:C:2012:472, bod 80, a Parlament v. Rada, C‑658/11, EU:C:2014:2025, bod 57), je třeba nejprve zkoumat první žalobní důvod ve věci C‑317/13 a druhý žalobní důvod ve věci C‑679/13, vycházející z volby právního základu, který byl zrušen nebo je protiprávní.

22

Parlament tvrdí, že odkaz na Smlouvu o FEU obsažený v napadených rozhodnutích je příliš obecný na to, aby mohla sloužit jako jejich právní základ a že čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 nelze považovat za skutečný právní základ.

23

Toto ustanovení odkazuje totiž pouze na čl. 34 odst. 2 písm. c) EU, který by jako jediný představoval možný právní základ pro přijetí prováděcích opatření v rámci bývalého „třetího pilíře“.

24

Právní základ použitý Radou je tedy podle názoru Parlamentu čl. 34 odst. 2 písm. c) EU. Ale vzhledem k tomu, že tento článek 34 byl zrušen Lisabonskou smlouvou, nemůže již sloužit jako právní základ pro přijetí nových aktů. Okolnost, že ustanovení sekundárního práva odkazuje na uvedený článek 34, nemá v tomto ohledu žádný vliv, jelikož toto ustanovení musí být považováno za ustanovení, které v důsledku vstupu této Smlouvy v platnost již není použitelné.

25

Rada upřesňuje, že napadená rozhodnutí přijala na základě čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387, ve spojení s článkem 9 Protokolu (č. 36) o přechodných ustanoveních (dále jen „Protokol o přechodných ustanoveních“). V této souvislosti zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí neuvádí ani Smlouvu o EU obecně, ani konkrétně čl. 34 odst. 2 písm. c) EU.

26

Rada navíc tvrdí, že odkaz na tento článek, který je obsažený v čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387, již nevyvolává po zrušení článku 34 EU právní účinky a že se uvedený čl. 8 odst. 3 stal autonomním právním základem přiznávajícím Radě prováděcí pravomoci.

27

Za účelem posouzení opodstatněnosti první části prvního žalobního důvodu ve věci C‑317/13 a druhého žalobního důvodu ve věci C‑679/13 je třeba určit právní základ přijatých napadených rozhodnutí.

28

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že tato rozhodnutí neodkazují na článek 34 EU a že ve svých bodech odůvodnění odkazují výslovně na Smlouvu o FEU, jakož i čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387.

29

Vzhledem ke znění napadených rozhodnutí, které musí ke splnění povinnosti uvést odůvodnění v zásadě odkazovat na právní základ, na němž jsou založena (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, body 39 a 55), nelze proto dospět k závěru, že jejich právním základem je článek 34 EU.

30

Kromě toho je nutné uvést, že žádná další skutečnost uvedená v napadených rozhodnutích nenaznačuje, že Rada zamýšlela tento článek 34 použít jako právní základ těchto rozhodnutí.

31

Především není v této souvislosti relevantní odkaz na čl. 34 odst. 2 písm. c) EU obsažený v čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387, jelikož výslovné rozhodnutí Rady zmínit v napadených rozhodnutích nikoli toto ustanovení, nýbrž Smlouvu o FEU a čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 jasně naznačuje, že napadená rozhodnutí jsou založena právě na tomto posledně uvedeném ustanovení.

32

Z toho vyplývá, že zrušení článku 34 EU Lisabonskou smlouvou nezbavuje napadená rozhodnutí právního základu.

33

S ohledem na tyto skutečnosti musí být první část prvního žalobního důvodu ve věci C‑317/13 a druhého žalobního důvodu ve věci C‑679/13 zamítnuty jako neopodstatněné.

34

Parlament zastává názor, že pokud bude rozhodnuto, že čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 je právním základem napadených rozhodnutí, představuje toto ustanovení protiprávní sekundární právní základ, na němž nemohou být tato rozhodnutí platně založena.

35

Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že vytvoření sekundárního právního základu, který zmírňuje podmínky pro přijetí určitého aktu, je neslučitelné se Smlouvami. Tak je tomu v případě čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387, neboť pro účely přijetí prováděcího opatření k tomuto rozhodnutí nestanoví konzultaci Parlamentu, která by byla vyžadována na základě článku 39 EU.

36

Parlament také tvrdí, že v důsledku vstupu Lisabonské smlouvy v platnost se stal čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 nepoužitelným a upravuje protiprávní odchylku od postupu zavedeného touto Smlouvou pro přijímání nových aktů. Je toho názoru, že článek 9 Protokolu o přechodných ustanoveních takovou odchylku nepřipouští, neboť implikuje pouze to, že akty spadající do bývalého „třetího pilíře“ nejsou v důsledku vstupu uvedené smlouvy v platnost automaticky zrušeny.

37

Rada zpochybňuje v první řadě přípustnost námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 vznesené Parlamentem. V tomto ohledu tvrdí, že podle čl. 10 odst. 1 Protokolu o přechodných ustanoveních zůstávají pravomoci Soudního dvora ohledně tohoto rozhodnutí až do 1. prosince 2014 stejné, tak jak existovaly před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Tehdy použitelný čl. 35 odst. 6 EU přitom neupravoval možnost Parlamentu podat proti takovému aktu přijatému v rámci bývalého „třetího pilíře“, jako je uvedené rozhodnutí, žalobu na neplatnost. Ze skutečnosti, že Soudní dvůr neměl v tomto ohledu pravomoc, podle názoru Rady vyplývá, že námitka protiprávnosti vznesená Parlamentem musí být prohlášena za nepřípustnou.

38

Podpůrně Rada tvrdí, že čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 byl v době jeho přijetí v souladu se Smlouvou o EU. Toto ustanovení totiž pouze předvídá uplatnění postupu stanoveného v čl. 34 odst. 2 písm. c) EU, a nezavedlo tedy postup sui generis vylučující konzultaci Parlamentu.

39

Stran účinků vstupu Lisabonské smlouvy v platnost Rada tvrdí, že výklad článku 9 Protokolu o přechodných ustanoveních navrhovaný Parlamentem paralyzuje veškerou možnost přijímat prováděcí opatření předvídaná v aktech spadajících do bývalého „třetího pilíře“, což je právě situace, které chtěli autoři Smluv zamezit.

40

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se musí volba právního základu aktu Evropské unie zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudní kontroly, mezi něž patří účel a obsah tohoto aktu (rozsudek Komise v. Parlament a Rada, C‑43/12, EU:C:2014:298, bod 29, jakož i citovaná judikatura).

41

V tomto ohledu je třeba uvést, že mezi účastníky řízení není sporu ohledně vztahu mezi čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 a účelem nebo obsahem napadených rozhodnutí. Parlament však zpochybňuje legalitu tohoto ustanovení z důvodu, že zmírňuje podmínky pro přijetí prováděcích opatření ve srovnání s postupem, který za tímto účelem upravují Smlouvy.

42

Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že jelikož jsou pravidla tvorby vůle unijních orgánů stanovena Smlouvami a členské státy ani samotné orgány jimi nemohou disponovat, mohou ve zvláštních případech zmocnit některý orgán ke změně rozhodovacího postupu, který stanoví, pouze Smlouvy. Pokud by tedy některému z orgánů byla přiznána možnost vytvářet sekundární právní základy, ať již ve smyslu zpřísnění nebo zmírnění podmínek pro přijetí právního aktu, byla by mu tím přiznána zákonodárná pravomoc překračující hranice toho, co je stanoveno Smlouvami (viz rozsudek Parlament v. Rada, C‑133/06, EU:C:2008:257, body 54 až 56).

43

Toto řešení vyvozené v rozsudku Parlament v. Rada (C‑133/06, EU:C:2008:257) ohledně sekundárního právního základu umožňujícího přijetí legislativních aktů se musí uplatnit rovněž v případě právních základů stanovených v aktu sekundárního práva, které umožňují přijetí prováděcích opatření k tomuto aktu a zpřísňují nebo zmírňují při tom podmínky pro přijetí takových opatření upravených ve Smlouvách.

44

Ačkoli platí, že Smlouvy upravují, že Parlament a Rada stanoví některá z pravidel týkajících se výkonu prováděcích pravomocí ze strany Komise, nemění to totiž nic na tom, že specifická pravidla upravující přijetí prováděcích opatření upravená ve Smlouvách vážou orgány stejným způsobem jako pravidla upravující přijímání legislativních aktů, a že jim tedy akty sekundárního práva nemohou odporovat.

45

Vzhledem k tomu, že legalita unijního aktu musí být v tomto kontextu posuzována podle faktických a právních skutečností existujících ke dni, kdy byl tento akt přijat (viz obdobně rozsudky Gualtieri v. Komise, C‑485/08 P, EU:C:2010:188, bod 26; Schindler Holding a další v. Komise, C‑501/11 P, EU:C:2013:522, bod 31, jakož i Schaible, C‑101/12, EU:C:2013:661, bod 50), musí být legalita čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 posouzena z hlediska ustanovení, která v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí upravovala provádění obecných aktů v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, tedy čl. 34 odst. 2 písm. c) EU a čl. 39 odst. 1 EU.

46

Z těchto ustanovení vyplývá, že Rada rozhodující kvalifikovanou většinou přijímá po konzultaci Parlamentu opatření nezbytná k provedení rozhodnutí přijatých v rámci hlavy upravující policejní a justiční spolupráci v trestních věcech.

47

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že znění čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 neukládá Radě povinnost konzultovat Parlament před přijetím prováděcích opatření k tomuto rozhodnutí, jež jsou v tomto ustanovení upravena.

48

Podle ustálené judikatury však musí být předpis sekundárního unijního práva v nejvyšší možné míře vykládán v souladu s ustanoveními Smluv (rozsudek Efir, C‑19/12, EU:C:2013:148, bod 34 a citovaná judikatura).

49

Vzhledem k tomu, že povinnost vykládat akt sekundárního práva v souladu s primárním právem vyplývá z obecné interpretační zásady, podle které musí být ustanovení vykládáno v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho legalitu (v tomto smyslu viz rozsudky Sturgeon a další, C‑402/07 a C‑432/07, EU:C:2009:716, body 47 a 48, jakož i Réexamen Commission v. Strack, C‑579/12 RX‑II, EU:C:2013:570, bod 40) a že legalita čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 musí být z důvodů připomenutých v bodě 45 tohoto rozsudku posuzována zejména s ohledem na čl. 39 odst. 1 EU, musí být prvně uvedené ustanovení vykládáno v souladu s posledně uvedeným článkem.

50

Článek 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 musí být proto vykládán v souladu s čl. 39 odst. 1 EU tak, že Radě umožňuje přijmout akt za účelem podrobení nové psychoaktivní látky kontrolním opatřením až poté, co konzultovala Parlament. Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout tvrzení Parlamentu, podle něhož skutečnost, že toto prvně uvedené ustanovení neupravuje povinnost jej konzultovat, znamená, že zavádí mírnější podmínky pro přijetí prováděcích opatření ve srovnání s postupem, který pro tento účel upravuje Smlouva o EU.

51

Stran argumentů Parlamentu ohledně neslučitelnosti čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 s procesními pravidly použitelnými po vstupu v platnost Lisabonské smlouvy, je třeba každopádně uvést, že Protokol o přechodných ustanoveních obsahuje specifická ustanovení upravující právní režim, který se po vstupu této Smlouvy v platnost použije na akty přijaté na základě Smlouvy o EU před tímto datem.

52

Článek 9 tohoto Protokolu tak stanoví, že právní účinky takových aktů jsou zachovány až do zrušení, zániku nebo změny těchto aktů za použití Smluv.

53

Tento článek musí být vykládán ve světle prvního bodu odůvodnění uvedeného Protokolu, podle něhož je nezbytné stanovit přechodná ustanovení za účelem zorganizování přechodu mezi institucionálními ustanoveními Smluv použitelnými před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost a ustanoveními obsaženými v uvedené Smlouvě.

54

Vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva podstatně pozměnila institucionální rámec policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, musí být tedy článek 9 Protokolu o přechodných ustanoveních chápán v souladu s názorem generálního advokáta v bodě 45 jeho stanoviska tak, že jeho účelem je zejména zajistit, aby se akty přijaté v rámci této spolupráce mohly navzdory změně institucionálního rámce uvedené spolupráce nadále účinně uplatňovat.

55

Kdyby byl přitom přijat argument Parlamentu, podle něhož by zrušení specifických postupů pro přijetí prováděcích opatření spadajících do oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech Lisabonskou smlouvou znemožnilo přijetí takových opatření, a to ještě předtím než budou obecné akty přijaté v rámci této spolupráce pozměněny za účelem přizpůsobení Lisabonské smlouvě, vedlo by to právě ke ztížení či dokonce znemožnění účinného uplatňování těchto aktů, čímž by bylo narušeno uskutečnění cíle sledovaného autory Smlouvy.

56

Výklad článku 9 Protokolu o přechodných ustanoveních zastávaný Parlamentem, podle něhož tento článek implikuje pouze to, že akty spadající do oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech nejsou po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost automaticky zrušeny, by navíc zbavil uvedený článek veškerého užitečného účinku.

57

Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení aktu řádně přijatého na základě Smlouvy o EU před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, které upravuje podmínky pro přijímání prováděcích opatření k tomuto aktu, vyvolává nadále právní účinky, dokud nebude zrušeno, prohlášeno za neplatné nebo změněno, a umožňuje přijetí prováděcích opatření na základě postupu, který definuje.

58

Okolnost, že čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 údajně upravuje pro přijetí prováděcích opatření přísnější nebo mírnější podmínky ve srovnání s postupem, který upravuje za tímto účelem Smlouva o FEU, nemůže za těchto podmínek znamenat, že toto ustanovení představuje sekundární právní základ, který je protiprávní a jehož použití je třeba na základě námitky vyloučit.

59

Za těchto okolností, a aniž je třeba vyslovit se k přípustnosti druhé části prvního žalobního důvodu ve věci C‑317/13 a druhého žalobního důvodu ve věci C‑679/13, musí být proto tato část zamítnuta jako neopodstatněná (obdobně viz rozsudky Francie v. Komise, C‑233/02, EU:C:2004:173, bod 26, jakož i Komninou a další v. Komise, C‑167/06 P, EU:C:2007:633, bod 32) a s ní v plném rozsahu i tyto žalobní důvody.

60

Parlament uvádí, že pokud je režim platný před Lisabonskou smlouvou v projednávaném případě nadále použitelný, měl být konzultován na základě čl. 39 odst. 1 EU.

61

Rada má naopak za to, že čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 žádnou účast Parlamentu na přijetí napadených rozhodnutí nestanoví a že po zrušení článku 39 EU Lisabonskou smlouvou již není třeba při přijímání prováděcích opatření k tomuto rozhodnutí Parlament konzultovat.

62

Tuto analýzu potvrzuje podle názoru Rady čl. 10 odst. 1 Protokolu o přechodných opatřeních, jelikož mezi ustanoveními, jejichž účinky jsou zachovány po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, článek 39 EU neuvádí. Zahrnutí povinnosti konzultovat Parlament do procesu přijímání aktu by podle Rady navíc znamenalo, že do postupu upraveného v článku 291 SFEU bude doplněn prvek, který v něm není předvídán, a který by tak zpochybnil institucionální rovnováhu zavedenou Lisabonskou smlouvou.

63

Je třeba připomenout, že řádná konzultace Parlamentu v případech upravených použitelnými pravidly unijního práva představuje podstatnou formální náležitost, jejíž nedodržení je důvodem neplatnosti dotčeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudky Parlament v. Rada, C‑65/93, EU:C:1995:91, bod 21, a Parlament v. Rada, C‑417/93, EU:C:1995:127, bod 9).

64

Jelikož z odpovědi na první žalobní důvod ve věci C‑317/13 a druhý žalobní důvod ve věci C‑679/13 vyplývá, že Rada mohla napadená rozhodnutí platně založit na čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387, je třeba určit, zda musí být Parlament konzultován před přijetím aktu na základě tohoto ustanovení.

65

V tomto ohledu vyplývá z úvah obsažených v bodech 50 až 57 tohoto rozsudku, že čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387, vykládaný v souladu s čl. 39 odst. 1 EU, vyvolává až do jeho zrušení, prohlášení za neplatný nebo změny nadále právní účinky a umožňuje přijetí prováděcích opatření na základě postupu, který definuje. Rada je tedy před podrobením nové psychoaktivní látky kontrolním opatřením povinna konzultovat Parlament.

66

Ačkoli Rada tvrdí opak, nemůže zrušení čl. 39 odst. 1 EU Lisabonskou smlouvou tuto povinnost konzultovat Parlament zpochybnit.

67

S ohledem na úvahy obsažené v bodě 49 tohoto rozsudku nemůže mít totiž zrušení čl. 39 odst. 1 EU po přijetí čl. 8 odst. 3 rozhodnutí 2005/387 dopad na zánik povinnosti vykládat toto ustanovení v souladu s čl. 39 odst. 1 EU.

68

Rovněž skutečnost, že článek 291 SFEU nestanoví povinnost konzultovat Parlament, není relevantní, jelikož povinnost konzultovat Parlament je jedním z právních účinků rozhodnutí 2005/387, který zůstává po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zachován na základě článku 9 Protokolu o přechodných ustanoveních, jenž byl vyložen v bodě 57 tohoto rozsudku.

69

Je přitom nesporné, že Rada přijala napadená rozhodnutí bez předchozí konzultace Parlamentu.

70

Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod ve věci C‑317/13 a první žalobní důvod ve věci C‑679/13 jsou opodstatněné a napadená rozhodnutí musí být z tohoto důvodu zrušena.

71

Jak Parlament, tak Rada Soudnímu dvoru navrhují, aby v případě, že napadená rozhodnutí zruší, zachoval jejich účinky do doby, než budou nahrazena novými akty.

72

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU může Soudní dvůr, považuje‑li to za nutné, označit ty účinky zrušeného nařízení, které mají být považovány za zachované.

73

Zrušit v projednávaném případě napadená rozhodnutí a neupravit zachování jejich účinků by mohlo mít dopad na účinnost kontroly psychoaktivních látek, jichž se tato rozhodnutí týkají, a tím i na ochranu veřejného zdraví. Třebaže Parlament požaduje zrušení těchto rozhodnutí z důvodu, že byla porušena podstatná formální náležitost, nezpochybňuje jeho účel ani obsah.

74

Z tohoto důvodu je tedy namístě zachovat účinky napadených rozhodnutí do doby, než vstoupí v platnost nové akty určené k jejich nahrazení.

75

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

76

V souladu s čl. 140 odst. 1 téhož jednacího řádu ponese Rakouská republika vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: