—

za J. P. Lopese Da Silva Jorge D. Fayeinem-Bourgoisem, avocat,

—

za francouzskou vládu G. de Berguesem a J.-S. Pilczerem, jakož i B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnci,

—

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

—

za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za nizozemskou vládu C. Wissels a M. Bulterman, jako zmocněnkyněmi,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

—

za polskou vládu M. Szpunarem a M. Arciszewskim, jakož i B. Czech, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi W. Bogensbergerem a R. Troostersem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), jakož i článku 18 SFEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu ve Francii, jejž dne 14. září 2006 vydal trestní soud v Lisabonu (Portugalsko) na J. P. Lopese Da Silva Jorge, portugalského státního příslušníka s bydlištěm ve Francii, za účelem výkonu trestu odnětí svobody na pět let za obchodování s omamnými látkami.

3

Článek 2 odst. 2 Úmluvy o předávání odsouzených osob, která byla podepsána ve Štrasburku dne 21. března 1983, stanoví:

„Osoba odsouzená na území jedné strany může být předána na území druhé strany podle ustanovení této Úmluvy k výkonu trestu, který jí byl uložen. Za tímto účelem může odsouzená osoba odsuzujícímu nebo vykonávajícímu státu vyjádřit svůj zájem na předání podle této Úmluvy.“

4

Článek 3 této úmluvy uvádí:

„1.   Odsouzená osoba může být předána podle této Úmluvy pouze za následujících podmínek:

[…]

4.   Kterýkoli stát může v rozsahu, v jakém se ho to týká, kdykoliv v prohlášení adresovaném generálnímu tajemníkovi Rady Evropy vymezit pojem ‚státní občan‘ pro účely této Úmluvy.“

5

Body 1 a 5 až 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 zní takto:

[…]

6

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 definuje evropský zatýkací rozkaz a povinnost jej vykonat následovně:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

[…]“

7

Článek 3 téhož rámcového rozhodnutí uvádí tři „[d]ůvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“.

8

Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, který se týká důvodů, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, v sedmi bodech uvádí dané důvody. Jeho bod 6 v tomto ohledu stanoví:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:

[…]

9

Body 2 a 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. L 327, s. 27), zní takto:

[…]

10

Článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, v odstavci 1 uvádí:

„Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů.“

11

Článek 17 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Právo rozhodné pro výkon“, v odstavci 1 stanoví:

„Výkon trestu se řídí právem vykonávajícího státu. Pouze orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat s výhradou odstavců 2 a 3 o postupech pro výkon trestu a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění.“

12

Článek 25 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Výkon trestů v návaznosti na evropský zatýkací rozkaz“, zní takto:

„Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.“

13

Článek 26 rámcového rozhodnutí 2008/909, který se podle svého nadpisu týká vztahu k jiným dohodám a ujednáním, v odstavci 1 stanoví:

„Aniž je dotčeno jejich uplatňování mezi členskými státy a třetími státy a jejich přechodné uplatňování podle článku 28, nahrazuje toto rámcové rozhodnutí ode dne 5. prosince 2011 odpovídající ustanovení následujících úmluv platná pro vztahy mezi členskými státy:

[…]“

14

Článek 28 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:

„Žádosti obdržené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními předpisy o předávání odsouzených osob. Žádosti obdržené po tomto datu se řídí předpisy, které přijmou členské státy k provedení tohoto rámcového rozhodnutí.“

15

Článek 29 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí uvádí:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná pro dosažení souladu s tímto rámcovým rozhodnutím do 5. prosince 2011.“

16

Článek 695-24 francouzského trestního řádu uvádí:

„Výkon evropského zatýkacího rozkazu lze odmítnout:

[…]

[…]“

17

Pravomocným rozsudkem ze dne 3. prosince 2003 trestní soud v Lisabonu uložil J. P. Lopesovi Da Silva Jorgeovi trest odnětí svobody na pět let za obchodování s omamnými látkami, kterého se dopustil v období od dubna do července 2002.

18

Dne 14. září 2006 tento soud vydal na J. P. Lopese Da Silva Jorge evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu tohoto trestu.

19

João Pedro Lopes Da Silva Jorge se poté usadil ve Francii. Dne 11. července 2009 se oženil s francouzskou státní příslušnicí, se kterou od té doby žije na francouzském území. Od 3. února 2008 pracuje ve Francii pro podnik se sídlem v tomto členském státě jako řidič v místní silniční dopravě na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou.

20

Dne 19. května 2010 se J. P. Lopes Da Silva Jorge dostavil na základě telefonického předvolání na příslušnou francouzskou policejní služebnu, která při této příležitosti uplatnila evropský zatýkací rozkaz, jenž na něj byl vydán, a oznámila mu jeho práva.

21

Dne 20. května 2010 státní zástupce u cour d’appel d’Amiens poté, co ověřil totožnost J. P. Lopese Da Silva Jorge a informoval jej o obsahu tohoto evropského zatýkacího rozkazu, jakož i o jeho právech na obhajobu, rozhodl o jeho vzetí do vazby.

22

Rozsudkem ze dne 25. května 2010 cour d’appel d’Amiens rozhodl o propuštění J. P. Lopese Da Silva Jorge na svobodu a vyslovil nad ním dohled.

23

V rámci původního řízení týkajícího se výkonu tohoto evropského zatýkacího rozkazu státní zástupce u cour d’appel d’Amiens požadoval předání J. P. Lopese Da Silva Jorge vystavujícím justičním orgánům z důvodu, že tyto orgány při vydání uvedeného zatýkacího rozkazu dodržely zákonné požadavky a že se neuplatní žádný důvod stanovený zejména v článku 695-24 trestního řádu, pro který by musel nebo mohl být odmítnut jeho výkon. Státní zástupce u cour d’appel d’Amiens, který byl vyzván, aby se vyjádřil k vlivu rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 2009, Wolzenburg (C-123/08, Sb. rozh. s. I-9621), tvrdil, že J. P. Lopes Da Silva Jorge je oprávněn se dovolávat francouzských právních předpisů, které stanoví podmínky, za kterých může příslušný orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody, a tedy článku 695-24 trestního řádu. Státní zástupce nicméně poznamenává, že důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu stanovený v tomto článku pouze ve vztahu k francouzským státním příslušníkům je podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 nepovinný. Jak trestní senát Cour de cassation (Francie) rozhodl ve svém rozsudku ze dne 7. února 2007 (č. 07-80.162, Bull. crim. č. 39), článek 695-24 trestního řádu se tedy vztahuje pouze na francouzské státní příslušníky a uplatní se pod podmínkou, že se příslušné francouzské orgány zavážou samy provést výkon trestu.

24

João Pedro Lopes Da Silva Jorge naproti tomu žádá předkládající soud, aby odmítl výkon evropského zatýkacího rozkazu a nařídil výkon jeho trestu odnětí svobody ve Francii. João Pedro Lopes Da Silva Jorge v tomto ohledu zejména tvrdí, že by jeho předání portugalským justičním orgánům bylo v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě. Toto předání by podle něj představovalo nepřiměřený zásah do práva na respektování jeho soukromého a rodinného života, jelikož žije ve Francii se svojí manželkou, která je francouzskou státní příslušnicí, a je v tomto členském státě zaměstnán jako řidič v místní silniční dopravě na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou uzavřené s francouzským podnikem. João Pedro Lopes Da Silva Jorge rovněž s odvoláním na výše uvedený rozsudek Wolzenburg tvrdí, že článek 695-24 trestního řádu v rozsahu, v němž důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 omezuje pouze na vlastní státní příslušníky, představuje nesprávné provedení posledně uvedeného ustanovení, jelikož čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje uplatnění tohoto důvodu také na osoby, které mají trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě. Podle J. P. Lopese Da Silva Jorge z toho mimoto vyplývá diskriminace na základě státní příslušnosti ve smyslu článku 18 SFEU, jelikož rozdílné zacházení s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států zavedené tímto vnitrostátním ustanovením není objektivně odůvodněné.

25

V předkládacím rozhodnutí si proto cour d’appel d’Amiens klade otázku, zda je článek 695-24 trestního řádu v rozsahu, v němž umožňuje použít důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 pouze na vlastní státní příslušníky, s ohledem na výše uvedený rozsudek Wolzenburg v souladu s tímto ustanovením rámcového rozhodnutí a s článkem 18 SFEU.

26

Za těchto podmínek se cour d’appel d’Amiens rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a článek 18 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající členský stát může v rámci provedení uvedeného čl. 4 bodu 6 rozhodnout o omezení situací, kdy je vnitrostátní vykonávající justiční orgán oprávněn odmítnout předat osobu, na kterou se vztahuje toto ustanovení, tím, že absolutně a automaticky vyloučí státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území.

28

Je třeba připomenout, že cílem rámcového rozhodnutí 2002/584, jak zejména vyplývá z jeho čl. 1 odst. 1 a 2, jakož i z jeho bodů 5 a 7 odůvodnění, je nahradit mnohostranný systém vydávání mezi členskými státy systémem předávání odsouzených nebo podezřelých osob mezi justičními orgány za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí, který je založen na zásadě vzájemného uznávání (viz rozsudky ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld, C-303/05, Sb. rozh. s. I-3633, bod 28; ze dne 17. července 2008, Kozłowski, C-66/08, Sb. rozh. s. I-6041, body 31 a 43; výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 56, a rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C-261/09, Sb. rozh. s. I-11477, bod 35).

29

Uvedená zásada přitom znamená, že podle čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí jsou členské státy v zásadě povinny vyhovět evropskému zatýkacímu rozkazu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2008, Leymann a Pustovarov, C-388/08 PPU, Sb. rozh. s. I-8983, bod 51; výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 57, jakož i výše uvedený rozsudek Mantello, body 36 a 37).

30

Struktura rámcového rozhodnutí 2002/584 sice stojí na zásadě vzájemného uznávání, toto uznávání však neznamená absolutní povinnost vykonat vydaný zatýkací rozkaz. Systematika uvedeného rámcového rozhodnutí, jaká vyplývá zejména z jeho článku 4, totiž ponechává členským státům možnost, aby v určitých situacích umožnily příslušným justičním orgánům rozhodnout o tom, že uložený trest musí být vykonán na území vykonávajícího členského státu (rozsudek ze dne 21. října 2010, B., C-306/09, Sb. rozh. s. I-10341, body 50 a 51).

31

Tak je tomu zejména v případě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, který uvádí důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, na základě kterého může vykonávající justiční orgán odmítnout vykonat takový rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody, pokud se vyžádaná osoba „zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště“ a pokud se tento stát zaváže provést výkon tohoto trestu odnětí svobody v souladu se svým vnitrostátním právem.

32

Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že cílem tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, je zejména umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena (viz výše uvedené rozsudky Kozłowski, bod 45; Wolzenburg, body 62 a 67, a B., bod 52).

33

Nic to nemění na tom, že členské státy při provádění tohoto ustanovení disponují nepochybným prostorem pro uvážení. Vykonávající členský stát totiž může legitimně sledovat takovýto cíl pouze v souvislosti s osobami, které prokázaly určitý stupeň začlenění do společnosti uvedeného státu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, body 61, 67 a 73).

34

Je tak třeba vycházet z toho, že členské státy mohou při provádění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 omezit – ve smyslu uvedeném v základním pravidle stanoveném v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí – situace, kdy by měl mít vykonávající členský stát možnost odmítnout předat osobu, která spadá do rozsahu působnosti uvedeného čl. 4 bodu 6, tím, že je-li vyžádaná osoba státním příslušníkem jiného členského státu, jenž má právo pobytu založené na čl. 21 odst. 1 SFEU, podmíní použití tohoto ustanovení tím, že tento státní příslušník po určitou dobu oprávněně pobýval na území uvedeného vykonávajícího členského státu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, body 62 a 74).

35

Pokud však členský stát provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva, musí vzít v úvahu skutečnost, že působnost tohoto ustanovení je omezena na osoby, které jsou „státními příslušníky“ vykonávajícího členského státu, a na osoby, které, pokud nejsou státními příslušníky uvedeného státu, se v něm „zdržují“ nebo v něm „mají trvalé bydliště“ (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 34).

36

Pojmy „má trvalé bydliště“ a „zdržuje se“ je přitom třeba ve všech členských státech vymezit jednotně, jelikož souvisí s autonomními pojmy unijního práva (viz výše uvedený rozsudek Kozłowski, body 41 až 43).

37

I když členské státy mají, jak vyplývá z bodu 33 tohoto rozsudku, nepochybný prostor pro uvážení, když provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva, nemohou těmto pojmům přiznat širší rozsah než rozsah vyplývající z jednotného výkladu tohoto ustanovení ve všech členských státech (viz výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 43).

38

Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že pojem „zdržuje se“ nelze vykládat natolik extenzivně, aby to znamenalo, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z pouhého důvodu, že se vyžádaná osoba dočasně nachází na území vykonávajícího členského státu (výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 36).

39

Členské státy jsou dále při provádění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva povinny dodržovat článek 18 SFEU.

40

S ohledem na cíl, který zejména sleduje čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, jak byl připomenut v bodě 32 tohoto rozsudku, a sice zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění osoby odsouzené k trestu odnětí svobody v jiném členském státě, by přitom se státními příslušníky vykonávajícího členského státu a státními příslušníky jiných členských států, kteří mají trvalé bydliště nebo se zdržují ve vykonávajícím členském státě a jsou začleněni do společnosti tohoto státu, nemělo být v zásadě zacházeno odlišně (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 68).

41

Za těchto podmínek nelze připustit, že na vyžádanou osobu, která se ve vykonávajícím členském státě již určitou dobu zdržuje nebo zde má trvalé bydliště, aniž je jeho státním příslušníkem, nelze v žádném případě nahlížet tak, že si mohla s tímto státem vytvořit pouta, která mohou odůvodnit možnost uplatnění tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout výkon (výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 37).

42

Jak vyplývá z bodu 34 tohoto rozsudku, Soudní dvůr již v případě členského státu, který provedl čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanovením zvláštních podmínek týkajících se použití tohoto ustanovení, uznal, že podobně jako o podmínce státní příslušnosti pro jeho vlastní státní příslušníky lze mít o podmínce nepřetržitého pobytu po dobu pěti let pro státní příslušníky jiných členských států za to, že je schopna zajistit, aby vyžádaná osoba byla ve vykonávajícím členském státě dostatečně začleněna (viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 68).

43

Soudní dvůr kromě toho rovněž rozhodl, že pokud členský stát provedl čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, aniž stanovil jakékoli zvláštní podmínky týkající se použití tohoto ustanovení, je na vykonávajícím justičním orgánu, aby pro určení toho, zda v konkrétní situaci existuje mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem vztah umožňující konstatovat, že posledně uvedená má trvalé bydliště nebo se zdržuje v tomto státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, provedl celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace této osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Kozłowski, body 48 a 49, a Wolzenburg, bod 76).

44

Francouzská vláda za účelem odůvodnění rozdílného zacházení s francouzskými státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států nicméně tvrdí, že rámcové rozhodnutí 2002/584 nestanovilo žádný mechanismus umožňující členskému státu provést výkon trestu uloženého v jiném členském státě; čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 podle francouzské vlády v tomto ohledu odkazuje na právo členských států, protože použití důvodu pro odmítnutí výkonu podle tohoto ustanovení podléhá závazku vykonávajícího členského státu provést výkon tohoto trestu „v souladu se svým vnitrostátním právem“.

45

Francouzská vláda přitom poznamenává, že se podle svého platného vnitrostátního práva může zavázat provést výkon trestu odsouzené osoby pouze tehdy, pokud je tato osoba francouzským státním příslušníkem. Francouzská republika totiž na rozdíl od jiných členských států není smluvní stranou Evropské úmluvy o mezinárodní platnosti trestních rozsudků, podepsané v Haagu dne 28. května 1970, nebo Úmluvy mezi členskými státy Evropských společenství o výkonu cizích trestních rozsudků ze dne 13. listopadu 1991. Francouzská republika naproti tomu stejně jako všechny ostatní členské státy ratifikovala Úmluvu o předávání odsouzených osob, která byla podepsána ve Štrasburku dne 21. března 1983 a jejíž čl. 3 odst. 1 písm. a) stanoví, že odsouzená osoba může být předána k výkonu trestu pouze do státu, jehož je státním příslušníkem.

46

Francouzská vláda zdůrazňuje, že unijní zákonodárce právě z takového důvodu přijal rámcové rozhodnutí 2008/909, jehož cílem je mimo jiné rozšířit uplatňování zásady předávání odsouzených osob na osoby, které mají trvalé bydliště v členském státě. Toto rámcové rozhodnutí se podle svého článku 25 uplatní na výkon trestů v případě, kdy se členský stát zaváže provést výkon trestu v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Podle článku 29 rámcového rozhodnutí 2008/909 měly však členské státy provést ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí do 5. prosince 2011. Článek 28 odst. 1 téhož rámcového rozhodnutí dále stanoví, že žádosti obdržené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními předpisy o předávání odsouzených osob.

47

Jak francouzská vláda sama uvedla v odpověď na otázku Soudního dvora na jednání a jak rovněž tvrdily německá a nizozemská vláda, i když čl. 3 odst. 1 písm. a) uvedené Úmluvy o předávání odsouzených osob umožňuje státům, které jsou smluvními stranami této Úmluvy, omezit možnost vykonat na vnitrostátním území trest uložený v jiném státě pouze na vlastní státní příslušníky, tato Úmluva ani žádné jiné pravidlo mezinárodního práva však uvedeným státům neukládají povinnost takové pravidlo stanovit.

48

Evropská komise tak na jednání uvedla, aniž jí bylo v tomto bodě oponováno, že podle čl. 3 odst. 4 uvedené Úmluvy kterýkoli stát, který je její smluvní stranou, může kdykoliv v prohlášení adresovaném generálnímu tajemníkovi Rady Evropy vymezit pojem „státní občan“ pro účely této Úmluvy v tom smyslu, že zahrnuje určité kategorie osob, které se zdržují nebo mají trvalé bydliště na území tohoto státu, aniž mají státní příslušnost uvedeného státu. Některé smluvní strany skutečně učinily taková prohlášení, jako – mimo jiné – Dánské království, Irsko, Italská republika, Finská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska.

49

Je tedy třeba dospět k závěru, že údajná nemožnost provést ve vykonávajícím členském státě výkon trestu odnětí svobody uloženého v jiném členském státě státnímu příslušníkovi jiného členského státu nemůže odůvodnit rozdílné zacházení s takovým státním příslušníkem a francouzským státním příslušníkem, jež vyplývá ze skutečnosti, že důvod, pro který je možné odmítnout výkon, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je výlučně omezen pouze na vlastní státní příslušníky.

50

Pokud členské státy provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva, nemohou bez porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti omezit tento důvod pro odmítnutí výkonu pouze na vlastní státní příslušníky a absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na území vykonávajícího členského státu, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s tímto členským státem.

51

Toto zjištění neznamená, že dotčený členský stát musí nutně odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného na osobu, která má trvalé bydliště nebo se zdržuje v tomto státě, ale pokud je její stupeň začlenění do společnosti uvedeného členského státu srovnatelný se stupněm začlenění vlastního státního příslušníka, vykonávající justiční orgán musí mít možnost posoudit, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu.

52

Z toho vyplývá, že i když se členský stát může v rámci provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodnout omezit situace, kdy vnitrostátní vykonávající justiční orgán může odmítnout předat osobu, která spadá do působnosti tohoto ustanovení, čímž tak posílí systém předávání zavedený tímto rámcovým rozhodnutím v souladu se zásadou vzájemného uznávání (výše uvedený rozsudek Wolzenburg, body 58 a 59), nemůže z této působnosti absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s posledně uvedeným státem.

53

Podle judikatury platí, že i když rámcová rozhodnutí nemohou mít podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU přímý účinek, jejich závaznost nicméně ukládá vnitrostátním orgánům a zvláště vnitrostátním soudům povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285, body 33 a 34).

54

Při uplatňování vnitrostátního práva je tedy vnitrostátní soud povolaný k jeho výkladu povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, Sb. rozh. s. I-8835, body 113 a 114, a ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C-282/10, bod 24).

55

Tato zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má samozřejmě určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu rámcového rozhodnutí, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je tak omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Pupino, bod 47, a Dominguez, bod 25 a citovaná judikatura).

56

Skutečností však zůstává, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčeného rámcového rozhodnutí a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Dominguez, bod 27 a citovaná judikatura).

57

Ve věci v původním řízení musí překládající soud za tímto účelem zohlednit nejen ustanovení, která mají provádět rámcové rozhodnutí 2002/584, ale rovněž zásady a ustanovení vnitrostátního právního řádu upravující důsledky, které soud může vyvozovat z diskriminace zakázané vnitrostátním právem, a zejména ty, které tomuto soudu umožňují zmírnit takovou diskriminaci do doby, než zákonodárce přijme opatření nezbytná k jejímu odstranění.

58

Pokud by takové použití vnitrostátního práva bylo možné, příslušelo by tomuto soudu, aby na základě celkového posouzení objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace vyžádané osoby, ověřil, zda ve věci v původním řízení existují mezi touto osobou a vykonávajícím členským státem dostatečné vazby, zejména rodinné, hospodářské a sociální, které mohou prokázat její začlenění do společnosti uvedeného státu v takové míře, že se skutečně nachází v situaci srovnatelné se situací vlastního státního příslušníka.

59

S ohledem na vše výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a článek 18 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že i když se členský stát může v rámci provedení uvedeného čl. 4 bodu 6 rozhodnout omezit situace, kdy vnitrostátní vykonávající justiční orgán může odmítnout předat osobu, která spadá do působnosti tohoto ustanovení, nemůže z této působnosti absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s posledně uvedeným státem.

60

Předkládající soud je při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a použití metod výkladu jím uznaných povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2002/584, aby zajistil plnou účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a dospěl k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy a článek 18 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že i když se členský stát může v rámci provedení uvedeného čl. 4 bodu 6 rozhodnout omezit situace, kdy vnitrostátní vykonávající justiční orgán může odmítnout předat osobu, která spadá do působnosti tohoto ustanovení, nemůže z této působnosti absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s posledně uvedeným státem.

Předkládající soud je při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a použití metod výkladu jím uznaných povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2002/584, aby zajistil plnou účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a dospěl k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím.