1

Svým kasačním opravným prostředkem se Polská republika domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství (nyní Tribunál) ze dne 10. června 2009, Polsko v. Komise (T-257/04, Sb. rozh. s. II-1545, dále jen „napadený rozsudek“), kterým tento soud zamítl její žalobu směřující ke zrušení článku 3 a čl. 4 odst. 3 a 5 osmé odrážky nařízení Komise (ES) č. 1972/2003 ze dne 10. listopadu 2003 o přechodných opatřeních, která mají být přijata, pokud jde o obchod se zemědělskými produkty v důsledku přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska (Úř. věst. L 293, s. 3; Zvl. vyd. 03/40, s. 474), ve znění nařízení Komise (ES) č. 735/2004 ze dne 20. dubna 2004 (Úř. věst. L 114, s. 13; Zvl. vyd. 03/44, s. 111).

2

Článek 2 odst. 3 smlouvy mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii (Úř. věst. 2003, L 236, s. 17, dále jen „smlouva o přistoupení“), podepsané v Aténách dne 16. dubna 2003 a ratifikované Polskou republikou dne 23. července 2003, stanoví:

„Odchylně od odstavce 2 mohou před přistoupením orgány Unie přijmout opatření uvedená v [článku 41 aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 33, dále jen ‚akt o přistoupení z roku 2003‘), který je připojen ke smlouvě o přistoupení]. Tato opatření vstoupí v platnost pouze s výhradou a dnem vstupu [smlouvy o přistoupení] v platnost.“

3

Článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003 stanoví:

„Budou-li k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim vyplývající z uplatňování společné zemědělské politiky za podmínek stanovených v [aktu o přistoupení z roku 2003] nezbytná přechodná opatření, přijme je Komise postupem podle čl. 42 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1260/2001 [ze dne 19. června 2001] o společné organizaci trhů v odvětví cukru [Úř. věst. L 178, s. 1; Zvl. vyd. 03/33, s. 17)] nebo podle odpovídajících článků ostatních nařízení o společné organizaci zemědělských trhů, anebo odpovídajícím postupem projednávání ve výboru stanoveným příslušným právním předpisem. Přechodná opatření uvedená v tomto článku mohou být přijímána po dobu tří let ode dne přistoupení a jejich uplatňování se omezí na toto období. Rada může toto období na návrh Komise po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslným rozhodnutím prodloužit.

[…]“

4

Kapitola 4 přílohy IV aktu o přistoupení týkající se seznamu uvedeného v článku 22 tohoto aktu, nadepsaná „Zemědělství“, ve svých bodech 1 a 2 uvádí:

„1.   Veřejné zásoby uchovávané novými členskými státy ke dni přistoupení, které vyplývají z jejich politiky podpory trhu, převezme Společenství v hodnotě vyplývající z použití článku 8 nařízení Rady (EHS) č. 1883/78 [ze dne 2. srpna 1978] o obecných pravidlech pro financování intervencí záruční sekcí Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu [Úř. věst. L 216, s. 1; Zvl. vyd. 03/03, s. 266]. Tyto zásoby budou převzaty pouze za podmínky, že veřejnou intervenci pro daný produkt stanoví pravidla Společenství a že zásoby splňují požadavky pro intervenci Společenství.

2.   Soukromé i veřejné zásoby jakéhokoli produktu ve volném oběhu na území nových členských států ke dni přistoupení přesahující množství, jež lze považovat za tvořící obvyklý převod zásob, musí být odstraněny na náklady nových členských států.“

5

Kapitola 5 uvedené přílohy, nadepsaná „Celní unie“, stanoví:

„[…]

Nařízení [Rady] (EHS) č. 2913/92 [ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307)] a nařízení [Komise] (EHS) č. 2454/93 [ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3)] se v případě nových členských států uplatňují s výhradou těchto zvláštních ustanovení:

[…]“

6

Dne 10. listopadu 2003 Komise přijala nařízení č. 1972/2003, které v podstatě zavádí ohledně projednávaného sporu zejména systém poplatků za některé zemědělské produkty představující přechodnou odchylku od pravidel Společenství, která by byla jinak použitelná.

7

Článek 3 uvedeného nařízení tak stanoví:

„Režim s podmíněným osvobozením od cla

1.   Tento článek se použije odchylně od přílohy IV kapitoly 5 aktu o přistoupení [z roku 2003] a od článků 20 a 214 nařízení […] (EHS) č. 2913/92 […].

2.   Produkty uvedené v čl. 4 odst. 5, které byly propuštěny do volného oběhu do 1. května 2004 ve Společenství patnácti nebo v novém členském státě a které jsou dne 1. května 2004 dočasně uskladněny nebo se na ně vztahuje jedno z celně schválených určení nebo jeden z celních režimů uvedených v čl. 4 odst. [bodu] 15 písm. b) a odst. [bodu] 16 písm. b) až g) nařízení (EHS) č. 2913/92 v rozšířeném Společenství nebo které jsou přepravovány uvnitř rozšířeného Společenství poté, co splnily vývozní formality, podléhají dovoznímu clu erga omnes platnému v den propuštění do volného oběhu.

První pododstavec se nepoužije na produkty vyvážené ze Společenství patnácti, jestliže dovozce prokáže, že nebylo požádáno o žádnou vývozní náhradu pro produkty z vyvážející země. Na žádost dovozce dbá vývozce o to, aby příslušný orgán učinil na vývozním prohlášení poznámku, která potvrzuje, že nebylo požádáno o žádnou vývozní náhradu pro produkty z vyvážející země.

[…]“

8

Článek 4 nařízení č. 1972/2003 stanoví:

„Poplatky za zboží ve volném oběhu

1.   Aniž je dotčena příloha IV kapitola 4 aktu o přistoupení [z roku 2003] a pokud nejsou na vnitrostátní úrovni používány přísnější právní předpisy, nové členské státy vybírají poplatky od držitelů přebytečných zásob produktů ve volném oběhu k 1. květnu 2004.

2.   Ke stanovení přebytečných zásob každého držitele vezmou členské státy zejména v úvahu:

Pojem přebytečné zásoby se vztahuje na produkty dovezené do nových členských států nebo pocházející z těchto států. Pojem přebytečné zásoby se rovněž vztahuje na produkty určené na trh nových členských států.

[…]

3.   Výše poplatku uvedeného v odstavci 1 je stanovena na základě dovozního cla erga omnes platného ke dni 1. května 2004. Výnos z poplatku vybraného vnitrostátními orgány se převede do národního rozpočtu nového členského státu.

[…]

5.   Tento článek se vztahuje na produkty těchto kódů KN:

[…]

[…]

6.   Komise může do seznamu sestaveného v odstavci 5 produkty doplnit nebo je z něho vypustit.“

9

Podle článku 10 nařízení č. 1972/2003:

„Toto nařízení vstupuje v platnost dnem vstupu a s výhradou vstupu [s]mlouvy o přistoupení […] v platnost.

Jeho použitelnost končí dnem 30. dubna 2007.“

10

Nařízení č. 735/2004 zejména zavedlo do seznamu uvedeného v čl. 4 odst. 5 osmé odrážce nařízení č. 1972/2003, pokud jde o Polskou republiku, sedm produktů, na které se vztahují kódy KN 0202 30 10, 0202 30 50, 0207 14 10, 0207 14 70, 1602 32 11, 2008 30 55 a 2008 30 75. Nařízení č. 735/2004 změnilo pouze uvedený seznam, a nikoli znění ostatních ustanovení nařízení č. 1972/2003 zpochybněných v rámci projednávané věci.

11

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. června 2004 podala Polská republika na základě článku 230 ES žalobu směřující ke zrušení článku 3 a čl. 4 odst. 3 a 5 osmé odrážky nařízení č. 1972/2003, ve znění nařízení č. 735/2004.

12

Na podporu své žaloby, který byla rozdělena na čtyři části, uplatnila Polská republika deset žalobních důvodů, vycházejících z porušení zásady volného pohybu zboží, zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, zásady ochrany legitimního očekávání, zásady proporcionality, jakož i z nedostatku pravomoci Komise, z porušení článků 22 a 41 aktu o přistoupení z roku 2003, z chybějícího nebo nedostatečného odůvodnění a ze zneužití pravomoci.

13

Ve své žalobní odpovědi Komise uvedla, že tato žaloba byla podána po lhůtě.

14

V napadeném rozsudku Tribunál rozhodující v rozšířeném senátu část uvedené žaloby, která se týkala nařízení č. 1972/2003, prohlásil za nepřípustnou.

15

Poté, co Tribunál uvedl, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby, uvedená v čl. 230 pátém pododstavci ES, musí být počítána od data vyhlášení nařízení č. 1972/2003 v Úředním věstníku Evropské unie, a sice 11. listopadu 2003, při zohlednění různých procesních lhůt rozhodl, že celková lhůta stanovená pro podání žaloby na neplatnost nařízení č. 1972/2003 uplynula dne 4. února 2004 o půlnoci.

16

Vzhledem k tomu, že žaloba Polské republiky byla podána dne 28. června 2004, Tribunál ji prohlásil za opožděnou, pokud jde o část návrhu směřujícího ke zrušení nařízení č. 1972/2003.

17

Naproti tomu prohlásil Tribunál za přípustnou tu část žaloby podané Polskou republikou týkající se nařízení č. 735/2004, jelikož může být vykládána jako návrh směřující ke zrušení nařízení č. 735/2004 v rozsahu, v němž toto nařízení v případě tohoto členského státu podrobuje sedm dodatečných produktů týmž opatřením, jako jsou opatření, která byla původně zavedena nařízením č. 1972/2003 pro jiné produkty.

18

Pokud jde o věc samou, Tribunál však všechny uplatněné žalobní důvody zamítl.

19

V důsledku toho byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu.

20

Svým kasačním opravným prostředkem se Polská republika domáhá, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, jakož i článek 3 a čl. 4 odst. 3 a 5 osmou odrážku nařízení č. 1972/2003, ve znění nařízení č. 735/2004.

21

Evropská komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a Polské republice uložil náhradu nákladů řízení.

22

I když Komise odpověděla na každý z důvodů vznesených Polskou republikou na podporu jejího kasačního opravného prostředku, úvodem uvádí, že některé z těchto důvodů jsou nepřípustné v rozsahu, v němž jsou založeny na týchž argumentech, jako jsou argumenty uplatněné v původní žalobě, a jasně neuvádějí, v čem je rozsudek Tribunálu nesprávný.

23

Je třeba připomenout, že v souladu s článkem 256 SFEU a čl. 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie je kasační opravný prostředek omezen na právní otázky a musí se zakládat na důvodech vycházejících z nepříslušnosti Tribunálu, z nedostatků řízení před Tribunálem, které poškozují zájmy účastníka řízení podávajícího opravný prostředek, či z porušení právních předpisů Unie Tribunálem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C-136/92 P, Recueil, s. I-1981, bod 47).

24

Jedině Tribunál je tudíž příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy by věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývala z písemností ve spise, které mu byly předloženy, jakož i posoudit předložené důkazy. Zjištění tohoto skutkového stavu a posouzení těchto důkazů, s výhradou případu jejich zkreslování, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 2. října 2001, EIB v. Hautem, C-449/99 P, Recueil, s. I-6733, bod 44, a ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C-105/04 P, Sb. rozh. s. I-8725, body 69 a 70).

25

Kromě toho z článku 256 SFEU a z čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, jakož i z čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesně vymezovat kritizované části rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, které tento návrh konkrétně podporují (viz zejména rozsudky ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C-352/98 P, Recueil, s. I-5291, bod 34; ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C-41/00 P, Recueil, s. I-2125, bod 15, a ze dne 12. září 2006, Reynolds Tobacco a další v. Komise, C-131/03 P, Sb. rozh. s. I-7795, bod 49).

26

Kasační opravný prostředek, který se omezuje na opakování nebo doslovné převzetí žalobních důvodů a argumentů, které již byly uplatněny před Tribunálem, včetně těch, které se zakládaly na skutečnostech tímto soudem výslovně odmítnutých, tak nesplňuje požadavky na odůvodnění vyplývající z těchto ustanovení (viz zejména výše uvedený rozsudek Interporc v. Komise, bod 16). Takový kasační opravný prostředek je totiž ve skutečnosti návrhem domáhajícím se pouhého nového přezkumu žaloby předložené Tribunálu, což nespadá do pravomoci Soudního dvora (viz zejména výše uvedený rozsudek Reynolds Tobacco a další v. Komise, bod 50).

27

Jestliže však navrhovatel zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou být právní otázky přezkoumané v prvním stupni znovu projednány v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 13. července 2000, Salzgitter v. Komise, C-210/98 P, Recueil, s. I-5843, bod 43). Jestliže by totiž navrhovatel nemohl tímto způsobem založit svůj kasační opravný prostředek na důvodech a argumentech již použitých před Tribunálem, bylo by řízení o kasačním opravném prostředku zčásti zbaveno svého smyslu (výše uvedený rozsudek Interporc v. Komise, bod 17).

28

V projednávané věci přitom kasační opravný prostředek směřuje v podstatě ke zpochybnění stanoviska Tribunálu k několika právním otázkám, které mu byly předloženy v prvním stupni, pokud jde jednak o přípustnost žaloby podané Polskou republikou s ohledem zejména na právo na účinnou soudní ochranu a jednak o legalitu některých přechodných opatření v zemědělské oblasti, zvláště s ohledem na článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003 a různé obecné zásady unijního práva. V rozsahu, v němž uvedený kasační opravný prostředek obsahuje konkrétní údaje týkající se kritizovaných bodů napadeného rozsudku, jakož i důvody a argumenty, na nichž je založen, jej tedy nelze prohlásit za nepřípustný v plném rozsahu.

29

Přípustnost specifických argumentů uplatněných na podporu jednotlivých důvodů kasačního opravného prostředku je třeba přezkoumat s ohledem na výše uvedená kritéria.

30

Polská republika uplatňuje pět důvodů na podporu svého kasačního opravného prostředku směřujícího proti napadenému rozsudku v rozsahu, v němž prohlásil její návrhová žádání směřující ke zrušení nařízení č. 1972/2003 za nepřípustná z důvodu, že její žaloba byla podána opožděně. Tyto důvody vycházejí zaprvé z neúplného vyhlášení nařízení č. 1972/2003, zadruhé z nesprávného výkladu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, zatřetí z porušení zásad, na nichž je založeno společenství práva, a zásady účinné soudní ochrany, začtvrté z porušení zásad solidarity a dobré víry, jakož i procesních pravidel a zapáté z chybějícího odůvodnění.

31

Úvodem je třeba přezkoumat třetí důvod vycházející z porušení zásad, na nichž je založeno společenství práva, a zásady účinné soudní ochrany.

32

Polská republika uvádí, že Tribunál tím, že její žalobu na neplatnost prohlásil za částečně nepřípustnou, zbavil nové členské státy práva předložit ustanovení nařízení č. 1972/2003 k soudnímu přezkumu na základě čl. 230 druhého pododstavce ES, a to i přes skutečnost, že jim toto nařízení bylo určeno jakožto členským státům.

33

Polská republika sice připomíná, že striktní použití právní úpravy Společenství týkající se procesních lhůt odpovídá požadavku právní jistoty a nutnosti zabránit veškeré diskriminaci nebo veškerému svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, má však za to, že takové použití nemůže odůvodnit nerovnost v oblasti soudní ochrany, která vyplývá z toho, že nové členské státy nemohou zpochybnit legalitu nařízení č. 1972/2003 jakožto členské státy, třebaže jsou tímto nařízením zvláště dotčeny.

34

K podpoření svého důvodu se Polská republika dovolává rozsudku ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament (294/83, Recueil, s. 1339, bod 23), z něhož vyplývá, že Evropské hospodářské společenství je společenstvím práva v rozsahu, v němž se jak na jeho členské státy, tak na jeho orgány vztahuje přezkum souladu jejich aktů se základní ústavní listinou, kterou je Smlouva o ES. Dále Polská republika odkazuje na stanovisko přednesené generálním advokátem Poiares Madurem ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 23. října 2007, Polsko v. Rada (C-273/04, Sb. rozh. s. I-8925, bod 50), aby dospěla k závěru, že Tribunál zjevným způsobem porušil zásady, na nichž je založeno společenství práva, a zásadu účinné soudní ochrany.

35

Komise uvádí, že Tribunál tím, že žalobu podanou opožděně odmítl jako nepřípustnou, neporušil zásadu účinné soudní ochrany ani zásady, na nichž je založeno společenství práva. Kromě toho na rozdíl od tvrzení Polské republiky skutečnost, že se postavení Polské republiky změnilo ze žalobkyně na privilegovanou žalobkyni z důvodu vstupu smlouvy o přistoupení, jakož i aktu o přistoupení z roku 2003 v platnost, neumožňuje se odchýlit od zásady, podle níž musejí být procesní lhůty předmětem striktního použití.

36

Tímto důvodem Polská republika Tribunálu vytýká, že odmítl její argument, podle něhož nařízení č. 1972/2003 bylo určeno všem členským státům, včetně Polské republiky, takže musí být možné, aby jej Polská republika napadla rovněž jakožto žalobkyně na základě čl. 230 druhého pododstavce ES.

37

V tomto ohledu Tribunál nejprve v bodě 46 napadeného rozsudku uvedl, že ačkoli akt o přistoupení z roku 2003 specificky stanoví možnost orgánů Společenství přijmout mezi dnem podpisu tohoto aktu a dnem přistoupení nových členských států určitá opatření, uvedený akt nestanoví žádnou odchylku od systému přezkumu legality aktů Společenství.

38

Dále Tribunál v bodě 47 tohoto rozsudku připomněl, když odkázal na rozsudek ze dne 15. ledna 1987, Misset v. Rada (152/85, Recueil, s. 223, bod 11), že právní úpravu Společenství týkající se procesních lhůt je třeba používat striktně.

39

Konečně měl Tribunál v bodě 48 uvedeného rozsudku za to, že „bylo-li by třeba chápat argument Polské republiky v tom smyslu, že měla za to, že k tomu, aby mohla podat svoji žalobu, musí počkat, až se stane členským státem, bylo by třeba zdůraznit, že se lhůta pro podání žaloby stanovená článkem 230 ES použije obecně“ a že „[n]evyžadovala, co se týče Polské republiky, postavení členského státu“. Tribunál dodal, že „[t]ato lhůta pro podání žaloby se na ni každopádně použije jako na právnickou osobu“.

40

Za účelem odpovědi na otázku, zda Polská republika mohla platně napadnout nařízení č. 1972/2003 jakožto žalobkyně na základě čl. 230 druhého pododstavce ES, je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 3 smlouvy o přistoupení stanoví výslovně možnost, aby unijní orgány před přistoupením přijaly určitá opatření.

41

K těmto opatřením patří zejména článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003, na základě něhož je Komise oprávněna přijmout veškerá přechodná opatření, budou-li nezbytná k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim vyplývající z uplatňování společné zemědělské politiky.

42

Nařízení č. 1972/2003 bylo přijato na základě tohoto článku a je součástí – jak uvedl generální advokát v bodě 27 svého stanoviska předneseného ve věci, ve které by vydán rozsudek z tohoto dne, Polsko v. Komise (C-336/09 P) – aktů, jejichž přijetí je podmíněno přistoupením.

43

Jelikož bylo nařízení č. 1972/2003 přijato mezi datem podpisu smlouvy o přistoupení, jakož i aktu o přistoupení z roku 2003 a datem vstupu této smlouvy a tohoto aktu v platnost, odlišuje se od ostatních ustanovení spadajících pod acquis communautaire, která již byla platná při podpisu uvedené smlouvy o přistoupení a uvedeného aktu o přistoupení.

44

Kromě toho i navzdory skutečnosti, že nařízení č. 1972/2003 bylo vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie před přistoupením nových členských států, je nesporné, že se opatření stanovená tímto nařízením měla použít přednostně na tyto nové členské státy od jejich přistoupení k Unii. V souladu s jeho článkem 10 tudíž uvedené nařízení nabývá účinnosti až dnem vstupu a s výhradou vstupu smlouvy o přistoupení v platnost.

45

Z předcházejícího vyplývá, jak generální advokát rovněž uvedl v bodech 39 a 40 svého stanoviska předneseného v rámci výše uvedeného rozsudku z tohoto dne, Polsko v. Komise, že nové členské státy byly ustanoveními nařízení č. 1972/2003 dotčeny jakožto členské státy až v okamžiku svého přistoupení a že musí být možné, aby tato ustanovení napadly jakožto členské státy.

46

V projednávané věci se jeví, že z důvodu data vyhlášení nařízení č. 1972/2003 v Úředním věstníku Evropské unie dne 11. listopadu 2003 dvouměsíční lhůta k podání žaloby stanovená v článku 230 ES již uplynula před tím, než Polská republika dnem svého přistoupení k Unii, a sice 1. května 2004, získala postavení členského státu.

47

Nové členské státy tedy ve stanovené lhůtě nemohly jakožto žalobci na základě čl. 230 druhého pododstavce ES podat žaloby proti aktům přijatým na základě čl. 2 odst. 3 smlouvy o přistoupení.

48

Je však třeba připomenout, že Unie je unií práva, v níž její orgány podléhají přezkumu souladu svých aktů zejména se Smlouvou a s obecnými právními zásadami (viz rozsudky ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C-402/05 P a C-415/05 P, Sb. rozh. s. I-6351, bod 281, a ze dne 29. června 2010, E a F, C-550/09, Sb. rozh. s. I-6213, bod 44).

49

Tyto zásady představují samotný základ této unie a jejich dodržování znamená – jak napříště stanoví výslovně čl. 4 odst. 2 SEU – že nové členské státy musí být předmětem rovného zacházení v porovnání se starými členskými státy.

50

Nové členské státy tudíž musejí mít proti všem aktům, které jsou podobně jako akt, který je zpochybněn v projednávané věci, přijaty na základě čl. 2 odst. 3 smlouvy o přistoupení a kterými jsou dotčeny jakožto členské státy, právo podat žalobu jakožto žalobci na základě čl. 230 druhého pododstavce ES.

51

Vzhledem k tomu, že toto postavení nové členské státy získaly až dnem vstupu smlouvy o přistoupení, jakož i aktu o přistoupení z roku 2003 v platnost, je třeba uvést, že vůči těmto státům lhůta k podání žaloby uvedená v čl. 230 pátém pododstavci ES začala běžet, pokud jde o akty toho druhu, o jaký jde v projednávané věci, až od tohoto data, tedy v daném případě ode dne 1. května 2004.

52

Tribunál tedy neprávem i přes zvláštní kontext projednávané věci rozhodl, že podání žaloby stanovené v článku 230 ES nevyžadovalo, pokud jde o Polskou republiku, postavení členského státu, a z toho vyvodil, že žaloba podaná tímto členským státem proti nařízení č. 1972/2003 dne 28. června 2004 je opožděná, a tudíž nepřípustná.

53

Z předcházejícího vyplývá, že třetí důvod musí být považován za opodstatněný.

54

Je tudíž třeba konstatovat, že napadený rozsudek je v rozsahu, v němž žalobu na neplatnost podanou Polskou republikou prohlásil za nepřípustnou stran nařízení č. 1972/2003, stižen nesprávným právním posouzením.

55

Jelikož však Tribunál na základě analýzy důvodů uplatněných proti nařízení č. 735/2004 přezkoumal rovněž meritorní důvody uplatněné proti nařízení č. 1972/2003, nesprávné právní posouzení konstatované v předcházejícím bodě tohoto rozsudku nemůže způsobit neplatnost napadeného rozsudku.

56

Je totiž nesporné, že důvody uvedené v původní žalobě proti nařízení č. 735/2004 byly totožné s důvody uvedenými proti nařízení č. 1972/2003 a že v napadeném rozsudku Tribunál analyzoval všechny uplatněné důvody.

57

Soudnímu dvoru tedy přísluší, aby ve fázi kasačního opravného prostředku přezkoumal důvody, které Polská republiky uplatnila proti meritorním zjištěním uvedeným v napadeném rozsudku.

58

Kasační opravný prostředek podaný proti napadenému rozsudku v rozsahu, v němž meritorně zamítl návrhová žádání v žalobě směřující ke zrušení nařízení č. 735/2004, je rozdělen na tři části a obsahuje osm důvodů.

59

První z těchto částí se týká napadeného rozsudku v té jeho části, v níž se zamítá návrh, který směřuje ke zrušení nařízení č. 735/2004 v rozsahu, v němž toto nařízení vztahuje na sedm kategorií produktů pocházejících z Polska opatření stanovené v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003. V této části kasačního opravného prostředku Polská republika uplatňuje dva důvody (první a druhý důvod).

60

Druhá část kasačního opravného prostředku se týká napadeného rozsudku v té jeho části, v níž se zamítá návrh, který směřuje ke zrušení uvedeného nařízení v rozsahu, v němž toto nařízení do seznamu produktů uvedených v čl. 4 odst. 5 osmé odrážce nařízení č. 1972/2003 doplnilo sedm kategorií produktů pocházejících z Polska. V této části kasačního opravného prostředku Polská republika uplatňuje jediný důvod (třetí důvod).

61

Třetí část kasačního opravného prostředku se týká napadeného rozsudku v té jeho části, v níž se zamítá návrh, který směřuje ke zrušení nařízení č. 735/2004 v rozsahu, v němž toto nařízení vztahuje na sedm kategorií produktů opatření stanovené v článku 3 nařízení č. 1972/2003. V této části kasačního opravného prostředku Polská republika uplatňuje pět důvodů (čtvrtý až osmý důvod).

62

Prvním důvodem, vycházejícím z porušení článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003 a zásady proporcionality, Polská republika Tribunálu vytýká, že rozhodl, že výše poplatku za přebytečné zásoby stanovená v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003 je přiměřená a nezbytná k uskutečnění cílů sledovaných sporným přechodným opatřením.

63

Polská republika nejprve tvrdí, že by k uskutečnění cílů sledovaných nařízením č. 1972/2003 byl dostatečný poplatek odpovídající rozdílu mezi různými předmětnými cly. Výše poplatku za přebytečné zásoby stanovená v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003 podle ní přesahuje maximum definované generálním advokátem Mischem v bodě 58 jeho stanoviska předneseného ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Weidacher (C-179/00, Recueil, s. I-501), z něhož vyplývá, že zásada proporcionality je dodržena, jestliže poplatek neutralizuje spekulativní výhody a způsobuje, že vlastník přebytečných zásob je v rovnocenném postavení s ostatními subjekty. V projednávané věci přitom poplatek podle Polské republiky zahrnuje dodatečný sankční prvek a způsobuje, že je tento vlastník v nevýhodném konkurenčním postavení v porovnání s postavením subjektů ze starých členských států. Podle Polské republiky Tribunál bez jakéhokoli odůvodnění změnil kritérium uvedené ve výše uvedeném rozsudku Weidacher, pokud jde o použití zásady proporcionality.

64

Dále Polská republika uvádí, že výše poplatku stanovená v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003 nemohla s ohledem na datum jeho zavedení – pokud jde o produkty doplněné nařízením č. 735/2004 – a sice jedenáct dní před přistoupením k Unii, přispět k uskutečnění cílů předcházení. Zdůrazňuje, že pokud jde o výši sporného poplatku, Tribunál jako hlavní odůvodnění použil nezbytnost předejít vytvoření přebytečných zásob pocházejících z národní produkce a odradit od něj. S ohledem na datum přijetí nařízení č. 735/2004 a z důvodu dlouhého cyklu zemědělské produkce přitom nezbytnost předejít vytvoření přebytečných zásob a odradit od něj nemůže odůvodnit výši uvedeného poplatku. V každém případě podle Polské republiky úvahy Tribunálu postrádají logiku v tom smyslu, že cílů předcházení a odrazení by bylo možné dosáhnout pouze v budoucnosti a že nemohou být uplatňovány v rámci již vyprodukovaných a vytvořených zásob.

65

Polská republika má konečně za to, že Tribunál neprávem nekonstatoval, že zjevně neexistuje spojitost mezi výší poplatku za přebytečné zásoby, stanovenou v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003, a cíli stanovenými v tomto nařízení. I za předpokladu, že by tento poplatek mohl mít odrazující charakter, totiž Polská republika tvrdí, že neexistuje žádná spojitost mezi výší uvedeného poplatku a nebezpečím spekulace. Pokud jde o produkty dovezené do Polska před přistoupením, neodpovídá podle Polské republiky toto nebezpečí dovoznímu clu Společenství, nýbrž rozdílu mezi dovozními cly Společenství a polskými dovozními cly. Polská republika zdůrazňuje, že právě tento přístup byl uplatněn při následném rozšíření Unie o Bulharskou republiku a Rumunsko. Pokud jde dále o národní produkci, spekulativní zisk na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál v bodě 115 napadeného rozsudku, odpovídá rozdílu mezi dovozním clem Společenství a náklady na dodatečnou národní produkci, které se mohou podstatně měnit v závislosti na produktu.

66

Komise dochází k závěru, že je první důvod nepřípustný, když uvádí, že se Polská republika v podstatě omezuje na opakování toho, co již uvedla v prvním stupni.

67

Podpůrně pokud jde o maximální výši dotčeného poplatku, Komise má za to, že Tribunál správně zdůraznil, že se generální advokát Mischo ve svém stanovisku v rámci výše uvedeného rozsudku Weidacher omezil na analýzu opatření zavedených z hlediska perspektivy rozšíření Unie, ke kterému došlo v roce 1995 a že tento rozsudek nestanoví, pokud jde o zásadu proporcionality, žádnou horní hranici pro výši poplatků za přebytečné zásoby.

68

Pokud jde o datum zavedení tohoto poplatku, Komise připomenuvši, že možnost rozšířit seznam produktů z důvodu vývoje situace na trhu je výslovně stanovena v nařízení č. 1972/2003, má za to, že produkty převzaté do nařízení č. 735/2004 byly doplněny ve lhůtě.

69

Pokud jde o spojitost mezi výší uvedeného poplatku a nebezpečím spekulace, Komise uvádí, že Tribunál správně uvedl, že neutralizace spekulativních zisků není jediným cílem sledovaným dotčenými nařízeními a že poplatek odpovídající rozdílu mezi cly Společenství a cly platnými v Polsku by neměl odrazující účinek na vytvoření přebytečných zásob pocházejících z národní produkce.

70

Úvodem je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co se zdá tvrdit Komise, se první meritorní důvod uplatněný Polskou republikou neomezuje na převzetí argumentace uplatněné v prvním stupni. Polská republika naopak vyzývá Soudní dvůr k tomu, aby vykonal svůj přezkum podmínek, za kterých Tribunál vyložil a uplatnil zásadu proporcionality.

71

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v souladu s judikaturou Soudního dvora a jak Tribunál správně uvedl v bodě 106 napadeného rozsudku, Komise může být při výkonu svých pravomocí, které jí Rada, případně autoři aktu o přistoupení svěří v oblasti společné zemědělské politiky pro provedení pravidel, která tento akt zavádí, nucena využít širokou posuzovací pravomoc, takže pouze zjevně nepřiměřená povaha opatření přijatého v této oblasti ve vztahu k cíli, který příslušný orgán zamýšlí sledovat, může ovlivnit legalitu takového opatření (viz výše uvedený rozsudek Weidacher, bod 26 a citovaná judikatura).

72

Z toho vyplývá, že ohledně analýzy zásady proporcionality měl Tribunál ověřit pouze to, zda určení výše poplatku za přebytečné zásoby stanovené v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003, a sice dovozního cla erga omnes použitelného k 1. květnu 2004, nepřesahuje zjevně to, co je nezbytné k dosažení cílů, které Komise zamýšlí sledovat.

73

Pokud jde zaprvé o argument uvedený Polskou republikou, který se týká maximální výše poplatku za přebytečné zásoby, vycházející z výše uvedeného rozsudku Weidacher, Tribunál uvedl následující:

74

Tribunál se nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když v bodě 110 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že řešení, ke kterému dospěl Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Weidacher, nemůže předjímat to, zda by i poplatek ve vyšší výši mohl být považován za přiměřený sledovanému cíli.

75

Tribunál poté, co v bodě 109 tohoto rozsudku připomněl, že cílem zavedení poplatku odpovídajícího rozdílu mezi cly Společenství a cly platnými v nových členských státech, o který se jednalo ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Weidacher, bylo předejít spekulaci vyplývající z obchodu s dotčenými produkty, který by prováděly subjekty z nových členských států, v bodě 111 napadeného rozsudku upřesnil, že cílem sledovaným nařízením č. 1972/2003 je nikoli pouze předcházení vzniku zásob produktů ke spekulativním obchodním účelům, ale předcházení vzniku přebytečných zásob samotných, a to nejen u produktů přemístěných uměle, ale rovněž u produktů pocházejících z národní produkce.

76

Tribunál dodal, že výše sporného poplatku je v souladu s pojetím přebytečných zásob, zastávaným autory aktu o přistoupení z roku 2003, jelikož příloha IV kapitola 4 uvedeného aktu identifikuje existenci takových zásob pocházejících z národní produkce v nových členských státech jako faktor narušující společnou organizaci zemědělských trhů.

77

V rozsahu, v němž Polská republika tvrdí, že Tribunál bez odůvodnění změnil kritérium uplatněné Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Weidacher, zatímco Tribunál v bodech 109 až 112 napadeného rozsudku podrobně uvedl, v čem se cíl sledovaný nařízením č. 1972/2003 liší od cíle sledovaného právní úpravou dotčenou ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Weidacher, musí být toto tvrzení odmítnuto jako neopodstatněné.

78

Pokud jde zadruhé o argument Polské republiky spočívající v tvrzení, že vytvoření přebytečných zásob pocházejících z národní produkce nebylo možné z důvodu dlouhého cyklu produkce v zemědělské oblasti, Tribunál uvedl následující:

79

Z předcházejícího, zejména ze slov „aniž by bylo třeba rozhodnout o opodstatněnosti tohoto posledního tvrzení“, která jsou použita na začátku první věty bodu 118 napadeného rozsudku, vyplývá, že Tribunál považoval za irelevantní argument Polské republiky vycházející z délky cyklu produkce v zemědělské oblasti, jelikož Polská republika neuvedla žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že přebytečné zásoby nemohly být vytvořeny před přijetím nařízení č. 735/2004.

80

Je nicméně třeba uvést, že v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku Polská republika nezamýšlí zpochybnit důvod vycházející z neexistence důkazu, jenž vedl Tribunál k odmítnutí uvedeného argumentu, ale že pouze opakuje tentýž argument, takže projednávaný důvod musí být z důvodů uvedených v bodě 26 tohoto rozsudku odmítnut jako nepřípustný.

81

V každém případě Tribunál v bodech 118 a 119 napadeného rozsudku podrobně uvedl, jakým způsobem producenti z nových členských států mohli v průběhu zemědělského roku předcházejícího rozšíření nebo případně i dříve omezit své prodeje za účelem zřízení zásob produktů či zvýšit svou výrobní kapacitu u některých produktů, aby vytvořili zásoby za účelem přistoupení k Unii.

82

V tomto ohledu Polská republika tvrdí, že úvahy Tribunálu jsou rozporné v rozsahu, v němž cíl předcházení a odrazení není uskutečnitelný, pokud jde o přebytečné zásoby již vytvořené.

83

Stačí přitom konstatovat, že přezkum provedený Tribunálem v bodech 118 a 119 napadeného rozsudku spadá do posouzení skutkového stavu, které – jak vyplývá z judikatury citované v bodech 23 a 24 tohoto rozsudku – s výhradou případu zkreslování skutečností nebo důkazů předložených Tribunálu nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora.

84

Vzhledem k tomu, že Polská republika netvrdí, že by k takovému zkreslování došlo, musí být tento argument rovněž odmítnut jako nepřípustný.

85

Pokud jde zatřetí o argument Polské republiky vycházející z neexistence spojitosti mezi výší poplatku za přebytečné zásoby a nebezpečím spekulace, Tribunál uvedl následující:

86

Pokud jde o vytvoření přebytečných zásob pocházejících z dovozu, je třeba bez dalšího odmítnout argument Polské republiky vycházející z neexistence spojitosti mezi výší poplatku za tyto zásoby a cíli stanovenými nařízením č. 1972/2003, jakož i paralelismus učiněný v tomto ohledu s rozšířením, ke kterému došlo v roce 2007.

87

Z bodu 114 napadeného rozsudku totiž vyplývá, že Tribunál uznal, pokud jde o cíl směřující k předcházení vytvoření přebytečných zásob pocházejících z dovozu, užitečnost poplatku, jehož výše je určena v závislosti na rozdílu mezi polskými dovozními cly a dovozními cly Společenství.

88

Pokud však jde o vytvoření přebytečných zásob pocházejících z národní produkce, měl Tribunál za to, že užitečnost takového poplatku zdaleka není zjevná.

89

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Polská republika sama před Tribunálem připustila, jak vyplývá z bodu 115 napadeného rozsudku, že stanovení výše poplatku za přebytečné zásoby v závislosti na dávce odpovídající rozdílu mezi cly Společenství a polskými cly by nemělo žádný odrazující účinek na vznik přebytečných zásob pocházejících z národní produkce.

90

Polská republika však tím, že se v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku vyslovuje pro zavedení poplatku, jehož výše by byla určena v závislosti na rozdílu mezi dovozním clem Společenství a proměnlivými náklady národní produkce, vystupuje nejen v rozporu se stanoviskem, které přijala v prvním stupni, ale ani neuvádí, v čem se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že se nejeví, že by zavedení poplatku, jehož výše je určena v závislosti na dovozním clu erga omnes použitelném k 1. květnu 2004, zjevně překračovalo to, co je nezbytné za účelem předcházení vytváření přebytečných zásob pocházejících z národní produkce.

91

Argument Polské republiky tedy musí být odmítnut jako neopodstatněný.

92

Z předcházejícího vyplývá, že první důvod musí být zčásti odmítnut jako nepřípustný a zčásti zamítnut jako neopodstatněný.

93

Druhým důvodem vycházejícím z porušení zásady zákazu diskriminace Polská republika Tribunálu vytýká, že měl za to, že poplatek zavedený v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1972/2003 byl stanoven na základě objektivních kritérií rozlišování.

94

Třebaže Polská republika připouští, jak uvedl Tribunál, že situace v zemědělství v nových členských státech je radikálně odlišná od situace ve starých členských státech, má za to, že takové obecné tvrzení nemůže být dostačující k tomu, aby byla Komise zproštěna povinnosti přijmout opatření v souladu se zásadou zákazu diskriminace. V bodě 129 napadeného rozsudku se Tribunál omezil na to, že potvrdil možnost, kterou Polská republika nezpochybnila, vybírat poplatek za přebytečné zásoby, namísto toho, aby meritorně přezkoumal důvod vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace, pokud jde o výši poplatků za přebytečné zásoby.

95

Podle Polské republiky je konstatování provedené Tribunálem v bodě 134 napadeného rozsudku rovněž nesprávné, jelikož faktory uvedené Komisí měly mít vliv nikoli pouze na seznam produktů podléhajících poplatkům za přebytečné zásoby, ale rovněž na výši těchto poplatků.

96

Komise se domnívá, že důvod vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace není formulován jasně v rozsahu, v němž Polská republika podle ní zaměňuje zásadu zákazu diskriminace se zásadou proporcionality. Podle ní tento důvod v každém případě postrádá opodstatnění.

97

Úvodem je třeba konstatovat, že formulace druhého důvodu neumožňuje určit, zda Polská republika zamýšlí kritizovat opatření přijatá Komisí či analýzu, kterou v tomto ohledu provedl Tribunál.

98

V rozsahu, v němž projednávaným kasačním opravným prostředkem Polská republika Komisi vytýká porušení zásady zákazu diskriminace, je třeba konstatovat, že tuto argumentaci nelze uplatnit před Soudním dvorem, jelikož představuje převzetí argumentů již uplatněných na podporu druhého důvodu druhé části žaloby podané u Tribunálu a jelikož se tento členský stát ve skutečnosti snaží dosáhnout nového přezkumu své žaloby Soudním dvorem. V souladu s judikaturou citovanou v bodě 26 tohoto rozsudku je taková argumentace nepřípustná.

99

Pokud jde o argument Polské republiky spočívající v tvrzení, že Tribunál meritorně neanalyzoval argumentaci vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace, pokud jde o výši sporných poplatků, je třeba připomenout, že kritizovaná pasáž napadeného rozsudku se nachází v části úvah, ve které Tribunál zaujal stanovisko k údajné diskriminaci vyplývající z rozdílného zacházení mezi polskými subjekty a subjekty usazenými ve Společenství před 1. květnem 2004.

100

V uvedené části napadeného rozsudku Tribunál uvedl následující:

101

Tribunál, který odkázal zejména na konstatování, ke kterému již Soudní dvůr dospěl v tomto ohledu v bodě 87 výše uvedeného rozsudku Polsko v. Rada, tak uvedl důvody, pro které musí být situace subjektů z nových členských států považována za podstatně odlišnou od situace, ve které se nacházejí subjekty ze starých členských států. Vzhledem k tomu, že tyto dvě situace nebyly srovnatelné, tedy zavedení poplatku za přebytečné zásoby pouze proti subjektům z nových členských států nezakládá diskriminaci na základě státní příslušnosti.

102

Za těchto podmínek musí být argument Polské republiky spočívající v tvrzení, že Tribunál neuplatnil stran výše sporných poplatků zásadu zákazu diskriminace, odmítnut jako postrádající opodstatnění.

103

Jelikož subjekty z nových členských států podléhaly poplatkům za přebytečné zásoby, zatímco subjekty starých členských států poplatkům nepodléhaly, nelze Tribunálu vytýkat, že neprovedl srovnání výše uvedených poplatků.

104

Pokud jde o argument Polské republiky vznesený proti bodu 134 napadeného rozsudku, je třeba připomenout, že se tento bod nachází v části úvah, ve které Tribunál zaujal stanovisko k údajnému rozdílnému zacházení mezi Polskou republikou a státy, které k Unii přistoupily v roce 1995. Tribunál v ní uvedl následující:

105

Polská republika tak tím, že bod 134 napadeného rozsudku kvalifikuje jako „nesprávný“, ve skutečnosti pouze přebírá argument, který již uplatnila u Tribunálu, a nijak se nevyjadřuje k odůvodnění použitému Tribunálem, takže tento argument je třeba odmítnout z důvodů uvedených v bodě 26 tohoto rozsudku jako nepřípustný.

106

Z předcházejícího vyplývá, že druhý důvod musí být zčásti odmítnut jako nepřípustný a zčásti zamítnut jako neopodstatněný.

107

Třetím důvodem vycházejícím z porušení článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003 a zásady proporcionality Polská republika Tribunálu vytýká, že rozhodl, že je k uskutečnění cílů sledovaných opatřeními uvedenými v nařízení č. 1972/2003 nezbytné, aby produkty, pro které byla dovozní cla použitelná v Polsku před přistoupením tohoto členského státu k Unii vyšší nebo se rovnala dovozním clům použitelným ve Společenství, podléhaly poplatku stanovenému v článku 4 uvedeného nařízení.

108

Tribunál v bodě 158 napadeného rozsudku neprávem vyžadoval od Polské republiky, aby uvedla relevantní důvod umožňující dospět k závěru, že hlavním důvodem pro spekulativní skladování zemědělských produktů je případný rozdíl mezi dovozními cly ve Společenství zahrnujícím patnáct členských států a v nových členských státech. Podle Polské republiky skutečnost, že nebezpečí spekulace závisí na očekávaném spekulativním zisku a že tento zisk odpovídá rozdílu mezi dovozními cly, představuje nepochybnou hospodářskou pravdu, která nevyžaduje žádný zvláštní důkaz.

109

Polská republika, která vychází z okolnosti, že nařízení č. 735/2004 bylo přijato jedenáct dnů před datem přistoupení k Unii, zpochybňuje rovněž závěr, ke kterému Tribunál dospěl v bodě 159 napadeného rozsudku, podle něhož by cíl spočívající v předcházení vzniku přebytečných zásob pocházejících z národní produkce nebyl zcela naplněn, pokud by se čl. 4 odst. 5 osmá odrážka nařízení č. 1972/2003 omezoval na to, že by spornému poplatku podléhaly jen produkty, u nichž byla polská dovozní cla nižší než dovozní cla Společenství.

110

Podle Komise Polská republika pouze opakuje argumenty, které uplatnila v prvním stupni, a neposkytuje žádný příklad produktu, u něhož by cla použitá v nových členských státech byla vyšší než cla Společenství. Komise uvádí, že ví pouze o jediném produktu, a sice obilí, které však není uvedeno na seznamu produktů zmíněném v čl. 4 odst. 5 osmé odrážce nařízení č. 1972/2003.

111

Třetím důvodem Polská republika zamýšlí konkrétněji kritizovat odpověď poskytnutou Tribunálem na její třetí argument týkající se legality změny seznamu produktů uvedených v čl. 4 odst. 5 osmé odrážce nařízení č. 1972/2003. Polská republika tvrdila, že jestliže skladování zemědělských produktů ke spekulativním účelům lze vysvětlit rozdílem mezi cly použitelnými ve Společenství zahrnujícím patnáct členských států a cly platnými v nových členských státech, je tomu však jinak, pokud jde o produkty, u nichž dovozní cla platná v Polsku ke dni 30. dubna 2004 byla vyšší než dovozní cla Společenství.

112

V bodech 158 a 159 napadeného rozsudku Tribunál uvedl následující:

113

Polská republika se svým argumentem týkajícím se bodu 158 napadeného rozsudku omezuje na tvrzení, že Tribunál neprávem vyžadoval vysvětlení důvodu spekulativního skladování zemědělských produktů, aniž uvádí, v čem tento soud porušil článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003 nebo zásadu proporcionality. Polská republika tak vyzývá Soudní dvůr k tomu, aby provedl nový přezkum argumentu již uplatněného na podporu jediného důvodu uvedeného ve třetí části její žaloby podané u Tribunálu. S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 26 tohoto rozsudku je přitom takto uplatněný argument před Soudním dvorem nepřípustný.

114

Pokud jde o argument týkající se bodu 159 napadeného rozsudku, je třeba uvést, jak vyplývá jasně z použití úvodních výrazů „[i] kdyby toto tvrzení bylo správné, […] každopádně“, že tento bod představuje nadbytečný důvod v rámci úvah sledovaných Tribunálem.

115

Podle ustálené judikatury přitom vytýkané skutečnosti namířené proti nadbytečným důvodům rozhodnutí Tribunálu nemohou způsobit zrušení tohoto rozhodnutí, a jsou tedy irelevantní (rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až C-208/02 P a C-213/02 P, Sb. rozh. s. I-5425, bod 148).

116

Vzhledem k tomu, že argument uplatněný Polskou republikou nemůže zpochybnit řešení, ke kterému Tribunál dospěl v bodě 158 napadeného rozsudku, je jej třeba odmítnout jako irelevantní.

117

Z předcházejícího vyplývá, že třetí důvod musí být zamítnut.

118

Čtvrtým důvodem vycházejícím z porušení práva Společenství a z nesprávného výkladu článku 3 nařízení č. 1972/2003 Polská republika Tribunálu vytýká, že rozhodl, že uvedený článek 3 je nezbytný k zachování užitečného účinku článku 4 téhož nařízení a že mohl být přijat na základě článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003 jakožto odchylka od ustanovení posledně uvedeného aktu.

119

Úvodem Polská republika uvádí, že tvrzení Tribunálu uvedené v bodě 194 napadeného rozsudku, podle něhož je zpochybněna pouze pravomoc Komise, a nikoliv podmínky nebo přiměřenost sporných poplatků, je zjevně v rozporu se skutečným obsahem důvodu uvedeného v prvním stupni v rozsahu, v němž tímto důvodem uplatnila nejen neexistenci pravomoci Komise, ale rovněž porušení článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003, a tedy implicitně porušení zásady proporcionality. Ačkoli Polská republika připouští, že Tribunál v bodech 189 až 193 tohoto rozsudku analyzoval podmínku spočívající v nezbytnosti sporných opatření stanovených v článku 3 nařízení č. 1972/2003, má za to, že tak učinil nesprávně. V tomto ohledu vznáší dva argumenty.

120

Zaprvé Polská republika uvádí, že i přes rozsáhlé pravomoci, které má Komise v oblasti společně zemědělské politiky, musí vždy existovat logický vztah mezi přijatými opatřeními a cílem sledovaným těmito opatřeními. Tribunál údajně neodpověděl na argument Polské republiky, podle něhož tím, že clům stanoveným v článku 3 nařízení č. 1972/2003 podléhá jakékoli množství zemědělských produktů uvedených v tomto ustanovení, a nejen nadbytečná množství těchto produktů, jsou všechny subjekty, které poctivým způsobem vykonávají své činnosti na trhu, bezdůvodně penalizovány. Polská republika se domnívá, že Tribunál měl v bodě 191 napadeného rozsudku konstatovat, že důsledkem umělého snížení přebytečných zásob ve volném oběhu by bylo umělé zvýšení přebytečných zásob podléhajících režimu s podmíněným osvobozením od cla a že by stačilo, kdyby tyto uměle zvýšené zásoby podléhaly clům stanoveným v článku 3 nařízení č. 1972/2003.

121

Zadruhé Polská republika kritizuje bod 186 napadeného rozsudku v rozsahu, v němž Tribunál porušil zásadu hierarchie norem, která stanoví odlišení mezi základním nařízením a prováděcím nařízením, a a fortiori mezi aktem o přistoupení z roku 2003 a nařízením provádějícím tento akt. Podle Polské republiky ačkoli článek 41 tohoto aktu o přistoupení opravňuje Komisi k přijetí všech opatření nezbytných k usnadnění přechodu, nemůže tento orgán změnit obsah uvedeného aktu o přistoupení. Vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1972/2003 výslovně stanoví, že se opatření v něm uvedené použije odchylně od přílohy IV kapitoly 5 téhož aktu o přistoupení, měl Tribunál rozhodnout, že Komise nebyla oprávněna takové odchylky zavést.

122

Komise má za to, že Tribunál správně uznal logický vztah mezi opatřením zavedeným v článku 3 nařízení č. 1972/2003 a cílem sledovaným tímto nařízením. Komise připomíná, že bylo technicky nemožné stanovit předem, jaká množství produktů tvoří „přebytečná“ množství, a v důsledku toho jaká množství produktů podléhajících režimu s podmíněným osvobozením od cla tvoří „spekulativní“ množství. Pokud jde o uváděné porušení hierarchie norem, Komise uvádí, že úvahy Tribunálu v tomto ohledu nejsou stiženy žádným pochybením.

123

Čtvrtým důvodem vycházejícím z porušení práva Společenství a z nesprávného výkladu článku 3 nařízení č. 1972/2003 Polská republika napadá konkrétně body 186 až 193 napadeného rozsudku, ve kterých Tribunál uvedl následující:

„186   Je sice pravda, že Komise nemůže měnit znění aktu o přistoupení [z roku 2003] mimo normativní rámec stanovený v tomto ohledu smlouvou a aktem o přistoupení [z roku 2003]. Nicméně, jak správně Komise uvádí, nemění to nic na tom, že článek 41 uvedeného aktu ji opravňuje přijmout veškerá opatření nezbytná k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim vyplývající z uplatňování společné zemědělské politiky.

187   Je třeba rovněž připomenout, že jak vyplývá z úvah uvedených výše v tomto rozsudku, systém poplatků za přebytečné zásoby produktů ve volném oběhu k 1. květnu 2004 nacházející se v nových členských státech, stanovený článkem 4 nařízení č. 1972/2003, který zahrnuje zejména poplatek za přebytečné zásoby uchovávané jednotlivými subjekty, je jedním z přechodných opatření, která Komise může přijmout na základě článku 41 prvního pododstavce aktu o přistoupení [z roku 2003].

188   V důsledku toho se musí posledně uvedené ustanovení vztahovat i na opatření nezbytná k ochraně užitečného účinku tohoto systému poplatků, jelikož v opačném případě by nedošlo k naplnění cílů na trhu Společenství sledovaných dotčeným systémem, navzdory jejich nezbytnosti pro usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim vyplývající z uplatňování společné zemědělské politiky.

189   Je tak třeba posoudit, zda […] je uplatnění dovozního cla erga omnes platného v den jejich propuštění do volného oběhu na produkty podléhající režimu s podmíněným osvobozením od cla nebo produkty přepravované uvnitř rozšířeného Společenství po ukončení vývozních formalit podle článku 3 nařízení č. 1972/2003 nevyhnutelné pro zajištění užitečného účinku článku 4 uvedeného nařízení.

190   V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise má při přijímání opatření v oblasti společné zemědělské politiky rozsáhlé pravomoci (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1989, Schräder HS Kraftfutter, 265/87, Recueil, s. 2237, bod 22, a ze dne 11. září 2003, Rakousko v. Rada, C-445/00, Recueil, s. I-8549, bod 81). Protiprávnost článku 3 nařízení č. 1972/2003 tedy může být prokázána pouze tehdy, ukáže-li se, že opatření stanovené tímto ustanovením zjevně není nezbytné k ochraně užitečného účinku článku 4 uvedeného nařízení.

191   Jak uvádí Komise, při neexistenci opatření uvedených v článku 3 nařízení č. 1972/2003 by subjekty usazené v nových členských státech mohly uměle snižovat své přebytečné zásoby dotčených produktů tím, že by je před 1. květnem 2004 zařadily do režimu s podmíněným osvobozením od cla v jednom či několika starých nebo nových členských státech. Uvedené subjekty by tak nemusely v zemi svého původu zaplatit poplatek stanovený článkem 4 nařízení č. 1972/2003, jelikož by 1. května 2004 nedržely přebytečné zásoby.

192   Produkty zařazené do režimu s podmíněným osvobozením od cla by jim přesto byly v jiných členských státech i nadále k dispozici a dotčené subjekty by je mohly propustit do volného oběhu v rozšířeném Společenství po 1. květnu 2004, aniž by musely zaplatit sporný poplatek, což by článek 4 nařízení č. 1972/2003 zbavilo jeho obsahu.

193   Je tedy třeba dojít k závěru, že taková opatření, jaká jsou stanovena v článku 3 nařízení č. 1972/2003, jsou nezbytná k ochraně užitečného účinku článku 4 uvedeného nařízení.“

124

Jak Tribunál připomněl, čl. 41 první pododstavec aktu o přistoupení z roku 2003 přiznává Komisi oprávnění k tomu, aby během přechodného tříletého období přijímala veškerá opatření nezbytná k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim vyplývající z uplatňování společné zemědělské politiky za podmínek uvedených v tomto aktu o přistoupení.

125

Pokud jde o pravidla použitelná na společnou organizaci trhů, kapitola 4 body 1 až 4 přílohy IV aktu o přistoupení z roku 2003 stanoví jako cíle předcházení vytváření přebytečných zásob, jakož i jejich odstraňování.

126

Na základě zmocnění stanoveného v článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003 je tedy Komise oprávněna přechodně přijímat taková zvláštní opatření, případně dokonce i odchylná od ustanovení, která jsou použitelná na základě tohoto aktu pro nové členské státy, jako jsou ustanovení stanovená v příloze IV uvedeného aktu, pokud jsou splněny podmínky uvedené v tomto článku 41.

127

V důsledku toho je možné argument vycházející z porušení zásady hierarchie norem uplatnit proti opatřením přijatým Komisí pouze v případě, že je konstatováno, že tato opatření nebyla nezbytná k dosažení takto stanovených cílů v zemědělské oblasti.

128

V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál správně připomněl judikaturu, podle které má Komise v oblasti společně zemědělské politiky širokou posuzovací pravomoc a že se v důsledku toho přezkum soudu musí omezit na ověření, zda Komise zjevně nepřekročila meze své posuzovací pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2001, Jippes a další, C-189/01, Recueil, s. I-5689, bod 80). Není tudíž namístě přezkoumat, zda je opatření přijaté Komisí nejvhodnější, ale soudu přísluší, aby ověřil, zda toto opatření není zjevně nevhodné.

129

V projednávané věci Tribunál v bodech 191 a 192 napadeného rozsudku podrobně uvedl důvody, pro které by byl článek 4 nařízení č. 1972/2003 zbaven svého obsahu, kdyby Komise nezavedla opatření stanovená v článku 3 uvedeného nařízení.

130

V souladu s tímto článkem 4 tak dotčené produkty podléhají dovoznímu poplatku erga omnes, jestliže zásoby zaregistrované v nových členských státech jsou k 1. květnu 2004 přebytečné. K tomu, aby subjekty tento poplatek neplatily, mohou jakékoli množství produktů, které může být kvalifikováno jako přebytečné, umístit do režimu s podmíněným osvobozením od cla, z něhož budou moci dát do volného oběhu dotčené produkty, aniž je v souladu s ustanoveními přílohy IV kapitoly 5 aktu o přistoupení z roku 2003 placen uvedený dovozní poplatek erga omnes.

131

Pokud jde konkrétně o tato ustanovení, Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit, že zavádějí příznivější režim, jehož použití lze uplatnit pouze s výhradou určitých formalit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2010, Pakora Pluss, C-248/09, Sb. rozh. s. I-7697, body 39 až 41).

132

Tento příznivější režim však nelze použít k obcházení povinnosti platby dovozního poplatku erga omnes zavedeného v článku 4 nařízení č. 1972/2003 v případě konstatování přebytečných zásob.

133

Jeví se tak, že článek 3 nařízení č. 1972/2003, který dovozní clo erga omnes uplatnil na produkty pocházející z nových členských států, které jsou umístěny do jednoho z režimů s podmíněným osvobozením od cla, které vyjmenovává, je opatřením nezbytným k uskutečnění cílů vyjádřených v příloze IV kapitole 4 bodech 1 až 4 aktu o přistoupení z roku 2003.

134

V rozsahu, v němž nebylo prokázáno, že opatření uvedená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 sledují jiný cíl, než je cíl směřující k zajištění užitečného účinku článku 4 tohoto nařízení, nebo že vedou k podstatné změně aktu o přistoupení z roku 2003, Tribunál rozhodl, aniž provedl nesprávné právní posouzení, když odmítl argument Polské republiky vycházející z porušení zásady hierarchie norem, že je Komise oprávněna přijmout opatření nezbytná za účelem ochrany užitečného účinku systému poplatků.

135

Tento závěr nemůže zpochybnit ani argument Polské republiky vycházející z neexistence příčinné souvislosti, který spočívá v tvrzení, že by stačilo, kdyby clům stanoveným v článku 3 nařízení č. 1972/2003 podléhaly nikoli všechny dotčené produkty bez ohledu na jejich množství, ale pouze přebytečná množství těchto produktů.

136

Jestliže Polská republika uvádí, že Tribunál neověřil, zda by navrhované opatření bylo vhodnější, vytýká mu totiž ve skutečnosti, že nepřekročil meze soudního přezkumu, které je povinen dodržet v rámci posouzení pravomocí, které má Komise při přijímání opatření v oblasti společně zemědělské politiky.

137

Z předcházejícího vyplývá, že čtvrtý důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

138

Pátým důvodem vycházejícím z porušení článku 253 ES Polská republika Tribunálu vytýká, že rozhodl, že je odůvodnění článku 3 nařízení č. 1972/2003 dostatečné.

139

Jelikož odůvodnění článku 3 uvedeného nařízení nevyplývá výslovně z bodů odůvodnění uvedeného nařízení a jelikož může být vyvozeno pouze na základě „komplexního“ soudního výkladu, podle Polské republiky zjevně nesplňuje požadavky vymezené v článku 253 ES. Úvahy Tribunálu spočívající v tvrzení, že tento článek 3 slouží k doplnění článku 4 uvedeného nařízení, a že tedy nevyžaduje samostatné odůvodnění, jsou zjevně nesprávné.

140

Polská republika připomíná, že věcná působnost článku 3 nařízení č. 1972/2003 je rozsáhlejší než věcná působnost článku 4 tohoto nařízení, jelikož článek 4 se týká pouze přebytečných zásob dotčených produktů, zatímco článek 3 se vztahuje na jakékoli množství dotčených produktů podléhajících režimu s podmíněným osvobozením od cla. Dodává, že ani konstatování provedená Tribunálem v bodech 235 a 236 napadeného rozsudku týkající se procesu přijímání nařízení č. 1972/2003 nemohou splnit povinnost uvést odůvodnění s ohledem na dotčené subjekty, které byly vzhledem k neexistujícímu odůvodnění uvedeného článku 3 zbaveny možnosti dozvědět se, zda je jejich podrobení poplatku založeno na dostatečném právním základě.

141

Komise uvádí, že skutečnost, že v bodech odůvodnění nařízení č. 1972/2003 nejsou uvedeny specifické důvody, pokud jde o článek 3 tohoto nařízení, neumožňuje dospět k závěru, že opatření zavedená v tomto článku postrádají jakékoli odůvodnění. Podle Komise Tribunál provedl správnou a důkladnou analýzu souladu odůvodnění tohoto článku 3 s požadavky vyplývajícími z článku 253 ES.

142

Pokud jde o požadavek uvést odůvodnění na základě článku 253 ES, Tribunál připomněl následující:

„214   Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby dotčené osoby mohly rozpoznat důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 2005, Itálie v. Komise, C-138/03, C-324/03 a C-431/03, Sb. rozh. s. I-10043, bod 54 a citovaná judikatura).

215   Tento požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz [výše uvedený] rozsudek Itálie v. Komise […] bod 55 a citovaná judikatura).

216   Pokud se jedná o nařízení, odůvodnění se může omezit na uvedení jednak celkové situace, jež vedla k jeho přijetí, a jednak obecných cílů, o jejichž dosažení usiluje (rozsudky Soudního dvora ze dne 3. července 1985, Abrias a další v. Komise, 3/83, Recueil, s. 1995, bod 30, a ze dne 10. března 2005, Španělsko v. Rada, C-342/03, Sb. rozh. s. I-1975, bod 55).

217   Kromě toho pokud z aktu s obecnou působností vyplývá základní cíl, který orgán sledoval, bylo by příliš vyžadovat zvláštní odůvodnění pro jednotlivé technické volby provedené orgánem (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C-310/04, Sb. rozh. s. I-7285, bod 59 a citovaná judikatura).“

143

Vzhledem k tomu, že žádný z bodů odůvodnění nařízení č. 1972/2003 výslovně neuvádí specifické důvody, které vedly Komisi k přijetí opatření uvedených v článku 3 nařízení č. 1972/2003 s ohledem na produkty pocházející z nových členských států, Tribunál dotčená opatření zařadil do jejich kontextu a uvedl následující:

„229   […] Jak vyplývá z [třetího] bodu […] odůvodnění nařízení č. 1972/2003, jedním ze základních cílů tohoto nařízení je zabránit nebezpečí odklonů obchodu, které by mohly narušit společné organizace trhů, vyvolaných vytvořením přebytečných zásob.

230   Tento cíl je v logice nařízení č. 1972/2003 prováděn uložením poplatku za přebytečné zásoby existující v nových členských státech, uvedeného v článku 4 tohoto nařízení, přičemž odkaz na přiměřenost těchto poplatků k zajištění uvedeného cíle je výslovně uveden v[e třetím] bodě […] odůvodnění dotčeného nařízení.

231   Přitom úlohou článku 3 nařízení č. 1972/2003 je, co se týče produktů podléhajících režimu s podmíněným osvobozením od cla, pocházejících z nových členských států, pouze doplnění systému poplatků za přebytečné zásoby zavedeného článkem 4 uvedeného nařízení a konkrétněji zajištění užitečného účinku tohoto ustanovení.

232   Co se totiž týče dotčených produktů pocházejících z nových členských států, nezbytnost opatření uvedených v článku 3 nařízení č. 1972/2003 k doplnění systému poplatků je zřejmá, jelikož – jak bylo zdůrazněno v bodech 191 až 193 výše – je zjevné, že při neexistenci těchto opatření by se všechny subjekty držící produkty, které by mohly podléhat poplatku zavedenému článkem 4 uvedeného nařízení, mohly vyhnout uhrazení tohoto poplatku tím, že by na dotčené produkty uplatnily některý z celních režimů uvedených v článku 3 tohoto nařízení v jiném členském státě.

233   Z toho plyne, že co se týče dotčených produktů pocházejících z nových členských států, opatření uvedená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 představují pouze technické řešení zvolené Komisí k zajištění užitečného účinku článku 4 uvedeného nařízení, přičemž posledně uvedené ustanovení je zase hlavním technickým řešením zvoleným Komisí k dosažení jeho cíle, a sice zabránění vytváření přebytečných zásob v nových členských státech.

234   Je tak třeba dojít k závěru, že Komise nebyla povinna specifičtěji odůvodnit nezbytnost opatření uvedených v článku 3 nařízení č. 1972/2003, s ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 216 a 217 výše, jelikož odůvodnění uvedeného nařízení výslovně označuje cíl předcházení vytváření přebytečných zásob a nezbytnost zavedení systému poplatků za uvedené zásoby ([třetí] bod […] odůvodnění), jakož i celkovou situaci, která vedla k přijetí uvedeného nařízení ([první] bod […] odůvodnění ve spojení s[e třetím] bodem […] odůvodnění). Dotčené odůvodnění tedy musí být považováno v tomto ohledu za dostatečné.“

144

Pokud jde o argument Polské republiky vycházející z údajného „komplexního“ výkladu provedeného Tribunálem, je třeba uvést, že toto tvrzení – i za předpokladu, že by bylo prokázáno – nemůže vést ke zrušení kritizovaných bodů napadeného rozsudku.

145

Tribunál totiž poté, co právem připomněl ustálenou judikaturu v oblasti povinnosti uvést odůvodnění vyplývající z článku 253 ES, konstatoval, že základ odůvodnění nařízení č. 1972/2003 je uveden v prvním až třetím bodu odůvodnění uvedeného nařízení.

146

V souladu s prvním bodem odůvodnění nařízení č. 1972/2003 je cílem přechodných opatření zabránit nebezpečí odklonu obchodu ke škodě společné organizace zemědělských trhů vyplývajícímu z přistoupení. I když se druhý a čtvrtý bod odůvodnění vztahují k opatřením týkajícím se vývozních náhrad, třetí bod odůvodnění odkazuje konkrétněji na odklony obchodu, které mohou narušit společné organizace trhů a na produkty, které jsou uměle přemísťovány, aby již nebyly součástí přebytečných zásob zaregistrovaných v nových členských státech.

147

V projednávané věci je tedy třeba konstatovat, že body odůvodnění nařízení č. 1972/2003 mohou umožnit dotyčným osobám, aby měly dostatečnou znalost odůvodnění uvedených přechodných opatření a příslušnému soudu, aby vykonal svůj přezkum.

148

Tyto skutečnosti, které zejména umožnily Tribunálu v rámci druhého důvodu vycházejícího z údajné chybějící pravomoci Komise provést přezkum nezbytnosti opatření zavedených v článku 3 nařízení č. 1972/2003 za účelem zachování užitečného účinku systému zavedeného tímto nařízením, nevyžadují podrobnější odůvodnění.

149

Kromě toho v rozsahu, v němž jeden z argumentů Polské republiky vychází z nesprávného předpokladu, podle něhož je věcná působnost článku 3 nařízení č. 1972/2003 rozsáhlejší než věcná působnost článku 4 tohoto nařízení, zatímco z odůvodnění napadeného rozsudku uvedeného v rámci přezkumu čtvrtého důvodu a převzatého v bodech 129 až 133 tohoto rozsudku jasně vyplývá, že opatření uvedená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 byla nezbytná za účelem zajištění užitečného účinku článku 4 tohoto nařízení, je třeba tento argument odmítnout z týchž důvodů.

150

Pokud jde o druhý argument, spočívající v povinnosti uvést odůvodnění s ohledem na hospodářské subjekty, je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou citovanou v bodech 214 a 215 napadeného rozsudku zájem dotyčných osob, konkrétněji zainteresovaných hospodářských subjektů, představuje jedno z kritérií uplatněných v rámci posouzení povinnosti uvést odůvodnění.

151

Z bodů 229 až 234 napadeného rozsudku však nevyplývá, že by Tribunál s ohledem na tuto judikaturu provedl nesprávné právní posouzení.

152

Konečně je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže přijetí dotčeného aktu spadá do kontextu, který dotyčné osoby dobře znají, může být odůvodněno stručně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Německo v. Komise, C-301/96, Recueil, s. I-9919, body 89 až 93, a ze dne 22. června 2004, Portugalsko v. Komise, C-42/01, Sb. rozh. s. I-6079, body 69 a 70).

153

Tribunál tudíž právem v bodech 235 a 236 napadeného rozsudku uvedl následující:

154

Z předcházejícího vyplývá, že pátý důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

155

Šestým důvodem vycházejícím z porušení zásady volného pohybu zboží Polská republika Tribunálu vytýká, že rozhodl, že opatření stanovená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 přijatá na základě článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003 nemohou v žádném případě podléhat posouzení jejich souladu s ohledem na článek 25 ES. Tím Tribunál odmítl meritorně přezkoumat důvod uplatněný Polskou republikou.

156

Výklad rozsudku ze dne 25. května 1978, Racke (136/77, Recueil, s. 1245), provedený Tribunálem je podle Polské republiky nesprávný v rozsahu, v němž rozhodujícím prvkem, který bylo třeba zohlednit v rámci posouzení legality opatření dotčených v této věci, byl charakter sporných poplatků, a nikoli totožnost jejich autora. Tribunál měl neprávem za to, že přechodná opatření mohou představovat odchylku od takových norem jinak použitelných na danou právní situaci, jako je článek 25 ES, zatímco článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003 takovou odchylku nepovoluje a jakýkoli pokus směřující k domněnce o existenci této odchylky na základě teleologických odkazů je odsouzen k neúspěchu v důsledku toho, že opatření stanovená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 nejsou nezbytná k uskutečnění cílů stanovených v tomto nařízení. Polská republika dodává, že úvahy Soudního dvora v rozsudku ze dne 20. října 1987, Španělsko v. Rada a Komise (119/86, Recueil, s. 4121) nejsou použitelné na projednávaný případ, jelikož akt o podmínkách přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a o úpravách Smluv (Úř. věst. 1985, L 302, s. 23, dále jen „akt o přistoupení z roku 1985“) obsahuje výslovné oprávnění k přijetí doplňujícího mechanismu obchodu.

157

Komise se domnívá, že výklad napadeného rozsudku provedený Polskou republikou je nesprávný. Pokud jde o odkaz na výše uvedený rozsudek Racke, Komise zdůrazňuje, že se přezkum provedený Tribunálem správně týkal povahy aktů, a nikoli totožnosti jejich autora. Pokud jde o odkaz učiněný na akt o přistoupení z roku 1985, Komise odmítá připustit, že by pojem „doplňující mechanismus obchodu“ zahrnoval přípustnost odchylek od obecných zásad upravujících obchod, zatímco pojem „přechodná opatření“ by to neumožňoval.

158

Pokud jde o údajné porušení zásady volného pohybu zboží, Tribunál uvedl následující:

159

Je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, z výše uvedených bodů napadeného rozsudku nevyplývá, že by taková opatření, jako jsou opatření uvedená v článku 3 nařízení č. 1972/2003, nemohla být zpochybněna s ohledem na právo Společenství.

160

Tribunál měl totiž za to, když vykládal výše uvedený rozsudek Racke, že vybírání poplatků stanovených v článku 3 nařízení č. 1972/2003 nebrání zákazu uvedenému v článku 25 ES v důsledku skutečnosti, že uvedené poplatky představují přechodná opatření Společenství přijatá k tomu, aby bylo dotčeným orgánům umožněno reagovat na obtíže, které mohou vzniknout v zemědělské oblasti v důsledku přistoupení deseti nových států k Unii. Rozhodujícím prvkem, který bylo třeba zohlednit v rámci tohoto posouzení, bylo tedy nikoli postavení autora přijatých opatření, ale charakter sporných poplatků.

161

Ostatně je třeba konstatovat, že výklad výše uvedeného rozsudku Racke provedený Tribunálem mu nezabránil v tom, aby právem dodal, když odkázal na výše uvedený rozsudek Španělsko v. Rada a Komise, že přijetí přechodných opatření může být napadeno z důvodu rozporu s ustanoveními týkajícími se zákazu cel, jestliže se jeví, že zavedená opatření nejsou nedílnou součástí přechodných opatření, která mohou být přijata na základě relevantního ustanovení aktu o přistoupení z roku 2003.

162

Z toho vyplývá, že argument Polské republiky, podle něhož Tribunál vycházel z výkladu výše uvedeného rozsudku Racke, který vylučuje jakoukoli možnost napadnout opatření stanovená v článku 3 nařízení č. 1972/2003, není opodstatněný.

163

Navíc Tribunálu nelze vytýkat, že nerozhodl ve věci samé. Pokud jde o otázku, zda opatření zavedená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 jsou nedílnou součástí přechodných opatření, která mohou být přijata na základě článku 41 aktu o přistoupení z roku 2003, je totiž třeba odkázat na posouzení nezbytnosti opatření stanovených v článku 3 nařízení č. 1972/2003 za účelem zajištění užitečného účinku opatření uvedených v článku 4 tohoto nařízení, přičemž toto posouzení Tribunál provedl v rámci přezkumu čtvrtého důvodu v bodech 189 až 193 napadeného rozsudku, které byly převzaty v bodech 129 až 133 tohoto rozsudku.

164

Je třeba rovněž odmítnout argument Polské republiky spočívající v tvrzení, že výše uvedený rozsudek Španělsko v. Rada a Komise není použitelný v projednávaném případě z důvodu, že akt o přistoupení z roku 1985 obsahoval výslovné oprávnění pro účely zavedení „doplňujícího mechanismu“, zatímco akt o přistoupení z roku 2003 takové oprávnění nestanovil, a to vzhledem k tomu,že posledně uvedený akt stanoví výslovně v článku 41 zavedení veškerých přechodných opatření nezbytných k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim Společenství, přičemž uvedená opatření mohou – jak vyplývá z bodů 124 až 133 tohoto rozsudku – zahrnovat odchylky nezbytné k uskutečnění cílů sledovaných tímto aktem.

165

Z předcházejícího vyplývá, že šestý důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

166

Sedmým důvodem, vycházejícím z porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, Polská republika Tribunálu vytýká, že rozhodl, že rozdílné zacházení mezi polskými subjekty a subjekty ze starých členských států je objektivně odůvodněné. Polská republika zdůrazňuje, že porušení této zásady zákazu diskriminace nevyplývá z použití rozdílných norem, ale z neuvedení důvodu objektivně ospravedlňujících použití těchto norem.

167

Zaprvé Komise neprokázala, že nebezpečí spekulace vyplývá hlavně z toků zboží pocházejícího z Polska, a vycházela tedy svévolně z cíle předcházení nebezpečí „jednostranného“ narušení, zatímco toto nebezpečí mohlo ve skutečnosti rovněž vyplývat z toků zboží pocházejícího ze starých členských států.

168

Zadruhé by i za předpokladu, že by nebezpečí spekulace vyplývalo hlavně z toků zboží pocházejícího z Polska, podle Polské republiky stačilo, kdyby byla po přechodné období zachována v platnosti dovozní cla vyplývající z preferenčního režimu namísto zavedení poplatků erga omnes ve vyšší výši. Tribunál tak nerozhodl o argumentu Polské republiky, podle něhož nezbytnost předcházení nebezpečí spekulace vyplývajícímu z toků zboží pocházejícího z Polska nemůže objektivně odůvodnit rozdílné zacházení použité během období stanoveného v článku 3 nařízení č. 1972/2003 na subjekty z nových členských států v porovnání se subjekty ze starých členských států.

169

Komise uvádí, že Tribunál přezkoumal otázku rozdílného zacházení mezi subjekty ze starých členských států a subjekty z nových členských států, když se vyjádřil – pokud jde o toky zboží pocházejícího z nových členských států – k nezbytnosti zajistit účinnost poplatku zavedeného v článku 4 nařízení č. 1972/2003, a pokud jde o toky zboží pocházejícího ze starých členských států, k nezbytnosti zabránění dvojímu vyplácení vývozních náhrad. Komise se domnívá, že na rozdíl od toho, co uvedla Polská republika, Tribunál zohlednil nebezpečí „bilaterálního“ narušení. Pokud jde o výši dovozních cel, Komise se domnívá, že tento argument spadá pod zásadu proporcionality, jejíž porušení však nebylo uplatněno ve vztahu k článku 3 nařízení č. 1972/2003.

170

Pokud jde o údajné porušení zásady zákazu diskriminace, Tribunál uvedl následující:

171

Z předcházejícího vyplývá, že Tribunál podrobně analyzoval režimy, kterým podléhají dovozy pocházející z nových členských států a dovozy pocházející ze starých členských států na základě ustanovení článku 3 nařízení č. 1972/2003. Tribunál měl právem za to, že z důvodů různých cílů sledovaných těmito ustanoveními, pokud jde o produkty pocházející z nových členských států a produkty pocházející ze starých členských států, použití různých režimů na tyto produkty nemůže představovat porušení zásady zákazu diskriminace.

172

Zaprvé, pokud jde o argument vznesený Polskou republikou s ohledem na Komisi, který vychází z toho, že tento orgán v nařízení č. 1972/2003 neprokázal, že nebezpečí spekulace vyplývá hlavně z toků zboží pocházejícího z Polska, je třeba připomenout, že kasační opravný prostředek má kritizovat napadený rozsudek, a nikoli uvedené nařízení, takže tento argument musí být v souladu s důvody již uvedenými v bodech 97 a 98 tohoto rozsudku odmítnut jako nepřípustný.

173

Zadruhé pokud jde o kritiku, podle níž měl Tribunál mít za to, že pro zabránění nebezpečí spekulace stačí zachovat v platnosti – pokud jde o zboží pocházející z Polska a během přechodného období – dovozní cla vyplývající z preferenčního režimu, je třeba konstatovat, že Polská republika pouze opakuje argumenty, které již byly rozvinuty v rámci předcházejících důvodů, týkajících se toho, že opatření stanovená v článku 3 nařízení č. 1972/2003 nejsou nezbytná, a že nerozvíjí žádný právní argument, který by umožnil dospět k závěru, že Tribunál porušil zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti.

174

Tento argument musí být rovněž odmítnut.

175

Z předcházejícího vyplývá, že sedmý důvod musí být odmítnut jako nepřípustný.

176

Osmým a posledním důvodem vycházejícím z porušení zásady ochrany legitimního očekávání Polská republika Tribunálu vytýká, že v bodě 246 napadeného rozsudku uvedl, že Společenství nevytvořilo situaci, která by mohla vyvolat legitimní očekávání, pokud jde o tento členský stát nebo polské hospodářské subjekty. Podle Polské republiky jsou ustanovení smlouvy o přistoupení sama o sobě zdrojem legitimního očekávání a hospodářské subjekty postupující s řádnou péčí nemohly předpokládat, že článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003 může být použit k zavedení ustanovení, která se odchylují od přílohy IV kapitoly 5 tohoto aktu o přistoupení.

177

Komise uvádí, že uvedený akt o přistoupení, a konkrétněji jeho článek 41, ji zmocnil k přijetí veškerých vhodných přechodných opatření. Jelikož v něm není uvedena metoda, podle níž tato opatření mají být přijata, nemůže toto ustanovení zakládat legitimní očekávání.

178

Pokud jde o zásadu ochrany legitimního očekávání, Tribunál uvedl následující:

179

Je třeba uvést, že Tribunál měl právem za to, že nebyla porušena zásada ochrany legitimního očekávání.

180

Podle ustálené judikatury má totiž možnost dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání každý hospodářský subjekt, u kterého orgán vyvolal podloženou naději. Ačkoli zásada ochrany legitimního očekávání patří mezi základní zásady Unie, hospodářské subjekty nejsou oprávněny legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, který může být změněn v rámci posuzovací pravomoci orgánů Společenství, a to zvláště v takové oblasti, jako je oblast společných organizací trhu, jejichž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2004, Di Lenardo a Dilexport, C-37/02 a C-38/02, Sb. rozh. s. I-6911, bod 70 a citovaná judikatura).

181

Stejně tak je tomu, pokud jde o přistupující členský stát (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 23. března 2011, Estonsko v. Komise, C-535/09 P, bod 73).

182

Polská republika ani polské subjekty tudíž nemohly legitimně očekávat, že bude zachován takový legislativní stav, jaký vyplýval z aktu o přistoupení z roku 2003 v okamžiku jeho podpisu, jelikož čl. 41 první pododstavec uvedeného aktu výslovně Komisi zmocnil k tomu, aby přijala veškerá přechodná opatřená nezbytná k zabránění narušení na trhu Společenství z důvodu nastávajícího rozšíření.

183

V tomto ohledu z toho, co bylo uvedeno v odpovědi na čtvrtý meritorní důvod uplatněný Polskou republikou, vyplývá, že článek 41 aktu o přistoupení z roku 2003 umožňuje Komisi zavést ustanovení odchylující se od přílohy IV kapitoly 5 uvedeného aktu, jsou-li tato ustanovení nezbytná k usnadnění přechodu ze stávajícího režimu v nových členských státech na režim vyplývající z uplatňování společné zemědělské politiky a k zajištění jejího řádného fungování.

184

Osmý a poslední důvod uplatněný Polskou republikou tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

185

Ze všeho předcházejícího vyplývá, že žádný z meritorních důvodů uplatněných Polskou republikou nemůže obstát.

186

V důsledku toho je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.

187

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

188

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Polská republika neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: