1

Svými kasačními opravnými prostředky Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio SpA a Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio Technologies LLC (dále jen společně „FIAMM“) na jedné straně, jakož i Giorgio Fedon & Figli SpA a Fedon America, Inc. (dále jen společně „Fedon“) na straně druhé, požadují zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 14. prosince 2005, FIAMM a FIAMM Technologies v. Rada a Komise (T-69/00, Sb. rozh. s. II-5393) (věc C-120/06 P) a zrušení rozsudku Soudu ze dne 14. prosince 2005, Fedon & Figli a další v. Rada a Komise (T-135/01) (věc C-121/06 P). Těmito rozsudky (dále jen „rozsudek FIAMM“ a „rozsudek Fedon“ nebo společně „napadené rozsudky“) Soud zamítl žaloby společností FIAMM a Fedon, kterými požadovaly náhradu škody, kterou údajně utrpěly z důvodu celní přirážky, jejíž uložení na dovozy jejich výrobků povolil Spojeným státům americkým orgán pro řešení sporů (dále jen „OŘS“) Světové obchodní organizace (WTO) na základě zjištění OŘS, že režim dovozu banánů do Společenství je neslučitelný s dohodami a ujednáními připojenými k Dohodě o zřízení WTO.

2

Předseda Soudního dvora usnesením ze dne 8. srpna 2006 povolil vedlejší účastenství Španělského království na podporu návrhových žádání Rady Evropské unie a Komise Evropských společenství ve věci C-121/06 P.

3

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 12. dubna 2007 byly obě věci C-120/06 P a C-121/06 P spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

4

Rozhodnutím 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80) schválila Rada Dohodu o zřízení WTO, jakož i dohody uvedené v přílohách 1 až 4 této dohody (dále jen „dohody WTO“).

5

Článek 3 odst. 2 a 7 Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů (dále jen „Ujednání“), které tvoří přílohu 2 k Dohodě o zřízení WTO, stanoví:

„2.   Systém řešení sporů WTO je zásadním elementem pro zajištění bezpečnosti a transparentnosti mnohostranného obchodního systému. Členové uznávají, že poslouží ochraně práv a závazků, vyplývajících pro Členy z uvedených dohod a vyjasnění existujících ustanovení těchto dohod v souladu se zvykovými pravidly výkladu mezinárodního práva veřejného. Doporučení a rozhodnutí [OŘS] nemohou rozšířit nebo zmenšit práva a závazky předvídané uvedenými dohodami.

[…]

7.   Před podáním odvolání Člen přezkoumá, zda opatření podle těchto řízení bude účelné. Cílem mechanismu řešení sporů je zajistit uspokojivé řešení sporu. Přednost je dávána takovému řešení, které je pro sporné strany společně přijatelné a které je v souladu s uvedenými dohodami. V případě, že nedojde k společně přijatelnému řešení, je prvním cílem mechanismu řešení sporů obvykle zajistit, aby byla dotčená opatření odstraněna, jestliže jsou shledána neslučitelnými s ustanoveními jakékoli uvedené dohody. K vyrovnáním lze přikročit pouze tehdy, jestliže je okamžité odstranění opatření neuskutečnitelné a pouze jako k dočasnému opatření na dobu, dokud nebude opatření, které je neslučitelné s uvedenou dohodou, odstraněno. Posledním prostředkem, který toto Ujednání poskytuje Členům používajícím řízení při řešení sporů, je možnost suspendovat uplatnění koncesí nebo jiných závazků podle uvedených dohod na diskriminačním základě, pokud jde o jiné Členy a za předpokladu, že k tomu [OŘS] dá souhlas.“

6

Podle článku 7 Ujednání učiní skupiny odborníků zřízené na žádost žalující strany nález tak, aby pomohl OŘS vydat doporučení nebo rozhodnutí o otázkách, které byly tomuto orgánu předloženy. Podle čl. 12 odst. 7 Ujednání, jestliže se stranám sporu nepodaří dosáhnout vzájemně uspokojivého řešení, předloží skupina odborníků své nálezy v písemné formě OŘS.

7

Z článku 16 odst. 4 Ujednání vyplývá, že ve lhůtě 60 dní od data rozeslání zprávy skupiny odborníků Členům bude zpráva přijata na zasedání OŘS, ledaže by jedna ze stran sporu formálně oznámila OŘS své rozhodnutí se odvolat nebo že by OŘS cestou konsensu rozhodl, že zprávu nepřijme.

8

Článek 17 Ujednání předvídá zřízení stálého Odvolacího orgánu, který má zkoumat odvolání v případech řešených skupinami odborníků. Podle šestého odstavce uvedeného článku se odvolání omezí na právní otázky obsažené ve zprávě skupiny odborníků a její právní výklad. Jak vyplývá z odstavce 13 tohoto článku, může odvolací orgán ve zprávě, kterou má vydat, potvrdit, změnit nebo zamítnout nálezy a právní závěry skupiny odborníků.

9

Článek 17 odst. 14 Ujednání stanoví:

„Zpráva odvolacího orgánu bude přijata [OŘS] a bezpodmínečně schválena [stranami sporu], ledaže by [OŘS] cestou konsensu rozhodl zprávu odvolacího orgánu neschválit v průběhu 30 dní poté, co byla rozeslána Členům […]“

10

Podle čl. 19 odst. 1 Ujednání:

„V případě, že skupina odborníků nebo odvolací orgán dospěje k závěru, že opatření je neslučitelné s uvedenou dohodou, doporučí, aby je dotčený Člen uvedl do souladu s takovou dohodou. V doporučení, které skupina odborníků nebo odvolací orgán učiní, může navíc navrhnout způsob, jakým by dotčený Člen takové doporučení mohl provést.“

11

Článek 21 Ujednání, s názvem „Dohled nad prováděním doporučení nebo rozhodnutí“ OŘS, stanoví:

„1.   Pro zabezpečení účinného řešení sporů v zájmu všech Členů je podstatné bezodkladné provádění doporučení nebo rozhodnutí [OŘS].

[…]

3.   Na zasedání [OŘS], které se uskuteční ve lhůtě 30 dní od data přijetí zprávy skupiny odborníků nebo odvolacího orgánu, bude dotčený Člen informovat [OŘS] o svých úmyslech, pokud jde o zabezpečení jeho doporučení nebo rozhodnutí. Jestliže není věcně možné, aby ihned postupoval v souladu s doporučeními a rozhodnutími, bude dotčenému Členu poskytnuta rozumná [přiměřená] lhůta, aby tak učinil. Rozumnou [přiměřenou] lhůtou se bude rozumět:

[…]

5.   V případě, že došlo k neshodě v otázce, zda opatření přijatá s cílem být v souladu s doporučením a rozhodnutím existují nebo jsou slučitelná s uvedenou dohodou, bude se takový spor řídit podle těchto pravidel o řešení sporů s postoupením věci původní skupině odborníků vždy, kdy to bude možné. […]

6.   [OŘS] bude dohlížet na provádění přijatých doporučení nebo rozhodnutí. […] Pokud [OŘS] nerozhodne jinak, bude záležitost provedení doporučení nebo rozhodnutí zařazena na program zasedání [OŘS] po 6 měsících, následujících po datu stanovení rozumné [přiměřené] lhůty podle odstavce 3 a zůstane na programu [OŘS], dokud tato záležitost nebude vyřešena. […]

[…]“

12

Článek 22 Ujednání, s názvem „Vyrovnání a suspenze koncesí“, stanoví:

„1.   Vyrovnání a suspenze koncesí nebo jiných závazků jsou dočasnými opatřeními, která je možno použít v případě, že doporučení nebo rozhodnutí nejsou prováděna v rozumné [přiměřené] lhůtě. Ani vyrovnání, ani suspenze koncesí nebo jiných závazků nejsou nicméně žádoucí pro řádné provádění doporučení [nemají nicméně přednost před úplným provedením doporučení], směřujícího k uvedení opatření do souladu s uvedenými dohodami. Vyrovnání je dobrovolné a, je-li […] dohodnuto, bude v souladu s uvedenými dohodami.

2.   Jestliže dotčený Člen neuvede opatření považované za neslučitelné s uvedenou dohodou do souladu s touto dohodou nebo nedodržuje jinak doporučení a rozhodnutí v rozumné [přiměřené] lhůtě, určené podle odstavce 3 článku 21, zahájí tento Člen, je-li o to požádán a nejpozději při uplynutí rozumné [přiměřené] lhůty, jednání s kteroukoli stranou, která je dotčena řízením o řešení sporů s cílem dosáhnout vzájemně přijatelného vyrovnání. Jestliže nebylo uspokojivé vyrovnání dohodnuto do 20 dní po datu uplynutí rozumné [přiměřené] lhůty, může kterákoli strana dotčená řízením o řešení sporu požádat o povolení [OŘS] suspendovat poskytování koncesí nebo jiných závazků podle uvedených dohod dotčenému Členovi.

3.   Při posuzování, kterou koncesi nebo jiný závazek suspendovat, se bude žalující strana řídit následujícími principy a postupy:

[…]

4.   Úroveň suspenze koncesí nebo jiných závazků, povolené [OŘS], bude úměrná úrovni zrušení nebo zmenšení výhod.

[…]

6.   Jestliže dojde k situaci, uvedené v odstavci 2, poskytne [OŘS] na žádost povolení suspendovat koncese nebo jiné závazky ve lhůtě 30 dní od uplynutí rozumné [přiměřené] lhůty, ledaže [OŘS] cestou konsensu rozhodne odmítnout takovou žádost. Jestliže však dotčený Člen má námitky k úrovni navržené suspenze nebo namítá, že principy a postupy uvedené v odstavci 3 nebyly dodrženy v případech, kdy žalující strana žádala povolení k suspenzi koncesí nebo jiných závazků […], bude záležitost předložena rozhodčímu řízení. […] Koncese a jiné závazky nebudou v průběhu rozhodčího řízení suspendovány.

7.   […] [OŘS] […] na žádost poskytne souhlas se suspenzí koncesí nebo jiných závazků v případě, že je žádost slučitelná s rozhodnutím rozhodce, ledaže by [OŘS] cestou konsensu rozhodl o zamítnutí žádosti.

8.   Suspenze koncesí nebo jiných závazků bude dočasná a nebude uplatňována déle než bude opatření, které bylo shledáno neslučitelným s uvedenou dohodou, odstraněno nebo než Člen, který musí provést doporučení nebo rozhodnutí, nalezne řešení, pokud jde o zrušení nebo zmenšení výhod, nebo než bude dosaženo vzájemně uspokojivého řešení. V souladu s odstavcem 6 článku 21 bude [OŘS] nadále dohlížet na provádění přijatých doporučení nebo rozhodnutí, včetně těch případů, kdy bylo přikročeno k vyrovnání nebo byly suspendovány koncese nebo závazky, ale doporučení uvést opatření do souladu s uvedenými dohodami nebyla provedena.

[…]“

13

Dne 13. února 1993 přijala Rada nařízení (EHS) č. 404/93 o společné organizaci trhu s banány (Úř. věst. L 47, s. 1; Zvl. vyd. 3/13, s. 388), jehož hlava IV věnovaná obchodu se třetími zeměmi obsahovala preferenční ustanovení ve prospěch banánů pocházejících z určitých afrických, karibských a tichomořských zemí (dále jen „státy AKT“), jež podepsaly čtvrtou úmluvu AKT-EHS z Lomé ze dne 15. prosince 1989 (Úř. věst. 1991, L 229, s. 3).

14

Na základě stížností podaných v průběhu února 1996 u OŘS několika členy WTO, mezi nimiž byly Spojené státy americké, byl tento obchodní režim předmětem postupu pro řešení sporů.

15

Ve své zprávě odvolací orgán uvedl, že některé prvky uvedeného obchodního režimu jsou neslučitelné se závazky, které Společenství přijalo na základě dohod WTO, a doporučil, aby OŘS vyzval Společenství k uvedení tohoto režimu do souladu s těmito dohodami. Tato zpráva byla přijata rozhodnutím OŘS ze dne 25. září 1997 (dále jen „rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997“).

16

Dne 16. října 1997 Společenství v souladu s čl. 21 odst. 3 Ujednání informovalo OŘS, že dodrží své mezinárodní závazky.

17

Na základě čl. 21 odst. 3 písm. c) Ujednání byla závazným rozhodčím řízením přiměřená lhůta, ve které mělo Společenství splnit své povinnosti, stanovena na 1. leden 1999.

18

Jak vyplývá z jeho druhého bodu odůvodnění, nařízení Rady (ES) č. 1637/98 ze dne 20. července 1998, kterým se mění nařízení č. 404/93 (Úř. věst. L 210, s. 28; Zvl. vyd. 3/23, s. 304), pozměnilo režim obchodu s banány se třetími zeměmi vzhledem k tomu, že je třeba „plnit mezinárodní závazky učiněné Společenstvím v rámci [WTO] a závazky vůči ostatním signatářům čtvrté úmluvy AKT-EHS z Lomé a současně zajistit dosahování cílů společné organizace trhu s banány“.

19

Nařízení Komise (ES) č. 2362/98 ze dne 28. října 1998, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (Úř. věst. L 293, s. 32), se stalo použitelným od 1. ledna 1999.

20

Jelikož Spojené státy americké měly za to, že v takto zavedeném novém režimu Společenství dovozu banánů jsou zachovány protiprávní prvky předcházejícího režimu, čímž byly porušeny dohody WTO a rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997, požádaly dne 14. ledna 1999 OŘS na základě čl. 22 odst. 2 Ujednání o povolení suspendovat, ve vztahu ke Společenství a jeho členským státům, celní koncese a související závazky na základě Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) z roku 1994 a Všeobecné dohody o obchodu službami (GATS), pokud jde o obchod v hodnotě 520 milionů USD.

21

Jelikož Společenství tuto částku zpochybnilo a tvrdilo, že nebyly dodrženy zásady a postupy uvedené v čl. 22 odst. 3 Ujednání, rozhodl OŘS dne 29. ledna 1999 předložit tuto otázku rozhodčímu řízení na základě čl. 22 odst. 6 Ujednání.

22

V rozhodnutí ze dne 9. dubna 1999 jednak měli rozhodci za to, že několik ustanovení nového režimu Společenství dovozu banánů je neslučitelných s ustanoveními dohod WTO, a jednak určili částku 191,4 milionu USD ročně jako úroveň zrušení nebo zmenšení výhod, která Spojené státy americké utrpěly.

23

Dne 19. dubna 1999 OŘS povolil Spojeným státům americkým vybírat z dovozů pocházejících ze Společenství cla do výše roční hodnoty obchodů 191,4 milionu USD.

24

Stejný den uložily orgány Spojených států amerických clo ad valorem ve výši 100 % na dovoz různých výrobků. Mezi těmito výrobky pocházejícími z Rakouska, Belgie, Finska, Francie, Německa, Řecka, Irska, Itálie, Lucemburska, Portugalska, Španělska, Švédska nebo Spojeného království byly uvedeny mimo jiné „olovo-kyselinové akumulátory jiné než ty, které se používají pro zapalování pístových motorů nebo jako zdroj primární energie pro vozidla na elektrický pohon“, jakož i „kapesní předměty s umělohmotným povrchem nebo vyztužené plastem“.

25

Režim Společenství pro dovoz banánů byl znovu pozměněn nařízením Rady (ES) č. 216/2001 ze dne 29. ledna 2001, kterým se mění nařízení č. 404/93 (Úř. věst. L 31, s. 2; Zvl. vyd. 3/31, s. 226).

26

Podle prvního až šestého bodu odůvodnění nařízení č. 216/2001:

27

Dne 11. dubna 2001 Spojené státy americké a Společenství uzavřely ujednání o porozumění o „prostředcích umožňujících vyřešit dlouhodobý spor týkající se režimu dovozu banánů“ do Společenství. Podle tohoto ujednání se Společenství zavazuje „[zavést] režim vylučující netarifní opatření pro všechny dovozy banánů nejpozději dne 1. ledna 2006“. Tento dokument definuje opatření, která se Společenství zavazuje přijmout během přechodného období, jež uplyne dne 1. ledna 2006. Naproti tomu se Spojené státy americké zavazují dočasně suspendovat uložení celní přirážky, kterou byly oprávněny vybírat ve vztahu k dovozům ze Společenství.

28

Po přijetí nařízení Komise (ES) č. 896/2001 ze dne 7. května 2001, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (Úř. věst. L 126, s. 6; Zvl. vyd. 3/32, s. 150), Spojené státy americké suspendovaly použití své celní přirážky. Od 1. července 2001 byla sazba jejich dovozního cla na stacionární akumulátory a kapesní předměty pocházející ze Společenství opět stanovena v původní výši 3,5 % a 4,6 %.

29

FIAMM vykonává svou činnost především v odvětví stacionárních akumulátorů a Fedon v odvětví pouzder na brýle a doplňků spadajících do kategorie kapesních předmětů.

30

Jelikož FIAMM a Fedon považovaly Společenství za odpovědné za škodu, kterou utrpěly z důvodu skutečnosti, že tyto výrobky patřily mezi výrobky, na které se v období od 19. dubna 1999 do 30. června 2001 vztahovala celní přirážka uložená orgány Spojených států amerických, podaly u Soudu proti Radě a Komisi žaloby na náhradu škody na základě článku 235 ES a druhého pododstavce článku 288 ES.

31

FIAMM a Fedon v první řadě tvrdí, že byla založena mimosmluvní odpovědnost Společenství z důvodu protiprávního jednání jeho orgánů. Jak vyplývá z bodů 69 a 92 až 95 rozsudku FIAMM, jakož i bodů 63 a 85 až 88 rozsudku Fedon, navrhovatelky konkrétně tvrdily, pokud jde o údajné protiprávní jednání, že tím, že Rada a Komise nepřijaly změny režimu dovozu banánů do Společenství, kterými by byl tento režim ve lhůtě poskytnuté OŘS uveden do souladu se závazky přijatými Společenstvím v dohodách WTO, byla porušena zásada pacta sunt servanda, zásada ochrany legitimního očekávání a zásada právní jistoty, jejich právo vlastnit majetek a právo na hospodářskou činnost, jakož i konečně zásada řádné správy.

32

Podpůrně FIAMM a Fedon zejména tvrdí, že byla založena mimosmluvní odpovědnost Společenství, a to i v případě neexistence protiprávního jednání jeho orgánů.

33

Z bodů 48 až 59 rozsudku FIAMM a 48 až 55 rozsudku Fedon vyplývá, že řízení před Soudem proběhlo následovně.

34

FIAMM podala žalobu dne 23. března 2000 (věc T-69/00). Usnesením ze dne 11. září 2000 bylo v této věci povoleno vedlejší účastenství Španělského království.

35

Fedon podala žalobu dne 18. června 2001 (věc T-135/01).

36

Na žádost Komise předloženou na základě čl. 51 odst. 1 druhého pododstavce jednacího řádu Soudu byly obě tyto věci rozhodnutími Soudu ze dne 4. července 2002 a 7. října 2002 přiděleny rozšířenému senátu složenému z pěti soudců.

37

V důsledku ukončení funkce soudce zpravodaje původně určeného pro uvedené věci byl dne 13. prosince 2002 jmenován nový soudce zpravodaj.

38

Usnesením ze dne 3. února 2003 byly věc, ve které byl vydán rozsudek FIAMM, a věci, ve kterých byly vydány rozsudky Soudu ze dne 14. prosince 2005, Laboratoire du Bain v. Rada a Komise (T-151/00), jakož i Groupe Fremaux a Palais Royal v. Rada a Komise (T-301/00), pro účely ústní části řízení spojeny. Jednání v těchto věcech proběhlo dne 11. března 2003.

39

Rozhodnutími ze dne 23. března a 1. dubna 2004 Soud znovuotevřel ústní část řízení v uvedených věcech a předal velkému senátu Soudu jak tyto věci, tak spojené věci, ve kterých byly vydány rozsudky Soudu ze dne 14. prosince 2005, CD Cartondruck v. Rada a Komise (T-320/00), jakož i rozsudek Beamglow v. Parlament a další (T-383/00, Sb. rozh. s. II-5459) a rozsudek Fedon. Těchto šest věcí bylo spojeno pro účely ústní části řízení usnesením ze dne 19. května 2004.

40

Jednání proběhlo dne 26. května 2004.

41

Napadenými rozsudky Soud zamítl žaloby společností FIAMM a Fedon.

42

Soud nejprve v bodech 84 až 150 rozsudku FIAMM a v bodech 77 až 143 rozsudku Fedon zamítl žaloby na náhradu škody těchto účastnic řízení v rozsahu, v němž se opíraly o režim mimosmluvní odpovědnosti z důvodu protiprávního jednání orgánů Společenství.

43

Bod 100 rozsudku FIAMM zní následovně:

„Žalobkyně poznamenávají, že všechny zásady porušené žalovanými jsou vyšší právní síly a jejich cílem je ochrana jednotlivců. Před zavedením americké celní přirážky režim WTO umožňoval žalobkyním přímo dovážet jejich výrobky do Spojených států, přičemž platily původní dovozní clo se sníženou sazbou 3,5 %. Jestliže se na dohody WTO nenahlíží jako na přímo použitelné, pak by takový účinek měl být přiznán rozhodnutí [OŘS] [ze dne 25. září 1997] v neprospěch Společenství, které splňuje všechny podmínky stanovené v tomto ohledu judikaturou Společenství.“

44

Bod 93 rozsudku Fedon zní následovně:

„Žalobkyně poznamenávají, že i kdyby bylo nutné mít za to, že dohody WTO nemají přímý účinek, musí být tento účinek přiznán naopak rozhodnutí [OŘS] [ze dne 25. září 1997], kterým bylo rozhodnuto v neprospěch Společenství. Soudní dvůr uznal svou pravomoc k přezkumu legality jednání orgánů Společenství, když, tak jako v projednávaném případě, zamýšlely provést konkrétní povinnost přijatou v rámci GATT.“

45

V rozhodnutí o předběžné otázce, zda se lze dovolávat pravidel WTO, Soud zejména rozhodl v bodech 108 až 115 rozsudku FIAMM a 101 až 108 rozsudku Fedon:

46

Soud pak uvedl důvody, pro které se domnívá, že se žádná z uvedených výjimek nemůže použít.

47

Pokud jde o výjimku vycházející z úmyslu splnit konkrétní povinnost přijatou v rámci WTO, Soud rozhodl tak, jak je uvedeno v bodech 116, 121, 122 a 125 až 137 rozsudku FIAMM a v bodech 109, 114, 115 a 118 až 130 rozsudku Fedon:

[…]

[…]

48

Soud rovněž vyloučil jakékoli použití výjimky vycházející z výslovného odkazu na konkrétní ustanovení dohod WTO poté, co v bodech 142 rozsudku FIAMM a 135 rozsudku Fedon uvedl, že „z preambule jednotlivých nařízení, která mění režim dovozu banánů, nevyplývá, že by se zákonodárce Společenství odvolával na konkrétní ustanovení dohod WTO, když měl v úmyslu uvést tento režim do souladu s těmito dohodami“.

49

Soud tedy v bodech 144 a 145 rozsudku FIAMM, jakož i 137 a 138 rozsudku Fedon rozhodl, že „bez ohledu na zjištění neslučitelnosti provedené [OŘS] nejsou pravidla WTO v projednávaném případě ani z důvodu konkrétních povinností, které mělo Společenství splnit, ani z důvodu výslovného odkazu na konkrétní ustanovení normami, ve vztahu k nimž lze posoudit legalitu jednání orgánů“, a že „žalobkyně nemohou pro účely své žaloby na náhradu škody účinně tvrdit, že jednání vytýkané Radě a Komisi je v rozporu s pravidly WTO“.

50

V bodech 146 rozsudku FIAMM a 139 rozsudku Fedon uvedl Soud, že „[ž]alobní důvody žalobkyň vycházející z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty, jakož i z porušení jejich práva vlastnit majetek a jejich práva na svobodný výkon hospodářské činnosti, a konečně z nedodržení zásady řádné správy se zakládají na předpokladu, podle kterého je jednání vytýkané žalovaným orgánům v rozporu s pravidly WTO“, a vyvodil z toho v bodech 147 a 140 uvedených rozsudků, že „[j]elikož tato pravidla nepatří mezi normy, s ohledem na něž soudy Společenství přezkoumávají legalitu jednání orgánů Společenství, je tyto žalobní důvody třeba v důsledku toho rovněž zamítnout“.

51

Vzhledem k výše uvedenému Soud v bodech 149 rozsudku FIAMM a 142 rozsudku Fedon konstatoval, že „[j]elikož nelze prokázat protiprávnost jednání vytýkaného žalovaným orgánům, není splněna jedna ze tří kumulativních podmínek pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství za protiprávní jednání jeho orgánů“. V důsledku toho zamítl první část návrhu žalobkyň.

52

Pokud jde o část návrhu vycházející z režimu mimosmluvní odpovědnosti Společenství i v případě neexistence protiprávního jednání orgánů, Soud nejprve uvedl, v bodech 157 až 160 rozsudku FIAMM a 150 až 153 rozsudku Fedon, že takový režim existuje. V tomto ohledu se vyslovil následovně:

53

Soud pak dospěl k závěru, že navrhovatelkám vznikla taková skutečná a určitá újma.

54

Krom toho rozhodl, že existuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných orgánů v oblasti dovozu banánů do Společenství a  škodou, která tak navrhovatelkám vznikla.

55

Konečně měl Soud za to, že škoda, která vznikla společnostem FIAMM a Fedon nevykazuje neobvyklou povahu, a v důsledku toho zamítl jejich návrhy v rozsahu, v jakém vycházely z režimu odpovědnosti Společenství při neexistenci protiprávního jednání jeho orgánů.

56

K odůvodnění tohoto závěru Soud v bodech 205 a 207 rozsudku FIAMM, jakož i 194 a 196 rozsudku Fedon zejména rozhodl, že:

[…]

57

FIAMM ve věci C-120/06 P navrhuje zrušení rozsudku FIAMM a Fedon ve věci C-121/06 P navrhuje zrušení rozsudku Fedon. Obě uplatňují na podporu svých kasačních opravných prostředků dva důvody.

58

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že napadené rozsudky postrádají odůvodnění a jsou nepodložené, pokud jde o jeden z hlavních argumentů, na nichž byly založeny jejich příslušné žaloby na určení odpovědnosti za protiprávní jednání Společenství, a sice argument vycházející z přímého účinku rozhodnutí OŘS.

59

Druhým důvodem kasačního opravného prostředku FIAMM a Fedon tvrdí, že Soud tím, že rozhodl o neexistenci neobvyklého charakteru škody, kterou utrpěly, a tím, že z tohoto důvodu zamítl jejich návrh na náhradu škody založený na režimu odpovědnosti při neexistenci protiprávního jednání orgánů Společenství, nedostatečně odůvodnil svou argumentaci, která je stižena nelogičností a je v rozporu s ustálenou judikaturou v dané oblasti.

60

Obě krom toho navrhují, aby Soudní dvůr:

61

Podpůrně FIAMM a Fedon navrhují Soudnímu dvoru, aby jim přiznal spravedlivé odškodnění za nepřiměřenou délku trvání řízení před Soudem a přijal všechna další opatření, která jsou nezbytná k zajištění spravedlnosti.

62

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

63

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

64

Španělské království navrhuje jak ve věci C-120/06 P, ve které podalo vyjádření k žalobě jako účastník řízení před Soudem, tak ve věci C-121/06 P, ve které je vedlejším účastníkem řízení před Soudním dvorem, aby Soudní dvůr:

65

Po podání kasační odpovědi ze strany Rady a Komise ve věcech C-120/06 P a C-121/06 P a po podání kasační odpovědi ze strany Španělského království ve věci C-120/06 P, bylo společnostem FIAMM a Fedon na jejich návrh uděleno právo podat repliku podle čl. 117 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

66

Ve věci C-120/06 zaslala FIAMM telefaxem kanceláři Soudního dvora ve lhůtách uvedených v odstavcích 1 a 2 článku 117 uvedeného jednacího řádu svou repliku a odpověď na incidenční kasační opravný prostředek podaný Radou. Originální verze těchto dokumentů však nebyla kanceláři Soudního dvora podána ve lhůtě deseti dnů uvedené v čl. 37 odst. 6 tohoto jednacího řádu. V důsledku toho byly tyto dokumenty, jakož i jejich originály, které byly doručeny kanceláři opožděně, vyloučeny z řízení a vráceny společnosti FIAMM.

67

Ve věci C-121/06 P nepodala Fedon ani repliku, ani odpověď na incidenční kasační opravný prostředek Rady. Fedon a Komise navíc předložily připomínky k vyjádření Španělského království jako vedlejšího účastníka.

68

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku FIAMM a Fedon tvrdí, že napadené rozsudky postrádají odůvodnění a jsou nepodložené, pokud jde o jeden z hlavních argumentů dovolávaných na podporu jejich příslušných žalob na určení odpovědnosti za protiprávní jednání Společenství.

69

Jak Soud ostatně uvedl v bodech 100 rozsudku FIAMM a 93 rozsudku Fedon, trvaly tyto společnosti, jak v průběhu písemné části řízení, tak v průběhu jednání, na tom, že rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 v neprospěch Společenství má specifické právní účinky. Tvrdily tak, že existence takového rozhodnutí představuje, vedle dvou druhů výjimek zakotvených již ve výše uvedených rozsudcích Fediol v. Komise a Nakajima v. Rada, třetí případ, ve kterém je zapotřebí umožnit dovolávat se před soudem Společenství porušení dohod WTO ze strany orgánů Společenství, zejména pro výlučné účely odškodnění.

70

Přitom posouzení provedená Soudem a pouhý odkaz na dřívější judikaturu, obsažené v bodech 110 až 112 rozsudku FIAMM a bodech 103 až 105 rozsudku Fedon, nejsou v tomto ohledu relevantní, jelikož uvedená judikatura se vyjadřuje k odlišné otázce, a to, zda se lze hmotněprávního pravidla obsaženého v dohodách WTO dovolávat pro účely přezkumu legality právních předpisů Společenství a případně prohlášení takových právních předpisů za nepoužitelné.

71

Jak vyplývá zejména z bodů 114 a 115 rozsudku FIAMM, jakož i 107 a 108 rozsudku Fedon, vzal Soud v úvahu rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 pouze pro účely určení, zda se s ohledem na jeho existenci mohla v projednávaném případě použít jedna ze dvou judikaturou zakotvených výjimek z pravidla, že dohody WTO nemají přímý účinek.

72

Soud při tom nevzal odpovídajícím způsobem v úvahu argumentaci společností FIAMM a Fedon vycházející z toho, že po uplynutí přiměřené lhůty uložené k provedení rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 mělo Společenství již pouze dvě možnosti, a to buď splnit, nebo nesplnit toto rozhodnutí. Flexibilita systému řešení sporů v rámci WTO, která zejména umožňuje účastníkům řízení hledat řešení na základě jednání a na které spočívá judikatura připomenutá v bodě 112 rozsudku FIAMM a v bodě 105 rozsudku Fedon zakotvující nemožnost provádět přezkum legality právní úpravy Společenství z hlediska dohod WTO, zde tedy chybí. Za těchto podmínek tedy nic nebrání tomu, aby byl rozhodnutí OŘS přiznán přímý účinek.

73

Krom toho zjištění protiprávnosti, které se omezí na konstatování, že nebylo dodrženo rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 ve stanovené lhůtě, nevyžaduje meritorní posouzení dotčeného opatření Společenství, a tedy nemůže mít dopad na to, jakým způsobem se Společenství rozhodne ukončit tuto protiprávnost, přičemž je možné jakékoli řešení, pokud je v souladu s dohodami WTO a je přijato protistranou.

74

Soud nezohlednil odpovídajícím způsobem ani argumentaci společností FIAMM a Fedon, podle níž na rozdíl od návrhu na zrušení nebo předběžné otázky směřující k posouzení platnosti nemůže vést žaloba na náhradu škody k odstranění nebo k nepoužitelnosti dotyčného aktu Společenství, a tudíž zbavit orgány smluvních stran dohod WTO možnosti nalézt řešení na základě jednání. Tato argumentace je o to víc relevantní, že v projednávaném případě je návrh na odškodnění posuzován po ukončení sporu.

75

Tytéž úvahy odůvodňují nepřijetí argumentu připomenutého v bodě 111 rozsudku FIAMM a v bodě 104 rozsudku Fedon, který se týká skutečnosti, že dohody WTO jsou založeny na vzájemnosti a vzájemných výhodách.

76

Rada se domnívá, že Soud posoudil souběžně možnost dovolat se pravidel WTO a rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997, jak vyplývá zejména z bodů 129 rozsudku FIAMM a 122 rozsudku Fedon.

77

Napadené rozsudky jsou krom toho v souladu s judikaturou, podle které dohody WTO v zásadě nepatří mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr kontroluje legalitu aktů orgánů Společenství, a Soud správně rozhodl, že žádná ze dvou výjimek připuštěných z této zásady se v projednávaném případě nepoužije.

78

Jelikož dohody WTO neukládají práva jednotlivcům, nemůže vést případné porušení uvedených dohod ani ke vzniku odpovědnosti Společenství, neboť by jinak byl ohrožen manévrovací prostor, který mají členové WTO ke splnění, či nesplnění rozhodnutí OŘS.

79

Rada se krom toho domnívá, že rozlišování, které činí navrhovatelky mezi právními účinky rozhodnutí OŘS a účinky plynoucími z hmotněprávních pravidel, jejichž porušení konstatovalo toto rozhodnutí, je umělé. Takové rozhodnutí lze totiž vzít v úvahu v žalobě na náhradu škody pouze tehdy, pokud byl předtím konstatován přímý účinek uvedených hmotněprávních pravidel.

80

Podle Komise neprezentovaly FIAMM a Fedon v prvním stupni možnost dovolat se přímo rozhodnutí OŘS v žádném případě jako specifickou a autonomní teorii umožňující prokázat protiprávnost jednání Společenství ani k této otázce nezaměřily svou argumentaci. Tyto účastnice řízení v zásadě rozvinuly klasickou argumentaci k prokázání toho, že neprovedení změny právní úpravy Společenství za účelem splnění dohod WTO po rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 představovalo porušení pravidel vyšší právní síly.

81

FIAMM a Fedon se omezují pouze podpůrně na tvrzení, aniž by nicméně jinak toto tvrzení rozvinuly a podepřely, že za předpokladu, že dohody WTO nejsou přímo použitelné, musí mít rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 přímý účinek.

82

Soud, který ostatně není povinen vyslovit se ke každému z argumentů navrhovatelek, tedy odpovídajícím způsobem zohlednil argumentaci společností FIAMM a Fedon tím, že se soustředil především – v bodech 108 až 150 rozsudku FIAMM a v bodech 101 až 143 rozsudku Fedon – na posouzení jednání orgánů Společenství, avšak nikoli aniž by odkázal na účinky rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 v bodech 108 a 144 rozsudku FIAMM, jakož i 101 a 137 rozsudku Fedon. Vzhledem k odůvodnění, i implicitnímu, napadených rozsudků mohly společnosti FIAMM a Fedon krom toho porozumět důvodům, pro které Soud rozhodl, že protiprávnost jednání orgánů nebyla prokázána, a to ani po přijetí rozhodnutí OŘS.

83

Kdyby měl Soudní dvůr nicméně rozhodnout, že odůvodnění napadených rozsudků je nedostatečné, mohl by potvrdit jejich výrok a toto odůvodnění doplnit.

84

Otázku, zda se dohod WTO mohou dovolávat jednotlivci, kteří utrpěli škodu, aby zpochybnili platnost právní úpravy Společenství v případě, kdy rozhodnutí OŘS konstatovalo neslučitelnost této právní úpravy s uvedenými dohodami a kdy uplynula přiměřená lhůta stanovená ke splnění tohoto rozhodnutí, totiž rozhodl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 1. března 2005, Van Parys (C-377/02, Sb. rozh. s. I-1465) negativně.

85

Veškeré rozlišování mezi přezkumem legality jednání Společenství pro účely prohlášení neplatnosti a takovým přezkumem pro účely náhrady škody není v tomto ohledu relevantní. Krom toho odškodnění podniků postižených suspenzními opatřeními, jež byla stanovena v souladu s dohodami WTO, by poškodilo nové vyvážení koncesí, ke kterému tato opatření přispívají, a tedy i reciprocitu.

86

Rovněž Španělské království je toho názoru, že napadené rozsudky splňují povinnost odůvodnění. Soud totiž v bodech 100 rozsudku FIAMM a 93 rozsudku Fedon vzal v úvahu tvrzení společností FIAMM a Fedon ohledně přímého účinku rozhodnutí OŘS, a v bodech 116 až 150 rozsudku FIAMM, jakož i 109 až 143 rozsudku Fedon, tuto tezi vyvrátil, když posuzoval otázku, zda existence takového rozhodnutí opravňuje soud Společenství přezkoumávat legalitu jednání orgánů Společenství z hlediska pravidel WTO.

87

Krom toho se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že v projednávaném případě je nemožné takový přezkum provést. Zejména riziko pro Společenství, že bude vystaveno žalobám na náhradu škody, by mohlo oslabit jeho postavení a vést jej k tomu, že nebude uvažovat o možnosti vyčerpání všech způsobů řešení sporů, včetně zejména případného přijetí odvetných opatření protistranou a následného hledání řešení.

88

Krom toho nic právně neodůvodňuje rozlišovat podle toho, zda přezkum legality jednání Společenství probíhá pro účely zrušení nebo pro účely odškodnění, jelikož kritéria takového přezkumu jsou neměnná a nemohou zejména záviset na existenci nebo neexistenci škody nebo na okamžiku, kdy je škoda uplatněna.

89

Úvodem je třeba uvést, jak učinil generální advokát v bodě 20 svého stanoviska, že ačkoli první důvod kasačního opravného prostředku směřuje podle svého názvu k tomu, aby zdůraznil nedostatečné odůvodnění napadených rozsudků, přezkum obsahu opravných prostředků odhaluje, že obsahují rovněž meritorní výtky týkající se řešení v uvedených rozsudcích, což jsou výtky, na které se navíc soustředila podstata debaty vedené mezi účastníky řízení, jak během písemné části řízení, tak během jednání. Je tak třeba pro účely rozhodnutí o prvním důvodu kasačního opravného prostředku rozlišovat obě části, které obsahuje, z nichž první vychází z nedostatečného odůvodnění napadených rozsudků a druhá z nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Soud, pokud jde o podmínky, za kterých může vzniknout odpovědnost Společenství za protiprávní jednání jeho orgánů.

90

Otázka, zda odůvodnění rozsudku Soudu je rozporné nebo nedostatečné, představuje právní otázku, kterou je jako takovou možno uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku (viz zejména rozsudek ze dne 11. ledna 2007, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, C-404/04 P, bod 90).

91

V tomto ohledu je třeba nicméně na prvním místě připomenout, jak to již zopakoval několikrát Soudní dvůr, že povinnost Soudu odůvodnit svá rozhodnutí nemůže být vykládána tak, že zahrnuje i jeho povinnost odpovídat podrobně na každý argument dovolávaný žalobcem, zvláště není-li dostatečně jasný a přesný (viz zejména rozsudky ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C-274/99 P, Recueil, s. I-1611, bod 121, ze dne 11. září 2003, Belgie v. Komise, C-197/99 P, Recueil, s. I-8461, bod 81, a výše uvedený rozsudek Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, bod 90).

92

Přitom z posouzení žalob předložených společnostmi FIAMM a Fedon u Soudu především vyplývá, že tvrzení týkající se případného přímého účinku rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997 vůbec nefiguruje v části těchto žalob, která směřuje k prokázání toho, že Společenství porušilo dohody WTO nebo že se lze tohoto porušení dovolat. Toto tvrzení se totiž nachází v části žalob, která má prokázat, že pravidla vyšší právní síly, jejichž porušení je tvrzeno, mezi nimiž figurují mimo jiné zásada pacta sunt servanda a dohody WTO, jsou „určena k ochraně jednotlivců“, takže je v tomto ohledu splněna jedna z podmínek, jejichž splnění judikatura požaduje k tomu, aby mohla být uplatněna odpovědnost Společenství za protiprávní jednání jeho orgánů.

93

Dále toto tvrzení bylo z výše popsaného hlediska formulováno pouze zcela podpůrně, jelikož FIAMM a Fedon pouze tvrdily, že pokud by neměl být u dohod WTO uznán přímý účinek a z toho vyplývající charakter pravidla chránícího jednotlivce, mělo by tomu tak být u rozhodnutí OŘS.

94

Konečně uvedené tvrzení, které je obsaženo, pokud jde o FIAMM, ve dvou bodech žaloby sestávající ze 177 bodů, a pokud jde o Fedon, v poznámce pod čarou, není v těchto žalobách ani v replikách, které FIAMM a Fedon následně předložily, nijak konkrétně rozšířeno nebo doplněno specifickou argumentací na jeho podporu.

95

Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí FIAMM a Fedon ve velmi konkrétních argumentech, které věnují této otázce v rámci svých kasačních opravných prostředků, pod rouškou požadavku, aby bylo přezkoumáno odůvodnění napadených rozsudků, tyto společnosti ve svých žalobách podaných k Soudu vůbec neuvedly s nezbytnou jasností a přesností, že případný přímý účinek rozhodnutí OŘS odůvodňuje to, aby jejich nedodržení bylo zakotveno jakožto nová a třetí výjimka ze zásady, že dohod WTO se nelze dovolávat pro účely přezkumu legality sekundární legislativy Společenství. Jak vyplývá z žaloby společnosti Fedon a z repliky společnosti FIAMM, tyto navrhovatelky se naopak výslovně dovolávaly jedné ze dvou tradičně uznávaných výjimek z neexistence dovolatelnosti a tvrdily, že Společenství zamýšlelo v projednávaném případě provést konkrétní povinnost přijatou v rámci GATT.

96

Zadruhé je třeba rovněž připomenout, že povinnost odůvodnění neukládá Soudu, aby poskytl vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu, a že odůvodnění tedy může být implicitní, za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které Soud nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj soudní přezkum (viz zejména rozsudky ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/00 P, Recueil, s. I-123, bod 372, a ze dne 25. října 2007, Komninou a další v. Komise, C-167/06 P, Sb. rozh. s. I-141, zveřejněné shrnutí, bod 22).

97

Z bodů 108 rozsudku FIAMM a 101 rozsudku Fedon přitom nejprve vyplývá, že Soud se v projednávaném případě zamýšlel zaměřit na rozhodnutí otázky, zda dohody WTO, včetně Ujednání a jejich ustanovení přijatá k provedení rozhodnutí OŘS, zakládají pro procesní subjekty Společenství právo uplatnit tyto dohody u soudu za účelem zpochybnění platnosti právní úpravy Společenství „v případě, že [OŘS] uvedl, že jak tato, tak i následná právní úprava přijatá Společenstvím za účelem zejména toho, aby byla právní úprava Společenství uvedena do souladu s dotčenými pravidly WTO, jsou s posledně uvedenými neslučitelné“.

98

Soud poté, s odkazem rovněž na takto definované „dohody WTO“, upřesnil v bodech 110 až 112 rozsudku FIAMM a 103 až 105 rozsudku Fedon, že podle ustálené judikatury a z důvodů, které připomíná, nepatří uvedené dohody v zásadě mezi normy, ve vztahu k nimž soudy Společenství přezkoumávají legalitu jednání orgánů Společenství.

99

Konečně je třeba uvést, že napadené rozsudky se rozsáhle zabývají právním dosahem, který může mít rozhodnutí OŘS, zvláště v případě, kdy uplynula lhůta poskytnutá k provedení tohoto rozhodnutí.

100

Ačkoli uvedené úvahy figurují v částech napadených rozsudků, ve kterých Soud přezkoumává, zda se některá ze dvou výjimek ze zásady, že jednotlivci se nemohou dovolávat dohod WTO, které jsou tradičně uznávány judikaturou, použije v projednávaném případě, nic to nemění na tom, že posouzení, která provedl Soud při této příležitosti, odpovídají implicitně, avšak určitě, na specifické argumenty, o kterých se v kasačních opravných prostředcích tvrdí, že se jimi Soud nezabýval.

101

Z bodů 129 až 131 rozsudku FIAMM a 122 až 124 rozsudku Fedon tak vyplývá, že Soud po přezkumu věnovaném relevantním ustanovením Ujednání zejména rozhodl, že uplynutí lhůty poskytnuté Společenství k uvedení jeho režimu dovozu banánů do souladu s rozhodnutím OŘS ze dne 25. září 1997 neznamenalo vyčerpání způsobů řešení sporů upravených Ujednáním. Soud v tomto ohledu zároveň uvedl, že přezkum legality jednání žalovaných orgánů by mohl zapříčinit oslabení pozice vyjednávačů Společenství při hledání vzájemně přijatelného řešení sporu v souladu s pravidly WTO, a případně tak zbavit legislativní a výkonné orgány smluvní strany možnosti, kterou mimo jiné poskytuje článek 22 Ujednání, nalézt, případně i na přechodnou dobu, řešení prostřednictvím jednání.

102

Krom toho je třeba zdůraznit, že v bodech 132 rozsudku FIAMM a 125 rozsudku Fedon uzavřel Soud v tomto ohledu svou analýzu tím, že rozhodl, že navrhovatelky tedy nesprávně dovodily z článků 21 a 22 Ujednání povinnost člena WTO přizpůsobit se v určené lhůtě doporučením a rozhodnutím orgánů WTO, a nesprávně tvrdily, že rozhodnutí OŘS jsou vykonatelná, ledaže by se proti nim jednomyslně postavily smluvní strany.

103

Tímto rozhodnutím se Soud přinejmenším implicitně vyslovil k tvrzení navrhovatelek, podle kterého musí být uznán přímý účinek takových doporučení nebo takových rozhodnutí, jakmile uplyne lhůta stanovená pro jejich provedení.

104

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že odůvodnění napadených rozsudků se dostatečně zabývá argumentací navrhovatelek v prvním stupni, a že zejména umožňuje Soudnímu dvoru provést soudní přezkum, takže důvod kasačního opravného prostředku musí být ve své první části prohlášen za neopodstatněný.

105

U druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku týkající se nesprávného právního posouzení ohledně podmínek, za kterých může být uplatněna odpovědnost za protiprávní jednání Společenství, je třeba upřesnit následující.

106

Podle ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá z článku 288 druhého pododstavce ES, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství a uplatnění práva na náhradu způsobené škody závisí na splnění souhrnu podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům Společenství, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (viz zejména rozsudky ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, Recueil, s. 3057, bod 16, a ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C-146/91, Recueil, s. I-4199, bod 19).

107

V daném případě bylo podstatou tvrzení navrhovatelek na podporu jejich návrhu na náhradu škody před Soudem, že se orgány Společenství dopustily protiprávního jednání, a tudíž nesou zavinění, jelikož neuvedly právní předpisy Společenství do souladu s dohodami WTO v přiměřené lhůtě, která byla k tomuto účelu Společenství poskytnuta poté, co byla rozhodnutím OŘS konstatována neslučitelnost těchto právních předpisů s uvedenými dohodami.

108

V tomto ohledu je třeba připomenout, že účinky ustanovení dohody, uzavřené Společenstvím se třetími státy, ve Společenství nemohou být posouzeny, aniž by byl brán v potaz mezinárodně právní původ dotčených ustanovení. Podle zásad mezinárodního práva se orgány Společenství, které mají pravomoc sjednat a uzavřít takovou dohodu, mohou s dotyčnými třetími státy dohodnout o účincích, které mají ustanovení této dohody vyvolat ve vnitrostátním právním řádu smluvních stran. Pokud uvedená dohoda tuto otázku výslovně neupravuje, musí o ní rozhodnout příslušné soudy, a zejména Soudní dvůr v rámci své pravomoci na základě Smlouvy ES stejně jako o jakékoli jiné otázce výkladu týkající se použití dotyčné dohody ve Společenství (viz zejména rozsudek ze dne 26. října 1982, Kupferberg, 104/81, Recueil, s. 3641, bod 17, a výše uvedený rozsudek Portugalsko v. Rada, bod 34), a opírat se při tom zejména o duch, strukturu nebo znění této dohody (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. října 1994, Německo v. Rada, C-280/93, Recueil, s. I-4973, bod 110).

109

Soudnímu dvoru tak přísluší především určit, zejména na základě výše uvedených kritérií, zda ustanovení mezinárodní dohody zakládají pro jednotlivce ve Společenství právo uplatnit tyto dohody u soudu za účelem zpochybnění platnosti aktu práva Společenství (viz ohledně GATT 1947, rozsudek ze dne 12. prosince 1972, International Fruit Company a další, 21/72 až 24/72, Recueil, s. 1219, bod 19).

110

V tomto ohledu vyplývá z judikatury Soudního dvora, že se domnívá, že může zkoumat platnost sekundární právní úpravy Společenství ve vztahu k mezinárodní smlouvě pouze tehdy, pokud tomu nebrání povaha ani systematika této smlouvy a krom toho jsou její ustanovení z hlediska svého obsahu bezpodmínečná a dostatečně přesná (viz zejména rozsudek ze dne 3. června 2008, Intertanko a další, C-308/06, Sb. rozh. s. I-4057, bod 45 a citovaná judikatura).

111

Pokud jde konkrétněji o dohody WTO, ty nepatří podle ustálené judikatury s ohledem na svou povahu a strukturu v zásadě mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů orgánů Společenství (viz zejména výše uvedené rozsudky Portugalsko v. Rada, bod 47; Biret International v. Rada, bod 52, a Van Parys, bod 39).

112

Pouze za situace, kdy Společenství zamýšlelo vykonat konkrétní povinnost, kterou přijalo v rámci WTO, nebo v případě, že akt Společenství výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení dohod WTO, přísluší Soudnímu dvoru kontrola legality dotčeného aktu Společenství ve vztahu k pravidlům WTO (viz výše uvedené rozsudky Biret International v. Rada, bod 53, jakož i Van Parys, bod 40 a citovaná judikatura).

113

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že společná organizace trhu s banány, tak jak byla zavedena nařízením č. 404/93 a následně změněna, nesměřuje k zajištění provedení konkrétní povinnosti přijaté v rámci GATT do právního řádu Společenství, ani neodkazuje výslovně na konkrétní ustanovení GATT (výše uvedené usnesení OGT Fruchthandelsgesellschaft, bod 28).

114

Pokud se jedná konkrétněji o nařízení č. 1637/98 a nařízení přijatá k jeho provedení, Soudní dvůr uvedl v bodě 52 výše uvedeného rozsudku Van Parys, že tato nařízení neodkazují výslovně na konkrétní ustanovení dohod WTO.

115

V tomto stejném rozsudku Soudní dvůr rovněž rozhodl, že závazkem dosáhnout souladu s pravidly WTO a obzvláště s čl. I odst. 1 a článkem XIII GATT 1994, přijatým Společenstvím po přijetí rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997, nezamýšlelo Společenství vzít na sebe konkrétní povinnost v rámci WTO, která by mohla odůvodnit výjimku z nemožnosti dovolávat se pravidel WTO před soudem Společenství a umožnit tomuto soudu výkon kontroly legality nařízení č. 1637/98 a nařízení přijatých k jeho provedení ve vztahu k těmto pravidlům (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Van Parys, body 41 a 52).

116

Je třeba připomenout, že rozhodující okolností zde je skutečnost, že vyřešení sporů týkajících se práva WTO je zčásti založeno na jednáních smluvních stran. Odstranění protiprávních opatření představuje zajisté řešení doporučované tímto právem, je však možné i provedení jiných řešení (výše uvedený rozsudek Omega Air a další, bod 89).

117

V bodě 51 výše uvedeného rozsudku Van Parys tak Soudní dvůr rozhodl, že uplynutí lhůty stanovené OŘS k zajištění provedení jeho rozhodnutí neznamená, že Společenství vyčerpalo možnosti stanovené Ujednáním pro nalezení řešení sporu s ostatními stranami. Za těchto podmínek by uložení kontroly legality dotyčných opatření Společenství ve vztahu k pravidlům WTO soudu Společenství pouze na základě uplynutí této lhůty mohlo mít za následek oslabení pozice Společenství při hledání vzájemně uspokojivého řešení sporu v souladu s těmito pravidly.

118

S odkazem zejména na ujednání o porozumění uzavřené se Spojenými státy americkými dne 11. dubna 2001 Soudní dvůr především zdůraznil, že takovýto výsledek, kterým Společenství sledovalo uvést do souladu své závazky z titulu dohod WTO se závazky vůči zemím AKT, jakož i s požadavky spojenými s prováděním společné zemědělské politiky, by mohl být ohrožen uznáním možnosti soudu Společenství kontrolovat legalitu dotčených opatření Společenství ve vztahu k pravidlům WTO ke dni uplynutí přiměřené lhůty, poskytnuté ze strany OŘS (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Van Parys, body 49 a 50).

119

Krom toho Soudní dvůr rovněž připomenul, že pokud by bylo připuštěno, že úloha zajistit soulad práva Společenství s pravidly WTO přísluší přímo soudu Společenství, znamenalo by to zbavení zákonodárných nebo výkonných orgánů Společenství manévrovacího prostoru, jenž mají podobné orgány obchodních partnerů Společenství. Je nesporné, že některé smluvní strany, které jsou nejvýznamnějšími partnery Společenství z obchodního hlediska, vyvodily ve světle předmětu a cíle dohod WTO právě ten závěr, že tyto dohody nespadají mezi normy, vzhledem k nimž jejich soudní orgány kontrolují legalitu pravidel vnitrostátního práva. Takový nedostatek reciprocity, pokud by byl připuštěn, by mohl ohrozit rovnováhu při použití pravidel WTO (výše uvedený rozsudek Van Parys, bod 53).

120

Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, není krom toho namístě rozlišovat v těchto různých ohledech podle toho, zda se přezkum legality jednání Společenství má uskutečnit v rámci sporů o neplatnost nebo pro účely rozhodování o žalobách na náhradu škody (viz v tomto smyslu ohledně doby předcházející uplynutí přiměřené lhůty poskytnuté k provedení rozhodnutí OŘS výše uvedený rozsudek Biret International v. Rada, bod 62).

121

Jednak, a jak to zdůraznil Soudní dvůr, může totiž možnost podávání žalob na náhradu škody narušit výkon normativních činností, kdykoli obecný zájem vyžaduje přijetí normativních opatření, která se mohou nepříznivě dotknout zájmů jednotlivců (rozsudky ze dne 25. května 1978, Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe a další v. Rada a Komise, 83/76 a 94/76, 4/77, 15/77 a 40/77, Recueil, s. 1209, bod 5, a ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C-46/93 a C-48/93, Recueil, s. I-1029, bod 45).

122

Krom toho každé konstatování protiprávnosti aktu Společenství provedené soudem Společenství, a to i když k němu nedojde v rámci pravomoci zrušit akt, kterou má tento soud na základě článku 230 ES, může mít ze své povahy dopady na přístup, který musí přijmout orgán, jenž dotčený akt vydal.

123

Podle ustálené judikatury, pokud Soudní dvůr konstatuje v rámci řízení zahájeného na základě článku 234 ES neplatnost aktu přijatého orgánem Společenství, je tak právním následkem jeho rozhodnutí povinnost uložená příslušným orgánům Společenství, aby přijaly nezbytná opatření k nápravě zjištěné protiprávnosti, neboť v podobném případě se per analogiam použije povinnost stanovená v článku 233 ES v případě rozsudku prohlašujícího neplatnost (viz zejména usnesení ze dne 8. listopadu 2007, Fratelli Martini a Cargill, C-421/06, bod 52 a citovaná judikatura).

124

Přitom nic neumožňuje a priori domnívat se, že tomu musí být jinak v případě rozsudku vydaného v rámci řízení o žalobě na náhradu škody, který konstatuje protiprávnost aktu nebo nečinnosti ze strany orgánů Společenství. Jak uvedl generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, jakékoli konstatování protiprávnosti ze strany soudu Společenství, i když k němu dojde v rámci řízení o žalobě na náhradu škody, zakládá překážku věci rozsouzené, a zavazuje tedy dotyčný orgán k přijetí opatření, která jsou nezbytná k nápravě zjištěné protiprávnosti.

125

Pokud jde o rozlišování, které se navrhovatelky snaží činit mezi „přímým účinkem“ pravidel WTO ukládajících povinnosti hmotněprávního charakteru a „přímým účinkem“ rozhodnutí OŘS tím, že tvrdí, že by mělo být jednotlivcům umožněno dovolat se u soudu Společenství přezkumu legality jednání orgánů Společenství z hlediska rozhodnutí OŘS jako takového, pokud k takovému přezkumu nemůže dojít z hlediska ustanovení WTO, jejichž nedodržení bylo konstatováno uvedeným rozhodnutím, je třeba upřesnit následující.

126

I když se Soudní dvůr ještě nevyjádřil výslovně k takovému rozlišování, vyplývá nicméně nezbytně z jeho výše uvedené judikatury, že k němu není žádný důvod.

127

Tím, že rozhodl, že pravidel WTO, jejichž porušení bylo konstatováno rozhodnutím OŘS, bez ohledu na uplynutí lhůty stanovené k provedení tohoto rozhodnutí, se nelze dovolávat u soudu Společenství za účelem toho, aby tento soud provedl přezkum legality jednání orgánů Společenství z hlediska uvedených pravidel, vyloučil totiž Soudní dvůr nutně, aby mohl být takový přezkum proveden z hlediska samotného rozhodnutí OŘS.

128

Rozhodnutí OŘS, které se pouze vyjadřuje ke slučitelnosti jednání člena WTO se závazky, které tento člen přijal v tomto rámci, nelze v zásadě podstatně odlišovat od hmotněprávních pravidel, která takové závazky vyjadřují a ve vztahu k nimž se takový přezkum provádí, přinejmenším pokud se jedná o určení, zda se lze nedodržení uvedených pravidel nebo rozhodnutí dovolávat, či nikoli u soudu Společenství za účelem přezkumu legality jednání orgánů Společenství.

129

Stejně tak jako hmotněprávní pravidla, která obsahují dohody WTO, ani doporučení nebo rozhodnutí OŘS konstatující nedodržení uvedených hmotněprávních pravidel nejsou – bez ohledu na konkrétní právní dosah, který je s takovým doporučením nebo rozhodnutím spojen – takové povahy, aby založily pro jednotlivce právo dovolávat se jich před soudem Společenství pro účely provedení přezkumu legality jednání orgánů Společenství.

130

Jak vyplývá z bodů 113 až 124 tohoto rozsudku, jednak totiž úvahy spojené s povahou dohod WTO, jakož i s reciprocitou a flexibilitou, které jsou pro ně charakteristické, platí nadále i po přijetí takového rozhodnutí nebo doporučení a po uplynutí přiměřené lhůty stanovené k jejich provedení. Orgány Společenství si zejména ponechávají prostor pro uvážení a jednání vůči svým obchodním partnerům za účelem přijetí opatření určených k provedení tohoto rozhodnutí nebo doporučení a takový prostor musí být zachován.

131

Dále pak je třeba zdůraznit, že, jak vyplývá z čl. 3 odst. 2 Ujednání, doporučení a rozhodnutí OŘS nemohou rozšířit nebo zmenšit práva a závazky předvídané uvedenými dohodami. Z toho zejména vyplývá, že rozhodnutí OŘS konstatující porušení takového závazku nemůže vést k tomu, aby byla smluvní strana dohod WTO nucena přiznat jednotlivcům právo, které na základě těchto dohod bez takového rozhodnutí nemají.

132

Přitom je třeba v tomto ohledu zejména připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl ohledně ustanovení GATT 1994, jejichž nedodržení v daném případě konstatoval OŘS, že uvedená ustanovení nejsou takového rázu, aby založila jednotlivcům práva, jichž by se mohli na základě práva Společenství dovolávat přímo před soudem (viz v tomto smyslu výše uvedené usnesení OGT Fruchthandelsgesellschaft, body 25 a 26).

133

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Soud právem rozhodl, že bez ohledu na uplynutí lhůty stanovené k provedení rozhodnutí OŘS nemůže soud Společenství za okolností projednávaného případu provést přezkum legality jednání orgánů Společenství z hlediska pravidel WTO.

134

První důvod kasačních opravných prostředků není tedy ani v jedné z jeho dvou částí opodstatněný, a je namístě jej zamítnout.

135

Druhým důvodem kasačních opravných prostředků FIAMM a Fedon tvrdí, že Soud tím, že při posouzení jejich návrhů formulovaných na základě objektivní odpovědnosti Společenství rozhodl, že jejich škoda nevykazuje neobvyklý charakter, provedl nelogické odůvodnění a porušil několik ustálených zásad zakotvených judikaturou.

136

Napadenými rozsudky Soud zejména porušil dvojí požadavek, podle kterého musí být škoda k tomu, aby mohla být kvalifikována jako obvyklá, jednak předvídatelná, a jednak být vlastní činnostem v dotčeném sektoru.

137

Podle společností FIAMM a Fedon totiž škoda způsobená celními sankcemi přijatými třetím státem v odvětví průmyslových akumulátorů nebo pouzder na brýle v důsledku sporu v odvětví banánů není vlastní prvním dvou citovaným odvětvím, o čemž svědčí zejména čl. 22 odst. 3 písm. a) Ujednání. Taková škoda je předvídatelná o to méně, že má novou sankční povahu a že je bezprecedentní v historii GATT a WTO stejně jako ve vztazích mezi Společenstvím a Spojenými státy americkými.

138

Odůvodnění Soudu, podle kterého není vzniklá škoda neobvyklá, jelikož čl. 22 odst. 3 Ujednání umožňuje přijetí odvetných opatření, je rozporné. Domnívat se, že škoda je obvyklá, protože je důsledkem aktu schváleného použitelným právem, totiž znamená popření možnosti, že by škoda způsobená legálním aktem mohla vést k odpovědnosti, což přesto připouštějí napadené rozsudky.

139

Rada se domnívá, že Soud právem rozhodl, že tvrzené škody spadají mezi obvyklá rizika, která musí vývozce za současného stavu světové organizace obchodu nést.

140

Zpochybňuje nicméně některé důvody napadených rozsudků a navrhuje Soudnímu dvoru, aby buď v těchto bodech některé důvody nahradil, nebo aby rozhodnutím o vzájemných kasačních opravných prostředcích, které v tomto ohledu podává, uvedené rozsudky částečně zrušil.

141

Na prvním místě, jelikož sotva polovina právních řádů členských států předvídá možnost – která je navíc velmi přísně upravena – získat náhradu škody plynoucí z určitých legálních aktů veřejného orgánu, napadá Rada tvrzení obsažené v bodech 160 rozsudku FIAMM a 153 rozsudku Fedon, podle kterého existuje obecná zásada společná členským státům, jež umožňuje uplatnění odpovědnosti Společenství při neexistenci protiprávního jednání jeho orgánů.

142

I za předpokladu, že by existence takové zásady mohla být prokázána, Soud se každopádně neprávem domníval, že se může použít v takovém případě, jako je projednávaný případ, jelikož zejména:

143

Zadruhé bylo v napadených rozsudcích neprávem rozhodnuto o existenci určité škody, jelikož totiž FIAMM a Fedon neprokázaly ani existenci, ani rozsah, ani přesnou částku takové škody.

144

Zatřetí, pokud jde o příčinnou souvislost, Soud pominul požadavek, podle něhož musí škoda dostatečně přímo vyplývat z jednání dotyčného orgánu. Mezi rozhodnutím OŘS ze dne 25. září 1997 a zavedením dotčené celní přirážky totiž neexistuje žádný automatický vztah, jelikož orgány Spojených států amerických rozhodly diskrečním způsobem o jejím zavedení, o dotčených výrobcích a výši cla, i když mohly zejména přijmout vyrovnání nabízené Společenstvím.

145

Také Komise se domnívá, že Soud napadenými rozsudky správně rozhodl o neexistenci neobvyklé škody. K tomu, aby byla škoda obvyklá, se zejména nepožaduje, aby riziko jejího vzniku bylo vlastní sektoru činnosti hospodářského subjektu. Zapojení se do mezinárodního obchodu je bez ohledu na dotyčný trh výrobků provázeno rizikem, že stát dovozu přijme z nejrozmanitějších důvodů rozhodnutí, které bude mít vliv na obchod.

146

I když tak Komise dospěla k závěru, že má být druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut, domnívá se nicméně, podobně jako Rada, že se Soud dopustil několika nesprávných právních posouzení, pokud jde odpovědnost Společenství při neexistenci protiprávního jednání jeho orgánů. Jelikož výrok napadených rozsudků je nicméně opodstatněný, navrhuje, aby Soudní dvůr provedl v tomto ohledu několik nahrazení odůvodnění.

147

Zaprvé, a pokud jde o tvrzení týkající se samotné existence zásady takové odpovědnosti, nemohl Soud podle Komise dospět k tak značné inovaci a spokojit se přitom s vágním odůvodněním, které obsahují body 159 rozsudku FIAMM a 152 rozsudku Fedon.

148

Tato zásada totiž nikdy nebyla uznána judikaturou, která systematicky tuto otázku ponechávala stranou a omezovala se na formulaci zcela hypotetického referenčního rámce, aniž by stanovila podmínky, oblasti a případy, ve kterých by mohla tato odpovědnost případně vzniknout.

149

Krom toho tím, že Soud v bodech 160 rozsudku FIAMM a 153 rozsudku Fedon uvedl podmínky takové odpovědnosti, implicitně, avšak nevyhnutelně rozhodl, že se uvedená zásada použije u druhu případů, jaký nastal v projednávané věci, aniž by nicméně ověřil, zda je takový závěr odůvodněn z hlediska zásad společných právním řádům členských států.

150

Soud zejména nezaměřil svůj přezkum na případ odpovědnosti veřejné moci plynoucí z legislativní činnosti a naopak co obecněji odkázal v bodech 159 rozsudku FIAMM a 152 rozsudku Fedon na možnost získat náhradu škody od původce škody při neexistenci jeho zavinění.

151

Přitom analýza 25 právních řádů členských států naznačuje, že na rozdíl od takových případů, jako je vyvlastnění z důvodu veřejného zájmu nebo náhrada ze strany státu škod způsobených jeho nebezpečnými činnostmi nebo z důvodu zvláštního vztahu, který jej spojuje s obětí, které nejsou v daném případě relevantní, jakákoli povinnost náhrady škody z důvodu legálního aktu státu, které je výrazem široké posuzovací pravomoci, například z důvodu solidarity nebo ekvity, je právním řádům velkého počtu členských států neznámá. Pokud takový druh odpovědnosti za výjimečných okolností v právních řádech některých dalších členských států existuje, je obecně omezen pouze na správní akty, s významnou výjimkou ve francouzském právu, které jediné připouští zcela jasně tento druh odpovědnosti za legislativní činnost, pokud je škoda neobvyklá, zvláštní, závažná a přímá, pokud zákonodárce nesleduje obecný zájem a pokud nevyloučil zásadu náhrady škody.

152

Krom toho zásada vlastní francouzskému právu nemůže být přenesena do právního řádu Společenství. Zatímco totiž tato zásada vychází z okolnosti, že ve Francii je vyloučen soudní přezkum ústavnosti zákonů ze strany Conseil d’État, předvídá právní řád Společenství přezkum legality aktů zákonodárce ve vztahu ke Smlouvě a základním zásadám, jakož i možnost uplatnění odpovědnosti Společenství v případě porušení těchto norem vyšší právní síly.

153

Zadruhé se Komise domnívá, že Soud svým rozhodnutím v napadených rozsudcích ohledně existence skutečné a určité škody zejména zkreslil její argumentaci, neověřil konkrétně skutečný a určitý charakter této škody a porušil zásady určující, kdo nese důkazní břemeno.

154

Zatřetí se Komise domnívá z podobných důvodů, jaké uvedla Rada, že se Soud zmýlil v právní kvalifikaci skutečností, když rozhodl, že podmínka příčinné souvislosti byla v projednávaném případě splněna.

155

Španělské království rovněž navrhuje, aby byl druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut. Skutečnost, že jsou uložena odvetná opatření v rámci WTO, a to i v jiných sektorech než těch, které jsou předmětem sporu, nemá, jak o tom svědčí praxe, v sobě nic nepředvídatelného ani výjimečného.

156

Vzájemným kasačním opravným prostředkem, který podalo ve věci C-120/06 P a ve svém vyjádření vedlejšího účastníka ve věci C-121/06 P, požaduje Španělské království mimo jiné zrušení napadených rozsudků v rozsahu, v němž Soud rozhodl, že právo Společenství obsahuje jako obecnou zásadu společnou členským státům systém odpovědnosti za legální jednání. Navíc tím, že přiznal této zásadě tak velký dosah, jak vyplývá z podmínek uvedených v bodech 160 rozsudku FIAMM a 153 rozsudku Fedon, Soud nezohlednil zjištění, ke kterému sám dospěl v bodech 159 rozsudku FIAMM a 152 rozsudku Fedon.

157

Připuštění možné existence odpovědnosti Společenství za opomenutí normotvorné činnosti, zatímco se poškozená osoba nemůže dovolávat žádného pravidla zavazujícího Společenství k tomu, aby jednalo, by mohlo navíc porušit zásadu reciprocity, kterou Soud zdůraznil k zamítnutí možnosti existence odpovědnosti za protiprávní jednání.

158

Ve svých připomínkách k vyjádření vedlejšího účastníka, které předložilo Španělské království, Fedon tvrdí, že se Soud právem domníval, že zásada odpovědnosti za legální jednání orgánů Společenství byla zakotvena a vymezena ustálenou judikaturou, jak Soudní dvůr připomněl ve svém výše uvedeném rozsudku Dorsch Consult v. Rada a Komise.

159

Článek 288 druhý pododstavec ES, jehož cílem je zaručit základní zásadu právního státu chránícího jednotlivce, a zejména jejich právo vlastnit majetek a právo na hospodářskou činnost, musí být vzhledem k liberální orientaci právního řádu Společenství vykládán tak, že podporuje nejliberálnější zásady charakterizující právní řády členských států. Krom toho musí být v Unii složené z 25 členských států toto ustanovení předmětem pružného výkladu, protože jinak se stane nepoužitelným. V daném případě není nicméně namístě brát v úvahu právní řády nových členských států, jelikož k rozšíření o tyto státy došlo až poté, co došlo ke skutkovým okolnostem rozhodným v projednávaném případě.

160

Výtka Španělského království, vycházející zejména ze skutečnosti, že vytýkané jednání spočívá v opomenutí, je podle společnosti Fedon nepřípustná, jelikož nebyla předložena v prvním stupni. Odpovědnost Společenství může každopádně vzniknout jak z důvodu opomenutí, tak i jednání orgánů.

161

Prvním důvodem svých jednotlivých vzájemných kasačních opravných prostředků navrhovala Rada zejména zrušení rozsudků FIAMM a Fedon a Španělské království zrušení rozsudku FIAMM z důvodů, že se Soud dopustil nesprávných právních posouzení, když zakotvil zásadu odpovědnosti Společenství při neexistenci protiprávního jednání přičitatelného jeho orgánům, nebo každopádně, když měl za to, že se taková zásada použije při existenci takového jednání, jaké je dotčené v projednávaném případě. Komise, aniž by předložila vzájemný kasační opravný prostředek, navrhuje Soudnímu dvoru, aby ponechal výrok napadených rozsudků, avšak aby z těchto stejných hledisek nahradil odůvodnění.

162

Jelikož takto formulované výtky zpochybňují samotnou existenci nebo použitelnost režimu odpovědnosti, který použily napadené rozsudky, je třeba je v daném případě posoudit přednostně.

163

Je totiž třeba uvést, že pokud by bylo takto dovolávané nesprávné právní posouzení prokázáno, nebylo by již třeba rozhodovat o druhém důvodu hlavních kasačních opravných prostředků, který se týká neobvyklého charakteru vzniklé škody, ani o dalších dvou důvodech vzájemných kasačních opravných prostředků, z nichž jeden se týká neexistence určitého charakteru škody a druhý neexistence příčinné souvislosti, z důvodu neexistence nebo nepoužitelnosti režimu, s kterým mají být spojeny tyto tři podmínky.

164

Úvodem je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury, která je připomenuta v bodě 106 tohoto rozsudku, vyplývá z čl. 288 druhého pododstavce ES, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství a uplatnění práva na náhradu způsobené škody závisí na splnění souhrnu podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům Společenství, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou.

165

Soudní dvůr rovněž opakovaně připomněl, že uvedenou odpovědnost nelze považovat za vzniklou, aniž by byly splněny všechny podmínky, kterým podléhá povinnost náhrady škody definovaná v čl. 288 druhém pododstavci ES (výše uvedený rozsudek Oleifici Mediterranei v. EHS, bod 17).

166

Soudní dvůr tak rozhodl, že pokud soud Společenství konstatuje, že žádný akt ani žádné domnělé opomenutí orgánu nevykazuje protiprávní charakter, takže první podmínka, které podléhá vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES není splněna, může zamítnout žalobu v plném rozsahu, aniž by musel přezkoumávat další podmínky této odpovědnosti, a to skutečnou existenci škody a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním orgánů a uplatňovanou škodou (viz zejména výše uvedený rozsudek KYDEP v. Rada a Komise, body 80 a 81).

167

Judikatura Soudního dvora, která zakotvuje na základě čl. 288 druhého pododstavce ES existenci režimu mimosmluvní odpovědnosti Společenství z důvodu protiprávního jednání jeho orgánů a podmínky použití tohoto režimu, je tak pevně ustálená. Naopak tak tomu není, pokud jde o režim mimosmluvní odpovědnosti Společenství v případě neexistence takového protiprávního jednání.

168

Na rozdíl od toho, co uvedl Soud v napadených rozsudcích, nelze předně vyvodit z judikatury, která předchází těmto rozsudkům, že Soudní dvůr zakotvil zásadu existence takového režimu.

169

Jak Soudní dvůr zejména připomněl v bodu 18 výše uvedeného rozsudku Dorsch Consult v. Rada a Komise, na který odkazuje Soud v bodech 160 rozsudku FIAMM a 153 rozsudku Fedon, Soudní dvůr se zcela naopak až doposud omezil, podle ustálené judikatury, na upřesnění některých podmínek, za kterých by mohla taková odpovědnost vzniknout, v případě, že by zásada odpovědnosti Společenství za legální akt byla v právu Společenství uznána (viz obdobně rovněž rozsudek ze dne 6. prosince 1984 Biovilac v. EHS, 59/83, Recueil, s. 4057, bod 28). Pouze za tohoto předpokladu připomněl Soudní dvůr v tomto ohledu v bodu 19 výše uvedeného rozsudku Dorsch Consult v. Rada a Komise, že kdyby taková odpovědnost byla v zásadě uznána, vyžadovala by přinejmenším splnění tří kumulativních podmínek, kterými jsou skutečná existence škody, existence příčinné souvislosti mezi škodou a dotyčným jednáním, jakož i neobvyklý a zvláštní charakter škody.

170

Dále, pokud jde o režim odpovědnosti uznaný v právu Společenství, Soudní dvůr připomněl, že obecné zásady, které jsou společné právním řádům členských států, uvádí druhý pododstavec článku 288 ES jako základ mimosmluvní odpovědnosti Společenství za škodu způsobenou jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkcí, a dospěl k závěru, že zásada mimosmluvní odpovědnosti Společenství takto výslovně stanovená v uvedeném článku 288 je pouze výrazem obecné zásady uznávané právními řády členských států, podle níž protiprávním konáním nebo opomenutím vzniká povinnost nahradit způsobenou škodu (výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, body 28 a 29).

171

Pokud jde konkrétněji o odpovědnost za legislativní činnost, Soudní dvůr krom toho velmi brzy uvedl, že ačkoli zásady, které v právních systémech členských států upravují odpovědnost veřejné moci za škody způsobené jednotlivcům normativními akty, se v jednotlivých členských státech výrazně liší, je nicméně možné konstatovat, že normativní akty, které jsou výsledkem hospodářskopolitických rozhodnutí, zakládají pouze výjimečně a za zvláštních okolností odpovědnost veřejné moci (výše uvedený rozsudek Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe a další v. Rada a Komise, bod 5).

172

Soudní dvůr také zejména rozhodl, že odpovědnost Společenství za normativní akt, který zahrnuje hospodářskopolitická rozhodnutí, může vzniknout podle ustanovení čl. 288 druhého pododstavce ES pouze tehdy, pokud dojde k dostatečně závažnému porušení normy vyšší právní síly chránící jednotlivce (viz zejména rozsudek ze dne 13. června 1972, Compagnie d’approvisionnement, de transport et de crédit et Grands Moulins de Paris v. Komise, 9/71 a 11/71, Recueil, s. 391, bod 13; Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe a další v. Rada a Komise, bod 4; rozsudek ze dne 8. prosince 1987, Les Grands Moulins de Paris v. EHS, 50/86, Recueil, s. 4833, bod 8, a ze dne 6. června 1990, AERPO a další v. Komise, C-119/88, Recueil, s. I-2189, bod 18).

173

Soudní dvůr ještě v tomto smyslu upřesnil, že právní norma, jejíž porušení tak musí být konstatováno, musí přiznávat práva jednotlivcům (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C-352/98 P, Recueil, s. I-5291, body 41 a 42, jakož i ze dne 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise, C-282/05 P, Sb. rozh. s. I-2941, bod 47).

174

Soudní dvůr krom toho uvedl, že restriktivní pojetí odpovědnosti Společenství za výkon jeho normativních činností lze vysvětlit jednak tím, že i když je legalita aktů předmětem soudního přezkumu, výkon legislativních funkcí nesmí být narušen možností podávání žalob na náhradu škody, kdykoli obecný zájem Společenství vyžaduje přijetí normativních opatření, která mohou zasáhnout do zájmů jednotlivců, a jednak tím, že v normativním kontextu vyznačujícím se existencí široké posuzovací pravomoci, která je nezbytná k provedení politiky Společenství, může být odpovědnost Společenství založena pouze tehdy, pokud dotčený orgán zjevně a závažným způsobem překročil meze výkonu svých pravomocí (viz zejména výše uvedený rozsudek Brasserie du pêcheur a Factortame, bod 45).

175

Konečně je v tomto ohledu nutno konstatovat, že ačkoli srovnávací analýza právních řádů členských států umožnila Soudnímu dvoru dospět velmi brzy ke konstatování připomenutému v bodu 170 tohoto rozsudku, pokud jde o podobnost těchto právních řádů v zakotvení zásady odpovědnosti za protiprávní jednání nebo opomenutí orgánu, včetně jednání nebo opomenutí normativního charakteru, není tomu stejně, pokud jde o případnou existenci zásady odpovědnosti za legální jednání nebo opomenutí veřejného orgánu, zejména pokud jsou normativního charakteru.

176

Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je namístě dospět k závěru, že za současného stavu práva Společenství neexistuje režim odpovědnosti, který umožňuje založit odpovědnost Společenství za jednání, které spadá do jeho normativní pravomoci, v situaci, kdy se případného nesouladu takového jednání s dohodami WTO nelze dovolávat u soudu Společenství.

177

Přitom je třeba připomenout, že v daném případě spadá jednání, o kterém navrhovatelky tvrdí, že jim způsobilo škodu, do rámce provádění společné organizace trhu a zjevně zapadá do oblasti normativní činnosti zákonodárce Společenství.

178

V tomto ohledu není relevantní, zda se uvedené jednání musí posuzovat jako pozitivní jednání, tedy přijetí nařízení 637/98 a 2362/98 v návaznosti na rozhodnutí OŘS ze dne 25. září 1997, nebo jako opomenutí, tedy to, že nebyly přijaty akty, které by zajistily řádné provedení tohoto rozhodnutí. Nečinnost orgánů Společenství může rovněž spadat do legislativních funkcí Společenství, zejména v rámci sporů o určení odpovědnosti (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Les Grands Moulins de Paris v. EHS, bod 9).

179

Z výše uvedeného vyplývá, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když v napadených rozsudcích stanovil, že existuje režim mimosmluvní odpovědnosti Společenství za legální výkon jeho činností spadajících do legislativní oblasti.

180

V tomto ohledu je však třeba ještě dvou upřesnění.

181

Zaprvé je třeba uvést, že konstatováním obsaženým v bodu 179 tohoto rozsudku není dotčena široká posuzovací pravomoc, kterou případně disponuje zákonodárce Společenství pro účely posouzení, zda při přijetí daného normativního aktu odůvodňuje zohlednění některých škodlivých účinků, které vyplynou z tohoto přijetí, aby byly stanoveny určité formy odškodnění (viz v tomto smyslu v oblasti zemědělské politiky rozsudek ze dne 10. července 2003, Booker Aquaculture a Hydro Seafood, C-20/00 a C-64/00, Recueil, s. I-7411, bod 85).

182

Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje.

183

Pokud jde konkrétněji o vlastnické právo a svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, Soudní dvůr již dlouhou dobu uznává jejich charakter obecných zásad práva Společenství, přičemž nicméně zdůrazňuje, že se neprojevují jako absolutní výsady, ale musí k nim být přihlédnuto ve vztahu k jejich funkci ve společnosti. Soudní dvůr tak rozhodl, že i když jak vlastnické právo, tak svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, mohou být omezeny, zejména v rámci společné organizace trhu, je tomu tak za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným Společenstvím a nepředstavují, vzhledem k sledovanému cíli, nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla dotčena samotná podstata takto zaručených práv (viz zejména rozsudek ze dne 11. července 1989, Schräder HS Kraftfutter, 265/87, Recueil, s. 2237, bod 15; výše uvedený rozsudek Německo v. Rada, bod 78, a rozsudek ze dne 30. června 2005, Alessandrini a další v. Komise, C-295/03 P, Sb. rozh. s. I-5673, bod 86).

184

Z toho vyplývá, že normativní akt Společenství, jehož použití vede k omezením vlastnického práva a svobodného výkonu podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, která nepřiměřeně a neúnosně zasahují do samotné podstaty uvedených práv, případně právě proto, že nebyla stanovena náhrada škody způsobilá zabránit uvedenému zásahu nebo jej napravit, může založit mimosmluvní odpovědnost Společenství.

185

Vzhledem k charakteristikám projednávaných věcí je třeba rovněž připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že hospodářský subjekt si nemůže nárokovat vlastnické právo na podíl na trhu, který ovládal v daném okamžiku, neboť takový podíl na trhu představuje pouze přechodnou ekonomickou pozici vystavenou rizikům změny okolností (viz v tomto smyslu zejména výše uvedené rozsudky Německo v. Rada, bod 79, a Alessandrini a další v. Komise, bod 88). Soudní dvůr rovněž upřesnil, že záruky plynoucí z vlastnického práva nebo z obecné zásady zaručující svobodný výkon profesní činnosti nelze rozšířit na ochranu pouhých zájmů nebo šancí obchodního charakteru, jejichž nejistý charakter je vlastní samotné podstatě ekonomické činnosti (rozsudek ze dne 14. května 1974, Nold v. Komise, 4/73, Recueil, s. 491, bod 14).

186

Hospodářský subjekt, jehož činnost spočívá zejména ve vývozu na trhy třetích států, si tak musí být zejména vědom skutečnosti, že obchodní postavení, které má v daném okamžiku, může být ovlivněno a změněno rozmanitými okolnostmi, a že mezi nimi figuruje možnost, výslovně stanovená a upravená v článku 22 Ujednání, že takový třetí stát přijme opatření týkající se suspenze koncesí v reakci na pozici přijatou jeho obchodními partnery v rámci WTO a svobodně si za tím účelem zvolí, jak vyplývá z čl. 22 odst. 3 písm. a) a f) Ujednání, výrobky, na které se budou uvedená opatření vztahovat.

187

Ačkoli je z bodů 176 a 179 tohoto rozsudku zjevné, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, je namístě připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že i když odůvodnění rozsudku Soudu vykazuje porušení práva Společenství, ale jeho výrok se jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, musí být opravný prostředek zamítnut (viz zejména rozsudek ze dne 15. prosince 1994, Finsider v. Komise, C-320/92 P, Recueil, s. I-5697, bod 37; ze dne 16. prosince 1999, Hospodářský a sociální výbor Evropských společenství v. E, C-150/98 P, Recueil, s. I-8877, bod 17, a ze dne 13. července 2000, Salzgitter v. Komise, C-210/98 P, Recueil, s. I-5843, bod 58).

188

Tak je tomu v projednávaném případě. Soudní dvůr totiž konstatoval, že právo Společenství za svého současného stavu nestanoví režim umožňující uplatnit odpovědnost Společenství za jeho normativní činnost v situaci, ve které se nelze případné neslučitelnosti takové činnosti s dohodami WTO dovolávat u soudu Společenství. Přitom návrhy na náhradu škody podané navrhovatelkami směřovaly zejména k uplatnění odpovědnosti Společenství z důvodu takového jednání. Za těchto podmínek musel Soud tyto návrhy zamítnout, ať by byly argumenty uplatňované navrhovatelkami na jejich podporu jakékoliv (viz obdobně výše uvedený rozsudek Salzgitter v. Komise, bod 59). Soud by tak byl musel návrhy navrhovatelek z tohoto důvodu zamítnout, i kdyby se byl nedopustil nesprávného právního posouzení, v jehož důsledku zamítl tyto návrhy z jiných důvodů (viz obdobně výše uvedené rozsudky Finsider v. Komise, bod 38, a Hospodářský a sociální výbor Evropských společenství v. E, bod 18).

189

Z toho vyplývá, že ačkoli je opodstatněný, první důvod uplatňovaný na podporu vzájemných kasačních opravných prostředků se neuplatní, a musí být tedy zamítnut (viz obdobně výše uvedený rozsudek Salzgitter v. Komise, bod 60).

190

Vzhledem ke konstatování uvedenému v bodu 176 tohoto rozsudku a úvahám obsaženým v bodu 163 tohoto rozsudku, není třeba posuzovat druhý důvod hlavních kasačních opravných prostředků, který se týká neobvyklého charakteru škody údajně vzniklé navrhovatelkám, ani druhý a třetí důvod vzájemných kasačních opravných prostředků, z nichž jeden se týká neexistence určitého charakteru uvedené škody a druhý neexistence příčinné souvislosti mezi touto škodou a jednáním orgánů Společenství.

191

Podpůrně požadují FIAMM a Fedon přiznání spravedlivého odškodnění za nepřiměřenou délku trvání řízení v prvním stupni.

192

FIAMM se odvolává na rozsudek ze dne 17. prosince 1998 Baustahlgewebe v. Komise (C-185/95 P, Recueil, s. I-8417, body 26 až 49), a uvádí v tomto ohledu zaprvé, že věc má pro ni značný finanční význam, zadruhé, že skutkové otázky jsou v projednávaném případě velmi jasné, zatřetí, že k prodloužení řízení nepřispělo chování žádné z účastnic řízení, a začtvrté, že se Soud nemusel zabývat výjimečnými okolnostmi.

193

Komise požaduje, aby návrhová žádání společností FIAMM a Fedon byla v této otázce prohlášena za nepřípustná.

194

Pokud jde o opravný prostředek podaný společností Fedon, vychází tato nepřípustnost především z čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora, jelikož Fedon nijak svůj návrh neodůvodnila.

195

Pokud jde o oba kasační opravné prostředky, jsou dále nepřípustné ratione materie. Jednak se kasační opravný prostředek nemůže týkat, jak vyplývá z článků 57 a 58 statutu Soudního dvora, nových skutečností, které nebyly předloženy v prvním stupni. Dále pak délka řízení před Soudem nemůže být kvalifikována jako vada řízení, pokud neměla vliv na vyřešení sporu.

196

Konečně, uvedená nepřípustnost je rovněž odůvodněna z důvodu ratione personae, jelikož Společenství je zastupováno v tomto řízení Radou a Komisí, a nikoli Soudním dvorem, jehož nedílnou součástí je Soud, kterému je v projednávaném případě přičítán vznik dovolávané odpovědnosti.

197

Krom toho náhrada škody založená na ekvitě, podobně jako náhrada škody přiznaná ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, není v projednávaném případě myslitelná, jelikož FIAMM a Fedon nejsou povinny odvést do rozpočtu Společenství částku, která by mohla být snížena.

198

Konečně délka řízení před Soudem je každopádně vysvětlena složitostí věcí, procesními riziky souvisejícími se spojením několika věcí, které byly podány v pěti jednacích jazycích a které zahrnovaly tři orgány, jakož i vedlejšího účastníka řízení, přidělením těchto věcí rozšířenému soudnímu kolegiu, jakož i okolností, že ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Van Parys, v níž vyvstaly obdobné otázky, probíhalo řízení před Soudním dvorem.

199

Podle Španělského království jsou návrhy společností FIAMM a Fedon nepřípustné, jelikož nebyly uplatněny v prvním stupni, a nemohly být proto posouzeny v napadených rozsudcích.

200

Požadavkům navrhovatelek směřujícím k získání spravedlivého odškodnění z důvodu, že byla překročena přiměřená délka řízení před Soudem, nelze v projednávaném případě vyhovět.

201

Pokud jde o návrh společnosti Fedon, postačí konstatovat, že tento návrh, který je obsažen v petitu podání, není nicméně nijak zmíněn v jeho obsahu.

202

Přitom podle čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu musí kasační opravný prostředek obsahovat dovolávané právní důvody a argumenty. Jelikož takové důvody a argumenty, které se liší od návrhových žádání kasačního opravného prostředku uvedených ve stejném čl. 112 odst. 1 písm. d), nebyly v projednávaném případě v podání Fedon vůbec obsaženy, vyplývá z toho, že návrh na spravedlivé odškodnění, který předložila a který postrádá jakékoli odůvodnění, musí být odmítnut jako zjevně nepřípustný.

203

Pokud jde o návrh společnosti FIAMM, je třeba připomenout, že při neexistenci žádného nepřímého důkazu, podle kterého měla délka trvání řízení vliv na vyřešení sporu, nemůže vést důvod vycházející z toho, že řízení před Soudem překročilo požadavky na dodržení přiměřené lhůty, obecně ke zrušení rozsudku vydaného Soudem (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, bod 49).

204

V projednávané věci ostatně FIAMM netvrdila, že údajně nepřiměřená délka trvání řízení měla vliv na vyřešení sporu, ani nepožadovala, aby byl rozsudek FIAMM z tohoto důvodu zrušen.

205

Přitom, jak vyplývá z čl. 113 odst. 1 jednacího řádu, musí návrhové žádání v kasačním opravném prostředku směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Soudu prvního stupně a případně k úplnému nebo částečnému vyhovění návrhovému žádání, které bylo vzneseno v prvním stupni.

206

V tomto ohledu je třeba uvést, že ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, na který se odvolává FIAMM, směřoval kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu, který uložil navrhovatelce v rámci pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou za tímto účelem disponuje, pokutu za porušení pravidel hospodářské soutěže, přičemž pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci může využít i samotný Soudní dvůr, když takový rozsudek Soudu zruší a rozhodne o žalobě.

207

V bodě 33 uvedeného rozsudku Soudní dvůr v tomto ohledu připomněl právo navrhovatelky na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě a zejména právo na to, aby bylo rozhodnuto o opodstatněnosti obvinění z porušení práva hospodářské soutěže, které proti ní uvedla Komise, a pokut, které jí byly v tomto ohledu uloženy.

208

Soudní dvůr konstatoval, že taková lhůta byla v projednávaném případě Soudem překročena, a rozhodl, z důvodů hospodárnosti řízení a za účelem zajištění okamžitého a účinného prostředku ochrany proti takovému nedostatku řízení, že zrušení a náprava rozsudku Soudu, které se omezí pouze na otázku stanovení částky pokuty, umožňují v projednávaném případě poskytnutí požadovaného spravedlivého odškodnění (výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, body 47, 48 a 141).

209

Naopak tento kasační opravný prostředek je namířen proti rozsudku Soudu zamítajícímu žalobu na náhradu škody založenou na čl. 288 druhém pododstavci ES.

210

Z toho plyne, že zrušení takového rozsudku nemůže vést k poskytnutí spravedlivého odškodnění z důvodu nepřiměřené délky trvání řízení před Soudem prostřednictvím změny napadeného rozsudku, jelikož v takovém řízení není Soud, jakož ani Soudní dvůr u kasačního opravného prostředku, povolán uložit navrhovatelkám zaplacení částky, od níž by mohlo být spravedlivé odškodnění případně odečteno.

211

Za těchto podmínek musí být návrh společnosti FIAMM, který směřuje k poskytnutí spravedlivého odškodnění z důvodu údajně nepřiměřené délky trvání řízení před Soudem, rovněž odmítnut jako nepřípustný.

212

Krom toho je třeba upřesnit, že i když délka trvání řízení u Soudu byla v projednávaném případě skutečně značná, musí se přiměřený charakter lhůty posuzovat v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, a zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i chování žalobce a příslušných orgánů (viz zejména výše uvedený rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, bod 29, a rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P až C-252/99 P a C-254/99 P, Recueil, s. I-8375, bod 210).

213

Pokud jde o jednání příslušného orgánu a o míru složitosti věci, je třeba konstatovat, že značná délka trvání řízení u Soudu může být v projednávaném případě vysvětlena do značné míry kombinací objektivních okolností souvisejících s počtem paralelních věcí, které byly po sobě předloženy Soudu, jakož i s významem právních otázek, které jimi byly vzneseny.

214

Tyto okolnosti totiž umožňují vysvětlit, že se náhle vyskytla řada procesních rizik, která přispěla rozhodujícím způsobem ke zpoždění vyřešení dotyčných sporů a která nemohou být v projednávaném případě považována za neobvyklá, jako je spojení, vzhledem k jejich propojenosti, šesti věcí předložených ve více jednacích jazycích nebo i jejich přidělení, nejprve rozšířenému kolegiu, poté novému soudci zpravodajovi po odchodu soudce zpravodaje, který byl původně určen, a konečně velkému senátu Soudu, přičemž toto poslední přidělení bylo spojeno se znovuotevřením ústní části řízení.

215

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Článek 69 odst. 4 první pododstavec stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady.

216

Vzhledem k tomu, že Rada i Komise požadovaly náhradu nákladů řízení a navrhovatelky, FIAMM a Fedon, ve věci neměly úspěch, je důvodné jim uložit náhradu nákladů řízení.

217

Španělské království ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: