ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

11. února 2003(*)

„Úmluva k provedení Schengenské dohody – Zásada zákazu dvojího řízení v téže věci (ne bis in idem) – Působnost – Pravomocná rozhodnutí, jimiž státní zastupitelství zastavuje trestní stíhání bez zásahu soudu poté, co obviněný vyhoví určitým podmínkám“

Ve spojených věcech C‑187/01 a C‑385/01,

jejichž předmětem jsou žádosti zaslané Soudnímu dvoru na základě článku 35 Smlouvy o EU ze strany jednak Oberlandsgericht Köln (Německo), a jednak Rechtbank van eerste aanleg te Veurne (Belgie), směřující k získání, v trestních řízeních probíhajících před těmito soudy proti
      

Hüseyinovi Gözütokovi (C‑187/01)

a

Klausi Brüggemu (C‑385/01),

rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Uř. věst. 2000, L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9), podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu (Lucembursko),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen (zpravodaj) a C. W. A. Timmermans, předsedové senátů, C. Gulmann, A. La Pergola, P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: D. Ruiz Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za H. Gözütoka N. Hackem, Rechtsanwalt (C‑187/01),

–        za německou vládu W. D. Plessingem, jako zmocněncem (C‑187/01 a C‑385/01),

–        za belgickou vládu A. Snoecx, jako zmocněnkyní (C‑385/01),

–        za francouzskou vládu R. Abrahamem a G. de Berguesem, jakož i C. Isidoro, jako zmocněnci (C‑187/01),

–        za nizozemskou vládu H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní (C‑187/01 a C‑385/01),

–        za Komisi Evropských společenství W. Bogensbergerem a C. Ladenburgerem (C‑187/01), jakož i W. Bogensbergerem a R. Troostersem (C‑385/01), jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření H. Gözütoka, zastoupeného N. Hackem, německé vlády, zastoupené A. Dittrichem, jako zmocněncem, belgické vlády, zastoupené A. Snoecx, jakož i J. Devadderem a W. Detavernierem, jako zmocněnci, francouzské vlády, zastoupené R. Abrahamem, italské vlády, zastoupené G. Aiellem, avvocato dello Stato, nizozemské vlády, zastoupené C. Wissels, jako zmocněnkyní, a Komise, zastoupené W. Bogensbergerem a R. Troostersem, na jednání konaném dne 9. července 2002,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 19. září 2002,

vydává tento

Rozsudek

1        Usneseními ze dne 30. března 2001 a ze dne 4. května 2001, došlými Soudnímu dvoru v tomto pořadí dne 30. dubna 2001 a dne 8. října 2001, položily Oberlandsgericht Köln (C‑187/01) a Rechtbank van eerste aanleg te Veurne (C‑385/01) na základě článku 35 Smlouvy o EU každý jednu předběžnou otázku týkající se výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. 2000 L 239, s. 19; Zvl. vyd. 19/02, s. 9, dále jen „ÚPSD“), podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu.

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci dvou trestních řízení vedených jednak v Německu proti H. Gözütokovi, a jednak v Belgii proti K. Brüggemu pro trestné činy spáchané prvně jmenovaným v Nizozemsku a posledně jmenovaným v Belgii, přestože řízení zahájené v jiném členském státě proti oběma obviněným pro tytéž skutky bylo již pravomocně skončeno poté, co obvinění zaplatili určitou peněžní částku stanovenou státním zástupcem v rámci řízení o zastavení trestního stíhání.

 Právní rámec

3        Podle článku 1 Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství Amsterodamskou smlouvou (dále jen „protokol“), je třináct členských států Evropské unie, včetně Belgického království, Spolkové republiky Německo a Nizozemského království, zmocněno mezi sebou navázat užší spolupráci v oblastech spadajících do působnosti schengenského acquis, jak je vymezeno v příloze k uvedenému protokolu.

4        Součástí takto vymezeného schengenského acquis je zejména dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsaná v Schengenu dne 14. června 1985 (Úř. věst. 2000 L 239, s. 13; Zvl. vyd. 19/02, s. 3, dále jen „Schengenská dohoda“), jakož i ÚPSD.

5        Schengenská dohoda a ÚPSD mají za cíl „dosáhnout zrušení kontrol pohybu osob na společných hranicích […]“ (druhý pododstavec preambule ÚPSD) s tím, že „vytváření stále užšího svazku národů členských států Evropských společenství se musí projevit v zavedení volného překračování vnitřních hranic pro všechny příslušníky členských států […]“ (první pododstavec preambule Schengenské dohody). V souladu s prvním pododstavcem preambule protokolu je cílem schengenského acquis „prohloubit evropskou integraci a zejména umožnit Evropské unii rychleji se vyvinout v prostor svobody, bezpečnosti a práva“. Podle čl. 2 prvního pododstavce čtvrté odrážky Smlouvy o EU je zachovávání a rozvíjení takového prostoru, ve kterém je zaručen volný pohyb osob, jedním z cílů Evropské unie.

6        Podle čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce protokolu je ode dne vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost schengenské acquis okamžitě použitelné pro třináct členských států uvedených v článku 1 uvedeného protokolu.

7        Na základě čl. 2 odst. 1 druhého pododstavce druhé věty protokolu přijala Rada dne 20. května 1999 rozhodnutí 1999/436/ES, které určuje právní základ všech ustanovení nebo rozhodnutí, jež tvoří schengenské acquis, v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení Evropského společenství a Smlouvy o Evropské unii (Úř. věst. L 176, s. 17; Zvl. vyd. 19/01, s. 152). Z článku 2 tohoto rozhodnutí ve spojení s jeho přílohou A plyne, že Rada určila články 34 a 31 Smlouvy o EU, které jsou součástí hlavy VI Smlouvy o Evropské unii, nazvané „Ustanovení o policejní a soudní spolupráci v trestních věcech“, jako právní základy článků 54 až 58 ÚPSD.

8        Články 54 až 58 ÚPSD tvoří kapitolu 3, nazvanou „Zákaz dvojího trestu“, hlavy III ÚPSD, nazvané „Policie a bezpečnost“. Stanoví zejména následující:

„Článek 54

Osoba, jejíž trestní stíhání jednou smluvní stranou skončilo pravomocným rozhodnutím, nesmí být pro tentýž skutek stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.

Článek 55

1.     Při ratifikaci, přijetí nebo schválení této úmluvy může smluvní strana prohlásit, že v jednom nebo několika následujících případech není vázána článkem 54:

a)     jestliže skutek, na který se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, byl spáchán zcela nebo částečně na jejím území; ve druhém případě však tato výjimka neplatí, pokud byl skutek spáchán částečně na území smluvní strany, která rozsudek vynesla;

b)     jestliže skutek, na který se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, představuje trestný čin proti bezpečnosti státu nebo jiným stejně důležitým zájmům této smluvní strany;

c)     jestliže skutek, na který se vztahuje rozsudek vynesený v zahraničí, byl spáchán veřejným činitelem této smluvní strany při porušení jeho povinností vyplývajících z jeho funkce.

2.     Smluvní strana, která vydá prohlášení týkající se výjimky podle odst. 1 písm. b), upřesní kategorie trestných činů, u kterých lze tuto výjimku použít.

3.     Smluvní strana může své prohlášení týkající se jedné či několika výjimek podle odstavce 1 kdykoli odvolat.

4.     Výjimky, které byly předmětem prohlášení podle odstavce 1, se nepoužijí, pokud dotyčná smluvní strana pro stejný skutek požádala druhou smluvní stranu o stíhání nebo vydala dotyčnou osobu.

[…]

Článek 58

Výše uvedená ustanovení neodporují použití širších vnitrostátních právních předpisů upravujících zásadu zákazu dvojího řízení v téže věci ve vztahu k soudním rozhodnutím vyneseným v zahraničí.“

 Věci v původních řízeních a předběžné otázky

 Věc C‑187/01

9        Hüseyin Gözütok je turecký státní příslušník, který má již několik let bydliště v Nizozemsku, kde ve městě Heerlen provozuje pod názvem „Coffee- and Teahouse Schorpioen“ podnik rychlého občerstvení.

10      Při dvou prohlídkách prostor provedených v tomto podniku dne 12. ledna 1996 a dne 11. února 1996 nizozemská policie na místě nalezla a zajistila nejprve 1 kg hašiše, 1,5 kg marihuany a 41 hašišových cigaret, a poté 56 g hašiše, 200 g marihuany a 10 hašišových cigaret.

11      Ze spisu vyplývá, že trestní stíhání zahájené v Nizozemsku proti H. Gözütokovi na základě věcí zajištěných dne 12. ledna 1996 a dne 11. února 1996 bylo zastaveno poté, co dotyčný přijal návrh učiněný státním zástupcem v rámci řízení o zastavení stíhání a zaplatil částky ve výši 3000 a 750 NLG, požadované v této souvislosti státním zástupcem.

12      Článek 74 odst. 1 Wetboek van Strafrecht (nizozemský trestní zákon) v tomto ohledu stanoví:

„Do doby, než je zahájeno hlavní líčení, může státní zástupce stanovit jednu nebo více podmínek pro zastavení trestního stíhání, jde-li o přečin, s výjimkou přečinů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody převyšující 6 let, nebo jde-li o přestupek. V trestním stíhání nelze pokračovat, pokud podezřelý splnil tyto podmínky.“

13      Jednou z těchto podmínek může být zaplacení peněžní částky, jejíž výše se pohybuje od 5 NLG do horní hranice pokuty, která může být uložena za předmětný skutek, státu.

14      Pozornost německých orgánů přivedla k osobě H. Gözütoka jedna německá banka, jež jim dne 31. ledna 1996 oznámila značné pohyby na jeho bankovním účtu.

15      Německá policie si vyžádala informace o aktivitách H. Gözütoka od nizozemských orgánů a poté dne 15. března 1996 přikročila k jeho zadržení v Německu. Dne 1. července 1996 Staatsanwaltschaft Aachen (státní zastupitelství v Cáchách) (Německo) obvinilo H. Gözütoka z toho, že se v Nizozemsku nejméně ve dvou případech v období mezi 12. lednem a 11. únorem 1996 dopustil obchodování s omamnými nebo psychotropními látkami, z toho jednou v množství větším než zanedbatelném.

16      Dne 13. ledna 1997 odsoudil Amtsgericht Aachen (Německo) H. Gözütoka k podmíněnému trestu odnětí svobody v úhrnné délce jednoho roku a pěti měsíců se zkušební dobou.

17      Poté, co H. Gözütok a státní zástupce podali proti tomuto rozsudku odvolání, Landgericht Aachen (Německo) usnesením ze dne 27. srpna 1997 trestní řízení vedené proti H. Gözütokovi zastavil zejména z důvodu, že v souladu s článkem 54 ÚPSD byly německé trestní orgány vázány pravomocným rozhodnutím nizozemských orgánů o zastavení trestního stíhání. Podle uvedeného soudu trestní stíhání skončilo narovnáním navrženým státním zástupcem („transactie“), což je institut nizozemského práva, jenž lze podřadit pod pojem „pravomocné odsouzení“ („rechtskräftige Verurteilung“) ve smyslu německé verze článku 54 ÚPSD, a to i přesto, že k takovému narovnání dochází bez účasti soudce, a nikoliv rozsudkem.

18      Státní zástupce podal proti tomuto usnesení Landgericht Aachen opravný prostředek k Oberlandsgericht Köln, který shledal, že řešení sporu vyžaduje výklad článku 54 ÚPSD, a rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má článek 54 ÚPSD za následek nepřípustnost trestního stíhání ve Spolkové republice Německo, jestliže podle nizozemského práva bylo trestní stíhání pro stejný skutek v Nizozemském království zastaveno? Je tomu rovněž tak zvláště v případě, kdy rozhodnutím státního zástupce bylo trestní stíhání při splnění určitých podmínek zastaveno (‚transactie‘ podle nizozemského práva), což vylučuje trestní stíhání před nizozemskými soudy, zatímco právní řád jiných smluvních stran stanoví, že takové rozhodnutí vyžaduje schválení soudcem?“

 Věc C‑385/01

19      Klaus Brügge, německý státní příslušník s bydlištěm v Rheinbach (Německo), je trestně stíhán belgickým státním zastupitelstvím pro úmyslné ublížení na zdraví s následkem nemoci nebo pracovní neschopnosti podle článku 392, čl. 398 odst. 1 a čl. 399 odst. 1 belgického trestního zákona, spáchané dne 9. října 1997 v Oostduinkerke (Belgie) proti pí Leliaert.

20      Paní Leliaert v adhezním řízení před Rechtbank van eerste aanleg te Veurne, jednajícím v řízení o přečinech, ke kterému byl K. Brügge předvolán, uplatnila proti posledně jmenovanému nárok na náhradu za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 20 000 BEF, s úroky ode dne 9. října 1997.

21      Staatsanwaltschaft Bonn (státní zastupitelství v Bonnu) (Německo) v rámci přípravného řízení zahájeného proti K. Brüggemu ve věci skutků, pro které byl postaven před Rechtbank van eerste aanleg te Veurne, jmenovanému dopisem ze dne 22. července 1998 navrhlo mimosoudní narovnání proti zaplacení částky 1000 DEM. Klaus Brügge navrženou částku dne 13. srpna 1998 zaplatil a státní zastupitelství zastavilo trestní stíhání.

22      Ze spisu vyplývá, že k tomuto mimosoudnímu narovnání došlo na základě § 153a, ve spojení s § 153 odst. 1 druhou větou Strafprozessordnung (německý trestní řád), podle nichž státní zastupitelství může za určitých podmínek trestní řízení bez schválení příslušného soudu ukončit, zejména poté, co obviněný zaplatil určitou peněžní částku ve prospěch veřejně prospěšného subjektu nebo státní pokladny.

23      Rechtbank van eerste aanleg te Veurne shledal, že řešení sporu, který projednává, závisí na výkladu článku 54 ÚPSD, a rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Umožňuje článek 54 [ÚPSD] belgickému státnímu zastupitelství postavit německého státního příslušníka před belgický trestní soud a dát jej tam odsoudit i poté, co již bylo tomuto německému státnímu příslušníkovi pro stejný skutek nabídnuto německým státním zastupitelstvím mimosoudní narovnání a co dotyčný částku, která mu byla takto navržena, již zaplatil?“

24      Soudní dvůr po slyšení generálního advokáta rozhodl z důvodu úzké souvislosti obou věcí o jejich spojení pro účely rozsudku v souladu s článkem 43 jednacího řádu Soudního dvora.

 K předběžným otázkám

25      Předkládající soudy se svými otázkami, jimiž je třeba se zabývat společně, v podstatě táží, zda se zásada zákazu dvojího řízení v téže věci, zakotvená v článku 54 ÚPSD, vztahuje rovněž na taková řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních.

26      Přímo z dikce článku 54 ÚPSD vyplývá, že v jednom členském státě nelze trestně stíhat osobu pro skutek, pro nějž již proti ní bylo vedeno trestní stíhání v jiném členském státě, které „skončilo pravomocným rozhodnutím“.

27      Takové řízení o zastavení trestního stíhání, jako je to, o něž jde ve věcech v původních řízeních, představuje přitom postup, jímž státní zastupitelství, jak je k tomu oprávněno příslušným vnitrostátním právním řádem, rozhoduje o ukončení trestního stíhání proti obviněnému poté, co obviněný splnil určité povinnosti, zejména zaplatil určitou peněžní částku stanovenou uvedeným státním zastupitelstvím.

28      Je tudíž třeba zaprvé konstatovat, že v rámci takovéhoto postupu je trestní stíhání ukončeno rozhodnutím vydaným orgánem povolaným k účasti na trestním soudnictví v dotyčném vnitrostátním právním řádu.

29      Zadruhé je důležité podotknout, že řízení tohoto druhu, jehož účinky, tak jak je předvídá příslušné vnitrostátní právo, podléhají podmínce, že obviněný se zaváže vykonat určité povinnosti uložené státním zastupitelstvím, je trestním postihem protiprávního jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu.

30      Za těchto okolností je nutné učinit závěr, že pokud na základě takových řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních, je trestní stíhání zastaveno pravomocným rozhodnutím, je dotyčného nutné považovat za osobu, jejíž trestní stíhání pro skutky, které jsou jí kladeny za vinu, „skončilo pravomocným rozhodnutím“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Kromě toho poté, co jsou povinnosti k tíži obviněného splněny, je nutné mít za to, že sankce, kterou řízení o zastavení trestního stíhání obnáší, již byla ve smyslu téhož ustanovení „vykonána“.

31      Skutečnost, že takovéto řízení probíhá bez zásahu soudu a že rozhodnutí, k němuž řízení vede, nemá formu rozsudku, nemůže tento výklad vyvrátit, jelikož takovéto procesní a formální náležitosti nemohou mít jakýkoliv dopad na účinky tohoto řízení, popsané v bodech 28 a 29 tohoto rozsudku, které je s ohledem na to, že článek 54 ÚPSD nestanoví výslovně jinak, nutno považovat za postačující k použitelnosti zásady zákazu dvojího řízení v téže věci stanovené v tomto ustanovení.

32      Mimo to je důležité konstatovat, že žádné ustanovení hlavy VI Smlouvy o Evropské unii, týkající se policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, jejíž články 34 a 31 byly určeny jako právní základy článků 54 až 58 ÚPSD, ani žádné ustanovení Schengenské dohody či ÚPSD samotné nepodrobují použití článku 54 ÚPSD podmínce harmonizace, či přinejmenším sblížení trestněprávních předpisů členských států, pokud jde o postupy pro skončení trestního stíhání.

33      Za těchto okolností zásada zákazu dvojího řízení v téže věci zakotvená v článku 54 ÚPSD, ať již je vztažena na řízení o zastavení trestního stíhání obnášející zásah soudu, či nikoliv, anebo na rozsudky, nutně předpokládá existenci vzájemné důvěry členských států v jejich příslušné soustavy trestního soudnictví a to, že každý z členských států přijímá použití trestního práva platného v ostatních členských státech, a to i tehdy, pokud by uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení.

34      Ze stejných důvodů přitom použití zásady zákazu dvojího řízení v téže věci, tak jak plyne z článku 54 ÚPSD, ze strany jednoho členského státu na řízení o zastavení trestního stíhání, k nimž došlo ve druhém členském státě bez zásahu soudu, nelze podrobit podmínce, že právní řád prvně uvedeného státu rovněž nevyžaduje takový soudní zásah.

35      Tento výklad článku 54 ÚPSD je tím nevyhnutelnější, že jako jediný upřednostňuje předmět a cíl tohoto ustanovení před procesními a čistě formálními hledisky, jež se ostatně podle každého jednotlivého dotyčného státu liší, a zaručuje řádné uplatnění uvedené zásady.

36      V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že Evropská unie, jak plyne z čl. 2 odst. 1 čtvrté odrážky Smlouvy o EU, si prostřednictvím Amsterodamské smlouvy vytýčila cíl zachovávat a rozvíjet se jako prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob.

37      Kromě toho, jak vyplývá z prvního odstavce preambule protokolu, provádění schengenského acquis, jehož je článek 54 ÚPSD součástí, v rámci Evropské unie směřuje k prohloubení evropské integrace, a zejména k umožnění Evropské unii rychleji se vyvinout v takovýto prostor svobody, bezpečnosti a práva, který má Unie za cíl zachovávat a rozvíjet.

38      Článek 54 ÚPSD, jenž má za cíl vyloučit, aby někdo na základě toho, že vykonává své právo volného pohybu, byl trestně stíhán za stejný skutek na území více členských států, však může užitečně přispět k úplnému naplnění tohoto cíle, pouze vztahuje-li se zároveň na rozhodnutí, kterými je trestní stíhání v členském státě pravomocně skončeno, byť by byla přijata bez zásahu soudu a neměla formu rozsudku.

39      Zadruhé, vnitrostátní právní řády upravující použití takových řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních, je omezují na určité okolnosti nebo vyhrazují pouze pro určité taxativně vymezené nebo vyjmenované trestné činy, které zpravidla nepatří mezi nejzávažnější trestné činy a lze za ně uložit trest nepřevyšující určitý stupeň přísnosti.

40      Za těchto okolností by omezení použití článku 54 ÚPSD pouze na rozhodnutí, jimiž se končí trestní stíhání, přijatá soudem nebo mající formu rozsudku vedlo k tomu, že by zásada zákazu dvojího řízení v téže věci stanovená v tomto ustanovení, a tudíž i svoboda pohybu, kterou má tato zásada usnadňovat, svědčila pouze obviněným, kteří spáchali trestné činy, pro něž vzhledem k jejich závažnosti nebo výši hrozícího trestu nepřipadá v úvahu způsob zjednodušeného řešení některých trestních věcí, který představují taková řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních.

41      Německá, belgická a francouzská vláda nicméně namítají, že nejenom dikce článku 54 ÚPSD, ale také struktura tohoto ustanovení, a zejména jeho vazby na články 55 a 58 této úmluvy, jakož i vůle smluvních stran této úmluvy a některých dalších mezinárodních instrumentů majících obdobný předmět brání tomu, aby byl uvedený článek 54 vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na řízení o zastavení trestního stíhání neobnášející zásah žádného soudu. Belgická vláda dodává, že pro účely provádění tohoto posledně uvedeného ustanovení může být rozhodnutí přijaté na základě takového procesního postupu jako ve věci Brügge postaveno na roveň pravomocnému rozsudku pouze tehdy, pokud byla předtím poskytnuta řádná ochrana právům poškozeného.

42      Pokud jde zaprvé o znění článku 54 ÚPSD, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 26 až 38 tohoto rozsudku, že s přihlédnutím k předmětu a účelu tohoto ustanovení použití výrazu „skončilo pravomocným rozhodnutím“ nebrání tomu, aby toto ustanovení bylo vykládáno v tom smyslu, že se může rovněž vztahovat na taková řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních, která neobnášejí zásah žádného soudu.

43      Zadruhé, články 55 a 58 ÚPSD zdaleka nevyžadují, aby se článek 54 ÚPSD vztahoval výlučně na rozsudky nebo řízení o zastavení trestního stíhání obnášející zásah soudu, ale jsou slučitelné s takovým výkladem tohoto ustanovení, jaký plyne z bodů 26 až 38 tohoto rozsudku.

44      Na jedné straně se totiž článek 55 ÚPSD, umožňující členským státům odchýlit se od uplatnění zásady zákazu dvojího řízení v téže věci v případě určitých taxativně uvedených skutků, na které se vztahují rozsudky vynesené v zahraničí, musí logicky vztahovat na tytéž úkony a procesní postupy, jako jsou ty, jejichž prostřednictvím může trestní stíhání určité osoby pro uvedené skutky „skonči[t] pravomocným rozhodnutím“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Tento závěr je tím spíše na místě vzhledem k tomu, že v článcích 54 a 55 ÚPSD je ve většině jazykových verzí použit pro označení těchto úkonů a procesních postupů stejný termín.

45      Na druhé straně použití článku 54 ÚPSD na taková řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních, nezbavuje článek 58 ÚPSD jeho užitečného účinku. Toto ustanovení podle svého znění totiž dovoluje členským státům použít vnitrostátní právní normy širší nejen nežli ustanovení článku 54 ÚPSD, ale i nežli jakékoli jiné ustanovení této úmluvy upravující použití zásady zákazu dvojího řízení v téže věci. Mimoto jim toto ustanovení nedovoluje jen vztáhnout tuto zásadu na soudní rozhodnutí nespadající do působnosti uvedeného článku 54, ale přiznává jim i obecněji právo použít vnitrostátní právní normy propůjčující této zásadě větší dosah nebo podrobující její použití méně omezujícím podmínkám, bez jakéhokoli vztahu k povaze dotčených zahraničních rozhodnutí.

46      Pokud jde, zatřetí, o vůli smluvních stran, tak jak údajně vyplývá z některých vnitrostátních parlamentních prací v procesu ratifikace ÚPSD či úmluvy mezi členskými státy Evropských společenství o použití zásady zákazu dvojího řízení v téže věci ze dne 25. května 1987, jež ve svém článku 1 obsahuje ustanovení v podstatě totožné s ustanovením článku 54 ÚPSD, postačí konstatovat, že tyto práce předcházejí začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie Amsterodamskou smlouvou.

47      Konečně, pokud jde o tvrzení belgické vlády, podle něhož použitím článku 54 ÚPSD na trestněprávní narovnání může dojít k porušení práv oběti trestného činu, je třeba konstatovat, že zásada zákazu dvojího řízení v téže věci, tak jak je vyjádřená v tomto ustanovení, má za následek pouze zamezení tomu, aby proti osobě, jejíž trestní stíhání v jednom členském státě skončilo pravomocným rozhodnutím, mohlo být vedeno nové trestní stíhání pro stejný skutek v jiném členském státě. Uvedená zásada nebrání oběti nebo jakékoli jiné osobě poškozené jednáním obviněného podat občanskoprávní žalobu na náhradu utrpěné škody nebo v takové žalobě pokračovat.

48      S ohledem na veškeré předchozí úvahy je na položené otázky třeba odpovědět, že zásada zákazu dvojího řízení v téže věci zakotvená v článku 54 ÚPSD se vztahuje rovněž na taková řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních, jimiž státní zastupitelství členského státu ukončí bez zásahu soudu trestní řízení vedené v tomto státě poté, co obviněný splnil určité povinnosti, zejména zaplatil určitou peněžní částku stanovenou státním zastupitelstvím.

 K nákladům řízení

49      Výdaje vzniklé německé, belgické, francouzské, italské a nizozemské vládě, jakož i Komisi, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původních řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporům probíhajícím před vnitrostátními soudy, jsou k rozhodnutí o nákladech řízení příslušné uvedené soudy.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl o otázkách, které mu předložily Oberlandsgericht Köln usnesením ze dne 30. března 2001 a Rechtbank van eerste aanleg te Veurne usnesením ze dne 4. května 2001, takto:

Zásada zákazu dvojího řízení v téže věci zakotvená v článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu, se vztahuje rovněž na taková řízení o zastavení trestního stíhání, jako jsou ta, o něž jde ve věcech v původních řízeních, jimiž státní zastupitelství členského státu ukončí bez zásahu soudu trestní řízení vedené v tomto státě poté, co obviněný splnil určité povinnosti, zejména zaplatil určitou peněžní částku stanovenou státním zastupitelstvím.

Rodríguez Iglesias Puissochet Wathelet

Schintgen Timmermans Gulmann

La Pergola Jann Skouris

Macken Colneric von Bahr

         Cunha Rodrigues

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. února 2003.

Vedoucí soudní kanceláře          Předseda

R. Grass          G. C. Rodríguez Iglesias

---

* Jednací jazyk: němčina a nizozemština.