Odstraňování a likvidace nepoužívaných pobřežních zařízení pro těžbu ropy a zemních plynů

KLÍČOVÉ BODY

• Debata o likvidaci nepoužívaných pobřežních zařízení pro těžbu ropy a zemních plynů byla znovu otevřena v roce 1995 v souvislosti s aférou ropné plošiny Brent Spar. Společnost Shell se svolením vlády Spojeného království rozhodla o potopení ropné plošiny na mořské dno severního Atlantiku.
• Rozhodnutí bylo silně kritizováno veřejností kvůli poškození mořského prostředí. Ministerská deklarace následující po konferenci o Severním moři, která se konala ve stejnou dobu, většinou hlasů přítomných ministrů – s výjimkou ministrů Spojeného království a Norska – vyzvala k úplnému zákazu likvidace takových zařízení v mořích.
• Po spotřebitelském bojkotu produktů Shell v několika zemích EU společnost konečně upustila od svého plánu a rozhodla se konstrukci plošiny rozebrat a recyklovat jako součást přístavní hráze v Norsku. Toto jednorázové řešení ovšem neposkytlo obecnou odpověď pro dalších 600 zařízení tohoto typu v evropských vodách, z nichž se většina nacházela ve vodách Británie nebo Norska.
• Likvidaci nepoužívaných zařízení se věnovala Úmluva OSPAR (OSPAR: Úmluva o zamezení znečišťování moří odpady shazovanými z plavidel a letadel podepsaná v Oslo 15. února 1972, následovaná Úmluvou o zamezení znečišťování moře z pozemních zdrojů podepsanou v Paříži 9, září 1992), která přijala související rozhodnutí v roce 1998.
• V listopadu 1996 Komise zadala studii o technických, environmentálních a ekonomických aspektech odstraňování a likvidace takových zařízení, která dospěla k těmto závěrům:
• Pokud jde o velká betonová zařízení:
  • poznatky o technických aspektech jejich likvidace jsou nedostačující,
  • z environmentálního hlediska není jejich kompletní likvidace nezbytná,
  • není možné odhadnout náklady na jejich likvidaci.
• Pokud jde o zbývající zařízení s ocelovými konstrukcemi:
  • kompletní likvidace je technicky proveditelná,
  • je ekonomicky ospravedlnitelná,
  • dá se provést při zajištění naprosté bezpečnosti,
  • rezidua toxických nebo nebezpečných látek je možné snížit,
  • ocel se dá na pevnině recyklovat.
• Náklady na odstranění a likvidaci nesou vlastníci těchto zařízení, tedy společnosti pro těžbu ropy a zemního plynu. Některé jejich náklady jsou odečitatelné z daní. Celkové náklady na odtažení plošin na pobřeží k recyklaci byly odhadnuty na 2 miliardy EUR v průběhu 25 let, nebo v průměrné výši 80 milionů EUR ročně. Dopad takového rozhodnutí na celkové výrobní náklady ropy a zemního plyny by obecně byly zanedbatelné.
• Nakládání s nepoužívanými pobřežními zařízeními pro těžbu ropy a zemních plynů se věnuje mnoho mezinárodních textů, například:
  • Ženevská úmluva o pevninské mělčině z roku 1958,
  • Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982,
  • Londýnská úmluva z roku 1972,
  • Pokyny a standardy Mezinárodní námořní organizace pro odstraňování pobřežních zařízení a konstrukcí na pevninské mělčině z roku 1989,
  • Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování z roku 1989,
  • Úmluva z Oslo (1972) a Pařížská úmluva (1992) (OSPAR),
  • Helsinská úmluva o ochraně mořského prostředí v oblasti Baltského moře z roku 1992,
  • Barcelonská úmluva na ochranu Středozemního moře před znečištěním z roku 1976.

Pro tuto oblast ovšem neexistuje žádný zvláštní společný právní rámec. Navíc se tyto úmluvy zabývají pouze minimálními standardy. Jednotlivé země mohou ukládat přísnější podmínky.

• Výhody přijetí jednotné mezinárodní legislativy v této oblasti jsou:
  • odstranění rizika konkurence v důsledku rozdílů ve vnitrostátních právních systémech,
  • omezení vypouštění znečišťujících látek z těchto zařízení,
  • snížení znečištění mořského prostředí,
  • větší bezpečnost plavby.