Věc C-325/05

Ismail Derin

v.

Landkreis Darmstadt-Dieburg

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Darmstadt)

„Přidružení EHS-Turecko – Článek 59 dodatkového protokolu – Články 6, 7 a 14 rozhodnutí rady přidružení č. 1/80 – Právo volného přístupu k zaměstnání na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky – S ním související právo pobytu – Turecký státní příslušník starší 21 let, který již není závislý na svých rodičích − Odsouzení v trestních řízeních − Podmínky ztráty nabytých práv − Slučitelnost s pravidlem, podle nějž Turecká republika nemůže být předmětem příznivějšího zacházení, než je zacházení uplatnitelné mezi členskými státy“

Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 11. ledna 2007          

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 18. července 2007          

Shrnutí rozsudku

Mezinárodní dohody – Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Rada přidružení zřízená dohodou o přidružení EHS-Turecko – Rozhodnutí č. 1/80 – Sloučení rodiny – Dítě tureckého pracovníka, které nabylo právo volného přístupu k zaměstnanecké činnosti

(Dodatkový protokol k dohodě o přidružení EHS-Turecko, článek 59; rozhodnutí Rady přidružení EHS-Turecko č. 1/80, čl. 7 první pododstavec a čl. 14 odst. 1)

Ze systému, jakož i z účelu rozhodnutí č. 1/80 o vývoji přidružení, které bylo přijato radou přidružení zřízenou dohodou o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, vyplývá, že turecký státní příslušník, který jako dítě získal povolení vstoupit na území členského státu v rámci sloučení rodiny a který nabyl právo volného přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky tohoto rozhodnutí, ztrácí v hostitelském členském státě právo pobytu, které souvisí s uvedeným právem volného přístupu, pouze ve dvou případech, a to

– v případě, že přítomnost uvedené migrující osoby na území hostitelského členského státu představuje kvůli jejímu osobnímu chování skutečné a vážné nebezpečí pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví ve smyslu čl. 14 odst. 1 téhož rozhodnutí, nebo

– jestliže opustí území dotyčného členského státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů,

i když je starší 21 let, již není na svých rodičích závislý, nýbrž v dotyčném členském státě vede nezávislý život a nebyl k dispozici na trhu práce po dobu několika let z důvodu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v takové délce trvání, který mu byl uložen.

Tento výklad není neslučitelný s požadavky článku 59 dodatkového protokolu k dohodě o přidružení, podle něhož Turecká republika nemůže být předmětem příznivějšího zacházení, než je zacházení uplatnitelné mezi členskými státy.

(viz body 54, 57, 75 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

18. července 2007(*)

„Přidružení EHS-Turecko – Článek 59 dodatkového protokolu – Články 6, 7 a 14 rozhodnutí rady přidružení č. 1/80 – Právo volného přístupu k zaměstnání na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky – S ním související právo pobytu – Turecký státní příslušník starší 21 let, který již není závislý na svých rodičích − Odsouzení v trestních řízeních − Podmínky ztráty nabytých práv − Slučitelnost s pravidlem, podle nějž Turecká republika nemůže být předmětem příznivějšího zacházení, než je zacházení uplatnitelné mezi členskými státy“

Ve věci C‑325/05,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutími Verwaltungsgericht Darmstadt (Německo) ze dne 17. srpna a 21. září 2005, došlými Soudnímu dvoru dne 26. srpna a 29. září 2005, v řízení

Ismail Derin

proti

Landkreis Darmstadt-Dieburg,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení P. Jann, předseda senátu, R. Schintgen (zpravodaj), A. Tizzano, M. Ilešič a E. Levits, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: H. von Holstein, náměstek vedoucího soudní kanceláře,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. listopadu 2006,

s ohledem na vyjádření předložená:

–       za německou vládu M. Lummou a C. Schulze-Bahr, jako zmocněnci,

–       za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrantem, avvocato dello Stato,

–       za vládu Spojeného království S. Nwaokolo, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s T. Wardem, barrister,

–       za Komisi Evropských společenství G. Rozetem a I. Kaufmann-Bühler, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. ledna 2007,

vydává tento

Rozsudek

1       Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 59 dodatkového protokolu podepsaného dne 23. listopadu 1970 v Bruselu a uzavřeného, schváleného a potvrzeného jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41, dále jen „dodatkový protokol“), jakož i článků 6, 7 a 14 rozhodnutí rady přidružení č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“). Rada přidružení byla zřízena Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsanou dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na straně druhé, která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10, dále jen „dohoda o přidružení“).

2       Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi I. Derinem, tureckým státním příslušníkem, a Landkreis Darmstadt-Dieburg ve věci řízení o vyhoštění z německého území.

 Právní rámec

 Přidružení EHS-Turecko

3       V souladu se svým čl. 2 odst. 1 má dohoda o přidružení za cíl podpořit trvající a vyvážené posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami, včetně vztahů v oblasti pracovních sil, zejména postupným zaváděním volného pohybu pracovníků (článek 12 této dohody), s cílem zlepšování životní úrovně tureckého lidu a usnadnění následného přistoupení Turecké republiky ke Společenství (čtvrtý bod odůvodnění preambule a článek 28 téže dohody).

4       Za tímto účelem dohoda o přidružení obsahuje přípravnou etapu umožňující Turecké republice posílit za podpory Společenství své hospodářství (článek 3 této dohody), přechodnou etapu, v průběhu které bude docházet k postupnému zavádění celní unie a ke sbližování hospodářských politik (článek 4 uvedené dohody), a konečnou etapu založenou na celní unii a implikující posílení koordinace hospodářských politik smluvních stran (článek 5 téže dohody).

5       Článek 6 dohody o přidružení zní následovně:

„Za účelem zajištění použití a postupného rozvoje režimu přidružení zřizují smluvní strany Radu přidružení, která jedná v mezích pravomocí, které jí jsou Dohodou svěřeny.“ (neoficiální překlad)

6       Článek 12 dohody o přidružení, který je uveden v hlavě II této dohody, věnované „Provádění přechodné etapy“, kapitole 3 nazvané „Jiná ustanovení hospodářského charakteru“, uvádí:

„Smluvní strany se dohodly, že se při vzájemném postupném zavedení volného pohybu pracovníků budou inspirovat články [39 ES], [40 ES] a [41 ES].“ (neoficiální překlad)

7       Podle čl. 22 odst. 1 dohody o přidružení:

„Za účelem realizace cílů stanovených dohodou a v případech v ní uvedených má Rada přidružení pravomoc vydávat rozhodnutí. Každá z obou stran je povinna přijmout opatření k provedení přijatých rozhodnutí. […]“ (neoficiální překlad)

8       Dodatkový protokol, který je podle svého článku 62 nedílnou součástí dohody o přidružení, ve svém článku 1 stanoví podmínky, pravidla a harmonogram realizace přechodné etapy uvedené v článku 4 uvedené dohody.

9       Dodatkový protokol obsahuje hlavu II, nazvanou „Pohyb osob a služeb“, jejíž kapitola I se týká „pracovníků“.

10     Článek 36 dodatkového protokolu, který je součástí uvedené kapitoly I, stanoví, že volný pohyb pracovníků mezi členskými státy Společenství a Tureckem bude zaváděn postupně v souladu se zásadami uvedenými v článku 12 dohody o přidružení v období mezi koncem dvanáctého a dvacátého druhého roku po vstupu zmíněné dohody v platnost a že rada přidružení bude rozhodovat o pravidlech za tímto účelem nezbytných.

11     Článek 59 dodatkového protokolu, který je uveden v hlavě IV tohoto protokolu, nazvané „Obecná a závěrečná ustanovení“, zní následovně:

„V oblastech upravených tímto protokolem nemůže být Turecko předmětem příznivějšího zacházení, než je zacházení, které si členské státy přiznávají mezi sebou na základě Smlouvy o založení Společenství.“ (neoficiální překlad)

12     Podle svého třetího bodu odůvodnění je cílem rozhodnutí č. 1/80 zlepšit režim pro pracovníky a jejich rodinné příslušníky v sociální oblasti ve srovnání s režimem stanoveným rozhodnutím č. 2/76, které rada přidružení přijala dne 20. prosince 1976.

13     Články 6, 7 a 14 rozhodnutí č. 1/80 jsou uvedeny v kapitole II tohoto rozhodnutí, věnované „Sociálním ustanovením“, oddílu 1 nazvaném „Otázky vztahující se k zaměstnání a k volnému pohybu pracovníků“.

14     Podle čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80:

„Aniž jsou dotčena ustanovení článku 7 o volném přístupu jeho rodinných příslušníků k zaměstnání, turecký pracovník působící na řádném trhu práce v členském státě:

–       má právo v tomto členském státě po jednom roce řádného zaměstnání na obnovení platnosti svého pracovního povolení u stejného zaměstnavatele, pokud je u něho pracovní místo k dispozici;

–       má právo v tomto členském státě po třech letech řádného zaměstnání a s výhradou přednosti, která bude poskytnuta pracovníkům z členských států Společenství, odpovědět na jinou nabídku ve stejné profesi u zaměstnavatele podle svého výběru, učiněnou za obvyklých podmínek a zaregistrovanou u pracovních úřadů tohoto členského státu;

–       je oprávněn v tomto členském státě po čtyřech letech řádného zaměstnání k volnému přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru.“ (neoficiální překlad)

15     Článek 7 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:

„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení se k němu připojit:

–       mají, s výhradou přednosti, která bude zajištěna pracovníkům z členských států Společenství, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně tří let;

–       jsou oprávněni k volnému přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně pěti let.

Děti tureckých pracovníků, které ukončily odborné vzdělání v hostitelském státě, mohou nezávisle na délce svého pobytu v tomto členském státě za podmínky, že jeden z rodičů legálně vykonával zaměstnání v dotčeném členském státě po dobu nejméně tří let, odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání ve zmíněném členském státě.“ (neoficiální překlad)

16     Článek 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:

„Ustanovení tohoto oddílu se použijí s výhradou omezení z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví.“ (neoficiální překlad)

 Jiná ustanovení práva Společenství

17     Článek 10 odst. 1 a 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992 (Úř. věst. L 245, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 69, dále jen „nařízení č. 1612/68“), stanoví:

„1.      Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na své státní občanství tyto osoby:

a)      jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí;

b)      příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí.

2.      Členské státy umožní přijetí všech rodinných příslušníků, na které se nevztahuje ustanovení odstavce 1 a kteří jsou závislí na výše uvedeném pracovníkovi nebo s ním žijí v zemi posledního pobytu ve společné domácnosti.“

18     Podle článku 11 nařízení č. 1612/68:

„Manžel nebo manželka a děti mladší 21 let nebo závislí na státním příslušníkovi členského státu, který vykonává na území jiného členského státu zaměstnání nebo samostatně výdělečnou činnost, jsou oprávněni k přístupu k jakémukoli zaměstnání na celém území stejného státu, a to i pokud nejsou státními občany žádného členského státu.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

19     Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že I. Derin, narozený dne 30. září 1973, získal dne 1. července 1982 povolení připojit se ke svým rodičům na území Spolkové republiky Německo z důvodu sloučení rodiny.

20     Otec I. Derina vykonával v tomto členském státě legálně zaměstnání po dobu 6 let a jeho matka po dobu 24 let.

21     Po svém příchodu do Německa I. Derin navštěvoval od srpna 1982 do července 1988 základní školu a od srpna 1988 do července 1990 odbornou školu. Svou školní docházku ukončil během roku 1991, když obdržel diplom o ukončení středoškolských studií nižší střední úrovně („mittlere Reife“).

22     Po ukončení svého vzdělání dotyčný řádně pracoval postupně pro různé zaměstnavatele, ale délka jeho zaměstnání u téhož zaměstnavatele byla vždy kratší než jeden rok.

23     Během let 1992 až 1996 I. Derin legálně vykonával samostatně výdělečnou činnost.

24     Dne 3. září 2001 zahájil odbornou přípravu za účelem své rekvalifikace jako řidič z povolání, ale musel ji přerušit z důvodu svého uvěznění. Od 17. ledna 2005 byl však znovu zaměstnán.

25     Ismail Derin je od 10. prosince 1990 držitelem povolení k trvalému pobytu v Německu.

26     V průběhu podzimu roku 1994 I. Derin opustil rodinnou domácnost a založil si svou vlastní. Jeho manželka turecké státní příslušnosti získala povolení se k němu v Německu připojit dne 24. února 2002.

27     Od srpna roku 1994 byl I. Derin několikrát odsouzen k peněžitému trestu za různé trestné činy a rozsudkem ze dne 13. prosince 2002 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání více než dvou a půl roku za ilegální převádění cizinců do Německa.

28     Dne 24. listopadu 2003 bylo vydáno rozhodnutí o jeho trvalém vyhoštění z německého území. Měl být dopraven na hranici ihned poté, co opustí vězení.

29     Příslušný vnitrostátní správní orgán se domnívá, že I. Derin splňuje podmínky pro vyhoštění zpravidla na základě čl. 47 odst. 2 bodu 1 zákona o cizincích (Ausländergesetz, dále jen „AuslG“), ustanovení, podle kterého je cizinec zpravidla vyhoštěn, je-li odsouzen rozsudkem, který nabyl právní moci, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za jeden nebo několik úmyslných trestných činů. Jelikož je však žalobce v původním řízení držitelem povolení k trvalému pobytu v Německu a vzhledem k tomu, že vstoupil na území tohoto členského státu jako nezletilý, požívá zvýšené ochrany proti vyhoštění na základě čl. 48 odst. 1 bodu 2 AuslG, a může být tedy vyhoštěn pouze ze závažných důvodů veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku. Uvedený správní orgán v projednávané věci musel přijmout rozhodnutí o vyhoštění, za využití své diskreční pravomoci v souladu s čl. 47 odst. 3 druhou větou AuslG.

30     V tomto ohledu měl příslušný vnitrostátní správní orgán za to, že ačkoli sice I. Derin na německém území pobývá od svého dětství, nezačlenil se však do německé společnosti. Byl odsouzen poprvé v roce 1994 a následně se soustavně dopouštěl recidivy. Neuvědomoval si, že by chyboval, neboť tresty, které mu byly uloženy, nevedly ke změně jeho chování. Je tedy namístě mít za to, že ani jeho první odsouzení k trestu odnětí svobody nezpůsobí zlepšení tohoto chování. Vyhoštění I. Derina může mít rovněž odrazující účinek na jiné cizí státní příslušníky, kteří si tak uvědomí závažné důsledky, které způsobuje ilegální převádění cizinců do členského státu. S ohledem na problém, který v Německu představuje přítomnost velkého počtu cizinců, kteří v něm pobývají nelegálně, je totiž třeba proti převaděčům přes hranice přijmout striktní opatření. Krom toho žalobce v původním řízení nemá žádné právo na základě čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 nebo článku 7 tohoto rozhodnutí, neboť jednak nebyl nikdy nepřetržitě zaměstnán po dobu více než jednoho roku u téhož zaměstnavatele a jednak se svými rodiči již nebydlí ve společné domácnosti a již na nich není závislý.

31     Vzhledem k tomu, že stížnost, kterou I. Derin podal proti uvedenému rozhodnutí o vyhoštění, byla zamítnuta dne 15. září 2004, I. Derin podal dne 5. října 2004 k Verwaltungsgericht Darmstadt žalobu, když uplatnil, že patří do okruhu osob chráněných na základě článku 7 rozhodnutí č. 1/80. Spadá tedy do působnosti článku 14 tohoto rozhodnutí, který činí vyhoštění závislým na existenci konkrétního nebezpečí nových závažných porušení veřejného pořádku, podmínce, která však v projednávaném případě není splněna.

32     Naproti tomu podle žalovaného v původním řízení článek 7 rozhodnutí č. 1/80 chrání pouze děti tureckých pracovníků mladší 21 let, které jsou závislé na svých rodičích.

33     Předkládající soud má za to, že I. Derin skutečně splňuje podmínky pro nabytí práv stanovených v čl. 7 prvním pododstavci druhé odrážce rozhodnutí č. 1/80 v důsledku jeho řádného pobytu po dobu více než pěti let ve společné domácnosti s jeho rodiči, kteří jsou tureckými pracovníky pobývajícími v hostitelském členském státě.

34     Uvedený soud si však klade otázku ohledně podmínek, za kterých turecký státní příslušník v takové situaci jako I. Derin může ztratit práva, která nabyl na základě uvedeného čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky.

35     Zaprvé předkládající soud odkazuje na rozsudek ze dne 7. července 2005, Aydinli (C‑373/03, Sb. rozh. s. I‑6181), když má za to, že Soudní dvůr rozhodl o tom, že důvody ztráty práv přiznaných uvedeným ustanovením jsou omezeny pouze na dva, kterými je jednak okolnost, že přítomnost turecké migrující osoby na území hostitelského členského státu představuje kvůli jejímu osobnímu chování skutečné a vážné nebezpečí pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví podle čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, a jednak skutečnost, že dotyčný opustil území tohoto členského státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů.

36     V projednávané věci situace I. Derina nespadá pod žádný z těchto dvou důvodů ztráty práv přiznaných čl. 7 prvním pododstavcem druhou odrážkou rozhodnutí č. 1/80.

37     Předkládající soud má však za to, že v souladu s článkem 59 dodatkového protokolu je třeba ověřit, zda takové omezení důvodů ztráty práv nabytých na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 nemůže zvýhodnit turecké státní příslušníky oproti rodinným příslušníkům pracovníka, který je státním příslušníkem některého členského státu, kteří mají podle článku 10 nařízení č. 1612/68 právo usadit se s tímto pracovníkem, jsou-li mladší 21 let nebo jsou-li na tomto pracovníkovi závislí. V projednávané věci by se pro neexistenci jiných možností omezit jeho práva podle rozhodnutí č. 1/80 I. Derin, který již nežije se svými rodiči ve společné domácnosti od podzimu roku 1994, je starší 30 let a již není závislý na své rodině, nacházel ve výhodnějším postavení než potomek migrujícího pracovníka Společenství.

38     Zadruhé si předkládající soud v případě, že by I. Derin skutečně ztratil práva, která má na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80, v důsledku toho, že je starší 21 let, že již nežije společně se svými rodiči a tito rodiče jej již nevyživují, klade otázku, zda dotyčný nemůže uplatnit jiné ustanovení tohoto rozhodnutí, aby získal ochranu proti vyhoštění přijatému na základě čl. 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí, a táže se konkrétněji, v jakém rozsahu může být I. Derin pokládán za osobu, která nabyla práva podle čl. 6 odst. 1 téhož rozhodnutí.

39     Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Darmstadt rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je slučitelné s článkem 59 dodatkového protokolu […], že turecký státní příslušník, který vstoupil na území Spolkové republiky Německo jako dítě v rámci sloučení rodiny se svými rodiči zaměstnanými na území Spolkové republiky Německo, neztratí právo pobytu související s právem volného přístupu k jakémukoli zaměstnání podle svého výběru, které má na základě čl. 7 [prvního pododstavce] druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 […] – kromě případů stanovených článkem 14 [tohoto] rozhodnutí […] a pokud opustí území hostitelského členského státu na podstatnou dobu bez legitimních důvodů – i když po dovršení věku 21 let již nežije společně se svými rodiči a jeho rodiče jej již nevyživují?

2)      Požívá tento turecký státní příslušník – přes ztrátu práv, která má na základě čl. 7 [prvního pododstavce] druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 […] – nadále zvláštní ochrany proti vyhoštění, kterou mu přiznává článek 14 [tohoto] rozhodnutí […], pokud poté, co přestal žít ve společné domácnosti se svými rodiči, byl nepravidelně zaměstnán, aniž by jakožto zaměstnanec získal práva vyplývající z čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, a po dobu několika let vykonával výlučně samostatnou výdělečnou činnost?“

 K první otázce

40     Úvodem je třeba uvést, že první otázka se týká situace tureckého státního příslušníka, který splňuje podmínky požadované pro to, aby požíval práva volného přístupu k jakémukoli zaměstnání podle svého výběru, jakož i s ním souvisejícího práva pobytu, která jsou přiznána čl. 7 prvním pododstavcem druhou odrážkou rozhodnutí č. 1/80.

41     Ačkoli je nesporné, že žalobce v původním řízení skutečně taková práva nabyl na základě uvedeného ustanovení rozhodnutí č. 1/80, italská vláda a vláda Spojeného království však vznesly otázku, zda situace dotyčného nespadá spíše pod čl. 7 druhý pododstavec téhož rozhodnutí.

42     S ohledem na skutkové okolnosti sporu v původním řízení, jak byly uvedeny v předkládacím rozhodnutí, je totiž pravděpodobné, že I. Derin, který jakožto dítě tureckého otce a matky, kteří v hostitelském členském státě vykonávali řádnou výdělečnou činnost po dobu 6 a 24 let, ukončil na území tohoto hostitelského členského státu odborné vzdělání, se může dovolávat práv přístupu k zaměstnání, jakož i pobytu v tomto členském státě podle druhého pododstavce uvedeného článku 7, který ve vztahu k prvnímu pododstavci téhož článku představuje příznivější ustanovení (viz rozsudky ze dne 19. listopadu 1998, Akman, C‑210/97, Recueil, s. I‑7519, body 35 a 38, a ze dne 16. února 2006, Torun, C‑502/04, Sb. rozh. s. I‑1563, body 22 až 24).

43     Pouze předkládajícímu soudu však přísluší, aby zjišťoval skutkové okolnosti, které jsou základem sporu, který je mu předložen, a aby posoudil, které ze dvou ustanovení uvedených v předcházejícím bodě se použije ve věci v původním řízení.

44     Je třeba dodat, že cílem položené otázky je v podstatě to, aby byly určeny důvody, pro které může takový turecký státní příslušník jako i I. Derin ztratit práva, která jsou mu přiznána v hostitelském členském státě čl. 7 prvním pododstavcem druhou odrážkou rozhodnutí č. 1/80 v oblasti volného přístupu k jakémukoli zaměstnání podle svého výběru, a v souvislosti s tím v oblasti pobytu.

45     Jak přitom generální advokát správně uvedl v bodech 35 a 78 svého stanoviska, práva nabytá na základě článku 7 uvedeného rozhodnutí zanikají za stejných podmínek, nezávisle na tom, zda konkrétní situace, na základě níž vznikl spor, spadá pod první nebo druhý pododstavec tohoto článku (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Torun, body 21 až 25).

46     Za těchto podmínek okolnost, že takový turecký státní příslušník, jako je žalobce v původním řízení, spadá do působnosti prvního nebo druhého pododstavce článku 7 rozhodnutí č. 1/80, pro přezkum první otázky položené předkládajícím soudem postrádá relevanci.

47     Za účelem užitečné odpovědi na tuto otázku je třeba bez dalšího konstatovat, že není zpochybňováno, že jednak stejně jako čl. 6 odst. 1 a čl. 7 druhý pododstavec rozhodnutí č. 1/80, tak i první pododstavec téhož článku 7 má v členských státech přímý účinek, takže se turečtí státní příslušníci, kteří splňují jeho podmínky, mohou přímo dovolávat práv, která jim přiznává (viz zejména výše uvedený rozsudek Torun, bod 19), a že jednak práva, která toto posledně uvedené ustanovení přiznává dítěti tureckého pracovníka v oblasti zaměstnání v dotyčném členském státě, nezbytně znamenají existenci souvisejícího práva pobytu, protože jinak by bylo právo na přístup na trh práce a skutečný výkon zaměstnanecké činnosti zbaveno jakéhokoli účinku (viz zejména rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, Cetinkaya, C‑467/02, Sb. rozh. s. I‑10895, bod 31).

48     Článek 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 se týká situace tureckého státního příslušníka, který jakožto rodinný příslušník tureckého pracovníka, který působí nebo působil na řádném trhu práce v hostitelském členském státě, byl buď oprávněn se připojit k uvedenému pracovníkovi z důvodu sloučení rodiny nebo se narodil a vždy pobýval v tomto státě (viz zejména výše uvedený rozsudek Aydinli, bod 22).

49     V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl o tom, že uplatnitelnost uvedeného ustanovení na tento druh situací nezávisí na okolnosti, zda je dotyčný v době rozhodné z hlediska sporu zletilý a již nebydlí se svou rodinou ve společné domácnosti, ale vede život nezávislý na pracovníkovi v dotyčném členském státě (viz zejména výše uvedené rozsudky Aydinli, bod 22, jakož i obdobně Torun, body 27 a 28).

50     Takový turecký státní příslušník tedy nemůže ztratit právo nabyté na základě čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80 z důvodu následně nastalých okolností takového druhu, jako jsou okolnosti uvedené v předcházejícím bodu. Konkrétním účelem práva rodinných příslušníků tureckého pracovníka na přístup k zaměstnání v hostitelském členském státě po určité době je totiž upevnit jejich postavení v tomto státě tím, že jim bude nabídnuta možnost stát se nezávislými (viz výše uvedený rozsudek Aydinli, bod 23).

51     Krom toho, ačkoli čl. 7 první pododstavec první odrážka rozhodnutí č. 1/80 v zásadě vyžaduje, aby rodinný příslušník tureckého pracovníka skutečně vedl s tímto pracovníkem společný život po dobu tří let, kdy dotyčný sám nesplňuje podmínky pro přístup na trh práce v hostitelském členském státě (viz rozsudky ze dne 17. dubna 1997, Kadiman, C‑351/95, Recueil, s. I‑2133, body 33, 37, 40, 41 a 44; ze dne 16. března 2000, Ergat, C‑329/97, Recueil, s. I‑1487, body 36 a 37; ze dne 22. června 2000, Eyüp, C‑65/98, Recueil, s. I‑4747, body 28 a 29, jakož i výše uvedený rozsudek Cetinkaya, bod 30), nic to nemění na tom, že členské státy již nemají právo stanovit podmínky pro pobyt rodinného příslušníka tureckého pracovníka po uplynutí této doby tří let, což platí o to více pro tureckou migrující osobu, která splňuje podmínky uvedené ve zmíněném čl. 7 prvním pododstavci druhé odrážce (viz výše uvedené rozsudky Ergat, body 37 až 39; Cetinkaya, bod 30, a Aydinli, bod 24).

52     Jak uvedl generální advokát v bodech 30 a 31, jakož i v bodech 120 až 123 svého stanoviska, Soudní dvůr v tomto ohledu obzvláště rozhodl, pokud jde o rodinné příslušníky tureckého pracovníka uvedené v čl. 7 prvním pododstavci rozhodnutí č. 1/80, kteří mají jako I. Derin po pěti letech řádného pobytu právo volného přístupu k zaměstnání v hostitelském členském státě v souladu s druhou odrážkou tohoto ustanovení, že nejen přímý účinek tohoto ustanovení má za následek to, že dotyčné osoby odvozují individuální právo na zaměstnání přímo z rozhodnutí č. 1/80, ale krom toho užitečný účinek tohoto práva nezbytně předpokládá existenci souvisejícího práva pobytu, které je nezávislé na trvání podmínek přístupu k těmto právům (viz zejména výše uvedené rozsudky Ergat, bod 40; Cetinkaya, bod 31, a Aydinli, bod 25).

53     V důsledku toho okolnost, že podmínka vzniku dotčeného práva, v daném případě společný život s tureckým pracovníkem po určitou dobu, zanikne poté, co rodinný příslušník tohoto pracovníka právo, o nějž se jedná, nabyl, nemůže toto právo zpochybnit (viz výše uvedený rozsudek Aydinli, bod 26). Odlišný výklad uvedeného čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80 by nebyl v souladu se systematikou a s cílem tohoto rozhodnutí, které směřuje k podpoře postupné integrace tureckých státních příslušníků splňujících podmínky stanovené v jednom z ustanovení tohoto rozhodnutí v hostitelském členském státě, a tudíž požívajících práv, která jim toto rozhodnutí přiznává (viz zejména rozsudek ze dne 8. května 2003, Wählergruppe Gemeinsam, C‑171/01, Recueil, s. I‑4301, bod 79).

54     Zadruhé z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že omezení práv, která čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 přiznává rodinným příslušníkům tureckých pracovníků, kteří splňují podmínky uvedené ve zmíněném pododstavci, mohou být pouze dvojího druhu, a to že buď přítomnost turecké migrující osoby na území hostitelského členského státu představuje kvůli jejímu osobnímu chování skutečné a vážné nebezpečí pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví ve smyslu čl. 14 odst. 1 téhož rozhodnutí, nebo že dotyčná osoba opustila území tohoto státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů (viz výše uvedené rozsudky Ergat, body 45, 46 a 48; Cetinkaya, body 36 a 38; Aydinli, bod 27, a Torun, bod 21).

55     Vzhledem k tomu, že rozhodnutí č. 1/80 zřetelně rozlišuje mezi situací tureckých pracovníků, kteří v hostitelském členském státě vykonávali řádné zaměstnání po určité období (článek 6 tohoto rozhodnutí), a situací rodinných příslušníků těchto pracovníků nacházejících se legálně na území dotyčného členského státu (článek 7 téhož rozhodnutí), a jelikož v systému uvedeného rozhodnutí tento posledně uvedený článek představuje lex specialis ve vztahu k postupně se rozšiřujícím právům v závislosti na délce výkonu řádné zaměstnanecké činnosti uvedeným ve třech odrážkách odstavce 1 uvedeného článku 6 (viz rozsudky ze dne 21. října 2003, Abatay a další, C‑317/01 a C‑369/01, Recueil, s. I‑12301, bod 78; výše uvedený rozsudek Aydinli, bod 19, a výše uvedený rozsudek Torun, bod 17), nemohou být práva přiznaná článkem 7 rozhodnutí č. 1/80 omezena za stejných okolností jako práva přiznaná článkem 6 tohoto rozhodnutí (viz výše uvedené rozsudky Aydinli, bod 31, a Torun, bod 26).

56     Konkrétněji turecký státní příslušník, kterému byla práva přiznána na základě uvedeného článku 7, nemůže být těchto práv zbaven z důvodu, že nevykonával zaměstnání v důsledku odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, byť na několik let, ani v důsledku toho, že nikdy nenabyl práva v oblasti zaměstnání a pobytu podle čl. 6 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Aydinli, bod 28, a Torun, bod 26). Na rozdíl od tureckých pracovníků, na které se použije toto posledně uvedené ustanovení, totiž statut jejich rodinných příslušníků uvedených v článku 7 téhož rozhodnutí nezávisí na výkonu zaměstnanecké činnosti.

57     S ohledem na předcházející úvahy je tedy namístě dospět k závěru, že ze systému, jakož i z účelu rozhodnutí č. 1/80 vyplývá, že turecký státní příslušník nacházející se v takové situaci jako žalobce v původním řízení, který je na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky tohoto rozhodnutí oprávněn k volnému přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru, ztratí právo pobytu, které souvisí s uvedeným právem volného přístupu, pouze ve dvou případech, a to v případech stanovených v čl. 14 odst. 1 téhož rozhodnutí, nebo pokud opustí území hostitelského členského státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů. Naproti tomu takový turecký státní příslušník toto právo pobytu neztratí z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti na trhu práce v důsledku uvěznění, byť na několik let, bez podmínečného propuštění, ani z toho důvodu, že v okamžiku rozhodnutí o vyhoštění byl starší 21 let, již nebydlel s tureckým pracovníkem, od něhož odvozoval své právo pobytu, a již na něm nebyl závislý, nýbrž vedl život nezávislý na tomto pracovníkovi (viz výše uvedené rozsudky Aydinli, bod 32, a obdobně Torun, bod 29).

58     Předkládající soud si však klade otázku ohledně toho, zda je výklad uvedený v předcházejícím bodě slučitelný s článkem 59 dodatkového protokolu.

59     Vzhledem k tomu, že uvedený soud není přesvědčen o taxativním charakteru důvodů zániku práv přiznaných na základě článku 7 rozhodnutí č. 1/80 vyplývajícím z takového výkladu, tento soud totiž navrhuje, aby kromě podmínek stanovených judikaturou uvedenou v bodě 57 tohoto rozsudku za účelem zachování nabytých práv muselo dítě tureckého pracovníka rovněž splňovat kritéria stanovená sekundárním právem Společenství, a zvláště čl. 10 odst. 1 a článkem 11 nařízení č. 1612/68, které se týkají pouze dětí mladších 21 let nebo závislých na pracovníkovi.

60     V důsledku toho musí být čl. 7 první pododstavec druhá odrážka rozhodnutí č. 1/80 podle předkládajícího soudu vykládán v tom smyslu, že turecký státní příslušník, který před dosažením věku 21 let získal povolení vstoupit na území hostitelského členského státu z důvodu sloučení rodiny se svými rodiči zaměstnanými v tomto státě, ztrácí v tomto státě právo na zaměstnání, jakož i právo pobytu, které s ním souvisí, pokud dosáhne věku 21 let nebo již není závislý na své rodině.

61     Odlišný výklad uvedeného ustanovení by měl za následek to, že by se rodinný příslušník tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě nacházel v příznivější situaci než potomek migrujícího pracovníka Společenství.

62     V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že v souladu s čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1612/68 mají děti mladší 21 let nebo závislé na pracovníkovi, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, bezpodmínečné právo usadit se společně s tímto migrujícím pracovníkem Společenství.

63     Naproti tomu čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 sloučení rodiny výslovně podmiňuje povolením připojit se k tureckému migrujícímu pracovníkovi poskytnutým v souladu s požadavky právní úpravy hostitelského členského státu (viz rozsudek ze dne 30. září 2004, Ayaz, C‑275/02, Sb. rozh. s. I‑8765, body 34 a 35).

64     V rámci přidružení EHS-Turecko – kromě zvláštního případu, kdy je turecký státní příslušník narozen a vždy pobýval v hostitelském členském státě – tedy sloučení rodiny pro rodinné příslušníky tureckého migrujícího pracovníka nepředstavuje právo, ale závisí naopak na rozhodnutí vnitrostátních orgánů přijatém pouze na základě práva dotyčného členského státu, s výhradou požadavku na dodržování takových základních práv, která jsou uvedena zejména v článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (viz obdobně rozsudek ze dne 17. září 2002, Baumbast a R, C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, bod 72).

65     Dále podle článku 11 nařízení č. 1612/68 děti, které mají právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají již z tohoto prostého důvodu právo přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti v hostitelském členském státě, zatímco právo dětí tureckého migrujícího pracovníka na výkon zaměstnání je přesně upraveno v čl. 7 prvním pododstavci rozhodnutí č. 1/80, ustanovení, které v tomto ohledu stanoví různé podmínky měnící se v závislosti na délce řádného pobytu s tímto migrujícím pracovníkem, od něhož práva odvozují. Během prvních tří let pobytu tak tureckým státním příslušníkům není poskytnuto žádné právo této povahy, kdežto po třech letech řádného pobytu s jejich rodinou mají právo odpovědět na nabídku zaměstnání, s výhradou přednosti, která bude poskytnuta pracovníkům z členských států. Až po pěti letech řádného pobytu jsou oprávněni k volnému přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru.

66     Konečně Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že na rozdíl od pracovníků členských států turečtí státní příslušníci nemají právo volného pohybu uvnitř Společenství, ale mohou se dovolávat pouze některých práv pouze na území hostitelského členského státu (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 23. ledna 1997, Tetik, C‑171/95, Recueil, s. I‑329, bod 29; ze dne 11. května 2000, Savas, C‑37/98, Recueil, s. I‑2927, bod 59, a výše uvedený rozsudek Wählergruppe Gemeinsam, bod 89).

67     Navíc judikatura Soudního dvora týkající se podmínek, za kterých mohou být omezena práva vycházející z článku 7 rozhodnutí č. 1/80, kromě výjimky vycházející z veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví, která se uplatní stejným způsobem na turecké státní příslušníky a na státní příslušníky Společenství (viz zejména rozsudek ze dne 10. února 2000, Nazli, C‑340/97, Recueil, s. I‑957, body 55, 56 a 63), uvádí druhý důvod zániku uvedených práv, kterým jsou dotčeny pouze turecké migrující osoby, a to skutečnost, že tyto turecké migrující osoby opustí hostitelský členský stát na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů (viz body 54 a 57 tohoto rozsudku). V takovém případě jsou orgány dotyčného členského státu oprávněny požadovat, aby v případě, kdy se dotyčný chce v uvedeném státě později znovu usadit, předložil novou žádost o to, aby získal povolení se buď připojit k tureckému pracovníkovi, pokud je na něm stále závislý, nebo aby byl připuštěn s cílem výkonu zaměstnání na základě článku 6 téhož rozhodnutí (viz výše uvedený rozsudek Ergat, bod 49).

68     Za těchto podmínek nemůže být situace dítěte tureckého migrujícího pracovníka prospěšně srovnávána se situací potomka státního příslušníka některého členského státu s ohledem na zjevné odlišnosti existující mezi jejich právními situacemi, neboť příznivější charakter situace tohoto posledně uvedeného vyplývá ostatně ze samotného znění použitelné právní úpravy.

69     Na rozdíl od výkladu zastávaného předkládajícím soudem tudíž nelze platně tvrdit, že v důsledku takového omezení důvodů ztráty jeho práva pobytu, které vyplývá z judikatury Soudního dvora (viz body 54 a 57 tohoto rozsudku), se rodinný příslušník tureckého migrujícího pracovníka, který získal povolení se k němu připojit v členském státě, nachází v příznivější situaci, než je situace, která je vyhrazena rodinnému příslušníkovi státního příslušníka některého členského státu, takže by bylo porušeno pravidlo uvedené v článku 59 dodatkového protokolu.

70     Krom toho výklad navrhovaný předkládajícím soudem nezohledňuje okolnost, že článek 7 rozhodnutí č. 1/80 a článek 10 nařízení č. 1612/68 mají odlišné znění.

71     Navíc by účinkem takového výkladu bylo nevyhnutelně to, že by právní statut dětí tureckých migrujících pracovníků byl s jejich rostoucí integrací v hostitelském členském státě méně jistý, zatímco článek 7 rozhodnutí č. 1/80 sleduje naopak cíl postupného upevnění situace rodinných příslušníků těchto pracovníků v dotyčném členském státě tím, že jim po určité době umožní, aby v něm vedli nezávislý život.

72     Krom toho jak vyplývá z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, takový výklad uvedeného soudu, který je uveden v bodě 60 tohoto rozsudku, je založen hlavně na úvahách uvedených v bodě 52 stanoviska generálního advokáta Geelhoeda ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Ayaz, ačkoli úvahy této povahy do odůvodnění uvedeného rozsudku převzaty nejsou.

73     Vzhledem k tomu, že předkládající soud výslovně přeformuloval svou první otázku v důsledku vyhlášení výše uvedeného rozsudku Aydinli, aby Soudní dvůr přiměl k tomu, aby znovu přezkoumal relevantnost tohoto rozsudku, je třeba ještě uvést, že jednak výklad dosahu čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 poskytnutý v uvedeném rozsudku pouze potvrzuje výklad již poskytnutý ohledně téhož ustanovení ve starší judikatuře Soudního dvora (výše uvedené rozsudky Ergat a Cetinkaya). Krom toho byl na základě totožných důvodů tentýž výklad Soudním dvorem rozšířen na čl. 7 druhý pododstavec uvedeného rozhodnutí (výše uvedený rozsudek Torun). Krom toho není uplatňována žádná skutečnost, která by mohla podstatným způsobem odlišit skutkový a právní stav věci v původním řízení od skutkového a právního stavu věcí, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Ergat, Cetinkaya, Aydinli a Torun, takže v projednávaném případě neexistuje žádný platný důvod, který by ospravedlnil to, aby Soudní dvůr přehodnotil svou judikaturu k této otázce.

74     Konečně pokud jde o takovou situaci, jaká je předmětem věci v původním řízení, kdy bylo vůči tureckému státnímu příslušníku přijato příslušnými orgány hostitelského členského státu rozhodnutí o vyhoštění poté, co v něm byl odsouzen za různá porušení vnitrostátních právních předpisů, je třeba upřesnit, že čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 poskytuje vhodný právní rámec, opravňující členské státy k tomu, aby přijaly opatření, která jsou nutná, přičemž však uvedené orgány musí provést posouzení osobního chování toho, jenž se porušení dopustil, jakož i trvajícího, skutečného a dostatečně závažného charakteru nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a že krom toho musí dodržovat zásadu proporcionality (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Nazli, body 57 až 61, a obdobně rozsudek ze dne 26. listopadu 2002, Oteiza Olazabal, C‑100/01, Recueil, s. I‑10981, body 39, 43 a 44). Konkrétněji o vyhoštění založeném na čl. 14 odst. 1 uvedeného rozhodnutí může být rozhodnuto pouze tehdy, pokud osobní chování dotyčného vyvolává konkrétní nebezpečí nových závažných porušení veřejného pořádku. Takové opatření tedy nemůže být nařízeno automaticky v důsledku odsouzení v trestním řízení a za účelem všeobecné prevence (viz rozsudek ze dne 7. července 2005, Dogan, C‑383/03, Sb. rozh. s. I‑6237, bod 24).

75     S ohledem na všechny předcházející úvahy je namístě na první položenou otázku odpovědět tak, že turecký státní příslušník, který jako dítě získal povolení vstoupit na území členského státu v rámci sloučení rodiny a který nabyl právo volného přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80, ztrácí v hostitelském členském státě právo pobytu, které souvisí s uvedeným právem volného přístupu, pouze ve dvou případech, a to:

–       v případech stanovených v čl. 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí, nebo

–       jestliže opustí území dotyčného členského státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů,

i když je starší 21 let, již není na svých rodičích závislý, nýbrž v dotyčném členském státě vede nezávislý život a nebyl k dispozici na trhu práce po dobu několika let z důvodu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v takové délce trvání, který mu byl uložen. Takový výklad není neslučitelný s požadavky článku 59 dodatkového protokolu.

 Ke druhé otázce

76     S ohledem na odpověď poskytnutou na první otázku položenou předkládajícím soudem není namístě rozhodovat o druhé předběžné otázce.

 K nákladům řízení

77     Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Turecký státní příslušník, který jako dítě získal povolení vstoupit na území členského státu v rámci sloučení rodiny a který nabyl právo volného přístupu k jakékoli zaměstnanecké činnosti podle svého výběru na základě čl. 7 prvního pododstavce druhé odrážky rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení přijatého radou přidružení, která byla zřízena dohodou o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, ztrácí v hostitelském členském státě právo pobytu, které souvisí s uvedeným právem volného přístupu, pouze ve dvou případech, a to:

–       v případech stanovených v čl. 14 odst. 1 tohoto rozhodnutí, nebo

–       jestliže opustí území dotyčného členského státu na podstatnou dobu a bez legitimních důvodů,

i když je starší 21 let, již není na svých rodičích závislý, nýbrž v dotyčném členském státě vede nezávislý život, a nebyl k dispozici na trhu práce po dobu několika let z důvodu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v takové délce trvání, který mu byl uložen. Takový výklad není neslučitelný s požadavky článku 59 dodatkového protokolu, podepsaného v Bruselu dne 23. listopadu 1970 a uzavřeného, schváleného a potvrzeného jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: němčina.