This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62025CC0697
Opinion of Advocate General Campos Sánchez-Bordona delivered on 1 October 2026.###
Stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordona přednesené dne 1. října 2026.
Stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordona přednesené dne 1. října 2026.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2026:807
- Date of document:
- 01/10/2026
- Form:
- Stanovisko generálního advokáta
- Advocate General:
- Campos Sánchez-Bordona
null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 1. října 2026(1)
Věc C‑697/25 [Appenzell](i)
WT
proti
MR,
YF,
EZ
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Luganská úmluva II – Vykonávací řízení, jehož předmětem je vymáhání nesplacené pohledávky – Správní orgán pro vymáhání pohledávek – Pojem ‚rozhodnutí‘ – Pojem ‚soud‘ “
1. Ve Švýcarsku je pravomoc k nucenému vymáhání dluhů směřujícímu k zaplacení peněžité částky svěřena správnímu orgánu, Betreibungs- und Konkursamt (Úřad pro vymáhání pohledávek a konkurs)(2).
2. Tato pravomoc je vykonávána na návrh věřitele v rámci řízení vedoucího k vydání platebního rozkazu (Zahlungsbefehl)(3) přijatého bez meritorního přezkumu věci. Nepodá-li dlužník ve stanovené lhůtě odpor, umožní tento platební rozkaz přechod do fáze vlastního nuceného výkonu.
3. Před Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko) vznikl spor týkající se platebního rozkazu vydaného ve Švýcarsku a předloženého v Rakousku k uznání a výkonu. Jeho předběžná otázka se zaměřuje na možnost kvalifikovat takový platební rozkaz jako „rozhodnutí vydané soudem“ ve smyslu článku 32 Luganské úmluvy II(4).
I. Právní rámec
A. Luganská úmluva II
4. Článek 1 odst. 1 této úmluvy stanoví:
„Tato úmluva se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. […]“
5. Článek 32, který uvádí hlava III věnovaná „Uznávání a výkonu“, zní takto:
„Pro účely této úmluvy se ‚rozhodnutím‘ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem státu vázaného touto úmluvou bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.“
6. Článek 62 stanoví:
„Pro účely této úmluvy se ‚soudem‘ rozumí jakýkoli orgán, kterému stát vázaný touto úmluvou přiznává příslušnost ve věcech spadajících do oblasti působnosti této úmluvy.“
7. Obsah úmluvy je vyložen v důvodové zprávě vypracované profesorem Faustem Pocarem(5).
B. Švýcarské právo. Spolkový zákon o vymáhání pohledávek a konkursu(6)
8. Článek 38 stanoví:
„1. Prostřednictvím vymáhání pohledávky se provádí nucený výkon směřující k zaplacení peněžní částky […].
2. Vymáhání pohledávky začíná doručením platebního rozkazu. Pokračuje zajištěním pohledávky, zřízením zástavního práva nebo konkursem. […]“
9. Článek 67 odst. 1 stanoví:
„Návrh na vymáhání pohledávky musí být podán písemně nebo ústně u Úřadu pro vymáhání pohledávek. V návrhu se uvede:
1. jméno a bydliště věřitele […];
2. jméno a bydliště dlužníka […];
3. výše vymáhané pohledávky [...], v zákonné švýcarské měně; je-li pohledávka úročena, sazbu a den, od kdy běží úroky;
4. titul vzniku pohledávky a jeho datum; v případě neexistence titulu důvod pohledávky.“
10. Článek 69 stanoví:
„1. Po obdržení návrhu na vymáhání pohledávky vydá Úřad pro vymáhání pohledávek platební rozkaz.
2. Platební rozkaz obsahuje:
1. údaje uvedené v návrhu na vymáhání pohledávky;
2. výzvu k úhradě dluhu a nákladů do dvaceti dnů [...];
3. oznámení, že dlužník musí do deseti dnů od doručení podat odpor, pokud hodlá zpochybnit celý dluh nebo jeho část nebo právo věřitele vymáhat pohledávku;
4. upozornění, že pokud dlužník nesplní platební rozkaz nebo nepodá odpor, bude přistoupeno k vymáhání pohledávky.“
11. Článek 71 odst. 1 zní takto:
„Platební rozkaz se dlužníkovi doručí po doručení návrhu na vymáhání pohledávky.“
12. Článek 74 odst. 1 stanoví:
„Hodlá-li dlužník podat odpor, musí to neprodleně ústně nebo písemně sdělit doručiteli platebního rozkazu nebo do deseti dnů od doručení platebního rozkazu úřadu pro vymáhání pohledávek.“
13. Článek 78 odst. 1 stanoví, že „podaný odpor má za následek přerušení vymáhání“.
14. Článek 79 stanoví:
„Věřitel, proti němuž byl podán odpor, musí svůj nárok uplatnit v občanskoprávním nebo správním řízení. Pokračování ve vymáhání pohledávky může dosáhnout pouze na základě vykonatelného rozhodnutí, kterým se výslovně zrušují účinky odporu.“
15. Článek 88 odst. 1 stanoví:
„Nebylo-li vymáhání pohledávky přerušeno na základě odporu nebo soudního rozhodnutí, může věřitel podat návrh na pokračování v řízení nejdříve 20 dnů od doručení platebního [rozkazu] […]“
II. Skutkový stav, spor a předběžná otázka
16. Dne 4. září 2024 vydal Úřad pro vymáhání pohledávek v Appenzellu (Švýcarsko) ve prospěch advokátů-navrhovatelů platební rozkaz, kterým byla dlužnice vyzvána, aby jim ve lhůtě dvaceti dnů zaplatila neuhrazenou odměnu advokáta (včetně nákladů na vymáhání).
17. Dlužnice nepodala ve lhůtě stanovené v článku 74 spolkového zákona odpor.
18. Věřitelé předložili platební rozkaz rakouským soudům za účelem jeho uznání a výkonu.
19. Soud prvního stupně uznal vykonatelnost a povolil věřitelům, aby na základě platebního rozkazu přistoupili k výkonu pohledávek a nároků.
20. Odvolací soud zamítl opravný prostředek podaný proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Měl za to, že platební rozkaz představuje „rozhodnutí vydané soudem“ ve smyslu článku 32 Luganské úmluvy II.
21. Proti rozsudku vydanému v odvolacím řízení byl podán kasační opravný prostředek k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr), který položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být platební rozkaz vydaný – nikoli na základě vykonatelného exekučního titulu, který věřitel získal již dříve, nýbrž v rámci ‚vymáhání pohledávky bez exekučního titulu‘ – švýcarským Úřadem pro vymáhání pohledávek a konkurs podle článku 69 spolkového zákona považován za rozhodnutí soudu ve smyslu článku 32 Luganské úmluvy [II]?“
III. Řízení před Soudním dvorem
22. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 4. listopadu 2025.
23. Písemná vyjádření předložili věřitelé, dlužnice, švýcarská vláda a Evropská komise.
24. Soudní dvůr nepovažoval konání jednání za nezbytné.
IV. Posouzení
A. Pojem „soud“ v Luganské úmluvě II
25. Předkládající soud se táže, zda švýcarský platební rozkaz, který byl vydán v rámci vymáhání pohledávky „bez exekučního titulu“ a proti němuž nebyl podán žádný odpor, může být považován za „rozhodnutí“ ve smyslu článku 32 Luganské úmluvy II(7).
26. Článek 32 Luganské úmluvy II definuje, co se rozumí „rozhodnutím“ pro účely použití pravidel stanovených v hlavě III této Úmluvy. Podle jeho doslovného znění se „rozhodnutím“ rozumí „každé rozhodnutí vydané soudem státu vázaného touto úmluvou bez ohledu na to, [jak je] označeno […]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
27. Tato definice je v podstatě totožně převzata ve všech nástrojích justiční spolupráce v občanských věcech, které upravují uznávání a přeshraniční výkon soudních rozhodnutí(8). Co se mezi jednotlivými nástroji liší, je pojem „soud“, který představuje výslovnou konstitutivní složku definice „[soudního] rozhodnutí“(9).
28. Oba pojmy (rozhodnutí a soud) jsou úzce propojeny, a to do té míry, že vymezení jednoho má přímý dopad na druhý. Proto, ačkoli by teoreticky bylo možné analyzovat rozhodnutí jako taková, nezávisle na jejich původu (zda jsou soudní, či nikoli), při výkladu článku 32 Luganské úmluvy II tomu tak není.
29. Při vymezování pojmu „soud“ v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech (a odvozeně i pojmu „soudní rozhodnutí“) lze identifikovat tři přístupy nebo legislativní techniky v závislosti na míře „mimosoudního řešení“(10), kterou jednotlivé nástroje připouštějí.
30. První přístup, přijatý nařízením (EU) č. 1215/2012(11) a Luganskou úmluvou I, vychází z (implicitního) institucionálního pojetí „soudu“(12) s (výslovným) ustanovením, které umožňuje, aby byl tento status otevřen omezenému a předem určenému počtu jiných orgánů než „soudů“.
31. Při výkladu ustanovení odpovídajících tomuto prvnímu přístupu musel Soudní dvůr určit, zda může být jako „rozhodnutí“ kvalifikováno rozhodnutí vydané nikoli „soudem v institucionálním smyslu“, nýbrž mimosoudními orgány, které nejsou uvedeny v rozšiřujícím ustanovení nařízení Brusel Ia(13).
32. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že
– „pojem ‚soud‘ ve smyslu [...] nařízení [Brusel Ia] [musí být] vykládán tak, že je brána v úvahu potřeba umožnit vnitrostátním soudům členských států identifikovat rozhodnutí přijatá soudy jiných členských států a přistupovat s rychlostí požadovanou tímto nařízením k výkonu těchto rozhodnutí“(14);
– „akt musí být vydán soudem [...], který rozhoduje z vlastní pravomoci o věcech sporných mezi účastníky řízení“(15);
– „dodržení zásady vzájemné důvěry při výkonu spravedlnosti v členských státech [...] mimo jiné předpokládá, že rozhodnutí, která mají být vykonána v jiném členském státě, byla přijata v soudním řízení, které skýtá veškeré záruky nezávislosti a nestrannosti, jakož i dodržení zásady kontradiktornosti“(16).
33. Druhý přístup připouští možnost kvalifikovat „správní orgán“(17) nebo „právního odborníka“(18) jako „soud“ za podmínky, že
– „vykonávají soudní funkce nebo jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod jeho dohledem“(19) a
– splňují určité minimální standardy jak ve vztahu k samotným orgánům (záruky nestrannosti a respektování práva na obhajobu), tak ve vztahu k jejich rozhodnutím (která musí podléhat přezkumu soudním orgánem a mít sílu a účinky obdobné rozhodnutí soudního orgánu v téže oblasti).
34. Třetí přístup, použitý v článku 62 Luganské úmluvy II(20), přijímá ještě širší definici „soudu“, která obecně zahrnuje „jakýkoli orgán, kterému stát[, jenž je smluvní stranou této úmluvy,] přiznává příslušnost ve věcech spadajících do oblasti působnosti této úmluvy“. Nevyžaduje se, přinejmenším výslovně, aby tyto orgány vykonávaly „soudní funkce“ ani aby ve vztahu ke svým rozhodnutím dodržovaly minimální standardy.
35. Chápána z tohoto hlediska směřuje předběžná otázka k objasnění, zda s ohledem na „širokou“ a „otevřenou“ definici pojmu „soud“ v Luganské úmluvě II stačí pro existenci „rozhodnutí vydaného soudem“, aby
– rozhodnutí bylo vydáno orgánem jakékoli povahy, jemuž vnitrostátní právo přiznává příslušnost ve věcech upravených uvedenou Úmluvou;
– nebo zda je naopak nezbytné, aby takový orgán při výkonu této příslušnosti vykonával soudní funkci.
36. Předesílám, že podle mého názoru je správným výkladem článku 62 Luganské úmluvy II druhá z právě uvedených možností.
37. Výkon „soudní funkce“, jakož i dodržení minimálních požadavků nezávislosti a respektování zásady kontradiktornosti jsou totiž (implicitními) podmínkami toho, aby mohlo „rozhodnutí“ fungovat na základě nástroje upravujícího přeshraniční uznávání a výkon soudních rozhodnutí.
38. Ve prospěch této teze hovoří několik argumentů. Zmíním zejména rozsudek Schlömp(21), vnitřní logiku Luganské úmluvy II a její systematický výklad.
B. Rozsudek Schlömp
39. Nemýlím-li se, existuje jediné rozhodnutí Soudního dvora (rozsudek Schlömp) týkající se výkladu pojmu „soud“ pro účely Luganské úmluvy II.
40. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, se jednalo o určení, zda může být smírčí orgán podle švýcarského práva kvalifikován jako „soud, který řízení zahájil jako první“, pro účely pravidla o litispendenci obsaženého v článku 27 Luganské úmluvy II.
41. Ačkoli se uvedená věc netýkala výkladu pojmu „soud“ pro účely identifikace rozhodnutí (podle článku 32 Luganské úmluvy II), existuje paralela mezi pravidly o litispendenci a existencí „rozhodnutí“, které může být uznáno a vykonáno podle hlavy III Luganské úmluvy II.
42. Luganská úmluva II je duální úmluvou, jejímž cílem je usnadnit uznávání a výkon soudních rozhodnutí(22). Pravidla týkající se výkonu soudní pravomoci nebo její koordinace, jako jsou ustanovení o litispendenci, jsou koncipována tak, aby zajistila dosažení tohoto cíle. Nebylo by rozumné, aby se soud dožádaného státu (u něhož byla podána druhá žaloba) prohlásil za nepříslušný ve prospěch soudu státu, u něhož byla podána první žaloba, pokud by tento soud nebyl oprávněn vydat „rozhodnutí“, tedy soudní rozhodnutí způsobilé k uznání a výkonu ve druhém státě(23).
43. Definice „soudu“, kterou lze dovodit z rozsudku Schlömp, je tedy relevantní pro posouzení dosahu téhož pojmu v rámci článku 32 Luganské úmluvy II.
44. Rozsudek Schlömp při odkazu na článek 62 Luganské úmluvy II(24) přirozeně zohlednil rozšiřující ustanovení, které je v něm obsaženo (podle něhož mají švýcarské smírčí orgány podle vnitrostátního práva „příslušnost ve věcech spadajících do oblasti působnosti [Luganské úmluvy II]“).
45. Pokud by však tento prvek byl jediný nebo dostačující pro kvalifikaci určitého orgánu jako „soudu“, mohl by se rozsudek Schlömp omezit na toto konstatování. Tak tomu však nebylo; Soudní dvůr šel nad rámec pouhého formálního posouzení a zkoumal funkce švýcarských orgánů i záruky, které jejich činnost doprovázejí.
46. Soudní dvůr zejména přikládal význam skutečnosti, že tyto orgány:
– jednají v rámci „[smírčího] řízení[, které] je stanoveno zákonem, podléhá zásadě kontradiktornosti a je v zásadě povinné […]. Toto řízení může vést buď k vydání závazného rozhodnutí [...], nebo k návrhu rozsudku, který může nabýt účinky pravomocného rozhodnutí v případě, že není odmítnut [...], nebo k schválení smíru nebo k vydání povolení podat žalobu“(25);
– „podléhají zárukám, které jsou stanoveny [...], pokud jde o odmítnutí smírčích soudců, z nichž jsou tyto orgány složeny, a vykonávají svoji činnost zcela nezávisle“(26).
47. Z tohoto souboru znaků Soudní dvůr dovodil, že „[…] při výkonu úkolů, které jim [jsou svěřeny] [...], je možné [švýcarské] smírčí orgány považovat za ‚soud‘ ve smyslu článku 62 Luganské úmluvy II“.
48. Několik prvků, jimiž se Soudní dvůr v rozsudku Schlömp zabýval, se shoduje s prvky, které jiné nástroje (zejména nařízení č. 4/2009)(27) považují za nezbytné pro identifikaci soudního rozhodnutí.
49. Tak je tomu u nestrannosti orgánu, a to v její vnitřní i vnější dimenzi; u kontradiktorní povahy řízení inter partes; u pravomoci přijímat rozhodnutí s účinky rovnocennými účinkům soudního rozhodnutí a u existence vlastní pravomoci umožňující vydávat závazná rozhodnutí.
50. Stručně řečeno, je-li můj výklad rozsudku Schlömp správný, byl v něm pojem „soud“ spojen s výkonem „soudních funkcí“ a s minimálním standardem procesních záruk.
C. Vnitřní logika Luganské úmluvy II a systematický výklad
51. Pocarova zpráva potvrzuje výklad článku 32 Luganské úmluvy II, který navrhuji. Uvádí, že „[…] pojem ‚rozhodnutí‘ se vztahuje na rozhodnutí přijatá soudem nebo orgánem či osobou při výkonu soudní pravomoci bez ohledu na to, zda osoba přijímající rozhodnutí je formálně označena za ‚soudce‘ […]“(28).
52. Vhodnost vykládat Luganskou úmluvu II jednotně a v souladu s odpovídajícími pravidly bruselských nařízení, což je zásada, kterou se Soudní dvůr řídí(29), vede ke stejnému výsledku.
53. Jak jsem již uvedl, definice „rozhodnutí“ má v bruselských nařízeních (Brusel I a Brusel Ia), i v Luganských úmluvách totožné znění. Liší se pojem „soud“, neboť nařízení Brusel vycházejí z koncepce méně otevřené „mimosoudním řešením“ v rámci civilního procesu(30), než je koncepce Luganské úmluvy II.
54. Nehodlám tyto rozdíly zlehčovat. Mám však za to, že požadavek, aby „soud“ vykonával „soudní funkci“ a splňoval minimální standardy nezávislosti a respektování zásady kontradiktornosti, platí v obou režimech beze změny.
55. To podle mého názoru vyplývá ze srovnání konstitutivních znaků „soudu“ pro účely Luganské úmluvy II, jak byly identifikovány v rozsudku Schlömp, (implicitních) znaků dovozovaných z judikatury týkající se pojmu „soud“ v režimu nařízení Brusel a (explicitních) znaků uvedených v čl. 2 odst. 2 nařízení č. 4/2009.
56. Tím je zajištěn harmonizovaný výklad tří nástrojů upravujících justiční spolupráci v občanských a obchodních věcech (včetně vyživovacích povinností) ve vztazích mezi Unií a členskými státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO).
57. Jak jsem uvedl, ačkoli řešení, které zastávám, zajišťuje výkladovou soudržnost jednotlivých nástrojů, tento požadavek nicméně nemá stejnou intenzitu ve vztahu k jiným nástrojům upravujícím oblasti odlišné od těch, které jsou předmětem Luganské úmluvy II. Mám na mysli zejména nařízení týkající se příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti(31), která obsahují definici „soudního orgánu“ v podstatě totožnou s definicí obsaženou v článku 62 Luganské úmluvy II.
58. Ve vztahu k těmto jiným nařízením vyložil Soudní dvůr pojem „soud“ způsobem(32), který by jej (na první pohled) mohl zdánlivě oddělovat od výkonu soudních funkcí. Rozsudek Senatsverwaltung für Inneres und Sport, v němž je tento výklad obsažen, není podle mého názoru neslučitelný s tím, co bylo dosud uvedeno k dotčenému pojmu.
59. V uvedeném rozsudku šlo o určení, zda může být zrušení manželství na základě dohody mezi manžely osvědčené matrikářem jiného členského státu uznáno jako „rozhodnutí o rozvodu“.
60. V tomto konkrétním kontextu Soudní dvůr rozhodl, že „každý veřejný orgán, který má pravomoc vydat ‚rozhodnutí‘ ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení [2201/2003], si musí zachovat kontrolu nad rozhodnutím o rozvodu, což v rámci rozvodů na základě vzájemného souhlasu znamená, že provede přezkum podmínek rozvodu z hlediska vnitrostátního práva, jakož i existence a platnosti souhlasu manželů s rozvodem“(33).
61. To však není ničím jiným než konkretizací obecného řešení stanoveného v občanských a obchodních věcech rozsudkem Solo Kleinmotoren v oblasti manželských věcí. To uznává i samotný Soudní dvůr(34).
62. Je pravda, že v rozsudku Senatsverwaltung für Inneres und Sport přijal Soudní dvůr velmi široký výklad „přezkumu ve věci samé“ jako rozlišovacího znaku „rozhodnutí“, který není zcela v souladu s výkladem podaným v rozsudku WB(35). Tato okolnost však nic nemění na tom, že požadavek samostatné kontroly (tedy vlastní rozhodovací pravomoci ve věci samé) představuje podstatný znak soudní funkce(36).
63. Je rovněž pravda, že Soudní dvůr v rozsudku Senatsverwaltung für Inneres und Sport nezmínil zvláštní požadavky na nezávislost ani nezbytnost kontradiktorního řízení. Tuto absenci lze vysvětlit specifickým kontextem dané věci(37). Soudní dvůr by sotva kvalifikoval jako „rozhodnutí“ jednostranný rozvod, prohlášený bez řádného vyslechnutí jednoho z manželů a orgánem, jehož nezávislost by byla přinejmenším sporná(38).
64. Stručně řečeno, konstitutivním znakem pojmu „rozhodnutí“, společným všem nástrojům unijního práva upravujícím uznávání a výkon soudních rozhodnutí, včetně Luganské úmluvy II, je to, že „soud“, který jej přijímá, vykonává „soudní funkci“. To znamená, že musí mít vlastní rozhodovací pravomoc a splňovat minimální požadavky nezávislosti a respektování zásady kontradiktornosti.
D. Švýcarské řízení o vymáhání pohledávek
65. Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr) vychází z těchto předpokladů:
– rozhodnutí vydaná (švýcarským) Úřadem pro vymáhání pohledávek by v zásadě mohla spadat pod článek 62 Luganské úmluvy II, přestože tento orgán „[…] není soudem v klasickém smyslu [...], nýbrž ‚úřadem‘, resp. správním orgánem“;
– je tomu tak proto, že v článku 62 Luganské úmluvy II je „[…] zakotven funkční přístup, podle kterého lze na základě činnosti, kterou vykonává, za soud určit i správní orgán“(39);
– analýza druhu funkcí, které (švýcarské) úřady pro vymáhání pohledávek vykonávají, však „hovoří ve prospěch závěru, že [je] nelze považovat za ‚soud‘ ve smyslu článku 32 Luganské úmluvy [II]“, jelikož „nem[ají] pravomoc přezkoumat hmotněprávní opodstatněnost nároku, a věřitel musí v případě, že dlužník proti platebnímu rozkazu podá odpor, podat žalobu k soudu“(40).
66. Vychází-li se z těchto předpokladů a s výhradou ověření, která provede předkládající soud, může mu Soudní dvůr poskytnout užitečná vodítka k zodpovězení jeho pochybností.
67. Tato vodítka umožní objasnit, zda Úřad pro vymáhání pohledávek při vydání takového platebního rozkazu, jako je ten, o který se jedná v projednávané věci, vykonává soudní funkci a splňuje ostatní požadavky vyplývající z rozsudku Schlömp.
68. Podle informací uvedených ve spisu je řízení o vymáhání ve Švýcarsku nedílnou součástí vykonávacího řízení a zahrnuje dvě fáze(41):
– fázi zahájení řízení (články 69 a násl. spolkového zákona), která umožňuje vyjasnit vykonatelnost uplatněného nároku, jehož existence z hlediska hmotného práva dosud nemusí být prokázána;
– následný vlastní nucený výkon (článek 89 a násl. spolkového zákona), v jehož rámci se zpeněžuje majetek dlužníka za účelem uspokojení pohledávek věřitelů.
69. V první fázi podává věřitel jednostranný návrh Úřadu pro vymáhání pohledávek. Není nutné, aby již měl titul osvědčující pohledávku, takže se věřitel může ve svém návrhu omezit na uvedení „důvodu závazku“(42). Návrh nemusí být odůvodněn(43).
70. Jakmile Úřad pro vymáhání pohledávek obdrží návrh věřitele, vydá platební rozkaz bez předchozího vyslechnutí žalovaného. Švýcarská vláda(44) upřesňuje, že v této fázi řízení se Úřad pro vymáhání pohledávek v podstatě omezuje na to, že do platebního rozkazu převezme, případně i automatizovaně(45), údaje poskytnuté věřitelem v jeho návrhu.
71. Úřad pro vymáhání pohledávek neprovádí žádný přezkum obsahu návrhu ani neověřuje příslušnost podle Luganské úmluvy II(46).
72. Jakmile Úřad pro vymáhání pohledávek vydá platební rozkaz inaudita altera parte, doručí jej dlužníkovi s poučením, že může podat odpor ve lhůtě deseti dnů od doručení a že pokud nezaplatí ani nepodá odpor, „řízení bude pokračovat“.
73. Švýcarská vláda vysvětluje(47), že pokud dlužník nepodá odpor ve lhůtě stanovené spolkovým zákonem(48), platební rozkaz nemá materiální účinky překážky věci pravomocně rozsouzené(49). Jediným účinkem nepodání odporu je, že umožňuje, aby řízení postoupilo do druhé fáze, tedy aby přešlo k vlastnímu výkonu.
74. Tento popis švýcarského řízení a funkcí, které v něm plní Úřad pro vymáhání pohledávek, umožňuje posoudit, zda tento Úřad představuje „soud“ a zda jeho rozhodnutí mohou být v důsledku toho kvalifikována jako „rozhodnutí“ podle článku 32 Luganské úmluvy II.
1. Nezávislost
75. Předkládající soud v předkládacím rozhodnutí neuvádí žádné pochybnosti o nezávislosti Úřadu pro vymáhání pohledávek.
76. Komise však zdůrazňuje(50), že spolkový zákon svěřuje kantonálním dozorovým orgánům kontrolní funkci nad činností Úřadu pro vymáhání pohledávek. Tato funkce zahrnuje „[…] individuální a konkrétní dozorovou pravomoc, tedy […] přímou kontrolu nad [Úřadem pro vymáhání pohledávek], a tudíž […] oprávnění zasahovat v jednotlivých případech v rámci dohledu nebo rozhodovat o některých procesních otázkách“.
77. Vše tedy nasvědčuje tomu, že Úřad pro vymáhání pohledávek nesplňuje požadavek nezávislosti, jenž je charakteristický pro soudy(51). Okolnost, na kterou poukázala Komise, že kantonální dozorové orgány mohou vydávat pokyny orgánu, který vydává platební příkaz, svědčí proti tomu, aby byl tento orgán považován za nezávislý.
2. Kontradiktorní povaha řízení
78. V rozsudku Pula Parking Soudní dvůr posuzoval řízení, v němž: a) usnesení o nařízení exekuce vycházelo z „veřejné listiny“ vydané notářem a bylo oznámeno dlužníkovi, aniž mu byl předtím sdělen návrh předložený notáři; a b) pokud dlužník po tomto oznámení podá „přípustnou a odůvodněnou“ námitku, musí notář postoupit spis k posouzení příslušnému soudu, který o této námitce rozhodne.
79. V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že „přezkum návrhu na vydání usnesení o nařízení exekuce na takovémto základě [...] není kontradiktorní“(52).
80. V projednávané věci se věřitelé dovolávají judikatury Denilauler(53) s cílem vyloučit relevanci řešení formulovaného v rozsudku Pula Parking(54).
81. Podle ustálené judikatury Soudního dvora(55):
– „veškerá ustanovení [Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968] […] vyjadřují záměr zajistit, aby […] řízení vedoucí k vydání soudních rozhodnutí probíhala při respektování práv obhajoby. […] Ve světle těchto úvah je zřejmé, že Úmluva se v zásadě vztahuje na soudní rozhodnutí, která před okamžikem, kdy je o jejich uznání a výkon požádáno v jiném státě, než je stát jejich původu, byla nebo mohla být v tomto státě původu předmětem kontradiktorního řízení, a to v jakékoli jeho formě;“(56)
– je nezbytné, aby toto rozhodnutí „nevyvolávalo účinky“ před tím, než bude doručeno žalovaným, kteří mohou u soudu, jenž jej vydal, uplatnit svá práva a bránit se nároku žalobce(57). Zejména musí existovat skutečná možnost obrany před tím, než se rozhodnutí stane vykonatelným(58);
– požadavek na dodržení práva žalovaného na obhajobu „[…] je obzvláště zásadní v případě, kdy na straně žalovaného došlo ke zmeškání“. Článek 34 odst. 2 Luganské úmluvy II, stejně jako jemu odpovídající ustanovení režimu nařízení Brusel, má „zajistit, aby rozhodnutí vydané pro zmeškání mohlo být uznáno a vykonáno […] pouze tehdy, měl-li žalovaný možnost se hájit před soudem státu původu“. Vyžaduje se zejména, aby návrh na zahájení řízení nebo rovnocenná písemnost byly žalovanému řádně doručeny a v dostatečném předstihu, aby mu „umožnily rozhodnout, zda si má připravit obhajobu“(59).
82. Podle názoru věřitelů v projednávaném sporu postačuje existence práva podat odpor proti platebnímu rozkazu před tím, než se tento rozkaz stane vykonatelným, k tomu, aby řízení o vymáhání pohledávek mohlo být kvalifikováno jako kontradiktorní.
83. V tomto ohledu se omezím na dvě úvahy.
84. Na prvním místě byla judikatura Denilauler Soudnímu dvoru před vydáním rozsudku Pula Parking dobře známa, a přesto se zdá, že se posledně uvedený rozsudek od této judikatury odchýlil. Podle mého názoru spočíval hlavní problém v rozsudku Pula Parking v tom, že pravomoc notáře byla ze své povahy omezena na fázi řízení ex parte, jelikož námitky dlužníka jej zavazovaly k tomu, aby postoupil spis soudu, před nímž mělo proběhnout skutečné „kontradiktorní projednání“ mezi účastníky řízení. Toto funkční oddělení obou fází řízení naznačuje, že pravomoc notáře nepřesahovala první fázi, a neměla tedy kontradiktorní povahu.
85. Z tohoto hlediska by bylo soudržnější analyzovat rozsudek Pula Parking nikoli ve vztahu k dodržování práv obhajoby, ale ve světle kritéria existence vlastní rozhodovací pravomoci, tedy pravomoci s konečnou platností rozhodnout „spor“, který mezi účastníky vzniká v důsledku námitek. Neexistence pravomoci takové povahy je společným znakem chorvatských notářů a švýcarského Úřadu pro vymáhání pohledávek.
86. Na druhém místě, i kdyby se připustilo, že judikatura Denilauler je pro tuto věc relevantní, je sporné, zda možnost podat odpor proti platebnímu rozkazu vydanému Úřadem pro vymáhání pohledávek sama o sobě vede ke skutečnému „kontradiktornímu řízení“ a představuje skutečný výkon práva žalovaného na obhajobu.
87. V rozsudku Hengst Import, vydaném ve vztahu k italskému decreto ingiuntivo, Soudní dvůr upřesnil, že „rozhodnutí“ má kontradiktorní povahu, pokud jsou žalovanému před tím, než se stane vykonatelným, doručeny veškeré informace nezbytné k tomu, aby „mu umožnily uplatnit svá práva“ a „umožnily mu rozhodnout, zda si má připravit obhajobu“(60).
88. S ohledem na znaky švýcarského řízení o vymáhání pohledávek se nezdá, že pouhé doručení platebního rozkazu umožňuje těchto cílů dosáhnout. K jeho vydání není nutné, aby věřitel odůvodnil nebo prokázal existenci pohledávky, ani aby uvedl jakékoli důvody na podporu svého nároku: není-li k dispozici titul, postačí uvést „důvod závazku“ (článek 67 spolkového zákona). Jak tvrdí švýcarská vláda, Úřad pro vymáhání pohledávek se omezuje na to, že v rozkazu, který bude dlužníkovi doručen, zopakuje tyto (kusé) informace poskytnuté věřitelem.
89. Význam má rovněž to, že v případě odporu dlužníka musí následné (sporné) řízení před soudem zahájit věřitel, který požádal o vydání platebního rozkazu. Je to totiž věřitel, kdo musí podat žalobu, v níž upřesní „důvod závazku“ a skutečnosti odůvodňující jeho nárok(61).
90. Tato okolnost ukazuje, že skutečné kontradiktorní projednání může proběhnout teprve po doručení této žaloby, tedy žaloby, která dlužníkovi umožní seznámit se s nároky věřitele ve věci samé a vyvracet je.
91. Totéž nelze tvrdit o doručení platebního rozkazu, které umožňuje pouze podat formální (a nikoli odůvodněný) odpor za účelem přerušení vykonávacího řízení, nepředstavuje však skutečný prostředek obrany ve věci samé.
92. Možnost podat odpor proti platebnímu rozkazu před tím, než se tento rozkaz stane vykonatelným, tudíž nebrání závěru, že řízení před Úřadem pro vymáhání pohledávek postrádá skutečně kontradiktorní povahu.
3. Existence vlastní rozhodovací pravomoci
93. Předkládající soud zdůrazňuje, že Úřad pro vymáhání pohledávek nemá pravomoc provést samostatný přezkum věcné opodstatněnosti pohledávky.
94. Zúčastněné strany potvrzují, že Úřad pro vymáhání pohledávek nemá pravomoc přezkoumat, byť jen prima facie, existenci a opodstatněnost pohledávky, o kterou se opírá nárok věřitele, přinejmenším jde-li o vymáhání pohledávky bez exekučního titulu(62).
95. Panuje rovněž shoda na tom, že nepodání odporu dlužníkem má za pouze umožnit, aby řízení mohlo postoupit do fáze (vlastního) výkonu platebního rozkazu. Ten však neobsahuje žádné rozhodnutí o existenci dluhu a není způsobilý nabýt účinků překážky věci pravomocně rozsouzené(63).
96. Je pravda, že článek 38 Luganské úmluvy II pro výkon rozhodnutí v dožádaném státě nevyžaduje, aby rozhodnutí mělo účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, a postačí, že je vykonatelné ve státě původu. Jak však zdůrazňuje Komise(64), titul, který dosud nenabyl (materiálních) účinků překážky věci pravomocně rozsouzené, se liší od titulu, který k jejich nabytí od počátku není způsobilý.
97. Nezpůsobilost titulu nabýt účinků překážky věci pravomocně rozsouzené je přímým důsledkem toho, že platební rozkaz vydaný Úřadem pro vymáhání pohledávek neobsahuje žádné meritorní posouzení nároku, který je předmětem návrhu.
98. Pokud lze materiální účinky překážky věci pravomocně rozsouzené přiznat pouze rozhodnutí, kterým se žalobě z věcných důvodů vyhovuje nebo kterým se žaloba z věcných důvodů zamítá, není tomu tak v případě, kdy se rozhodnutí nevyslovuje k meritu nároku.
99. Kromě toho v případě odporu dlužníka se spor podle článku 79 spolkového zákona přenáší do soudního řízení v občanskoprávní nebo správní oblasti. Úřad pro vymáhání pohledávek není oprávněn ani ověřit oprávněnost výkonu z hlediska formálních podmínek stanovených v článcích 80 a 82 spolkového zákona, tedy zda již existuje exekuční titul nebo řádné uznání dluhu(65).
100. Za těchto podmínek nemá Úřad pro vymáhání pohledávek vlastní rozhodovací pravomoc. Platební rozkazy, které vydává, proto nemohou být kvalifikovány jako „rozhodnutí“ pro účely článku 32 Luganské úmluvy II.
101. Věřitelé tvrdí, že toto řešení by vedlo k „diplomaticky spornému“ výsledku, jelikož by Soudní dvůr švýcarskému řízení odepřel způsobilost vydat exekuční titul v rámci mnohostranné smlouvy, jejíž smluvní stranou je nejen Unie, ale i státy ESVO. Rozumím-li jejich tezi správně, tvrdí, že švýcarská vláda při jednáních o Luganské úmluvě II spoléhala na to, že jejím úřadům pro vymáhání pohledávek bude přiznáno postavení „soudu“(66).
102. K odmítnutí této námitky postačí zohlednit, že švýcarská vláda v tomto řízení o předběžné otázce popřela, že by úřady pro vymáhání pohledávek v její zemi mohly být považovány za „soudy“ podle článku 62 Luganské úmluvy II.
103. Švýcarská vláda kromě toho zdůrazňuje, že platební rozkazy vydávané úřady pro vymáhání pohledávek spadají do fáze výkonu, takže jde o akty s převážně místní působností, které mají vyvolávat účinky ve švýcarském právním řádu, a nikoli o „rozhodnutí“ určená k tomu, aby byla uznávána a vykonávána v jiných státech(67).
V. Závěry
104. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko) následovně:
„Články 32 a 62 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008,
musí být vykládány v tom smyslu, že
platební rozkaz vydaný Úřadem pro vymáhání pohledávek v rámci vymáhání pohledávky ‚bez exekučního titulu‘ nelze kvalifikovat jako ‚rozhodnutí vydané soudem‘, pokud tento Úřad nemá soudní funkce a neposkytuje záruky nezávislosti, jedná v rámci řízení, které nemá kontradiktorní povahu, a nevykonává v něm vlastní rozhodovací pravomoc.“
1 Původní jazyk: španělština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Dále jen „Úřad pro vymáhání pohledávek“.
3 V tomto stanovisku budu používat výraz „platební rozkaz“, a nikoli výraz „výzva k úhradě“, který se vyskytuje v některých překladech předkládacího rozhodnutí.
4 Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsaná dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 (Úř. věst. 2009, L 147, s. 5; dále jen „Luganská úmluva II“).
5 Úř. věst. 2009, C 319, s. 1; dále jen „Pocarova zpráva“.
6 Bundesgesetz über Schuldbetreibung und Konkurs (spolkový zákon o vymáhání pohledávek a konkursu) ze dne 11. dubna 1889 ve znění použitelném na tento spor (RS 281.1). Dále jen „spolkový zákon“.
7 Soudní dvůr již měl příležitost zabývat se takovým rozkazem v rozsudku ze dne 30. března 2023, PT (Platební rozkaz podle švýcarského práva) (C‑343/22, EU:C:2023:276), v němž se však k otázce, která je nyní projednávána, nevyjádřil.
8 Viz článek 32 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42; dále jen „nařízení Brusel I“); ve věcech manželských čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (Úř. věst. 2019, L 178, s. 1; dále jen „nařízení Brusel IIb“); v dědických věcech čl. 3 odst. 1 písm. g) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107); ve věcech majetkových poměrů v manželství čl. 3 odst. 1 písm. d) nařízení Rady 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (Úř. věst. 2016, L 183, s. 1).
9 V některých jazykových verzích, jako je španělská verze, odkazuje úřední název Luganské úmluvy II na „resoluciones judiciales“ (soudní rozhodnutí). Jiné, jako například německá, italská nebo francouzská verze, používají pouze výraz „rozhodnutí“ („Entscheidungen“; „decisioni“; „décisions“). V projednávané věci věřitelé (bod 21 jejich písemného vyjádření) uvádějí na podporu svého stanoviska argument, podle něhož německá verze názvu Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, uzavřené v Luganu dne 16. září 1988 (Úř. věst. 1988, L 319, s. 9; dále jen „Luganská úmluva I“), obsahovala odkaz na „gerichtlicher Entscheidungen“ (soudní rozhodnutí), zatímco Luganská úmluva II odkazuje pouze na „Entscheidungen“ (rozhodnutí, bez dalšího upřesnění). Tato změna se však týká pouze německé verze. V ostatních jazykových zněních, která jsem mohl ověřit (anglickém, italském, francouzském, portugalském, nizozemském a španělském), jsou názvy obou Úmluv totožné.
10 Pod pojmem „mimosoudní řešení“ se rozumí zavedení způsobů řešení sporů alternativních k soudnímu řízení.
11 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“), článek 3. Ve stejném smyslu viz článek 62 nařízení Brusel I.
12 „Soud v institucionálním smyslu“ je státní orgán začleněný do soustavy soudů, který má proto stálou strukturu a splňuje záruky nezávislosti, nestrannosti a fungování, které jsou vlastní výkonu soudní funkce.
13 Rozsudek ze dne 9. března 2017, Pula Parking (C‑551/15, EU:C:2017:193; dále jen „rozsudek Pula Parking“). Soudní dvůr rozhodl, že chorvatští notáři nespadají pod pojem „soud“ pro účely nařízení Brusel Ia, když jednají v rámci pravomocí, které jim svěřuje vnitrostátní právo v řízeních o nuceném výkonu na základě „veřejné listiny“.
14 Rozsudek Pula Parking, bod 54. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
15 Rozsudek ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren (C‑414/92, EU:C:1994:221, bod 17); dále jen „rozsudek Solo Kleinmotoren“. Jak uvedla generální advokátka J. Kokott ve svém stanovisku ve věci Gambazzi (C‑394/07, EU:C:2008:748, bod 27), „rozhodnutí“ se nesmí omezovat na „pouhé protokolování“ vůle účastníka nebo účastníků řízení: jeho obsah musí do značné míry záviset na vůli rozhodovacího orgánu.
16 Rozsudek Pula Parking, bod 54.
17 Článek 2 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1).
18 Článek 3 odst. 2 nařízení č. 650/2012, jakož i čl. 3 odst. 2 nařízení 2016/1103. Článek 3 odst. 2 nařízení Rady (EU) 2016/1104 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství (Úř. věst. 2016, L 183, s. 30) obsahuje stejnou definici.
19 Pokud jde o nařízení č. 650/2012, „Soudní dvůr rozhodl, že výkon soudních funkcí s sebou nese pravomoc rozhodnout z vlastní pravomoci o případných sporných věcech mezi dotčenými stranami. […] K tomu, aby byl orgán posuzován s ohledem na specifickou povahu činnosti, kterou vykonává, jakožto orgán vykonávající soudní funkci, mu musí být svěřena pravomoc rozhodnout o případném sporu […]. Tak tomu není v případě, že pravomoc dotčeného právního odborníka závisí pouze na vůli stran“ (rozsudek ze dne 23. května 2019, WB, C‑658/17, EU:C:2019:444, bod 55, který cituje rozsudek Solo Kleinmotoren).
20 A rovněž v jiných unijních nástrojích: například čl. 2 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243), jakož i čl. 2 odst. 2 bod 1 nařízení Brusel IIb.
21 Rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Schlömp (C‑467/16, EU:C:2017:993); dále jen „rozsudek Schlömp“.
22 Body 12 a 128 Pocarovy zprávy. „Duální“ úmluvy usnadňují uznávání a výkon rozhodnutí, protože tím, že stanoví přímá pravidla příslušnosti závazná pro všechny státy, které jsou jejich smluvními stranami, brání tomu, aby rozdíly mezi vnitrostátními pravidly příslušnosti byly důvodem pro odepření uznání (k čemuž naopak může docházet u „jednoduchých“ úmluv založených na nepřímých a nejednotných pravidlech příslušnosti).
23 Základním předpokladem pravidla o litispendenci je, že případný zájem účastníka řízení na získání „rozhodnutí“, které vyvolá právní účinky ve státě dožádaného soudu (tedy soudu, u něhož byla podána druhá žaloba), nutně nevyžaduje, aby tento soud přímo vykonal svou soudní pravomoc. Tento zájem může být uspokojen prostřednictvím funkčně rovnocenného mechanismu, totiž uznáním rozhodnutí vydaného odpovídajícím „soudem“ jiného státu vázaného Luganskou úmluvou II v dožádaném státě.
24 Soudní dvůr rozhodl, že švýcarský orgán příslušný v rámci povinného předchozího smírčího řízení je „soudem“ ve smyslu článku 27 Luganské úmluvy II.
25 Rozsudek Schlömp, bod 53.
26 Rozsudek Schlömp, bod 54.
27 Odkaz na nařízení č. 4/2009 je obzvláště relevantní, neboť vyživovací povinnosti jsou upraveny rovněž v Luganské úmluvě II a toto nařízení se dotýká jedné z oblastí, které vyvolávají největší zájem v souvislosti s přesunem soudních funkcí na mimosoudní orgány.
28 Pocarova zpráva, bod 130 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
29 Rozsudek Schlömp, body 47 a 48: „cíl jednotného výkladu rovnocenných ustanovení Luganské úmluvy II a nařízení [Brusel I], jakož i veškerých jeho změn, vyplývá zejména z posledního bodu odůvodnění protokolu 2 o jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru [...], jakož i z článku 1 tohoto protokolu, podle nichž soudy, které mají úmluvu používat a vykládat, jsou povinny zajistit souladný výklad rovnocenných ustanovení uvedených nástrojů. Soudní dvůr rovněž poukázal na shodu předmětů úpravy a znění mezi nařízením [Brusel I] a ustanoveními Luganské úmluvy II, která umožňuje zaručit soudržnost mezi oběma právními režimy“.
30 Od tohoto restriktivního přístupu nebylo při přepracování nařízení Brusel I upuštěno. Návrh rozšířit rozsah této definice neuspěl, neboť k němu neexistoval dostatečný politický konsensus: viz rozsudek Pula Parking, bod 55. Pro podrobnější vysvětlení viz Illmer, M., Nuyts, A., a Fitchen, J., „Scope and Definitions“, in Dickinson, A., a Lein, E. (vyd.), The Brussels I Regulation Recast, Oxford University Press, 2015, s. 110.
31 Viz čl. 2 bod 1 nařízení č. 2201/2003 a čl. 2 odst. 2 bod 1 nařízení Brusel IIb.
32 Rozsudek ze dne 15. listopadu 2022, Senatsverwaltung für Inneres und Sport (C‑646/20, EU:C:2022:879); dále jen „rozsudek Senatsverwaltung für Inneres und Sport“.
33 Rozsudek Senatsverwaltung für Inneres und Sport, bod 54 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
34 Rozsudek Senatsverwaltung für Inneres und Sport, bod 55: „Požadavek přezkumu ve smyslu předchozího bodu jakožto charakteristický prvek pojmu ‚rozhodnutí‘ lze rovněž vyvodit z rozsudku ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren [...]“.
35 Rozsudek ze dne 23. května 2019, WB (C‑658/17, EU:C:2019:444), bod 59: „přestože podle polských právních předpisů mají notáři povinnost ověřovat dodržování podmínek stanovených zákonem pro vydání dědického osvědčení, [...] nevykonávají žádnou rozhodovací pravomoc“. Tento rozdíl v přístupu lze nicméně opět vysvětlit s ohledem na zvláštnosti italského řízení posuzovaného v rozsudku Senatsverwaltung für Inneres und Sport: vnitrostátní právo výslovně stavělo na roveň rozsudek vydaný soudcem v řízení o rozvodu na základě vzájemné dohody a akt formalizovaný úředníkem matriky.
36 V době vypracování tohoto stanoviska probíhá před Soudním dvorem další věc (C‑799/24, Babcock Montajes), v níž se diskutuje o tom, zda lze jako „rozhodnutí“ pro účely nařízení Brusel Ia kvalifikovat mezitímní rozhodnutí procesní povahy, které se omezuje na určení soudní příslušnosti a nevyslovuje se k právům a povinnostem, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.
37 Jednalo se o řízení o rozvodu na základě vzájemné dohody formalizované před orgánem veřejné moci (úředníkem matriky), tedy „orgánem zřízeným zákonem, který je podle práva tohoto členského státu oprávněn rozhodnout o rozvodu právně závazným způsobem“ a který „musí [...] osobně a dvakrát v rozmezí nejméně 30 dnů získat prohlášení každého z manželů, čímž se ujistí o platnosti a svobodné a vědomé povaze jejich souhlasu s rozvodem“: rozsudek Senatsverwaltung für Inneres und Sport, body 63 a 64 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Jinými slovy, ani nezávislost orgánu, ani kontradiktorní povaha řízení nevyvolávaly pochybnosti.
38 V rozsudku ze dne 20. prosince 2017, Sahyouni (C‑372/16, EU:C:2017:988, body 39 až 43, 48 a 49), se Soudní dvůr zabýval rozvodem vyplývajícím z jednostranného prohlášení jednoho z manželů před náboženským soudem. V této souvislosti se mohl omezit na konstatování, že „rozhodnutí“ o rozvodu nebylo vydáno „státním soudem, veřejným orgánem či pod jeho dohledem“.
39 Předkládací rozhodnutí, bod 10 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
40 Předkládací rozhodnutí, bod 21. Aspekty, na jejichž absenci předkládající soud upozorňuje, tedy pravomoc provést samostatné posouzení věci samé a rozhodnout „spor“, který mezi účastníky vzniká v důsledku odporu podaného dlužníkem, představují, jak jsem již uvedl, podstatné znaky soudních funkcí.
41 Písemné vyjádření švýcarské vlády, bod 10.
42 V tomto případě se řízení nazývá „vymáhání pohledávky bez exekučního titulu“ nebo „řízení směřující k obstarání exekučního titulu“ (titellose Betreibung nebo Titelproduktionsverfahren).
43 Písemné vyjádření švýcarské vlády, bod 11.
44 Bod 11 písemného vyjádření švýcarské vlády.
45 Tak je tomu v případě, kdy je návrh podán elektronicky.
46 Příslušnost se posuzuje výhradně podle vnitrostátního práva upravujícího výkon rozhodnutí.
47 Body 13 a 16 písemného vyjádření švýcarské vlády.
48 Tak tomu bylo v projednávané věci.
49 I v případě, že odpor nebyl podán, může dlužník přerušit vykonávací řízení tím, že u příslušného soudu podá negativní určovací žalobu (podle článku 86 spolkového zákona), a dosáhnout tak vydání soudního rozhodnutí o existenci dluhu.
50 Písemné vyjádření Komise, bod 47, který odkazuje na čl. 15 odst. 1 a 3 spolkového zákona.
51 „Pojem ‚nezávislost‘ má dva aspekty […]. První, vnější aspekt vyžaduje, aby daný orgán vykonával své funkce zcela samostatně, nebyl hierarchicky na nikoho vázán ani nebyl nikomu podřízen a od nikoho nepřijímal příkazy či pokyny jakéhokoliv původu […]. Druhý, vnitřní aspekt [...] souvisí s pojmem ‚nestrannost‘ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu“. Rozsudek ze dne 7. května 2024, NADA a další (C‑115/22, EU:C:2024:384, body 40, 41 a 45).
52 Rozsudek Pula Parking, bod 58.
53 Rozsudek ze dne 21. května 1980, Denilauler (125/79, EU:C:1980:130).
54 Písemná vyjádření věřitelů, body 37 až 39. Kromě toho se opírají o odlišné znění pojmů „soud“ v nařízení Brusel Ia a v Luganské úmluvě II. V tomto ohledu odkazuji na to, co jsem již uvedl: jak podotýká rovněž Komise, v rozsudku Schlömp přiznal Soudní dvůr význam zásadě kontradiktornosti.
55 Dále budu odkazovat na tento soubor judikatury jako na „judikaturu Denilauer“.
56 Rozsudek ze dne 21. května 1980, Denilauler (125/79, EU:C:1980:130), bod 13 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
57 Rozsudek ze dne 14. října 2004, Mærsk Olie & Gas (C‑39/02, EU:C:2004:615), bod 51.
58 Rozsudky ze dne 12. listopadu 1992, Minalmet (C‑123/91, EU:C:1992:432), bod 20; a ze dne 13. července 1995, Hengst Import (C‑474/93, EU:C:1995:243), bod 18 (dále jen „rozsudek Hengst Import“).
59 Rozsudek Hengst Import, body 17 a 21.
60 Rozsudek Hengst Import, body 19 a 21.
61 Z rozsudku ze dne 30. března 2023, PT (Platební rozkaz podle švýcarského práva) (C‑343/22, EU:C:2023:276, body 35 až 38), vyplývá, že tato fáze je samostatná a funkčně oddělená od fáze, která probíhá před Úřadem pro vymáhání pohledávek.
62 V každém případě je, jak jsem právě vysvětlil, sporné, zda tento orgán disponuje na základě návrhu věřitele, který mu předložil, informacemi nezbytnými k provedení takového přezkumu.
63 Žalovaný může v každém případě zahájit řízení s cílem dosáhnout prohlášení o neexistenci uplatňovaného dluhu.
64 Bod 85 písemného vyjádření Komise.
65 Písemné vyjádření švýcarské vlády v bodě 12 upřesňuje, že tento přezkum může provést pouze „příslušný soud“ v rámci soudního řízení o zrušení výkonu rozhodnutí nebo řízení ve věci samé.
66 Písemná vyjádření věřitelů, body 27 až 29. Na podporu tohoto tvrzení citují dokument švýcarské vlády (dostupný na adrese https://www.fedlex.admin.ch/eli/fga/2009/402/fr), z něhož však pouze hypoteticky a čistě spekulativně vyplývá, že by se na tyto úřady mohl vztahovat nový článek 62 Luganské úmluvy II.
67 Bod 16 písemného vyjádření švýcarské vlády.
