1

Evropská komise se žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika tím, že přijala čl. 94a odst. 1 zákona o farmaceutickém právu (ustawa – Prawo farmaceutyczne) ze dne 6. září 2001 (Dz. U. částka 126, č. 1381), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399), jakož i z článků 49 a 56 SFEU.

2

Článek 49 SFEU stanoví:

„[…] jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu. […]

Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností […]“

3

Článek 56 SFEU stanoví:

„[…] jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.

[…]“

4

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1025/2012 ze dne 25. října 2012 (Úř. věst. 2012, L 316, s. 12) (dále jen „směrnice 98/34“) byla zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1), která vstoupila v platnost dne 7. října 2015.

5

Článek 1 odst. 1 písm. b) první pododstavec směrnice 2015/1535 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

6

V článku 10 druhém pododstavci směrnice 2015/1535 se stanoví:

„Odkazy na zrušenou směrnici [98/34] se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze IV.“

7

Z této tabulky vyplývá, že čl. 1 odst. 1 písm. b) první pododstavec směrnice 2015/1535 odpovídá čl. 1 prvnímu pododstavci bodu 2 prvnímu pododstavci směrnice 98/34.

8

Článek 2 směrnice 2000/31 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

9

Článek 8 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby používání obchodních sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nabízené příslušníkem regulovaného povolání nebo která tuto službu představují, bylo povoleno s výhradou dodržování profesních předpisů upravujících zejména nezávislost, důstojnost a čest povolání, jakož i profesní tajemství a poctivý přístup k zákazníkům a ostatním členům [příslušníkům] daného povolání.

2.   Aniž je dotčena autonomie profesních subjektů a sdružení, členské státy a Komise podporují profesní sdružení a subjekty, aby na úrovni Společenství vypracovaly kodexy chování, a upřesnily tak druh informací, které lze poskytovat v souladu s pravidly uvedenými v odstavci 1 pro účely obchodních sdělení.

[…]“

10

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (Úř. věst. 2001, L 311, s. 67; Zvl. vyd. 13/27, s. 69) v čl. 87 odst. 3 stanoví:

„Reklama na léčivý přípravek

11

Bod 100 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36), uvádí:

„Je nutné odstranit absolutní zákazy týkající se obchodních sdělení regulovaných povolání, a to nikoli zrušením zákazů týkajících se obsahu obchodního sdělení, ale spíše zrušením těch, které obecně pro danou profesi zakazují jednu nebo více forem obchodního sdělení, jako je zákaz veškeré inzerce v jednom nebo více daných sdělovacích prostředcích. Co se týče obsahu a metod obchodních sdělení, je nutné podněcovat osoby vykonávající tyto profese, aby v souladu s právem Společenství vypracovávaly kodexy chování na úrovni Společenství.“

12

Článek 4 bod 12 této směrnice zní:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

13

Článek 24 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy odstraní všechny absolutní zákazy obchodních sdělení regulovaných povolání.

2.   Členské státy zajistí, aby obchodní sdělení regulovaných povolání byla v souladu s profesními pravidly, která mají v souladu s právními předpisy Společenství zajišťovat zejména nezávislost, důstojnost a bezúhonnost profese, jakož i profesní tajemství, a to způsobem odpovídajícím zvláštní povaze každé profese. Profesní pravidla o obchodních sděleních musí být nediskriminační, opodstatněná naléhavým důvodem obecného zájmu a přiměřená.“

14

Zákon o farmaceutickém právu byl změněn zákonem o hrazení léčivých přípravků, potravin určených pro zvláštní výživu a zdravotnických prostředků (ustawa o refundacji Leków, środków spożywczych specjalnego przeznaczenia żywieniowego oraz Wyrobów Medycznych) ze dne 12. května 2011 (Dz. U. částka 122, č. 696) (dále jen „novelizovaný farmaceutický zákon“).

15

Článek 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona stanoví:

„Reklama na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnosti je zakázána. Reklamou nejsou informace o umístění a otevírací době lékáren nebo prodejen léčivých přípravků.“

16

Článek 129b odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona stanoví:

„Tomu, kdo v rozporu s ustanoveními článku 94a propaguje lékárnu, prodejnu léčivých přípravků, prodejnu parafarmaceutického zboží nebo jejich činnosti, bude uložena pokuta až do výše 50000 [polských zlotých (PLN) (přibližně 12000 eur)].“

17

Změny zákona o farmaceutickém právu vstoupily v platnost dne 1. ledna 2012. Článek 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona zakazuje reklamu na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnost. Toto ustanovení upřesňuje, že sdělení týkající se otevírací doby a umístění lékáren a prodejen léčivých přípravků nepředstavují reklamu. Dotčený zákaz je spojen s pokutou až do výše 50000 PLN (přibližně 12000 eur).

18

Dne 25. ledna 2019 zaslala Komise Polské republice formální upozornění, v němž uvedla, že uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31, který se týká používání obchodních sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nabízené příslušníkem regulovaného povolání, jakož i s články 49 a 56 SFEU, které se týkají svobody usazování a volného pohybu služeb.

19

Polská republika v odpovědi dopisem ze dne 25. března 2019 především uvedla, že omezení svobody usazování a volného pohybu služeb vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona se týká pouze sdělení, jejichž výslovným cílem je zvýšit prodej přípravků nabízených v lékárnách. Dále vysvětlila, že toto ustanovení sleduje obecný cíl zajistit vysokou úroveň ochrany veřejného zdraví. Tvrdila rovněž, že uvedené ustanovení neporušuje směrnici 2000/31, neboť velká část lékárenských služeb poskytovaných lékárníky není součástí činností lékáren nebo prodejen léčivých přípravků, a dotčený zákaz se na ně tedy nevztahuje.

20

Vzhledem k tomu, že Komise nebyla s odpovědí poskytnutou Polskou republikou spokojena, zaslala tomuto členskému státu dne 3. července 2020 odůvodněné stanovisko, kterým jej vyzvala k přijetí opatření nezbytných ke splnění jeho povinností ve lhůtě tří měsíců od doručení tohoto stanoviska. Komise setrvala v tomto stanovisku na postoji vyjádřeném ve formálním upozornění a uvedla, že rozhodnutí správních orgánů a judikatura soudů Polské republiky dokládají značný rozsah zákazu vyplývajícího z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona.

21

Polská republika odpověděla na odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 1. října 2020, v němž uvedla okolnosti přijetí tohoto ustanovení, které se vyznačovaly výskytem negativních jevů na polském farmaceutickém trhu. Tento členský stát navíc uvedl, že je připraven zvážit změnu jeho znění.

22

Po bezvýsledné korespondenci se Komise rozhodla podat projednávanou žalobu.

23

Na podporu své žaloby Komise uplatňuje tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31, druhý z porušení článku 49 SFEU a třetí z porušení článku 56 SFEU.

24

Úvodem Komise, která se opírá o rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght (C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 42), uvádí, že cílem čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 je umožnit příslušníkům regulovaného povolání, aby používali služby informační společnosti za účelem podpory svých činností. Připomíná, že Soudní dvůr měl v bodech 43 a 44 uvedeného rozsudku za to, že obchodní sdělení, na která se vztahuje čl. 2 písm. f) této směrnice, musí dodržovat profesní pravidla použitelná na dotyčné povolání, která však nemohou vést k obecnému a absolutnímu zákazu všech forem reklamy na internetu.

25

V projednávaném případě se na reklamu na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnosti, prováděnou zejména prostřednictvím internetových stránek vytvořených osobou vykonávající regulované povolání, vztahuje tento čl. 8 odst. 1.

26

Článek 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona přitom zakazuje jakoukoli formu obchodního sdělení, včetně elektronického, zejména prostřednictvím internetových stránek vytvořených lékárníkem pracujícím v lékárně nebo v prodejně léčivých přípravků. Toto ustanovení je tedy v rozporu s uvedeným čl. 8 odst. 1.

27

Komise proto zpochybňuje podloženost argumentů uplatněných Polskou republikou v její odpovědi na odůvodněné stanovisko.

28

V prvé řadě stran tvrzení tohoto členského státu, že je třeba rozlišovat mezi lékárníky jakožto profesní skupinou a zařízeními, v nichž pracují, která se neomezují na lékárny a prodejny léčivých přípravků, Komise uvádí, že velmi vysoký počet lékárníků pracuje v lékárnách nebo v těchto prodejnách.

29

V tomto ohledu Komise tvrdí, že podle zprávy Ústředního statistického úřadu (Główny Urząd Statystyczny, Polsko) bylo v roce 2021 v Polsku oprávněno vykonávat povolání lékárníka 37300 osob a 26000 z nich, tedy přibližně 69,7 %, pracovalo v lékárně nebo prodejně léčivých přípravků.

30

Komise dodává, že vzhledem k tomu, že se čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 vztahuje na všechny příslušníky regulovaného povolání, nelze vnitrostátní právo považovat za slučitelné s tímto ustanovením pouze z toho důvodu, že si někteří příslušníci dotyčného regulovaného povolání mohou dělat reklamu.

31

Ve druhé řadě pokud jde o tvrzení Polské republiky, podle něhož se zákaz reklamy vztahuje pouze na provozování lékáren a prodejen léčivých přípravků, a nikoli na služby poskytované lékárníky, Komise uvádí, že takové rozlišování je umělé. Podle polského práva totiž lékárny musí být vlastněny a provozovány lékárníky nebo alespoň řízeny lékárníky.

32

Tento orgán má za to, že pojem „obchodní sdělení“ ve smyslu čl. 2 písm. f) směrnice 2000/31 zahrnuje sdělení určené k přímé nebo nepřímé propagaci zboží nebo služeb poskytovaných příslušníky regulovaného povolání nebo podnikem či organizací, ve které tito příslušníci vykonávají takové povolání.

33

Aby bylo zajištěno dodržování čl. 8 odst. 1 této směrnice, jsou tedy členské státy v zásadě povinny povolit veškerá obchodní sdělení tohoto druhu. Lékárníci by tak měli mít možnost používat reklamu nejen pro sebe a pro služby, které nabízejí, ale rovněž pro lékárny, které provozují nebo které je zaměstnávají.

34

A konečně ve třetí řadě, co se týče tvrzení Polské republiky, podle něhož novelizovaný farmaceutický zákon povoluje lékárnám a prodejnám léčivých přípravků zejména prodávat na dálku léčivé přípravky nevyžadující lékařský předpis, Komise se domnívá, že se jedná o otázku odlišnou od otázek, které jsou relevantní v projednávané věci. Možnost prodávat tyto léčivé přípravky na dálku, zejména prostřednictvím internetových stránek, musí být totiž odlišena od možnosti reklamy na lékárnu a na služby, které nabízí, mezi něž může patřit zejména prodej takových léčivých přípravků na dálku. Článek 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona přitom lékárnám zakazuje propagovat své služby prodeje na dálku, jak potvrzuje několik rozhodnutí polských orgánů.

35

Komise dodává, že i za předpokladu, že toto ustanovení nezakazuje obchodní sdělení týkající se přípravků prodávaných on-line, uvedené ustanovení nicméně vede k obecnému a absolutnímu zákazu používat reklamu, který je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31. Za tohoto předpokladu by totiž určitá obchodní sdělení byla sice povolena, avšak jiná obchodní sdělení by byla zakázána.

36

V tomto ohledu Komise cituje několik rozhodnutí polských správních orgánů a soudů, z nichž vyplývá, že sdělení považovaná za odporující čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona se týkají rovněž informací o službách poskytovaných lékárnami, jakož i informací o cenách výrobků, a to i prostřednictvím internetu.

37

Zákaz obchodních sdělení týkajících se posledně uvedených informací je obecný a absolutní, jelikož není vyžadováno, aby byla individuálně posouzena. I když se podle Komise zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona nepoužije na některé činnosti lékárníků, představuje nicméně úplný zákaz ve smyslu rozsudku ze dne 5. dubna 2011, Société fiduciaire nationale d’expertise comptable (C‑119/09, EU:C:2011:208, bod 29), týkajícího se článku 24 směrnice 2006/123, který je relevantní na základě analogie.

38

Polská republika na svou obranu tvrdí, že i když čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona zakazuje reklamu na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnosti, toto ustanovení nezakazuje reklamu na lékárenské služby. Zákaz stanovený v uvedeném ustanovení se tedy vztahuje na provozovatele lékáren, kteří nejsou výlučně lékárníky, a na všechny, kteří mohou šířit reklamu, jako jsou tisk a reklamní agentury.

39

V tomto ohledu Polská republika předkládá několik údajů pocházejících od Ústředního statistického úřadu a z Rejstříku lékáren (Rejestr Aptek, Polsko) týkajících se počtu provozovaných lékáren a počtu licencí vydaných lékárníkům nebo lékárnickým společnostem. Z těchto údajů dovozuje, že výkon povolání lékárníka a provozování lékárny nelze považovat za rovnocenné.

40

Polská republika dále uvádí, že podle údajů Nejvyšší lékárnické komory (Naczelna Izba Aptekarska, Polsko) byla ke dni 31. prosince 2022 téměř třetina lékárníků zaměstnána mimo lékárny nebo prodejny léčivých přípravků. Tento členský stát upřesňuje, že lékárníci mohou být zaměstnáni mimo jiné na univerzitách, ve vědeckých ústavech, nemocnicích, klinikách, v institucích odpovědných za kontrolu a dozor nad výrobou a uváděním léčivých přípravků na trh, v institucích pro registraci léčivých přípravků a v nevládních organizacích.

41

Z toho vyplývá, že čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona se nevztahuje na všechny aspekty činnosti lékárníka jakožto regulovaného povolání, ale pouze na činnost lékárny nebo prodejny léčivých přípravků, která nemusí být nutně vykonávána lékárníkem. Zákaz vyplývající z tohoto ustanovení tak není absolutní a týká se pouze jedné z možných forem výkonu povolání lékárníka.

42

Polská republika kromě toho zpochybňuje relevanci judikatury týkající se čl. 24 odst. 1 směrnice 2006/123 pro účely výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 v projednávané věci.

43

V článku 8 odst. 1 směrnice 2000/31 je stanovena zásada, podle které mají členské státy povinnost zajistit, aby bylo povoleno používání obchodních sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nabízené příslušníkem regulovaného povolání nebo která tuto službu představují.

44

Cílem tohoto odstavce 1 je umožnit příslušníkům regulovaného povolání, aby používali služby informační společnosti za účelem podpory svých činností (rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght,C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 42).

45

Z uvedeného odstavce 1 sice vyplývá, že obchodní sdělení mohou být povolena jen za podmínky, že budou dodržovány profesní předpisy upravující zejména nezávislost, důstojnost a čest dotčeného regulovaného povolání, jakož i profesní tajemství a poctivý přístup k zákazníkům a ostatním příslušníkům tohoto povolání. Daný odstavec 1 by však byl zbaven užitečného účinku a cíl sledovaný unijním normotvůrcem by byl ohrožen, kdyby profesní předpisy mohly obecným a absolutním způsobem zakázat jakoukoli formu reklamy on-line, jejímž účelem je podpora činnosti osoby vykonávající regulované povolání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, body 43 a 44).

46

Tento výklad je podpořen skutečností, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2000/31 stanoví, že členské státy a Komise podporují vypracovávání kodexů chování, jejichž účelem není tento druh reklamy zakázat, ale spíše upřesnit informace, které mohou být v souladu s profesními předpisy poskytovány za účelem obchodních sdělení (rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 45).

47

Z toho vyplývá, že obsah a forma obchodních sdělení, na která odkazuje čl. 8 odst. 1 této směrnice, sice mohou být platně omezeny profesními předpisy, avšak takovéto předpisy nemohou obsahovat obecný a absolutní zákaz veškerých sdělení tohoto typu (rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 46).

48

V projednávané věci je v prvé řadě nesporné, že povolání lékárníka je v Polsku regulovaným povoláním.

49

Ve druhé řadě Polská republika tvrdí, že ne všichni lékárníci pracují v lékárně, jelikož studium, které absolvovali, jim umožňuje přístup k jiným činnostem. Tento členský stát však nezpochybňuje to, co tvrdí Komise, že podle zprávy Ústředního statistického úřadu bylo v roce 2021 v Polsku 37300 osob oprávněno vykonávat povolání lékárníka a že 26000 z nich, tj. přibližně 69,7 %, pracovalo v lékárně nebo v prodejně léčivých přípravků.

50

Tyto údaje jsou navíc v souladu s údaji Nejvyšší lékárnické komory, které zmiňuje Polská republika a podle kterých byla ke dni 31. prosince 2022 téměř třetina lékárníků zaměstnána mimo lékárny nebo prodejny léčivých přípravků.

51

V tomto ohledu stačí uvést, že jelikož se čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 vztahuje na všechny příslušníky regulovaného povolání, nelze vnitrostátní právo považovat za slučitelné s tímto ustanovením pouze z toho důvodu, že na některé příslušníky dotyčného regulovaného povolání se zákaz reklamy stanovený tímto právem nevztahuje.

52

Pokud by tomu tak bylo, mohly by totiž členské státy obcházet uvedené ustanovení zákazy, kterých by byla ušetřena okrajová řada činností vykonávaná příslušníky regulovaného povolání.

53

Konečně v poslední řadě, pokud jde o tvrzení Polské republiky, podle něhož v podstatě čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona nezakazuje lékárnám prodávat na dálku léčivé přípravky, které nevyžadují lékařský předpis, ani poskytovat informace o cenách a způsobu jejich dodání, je nutno konstatovat, že lékárny nejsou oprávněny propagovat svou službu prodeje na dálku.

54

Polská republika mimoto nezpochybňuje skutečnost, že několik polských správních a soudních rozhodnutí, která Komise zmínila v odůvodněném stanovisku, vztáhlo zákaz vyplývající z tohoto ustanovení na šíření informací o službách poskytovaných lékárnami, jakož i o cenách nabízených výrobků, a to i prostřednictvím internetu. Právě naopak, v odpovědi na odůvodněné stanovisko tento členský stát uznává, že „nešťastná formulace [uvedeného ustanovení] vedla farmaceutické regulační orgány a soudy k tomu, že měly opakovaně za to, že jakýkoli jiný akt než sdělení informací o umístění a otevírací době lékárny nebo prodejny léčivých přípravků představuje reklamu“.

55

V každém případě, i kdyby se zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona nevztahoval na veškeré činnosti, které mohou být vykonávány lékárníky pracujícími v lékárně, ale pouze na část z nich, byl by tento zákaz stejně obecný a absolutní, a tudíž v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31.

56

V tomto ohledu je třeba uvést, pokud jde o článek 24 směrnice 2006/123, že z judikatury vyplývá, že jakýkoli zákaz využívat obchodní sdělení příslušníky regulovaného povolání je v rozporu s tímto ustanovením, i když se dotčený zákaz týká pouze určitých forem obchodních sdělení, a nikoli všech těchto forem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2011, Société fiduciaire nationale d’expertise comptable, C‑119/09, EU:C:2011:208, bod 29).

57

Polská republika tvrdí, že judikaturu týkající se čl. 24 odst. 1 směrnice 2006/123 nelze analogicky použít na čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31.

58

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 povoluje obchodní sdělení, jsou-li dodržovány určité profesní předpisy.

59

Článek 24 směrnice 2006/123 v odstavci 1 stanoví odstranění všech absolutních zákazů obchodních sdělení regulovaných povolání a v odstavci 2, že tato sdělení musí být v souladu s určitými profesními pravidly.

60

Povolení obchodních sdělení s výhradou dodržování určitých profesních předpisů nebo odstranění všech absolutních zákazů obchodních sdělení s výhradou dodržování podobných pravidel přitom vede k obdobnému výsledku, a to tím spíše že obchodní sdělení jsou v obou dotčených směrnicích definována totožně, jak vyplývá z bodů 8 a 12 tohoto rozsudku.

61

Dále je irelevantní skutečnost, které se dovolává Polská republika, že směrnice 2000/31 neobsahuje bod odůvodnění srovnatelný s bodem 100 odůvodnění směrnice 2006/123, o který se Soudní dvůr opřel v rozsudku citovaném v bodě 56 tohoto rozsudku. Jediným cílem tohoto bodu 100 odůvodnění je totiž objasnit dosah výrazu „absolutní zákazy“ obchodních sdělení, který není uveden v čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31, neboť toto ustanovení se zabývá povolováním obchodních sdělení, a nikoli odstraňováním zákazů těchto sdělení.

62

Konečně z judikatury vyplývá, že obě tyto směrnice konkretizují volný pohyb služeb zakotvený v článku 56 SFEU (rozsudek ze dne 30. května 2024, Airbnb Ireland a Amazon Services Europe, C‑662/22 a C‑667/22, EU:C:2024:432, body 46 a 47).

63

Argumenty Polské republiky týkající se analogického použití judikatury týkající se čl. 24 odst. 1 směrnice 2006/123 v rámci čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 musí být tudíž odmítnuty.

64

Za těchto okolností je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět.

65

Z judikatury vyplývá, že každé vnitrostátní opatření v oblasti, jež byla předmětem úplné harmonizace, musí být posuzováno vzhledem k ustanovením tohoto harmonizačního předpisu, a nikoliv vzhledem k ustanovením primárního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2004, Komise v. Německo, C‑463/01, EU:C:2004:797, bod 36; ze dne 30. dubna 2009, Lidl Magyarország,C‑132/08, EU:C:2009:281, bod 42, jakož i ze dne 30. května 2024, Airbnb Ireland a Amazon Services Europe, C‑662/22 a C‑667/22, EU:C:2024:432, bod 86).

66

Vzhledem k tomu, že se zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona týká nejen obchodních sdělení, která jsou jako součást služby informační společnosti předmětem harmonizace vyplývající ze směrnice 2000/31, ale rovněž všech forem reklamy, je třeba posoudit rovněž druhý a třetí žalobní důvod uplatněný Komisí, které se týkají tvrzení o omezení svobody usazování a volného pohybu služeb zakotvených v článcích 49 a 56 SFEU. Tyto žalobní důvody lze posoudit společně.

67

S ohledem na svobodu usazování Komise tvrdí, že zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona zbavuje osoby usazené v Polsku, ale rovněž osoby usazené v jiných členských státech, které si přejí otevřít lékárnu nebo prodejnu léčivých přípravků v Polsku, možnosti informovat své současné a potenciální zákazníky o svých činnostech. Uvádí, že tato situace poškozuje zejména druhou kategorii osob, které je ztížen přístup na trh.

68

Pokud jde o volný pohyb služeb, Komise tvrdí, že tento zákaz ztěžuje lékárníkům usazeným v Polsku poskytování služeb příjemcům usazeným v jiných členských státech a lékárníkům usazeným v jiných členských státech poskytování služeb v Polsku. Rovněž tvrdí, že uvedený zákaz omezuje možnost zákazníků nacházejících se v Polsku využít služeb lékárníků z jiných členských států a možnost lékárníků usazených v Polsku využívat reklamních služeb.

69

Komise upřesňuje, že v průběhu postupu před zahájením soudního řízení Polská republika nezpochybnila, že sporný zákaz vede k omezení jak svobody usazování, tak volného pohybu služeb. Tento členský stát se omezil na tvrzení, že tato omezení jsou odůvodněna nutností chránit veřejné zdraví.

70

Polská republika Soudnímu dvoru nepředložila argument, jímž by zpochybnila omezení svobody usazování a volného pohybu služeb, ale trvala na tom, že tato omezení jsou odůvodněna naléhavým důvodem obecného zájmu spočívajícím v ochraně veřejného zdraví.

71

Podle ustálené judikatury musí být jakákoliv opatření, která zakazují, brání nebo činí méně atraktivním výkon svobod zaručených články 49 a 56 SFEU, považována za omezení svobody usazování anebo volného pohybu služeb [rozsudek ze dne 8. června 2023, Fastweb a další (Frekvence vyúčtování), C‑468/20, EU:C:2023:447, bod 81 a citovaná judikatura].

72

Pojem „omezení“ zahrnuje opatření přijatá členským státem, která, byť používaná bez rozdílu, ovlivňují přístup hospodářských subjektů z jiných členských států na trh [rozsudek ze dne 8. června 2023, Fastweb a další (Frekvence vyúčtování), C‑468/20, EU:C:2023:447, bod 82 a citovaná judikatura].

73

V prvé řadě vnitrostátní právní úprava, která všeobecně a absolutně zakazuje veškerou reklamu na určitou činnost, může omezit možnost osob, které tuto činnost vykonávají, informovat svou případnou klientelu a propagovat služby, které uvedené osoby této klientele chtějí nabízet. Takovou vnitrostátní právní úpravu je tudíž třeba považovat za omezení volného pohybu služeb (rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, body 63 a 64).

74

V projednávané věci je tomu tak v případě čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona, jak vyplývá ze způsobu, jakým bylo toto ustanovení aplikováno v polských správních a soudních rozhodnutích zmíněných v bodě 54 tohoto rozsudku, o která se Komise opřela v odůvodněném stanovisku a která, jak bylo připomenuto v tomto bodě, Polská republika nezpochybňuje. Omezení volného pohybu služeb je tak v projednávané věci prokázáno.

75

Ve druhé řadě uvedené ustanovení brání každému, kdo si přeje provozovat lékárnu v Polsku, aby o tom informoval potenciální zákazníky. Zákaz reklamy, který stanoví, má zejména za následek ztížení podmínek přístupu na trh pro nové lékárny.

76

Taková situace přitom může způsobit větší újmu hospodářským subjektům usazeným v jiných členských státech než v Polské republice, které musí vyvinout větší úsilí, aby se dostaly do povědomí zákazníků s bydlištěm v Polsku. Zákaz reklamy tak pro hospodářské subjekty z jiných členských států, které si přejí zřídit lékárnu v Polsku, představuje další překážku, kterou je třeba překonat (obdobně viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Corporación Dermoestética, C‑500/06, EU:C:2008:421, bod 33).

77

Článek 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona tudíž rovněž vede k omezení svobody usazování.

78

Komise připomíná, že během postupu před zahájením soudního řízení Polská republika tvrdila, že zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona chrání veřejné zdraví jednak tím, že snižuje nadměrnou spotřebu léčivých přípravků a doplňků stravy, a jednak tím, že zachovává profesní nezávislost lékárníků. Tento orgán uznává, že ochrana veřejného zdraví je naléhavým důvodem obecného zájmu, který může odůvodnit omezení svobody usazování nebo volného pohybu služeb. V projednávané věci však podle Komise Polská republika neprokázala, že omezení vyplývající z tohoto zákazu byla z takového důvodu opodstatněná.

79

Polská republika trvá před Soudním dvorem na svém postoji, který zaujala v průběhu postupu před zahájením soudního řízení.

80

Komise tvrdí, že je třeba rozlišovat mezi dvěma druhy reklamy, a sice reklamou na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnosti na straně jedné a reklamou na léčivé přípravky na straně druhé.

81

Pokud jde o první typ reklamy, Komise tvrdí, že Polská republika neprokázala souvislost mezi zákazem reklamy a snížením nadměrné spotřeby léčivých přípravků.

82

Pokud jde o druhý typ, Komise uvádí, že reklama na léčivé přípravky není zakázána, pokud splňuje zvláštní podmínky, jako je zákaz propagovat léčivé přípravky vydávané výlučně na lékařský předpis nebo povinnost prezentovat léčivý přípravek objektivně a neklamavým způsobem, jakož i poskytnout informace o jeho účelném používání v souladu s čl. 87 odst. 3 směrnice 2001/83.

83

Opatření vymezující tyto podmínky v souvislosti s reklamou na léčivé přípravky by tak mohla být považována za opatření související s cílem ochrany veřejného zdraví, kterým je boj proti nadměrné spotřebě léčivých přípravků.

84

Podle Komise je sice pravda, že reklamní aktivity mají v zásadě za cíl přilákat nové zákazníky a udržet stávající, jak tvrdí Polská republika, ale tyto aktivity nemusí nutně vést k tomu, že zákazníci budou kupovat více léků. Naproti tomu reklama na určitou lékárnu může vést ke zvýšení tržního podílu této lékárny na úkor jiných lékáren a jiných míst prodeje léčivých přípravků.

85

Komise dále tvrdí, že v Polsku jsou některé léčivé přípravky nevyžadující lékařský předpis dostupné mimo lékárny nebo prodejny léčivých přípravků, v obchodech, supermarketech, kioscích nebo na čerpacích stanicích. Prodej těchto léčivých přípravků v takových zařízeních nevyžaduje oznámení ani povolení, a i když je okrajový ve vztahu k prodejům uskutečněným v lékárnách, je přesto nezanedbatelný, jak prokazuje studie provedená v roce 2015, na kterou poukazuje Polská republika. Prodej léčivých přípravků v těchto provozovnách přitom může představovat zvýšené riziko pro zdraví z důvodu případné nadměrné nebo nevhodné spotřeby.

86

V tomto ohledu není důležité, že mimo lékárny jsou dostupné pouze některé léčivé přípravky nevyžadující lékařský předpis, jelikož počet těchto léčivých přípravků je poměrně vysoký a jejich nadužívání může vést k vážným intoxikacím.

87

Komise z toho vyvozuje, že zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona není vhodný k dosažení deklarovaného cíle spočívajícího ve snížení nadměrné spotřeby léčivých přípravků. Právě naopak tento zákaz by mohl být v rozporu s tímto cílem z toho důvodu, že některé léčivé přípravky jsou volně prodávány v provozovnách, ve kterých zákazníci nedostávají odborné rady ohledně jejich užívání.

88

V každém případě má Komise za to, že i za předpokladu, že by zákaz vyplývající z tohoto ustanovení byl vhodný k dosažení uvedeného cíle, méně omezující opatření by umožnila dosáhnout stejného výsledku.

89

Polská republika namítá, že reklamní sdělení lékáren mají za cíl přimět potenciální zákazníky k využívání jejich služeb a ke zvýšení prodeje výrobků, zejména léčivých přípravků nevyžadujících lékařský předpis a doplňků stravy. Zákazníci lékáren jsou přitom typem spotřebitelů, kteří jsou vůči reklamě obzvláště zranitelní a měli by být chráněni před technikami, které je mají přimět k větším nákupům. Využití služeb lékáren by tedy nemělo vyplývat z reklamy, ale mělo by být spojeno se zdravotními potřebami pacienta. Vzhledem k potřebě chránit zdraví by hospodářská soutěž mezi lékárnami neměla být založena na reklamě, ale na maximální kvalitě poskytovaných služeb a na takto získané pověsti.

90

Polská republika dodává, že zákaz reklamy na činnosti lékáren a prodejen léčivých přípravků musí být chápán ve spojení s reklamou na léčivé přípravky. Podle čl. 87 odst. 3 první odrážky směrnice 2001/83 musí reklama na léčivý přípravek podporovat jeho účelné používání tím, že ho představuje objektivně a bez přehánění jeho vlastností. Takovou reklamu nelze oddělit od reklamy na lékárny a prodejny léčivých přípravků. Je proto obtížné představit si reklamu na lékárnu, která by pacientovi neevokovala léčivé přípravky nebo určité služby, které s nimi přímo či nepřímo souvisejí.

91

V tomto ohledu Polská republika upřesňuje, že před zavedením čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona se na lékárnické činnosti vztahovala obecná vnitrostátní pravidla upravující reklamu. Výsledek byl však neuspokojivý, jelikož provozovatelé lékáren se zabývali marketingovými aktivitami zaměřenými výhradně na ekonomické cíle. To vedlo k nadužívání zejména volně prodejných léčivých přípravků a doplňků stravy.

92

Polská republika uvádí, že není možné doložit účinnost zákazu vyplývajícího z tohoto ustanovení, přinejmenším ve formě číselných údajů. Nadměrná spotřeba léčivých přípravků a doplňků stravy je však v Polsku i nadále běžná, jak vyplývá ze srovnání statistických údajů s jinými členskými státy.

93

Polská republika dále uvádí, že i když jsou jiná zařízení než lékárny a prodejny léčivých přípravků, jako jsou bylinkářství, prodejny specializované na prodej zdravotnického materiálu a maloobchodní prodejny, oprávněna prodávat určité léčivé přípravky, tento způsob uvádění na trh se týká pouze určitých léčivých přípravků, jejichž výdej není vázán na lékařský předpis.

94

Komise uznává, že některá vnitrostátní opatření, která zdravotnickým povoláním poskytují kontrolu nad rozhodnutími týkajícími se ochrany veřejného zdraví, mohou být odůvodněná.

95

Absolutní zákaz reklamy na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnosti však není vhodný ani nezbytný pro zaručení profesní nezávislosti lékárníků.

96

Komise má za to, že cíl čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona, který Polská republika uvedla v odpovědi na odůvodněné stanovisko a který spočívá v zaručení profesní nezávislosti lékárníků na účincích rozhodnutí o reklamě přijatých vlastníky, kteří nejsou lékárníky, se nemůže uplatnit na lékárny provozované lékárníky.

97

Kromě toho i v případě lékáren, které nejsou vlastněny nebo kontrolovány lékárníky, má za to, že absolutní zákaz reklamy nemusí vždy zaručit rozhodovací nezávislost lékárníků v situacích, které mají dopad na zdraví pacientů. Otázka, zda lze takové lékárny propagovat, je zcela odlišná od otázky případného vystavení lékárníků tlaku, který na ně vlastníci lékáren, kteří nejsou lékárníky, mohou vyvíjet, aby ve finančním zájmu lékárny přijímali rozhodnutí, která poškozují zdraví pacientů.

98

V každém případě podle Komise překračuje čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle profesní nezávislosti lékárníků. I za předpokladu, že by omezení reklamy bylo vhodné k zajištění tohoto cíle, mohlo by méně omezujícím opatřením být povolení reklamy na lékárny za určitých podmínek.

99

Polská republika trvá na názoru, že zákaz vyplývající z tohoto ustanovení chrání lékárníky před případným tlakem ze strany vlastníků lékáren nebo prodejen léčivých přípravků s cílem zvýšit prodej některých výrobků.

100

Podle ustálené judikatury lze omezení svobody usazování nebo volného pohybu služeb připustit pouze za podmínky, že je zaprvé odůvodněno některým z naléhavých důvodů obecného zájmu a zadruhé respektuje zásadu proporcionality, což znamená, že musí být způsobilé zajistit soudržným a systematickým způsobem uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překročit meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení [v tomto smyslu, pokud jde o volný pohyb služeb, viz rozsudek ze dne 18. června 2019, Rakousko v. Německo, C‑591/17, EU:C:2019:504, bod 139 a citovaná judikatura, a pokud jde o svobodu usazování, viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání),C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 178 a citovaná judikatura].

101

Dotyčnému členskému státu pak přísluší prokázat, že jsou tyto kumulativně stanovené podmínky splněny [rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání),C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 179 a citovaná judikatura].

102

V projednávané věci je ochrana veřejného zdraví, které se Polská republika dovolává jako odůvodnění omezení svobody usazování nebo volného pohybu služeb vyplývajících z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona, jedním z cílů uvedených mezi cíli, které lze považovat za naléhavé důvody obecného zájmu, které mohou odůvodnit takové omezení svobod pohybu zaručených Smlouvou o FEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. května 2009, Komise v. Itálie, C‑531/06, EU:C:2009:315, bod 51, jakož i ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 67 a citovaná judikatura).

103

Je však třeba ověřit, zda Polská republika svými argumenty týkajícími se jednak nadměrné spotřeby léčivých přípravků a jednak profesní nezávislosti lékárníků prokázala, že zákaz vyplývající z tohoto ustanovení je v souladu se zásadou proporcionality, jejíž obsah byl připomenut v bodě 100 tohoto rozsudku.

104

Úvodem je třeba poznamenat, že lékárny mohou nabízet takové služby, jako jsou screeningové kampaně, které nesouvisejí s prodejem léčivých přípravků a které přesto spadají do působnosti zákazu vyplývajícího z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona, jak vyplývá z důkazů předložených Komisí uvedených v bodech 54 a 74 tohoto rozsudku. Komise zejména poukázala na rozhodnutí polského soudu, který považoval reklamu týkající se organizace screeningových kampaní za protiprávní.

105

V tomto ohledu nemá takový zákaz žádnou souvislost s cílem ochrany veřejného zdraví, který spočívá v boji proti nadměrné spotřebě léčivých přípravků, takže jej nelze považovat za odůvodněný.

106

Pokud se zákaz uvedený v čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona týká reklamy na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich služby, která souvisí s prodejem léčivých přípravků, je třeba zaprvé uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, může být taková reklama přínosem pro osoby, které si pravděpodobně koupí léčivé přípravky, neboť jim umožňuje získat informace o nižších cenách nebo doplňkových službách nabízených danou lékárnou. V důsledku uvedené reklamy se tito lidé mohou rozhodnout kupovat své obvyklé léky v jiné lékárně než v té, které tak činili dosud, aniž by to vedlo ke zvýšení množství jimi zakoupených léků.

107

Naproti tomu zákaz této reklamy může zvýhodnit lékárny, které jsou na trhu přítomné již řadu let, na úkor lékáren, které chtějí vstoupit na tento trh a nabízet na něm více služeb nebo služby vyšší kvality.

108

Zadruhé je třeba připomenout, jak ostatně zdůrazňuje Polská republika, že čl. 87 odst. 3 směrnice 2001/83 stanoví, že reklama na léčivý přípravek musí podporovat jeho účelné používání tím, že ho představuje objektivně, bez přehánění jeho vlastností, a nesmí být klamavá. Unijní normotvůrce zamýšlel tímto ustanovením umožnit propagaci léčivých přípravků, avšak nepodněcoval k jejich nadměrné spotřebě.

109

Zatřetí, jak tvrdí Komise, která vychází ze studie z roku 2015 zmíněné Polskou republikou v její odpovědi na odůvodněné stanovisko, v tomto členském státě je možné zakoupit přinejmenším některé léčivé přípravky nevyžadující lékařský předpis mimo lékárny, zejména v obchodech, supermarketech, kioscích nebo na čerpacích stanicích. Tato možnost je využívána v menší míře než nákupy v lékárnách, avšak není zanedbatelná. Podle této studie jedna třetina dotázaných osob uvedla, že nakupuje léčivé přípravky nevyžadující lékařský předpis v supermarketu.

110

Začtvrté Polská republika uznává, že nadměrná spotřeba léčivých přípravků je v tomto členském státě stále značná, a to navzdory zákazu vyplývajícímu z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona.

111

Polská republika sice tvrdí, že nadměrná spotřeba by byla bez tohoto zákazu ještě vyšší, avšak není možné to prokázat. Tento členský stát však neuvedl důvody, proč nemohl shromáždit údaje o spotřebě léčivých přípravků před tím, než toto ustanovení vstoupilo v platnost, a porovnat je s údaji týkajícími se pozdějšího období.

112

Z toho vyplývá, že Polská republika s ohledem na podmínky vyžadované judikaturou připomenutou v bodě 100 tohoto rozsudku neprokázala, že omezení svobody usazování a volného pohybu služeb vyplývající z uvedeného ustanovení jsou způsobilá zaručit uskutečnění cíle ochrany veřejného zdraví spočívajícího v boji proti nadměrné spotřebě léčivých přípravků.

113

V každém případě je třeba konstatovat, že tohoto cíle lze dosáhnout méně omezujícími opatřeními, než je zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona, jako jsou opatření upravující obsah reklamy na určité služby nabízené lékárnami.

114

Zákaz vyplývající z tohoto ustanovení tedy překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle ochrany veřejného zdraví, který spočívá v boji proti nadměrné spotřebě léčivých přípravků.

115

Z judikatury vyplývá, že vzhledem k možnosti přiznané členským státům stanovit úroveň, na které hodlají zajistit ochranu veřejného zdraví, mohou tyto státy přijímat opatření umožňující odstranit nebo omezit riziko zásahu do profesní nezávislosti lékárníků (obdobně viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Komise v. Francie, C‑89/09, EU:C:2010:772, bod 66 a citovaná judikatura).

116

S ohledem na význam vztahu důvěry, který musí panovat mezi lékárníkem a jeho klientem, který je v zásadě pacientem, tak ochrana profesní nezávislosti lékárníka může představovat naléhavý důvod obecného zájmu týkající se veřejného zdraví (obdobně viz rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, bod 68).

117

Polská republika tvrdí, že zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona chrání lékárníky před případným tlakem ze strany vlastníků lékáren nebo prodejen léčivých přípravků za účelem zvýšení prodeje některých výrobků.

118

Tento argument přitom nelze použít na lékárny provozované lékárníky, kteří jsou vlastníky těchto lékáren.

119

Pokud jde o ostatní lékárny, nelze vyloučit, že vlastníci lékáren, kteří nejsou lékárníky, vyvíjejí nátlak na lékárníky, které zaměstnávají, aby tito ve finančním zájmu lékárny přijímali rozhodnutí škodlivá pro zdraví pacientů. Komise však v podstatě správně tvrdí, že tato problematika přímo nesouvisí s otázkou, zda lze lékárny propagovat.

120

Zákaz veškeré formy reklamy na lékárny, prodejny léčivých přípravků a na jejich činnosti totiž nemůže lékárníky chránit před tlakem, který by vlastníci lékáren mohli vyvíjet, aby ovlivnili způsob, jakým lékárníci poskytují poradenství svým zákazníkům. Takový tlak by mohl přetrvávat nezávisle na tom, zda jsou tyto lékárny propagovány, či nikoli.

121

V každém případě je třeba uvést, že zákaz vyplývající z čl. 94a odst. 1 novelizovaného farmaceutického zákona překračuje meze toho, co je nezbytné k ochraně profesní nezávislosti lékárníků. Méně omezujícím opatřením by mohlo být povolení takové reklamy za podmínek, které by zachovávaly profesní etiku lékárníků a v případě potřeby přísně regulovaly formy a způsoby, jichž může taková reklama využívat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. května 2017, Vanderborght, C‑339/15, EU:C:2017:335, body 74 a 75).

122

V tomto ohledu, jak bylo uvedeno v bodě 108 tohoto rozsudku, reklama na léčivý přípravek musí podporovat jeho účelné používání tím, že ho představuje objektivně a bez přehánění jeho vlastností, a nesmí být klamavá. Kromě toho v případě reklamy týkající se služeb, zejména screeningových služeb, Polská republika nevysvětlila, proč by tyto služby měly ohrožovat veřejné zdraví.

123

Za těchto podmínek je třeba vyhovět i druhému a třetímu žalobnímu důvodu.

124

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že Polská republika tím, že přijala čl. 94a odst. 1 zákona o farmaceutickém právu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31, jakož i z článků 49 a 56 SFEU.

125

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala uložení náhrady nákladů řízení Polské republice a Polská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: