1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce představuje další případ v linii judikatury, která následovala po řešení krize španělské banky Banco Popular Español S.A. (dále jen „Banco Popular“) ze dne 7. června 2017 ( 2 ).

2.

V důsledku tohoto řešení krize přišel značný počet fyzických a právnických osob o své investice. To vedlo k zahájení velkého množství soudních sporů před vnitrostátními i unijními soudy.

3.

Mezi tyto spory patří řada věcí, jejichž předmětem je prohlášení neplatnosti a navrácení zaplacených částek nebo náhrada škody z důvodu, že společnost Banco Popular nedodržela určité požadavky v oblasti transparentnosti a spotřebitelského práva při prodeji některých finančních nástrojů fyzickým a právnickým osobám. Jinými slovy, podstata těchto žalob nespočívá ve ztrátě hodnoty uvedených nástrojů v důsledku řešení krize, ale naopak v námitce protiprávnosti původního úpisu těchto nástrojů.

4.

Soudní dvůr v rozsudcích ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) ( 3 ) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) ( 4 ) uvedl, že takováto soudní řízení jsou v rozsahu, v němž byla zahájena po dni, kdy bylo přijato rozhodnutí o řešení krize, vyloučena směrnicí 2014/59/EU (směrnice o ozdravných postupech a řešení krize bank; dále jen „BRRD“) ( 5 ).

5.

Nový aspekt projednávané věci spočívá v tom, že spor v původním řízení byl zahájen před tím, než došlo k řešení krize. Má tato skutečnost odlišné důsledky? To je podstatou otázky položené Soudnímu dvoru v projednávané věci.

6.

V roce 2009 vydala společnost Banco Popular „Bonos Subordinados Canjeables por Obligaciones Subordinadas de Banco Popular Español, S.A. I/2009“ (dále jen „podřízené dluhopisy I/2009“).

7.

Dne 3. října 2009 upsal D. E. jakožto jediný jednatel společnosti Lera Blava, S. L. U. (dále jen „společnost“), ve prospěch této společnosti 15 uvedených směnitelných dluhopisů v celkové hodnotě 15000 eur.

8.

Dne 25. května 2012 přistoupil D. E., jednající rovněž jménem společnosti, ke směně podřízených dluhopisů I/2009, jež byly splatné v říjnu roku 2013, za jiné povinně směnitelné podřízené dluhopisy (dále jen „podřízené dluhopisy II/2012“). Splatnost posledně uvedených dluhopisů měla nastat v listopadu roku 2015.

9.

Dne 14. ledna 2013 převedla společnost vlastnické právo k těmto dluhopisům na D. E. jakožto úhradu za nevyplacené mzdy.

10.

Dne 25. listopadu 2015 byly podřízené dluhopisy II/2012 v souladu s podmínkami jejich emise povinně konvertovány na akcie společnosti Banco Popular. D. E. se tak stal akcionářem společnosti Banco Popular.

11.

Dne 6. října 2016 podal D. E. vlastním jménem žalobu proti společnosti Banco Popular, v níž se domáhal prohlášení neplatnosti podřízených dluhopisů I/2009 a II/2012 z důvodu vady souhlasu vyžadovaného unijním právem, zejména směrnicí MiFID I ( 6 ), a požadoval vrácení původně investované částky. Podpůrně se D. E. domáhal náhrady škody způsobené nedodržením povinností vyplývajících ze směrnice MiFID I.

12.

Dne 31. května 2017 Juzgado de Primera Instancia (soud prvního stupně, Španělsko) vyhověl žalobě D. E. na prohlášení neplatnosti a prohlásil úpis podřízených dluhopisů I/2009 a II/2012 za neplatný ( 7 ). Z vnitrostátního spisu vyplývá, že uvedený soud potvrdil, že společnost Banco Popular neprovedla v případě D. E. posouzení „vhodnosti“, a to z hlediska jeho osobního postavení ani jeho postavení jednatele společnosti, aby posoudila, zda disponuje v rámci obou těchto postavení potřebnými znalostmi a zkušenostmi k tomu, aby porozuměl riziku spojenému s dotčenými směnitelnými dluhopisy ( 8 ). Společnost Banco Popular podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial (provinční soud, Španělsko).

13.

Dne 7. června 2017 přijal Jednotný výbor pro řešení krizí rozhodnutí o řešení krize společnosti Banco Popular, které Evropská komise schválila téhož dne.

14.

Konkrétně toto řešení krize zahrnovalo kombinaci nástrojů rekapitalizace z vnitřních zdrojů a převodu činnosti ( 9 ) a bylo provedeno následujícím způsobem. Zaprvé na základě nástroje rekapitalizace z vnitřních zdrojů byla hodnota stávajících akcií společnosti Banco Popular snížena na nulu. Následně byly tyto akcie zrušeny. Stejným způsobem bylo naloženo s těmi akciemi, které vznikly konverzí části neuhrazených závazků společnosti Banco Popular (závazky kapitálu tier 1). Další část těchto neuhrazených závazků (závazky kapitálu tier 2) byla konvertována na nové akcie, které byly převedeny na společnost Banco Santander S.A. (dále jen „Banco Santander“). Společnost Banco Popular byla poté prodána společnosti Banco Santander, a sice žalované v původním řízení, která nabyla veškerá její zbývající aktiva prostřednictvím fúze sloučením, čímž došlo k zániku právní subjektivity společnosti Banco Popular. Banco Santander se stala rovněž procesní nástupkyní společnosti Banco Popular ve sporu v původním řízení.

15.

Dne 29. března 2019 Audiencia Provincial (provinční soud) zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že D. E. v první řadě nebyl vůbec aktivně procesně legitimován. Uvedený soud se naopak domníval, že žalobu měla podat společnost.

16.

Proti tomuto rozsudku podal D. E. kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). I přes nesouhlas obou účastníků řízení se Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl podat v projednávané věci žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Uvedený soud rovněž vysvětluje, že rozdílný výklad mimo jiné čl. 53 odst. 3 BRRD španělskými soudy vedl ke značnému počtu kasačních opravných prostředků, které mu byly předloženy, z čehož vyplývá, že objasnění ze strany Soudního dvora pomůže při řešení řady těchto soudních sporů.

17.

S ohledem na tyto skutečnosti položil Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18.

Otázka předkládajícího soudu se týká výkladu pojmu „existence“, resp. „vznik“ uvedeného v čl. 53 odst. 3 a čl. 60 odst. 2 písm. b) BRRD.

19.

Článek 53 odst. 3 BRRD stanoví:

„Pokud orgán příslušný k řešení krize na základě pravomoci uvedené v čl. 63 odst. 1 písm. e) sníží jistinu závazku nebo splatnou neuhrazenou částku ve vztahu k závazku na nulu, považují se uvedený závazek a veškeré povinnosti nebo pohledávky vzniklé v souvislosti s ním, jež neexistovaly v době výkonu pravomoci, pro všechny účely za uhrazené a v žádném následujícím řízení v souvislosti s institucí v režimu řešení krize nebo jakýmkoli nástupnickým subjektem v jakékoli následné likvidaci nejsou přípustné ( 10 ).“

20.

Článek 60 odst. 2 BRRD v příslušné části stanoví:

„2.   Pokud se jistina příslušných kapitálových nástrojů odepíše:

[…]

21.

BRRD nedefinuje pojem „existence“, resp. „vznik“. Kromě toho některá jazyková znění BRRD používají tentýž výraz v čl. 53 odst. 3 i v čl. 60 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice, zatímco jiná, včetně španělského jazykového znění, používají dva různé výrazy ( 12 ). To ztěžuje rozhodnutí o obecném významu tohoto pojmu.

22.

Tato směrnice v každém případě neodkazuje na právo členských států, aby tento pojem vymezilo, z čehož plyne, že tomuto výrazu je třeba přikládat v rámci Unie autonomní význam ( 13 ).

23.

Vzhledem k tomu, že „vzniklé“ závazky nejsou dotčeny rekapitalizací z vnitřních zdrojů, podle všeho ze znění čl. 53 odst. 3 i čl. 60 odst. 2 písm. b) BRRD jasně vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda závazek „již vznikl“, či nikoli, má své důsledky. Podle čl. 60 odst. 2 písm. b) BRRD totiž vůči držiteli příslušného kapitálového nástroje, který byl odepsán, „nezůstává“ žádný závazek, zatímco závazek vůči této osobě trvá, pokud její pohledávka „existovala“ v okamžiku přijetí rozhodnutí o řešení krize.

24.

Kromě toho čl. 53 odst. 3 BRRD odkazuje rovněž na pojem „neuhrazená částka“, která je snížena, pokud je použit nástroj rekapitalizace z vnitřních zdrojů. Tento odkaz upřesňuje, že při použití tohoto nástroje mohou orgány příslušné k řešení krize vypořádat pouze neuhrazené závazky banky v režimu řešení krize, tj. existující, ale dosud nesplatné dluhy (to znamená dluhy před splatností). Z toho plyne, že pojem „existence“, resp. „vznik“, který se v této souvislosti používá k vyloučení závazku z rekapitalizace z vnitřních zdrojů, se týká těch závazků, které banka již přijala a které jsou v okamžiku rozhodnutí o řešení krize již splatné (po splatnosti).

25.

Povinnost odškodnit věřitele za protiprávní jednání, k němuž došlo v důsledku nabytí finančních nástrojů vydaných bankou a které je předmětem soudního sporu, je třeba v okamžiku přijetí rozhodnutí o řešení krize považovat za „případný“ závazek banky v režimu řešení krize. Před tím, než soud o takové povinnosti rozhodne, je její existence nejistá. Pokud však soud potvrdí tuto platební povinnost, k účinkům závazku vyplývajícího z této platební povinnosti a jeho splatnosti dochází ex tunc, tj. přede dnem vydání rozhodnutí o řešení krize.

26.

„Vznikají“ tyto „případné“ závazky ve smyslu BRRD v okamžiku přijetí rozhodnutí o řešení krize?

27.

Zde se nabízejí dva možné výklady.

28.

Na jedné straně lze na uvedené závazky hledět jako na závazky již „vzniklé“ či „existující“, neboť jakmile by byly potvrzeny soudem, jednalo by se o závazky již vzniklé, a tedy splatné před přijetím rozhodnutí o řešení krize. Na druhou stranu platí, že vzhledem k tomu, že tyto závazky závisí na výsledku soudního řízení, mohly by být považovány za závazky, které existovaly v okamžiku přijetí rozhodnutí o řešení krize pouze „případně“. Jinými slovy, lze je chápat jako dluhy neuhrazené v okamžiku řešení krize, přičemž z tohoto důvodu je lze chápat jako závazky, které dosud „neexistovaly“.

29.

V rozsudcích ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) Soudní dvůr vyložil takové „případné“ závazky, ve vztahu k nimž byla žaloba podána až po přijetí rozhodnutí o řešení krize, jako závazky, které neexistovaly, a tudíž se na ně vztahovalo rozhodnutí o rekapitalizaci z vnitřních zdrojů. To mělo za následek, že věřitelé takových „případných“ závazků proto přišli o své pohledávky vůči bance v režimu řešení krize v rámci provedení rekapitalizace z vnitřních zdrojů. Tato ztráta má samozřejmě vliv na práva věřitelů vyplývající z unijního práva, včetně základního práva na účinnou soudní ochranu. Soudní dvůr nicméně v dotčených rozsudcích dospěl k závěru, že veřejný zájem na zabránění finančnímu kolapsu a zachování finanční stability celkově převažuje nad právy věřitelů, která jsou založena na unijním právu.

30.

Na základě uvedených dvou rozsudků zastávají společnost Banco Santander, jakož i španělská, italská a portugalská vláda stanovisko, že závazky, které mohou vyplynout ze soudního řízení, nelze považovat za „existující“, i když byla tato řízení zahájena před řešením krize.

31.

Vysvětlují, že tyto pohledávky by pravděpodobně vedly k odlivu finančních prostředků z banky v režimu řešení krize, a mohly by případně snižovat účinnost rozhodnutí o řešení krize. Za „existující“, resp. „vzniklé“ ve smyslu BRRD by proto měly být považovány pouze pohledávky nebo práva, jejichž splatnost byla uznána rozhodnutím příslušného vnitrostátního soudu přede dnem rozhodnutí o řešení krize.

32.

Komise je však opačného názoru. Má za to, že pojem „existence“, jak je použit v čl. 53 odst. 3 BRRD, by se měl vztahovat na závazek nebo povinnost, které jsou v okamžiku řešení krize pouze „předběžně“ splatné a které by následný rozsudek pouze potvrdil, byť i po přijetí rozhodnutí o řešení krize.

33.

Podle Komise je tento výklad odůvodněn požadavkem článku 36 BRRD, aby ocenění bylo „poctivé, obezřetné a realistické“. Toto ocenění by mělo zohlednit podmíněné závazky, které jsou předmětem probíhajících soudních řízení. Kromě toho se nejeví jako odůvodněné odepřít náhradu škody osobě, která zahájila soudní řízení před okamžikem, kdy bylo přijato rozhodnutí o řešení krize.

34.

V projednávané věci vyvstává otázka, zda by rovnováha mezi zájmem na finanční stabilitě a účinné soudní ochraně unijních práv věřitelů, na jejichž ochranu bylo soudní řízení zahájeno před přijetím rozhodnutí o řešení krize, měla být nastolena stejným způsobem, jako když jsou takové žaloby podány až po přijetí rozhodnutí o řešení krize.

35.

Tato otázka byla předložena v podobě žádosti o poskytnutí vodítka k tomu, zda „případné“ závazky, které jsou již předmětem soudního řízení v okamžiku přijetí rozhodnutí o řešení krize, musí být považovány za „existující“, resp. „vzniklé“ ve smyslu BRRD. Za účelem zodpovězení této otázky budu postupovat následovně. Nejprve vysvětlím, proč považuji tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou (B). Pokud jde o věc samou, nejprve stručně připomenu odůvodnění dvou rozsudků, v nichž Soudní dvůr dospěl k závěru, že BRRD brání žalobám podaným po přijetí rozhodnutí o řešení krize (C). Poté se budu zabývat otázkou, zda je tatáž argumentace použitelná i v případě, že jsou žaloby podány k soudu před přijetím rozhodnutí o řešení krize (D). Má analýza vyústí v návrh, aby Soudní dvůr rozhodl, že účel rámce pro řešení krize stanovený BRRD nemůže převážit nad právem na účinnou soudní ochranu práv spotřebitelů nebo investorů vyplývajících z unijního práva, pokud byla žaloba týkající se těchto práv podána před přijetím rozhodnutí o řešení krize (IV).

36.

Společnost Banco Santander zpochybňuje přípustnost projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Vysvětluje, že předběžné otázky by byly pro řešení sporu v původním řízení bezpředmětné, neboť vnitrostátní soud se podle všeho rozhodl upustit od posouzení otázky, zda byl žalobce v prvním stupni podle vnitrostátního práva vůbec aktivně procesně legitimován k podání žaloby.

37.

V tomto ohledu připomínám, že vnitrostátní soud v zásadě nese odpovědnost za posouzení nezbytnosti a relevance předběžných otázek, takže se na jeho otázky vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout odpovědět pouze tehdy, je-li zjevné, že odpověď na otázku nemůže být ve věci v původním řízení nikterak užitečná ( 14 ).

38.

Jak vysvětluje španělská vláda, odpověď na předběžné otázky je pro předkládající soud nezbytná, neboť pokud by Soudní dvůr odpověděl, že dotčenou žalobu BRRD vylučuje, musel by předkládající soud žalobu D. E. zamítnout, aniž by musel zkoumat, zda byl D. E. vůbec aktivně procesně legitimován k jejímu podání.

39.

Není tedy zcela zjevné, že by žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla nepřípustná. Soudní dvůr by proto měl odpovědět na otázky předkládajícího soudu.

40.

Jak jsem již uvedla, projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vyvstala na podkladě rozsudků ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II). V těchto rozsudcích dospěl Soudní dvůr k závěru, že rozhodnutí o řešení krize Banco Popular bránilo zahájení soudních řízení, v nichž se dotčení žalobci domáhali náhrady škody vyplývající z nedodržení určitých norem pro uvádění finančních nástrojů na trh ze strany uvedené banky.

41.

Věc, ve které byl vydán rozsudek Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) se týkala žaloby na prohlášení neplatnosti podané dvěma fyzickými osobami, které v roce 2016 zakoupily akcie společnosti Banco Popular v rámci veřejné nabídky úpisu při příležitosti zvýšení kapitálu dotčené společnosti. Po řešení krize uvedené banky a snížení jejího základního kapitálu na nulu v roce 2018 tyto fyzické osoby tvrdily, že jejich původní souhlas se smlouvou o úpisu akcií byl neplatný mimo jiné z důvodu neúplnosti či nepřesnosti dotčeného prospektu. V následném rozsudku soudu prvního stupně zaujal vnitrostátní soud stanovisko, že pravidla unijního práva v oblasti občanskoprávní odpovědnosti za údaje uvedené v prospektu, jež jsou obsažena ve směrnici o prospektu ( 15 ), mohou mít přednost před zásadami upravujícími řešení krize úvěrových institucí zavedenými BRRD ( 16 ). Proto prohlásil spornou smlouvu o úpisu akcií za neplatnou a nařídil vrácení investovaných částek žalobcům spolu s úroky ( 17 ).

42.

Soudní dvůr tento výklad nepřijal. V řízení o předběžné otázce, které vyvstalo na podkladě odvolacího řízení, naopak rozhodl, že BRRD umožňuje odchýlit se od práv založených na jiných nástrojích unijního práva. Vysvětlil, že odchylný charakter režimu řešení krize „znamená, že použití jiných ustanovení unijního práva může být vyloučeno, pokud tato ustanovení mohou zbavit užitečného účinku postup řešení krize nebo bránit jeho provedení ( 18 )“.

43.

V zájmu zajištění plné účinnosti postupu řešení krize předpokládaného směrnicí BRRD je tedy akcionářům, jejichž akcie byly rozhodnutím o řešení krize zrušeny, bráněno v tom, aby podali žalobu na neplatnost nebo na náhradu škody po přijetí rozhodnutí o řešení krize.

44.

Výše uvedené úvahy rozšířil Soudní dvůr ve věci Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) na žaloby podané držiteli dluhopisů, které byly před řešením krize konvertovány na akcie a následně zrušeny ( 19 ), jakož i držiteli dluhopisů, které byly konvertovány na akcie během řešení krize, ale byly převedeny na společnost Banco Santander bez náhrady ( 20 ). Stejně jako ve věci Banco Santander (Řešení krize Banco Popular), věřitelé ve věci Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) podali žaloby na neplatnost a na náhradu škody po řešení krize, přičemž se dovolávali protiprávnosti původní emise těchto finančních nástrojů, které byly později konvertovány na akcie ( 21 ). I v těchto věcech Soudní dvůr rozhodl, že po přijetí rozhodnutí o řešení krize nelze podat žalobu na náhradu škody nebo na prohlášení neplatnosti původních dluhopisů ( 22 ).

45.

Okolnosti v projednávané věci jsou podobné. Nejblíže k tomu má situace ve věcech C‑775/22 a C‑779/22, tedy prvních dvou ze tří spojených věcí v Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II), neboť dluhopisy, u nichž D. E. napadá legalitu jejich nabytí, byly konvertovány na akcie před řešením krize společnosti Banco Popular. Významný rozdíl mezi oběma věcmi však spočívá v tom, že žalobci v dříve uvedených řízeních podali žaloby k soudu až po řešení krize společnosti Banco Popular, kdežto D. E. podal žalobu přibližně osm měsíců před přijetím rozhodnutí o řešení krize.

46.

Nejprve je tedy třeba pochopit důvody, které vedly Soudní dvůr k závěru, že BRRD brání podání žalob na neplatnost nebo na náhradu škody po přijetí rozhodnutí o řešení krize. Teprve poté si lze položit otázku, zda je tatáž logika použitelná i v situaci, kdy jsou takové žaloby podány přede dnem přijetí rozhodnutí o řešení krize.

47.

Soudní dvůr v rozsudcích ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) upřesnil, že odchylku od jiných ustanovení unijního práva, která přiznávají práva jednotlivcům, lze vysvětlit „převažujícím obecným zájmem“, aby byla „zachována finanční stabilita členských států“ ve výjimečném a naléhavém hospodářském kontextu ( 23 ).

48.

Soudní dvůr uvedl, že pokud by se měly použít tyto další právní předpisy unijního práva, jako je směrnice o prospektu, mohlo by to „zbavit provádění postupu řešení krize užitečného účinku nebo bránit jeho provedení“ ( 24 ).

49.

Je tomu tak proto, že žaloba na prohlášení neplatnosti i žaloba na náhradu škody by v případě jejich úspěchu vyžadovaly, aby banka v režimu řešení krize, nebo její právní nástupce vrátili v plné výši částky investované při upsání akcií (nebo dluhopisů konvertovaných na akcie), které však byly v důsledku daného rozhodnutí o řešení krize odepsány. Takové žaloby by dle názoru Soudního dvora tedy zpochybňovaly celé ocenění, na kterém bylo založeno rozhodnutí o řešení krize ( 25 ).

50.

V průběhu oceňování jsou povinnost vrátit částky či zaplatit náhradu škody, které by mohly být potvrzeny v rámci žalob podaných u soudů, pouze „případnými“ závazky banky v režimu řešení krize, neboť jejich existence je podmíněna výsledkem probíhajícího soudního řízení. Kromě toho, pokud v okamžiku ocenění, které slouží jako základ pro rozhodnutí o řešení krize, ještě nebylo zahájeno soudní řízení, orgány příslušné k řešení krize by si nebyly vědomy existence takových „případných“ závazků.

51.

Soudní dvůr měl za to, že „případné“ závazky, které jsou předmětem žalob podaných po dni přijetí rozhodnutí o řešení krize, musí být vykládány jako závazky, jež „neexistovaly“, a tudíž se pro všechny účely považují za uhrazené, jak stanoví čl. 53 odst. 3 BRRD a jak vyplývá z čl. 60 odst. 2 prvního pododstavce uvedené směrnice ( 26 ).

52.

Je tomu tak proto, že v důsledku úspěšné žaloby by se zpětnou účinností vznikly závazky, které nebyly zohledněny v době přijetí rozhodnutí o řešení krize, čímž by se snížila částka kapitálových nástrojů, která je předmětem rekapitalizace z vnitřních zdrojů ( 27 ).

53.

Jinými slovy, Soudní dvůr konstatoval, že pojem „vzniklé“ závazky či pohledávky ve smyslu čl. 53 odst. 3 BRRD vylučuje ty druhy pohledávek, který by vyplývaly z úspěšných žalob podaných po přijetí dotčeného rozhodnutí o řešení krize ( 28 ).

54.

Soudní dvůr však ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) nebyl požádán, aby rozhodl, zda tytéž logické úvahy brání také žalobám na prohlášení neplatnosti a na náhradu škody, jestliže byly podány přede dnem přijetí rozhodnutí o řešení krize.

55.

Závazky banky v režimu řešení krize jsou v takovém případě rovněž pouze „případnými“ závazky, neboť jejich existence není jistá, dokud není znám výsledek soudního řízení. V tomto případě však v době posuzování závazků banky v režimu řešení krize již řízení před soudem probíhá.

56.

Zůstává tedy otázkou, zda je třeba „případné“ závazky, které jsou závislé na soudním řízení zahájeném před rozhodnutím o řešení krize, o nichž však v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí ještě nebylo rozhodnuto, považovat za „existující“, resp. „vzniklé“ ve smyslu BRRD.

57.

Mám za to, že ačkoliv je odůvodnění rozsudků ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) do značné míry také použitelné na situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, existují zde další skutečnosti, které odůvodňují odlišný výklad. Právě těmito skutečnostmi se budu nyní zabývat.

58.

Jak jsem již vysvětlila, rozsudky ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II) jsou založeny na úvaze, že účel BRRD – a sice zajistit stabilitu finančního systému – může být ohrožen, pokud by ocenění aktiv banky, na jehož základě bylo přijato rozhodnutí o řešení krize, mohlo být následně změněno prostřednictvím soudního řízení zahájeného po přijetí rozhodnutí o řešení krize.

59.

Mám za to, že tytéž logické úvahy nelze vztáhnout na „případné“ závazky, tj. ty, které by mohly vyvstat, pokud by žaloba podaná před přijetím rozhodnutí o řešení krize byla úspěšná.

60.

Pokud jde o ocenění aktiv banky v režimu řešení krize, existuje významný rozdíl mezi žalobami podanými před oceněním a žalobami, která byly podány až následně. První z nich jsou, nebo alespoň mohou být známy odhadci, a tudíž i orgánům příslušným k řešení krize. Odhadce nebo příslušný orgán naopak nemůže předvídat druhou uvedenou skupinu žalob.

61.

Mohl by výklad takového soudního řízení jakožto „existujícího“, resp. „vzniklého“ závazku vzhledem k výše uvedenému rozdílu ohrozit postup řešení krize a zbavit rozhodnutí o řešení krize užitečného účinku?

62.

Komise tvrdí, že pokud by byly dodrženy zásady ocenění, pak by skutečnost, že na dřívější žaloby je nahlíženo jako na vzniklé závazky, neohrozila účinnost postupu řešení krize.

63.

Společnost Banco Santander naopak tvrdí, že takové zacházení s případnými, ale nejistými závazky by mohlo odradit od nabytí banky v režimu řešení krize a zpochybnit účinnost nástroje převodu činnosti, je-li spojen s rekapitalizací z vnitřních zdrojů, jako tomu bylo v případě řešení krize společnosti Banco Popular.

64.

Podle čl. 36 odst. 1 BRRD platí, že jakékoliv opatření k řešení krize musí být založeno na „[poctivém, obezřetném a realistickém] ocenění aktiv a závazků“ subjektu v režimu řešení krize ( 29 ).

65.

Jinými slovy, ocenění musí podávat realistický obraz o tom, do jaké míry může „případný závazek“ představovat ztrátu na aktivech banky v režimu řešení krize.

66.

Zatímco v rámci oceňování subjektu v režimu řešení krize nelze zohlednit „případné“ závazky vyplývající ze soudních řízení, která v době oceňování ještě nebyla zahájena, nelze totéž říci o řízeních, která v dané době již probíhají.

67.

V rozsahu, v němž mohou být „případné“ závazky závislé na výsledku probíhajících soudních řízení zohledněny v okamžiku řešení krize, tudíž nemohou taková soudní řízení ohrozit postup řešení krize.

68.

Je pravda, že BRRD nestanoví, jak určit závazky uvedené v článku 36 této směrnice ( 30 ).

69.

Z první zprávy o ocenění v případě řešení krize společnosti Banco Popular ze dne 5. června 2017 je však zjevné, že tato zpráva byla „vypracována s ohledem na […] kritéria metod oceňování uvedená v kapitole II“ ( 31 ) použitelných regulačních technických norem Evropského orgánu pro bankovnictví ( 32 ). V příslušné části tyto normy stanoví, že „odhadce se zvlášť zaměří na […] právní spory a regulační opatření, u nichž mohou očekávané peněžní toky podléhat různé míře nejistoty ohledně jejich výše a/nebo načasování“ ( 33 ).

70.

Z druhé zprávy o ocenění ze dne 6. června 2017, na kterou společnost Banco Santander odkazuje ve svém vyjádření, je rovněž zjevné, že při oceňování společnosti Banco Popular byla zohledněna ztráta ve výši odhadů reálné hodnoty soudních sporů týkajících se „nároků z titulu nevhodného prodeje konvertibilních dluhopisů“ uvedená v jejích účetních výkazech ( 34 ). Jak je vysvětleno v objasňujícím dokumentu ke třetí zprávě o ocenění, tyto ztráty zahrnují v rámci nízkého a vysokého scénáře pohledávky vyplývající z podřízených dluhopisů II/2012, konkrétně tedy finančních nástrojů dotčených v projednávané věci ( 35 ).

71.

Společnost Banco Santander tvrdí, že vzhledem k mimořádně naléhavé situaci, v níž obvykle dochází k řešení krize, mohou nastat případy, kdy se ocenění provádí na základě zprávy, která nezohledňuje všechna probíhající soudní řízení.

72.

Ačkoliv je skutečně možné, že některé probíhající soudní spory nebudou zohledněny, určitá míra nejistoty se objevuje v rámci každé „inventarizace“, a je tedy patrně součástí obecného rizika, které na sebe nabývající subjekt přebírá.

73.

Kromě toho, jak uvedla španělská vláda, případné závazky vyplývající z takového soudního řízení, jako je soudní řízení dotčené v projednávané věci, se alespoň v určitém rozsahu odráží v účetních výkazech veřejně obchodované banky. V tomto ohledu podotýkám, že z bodů 3 a 5 rozhodnutí o řešení krize vyplývá, že společnost Banco Popular je mateřskou společností skupiny Banco Popular a je kótována na španělské burze cenných papírů, tedy na regulovaném trhu ve smyslu čl. 4 odst. 14 MiFID I. Na základě nařízení o mezinárodních účetních standardech musí společnosti, které vydávají cenné papíry veřejně obchodované na takových trzích, sestavovat konsolidované účetní závěrky v souladu s určitými mezinárodními účetními standardy ( 36 ), které Komise přejímá do unijního práva ( 37 ). Mezi mnoha ( 38 ) standardy, které Komise přejala do unijního práva v době, kdy bylo přijato rozhodnutí o řešení krize dotčené v projednávané věci, byly zvláštní požadavky na to, aby byla v účetnictví zohledněna nejistota, která vyplývá mimo jiné z možných nákladů na „probíhající soudní procesy“ ( 39 ).

74.

Proto nepovažuji za přesvědčivé ani za správné tvrzení, že probíhající soudní spor, včetně sporu týkajícího se nevhodného prodeje kapitálových nástrojů, by se nepromítl do ocenění banky pro účely řešení krize. Je tomu tak zejména tehdy, je-li oceňování prováděno v souladu se zásadami „poctivého, obezřetného a realistického ocenění“ ve smyslu článku 36 BRRD ( 40 ).

75.

Na rozdíl od žalob podaných až po přijetí rozhodnutí o řešení krize tedy nelze mít za to, že žaloby podané před tímto okamžikem mohou zpochybnit ocenění, na jehož základě bylo přijato rozhodnutí o řešení krize.

76.

Účel BRRD tudíž nevyžaduje, aby byly takové pohledávky vyjmuty z pojmu „existující“, resp. „vzniklé“ závazky ve smyslu čl. 53 odst. 3 a čl. 60 odst. 2 BRRD.

77.

Vzhledem k naléhavosti řešení krize a nejistotě panující ohledně toho, zda může ocenění za takových podmínek zohlednit všechny „případné“ závazky, lze tvrdit, že by se mohlo zdát mnohem jednodušším řešením mít za to, že pohledávky založené na soudních řízeních, která probíhají ke dni rozhodnutí o řešení krize, by měly být považovány za „neexistující“, a tudíž za uhrazené na základě rekapitalizace z vnitřních zdrojů. Bylo by dokonce možné, že potenciální nabyvatelé banky v úpadku by byli více motivováni souhlasit s převzetím, pokud by aktiva, která by získali, byla prosta jakýchkoli„případných“ závazků, včetně závazků podmíněných probíhajícím soudním řízením. Tímto způsobem může být lépe naplněn cíl zajistit účinnost postupu řešení krize.

78.

Nelze však zapomínat na to, že toto řešení by rovněž vyloučilo taková práva, která pro subjekty práva vyplývají z unijních právních předpisů, jako je směrnice o prospektu a MiFID I.

79.

Taková práva jsou chráněna právem na účinnou soudní ochranu, tedy obecnou zásadou unijního práva, která je v současnosti vyjádřena v čl. 47 prvním pododstavci Listiny základních práv Evropské unie. Toto základní právo zaručuje každému, kdo tvrdí, že byla porušena jeho práva založená na unijním právu, přístup k soudu, který má pravomoc stanovit účinné prostředky nápravy.

80.

Tím, že společnost Banco Santander, jakož i španělská, italská a portugalská vláda prosazují, aby bylo probíhající soudní řízení považováno za „neexistující“ pro účely BRRD, ve skutečnosti zastávají názor, že výsledný zásah do práva na účinnou právní ochranu je odůvodněný.

81.

Ve věci Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II), v níž se žalobci dovolávali mimo jiné práva na účinnou soudní ochranu, Soudní dvůr připomněl, že toto právo není absolutní a může být omezeno pro účely jiných důležitých veřejných zájmů, jako je zachování finanční stability ( 41 ).

82.

Aniž by se zabýval podrobnostmi, Soudní dvůr dospěl k závěru, že při poměřování je třeba upřednostnit zájem na stabilitě finančního systému před účinnou ochranou práv investorů založených na unijním právu. Soudní dvůr vycházel ze své dřívější judikatury, v níž konstatoval, že „ačkoli existuje jasný veřejný zájem na tom, aby v celé Unii byla zajištěna silná a důsledná ochrana investorů, tento zájem nemůže vždy převažovat nad veřejným zájmem spočívajícím v zajištění stability finančního systému ( 42 )“.

83.

Ve výše citovaném bodě však Soudní dvůr s opatrností uvedl, že zájem investorů nemůže „vždy“ převažovat nad veřejným zájmem spočívajícím v zajištění stability finančního systému.

84.

Tento cíl finanční stability není ohrožen tím, že by na probíhající soudní řízení bylo nahlíženo jako na „existující“, resp. „vzniklé“ závazky, jako by tomu bylo v případě povolení podání žalob po přijetí rozhodnutí o řešení krize. Je tomu tak proto, že ocenění, na němž je založeno rozhodnutí o řešení krize, by mělo probíhající soudní řízení zohledňovat. Z tohoto hlediska se projednávaná věc liší od okolností dotčených v rozsudcích ve věcech Banco Santander (Řešení krize Banco Popular) a Banco Santander (Řešení krize Banco Popular II).

85.

Kromě toho platí, že zatímco v posledně uvedených věcech investoři nevyužili práva obrátit se na soud za účelem obrany svých práv založených na unijním právu ještě před tím, než rozhodnutí o řešení krize do těchto práv zasáhlo, za okolností projednávané věci D. E. rozpoznal svá práva a povinnosti a podnikl kroky k jejich ochraně v době před přijetím rozhodnutí o řešení krize, které změnilo právní rámec, v němž se nacházel.

86.

Pokud by rozhodnutí o řešení krize umožňovalo samo o sobě ukončení probíhajících soudních řízení, představovalo by to významný zásah do práva na účinnou soudní ochranu ( 43 ).

87.

Podle mého názoru tedy okolnosti projednávané věci vyžadují, aby Soudní dvůr na jedné straně přiznal větší váhu právu investorů na účinnou ochranu jejich práv vyplývajících z unijního práva v soudních řízeních zahájených před přijetím rozhodnutí o řešení krize a na druhé straně přiznal menší váhu cíli finanční stability, a to vzhledem k tomu, že tohoto cíle lze dosáhnout i v případě, kdy je účinná soudní ochrana upřednostněna.

88.

Tím, že D. E. zahájil soudní řízení na ochranu svých práv vyplývajících z unijního práva přibližně osm měsíců před přijetím rozhodnutí o řešení krize, a tedy pravděpodobně zcela nezávisle na tomto pozdějším postupu, zaujal jiné postavení než ostatní držitelé podřízených dluhopisů II/2012 ( 44 ).

89.

Zásada iura vigilantibus, která je dodržena, pokud je projednávaným žalobám při poměřování přikládána odpovídající váha, je dalším argumentem ve prospěch výše uvedeného závěru, že by představovalo neodůvodněné omezení práva na účinnou právní ochranu, pokud by Soudní dvůr vyložil BRRD tak, že umožňuje retroaktivní omezení soudních řízení, která byla zahájena před tím, než bylo přijato rozhodnutí o řešení krize, a která v té době ještě probíhají.

90.

Takové řešení by navíc posílilo důvěru v soudní systém, kterou by opačný závěr mohl narušit.

91.

Závěrem lze říci, že omezení práva na účinnou soudní ochranu investorů založené na unijním právu nelze odůvodnit cílem zachovat finanční stabilitu v situaci, kdy je soudní řízení, jehož předmětem je ochrana práva poskytovaného Unií, zahájeno před rozhodnutím o řešení krize a nezávisle na něm.

92.

Posouzení si vyžaduje několik dalších argumentů společnosti Banco Santander.

93.

Uvedená společnost tvrdí, že na projednávané žaloby je třeba nahlížet jako na „neexistující“ závazky, neboť v opačném případě by tyto „případné“ závazky přešly na ni jako na nástupnickou banku, přestože neměla nic společného s jednáním společnosti Banco Popular, které je podstatou probíhajících soudních řízení.

94.

Za okolností projednávané věci se D. E. dovolává porušení kogentního ustanovení MiFID I, jehož cílem je chránit nabyvatele finančních nástrojů před nevhodnými nákupy. Dotčená pravidla zahrnují posouzení „vhodnosti“ stanovené v čl. 19 odst. 5 MiFID I, které v zásadě ukládá ( 45 ) finančním institucím povinnost získat informace o znalostech a zkušenostech klienta potřebných k tomu, aby chápal rizika spojená s investiční službou nebo transakcí, ještě před uskutečněním dané transakce a v případě potřeby jej upozornit ( 46 ).

95.

Porušení těchto pravidel může vést k neplatnosti smlouvy, na jejímž základě byl daný finanční nástroj nabyt, a ke vzniku nároku nabyvatele na vrácení kupní ceny navýšené o úroky nebo na náhradu škody.

96.

Společnost Banco Santander má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že D. E. byl v okamžiku řešení krize akcionářem společnosti Banco Popular, měla by být v souladu se zásadou, že nejprve nesou ztráty akcionáři ( 47 ), jeho pohledávka považována za pohledávku neexistující, a tudíž za vypořádanou před převodem jakýchkoli „vzniklých“, resp. „existujících“ závazků na nástupnický subjekt.

97.

Podle mého názoru nárok D. E. na vrácení částek nebo náhradu škody, který by byl potvrzen v případě úspěchu jeho žaloby, nebrání tomu, aby byly akcie, které vlastnil před rozhodnutím vnitrostátního soudu, zrušeny v rámci postupu řešení krize nebo aby jeho dluhopisy byly přeměněny na akcie a zrušeny nebo převedeny bez náhrady. Úspěšný výsledek probíhajícího soudního řízení by postavil D. E. do pozice jiného druhu věřitele. Jeho pohledávka by nebyla pohledávkou investora do dluhopisů, ale naopak by vycházela z nevhodného prodeje těchto dluhopisů, jejichž vlastníkem by přestal být. Závazek společnosti Banco Santander k úhradě této pohledávky by existoval a byl by splatný (to znamená po době splatnosti) před přijetím rozhodnutí o řešení krize, stejně jako ostatní „vzniklé“ závazky.

98.

Společnost Banco Santander se však domnívá, že taková pohledávka by přesto měla být považována za pohledávku, která neexistovala v okamžiku řešení krize. Ztráta D. E. v důsledku rozhodnutí o rekapitalizaci z vnitřních zdrojů by tudíž měla být kvalifikována jako druh ztráty postihující jakéhokoli jiného věřitele s pohledávkou, která v okamžiku řešení krize trvá, tj. jako druh pohledávky, která je z důvodu rekapitalizace z vnitřních zdrojů vypořádána. Takoví věřitelé mají práva plynoucí ze „zásady, že se žádný věřitel nesmí dostat do méně výhodného postavení“ ( 48 ). Tato zásada znamená, že věřitel, v jehož případě se po ocenění a porovnání dvou postupů (řešení krize a běžné úpadkové řízení) zjistí, že má nárok na úhradu své pohledávky nebo její části , může na základě článku 75 BRRD požadovat úhradu rozdílu z mechanismu financování k řešení krizí ( 49 ). Takový závazek by tedy podle společnosti Banco Santander měl být vzájemně vypořádán a neměl by vzniknout nástupci banky v režimu řešení krize. Takové řešení by však zjevně neumožnilo, aby byla D. E. vrácena celá částka, která mu náleží, přestože by mu na základě úspěšného výsledku soudního řízení vznikl na tuto částku nárok.

99.

Pokud by však tento „případný“ závazek přešel na nástupnickou banku, v dotčené situaci na společnost Banco Santander, byla by zachována celá pohledávka D. E. za předpokladu, že soudní řízení bude úspěšné. Toto řešení by bylo v souladu s navrhovaným poměřováním výsledků za okolností, kdy věřitel podal žalobu na ochranu svých práv vyplývajících z unijního práva před přijetím rozhodnutí o řešení krize.

100.

Nevidím problém s převzetím takových „případných“ závazků společností Banco Santander v rámci převodu činnosti, jelikož dopad těchto závazků na hodnotu aktiv společnosti Banco Popular byl zohledněn v rozhodnutí o ocenění. Skutečnost, že společnost Banco Santander nemůže být činěna zodpovědnou za veškerá porušení unijního práva, kterých se dopustila společnost Banco Popular před řešením krize, nemá vliv na to, že v rámci opatření k řešení krize převzala Banco Santander určitou část obchodního rizika spojeného se společností Banco Popular.

101.

Nic však nebrání tomu, aby orgány příslušné k řešení krize v rozhodnutí o řešení krize stanovily, že tyto „případné“ závazky, i když „vznikly“, nebudou převedeny na nástupnickou banku, ale že tyto závazky, pokud vyvstanou, budou naopak vzájemně vypořádány, a to buď prostřednictvím mechanismu financování k řešení krizí, nebo prostřednictvím Jednotného fondu pro řešení krizí ( 50 ).

102.

Jedná se však o otázku volné úvahy, která se odráží v rozhodnutích učiněných v rámci každého postupu řešení krize a při jednáních mezi orgány příslušnými k řešení krize a nabývajícím subjektem. V případě neexistence takových ujednání si společnost Banco Santander nemůže v době po dokončení těchto jednání prostřednictvím nástroje převodu činnosti stěžovat na to, že by neměla být činěna odpovědnou za závazky, které na ni byly převedeny na základě rámce pro řešení krize.

103.

Jinými slovy, argumenty společnosti Banco Santander, že nástupnická banka by neměla nést odpovědnost za pohledávky vyplývající ze soudních řízení vedených proti bance v úpadku, ačkoli nabyvatel o těchto „případných“ závazcích věděl nebo měl vědět před tím, než nabídl převzetí dotčené banky, nemají vliv na můj návrh nahlížet na probíhající soudní řízení jako na „existující“, resp. „vzniklé“ závazky.

104.

Společnost Banco Santander dále tvrdí, že výklad, podle něhož jsou „případné“ pohledávky podmíněné probíhajícím soudním řízením „existujícími“, resp. „vzniklými“ závazky, by v případě budoucích řešení krizí vedl k situaci, kdy by akcionáři a věřitelé mohli obcházet účinek nástroje rekapitalizace z vnitřních zdrojů tím, že by zahajovali soudní řízení před přijetím rozhodnutí o řešení krize. Takové praktiky by v případě jejich povolení omezily pravomoci orgánů příslušných k řešení krize odepsat nebo snížit kapitál a neuhrazené dlužné částky, když by přistoupily k použití nástroje rekapitalizace z vnitřních zdrojů.

105.

Je skutečně možné, že ti věřitelé, kteří se dozvědí o možnosti vydání rozhodnutí o řešení krize předem, se mohou pokusit zajistit své investice zahájením soudního řízení, což by v případě, že by takové řízení bylo vykládáno jakožto „existující“, resp. „vzniklé“ závazky podle BRRD, zabránilo odepsání jejich investic při použití nástroje rekapitalizace z vnitřních zdrojů.

106.

I když přitom samozřejmě existuje potenciál tohoto druhu soudních sporů, je třeba zohlednit skutečnost, že zahájení soudního řízení s sebou nese náklady, které by nebyly uhrazeny, pokud by žaloba neměla žádnou šanci na úspěch. Kromě toho se předpokládá, že rozhodnutí o řešení krize je přijímáno bezodkladně a v tajnosti. Je proto nepravděpodobné, že by investoři, byť by měli podezření na případné řešení krize, znali způsob jejího řešení.

107.

Může nicméně existovat důvod považovat za „existující“, resp. „vzniklé“ pouze ty pohledávky, jež jsou podmíněny žalobami podanými do určitého data před přijetím rozhodnutí o řešení krize, jako je například datum, které se zohledňuje pro účely ocenění banky v úpadku a na jehož základě se přijímá rozhodnutí o řešení krize.

108.

V tomto ohledu společnost Banco Santander vysvětluje, že ocenění provedené společností Deloitte zohlednilo situaci existující ke dni 31. března 2017, zatímco rozhodnutí o řešení krize bylo přijato dne 7. června 2017. S žalobami podanými po dni 31. března 2017 by tedy mohlo být zacházeno stejně jako s žalobami podanými po přijetí rozhodnutí o řešení krize, a tedy v tom smyslu, že „neexistovaly“ v tomto okamžiku.

109.

I když si tato argumentace zaslouží pozornost, nemá vliv na postavení D. E. za okolností projednávané věci, v níž byla jeho žaloba podána přibližně osm měsíců před přijetím rozhodnutí o řešení krize.

110.

Argumenty společnosti Banco Santander založené na možném zneužití výkladu Soudního dvora, který by nahlížel na dřívější žaloby jako na „existující“, resp. vzniklé“ závazky, proto nelze považovat za natolik významné, aby převážily nad ostatními argumenty hovořícími ve prospěch takového výkladu.

111.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) takto:

„Článek 53 odst. 1 a 3 a čl. 60 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 ve spojení s prvním pododstavcem článku 47 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládány v tom smyslu, že

pohledávka nebo právo, které vyplývají ze soudního řízení zahájeného u příslušných soudů členského státu proti finanční instituci nebo subjektu před tím, než se tato instituce nebo subjekt stanou předmětem rozhodnutí o řešení krize, které ale v této době ještě probíhá, představují ‚vzniklý‘ závazek.“