1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 13 nařízení (EU) č. 650/2012 ( 2 ). Předkládajícímu soudu byl předložen návrh na zápis prohlášení o odmítnutí dědictví, které učinil jiný dědic u soudu jiného členského státu, kde má posledně uvedený dědic obvyklý pobyt.

2.

V tomto stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že článek 13 nařízení č. 650/2012 nebrání výše uvedenému návrhu na zápis.

3.

Články 4 a 13 nařízení č. 650/2012 jsou obsaženy v kapitole II tohoto nařízení, nadepsané „Příslušnost“.

4.

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná příslušnost“, stanoví:

„Soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, jsou příslušné rozhodovat o dědictví jako o celku.“

5.

Článek 13 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu“, zní takto:

„Vedle soudu, který je příslušný k rozhodování o dědictví podle tohoto nařízení, jsou i soudy členského státu, kde má obvyklý pobyt osoba, jež podle práva rozhodného pro dědění může před soudem učinit prohlášení týkající se přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu či povinného podílu nebo prohlášení za účelem omezení odpovědnosti takové osoby, pokud jde o závazky pozůstalosti, příslušné k přijetí takových prohlášení, pokud tato prohlášení mohou být učiněna před soudem podle práva tohoto členského státu.“

6.

Články 21 a 22 téhož nařízení jsou obsaženy v kapitole III tohoto nařízení, nadepsané „Rozhodné právo“.

7.

Článek 21 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Univerzální použitelnost“, v odstavci 1 stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti.“

8.

Článek 22 tohoto nařízení, nadepsaný „Volba práva“, v odstavci 1 stanoví:

„Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.“

9.

Zakon za nasledstvo (zákon o dědictví) (DV č. 22 ze dne 29. ledna 1949), ve znění rozhodném pro spor v původním řízení, v článku 48 stanoví, že dědictví se nabývá jeho přijetím a že přijetí je účinné od zahájení dědického řízení.

10.

Článek 49 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že přijetí lze učinit písemným prohlášením zaslaným Rajonen sad (okresní soud), v jehož obvodu bylo zahájeno dědické řízení; v tomto případě se přijetí zapíše do příslušného rejstříku.

11.

Článek 51 odst. 1 uvedeného zákona stanoví, že na návrh každé dotčené osoby stanoví Rajonen sad (okresní soud) po předvolání oprávněného dědice tomuto dědici lhůtu, v níž musí učinit prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví. Je-li proti tomuto dědici podána žaloba, stanoví tuto lhůtu soud, u něhož je řízení vedeno. Článek 51 odst. 2 téhož zákona stanoví, že neučiní-li dědic prohlášení v rámci jemu stanovené lhůty, pozbývá právo na přijetí dědictví. Článek 51 odst. 3 zákona o dědictví stanoví, že prohlášení dědice se zapíše do rejstříku uvedeného v čl. 49 odst. 1 tohoto zákona.

12.

Podle článku 52 uvedeného zákona se odmítnutí dědictví uskutečňuje postupem stanoveným v čl. 49 odst. 1 téhož zákona; zapisuje se stejným postupem.

13.

Článek 26 odst. 1 Graždanski procesualen kodeks (občanský soudní řád) (DV č. 59, ze dne 20. července 2007), ve znění rozhodném pro spor v původním řízení, stanoví, že účastníky občanskoprávního řízení jsou osoby, jejichž jménem je řízení vedeno, a osoby, proti nimž je řízení vedeno. Článek 26 odst. 2 tohoto zákona stanoví, že kromě zákonem stanovených případů se nikdo nemůže před soudem domáhat cizích práv vlastním jménem.

14.

Podle čl. 531 odst. 1 uvedeného zákoníku se nesporné řízení zahajuje na návrh dotčené osoby.

15.

Článek 532 téhož zákoníku stanoví, že návrh je projednán na neveřejném jednání, ledaže by soud považoval pro správné rozhodnutí ve věci za nezbytné projednat věc ve veřejném zasedání.

16.

Podle článku 533 občanského soudního řádu je soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat, zda jsou splněny podmínky pro přijetí požadovaného rozhodnutí. Z úřední povinnosti může provádět důkazy a přihlížet ke skutečnostem, které navrhovatel nepřednesl.

17.

Pravilnik za administraciata v sadilištata (Pravidla soudní správy) (DV č. 68, ze dne 22. srpna 2017) ve znění rozhodném pro spor v původním řízení, stanoví v čl. 39 odst. 1 seznam rejstříků vedených soudní kanceláří elektronicky nebo v papírové podobě, na kterém je uveden „rejstřík přijetí nebo odmítnutí dědictví“.

18.

M. Ya. M. (dále jen „navrhovatel“), bulharský státní příslušník, tvrdí, že je dědicem po své babičce M. T. G., bulharské státní příslušnici, která zemřela v Řecku dne 29. března 2019.

19.

Navrhovatel podal u předkládajícího soudu, jímž je Sofijski rajonen sad (Okresní soud v Sofii, Bulharsko), návrh, aby do rejstříku bylo zapsáno prohlášení o odmítnutí dědictví učiněné manželem zůstavitelky, řeckým státním příslušníkem. Ten předložil dědické osvědčení vydané bulharskými orgány, podle něhož jsou dědici zůstavitelky její manžel, její dcera a navrhovatel (její vnuk).

20.

V rámci tohoto řízení navrhovatel předložil zprávu vypracovanou Eirinodikeio Athinon (smírčí soudce v Aténách, Řecko), v níž se uvádí, že manžel zůstavitelky se dne 28. června 2019 dostavil k tomuto soudci a prohlásil, že odmítá dědictví. Kromě toho podle tvrzení uvedených v jeho návrhu manžel zůstavitelky prohlásil, že tato naposledy pobývala v Řecku.

21.

Navrhovatel nevystupuje jako zmocněnec manžela zůstavitelky, nýbrž tvrdí, že jako další dědic stejné třídy má zájem na tom, aby bylo odmítnutí dědictví zapsáno, v důsledku čehož by se zvýšil jeho dědický podíl.

22.

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že nemůže shromažďovat informace o posledním obvyklém pobytu zůstavitelky před tím, než rozhodne o své příslušnosti k zápisu prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného před soudem místa, kde má obvyklý pobyt dědic, jenž dědictví odmítnul.

23.

Uvedený soud si totiž klade otázku, zda má zapsat prohlášení o odmítnutí dědictví učiněné před soudem obecně příslušným k rozhodování v dědických věcech, pokud bylo toto prohlášení zapsáno příslušným soudem v souladu s článkem 13 nařízení č. 650/2012. Kromě toho má pochybnosti o tom, zda může zapsat odmítnutí dědictví jedním z dědiců na žádost jiného dědice.

24.

Předkládající soud má za to, že článek 13 nařízení č. 650/2012 může způsobit kompetenční konflikt, neboť podle obecných ustanovení tohoto nařízení se příslušnost neurčuje podle místa obvyklého pobytu dědice, ale podle místa obvyklého pobytu zůstavitele. Ačkoli je k rozhodnutí o dědictví v zásadě příslušný soud místa posledního obvyklého pobytu zůstavitele, může se stát, že tomuto soudu není známo, že existuje zápis prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví učiněných u soudu místa obvyklého pobytu dědiců.

25.

Nařízení č. 650/2012 tak podle názoru předkládacího soudu vytváří právní vakuum tím, že stanoví souběžnou (nebo kumulativní) příslušnost soudů různých států, a sice příslušnost soudu posledního obvyklého pobytu zůstavitele a příslušnost soudu obvyklého pobytu dědiců. Toto nařízení však neukládá posledně uvedenému soudu povinnost informovat soud, který je v zásadě příslušný, o učiněných prohlášeních o odmítnutí nebo přijetí dědictví.

26.

Předkládající soud tvrdí, že neexistence takové informační povinnosti neodpovídá koncepci bulharského zákonodárce a vnitrostátní judikatuře, podle níž jsou všechna prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví soustředěna na jednom místě a v jednom soudním rejstříku, v němž lze provádět příslušné vyhledávání. Tato koncepce slouží k zajištění právní jistoty, která vyplývá z možnosti uchovávat veškeré informace týkající se přijetí nebo odmítnutí dědictví na jednom místě, což je cíl, který je rovněž uveden v bodě 23 odůvodnění nařízení č. 650/2012.

27.

Vzhledem k tomu, že taková informační povinnost není výslovně stanovena nařízením č. 650/2012, zabývá se předkládající soud otázkou povahy řízení, které u něj bylo zahájeno. Navrhovatel nežádá o zápis svého vlastního odmítnutí dědictví po zůstavitelce, ale o zápis prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného jiným dědicem. Takový postup však bulharské právní předpisy neupravují. Zásada, že každý hájí před soudem svá vlastní práva, neumožňuje, aby se do rejstříku přijetí nebo odmítnutí dědictví zapisovala prohlášení jiných osob.

28.

Předkládající soud si tedy zaprvé klade otázku, zda článek 13 nařízení č. 650/2012 implicitně zakazuje, aby odmítnutí dědictví učiněné ve státě obvyklého pobytu dědice bylo podruhé zapsáno soudem jiného členského státu, v němž měl údajně obvyklý pobyt zůstavitel. Podle všeho nesmí být povolen zápis dvou prohlášení odlišného obsahu, a sice prohlášení o odmítnutí a prohlášení o přijetí dědictví, aby bylo zajištěno, že nebude možné zapsat protichůdná prohlášení. Nicméně porušení bulharského právního režimu, podle něhož se všechna prohlášení o přijetí a odmítnutí dědictví zapisují na jednom místě, patrně není v souladu s duchem zásady právní jistoty, která je základní zásadou unijního práva.

29.

V tomto ohledu předkládající soud naznačuje, že se přiklání k řešení, jež umožňuje zapsat několik odmítnutí dědictví v několika zemích. Tvrdí, že takové řešení by nemělo zásadní dopad na právní jistotu, neboť zaprvé právní řády členských států stanoví pravidla pro postup v případě několika po sobě jdoucích prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví a zadruhé v případě sporu o dědictví může soud, u něhož byla podána žaloba, posoudit právní účinky těchto prohlášení v závislosti na datu, kdy byla učiněna.

30.

V případě záporné odpovědi na první otázku se předkládající soud zadruhé táže, která osoba může požadovat takový zápis. Tento aspekt je důležitý, neboť bulharské procesní právo neupravuje možnost, aby bulharský soud zapsal prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví, které již bylo zapsáno v jiném členském státě. Toto prohlášení může být učiněno pouze dědicem samotným. Vyvstává tedy otázka, zda dědic může ve státě předpokládaného obvyklého pobytu zůstavitele požádat o zápis odmítnutí dědictví učiněného jiným dědicem, které bylo zapsáno ve státě obvyklého pobytu posledně jmenovaného, ačkoliv v prvně uvedeném státě to není výslovně upraveno.

31.

Předkládající soud má za to, že má-li být uplatňování článku 13 nařízení č. 650/2012 účinné a v souladu s cílem tohoto ustanovení uvedeným v bodě 32 odůvodnění tohoto nařízení, totiž aby přijetí nebo odmítnutí dědictví neznamenalo pro dědice nutnost cestovat do státu obvyklého pobytu zůstavitele nebo v tomto státě zplnomocnit zástupce, je třeba, aby každý dědic mohl požádat o zápis prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného dříve v jiném členském státě. V projednávaném případě by to umožnilo vyloučit použití bulharského procesního práva vzhledem k nutnosti odchýlit se od zásady procesní autonomie členských států v rámci Unie, aby bylo zajištěno účinné uplatňování dotčeného ustanovení.

32.

Naproti tomu, pokud by byl zápis prohlášení o odmítnutí dědictví možný ve státě obvyklého pobytu dědice i v místě obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti pouze pod podmínkou, že by o to odmítající dědic osobně požádal, ztratil by článek 13 nařízení č. 650/2012 smysl.

33.

Předkládající soud v tomto ohledu dodává, že nařízení č. 650/2012 obsahuje právní mezeru v tom, že neukládá příslušnému soudu, aby pouze za účelem zápisu odmítnutí dědictví dědici zaslal své soudní rozhodnutí soudu obecně příslušnému k rozhodnutí o dědictví. Z tohoto důvodu i z důvodu předcházení sporů mezi dědici a současně ve snaze zajistit, aby byla respektována zápisem zaznamenaná vůle dědice, který dědictví odmítl, by měl být přípustný zápis této vůle do rejstříků místa posledního obvyklého pobytu zůstavitele na návrh každého z dědiců.

34.

Za těchto okolností se Sofijski rajonen sad (Okresní soud v Sofii) rozhodnutím ze dne 25. října 2021, které bylo Soudnímu dvoru doručeno téhož dne, rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

35.

Písemné vyjádření předložila Evropská komise.

36.

Zaprvé je třeba zdůraznit, jak uvádí Komise ve svém vyjádření, že v projednávaném případě nelze s jistotou určit členský stát, jehož soudy jsou příslušné rozhodovat o otázkách souvisejících s dědictvím po zůstavitelce. Tuto otázku bude muset nejprve vyřešit předkládající soud.

37.

Podle informací manžela zůstavitelky bylo poslední místo jejího obvyklého pobytu v Řecku. To by znamenalo, že o dědictví jako celku by byly příslušné rozhodovat řecké soudy ( 3 ), přičemž rozhodným právem by bylo v zásadě řecké právo ( 4 ), ledaže by si zůstavitelka zvolila jako právo rozhodné pro dědictví právo státu, jehož byla státní příslušnicí, tedy bulharské právo ( 5 ).

38.

Předkládající soud uvádí, že v tomto ohledu nemůže shromažďovat informace před tím, než rozhodne o své příslušnosti pro účely zápisu prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného před soudem, kde má obvyklý pobyt dědic, jenž dědictví odmítnul.

39.

Tato výchozí situace je nejasná: pokud by se ukázalo, že zesnulá měla ve skutečnosti poslední obvyklý pobyt v Řecku, znamenalo by to, že předkládající soud není podle článku 4 nařízení č. 650/2012 příslušný rozhodovat o kterékoli otázce související s dědictvím. Tato příslušnost by náležela řeckým soudům a předkládající soud by byl příslušný pouze k přijetí prohlášení podle článku 13 tohoto nařízení. Proto by byly otázky položené předkládajícím soudem nepřípustné.

40.

Je tedy na předkládajícím soudu, aby předtím, než si položí otázky zaslané Soudnímu dvoru, nejprve ověřil, kde měla zesnulá obvyklý pobyt. Teprve v dalším kroku, poté, co dospěje k závěru, že je příslušný k rozhodnutí o dědictví, bude si předkládající soud moci položit otázky zaslané Soudnímu dvoru.

41.

Zadruhé je třeba upozornit předkládající soud na jeho povinnost přijmout veřejnou listinu podle článku 59 nařízení č. 650/2012, neboť prohlášení o odmítnutí dědictví učiněné manželem zůstavitelky před (řeckým) soudem jeho obvyklého pobytu by mohlo být veřejnou listinou ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že může toto prohlášení přijmout podle článku 59 nařízení č. 650/2012, mohly by být položené otázky ukázat jako bezpředmětné.

42.

S výhradou těchto úvodních poznámek navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené předkládajícím soudem odpověděl. V každém případě je třeba tomuto soudu připomenout, že tyto otázky jsou přípustné pouze za předpokladu, že je příslušný rozhodovat o dědictví. Ustanovení vnitrostátního práva, která brání tomu, aby předkládající soud přezkoumal svoji příslušnost k rozhodování o dědictví, by byla v rozporu s nařízením č. 650/2012 a předkládající soud by k nim neměl přihlížet.

43.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 13 nařízení č. 650/2012 brání tomu, aby v situaci, kdy dědic nechal u soudu členského státu, kde má svůj obvyklý pobyt, zapsat přijetí nebo odmítnutí dědictví po zůstaviteli, který měl v době své smrti obvyklý pobyt v jiném členském státě, mohl jiný dědic podat v posledně uvedeném státě návrh na další zápis uvedeného odmítnutí nebo přijetí dědictví.

44.

Článek 13 nařízení č. 650/2012 stanoví, že vedle soudu, který je příslušný k rozhodování o dědictví (v případě řešeném v tomto stanovisku: bulharský soud), jsou i soudy členského státu, kde má obvyklý pobyt osoba, jež podle práva rozhodného pro dědění (v případě řešeném v tomto stanovisku: bulharské právo) může před soudem učinit prohlášení týkající se mimo jiné odmítnutí dědictví, příslušné k přijetí takových prohlášení, pokud tato prohlášení mohou být učiněna před soudem podle práva tohoto členského státu.

45.

Připomínám, že zůstavitelka zanechala jako dědice svého manžela, řeckého státního příslušníka, svou dceru a navrhovatel (svého vnuka). Manžel učinil prohlášení o odmítnutí dědictví podle článku 13 nařízení č. 650/2012 u soudu v členském státě svého obvyklého pobytu, a sice u řeckého soudu. Toto prohlášení je považováno za platné. Otázka předkládajícího soudu se tedy netýká platnosti uvedeného prohlášení ( 6 ), nýbrž toho, zda navrhovatel může nechat zapsat toto odmítnutí u předkládajícího soudu.

46.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá z požadavků jednotného použití unijního práva i z požadavků zásady rovnosti, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba hledat s přihlédnutím nejen ke znění tohoto ustanovení, ale i ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou ( 7 ).

47.

Článek 13 nařízení č. 650/2012 svěřuje příslušnost k přijetí prohlášení o odmítnutí dědictví jak soudu příslušnému k rozhodnutí o dědictví, tak soudu členského státu obvyklého pobytu dědice. Jedná se o doplňkovou mezinárodní příslušnost, která se odchyluje od systému stanoveného v článcích 4 až 11 tohoto nařízení ( 8 ). Podle formulace použité Soudním dvorem se jedná o příslušnost „omezeného rozsahu“ ( 9 ). Toto ustanovení směřuje ke zjednodušení kroků dědiců a odkazovníků prostřednictvím odchylky od pravidel příslušnosti stanovených v článcích 4 až 11 uvedeného nařízení ( 10 ).

48.

První otázka předkládajícího soudu tedy směřuje k určení účinků prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného v Řecku manželem zůstavitelky. V tomto ohledu předkládající soud zdůrazňuje, že nařízení č. 650/2012 neukládá soudu, u něhož je prohlášení o odmítnutí učiněno, povinnost informovat příslušný soud, který je v zásadě příslušný, o existenci tohoto prohlášení. Konstatuje v tomto ohledu existenci „právního vakua“.

49.

Je třeba poznamenat, že nařízení č. 650/2012 ve svých (normativních) ustanoveních neuvádí, jakým způsobem se prohlášení učiněné podle jeho článku 13 předává soudu příslušnému k rozhodování o dědictví. Jediné vodítko se nachází v bodě 32 odůvodnění uvedeného nařízení, který stanoví, že „osoby, jež se rozhodnou využít možnosti učinit prohlášení v členském státě svého obvyklého pobytu, by měly samy uvědomit soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, o existenci takových prohlášení, a to ve lhůtě stanovené právem rozhodným pro dědění“.

50.

Podle tohoto bodu odůvodnění, který, jak zdůrazňuje Komise, nemá sám o sobě zjevně žádné právní účinky ( 11 ), tedy není na soudu, ale na dotčené osobě, aby o existenci takového prohlášení informovala soud příslušný k rozhodování o dědictví. Nařízení č. 650/2012 tak zřejmě „privatizuje“ předávání těchto informací ( 12 ).

51.

Soudní dvůr již sám uvedl, že ani článek 13, ani článek 28 nařízení č. 650/2012 nestanoví mechanismus předávání takových prohlášení soudem členského státu obvyklého pobytu osoby odmítající dědictví soudu příslušnému k rozhodování o dědictví ( 13 ).

52.

V projednávané věci za předpokladu, že předkládající soud je soudem příslušným k rozhodování o dědictví a prohlášení o odmítnutí dědictví ze dne 28. června 2019 bylo řádně učiněno v souladu s požadavky řeckého práva, pak není rozhodující způsob, jakým se soud příslušný k rozhodování o dědictví o existenci takového prohlášení dozvěděl. Důležité je, aby se tento soud o takovém prohlášení skutečně dozvěděl.

53.

Na tomto závěru nemohou nic změnit ani zvláštnosti bulharského práva, na které poukázal předkládající soud.

54.

Pokud předkládající soud v této souvislosti uvádí, že neexistence takové informační povinnosti na straně soudu, jenž obdržel prohlášení o odmítnutí dědictví, je v rozporu s koncepcí bulharského zákonodárce a vnitrostátní judikaturou, podle níž jsou všechna prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví soustředěna na jednom místě a v jednom soudním rejstříku, v němž lze provádět příslušné vyhledávání, je třeba konstatovat, že se jedná o vnitřní problém bulharského právního řádu. Je třeba připomenout, že je na bulharských soudech, včetně předkládajícího soudu, aby zajistily plnou účinnost ustanovení nařízení č. 650/2012. Jinými slovy, pokud, jak jsem právě konstatoval, toto nařízení nestanoví informační povinnost soudu, který obdržel prohlášení o odmítnutí dědictví, nemohou bulharské právní předpisy obsahovat ustanovení, jež by byla v rozporu s touto volbou normotvůrce.

55.

Na první předběžnou otázku proto navrhuji odpovědět tak, že článek 13 nařízení č. 650/2012 nebrání tomu, aby v situaci, kdy dědic nechal u soudu členského státu, kde má svůj obvyklý pobyt, zapsat prohlášení o přijetí nebo odmítnutí dědictví po zůstaviteli, který měl v době své smrti obvyklý pobyt v jiném členském státě, mohl jiný dědic následně podat v posledně uvedeném členském státě návrh na zápis tohoto prohlášení.

56.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 13 nařízení č. 650/2012 brání tomu, aby jeden ze spoludědiců, jiný než spoludědic, který učinil prohlášení o odmítnutí dědictví v členském státě svého obvyklého pobytu, mohl o existenci tohoto prohlášení informovat soud příslušný k rozhodování o dědictví.

57.

Předesílám, že bod 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 stanoví, že „[o]soby, jež se rozhodnou využít možnosti učinit prohlášení v členském státě svého obvyklého pobytu, by měly samy uvědomit soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, o existenci takových prohlášení“ ( 14 ).

58.

Tento bod odůvodnění by bylo možné chápat tak, že je na dotyčné osobě, aby osobně informovala soud nebo příslušný orgán. Navrhuji však jiný výklad. Podle všeho totiž, že unijní normotvůrce použil pojem „samy“, aby rozlišil mezi osobou, která učinila prohlášení podle článku 13 nařízení č. 650/2012, a soudem, před nímž tato osoba toto prohlášení učinila – a nikoli mezi osobou, která prohlášení učinila, a jakoukoli jinou osobou. Účelem bodu 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je proto zejména vyjasnit, že povinnost informovat soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, o existenci takových prohlášení, nepřísluší soudu členského státu obvyklého pobytu výše uvedených osob.

59.

Ve prospěch takového výkladu hovoří i účel článku 13 nařízení č. 650/2012. Jak jsem již uvedl, cílem tohoto nařízení je odstranit překážky volného pohybu osob a obtíže, s nimiž se dědicové potýkají při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež mají přeshraniční dopady ( 15 ). V projednávaném případě je dědické řízení usnadněno, pokud je dědici, který může mít z odmítnutí dědictví prospěch, umožněno informovat soud příslušný k rozhodování o tomto dědictví, pokud tak odmítající dědic neučinil sám.

60.

Jak jsem již uvedl v rámci posouzení první otázky, i zde mám za to, že na tomto závěru nemohou nic změnit ani zvláštnosti bulharského práva, na které poukázal předkládající soud.

61.

V tomto ohledu, pokud předkládající soud uvádí, že bulharské právo nestanoví možnost, aby dědic požádal o zápis prohlášení o odmítnutí dědictví spoludědicem, je třeba uvést, že je na vnitrostátním soudu, aby zajistil plnou účinnost článku 13 nařízení č. 650/2012 tím, že připustí předání tohoto prohlášení jiným dědicem. V opačném případě by vnitrostátní procesní právo obcházelo výklad, který je podle mého názoru třeba tomuto ustanovení dát.

62.

Navrhuji proto odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že článek 13 nařízení č. 650/2012 nebrání tomu, aby jeden ze spoludědiců, jiný než spoludědic, který učinil prohlášení o odmítnutí dědictví v členském státě svého obvyklého pobytu, mohl o existenci tohoto prohlášení informovat soud příslušný k rozhodování o dědictví.

63.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Sofijski rajonen sad (Okresní soud v Sofii, Bulharsko) takto: