1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se v podstatě týkají výkladu článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, která byla podepsána v Bruselu dne 26. července 1995 a tvoří přílohu aktu Rady ze dne 26. července 1995 (Úř. věst. 1995, C 316, s. 48; Zvl. vyd. 19/01, s. 9, dále jen „Úmluva PIF“), jakož i zásady přednosti unijního práva.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci trestních řízení vedených proti FX, CS a ND (věc C‑859/19), BR, CS, DT, EU, FV a GW (věc C‑926/19) a CD, CLD, GLO, ȘDC a PVV (věc C‑929/19) mimo jiné pro trestné činy korupce a podvodů v oblasti daně z přidané hodnoty (DPH).

3

Článek 1 odst. 1 Úmluvy PIF zní takto:

„Pro účely této úmluvy je podvodem poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Evropských společenství:

4

Článek 2 odst. 1 této úmluvy stanoví:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby jednání uvedené v článku 1 a účastenství na jednání uvedeném v čl. 1 odst. 1, návod k němu nebo pokus o ně bylo možné trestat účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty včetně, alespoň v případech závažných podvodů, trestů odnětí svobody, pro které je možné vydání, přičemž za závažný podvod musí být považován podvod dosahující určité minimální částky, kterou stanoví každý členský stát. Výše této minimální částky však nesmí přesahovat 50000 [eur].“

5

Aktem ze dne 27. září 1996 vypracovala Rada Evropské unie protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1996, C 313, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 9). Tento protokol se podle svých článků 2 a 3 vztahuje na pasivní a aktivní korupci.

6

Akt o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2005, L 157, s. 203, dále jen „akt o přistoupení“), který vstoupil v platnost dne 1. ledna 2007, v článku 39 stanoví:

„1.   Pokud je na základě trvalé kontroly plnění závazků Bulharska a Rumunska v rámci přístupových jednání, kterou zajišťuje Komise, a zejména na základě kontrolních zpráv Komise zřejmé, že připravenost k přijetí a provádění acquis v Bulharsku nebo Rumunsku je taková, že existuje vážné riziko, že některý z těchto států není zjevně připraven na to, aby ke dni přistoupení 1. ledna 2007 splňoval v řadě významných oblastí podmínky členství, může Rada na doporučení Komise jednomyslně rozhodnout, že přistoupení tohoto státu bude odloženo o jeden rok na 1. ledna 2008.

2.   Bez ohledu na odstavec 1 může Rada na doporučení Komise kvalifikovanou většinou přijmout rozhodnutí uvedené v odstavci 1 ohledně Rumunska, pokud byly u Rumunska zjištěny závažné nedostatky v plnění jednoho nebo více závazků a požadavků uvedených v příloze IX bodě I.

3.   Bez ohledu na odstavec 1, a aniž je dotčen článek 37, může Rada na doporučení Komise a po podrobném hodnocení, které se uskuteční na podzim roku 2005 a které bude zaměřeno na výsledky dosažené Rumunskem v oblasti politiky hospodářské soutěže, kvalifikovanou většinou přijmout rozhodnutí uvedené v odstavci 1 ohledně Rumunska, pokud budou u Rumunska zjištěny závažné nedostatky v plnění závazků přijatých v evropské dohodě nebo jednoho nebo více závazků a požadavků uvedených v příloze IX bodě II.“

7

Příloha IX aktu o přistoupení, nadepsaná „Zvláštní závazky a požadavky přijaté Rumunskem při uzavření jednání o přistoupení dne 14. prosince 2004 (uvedené v článku 39 aktu o přistoupení)“, obsahuje v bodě I následující pasáž:

„Ve vztahu k čl. 39 odst. 2

[…]

[…]“

8

Rozhodnutí Komise 2006/928/ES ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci (Úř. věst. 2006, L 354, s. 56), bylo přijato v souvislosti s přistoupením Rumunska k Evropské unii plánovaným k 1. lednu 2007 mimo jiné na základě článků 37 a 38 aktu o přistoupení. Body 1 až 6 a 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí znějí takto:

[…]

9

Článek 1 rozhodnutí 2006/928 stanoví:

„Rumunsko bude Komisi předkládat do 31. března každého roku, a poprvé do 31. března 2007, zprávu o pokroku při dosahování jednotlivých referenčních cílů uvedených v příloze.

Komise může kdykoli poskytnout odbornou pomoc prostřednictvím různých činností anebo zabezpečovat získávání a výměnu informací o referenčních cílech. Navíc může Komise kdykoli do Rumunska vyslat odborníky za tímto účelem. Rumunské orgány v této souvislosti poskytnou nezbytnou podporu.“

10

Článek 2 tohoto rozhodnutí stanoví:

„Komise sdělí Evropskému parlamentu a Radě své vlastní připomínky a zjištění ohledně zprávy předložené Rumunskem poprvé v červnu 2007.

Dále bude Komise podávat zprávy, pokud o to bude požádána, ale nejméně každých šest měsíců.“

11

Článek 4 uvedeného rozhodnutí stanoví:

„Toto rozhodnutí je určeno členským státům.“

12

Příloha téhož rozhodnutí zní takto:

„Referenční cíle pro Rumunsko uvedené v článku 1:

13

Hlava III Constituția României (rumunská Ústava), nadepsaná „Orgány veřejné moci“, obsahuje mimo jiné kapitolu VI, týkající se „soudní moci“, ve které se nachází článek 126 této Ústavy. Tento článek stanoví:

„(1)   Soudnictví je tvořeno Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie [(Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko) (dále jen „Nejvyšší kasační a soudní dvůr“)] a dalšími soudními orgány zřízenými zákonem.

[…]

(3)   Nejvyšší kasační a soudní dvůr zajišťuje v rámci své pravomoci jednotný výklad a použití právních předpisů ostatními soudy.

(4)   Složení Nejvyššího kasačního a soudního dvora a pravidla jeho fungování upravuje organický zákon.

[…]

(6)   Soudní přezkum správních aktů orgánů veřejné správy prostřednictvím správních sporů je zajištěn, s výjimkou aktů týkajících se vztahů s Parlamentem, jakož i aktů vojenského velení. Správní soudy jsou příslušné k rozhodování o žalobách podaných osobami, jež byly poškozeny nařízeními nebo ustanoveními nařízení, která byla prohlášena za protiústavní.“

14

Hlava V rumunské Ústavy, týkající se Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) (dále jen „Ústavní soud“), obsahuje články 142 až 147. Článek 146 rumunské Ústavy stanoví:

„Ústavní soud má následující funkce:

[…]

d) rozhoduje o námitkách protiústavnosti zákonů a nařízení, které byly vzneseny před soudními nebo obchodními rozhodčími orgány; námitka protiústavnosti může být přímo uplatněna advokátem lidu;

e) rozhoduje o ústavních sporech mezi orgány veřejné moci, a to na návrh prezidenta Rumunska, předsedy jedné z obou komor Parlamentu, primului-ministru [(předsedy vlády)] nebo předsedy [Vrchní rady soudců a státních zástupců];

[…]“

15

Článek 154 odst. 1 Codul penal (trestní zákoník) zní:

„Trestní odpovědnost zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí:

a) 15 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na doživotí nebo trest odnětí svobody na více než 20 let;

b) 10 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 10 až 20 let;

c) 8 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 5 až 10 let;

d) 5 let, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let;

e) 3 roky, dovoluje-li zákon uložit za spáchaný trestný čin trest odnětí svobody na 1 rok nebo peněžitý trest.“

16

Článek 155 odst. 4 trestního zákoníku stanoví:

„Pokud jsou promlčecí doby stanovené v článku 154 podruhé překročeny, má se za to, že uplynuly, a to bez ohledu na počet přerušení.“

17

Článek 40 odst. 1 Codul de procedură penală (trestní řád) stanoví:

„Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhoduje v prvním stupni o trestných činech vlastizrady a trestných činech spáchaných senátory, poslanci a rumunskými členy Evropského parlamentu, členy vlády, soudci Ústavního soudu, členy Vrchní rady soudců a státních zástupců, soudci Nejvyššího kasačního a soudního dvora a státními zástupci Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casație și Justiție (státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoře, Rumunsko)].“

18

Článek 281 odst. 1 trestního řádu stanoví:

„Sankcí neplatnosti je vždy stiženo porušení ustanovení týkajících se:

[…]

[…]“

19

Článek 426 odst. 1 trestního řádu stanoví:

„V následujících případech lze podat mimořádný opravný prostředek na zrušení pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení:

[…]

d) složení odvolacího soudu není v souladu se zákonem nebo došlo k neslučitelnosti;

[…]“

20

Článek 428 odst. 1 trestního řádu stanoví:

„Mimořádný opravný prostředek na zrušení z důvodů stanovených v čl. 426 písm. a) a c) až h) může být podán ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí odvolacího soudu.“

21

Článek 5 Legea nr. 78/2000 pentru prevenirea, descoperirea și sancționarea faptelor de corupție (zákon č. 78/2000 o prevenci, odhalování a potírání korupčního jednání) ze dne 18. května 2000 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 219 ze dne 18. května 2000) v odstavci 1 stanoví:

„Ve smyslu tohoto zákona se trestnými činy korupce rozumějí trestné činy upravené v článcích 289 až 292 trestního zákoníku, včetně případů, kdy jsou spáchány osobami uvedenými v článku 308 trestního zákoníku.“

22

Články trestního zákoníku zmíněné v čl. 5 odst. 1 zákona č. 78/2000 se týkají pasivní korupce (článek 289), aktivní korupce (článek 290), ovlivňování (článek 291) a nepřímého úplatkářství (článek 292).

23

Článek 29 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„K rozhodování v prvním stupni o trestných činech stanovených tímto zákonem se zřídí specializovaná soudní kolegia.“

24

Článek 99 Legea nr. 303/2004 privind statutul judecătorilor și procurorilor (zákon č. 303/2004 o postavení soudců a státních zástupců) ze dne 28. června 2004 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, část I, č. 826 ze dne 13. září 2005), ve znění Legea nr. 24/2012 (zákon č. 24/2012) ze dne 17. ledna 2012 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 51 ze dne 23. ledna 2012) (dále jen „zákon č. 303/2004“), stanoví:

„Kárným proviněním je:

[…]

[…]“

[…]“

25

Článek 100 tohoto zákona v odst. 1 stanoví:

„Kárnými sankcemi, které lze uložit soudcům a státním zástupcům úměrně závažnosti provinění, jsou:

[…]

26

Článek 101 uvedeného zákona stanoví:

„Kárné sankce stanovené v článku 100 ukládají oddělení Vrchní rady soudců a státních zástupců za podmínek stanovených v organickém zákoně.“

27

Legea nr. 304/2004 privind organizarea judiciară (zákon č. 304/2004 o organizaci soudnictví) ze dne 28. června 2004 (opětovně vyhlášený v Monitorul Oficial al României, část I, č. 827 ze dne 13. září 2005), byl novelizován mimo jiné:

28

Článek 19 odst. 3 zákona č. 304/2004, ve znění naposledy pozměněném zákonem č. 207/2018 (dále jen „novelizovaný zákon č. 304/2004“), stanoví:

„Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora na návrh jeho předsedy nebo jeho místopředsedy může na začátku každého roku schválit zřízení specializovaných soudních kolegií v rámci oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora, v závislosti na počtu a povaze věcí, objemu práce každého oddělení, specializace soudců a nezbytnosti využití jejich profesní zkušenosti.“

29

Článek 24 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„Kolegia o pěti soudcích rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím vydaným v prvním stupni trestním oddělením Nejvyššího kasačního a soudního dvora, o kasačních opravných prostředcích proti rozhodnutím přijatým v odvolacím řízení kolegii o pěti soudcích po jejich předchozím připuštění, o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím vydaným v prvním stupni trestním oddělením Nejvyššího kasačního a soudního dvora, o kárných věcech v souladu se zákonem a o dalších věcech v rámci pravomocí, které jim svěřuje zákon.“

30

Článek 29 odst. 1 uvedeného zákona zní takto:

„Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora má následující pravomoci:

a) schválení nařízení o organizaci a správním fungování a plánů pracovních míst a zaměstnanců Nejvyššího kasačního a soudního dvora;

[…]

f) výkon ostatních pravomocí stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.“

31

Článek 31 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„V trestních věcech se soudní kolegia skládají takto:

a) ve věcech, které byly podle zákona svěřeny v prvním stupni do příslušnosti Nejvyššího kasačního a soudního dvora, se soudní kolegium skládá ze tří soudců;

[…]“

32

Článek 32 novelizovaného zákona č. 304/2004 stanoví:

„(1)   Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora na návrh jeho předsedy nebo jeho místopředsedů schvaluje na začátku každého roku počet a složení kolegií o pěti soudcích.

[…]“

(4)   Soudci zasedající v těchto soudních kolegiích budou určeni prostřednictvím losování na veřejném jednání předsedou, nebo v jeho nepřítomnosti jedním ze dvou místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora. Ke změně ve složení soudních kolegií může dojít pouze výjimečně na základě objektivních kritérií stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.

(5)   Kolegiu o pěti soudcích předsedá předseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora, jeden z místopředsedů nebo předsedové oddělení, pokud byli na základě odstavce 4 přiděleni dotyčnému soudnímu kolegiu.

(6)   Pokud žádná z výše uvedených osob nebyla přidělena určitému kolegiu o pěti soudcích, budou se ve funkci předsedy soudního kolegia všichni soudci střídat, a to podle počtu let odpracovaných v soudnictví.

(7)   Věci spadající do pravomoci kolegií o pěti soudcích budou přidělovány náhodně s využitím informatizovaného systému.“

33

Článek 32 zákona č. 304/2004, ve znění vycházejícím ze zákona č. 202/2010, stanovil:

„(1)   V trestních věcech se na počátku každého roku zřizují dvě kolegia o pěti soudcích složená pouze z členů trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora.

[…]

(4)   Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora schvaluje složení kolegií o pěti soudcích. Soudci zasedající v těchto soudních kolegiích budou určeni předsedou nebo v jeho nepřítomnosti místopředsedou Nejvyššího kasačního a soudního dvora. Ke změně ve složení soudních kolegií může dojít pouze výjimečně na základě objektivních kritérií stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.

(5)   Kolegiu o pěti soudcích předsedá předseda nebo místopředseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora. V jejich nepřítomnosti může soudnímu kolegiu předsedat předseda oddělení určený za tímto účelem předsedou nebo v jeho nepřítomnosti místopředsedou Nejvyššího kasačního a soudního dvora.

(6)   Věci spadající do pravomoci soudních kolegií uvedených v odstavcích 1 a 2 budou přidělovány náhodně s využitím informatizovaného systému.“

34

Ve znění vycházejícím ze zákona č. 255/2013 byly odstavce 1 a 6 článku 32 zákona č. 304/2004 formulovány téměř totožně jako odstavce uvedené ve znění v předchozím bodě, zatímco odstavce 4 a 5 tohoto článku stanovily:

„(4)   Grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora na návrh předsedy trestního oddělení schvaluje počet a složení kolegií o pěti soudcích. Soudci zasedající v těchto soudních kolegiích budou určeni prostřednictvím losování na veřejném jednání předsedou, nebo v jeho nepřítomnosti místopředsedou Nejvyššího kasačního a soudního dvora. Ke změně ve složení soudních kolegií může dojít pouze výjimečně na základě objektivních kritérií stanovených nařízením o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora.

(5)   Kolegiu o pěti soudcích předsedá předseda nebo místopředseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora, je-li součástí soudního kolegia v souladu s odstavcem 4, předseda trestního oddělení, případně služebně nejstarší soudce.“

35

Článek 33 novelizovaného zákona č. 304/2004 zní takto:

„(1)   Předseda nebo v jeho nepřítomnosti jeden z místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora předsedá spojeným oddělením, kolegiu příslušnému k rozhodování o žalobách v zájmu zákona a kolegiu příslušnému k rozhodování o právních otázkách, kolegiu o pěti soudcích a každému soudnímu kolegiu v rámci oddělení, podílí-li se na rozsudku.

[…]

(3)   Předsedové oddělení mohou předsedat jakémukoli soudnímu kolegiu v rámci oddělení, zatímco ostatní soudci předsedají v rotaci.“

36

Článek 33 odst. 1 zákona č. 304/2004, ve znění zákona č. 202/2010, stanovil:

„Předseda nebo v jeho nepřítomnosti místopředseda Nejvyššího kasačního a soudního dvora předsedá spojeným oddělením, soudnímu kolegiu o pěti soudcích a každému soudnímu kolegiu v rámci oddělení, podílí-li se na rozsudku.“

37

Článek 33 odst. 1 zákona č. 304/2004, ve znění zákona č. 255/2013, stanovil:

„Předseda nebo v jeho nepřítomnosti jeden z místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora předsedá spojeným oddělením, kolegiu příslušnému k rozhodování o žalobách v zájmu zákona a kolegiu příslušnému k rozhodování o právních otázkách, kolegiu o pěti soudcích a každému soudnímu kolegiu v rámci oddělení, podílí-li se na rozsudku.“

38

Článek 28 Regulamentul privind organizarea și funcționarea administrativă a Înaltei Curți de Casație și Justiție (nařízení o organizaci a správním fungování Nejvyššího kasačního a soudního dvora) ze dne 21. září 2004, ve znění Hotărârea nr. 3/2014 pentru modificarea și completarea Regulamentului privind organizarea și funcționarea administrativă a Înaltei Curți de Casație și Justiție (rozhodnutí č. 3/2014, kterým se mění a doplňuje nařízení o organizaci a správním fungování) ze dne 28. ledna 2014 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 75 ze dne 30. ledna 2014), stanovil:

„1.   Nejvyšší kasační a soudní dvůr tvoří soudní kolegia o pěti soudcích, jejichž soudní příslušnost je stanovena zákonem.

[…]

4.   Kolegiím o pěti soudcích předsedá předseda, místopředsedové, předseda trestního oddělení nebo nejstarší člen.“

39

Článek 29 odst. 1 tohoto nařízení stanovil:

„Za účelem ustavení kolegií o pěti soudcích v trestních věcech určí předseda nebo v jeho nepřítomnosti jeden z místopředsedů Nejvyššího kasačního a soudního dvora každý rok prostřednictvím losování na veřejném jednání čtyři nebo případně pět soudců trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora pro každé soudní kolegium.“

40

Rozsudkem ze dne 17. října 2017, vydaným v prvním stupni tříčlenným soudním kolegiem, odsoudilo trestní oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora FX, státního zástupce u Parchetul de pe lângă Tribunalul Iași (státní zastupitelství při soudu prvního stupně v Iași, Rumunsko), k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a 11 měsíců a k pokutě za trestné činy pasivní korupce, provádění finančních operací v rámci obchodní činnosti neslučitelných s jeho funkcí s cílem získat pro sebe peníze, věci a další neoprávněné výhody, jakož i nepravdivých prohlášení; tyto trestné činy byly spáchány v letech 2014 a 2015; a dále byl FX zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu praní peněz. Týmž trestním rozsudkem byli CS a ND zproštěni obžaloby ze spáchání trestného činu křivého svědectví.

41

FX a Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcția Națională Anticorupție (Státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoře – Národní ředitelství pro boj s korupcí, Rumunsko) (dále jen „DNA“) se proti uvedenému rozsudku odvolali. Věc v původním řízení byla zapsána do rejstříku pětičlenného kolegia Nejvyššího kasačního a soudního dvora jakožto odvolacího soudu.

42

V době, kdy probíhalo odvolací řízení, vynesl Ústavní soud dne 7. listopadu 2018 rozsudek č. 685/2018. Uvedeným rozsudkem Ústavní soud, na nějž se obrátil předseda vlády na základě čl. 146 písm. e) rumunské Ústavy, nejprve konstatoval existenci ústavního sporu mezi Parlamentem a Nejvyšším kasačním a soudním dvorem, jenž vzešel z rozhodnutí přijatých grémiem tohoto soudu, která – v souladu s praxí uplatňovanou v dotyčném období – spočívala v tom, že losem byli určeni čtyři, a nikoli všech pět členů pětičlenných soudních kolegií rozhodujících o odvolání, což je v rozporu s článkem 32 novelizovaného zákona č. 304/2004, dále měl za to, že skutečnost, že v odvolání rozhoduje takto nezákonně zřízené kolegium, má za následek absolutní neplatnost vyneseného rozhodnutí, a konečně konstatoval, že na základě čl. 147 odst. 4 rumunské Ústavy se uvedený rozsudek vztahuje od data jeho zveřejnění na probíhající věci, na věci, ve kterých bylo rozhodnuto, pokud procesním subjektům ještě neuplynula lhůta pro podání vhodných mimořádných opravných prostředků, jakož i na budoucí situace. V návaznosti na uvedený rozsudek byla věc v původním řízení vyškrtnuta z rejstříku a náhodně přidělena jednomu z pěti nově zřízených pětičlenných soudních kolegií.

43

Dne 3. července 2019 vynesl Ústavní soud rozsudek č. 417/2019, a to na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, vůči němuž samotnému bylo v dané době vedeno trestní řízení pro činy spadající do působnosti zákona č. 78/2000 před pětičlenným soudním kolegiem Nejvyššího kasačního a soudního dvora jakožto odvolacího soudu. Ústavní soud uvedeným rozsudkem nejprve konstatoval existenci ústavního sporu mezi Parlamentem a Nejvyšším kasačním a soudním dvorem, který pramenil ze skutečnosti, že posledně uvedený soud nezřídil specializovaná soudní kolegia pro rozhodování v prvním stupni o trestných činech upravených v čl. 29 odst. 1 zákona č. 78/2000, dále měl za to, že rozhodování ve věci nespecializovaným soudním kolegiem má za následek absolutní neplatnost vyneseného rozhodnutí, a konečně nařídil, že všechny věci, ve kterých Nejvyšší kasační a soudní dvůr nepravomocně rozhodl v prvním stupni před 23. lednem 2019, budou přezkoumány specializovanými kolegii zřízenými v souladu s tímto ustanovením. Ústavní soud měl totiž v uvedeném rozsudku za to, že i když grémium Nejvyššího kasačního a soudního dvora přijalo k 23. lednu 2019 rozhodnutí, podle něhož všechna jeho tříčlenná soudní kolegia musí být považována za specializovaná na rozhodování ve věcech korupce, bylo tímto rozhodnutím zabráněno protiústavnosti až od data jeho přijetí, nikoli do minulosti.

44

Nejvyšší kasační a soudní dvůr, který je v projednávané věci předkládajícím soudem, na podporu své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že trestné činy dotčené v původním řízení, jako jsou trestné činy korupce spáchané v souvislosti s řízeními o zadávání veřejných zakázek financovaných převážně z evropských finančních prostředků, jakož i trestné činy spočívající v praní špinavých peněz, poškozují nebo mohou poškodit finanční zájmy Unie.

45

Podle tohoto soudu vyvstává zaprvé otázka, zda čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU, článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie (Úř. věst. 2017, L 198, s. 29), a článek 58 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (Úř. věst. 2015, L 141, s. 73) musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud uplatnil takové rozhodnutí vydané orgánem, který není součástí soudního systému, jako je rozsudek Ústavního soudu č. 417/2019, kterým bylo rozhodnuto o opodstatněnosti řádného procesního prostředku tak, že bylo nařízeno vrácení věcí, s tím důsledkem, že byla zpochybněna trestní stíhání zahájením nového řízení před soudem v prvním stupni. Podle předkládajícího soudu jsou totiž členské státy povinny přijmout účinná a odrazující opatření k boji proti nezákonným činnostem ohrožujícím finanční zájmy Unie.

46

V této souvislosti je podle předkládajícího soudu třeba rovněž určit, zda se výraz „a jiná protiprávní jednání ohrožující finanční zájmy Unie“ uvedený v čl. 325 odst. 1 SFEU vztahuje na trestné činy korupce jako takové, neboť zejména článek 4 směrnice 2017/1371 definuje trestné činy „pasivní korupce“ a „aktivní korupce“.

47

Předkládající soud je toho názoru, že stejně jako ve věci C‑357/19, Euro Box Promotion a další, vyvstává i zde otázka, zda zásada právního státu zakotvená v článku 2 SEU a vykládaná ve světle článku 47 Listiny brání tomu, aby byl běh spravedlnosti dotčen takovým zásahem, jaký vyplynul z rozsudku č. 417/2019. Ústavní soud v uvedeném rozsudku – aniž měl v tomto ohledu soudní pravomoc – zavedl závazná opatření, která znamenala zahájení nových soudních řízení z důvodu údajné neexistence specializace soudních kolegií trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora v oblasti trestných činů korupce, ačkoli všichni soudci tohoto trestního oddělení splňují tuto podmínku specializace již samotným svým postavením soudce tohoto soudu.

48

Zadruhé předkládající soud uvádí, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora, jakož i na význam zásady legality, je třeba vyjasnit smysl pojmu „soud předem zřízený zákonem“, který je uveden v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, za účelem určení, zda toto ustanovení brání výkladu podanému Ústavním soudem k nezákonnosti složení soudu.

49

Zatřetí se předkládající soud zamýšlí nad tím, zda je vnitrostátní soud povinen nepoužít rozsudek č. 417/2019, aby zajistil plný účinek unijních pravidel. Obecně je podle předkládajícího soudu třeba rovněž zkoumat, zda je třeba vyloučit účinky rozhodnutí Ústavního soudu, která porušují zásadu nezávislosti soudů ve věcech, které se řídí pouze vnitrostátním právem. Předkládající soud uvádí, že tyto otázky vyvstávají zejména z toho důvodu, že rumunský kárný režim stanoví uložení kárné sankce soudci, který vyloučí účinky rozhodnutí Ústavního soudu.

50

Předkládající soud je toho názoru, že rozsudek č. 417/2019, jehož účinkem je zrušení rozsudků vydaných v prvním stupni tříčlenným soudním kolegiem trestního oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora před 23. lednem 2019, odporuje zásadě efektivity trestních sankcí v případě závažné protiprávní činnosti ohrožující finanční zájmy Unie. Uvedený rozsudek totiž podle předkládajícího soudu vyvolává zaprvé zdání beztrestnosti a zadruhé s sebou nese systémové riziko beztrestnosti v oblasti závažných trestných činů z důvodu vnitrostátních pravidel o promlčení stíhání vzhledem ke složitosti a délce řízení, které předcházelo vydání konečného rozsudku v návaznosti na přezkum dotyčných věcí. Ve věci v původním řízení tak soudní řízení z důvodu své složitosti trvalo již přibližně čtyři roky v prvním stupni.

51

Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

52

Rozsudkem ze dne 30. června 2016, vydaným v prvním stupni tříčlenným soudním kolegiem, odsoudilo trestní oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora FV k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců za trestné činy daňových úniků spáchané v letech 2010 až 2013 a zprostil ho obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu v oblasti DPH, trestného činu praní peněz a dalších činů, jež mu byly kladeny za vinu. Týmž rozsudkem byli CS a EU, státní zástupci, a DT, policejní důstojník, odsouzeni k trestům odnětí svobody na sedm let, dva roky a čtyři roky, mimo jiné pro trestné činy korupce a činy rovnocenné nebo související s tímto trestným činem, spáchané od roku 2010. A konečně byli BR, GW, HX a IY, jakož i SC Uranus Junior 2003 SRL týmž rozsudkem zproštěni obžaloby ze spáchání činů, jež jim byly kladeny za vinu.

53

BR, CS, DT, EU, FV a GW, jakož i DNA, Parchetul de pe lângă Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie – Direcţia de Investigare a Infracțiunilor de Criminalitate Organizată și Terorism – Structura Centrală (státní zastupitelství při Nejvyšším kasačním a soudním dvoře – Ředitelství pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu – Ústřední struktura, Rumunsko) a Agenția Națională de Administrare Fiscală (Národní agentura pro správu daní, Rumunsko) podali proti uvedenému rozsudku odvolání.

54

Věc v původním řízení byla zapsána do rejstříku pětičlenného kolegia Nejvyššího kasačního a soudního dvora jakožto odvolacího soudu. Dne 7. května 2018 připustilo toto soudní kolegium svědecké výpovědi a písemné důkazy na podporu důvodů odvolání a předvolalo svědky k výslechu.

55

Poté, co byl dne 7. listopadu 2018 vydán rozsudek Ústavního soudu č. 685/2018, zmíněný v bodě 42 tohoto usnesení, byla věc nově přidělena jinému pětičlennému soudnímu kolegiu. Usnesením ze dne 13. května 2019 připustilo toto nové soudní kolegium svědecké výpovědi a písemné důkazy na podporu důvodů odvolání a předvolalo svědky k výslechu.

56

Poté, co byl dne 3. července 2019 vydán rozsudek Ústavního soudu č. 417/2019 zmíněný v bodě 43 tohoto usnesení, část odvolatelů navrhla, aby předkládající soud určil, že rozsudek ze dne 30. června 2016 je absolutně neplatný, neboť byl vynesen tříčlenným soudním kolegiem, které nebylo specializováno v oblasti korupce, a vrátil věc k novému projednání soudu rozhodujícímu v prvním stupni.

57

Nejvyšší kasační a soudní dvůr, který je v projednávané věci předkládajícím soudem, se zamýšlí nad tím, zda je rozsudek č. 417/2019 slučitelný s článkem 2 a čl. 19 odst. 1 SEU, s čl. 325 odst. 1 SFEU, s článkem 47 Listiny a článkem 4 směrnice 2017/1371. Pokud jde konkrétně o článek 325 SFEU, předkládající soud uvádí v podstatě tytéž důvody, které byly formulovány ve věci C‑859/19. Uvedený soud dodává, že ve věci v původním řízení trvalo trestní řízení v prvním stupni více než čtyři roky.

58

Předkládající soud poznamenává, že rozsudek č. 417/2019 zavedl závazná procesní opatření, která vyžadují zahájení nových soudních řízení z důvodu neexistence specializace soudních kolegií v prvním stupni, pokud jde o trestné činy upravené v zákoně č. 78/2000. V důsledku zmíněného rozsudku existuje nebezpečí beztrestnosti ve značném počtu věcí týkajících se závažných trestných činů. Za těchto podmínek je podle předkládajícího soudu porušen požadavek efektivity stanovený v článku 325 SFEU a základní právo obviněného na to, aby byl souzen v přiměřené lhůtě.

59

Předkládající soud má rovněž za to, že stejně jako ve věci C‑859/19 je třeba položit Soudnímu dvoru otázku týkající se slučitelnosti zásahu Ústavního soudu se zásadou právního státu. Předkládající soud na jedné straně zdůraznil význam respektování rozsudků Ústavního soudu, na druhé straně ovšem upřesnil, že se jeho pochybnosti netýkají judikatury Ústavního soudu obecně, nýbrž pouze rozsudku č. 417/2019, ve kterém se Ústavní soud svým vlastním výkladem vymezil vůči výkladu Nejvyššího kasačního a soudního dvora, který se týkal rozcházejících se ustanovení obsažených v zákoně č. 78/2000 a v novelizovaném zákoně č. 304/2004, jež se týkají zřízení specializovaných soudních kolegií, a zasáhl do pravomocí posledně uvedeného soudu tím, že nařídil nový přezkum některých věcí.

60

Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

61

DNA zahájilo u Nejvyššího kasačního a soudního dvora trestní stíhání CD, CLD, GLO, ȘDC a poslance PVV.

62

V obžalobě jim bylo v podstatě kladeno za vinu, že v letech 2007 až 2009 zpronevěřili značné částky pocházející z investičních fondů určených k provedení technologické modernizace elektráren za účelem snížení emisí oxidu siřičitého z těchto elektráren v souladu s environmentálními požadavky uloženými na úrovni Unie. Podle obžaloby se obžalovaní v této souvislosti za tímto účelem dopustili trestných činů korupce, daňového podvodu zejména v oblasti DPH, praní peněz a padělání listin.

63

Rozsudkem ze dne 10. května 2018, vydaným v prvním stupni tříčlenným soudním kolegiem, odsoudilo trestní oddělení Nejvyššího kasačního a soudního dvora CD k trestu odnětí svobody na čtyři roky mimo jiné za porušení právních předpisů o zadávání veřejných zakázek a za činy zpronevěry spáchané v letech 2007 až 2009.

64

CLD, GLO, PVV a ȘDC byli zproštěni obžaloby ze spáchání činů, které jim byly kladeny za vinu.

65

DNA, CD a Agenția Națională de Administrare Fiscală (Národní agentura pro správu daní) podali proti uvedenému rozsudku odvolání.

66

V době, kdy probíhalo odvolací řízení, vydal Ústavní soud dne 3. července 2019 rozsudek č. 417/2019.

67

Nejvyšší kasační a soudní dvůr, který je v projednávané věci předkládajícím soudem, se zamýšlí nad tím, zda je uvedený rozsudek slučitelný s článkem 2 a čl. 19 odst. 1 SEU, s čl. 325 odst. 1 SFEU, s článkem 47 Listiny a článkem 4 směrnice 2017/1371. Pokud jde konkrétně o článek 325 SFEU, předkládající soud uvádí v podstatě tytéž důvody, které byly formulovány ve věcech C‑859/19 a C‑926/19.

68

Pokud jde o čl. 19 odst. 1 SEU, zásadu právního státu zakotvenou v článku 2 SEU a článek 47 Listiny, předkládající soud zaprvé zdůrazňuje politický rozměr jmenování členů Ústavního soudu, jakož i zvláštní postavení Ústavního soudu v architektuře státních orgánů.

69

Zadruhé předkládající soud uvádí, že řízení o určení existence ústavního sporu mezi orgány veřejné moci, upravené v čl. 146 písm. e) rumunské Ústavy, je jako takové problematické, jelikož podle téhož ustanovení jsou k zahájení tohoto řízení oprávněny politické orgány. Mimoto hranice mezi protiprávností aktu a existencí ústavního sporu je obzvláště tenká a umožňuje omezenému okruhu právních subjektů využít souběžných procesních prostředků s těmi, které jsou organizovány před obecnými soudy.

70

Zatřetí považuje předkládající soud za problematické zjištění Ústavního soudu učiněné v rozsudku č. 685/2018, že existuje ústavní spor mezi soudní mocí a zákonodárnou mocí. Ústavní soud se v uvedeném rozsudku svým výkladem legislativních předpisů vymezil vůči výkladu podanému Nejvyšším kasačním a soudním dvorem při výkonu jeho pravomoci a vytkl mu systematické nerespektování vůle zákonodárce, aby mohl konstatovat existenci takového ústavního sporu.

71

Podle předkládajícího soudu tak vyvstává otázka, zda články 2 a 19 SEU, jakož i článek 47 Listiny brání tomu, aby v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, mohla být judikatura Nejvyššího kasačního a soudního dvora přezkoumána a sankcionována Ústavním soudem. Předkládající soud má za to, že zásah Ústavního soudu ve formě přezkumu legality činnosti Nejvyššího kasačního a soudního dvora, který by nahradil zákonem upravená soudní řízení, může mít negativní dopad na nezávislost soudnictví a na samotné základy právního státu uvedeného v článku 2 SEU, neboť Ústavní soud není součástí soudního systému a nemá pravomoc rozhodovat prostřednictvím rozsudků.

72

Za těchto podmínek se Nejvyšší kasační a soudní dvůr rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

73

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 19. května 2022 byly věci C‑859/19, C‑926/19 a C‑929/19 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

74

Předkládající soud požádal Soudní dvůr, aby tyto věci projednal ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

75

S ohledem na rozhodnutí Soudního dvora rozhodnout usnesením s odůvodněním v souladu s článkem 99 jednacího řádu není namístě o této žádosti rozhodovat (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. května 2022, Estaleiros Navais de Peniche, C‑787/21, nezveřejněné, EU:C:2022:414, bod 17 a citovaná judikatura).

76

Podle článku 99 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním, zejména pokud lze odpověď na takovou otázku jasně vyvodit z judikatury.

77

Vzhledem k tomu, že odpověď na otázky položené předkládajícím soudem lze jasně vyvodit z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudků ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034), a ze dne 22. února 2022, RS (Účinky rozsudků ústavního soudu), (C‑430/21, EU:C:2022:99), je třeba toto ustanovení použít v projednávaných věcech.

78

Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věci C‑859/19 a první a čtvrté otázky ve věcech C‑926/19 a C‑929/19, které je třeba posuzovat společně, je, zda čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s DPH, které nebyly vydány v prvním stupni soudním kolegiem specializovaným v této oblasti nebo v odvolacím řízení soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem, stiženy absolutní neplatností, takže dotyčné věci týkající se korupce a podvodu v oblasti DPH musí být, případně na základě mimořádného opravného prostředku proti pravomocným rozsudkům, opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni.

79

Úvodem je třeba poukázat na to, že předkládající soud v těchto věcech vyzdvihuje význam účinků, které by mohla mít judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 a týkající se složení soudních kolegií Nejvyššího kasačního a soudního dvora na účinnost trestního stíhání, sankcí a výkonu sankcí za trestné činy korupce a podvodů v oblasti DPH, jako jsou trestné činy, jež jsou kladeny za vinu obviněným ve věcech v původním řízení, mezi nimiž jsou osoby, které v době, kdy byly vytýkané činy spáchány, zastávaly vysoké pozice v rumunském státě. V zásadě se proto Soudního dvora táže, zda je taková judikatura slučitelná s unijním právem.

80

I když se jím položené otázky formálně týkají čl. 325 odst. 1 SFEU, aniž by odkazovaly na rozhodnutí 2006/928, je pro účely odpovědi na tyto otázky relevantní posledně uvedené rozhodnutí, jakož i referenční cíle uvedené v jeho příloze. Naproti tomu sice předkládající soud ve svých otázkách odkazuje rovněž na čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 58 směrnice 2015/849 a na články 2 a 4 směrnice 2017/1371, avšak přezkum, který by se vedle toho týkal posledně uvedených ustanovení, se nejeví být v projednávaném případě nutným pro účely vyjasnění problematiky, která je základem uvedených otázek. Pokud jde o obě tyto směrnice, je třeba ostatně uvést, že rozhodným obdobím ve věcech v původních řízeních je období před jejich vstupem v platnost, a tedy období před tím, než směrnice 2017/1371 nahradila Úmluvu PIF.

81

Za těchto podmínek je třeba na uvedené otázky odpovědět s ohledem jak na čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, tak na rozhodnutí 2006/928.

82

V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodě 180 rozsudku ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034), za současného stavu unijního práva toto právo nestanoví pravidla upravující organizaci soudnictví v členských státech, a konkrétně složení soudních kolegií v oblasti korupce a podvodu. Tato pravidla tedy v zásadě spadají do pravomoci členských států. Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva.

83

Pokud jde o povinnosti vyplývající z čl. 325 odst. 1 SFEU, ukládá toto ustanovení členským státům povinnost bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie odstrašujícími a účinnými opatřeními (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 181 a citovaná judikatura).

84

Za účelem zajištění ochrany finančních zájmů Unie je zejména na členských státech, aby přijaly nezbytná opatření k zajištění skutečného a úplného výběru vlastních zdrojů, kterými jsou příjmy plynoucí z použití jednotné sazby na harmonizovaný vyměřovací základ DPH. Členské státy jsou rovněž povinny přijmout účinná opatření umožňující získat zpět částky neoprávněně vyplacené příjemci dotace částečně financované z unijního rozpočtu (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 182 a citovaná judikatura).

85

Soudní dvůr již proto v bodě 183 rozsudku ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034), rozhodl, že pojem „finanční zájmy“ Unie ve smyslu čl. 325 odst. 1 SFEU zahrnuje nejen příjmy dané k dispozici unijnímu rozpočtu, ale i výdaje, které tento rozpočet pokrývá. Tento výklad je podpořen definicí pojmu „podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy [Unie]“ uvedeného v čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) Úmluvy PIF a zahrnujícího různá úmyslná jednání nebo opomenutí týkající se jak výdajů, tak příjmů.

86

Kromě toho, pokud jde o výraz „jiná protiprávní jednání“ uvedený v čl. 325 odst. 1 SFEU, je třeba připomenout, že pojem „protiprávní jednání“ obvykle označuje nezákonné jednání a výraz „jiná“ naznačuje, že míněno je veškeré chování bez rozdílu. Ostatně s ohledem na význam, který je třeba přiznat ochraně finančních zájmů Unie, která je cílem tohoto ustanovení, nemůže být tento pojem „protiprávní jednání“ vykládán restriktivně (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 184 a citovaná judikatura).

87

Uvedený pojem „protiprávní jednání“ zahrnuje mimo jiné jakékoli korupční jednání úředníků nebo jakékoli zneužití funkce z jejich strany, jež může ohrozit finanční zájmy Unie například ve formě neoprávněného čerpání unijních finančních prostředků. V tomto kontextu není relevantní, zda se korupční jednání projeví konáním, nebo opomenutím dotyčného úředníka, neboť opomenutí může být pro finanční zájmy Unie stejně škodlivé jako konání a být s takovým konáním neodmyslitelně spjato, jako je například opomenutí úředníka provést kontroly a ověření vyžadované pro výdaje, které jsou pokryty unijním rozpočtem, nebo povolení nepřiměřených nebo nesprávných výdajů z finančních prostředků Unie (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 185).

88

Skutečnost, že čl. 2 odst. 1 Úmluvy PIF ve spojení s čl. 1 odst. 1 této úmluvy odkazuje pouze na podvod poškozující nebo ohrožující finanční zájmy Unie, nemůže vyvrátit tento výklad čl. 325 odst. 1 SFEU, jehož znění se výslovně týká „podvodů a jiných protiprávních jednání ohrožujících finanční zájmy Unie“. Jak mimoto vyplývá z čl. 1 odst. 1 písm. a) uvedené úmluvy, zneužití finančních prostředků pocházejících z unijního rozpočtu k jiným účelům, než pro které byly původně přiznány, představuje podvod, zatímco takové zneužití může být rovněž příčinou nebo výsledkem korupčního jednání. Z toho je patrné, že korupční jednání mohou souviset s případy podvodů a naopak spáchání podvodu může být usnadněno korupčním jednáním, takže případné poškození finančních zájmů může v určitých případech vyplývat ze souběhu podvodu v oblasti DPH a korupčního jednání, což je potvrzeno protokolem k Úmluvě PIF, který se podle jeho článků 2 a 3 vztahuje na pasivní a aktivní korupci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 186).

89

Je třeba rovněž připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že i nesrovnalosti, které nemají konkrétní finanční dopad, mohou vážně ohrozit finanční zájmy Unie, takže se čl. 325 odst. 1 SFEU může vztahovat nejen na jednání, která skutečně vedou ke ztrátě vlastních zdrojů, ale i na pokus takového jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 187).

90

Je třeba dodat, že pokud jde o Rumunsko, povinnost bojovat proti korupci ohrožující finanční zájmy Unie, která vyplývá z čl. 325 odst. 1 SFEU, je doplněna o zvláštní závazky, které tento členský stát přijal při ukončení přístupových jednání dne 14. prosince 2004. Podle bodu I, 4 přílohy IX aktu o přistoupení se totiž uvedený členský stát mimo jiné zavazuje „[z]načně posílit boj proti korupci, a zejména proti korupci na vyšších pozicích, tím, že zajistí přísné uplatňování právních předpisů v oblasti boje proti korupci“. Tento zvláštní závazek byl následně konkretizován přijetím rozhodnutí 2006/928, kterým byly stanoveny referenční cíle pro účely nápravy nedostatků zjištěných Komisí před přistoupením Rumunska k Unii, zejména v oblasti boje proti korupci. Příloha tohoto rozhodnutí, v níž jsou uvedeny tyto referenční cíle, uvádí v bodě 3 cíl „[p]okračovat v profesionálním a nestranném vyšetřování případů obvinění z korupce na vyšších pozicích“ a v bodě 4 cíl „[p]řijmout další opatření k předcházení a k boji proti korupci, zejména v rámci místní samosprávy“ (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 188).

91

Referenční cíle, kterých se Rumunsko takto zavázalo dosáhnout, mají pro tento členský stát závazný charakter v tom smyslu, že tento členský stát podléhá zvláštní povinnosti dosáhnout těchto cílů a přijmout vhodná opatření k jejich dosažení v co nejkratší době. Uvedený členský stát je rovněž povinen zdržet se provádění jakéhokoliv opatření, které by mohlo dosažení těchto cílů ohrozit. Povinnost účinně bojovat proti korupci, a zejména korupci na vyšších pozicích, která vyplývá z referenčních cílů uvedených v příloze rozhodnutí 2006/928 ve spojení se zvláštními závazky Rumunska, se přitom neomezuje pouze na případy korupce ohrožující finanční zájmy Unie (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 189).

92

Kromě toho z požadavků čl. 325 odst. 1 SFEU, které ukládají povinnost bojovat proti podvodům a jiným protiprávním jednáním ohrožujícím finanční zájmy Unie, a z požadavků rozhodnutí 2006/928, které obecně ukládají povinnost předcházet a potírat korupci, vyplývá, že Rumunsko musí v případě takovýchto protiprávních jednání stanovit použití účinných a odrazujících sankcí (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 190 a citovaná judikatura).

93

V tomto směru platí, že i když má tento členský stát volnost při výběru použitelných sankcí, které mohou mít formu správních sankcí, trestních sankcí nebo kombinace obou, musí v souladu s čl. 325 odst. 1 SFEU zajistit, aby případy závažných podvodů nebo jiného závažného protiprávního jednání, které ohrožují finanční zájmy Unie, bylo možné trestat účinnými a odrazujícími trestními sankcemi. Pokud jde dále obecně o trestné činy korupce, povinnost stanovit účinné a odrazující trestní sankce vyplývá pro Rumunsko z rozhodnutí 2006/928, neboť – jak bylo uvedeno v bodě 91 tohoto usnesení – toto rozhodnutí ukládá uvedenému členskému státu povinnost bojovat účinně a nezávisle na případném ohrožení finančních zájmů Unie proti korupci a zejména korupci na vyšších pozicích (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 191 a citovaná judikatura).

94

Rumunsko musí kromě toho zajistit, aby jeho pravidla trestního práva a trestního řízení umožňovala účinný postih trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie a obecně trestných činů korupce. I když tedy stanovené sankce a trestní řízení zavedená k boji proti těmto trestným činům spadají do pravomoci tohoto členského státu, je tato pravomoc omezena nejen zásadami proporcionality a rovnocennosti, ale rovněž zásadou efektivity, která vyžaduje, aby uvedené sankce měly účinnou a odrazující povahu. Tento požadavek efektivity se nutně vztahuje jak na stíhání trestných činů podvodu ohrožujícího tyto zájmy a trestné činy korupce obecně a sankce za ně, tak na ukládání trestů, jelikož při neexistenci účinného výkonu sankcí nemohou být tyto sankce účinné a odrazující (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 192 a citovaná judikatura).

95

Za těchto okolností je především na vnitrostátním zákonodárci, aby přijal nezbytná opatření. Případně mu přísluší, aby změnil svou právní úpravu a zajistil, že procesní úprava, jež se použije na stíhání a trestání trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie a obecně trestných činů korupce, nebude koncipována tak, aby vyvolávala z důvodů jí vlastních systémové riziko nepostižitelnosti skutků zakládajících takové trestné činy, a aby zároveň zajistil ochranu základních práv stíhaných osob (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 193 a citovaná judikatura).

96

Pokud jde o vnitrostátní soudy, ty mají povinnost zajistit plný účinek povinností, které vyplývají z čl. 325 odst. 1 SFEU a z rozhodnutí 2006/928, a upustit od použití vnitrostátních ustanovení, která v rámci řízení týkajícího se závažných trestných činů podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie brání v uložení účinných a odrazujících sankcí za účelem boje proti takovýmto trestným činům (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 194 a citovaná judikatura).

97

Pokud jde v projednávané věci o otázku, zda použití judikatury Ústavního soudu vyplývající z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 s sebou nese systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy, které ohrožují finanční zájmy Unie, nebo korupci obecně, je třeba uvést, že v bodech 195 až 202 rozsudku ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034), již Soudní dvůr tuto otázku přezkoumal, a vycházel přitom v podstatě z týchž informací, jaké byly obsaženy v projednávaných žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda s ohledem na úvahy uvedené v těchto bodech použití této judikatury ve spojení s prováděním vnitrostátních ustanovení v oblasti promlčení, a zejména absolutní promlčecí doby stanovené v čl. 155 odst. 4 trestního zákoníku, s sebou takové riziko nese.

98

Z toho plyne, že v případě, že by předkládající soud dospěl k závěru, že použití uvedené judikatury ve spojení s prováděním vnitrostátních ustanovení v oblasti promlčení by s sebou neslo systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestné činy korupce, nemohly by být sankce stanovené vnitrostátním právem za účelem potírání takovýchto trestných činů považovány za účinné a odrazující, což by bylo neslučitelné jak s čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, tak s rozhodnutím 2006/928 (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 203).

99

Nicméně vzhledem k tomu, že trestními řízeními, jež jsou dotčena ve věcech v původních řízeních, je uplatňován čl. 325 odst. 1 SFEU či rozhodnutí 2006/928, a tudíž unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, musí se uvedený soud zároveň ujistit o tom, že jsou dodržována základní práva, jež Listina zaručuje osobám dotčeným ve věcech v původních řízeních, zejména práva zaručená v jejím článku 47. V trestních věcech musí být dodržování těchto práv zaručeno nejen v průběhu přípravného stadia řízení, od okamžiku, kdy byla dotyčná osoba obviněna, ale i během trestního řízení před soudem a při výkonu trestů (obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 204 a citovaná judikatura).

100

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 47 druhý pododstavec první věta Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Požadavkem, aby byl soud „předem zřízen zákonem“, má toto ustanovení za cíl zajistit, aby se uspořádání soudního systému řídilo zákonem přijatým zákonodárnou mocí způsobem, který je v souladu s pravidly upravujícími výkon její pravomoci, aby bylo zabráněno tomu, že toto uspořádání bude ponecháno na volném uvážení moci výkonné. Tento požadavek se vztahuje na právní základ samotné existence soudu, jakož i na všechna ostatní ustanovení vnitrostátního práva, jako jsou ustanovení upravující složení soudního kolegia, jejichž nedodržení má za následek, že účast jednoho nebo několika soudců na přezkumu dotčené věci je nezákonná (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 205 a citovaná judikatura).

101

Přitom je třeba poukázat na to, že pochybení, k němuž došlo při složení soudních kolegií, s sebou nese porušení čl. 47 druhého pododstavce první věty Listiny, zejména pokud jde o pochybení takové povahy a závažnosti, že v jeho důsledku vzniklo skutečné riziko, že jiné složky moci, zejména moc výkonná, mohou vykonávat neodůvodněnou diskreční pravomoc, čímž je ohrožena celistvost výsledku, ke kterému proces složení soudních kolegií vede, a je tak u jednotlivců vyvolávána legitimní pochybnost stran nezávislosti a nestrannosti dotyčného soudce nebo soudců, čemuž tak je, když se jedná o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí vytvoření a fungování tohoto soudního systému (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 206 a citovaná judikatura).

102

V projednávané věci sice Ústavní soud v rozsudcích č. 685/2018 a č. 417/2019 dotčených v původních řízeních rozhodl, že předchozí praxe Nejvyššího kasačního a soudního dvora, založená zejména na nařízení o organizaci a správním fungování tohoto soudu, týkající se specializace a složení soudních kolegií v oblasti korupce, není v souladu s platnými vnitrostátními předpisy, nicméně se nejeví, že by uvedená praxe byla stižena vadou spočívající ve zjevném porušení základního pravidla rumunského soudního systému, jímž by mohlo být zpochybněno, že soudní kolegia Nejvyššího kasačního a soudního dvora v oblasti korupce, jež byla zřízena v souladu s uvedenou praxí předcházející uvedeným rozsudkům Ústavního soudu, mají povahu soudu „předem zřízeného zákonem“. Tento závěr je podpořen – jak Soudní dvůr uvedl v bodě 208 rozsudku ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034) – rozhodnutím grémia Nejvyššího kasačního a soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, uvedeným v bodě 43 tohoto usnesení, a výkladem tohoto rozhodnutí Ústavním soudem.

103

Požadavky vyplývající z čl. 47 druhého pododstavce první věty Listiny tudíž nebrání nepoužití judikatury vycházející z rozsudků č. 685/2018 a č. 417/2019 v projednávaných věcech (obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 209).

104

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku ve věci C‑859/19 a na první a čtvrtou otázku ve věcech C‑926/19 a C‑929/19 odpovědět, že čl. 325 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 2 Úmluvy PIF, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozsudky v oblasti korupce a podvodů s DPH, které nebyly vydány v prvním stupni soudním kolegiem specializovaným v této oblasti nebo v odvolacím řízení soudním kolegiem, jehož všichni členové byli určeni losem, stiženy absolutní neplatností, takže dotyčné věci týkající se korupce a podvodu v oblasti DPH musí být, případně na základě mimořádného opravného prostředku proti pravomocným rozsudkům, opětovně přezkoumány v prvním nebo druhém stupni, může-li použitím této vnitrostátní právní úpravy nebo praxe vzniknout systémové riziko beztrestnosti skutků zakládajících závažné trestné činy podvodu ohrožujícího finanční zájmy Unie nebo obecně trestné činy korupce. Povinnost zajistit, aby za takové trestné činy byly uloženy trestní sankce, které jsou účinné a odrazující, nezprošťuje předkládající soud povinnosti ověřit nezbytné dodržení základních práv zaručených v článku 47 Listiny. Požadavky vyplývající z čl. 47 druhého pododstavce první věty Listiny nebrání nepoužití takové vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, pokud je způsobilá vyvolat takové systémové riziko beztrestnosti.

105

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu ve věcech C‑859/19, C‑926/19 a C‑929/19, které je třeba posuzovat společně, je, zda musí být článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 47 Listiny a rozhodnutí 2006/928 na straně jedné a zásada přednosti unijního práva ve spojení s uvedenými ustanoveními a čl. 325 odst. 1 SFEU na straně druhé vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu a nemohou z tohoto důvodu, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vycházející z těchto rozhodnutí, přestože mají ve světle rozsudku Soudního dvora za to, že je tato judikatura v rozporu s uvedenými ustanoveními unijního práva.

106

Předkládající soud má za to, že judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků dotčených v původních řízeních může zpochybnit jeho nezávislost, a je proto neslučitelná s unijním právem, zejména se zárukami stanovenými v článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, jakož i v článku 47 Listiny, a s rozhodnutím 2006/928. Má v tomto ohledu za to, že Ústavní soud, který není součástí rumunského soudního systému, překročil své pravomoci tím, že vydal uvedené rozsudky a zasáhl do pravomocí obecných soudů vykládat a uplatňovat podústavní právní předpisy. Předkládající soud dále uvádí, že nedodržení rozsudků Ústavního soudu je v rumunském právu kárným proviněním, takže si v podstatě klade otázku, zda může na základě unijního práva rozsudky dotčené ve věcech v původních řízeních nepoužít, aniž by se musel obávat, že proti jeho členům bude vedeno kárné řízení.

107

V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodě 82 tohoto usnesení, platí, že i když organizace soudnictví v členských státech, včetně zřízení, složení a fungování ústavního soudu, spadá do pravomoci těchto států, musí členské státy při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva.

108

Článek 19 SEU, který vyjadřuje hodnotu právního státu zakotvenou v článku 2 SEU, pověřuje vnitrostátní soudy a Soudní dvůr úkolem zaručit plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 217 a citovaná judikatura). Jak konkrétně potvrzuje bod 3 odůvodnění rozhodnutí 2006/928, hodnota právního státu „předpokládá existenci spravedlivého, nezávislého a účinného soudního a správního systému, který je řádně vybaven mimo jiné i pro boj proti korupci, ve všech členských státech“.

109

Samotná existence účinného soudního přezkumu sloužícího k zajištění dodržování unijního práva je inherentní existenci právního státu. Na tomto základě, a jak je stanoveno v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, musí členské státy stanovit systém procesních prostředků a postupů nezbytných k zajištění dodržování práv jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Zásada účinné právní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 219 a citovaná judikatura).

110

Z toho plyne, že na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí každý členský stát zajistit, aby orgány, které jsou jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem povolány k rozhodování o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, a které tedy spadají do jeho systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu, přičemž je třeba upřesnit, že se toto ustanovení vztahuje na „oblasti pokryté unijním právem“, nezávisle na situaci, v níž členské státy toto právo uplatňují ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 220 a citovaná judikatura).

111

Přitom k zajištění toho, aby orgány, které mohou rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, byly schopny účinnou právní ochranu požadovanou článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU poskytnout, je zásadní ochrana jejich nezávislosti, jak potvrzuje čl. 47 druhý pododstavec Listiny, který mezi požadavky plynoucími ze základního práva na účinný prostředek nápravy uvádí přístup k „nezávislému“ soudu (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 221 a citovaná judikatura).

112

Tento požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty práva na účinnou právní ochranu a základního práva na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování hodnot společných členským státům uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 222 a citovaná judikatura). Stejně tak, jak vyplývá zejména z bodu 3 odůvodnění rozhodnutí 2006/928 a z referenčních cílů uvedených v bodech 1 až 3 přílohy tohoto rozhodnutí, má existence nestranného, nezávislého a účinného soudního systému zvláštní význam pro boj proti korupci, zejména na vyšších pozicích.

113

Požadavek nezávislosti soudů, který vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, má přitom dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že dotyčný orgán vykonává funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí. Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Posledně uvedený aspekt vyžaduje objektivitu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktní použití právního předpisu [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 41 a citovaná judikatura].

114

Tyto záruky nezávislosti a nestrannosti požadované unijním právem předpokládají existenci pravidel umožňujících rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti dotyčných orgánů ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 82 a citovaná judikatura].

115

V tomto ohledu je nezbytné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkcí musí zejména umožnit, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců, a tím bylo vyloučeno, že bude chybět zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, což by mohlo narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 226 a citovaná judikatura).

116

Pokud jde konkrétně o pravidla upravující kárný režim, požadavek nezávislosti podle ustálené judikatury ukládá, aby tento režim poskytoval nezbytné záruky, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takového režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí. Za tímto účelem se jeví jako zásadní, aby skutečnost, že soudní rozhodnutí obsahuje případné pochybení při výkladu a uplatňování pravidel vnitrostátního a unijního práva nebo při posuzování skutkového stavu a hodnocení důkazů, nemohla sama o sobě vést ke vzniku kárné odpovědnosti dotyčného soudce. Kromě toho skutečnost, že tito soudci nebudou vystaveni kárným řízením nebo sankcím z důvodu, že využili možnosti obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU, která spadá do jejich výlučné pravomoci, představuje záruku, která je vlastní nezávislosti vnitrostátních soudů (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 227 a citovaná judikatura).

117

Kromě toho v souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zejména zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 42 a citovaná judikatura].

118

Přitom článek 2 ani čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ani žádné jiné ustanovení unijního práva sice neukládají členským státům povinnost zvolit si určitý ústavní model upravující vztahy a vzájemné vazby mezi jednotlivými složkami státní moci, zejména pokud jde o definici a vymezení jejich pravomocí, avšak tyto členské státy jsou při volbě svých ústavních modelů povinny vyhovět zejména požadavku nezávislosti soudů, který vyplývá z těchto ustanovení unijního práva (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 229 a citovaná judikatura).

119

Za těchto podmínek článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i rozhodnutí 2006/928 nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí ústavního soudu závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními. Jestliže však vnitrostátní právo tuto nezávislost nezaručuje, brání tato ustanovení unijního práva takové vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, neboť takový ústavní soud není s to zajistit účinnou soudní ochranu vyžadovanou článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 44 a citovaná judikatura].

120

V projednávané věci se otázky vznesené předkládajícím soudem k požadavku nezávislosti soudů vyplývajícímu z těchto ustanovení unijního práva týkají zaprvé týchž aspektů vztahujících se k postavení, složení a fungování Ústavního soudu, který vydal rozsudky dotčené v původních řízeních, jako jsou ty, o které se jednalo ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034). Kromě toho projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce obsahují v tomto ohledu v podstatě stejné informace, jaké byly uvedeny v žádostech v uvedených věcech. Jak přitom vyplývá z úvah uvedených v bodech 231 až 237 uvedeného rozsudku, tyto informace nemohou prokázat, že Ústavní soud nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti připomenuté v bodech 113 až 119 tohoto usnesení, ani že rozsudky dotčené ve věcech v původním řízení byly vydány v kontextu, který vyvolává legitimní pochybnost o plném dodržování těchto požadavků Ústavním soudem.

121

Pokud jde zadruhé o kárnou odpovědnost, jíž mohou být podle dotčené vnitrostátní právní úpravy vystaveni soudci obecných soudů v případě nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu, je pravda, že zachování nezávislosti soudů nemůže mít mimo jiné za následek úplné vyloučení možnosti, že v určitých zcela výjimečných případech může být založena kárná odpovědnost soudce z důvodu jím vydaných soudních rozhodnutí. Takový požadavek nezávislosti totiž zjevně nemá za cíl aprobovat případná závažná a naprosto neomluvitelná jednání soudců, která by spočívala například v porušení pravidel vnitrostátního a unijního práva, jejichž dodržování mají zajišťovat, kterého by se dopustili úmyslně a se zlým úmyslem nebo v důsledku zvlášť závažné a hrubé nedbalosti, nebo v uchýlení se ke svévoli či odepření spravedlnosti, mají-li jakožto nositelé rozhodovací funkce soudit spory, které jim jednotlivci předkládají [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 83 a citovaná judikatura].

122

Avšak za účelem zachování nezávislosti soudů a zabránění tomu, aby mohl být kárný režim odkloněn od svého legitimního cíle a využit za účelem politické kontroly nad soudními rozhodnutími nebo nátlaku na soudce, se jeví jako zásadní, aby skutečnost, že soudní rozhodnutí obsahuje případné pochybení ve výkladu a uplatňování pravidel vnitrostátního a unijního práva nebo v posouzení skutkových okolností a hodnocení důkazů, nemohla sama o sobě vést ke vzniku kárné odpovědnosti dotyčného soudce [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 84 a citovaná judikatura].

123

Je tedy nezbytné, aby bylo založení kárné odpovědnosti soudce z důvodu soudního rozhodnutí omezeno na zcela výjimečné případy, jako jsou případy uvedené v bodě 121 tohoto usnesení, a bylo v tomto ohledu vymezeno objektivními a ověřitelnými kritérii vycházejícími z požadavků na řádný výkon spravedlnosti, jakož i zárukami, které mají zamezit jakémukoli riziku vnějších tlaků na obsah soudních rozhodnutí, a umožňují tak rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti dotyčných soudců a o jejich neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 86 a citovaná judikatura].

124

V projednávané věci z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá, že by kárná odpovědnost obecných vnitrostátních soudců z důvodu nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu, stanovená v čl. 99 písm. ș) zákona č. 303/2004, jehož znění neobsahuje žádnou jinou podmínku, byla omezena na zcela výjimečné případy uvedené v bodě 121 tohoto usnesení, což je v rozporu s judikaturou připomenutou v bodech 122 a 123 tohoto usnesení.

125

Z toho plyne, že článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i rozhodnutí 2006/928 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí ústavního soudu závazná pro obecné soudy, za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními. Naproti tomu musí být tato ustanovení Smlouvy o EU a uvedené rozhodnutí vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může jakékoli porušení rozhodnutí vnitrostátního ústavního soudu soudci vnitrostátních obecných soudů založit jejich kárnou odpovědnost (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 242).

126

Za těchto podmínek, a pokud jde o věci, ve kterých vnitrostátní právní úprava nebo praxe dotčená ve věcech v původních řízeních představuje uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, nejeví se být samostatný přezkum článku 47 Listiny, který by nemohl než podpořit závěr uvedený již v předchozím bodě, nezbytný pro účely odpovědi na otázky předkládajícího soudu a řešení sporů, které mu byly předloženy.

127

Předkládající soud uvádí, že judikatura Ústavního soudu vycházející z rozsudků dotčených v původních řízeních, u níž má pochybnosti o její slučitelnosti s unijním právem, má v souladu s čl. 147 odst. 4 rumunské Ústavy závaznou povahu a musí být vnitrostátními soudy dodržována, neboť jinak by jejich členům mohla být uložena kárná sankce podle čl. 99 písm. ș) zákona č. 303/2004. Za těchto podmínek se předkládající soud táže, zda zásada přednosti unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě nebo praxi a opravňuje vnitrostátní soud k tomu, aby nepoužil judikaturu této povahy, aniž by jeho členové byli vystaveni riziku uložení kárné sankce.

128

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodech 245 až 248 rozsudku ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034), připomněl svou ustálenou judikaturu týkající se Smlouvy o EHS, která zakotvila zásadu přednosti práva Společenství jako součást hlavních znaků právního řádu Společenství, a upřesnil, že tyto hlavní znaky unijního právního řádu a význam jeho dodržování byly ostatně potvrzeny bezvýhradnou ratifikací smluv, kterými se mění Smlouva o EHS, zejména Lisabonské smlouvy. V bodě 249 uvedeného rozsudku dodal, že čl. 4 odst. 2 SEU stanoví, že Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami. Unie přitom může ctít takovou rovnost pouze tehdy, když členské státy nemohou na základě zásady přednosti unijního práva uplatňovat vůči unijnímu právnímu řádu jakékoliv jednostranné opatření.

129

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost Soudní dvůr opakovaně potvrdil svou předchozí judikaturu týkající se zásady přednosti unijního práva, která ukládá všem orgánům členských států povinnost zajišťovat plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území uvedených států [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 50 a citovaná judikatura].

130

Na základě zásady přednosti unijního práva nemůže mít skutečnost, že se členský stát dovolává ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavní povahy, vliv na jednotu a účinnost unijního práva. Podle ustálené judikatury jsou totiž účinky spojené se zásadou přednosti unijního práva závazné pro všechny orgány členského státu a bránit tomu zejména nemohou vnitrostátní ustanovení, ani ta ústavní povahy [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 51 a citovaná judikatura].

131

V tomto ohledu je třeba zejména připomenout, že zásada přednosti unijního práva ukládá vnitrostátnímu soudu, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, aby v případě, že nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, zajistil plný účinek těchto ustanovení ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, i když je pozdějšího data, která je v rozporu s ustanovením unijního práva majícím přímý účinek, aniž musí nejprve žádat o její předchozí odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 252 a citovaná judikatura).

132

Přitom pokud jde o ustanovení unijního práva, jichž se týkají projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU i referenční cíle uvedené v příloze rozhodnutí 2006/928 jsou formulovány jasně a přesně a nejsou vázány na žádnou podmínku, takže mají přímý účinek (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 253 a citovaná judikatura).

133

V tomto kontextu je třeba upřesnit, že v souladu s článkem 19 SEU sice přísluší vnitrostátním soudům a Soudnímu dvoru, aby zaručily plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a účinnou soudní ochranu, kterou jednotlivci vyvozují z tohoto práva, avšak Soudnímu dvoru náleží výlučná pravomoc k podání konečného výkladu unijního práva. Při výkonu této pravomoci přitom Soudnímu dvoru v konečném důsledku přísluší upřesnit dosah zásady přednosti unijního práva ve vztahu k relevantním ustanovením tohoto práva, takže tento dosah nemůže záviset na výkladu ustanovení vnitrostátního práva ani na výkladu ustanovení unijního práva provedeném vnitrostátním soudem, který neodpovídá výkladu Soudního dvora. Za tímto účelem řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU, které je stěžejním bodem soudního systému zavedeného Smlouvami, nastoluje dialog mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států, jehož cílem je zajistit jednotný výklad unijního práva, a umožňuje tak zaručit jeho soudržnost, plný účinek a autonomii a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 254 a citovaná judikatura).

134

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že podle rumunské Ústavy je vázán judikaturou vycházející z rozsudků Ústavního soudu dotčených v původních řízeních a nemůže od použití této judikatury upustit, neboť jinak by jeho členové byli vystaveni riziku kárného řízení nebo kárných sankcí, i kdyby se ve světle rozsudku vydaného Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce domníval, že je citovaná judikatura v rozporu s unijním právem.

135

V tomto ohledu je třeba připomenout, že rozhodnutí vydané Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce je, pokud jde o výklad dotčených ustanovení unijního práva, pro vnitrostátní soud závazné při řešení sporu v původním řízení. Vnitrostátnímu soudu, který využil možnosti nebo splnil povinnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, tedy nelze bránit v tom, aby unijní právo okamžitě uplatnil v souladu s rozhodnutím nebo judikaturou Soudního dvora, neboť v opačném případě by byl oslaben užitečný účinek tohoto ustanovení. Je třeba dodat, že pravomoc učinit v samotném okamžiku uplatňování unijního práva vše, co je nezbytné k upuštění od použití vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, která případně představuje překážku plné účinnosti norem unijního práva, je nedílnou součástí úlohy unijního soudu, která přísluší vnitrostátnímu soudu pověřenému uplatňováním norem unijního práva v rámci své pravomoci, takže výkon této pravomoci představuje záruku, která je vlastní nezávislosti soudů vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, body 256 a 257 a citovaná judikatura).

136

S požadavky vlastními samotné povaze unijního práva by tedy byla neslučitelná jakákoli vnitrostátní právní úprava nebo praxe, která by vedla ke snížení účinnosti unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k uplatňování tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho uplatnění vše, co je nezbytné k vyloučení použití vnitrostátního ustanovení nebo praxe, jež případně představuje překážku plné účinnosti unijních norem majících přímý účinek [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 63 a citovaná judikatura].

137

Vnitrostátní právní úprava nebo praxe, podle které rozsudky vnitrostátního ústavního soudu zavazují obecné soudy, přestože tyto soudy mají ve světle rozsudku vydaného Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce za to, že judikatura vzešlá z těchto rozsudků ústavního soudu je v rozporu s unijním právem, je přitom způsobilá bránit těmto soudům v tom, aby zajistily plný účinek požadavků tohoto práva, přičemž tento eliminační účinek může být umocněn skutečností, že vnitrostátní právo kvalifikuje případné nedodržení této judikatury ústavního soudu jako kárné provinění (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 259).

138

V této souvislosti je třeba uvést, že článek 267 SFEU brání jakékoli vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, která je způsobilá bránit vnitrostátním soudům v závislosti na konkrétním případě v tom, aby využily možnosti nebo splnily povinnost stanovenou v článku 267 SFEU obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Ostatně skutečnost, že vnitrostátní soudci nejsou vystaveni kárným řízením nebo kárným sankcím z důvodu, že využili možnosti obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU, která spadá do jejich výlučné pravomoci, představuje podle judikatury připomenuté v bodě 116 tohoto usnesení záruku vlastní jejich nezávislosti. Stejně tak v případě, že by vnitrostátní obecný soud měl na základě odpovědi Soudního dvora za to, že judikatura vnitrostátního ústavního soudu je v rozporu s unijním právem, nemůže skutečnost, že tento vnitrostátní soudce upustí v souladu se zásadou přednosti tohoto práva od použití uvedené judikatury, založit jeho kárnou odpovědnost (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 260 a citovaná judikatura).

139

Z toho plyne, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou vnitrostátní obecné soudy vázány rozhodnutími vnitrostátního ústavního soudu a nemohou z tohoto důvodu, nemají-li se dopustit kárného provinění, z vlastní pravomoci upustit od použití judikatury vycházející z těchto rozhodnutí, přestože mají ve světle rozsudku Soudního dvora za to, že je tato judikatura v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, čl. 325 odst. 1 SFEU nebo s rozhodnutím 2006/928 (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 262).

140

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku ve věcech C‑859/19, C‑926/19 a C‑929/19 odpovědět, že

141

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: