1. 

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Kiel (Zemský soud v Kielu, Německo) vyžaduje, aby Soudní dvůr poprvé vyložil čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65 ( 2 ) a pojem „smlouva uzavřená na dálku“. Je v této souvislosti dodatek ke smlouvě o úvěru, kterým se mění smlouva o úvěru pouze ohledně úrokové sazby „smlouvou“, na kterou se vztahují ustanovení směrnice 2002/65? A jaká kritéria umožňují určit, zda smlouva uzavřená bez současné fyzické přítomnosti poskytovatele a spotřebitele je „smlouvou uzavřenou na dálku“ ve smyslu čl. 2 písm. a) uvedené směrnice?

2.

Článek 12 SFEU stanoví, že „požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele budou brány v úvahu při vymezování a provádění jiných politik a činností Unie“.

3.

Článek 38 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 3 ) stanoví, že v politikách Unie „je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele“.

4.

Směrnice 97/7 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku byla prvním opatřením ke sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se smluv uzavřených na dálku obecně mezi spotřebiteli a dodavateli ( 4 ).

5.

Podle čl. 2 odst. 1 se „smlouvou na dálku“ rozumí „jakákoli smlouva týkající se zboží nebo služeb uzavřená mezi dodavatelem a spotřebitelem v rámci systému organizovaného prodeje na dálku nebo systému poskytování služeb prováděného dodavatelem, který pro účely smlouvy používá až do dne uzavření smlouvy výhradně jeden nebo více komunikačních prostředků na dálku“.

6.

Původní znění čl. 3 odst. 1 první odrážky bylo nahrazeno článkem 18 směrnice 2002/65 za účelem výslovného upřesnění, že smlouvy týkající se finančních služeb, na něž se vztahuje směrnice 2002/65, jsou vyloučeny z oblasti působnosti směrnice 97/7.

7.

V bodech odůvodnění směrnice 2002/65 jsou uvedena následující prohlášení. „V rámci vnitřního trhu je v zájmu spotřebitelů mít bez diskriminace přístup k nejširšímu možnému rozsahu finančních služeb dostupných […]. Aby byla chráněna svoboda volby, která je základním právem spotřebitele, je nutná vysoká míra ochrany spotřebitele, aby se zvýšila důvěra spotřebitele v prodej na dálku“ ( 5 ). „Touto směrnicí by měla být zaručena vysoká úroveň ochrany spotřebitele za účelem zajištění volného pohybu finančních služeb“ ( 6 ). „Tato směrnice se vztahuje na veškeré finanční služby, jež mohou být poskytovány na dálku.“ ( 7 )„Sjednávání a uzavírání smluv na dálku vyžadují používání prostředků dálkové komunikace, které se používají v rámci systému prodeje na dálku nebo poskytování služeb, jež nevyžaduje současnou přítomnost poskytovatele a spotřebitele. Nepřetržitý vývoj těchto komunikačních prostředků vyžaduje definování zásad dokonce i pro prostředky, které ještě nejsou všeobecně používány. Smlouvy uzavřené na dálku jsou tedy všechny smlouvy, u nichž se nabídka, vyjednávání i vlastní uzavření uskutečňují na dálku.“ ( 8 )„Jediná smlouva zahrnující postupné operace nebo samostatné operace stejné povahy rozložené v čase může být v různých členských státech právně upravena rozdílným způsobem, je však důležité, aby se tato směrnice uplatňovala ve všech členských státech stejným způsobem. Za tímto účelem je třeba mít za to, že se tato směrnice vztahuje na první z postupných operací nebo samostatných operací stejné povahy rozložených v čase, které mohou být považovány za celek bez ohledu na to, zda se na tuto operaci nebo sérii operací vztahuje jediná smlouva nebo několik smluv, jež na sebe v čase navazují.“ ( 9 )„Za příklad ‚první dohody o službě‘ může být považováno otevření bankovního účtu, získání kreditní karty nebo uzavření smlouvy na správu portfolia a za příklad ‚operací‘ může být považováno uložení finančních prostředků na bankovní účet nebo vyzvednutí finančních prostředků z bankovního účtu, platba kreditní kartou nebo transakce prováděné v rámci smlouvy o správě portfolia. Doplnění nových prvků do první dohody o službě, jako je možnost používat elektronický platební nástroj ve spojení se stávajícím bankovním účtem, nepředstavuje ‚operaci‘, ale doplňkovou smlouvu, na níž se vztahuje tato směrnice. Předplacení nových jednotek stejného fondu kolektivního investování se považuje za jednu z ‚operací stejné povahy, jež na sebe v čase navazují‘.“ ( 10 )„Tato směrnice tím, že zahrnuje do své působnosti systém poskytování služeb organizovaný poskytovatelem finančních služeb, usiluje o vyloučení ze své oblasti působnosti služeb poskytovaných zcela příležitostně a mimo obchodní strukturu specializovanou na uzavírání smluv na dálku.“ ( 11 )„Použití prostředků dálkové komunikace by nemělo vést k bezdůvodnému omezení informací poskytovaných klientovi. V zájmu transparentnosti stanoví tato směrnice požadavky potřebné k zajištění přijatelné úrovně informací pro spotřebitele, a to jak před uzavřením smlouvy, tak i po něm.“ ( 12 )„Pro zajištění optimální ochrany spotřebitele je důležité, aby byl spotřebitel dostatečně informován o ustanoveních této směrnice a případných kodexů chování existujících v této oblasti a o tom, že má právo na odstoupení.“ ( 13 )

8.

Článek 1 stanoví:

„1.   Předmětem této směrnice je harmonizace právních a správních předpisů členských států pro uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku.

2.   V případě smluv o finančních službách obsahujících první dohodu o službě, za níž následují postupné operace nebo série samostatných operací stejné povahy, jež na sebe v čase navazují, se tato směrnice vztahuje jen na první dohodu.

Neexistuje-li žádná první dohoda o službě, ale mezi stejnými smluvními stranami jsou prováděny postupné operace nebo samostatné operace stejné povahy, jež na sebe v čase navazují, použijí se články 3 a 4 jenom na první operaci. Pokud však po dobu delší než jeden rok nebyla provedena žádná operace stejné povahy, další operace se považuje za první v nové sérii operací, a v důsledku toho se použijí články 3 a 4.“

9.

„Smlouvou uzavřenou na dálku“ se podle čl. 2 písm. a) rozumí „jakákoli smlouva o finančních službách uzavřená mezi poskytovatelem a spotřebitelem v rámci systému odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku provozovaného poskytovatelem, který pro účely této smlouvy používá výhradně jeden nebo více prostředků dálkové komunikace až do okamžiku, v němž je smlouva uzavřena, a včetně tohoto okamžiku“.

10.

Článek 2 písm. b) definuje „finanční službu“ jako „službu bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy“.

11.

Článek 2 písm. e) definuje „prostředky dálkové komunikace“ jako „veškeré prostředky, které mohou být použity pro uvádění služby mezi těmito partnery na trh na dálku bez současné fyzické přítomnosti poskytovatele a spotřebitele“.

12.

Článek 3 stanoví:

„1.   Než je spotřebitel zavázán jakoukoli smlouvou uzavřenou na dálku nebo nabídkou, jsou mu s náležitým předstihem poskytnuty tyto informace ohledně:

[…]

[…]

2.   Informace uvedené v odstavci 1, jejichž obchodní účel musí být jednoznačně rozpoznatelný, se poskytují jasným a srozumitelným způsobem vhodným pro použité prostředky dálkové komunikace, s náležitým ohledem zejména na zásadu dobré víry v obchodních transakcích a zásadu ochrany osob, které se podle právních předpisů členských států považují za nezpůsobilé k právním úkonům, například nezletilých.

[…]“

13.

Článek 6 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl spotřebitel lhůtu 14 kalendářních dnů na odstoupení od smlouvy bez smluvní pokuty a bez uvedení důvodu. […]

Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet

[…]

2.   Právo na odstoupení se nevztahuje na

[…]

3.   Členské státy mohou stanovit, že se právo na odstoupení nevztahuje na

6.   Jestliže spotřebitel uplatňuje právo na odstoupení, oznámí to před uplynutím lhůty podle praktických pokynů poskytnutých mu podle čl. 3 odst. 1 bodu 3) písm. d) pomocí prostředků, které mohou být ověřeny podle vnitrostátních právních přepisů. Lhůta se považuje za dodrženou, jestliže je toto oznámení, pokud je učiněno na papíře nebo na jiném trvanlivém médiu, jež je k dispozici příjemci a k němuž má příjemce přístup, odesláno před uplynutím lhůty.“

14.

Článek 11 stanoví:

„Členské státy stanoví vhodné sankce pro případ, že poskytovatel porušuje vnitrostátní právní předpisy přijaté podle této směrnice.

K tomuto účelu mohou zejména stanovit, že spotřebitel smí kdykoli vypovědět smlouvu, a to bezplatně a bez smluvní pokuty.

Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

15.

Článek 18 nahrazuje čl. 3 odst. 1 první odrážku směrnice 97/7, když stanoví, že směrnice 97/7 se nevztahuje na smlouvy „vztahující se k jakékoli finanční službě, na níž se vztahuje směrnice 2002/65[…]“.

16.

Ustanovení § 312b odst. 1 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“) ve znění účinném od 8. prosince 2004 do 22. února 2011, stanoví, že „smlouvy uzavřené na dálku jsou smlouvy o dodávce zboží nebo poskytnutí služeb, včetně finančních služeb, které se uzavírají mezi podnikatelem a spotřebitelem výhradně za použití prostředků dálkové komunikace, pokud k uzavření smlouvy dojde v rámci organizovaného systému odbytu nebo poskytování služeb na dálku. Finanční službou ve smyslu první věty se rozumí služby bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy.“

17.

Ustanovení § 312d odst. 1 a 2 BGB ve znění účinném od 8. prosince 2004 do 10. června 2010 zní:

„1)   Spotřebitel má v případě smlouvy uzavřené na dálku právo na odstoupení od smlouvy podle § 355. […]

2)   Odchylně od § 355 odst. 2 první věty nepočíná lhůta pro odstoupení od smlouvy běžet před splněním informačních povinností podle § 312c odst. 2; […] u služeb přede dnem uzavření smlouvy.“

18.

Ustanovení § 312d odst. 1 a 2 BGB ve znění účinném od 11. června 2010 do 3. srpna 2011 zní:

„1)   Spotřebitel má v případě smlouvy uzavřené na dálku právo na odstoupení od smlouvy podle § 355. […]

2)   Odchylně od § 355 odst. 3 první věty nepočíná lhůta pro odstoupení od smlouvy běžet před splněním informačních povinností podle čl. 246 § 2 ve spojení s § 1 odst. 1 a 2 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (uvozovací zákon k občanskému zákoníku) […].“

19.

Ustanovení § 495 BGB ve znění účinném od 1. srpna 2002 do 12. června 2014 stanoví, že „v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru má dlužník právo odstoupit od smlouvy podle § 355“.

20.

Sparkasse Südholstein je regionální bankou s pobočkami. Smlouvy o úvěru, které souvisejí s financováním pořízení nemovitostí a jsou zajištěny věcnými právy k nemovitostem, uzavírá jen ve svých pobočkách. V jednotlivých případech dochází v rámci stávajících smluvních vztahů k doplnění nebo změnám takových smluv formou dálkové komunikace. Je nesporné, že počátkem roku 2008 Sparkasse Südholstein v řadě případů uzavírala smlouvy výhradně za použití prostředků dálkové komunikace.

21.

Řízení před vnitrostátním soudem se týká tří smluv o úvěru, které KH uzavřel v postavení spotřebitele se Sparkasse Südholstein:

22.

Dne 2. září 2015 odstoupil KH od tří dodatků o stanovení úrokové sazby na další období uzavřených v letech 2008, 2009 a 2010. Odstoupení bylo odůvodněno tím, že dodatky o stanovení úrokové sazby byly transakcí uzavřenou na dálku a že Sparkasse Südholstein provozovala organizovaný systém odbytu na dálku. KH se tedy domáhal práva odstoupit od smlouvy vyplývajícího z § 495 odst. 1 BGB (znění platné v rozhodné době) nebo podpůrně z § 312d odst. 1 první věty BGB (ve znění platném v rozhodné době).

23.

KH se svou žalobou podanou k Landgericht Kiel (Zemský soud v Kielu, Německo) (dále jen „předkládající soud“) domáhá především vrácení úroků a splátek úvěru uhrazených od uzavření dodatků, od kterých odstoupil, vrácení poplatku za vedení účtu, jakož i náhrady užitků, které žalovaná z těchto částek získala.

24.

KH konkrétně navrhuje, aby předkládající soud: 1) uložil Sparkasse Südholstein zaplatit žalobci 37285,38 eura a úroky; 2) určil, že v důsledku odstoupení ze dne 2. září 2015 již neexistuje žádná dohoda o pevné úrokové sazbě týkající se druhého a třetího úvěru; 3) určil, že v důsledku odstoupení od smlouvy ze dne 2. září 2015 žalobce již není povinen platit měsíční splátky druhého a třetího úvěru, a 4) určil, že Sparkasse Südholstein je povinna žalobci vrátit veškeré platby uhrazené mezi dnem následujícím po dni, kdy se konalo jednání a dnem nabytí právní moci rozsudku ve věci druhého a třetího úvěru a úroky ode dne připsání dané částky na příslušný úvěrový účet.

25.

Sparkasse Südholstein tvrdí, že KH neměl právo na odstoupení a navrhuje, aby předkládající soud žalobu zamítl.

26.

Předkládající soud uvádí, že existence práva na odstoupení je závislá na výkladu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65. Aby se na projednávané věci mohlo uplatnit právo na odstoupení od smlouvy stanovené v § 312b odst. 1 a § 312d odst. 1 a 2 BGB, která provádějí směrnici 2002/65, je třeba, aby dotčené transakce spadaly pod pojem „smlouva uzavřená v rámci organizovaného systému odbytu nebo poskytování služeb na dálku“ (§ 312b odst. 1 BGB) vykládaný v souladu s touto směrnicí. Tento pojem byl ve vnitrostátní judikatuře a právní nauce vykládán různě. Podle důvodové zprávy k návrhu příslušného zákona by však z působnosti dotčených ustanovení měly být vyloučeny transakce, které byly uzavřeny za příležitostného a spíše nahodilého použití prostředků dálkové komunikace. Sparkasse Südholstein je však vybavena (ve smyslu osobní a věcné stránky) k tomu, aby dodatky a následné dohody se stávajícími klienty uzavírala na dálku pravidelně.

27.

Dále pojem smlouvy „o poskytnutí služeb, včetně finančních služeb“ (§ 312b odst. 1 BGB) musí být také vykládán v souladu se směrnicí 2002/65. Ohledně této otázky dříve rozhodl Oberlandesgericht Frankfurt (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu, Německo) tak, že „změna podmínek již poskytnutého úvěru nepředstavuje (novou, samostatnou) bankovní službu. Tvoří součást původního poskytnutí úvěru. Podmínkou existence smlouvy uzavřené na dálku je vždy dodání služby nebo poskytnutí služby podnikatelem, takže nepostačuje, když je k plnění charakteristickému pro danou smlouvu povinen pouze spotřebitel“. Předkládající soud má nicméně za to, že smlouvy, kterými se mění úvěrové podmínky, spadají do působnosti směrnice 2002/65.

28.

Za těchto okolností předkládající soud položil následující předběžné otázky:

29.

Písemná vyjádření předložily KH, Sparkasse Südholstein, německá vláda a Evropská komise. Na jednání konaném dne 4. září 2019 tito zúčastnění přednesli vyjádření.

30.

Sparkasse Südholstein tvrdí, že první předběžná otázka je nepřípustná, neboť se netýká výkladu unijního práva, které je podle ní dostatečně jasné, ale jeho použití na skutkové okolnosti projednávané věci. Rovněž tvrdí, že správné použití ustanovení unijního práva, která jsou předmětem obou předběžných otázek, je v projednávaném případě zjevné. Kromě toho skutkové okolnosti předložené předkládajícím soudem nepostačují k tomu, aby Soudní dvůr mohl odpovědět na první předběžnou otázku.

31.

Soudní dvůr nemá podle článku 267 SFEU pravomoc rozhodovat o použití unijního práva v konkrétních případech ( 15 ). Řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU zavádí „úzkou spolupráci mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, založenou na rozdělení úloh mezi nimi a představuje nástroj, jehož prostřednictvím Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad [unijního] práva, který je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, jež mají rozhodnout“. „Jedna ze základních vlastností systému soudní spolupráce zavedeného článkem 234 ES totiž předpokládá, že Soudní dvůr odpovídá na otázku týkající se výkladu [unijního] práva, jež mu byla položena, spíše abstraktně a obecně, zatímco předkládajícímu soudu přísluší rozhodnout o sporu, jenž mu byl předložen, s ohledem na odpověď Soudního dvora“ ( 16 ).

32.

Podle ustálené judikatury se přitom na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 17 ).

33.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je zřejmé, že předkládající soud se Soudního dvora dotazuje na výklad čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65. Předkládající soud vysvětluje, že tento výklad je nezbytný k tomu, aby mohl na projednávanou věc použít vnitrostátní právo vykládané v souladu s dotčenou směrnicí. Dodávám, že na rozdíl od tvrzení Sparkasse Südholstein se nedomnívám, že by odpověď na otázky předkládajícího soudu byla „zjevná“, natož aby Soudní dvůr nemusel předkládajícímu soudu pomoci při výkladu relevantních ustanovení unijního práva.

34.

Pokud jde o výtku vycházející z údajných mezer ve skutkovém popisu dotčené věci, podle ustálené judikatury může Soudní dvůr zamítnout žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou vnitrostátním soudem, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 18 ). Zdá se mi však, že předkládací rozhodnutí obsahuje dostatečný popis skutkových okolností, na nichž jsou předběžné otázky založeny a umožňuje tak Soudnímu dvoru poskytnout užitečnou odpověď na tyto otázky.

35.

Proto dospívám k závěru, že položené otázky jsou přípustné.

36.

Směrnice 2002/65 je součástí celkového rámce zavedeného unijním normotvůrcem zaměřeného na dokončení integrovaného trhu finančních nástrojů a jejich uvádění na trh na dálku. Zejména doplňuje směrnici 97/7 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku týkajících se poskytování finančních služeb.

37.

Pojem „finanční služby“ nebyl ve směrnici 97/7 definován ( 19 ). Je však definován v čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65 jako služby „bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy“.

38.

Tato definice je široká a zahrnuje značné množství produktů ( 20 ). Z důvodové zprávy k pozměněnému návrhu směrnice je zřejmé, že takový byl záměr unijního normotvůrce: návrh upřesňuje, že „definice finančních služeb byla oproti původnímu návrhu zjednodušena; všechny odkazy na platné směrnice byly odstraněny, aby se zajistilo, že směrnice se vztahuje na všechny finanční služby, které mohou být nabízeny spotřebiteli a aby se zamezilo přetrvávajícím rozdílům, jak tomu mohlo být u předchozí definice“ ( 21 ). Ze samotného znění čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65 také jasně vyplývá, že služby týkající se „úvěru“ představují finanční služby ( 22 ). Z tohoto důvodu jsou tyto služby vyloučeny z působnosti směrnice 97/7. Z toho vyplývá, že KH nemůže důvodně tvrdit, že se směrnice 97/7 může v projednávané věci použít.

39.

Nyní se budu zabývat předběžnými otázkami. Považuji za logičtější se jimi zabývat v opačném pořadí.

40.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „smlouva o finančních službách“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65 zahrnuje dohodu, kterou se mění stávající úvěrová smlouva, pokud jde o úrokovou sazbu, aniž je prodloužena doba, na kterou byl úvěr poskytnut či změněna jeho výše.

41.

Jak v podstatě vysvětluje předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí, tato otázka vyvstává proto, že čl. 1 odst. 2 směrnice 2002/65 stanoví, že pokud smlouva o finančních službách obsahuje první dohodu o službě, za níž následují postupné operace nebo série samostatných operací stejné povahy, jež na sebe v čase navazují, vztahuje se dotčená směrnice jen na první dohodu.

42.

Vznikají uzavřením dodatku o stanovení úrokové sazby poskytovateli (poskytovateli úvěru) povinnosti dané směrnicí 2000/65? Nebo se z tohoto důvodu na něho tyto povinnosti podle čl. 1 odst. 2 nevztahují?

43.

Sparkasse Südholstein a německá vláda tvrdí, že ustanovení směrnice 2002/65 se na dodatek o stanovení úrokové sazby nepoužijí. Taková dohoda se totiž týká pouze hlavního závazku spotřebitele vyplývajícího ze smlouvy o úvěru, a nikoli ostatních prvků smlouvy. Dodatek o stanovení úrokové sazby tedy nelze považovat za samostatnou smlouvu.

44.

Komise a KH tvrdí, že dodatek o stanovení úrokové sazby představuje „smlouvou o finančních službách“, na kterou se vztahuje směrnice 2002/65.

45.

Směrnice 2002/65 má za cíl úplnou harmonizaci vnitrostátních právních předpisů a její pojmy musí být tedy vykládány jednotně ve všech členských státech ( 23 ). Podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavku na jednotné používání unijního práva vyplývá, že jeho ustanovení, které výslovně neodkazuje na právo členských států, pokud jde o určitý zvláštní výraz, musí být vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou ( 24 ).

46.

Jednotný výklad v kontextu uvádění finančních služeb na trh na dálku umožňuje zabránit rozdílům mezi členskými státy. To je obzvláště důležité v odvětví s inherentním přeshraničním aspektem. Opatření ke konsolidaci jednotného trhu však nesmí narušovat ochranu spotřebitele. Naopak, jak uvádí první bod odůvodnění směrnice 2002/65, musí přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele na trhu. Tato společná pravidla vyrovnávají potřebu konsolidovat jednotný trh s potřebou vysoké úrovně ochrany spotřebitele, a tedy cílí na zvýšení důvěry spotřebitele, který bude více nakloněn prodeji na dálku ( 25 ). Účelem směrnice 2002/65 je poskytnout spotřebitelům širokou ochranu tím, že jim bude přiznáno množství práv týkajících se smluv uzavřených na dálku, jelikož použití prostředků dálkové komunikace by nemělo vést k omezení informací poskytovaných spotřebiteli ( 26 ).

47.

Článek 2 písm. a) definuje pojem „smlouva uzavřená na dálku“ jako „jakoukoli“ smlouvu o „finančních službách uzavřenou mezi poskytovatelem a spotřebitelem v rámci systému odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku provozovaného poskytovatelem“. Podle bodu 14 odůvodnění se tato směrnice vztahuje na „veškeré finanční služby“, jež mohou být poskytovány na dálku.

48.

Tato ustanovení naznačují, že pojem „smlouva uzavřená na dálku“, na který se vztahují ustanovení směrnice 2002/65, musí být chápán v širokém smyslu, jelikož čl. 2 písm. a) odkazuje na „jakoukoli smlouvu“ a bod 14 odůvodnění na „veškeré finanční služby“. Tento přístup je rovněž v souladu s cílem ochrany dotčené směrnice, kterým je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele.

49.

Bod 16 odůvodnění kromě toho upřesňuje, že při vypracovávání směrnice 2002/65 si byl unijní normotvůrce vědom toho, že jediná smlouva zahrnující postupné operace nebo samostatné operace stejné povahy rozložené v čase může být v různých členských státech právně upravena rozdílným způsobem. Body odůvodnění této směrnice poskytují určité vodítko pro výklad těchto pojmů.

50.

Podle bodů odůvodnění se tato směrnice vztahuje na „první z postupných operací nebo samostatných operací stejné povahy rozložených v čase, které mohou být považovány za celek bez ohledu na to, zda se na tuto operaci nebo sérii operací vztahuje jediná smlouva nebo několik smluv, jež na sebe v čase navazují“ ( 27 ). Pojem „první dohoda o službě“ je dále vysvětlen uvedením některých příkladů, jako je „otevření bankovního účtu, získání kreditní karty“ nebo „uzavření smlouvy na správu portfolia“ a za příklad „operací“ může být považováno „uložení finančních prostředků na bankovní účet nebo vyzvednutí finančních prostředků z bankovního účtu a platba kreditní kartou“ a „transakce prováděné v rámci smlouvy o správě portfolia“. Nicméně „doplnění nových prvků do první dohody o službě, jako je možnost používat elektronický platební nástroj ve spojení se stávajícím bankovním účtem, nepředstavuje ‚operaci‘, ale doplňkovou smlouvu, na niž se vztahuje tato směrnice“ ( 28 ).

51.

Z toho vyplývá, že klíčovým prvkem pro to, aby existovala „smlouva“ ve smyslu čl. 2 písm. a), je, aby existovala dohoda stran, tedy společná vůle. Dotčená směrnice v bodě 15 odůvodnění poskytuje některá vodítka, pokud jde o základní znaky „smlouvy“, a sice nabídku, vyjednávání a vlastní uzavření. Ačkoli definice pojmů „smlouva“ a „dohoda“ se mohou podle vnitrostátního práva lišit, jeví se, že podle směrnice 2002/65 se k dosažení společné vůle vyžaduje nabídka a její přijetí. „Dohoda“, která spadá do působnosti dotčené směrnice, je definována odlišně od pojmu „operace“. „Operace“ je aktem provádějícím existující dohodu, aniž by byly doplněny prvky, pro které by byla vyžadována nová společná vůle. V rámci smlouvy o úvěru se tak „operace“ vztahuje na jednotlivé transakce, jako jsou platby snižující celkovou dlužnou částku ( 29 ).

52.

„Charakteristickým závazkem“ v rámci smlouvy o úvěru je totiž samotné poskytnutí peněžních prostředků, zatímco závazek úvěrovaného vrátit uvedené peněžní prostředky je důsledkem poskytnutí této služby úvěrujícím ( 30 ). Úvěrující nabízí peněžní prostředky dostupné jako úvěr. Kromě poskytnuté částky jsou dalšími klíčovými prvky dohody nezbytnými k dosažení smlouvy struktura a délka období splatnosti, jakož i úroková sazba. Zásadní otázkou pro potenciálního úvěrovaného je to, zda zvolit pevnou, nebo variabilní úrokovou sazbu. Spotřebitel, který chce podstoupit minimální riziko, se spíše rozhodne pro pevnou úrokovou sazbu, zatímco spotřebitel, který chce podstoupit větší míru rizika, by si mohl zvolit pohyblivou úrokovou sazbu. Pokud si spotřebitel zvolí pevnou úrokovou sazbu, v některých případech je dohodnuto, že po určitém období se bude o úrokové sazbě mezi stranami znovu jednat. Tak tomu bylo ve věci v původním řízení. Jak vysvětluje předkládající soud a jak potvrdila Sparkasse Südholstein ve svém písemném vyjádření, všechny tři smlouvy o úvěru obsahovaly podobné ustanovení, podle kterého mohla každá smluvní strana požádat o jednání o úrokové sazbě v období 6 až 2 týdnů před uplynutím období, na které byla stanovena úroková sazba. Pokud by po tomto období nebyl uzavřen žádný dodatek, použila by se na tento úvěr pohyblivá úroková sazba, jak byla stanovena společností Sparkasse Südholstein pro dotčený druh úvěru.

53.

Zdá se, že úroková sazba byla upravena jednáním mezi stranami na základě nového návrhu banky. V případě neexistence dohody nezůstaly podmínky první smlouvy nezměněny. Změnily se podstatně. Konkrétně se úroková sazba změnila z pevné sazby na pohyblivou sazbu. Nová dohoda tedy nebyla pouhou „operací“, jejíž prvky byly zahrnuty v předchozí dohodě, ale novou dohodou o úrokových sazbách vyžadující novou společnou vůli. Jedna ze stran převzala iniciativu k zahájení jednání a byly projednávány možné úrokové sazby. Strany se mohly dohodnout na nové pevné úrokové sazbě, nebo na pohyblivé úrokové sazbě. Pohyblivá úroková sazba se uplatnila v případě, že se strany nedohodly.

54.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Sparkasse Südholstein a německá vláda, skutečnost že další prvky úvěru, jako jsou výše poskytnuté částky a doba trvání, nebyly dodatkem o stanovení úrokových sazeb změněny, neznamená, že tento dodatek byl pouhou „operací“, na níž se nevztahovala podrobná ustanovení směrnice 2002/65. Takový výklad by příliš omezil působnost směrnice 2002/65, která se má vztahovat na „jakoukoli smlouvu“ týkající se finančních služeb [čl. 2 písm. a)]. Nic ve směrnici 2002/65 nenaznačuje, že k tomu, aby se její ustanovení použila, musí být dodatkem změněny všechny nebo většinu prvků předcházející smlouvy. Pokud klíčový prvek původní smlouvy zanikne a je znovu sjednán, a po dosažení nové dohody (nebo v případě neuzavření dohody) se použijí nová ujednání, musí mít spotřebitel v souladu se směrnicí 2002/65 prospěch ze všech informací nezbytných k udělení jeho souhlasu.

55.

Sparkasse Südholstein a německá vláda rovněž tvrdí, že ve smluvním vztahu musí být první smlouva o úvěru a následné dodatky měnící úrokovou sazbu považovány za celek tvořící jedinou smlouvu. Sparkasse Südholstein v tomto ohledu odkazuje na usnesení Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 15. ledna 2019, ve kterém tento soud rozhodl, že v případě „unechte Abschnittsfinanzierung“ ( 31 ) není dohoda o úrokové sazbě samostatnou smlouvou, ale součástí smlouvy o úvěru. Spotřebitel má tedy právo odstoupit od smlouvy pouze ve vztahu k první smlouvě o úvěru, a nikoli k následným dodatkům o stanovení úrokové sazby.

56.

Toto rozhodnutí vycházelo podle mého názoru pouze z vnitrostátního práva. Jak jsem však vysvětlila výše (v bodě 45), směrnice 2002/65 směřuje k úplné harmonizaci vnitrostátních právních úprav a její pojmy musejí být vykládány společně pro všechny členské státy ( 32 ). Skutečnost, že zvláštní vnitrostátní právní režim kvalifikuje dodatečnou dohodu o úrokové sazbě jako součást původní smlouvy o úvěru, tedy nemá vliv na výklad pojmu „smlouva uzavřená na dálku“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65 a „operace“, na které se na základě čl. 1 odst. 2 dotčené směrnice ustanovení této směrnice nepoužijí. Směrnice 2002/65 výslovně vylučuje použití svých ustanovení pouze ve vztahu k některým „operacím“ a dodatek o úrokové sazbě uzavřený po uplynutí původní dohody o úrokové sazbě je z důvodů, které jsem uvedla ( 33 ), novou „smlouvou o finančních službách“.

57.

Docházím tedy k závěru, že pojem „smlouva o finančních službách“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje dodatečnou dohodu o úrokové sazbě, která neprodlužuje dobu ani nemění výši úvěru. Taková dohoda nepředstavuje „operaci“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2002/65, a ustanovení této směrnice se na ni tedy vztahují.

58.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, kdy banka uzavře určité druhy smluv o úvěru pouze ve svých obchodních prostorách, ale v některých případech následně uzavírá dodatky k již uzavřeným smlouvám o úvěru za výhradního použití prostředků dálkové komunikace, existuje „systém odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku provozovaný poskytovatelem“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65.

59.

Definice „smlouvy uzavřené na dálku“ uvedená v čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65 vychází z definice uvedené v čl. 2 písm. a) směrnice 97/7 ( 34 ). Vyznačuje se dvěma klíčovými prvky. První prvek spočívá v tom, že při přípravě a v okamžiku uzavření smluv na dálku nejsou současně fyzicky přítomny obě smluvní strany – poskytovatel a spotřebitel. Druhý prvek spočívá v tom, že tyto transakce jsou prováděny v rámci systému odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku provozovaného poskytovatelem, který používá výhradně prostředky dálkové komunikace ( 35 ).

60.

Ve vztahu k prvnímu prvku je důležité uvést, že definice „smlouvy uzavřené na dálku“ vyžaduje pouze použití výhradně prostředků dálkové komunikace pro účely smlouvy. „Prostředky dálkové komunikace“ jsou definovány v čl. 2 písm. e) směrnice 2002/65 jako „veškeré prostředky, které mohou být použity pro uvádění služby mezi těmito partnery na trh na dálku bez současné fyzické přítomnosti poskytovatele a spotřebitele“. Tato definice je široká a zahrnuje veškeré komunikační prostředky bez současné fyzické přítomnosti obou stran, jako jsou telefony, e-maily, pošta, fax atd. Všechny fáze nezbytné k uzavření smlouvy se musí uskutečnit výhradně prostředky dálkové komunikace ( 36 ). Sdílím přístup zastávaný právní naukou, podle něhož skutečnost, že před okamžikem smlouvy existoval kontakt mezi poskytovatelem a spotřebitelem pro jiné účely, než je nabídka, vyjednávání a uzavření smlouvy, by sama o sobě neměla bránit kvalifikaci smlouvy jako smlouvy uzavřené na dálku ( 37 ).

61.

Předkládající soud uvádí, že dohody o změně úrokové sazby, kterými se mění původní dotčené smlouvy ve věci v původním řízení, byly uzavřeny výhradně s použitím prostředků dálkové komunikace. Zdá se, že tuto skutečnost účastníci řízení nezpochybňují.

62.

Sporná je otázka, zda Sparkasse Südholstein provozovala „systém odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku“. Tento výraz není dále definován v dotčené směrnici. Bod 18 odůvodnění poskytuje určité informace v rozsahu, v němž upřesňuje, že cílem tohoto požadavku je vyloučit z působnosti této směrnice „služby poskytované zcela příležitostně a mimo obchodní strukturu specializovanou na uzavírání smluv na dálku“ ( 38 ).

63.

Je na předkládajícím soudu, aby učinil nezbytná skutková zjištění ohledně přesných způsobů použitých společností Sparkasse Südholstein pro uzavření dodatků o změně úrokových sazeb. Soudní dvůr má nicméně pravomoc poskytnout vodítka k výkladu pojmu „systém odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku provozovaného poskytovatelem“ ve smyslu směrnice 2002/65.

64.

Ze samotného znění čl. 2 písm. a) vyplývá, že takový systém musí splňovat určitá kritéria. Zaprvé musí být „organizovaný“. To znamená, že poskytovatel musí být připraven, pokud jde o jeho obchodní strukturu, včetně osobní a věcné stránky, uzavírat smlouvy bez současné fyzické přítomnosti poskytovatele a spotřebitele. Zadruhé musí být „provozován“ poskytovatelem. Právě poskytovatel stanoví rámec k tomu, aby spotřebiteli nabídl uzavření smluv na dálku. Zatřetí musí být jeho užívání „výhradní“ pro účely dotčené smlouvy „až do okamžiku, v němž je smlouva uzavřena, a včetně tohoto okamžiku“. Musí tedy zahrnovat všechny fáze uzavření smlouvy, jak jsou stanoveny směrnicí 2002/65, a sice nabídku, vyjednávání a samotné uzavření smlouvy. Začtvrté nesmí být „zcela příležitostný“. K uzavření smlouvy o finančních službách bez současné fyzické přítomnosti stran by nemělo docházet „výjimečně“, „zřídkakdy“ nebo „nepravidelně“. Musí se spíše jednat o relativně běžnou možnost nebo volbu při uzavírání smluv. Bod 18 odůvodnění spojuje tento čtvrtý prvek s prvním prvkem uvedeným v tomto bodě, a sice s existencí „systému“, pokud jde o obchodní strukturu, osobní a věcnou stránku. Je totiž těžko představitelné, že jakmile poskytovatel zavede strukturu umožňující uzavírání smluv na dálku, bude jí využívat pouze „zcela příležitostně“.

65.

Domnívám se, že pokud byl systém vytvořen s tím, že vše může proběhnout na dálku, jedná se o systém poskytování služeb na dálku ( 39 ). Bylo by nesprávné požadovat, aby uzavírání smluv na dálku bylo „časté“ nebo „systematické“ nebo aby bylo obvyklým pravidlem pro většinu smluv nebo určitého typu smluv uzavřených poskytovatelem. Takový výklad je v rozporu se zněním směrnice 2002/65, která neodkazuje na určitou „četnost“, ale na chování, které není „zcela příležitostné“ (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska). Byl by rovněž v rozporu s cílem ochrany dotčené směrnice, neboť by omezoval její působnost nad rámec toho, co je výslovně stanoveno jejím zněním. Ze stejných důvodů odmítám argument Sparkasse Südholstein, podle něhož by poskytovatel měl například prostřednictvím svých internetových stránek „vyvolat dojem“, že provozuje všeobecný systém prodeje na dálku. Mám za to, že kritérium „strategické volby“ poskytovatele vytvořit strukturu pro uzavírání smluv na dálku, které navrhla německá vláda, je rovněž irelevantní. Směrnice 2002/65 nezohledňuje subjektivní hledisko poskytovatele, ale objektivní realitu: provozuje poskytovatel skutečně „systém odbytu na dálku nebo provozování služeb na dálku“?

66.

Předkládajícímu soudu přísluší, aby na základě těchto kritérií ověřil skutkové okolnosti a určil, zda v projednávané věci existoval „systém odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku“. Informace předložené předkládajícím soudem však naznačují, že Sparkasse Südholstein byla vybavena, pokud jde o osobní a věcnou stránku, uzavírat dodatky se stávajícími zákazníky prostřednictvím prodeje na dálku pravidelně. Jak sama Sparkasse Südholstein uvedla na jednání, pokud zákazník není usazen v blízkosti banky, je pro zákazníka výhodnější uzavřít smlouvu na dálku. To znamená, že uzavření dodatků o stanovení úrokové sazby na dálku je možné vždy, když je plánována dohoda tohoto typu. Otázka, zda k tomu skutečně dochází, může mít praktická hlediska. Podle mého názoru je tedy možné, že Sparkasse Südholstein provozuje systém poskytování služeb na dálku za účelem uzavírání dodatků o stanovení úrokové sazby.

67.

Skutečnost, že Sparkasse Südholstein uzavírá určité typy smluv o úvěru výlučně ve svých obchodních prostorách nebo že první smlouvy o úvěru s KH byly uzavřeny za současné fyzické přítomnosti stran, tento závěr nemění. Směrnice 2002/65 nevyžaduje, pokud existuje obchodní vztah mezi poskytovatelem a spotřebitelem, aby byl celý tento vztah uskutečněn na dálku. Pokud v projednávané věci existuje série jednotlivých „smluv“, jako první smlouvy o úvěru a následné dodatky o stanovení úrokové sazby, ze znění čl. 2 písm. a) (podle kterého poskytovatel „pro účely této smlouvy“ používá výhradně prostředky dálkové komunikace) (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska) vyplývá, že k tomu, aby se použila ustanovení směrnice 2002/65, musí být dotčená zvláštní smlouva uzavřena „na dálku“.

68.

Uzavírám tedy, že „systém odbytu na dálku nebo poskytování služeb na dálku provozovaný poskytovatelem“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2002/65 existuje, pokud poskytovatel k uzavření dodatku o stanovení úrokové sazby používá výhradně prostředky dálkové komunikace, pokud je použití těchto prostředků výhradní, a nikoli zcela příležitostné, a spadá do rámce stanoveného tímto poskytovatelem, pokud jde o jeho obchodní strukturu, včetně osobní a věcné stránky, což mu umožňuje uzavírat smlouvy bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Je na vnitrostátním soudu, který jako jediný může posoudit skutkový stav, aby určil, zda jsou tyto prvky v konkrétním případě dány.

69.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách podanou Landgericht Kiel (Zemský soud v Kielu, Německo) následovně: