1.

Klíčovou otázkou, která je předmětem projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou Soudnímu dvoru předložil Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), je, zda určitý druh bankovního účtu nazývaný jako online přímý spořicí účet, u něhož má klient neomezený přístup k peněžním prostředkům na účtu, ale veškeré převody na uvedený účet a z něj ve prospěch třetích osob musí být prováděny prostřednictvím jiného účtu, nazývaného referenční účet, spadá pod pojem „platební účet“ podle čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu ( 2 ).

2.

Projednávaná věc poprvé poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyložit pojem „platební účet“ ve smyslu směrnice 2007/64. Uvedený pojem je nezbytné v původním řízení vyložit, aby bylo určeno, zda v souvislosti s předmětným bankovním účtem musí být splněny povinnosti uvedené ve směrnici 2007/64.

3.

Článek 4 směrnice 2007/64, nadepsaný „Definice“, stanoví:

4.

Směrnice 2007/64 byla do rakouského práva provedena zákonem Bundesgesetz über die Erbringung von Zahlungsdiensten (Zahlungsdienstegesetz – ZaDiG) (spolkový zákon o platebních službách) z roku 2009 (BGB1. I, č. 66/2009; dále jen „zákon o platebních službách“).

5.

§ 3 zákona o platebních službách, nadepsaný „Definice“, stanoví:

6.

Bundeskammer für Arbeiter und Angestellte (spolková komora pracovníků a zaměstnanců, dále jen „žalobkyně“) je podle rakouského práva aktivně legitimovaná k zahájení řízení za účelem ochrany zájmů spotřebitelů.

7.

ING-DiBa Direktbank Austria Niederlassung der ING-DiBA AG (ING-DiBa Direktbank Austria pobočka ING-DiBa AG, dále jen „žalovaná“) je banka vykonávající činnost v celém Rakousku.

8.

Žalovaná ve svých vztazích se spotřebiteli používá soubor všeobecných obchodních podmínek (Allgemeine Geschäftsbedingungen, dále jen „AGB“). Žalovaná zejména používá AGB v souvislosti s konkrétním typem účtu, který nabízí spotřebitelům pod názvem „Direkt-Sparen“ (dále jen „přímé spoření“), na nějž předkládací rozhodnutí odkazuje mimo jiné jako na online přímý spořicí účet (dále jen „online přímý spořicí účet“) ( 3 ).

9.

Podle předkládacího rozhodnutí je dotčený online přímý spořicí účet takový účet, na který může spotřebitel samostatně provádět vklady a výběry prostřednictvím telebankingu ( 4 ), spotřebitel však musí uvedené převody provádět vždy přes jiný účet vedený na jeho jméno, nazývaný referenční účet. Referenčním účtem musí být běžný účet vedený v Rakousku, který však nemusí být veden u žalované. Spotřebitel se může rozhodnout, bez omezení a s každodenní splatností, a tedy rovněž bez jakýchkoli negativních účinků na úroky, zda, kdy a kolik peněz převede z online spořicího účtu na referenční účet. Přestože převody jsou možné pouze mezi online přímým spořicím účtem a referenčním účtem, není spotřebiteli bráněno, aby kdykoli (a bez nezbytného zapojení poskytovatele platebních služeb) ( 5 ) disponoval peněžní částkou nacházející se na online přímém spořicím účtu.

10.

Žalobkyně podala žalobu proti žalované z důvodu, že řada z ustanovení AGB používaných ve smlouvách žalované týkajících se dotčeného online přímého spořicího účtu je v rozporu se zákonem o platebních službách. Uvedená žaloba je nyní projednávána předkládajícím soudem jakožto soudem odvolacím.

11.

Žalovaná tvrdí, že zákon o platebních službách se na dotčený online přímý spořicí účet nevztahuje.

12.

Předkládající soud uvedl, že zákon o platebních službách doslovně převzal relevantní definice uvedené ve směrnici 2007/64. Pokud tedy online přímý spořicí účet spadá do rozsahu působnosti směrnice 2007/64, je nutné na něj použít i zákon o platebních službách.

13.

Předkládající soud je mimo jiné toho názoru, že pouze označení „spořicí účet“ není důvodem k tomu, aby dotčený účet nespadal do oblasti působnosti směrnice 2007/64, jelikož článek 3 uvedené směrnice týkající se výjimek z oblasti působnosti směrnice nic takového neuvádí. Předkládající soud nicméně poukázal na to, že pro každou transakci, kterou majitel účtu hodlá uspokojit pohledávku, je vyžadován mezikrok, v rámci něhož jsou peníze převedeny z online přímého spořicího účtu na referenční účet. Teprve poté, co peníze přišly na referenční účet, mohou být dále převedeny na třetí osobu. Předkládající soud má za to, že není jasné, zda musí být pojem „platební účet“, který je uveden v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64, vykládán tak, že tento mezikrok odůvodňuje vynětí online přímého spořicího účtu z oblasti působnosti uvedené směrnice.

14.

Za těchto okolností se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit původní řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu (směrnice o platebních službách) vykládán v tom smyslu, že i online spořicí účet, s kterým může klient (s každodenní splatností a bez zvláštního spolupůsobení banky) provádět prostřednictvím telebankingu vklady na referenční účet vedený na jeho jméno a výběry z referenčního účtu vedeného na jeho jméno (běžný účet v Rakousku), je nutno zařadit pod pojem ‚platební účet‘ (čl. 4 odst. 14 uvedené směrnice) a že tedy spadá do oblasti působnosti této směrnice?“

15.

Soudnímu dvoru byla předložena písemná vyjádření žalobkyně, žalované, německé vlády a Komise. Podle čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora se nekonalo jednání.

16.

Žalobkyně a Komise mají za to, že online přímý spořicí účet spadá pod definici „platebního účtu“ ve smyslu čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64, zatímco žalovaná a německá vláda jsou opačného názoru.

17.

Žalobkyně mimo jiné tvrdí, že na základě některých jiných definic uvedených ve směrnici 2007/64 nevyžaduje pojem „platební účet“ interakci mezi majitelem účtu a třetími osobami. Podle jejího názoru je klíčovou podmínkou pro označení za „platební účet“ spíše schopnost majitele účtu kdykoliv ze své iniciativy uskutečnit transakce bez nutnosti zapojit poskytovatele platebních služeb. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že některé odpovědi uvedené v dokumentu otázek a odpovědí ke směrnici 2007/64 Komise (dále jen „pokyny Komise“) ( 6 ) podporují její názor, a popírá význam informací obsažených v předchozích pokynech ke směrnici 2007/64 vydaných European Banking Industry Payment Services Directive Expert Group (expertní skupina evropského bankovního sektoru pro směrnici o platebních službách) (dále jen „pokyny expertní skupiny“) ( 7 ).

18.

Žalovaná tvrdí, že klasifikace účtu jakožto „platebního účtu“ musí být posuzována s ohledem na funkčnost a účel tohoto účtu a že pojem „platební účet“ zahrnuje možnost přímé interakce s třetími osobami jako součást provádění platebních transakcí. Na základě toho žalovaná tvrdí, že pokud jde o online přímý spořicí účet, je jeho použití pro platební transakce s třetími osobami smluvně i technicky vyloučeno, a nemůže být proto považován za „platební účet“. V tomto ohledu žalovaná poukazuje na to, že určující vlastností online přímého spořicího účtu je, že všechny transakce na uvedený účet a z něj musí být uskutečněny přes referenční účet, který je „platebním účtem“ ve smyslu směrnice 2007/64.

19.

Žalovaná se na podporu svého názoru odvolává mimo jiné na pokyny Komise a expertní skupiny, další dvě opatření v oblasti sektoru platebních služeb v EU – směrnici 2014/92/EU (tak zvaná směrnice o základním platebním účtu) ( 8 ) a nařízení (EU) č. 260/2012 (tak zvané nařízení SEPA) ( 9 ) a názor několika členských států na tuto věc ( 10 ). Žalovaná rovněž zdůrazňuje, že kvalifikace online přímého spořicího účtu jako „platebního účtu“ by měla za následek značně negativní praktické důsledky, jako je rozlišování mezi online spořicími účty a tradičními spořicími účty, které takto v § 31 odst. 1 Bankwesengesetz (zákon o bankovnictví) ( 11 ) rozlišovány nejsou, značné režijní náklady pro banky bez odpovídajících výhod pro klienty, rozdíly v rámci unijní právní úpravy platebních služeb a setření rozdílu mezi vkladovými účty a běžnými účty, který strukturuje bankovní činnost.

20.

Německá vláda zdůrazňuje, že existují určité druhy účtů, které nepodléhají směrnici 2007/64. Na základě toho německá vláda tvrdí, že spořicí účty mají primárně spořicí funkci a nejsou obecně používány pro platební transakce, jako je tomu v případě předmětného online přímého spořicího účtu. Německá vláda tvrdí, že toto pojetí spořicího účtu dále podporuje znění některých ustanovení směrnice 2014/92 o platebních účtech, a poukazuje na to, že některé odpovědi obsažené v pokynech Komise nejsou jasné, a tvrdí, že v každém případě uvedený dokument není závazný.

21.

Komise tvrdí, že nic ve znění směrnice 2007/64 nenaznačuje, že pojem „platební účet“ nezahrnuje předmětný online přímý spořicí účet. Komise rovněž zdůrazňuje, že účelem směrnice 2007/64 je poskytnout ochranu uživatelům platebních služeb: jak je uvedeno v bodě 46 odůvodnění a článcích hlavy IV směrnice 2007/64, účty spadající do oblasti působnosti uvedené směrnice požívají výhod určitých minimálních regulačních požadavků na řádné provedení a zpracování platebních transakcí. Komise má za to, že v případě úzkého výkladu pojmu “platební účet” ve smyslu směrnice 2007/64 by tato ochrana byla spotřebitelům odepřena.

22.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 12 ).

23.

Na základě toho jsem dospěl k závěru, že předmětný online přímý spořicí účet nemůže spadat pod pojem „platební účet“ ve smyslu čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64.

24.

Souhlasím, že pouhé označení účtu například jako „spořicí účet“ samo o sobě neurčuje, zda takový účet představuje „platební účet“ ve smyslu směrnice 2007/64, ale spíše je třeba zohlednit konkrétní parametry dotčeného účtu, včetně jeho funkcí a účelu. Rozhodujícím kritériem pro vymezení účtu jako „platební účet“ ve smyslu směrnice 2007/64 nicméně je, zda takový účet zahrnuje přímé zapojení do platebních transakcí s třetími osobami. Proto mám za to, že předmětný online přímý spořicí účet nespadá pod pojem „platební účet“ ve smyslu směrnice 2007/64.

25.

Jak je vidět výše z bodu 3 mého stanoviska, čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64 definuje „platební účet“ jako „účet vedený na jméno jednoho nebo více uživatelů platebních služeb, který je využíván k provádění platebních transakcí“. Uvedená definice sama o sobě neuvádí konkrétní parametry nebo typy účtů, které mají spadat pod uvedený pojem.

26.

Uvedená definice ve skutečnosti používá pojmy „uživatel platebních služeb“ a „platební transakce“, které jsou rovněž definovány v jiných odstavcích článku 4 směrnice 2007/64. Definice „platebního účtu“ by tak měla být vykládána ve světle ostatních definic uvedených v tomto ustanovení, stejně jako článků 2 a 3 uvedené směrnice týkajících se oblasti působnosti směrnice obecně.

27.

Zejména čl. 4 odst. 10 směrnice 2007/64 definuje pojem „uživatel platebních služeb“ jako „fyzická nebo právnická osoba, která využívá platební službu jakožto plátce, příjemce nebo obojí“ ( 13 ).

28.

Definice „uživatele platebních služeb“ uvedená v čl. 4 odst. 10 směrnice 2007/64 je nejednoznačná, protože stanoví, že osoba, která využívá platební službu, může být plátce nebo příjemce nebo obojí. Uvedené znění, je-li posuzováno samostatně, může být skutečně vykládáno tak, že znamená, že plátce (odesilatel peněžních prostředků) a příjemce (příjemce peněžních prostředků) mohou být jedna osoba a „uživatel platebních služeb“ může být osoba, která provádí transakci sama se sebou ( 14 ).

29.

Článek 4 odst. 5 směrnice 2007/64 definuje pojem „platební transakce“ jako „úkon uložení, převodu nebo výběru peněžních prostředků, ať už z podnětu plátce, nebo příjemce, bez ohledu na jakékoli související povinnosti mezi plátcem a příjemcem“.

30.

Definice „platební transakce“ uvedená v čl. 4 odst. 5 směrnice 2007/64 je rovněž nejednoznačná, je-li posuzována samostatně. Na jedné straně může být vykládána tak, že znamená, že musí existovat dvě osoby, „plátce“ a „příjemce“; na rozdíl od čl. 4 odst. 10 směrnice 2007/64 nestanoví čl. 4 odst. 5 téže směrnice výslovně, že jedna osoba může být jak plátce, tak příjemce. Na druhé straně lze namítat, že je vyžadován pouze úkon „uložení, převodu nebo výběru peněžních prostředků“ ( 15 ) z podnětu plátce, nebo příjemce, aniž by bylo specifikováno, zda může být takový převod uskutečněn mezi dvěma účty téže osoby, jak je tomu v případě mezikroku spočívajícím v převodu peněžních prostředků mezi online přímým spořicím účtem a referenčním účtem, o který se jedná ve věci v původním řízení.

31.

Kromě toho článek 2 směrnice 2007/64, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví, že se uvedená směrnice vztahuje na platební služby poskytované v rámci [Unie]“ ( 16 ). Podle čl. 4 odst. 3 uvedené směrnice je „platební služba“ definována jako „jakákoliv z podnikatelských činností uvedených v příloze“.

32.

Zejména bod 2 uvedené přílohy vyjmenovává „[s]lužby umožňující výběry hotovosti z platebního účtu“ ( 17 ). Znění uvedeného ustanovení zřejmě předpokládá převody přímo z platebního účtu.

33.

Kromě toho bod 3 přílohy směrnice 2007/64 odkazuje na:

„Provádění platebních transakcí, včetně převodu peněžních prostředků, na platebním účtu vedeném u poskytovatele platebních služeb uživatele nebo u jiného poskytovatele platebních služeb:

34.

Kurzivou vyznačený text v bodě 3 přílohy, je-li posuzován samostatně, může být vykládán tak, že znamená, že platební transakce nemusí nutně zahrnovat třetí osoby pro účely pojmu „platební účet“, který je uveden v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64. Přesto za uvedeným textem následují tři oddělená slovní spojení, z nichž každé v podstatě zahrnuje přímou interakci s třetí osobou pro účely převodu peněžních prostředků na platební účet a z něj (inkasa zahrnují „odepsání částky z účtu plátce“ ( 19 ) prostřednictvím platebních karet nebo uskutečňováním převodů jako trvalé převody ( 20 )).

35.

Uznávám však, že článek 3 směrnice 2007/64 nadepsaný „Výjimky z oblasti působnosti“ uvádí, že se směrnice nevztahuje na patnáct v tomto článku uvedených kategorií platebních transakcí a služeb a že předmětný online přímý spořicí účet výslovně mezi žádnou z uvedených výjimek nespadá. Domnívám se však, že uvedené ustanovení není vyčerpávající, pokud jde o účty, které mohou spadat mimo oblast působnosti uvedené směrnice. To podporuje bod 6 odůvodnění směrnice 2007/64, který stanoví, že „[n]ení […] vhodné, aby tento právní rámec [pro platební služby] zahrnoval všechny případy. Jeho použití by mělo být omezeno na poskytovatele platebních služeb, jejichž hlavní činnost spočívá v poskytování platebních služeb uživatelům platebních služeb“ ( 21 ).

36.

Znění čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64 tedy neposkytuje jednoznačnou odpověď na otázku, zda předmětný online přímý spořicí účet může být považována za „platební účet“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

37.

Podle judikatury Soudního dvora může být původ unijního opatření nebo ustanovení užitečný k rozpoznání záměru unijního normotvůrce, který je základem opatření nebo konkrétního ustanovení ( 22 ).

38.

Přípravné práce směrnice 2007/64 v tomto ohledu neposkytují konečnou odpověď k rozpoznání záměru normotvůrce, který je základem pojmu „platební účet“, který je uveden v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64 ( 23 ). Poskytují však určitou podporu názoru, že určité druhy spořicích účtů nespadají do oblasti působnosti uvedené směrnice.

39.

V návrhu Komise byl „platební účet“ definován jako „účet na jméno uživatele platební služby, který je využíván výhradně pro platební transakce“ ( 24 ). Kromě toho byl pojem „spořicí účet“ zmíněn v souvislosti s pravidly stanovenými v návrhu ohledně dostupnosti peněžních prostředků na platebním účtu v tom směru, že taková pravidla se uplatní, „aniž jsou dotčeny debety uskutečněné na spořicích účtech, na něž se vztahují výslovné dohody o použití peněžních prostředků v systémech spoření“ ( 25 ).

40.

Evropská centrální banka ve svém stanovisku k návrhu uvedla, že definice „platebního účtu“ a odkaz na „spořicí účet“ by si zasloužily objasnění ( 26 ).

41.

Evropský parlament v prvním čtení návrhu navrhl vypuštění ustanovení obsahujícího odkaz na „spořicí účet“ na základě toho, že: „Spořicí účty nelze tak jako tak zařadit mezi platební účty, neexistuje žádná potřeba upravovat je. ( 27 )“ Parlament rovněž navrhl úpravu definice „platebního účtu“ na „účet na jméno jednoho nebo několika uživatelů platební služby, který je využíván pro platební transakce“ ( 28 ).

42.

V poslední verzi textu bylo do definice „platebního účtu“ doplněno slovo „provádění“ a ustanovení týkající se „spořicího účtu“ bylo vypuštěno. Žádné další návrhy však nebyly přijaty.

43.

Pokyny Komise a pokyny expertní skupiny zmíněné ve vyjádřeních stran v projednávané věci podle mého názoru také nejsou rozhodující pro otázkou předloženou v projednávané věci ( 29 ). Lze mít za to, že pokyny podporují názor, že každý typ účtu by měl být posuzován samostatně a tedy že určité typy spořicích účtů spadají pod pojem „platební účet“ ve smyslu čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64, ale výslovně se nezabývají online formou přímých spořicích účtů takového druhu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení ( 30 ).

44.

Komise zejména ve svých pokynech v odpovědi na určité otázky uvádí, že „spořicí účet“, jehož majitel může bez jakéhokoli omezení disponovat svými penězi, by měl být pro účely směrnice 2007/64 považován za „platební účet“, zatímco „termínovaný účet“ by za „platební účet“ být považován neměl, jelikož jeho majitel nemůže do splatnosti provádět žádné výběry z účtu bez ztráty úroků či sankcí ( 31 ). Na tomto základě tak není jasné, zda požadavek, že převody z online formy předmětného přímého spořicího účtu mohou být prováděny pouze na referenční účet a nikoliv na účet třetích osob, představuje omezení, které brání tomu, aby byl takový účet klasifikován jako „platební účet“.

45.

Podle judikatury Soudního dvora zahrnuje posouzení celkové systematiky a kontextu ustanovení unijního práva mimo jiné posouzení kontextu projednávaného ustanovení ve vztahu k ostatním ustanovením téhož unijního opatření, jakož i dalším unijním opatřením, která se vztahují k projednávanému unijnímu opatření, či jsou s ním významným způsobem spojena ( 32 ). Podle mého názoru některá související ustanovení směrnice 2007/64, jakož i jiných opatření v rámci unijního právního rámce pro platební služby svědčí o tom, že předmětný online přímý spořicí účet nespadá pod pojem „platební účet“ ve smyslu směrnice 2007/64.

46.

Posouzení souvisejících ustanovení směrnice 2007/64 dokládá, že platba třetí osobě je nutná pro to, aby účet představoval „platební účet“ ve smyslu směrnice 2007/64.

47.

Některé definice uvedené v článku 4 směrnice 2007/64 předpokládají, že peníze budou převedeny na platební účet třetích osob nebo z něj. Ilustruje to definice „plátce“ v čl. 4 odst. 7 směrnice 2007/64 uvedená výše („umožní platební příkaz z daného platebního účtu“) ( 33 ) a definice „dne valuty“ v čl. 4 odst. 17 směrnice 2007/64, což znamená „referenční čas, který poskytovatel platebních služeb používá při výpočtu úroků z peněžních prostředků odepsaných z platebního účtu nebo připsaných na platební účet“ ( 34 ).

48.

Některá ustanovení směrnice 2007/64, která se vztahují k platebním účtům, dále dokazují, že platební účet předpokládá možnost peníze přímo odepsat z platebního účtu nebo je na něj připsat ( 35 ). Toto se rovněž odráží v některých ustanoveních směrnice 2007/64, která mají zajistit bezpečnost platebního účtu v důsledku jeho zapojení do platebních transakcí přímo se třetí stranou, jako je vrácení peněz na platební účet v případě neschválené, neprovedené nebo nesprávně provedené platební transakce ( 36 ).

49.

Pokud bychom proto klasifikovali předmětný online přímý spořicí účet, na nějž ani z něhož nemohou být převáděny peníze formou přímé platby třetí straně, jako „platební účet“, uvedená ustanovení by byla nelogická.

50.

Směrnice 2007/64 (a její nástupce směrnice 2015/2366) ( 37 ) je součástí unijního legislativního rámce pro platební služby ( 38 ).

51.

Jak uvádí bod 4 odůvodnění směrnice 2007/64, „je […] nezbytně nutné stanovit moderní a soudržný právní rámec pro platební služby na úrovni [Unie]“. Jak Soudní dvůr již poznamenal, v bodě 6 odůvodnění směrnice 2015/2366 je rovněž zmíněno, že záměrem unijního normotvůrce bylo zaručit jednotné uplatňování právního rámce pro platební služby v celé Evropské unii ( 39 ).

52.

Několik opatření v rámci unijního právního rámce pro platební služby obsahuje definici „platebního účtu“, která odráží definici uvedenou v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64. To zahrnuje nařízení č. 260/2012 (tak zvané nařízení SEPA) ( 40 ), nařízení (EU) 2015/751 o mezibankovních poplatcích za karetní platební transakce ( 41 ) a doporučení Komise 2011/442/EU o přístupu k základnímu platebnímu účtu ( 42 ), které se použije ve spojení se směrnicí 2007/64 ( 43 ). Některá opatření ve skutečnosti obsahují křížové odkazy na definici „platebního účtu“ uvedenou v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64 (nebo nyní v čl. 4 odst. 12 směrnice 2015/2366) ( 44 ).

53.

Klíčovým opatřením v rámci unijního právního rámce pro platební služby je zejména směrnice 2014/92 (tak zvaná směrnice o základním platebním účtu) ( 45 ).

54.

Podle čl. 2 odst. 3 směrnice 2014/92 je „platební účet“„účet vedený na jméno jednoho nebo více spotřebitelů a využívaný k provádění platebních transakcí“. Uvedená definice je prakticky shodná s definicí „platebního účtu“ uvedenou v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64 kromě toho, že směrnice 2014/92 používá slovo „spotřebitelé“, zatímco směrnice 2007/64 slova „uživatelé platebních služeb“, což nemění podstatný obsah definice, ale spíše odráží předmět té které směrnice.

55.

Bod 12 odůvodnění směrnice 2014/92 stanoví: „Všechna ustanovení této směrnice by se měla vztahovat na platební účty, jejichž prostřednictvím mohou spotřebitelé provádět tyto transakce: ukládání peněžních prostředků, výběr peněžní hotovosti a provádění a přijímání platebních transakcí ve prospěch a od třetích stran, včetně provádění úhrad. Na účty s omezenějšími funkcemi by se tudíž neměla vztahovat. Například spořicí účty, účty kreditních karet, na které jsou peněžní prostředky obvykle skládány výhradně za účelem splacení úvěru z kreditních karet, hypoteční běžné účty (‚current account mortgages‘) nebo účty elektronických peněz by měly být z oblasti působnosti směrnice v zásadě vyloučeny. Jakmile se však tyto účty používají k provádění každodenních platebních transakcí a nabízejí všechny výše uvedené funkce, měla by se na ně tato směrnice vztahovat. […]“ ( 46 ).

56.

Citovaný bod odůvodnění je proveden článkem 1 odst. 6 směrnice 2014/92, který výslovně uvádí, že tři minimální požadavky na platební účty spadající do oblasti působnosti uvedené směrnice zahrnují možnost ukládat peněžní prostředky na platební účet, vybírat hotovost z takového účtu a „provádět a přijímat platební transakce, včetně úhrad, ve prospěch a od třetích stran“ ( 47 ).

57.

Kromě toho bod 14 odůvodnění směrnice 2014/92 stanoví: „Definice obsažené v této směrnici by měly být co nejvíce sladěny s definicemi obsaženými v jiných legislativních aktech Unie, a zejména ve směrnici 2007/64/ES a v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 260/2012 […]“ ( 48 ).

58.

Požadavky uvedené ve směrnici 2014/92 pro pojem „platební účet“ by v důsledku toho měly být zohledněny při výkladu uvedeného pojmu v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64. Na základě toho jsem toho názoru, že předmětný online přímý spořicí účet nespadá do oblasti působnosti uvedeného ustanovení vzhledem k jeho „omezenějším funkcím“, konkrétně vzhledem k tomu, že neumožňuje majiteli účtu provádět a přijímat platební transakce ve prospěch a od třetích stran.

59.

Obecným cílem směrnice 2007/64 je, podle bodu 60 odůvodnění, vytvoření jednotného trhu platebních služeb. Kromě toho Soudní dvůr uznal, že různé body odůvodnění směrnice 2007/64 přebírají cíl ochrany spotřebitelů jakožto příjemců platebních služeb ( 49 ).

60.

Za těchto okolností jsem toho názoru, takový výklad pojmu „platební účet“, který je uveden v čl. 4 odst. 14 směrnice 2007/64, podle něhož předmětný online přímý spořicí účet pod uvedené ustanovení nespadá, není v rozporu s cíli uvedené směrnice. Vzhledem k tomu, že referenční účet by byl nutně kvalifikován jako „platební účet“, není potřeba poskytovat spotřebitelům „dvojí ochranu“ v souvislosti s předmětným online přímým platebním účtem, pokud veškeré platby třetím osobám musí být uskutečněny přes referenční účet ( 50 ).

61.

V důsledku výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku předloženou Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:

„Článek 4 odst. 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES, musí být vykládán v tom smyslu, že online spořicí účet, s kterým může klient (s každodenní splatností a bez zvláštního spolupůsobení banky) provádět prostřednictvím telebankingu vklady na referenční účet vedený na jeho jméno a výběry z referenčního účtu vedeného na jeho jméno (běžný účet v Rakousku), nelze zařadit pod pojem ‚platební účet‘ ve smyslu čl. 4 odst. 14 uvedené směrnice, a nespadá proto do oblasti působnosti této směrnice.“