I. Úvod

II. Právní rámec

A. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

B. Smlouva o Evropské unii

C. Smlouva o fungování Evropské unie

D. Listina základních práv Evropské unie

E. Směrnice 2000/78

F. Německé právo

III. Skutkový základ sporu v původním řízení a předběžné otázky

IV. Předkládací rozhodnutí

V. Posouzení

A. Přehled

B. Úvodní poznámky

1. Činnost náboženských organizací a oblast působnosti unijního práva

2. Pravidla použití Listiny a původní řízení

3. Soudní přezkum pracovněprávních vztahů a náboženských organizací v Německu

C. K první otázce

1. Omezení soudního přezkumu náboženských organizací, které jednají v postavení zaměstnavatele, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva

2. Článek 4 odst. 2 směrnice 2000/78

a) Úvodní poznámky

b) Podporuje čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ústavněprávní omezení soudního přezkumu v členském státě?

1) Znění

2) Kontext a účel

3) Původ

3. Článek 17 SFEU

4. Závěr k první otázce

D. Ke třetí otázce

E. Ke druhé otázce

F. Závěrečné poznámky

VI. Odpovědi na předběžné otázky

1.

Vera Egenberger se po přečtení pracovního inzerátu zveřejněného v listopadu 2012 neúspěšně ucházela o pracovní pozici na dobu určitou v trvání 18 měsíců u náboženského sdružení Evangelisches Werk für Diakonie und Entwicklung e.V. (dále jen „žalovaný“), jehož předmětem činnosti jsou výlučně charitativní, dobročinné či náboženské účely, řídí se soukromým právem a je „nástrojem“ Evangelische Kirche in Deutschland (evangelická církev v Německu). Nabízená pracovní pozice spočívala v přípravě zprávy o plnění Mezinárodní úmluvy OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace ze strany německého státu (dále jen „zpráva o rasové diskriminaci“). Vera Egenberger (dále jen „žalobkyně“) měla dlouholetou praxi v této oblasti a byla autorkou celé řady relevantních publikací ( 2 ).

2.

Žalobkyně tvrdí, že nebyla pro danou pozici vybrána z důvodu absence vyznání a že jde o porušení jejího práva na svobodu víry, jež se odráží v článku 10 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a že byla vystavena diskriminaci na základě této víry v rozporu s článkem 21 Listiny a články 1 a 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále jen „směrnice 2000/78“) ( 3 ).

3.

Vzhledem k tomu, že argumentace žalovaného vychází z čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, je předmětem sporu v projednávané věci v zásadě odůvodnění omezení rozdílného zacházení na základě víry, pokud jde o „pracovní činnosti vykonávané v církvích a jiných veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře“ podle uvedeného ustanovení. Jedná se rovněž o první případ, kdy je Soudní dvůr vyzván, aby poskytl výklad čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ( 4 ), přičemž zde vznikají složité otázky ohledně vzájemného působení uvedeného ustanovení a různých ustanovení Listiny, včetně článku 22, který stanoví, že „Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost“, společně s článkem 17 SFEU, který chrání „postavení“, jež podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství, a také ideové a nekonfesní organizace ( 5 ).

4.

Kromě toho jsou církevní instituce v Německu údajně druhým největším zaměstnavatelem a v některých regionech a oblastech práce mají dokonce v tomto ohledu kvazimonopolní postavení ( 6 ). Nelze tak dost zdůraznit citlivost vyvažování ochrany práva náboženských organizací v Evropské unii na autonomii a sebeurčení ( 7 ) (přičemž se jedná o základní pilíř argumentace žalovaného, pokud jde o odůvodnění nerovného zacházení v projednávané věci) vůči účinnému uplatňování zákazu diskriminace, pokud jde o vyznání a víru na etnicky a nábožensky rozmanitém trhu práce Evropské unie, s tím, že rovný přístup k zaměstnání a možnostem odborného růstu mají pro každého jednotlivce zásadní význam, nikoli jen jako způsob získání obživy a zajištění samostatného života, ale rovněž k dosažení sebeuplatnění a realizaci vlastního potenciálu ( 8 ).

5.

Článek 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) stanoví:

„1.   Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

2.   Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

6.

Článek 4 odst. 2 SEU stanoví:

„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“

7.

Článek 10 SFEU stanoví:

„Při vymezování a provádění svých politik a činností se Unie zaměřuje na boj proti jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“

8.

Článek 17 SFEU stanoví:

„1.   Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej.

2.   Unie stejným způsobem uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají nekonfesní organizace.

3.   Unie udržuje otevřený, transparentní a pravidelný dialog s těmito církvemi a organizacemi, přičemž uznává jejich identitu a jejich osobitý přínos.“

9.

Článek 10 Listiny je nadepsán „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání“. Článek 10 odst. 1 stanoví:

„1.   Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů.“

10.

Článek 22 Listiny je nadepsán „Kulturní, náboženská a jazyková rozmanitost“ a stanoví:

„Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost.“

11.

Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví:

„Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“

12.

Článek 53 Listiny, nadepsaný „Úroveň ochrany“, stanoví:

„Žádné ustanovení této listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají právo Unie [... a] Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavy členských států.“

13.

V bodě 24 odůvodnění směrnice 2000/78 je uvedeno:

„Evropská unie v prohlášení č. 11 o postavení církví a nekonfesních organizací, připojené[m] k závěrečnému aktu Amsterodamské smlouvy, výslovně uznává, že uznává a neovlivňuje postavení církví a náboženských sdružení či společenství v členských státech podle vnitrostátního právního řádu a že stejným způsobem uznává postavení ideových a nekonfesních organizací. S ohledem na to si členské státy mohou podržet nebo stanovit specifická ustanovení o hlavních, oprávněných a odůvodněných požadavcích povolání, které lze vyžadovat pro vykonávání určité pracovní činnosti v nich.“

14.

Článek 1 směrnice 2000/78, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

15.

Článek 2 směrnice 2000/78 je nadepsán „Pojem diskriminace“. Článek 2 odst. 1 stanoví:

„Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.“

16.

Článek 2 odst. 2 písm. a) stanoví:

„Pro účely odstavce 1 se

17.

Článek 4 směrnice 2000/78 je nadepsán „Profesní požadavky“. Článek 4 odst. 2 první pododstavec směrnice 2000/78 stanoví:

„2.   Členské státy mohou zachovat vnitrostátní právní předpisy platné ke dni přijetí této směrnice nebo převzít v budoucích právních předpisech vnitrostátní zvyklosti existující ke dni přijetí této směrnice, na základě kterých nepředstavuje v případě pracovních činností vykonávaných v církvích a jiných veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání či víry určité osoby diskriminaci, pokud z povahy dotyčných pracovních činností nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra osoby představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace. Tento rozdíl v zacházení se uplatňuje s přihlédnutím k ústavním ustanovením a zásadám členských států, jakož i k obecným zásadám právních předpisů Společenství, a neospravedlňuje diskriminaci na jiném základě.“

18.

Článek 4 odst. 1 a 2 Grundgesetz (základní zákon Spolkové republiky Německo, dále jen „GG“) stanoví:

„1.   Svoboda víry, svědomí a svoboda náboženského a světonázorového vyznání jsou nedotknutelné.

2.   Zaručuje se nerušený výkon náboženského vyznání.“

19.

Článek 140 GG stanoví, že články 136 až 139 a článek 141 Verfassung des Deutschen Reiches (Ústava Německé říše, dále jen „WRV“) tvoří nedílnou součást základního zákona. Nejdůležitější ustanovení článku 137 WRV zní takto:

„1.   Neexistuje žádná státní církev.

2.   Svoboda utváření náboženských spolků je zaručena. […]

3.   Náboženské spolky upravují a spravují své záležitosti samostatně v rámci všeobecně závazných právních předpisů. Osoby jsou do funkcí jmenovány bez zásahů státních či samosprávných orgánů.

[…]

7.   Sdružení, jejichž účelem je podporovat filozofické přesvědčení ve společnosti, mají stejné postavení jako náboženské spolky.

[…]“

20.

Ustanovení § 1 Allgemeines Gleichbehandlungsgesetz (všeobecný zákon o rovném zacházení; dále jen „AGG“) stanoví:

„Účelem tohoto zákona je předejít veškeré diskriminaci či odstranit veškerou diskriminaci na základě rasy, etnického původu, pohlaví, vyznání či přesvědčení, postižení, věku nebo sexuální orientace.“

21.

Ustanovení § 7 odst. 1 AGG stanoví:

„Pracovníci nesmí být vystaveni diskriminaci na základě kteréhokoli z důvodů uvedených v § 1. Tento zákaz platí stejně, dopustí-li se diskriminující osoba jen jedné z forem diskriminace uvedených v § 1.“ ( 9 )

22.

Ustanovení § 9 odst. 1 AGG stanoví:

„Aniž by byla dotčena ustanovení odstavce 8 [tohoto paragrafu], rozdílné zacházení na základě vyznání či víry je rovněž přípustné v případě zaměstnání ze strany náboženských spolků a institucí s nimi spřízněných, bez ohledu na jejich formu, či sdružení, jejichž účelem je podporovat vyznání nebo víru ve společnosti, přičemž vyznání či víra představují s ohledem na vlastní vnímání zaměstnavatele odůvodněný profesní požadavek, a to vzhledem k právu zaměstnavatele na autonomii či z důvodu povahy jeho činnosti.“

23.

Inzerát dotčený v původním řízení byl formulován takto:

„Předpokládáme členství v evangelické církvi nebo církvi náležející do Arbeitsgemeinschaft Christlicher Kirchen in Deutschland (pracovní společenství křesťanských církví v Německu) a ztotožnění se s diakonickým pověřením. Uveďte prosím svou církevní příslušnost v životopise.“

24.

Mezi úkoly uvedené v témže inzerátu patřilo osobní zastupování německé diakonie v rámci daného projektu navenek vůči politikům, veřejnosti a organizacím na ochranu lidských práv a spolupráce s příslušnými orgány. Součástí zmíněné práce bylo také zajišťování informací pro německou diakonii a koordinace procesu utváření názorů v rámci dané organizace.

25.

Jak je uvedeno výše, žalobkyně, která nepatří k žádné náboženské společnosti, se o nabízenou pozici neúspěšně ucházela. Zaměstnán byl nakonec uchazeč, který ke své církevní příslušnosti uvedl, že je „evangelickým křesťanem socializovaným v berlínské zemské církvi“.

26.

Žalobkyně podala u Arbeitsgericht Berlin (pracovní soud, Berlín) žalobu na zaplacení odškodnění ve výši minimálně 9788,65 eura. Arbeitsgericht (pracovní soud) rozhodl, že došlo k diskriminaci žalobkyně, ale přiznal jí odškodnění jen ve výši 1957,73 eura. Věc byla postoupena na základě opravných prostředků Landesarbeitsgericht Berlin-Brandenburg (Zemský pracovní soud Berlin-Brandenburg) a poté Bunbesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud).

27.

Vzhledem k tomu, že si uvedený soud není jist správným výkladem unijního práva za skutkových okolností projednávané věci, položil Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU následující předběžné otázky.

28.

Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru žalobkyně, žalovaný, německá a irská vláda a Evropská komise. Všechny uvedené zúčastněné subjekty kromě Irska se zúčastnily jednání, které se konalo dne 18. července 2017.

29.

V původním řízení nebylo zpochybněno, že Německo provedlo prostřednictvím relevantních ustanovení AGG volbu uvedenou v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78, „zachovat vnitrostátní právní předpisy platné ke dni přijetí […] směrnice“ 2000/78 nebo „převzít v budoucích právních předpisech vnitrostátní zvyklosti existující ke dni přijetí [téže] směrnice“, pokud jde o „podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek“ ( 10 ). Podle předkládacího rozhodnutí žalobkyně tvrdí, že je neslučitelné se zákazem diskriminace podle § 7 odst. 1 AGG, přinejmenším při unijně-konformním výkladu, je-li při přijímacím řízení zohledněno vyznání, přičemž z dotčeného inzerátu vyplývá, že právě k tomu došlo. Ustanovení § 9 odst. 1 AGG nemůže odůvodňovat diskriminaci, ke které došlo. Bylo rovněž zřejmé, že žalovaný neuplatňuje podmínku církevní příslušnosti důsledně pro všechna vypisovaná pracovní místa a že inzerované pracovní místo bylo, mimo jiné, financováno z dotací necírkevních třetích osob vztahujících se k projektu.

30.

Žalovaný považuje rozdílné zacházení z důvodu vyznání dotčené v projednávané věci za odůvodněné podle § 9 odst. 1 AGG. Podle úpravy německé evangelické církve je příslušnost ke křesťanské církvi nezbytným předpokladem pro vznik pracovního poměru. Právo uplatňovat takový předpoklad patří k církevním právům na sebeurčení ústavně chráněným v Německu a je projevem článku 140 GG ve spojení s čl. 137 odst. 3 WRV. Toto je, především s ohledem na článek 17 SFEU, slučitelné s unijním právem. Dále představuje církevní příslušnost vzhledem k církevní nezávislosti žalované organizace profesní požadavek, který vyplývá z povahy dotčené činnosti.

31.

Pokud jde o první otázku, v předkládacím rozhodnutí je uvedeno, že podle výslovné vůle německého zákonodárce má být čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 proveden takovým způsobem, aby byly zachovány již platné právní předpisy a zvyklosti; vnitrostátní zákonodárce takto rozhodl s ohledem na judikaturu Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) a výslovně zmínil článek 140 GG ve spojení s čl. 137 odst. 3 WRV, co se týče „privilegia sebeurčení“. Podle německého práva je tak soudní přezkum podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 omezen na přezkum věrohodnosti, a to na základě kritéria církevní nezávislosti definovaného vírou. Vnitrostátní předkládající soud se však táže, zda je takový výklad § 9 odst. 1 AGG slučitelný s unijním právem.

32.

Pokud jde o druhou otázku, předkládající soud uvádí, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je nutné zohlednit, zda zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání je subjektivním právem, s ohledem na nějž je nutné vyloučit použití vnitrostátních ustanovení, která nejsou v souladu s unijním právem, a to i ve sporech mezi dvěma jednotlivci ( 11 ). Dosud však nebylo rozhodnuto, zda se výše uvedené použije i tehdy, když se zaměstnavatel dovolává takového ustanovení primárního unijního práva, jako je článek 17 SFEU, s cílem odůvodnit znevýhodnění vycházející z náboženského vyznání.

33.

Pokud jde o třetí otázku, její podstatou je možná souvislost mezi kritérii vycházejícími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o spory o loajalitu ohledně přesvědčení v pracovněprávních vztazích, a výkladem čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Mezi uvedená kritéria patří zejména druh dotčené pozice ( 12 ), blízkost dotčené činnosti ke kazatelskému poslání ( 13 ) a ochrana práv jiných subjektů, například zájem katolické univerzity na tom, aby její výuka byla ovlivňována katolickou vírou ( 14 ). Evropský soud pro lidská práva navíc vyvažuje navzájem protichůdná práva a zájmy ( 15 ).

34.

Ve své analýze se zaměřím nejprve na tři dílčí otázky.

35.

Zaprvé posoudím, zda je k zodpovězení předběžných otázek v projednávané věci nutné určit, jestli žalovaný vyvíjel „hospodářskou činnost“, když nabízel příslušníkům některých křesťanských církví práci spočívající v sestavení zprávy o rasové diskriminaci a její profesní reprezentaci a nakonec takovou osobu skutečně vybral.

36.

Zadruhé upřesním, v jakém smyslu a z jakého důvodu mají čl. 52 odst. 3 a článek 53 Listiny zásadní význam pro řešení právních problémů vznikajících v původním řízení. Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Článek 52 odst. 3 následně doplňuje, že zmíněné ustanovení „nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu“. Část článku 53, která je především relevantní, se týká pasáže, podle níž žádné ustanovení „této listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají právo Unie […] a ústavy členských států“, jak ji vyložil Soudní dvůr v rozsudku Melloni ( 16 ).

37.

Zatřetí se zaměřím na rozpory v materiálech, které byly předloženy Soudnímu dvoru ohledně přesného obsahu německého práva, jak vyplývá z judikatury Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud), pokud jde o omezení soudního přezkumu náboženských organizací, jež se dovolávají církevního privilegia sebeurčení v rámci pracovního práva.

38.

Následně zformuluji odpovědi na položené otázky. Nejprve zodpovím první a třetí otázku, neboť obě ve své podstatě vyžadují výklad čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ve světle primárního unijního práva, včetně článku 17 SFEU, a relevantní judikatury Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva.

39.

V rámci odpovědi na první otázku zvážím, zda odkaz v článku 17 SFEU na „postavení“ náboženských organizací podle vnitrostátního práva členského státu, ve spojení se zmínkou o ústavních ustanoveních a zásadách členského státu v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78 ( 17 ), lze považovat za zpětný a další odkaz na vnitrostátní právo členských států, a v původním řízení na Německo, pokud jde o rozsah a intenzitu soudního přezkumu, jestliže zaměstnanec či uchazeč o zaměstnání ( 18 ) napadne odůvodnění nerovného zacházení ze strany náboženské organizace na základě náboženského vyznání nebo víry v pracovněprávních vztazích ustanovením čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

40.

Na základě analýzy provedené v souvislosti s první otázkou určím, jaké „požadavky“ zmíněné ve třetí otázce (které pro účely své analýzy označuji raději za relevantní „faktory“), představují s ohledem na povahu činností, či případně podmínek jejich výkonu, podstatné, legitimní a odůvodněné profesní požadavky se zřetelem k etice organizace, a to v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

41.

Druhá otázka, jíž se budu zabývat nakonec, se týká důsledků, které by nastaly z hlediska prostředků nápravy, pokud by uplatňovaný výklad ustanovení unijního práva relevantních pro řešení předmětného sporu byl neslučitelný se zněním relevantních ustanovení německého práva, a to do takové míry, že by nebyl možný unijně-konformní výklad posledně jmenovaných ustanovení.

42.

Zmíněný problém vyvstává, protože základní právo nebýt diskriminován na základě víry vyplývající z unijního práva je konkrétně vyjádřeno ve směrnici Evropské unie ( 19 ), přičemž původní řízení se týká horizontální situace, kdy se takové směrnice dovolávají obě strany sporu vůči své protistraně, kde žalobkyní je jednotlivec a žalovaným soukromoprávní sdružení ( 20 ). Žalobkyně se proti žalovanému dovolává článků 1 a 2 směrnice 2000/78, zatímco žalovaný se dovolává proti žalobkyni čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Podle ustálené judikatury Soudního dvora však směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat ( 21 ).

43.

Povinnost soudů členských států vykládat vnitrostátní právo členského státu způsobem slučitelným s unijním právem má i další meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k unijnímu právu, pokud vykládá a aplikuje relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem ( 22 ).

44.

Toto vyjádření klasického zákazu horizontálního přímého účinku směrnic tak koliduje s jiným pravidlem odvozeným v judikatuře Soudního dvora. Ačkoli tedy základní právo nebýt diskriminován na základě věku našlo své konkrétní vyjádření ve směrnici Evropské unie, je nicméně horizontálně přímo účinné v tom smyslu, musí zůstat nepoužita všechna vnitrostátní ustanovení, která jsou s ním neslučitelná, včetně těch, která jsou contra legem, a to i ve sporech mezi dvěma jednotlivci ( 23 ).

45.

Svou druhou otázkou se tedy vnitrostátní předkládající soud táže, zda zákaz diskriminace na základě vyznání a víry patří do stejné kategorie práv jako zákaz diskriminace na základě věku, a zda je tedy předkládající soud povinen nepoužít všechna vnitrostátní ustanovení, která jsou neslučitelná s právem EU (konkrétně článkem 4 odst. 2 směrnice 2000/78), nehledě na horizontální povahu sporu, který projednává ( 24 ). Dále je z předkládacího rozhodnutí – i když možná ne ze samotného znění druhé otázky – patrné, že vnitrostátní předkládající soud žádá rovněž o vodítko k tomu, zda je pro řešení uvedeného problému jakkoli relevantní článek 17 SFEU.

46.

Náboženské vyznání nenašlo žádnou zmínku ve smlouvách zakládajících Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské společenství pro atomovou energii. Kromě toho, vzhledem k – z nynějšího pohledu – skromným cílům sledovaným Římskou smlouvou, jejímž účelem bylo v zásadě dosažení hospodářské integrace ( 25 ), byly okolnosti, za kterých účast na společenství založeném na náboženském vyznání nebo jiné formě filozofického přesvědčení spadá do oblasti působnosti práva Společenství, vymezeny v rané judikatuře Soudního dvora pouze na hospodářském základě.

47.

Ve svém rozsudku Steymann z roku 1988 Soudní dvůr rozhodl, že do oblasti působnosti práva Společenství spadá účast na společenství založeném na náboženském vyznání nebo jiné formě filozofického přesvědčení do té míry, v jaké lze takovou účast „považovat za hospodářskou činnost ve smyslu článku 2 Smlouvy“ ( 26 ), a generální advokát G. Slynn ve svém stanovisku vydaném ve stejném roce ve věci Humbel a Edel konstatoval, že řeholní instituce „zaměstnávají lidi a platí za teplo a světlo“ a mohou rovněž „účtovat poplatky za některé služby“. Zároveň však generální advokát G. Slynn podtrhl, že „skutečným kritériem je to, zda jsou takové služby poskytovány v rámci hospodářské činnosti“ ( 27 ).

48.

Podmíněnost pravomocí Evropské unie hospodářskou integrací však ustoupila při následných změnách Smluv do pozadí ( 28 ) a otázka, zda náboženská organizace vykonává „hospodářskou činnost“ či nikoli, tak již není vždy z hlediska použití dotčených hmotněprávních ustanovení unijního práva rozhodující. Takové organizace například vystoupily proti omezením volného pohybu dotýkajícím se jejich zájmů, jež členské státy chtěly odůvodnit zachováním veřejného pořádku ( 29 ), což je aktivita, která rozhodně může zahrnovat aspekty „morální a filozofické povahy“ ( 30 ). Podle stávajícího ústavněprávního rámce Evropské unie se mohou náboženské organizace ( 31 ) i jednotlivci ( 32 ) nyní dovolávat ochrany vyplývající z článku 10 Listiny a namítat tak existenci svého práva na svobodu vyznání ve vztahu k aktům orgánů, institucí a jiných subjektů Evropské unie ( 33 ) a aktům členských států, pokud uplatňují unijní právo ( 34 ), a to bez ohledu na to, zda dotčená ustanovení směřují k úpravě hospodářské činnosti či nikoli. Totéž platí i pro takové spory horizontální povahy, jako je spor, který vznikl v původním řízení, jejichž předmětem je výklad práva členského státu v souladu se směrnicí, a to v rozsahu, v němž je takový výklad možný ( 35 ).

49.

Nehledě tedy na argumenty přednesené na jednání zástupcem Komise, mám za to, že pro účely otázek položených v projednávané věci je nepodstatné, zda žalovaný vykonával hospodářskou činnost, když zveřejnil inzerát na pracovní pozici související s vypracováním zprávy o rasové diskriminaci, jenž byl určen pouze možným uchazečům spadajícím do vymezené kategorie křesťanské víry, a vybral úspěšného uchazeče z jedné z těchto kategorií.

50.

Postup navrhovaný Komisí by totiž mohl vést k nevhodnému omezení věcné působnosti článku 17 SFEU v tom smyslu, že by postavení církví a náboženských sdružení či společenství a ideových a nekonfesních organizací bylo uznáno jen tehdy, pokud vykonávají hospodářskou činnost. Mohl by rovněž ještě více omezit věcnou působnost unijního práva, pokud jde o takové organizace, způsobem, který je neslučitelný s moderním paradigmatem pravomocí Evropské unie stanovených v Smlouvách o EU a FEU.

51.

Měla by být například náboženská organizace, která staví rozsáhlý objekt pro konání bohoslužeb, osvobozena od požadavků směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí ( 36 ) jednoduše proto, že dané zařízení nebude sloužit žádnému komerčnímu účelu a bude používáno výlučně k bohoslužbám, a nelze tedy mít za to, že dotčená náboženská organizace vykonává hospodářskou činnost? Na takovou otázku je třeba nutně odpovědět záporně ( 37 ).

52.

Listinu je třeba v původním řízení použít podle následujících pravidel.

53.

Zaprvé podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být normy unijního sekundárního práva vykládány a uplatňovány v souladu se základními právy ( 38 ). Soudní dvůr rovněž uvedl, že „právo zaručené v [čl. 10 odst. 1 Listiny] odpovídá právu zaručenému v článku 9 EÚLP a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má stejný smysl a rozsah“ ( 39 ). Článek 52 odst. 3 Listiny má zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž by byla narušena autonomie unijního práva a Soudního dvora Evropské unie ( 40 ). Právo takových náboženských společností, jako je žalovaný, na nezávislou existenci je zaručeno jako „minimální úroveň ochrany“ ( 41 ) podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Toto forum externum svobody náboženského vyznání je nutné zohlednit při výkladu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 a článku 17 SFEU.

54.

Zadruhé, jelikož současně článek 9 EÚLP zaručuje forum internum svobody náboženského vyznání a přesvědčení ( 42 ), včetně svobody být bez vyznání ( 43 ), je třeba při výkladu článků 1 a 2 směrnice 2000/78 řádně zohlednit také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se týká této části článku 9 EÚLP, a to z hlediska otázky, zda podle unijního práva byla žalobkyně vystavena protiprávní diskriminaci nebo naopak odůvodněnému nerovnému zacházení ( 44 ). Žalobkyně i žalovaný mají samozřejmě právo na účinnou právní ochranu při výkonu svých práv podle článku 47 Listiny ( 45 ).

55.

To mne přivádí k třetímu bodu, ve kterém je Listina relevantní pro původní řízení. V judikatuře Soudního dvora i Evropského soudu pro lidská práva je zakotveno, že v případě kolize nebo konkurence mezi různými právy je základní funkcí soudů navzájem důkladně vyvažovat všechny dotčené protichůdné zájmy ( 46 ). Stejný postup je nutně třeba použít při řešení sporu v původním řízení, kde nedochází k žádnému přímému střetu mezi jednotlivcem a státem ohledně ochrany základních práv, ale v němž stát naopak je ochráncem kolidujících práv ( 47 ).

56.

Článek 4 odst. 2 směrnice 2000/78 tak lze považovat za unijní legislativní vyjádření práva žalovaného na autonomii a sebeurčení, chráněného podle článků 9 a 11 EÚLP, přičemž výraz „se zřetelem k etice organizace“ tvoří základní prvek čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, který je třeba vykládat ve světle relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Články 1 a 2 směrnice 2000/78 jsou legislativním vyjádřením práva žalobkyně nebýt diskriminován na základě vyznání či víry, chráněného články 9 a 14 EÚLP, kde čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78, a z něj vyplývající oprávnění členských států zachovat opatření nezbytná, mimo jiné, k „ochraně práv a svobod ostatních lidí“, je podkladem pro nezbytné vyvažování protichůdných práv ze strany soudů ( 48 ).

57.

Začtvrté základní význam z hlediska přístupu, který je třeba zaujmout k otázkám vyvstávajícím v původním řízení, má také další aspekt čl. 52 odst. 3 Listiny, společně se zněním článku 53 Listiny. Článek 52 odst. 3 totiž dále stanoví, že dané ustanovení „nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu“, zatímco článek 53, nadepsaný „Úroveň ochrany“, stanoví mimo jiné, že žádné ustanovení Listiny „nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají právo Unie […] a ústavy členských států“ ( 49 ).

58.

Pokud jde o „širší ochranu“, kterou může Unie poskytovat podle čl. 52 odst. 3 Listiny a jež bude ilustrována v části V (C) níže v rámci v odpovědi na první otázku, je nutné v tomto smyslu řádně zvážit, zda článek 17 SFEU a čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 představují případy, ve kterých se Unie rozhodla poskytnout „širší ochranu“, než která je poskytována podle EÚLP, a to co se týče rozsahu a intenzity soudního přezkumu rozhodnutí, kterými takové náboženské organizace, jako je žalovaný, vykonávají své právo na autonomii a sebeurčení, zatímco třetí otázka vyžaduje rozbor faktorů, ke kterým musí soud přihlédnout při vyvažování práva nebýt diskriminován na základě vyznání či víry, jež chrání články 1 a 2 směrnice 2000/78 ( 50 ), oproti právu na sebeurčení a autonomii náboženských organizací, které je uznáno v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

59.

Pokud jde o článek 53 Listiny, Soudní dvůr ve věci Melloni rozhodl, že uvedené ustanovení je třeba vykládat v tom smyslu, že standardy ochrany základních práv vyplývajících z ústavního pořádku členského státu nelze použít, pokud by to ohrozilo „přednost, jednotnost a účinnost unijního práva“ na území daného státu ( 51 ).

60.

Právě to však žalovaný žádá od vnitrostátního předkládajícího soudu, a omezení vyplývající z německého ústavního práva, jak jsou popsána v předkládacím rozhodnutí, pokud jde o intenzitu soudního přezkumu odůvodnění předloženého takovými organizacemi, jako je žalovaný, pro nerovné zacházení na základě vyznání či víry v rámci pracovněprávních vztahů, tak nevyhnutelně omezí také dopad zákazu diskriminace na základě víry, zaručeného články 1 a 2 směrnice 2000/78, společně s širokými a jasně stanovenými opravnými prostředky podle směrnice ( 52 ). Je tedy třeba určit, zda je takový režim slučitelný s unijním právem na základě společných účinků článku 17 SFEU a čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

61.

Konečně je důležité uvést, že Soudnímu dvoru byla předložena rozporuplná vyjádření ohledně obsahu judikatury Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) a míry, v jaké omezuje soudní přezkum náboženských organizací jednajících v postavení zaměstnavatele za účelem zachování církevního práva takových organizací na sebeurčení podle článku 137 WRV, a konkrétně čl. 137 odst. 3 věty první WRV.

62.

Podle předkládacího rozhodnutí v rámci žaloby na odškodnění opřené o diskriminaci při obsazování pracovního místa / přijímacím řízení znamená tato kontrola věrohodnosti, že kritérium stanovené církví samotnou nepodléhá přezkumu, nýbrž se jednoduše považuje za dané do té míry, v jaké je církevní zaměstnavatel schopen věrohodně doložit, že podmínka přijetí do pracovního poměru spočívající v určitém vyznání je projevem církevní nezávislosti definované vírou.

63.

Zástupce Německa však na jednání zdůraznil, že Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) nevyjmul církevní zaměstnavatele z žádné formy soudního přezkumu a v tomto ohledu zpochybnil analýzu uvedenou v předkládacím rozhodnutí ( 53 ). Zástupce Německa uvedl, že Spolkový ústavní soud ve skutečnosti dovodil dvoustupňový přezkum takových případů kolize, k jaké dochází v původním řízení ( 54 ).

64.

Zástupce Německa uvedl, že východiskem je skutečnost, že církevní zaměstnavatelé mohou sami rozhodnout o tom, u kterých pracovních činností bude přijetí zaměstnance závislé na jeho příslušnosti k danému náboženství, přičemž nejprve je prováděn přezkum věrohodnosti. Německé pracovní soudy se mohou v tomto ohledu zabývat klasifikací provedenou takovým církevním zaměstnavatelem, ale s výjimkou doktrinálních otázek, jako je výklad písma svatého. Ve druhém stupni mohou pracovní soudy provést celkové posouzení, při kterém zváží zájmy církve a její svobodu vyznání oproti jakýmkoli protichůdným základním právům zaměstnance ( 55 ).

65.

Soudnímu dvoru nepřísluší, aby v rámci řízení o předběžné otázce vykládal relevantní ustanovení vnitrostátního práva členského státu ( 56 ). Soudní dvůr je omezen dělbou pravomocí mezi soudy Společenství a vnitrostátní soudy a musí vzít v úvahu skutkový a legislativní kontext, do něhož jsou předběžné otázky zasazeny, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí ( 57 ). Jakmile Soudní dvůr poskytne výklad článku 17 SFEU a čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, jak je žádán v první a třetí otázce, bude poté příslušet vnitrostátnímu předkládajícímu soudu, aby určil, zda lze článek 137 WRV a § 9 odst. 1 AGG vykládat v souladu s unijním právem, a není-li to možné, aby pak použil odpověď Soudního dvora na druhou otázku.

66.

Předmětem první otázky vnitrostátního předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 vykládat tak, že takový zaměstnavatel, jako je žalovaný v původním řízení, případně církev jeho jménem, může sám závazně stanovit, zda určité náboženské vyznání uchazeče o pracovní místo představuje dle povahy dotyčné pracovní činnosti nebo podmínek jejího výkonu podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice žalovaného.

67.

Nejprve provedu analýzu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která je relevantní z hlediska omezení soudního přezkumu v případech, kdy existuje kolize mezi právem náboženských organizací na autonomii, jež je chráněno podle článků 9 a 11 EÚLP, a nějakým jiným právem, které je stejným způsobem zaručeno EÚLP, jako je právo na soukromí podle článku 8. Dále podrobím analýze čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 a určím, zda poskytuje širší ochranu právu náboženských organizací na autonomii a sebeurčení ve smyslu čl. 52 odst. 3 Listiny, pokud jde o rozsah a intenzitu soudního přezkumu náboženských organizací, které se dovolávají tohoto práva v pracovněprávních vztazích. Zatřetí pak ze stejného hlediska přezkoumám článek 17 SFEU.

68.

Došel jsem k závěru, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nepodporuje omezení soudního přezkumu v míře popsané v první otázce.

69.

V rozhodnutích, v nichž byl omezen soudní přezkum údajného porušení práva podle EÚLP na základě právních předpisů smluvní strany z důvodů souvisejících s autonomií náboženských organizací, ať už na základě ústavního nebo jiného ustanovení, Evropský soud pro lidská práva potvrdil, že parametry soudního přezkumu stanovené smluvním státem musí být nicméně postačující k tomu, aby bylo určeno, zda byla dodržena ostatní práva chráněná EÚLP. Vyvažovací přístup, který se v tomto ohledu použije, není založen na tom, zda se spor týká zaměstnávání nebo propouštění, stejně jako nijak nerozlišuje článek 3 směrnice 2000/78, jenž vymezuje hledisko směrnice.

70.

Například věc Fernández Martínez v. Španělsko ( 58 ) se týkala práva na soukromý a rodinný život podle článku 8 EÚLP, kterého se dovolával učitel na střední katolické škole se sedmiletou praxí, který byl zaměstnán a placen španělským orgánem státní správy, a to z důvodu, že poté, co vyšlo najevo, že je ženatým knězem, mu nebyla prodloužena pracovní smlouva. V uvedené věci, kde byl zkoumán přístup Tribunal Constitucional (španělský Ústavní soud) k soudnímu přezkumu v případě, kdy bylo dotčeno základní právo katolické církve na svobodu vyznání v kolektivním a společenském rozměru, Evropský soud pro lidská práva uvedl v bodě „Omezení autonomie [náboženských organizací]“ toto:

„pouhé tvrzení náboženské společnosti, že existuje skutečné či možné ohrožení její autonomie, nepostačuje k tomu, aby byl jakýkoli zásah do práv jejích členů na respektování soukromého či rodinného života považován za slučitelný s článkem 8 Úmluvy. Kromě toho musí dotčená náboženská společnost také ve světle skutkových okolností dané věci prokázat, že tvrzené riziko je pravděpodobné a podstatné, a že sporný zásah do práva na respektování rodinného a soukromého života nejde nad rámec toho, co je nezbytné k vyloučení takového rizika, a neslouží žádnému jinému účelu, který nesouvisí s výkonem autonomie dané náboženské společnosti. Stejně tak by jím neměla být dotčena podstata práva na soukromý a rodinný život. Vnitrostátní soudy musí zajistit splnění těchto podmínek tím, že provedou důkladné posouzení skutkových okolností věci a pečlivě zváží dotčené protichůdné zájmy.“ ( 59 )

71.

Souhlasím proto s názorem, že pokud náboženská společnost nebo organizace přesvědčivě neprokáže, že zásah státu, který by v původním řízení měl podobu použití unijního práva rovného zacházení ze strany soudu, představuje skutečné ohrožení její autonomie, nemůže se domáhat toho, aby stát upustil od zákonné úpravy relevantních činností dané společnosti. V tomto ohledu nemohou být náboženské společnosti vyjmuty z působnosti státu ( 60 ).

72.

V rozsudku Schüth v. Německo ( 61 ), ve kterém byly z hlediska posuzovaného sporu relevantní § 9 odst. 1 AGG i článek 137 WRV, totiž Evropský soud pro lidská práva došel k závěru, že Německo nesplnilo své pozitivně vymezené závazky s ohledem na právo na soukromý a rodinný život vyplývající z článku 8 EÚLP, a to vůči varhaníkovi a sbormistrovi katolické farnosti Svatého Lamberta v Essenu, který byl propuštěn z důvodu nemanželského poměru, ze kterého vzešlo dítě. Soud rozhodl, že Německo porušilo článek 8 EÚLP s ohledem na kvalitu soudního přezkumu zajišťovaného vnitrostátním pracovním soudem.

73.

Evropský soud pro lidská práva ve věci Schüth poukázal na stručnost odůvodnění poskytnutého vnitrostátním odvolacím pracovním soudem, pokud jde o závěry, jež jsou dovozovány z jednání žalobce ( 62 ), a na to, že zájmy církevního zaměstnavatele nebyly tedy váženy oproti právu žalobce na respektování jeho soukromého a rodinného života, jež zaručuje článek 8 EÚLP ( 63 ).

74.

Evropský soud pro lidská práva uvedl, že se odvolací pracovní soud nezabýval otázkou blízkosti činnosti žalobce ke kazatelskému poslání církve, nýbrž patrně převzal stanovisko církevního zaměstnavatele v tomto ohledu, aniž by je jakkoli dále ověřoval. Evropský soud pro lidská práva došel k závěru, že i když je pravda, že zaměstnavatel, jehož etika je založena na náboženství nebo filozofickém přesvědčení, může podle EÚLP ukládat svým zaměstnancům zvláštní povinnosti loajality, rozhodnutí o propuštění zaměstnance založené na porušení takové povinnosti nemůže být na základě práva zaměstnavatele na autonomii podrobeno jen omezené soudní kontrole vykonávané relevantním vnitrostátním pracovním soudem, bez ohledu na povahu dotčené pracovní pozice a bez řádného vyvažování dotčených zájmů podle zásady proporcionality ( 64 ).

75.

Došlo tedy k porušení článku 8 EÚLP, neboť Německo nesplnilo svou výše uvedenou, pozitivně vymezenou povinnost.

76.

V této souvislosti bych chtěl uvést dvě úvodní poznámky.

77.

Zaprvé se situace v původním řízení týká přímé diskriminace na základě přesvědčení žalobkyně, či přesněji absence vyznání. K přímé diskriminaci dochází tehdy, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě z důvodu jejího přesvědčení, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci ( 65 ). Přímá diskriminace tak vzniká, pokud je údajně diskriminační opatření „neoddělitelně spjato s předmětným důvodem rozdílného zacházení“ ( 66 ).

78.

Oproti nedávným věcem, ve kterých byl Soudní dvůr vyzván, aby se zabýval horizontální kolizí mezi svobodou náboženského vyznání a jiným základním právem, konkrétně svobodou podnikání, v kontextu nepřímé diskriminace ( 67 ), čl. 2 odst. 2 písm. b) bod i) směrnice 2000/78 není použitelný pro žalovaného jako odůvodnění nerovného zacházení. Stanoví, že nejde o nepřímou diskriminaci, pokud dotčené ustanovení, kritérium nebo praxe jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné. Vzhledem k tomu, že se původní řízení týká přímé diskriminace, žalovaný se může v původním řízení dovolávat pouze odůvodnění, která připouští směrnice 2000/78 ( 68 ). Odůvodnění relevantní v původním řízení vychází z čl. 4 odst. 2 a čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 ( 69 ), jak jsou uvedená ustanovení vykládána ve světle primárního unijního práva, a zejména článku 17 SFEU a článku 47 Listiny ( 70 ).

79.

Zadruhé, ačkoli uznávám, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, stejně jako čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 5 téže směrnice, je výjimkou ze zásady zákazu diskriminace, kterou je třeba vykládat restriktivně ( 71 ), judikatura Soudního dvora týkající se výkladu znění čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 nemůže být použita na výklad znění čl. 4 odst. 2 směrnice. Posledně jmenované ustanovení je totiž zvláštním ustanovením, které má řešit konkrétní situaci, kdy náboženské organizace v postavení zaměstnavatelů spadající do působnosti článku 3 směrnice 2000/78 mohou uplatňovat nerovné zacházení. Z tohoto důvodu byl do směrnice 2000/78 začleněn odstavec, který vykazuje jen malou podobnost s čl. 4 odst. 1 této směrnice, a judikatura týkající se posledně uvedeného odstavce nemá proto význam z hlediska výkladu znění čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

80.

Článek 4 odst. 2 směrnice 2000/78 například nijak neodkazuje na „vlastnosti“ související s náboženským vyznáním, přičemž důraz na „vlastnosti“ má zásadní význam pro výklad čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 ( 72 ). Článek 4 odst. 1 směrnice 2000/78 odkazuje na „podstatný a určující“ profesní požadavek a výslovně podmiňuje omezení úpravy rozdílů v zacházení z důvodů uvedených v článku 1 směrnice 2000/78 existencí legitimního cíle a přiměřeností požadavků. Článek 4 odst. 2 však odkazuje na „podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace“, a zároveň neobsahuje přímý odkaz na zásadu proporcionality (dále viz část V (D)).

81.

Připouštím, že první pododstavec čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 odkazuje na vnitrostátní právo členského státu ve dvou ohledech ( 73 ). Zaprvé odkazuje na zachování právních předpisů a na přijetí právních předpisů přebírajících vnitrostátní zvyklosti existující ke dni přijetí směrnice 2000/78.

82.

Ačkoli se výše uvedené týká článku 137 WRV i § 9 odst. 1 AGG, nemohu přijmout, že by z tohoto důvodu judikatura Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) obsahující výklad uvedených ustanovení „zamrzla“ v okamžiku přijetí směrnice 2000/78. Takový výklad by byl neslučitelný s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, jenž se omezuje na zmínku o právních předpisech, a povinností soudů členských států změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice ( 74 ).

83.

Zadruhé první pododstavec čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 uvádí, že rozdíl v zacházení řešený daným ustanovením se uplatňuje s přihlédnutím k ústavním ustanovením a zásadám členských států (rovněž viz čl. 52 odst. 4 Listiny s ohledem na ústavní tradice společné členským státům) ( 75 ). Znění čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 však nepodporuje omezení úlohy soudů z hlediska přezkumu situací, kdy se náboženská organizace dovolává čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, zejména při neexistenci výslovného odkazu v daném ustanovení na vnitrostátní právní úpravu „za účelem vymezení jeho smyslu a dosahu“ ( 76 ). Omezení stanovené v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 musí tak být vykládáno autonomně, což musí zohlednit kontext tohoto ustanovení a cíl sledovaný směrnicí 2000/78 ( 77 ).

84.

Kromě toho z čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 vyplývá úkol soudů vyvažovat protichůdné zájmy, a to s ohledem na skutečnost, že cílem uvedené směrnice je podle bodu 37 jejího odůvodnění vytvoření „stejných výchozích podmínek [v Evropské unii], pokud jde o rovnost v zaměstnání a povolání“, a s řádným přihlédnutím k „postavení“ náboženských organizací podle vnitrostátního právního řádu členského státu, jak je uvedeno v bodě 24 odůvodnění směrnice 2000/78 a v článku 17 SFEU (viz dále část V (C) (3) tohoto stanoviska).

85.

Nepodařilo se mi konečně nalézt nic v přípravných pracích k čl. 4 odst. 2, čím by bylo možné podložit úlohu ústavního práva členského státu v míře tvrzené žalovaným. Nebyl předložen například žádný konkrétní návrh – natož aby bylo v tomto směru dosaženo dohody – na omezení kteréhokoli ustanovení směrnice 2000/78 za účelem zajištění důsledného soudního uplatňování směrnice 2000/78 ( 78 ) z úcty ke standardům soudního přezkumu stanoveným vnitrostátním ústavním právem ( 79 ). Neexistuje žádný náznak, že by se důležitá pravidla důkazního břemene stanovená v článku 10 směrnice 2000/78 neměla použít tehdy, je-li dotčen čl. 4 odst. 2 téže směrnice ( 80 ). Nebylo navrženo stanovení zvláštních pravidel takového druhu, jaká se použijí podle článku 15 směrnice 2000/78, pokud jde o Severní Irsko a diskriminace na základě náboženského vyznání, nebo podle článku 6 směrnice 2000/78 k opodstatnění rozdílů v zacházení na základě věku, či čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/78 a jím stanoveného vyloučení diskriminace na základě zdravotního postižení a věku v případě ozbrojených sil z působnosti směrnice 2000/78 ( 81 ).

86.

Uznávám však, že návrh znění čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 prošel celou řadou změn ( 82 ), dosti obdobně, jako tomu bylo u neshod ohledně znění článku 17 SFEU, k nimž došlo v průběhu Konventu, kde byl přijat návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu ( 83 ) (dále viz část V (C) (3) tohoto stanoviska). Na základě výše uvedeného by bylo možné dojít k závěru, že členské státy mají podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 široký prostor pro uvážení, pokud jde o pracovní činnosti, pro něž náboženské vyznání a víra odpovídají podstatným, legitimním a odůvodněným požadavkům vzhledem k povaze pracovní činnosti nebo podmínkám jejího výkonu ( 84 ), ale vždy s výhradou výkladu daného ustanovení Soudním dvorem. To je však vše, co jsem schopen dovodit z přípravných prací, nakolik odrážejí obtížná jednání, jež vedla nakonec k přijetí kompromisního textu, a to částečně i vzhledem k neshodám ohledně obsahu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ( 85 ).

87.

Došel jsem tedy k závěru, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 sám stanoví ve svém prvním pododstavci parametry pro standard soudního přezkumu, který se použije v případech, kdy je napadána argumentace náboženské organizace, která se dovolává uvedeného ustanovení k odůvodnění toho, že nerovné zacházení na základě víry nepředstavuje protiprávní diskriminaci. Představuje vyznání nebo víra dané osoby z důvodu povahy dotyčných pracovních činností nebo podmínek jejího výkonu podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace? Požadavky vyplývajícími z uvedeného ustanovení se budu zabývat ve své odpovědi na třetí otázku.

88.

V případech, kdy je nutné poskytnout výklad ustanovení sekundárního unijního práva, je třeba co možná nejvíce upřednostnit výklad, na jehož základě bude dané ustanovení slučitelné se Smlouvami a obecnými zásadami unijního práva ( 86 ). Článek 17 odst. 1 a 2 SFEU má proto přímý význam z hlediska výkladu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Mám však za to, že dopad článku 17 SFEU na ústavní pořádek Evropské unie je mírnější, než se domnívá žalovaný.

89.

Širší ústavní architektura Evropské unie, a zejména hloubka jejího závazku dodržovat základní práva, brání výkladu čl. 17 odst. 1 SFEU, podle něhož Unie respektuje a „nedotýká se“„postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech“ ve všech představitelných situacích, a zvláště pokud status poskytnutý takovým organizacím právem členského státu nezaručuje jejich základní práva.

90.

To je v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora. Pro účely výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 87 ).

91.

Zásadní význam pro výklad článku 17 SFEU má totiž minimální úroveň ochrany zaručená čl. 52 odst. 3 Listiny, s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva náboženských organizací na autonomii a sebeurčení. Ačkoli čl. 17 odst. 1 SFEU stanoví, že Unie „uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej“, nemůže výše uvedené znamenat, že by bylo možné jednoduše opomenout pravidla ochrany autonomie církví a jiných náboženských organizací, která byla odvozena v rámci článků 9 a 11 EÚLP (a která budou podrobně rozebrána v části V (D) níže), pokud by bylo podle vnitrostátního práva členského státu omezeno postavení církví a náboženských sdružení a společností, či ideových a nekonfesních organizací, ačkoli právě to by mohlo zdánlivě vyplývat z izolovaného výkladu znění článku 17 odst. 1 a 2 SFEU.

92.

V takovém případě by Soudní dvůr i soudy členských států byly na základě povinností, které pro ně vyplývají z článku 47 Listiny, a na základě článku 19 SEU a povinnosti členských států jím uložené stanovit „prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie“ ( 88 ), povinny v rámci uplatňování unijního práva pokračovat v prosazování svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jak stanoví článek 10 Listiny, a také svobody sdružování podle článku 12 Listiny ( 89 ), v souladu se základními právy Evropské unie a úrovní ochrany poskytovanou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o autonomii náboženských organizací. Jak uvádí Komise ve svém písemném vyjádření, „v Evropské unii založené na zásadách právního státu přísluší jejím soudům, aby zajišťovaly soulad“ s unijním právem ( 90 ).

93.

Jinými slovy, podle mého názoru by bylo chybou vykládat článek 17 SFEU jako nějakou metazásadu ústavního práva ( 91 ), která zavazuje Unii respektovat postavení církví a náboženských sdružení a společností, a také ideových a nekonfesních organizací, podle vnitrostátního práva, bez ohledu na okolnosti. Takový přístup by byl neslučitelný s jinými ustanoveními primárního unijního práva, jako je mechanismus stanovený článkem 7 SEU, který řeší „zřejmé nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší“ hodnoty, na kterých je založena Evropská unie, stanovené v článku 2 SEU. Je rovněž třeba přihlížet k článku 10 SFEU a cílům sledovaným Evropskou unií při vymezení a provádění jejích politik a činností, a článkům 22 a 47 Listiny, kde prvně zmiňovaný článek podporuje pluralismus a posledně jmenovaný odráží obecnou zásadu práva na účinnou právní ochranu v případě porušení práv a svobod zaručených unijním právem. Tato norma byla sama začleněna do souboru základních práv Evropské unie na základě sporu týkajícího se porušení unijního práva rovného zacházení ( 92 ).

94.

Uznávám, že lze argumentovat tím, že článek 5 SEU a odkaz v něm na „subsidiaritu“ podporuje existenci výlučné pravomoci členských států, pokud jde o rozsah a intenzitu soudního přezkumu jednání náboženských organizací, které v pracovněprávních vztazích uplatňují diskriminaci na základě vyznání a přesvědčení, a že čl. 4 odst. 2 SEU podtrhuje povinnost Evropské unie respektovat národní identitu členských států a jejich základní politické a ústavní systémy.

95.

Souhlasím však také s tím, že ačkoli článek 17 SFEU doplňuje a konkretizuje čl. 4 odst. 2 SEU ( 93 ), druhé uvedené ustanovení samo nedovozuje „že některé věcné oblasti či oblasti činností jsou zcela vyloučeny z oblasti působnosti směrnice 2000/78. Použití této směrnice naopak nesmí narušovat národní identitu členských států. Národní identita tedy neomezuje oblast působnosti směrnice jako takovou, nýbrž je třeba ji náležitě zohlednit při výkladu zásady rovného zacházení, která je v ní obsažena, jakož i odůvodnění případných rozdílů v zacházení“ ( 94 ). Inherentní ochrana v čl. 4 odst. 2 SEU zahrnuje záležitosti, jako je rozdělení pravomocí mezi orgány vlády uvnitř členských států, zejména na úrovni spolkových zemí ( 95 ).

96.

Ve Smlouvách tak nejsou dána ustanovení primárního práva, jež by byla formulována dostatečně imperativně k tomu, aby buď byla opomenuta judikatura Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora, v níž zmíněné soudy vyvažovaly protichůdné zájmy v případě kolize základních práv ( 96 ), nebo aby byla omezena pravomoc Evropské unie, pokud jde o soudní ochranu zákazu diskriminace na základě vyznání, dovolává-li se náboženská organizace čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ( 97 ).

97.

Stejně tak cíle článku 17 SFEU, vycházející z jeho původu ( 98 ), nepodporují přímo takový krok. Znění článku 17 SFEU bylo projednáváno na Konventu ke Smlouvě o Ústavě pro Evropu ( 99 ), kde byl údajně intenzivní lobbing za vložení zmínky o náboženském a zejména křesťanském evropském dědictví ( 100 ) potlačen stejně důrazně sekulárními skupinami a členskými státy prosazujícími jasné oddělení církve a státu ( 101 ). Toto napětí se odráží ve skutečnosti, že odkaz na „duchovní inspiraci“, který byl navrhován v průběhu Konventu a proti němuž v každém případě protestovaly některé náboženské skupiny z důvodu absence výslovného odkazu na křesťanství, nebyl nakonec součástí konečné verze Smlouvy o Ústavě pro Evropu ( 102 ). Znění prohlášení č. 11, které bylo připojeno k Amsterodamské smlouvě ( 103 ), (v rámci téže revize Smluv, která rozšířila pravomoci Evropské unie v boji proti diskriminaci, mimo jiné na základě vyznání a přesvědčení) ( 104 ), bylo nakonec přijato ve formě odstavců 1 a 2 článku 17 SFEU ( 105 ), a čl. 17 odst. 3 SFEU byl doplněn do struktury už existujícího dialogu mezi institucemi Unie a společnostmi víry a náboženství ( 106 ). Preambule ke Smlouvě o EU se totiž inspiruje různými „kulturními, náboženskými a humanistickými“ zdroji.

98.

Nápadná je v této souvislosti neexistence jakéhokoli náznaku úmyslu provést v rámci článku 17 SFEU určitý obecný přesun soudního přezkumu odůvodnění nerovného zacházení na základě vyznání či přesvědčení do vnitrostátního práva, je-li takové nerovné zacházení uplatňováno náboženskými organizacemi spadajícími do působnosti článku 3 směrnice 2000/78. Mám spíše za to, že článek 17 SFEU je úžeji spojen s čl. 5 odst. 2 SEU, které – jak poukazuje žalovaný ve svém písemném vyjádření – svěřují postavení církví do výlučné pravomoci členských států.

99.

Článek 17 odst. 1 a 2 SFEU tak znamená, že členským státům přísluší zcela volba modelu jejich vztahů s náboženskými organizacemi a společnostmi a Unie je povinna zachovávat v této souvislosti neutrální stanovisko ( 107 ). Takto vykládat „postavení“ podle vnitrostátního práva v článku 17 SFEU je v souladu s rozsahem povinnosti EU podle čl. 4 odst. 2 SEU respektovat základní politické a ústavní systémy členských států ( 108 ).

100.

Závěrem lze uvést, že článek 17 SFEU ilustruje, nakolik ústavní imperativy Evropské unie odrážejí to, co jeden z teoretiků práva označil za „pluralismus hodnot“. Na základě této úvahy jsou kolize mezi různými právy nebo přístupy k nim považovány za běžnou věc, která se řeší vážením protichůdných aspektů, a nikoli tím, že bude jednomu z nich dána přednost hierarchickým způsobem ( 109 ). To se odráží v článku 2 SEU, článku 22 Listiny a čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78.

101.

Navrhuji proto následující odpověď na první otázku.

Článek 4 odst. 2 směrnice 2000/78/ES je třeba vykládat tak, že takový zaměstnavatel, jako je žalovaný v projednávané věci, případně církev jeho jménem, nemůže sám závazně stanovit, zda určité náboženské vyznání uchazeče o pracovní místo představuje dle povahy dotyčné pracovní činnosti nebo podmínek jejího výkonu podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace.

102.

Ne všechna jednání jsou chráněna právním řádem jen proto, že byla uskutečněna s poukazem na určitý druh náboženského přesvědčení ( 110 ). Předmětem třetí otázky vnitrostátního předkládajícího soudu je, zda jsou předmětné požadavky podstatné, legitimní a odůvodněné profesní požadavky se zřetelem k etice organizace podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

103.

Jak je zřejmé z předcházející analýzy týkající se odpovědi na první otázku, čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 vytváří napětí mezi právem náboženských organizací na autonomii a sebeurčení, forum externum na straně jedné a právem zaměstnanců a potenciálních zaměstnanců na svobodu víry forum internum a také právem nebýt vystaveni diskriminaci na základě uvedené víry, na straně druhé.

104.

Kromě vytvoření základů pro odpověď na první otázku byly v uvedené analýze identifikovány následující faktory, či požadavky, jak je označuje třetí otázka, které jsou relevantní z hlediska toho, zda jsou profesní požadavky týkající se náboženského vyznání nebo víry vzhledem k povaze pracovní činnosti nebo podmínkám jejího výkonu podstatné, legitimní a odůvodněné se zřetelem k etice organizace:

105.

Vzhledem k tomu, že články 10 a 12 Listiny „odpovídají“ článkům 9 a 11 EÚLP, ve smyslu čl. 52 odst. 3 Listiny, obsahuje právo náboženských organizací na sebeurčení a autonomii přinejmenším následující ochranu práva EU.

106.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že kromě zcela výjimečných případů právo na svobodu vyznání zaručené podle EÚLP vylučuje jakýkoli prostor pro uvážení na straně státu, pokud jde o určení, zda náboženská víra či způsoby jejího vyjádření jsou legitimní ( 113 ). Právo náboženské společnosti na autonomní existenci se nachází v samotném jádru záruk stanovených článkem 9 EÚLP, který je stejnou měrou nepostradatelný z hlediska pluralismu v demokratické společnosti ( 114 ). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva nepřipouští zásahy státu do vnitřní organizace církví ( 115 ) a určení příslušnosti k náboženské společnosti je úkolem nejvyšších duchovních autorit, a nikoli státu ( 116 ). Kdyby nebyla organizace takové společnosti chráněna článkem 9, byly by ohroženy všechny ostatní aspekty svobody vyznání jednotlivce ( 117 ).

107.

Stát není oprávněn uložit náboženské společnosti přijmout nové členy či vyloučit členy stávající ( 118 ). Stejně tak nemůže stát uložit náboženské společnosti, aby někomu svěřila plnění určité náboženské povinnosti ( 119 ). Respektování autonomie náboženských společností uznávaných státem vyžaduje zejména to, že by takový stát měl přijmout právo takových společností reagovat v souladu se svými vlastními pravidly a zájmy na jakýkoli vnitřní disent, který by mohl ohrozit jejich soudržnost, jméno či jednotu ( 120 ). Státní zásah odůvodňují jen nejzávažnější a nejpřesvědčivější důvody ( 121 ) a stát je tak například oprávněn ověřit, zda určité hnutí či sdružení nevykonává pod zástěrkou náboženských cílů činnosti, které by byly škodlivé pro obyvatele či veřejnou bezpečnost ( 122 ). Ochrana podle článku 9 EÚLP je obecně podmíněna jen tím, že členové náboženské organizace sdílejí určité názory, které vykazují jistou míru přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a důležitosti ( 123 ).

108.

Je-li dotčena organizace náboženské společnosti, je třeba článek 9 vykládat ve světle článku 11, který chrání sdružení proti neodůvodněným státním zásahům ( 124 ). V tomto smyslu Evropský soud pro lidská práva opakovaně uvedl, že součástí náboženské svobody je svoboda vyjádřit své náboženské přesvědčení „v okruhu těch, kteří sdílejí takovou víru“ ( 125 ).

109.

Evropský soud pro lidská práva často zdůrazňuje, že úlohou státu je neutrálně a nestranně organizovat praktikování různých náboženství, víry a přesvědčení, přičemž uvádí, že taková činnost státu napomáhá zajištění veřejného pořádku, náboženské harmonie a tolerance v demokratické společnosti ( 126 ). Pokusy státu jednat jako rozhodce ve sporech mezi náboženskými společnostmi a různými opozičními frakcemi, jež existují či vznikají v takových společnostech, mohou ohrozit autonomii dotčených církví ( 127 ). Svévolný zásah státu do vnitřního sporu v církvi, a tedy do její vnitřní organizace byl shledán nepřiměřeným a tedy v rozporu s článkem 9 EÚLP ( 128 ).

110.

Nesouhlasím však s tvrzeními žalovaného, podle něhož skutečnost, že státní orgány nejsou oprávněny zkoumat legitimitu náboženské víry či zasahovat do vnitřní organizace náboženství, nutně znamená, že náboženské společnosti, a nikoli soudy, jsou jedinými subjekty, které mohou rozhodnout, zda je určitý profesní požadavek podstatný, legitimní a odůvodněný vzhledem k povaze pracovní činnosti a podmínkám jejího výkonu podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Spíše přijímám argumentaci uvedenou Irskem v jeho písemném vyjádření v tom smyslu, že etika náboženství je subjektivní skutečnost, která je zcela samostatná a odlišná od činností směřujících k jejímu zachování, což je objektivní skutečnost přezkoumatelná soudy. Jinými slovy, žalovaný zaměňuje dva různé pojmy. Ačkoli soudní přezkum etiky církve musí být omezen tak, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a tedy i z ústavních tradic členských států ( 129 ), neznamená to zároveň, že by soud členského státu nemohl – oproti takřka nepřezkoumatelné etice náboženství – posuzovat dotčené činnosti a určit, zda je nerovné zacházení na základě přesvědčení podstatné, legitimní a odůvodněné.

111.

Při rozhodování vnitrostátního předkládajícího soudu o tom, zda je křesťanské vyznání podstatným, legitimním a odůvodněným profesním požadavkem, pokud jde o pracovní pozici, jejíž náplní je příprava zprávy o rasové diskriminaci a jejíž součástí je veřejné a profesní zastupování žalovaného a koordinace procesu formování názorů uvnitř této organizace, je třeba zohlednit další tři faktory ( 130 ):

112.

Body iv) a v) si zaslouží další rozbor.

113.

Pravidla výkladu opatření EU byla podrobně podána v bodech 81 až 85 výše. Vzhledem k bodu iv), je podle mého názoru rozhodující, že travaux préparatoires obsahují změnu, navrženou lucemburskou delegací slova „odůvodněné“, ze slova „nezbytné“, ve světle návrhu předloženého vládou Spojeného království, aby „nezbytné“ bylo nahrazeno výrazem „vhodný“ nebo „relevantní“ ( 135 ). To podle mého názoru představuje vývoj k přijetí ze strany unijního zákonodárce, použitím slova „odůvodněné“, použití prvního kritéria obecné zásady proporcionality. To zahrnuje zkoumání vhodnosti dotčeného opatření k zajištění legitimního cíle ( 136 ).

114.

Vzhledem k bodu v) jsem odkazem na kontext slov „genuine, legitimate“ („podstatný, legitimní“), v němž jsou spojena jak s výrazy „etika organizace“ a „povaha“ dotčených činností nebo s „podmínk[ami] jejího výkonu“. Navíc se různá jazyková znění zcela neshodují. Anglický výraz „genuine“ je přeložen do švédštiny („verkligt“), maltštiny („ġenwin“), lotyštiny („īstu“), finštiny („todellinen“), dánštiny („regulært“), chorvatštiny („stvarni“) a maďarštiny („valódi“), zatímco francouzské znění odkazuje na „essentielle, légitime“, což je shodně přeloženo do španělštiny („esencial“), italštiny („essenziale“), portugalštiny („essencial“), rumunštiny („esențială“), nizozemštiny („wezenlijke“), němčiny („wesentliche“), estonštiny („oluline“), bulharštiny („основно“), slovenštiny („základnú“), češtiny („podstatný“), polštiny („podstawowy“), slovinštiny („bistveno“) a řečtiny („ουσιώδης“). Pokud jde o litevské znění („įprastas“), může být považováno za rovnocenné anglickým výrazům „common, usual or regular“ [„běžný, obvyklý, řádný“].

115.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi musí být dotčené ustanovení vykládáno v závislosti na kontextu a účelu právní úpravy, jejíž je součástí ( 137 ). Vzhledem k tomu, že výraz „genuine, legitimate“ („podstatný, legitimní“) nelze z důvodu rozdílného jazykového znění „vyložit jasně a jednotně“ ( 138 ), došel jsem k závěru, že na základě schematického přístupu a vzhledem k cíli, který je inherentní článku 4 odst. 2 směrnice 2000/78 týkajícímu se autonomie a sebeurčení náboženských organizací ( 139 ), je pro toto určení zásadní blízkost dotčené pracovní činnosti ke kazatelskému poslání náboženských organizací. To se odráží v unijním právu použitím slov „podstatný, legitimní“ v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

116.

Navrhuji proto následující odpověď na třetí otázku:

Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 musí vnitrostátní předkládající soud při posouzení, zda jsou určité profesní požadavky dle povahy dotyčné pracovní činnosti nebo podmínek jejího výkonu podstatné, legitimní a odůvodněné se zřetelem k etice organizace, přihlédnout k následujícím aspektům:

117.

Druhá otázka se týká neobvyklé situace, kdy je obecná zásada unijního práva, jako je právo na rovné zacházení na základě víry ( 140 ), konkrétně vyjádřena ve směrnici, v tomto případě směrnici 2000/78, ale soud členského státu nemůže vykládat vnitrostátní právní úpravu v souladu se směrnicí, protože by se jednalo o výklad contra legem vnitrostátního práva, které je v rozporu s judikaturou Soudního dvora ohledně horizontálních sporů mezi dvěma jednotlivci ( 141 ). Shledá-li vnitrostátní předkládající soud nemožným vyložit čl. 137 odst. 3 WRV a § 9 odst. 1 AGG v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 a článkem 17 SFEU, jak posledně jmenovaná ustanovení vyloží Soudní dvůr v tomto řízení, je nutné z tohoto důvodu čl. 137 odst. 3 WRV a § 9 odst. 1 AGG nepoužít?

118.

Při aplikaci vnitrostátního práva je vnitrostátní soud, který má podat jeho výklad, povinen tak učinit v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotyčné směrnice, aby dosáhl výsledku, který předmětná směrnice sleduje a dosáhl tím souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU ( 142 ). Jak jsem již uvedl, zahrnuje to i změnu ustálené judikatury, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice ( 143 ).

119.

Došel jsem však k závěru, že zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, jak se odráží v článku 21 Listiny, není subjektivním právem, které je horizontálně použitelné ve vztahu mezi jednotlivci za okolností, kdy je v rozporu s právem náboženských organizací na autonomii a sebeurčení a vnitrostátní ustanovení členského státu není možné vykládat v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 ( 144 ). Bude-li výše uvedené výsledkem původního řízení po vrácení věci vnitrostátnímu předkládajícímu soudu, může žalobkyně na základě unijního práva podat žalobu proti německému státu na náhradu škody ( 145 ).

120.

K uvedenému závěru jsem dospěl z následujících důvodů.

121.

Zaprvé, jak je uvedeno výše, podle čl. 17 odst. 1 a 2 SFEU přísluší výlučně členským státům, aby dle své volby stanovily model vztahu mezi církví a státem. Pokud legislativní úprava přijatá v tomto směru nezajistí splnění paralelních závazků členského státu podle unijního práva, například s ohledem na zajištění užitečného účinku směrnice 2000/78, přísluší danému členskému státu, aby převzal odpovědnost za takto vzniklou situaci.

122.

Zadruhé, jak uvádí Irsko ve svém písemném vyjádření, bylo by neslučitelné s širokým prostorem pro uvážení, který přísluší členským státům podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, pokud jde o otázku, co dle povahy dotyčné pracovní činnosti nebo podmínek jejího výkonu představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek, kdyby měl zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání horizontální přímý účinek.

123.

Zatřetí, jak je rovněž uvedeno v písemném vyjádření Irska, oproti jiným důvodům diskriminace stanoveným v článku 19 SFEU, napříč vnitrostátními ústavními tradicemi neexistuje dostatečný konsensus ohledně okolností, za kterých může být rozdíl v zacházení z náboženských důvodů podstatný, legitimní a odůvodněný. To prokazuje samotná existence článku 17 SFEU a čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

124.

Navrhuji proto následující odpověď na druhou otázku:

Za okolností původního řízení nemusí být nepoužito ustanovení vnitrostátního práva, jako v projednávané věci § 9 odst. 1 první alternativa AGG, dle kterého je rozdílné zacházení na základě vyznání při zaměstnávání prostřednictvím církevních společenství a jím podřízených institucí přípustné i tehdy, když určité vyznání představuje odůvodněný profesní požadavek s ohledem na právo církevního společenství na sebeurčení při dodržení nezávislosti církví, pokud je nemožné vyložit tato ustanovení v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

125.

Ustanovení § 9 AGG je problematické. V souvislosti s ním byla vyjádřena kritika před příslušným Výborem OSN pro lidská práva, pokud jde o jeho soulad s Mezinárodní úmluvou OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace ( 146 ). V jednom případě byl předmětem řízení o nesplnění povinnosti vedeného Komisí proti Německu ( 147 ) a rovněž jej zpochybnil německý vládní orgán vykonávající dohled nad í dodržováním antidiskriminačních předpisů v tomto členském státě ( 148 ).

126.

Skutečnost, že náboženské organizace v Německu zaměstnávají okolo 1,3 milionu osob ( 149 ), dokládá, že církve a k nim přidružené subjekty zasahují podstatným způsobem do fungování veřejného sektoru v tomto členském státě ( 150 ). Mám nicméně za to, že napětí vznikající v této situaci, jak jej dokládá původní řízení, bylo zmírněno přijetím článku 17 SFEU a čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 a rovněž uznáním práva náboženských organizací na autonomii a sebeurčení jako základního práva, které je chráněno unijním právem, a to na základě společného účinku článků 10 a 12 a čl. 52 odst. 3 Listiny.

127.

Navrhuji proto následující odpovědi na otázky položené Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo):