1.

Je státní podporou zakázanou podle čl. 107 odst. 1 SFEU, když členský stát osvobodí náboženské společenství od určitých daní i v případě, že jde o činnosti, které nemají striktně náboženský účel? To je v zásadě otázka, o jejíž objasnění je Soudní dvůr v projednávaném případě španělským soudem žádán.

2.

Otázka vyvstává na pozadí nejrůznějších daňových osvobození, která Španělské království zaručuje katolické církvi v souladu s mezinárodní smlouvou uzavřenou se Svatým stolcem v roce 1979. S odvoláním na tuto smlouvu chce katolická církev v projednávaném případě jakožto zřizovatelka církevní školy dosáhnout vrácení obecní daně, kterou musela uhradit za stavební práce na školní budově.

3.

Vzhledem k tomu, že právo hospodářské soutěže Unie se použije pouze na podniky, řešení tohoto případu je založeno na ne vždy snadném rozlišování mezi hospodářskou a nehospodářskou činností. Skutečnost, že obzvláště sektor vzdělávání se nachází na rozhraní mezi podnikatelským a sociálním, či dokonce kulturním posláním, je již dostatečně známa z dřívějších rozsudků ( 2 ).

4.

Problematika však v projednávaném případě nabývá nové dimenze tím, že se v konečném důsledku dotýká vztahu mezi státem a církví, jemuž primární právo Unie v článku 17 SFEU věnuje zvláštní pozornost. S ohledem na často velmi vášnivě vedenou debatu o roli náboženství a náboženských společenství v moderní evropské společnosti ( 3 ), nemůže být projednávaný případ aktuálnější. Nastolené právní otázky mohou být nad rámec Španělska předmětem značného zájmu rovněž mnoha dalších členských států.

5.

Vzhledem k tomu, že smlouva Španělska se Svatým stolcem pochází z doby před přistoupením Španělska k Evropským společenstvím, je při řešení případu dále nutno přihlédnout k článku 108 SFEU a článku 351 SFEU.

6.

Unijněprávní rámec tohoto případu je vymezen článkem 107 odst. 1 SFEU, který je obsažen v hlavě VII, kapitole 1 Smlouvy o FEU („Pravidla hospodářské soutěže“):

„Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.“

7.

Vedle toho je nutno poukázat na čl. 17 odst. 1 SFEU, který se nachází v části první hlavě II („Obecně použitelná ustanovení“) Smlouvy o FEU a zní takto:

„Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej.“

8.

A konečně je podstatný článek 351 SFEU, ustanovení ze sedmé části Smlouvy o FEU („Ustanovení obecná a závěrečná“):

„Práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou Smlouvami dotčeny.

Pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné se Smlouvami, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V případě potřeby si členské státy poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a zaujmou případně společný postoj.

Při používání smluv uvedených v prvním pododstavci členské státy přihlížejí k tomu, že výhody poskytované ve Smlouvách každým z členských států jsou nedílnou součástí založení Unie, a jsou proto neoddělitelně spojeny s vytvořením společných orgánů, se svěřením pravomocí těmto orgánům a s poskytováním stejných výhod všemi ostatními členskými státy.“

9.

Smlouva ze dne 3. ledna 1979 mezi Španělským státem a Svatým stolcem o hospodářských záležitostech ( 4 ) stanoví ve svém čl. IV odst. 1 písm. B) prvním pododstavci pro pozemky katolické církve „plné a trvalé osvobození od reálné daně a daně z výnosů, jakož i od daně z příjmů a majetkové daně“.

10.

Jak však vyplývá z druhého pododstavce tohoto ustanovení, nevztahuje se uvedené osvobození od daně „na příjmy z hospodářských provozů či jejich majetkových hodnot, jejichž užívání bylo přenecháno třetí osobě“, ani na „kapitálové výnosy, jakož i na příjmy, které podléhají odpočtu daně z příjmu u zdroje“.

11.

V článku VI smlouvy z roku 1979 je obsažen mechanismus urovnávání sporů, podle něhož se Svatý stolec a španělská vláda zavazují řešit problémy při výkladu a aplikaci smlouvy ve vzájemné shodě a s přihlédnutím k zásadám obsaženým ve smlouvě.

12.

Daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření ( 5 ) vybíraná ve Španělsku vyplývá ze zákona z roku 1988. V současné době je upravena v čl. 100 odst. 1 zákona o úpravě místních financí ( 6 ) ve znění královského zákonného dekretu ( 7 ) 2/2004 ze dne 5. března 2004 ( 8 ). Jedná se o nepřímou obecní daň, jejíž výnos přísluší španělským obcím.

13.

Výnosem ze dne 5. června 2001 ( 9 ) španělské ministerstvo financí upřesnilo, že daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření spadá pod čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979. Tento výnos z roku 2001 byl později upřesněn výnosem z 15. října 2009 ( 10 ) v tom smyslu, že uvedené osvobození od daně platí pouze pro budovy vyňaté z daně z nemovitostí ( 11 ), tedy pro budovy, které jsou určeny výlučně k náboženským účelům ( 12 ). Výnos z roku 2009 byl nicméně rozsudkem Audiencia Nacional ze dne 9. prosince 2013 prohlášen za neplatný, protože byl v rozporu s čl. IV odst. 1 písm. B) a s článkem VI smlouvy z roku 1979 ( 13 ).

14.

Congregación de Escuelas Pías Provincia de Betania (Comunidad de Casa de Escuelas Pías de Getafe, PP. Escolapios) ( 14 ) je zařízení katolické církve a podléhá jako takové smlouvě z roku 1979. Je vlastníkem pozemku v obci Getafe) v blízkosti Madridu, na němž se nachází škola „La Inmaculada“.

15.

Dne 4. března 2011 požádala Congregación obec Getafe o stavební povolení na obnovu a rozšíření volně stojící budovy na tomto pozemku. Uvedená budova slouží škole jako aula. Záměrem bylo vybavit tuto aulu 450 místy na sezení, aby mohla být využívána pro shromáždění, kurzy, konference atd.

16.

Stavební povolení bylo vydáno dne 28. dubna 2011, poté Congregación musela zaplatit daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření ve výši 23730,41 eura.

17.

Později Congregación podala s odvoláním na čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979 žádost o vrácení jí zaplacené daně.

18.

Tuto žádost daňový orgán ( 15 ) obce zamítl rozhodnutím ze dne 6. listopadu 2013. V odůvodnění uvedl, že osvobození od daně se zde nepoužije, neboť jde o činnost, která nesouvisí s náboženskými cíli katolické církve. V reakci na odpor podaný Congregación bylo zamítavé rozhodnutí vedoucím daňového orgánu obce rozhodnutím ze dne 27. února 2014 potvrzeno. Proti tomu podala Congregación dne 21. května 2014 u Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 4 de Madrid, předkládajícího soudu, žalobu.

19.

Usnesením ze dne 26. ledna 2016 předložil Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 4 de Madrid Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU k rozhodnutí následující předběžnou otázku:

„Je osvobození katolické církve od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření v souvislosti s opatřeními prováděnými na nemovitostech určených k rozvoji hospodářských činností, které nemají výlučně náboženský účel, v rozporu s čl. 107 odst. 1 SFEU?“

20.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření Španělské království a Evropská komise. Na jednání dne 10. ledna 2017 byly vedle těchto účastníků zastoupeny také Congregación a Ayuntamiento de Getafe jakožto strany původního řízení.

21.

Podle článku 94 jednacího řádu Soudního dvora ( 16 ) musí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahovat vedle předběžné otázky také nezbytné informace o skutkovém a právním rámci původního sporu. Předkládající soud musí dále objasnit, jaká existuje souvislost mezi předpisy unijního práva, které je třeba vyložit, a původním sporem, jakož i uvést důvody, na jejichž základě má pochybnost o výkladu či platnosti předpisu. Podle judikatury se informacím o skutkovém a právním rámci v řízení v oblasti práva hospodářské soutěže přikládá zvláštní význam ( 17 ).

22.

Za těchto okolností vyjádřily jak španělská vláda, tak Komise v projednávaném případě pochybnosti ohledně přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Žádný z těchto argumentů však nepovažuji za zásadní.

23.

Nepříliš přesvědčivá je zaprvé výhrada španělské vlády, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nastoluje čistě hypotetickou otázku a směřuje k posudkovému výkladu unijního práva, který nemá nic společného s realitou původního sporu.

24.

Zaprvé se totiž podle ustálené judikatury k předběžným otázkám, které se týkají unijního práva, váže domněnka relevance ( 18 ), a předkládajícímu soudu přitom přísluší prostor k posouzení ( 19 ). Zadruhé z projednávaného případu vůbec nevyplývá, že dožadovaný výklad článku 107 SFEU nemá souvislost s realitou nebo předmětem původního sporu. Správné pochopení čl. 107 odst. 1 SFEU má naopak zásadní význam pro osud žalobního návrhu Congregación, neboť požadované osvobození od daně jí může být přiznáno pouze tehdy, jestliže není v rozporu s ustanoveními práva Unie o státních podporách. Příslušné pochybnosti předkládajícího soudu z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dostatečně jasně vyplývají.

25.

Pokud jde zadruhé o vylíčení právního rámce původního sporu, nevykazuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na rozdíl od názoru španělské vlády žádné zjevné mezery. Předkládací usnesení uvádí srozumitelným způsobem rozhodné předpisy španělského daňového práva, jakož i příslušná mezinárodněprávní ustanovení smlouvy z roku 1979. Španělská vláda ostatně neuvedla žádný právní předpis, který předkládající soud neuznal nebo zapomněl uvést.

26.

Dostatečné je zatřetí také vylíčení skutkového rámce původního sporu v předkládacím usnesení. Je třeba souhlasit se španělskou vládou a Komisí v tom, že předkládající soud mohl ještě obecně popsat činnost Congregación ve vzdělávací oblasti, a zvláště užívání sporné budovy. Předkládací usnesení nicméně obsahuje všechny informace nezbytné k pochopení předběžné otázky a jejího dosahu. To konečně ukazují také vyjádření, která španělská vláda a Komise přednesly i u Soudního dvora ( 20 ), na což Ayuntamiento de Getafe při jednání správně poukázala.

27.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná.

28.

Svou otázkou chce předkládající soud v zásadě zjistit, zda je nutno sporné osvobození od daně v případě jeho použití na školní budovu považovat za zakázanou státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

29.

Nejprve je třeba objasnit, zda se zákaz státních podpor obsažený v čl. 107 odst. 1 SFEU v takovém případě, jaký je ten projednávaný, vůbec použije, uvážíme-li, že článek 17 SFEU zavazuje Unii uznávat postavení církví ( 21 ) v členských státech a nedotýkat se jej ( 22 ).

30.

Uvedeným článkem 17 SFEU převzala Lisabonská smlouva ustanovení, které bylo již obsaženo v článku I‑52 Smlouvy o ústavě pro Evropu ( 23 ) a jež pochází z Prohlášení k postavení církví a světonázorových společenství ( 24 ) přijatého v roce 1997.

31.

Konečně článek 17 SFEU konkretizuje a doplňuje obecný požadavek zakotvený v čl. 4 odst. 2 SEU na respektování národní identity členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech.

32.

Článkem 17 SFEU je nepochybně na prominentním místě položen důraz na mimořádnou společenskou roli církví v členských státech. Tento předpis však nesmí být chápán ve smyslu oborové výjimky, podle níž by se činnost církví obecně pohybovala mimo rozsah použitelnosti unijního práva. Právo Unie se musí uplatnit zvláště tam, kde jsou církve hospodářsky činné ( 25 ), podobně, jako to Soudní dvůr v ustálené judikatuře shledal také v případě sportovních klubů, případně sportovních svazů ( 26 ) či vzdělávacích zařízení ( 27 ).

33.

Zvláštní význam článku 17 SFEU tedy v případě, jakým je projednávaný případ, nespočívá v tom, že by činnost církví byla obecně vyňata z rozsahu použitelnosti unijního práva, nýbrž v tom, že při výkladu a používání unijního práva je postavení církví uznáváno a nesmí být dotčeno.

34.

Zákaz státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU má zabránit tomu, aby byl obchod mezi členskými státy ovlivněn zvýhodněními poskytovanými veřejnými orgány, které různým způsobem narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby ( 28 ).

35.

Ve svém předkládacím rozhodnutí vychází vnitrostátní soudce výslovně z předpokladu, že sporná školní budova je určena k hospodářskému užívání – jakožto protikladu k čistě náboženskému užívání. Avšak abych mohla dát předkládajícímu soudu účelnou odpověď, která mu nejlépe umožní dospět k řešení původního sporu ( 29 ), připomenu v rámci svých úvah k čl. 107 odst. 1 SFEU nejprve podmínky, za nichž se z hlediska unijního práva vůbec jedná o hospodářskou činnost [k tomu viz nejprve oddíl a)], a poté se budu věnovat jednotlivým skutkovým znakům zákazu státních podpor [k tomu viz níže oddíl b)].

36.

Nejprve je třeba zdůraznit, že právo hospodářské soutěže Unie se týká pouze činnosti podniků ( 30 ).

37.

Pojem „podnik“ je nutno chápat funkčně a zahrnuje jakýkoli subjekt vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na jeho právním postavení a způsobu jeho financování ( 31 ). Entita, která hospodářskou činnost nevykonává, není podnikem ve smyslu práva hospodářské soutěže ( 32 ).

38.

Okolnost, že ústředním bodem činnosti církví je v obvyklém případě výkon náboženských, duchovních a sociálních úkolů, jako taková nevylučuje, aby jednotlivé aktivity církví současně nespadaly do hospodářské sféry. Rozlišování mezi hospodářskou a nehospodářskou činností totiž musí být provedeno odděleně pro každou činnost vykonávanou danou jednotkou ( 33 ).

39.

Hospodářskou činností je jakákoli činnost spočívající v nabízení zboží nebo poskytování služeb na daném trhu ( 34 ). Chybějící účel výdělku či chybějící záměr dosažení zisku přitom samy o sobě ještě nehovoří proti předpokladu hospodářské činnosti v rozsahu, v němž jsou nabízeny zboží a služby ( 35 ).

40.

Osvobození od daně sporné v původním řízení je ze strany Congregación požadováno, pokud jde o stavební opatření na jedné z jejích školních budov. Souvisí tedy skutečně se vzdělávací činností Congregación jako zřizovatelky školy „La Inmaculada“.

41.

Zda je zejména tuto vzdělávací činnost nutno považovat za činnost hospodářskou, závisí na celkovém posouzení konkrétních okolností jednotlivého případu, jež přísluší vnitrostátnímu soudu. Přitom je nutno zkoumat jak financování vzdělávání, tak úkoly a cíle, které zřizovatel školy výukou plní ( 36 ).

42.

Jestliže církevní zřizovatel provozuje svá vzdělávací zařízení zcela nebo převážně komerčním způsobem a poskytuje výuku tam konanou zejména jako protiplnění za finanční příspěvky a jiná peněžitá plnění ( 37 ) žáků a jejich rodičů, pak v daném rozsahu nabízí služby ve smyslu článku 56 SFEU ( 38 ), a je tudíž hospodářsky činný.

43.

Jinak je tomu naopak v případě, kdy církevní zřizovatel svá vzdělávací zařízení neprovozuje komerčním způsobem, nýbrž jako součást obecného poslání v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací a k financování tam prováděné výuky nevyužívá žádné nebo pouze minimální příspěvky žáků či jejich rodičů. V takovém případě nenabízí služby ve smyslu článku 56 SFEU ( 39 ), a tudíž není ani hospodářsky činný.

44.

V rozporu s názorem předkládajícího soudu nepředpokládá zařazení církevního vzdělávání do nehospodářské oblasti, že výukou samotnou – a nakonec i budovami, v nichž se výuka koná – je sledován „výlučně náboženský účel“ ( 40 ). Pro předpoklad nehospodářského charakteru takových vzdělávacích služeb postačí, že je jimi sledován skutečný sociální, kulturní a vzdělávací účel.

45.

Ve prospěch tohoto názoru hovoří v neposlední řadě také povinnost zakotvená v čl. 17 odst. 1 SFEU uznávat zvláštní postavení církví. Toto postavení s sebou totiž přináší skutečnost, že církve ve společnosti neplní pouze výlučně náboženské úkoly, nýbrž také významně přispívají k plnění sociálních, kulturních a vzdělávacích cílů. Pokud bychom chtěli činnost církví v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti paušálně označit za obvyklou hospodářskou činnost, pak bychom ignorovali zvláštní charakter této činnosti, a tím i zvláštní postavení církví.

46.

Jak vyplynulo z jednání, jsou prostory školy „La Inmaculada“ z převážné části užívány ke vzdělávání, které je rovnocenné vzdělávání na státních školách (takzvané educación obligatoria, sestávající z educación primaria a educación secundaria obligatoria). Tyto vzdělávací služby jsou poskytovány podle smlouvy mezi Congregación a příslušným španělským regionem, Comunidad de Madrid (autonomní společenství Madrid), a jejich převážná část je financována z veřejných rozpočtů, naproti tomu platby a peněžitá plnění žáků či jejich rodičů hrají pouze zcela okrajovou roli ( 41 ). Lze tudíž vycházet z toho, že povinné vzdělávání poskytované na škole „La Inmaculada“ je plně integrováno do veřejného vzdělávacího systému Španělska.

47.

Takové okolnosti hovoří ve prospěch domněnky, že užívání školní budovy, která je předmětem sporu, auly, sleduje specificky sociální, kulturní a vzdělávací poslání, a činnost Congregación nemá v tomto rozsahu hospodářskou povahu, ačkoli může vzhledem k možnosti výběru žáků a rodičů mezi různými školami s veřejným či soukromým zřizovatelem vzniknout mezi vzdělávacími zařízeními určitá „konkurence“.

48.

Při jednání však vyšlo najevo, že ve škole „La Inmaculada“ jsou vedle povinného vzdělávání nabízeny také jiné vzdělávací služby, které jsou ve španělském systému považovány za nepovinné, a sice zaprvé předškolní vzdělávání (educación infantil) a zadruhé výuka v navazujících úrovních (educación postobligatoria), která vede buď k maturitě (bachillerato), nebo k ukončenému odbornému vzdělání (formación profesional). Jak připustil procesní zástupce Congregación před Soudním dvorem, vybírá se k financování těchto nepovinných nabídek výuky od rodičů žáků školné.

49.

Posledně uvedený skutkový stav poukazuje na to, že každopádně část vzdělávání poskytovaného ze strany Congregación ve škole „La Inmaculada“ má charakter klasické služby ve smyslu článku 56 SFEU nebo každopádně vykazuje s takovou službou silnou podobnost ( 42 ).

50.

Za těchto okolností je třeba vycházet z toho, že Congregación je vzděláváním poskytovaným na své škole „La Inmaculada“ činná částečně hospodářsky, částečně nehospodářsky, a tudíž také sporná aula není určena k výlučně sociálním, kulturním a vzdělávacím účelům, nýbrž přinejmenším částečně je užívána k podnikatelské činnosti Congregación.

51.

V řízení před Soudním dvorem nebylo nakonec vyjasněno, jaký rozsah má nepovinné vzdělávání na škole „La Inmaculada“ ve vztahu k povinnému, takže každopádně na základě informací, které mám k dispozici, nelze vyčíslit, jaký je poměr mezi hospodářskou a nehospodářskou činností Congregación.

52.

Beztoho přísluší předkládajícímu soudu přijmout v rámci vnitrostátní autonomie řízení nezbytné závěry k činnosti Congregación, na jejichž základě lze posoudit užívání sporné auly. Přitom jistě nebude možné vycházet pouze z toho, jaký podíl veškerých prostor školy „La Inmaculada“ v poměru k celkové užitné ploše komplexu budov připadá na tu či onu formu vzdělávání ( 43 ). Mnohem větší význam náleží podle mého názoru jiným ukazatelům, jako jsou zejména počet školních tříd a hodin výuky, jakož i počet žáků ( 44 ) a učitelů, kteří připadají na tu či onu formu vzdělávání; dále je nutno zohlednit průměrný roční rozpočet, který škola na tu či onu formu vzdělávání vynakládá.

53.

Pokud by rozsah podnikatelské činnosti Congregación ve srovnání s jejími vzdělávacími službami sociálního, kulturního a vzdělávacího charakteru nestál za zmínku, nýbrž byl zcela podřadné povahy, bylo by odůvodněné vycházet obecně z nehospodářské povahy činnosti Congregación. V tomto smyslu se před Soudním dvorem správně vyjádřila také Komise.

54.

Takový způsob posuzovaní je odůvodněn především zjednodušením a vede k co možná nejméně byrokratickému zacházení s ustanoveními unijního práva o státních podporách. Avšak abychom vyhověli zásadě právní jistoty, je nezbytné identifikovat určitou prahovou hodnotu, která může sloužit jako obecné pravidlo podnikům a vnitrostátním orgánům k posouzení hospodářské činnosti jako činnosti zcela podřadné povahy.

55.

Komise pravděpodobně vycházela z toho, že hospodářská činnost až do podílu ve výši 20 % celkové vzdělávací nabídky zařízení, jako je Congregación, představuje činnost čistě vedlejší povahy zcela podřadného významu. K tomu se Komise odvolává na své všeobecné nařízení o blokových výjimkách ( 45 ), jakož i na rámec pro státní podpory výzkumu jí vydaný ( 46 ).

56.

Všeobecné nařízení o blokových výjimkách – závazný právní akt ve smyslu čl. 288 odst. 2 SFEU – je při posuzování projednávaného skutkového stavu jistě nutno náležitě zohlednit. Při bližším posouzení však v příslušné části tohoto nařízení nenalezneme žádný odkaz na jakkoli nastavenou prahovou hodnotu ve výši 20 %. Pouze v preambuli uvedeného nařízení je ve zcela specifickém kontextu, totiž v souvislosti s výzkumnými infrastrukturami, uvedena tato procentní sazba jako typický příklad ( 47 ). V podstatě identická formulace se nachází – opět ve vztahu k výzkumným zařízením nebo výzkumným infrastrukturám – v rámci pro státní podporu výzkumu, právně nezávazném sdělení Komise, jímž seznamuje se svou správní praxí a navrhuje členským státům určitá opatření ( 48 ).

57.

Za těchto okolností nepovažuji za nutné zobecnit relativně vysokou prahovou hodnotu ve výši 20 % vyvinutou Komisí speciálně pro výzkumné infrastruktury a využít ji obecně ke stanovení hospodářského či nehospodářského charakteru činnosti.

58.

Spíše je nutno, s oporou v obvyklých prahových hodnotách obecně užívaných v právu hospodářské soutěže ( 49 ) a v jiných oblastech relevantních pro vnitřní trh ( 50 ), vycházet z toho, že hospodářská činnost se ve srovnání s nehospodářskou činností považuje za zcela podřadnou zpravidla pouze tehdy, když z hlediska rozsahu představuje méně než 10 % předmětné činnosti dotčeného zařízení v příslušném relevantním sektoru (zde 10 % činnosti Congregación v oblasti školních vzdělávacích služeb).

59.

Jestliže naproti tomu hospodářská činnost zařízení, jakým je Congregación, činí 10 % nebo více, je nutno vycházet z toho, že zařízení je činné částečně hospodářsky, částečně nehospodářsky. V souladu s tím by také jemu poskytnuté státní preferenční zacházení – zde: osvobození od daně – bylo nutno poměrně (pro rata) považovat za možnou výhodu, která musí být hodnocena s ohledem na zákaz státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

60.

Celkem vzato lze konstatovat, že osvobození od daně, jakým je zde sporné osvobození, již vůbec nespadá pro nedostatek hospodářské činnosti katolické církve do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU, jestliže se týká školní budovy, která je církví užívána k poskytování vzdělávacích plnění v rámci jejího sociálního, kulturního a vzdělávacího poslání. Naproti tomu jde o hospodářskou činnost v rozsahu, v němž je dotčená budova užívána k čistě komerčním účelům.

61.

Pouze do té míry, v níž je Congregación dle výše uvedeného ( 51 ) hospodářsky činná, a tudíž musí být považována za podnik, je jí požadované osvobození od daně nutno posuzovat podle kritérií čl. 107 odst. 1 SFEU.

62.

Podle čl. 107 odst. 1 SFEU „[jsou podpory] poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, […], pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“.

63.

Označení za „podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení ( 52 ).

64.

Zaprvé se tak musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí svého příjemce zvýhodnit. Začtvrté musí narušovat hospodářskou soutěž nebo musí hrozit, že ji naruší ( 53 ).

65.

Při přezkumu těchto podmínek nezáleží podle ustálené judikatury tolik na subjektivních cílech vnitrostátních orgánů, jako na účincích dotčeného zásahu ( 54 ).

66.

Co se týče nejprve kritéria „podpory poskytované státem nebo ze státních prostředků“, má se za prokázané, že čl. 107 odst. 1 SFEU zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a nejsou tudíž dotacemi ve striktním slova smyslu, přestože mají tutéž povahu a stejné účinky ( 55 ).

67.

Také daňové zvýhodnění, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, avšak staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním osobám povinným k dani, spadá pod čl. 107 odst. 1 SFEU ( 56 ). To platí samozřejmě také tehdy, pokud je příslušné zvýhodnění poskytnuto jednotkou státu, v tomto případě obcí, respektive sníží její příjmy; neboť čl. 107 odst. 1 SFEU se vztahuje na všechny zásahy, které jsou financovány z veřejných zdrojů a lze je přičítat státu ( 57 ).

68.

Skutečnost, že sporné osvobození od daně v projednávaném případě vyplývá ze smlouvy z roku 1979, a má tudíž původ v mezinárodním právu, jej nezbavuje charakteru státního zásahu či zásahu financovaného ze státních prostředků. Zaprvé vznikla smlouva z roku 1979 za zásadního spolupůsobení španělského státu a byla jím také ratifikována; z pohledu unijního práva je tudíž nutno ji považovat za vnitrostátní právo. Zadruhé vede smlouva, pokud jde o daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření, k vzdání se veřejných příjmů ve Španělsku. Zatřetí španělský stát také rozhodným způsobem spolupůsobí při výkladu a konkretizaci smlouvy, jak dokládají v neposlední řadě také různé výnosy ministerstva financí ( 58 ). A začtvrté přiznává mechanismus řešení sporů podle článku VI smlouvy španělskému státu rovněž rozhodující roli při výkladu a uplatňování smlouvy.

69.

Článek 107 odst. 1 SFEU zakazuje podpory, které „zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby“, to znamená selektivní podpory ( 59 ). Znakem selektivity této výhody je podle ustálené judikatury skutečnost, že určité podniky nebo určitá odvětví výroby jsou zvýhodněny vůči jiným podnikům nebo odvětvím výroby, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný dotčeným opatřením ve srovnatelné skutkové a právní situaci ( 60 ).

70.

Podle ustálené judikatury je pro hodnocení daňového zvýhodnění jako selektivního rozhodné, zda se dotčený státní zásah odchyluje od obecného systému do té míry, že zavádí neodůvodněné rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl sledovaný daňovou úpravou tohoto členského státu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci ( 61 ).

71.

Podle „obecného systému“, o nějž se v projednávaném případě jedná, vybírá Španělsko daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření ve prospěch obcí. Samotná skutečnost, že katolická církev tuto daň na základě smlouvy z roku 1979 odvádět nemusí, pro ni – v rozsahu, v němž je hospodářsky, a tedy podnikatelsky činná – představuje výhodu, která ji staví do výhodnější finanční situace oproti ostatním hospodářským subjektům ( 62 ). V žádném případě se nejedná o výhodu, která vychází z obecného opatření použitelného bez rozdílu na všechny hospodářské subjekty, jež je k dispozici každému, kdo splní požadované podmínky ( 63 ).

72.

Je pravda, že Soudní dvůr uznává, že daňové zvýhodnění není selektivní tehdy, jestliže je odůvodněno povahou nebo obecným účelem systému, jehož je součástí, zejména když daňové ustanovení vyplývá přímo ze základních nebo řídících principů vnitrostátního daňového systému ( 64 ). Toto odůvodnění však v takovém případě, jakým je projednávaný případ, není na základě dostupných informací zřejmé. Důvody daňového osvobození katolické církve totiž nevyplývají ze systematiky dotčené daňové právní úpravy ani ze základních nebo řídících principů španělského daňového systému. Sporné daňové osvobození se spíše opírá o smlouvu z roku 1979. Vychází tedy z posouzení, která mají svůj původ mimo oblast španělského daňového práva, a nejsou tedy k vyloučení selektivity výhody vhodná.

73.

O selektivní výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU se nicméně nemůže jednat tehdy, jestliže sporné osvobození od daně má představovat pouze kompenzaci za příslušné závazky převzaté katolickou církví v oblasti veřejných služeb. K tomu jsou rozhodná kritéria uvedená v judikatuře Altmark Trans ( 65 ).

74.

Při použití těchto kritérií – a s respektem vůči základnímu příkazu z čl. 17 odst. 1 SFEU – je nutno náležitě zohlednit zvláštní postavení církví. To může sice vést až k tomu, že vzdělávání nabízené v církevní škole bude považováno za příspěvek veřejným službám zejména tehdy, pokud je toto vzdělávání zapojeno do státního vzdělávacího systému ( 66 ).

75.

Paušální osvobození katolické církve od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření však jako takové není objektivní, a především transparentně vypočtenou kompenzací za zvláštní náklady vzniklé církvím z plnění povinností veřejné služby ( 67 ). Taková kompenzace by naopak měla být realizována pouze prostřednictvím cílených opatření, zejména konkrétními finančními příspěvky státu, přičemž je ovšem nutno přezkoumat, zda finanční příspěvky, které Congregación již tak dostává od španělského státu, nejsou dostatečným vyrovnáním.

76.

Bez výše uvedených zjišťovacích opatření nemůže judikatura Altmark Trans v takovém případě, jakým je ten projednávaný, vést k vyloučení selektivní výhody pro katolickou církev.

77.

Třetí a čtvrtá podmínka čl. 107 odst. 1 SFEU, které spolu úzce souvisí, se týkají účinků státních podpor na hospodářskou soutěž, respektive na obchod uvnitř Unie. Podle ustálené judikatury není přitom nutné prokázat skutečné ovlivnění obchodu mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, nýbrž postačí pouze ověřit, zda je podpora způsobilá ovlivnit tento obchod a narušit hospodářskou soutěž ( 68 ).

78.

Opatření je způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy vždy tehdy, jestliže posiluje postavení jednoho podniku vzhledem k ostatním soutěžitelům v tomto obchodu. Zvýhodněný podnik se navíc sám nemusí obchodu uvnitř Unie účastnit ( 69 ).

79.

Pokud jde o podmínku narušení hospodářské soutěže, je třeba připomenout, že podpory zbavující podnik nákladů, jež by za běžného provozu či v rámci svých běžných činností měl, v zásadě narušují podmínky hospodářské soutěže ( 70 ).

80.

V případě komerčních vzdělávacích služeb, jak o nich pojednávám v tomto oddílu svého stanoviska – tedy jmenovitě nepovinného vzdělávání a jiných nepovinných nabídek školy – existuje zcela jasně trh, na němž mohou být přeshraničně činné velké, a dokonce menší subjekty. Získá-li některý ze subjektů poskytujících takové vzdělávací služby – jako zde katolická církev – osvobození od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření, kdežto jeho skuteční a potenciální konkurenti ve srovnatelných situacích musí tyto daně odvést, pak získá tento poskytovatel výhodu v oblasti nákladů, která jej může v hospodářské soutěži zvýhodnit.

81.

Je nutno připustit, že daň z přestavby auly školy „La Inmaculada“, kterou je v projednávaném případě povinna odvést Congregación, ve výši 23730,41 eura se pohybuje v řádu, který ve srovnání s jinými z hlediska vnitřního trhu relevantními náklady působí jako nepatrný.

82.

Podle ustálené judikatury však v právu Unie neexistuje žádný práh nebo procentní podíl, který by tvořil hranici, pod kterou lze obchod mezi členskými státy pokládat za neovlivněný. Ani poměrně malá výše podpory nebo poměrně malá velikost zvýhodněného podniku totiž a priori neznamená, že obchod mezi členskými státy nemůže být ovlivněn ( 71 ).

83.

Je-li tedy hospodářská činnost zařízení dostatečně zásadní, aby bylo možno označit zařízení za podnik ve smyslu ustanovení unijního práva o hospodářské soutěži (což je otázka předcházející použití článku 107 SFEU ( 72 )), pak mohou také poměrně nepatrné podpory ovlivnit obchod mezi členskými státy.

84.

K tomu přistupuje skutečnost, že v evropském právu hospodářské soutěže nelze vliv opatření na obchod uvnitř Unie a na hospodářskou soutěž na vnitřním trhu nikdy posuzovat izolovaně, nýbrž vždy v jeho hospodářském a právním kontextu. Přitom není nakonec třeba přihlížet k tomu, zda se jedná o izolovaný jednotlivý případ nebo o množství („soubor“) podobných problémů ( 73 ).

85.

Vlastní-li zařízení – jako zde katolická církev – množství nemovitostí, které mohou být všechny předmětem sporného osvobození od daně, jde její skutečné zvýhodnění v hospodářské soutěži daleko nad rámec toho, jaký dojem může na první pohled navozovat částka sporná v původním řízení ve výši 23730,41 eura za jednotlivé stavební opatření – zde rekonstrukce auly školy „La Inmaculada“. Jakožto poskytovatelka vzdělávacích služeb totiž může katolická církev ve svém výpočtu nákladů obecně zohlednit zvýhodnění vzešlé z osvobození všech jejích školních budov od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření. Zvážíme-li dále, že smlouva z roku 1979 upravuje ještě celou řadu dalších osvobození od daně, pak se tato výhoda dokonce ještě násobí.

86.

Ostatně také podle pravidla de minimis ( 74 ) přijatého Evropskou komisí se za „opatření podpory, která nesplňují všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 SFEU“ považují pouze takové podpory, které v období tří daňových let nepřesáhnou celkovou částku ve výši 200000 eur. Zde sporné daňové osvobození podle smlouvy z roku 1979 nevyhovuje z hlediska rozsahu ani časového omezení, nýbrž se podle čl. IV odst. 1 písm. B) této smlouvy použije obecně a neomezeně na všechny stavby, zařízení a stavební opatření katolické církve ve Španělsku. Na toto osvobození od daně se proto nemůže vztahovat právní úprava de minimis.

87.

V rozsahu, v němž je tedy Congregación na základě výše uvedeného hospodářsky činná, a tudíž je ji nutno považovat za podnik ( 75 ), je takové osvobození od daně, jakým je osvobození sporné v původním řízení, nutno označit za státní podporu, na niž se vztahuje zákaz podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

88.

Zbývá objasnit otázku, jaké důsledky pro původní spor mohou vyplynout z klasifikace sporného osvobození od daně jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Zvláštnosti zde konkrétně mohou vyplynout z článku 108 SFEU a čl. 351 odst. 1 SFEU, na něž důrazně odkazovala zejména španělská vláda. Za účelem poskytnutí účelné odpovědi předkládajícímu soudu, je nakonec nutno zabývat se krátce také oběma těmito předpisy a z nich vyplývajícími problematikami ( 76 ).

89.

Článek 108 SFEU rozlišuje mezi existujícími podporami a novými podporami. Nové podpory nesmějí být provedeny, pokud nebyly Komisí schváleny (čl. 108 odst. 3 SFEU), kdežto existující režimy podpor podléhají pouze průběžnému přezkumu Komise (čl. 108 odst. 1 SFEU). Krátce řečeno, tedy pro nové podpory platí informační povinnost a zákaz provádění, při jehož porušení je poskytnutí podpory považováno za protiprávní ( 77 ), kdežto existující režimy podpor mohou být zpravidla prováděny, pokud Komise nekonstatovala jejich rozpor se Smlouvami ( 78 ).

90.

Pokud by se tedy v případě sporného osvobození od daně mělo jednat o režim podpory ve smyslu čl. 108 odst. 1 SFEU, pak by předkládající soud nemohl její poskytování označit za protiprávní, pokud ji Komise neprohlásí za neslučitelnou s vnitřním trhem.

91.

Ve prospěch předpokladu existujícího režimu podpory hovoří na první pohled okolnost, že smlouva z roku 1979 pochází z doby před přistoupením Španělska k Evropským společenstvím; k tomuto přistoupení došlo, jak známo, teprve v roce 1986.

92.

Rozhodující pro klasifikaci opatření jako existující režim podpory nebo jako nová podpora by však měl být samotný okamžik, od něhož došlo k narušení hospodářské soutěže spojenému s podporou, nebo hrozí, že k němu dojde ( 79 ). K takovému narušení hospodářské soutěže mohlo v projednávaném případě dojít teprve v roce 1988, když Španělsko skutečně zavedlo daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření. K tomuto okamžiku bylo Španělsko již členským státem Evropských společenství.

93.

Osvobození od daně, jakým je zde sporné osvobození tudíž nemůže být označeno za existující režim podpory, nýbrž je nutno jej považovat za novou podporu. V důsledku toho by článek 108 SFEU nebránil předkládajícímu soudu v tom, aby v původním řízení vycházel z protiprávního poskytování podpory.

94.

Nakonec zbývá objasnit, zda článek 351 SFEU předkládajícímu soudu umožňuje, či dokonce přikazuje odchýlit se v původním řízení od zákazu státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU a přiznat katolické církvi sporné osvobození od daně, i kdyby se vlastně jednalo o protiprávní státní podporu.

95.

Podle čl. 351 odst. 1 SFEU nejsou práva a povinnosti z mezinárodní smlouvy, kterou členský stát uzavřel se třetím státem před svým přistoupením k Unii, unijním právem dotčeny.

96.

Článek 351 má obecný rozsah působnosti a použije se na všechny mezinárodní smlouvy, které mohou mít vliv na používání unijního práva, nezávisle na jejich předmětu ( 80 ). Toto ustanovení tak může být v každém případě použito ve vztahu ke smlouvě z roku 1979.

97.

Povinnost odchýlit se od ustanovení unijního práva jako je čl. 107 odst. 1 SFEU, ovšem z článku 351 SFEU nevyplývá. Členským státům by spíše měla být poskytnuta pouze možnost dodržet příslušné mezinárodněprávní povinnosti vzniklé před jejich přistoupením k Unii ( 81 ) a za tímto účelem, je-li to nezbytné, odchýlit se od ustanovení práva Unie ( 82 ). Naopak v rozsahu, v němž sporná mezinárodní smlouva ponechává členskému státu prostor, jej musí stát využít tak, aby jednal v souladu s právem Unie ( 83 ).

98.

Každopádně není věcí Soudního dvora, nýbrž úkolem vnitrostátního soudu určit rozsah povinností podle mezinárodního práva, které Španělsku ze smlouvy z roku 1979 vyplývají ( 84 ).

99.

Předkládající soud tudíž bude muset zkoumat, zda z čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979 nutně vyplývá, že katolická církev musí být obecně osvobozena od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření, pokud jde o všechny její budovy ve Španělsku, včetně těch, které jsou zcela nebo částečně užívány k hospodářské činnosti. Pouze tehdy by docházelo ke konfliktu se zákazem státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU, a pouze v tom rozsahu by čl. 351 odst. 1 SFEU umožňoval předkládajícímu soudu odchýlit se při řešení původního sporu od čl. 107 odst. 1 SFEU.

100.

Na okraj je nutno poznamenat, že španělský stát by byl v takovém případě podle čl. 351 odst. 2 SFEU povinen použít všechny vhodné prostředky k odstranění případných neslučitelností čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979 s ustanoveními unijního práva o státních podporách. Nejprve by muselo Španělsko aktivně využít mechanismus k urovnávání sporů v článku VI smlouvy k tomu, aby ve shodě se Svatým stolcem – alespoň do budoucna – dospěli k výkladu čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy, který je v souladu s právem Unie a zejména s čl. 107 odst. 1 SFEU. Pokud by tato cesta v přiměřené době nevedla k řešení, které je v souladu s právem Unie, muselo by Španělsko smlouvu vypovědět ( 85 ).

101.

Celkově lze konstatovat:

Osvobození od daně, jakým je zde sporné osvobození, není v rozporu se zákazem státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž se týká školní budovy, která je katolickou církví užívána k poskytování vzdělávacích plnění v rámci jejího sociálního, kulturního a vzdělávacího poslání. Naproti tomu je takové osvobození od daně státní podporou zakázanou podle čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž je dotčená budova užívána k ryze komerčním účelům.

102.

Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Juzgado de lo Contencioso-Administrativo n 4 de Madrid takto:

„Osvobození od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření, jaké přísluší katolické církvi podle Smlouvy ze dne 3. ledna 1979 mezi Španělským státem a Svatým stolcem o hospodářských záležitostech, není v rozporu se zákazem státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž se týká školní budovy, která není katolickou církví užívána k poskytování komerčních vzdělávacích služeb, nýbrž k poskytování vzdělávacích služeb v rámci jejího sociálního, kulturního a vzdělávacího poslání.“