1

Žalobci, společnosti European Food SA, Starmill SRL, Multipack SRL a Scandic Distilleries SA ve věci T‑624/15, Ioan Micula, ve věci T‑694/15, Viorel Micula, společnosti European Drinks SA, Rieni Drinks SA, Transilvania General Import-Export SRL a West Leasing SRL ve věci T‑704/15 se žalobami podanými na základě článku 263 SFEU domáhají zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – Rozhodčí nález ve věci Micula v. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. 2015, L 232, s. 43, dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Žalobci byli v napadeném rozhodnutí označeni jako osoby, jimž přísluší náhrada škody přiznaná rozhodčím nálezem vydaným dne 11. prosince 2013 ve věci ARB/05/20 Micula a další v. Rumunsko (dále jen „rozhodčí nález“) rozhodčím soudem (dále jen „rozhodčí soud“) zřízeným pod záštitou Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů (ICSID).

3

Ioan a Viorel Miculovi, švédští občané s bydlištěm v Rumunsku, jsou většinovými akcionáři společnosti European Food and Drinks Group (EFDG), která se zabývá výrobou potravin a nápojů v regionu Ştei-Nucet v župě Bihor v Rumunsku. Členy EFDG jsou společnosti European Food, Starmill, Multipack, Scandic Distilleries, European Drinks, Rieni Drinks, Transilvania General Import-Export a West Leasing.

4

Dne 2. října 1998 rumunské orgány přijaly mimořádné nařízení vlády č. 24/1998, které některým investorům ve znevýhodněných regionech, kteří získali osvědčení trvalého investora, poskytlo řadu daňových pobídek, včetně mimo jiné takových výhod, jako je osvobození od cla a daně z přidané hodnoty u strojů, vrácení cla ze surovin nebo také osvobození od korporační daně, a to po dobu, po kterou zůstala oblast investic kvalifikována jako „znevýhodněný region“.

5

Rozhodnutím ze dne 25. března 1999, účinným ode dne 1. dubna 1999, rumunská vláda kvalifikovala důlní oblast Ştei-Nucet jako „znevýhodněný region“ na dobu deseti let.

6

Dne 1. července 2000 mimořádné nařízení vlády č. 75/2000 změnilo mimořádné nařízení vlády č. 24/1998, přičemž ponechalo v platnosti dotčené daňové pobídky (dále jen společně „dotčený režim daňových pobídek“).

7

Na základě osvědčení trvalých investorů, která získala společnost European Food dne 1. června 2000 a společnosti Starmill a Multipack dne 17. května 2002, tyto tři společnosti investovaly v důlní oblasti Ștei-Nucet.

8

V únoru 2000 byla zahájena jednání o přistoupení Rumunska k Evropské unii. V této souvislosti Unie ve společném postoji ze dne 21. listopadu 2001 konstatovala, že v Rumunsku existuje „řada režimů existujících podpor i nových neslučitelných podpor, které nejsou v souladu s acquis“, například „nástroje stanovené v [dotčeném režimu daňových pobídek]“.

9

Dne 29. května 2002 byla mezi švédskou a rumunskou vládou uzavřena dvoustranná dohoda o investicích (dále jen „BIT“). Tato dohoda vstoupila v platnost dne 1. července 2003 a pro investory z obou zemí (a to i v případě investic, k nimž došlo před vstupem BIT v platnost) stanovila určitou ochranu, pokud investoři z jedné země investovali v druhé zemi.

10

Článek 2 odst. 3 BIT mimo jiné stanoví, že „[k]aždá smluvní strana vždy zajistí investicím investorů z druhé smluvní strany spravedlivé a rovné zacházení a nebude prostřednictvím svévolných nebo diskriminačních opatření bránit správě, řízení, udržování, užívání, požívání nebo nakládání s takovými investicemi těmito investory“. Kromě toho článek 7 BIT stanoví, že spory mezi investory a signatářskými zeměmi řeší mimo jiné rozhodčí soud zřízený pod záštitou ICSID. Článek 54 odst. 1 Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států, uzavřené dne 18. března 1965 (dále jen „Úmluva ICSID“), v tomto ohledu stanoví, že každý smluvní stát vykoná rozhodčí nálezy vydané na jejím základě, jelikož nález je pro strany závazný a tyto jsou povinny podle čl. 53 odst. 1 téže úmluvy dodržovat a plnit podmínky rozhodčího nálezu.

11

Dne 26. srpna 2004 Rumunsko zrušilo veškerá opatření poskytnutá v rámci dotčeného režimu daňových pobídek, s výjimkou osvobození od korporační daně, a upřesnilo, že „[m]ají-li se splnit kritéria stanovená v pravidlech Společenství týkajících se státní podpory a také uzavřít jednání o kapitole č. 6 (Politika hospodářské soutěže), je nutné z vnitrostátních právních předpisů odstranit všechny formy státní podpory neslučitelné s acquis communautaire v této oblasti“. Toto zrušení nabylo účinnosti dne 22. února 2005.

12

Dne 28. července 2005 požádali Ioan a Viorel Miculovi, společnosti European Food, Starmill a Multipack (dále jen „žalobci v rozhodčím řízení“) o ustavení rozhodčího soudu podle článku 7 BIT za účelem získání náhrady škody způsobené zrušením dotčeného režimu daňových pobídek.

13

Dne 1. ledna 2007 přistoupilo Rumunsko k Unii.

14

Rozhodnutím ze dne 24. září 2008 rozhodčí soud prohlásil návrh na rozhodčí řízení za přípustný.

15

V rozhodčím nálezu rozhodčí soud shledal, že Rumunsko tím, že zrušilo dotčený režim daňových pobídek před 1. dubnem 2009, narušilo legitimní očekávání žalobců v rozhodčím řízení, kteří se domnívali, že tyto pobídky budou v podstatě v téže podobě dostupné do 31. března 2009, nejednalo transparentně, když tyto žalobce včas nevarovalo, a nezajistilo spravedlivé a rovné zacházení s investicemi uskutečněnými uvedenými žalobci ve smyslu čl. 2 odst. 3 BIT. Rozhodčí soud tudíž uložil Rumunsku povinnost zaplatit žalobcům v rozhodčím řízení náhradu škody ve výši 791882452 rumunských lei (RON) (přibližně 178 milionů eur), přičemž tato částka byla stanovena především s přihlédnutím ke škodě, kterou tito žalobci údajně utrpěli v období od 22. února 2005 do 31. března 2009.

[omissis]

19

Dne 1. října 2014 informovala Komise Rumunsko, že se rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU v souvislosti s částečným výkonem rozhodčího nálezu Rumunskem na počátku roku 2014 a v souvislosti s jakýmkoli dalším provedením či výkonem uvedeného rozhodčího nálezu (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“). V tomto rozhodnutí, jež bylo uveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. listopadu 2014, vyzvala Komise zúčastněné strany k podání připomínek.

[omissis]

25

Dne 30. března 2015 přijala Komise napadené rozhodnutí, jehož článek 1 stanoví, že výplata náhrady škody, kterou rozhodčí soud přiznal v rozhodčím nálezu (dále jen „sporné částky“) jedné hospodářské jednotce, již tvoří Ioan a Viorel Miculovi, společnosti European Food, Starmill, Multipack, European Drinks, Rieni Drinks, Scandic Distilleries, Transilvania General Import-Export a West Leasing, představuje „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která není slučitelná s vnitřním trhem. Podle čl. 2 odst. 1 tohoto rozhodnutí je Rumunsko povinno nevyplatit neslučitelnou podporu uvedenou v článku 1 daného rozhodnutí a dosáhnout navrácení těch neslučitelných podpor, které již byly vyplaceny subjektům, které tvoří tuto hospodářskou jednotku, jakož i veškerých podpor vyplacených těmto subjektům, které nebyly Komisi oznámeny podle čl. 108 odst. 3 SFEU, nebo veškerých podpor vyplacených po dni přijetí téhož rozhodnutí. Druhý odstavec tohoto článku blíže uvádí, že žalobci jsou společně a nerozdílně odpovědni navrátit státní podporu, kterou obdrželi. Třetí a čtvrtý odstavec téhož článku stanoví, že navráceny mají být částky, jež pramení z provedení či výkonu uvedeného nálezu a jež se úročí od data, kdy byly poskytnuty příjemcům.

28

Rozsudkem ze dne 18. června 2019, European Food a další v. Komise (T‑624/15, T‑694/15 a T‑704/15, dále jen počáteční rozsudek, EU:T:2019:423), Tribunál napadené rozhodnutí zrušil. Vyhověl návrhovým žádáním žalobců, konkrétně první části prvního žalobního důvodu uplatněné ve věci T‑704/15 a první části druhého žalobního důvodu uplatněné ve věcech T‑624/15 a T‑694/15, v nichž žalobci na svoji podporu předložili argumenty, jimiž zpochybnili pravomoc Komise přijmout uvedené rozhodnutí. Vyhověl rovněž druhé části druhého žalobního důvodu uplatněné ve věcech T‑624/15 a T‑694/15 a první části druhého žalobního důvodu uplatněné ve věci T‑704/15, které se v podstatě týkají nesprávné právní kvalifikace rozhodčího nálezu s ohledem na pojmy „výhoda“ a „podpora“ ve smyslu článku 107 SFEU.

[omissis]

32

Rozsudkem ze dne 25. ledna 2022, Komise v. European Food a další (C‑638/19 P, dále jen rozsudek o kasačním opravném prostředku, EU:C:2022:50), Soudní dvůr počáteční rozsudek zrušil, rozhodl, že není důvodné rozhodnout o vedlejším kasačním opravném prostředku, vrátil věc zpět Tribunálu, aby rozhodl o důvodech a argumentech, které mu byly předloženy a o kterých Soudní dvůr nerozhodl, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

33

Spolková republika Německo, Lotyšská republika, Maďarsko a Polská republika nepředložily písemná vyjádření k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku podle článku 217 jednacího řádu Tribunálu.

34

Žalobci ve věcech T‑624/15 RENV a T‑694/15 RENV navrhují, aby Tribunál:

35

Žalobci ve věci T‑704/15 RENV navrhují, aby Tribunál:

36

Ve věcech T‑624/15 RENV, T‑694/15 RENV a T‑704/15 RENV Komise navrhuje, aby Tribunál:

37

Ve věcech T‑624/15 RENV, T‑694/15 RENV a T‑704/15 RENV Španělské království navrhuje, aby Tribunál:

42

Komise, podporovaná Španělským královstvím, uplatňuje námitku nepřípustnosti vycházející z nedostatku právního zájmu žalobců na podání žaloby.

43

Podle Komise Soudní dvůr na základě rozsudku ze dne 6. března 2018, Achmea (C‑284/16, EU:C:2018:158), v rozsudku o kasačním opravném prostředku uznal neslučitelnost rozhodčího nálezu, kterým byla přiznána sporná náhrada škody, s unijním právem. Kromě toho, podle usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další (C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749), jsou unijní soudy povinny uvedený nález nepoužít a v žádném případě nemohou zajistit jeho výkon. Za těchto okolností žalobci v podstatě nemají „oprávněný“ zájem na zrušení napadeného rozhodnutí.

44

Komise, která byla při jednání požádána o upřesnění svého argumentu, v podstatě uvedla, že právní zájem na podání žaloby je legitimní, pokud není v rozporu se základním zájmem veřejného pořádku Unie.

45

V doplňujících vyjádřeních k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku, žalobci tvrdí, že žaloby jsou přípustné.

46

V tomto ohledu je třeba připomenout, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že tato osoba má zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch (rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 67). Právní zájem na podání žaloby je tedy zásadní a prvotní podmínkou jakékoli soudní žaloby (rozsudek ze dne 15. června 2023, Shindler a další v. Rada, C‑501/21 P, EU:C:2023:480, bod 63).

47

Naproti tomu právní zájem na podání žaloby neexistuje v případě, kdy by za předpokladu, že by bylo žalobnímu návrhu vyhověno, žalobce nemohl být v žádném případě uspokojen (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. června 2011, Evropaïki Dynamiki v. ECB, C‑401/09 P, EU:C:2011:370, bod 49, a ze dne 23. listopadu 2017, Bionorica a Diapharm v. Komise, C‑596/15 P a C‑597/15 P, EU:C:2017:886, bod 85).

48

Právní zájem žalobce na podání žaloby mimoto nezávisí na opodstatněnosti jeho žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2017, European Dynamics Luxembourg a další v. Evropská agentura pro železnice, T‑392/15, EU:T:2017:462, bod 41).

49

V projednávaném případě je třeba připomenout, že napadeným rozhodnutím Komise kvalifikovala vyplacení sporných částek jako státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem a nařídila Rumunsku, aby od žalobců, konkrétně žalobců v rozhodčím řízení a pěti dalších společností, dosáhlo navrácení již vyplacených částek z důvodu, že společně tvoří hospodářskou jednotku. Takové rozhodnutí je zjevně v neprospěch žalobců, neboť ukládá Rumunsku, aby od nich získalo zpět vyplacené částky spolu s úroky, které by tyto částky vynesly do dne jejich skutečného navrácení. V tomto ohledu je třeba uvést, že podle Komise, jak vyplývá z bodu 42 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, rumunské orgány plně provedly rozhodčí nález.

50

Skutečnost, že Soudní dvůr rozhodl, že rozhodčí nález je od přistoupení Rumunska k Unii neslučitelný s unijním právem, zejména s články 267 a 344 SFEU, a tudíž nemůže mít žádné účinky (usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, body 42 a 43), není takové povahy, aby zbavila žalobce právního zájmu na podání žaloby.

51

Na jedné straně, jak uvádějí žalobci, skutečnost, že soud členského státu nemůže za žádných okolností, v souladu s usnesením ze dne 21. září 2022, Romatsa a další (C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, bod 44), přistoupit k výkonu rozhodčího nálezu, je nezávislá na otázce, zda je napadené rozhodnutí přijaté Komisí v souladu s unijním právem, a zvláště na tom, zda opatření v něm uvedené splňuje z hmotněprávního hlediska podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU pro to, aby mohlo být kvalifikováno jako státní podpora ve smyslu uvedeného ustanovení a jako takové zakládalo povinnost Rumunska dosáhnout jejího navrácení.

52

Na druhé straně skutečnost, že vyplacení sporných částek vedlo podle Komise k „výkonu nálezu, který porušuje základní zásady unijního práva“, nezbavuje žalobce, bez ohledu na opodstatněnost jejich žaloby, práva napadnout legalitu aktu, který se jich nepříznivě dotýká.

53

Kromě toho je třeba konstatovat, že Soudní dvůr tím, že v bodech 154 a 155 rozsudku o kasačním opravném prostředku rozhodl, že spor, pokud jde o argumenty, žalobní důvody a jejich části týkající se opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, není ve stavu, v němž by bylo možné rozhodnout, ačkoli již mohl posoudit jeho přípustnost, a je tedy vhodné vrátit věc Tribunálu, aby o ní rozhodl, implicitně, ale nutně rozhodl, že je tento spor přípustný.

54

Za těchto okolností je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí z důvodu nedostatku právního zájmu žalobců na podání žaloby.

65

Žalobci v podstatě tvrdí, že Rumunsko bylo povinno dodržet závazky, které přijalo před svým přistoupením k Unii na základě BIT a úmluvy ICSID, zvláště článků 53 a 54 uvedené úmluvy, které jej zavazovaly k provedení rozhodčího nálezu, i v případě, že by vyplacení sporných částek představovalo státní podporu ve smyslu unijního práva.

66

Podle žalobců je dodržování úmluvy ICSID pro Rumunsko závazné ve vztahu ke všem státům, které jsou signatáři uvedené úmluvy, tudíž se této úmluvy může dovolávat kterákoli třetí země, aniž by musela uplatňovat zvláštní zájem na řešení sporu.

67

Žalobci zvláště odkazují na rozsudek Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) ze dne 19. února 2020 vydaný ve věci Micula a další v. Rumunsko, který umožnil výkon rozhodčího nálezu tím, že uznal, že „závazky smluvních států [úmluvy ICSID vyplývající z] článků 53, 54 a 69 jsou vyjádřeny absolutně, bez jakéhokoli omezení, pokud jde o osoby, vůči kterým mají být plněny“.

68

Podle žalobců by za těchto okolností, i kdyby BIT nespadala do působnosti článku 351 SFEU, neměla tato okolnost vliv na povinnost Rumunska vykonat rozhodčí nález podle úmluvy ICSID, a to ani po jeho přistoupení k Unii. Souhlas Rumunska s rozhodčím řízením by tak byl pro tuto zemi nadále závazný na základě čl. 25 odst. 1 uvedené úmluvy, který stanoví, že jakmile smluvní stát jednou udělí souhlas s rozhodčím řízením, nemůže jej již jednostranně odvolat.

69

Žalobci v tomto ohledu ve věcech T‑624/15 RENV a T‑694/15 RENV dodávají, že pokud by Rumunsko porušilo své povinnosti, mohl by kterýkoli smluvní stát, včetně smluvního státu, který není členem Unie, podat proti Rumunsku žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) podle článku 64 Úmluvy ICSID.

70

Proto napadené rozhodnutí tím, že nařizuje navrácení sporné podpory, brání Rumunsku v plnění takových závazků, a je tudíž v rozporu s čl. 351 prvním pododstavcem SFEU, podle něhož práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi členským státem před jeho přistoupením a třetími zeměmi nejsou Smlouvami dotčeny.

71

Napadené rozhodnutí je podle žalobců rovněž v rozporu s obecnou zásadou unijního práva pacta sunt servanda, vyjádřenou v prvním odstavci článku 351 SFEU. Navíc porušuje zásadu loajální spolupráce mezi Unií a členskými státy, jež je založena na vzájemnosti zdůrazněné v čl. 4 odst. 3 SEU a jež se „odráží“ v článku 351 SFEU.

72

Komise, podporovaná Španělským královstvím, zpochybňuje argumentaci žalobců.

73

Článek 351 první pododstavec SFEU stanoví, že „práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou Smlouvami dotčeny“.

74

Podle ustálené judikatury je přitom účelem čl. 351 prvního pododstavce SFEU upřesnit v souladu se zásadami mezinárodního práva, které vyplývají zejména z čl. 30 odst. 4 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969(Recueil des traités des Nations unies, sv. 1155, s. 331), že uplatňování SFEU se nedotýká závazku dotyčného členského státu dodržovat práva třetích zemí vyplývající z dřívější dohody a plnit své příslušné povinnosti (viz rozsudek ze dne 15. září 2011, Komise v. Slovensko, C‑264/09, EU:C:2011:580, bod 41 a citovaná judikatura).

75

Článek 351 první pododstavec SFEU má obecnou působnost v tom smyslu, že se vztahuje na jakoukoli mezinárodní úmluvu, bez ohledu na její předmět, která může mít dopad na unijní smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. srpna 1993, Levy, C‑158/91, EU:C:1993:332, bod 11).

76

Účelem čl. 351 prvního pododstavce SFEU je tedy chránit práva třetích zemí (rozsudek ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, EU:C:1966:41, s. 500) a zároveň umožnit dotyčným členským státům plnění jejich závazků z dřívější mezinárodní úmluvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další, C‑366/10, EU:C:2011:864, bod 61).

77

Článek 351 první pododstavec SFEU naproti tomu neumožňuje členským státům uplatňovat práva vyplývající z takových úmluv v jejich vnitřních vztazích v rámci Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. července 1996, Komise v. Lucembursko, C‑473/93, EU:C:1996:263, bod 40, a ze dne 7. července 2005, Komise v. Rakousko, C‑147/03, EU:C:2005:427, bod 58).

78

Z toho vyplývá, že v čl. 351 prvním pododstavci SFEU se pojmem „práva a povinnosti“ rozumí právo třetích zemí, pokud jde o „práva“, a povinnosti členských států, pokud jde o „povinnosti“ (rozsudek ze dne 2. srpna 1993, Levy, C‑158/91, EU:C:1993:332, bod 12).

79

Proto pro určení, zda dřívější mezinárodní smlouva může znemožnit uplatnění právní normy Unie, je třeba zkoumat, zda tato dřívější mezinárodní smlouva ukládá dotyčnému členskému státu povinnosti, jejichž plnění ještě může být vymáháno třetími zeměmi, které jsou smluvními stranami uvedené smlouvy (rozsudky ze dne 2. srpna 1993, Levy, C‑158/91, EU:C:1993:332, bod 13, a ze dne 15. září 2011, Komise v. Slovensko, C‑264/09, EU:C:2011:580, bod 42).

80

K tomu, aby dřívější mezinárodní úmluva mohla znemožnit uplatnění právní normy Unie na základě čl. 351 prvního pododstavce SFEU, musí být splněny dvě podmínky, a sice že se jedná o úmluvu uzavřenou před vstupem unijních Smluv v platnost v dotyčném členském státě a dotyčná třetí země ze smlouvy vyvozuje práva, jejichž dodržování může od uvedeného členského státu vyžadovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 1998, T. Port, C‑364/95 et C‑365/95, EU:C:1998:95, bod 61).

81

Vzhledem k tomu, že čl. 351 první pododstavec SFEU umožňuje odchýlit se od použití unijního práva, včetně primárního práva, musí být vykládán restriktivně, aby obecná pravidla stanovená unijními Smlouvami nebyla zbavena svého smyslu [rozsudek ze dne 14. března 2024, Komise v. Spojené království (Rozsudek Nejvyššího soudu), C‑516/22, EU:C:2024:231, body 78 a 81].

82

Ustanovení čl. 25 odst. 1 úmluvy ICSID, která pro Rumunsko vstoupila v platnost dne 12. října 1975, stanoví:

„Soudní pravomoc Střediska se vztahuje na každý právní spor vznikající přímo z investice mezi smluvním státem (nebo orgánem či zastoupením smluvního státu určeným Středisku tímto státem) a občanem jiného smluvního státu, o němž strany ve sporu písemně souhlasí, že bude předložen Středisku. Pokud strany vyslovily souhlas, nemůže žádná z nich jednostranně svůj souhlas odvolat.“

83

Článek 53 odst. 1 úmluvy ICSID zní následovně:

„Rozhodčí nález bude pro strany závazný a nebude předmětem odvolání nebo jakéhokoli jiného opravného prostředku, s výjimkou těch, které jsou uvedeny v této Úmluvě. Každá strana bude dodržovat a plnit podmínky rozhodčího nálezu […]“.

84

Článek 54 odst. 1 úmluvy ICSID stanoví:

„Každý smluvní stát uzná rozhodčí nález vydaný podle této Úmluvy jako závazný a bude na svém území vymáhat plnění peněžních závazků uložených v rozhodčím nálezu, jakoby to bylo konečné rozhodnutí soudu v tomto státě. […]“

85

Článek 64 úmluvy ICSID stanoví, že „[j]akýkoliv spor vzniklý mezi smluvními státy a týkající se výkladu nebo použití této Úmluvy, který není vyřešen jednáním, bude předložen Mezinárodnímu soudnímu dvoru na žádost kterékoliv strany v tomto sporu, pokud se zmíněné státy nedohodnou na jiném řešení“.

86

Článek 7 BIT stanoví, že spory mezi investory a signatářskými zeměmi řeší zejména rozhodčí soud, který rozhoduje podle Úmluvy ICSID.

87

V projednávané věci Komise v bodech odůvodnění 126 a 127 napadeného rozhodnutí uvedla, že práva a povinnosti, na něž se žalobci odvolávají v rozhodčím řízení, vyplývají z BIT. Poté, co konstatovala, že tato úmluva byla uzavřena mezi dvěma členskými státy, a nikoli mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé, dospěla Komise k závěru, že článek 351 SFEU se v daném případě nepoužije. Vyvodila z toho, že za okolností projednávané věci se použití pravidel státní podpory práv a povinností chráněných článkem 351 SFEU nedotýká.

88

Komise v bodě 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodala, že jelikož však smluvní stranou BIT, která byla předmětem rozhodčího řízení, není žádná smluvní strana úmluvy ICSID z řad třetích zemí, článek 351 není v této věci relevantní.

89

S ohledem na argumenty žalobců a na odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto bodě ukazuje analýza této části na potřebu předběžně ověřit, zda v projednávaném případě závazky přijaté Rumunskem na základě BIT, na jedné straně, a úmluvy ICSID, na druhé straně, spadají do působnosti článku 351 SFEU.

90

Jak vyplývá z výše uvedených bodů 74 a 78, článek 351 SFEU se týká práv třetích zemí a odpovídajících povinností členských států. Závazky Rumunska přijaté před jeho přistoupením na základě BIT odpovídají právům Švédského království přijatým na stejném základě.

91

Ke dni podpisu BIT bylo Švédské království členským státem, a nikoliv třetí zemí ve vztahu k Unii. Taková dvoustranná dohoda tedy musí být od přistoupení Rumunska k Unii považována za smlouvu týkající se dvou členských států [rozsudek ze dne 14. března 2024, Komise v. Spojené království (Rozsudek Nejvyššího soudu), C‑516/22, EU:C:2024:231, bod 72].

92

Článek 351 SFEU se však nepoužije na dvoustrannou dohodu uzavřenou mezi dvěma členskými státy, jestliže její smluvní stranou není žádná třetí země (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2009, Budějovický Budvar, C‑478/07, EU:C:2009:521, bod 99).

93

Za těchto okolností nelze ke dni poskytnutí podpory, který je rozhodující pro posouzení použitelnosti článku 351 SFEU, v projednávané věci ke dni vydání rozhodčího nálezu (viz bod 62 výše), považovat BIT za dohodu, která ve smyslu uvedeného článku zakládá třetím zemím práva a tomuto členskému státu povinnosti, které mohou být dotčeny provedením článků 107 a 108 SFEU na základě napadeného rozhodnutí.

94

Okolnost, že ke skutečnosti, která vedla ke vzniku škody, totiž zrušení dotčeného režimu daňových pobídek, údajně v rozporu s BIT, za které byla rozhodčím nálezem přiznána náhrada, došlo před přistoupením Rumunska k EU, nemůže tento výklad zpochybnit.

95

Totéž platí pro okolnost, že ke skutečnostem, které jsou základem odpovědnosti Rumunska, došlo přinejmenším zčásti před jeho přistoupením k Unii, kdy tento stát byl ještě třetí zemí ve smyslu článku 351 SFEU.

96

Jak Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku o kasačním opravném prostředku, je rovněž pravda, že podle zásad vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů v oblasti občanskoprávní odpovědnosti vzniká takový nárok na náhradu k datu zrušení dotčeného režimu daňových pobídek, které je uznáno jako skutečnost vedoucí ke vzniku škody (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 117 a 118). Naproti tomu se tento nárok na náhradu liší od práva obdržet náhradu škody přiznanou rozhodčím nálezem, což má za následek, že dotčené opatření podpory nebylo ke dni tohoto zrušení poskytnuto (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 119 až 127).

97

S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že závazky Rumunska přijaté na základě BIT a posuzované v rámci tohoto sporu nespadají do působnosti článku 351 SFEU.

98

Žalobci tedy nemohou tvrdit, že Komise napadeným rozhodnutím porušila článek 351 SFEU tím, že bránila Rumunsku v plnění jeho závazků vyplývajících z BIT.

99

Podle rozsudku o kasačním opravném prostředku systém soudních opravných prostředků stanovený ve Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU nahradil od přistoupení Rumunska k Unii, tedy od 1. ledna 2007, rozhodčí řízení podle BIT (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 145).

100

Je nesporné, že rozhodčí soud, který aplikuje úmluvu ICSID a kterému byl spor mezi žalobci v rozhodčím řízení a Rumunskem předložen, nespadá do soudního systému Unie (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 141).

101

Rozhodčí nález přijatý rozhodčím soudem dne 11. prosince 2013, tedy po přistoupení Rumunska k Unii, proto nemůže mít žádné účinky a nemůže tak být vykonán za účelem vyplacení odškodnění přiznaného tímto nálezem (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C‑333/19, nezveřejněný, EU:C:2022:749, bod 43).

102

Proto je soud členského státu, u něhož byl podán návrh na nucený výkon rozhodčího nálezu, povinen k tomuto nálezu nepřihlížet, a tudíž jej nemůže za žádných okolností vykonat, aby oprávněným osobám umožnil získat nálezem přiznanou náhradu škody (usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, bod 44). Tento závěr je pro Rumunsko, jakožto pro členský stát, závazný.

103

Rumunsku proto nevznikla povinnost vykonat rozhodčí nález a tím spíše jej ani provést, a to nezávisle na případném nuceném výkonu.

104

Je proto třeba dospět k závěru, že článek 53 úmluvy ICSID, podle něhož musí každá strana vázaná nálezem dodržovat a plnit podmínky tohoto nálezu, jak je připomenuto v bodě 83 výše, nezaložil v projednávaném případě vůči Rumunsku povinnosti spadající do působnosti článku 351 SFEU.

105

Proto je třeba učinit závěr, že článek 54 úmluvy ICSID, podle kterého „[k]aždý smluvní stát uzná rozhodčí nález vydaný podle této Úmluvy jako závazný a bude na svém území vymáhat plnění peněžních závazků uložených v rozhodčím nálezu“, jak bylo uvedeno výše v bodě 84, nemohl založit práva ve prospěch třetích zemí, kterým by odpovídaly povinnosti na straně Rumunska, přičemž tyto povinnosti jsou v projednávaném případě nicotné.

106

Kromě toho, jak rozhodl Soudní dvůr, úmluva ICSID má navzdory své mnohostranné povaze upravovat dvoustranné vztahy mezi smluvními stranami způsobem podobným dvoustranné smlouvě. Ačkoli žalobci v podstatě tvrdí, že třetí země, které uzavřely úmluvu ICSID, by mohly mít zájem na tom, aby Rumunsko dodržovalo své povinnosti vůči jinému členskému státu a v souladu s ustanoveními této úmluvy provedlo výkon rozhodčího nálezu spadajícího do její působnosti, takový čistě faktický zájem přitom nelze stavět na roveň „právu“ ve smyslu čl. 351 prvního pododstavce SFEU, které by mohlo odůvodnit použití tohoto ustanovení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2024, Komise v. Spojené království (Rozsudek Nejvyššího soudu), C‑516/22, EU:C:2024:231, body 75 a 76].

107

Články 53 a 54 úmluvy ICSID proto nelze vykládat tak, že by zakládaly „práva“ ve prospěch třetích zemí, které tuto úmluvu podepsaly, ve smyslu čl. 351 prvního pododstavce SFEU, jež by odpovídala povinnostem Rumunska vykonat rozhodčí nález.

108

Za těchto okolností, aniž je nutné rozhodnout o dopadu čl. 25 odst. 1 a článku 64 úmluvy ICSID, uváděném žalobci, na povinnost Rumunska vykonat rozhodčí nález podle téže úmluvy, lze konstatovat, že napadené rozhodnutí tím, že nařídilo navrácení podpory, nemohlo zabránit tomuto členskému státu ve splnění povinností, které spadají do působnosti článku 351 SFEU. Proto takové rozhodnutí neporušilo posledně uvedený článek, podle něhož práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi členským státem před jeho přistoupením a třetími zeměmi nejsou Smlouvami dotčena.

109

Komise se tak nedopustila nesprávného právního posouzení, když rozhodla, že „použití pravidel státní podpory v této věci se tudíž práv a povinností chráněných článkem 351 Smlouvy nedotýká“.

110

Výtka vycházející z porušení čl. 351 prvního pododstavce SFEU proto musí být zamítnuta, a proto i výtka vycházející z porušení zásady pacta sunt servanda, kterou tento článek vyjadřuje.

111

Totéž platí pro výtku vycházející z porušení zásady loajální spolupráce v rozsahu, v němž je provedena v čl. 351 prvním pododstavci SFEU.

112

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být tato část zamítnuta, a proto i první žalobní důvod v plném rozsahu.

113

Žalobci tvrdí, že Komise neprokázala, že v projednávané věci byly splněny podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU. Svůj žalobní důvod rozdělili do tří částí.

114

Komise, podporovaná Španělským královstvím, zpochybňuje argumentaci žalobců.

115

Je třeba připomenout znění čl. 107 odst. 1 SFEU, podle kterého „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“.

116

Podle ustálené judikatury se pro kvalifikaci jakožto „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Aby tak opatření mohlo být kvalifikováno jako státní podpora, musí se zaprvé jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků, zadruhé tento zásah musí být takový, že může ovlivnit obchod mezi členskými státy, zatřetí musí svého příjemce zvýhodnit a začtvrté musí narušovat nebo hrozit narušením hospodářské soutěže (viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2013, MOL v. Komise, T‑499/10, EU:T:2013:592, bod 51 a citovaná judikatura).

117

Žalobci tvrdí, že dotčené opatření podpory jim neposkytuje žádné hospodářské zvýhodnění. Uplatňují tři hlavní výtky.

118

Zaprvé žalobci tvrdí, že na rozdíl od posouzení Komise rozhodčí nález neodškodnil žalobce v rozhodčím řízení za důsledky zrušení dotčeného režimu daňových pobídek, ale přiznal jim náhradu škody utrpěné v důsledku toho, že jim Rumunsko neposkytlo spravedlivé a rovné zacházení, čímž porušilo čl. 2 odst. 3 BIT. Přinejmenším za předpokladu, že je výklad uvedeného nálezu provedený Komisí správný, nelze kompenzaci nepřímých důsledků tohoto zrušení, jako je ušlý zisk nebo ztráta možnosti proniknout na nové trhy, kvalifikovat jako výhodu ve smyslu právní úpravy státních podpor.

119

Zadruhé žalobci tvrdí, že podle judikatury vyplývající z rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24), nepředstavuje náhrada škody přiznaná rozhodčím nálezem výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

120

Zatřetí a na posledním místě, za předpokladu, že by rozhodčí nález mohl představovat výhodu, napadené rozhodnutí chybně spatřuje dotčené opatření podpory ve vyplacení sporných částek, a nikoliv v tomto nálezu. Toto vyplacení však bylo součástí „obvyklého průběhu“ výkonu nebo provádění tohoto nálezu, takže vyplacení náhrady, které bylo uloženo Rumunsku, nemůže představovat výhodu odlišnou od výhody údajně poskytnuté stejným nálezem.

121

Je třeba poznamenat, že za státní podpory jsou považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce za obvyklých podmínek na trhu nezískal (viz rozsudky ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 83 a citovaná judikatura, a ze dne 17. září 2020, Compagnie des pêches de Saint-Malo, C‑212/19, EU:C:2020:726, bod 39 a citovaná judikatura).

122

V tomto ohledu je pro posouzení, zda členský stát poskytl určitému podniku výhodu, nutné porovnat finanční situaci podniku po zavedení opatření s finanční situací, v níž by se nacházel, kdyby opatření nebylo zavedeno. Za podpory jsou považovány mimo jiné zásahy, které v různých formách snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku. Jedná se tedy o výhodu, pokud se v důsledku opatření, aniž by to bylo odůvodněno povahou nebo strukturou dotčeného systému, zlepší čistá finanční situace příjemce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2020, Compagnie des pêches de Saint-Malo, C‑212/19, EU:C:2020:726, bod 40).

123

Tribunál považuje za vhodné zkoumat nejprve třetí výtku, která vychází z nesprávného určení dotčeného opatření podpory, a teprve poté analyzovat první a druhou výtku, které vycházejí z předpokladu, že uvedené opatření spočívá v poskytnutí náhrady škody přiznané rozhodčím nálezem.

124

Žalobci v podstatě tvrdí, jak je připomenuto v bodě 120 výše, že dotčené opatření podpory nespočívá ve vyplacení sporných částek, ale v rozhodčím nálezu. Komise se tedy podle nich v napadeném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když chybně identifikovala zkoumané opatření, takže nesprávně posoudila skutkový stav, když kvalifikovala uvedenou výplatu jako výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

125

V projednávané věci je dotčené opatření podpory vymezeno v bodě 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí takto: „[p]osuzovaným opatřením je výplata náhrady škody přiznané žalobcům senátem na základě nálezu a navýšené o úroky vzniklé od jeho vydání uskutečněná provedením či výkonem uvedeného nálezu“.

126

Z bodu 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který se týká „Popisu opatření“ a je obsažen v části 3 tohoto rozhodnutí nazvané „Popis opatření a důvody pro zahájení řízení“, jednoznačně vyplývá, že opatřením, kterého se uvedené rozhodnutí týká, je výplata sporných částek, a nikoli rozhodčí nález.

127

Skutečnost, že Komise označila za dotčené opatření podpory výplatu sporných částek, potvrzuje i bod 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se uvádí, že „[uvedená výplata] [žalobcům v rozhodčím řízení], ať již prostřednictvím provádění, či výkonu nálezu, by zlepšila jejich konkurenční postavení“.

128

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem, který žalobci vyvozují z bodu 124 rozsudku o kasačním opravném prostředku, podle kterého „nárok na náhradu škody, kterou žalobci v rozhodčím řízení údajně utrpěli z důvodu, že byl – údajně v rozporu s BIT – zrušen dotčený režim daňových pobídek, byl přiznán až rozhodčím nálezem“.

129

Je totiž třeba upřesnit, že Soudní dvůr rozhodoval pouze o pravomoci Komise rationae temporis přijmout napadené rozhodnutí podle článku 108 SFEU. Soudní dvůr se tedy v bodě 124 rozsudku o kasačním opravném prostředku vyjádřil pouze k datu, kdy byl žalobcům přiznán nárok na náhradu škody, a nikoli k tomu, zda výplata sporných částek představovala státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jak byla posouzena v uvedeném rozhodnutí.

130

V tomto ohledu otázka, zda rozhodčí nález sám o sobě, bez ohledu na zkoumané výplaty, představuje výhodu, kterou lze kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, nemá vliv na identifikaci dotčeného opatření podpory, které představuje vyplacení sporných částek.

131

Soudní dvůr ostatně v bodě 135 rozsudku o kasačním opravném prostředku výslovně konstatoval, že Komise v napadeném rozhodnutí zkoumala s ohledem na pravidla Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor výplatu sporných částek na základě rozhodčího nálezu.

132

Komise ostatně nemůže po Tribunálu požadovat, aby měl napříště za to, jak vyplývá z jejích doplňujících písemných vyjádření a z diskuse na jednání, že na opatření, které bylo předmětem jejího přezkumu, by mělo být nahlíženo jako na jediné opatření spočívající v rozhodčím nálezu a jeho výkonu. Podle ustálené judikatury totiž v rámci žaloby na neplatnost Tribunál nemůže nahradit svým odůvodněním odůvodnění autora napadeného aktu (viz rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada, C‑468/15 P, EU:C:2016:803, bod 64 a citovaná judikatura).

133

Ačkoli žalobci rovněž tvrdí, že výplata náhrady škody je pouze „automatickým důsledkem“ rozhodčího nálezu, tímto tvrzením pouze konstatují, že tento nález je příčinou výplaty sporných částek Rumunskem, a nemohou na základě takového konstatování účelně tvrdit, že uvedená výplata nepředstavovala výhodu odlišnou od uvedeného nálezu.

134

Článek 107 odst. 1 SFEU totiž nerozlišuje podle důvodů státních zásahů, ale, jak Komise připomněla v bodě 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, definuje je podle jejich účinků (rozsudek ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 61, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 122).

135

I za předpokladu, že rozhodčí nález není oddělitelný od jeho výkonu, zůstává skutečností, že výplata sporných částek na základě výkonu nebo provedení uvedeného nálezu představovala opatření podléhající posouzení Komisí v napadeném rozhodnutí.

136

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, Komise za těchto okolností právem vymezila dotčené opatření podpory jako výplatu sporných částek, aby v rámci posouzení existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ověřila, zda taková výplata představuje hospodářské zvýhodnění, které by žalobci za obvyklých podmínek na trhu nezískali.

137

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být tato výtka zamítnuta.

138

Jak vyplývá z bodu 118 výše, tato výtka je založena na dvou hlavních argumentech.

139

Z výše uvedeného bodu 131 vyplývá, že Komise zkoumala s ohledem na pravidla Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor výplatu sporných částek, a nikoli dotčený režim daňových pobídek, který, jelikož byl zrušen před přistoupením Rumunska k Unii, ostatně již nebyl v platnosti k okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 135).

140

Za tímto účelem, jak vyplývá z bodu 93 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise zkoumala důkazy, o které se rozhodčí soud opíral, když se zabýval podporou, kterou žalobcům v rozhodčím řízení poskytl, a popis škod, které údajně utrpěli.

141

Z bodu 94 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla nejprve za to, že rozhodčí soud nahradil škodu utrpěnou předčasným zrušením dotčeného režimu daňových pobídek. Následně konstatovala, že provedením či výkonem rozhodčího nálezu poskytne Rumunsko žalobcům v rozhodčím řízení částku, jak vyplývá z bodu 95 uvedeného rozhodnutí, která odpovídá zvýhodnění, které měli žalobci obdržet v rámci uvedeného režimu za období od okamžiku jeho zrušení, dne 22. února 2005, do plánovaného konce jeho platnosti, dne 1. dubna 2009. Nakonec konstatovala, že výše škody v podstatě představuje zaprvé úhradu částky cla vybíraného z cukru a jiných surovin, kterému by se žalobci v rozhodčím řízení vyhnuly, kdyby k tomuto zrušení nedošlo, a zadruhé částku ušlého zisku z prodeje hotových výrobků, která vyplývá z tohoto zrušení.

142

Komise proto v bodě 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí kvalifikovala výplatu sporných částek jako hospodářské zvýhodnění, které by žalobci v rozhodčím řízení nemohli získat za běžných tržních podmínek, neboť tato výplata měla za cíl nahradit jim škodu, kterou utrpěli v důsledku zrušení dotčeného režimu daňových pobídek.

143

Žalobci zpochybňují výklad rozhodčího nálezu provedený Komisí pomocí tvrzení, že rozhodčí soud přiznal žalobcům v rozhodčím řízení náhradu škody, kterou údajně utrpěli, jak bylo připomenuto výše v bodě 118, v důsledku toho, že Rumunsko nezajistilo jejich investicím spravedlivé a rovné zacházení, čímž porušilo čl. 2 odst. 3 BIT. V tomto ohledu uvádějí, že Rumunsko porušilo uvedený článek tím, že zrušilo hlavní výhody dotčeného režimu daňových pobídek, přičemž ponechalo v platnosti související povinnosti, a dále tím, že nebylo transparentní, neboť žalobcům v rozhodčím řízení včas neoznámilo zrušení uvedeného režimu.

144

Žalobci dodávají, že ačkoli rozhodčí soud odkázal na dotčený režim daňových pobídek, aby vyčíslil utrpěnou škodu, tato okolnost nemůže sama o sobě znamenat, že rozhodčí nález uvedený režim obnovil.

145

V projednávaném případě z bodu 872 rozhodčího nálezu, jak je převzat v bodě 27 rozsudku o kasačním opravném prostředku a v bodě 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyplývá, že rozhodčí soud měl za to, že Rumunsko tím, že zrušilo dotčený režim daňových pobídek před 1. dubnem 2009, zaprvé narušilo legitimní očekávání žalobců v rozhodčím řízení, kteří se domnívali, že tyto pobídky budou v podstatě v téže podobě dostupné do 31. března 2009, zadruhé nejednalo transparentně, když tyto žalobce včas nevarovalo, a zatřetí proto nezajistilo spravedlivé a rovné zacházení s investicemi uskutečněnými uvedenými žalobci ve smyslu čl. 2 odst. 3 BIT. Rozhodčí soud proto Rumunsku uložil zaplatit jim náhradu škody, jejíž výše byla stanovena především s přihlédnutím ke škodě, kterou žalobci údajně utrpěli v období od 22. února 2005 do 31. března 2009.

146

Po tomto připomenutí je třeba zaprvé uvést, že škody odškodňované rozhodčím nálezem, tak jak jsou uvedeny ve výroku uvedeného nálezu a jak jsou shrnuty v bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odpovídají následujícím škodám: vyšší náklady na cukr (na dovoz, ze kterého museli žalobci v rozhodčím řízení po zrušení nástroje pro suroviny platit clo), vyšší náklady na jiné suroviny než cukr a některé druhy polyethylentereftalátů (PET, u nichž byla žaloba na náhradu škody rozhodčím soudem zamítnuta s odůvodněním, že žalobci nikdy nevyužili nástroje pro suroviny, pokud jde o jejich dovoz), pozbytí možnosti vytvořit si zásoby cukru za nižší ceny (jejíž výše byla vypočtena na základě cla vybíraného z dováženého cukru, kterému by se žalobci v rozhodčím řízení mohli vyhnout, kdyby mohli cukr skladovat před 1. dubnem 2009), ušlý zisk způsobený poklesem prodeje hotových výrobků (odpovídající ztrátě podílu na trhu nealkoholických nápojů a jiných výrobků obsahujících cukr v období 2004-2008, jehož zdražení vedlo ke zvýšení ceny uvedených výrobků, což následně způsobilo pokles prodeje týchž výrobků).

147

Částky vyplacené jako náhrada za takto zjištěné újmy byly úročeny úroky, které se počítaly v případě zvýšení ceny cukru a jiných surovin od 1. března 2007, v případě pozbytí možnosti vytvořit si zásoby cukru od 1. listopadu 2009 a v případě ušlého zisku od 1. května 2008.

148

Zadruhé je třeba připomenout, že jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dotčený režim daňových pobídek poskytoval některým investorům v regionech, které rumunská vláda považovala za znevýhodněné, osvobození od cla na suroviny nezbytné pro investice uskutečněné v dotčeném znevýhodněném regionu, přičemž osvobození od cla nahradilo po změně režimu původně stanovené vrácení cla.

149

Jak bylo uvedeno výše v bodě 7, žalobci v rozhodčím řízení jakožto investoři v důlní oblasti Ștei-Nucet, která je považována za znevýhodněnou, požívali od počátku roku 2000 osvobození od cla na suroviny, které poskytoval dotčený režim daňových pobídek až do jeho zrušení dne 22. února 2005.

150

Zatřetí je třeba dodat, že žalobci sice zpochybňují důsledky, které lze vyvodit ze způsobu výpočtu náhrady škody použitého rozhodčím soudem, naproti tomu však nezpochybňují, že výše náhrady škody byla stanovena s přihlédnutím k dotčenému systému daňových pobídek.

151

Z bodů 944 a 945 rozhodčího nálezu je zřejmé, že metoda použitá rozhodčím soudem k výpočtu utrpěné škody byla navržena žalobci v rozhodčím řízení a spočívala ve vyčíslení zvýšených nákladů a ušlého zisku, které žalobci v rozhodčím řízení utrpěli v důsledku toho, že nemohli rozvíjet své podnikání tak, jak plánovali, prostřednictvím dalších investic a prodeje výrobků na bázi cukru.

152

V tomto ohledu rozhodčí soud v bodě 917 rozhodčího nálezu, převzatém v bodě 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedl, že náhrada škody se musí přiznat na základě zásady, že „žalobce se musí opět ocitnout v situaci, v níž by se ‚s největší pravděpodobností‘ nacházel, nebýt protiprávního jednání podle mezinárodního práva“. Dále měl za to, jak vyplývá z bodu 928 uvedeného nálezu, že nahradit lze pouze ztráty, u kterých existuje příčinná souvislost s protiprávním jednáním podle mezinárodního práva, a „veškerá porušení investiční dohody uváděná žalobci [v rozhodčím řízení] se zakládají na jedné a téže skutečnosti [a sice na] předčasném zrušení pobídek [stanovených dotčeným režimem daňových pobídek] nebo na přímé souvislosti s uvedeným předčasným zrušením“.

153

Za těchto okolností, jak Komise uvedla v bodě 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí, rozhodčí soud při vyměřování výše náhrady škody dlužné žalobcům zkoumal, zda ztráty skutečně vznikly a zda přímo souvisely se zrušením dotčeného režimu daňových pobídek, jak vyplývá zvláště z bodu 953 rozhodčího nálezu, pokud jde o náhradu škody přiznanou za vyšší cenu cukru, z bodu 971 uvedeného nálezu pokud jde o náhradu škody přiznanou za vyšší cenu jiných surovin než cukr a PET, z bodů 982 až 985 tohoto nálezu pokud jde o náhradu škody přiznanou za pozbytí možnosti vytvořit si zásoby cukru a z bodů 1016 až 1020 téhož nálezu pokud jde o náhradu škody přiznanou za ušlý zisk z prodeje hotových výrobků.

154

Začtvrté a na posledním místě, jak Soudní dvůr zdůraznil v bodě 117 rozsudku o kasačním opravném prostředku, náhrada přiznaná rozhodčím nálezem má vzhledem k tomu, že má nahradit škodu, kterou žalobci v rozhodčím řízení údajně utrpěli z důvodu, že Rumunsko – údajně v rozporu s BIT – zrušilo dotčený režim daňových pobídek, svůj původ v tomto zrušení, které je skutečností vedoucí ke vzniku škody, za kterou byla tato náhrada rozhodčím soudem přiznána.

155

Z výše uvedených bodů 146 až 154 vyplývá, že rozhodčí soud, když měl za to, že Rumunsko, jak je uvedeno výše v bodě 145, nezajistilo spravedlivé a rovné zacházení s investicemi uskutečněnými žalobci v rozhodčím řízení ve smyslu čl. 2 odst. 3 BIT, měl v úmyslu odškodnit je za peněžní důsledky zrušení dotčeného režimu daňových pobídek.

156

Jak Komise zdůraznila při jednání, rozhodčí soud ostatně neurčil ani nevyčíslil škodu, která údajně vznikla v důsledku zachování povinností uložených příjemcům dotčeného režimu daňových pobídek, a to bez ohledu na zrušení výhod, které s ním byly dříve spojeny, ani škodu, která údajně vznikla v důsledku netransparentního jednání Rumunska, které investory odpovídajícím způsobem neinformovalo o ukončení tohoto režimu před stanoveným datem konce platnosti.

157

Žalobci tedy nemohou tvrdit, že rozhodčí nález nekompenzoval žalobcům v rozhodčím řízení důsledky zrušení dotčeného režimu daňových pobídek, ale přiznal jim náhradu škody, jež jim vznikla v důsledku jednání Rumunska, které zaprvé zachovalo povinnosti týkající se výhod stanovených tímto režimem navzdory jeho zrušení a zadruhé jim toto zrušení včas neoznámilo, čímž porušilo svou povinnost zajistit spravedlivé a rovné zacházení s investicemi investorů v souladu s čl. 2 odst. 3 BIT.

158

Žalobci dodávají, jak bylo upřesněno výše v bodě 118, že přinejmenším pokud by Tribunál shledal, že rozhodčí nález kompenzoval žalobcům v rozhodčím řízení důsledky zrušení dotčeného režimu daňových pobídek, nelze kompenzaci nepřímých důsledků tohoto zrušení, jako je ušlý zisk nebo ztráta možnosti proniknout na nové trhy, kvalifikovat jako zvýhodnění ve smyslu právní úpravy státních podpor.

159

V tomto ohledu poukazují žalobci na to, že sporné částky neodpovídají částkám, které by obdrželi, kdyby dotčený režim daňových pobídek nebyl zrušen. Podle jejich názoru odškodnění přiznané rozhodčím soudem na základě rozhodčího nálezu kompenzuje nepřímé důsledky zrušení uvedeného režimu, a sice zvýšení nákladů v důsledku nemožnosti skladovat cukr před stanoveným datem konce platnosti tohoto režimu a snížení zisku v důsledku ztráty podílu na trhu z důvodu zvýšení nákladů na dovážené suroviny v návaznosti na platby cla.

160

Za těchto okolností, i za předpokladu, že vyplacení sporných částek vedlo ke kompenzaci za odnětí protiprávní nebo neslučitelné podpory, kterou představoval dotčený režim daňových pobídek, žalobci ve věci T‑704/15 RENV zdůrazňují, že částky přiznané rozhodčím soudem jako náhrada za ušlý zisk nebo ztrátu příležitostí po zrušení tohoto režimu nemohou podle relevantní judikatury v žádném případě představovat „zvýhodnění“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

161

Podle judikatury, kterou žalobci uvádějí, platí, že navrácení protiprávní podpory za účelem obnovení předchozí situace nezahrnuje odlišné obnovení minulosti v závislosti na hypotetických skutečnostech a zahrnuje pouze vrácení výhody, kterou získal příjemce prostřednictvím takové podpory, a nikoli navrácení případného hospodářského přínosu, který získal příjemce využitím této výhody (rozhodnutí ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, body 91 a 92).

162

Především je třeba uvést, že pro účely kvalifikace náhrady škody přiznané rozhodčím soudem na základě rozhodčího nálezu není relevantní okolnost, potvrzená či nikoli, zda tato náhrada škody odpovídala náhradě škody za odnětí protiprávní nebo neslučitelné podpory, jelikož v tomto ohledu je relevantní pouze otázka, zda přiznaná náhrada škody mohla představovat státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Kromě toho skutečnost, že navrácení protiprávní podpory zahrnuje podle judikatury, na kterou se odvolávají žalobci, pouze navrácení výhody, kterou tato podpora poskytla příjemci, nemá rovněž žádný vliv na kvalifikaci, kterou má Komise provést podle tohoto ustanovení ve vztahu k náhradě škody přiznané tímto nálezem.

163

Dále je třeba uvést, že judikatura uvedená výše v bodě 161 brání tomu, aby se navrácení protiprávní podpory týkalo vrácení případného hospodářského prospěchu získaného využitím protiprávní podpory jejím příjemcem. Napadené rozhodnutí však v každém případě nařizuje navrácení sporných částek, a nikoliv navrácení hypotetické výhody, která mohla vzniknout v důsledku jejich využití příjemcem.

164

Zvýhodnění, které žalobci v tomto sporu obdrželi, totiž spočívá ve vyplacení náhrady škody přiznané na základě rozhodčího nálezu.

165

Taková žaloba na náhradu škody, jakou podali žalobci v rozhodčím řízení k rozhodčímu soudu, navíc nemůže vést k obcházení účinného uplatňování pravidel státní podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C‑505/14, EU:C:2015:742, body 42 až 44). Náhrada škody vyplacená jako kompenzace za ztrátu podílu na trhu či jako kompenzace za nemožnost skladovat suroviny nebo nakonec za jakoukoli škodu vyplývající ze zrušení režimu podpor proto musí být kvalifikována jako státní podpora, pokud taková náhrada škody splňuje definici hospodářského zvýhodnění ve smyslu těchto pravidel.

166

V tomto ohledu Komise v bodě 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala následující:

„[…] [P]ředstavuje hospodářskou výhodu, která by za běžných tržních podmínek a při absenci nálezu nebyla dostupná, i přiznání náhrady škody žalobcům [v rozhodčím řízení] za ušlý zisk z důvodu, že své vlastní provozní náklady museli nést sami; za běžných tržních podmínek by podnik musel náklady, jež jsou součástí jeho hospodářské činnosti, nést sám, a tyto zisky by tedy nevytvořil. Zatřetí přestavuje další samostatné zvýhodnění to, že se žalobcům [v rozhodčím řízení] vyplatí úroky z plateb, které měli údajně v minulosti obdržet, ale které je samotné třeba kvalifikovat jako zvýhodnění.“

167

Je však třeba konstatovat, že žalobci nepředložili žádný argument, který by mohl zpochybnit závěry Komise uvedené v bodě 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých náhrada škody přiznaná rozhodčím soudem představuje hospodářské zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, poté, co analyzovali zvýhodnění, která údajně byla žalobcům poskytnuta v rámci dotčeného režimu daňových pobídek za období mezi jeho zrušením a plánovaným datem ukončení jeho platnosti.

168

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti žalobci neprokázali, že Komise nesprávně považovala dotčené opatření podpory za hospodářské zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyplacené žalobcům v rozhodčím řízení jako kompenzace za důsledky zrušení dotčeného režimu daňových pobídek.

169

Proto musí být tato výtka v plném rozsahu zamítnuta.

170

Tato výtka vychází z předpokladu, jak vyplývá z bodu 119 výše, že rozhodčí nález měl právní účinky ve vztahu k žalobcům tím, že jim přiznal náhradu za škodu utrpěnou v důsledku údajného porušení BIT, které podle nich zakládá jejich právo na náhradu škody přiznané uvedeným nálezem. Vyplacení náhrady škody na základě uvedeného nálezu tedy nelze kvalifikovat jako státní podporu, s ohledem na rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24).

171

Je třeba připomenout, že státní podpory, které představují opatření přijatá veřejnoprávním orgánem ve prospěch určitých podniků nebo určitých výrobků, se svou právní povahou zásadně liší od náhrady škody, kterou lze vnitrostátním orgánům případně uložit, aby nahradily škodu, jež způsobily jednotlivcům. Náhrada škody tak nepředstavuje státní podporu ve smyslu unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další, 106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24).

172

V souladu s ustálenou judikaturou je mimoto třeba rozlišovat mezi žalobou na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním a žalobou na zaplacení částek náležejících podle právní úpravy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další, 106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 25 a 26 a citovaná judikatura).

173

Pokud částky požadované u soudu, byť formálně ve formě náhrady škody, odpovídají výplatě výhody, o kterou žalobce usiluje na základě právních předpisů, nesměřuje žaloba k náhradě škody odlišné od škody spočívající v nevyplacení plné výše výhody, na kterou se žalobce domníval, že má nárok na základě týchž právních předpisů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, body 61 a 62).

174

Pokud tedy vnitrostátní právní úprava zavedla „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, výplata částky požadované v soudním řízení na základě této právní úpravy rovněž představuje takovou podporu (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 65).

175

Příjemce podpory tedy nemůže, jak bylo uvedeno výše v bodě 165, obcházet účinné uplatňování pravidel v oblasti státních podpor tím, že získá, aniž by poukazoval na unijní právo v oblasti státních podpor, rozsudek přiznávající náhradu škody, jehož účinky by mu v konečném výsledku umožnily nadále provádět dotčenou podporu v průběhu několika let (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C‑505/14, EU:C:2015:742, body 42 až 44).

176

V projednávaném případě, jak vyplývá z bodů 99 až 101 výše, soudní systém Unie, do kterého rozhodčí soud nespadá (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 141), nahradil rozhodčí řízení upravené v BIT od okamžiku přistoupení Rumunska k Unii, tj. od 1. ledna 2007, takže rozhodčí nález přijatý uvedeným soudem po tomto přistoupení nemohl ve vztahu k žalobcům vyvolat žádné právní účinky (usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C-333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, body 40 až 43).

177

Za těchto okolností a v každém případě není kvalifikace uvedená v rozhodčím nálezu rozhodující pro analýzu otázky existence státní podpory. Vyplacení sporných částek v rámci výkonu uvedeného nálezu tedy nelze právně kvalifikovat jako náhradu škody ve smyslu unijního práva, a to pouze z toho důvodu, že taková kvalifikace vyplývá z tohoto nálezu.

178

V tomto ohledu byla tedy Komise oprávněna, a v napadeném rozhodnutí tak učinila, analyzovat existenci státní podpory bez ohledu na právní kvalifikaci přijatou rozhodčím soudem.

179

Jak vyplývá z analýzy první výtky první části druhého žalobního důvodu, Komise dospěla k závěru, aniž se žalobcům podařilo toto posouzení zpochybnit, že dotčené opatření podpory představovalo hospodářskou výhodu vyplacenou žalobcům v rozhodčím řízení jako náhradu za důsledky zrušení dotčeného režimu daňových pobídek, a nikoliv za škodu, kterou údajně utrpěly v důsledku jednání Rumunska, které zaprvé zachovalo povinnosti spojené s těmito výhodami stanovené uvedeným režimem navzdory jeho zrušení, a zadruhé je na toto zrušení včas neupozornilo.

180

Jelikož nebylo prokázáno, že vyplacení sporných částek vedlo k náhradě škody vyplývající z údajně nesprávného počínání Rumunska, jak bylo uvedeno výše v bodě 157, nemohou žalobci účelně tvrdit, že dotčené opatření podpory nelze kvalifikovat jako státní podporu s ohledem na rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24).

181

Žalobci však dodávají, že rozhodčí nález jim nemohl poskytnout náhradu škody za odnětí protiprávní nebo neslučitelné podpory, kterou údajně představoval dotčený režim daňových pobídek. Je tomu tak v podstatě proto, že tento režim, který byl zaveden před přistoupením Rumunska k Unii, nikdy nepodléhal unijní právní úpravě v oblasti státních podpor ani pravomoci Komise.

182

Předně je třeba připomenout, že judikatura vyplývající z rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24), jejíž nerespektování žalobci uplatňují, se týká pouze kvalifikace státní podpory, neboť se v ní uvádí pouze to, že státní podpory mají zásadně odlišnou právní povahu než náhrada škody.

183

Jak vyplývá z bodů 139 až 157 výše, Komise právem dospěla k závěru, že výhoda, kterou žalobci získali v rozhodčím řízení, nepředstavuje náhradu škody způsobenou protiprávním jednáním ve smyslu rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24). Argumenty, kterými se žalobci snaží zpochybnit dodatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se protiprávnosti podpory, které Komise předložila, aby vyloučila použití rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457), tudíž nemohou zpochybnit opodstatněnost uvedeného rozhodnutí v tomto ohledu.

184

V každém případě a pro úplnost lze připomenout, že podle čl. 64 odst. 1 bodu iii) Evropské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Rumunskem na straně druhé, uzavřené a schválené jménem Společenství rozhodnutím Rady a Komise 94/907/ESUO, Euratom ze dne 19. prosince 1994 (Úř. věst. 1994, L 357, s. 2; Zvl. vyd. 11/59, s. 3, dále jen „Evropská dohoda“), je každá veřejná podpora, která narušuje nebo hrozí narušit hospodářskou soutěž zvýhodňováním některých podniků nebo výrobou určitého zboží, neslučitelná s řádným fungováním této dohody, jelikož může ovlivnit obchod mezi Společenstvím a Rumunskem. Článek 64 odst. 2 této dohody stanoví, že jakékoli postupy, které jsou v rozporu s tímto článkem, se posuzují „na základě kritérií vyplývajících z používání pravidel článků 85, 86 a 92 Smlouvy [EHS, nyní články 101, 102 a 107 SFEU]“.

185

Aby Rumunsko splnilo svou povinnost zajistit soulad s Evropskou dohodou, přijalo v roce 1999 lege nr. 143/1999 privind ajutorul de stat (zákon č. 143/1999 o státní podpoře), který obsahoval stejnou definici státní podpory, jaká je uvedena v článku 64 uvedené dohody a v unijním právu. Tento zákon určil Consiliul Concurenţei (Rada pro hospodářskou soutěž, Rumunsko) a Oficiul Concurenței (Úřad pro hospodářskou soutěž, Rumunsko) jako vnitrostátní orgány odpovědné za dohled nad státními podporami a příslušné k posuzování slučitelnosti státních podpor, jež Rumunsko poskytuje podnikům.

186

V projednávané věci Komise uvedla, že na projednávaný spor se nevztahuje judikatura vyplývající z rozsudku ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24), z toho důvodu, jak vyplývá z bodu 103 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že jelikož dotčený režim daňových pobídek vedl k poskytnutí protiprávní státní podpory, představuje odškodnění přiznané žalobcům v rozhodčím řízení, jehož výše odpovídá daňovým pobídkám, o které byli připraveni v důsledku zrušení uvedeného režimu, samo o sobě protiprávní státní podporu.

187

V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že rumunská Rada pro hospodářskou soutěž v rozhodnutí ze dne 15. května 2000 určila, že „[o]svobození od cla na suroviny [je třeba] považovat za provozní státní podporu“, a toto rozhodnutí nebylo napadeno ani zrušeno.

188

Za těchto okolností samotná skutečnost, uplatňovaná na podporu jejich argumentu uvedeného výše v bodě 181, že dotčený režim daňových pobídek byl zaveden před přistoupením Rumunska k Unii, neznamená, že tento režim nebyl zkoumán z hlediska pravidel platných v Unii v oblasti státních podpor. Skutečnost, že Komise nebyla příslušná k takovému posouzení, nemá v tomto ohledu žádný dopad, neboť toto posouzení provedl orgán, jehož pravomoc není v tomto sporu zpochybněna.

189

Žalobci tedy nemohou pouze z tohoto důvodu tvrdit, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když konstatovala, jak vyplývá z bodu 103 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že náhrada přiznaná rozhodčím nálezem vedla k odškodnění žalobců v rozhodčím řízení za odnětí protiprávní nebo neslučitelné podpory, kterou představoval dotčený režim daňových pobídek, v souladu se zásadami vyplývajícími z judikatury uvedenými výše v bodech 172 až 174.

190

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem musí být tato výtka zamítnuta, a proto i celá tato část.

[omissis]

201

Žalobci v podstatě tvrdí, že podle článků 53 a 54 úmluvy ICSID je provedení nebo výkon rozhodčího nálezu Rumunskem nedobrovolným a automatickým důsledkem jeho právních závazků vůči ostatním signatářům této úmluvy. Vzhledem k tomu, že Rumunsko je povinno provést nebo vykonat uvedený nález, není vyplacení sporných částek jednostranným a autonomním rozhodnutím tohoto členského státu. Proto mu tvrzenou podporu nelze přičítat, a považovat ji tedy za státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

202

Na podporu své argumentace se žalobci dovolávají judikatury vycházející z rozsudku ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise (T‑351/02, EU:T:2006:104, body 100 až 102), podle níž členským státům nejsou přičitatelná opatření, která jsou povinny přijmout podle unijního práva a u nichž nemají žádnou posuzovací pravomoc. Tvrdí, že totéž by mělo platit i pro opatření uložená mezinárodním právem.

203

Rozhodčí nález je podle nich v souladu s úmluvou ICSID vykonatelný ve všech smluvních státech, a to i mimo Unii. Vzhledem k tomu, že žalobci v rozhodčím řízení tak mají právo přistoupit k nucenému výkonu nálezu prostřednictvím postižení majetku, který má Rumunsko v zahraničí, nemusí o jeho výkonu nutně rozhodovat rumunský soud, tudíž i z tohoto důvodu nelze údajnou podporu přičítat Rumunsku.

204

Ve svém písemném vyjádření k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku, žalobci dodávají, že samotný rozhodčí nález nelze v žádném případě přičítat Rumunsku. Uvedený rozhodčí nález byl totiž podle nich ve skutečnosti vydán nezávislým soudem, neboť Rumunsko nevykonávalo žádnou kontrolu nad jeho rozhodnutími, proti nimž nebylo možné podat opravný prostředek k rumunským soudům. Z tohoto důvodu nelze tento nález přičítat tomuto členskému státu.

205

Komise, podporovaná Španělským královstvím, zpochybňuje argumentaci žalobců.

206

Z judikatury vyplývá, že k tomu, aby mohla být zvýhodnění kvalifikována jako „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být přičitatelná státu (viz rozsudek ze dne 13. září 2017, ENEA, C‑329/15, EU:C:2017:671, bod 20 a citovaná judikatura). V tomto ohledu je třeba uvést, že v případech, kdy příjemci poskytne výhodu orgán veřejné moci, lze opatření z podstaty věci přičíst státu (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2021, Oltchim v. Komise, T‑565/19, EU:T:2021:904, bod 160 a citovaná judikatura).

207

V projednávaném případě Komise připomíná v bodě 43 páté odrážce odůvodnění napadeného rozhodnutí, že v rozhodnutí o zahájení řízení dospěla k závěru, že rozhodnutí poskytnout výhodu lze přičíst Rumunsku bez ohledu na to, zda provedlo nález dobrovolně, nebo na příkaz soudu.

208

V bodech 118 až 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise předně uvádí, že dobrovolný souhlas Rumunska s uzavřením BIT vytvořil podmínky pro selektivní zvýhodnění.

209

Komise dále upřesňuje, že vyplacení části náhrady škody přiznané žalobcům v rozhodčím řízení rozhodčím nálezem, kterou Rumunsko započetlo proti dani, již rumunským orgánům dlužil jeden ze žalobců, jakož i vyplacení neuhrazené náhrady škody týmiž orgány jsou přičitatelné tomuto členskému státu, jelikož tyto kroky byly učiněny dobrovolně v rámci provádění uvedeného nálezu.

210

Komise má kromě toho za to, že vyplacení části náhrady škody, které Rumunsko provedlo v důsledku opatření, které na žádost žalobců v rozhodčím řízení činily vnitrostátní soudy a jimi určení soudní exekutoři, lze rovněž přičíst tomuto členskému státu, neboť tato opatření lze přičíst veřejnoprávním orgánům rumunského státu.

211

S poukazem na to, že Rumunsko nemá na základě právních předpisů Unie povinnost nález provést, učinila Komise závěr, že „[j]akékoli rozhodnutí provést či vykonat [tento] nález, ať již přijaté rumunskou vládou, nebo rumunskými vnitrostátními soudy, je tudíž přičitatelné rumunskému státu“.

212

Aby žalobci zpochybnili posouzení Komise ohledně přičitatelnosti dotčeného opatření podpory Rumunsku, vycházejí v podstatě z předpokladu, že provedení nebo výkon rozhodčího nálezu Rumunskem představuje závazek tohoto členského státu vůči ostatním signatářům úmluvy ICSID.

213

V tomto ohledu je třeba připomenout, že systém soudních opravných prostředků stanovený ve Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU nahradil od přistoupení Rumunska k Unii rozhodčí řízení stanovené v BIT (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 145), takže rozhodčí nález přijatý po tomto přistoupení neměl vůči Rumunsku žádný účinek a nemůže být vykonán (usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, bod 43).

214

Za těchto okolností bylo Rumunsko povinno neřídit se rozhodčím nálezem (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, bod 44). Proto a tím spíše nemohou žalobci tvrdit, že Rumunsko bylo povinno provést nebo vykonat tento nález (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. září 2022, Romatsa a další, C‑333/19, nezveřejněné, EU:C:2022:749, bod 43).

215

V každém případě nemůže úmluva ICSID v tomto případě, pokud jde o výkon rozhodčího nálezu, ukládat Rumunsku povinnosti, které by mělo vůči třetím zemím a kterých by se tyto země mohly vůči Rumunsku dovolávat. Jak bylo uvedeno výše v bodě 106, čistě faktický zájem třetí země, která uzavřela úmluvu ICSID, aby byl takový nález vykonán, přitom nelze stavět na roveň „právu“ této třetí země, které by zakládalo povinnost Rumunska uvedený výkon provést [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2024, Komise v. Spojené království (Rozsudek Nejvyššího soudu), C‑516/22, EU:C:2024:231, bod 76].

216

Vzhledem k tomu, že předpoklad, o který se žalobci opírají v této části, je nesprávný, nemají argumenty, na nichž je založen, žádný vliv na legalitu napadeného rozhodnutí.

217

Ostatně tím, že se žalobci omezili pouze na odkazy na judikaturu týkající se unijního práva, nepředložili žádné důkazy, které by mohly prokázat, jak žalobci tvrdí, že akt vyplývající ze závazků mimo vnitrostátní právní řád členského státu nelze považovat za rozhodnutí přičitatelné tomuto státu pro účely použití čl. 107 odst. 1 SFEU. Jak Komise zdůrazňuje, přijetí argumentace žalobců by ve skutečnosti znamenalo umožnit všem členským státům, aby se vyhnuly kontrole státních podpor tím, že přijmou mezinárodní závazek, který jim ukládá poskytnout danou státní podporu.

218

Kromě toho skutečnost, že se Rumunsko pokusilo bránit výkonu rozhodčího nálezu nebo že Komise nemohla založit své posouzení přičitatelnosti tohoto opatření na dobrovolné povaze přistoupení Rumunska k BIT, jak tvrdí žalobci, nemůže znamenat, že provedení nebo výkon uvedeného nálezu nelze Rumunsku přičítat z jiných důvodů, které Komise uvedla v napadeném rozhodnutí. Jak vyplývá z bodu 120 odůvodnění tohoto rozhodnutí, převzatého výše v bodě 210, je totiž nesporné, že veřejnoprávní orgány tohoto členského státu skutečně vyplatily náhradu škody, tudíž se podílely na provedení nebo výkonu nálezu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 48 a citovaná judikatura).

219

Pokud jde mimoto o okolnost, na kterou se žalobci odvolávají, podle níž by nucený výkon rozhodčího nálezu v návaznosti na soudní rozhodnutí vydané soudem třetí země vedl k zabavení majetku Rumunska v zahraničí, stačí uvést, že k takovému výkonu v době přijetí napadeného rozhodnutí nedošlo, takže takový argument je pro tento spor irelevantní.

220

Konečně skutečnost, že rozhodčí nález vydal nezávislý soud, nemá žádný vliv na posouzení přičitatelnosti dotčeného opatření podpory. Jak totiž vyplývá z bodů 125 až 136 výše, opatřením, které je předmětem napadeného rozhodnutí, není uvedený nález, ale vyplacení sporných částek v rámci výkonu nebo provedení tohoto nálezu.

221

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být tato část zamítnuta, a proto i druhý žalobní důvod v plném rozsahu.

[omissis]

284

Žalobci tvrdí, že Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení příjemců dotčeného opatření podpory a neposkytla dostatečné odůvodnění, když dospěla k závěru, že zaprvé Ioan a Viorel Miculovi jako fyzické osoby tvořili s ostatními žalobci jeden hospodářský subjekt, aniž prokázala, že sami vykonávali hospodářskou činnost, aby mohli být považováni za podniky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, zadruhé všichni tvořili jeden hospodářský subjekt, a zatřetí podniky žalobců, kteří nebyli účastníky rozhodčího řízení, byli příjemci dotčeného opatření podpory.

285

Komise s argumentací žalobců nesouhlasí.

286

V zájmu řádného výkonu spravedlnosti je třeba druhou část tohoto žalobního důvodu týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumat před první částí tohoto žalobního důvodu, která se týká opodstatněnosti uvedeného rozhodnutí.

287

S ohledem na argumenty vznesené na podporu tohoto žalobního důvodu je rovněž vhodné posoudit jednotlivé části tohoto žalobního důvodu, zaprvé v rozsahu, v němž se týkají Ioana a Viorela Miculových, a zadruhé v rozsahu, v němž se týkají žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení.

288

Je třeba připomenout, že odůvodnění požadované článkem 296 SFEU, který stanoví, že právní akty musí obsahovat odůvodnění, je podstatnou formální náležitostí (rozsudek ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada, C‑535/14 P, EU:C:2015:407, bod 37) a musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se uvedený akt dotýká ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63, a ze dne 15. dubna 2008, Nuova Agricast, C‑390/06, EU:C:2008:224, bod 79).

289

V tomto ohledu je třeba předně poznamenat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, se Komise mohla, aniž změnila odůvodnění napadeného rozhodnutí, opřít o poznatky vycházející z rozhodčího nálezu, které žalobci sami přiložili k žalobě, ale které nebyly zahrnuty do odůvodnění uvedeného rozhodnutí, aby reagovala na argumenty, které žalobci uplatnili v průběhu sporného řízení před Tribunálem.

290

Jak bylo uvedeno výše v bodě 288, odůvodnění aktu musí být posuzováno nejen v závislosti na obsahu samotného napadeného aktu, ale rovněž s ohledem na jeho celkovou souvislost, přičemž takovou souvislost v projednávané věci představují rozhodčí řízení a rozhodčí nález, který v něm byl vydán.

291

Tyto skutečnosti byly ostatně známy i žalobcům v rozhodčím řízení, kterým byl rozhodčí nález určen. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, mohly tyto skutečnosti znát nepřímo, a to prostřednictvím Ioana a Viorela Miculových, a sice jejich většinových akcionářů (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Olympiaki Aeroporia Ypiresies v. Komise, T‑68/03, EU:T:2007:253, bod 45).

292

Za těchto okolností nemohou žalobci oprávněně tvrdit, že Komise v odpovědi na argumenty, které uvedli v žalobě a v replice, doplnila odůvodnění napadeného rozhodnutí tím, že odkázala na obsah rozhodčího nálezu.

293

V projednávaném případě Komise dospěla k následujícímu závěru, uvedenému v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí:

„[B]ratři Miculovi a tři žalující právnické osoby [v rozhodčím řízení] společně tvoří jednu hospodářskou jednotku, která pro účely čl. 107 odst. 1 [TFUE] představuje podnik. Obdobně součást této jedné hospodářské jednotky tvoří i ostatní společnosti skupiny EFDG, za jejichž údajné ztráty přiznal nález bratrům Miculovým náhradu škody (European Drinks S. A., Rieni Drinks S. A., Scandic Distilleries S. A., Transilvania General Import-Export S. R. L., West Leasing S. R.L). Konečným příjemcem podpory je tato jedna hospodářská jednotka složená ze všech pěti žalobců [v rozhodčím řízení] a uvedených společností skupiny EFDG“.

294

Poté, co Komise v bodě 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že tři podniky, které jsou žalobci v rozhodčím řízení, a Ioan a Viorel Miculovi společně tvoří jednu hospodářskou jednotku pro účely použití pravidel v oblasti státních podpor, vyvodila, že tento jediný hospodářský subjekt je třeba považovat za dotčený podnik, a v bodech 85 až 89 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla důvody, pro které se domnívá, že pět žalobců v rozhodčí řízením tvoří jednu hospodářskou jednotku. Poukázala zvláště na to, že Ioan a Viorel Miculovi přímo či nepřímo vlastní téměř veškerý kapitál žalujících podniků, takže na základě svých „takřka výlučných“ vlastnických práv tyto podniky „ovládají“. V bodě 88 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise doplnila, že podniky, které byly žalobci v rozhodčím řízení, požádaly o vyplacení sporných částek Ioanovi a Viorelovi Miculovým, a dospěla k závěru, že takové jednání dokazuje nedostatek nezávislosti podniků, které byly žalobci v rozhodčím řízení, na uvedených osobách.

295

Nakonec Komise v reakci na argumenty žalobců odkázala v tomto řízení na rozhodčí nález a poukázala na výpovědi samotných žalobců, z nichž vyplývá, že spolu s podniky, které byly žalobci v rozhodčím řízení, tvoří jeden a tentýž podnik. Poukázala na to, že v průběhu rozhodčího řízení žalobci v rozhodčím řízení popsali svou organizaci podnikání jako „integrovaný obchodní model“, „rodinný podnik, jehož rozhodnutí byla přijímána ústně a který obvykle nefungoval na základě písemných plánů“ nebo „integrovaný systém výrobních podniků“.

296

Za těchto okolností je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno, aby umožnilo Ioanovi a Viorelovi Miculovým zjistit důvody, na jejichž základě Komise rozhodla, že je třeba na ně nahlížet tak, že spolu s podniky, které byly žalobci v rozhodčím řízení, tvoří jeden hospodářský subjekt za účelem použití právní úpravy v oblasti státních podpor, takže je třeba je považovat za příjemce dotčeného opatření podpory. Odůvodnění uvedeného rozhodnutí bylo tím spíše dostatečné, že bylo přijato v kontextu, s nímž byli žalobci dobře obeznámeni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, Řecko v. Komise, T‑314/15, nezveřejněný, EU:T:2017:903, bod 110 a citovaná judikatura).

297

První výtka této části tedy musí být zamítnuta.

298

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Komise poté, co v bodech 81 a 82 odůvodnění uvedeného rozhodnutí připomněla definici podniku ve smyslu judikatury a podmínky, za nichž lze mít za to, že právní subjekty, fyzické nebo právnické, mohou společně tvořit jeden hospodářský subjekt pro účely použití pravidel v oblasti státních podpor, uvedla důvody, pro které se domnívá, že všichni žalobci, včetně žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, tvoří jednu hospodářskou jednotku.

299

Pokud jde o skutečnost, že žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, patřily k jednomu hospodářskému subjektu, Komise poté, co konstatovala, že tvořily součást širší skupiny podniků, a sice skupiny EFDG, v bodě 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobci v rozhodčím řízení požadovali v řízení náhradu škody pro žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, a vyčíslili požadované odškodnění za ztráty, které údajně utrpěla uvedená skupina jako celek. Komise v témže bodu odůvodnění rovněž uvedla, že rozhodčí soud prokázal, že Ioan a Viorel Miculovi vlastní podíl ve výši alespoň 99,96 % jejich kapitálu a zdůraznila, že chování žalobců během rozhodčího řízení a posouzení náhrady škody provedená uvedeným soudem prokazují, že „bratři Miculovi a tři žalující společnosti [v rozhodčím řízení], jakož i […] společnosti, které tvoří [skupinu] EFDG, [které nebyly účastníky rozhodčího řízení], tvoří jednu hospodářskou jednotku s jedním hospodářským zájmem“. V bodě 89 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise uvedla, že na základě jejich vlastnického práva Ioan a Viorel Miculovi „ovládají“ podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení. Za těchto okolností, jak bylo uvedeno výše v bodě 293, učinila Komise závěr, že „[k]onečným příjemcem podpory [byl] je tato jedna hospodářská jednotka složená ze všech pěti žalobců [v rozhodčím řízení] a uvedených společností [uvedené skupiny]“.

300

V odpovědi na argumenty žalobců v tomto řízení měla Komise navíc za to, s odkazem na svědectví žalobců učiněná v průběhu rozhodčího řízení, že vývoj skupiny EFDG probíhal podle jednotného integrovaného obchodního plánu, přičemž „nové podniky a nové investice [byly] integrovány do stávajících podniků a investic, takže všechny podniky [spolupracovaly] na efektivním vytváření, výrobě, balení a distribuci výrobků“.

301

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z kontextu, v němž bylo přijato, je zřejmé, že žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, byly schopny porozumět důvodům, pro které měla Komise za to, že mají být rovněž považovány za příjemce dotčeného opatření podpory.

302

V tomto ohledu je navíc argument žalobců, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění ohledně údajného „skutečného využívání“ dotčeného opatření podpory ze strany podniků, které nebyly žalobci v rozhodčím řízení, neúčinný, neboť Komise se nikde v uvedeném rozhodnutí neopírá o pojem „skutečné využívání“, aby určila příjemce tohoto opatření.

303

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být druhá výtka této části zamítnuta, a tudíž i tato část v plném rozsahu.

304

Žalobci tvrdí, že Komise v podstatě a právně dostačujícím způsobem neprokázala, že Ioan a Viorel Miculovi mohli na základě své kapitálové účasti v podnicích skupiny EFDG a na základě vazeb, které je s uvedenými podniky spojují, nad rámec výkonu svých akcionářských práv v těchto podnicích účinně zasahovat do konkrétního řízení podniků této skupiny, tak aby s takovými podniky tvořili jediný hospodářský subjekt.

305

Žalobci zvláště tvrdí, že odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se existence většinových podílů, která ostatně nebyla prokázána, na kapitálu žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, skutečnosti, že Ioan a Viorel Miculovi byli v rámci rozhodčího řízení oprávněni požadovat náhradu škody za ztráty, které utrpěli prostřednictvím těchto podniků, a skutečnosti, že rozhodčí soud „kolektivně“ odškodnil pět žalobců v rozhodčím řízení, nepostačují k prokázání toho, že Ioan a Viorel Miculovi ovládají údajnou hospodářskou jednotku, kterou tvoří s podniky skupiny EFDG.

306

Vzhledem k tomu, že příjemci státní podpory nemohou být fyzické osoby, které samy o sobě nejsou podnikem, jsou žalobci toho názoru, že Komise zatížila napadené rozhodnutí zjevně nesprávným posouzením, když označila Ioana a Viorela Miculovi, kteří nevykonávali žádnou hospodářskou činnost, za příjemce dotčeného opatření podpory.

307

Žalobci dodávají, že zatímco Ioan a Viorel Miculovi byli rozhodčím nálezem odškodněni za škodu, kterou utrpěli výhradně jako akcionáři žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, tyto podniky, které neobdržely žádnou částku, rovněž nelze považovat za příjemce dotčeného opatření podpory.

308

Analýza provedená rozhodčím soudem v rozhodčím nálezu se ostatně týká období mezi lety 2000 a 2009, nikoli období, které bylo zohledněno v napadeném rozhodnutí.

309

Je třeba připomenout, že unijní právo hospodářské soutěže, a zvláště zákaz stanovený v čl. 107 odst. 1 SFEU se vztahují na činnosti podniků (rozsudek ze dne 25. července 2018, Komise v. Španělsko a další, C‑128/16 P, EU:C:2018:591, bod 34).

310

Podle ustálené judikatury se v kontextu soutěžního práva rozumí „podnikem“ jakýkoli subjekt vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování (viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další, C‑222/04, EU:C:2006:8, bod 107 a citovaná judikatura).

311

Hospodářskou činností je jakákoli činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na daném trhu (viz rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, EU:C:2017:496, bod 45 a citovaná judikatura).

312

Unijní právo hospodářské soutěže tím, že se týká činnosti podniků, tak zakotvuje jako rozhodující kritérium existenci jednoty chování na trhu, aniž by formální oddělení různých společností vyplývající z jejich samostatné právní subjektivity mohlo takovou jednotu pro účely použití pravidel v oblasti hospodářské soutěže vyloučit (rozsudek ze dne 27. června 2024, Unichem Laboratories v. Komise, C‑166/19 P, nezveřejněný, EU:C:2024:548, bod 52).

313

Pokud právně odlišné fyzické nebo právnické osoby tvoří hospodářský celek, je třeba je s ohledem na použití unijních pravidel hospodářské soutěže považovat za jediný podnik. V oblasti státních podpor vyvstává otázka existence hospodářského celku zejména tehdy, jde-li o identifikaci příjemce podpory [viz rozsudek ze dne 19. května 2021, Ryanair v. Komise (KLM; Covid-19), T‑643/20, EU:T:2021:286, bod 46 a citovaná judikatura].

314

Mezi skutečnosti zohledněné judikaturou za účelem určení existence či neexistence hospodářského celku v oblasti státních podpor patří zejména účast dotyčného podniku na skupině společností, nad níž jedna z nich přímo nebo nepřímo vykonává kontrolu, výkon totožných nebo souběžných hospodářských činností, absence hospodářské autonomie dotyčných společností, vytvoření jedné skupiny ovládané jedinou entitou, možnost entity vlastnící kontrolní podíly v jiné společnosti vykonávat dozorčí funkci, funkci iniciátora a funkci finanční podpory ve vztahu k této společnosti, jakož i existence organických a funkčních vazeb mezi těmito společnostmi [viz rozsudek ze dne 19. května 2021, Ryanair v. Komise (KLM; Covid-19), T‑643/20, EU:T:2021:286, bod 47 a citovaná judikatura].

315

Ačkoli je hospodářská činnost vykonávána nejčastěji přímo na trhu, není vyloučeno, že jde současně o úkon hospodářského subjektu v přímém kontaktu s trhem a nepřímo jiného subjektu ovládajícího tento subjekt v rámci jedné hospodářské jednotky, kterou společně tvoří (rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další, C‑222/04, EU:C:2006:8, body 109 a 110).

316

V tomto ohledu je nicméně třeba zdůraznit, že pouhé držení podílů, dokonce majoritních, pokud umožňuje pouze výkon práv spojených s postavením akcionáře nebo společníka, jakož i případně přijímání dividend, pouhých plodů z vlastnictví zboží, nepostačuje k určení hospodářské činnosti subjektu vlastnícího tyto podíly (rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další, C‑222/04, EU:C:2006:8, bod 111).

317

Naproti tomu subjekt, který vlastnictvím majoritních podílů ve společnosti vykonává toto ovládání tím, že se přímo či nepřímo vměšuje do její správy, musí být považován za účastnícího se hospodářské činnosti vykonávané ovládaným podnikem, a na základě toho tedy musí být sám kvalifikován jako podnik ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další, C‑222/04, EU:C:2006:8, body 112 a 113).

318

Komise má širokou posuzovací pravomoc při určení, zda společnosti, které jsou součástí skupiny, musí být pro účely použití režimu státních podpor považovány za hospodářský celek, nebo za právně a finančně autonomní společnosti (rozsudek ze dne 29. června 2000, DSG v. Komise, T‑234/95, EU:T:2000:174, bod 124).

319

Přezkum unijního soudu se omezuje na prověření dodržování procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci. Unijní soud musí za tímto účelem zejména ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazů, jejich věrohodnost a jejich soudržnost, ale rovněž zkoumat, zda tyto důkazy představují všechny relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny [viz rozsudek ze dne 19. května 2021, Ryanair v. Komise (KLM; Covid-19), T‑643/20, EU:T:2021:286, body 69 a 70 a citovaná judikatura].

320

V tomto ohledu musí být legalita rozhodnutí v oblasti státních podpor posuzována unijním soudem v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala, ty přitom zahrnují informace, které se zdály být relevantní pro posouzení, jež je třeba provést, a které mohla na svou žádost získat v průběhu správního řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, body 70 a 71).

321

V projednávaném případě je nesporné, že žalobci v rozhodčím řízení byli příjemci sporných částek. Ioan a Viorel Miculovi ve svých odpovědích na písemné otázky, které jim Tribunál položil dne 30. května 2023 prostřednictvím organizačního procesního opatření přijatého na základě článku 89 jednacího řádu (dále jen „organizační procesní opatření ze dne 30. května 2023“), výslovně přiznávají, že byli příjemci uvedené platby.

322

Skutečnost, že část částek byla „blokována“ na účtu vedeném na jméno pěti žalobců v rozhodčím řízení, nemůže toto zjištění zpochybnit. Skutečný převod dotčených státních prostředků totiž není vyžadován, jakmile bylo právo příjemcům přiznáno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C‑385/18, EU:C:2019:1121, bod 36).

323

Ioan a pan Viorel Miculovi však tvrdí, že sporné částky jim mohly přinést prospěch v podstatě pouze jako akcionářům podniků skupiny EFDG, a nikoli jako subjektům vykonávajícím hospodářskou činnost. To vyplývá zvláště z úvah, o které rozhodčí soud opřel rozhodčí nález.

324

Zaprvé, aniž žalobci zpochybňují skutková zjištění učiněná rozhodčím soudem a uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze spisu vyplývá, že v průběhu rozhodčího řízení, jak dokládají vyjádření a výpovědi předložené žalobci v rozhodčím řízení dne 22. prosince 2009 a uvedené v odůvodnění rozhodčího nálezu, Ioan a Viorel Miculovi po svých počátečních úspěšných investicích rozšířili, jak vyplývá z bodu 160 uvedeného nálezu, své aktivity v oblasti výroby nápojů a postupně vybudovali integrovaný systém výroby. V tomto ohledu žalobci v rozhodčím řízení tvrdili, jak vyplývá z bodu 161 tohoto nálezu, že rozšíření jejich výrobních činností prostřednictvím založení nových podniků bylo plánováno tak, aby se časově shodovalo s ukončením platnosti daňových pobídek poskytnutých předchozím podnikům. Nové podniky a investice tak byly integrovány do stávajících podniků a investic, takže všechny podniky spolupracovaly „na efektivním vytváření, výrobě, balení a distribuci výrobků“. Zvláště z repliky ze dne 22. prosince 2009, reprodukované v bodě 164 téhož nálezu, vyplývá, že žalobci v rozhodčím řízení přestěhovali svůj lihovar, který se později stal společností Scandic Distilleries, do župy Bihor, aby mohli využít dotčeného režimu daňových pobídek.

325

Ačkoli Ioan a Viorel Miculovi původně plánovali přesunout své aktivity z důlní oblasti Ștei-Nucet, rozhodli se, jak je uvedeno v bodě 554 rozhodčího nálezu, zůstat v župě Bihor, aby mohli využívat dotčený režim daňových pobídek. V tomto ohledu uvedli, že co se týče žalujících podniků European Food, Starmill a Multipack, první z nich byl založen za účelem dovozu většiny surovin, druhý za účelem vytvoření vlastních integrovaných zařízení na mletí obilí a třetí za účelem výroby obalů a označení pro téměř všechny výrobky společností ve skupině. Rovněž uvedli, jak vyplývá z jejich výpovědí poskytnutých dne 22. prosince 2009, že jejich model obchodní strategie směřoval prostřednictvím vertikální integrace jejich zařízení k dosažení dlouhodobé ziskovosti za využití uvedeného režimu. Žalobci v rozhodčím řízení tak museli provést počáteční investici, aby mohli využít pobídek k dlouhodobému rozvoji integrovaného, konkurenceschopného a efektivního podniku.

326

Z vyjádření, která žalobci v rozhodčím řízení předložili dne 13. května 2011 a která jsou uvedena v bodě 555 rozhodčího nálezu, rovněž vyplývá, že se definovali jako „rodinné podniky“ a Ioan a Viorel Miculovi pečlivě zvážili dopad dotčeného režimu daňových pobídek, způsob, jakým by z něj mohli těžit, a před přijetím rozhodnutí investovat do něj porovnali nevýhody působení ve znevýhodněném regionu, který postrádá infrastrukturu a kvalifikované pracovníky, s výhodami, které tento režim poskytuje.

327

Jak vyplývá z bodu 1067 rozhodčího nálezu, v průběhu rozhodčího řízení žalobci v rozhodčím řízení rovněž odkazovali na svůj „globální hospodářský model“, který spočíval ve vybudování „výrobní platformy“ udržitelné i po ukončení platnosti dotčeného režimu daňových pobídek.

328

Z výpovědi jednoho z vedlejších účastníků na straně žalobců, na niž je odkazováno v bodě 1072 rozhodčího nálezu, citované v žalobní odpovědi a zopakované v bodě 1071 uvedeného nálezu, vyplývá, že tento vedlejší účastník ke svému prvnímu vyjádření připojil diagramy znázorňující „integraci různých zařízení“, ze kterých bylo v podstatě patrné, že počáteční plánování skupiny EFDG týkající se sdílení této infrastruktury umožnilo dosáhnout značných úspor, které byly reinvestovány do „rozšíření a integrace podniku“.

329

Z výpovědí a vyjádření, které žalobci v rozhodčím řízení v tomto řízení předložili, vyplývá, že Ioan a Viorel Miculovi zasahovali do hospodářské činnosti žalujících podniků, které byly účastníky uvedeného řízení, a přímo či nepřímo se vměšovali do jejich správy.

330

Zadruhé je třeba dodat, že kolektivní odškodnění přiznané rozhodčím nálezem a skutečnost, že podniky, které byly žalobci v rozhodčím řízení, požádaly v rozhodčím řízení, aby sporné částky byly vyplaceny Ioanovi a Viorelovi Miculovým, což tito nepopírají, potvrzují neexistenci funkční i organizační autonomie podniků, které byly žalobci v rozhodčím řízení, ve vztahu k posledně jmenovaným.

331

Zatřetí a na posledním místě z bodu 1245 rozhodčího nálezu, na který se odvolává Komise, vyplývá, že rozhodčí soud „neměl v úmyslu zabývat se otázkou, zda odškodnění akcionářů [bylo] rovnocenné škodě, kterou utrpěla příslušná společnost“, a dodal, že se přesvědčil, že „vzhledem k velikosti jejich podílů ve společnostech [skupiny EFDG Ioan a Viorel Miculovi] […] nepřímo [utrpěli] přinejmenším velkou část, ne-li téměř celou škodu, kterou přímo utrpěly žalující společnosti“. Za těchto okolností nemohou žalobci tvrdit, že Ioan a Viorel Miculovi byli odškodněni výlučně jako akcionáři dotčených podniků.

332

Ani další argumenty žalobců nemohou jejich tvrzení užitečně podpořit.

333

Především skutečnost, že Ioan Micula ani Viorel Micula samostatně nedrží většinu kapitálu žádného z podniků skupiny EFDG, nemá dopad na to, že uvedené osoby a tyto podniky tvoří jediný hospodářský subjekt, jelikož uvedené osoby jsou společně většinovými akcionáři týchž podniků.

334

Žalobci pak tvrdí, že poznatky převzaté z rozhodčího nálezu se týkají pouze období mezi lety 2000 a 2009, a jsou tudíž nerozhodné pro účely posouzení, zda v době vydání napadeného rozhodnutí existoval jediný hospodářský subjekt.

335

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Komise ve svých odpovědích na písemné otázky položené v rámci organizačního procesního opatření ze dne 30. května 2023 uvedla, že „žalobci v průběhu formálního vyšetřovacího řízení nikdy netvrdili, že by se vazby spočívající v ovládání společností skupiny EFDG, pro které byla přiznána náhrada škody, Ioanem a Viorelem Miculovými změnily po období, na které se vztahuje náhrada škody“. Komise dodala, že ačkoli otázka existence jediného hospodářského subjektu byla vznesena během formálního vyšetřovacího řízení, „žalobci v rozhodčím řízení nepředložili žádné skutečnosti nebo důkazy, které by byly v rozporu s předběžným závěrem Komise, že Ioan a Viorel Miculovi ovládali společnosti, za jejichž ztráty rozhodčí soud přiznal náhradu škody, ani s důvody, proč uvedený soud přiznal náhradu škody i těmto fyzickým osobám“.

336

Žalobci, kteří taková tvrzení nezpochybnili, neprokázali a ani netvrdili, že by se jejich kapitálová struktura nebo vnitřní provozní metody změnily od konce období, za které obdrželi odškodnění, do přijetí napadeného rozhodnutí.

337

Konečně, ačkoli Komise v napadeném rozhodnutí, jak ostatně sama uznává, nekonstatovala, že na Ioana a Viorela Miculovi mělo být, na každého zvlášť, jakožto na fyzické osoby také nahlíženo jako na podniky pro účely uplatnění pravidel státní podpory, nemá taková okolnost žádný vliv na kvalifikaci příjemců dotčeného opatření podpory, neboť v bodě 85 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise konstatovala, že spolu se všemi podniky, které byly žalobci v rozhodčím řízení, tvoří jeden hospodářský subjekt, který je pro účely uplatnění uvedených pravidel dotčeným podnikem.

338

Ioan a Viorel Miculovi tedy nemohou tvrdit, že nevykonávají hospodářskou činnost, aby zpochybnili, že byli příjemci opatření státní podpory ve formě výplaty sporných částek.

339

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a s přihlédnutím k široké posuzovací pravomoci svěřené Komisi je třeba první výtku této části zamítnout.

340

Zaprvé v projednávaném případě z diagramu znázorňujícího strukturu skupiny EFDG, který v průběhu rozhodčího řízení předložil jeden ze znalců předvolaných žalobci v rozhodčím řízení a který je převzat v bodě 937 rozhodčího nálezu citovaného Komisí v rámci její obhajoby, vyplývá, že Ioan a Viorel Miculovi drží 95 % kapitálu společnosti Transilvania General Import-Export, která drží 20 % kapitálu společnosti European Drinks, přičemž zbývajících 80 % drží přímo bratři Miculovi, a dále 58 % kapitálu společnosti West Leasing, přičemž zbývajících 42 % drží rovněž přímo bratři Miculovi.

341

Kromě toho diagram kapitálové struktury společností skupiny EFDG dokládá, že Ioan a Viorel Miculovi vlastní 99 % kapitálu společnosti Rieni Drinks a 96 % kapitálu společnosti Scandic Distilleries.

342

Jak vyplývá z bodu 156 rozhodčího nálezu, jehož správnost žalobci nezpochybňují, Ioan a Viorel Miculovi v průběhu rozhodčího řízení výslovně uvedli, že jsou většinovými akcionáři společností skupiny EFDG.

343

Ioan a Viorel Miculovi, kteří neprokazují a ani netvrdí, že by se jejich kapitálová účast v podnicích skupiny EFDG od přijetí rozhodčího nálezu změnila, jak vyplývá z bodu 336 výše, tedy přímo i nepřímo vlastní téměř všechny žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení. Kromě toho je nesporné, že tito žalobci jsou podniky, neboť skutečně vykonávají hospodářskou činnost, a takové podniky patří do uvedené skupiny, která se zabývá zejména průmyslovou výrobou potravinářských výrobků, mletých produktů nebo plastových obalů.

344

Za těchto okolností je třeba učinit závěr, že s ohledem na jejich vlastnické právo ke všem žalujícím podnikům, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, vykonávali Ioan a Viorel Miculovi prostřednictvím držby veškerého nebo téměř veškerého kapitálu těchto podniků funkci hybné síly a finanční podpory ve vztahu ke všem uvedeným podnikům, čímž je výlučně či takřka výlučně ovládali.

345

Vzhledem k tomu, že podniky ovládané Ioanem a Viorelem Miculovými vykonávají totožnou nebo souběžnou hospodářskou činnost, tvoří finančně i průmyslově soudržný celek, a tvoří tak jedinou jimi ovládanou skupinu.

346

Zadruhé z výpovědí samotných žalobců v rozhodčím řízení, učiněných v rozhodčím řízení, vyplývá, že jejich model obchodní strategie byl zaměřen na vertikální integraci jejich zařízení, že tito se označovali jako „rodinný podnik“, jehož rozhodnutí byla přijímána ústně, a nebyli zvyklí fungovat na základě písemných plánů, a konečně, že jejich „globální hospodářský model“ spočíval ve vybudování výrobní platformy udržitelné po ukončení dotčeného režimu daňových pobídek, přičemž Ioan a Viorel Miculovi se přímo podíleli na rozhodnutí investovat do nových zařízení a zkoumali dopad uvedeného režimu, jeho výhody a nevýhody, jak je uvedeno v bodech 325 až 327 výše.

347

Žalobci v rozhodčím řízení zvláště tvrdili, že v rámci rozšiřování jejich výrobních činností, jak je uvedeno výše v bodě 324, byly nové podniky a investice začleněny do stávajících podniků a investic, takže všechny podniky spolupracovaly na „efektivním vytváření, výrobě, balení a distribuci výrobků“. V tomto ohledu, jak bylo uvedeno výše v bodě 328, počáteční plánování skupiny EFDG týkající se sdílení různých zařízení umožnilo dosáhnout značných úspor, které byly reinvestovány do „rozšíření a integrace podniku“.

348

Z analýzy první výtky této části tedy vyplývá, že důkazy obsažené ve spise, jak jsou uvedeny výše v bodech 324 až 328, potvrzují existenci hospodářských a organizačních vazeb, které spojují žalobce, včetně žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, v rámci téhož trhu a téže integrované činnosti s cílem být dlouhodobě konkurenceschopné a efektivní.

349

Ačkoli žalobci tvrdí, že Ioan a Viorel Miculovi nezasahovali do přímého řízení podniků skupiny EFDG, omezují se v tomto ohledu pouze na tvrzení, že tyto podniky jednaly „nezávisle“, když určovaly svůj vlastní postup na trhu, avšak na podporu tohoto tvrzení nepředkládají žádný konkrétní a důkazně doložený poznatek.

350

Zatřetí a na posledním místě lze poznamenat, že nedostatek hospodářské autonomie žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, je na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, posílen skutečností, že v průběhu tohoto řízení žalobci v rozhodčím řízení požadovali, aby při posouzení jejich škody byla zohledněna i škoda, kterou utrpěly tyto podniky.

351

Za těchto okolností a v souladu se zásadami judikatury uvedenými výše v bodě 314 je třeba dospět k závěru, že Ioan a Viorel Miculovi spolu s podniky žalobců, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, patří k jednomu a témuž podniku pro účely uplatnění právní úpravy v oblasti státních podpor.

352

Žalobci však dodávají, že žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, nelze považovat za příjemce dotčeného opatření podpory, jelikož jim rozhodčí soud nepřiznal žádné odškodnění.

353

V tomto ohledu v každém případě postačí podotknout, že Komise nepovažovala podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, za příjemce dotčeného opatření podpory z toho důvodu, že měly skutečný prospěch z vyplacení sporných částek. Komise konstatovala, že tyto podniky jsou příjemci podpory pouze proto, že spolu s ostatními žalobci tvoří jeden hospodářský subjekt, který představuje dotčený podnik pro účely uplatnění pravidel v oblasti státních podpor, jak vyplývá z bodů 85 až 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

354

Z výše uvedených bodů 340 až 351 přitom vyplývá, že Komise měla právem za to, že podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, tvořily s ostatními žalobci jediný podnik pro účely uplatnění právní úpravy v oblasti státních podpor.

355

Částky vyplacené žalobcům v rozhodčím řízení, v rámci výkonu nebo prostřednictvím provedení rozhodčího nálezu, tedy mohly přímo či nepřímo přinést prospěch podnikům, které nebyly účastníky rozhodčího řízení. Je tomu tak zejména proto, že Ioan a Viorel Miculovi, kteří vykonávají funkce hybné síly a finanční podpory ve vztahu k týmž podnikům, mohli považovat za nezbytné investovat všechny tyto částky nebo jejich část do finanční konsolidace nebo hospodářského rozvoje podniků skupiny EFDG, aby bylo možné trvale pracovat na dosahování hospodářského cíle vytýčeného pro uvedené podniky.

356

Skutečnost, že žalující podniky, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, nebyly určeny jako příjemci odškodnění přiznaného rozhodčím soudem na základě rozhodčího nálezu, proto nemá žádný vliv na jejich určení jako příjemců dotčeného opatření podpory.

357

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být druhá výtka této části zamítnuta, a proto i tato část, a tedy pátý žalobní důvod v plném rozsahu.

360

Ve druhé části žalobci tvrdí, že vrácení sporných částek nelze požadovat od některých subjektů uvedených v napadeném rozhodnutí, konkrétně ve věci T‑704/15 od pana Viorela Miculy, kterého nelze považovat za podnik, a ve třech spojených věcech od žalujících podniků, které nebyly účastníky rozhodčího řízení, jelikož rozhodčím nálezem nebyly označeny za příjemce.

361

V tomto ohledu žalobci dodávají, že vrácení sporných částek lze požadovat pouze od těch z nich, kteří z nich měli skutečný prospěch, tedy pouze od některých nebo od všech žalobců v rozhodčím řízení.

362

Podle žalobců tedy Komise neměla dospět k závěru, že všichni žalobci jsou společně a nerozdílně odpovědni za vrácení podpory, nýbrž měla prokázat, kteří z nich měli z podpory skutečně prospěch.

363

Komise zpochybňuje argumentaci žalobců.

364

Je třeba připomenout, že v souladu s unijním právem může Komise v případě zjištění neslučitelnosti podpor s vnitřním trhem nařídit členskému státu, aby dosáhl navrácení těchto podpor od příjemců (rozsudek ze dne 8. května 2003, Itálie a SIM 2 Multimedia v. Komise, C‑328/99 a C‑399/00, EU:C:2003:252, bod 65).

365

Zrušení protiprávní podpory cestou navrácení je logickým důsledkem zjištění její protiprávnosti a má za cíl obnovit stav předcházející jejímu poskytnutí. Tento cíl je dosažen, pokud dotčené podpory, případně navýšené o úroky z prodlení, byly vráceny příjemcem nebo jinými slovy podniky, které je skutečně použily (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, body 89 a 90, a ze dne 13. prosince 2018, Transavia Airlines v. Komise, T‑591/15, EU:T:2018:946, bod 299). Tímto vrácením totiž příjemce ztrácí výhodu, kterou měl na trhu oproti svým konkurentům, a dochází k obnovení situace před poskytnutím podpory (rozsudek ze dne 1. října 2015, Electrabel a Dunamenti Erőmű v. Komise, C‑357/14 P, EU:C:2015:642, bod 110 a citovaná judikatura).

366

V tomto ohledu je třeba připomenout, že existence hospodářské jednotky umožňuje identifikovat podnik, třebaže z právního hlediska je tato hospodářská jednotka tvořena několika právnickými nebo fyzickými osobami, které jsou příjemci dotčené podpory [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. března 2015, Pollmeier Massivholz v. Komise, T‑89/09, EU:T:2015:153, body 122 a 123 (nezveřejněné)].

367

Navrácení podpory s cílem obnovení dřívějšího stavu není v zásadě považováno za nepřiměřené opatření vzhledem k cílům ustanovení Smlouvy o fungování EU v oblasti státních podpor (viz rozsudky ze dne 11. března 2010, CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C‑1/09, EU:C:2010:136, bod 54 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 116 a citovaná judikatura).

368

Tribunál považuje za vhodné analyzovat nejprve druhou část tohoto žalobního důvodu, která se týká příjemců podpory, a následně první část tohoto žalobního důvodu, která se týká výše podpory.

369

Komise v bodě 160 napadeného rozhodnutí uvedla, že „Rumunsko tedy musí dosáhnout navrácení případné výplaty náhrady škody přiznané žalobcům senátem, protože takováto výplata představuje protiprávní a neslučitelnou státní podporu“ a dodala, že „[v]zhledem k tomu, že pět žalobců [v rozhodčím řízení] spolu s ostatními dotčenými společnostmi skupiny EFDG tvoří jednu hospodářskou jednotku […], vzniká těmto pěti žalobcům a ostatním dotčeným společnostem EFDG společná povinnost navrátit státní podporu, kterou některý z těchto subjektů případně obdržel, rumunskému státu“.

370

Předně je třeba uvést, že jelikož byl jako součást analýzy první výtky první části pátého žalobního důvodu učiněn závěr, že Ioan a Viorel Miculovi tvoří součást jedné hospodářské jednotky, je třeba odmítnout argument, podle kterého nelze požadovat navrácení dotčeného opatření podpory od Viorela Miculy, jak tvrdili žalobci ve věci T‑704/15, z důvodu, že jej nelze považovat za podnik pro účely uplatnění právní úpravy v oblasti státních podpor.

371

Ačkoli v případě neexistence unijní právní úpravy v této oblasti musí být vymáhání protiprávní podpory provedeno v souladu s prováděcími pravidly stanovenými v platných vnitrostátních právních předpisech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 108), nemohou žalobci ve věcech T‑624/15 RENV a T‑694/15 RENV s cílem zpochybnit legalitu napadeného rozhodnutí účelně tvrdit, že vymáhání „dluhů [žalujících podniků]“ od Ioana Miculy „protiprávně nerespektuje právní subjektivitu a porušuje rumunské právní předpisy o společnostech, které se odráží v různých směrnicích o právech akcionářů“.

372

Žalobci v podstatě tvrdí, aby zpochybnili posouzení Komise, že sporné částky mohly být vymáhány pouze od podniků, které je „skutečně využívaly“, tedy pouze od žalobců v rozhodčím řízení, kteří byli v rozhodčím nálezu označeni za příjemce. Tvrdí, že skutečnost, že všechny žalující podniky patří k jednomu hospodářskému subjektu, je i v případě, že je pravdivá, nerozhodná.

373

Žalobci opírají svou argumentaci o rozsudek ze dne 11. května 2005, Saxonia Edelmetalle a ZEMAG v. Komise (T‑111/01 a T‑133/01, EU:T:2005:166, bod 113), a o rozsudek ze dne 19. října 2005, Freistaat Thüringen v. Komise (T‑318/00, EU:T:2005:363, bod 324), v nichž byla převzata judikatura Soudního dvora uvedená výše v bodě 365.

374

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, však rozsudky uvedené výše v bodě 373 nejsou takové povahy, aby bránily navrácení opatření podpory od všech subjektů tvořících jeden hospodářský subjekt.

375

Zaprvé se totiž věci, ve kterých byly vydány rozsudky citované výše v bodě 373, netýkají, jako je tomu v projednávaném případě, hospodářských subjektů tvořících jeden a tentýž podnik v rámci jednoho hospodářského subjektu.

376

Zadruhé, jak bylo připomenuto výše v bodě 312, unijní právo hospodářské soutěže tím, že se týká činnosti podniků, zakotvuje jako rozhodující kritérium existenci jednoty chování na trhu, aniž by formální oddělení různých společností vyplývající z jejich samostatné právní subjektivity mohlo takovou jednotu pro účely použití pravidel v oblasti hospodářské soutěže vyloučit.

377

V projednávaném případě, jak vyplývá z analýzy pátého žalobního důvodu, a zejména z bodů 344 a 355 výše, mohou Ioan a Viorel Miculovi tím, že vykonávají funkci hybné síly a finanční podpory vůči všem podnikům skupiny EFDG, umožnit těmto podnikům, aby přímo nebo nepřímo využily dotčeného opatření podpory, aniž by tyto podniky přijaly jakékoli autonomní rozhodnutí. Vrácením dotčeného opatření podpory tak jediný hospodářský subjekt tvořený žalobci ztrácí výhodu, kterou měl na trhu oproti svým konkurentům, a dochází k obnovení situace před poskytnutím podpory.

378

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musí být tato část zamítnuta.

[omissis]

Z těchto důvodů,

TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát)

rozhodl takto: