2.1.

Je třeba za stát, kde vznikla škoda (čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II), považovat každý stát, na nějž se zaměřuje obchodní činnost žalovaného podniku, takže je namítané klauzule třeba posuzovat podle práva státu soudu, pokud aktivně legitimovaný subjekt zpochybňuje použití těchto klauzulí v obchodním styku se spotřebiteli usazenými v tomto státu?

2.2.

Jedná se o zjevně užší spojení (čl. 4 odst. 3 nařízení Řím II) s právem státu, v němž má sídlo žalovaný podnik, jestliže jeho obchodní podmínky stanovují, že na smlouvy, které podnik uzavírá, je nutno použít právo tohoto státu?

2.3.

Vede taková klauzule o volbě práva z jiných důvodů k tomu, že namítaná ustanovení smlouvy se posuzují podle práva toho státu, v němž má žalovaný podnik své sídlo?

4.1.

Je klauzule obsažená ve Všeobecných obchodních podmínkách, podle níž se má na smlouvu, která je uzavřena v elektronickém obchodním styku mezi spotřebitelem a podnikatelem usazeným v jiném členském státu, použít právo státu, ve kterém má tento podnikatel sídlo, nepřiměřená ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (3)?

4.2.

Podléhá zpracování osobních údajů podnikem, který v elektronickém obchodním styku se spotřebiteli usazenými v jiných členských státech uzavírá smlouvy, podle čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (4) nezávisle na jinak použitelném právu výlučně právu toho členského státu, v němž se nachází provozovna podniku, v jejímž rámci dochází ke zpracování údajů, nebo má podnik dbát také předpisů o ochraně údajů členských států, na něž se zaměřuje jeho obchodní činnost?