1. 

Projednávaná předběžná otázka, položená v rámci sporu mezi sdružením na ochranu práv spotřebitelů a telekomunikační společností, se týká určitých smluvních klauzulí, které umožňují úpravu sazeb za telekomunikační služby podle indexu spotřebitelských cen. Předmětem diskuse je konkrétně otázka, zda čl. 20 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (dále jen „směrnice o univerzální službě“) ( 2 ) zakládá ve prospěch účastníků právo odstoupit od smlouvy bez jakéhokoliv postihu, pokud je oznámena uvedená změna sazeb podle indexační metody stanovené ve smlouvě.

2. 

Ačkoli se předběžná otázka položená Oberster Gerichtshof vztahuje výlučně ke směrnici o univerzální službě, z odůvodnění předkládacího usnesení i z písemných a ústních vyjádření předložených a přednesených v projednávané věci vyplývá nezbytnost vzít v úvahu rovněž ustanovení směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách ( 3 ).

3. 

Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru poprvé příležitost se vyslovit k problému, který vyvolává doložka o cenové indexaci ve vztahu k mimořádnému právu uživatelů odstoupit od smlouvy. Třebaže totiž určité smluvní klauzule týkající se změny cen byly Soudním dvorem přezkoumány, dříve analyzované klauzule, jakož i problematika nastolená v těchto věcech nebyly srovnatelné s těmi, které jsou předmětem projednávaného sporu. Na jedné straně se totiž věc Invitel ( 4 ) týkala výkladu směrnice 93/13 ve věci vztahující se ke klauzuli, která stanovila jednostrannou změnu nákladů spojených s poskytovanými službami, která ani výslovně nepopisovala způsob změny těchto nákladů, ani neupřesňovala důvody takové změny. Na druhé straně ve věci RWE Vertrieb ( 5 ) byl projednáván soulad s požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti stanovenými směrnicemi 93/13 a 2003/55/ES ( 6 ) u smluvní klauzule, která sice stanovila, že zákazníci mohou smlouvu vypovědět, ale dodavatelské společnosti dovolovala jednostranně změnit cenu za dodávku plynu, aniž stanovila důvod, podmínky nebo rozsah takové změny. Konečně, ve věci Schulz a Egbringhoff ( 7 ), v níž nebyla použitelná směrnice 93/13, nýbrž pouze směrnice 2003/54/ES ( 8 ) a 2003/55, bylo projednáváno, zda určité klauzule, které sice zaručovaly informování o zvýšení cen v přiměřené lhůtě a právo odstoupit od smlouvy, ale neobsahovaly důvod, podmínky a rozsah změny cen, splňují požadavky transparentnosti stanovené v těchto předpisech.

4.

Bod 30 odůvodnění směrnice o univerzální službě stanoví: „Smlouvy jsou pro uživatele a spotřebitele důležitým nástrojem k zajištění minimální úrovně průhlednosti informací a právní jistoty. Většina poskytovatelů služeb v konkurenčním prostředí bude uzavírat smlouvy se svými zákazníky z důvodů obchodní potřebnosti. Kromě ustanovení této směrnice se použijí požadavky stávajících právních předpisů Společenství na ochranu spotřebitele vztahující se na smlouvy, zejména směrnice […] 93/13/EHS […] a směrnice […] 97/7/ES […] o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku pro transakce se spotřebitelem, které se týkají elektronických sítí a služeb. Zejména by spotřebitelům měla být zajištěna minimální úroveň právní jistoty, pokud jde o jejich smluvní vztahy s jejich přímým poskytovatelem telefonní služby, aby smluvní podmínky, podmínky, kvalita služby, podmínky pro vypovězení smlouvy a ukončení poskytování služby, opatření pro náhradu a řešení sporů byly uvedeny v jejich smlouvách. Jestliže poskytovatelé služby, kteří nejsou přímými poskytovateli telefonní služby, uzavírají smlouvy se spotřebiteli, měly by tyto smlouvy rovněž obsahovat tytéž informace. Opatření pro zajištění průhlednosti cen, sazeb a smluvních podmínek zvýší schopnost spotřebitelů optimalizovat svůj výběr, a plně tak využít výhod hospodářské soutěže.“

5.

Současně bod 49 odůvodnění směrnice o univerzální službě stanoví, že tato směrnice „[…] by měla stanovit prvky ochrany spotřebitele, např. jasné smluvní podmínky a řešení sporů a průhlednost sazeb pro spotřebitele […]“.

6.

Článek 1 směrnice o univerzální službě, určený k vymezení jejího předmětu a rozsahu, zní doslova takto:

„1.   V rámci směrnice 2002/21/ES (rámcová směrnice) se tato směrnice týká zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele. Cílem je zajistit přístup k veřejně dostupným službám v dobré kvalitě v celém Společenství prostřednictvím účinné hospodářské soutěže a možnosti výběru a řešit okolnosti, za nichž trh nenaplňuje uspokojivě potřeby koncových uživatelů. Směrnice rovněž obsahuje ustanovení týkající se některých aspektů koncových zařízení, včetně ustanovení pro usnadnění přístupu pro zdravotně postižené koncové uživatele.

2.   Tato směrnice zakládá práva koncových uživatelů a odpovídající povinnosti podniků zajišťujících veřejně přístupné sítě a poskytujících veřejně dostupné služby elektronických komunikací. S ohledem na to, že poskytování univerzální služby se zabezpečuje v prostředí otevřených a konkurenčních trhů, vymezuje tato směrnice minimální soubor služeb specifikované kvality, ke kterému mají přístup všichni koncoví uživatelé, za dostupnou cenu s ohledem na konkrétní vnitrostátní podmínky, aniž by byla narušena hospodářská soutěž. Tato směrnice také stanoví povinnosti týkající se poskytování určitých povinných služeb.

[…]

4.   Ustanovení této směrnice týkající se práv koncových uživatelů se použijí, aniž jsou dotčena pravidla Společenství na ochranu spotřebitele, zejména směrnice 93/13/EHS a 97/7/ES a vnitrostátní pravidla, která jsou v souladu s právními předpisy Společenství.“

7.

Kapitola IV směrnice o univerzální službě se věnuje ochraně práv a zájmů koncových uživatelů. V rámci této kapitoly článek 20 uvedené směrnice, ve znění směrnice 2009/136, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby spotřebitelé, kteří si objednají služby poskytující připojení k veřejné komunikační síti nebo veřejně dostupným službám elektronických komunikací, a jiní koncoví uživatelé, kteří o to požádají, měli právo uzavřít smlouvu s jedním nebo s více podniky, které takové služby nebo připojení poskytují. Ve smlouvě jsou srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeny alespoň

[…]

[…]

2.   Členské státy zajistí, aby v případě, že podniky zajišťující sítě nebo poskytující služby elektronických komunikací navrhnou změny smluvních podmínek, měli účastníci po oznámení takových změn právo odstoupit od smlouvy bez jakéhokoliv postihu. Nejpozději jeden měsíc před takovou změnou musí být účastníci odpovídajícím způsobem vyrozuměni a současně musí být informováni o svém právu odstoupit od smlouvy bez jakéhokoliv postihu, jestliže nové podmínky nepřijmou. Členské státy zajistí, aby vnitrostátní regulační orgány mohly určit formát těchto oznámení.“

8.

Bod 27 odůvodnění směrnice 2009/136, kterou se mění směrnice o univerzální službě, uvádí: „Právo účastníků zrušit smlouvu bez postihu se týká změn smluvních podmínek, které ukládají poskytovatelé sítí nebo služeb elektronických komunikací.“

9.

Směrnice 93/13 v článku 3 stanoví:

„1.   Smluvní podmínka [klauzule], která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou [zneužívající], jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti [požadavkem dobré víry] způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

[…]

3.   Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek [klauzulí], které mohou být pokládány za nepřiměřené [zneužívající].“

10.

První odstavec přílohy směrnice 93/13 mezi klauzulemi zmíněnými v čl. 3 odst. 3 této směrnice uvádí klauzule, jejichž cílem nebo následkem je:

„[…]

[…]

[…]“

11.

K působnosti písmen j) a l) prvního bodu přílohy směrnice 93/13 druhý bod této přílohy stanoví:

12.

Ustanovení § 25 a 25a, zařazená do oddílu III Telekommunikationsgesetz 2003 (zákon o telekomunikacích) ( 9 ), zní:

„§ 25

1.   Operátoři sítí komunikací nebo komunikačních služeb jsou povinni vydat všeobecné obchodní podmínky, ve kterých jsou zejména popsány nabízené služby a sazby za tyto služby [...].

2.   Změny všeobecných obchodních podmínek a ustanovení o sazbách je před nabytím jejich účinnosti nutno oznámit regulačnímu orgánu a vhodnou formou je zveřejnit. U změn nepřinášejících účastníkům pouze výhody platí dvouměsíční lhůta pro zveřejnění a oznámení. Tím nejsou dotčena ustanovení Konsumentenschutzgesetz […] (KSchG) a Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (obecný zákoník občanský).

3.   Podstatný obsah změn nepřinášejících spotřebitelům pouze výhody je nutno oznámit účastníkům písemně alespoň měsíc přede dnem jejich účinnosti, například uvedením na pravidelně vystavované faktuře. Zároveň je nutno účastníka informovat o datu účinnosti změn a o tom, že je oprávněn až do tohoto okamžiku bez postihu od smlouvy odstoupit. […] Změny ve všeobecných obchodních podmínkách a ustanoveních o sazbách operátorů sítí komunikací nebo komunikačních služeb, které vyplývají výhradně z nařízení vydaného regulačním orgánem na základě tohoto ustanovení a jež nepřinášejí uživatelům pouze výhody, neopravňují účastníky odstoupit od smlouvy bez postihu […].

[…]

5.   Ustanovení o sazbách musí obsahovat alespoň:

[…]

[…]“

13.

Ustanovení § 6 Konsumentenschutzgesetz (zákon o ochraně spotřebitele) ( 10 ) obsahuje následující:

„§ 6. Nepřípustné smluvní klauzule

I.   Spotřebitelé nejsou v žádném případě vázáni takovými smluvními podmínkami ve smyslu § 879 ABGB (obecný zákoník občanský), podle kterých

[…]

14.

Bundesstatistikgesetz 2000 (spolkový zákon o statistických údajích) ( 11 ) v § 22 a následujících zřizuje spolkový orgán „Statistik Österreich“, který má mimo jiné vypracovávat statistiky a publikace. Tento orgán je pověřen vypracováním indexu spotřebitelských cen.

15.

Sdružení Verein für Konsumenteninformation (Sdružení pro informování spotřebitelů) podalo kolektivní žalobu proti společnosti A1 Telekom Austria AG, jejímž prostřednictvím se domáhá, aby bylo této společnosti uloženo upustit od toho, aby v obchodních vztazích se zákazníky používala určité klauzule, zahrnuté ve všeobecných obchodních podmínkách, které stanoví úpravu sazeb za telekomunikační služby podle vývoje indexu spotřebitelských cen, a aby se dovolávala takových klauzulí ( 12 ).

16.

Návrhům žalujícího sdružení bylo rozsudkem soudu prvního stupně v plném rozsahu vyhověno. Tento rozsudek společnost A1 Telekom Austria neúspěšně napadla odvoláním. Odvolací soud se zejména domníval, že jelikož je žalovaná oprávněna k jednostranné změně sazeb, náleží účastníkům rovněž právo na mimořádné odstoupení od smlouvy.

17.

Projednávaná předběžná otázka vyvstala v rámci řízení o mimořádném kasačním opravném prostředku, který společnost A1 Telekom Austria podala proti rozsudku odvolacího soudu. Oberster Gerichtshof, předkládající soud, prohlásil tento opravný prostředek za přípustný z důvodu rozdílných kritérií, která v tomto ohledu uplatňují různé senáty odvolacího soudu. Jiný senát odvolacího soudu totiž dospěl k závěru, že ochranná funkce § 25 Telekommunikationsgesetz nezahrnuje úpravy sazeb na základě již dohodnutého indexu, neboť tyto valorizační doložky jsou dostatečně určité a nepodléhají posouzení telekomunikační společnosti.

18.

Za této situace položil Oberster Gerichtshof následující předběžnou otázku:

19.

Písemná vyjádření v řízení před Soudním dvorem předložily sdružení Verein für Konsumenteninformation, společnost A1 Telekom Austria, Evropská komise a belgická vláda, které se s výjimkou posledně jmenované všechny zúčastnily jednání konaného dne 30. dubna 2015.

20.

Sdružení Verein für Konsumenteninformation zaprvé popírá existenci práva poskytovatelů telekomunikačních služeb na změnu smluvních podmínek odvozeného z čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě, která naopak zakotvuje právo spotřebitele na odstoupení. Jak sdružení uvedlo na jednání, neexistence takového práva by byla v rozporu s cílem směrnice zachovat cenovou dostupnost v přístupu ke službě. Zadruhé právo na odstoupení existuje právě pro případy, v nichž je taková možnost jednostranné změny smluvně stanovena, neboť bez takové předchozí dohody by operátor nemohl k této změně přistoupit. Kdyby byl přijat výklad obhajovaný společností A1 Telekom Austria, mohlo by právo na odstoupení být systematicky obcházeno prostřednictvím zakotvení indexačních doložek. Navíc, navržená indexace není automatická, nýbrž závisí na rozhodnutí operátora uplatnit vůči spotřebiteli svoji vůli zvýšit sazby. Sdružení rovněž odkazuje na rozsudek RWE Vertrieb ( 13 ), aby podpořilo svůj argument, podle něhož klauzule, která umožňuje změnu sazeb, představuje změnu smluvních podmínek ve smyslu bodu 2 písm. b) druhého pododstavce přílohy směrnice 93/13 a přílohy A písm. b) směrnice 2003/55. Jak sdružení uvedlo na jednání, oblasti působnosti směrnic 93/13 a 2002/22 jsou souběžné, takže mimořádné právo na odstoupení zakotvené v posledně zmíněné směrnici by se použilo v každém případě, bez ohledu na to, zda mají indexační doložky zneužívající charakter, či nikoliv. Nadto není použití indexu spotřebitelských cen odůvodněno ani z věcného hlediska, vzhledem k tomu, že tento index neodráží neustálé snižování cen v oblasti telekomunikací. Jak bylo uvedeno na jednání, relativní váha komunikací v souboru cen zohledňovaných při vypracování indexu je velmi nízká (2,2 %). Konečně sdružení poukazuje na judikaturu Oberster Gerichtshof, který vyložil vnitrostátní předpis, jímž se provádí čl. 44 odst. 1 směrnice 2007/64/ES ( 14 ), v tom smyslu, že je třeba mít za to, že změny sazeb vyplývající z klauzulí odlišných od úprav úrokových sazeb v souladu se smlouvou spadají do pojmu „změna smlouvy“ ( 15 ).

21.

Podle společnosti A1 Telekom Austria změna sazeb vyplývající z použití indexačních doložek nepředstavuje změnu smlouvy, nýbrž běžné provádění smlouvy. Účelem indexace je v tomto ohledu vyrovnat budoucí měnové znehodnocení a zachovat rovnocennost mezi věcným plněním a finančním plněním dohodnutým mezi stranami. Vzhledem k tomu, že tedy nedochází ke změně smlouvy, nepoužije se ustanovení § 25 Telekommunicationsgesetz, které zakotvuje právo spotřebitele na odstoupení. Navíc tyto změny sazeb jsou v souladu s § 6 odst. 1 bodem 5 zákona o ochraně spotřebitele. Současně se společnost A1 Telekom Austria domnívá, že úprava sazeb na základě indexační doložky nepředstavuje změnu ukládanou aktivně poskytovatelem služeb ve smyslu bodu 27 odůvodnění směrnice 2009/136, kterou se mění směrnice o univerzální službě, nýbrž se jedná o provádění dohodnutého smluvního ustanovení, přičemž k úpravě cen vedou okolnosti nezávislé na vůli operátora. V důsledku toho úprava podle indexu spotřebitelských cen, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, nespadá do působnosti čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě. Současně společnost A1 Telekom Austria poukazuje na bod 2 písm. d) přílohy směrnice 93/13, podle něhož zákonné indexační doložky, které výslovně popisují způsob změny cen, nejsou zneužívající. Odkaz na článek 44 směrnice 2007/64 o platebních službách obsažený v předkládacím usnesení naopak postrádá relevanci, neboť tento předpis upravuje odlišné smluvní vztahy. Příloha I bod 1 písm. b) směrnice 2009/73 v projednávaném případě rovněž neumožňuje dospět k žádnému závěru ohledně pojmu „změna“. Společnost A1 Telekom Austria na jednání rovněž uvedla, že kritérium cenové dostupnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice o univerzální službě se použije výlučně ve spojení s kapitolou II této směrnice týkající se povinností univerzální služby a nemůže se použít k výkladu článku 20 téže směrnice. Konečně, společnost A1 Telekom Austria na jednání také objasnila, že většinu smluv, v nichž je uvedena sporná klauzule, tvoří smlouvy s platností na dobu neurčitou, které lze vypovědět bez postihu při dodržení výpovědní lhůty jednoho měsíce, a že smlouvy s platností na dobu určitou, jejichž předčasné ukončení by bylo spojeno s postihem účastníka, mají minimální trvání maximálně dva roky.

22.

Belgická vláda se domnívá, že úprava sazeb, která vyplývá z všeobecných obchodních podmínek, jako je úprava dotčená v původním řízení, zakládá právo účastníků na odstoupení. Bod 2 písm. d) přílohy směrnice 93/13 a čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě mají odlišnou působnost, a proto je třeba je použít kumulativně. Podle belgické vlády tento výklad potvrzují rozsudky Soudního dvora ve věcech Invitel a RWE Vertrieb ( 16 ). Současně by indexace měla být považována za změnu ukládanou telekomunikačním operátorem ve smyslu bodu 27 odůvodnění směrnice 2009/136. Konečně belgická vláda poukazuje na různé studie, které prokazují snižování cen v oblasti telekomunikací, a z toho důvodu tvrdí, že indexaci nelze považovat za nezbytnou pro zachování rovnocennosti plnění.

23.

Evropská komise se domnívá, že právo na odstoupení nelze použít ve vztahu k indexačním doložkám, neboť z nich vyplývající změny sazeb nepředstavují změnu smluvních podmínek ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě: úprava sazeb na základě dohodnutého indexu a stanoveným způsobem byla známa v okamžiku uzavření smlouvy, a představuje tudíž použití jedné ze smluvních podmínek, která nebyla změněna. Nadto od okamžiku uzavření smlouva stanoví transparentně a podrobně způsob úpravy sazeb a váže ho na index stanovený třetím orgánem (Statistik Austria) na základě objektivního vývoje hodnoty měny. Komise rovněž uvádí, že tento výklad je v souladu s pravidly směrnice 93/13. Na jednání Komise rovněž zdůraznila, že bez ohledu na rozdílnou působnost směrnice 93/13 a směrnice o univerzální službě lze obě směrnice na takový případ, jako je projednávaný případ, použít. Také zdůraznila rozdíl mezi okolnostmi projednávané věci a okolnostmi věcí Invitel a RWE Vertrieb ( 17 ), v nichž šlo o zneužívající klauzule a které musely vést k právu na odstoupení. Konečně se Komise domnívá, že odkaz předkládajícího soudu na směrnici 2007/64 o platebních službách není relevantní.

24.

Svou předběžnou otázkou Oberster Gerichtshof usiluje v podstatě o zjištění, zda úprava sazeb za telekomunikační služby podle indexu spotřebitelských cen představuje změnu smluvních podmínek ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě, čímž vzniká účastníkům právo na odstoupení bez jakéhokoliv postihu. Odpověď na tuto otázku tedy závisí na výkladu pojmu „změna smluvních podmínek“ obsaženého v tomto ustanovení.

25.

V této souvislosti je nezbytné věnovat pozornost zvláštní funkci, kterou indexace plní ve smlouvách s dlouhodobou platností nebo s platností na dobu neurčitou. Indexy spotřebitelských cen ve svých různých složeních představují číselné ukazatele, jež měří poměrné nebo procentní změny v čase cen určitých výrobků a služeb, které domácnosti spotřebovávají ( 18 ). Indexace předpokládá úpravu měnových hodnot určitých plateb podle indexu spotřebitelských cen (dále jen „ISC“) ( 19 ). Ačkoli prvotní funkce indexace byla obyčejně spojována s uchováním kupní síly nebo životní úrovně ( 20 ) a uplatňovala se na mzdy nebo na určité dávky sociálního zabezpečení, uveřejňování a pravidelné opakování indexů spotřebitelských cen, jakož i skutečnost, že jsou obecně považovány za ukazatele inflace ( 21 ), způsobují, že při nedostatku jiných, vhodnějších ukazatelů jsou rovněž používány jako referenční hodnota pro úpravu protiplnění v určitých smlouvách s dlouhodobou platností nebo s platností na dobu neurčitou a jejich funkcí je vyrovnat ztráty měnové hodnoty odvozené od obecné inflace ( 22 ). Ve smluvním právu jsou tak doložky o cenové indexaci, které obsahují odkaz na index spotřebitelských cen, obvykle považovány za nápravu – i když nedokonalou ( 23 ) – měnové nestability, jejímž prostřednictvím je obnovena rovnováha plnění ( 24 ).

26.

Po těchto úvodních úvahách a ve světle otázek nastolených ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru považuji za nezbytné v prvé řadě vyjasnit otázky odvozené od vzájemného vztahu mezi směrnicí o univerzální službě a směrnicí 93/13. Je totiž třeba vzít v úvahu, že posledně zmíněná směrnice obsahuje zvláštní odkazy na doložky o cenové indexaci i na právo spotřebitele na odstoupení.

27.

Jak bylo široce diskutováno ve vyjádřeních předložených písemně i přednesených na jednání, unijní zákonodárce ve směrnici 93/13 stanovil výjimku z klauzulí považovaných za zneužívající u klauzulí, které vedou ke změně cen ze strany prodávajícího nebo poskytovatele, jde-li o doložky o cenové indexaci.

28.

To nic nemění na tom, že příloha směrnice 93/13 ( 25 ) přiznává rozhodující roli právu spotřebitele na odstoupení jako jednomu z činitelů, které umožňují se vyhnout zneužívajícímu charakteru klauzulí, jež umožňují změnu smluvních podmínek [bod 1 písm. j) přílohy], a takových, které umožňují prodávajícímu nebo poskytovateli zvýšit ceny [bod 1 písm. j) přílohy] ( 26 ). Ve vztahu k těmto posledně zmíněným klauzulím ovšem samotná příloha směrnice 93/13 stanoví jasnou výjimku, co se týče „doložek o cenové indexaci, pokud je zákon připouští, za předpokladu, že způsob, kterým se ceny mění, je výslovně popsán“ ( 27 ).

29.

I když z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 93/13 konkrétně doložky o cenové indexaci, pokud je zákon připouští a je v nich výslovně popsán způsob, kterým se ceny mění, nepovažuje za zneužívající, je třeba zdůraznit, že směrnice o univerzální službě, jež je předmětem projednávané předběžné otázky, se použije, aniž jsou dotčena ustanovení směrnice 93/13 ( 28 ). Z toho zejména vyplývá, že skutečnost, že indexační doložka není považována za zneužívající ve smyslu směrnice 93/13, vůbec nepředjímá, že změna cen vyplývající z jejího použití může představovat změnu smluvních podmínek ve smyslu směrnice o univerzální službě, a to s logickými důsledky ohledně práva na odstoupení podle čl. 20 odst. 2, zakotveného v tomto předpise.

30.

Pro poskytnutí užitečné odpovědi na předběžnou otázku, jež je předmětem projednávané věci, je třeba vyjít právě z této situace, neboť jak na jednání uvedla Komise, v žádném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru nebylo argumentováno zneužívajícím charakterem zkoumaných klauzulí. Směrnice o univerzální službě, na rozdíl od ustanovení směrnice 93/13, právo na odstoupení nijak nepodmiňuje prohlášením dotčených klauzulí za zneužívající. Odpověď na projednávanou otázku tudíž vyplývá výlučně z výkladu „změny smluvních podmínek“ ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě, a to bez ohledu na to, že postoj unijního zákonodárce k indexačním doložkám, o němž svědčí příloha směrnice 93/13, může představovat důkaz o konkrétním významu, jež je třeba spojovat s praxí indexace.

31.

Směrnice o univerzální službě je klíčovým nástrojem liberalizace odvětví telekomunikací, jehož prvním z cílů je zajistit dostupnost veřejně přístupných služeb v dobré kvalitě v celé Unii prostřednictvím účinné hospodářské soutěže a možnosti výběru. Za tímto účelem současně stanoví právní rámec, hlavně prostřednictvím kapitoly II ( 29 ), která umožňuje řešit situaci, kdy trh nenaplňuje uspokojivě potřeby koncových uživatelů ( 30 ). Jak bylo opakovaně uvedeno v judikatuře Soudního dvora, účelem směrnice o univerzální službě je „vytvořit harmonizovaný předpisový rámec, který v odvětví elektronických komunikací zajistí poskytování univerzální služby, tj. vymezeného minimálního souboru služeb všem koncovým uživatelům za dostupnou cenu“ ( 31 ).

32.

V této souvislosti směrnice o univerzální službě také směřuje k založení souboru práv koncových uživatelů a odpovídajících povinností podniků zajišťujících sítě a poskytujících služby elektronických komunikací ( 32 ), čemuž věnuje kapitolu IV, v níž je zařazeno ustanovení, jehož výklad je předmětem projednávané věci ( 33 ). Cíl ochrany spotřebitele tudíž stojí na pozadí ustanovení této směrnice a je také úzce spojen s liberalizací trhu telekomunikací ( 34 ).

33.

Jak zdůrazňuje bod 30 odůvodnění směrnice o univerzální službě, v této oblasti ochrany práv a zájmů koncových uživatelů představuje smlouva zásadní prvek zajištění minimální úrovně právní jistoty a transparentnosti informací. To je zajištěno zejména prostřednictvím upřesnění smluvních podmínek, mezi nimiž má pro uživatele zvláštní význam transparentnost podmínek týkajících se způsobu stanovení sazeb ( 35 ). Článek 20 odst. 1 směrnice o univerzální službě s ohledem na tento cíl stanoví prvky, které musí smlouva uvádět srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem. Mezi těmito prvky se objevují „podrobné údaje o cenách a sazbách, včetně prostředků, jakými lze získat aktuální informace o všech uplatňovaných sazbách a poplatcích za provoz a údržbu […]“.

34.

Z povinnosti zahrnout do smlouvy údaje o cenách a sazbách, jakož i aktuální informaci o nich přitom nelze dovodit, že směrnice o univerzální službě, konkrétně její čl. 20 odst. 1, ukládá, že tyto ceny a sazby musí být stanoveny pevnou a neměnnou peněžní hodnotou, a že zabraňuje možnosti vložit do smlouvy ustanovení týkající se podmínek jejich změny. V tomto ohledu z čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě vyplývá, jak rozhodl rovněž Soudní dvůr v rozsudku RWE Vertrieb při výkladu bodu 2 písm. b) druhého pododstavce a písm. d) přílohy směrnice 93/13 a přílohy A písm. b) směrnice 2003/55 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem ( 36 ), že unijní zákonodárce v rámci smluv s platností na dobu neurčitou – v tomto případě telekomunikačních smluv – uznal „existenci legitimního zájmu dodavatelského podniku na možnosti změnit poplatky za svou službu“ ( 37 ).

35.

V tomto ohledu činím jako první závěr ten, že doslovný výklad pojmu „změna smluvních podmínek“, jak je uveden v čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě, vede k závěru, že úprava sazeb, která nastává jako výsledek použití smluvních podmínek, nepředstavuje změnu smlouvy ve vlastním slova smyslu, nýbrž použití nebo provádění ustanovení jedné ze smluvních podmínek stanovených od počátku.

36.

Takový závěr, jako je ten předchozí, vyslovený natolik obecným a nediferencovaným způsobem, však vyvolává jasné riziko ohrožení užitečného účinku práva na odstoupení stanoveného v čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě. Jakákoli klauzule o úpravě cen nebo sazeb, nastavená jakýmkoli způsobem, tím, že je od počátku stanovena ve smlouvě, by totiž mohla účastníky zbavit možnosti od smlouvy jednostranně bez postihu odstoupit, a to i kdyby se jednalo o klauzuli neurčitého znění, podléhající jednostranné vůli podniku poskytujícího služby, která by narušila rovnováhu nastavenou původně stanovenými smluvními podmínkami s nepředvídatelnými výsledky pro uživatele.

37.

Jako bezprostřední důsledek výše uvedeného vzniká potřeba se ujistit, že vymezení protiplnění k tíži účastníka jako „indexovaná cena“ vykazuje rysy dostatečné předvídatelnosti, transparentnosti a právní jistoty k tomu, aby bylo možno se domnívat, že nejde o změnu smluvních podmínek ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě, s ohledem na obsah sporných klauzulí a specifické charakteristiky smluv, jejichž jsou součástí.

38.

Sporné všeobecné obchodní podmínky stanoví pravidla, jimiž se řídí určení sazeb v případě, že byla sjednána valorizace podle indexu. Pro tento případ není stanovena automatická indexace sazeb ( 38 ), nýbrž konkrétně na straně jedné možnost, aby podnik poskytující služby zvýšil sazby pro následující kalendářní rok podle zvýšení indexu spotřebitelských cen vypracovaného Statistik Austria. Na straně druhé je naopak podnik povinen promítnout snížení ročního ISC do snížení zmíněných sazeb ve prospěch zákazníků. Tato povinnost je zmírněna pouze v případě, že operátor neuplatnil právo zvýšit sazby, které měl podle této klauzule v předchozím období, čímž je zachována rovnováha mezi zájmy smluvních stran.

39.

Jak na jednání uvedla společnost A1 Telekom Austria, většinu smluv, v nichž je zakotvena sporná klauzule, tvoří smlouvy s platností na dobu neurčitou, které lze v každém případě vypovědět bez postihu při dodržení výpovědní lhůty jednoho měsíce. Naopak smlouvy s platností na dobu určitou, na které se vztahuje projednávaná klauzule a jejichž předčasné ukončení je spojeno s postihem účastníka, mají minimální trvání maximálně dva roky.

40.

Za těchto okolností přísluší vnitrostátnímu soudu posoudit, zda jsou v projednávané věci naplněny prvky dostatečné právní jistoty, předvídatelnosti a transparentnosti, aby bylo možno dospět k závěru, že nedochází ke změně smluvních podmínek ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě. V tomto ohledu je nezbytné vzít v úvahu různé faktory, které jsou pro takové posouzení zvláště relevantní.

41.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že pojem „změna smluvních podmínek“ v situaci, v níž úpravy sazeb představují důsledek jedné z klauzulí původně stanovených ve smlouvě, implikuje změnu ve smluvním postavení účastníka ( 39 ). Na změnu cen, k níž dochází za použití valorizační doložky vázané na index, je tedy potřebné nahlížet pod úhlem dalšího pokračování smlouvy ( 40 ), přičemž zajišťuje zachování původní rovnováhy sjednaných závazků a vzájemných plnění v konkrétním smluvním rámci. V této souvislosti je také třeba věnovat pozornost zvláštní funkci, kterou indexace hraje ve smlouvách s dlouhodobou platností nebo s platností na dobu neurčitou.

42.

Zadruhé je třeba zohlednit, zda je změna těchto sazeb stanovena ve smlouvě podrobným, přesným, úplným a pro účastníka transparentním způsobem, kdy je odkazováno na index, který je snadno veřejně přístupný, určený třetím orgánem nezávisle na vůli poskytovatele služeb podle objektivních kritérií a způsobem, kdy použití klauzulí nevyvolává nepředvídatelné nebo nepřiměřené výsledky pro účastníky.

43.

Zatřetí skutečnost, že k použití valorizační doložky podle indexu spotřebitelských cen nedochází automaticky, nutně neznamená změnu smluvních podmínek ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě za předpokladu, že neexistence této automatičnosti působí při zachování rovnováhy zájmů smluvních stran ve prospěch účastníků.

44.

Konečně se domnívám, že není nezbytné zohledňovat tvrzení založená na výkladu, který samotný Oberster Gerichtshof provedl v souvislosti s vnitrostátním předpisem, jímž se provádí článek 44 směrnice 2007/64 o platebních službách v tom smyslu, že každá změna odlišná od úpravy úrokové sazby spadá do pojmu „změna smlouvy“. Bez ohledu na to, že specifičnost platebních služeb upravených tímto předpisem může zpochybňovat automatický přenos takového výkladu na oblast působnosti směrnice o univerzální službě, totiž zmíněné ustanovení směrnice 2007/64, které není předmětem projednávaného sporu, Soudní dvůr dosud nikdy nevyložil.

45.

V konečném důsledku se domnívám, že změna sazeb vyplývající z použití doložky o úpravě cen neznamená změnu smluvních podmínek ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice o univerzální službě, pokud vyjádření protiplnění k tíži účastníka jako „indexovaná cena“ vykazuje dostatečné rysy předvídatelnosti, transparentnosti a právní jistoty, aby bylo možno dospět k závěru, že nedošlo ke změně ve smluvním postavení účastníka. Takové posouzení přísluší předkládajícímu soudu s ohledem na obsah sporných klauzulí a specifické charakteristiky smluv, v nichž jsou uvedeny.

46.

Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že na předběžnou otázku, kterou položil Oberster Gerichtshof, je třeba odpovědět takto: