1.

Rozhodnutím ze dne 26. června 2008, došlým Soudnímu dvoru dne , pokládá Cour de cassation (Kasační soud), Lucembursko, Soudnímu dvoru v souladu s článkem 234 ES několik předběžných otázek týkajících se výkladu nařízení Rady (ES) č. 2027/97 ze dne o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ( 2 ) (dále jen „nařízení č. 2027/97“), ve spojení s Úmluvou o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě podepsanou ve Varšavě dne (dále jen „Varšavská úmluva“).

2.

Položené otázky vyvstaly v řízení o žalobě I. Bogiatzi proti společnosti Luxair a Deutscher Luftpool, sdružení podle německého práva, na náhradu škody způsobené při nehodě, jíž se stala obětí při nástupu do letadla společnosti Luxair dne 21. prosince 1998 (dále jen „rozhodná doba“).

3.

Za účelem zjištění, zda bylo právo I. Bogiatzi podat žalobu na náhradu škody promlčeno, se předkládající soud hlavně táže, zda se článek 29 Varšavské úmluvy, který pro uplatnění takovýchto nároků stanoví lhůtu dvou let, použije na případ v původním řízení, ačkoliv nařízení č. 2027/97 neobsahuje žádné ustanovení v tomto smyslu, a pokud ano, zda tato lhůta může být přerušena, zastavena, nebo zda se jí lze vzdát.

4.

V tomto ohledu je však v souvislosti s první předběžnou otázkou třeba zabývat se nejprve tím, v jakém rozsahu, a zda vůbec, má Soudní dvůr na základě článku 234 ES pravomoc vykládat Varšavskou úmluvu.

5.

Varšavská úmluva obsahuje kromě jiného pravidla týkající se odpovědnosti leteckých dopravců v případě nehod. Byla několikrát novelizována, zejména Haagským protokolem ze dne 28. září 1955, Guadalajarskou úmluvou ze dne a čtyřmi Montrealskými dodatkovými protokoly ze dne .

6.

Ačkoliv Společenství samo není stranou Varšavské úmluvy, bylo v rozhodné době jejími stranami všech 15 členských států.

7.

Článek 29 Varšavské úmluvy, ve znění platném v rozhodné době, ohledně žalob na náhradu škody stanoví:

„1.   Žalobu z odpovědnosti jest podati ve lhůtě dvou let počítajíc od příchodu na místo určení nebo ode dne, kdy letadlo mělo přiletěti, nebo od zastavení dopravy, jinak žalobní právo zaniká.

2.   Způsob výpočtu lhůty stanoví právní řád soudu, na nějž věc byla vznesena.“

8.

Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě (dále jen „Montrealská úmluva“) ( 3 ), která měla za cíl modernizovat a sjednotit Varšavskou úmluvu a související dokumenty, byla podepsána v Montrealu dne 28. května 1999. Dne byla podepsána také Společenstvím a byla jeho jménem schválena Rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne o uzavření Montrealské úmluvy ( 4 ).

9.

Montrealská úmluva, jejímiž stranami jsou jak Společenství, tak všech 27 členských států, nabyla účinnosti dne 4. listopadu 2003, tedy po rozhodné době. Je však třeba poznamenat, že článek 35 této úmluvy, nazvaný „Lhůta pro podání žaloby“, je věcně totožný s článkem 29 Varšavské úmluvy.

10.

Preambule nařízení č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod, ve znění účinném v rozhodné době, v rozsahu relevantním pro projednávaný případ stanoví:

[…]

[…]“

11.

Článek 2 odst. 2 nařízení č. 2027/97 stanoví:

„Pojmy obsažené v tomto nařízení, které nejsou definovány v odstavci 1, se shodují s pojmy použitými ve Varšavské úmluvě.“

12.

Podle článku 5 odst. 1 a 3:

„1.   Letecký dopravce Společenství neprodleně a v každém případě nejpozději do patnácti dnů po zjištění totožnosti fyzické osoby oprávněné k náhradě škody provede takové zálohové platby, které mohou být požadovány k uspokojení bezprostředních ekonomických potřeb úměrně k utrpěné újmě.

[…]

3.   Zálohová platba nezakládá uznání odpovědnosti a lze ji započítat proti jakékoli následné částce placené na základě odpovědnosti leteckého dopravce Společenství, není však návratná, kromě případů podle čl. 3 odst. 3 nebo za okolností, kdy je následně prokázáno, že osoba, která obdržela zálohovou platbu, způsobila škodu svou nedbalostí nebo svou nedbalostí k této škodě přispěla, nebo nebyla osobou oprávněnou k náhradě škody.“

13.

Po rozhodné době bylo nařízení č. 2027/97 novelizováno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002 ze dne 13. května 2002 (dále jen „nařízení č. 889/2002“) ( 5 ).

14.

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, I. Bogiatzi utrpěla dne 21. prosince 1998 při nástupu do letadla společnosti Luxair pád na letištní ploše lucemburského letiště.

15.

Dne 22. prosince 2003 podala I. Bogiatzi u Tribunal d’Arrondissement de Luxembourg (okresní soud v Lucemburku) žalobu proti Deutscher Luftpool a společnosti Luxair, v níž se na základě nařízení č. 2027/97 a Varšavské úmluvy domáhá toho, aby byla těmto společnostem uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu, kterou utrpěla.

16.

Poté, co Tribunal d’Arrondissement de Luxembourg shledal, že žaloba byla podána pět let po nehodě, prohlásil, že je nepřípustná z důvodu promlčení, protože byla podána po uplynutí dvouleté lhůty stanovené pro podání žaloby na náhradu škody v článku 29 Varšavské úmluvy. V tomto ohledu měl Tribunal za to, že tato lhůta pro podání žaloby je pevně daná a nemůže být zastavena ani přerušena.

17.

Irène Bogiatzi podala odvolání ke Cour d’Appel (Odvolací soud) v Lucemburku, který rozhodnutím ze dne 28. března 2007 odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti pojišťovně Le Foyer a Lucembursku, jako nepřípustné a ve zbytku potvrdil napadené rozhodnutí Tribunal.

18.

V původním řízení má Cour de cassation rozhodnout o dovolání I. Bogiatzi podaném proti tomuto rozsudku v rozsahu, v němž uvedený rozsudek stanoví, že její žalobní právo proti leteckému dopravci Luxair a jeho pojistiteli Deutscher Luftpool bylo promlčeno. Dovolání se zakládá na několika právních důvodech vycházejících mimo jiné z porušení nařízení č. 2027/97. Zvláště I. Bogiatzi zpochybňuje použití dvouleté lhůty pro podání žaloby stanovené článkem 29 Varšavské úmluvy na situaci, která se řídí tímto nařízením.

19.

Za těchto podmínek Cour de cassation rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

V projednávané věci předložily písemná vyjádření I. Bogiatzi, společnost Luxair, francouzská vláda a Komise. Všichni tito účastníci řízení byli také zastoupeni na jednání konaném dne 19. března 2009.

21.

Pokud jde o první otázku, I. Bogiatzi má za to, že Soudní dvůr má podle článku 234 ES k výkladu Varšavské úmluvy pravomoc. Vzhledem k tomu, že nařízení č. 2027/97 na tuto úmluvu odkazuje, musí na ni být nahlíženo jako na akt podobný aktu přijatému orgánem Společenství a jako na součást právního řádu Společenství. Nadto je výkladu Soudním dvorem třeba v zájmu jednotnosti, vzhledem k tomu, že účelem nařízení č. 2027/97 je dosáhnout harmonizace právní úpravy odpovědnosti leteckých dopravců.

22.

Komise a francouzská vláda naproti tomu tvrdí, že odpověď na první otázku by měla být záporná. Vzhledem k tomu, že Společenství není stranou Varšavské úmluvy, nemůže být tato považována za podobnou aktu orgánu Společenství ve smyslu článku 234 ES, který by byl Soudní dvůr příslušný vykládat.

23.

Mimoto francouzská vláda zvláště poukazuje na skutečnost, že Společenství nepřevzalo pravomoc dříve vykonávanou členskými státy v oblasti, na kterou se Varšavská úmluva vztahuje, a tedy nelze tvrdit, že ustanovení této úmluvy jsou pro Společenství závazná, ve smyslu rozsudku International Fruit Company a další ( 6 ).

24.

Francouzská vláda a Komise však připouštějí, že skutečnost, že nařízení č. 2027/97 na Varšavskou úmluvu odkazuje, má na pravomoc Soudního dvora podle článku 234 ES určitý vliv.

25.

Komise v tomto ohledu zastává názor, že Soudní dvůr má pravomoc vykládat pouze ta ustanovení Varšavské úmluvy, na které nařízení č. 2027/97 odkazuje. Francouzská vláda podobně tvrdí, že na základě odkazů v nařízení č. 2027/97 má Soudní dvůr k výkladu Varšavské úmluvy pravomoc proto, aby v jejím světle mohl vykládat příslušná ustanovení tohoto nařízení ( 7 ).

26.

Podle společnosti Luxair v projednávané věci není třeba, aby Soudní dvůr vykládal Varšavskou úmluvu, ale aby použil článek 307 ES, podle kterého nejsou ustanovení práva Společenství dotčena smlouvami uzavřenými před Smlouvou o ES.

27.

Pokud jde o druhou otázku, I. Bogiatzi tvrdí, že Varšavská úmluva – a speciálně její článek 29 – se použije pouze tehdy, kdy tak výslovně stanoví nařízení č. 2027/97. V případě, že takovýto výslovný odkaz na příslušná ustanovení Varšavské úmluvy chybí, musí být nařízení vykládáno samostatně. Jak vyplývá z legislativního vývoje nařízení č. 2027/97 a sedmého bodu odůvodnění, úmyslem zákonodárce Společenství bylo, aby odpovědnost leteckého dopravce byla upravena pouze tímto nařízením a aby byly odstraněny hranice odpovědnosti stanovené Varšavskou úmluvou. Pokud by se článek 29 Varšavské úmluvy nadále uplatňoval, cíl sledovaný nařízením – tedy zejména harmonizace podmínek odpovědnosti – by byl ohrožen.

28.

Konečně podle I. Bogiatzi není možné, aby lhůty pro podání žaloby na náhradu škody byly ponechány na procesní autonomii členských států. Dvouletá lhůta stanovená Varšavskou úmluvou v každém případě nedodržuje zásady rovnocennosti a efektivity.

29.

Luxair, francouzská vláda a Komise naproti tomu tvrdí, že lhůty, v nichž musí být podána žaloba na náhradu škody, jsou oblastí nadále upravenou článkem 29 Varšavské úmluvy.

30.

Luxair poznamenává, že nařízení č. 2027/97 ohledně těchto lhůt mlčí. Mezi tímto nařízením a Varšavskou úmluvou tedy nedochází k žádnému rozporu. Jelikož Varšavská úmluva byla ratifikována také státy, které nejsou členskými státy Evropské unie a které jsou nadále vázány ustanoveními této úmluvy včetně jejího článku 29, musí Soudní dvůr přiznat této úmluvě v projednávané věci aplikační přednost.

31.

Podle francouzské vlády se nejeví, že by smyslem nařízení č. 2027/97 bylo nahradit Varšavskou úmluvu jako celek; ani nelze s ohledem na princip právní jistoty takovou roli nařízení přisoudit implicitně. Spíše, jak je zřejmé z jeho preambule, bylo účelem nařízení č. 2027/97 zlepšit úroveň ochrany cestujících, kteří se stanou obětí nehod, ale pouze v některých ohledech, mezi něž nepatří například otázka lhůt pro podání žaloby, kterou se nařízení nezabývá.

32.

Komise navíc poukazuje na to, že z ustálené judikatury vyplývá zásada, že chybí-li v určité oblasti právní úprava Společenství, jsou detailní procesní pravidla pro žaloby, jimiž se jednotlivci mohou domáhat svých práv vyplývajících pro ně z práva Společenství, stanovena vnitrostátním právem každého členského státu ( 8 ). Jsou-li členské státy stranami Varšavské úmluvy, mohou procesní pravidla v ní stanovená být v případech, jako je ten v původním řízení, použita ve vnitrostátním právním řádu. Komise konečně pochybuje o tom, zda je rozumné předpokládat, že by nařízení č. 2027/97 bránilo použití dotčených procesních pravidel, aniž by stanovilo pravidla jiná.

33.

Co se týče třetí otázky, I. Bogiatzi navrhuje, aby odpověď na ni byla kladná. Na podporu svého návrhu odkazuje zvláště na výklad článku 29 Varšavské úmluvy provedený francouzským Cour de cassation a na podstatu a účel jak Varšavské úmluvy, tak nařízení č. 2027/97, které by podle jejího názoru byly ohroženy, pokud by uvedené ustanovení bylo vykládáno restriktivně. Zatímco je totiž účelem těchto právních norem podporovat rychlou a mimosoudní náhradu újmy způsobené obětem nehod, není-li skutečně možné lhůtu stanovenou článkem 29 Varšavské úmluvy zastavit, přerušit, ani se jí vzdát, snaha dosáhnout smírného vyrovnání s sebou nese pro dotčenou oběť značné riziko.

34.

Luxair, francouzská vláda a Komise v zásadě mají za to, že vzhledem k tomu, že Soudní dvůr nemá k výkladu Varšavské úmluvy pravomoc, je věcí vnitrostátního soudu rozhodnout o tom, zda – a pokud ano, za jakých podmínek – mohou být lhůty stanovené článkem 29 zastaveny, přerušeny, nebo se jich lze vzdát.

35.

Komise zdůrazňuje, že podle zásady procesní autonomie musí vnitrostátní soudy za všech okolností zajistit, aby stanovené lhůty respektovaly zásadu rovnocennosti a efektivity.

36.

První otázka vyvolává nezbytnost zabývat se nejprve posouzením toho, zda má Soudní dvůr podle článku 234 ES pravomoc rozhodovat o výkladu Varšavské úmluvy a speciálně, s ohledem na podstatu sporu v původním řízení, o výkladu jejího článku 29. Je zřejmé, že záporná odpověď na tuto otázku znamená nepřípustnost třetí otázky, která směřuje na výklad tohoto ustanovení. Naproti tomu je druhá otázka formulována jako otázka na výklad nařízení č. 2027/97 a týká se tedy jasně záležitosti práva Společenství, o níž Soudní dvůr zásadně může rozhodovat. Smyslem této otázky je v podstatě určit, zda má být nařízení č. 2027/97 vykládáno v tom smyslu, že za podmínek v původním řízení vylučuje použití článku 29 Varšavské úmluvy.

37.

Obecněji tak zde jde o otázku vztahu mezi potenciálními povinnostmi členského státu, které pro něj vyplývají z aktu sekundárního práva Společenství, a povinnostmi uloženými mezinárodní smlouvou, kterou uzavřel s některými dalšími členskými státy a třetími zeměmi.

38.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že vzájemný vztah povinností potenciálně vyplývajících z práva Společenství (zejména z nařízení č. 2027/97) a povinností podle článku 29 Varšavské úmluvy, pokud jde o použitelné lhůty, může ve skutečnosti být složitější, než se může jevit z předběžných otázek. Zaprvé tak, i za předpokladu, že by nařízení č. 2027/97 nebránilo tomu, aby vnitrostátní soudy použily článek 29 Varšavské úmluvy v rámci žalob na náhradu škody, na které se vztahuje – ačkoliv nikoliv speciálně pokud jde o lhůty – nařízení č. 2027/97, je třeba v této souvislosti dodržet určité požadavky práva Společenství, jako jsou požadavky vyplývající ze zásady „procesní autonomie“. Zadruhé, i pokud by bylo rozhodnuto, že Soudní dvůr nemá podle článku 234 ES pravomoc vykládat Varšavskou úmluvu, neznamená to, že ji Soudní dvůr nemůže brát v úvahu při výkladu nařízení č. 2027/97.

39.

Úvodem je třeba připomenout, že na základě čl. 300 odst. 7 ES jsou smlouvy uzavřené za podmínek stanovených tímto článkem závazné pro orgány Společenství a členské státy.

40.

Dále z ustálené judikatury Soudního dvora k této otázce vyplývá, že na smlouvu uzavřenou Radou na základě článku 300 ES je třeba, co se týče Společenství, nahlížet jako na podobnou aktu orgánu ve smyslu písmena b) prvního pododstavce článku 234 ES a že jakmile taková smlouva vstoupí v platnost, stávají se její ustanovení nedílnou součástí právního řádu Společenství. V důsledku toho má Soudní dvůr v rámci tohoto systému pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu takové smlouvy ( 9 ).

41.

Na základě tohoto by bylo možné se domnívat, že jelikož Společenství není stranou Varšavské úmluvy, nemohla se v zásadě tato úmluva stát nedílnou součástí právního řádu Společenství, k jehož výkladu má Soudní dvůr podle článku 234 ES pravomoc.

42.

Soudní dvůr zajisté v rozsudku International Fruit Company a další položil, za určitých podmínek, rovnítko mezi situaci, kdy Společenství formálně uzavřelo smlouvu podle článku 300 ES, a situaci, kdy se stala pro Společenství závazná ustanovení mezinárodní smlouvy z důvodu, že na základě Smlouvy o ES Společenství převzalo pravomoci dříve vykonávané členskými státy v oblasti, které se dotčená smlouva týká ( 10 ).

43.

Pokud však jde o oblast mezinárodní letecké dopravy, do které spadá Varšavská úmluva, nejeví se, že by zde, jak předpokládá výše uvedená judikatura, došlo k plnému převzetí pravomocí vykonávaných dříve členskými státy tak, aby se ustanovení této úmluvy stala pro Společenství závazná ( 11 ).

44.

Ani dále nelze rozumně tvrdit – a strany sporu v původním řízení o to ani neusilovaly – že by ustanovení Varšavské úmluvy, a zejména její článek 29, byla pro Společenství právně závazná na základě toho, že by byla výrazem obyčejových norem mezinárodního práva ( 12 ).

45.

Konečně skutečnost, že nařízení č. 2027/97 ve své preambuli a v čl. 2 odst. 2 odkazuje na Varšavskou úmluvu, není dostatečná pro to, aby bylo možné článek 29 této úmluvy považovat za nedílnou součást právního řádu Společenství, jež má Soudní dvůr pravomoc vykládat podle článku 234 ES.

46.

Při výkladu práva Společenství Soudní dvůr zajisté může v různých ohledech brát v úvahu také odpovídající normy mezinárodního práva, zejména mezinárodní smlouvy, které nejsou jako takové pro Společenství právně závazné.

47.

Velmi zřejmě je tomu tak v případě, kdy ustanovení práva Společenství v určitém rozsahu výslovně odkazuje na normu mezinárodního práva a „zahrnuje“ ji tak do dotčené právní normy Společenství ( 13 ). Příkladem je čl. 2 odst. 2 nařízení č. 2027/97: podle tohoto ustanovení je Soudní dvůr povinen, jedná-li se o pojem, jehož definice není v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení uvedena, přiřadit pojmu stejný význam, jaký má podle Varšavské úmluvy, a v tomto rozsahu tedy tuto úmluvu „vykládat“.

48.

Za účelem výkladu práva Společenství se navíc Soudní dvůr zabývá relevantními ustanoveními mezinárodního práva i při neexistenci takového odkazu. Jedná se o odraz obecné snahy Společenství vykonávat svou pravomoc v souladu s mezinárodním právem, a speciálně, jak vyžaduje zásada spolupráce v dobré víře zakotvená v článku 10 ES, s ohledem na mezinárodní závazky svých členských států ( 14 ).

49.

V projednávaném případě je však nepochybné, že nařízení č. 2027/97 otázku lhůt pro podání žalob na náhradu škody neupravuje; ani specificky neodkazuje na článek 29 Varšavské úmluvy. Podle mého názoru tedy výklad uvedeného ustanovení nelze považovat za „spjatý“ s výkladem nařízení č. 2027/97. Proto musí být předmětná otázka, zda má Soudní dvůr pravomoc v rámci řízení o předběžné otázce rozhodovat o výkladu článku 29 Varšavské úmluvy, podle mého názoru odlišena od výše uvedených situací, ve kterých používá Soudní dvůr mezinárodní právo jako pomůcku při výkladu, který provádí.

50.

Ve světle výše uvedených úvah by první otázka měla být zodpovězena v tom smyslu, že článek 29 Varšavské úmluvy není součástí právních norem právního řádu Společenství, o jejichž výkladu má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat podle článku 234 ES.

51.

Z toho vyplývá, že Soudnímu dvoru nepřísluší poskytnout odpověď na třetí předběžnou otázku.

52.

Za účelem posouzení, v jakém rozsahu může být s ohledem na nařízení č. 2027/97 vyloučeno ve vnitrostátním sporu použití článku 29 Varšavské úmluvy, je třeba připomenout některé aspekty vztahu mezi dotčenými právními řády a právními akty.

53.

V tomto ohledu vyplývá z čl. 300 odst. 7 ES a ustálené judikatury Soudního dvora, že mezinárodní smlouvy, jejichž je Společenství stranou, mají přednost před ustanoveními sekundárního práva Společenství a – jelikož jsou nedílnou součástí právního řádu Společenství – před vnitrostátním právem, které by s nimi nebylo v souladu ( 15 ).

54.

Avšak jelikož, jak bylo uvedeno výše, ustanovení Varšavské úmluvy dotčená v projednávané věci nejsou pro Společenství závazná, nemohou mít v případě rozdílné právní úpravy přednost před ustanoveními nařízení č. 2027/97.

55.

Spíše je nesporné, že v souladu se zásadou přednosti práva Společenství jsou vnitrostátní soudy povinny plně uplatňovat ustanovení nařízení Společenství a odmítat použití jakéhokoliv ustanovení vnitrostátního práva, které by s ním bylo v rozporu, včetně, v zásadě, právních norem vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je dotčený členský stát vázán ( 16 ). Proto v případech, kdy jsou ustanovení nařízení č. 2027/97 v rozporu s ustanoveními Varšavské úmluvy, by v zásadě mělo toto nařízení mít před úmluvou přednost a vyloučit tak ve sporech před vnitrostátními soudy použití příslušné právní normy podle úmluvy, je-li s nařízením v rozporu.

56.

Toto tvrzení o přednosti musí být samozřejmě posuzováno ve světle čl. 307 prvního pododstavce ES, kde se stanoví, že práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených mezi jedním nebo více členskými státy na jedné straně a jednou nebo více třetími zeměmi na straně druhé před vstupem Smlouvy v platnost, nejsou ustanoveními Smlouvy dotčeny. Podle tohoto ustanovení, které, jelikož je Varšavská úmluva dřívější smlouvou uzavřenou mezi členskými státy a třetími státy, se v zásadě na tuto úmluvu vztahuje, se může ustanovení práva Společenství, které je v rozporu s dřívější mezinárodní smlouvu uzavřenou členským státem, stát neúčinným. Členský stát tak může být zbaven povinnosti vyplývající z práva Společenství, třebaže, podle spíše restriktivního výkladu tohoto ustanovení poskytnutého Soudním dvorem, pouze v rozsahu nezbytně nutném pro dodržení svých mezinárodních závazků vůči třetím státům ( 17 ).

57.

V projednávaném případě je však třeba poznamenat, že se ve skutečnosti mezi ustanoveními nařízení č. 2027/97 a Varšavské úmluvy, pokud jde o lhůty stanovené článkem 29, nejeví být žádný přímý rozpor, který by bylo nutno podle těchto pravidel řešit, jelikož, podle mého názoru, se nařízení touto otázkou jako takovou nezabývá.

58.

V tomto ohledu pokud jde o nařízení č. 2027/97, kromě toho, že v něm není žádné výslovné ustanovení týkající se lhůt pro podání žalob na náhradu škody, se ani z jeho předmětu a účelu nejeví, že mělo takové lhůty upravovat, nebo mít konkrétněji vliv na lhůtu stanovenou článkem 29 Varšavské úmluvy.

59.

Zatímco je pravda, že – jak je zjevné z preambule nařízení, zejména prvního a druhého bodu odůvodnění – účelem nařízení č. 2027/97 je zlepšit úroveň ochrany zajištěné Varšavskou úmluvou cestujícím, kteří se stanou obětí leteckých nehod, pokud jde, konkrétněji, o pravidla pro odpovědnost leteckých dopravců v případě nehod, je třeba uvést, že odůvodnění nařízení odkazuje na určité hmotněprávní aspekty odpovědnosti leteckých dopravců Společenství, jakými jsou její finanční hranice a právo leteckého dopravce na omezení odpovědnosti podle čl. 20 odst. 1 Varšavské úmluvy ( 18 ). Navíc se každou touto otázkou zabývá i normativní část tohoto nařízení. Naproti tomu není v preambuli nařízení ani v jeho normativní části žádná zmínka o procesních otázkách podání žaloby na náhradu škody, mezi něž patří lhůta stanovená článkem 29 Varšavské úmluvy.

60.

Za těchto podmínek neobsahuje nařízení nic, co by umožňovalo vykládat jej tak, že upravuje, alespoň implicitně, lhůty pro podání žalob na náhradu škody, a v důsledku toho tak, že vylučuje použití lhůty stanovené článkem 29 Varšavské úmluvy. Jak totiž správně upozornila Komise, lze těžko předpokládat, že by bylo účelem nařízení č. 2027/97 vyloučit použití této procesní normy, pokud by zároveň nařízení nestanovilo pravidlo náhradní.

61.

Proto vzhledem k tomu, že nařízení č. 2027/97 neupravuje otázku lhůt, ve kterých je nutné podat žaloby na náhradu škody způsobené leteckými dopravci Společenství, je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora k otázce procesní autonomie členských států dospět k závěru, že v zásadě je stanovení pravidel upravujících tuto otázku úkolem vnitrostátního právního řádu každého členského státu ( 19 ).

62.

Z toho vyplývá, že v zásadě nic nebrání tomu, aby členský stát ve vnitrostátním sporu týkajícím se této oblasti použil pravidla vyplývající pro něj z mezinárodní smlouvy, jíž je vázán, jako jsou pravidla stanovená článkem 29 Varšavské úmluvy.

63.

Avšak vzhledem k tomu, že žaloby na náhradu škody spadají do úpravy odpovědnosti stanovené nařízením č. 2027/97 a jsou tedy žalobami směřujícími k ochraně práv, které pro jednotlivce vyplývají z práva Společenství, mají členské státy na základě práva Společenství povinnost zajistit, že uplatňovaná procesní pravidla nejsou méně příznivá než ta, která se týkají obdobných řízení podle vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity) ( 20 ).

64.

V tomto ohledu v zásadě nepřísluší Soudnímu dvoru, ale vnitrostátnímu soudu, aby přesně stanovil, jaké povinnosti členskému státu vyplývají z článku 29 Varšavské úmluvy v souvislosti s lhůtami pro podání žalob na náhradu škody, a aby se přesvědčil, do jaké míry by použití těchto lhůt mohlo ohrožovat dodržení výše uvedených zásad ( 21 ). Je nicméně třeba uvést, že Soudní dvůr v řadě případů uznal, že stanovení přiměřených lhůt pro zahájení řízení je s ohledem na požadavek právní jistoty slučitelné s právem Společenství, a že dvouletá lhůta stanovená článkem 29 Varšavské úmluvy podle mého názoru v praxi nadměrně neztěžuje nebo neznemožňuje výkon práva na náhradu škody přiznaného nařízením č. 2027/97 ( 22 ).

65.

Ve světle výše uvedeného je na druhou otázku třeba odpovědět v tom smyslu, že nařízení č. 2027/97 nelze – pokud jde o lhůty pro podání žalob na náhradu škody způsobené zraněním utrpěným při letu mezi členskými státy upravených tímto nařízením – vykládat tak, že brání vnitrostátním soudům v použití článku 29 Varšavské úmluvy, za předpokladu, že uvedená lhůta je v souladu se zásadami efektivity a rovnocennosti v právu Společenství.

66.

Proto navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky následovně: