Spojené věci T-428/07 a T-455/07

Centre d’étude et de valorisation des algues SA (CEVA)

v.

Evropská komise

„Rozhodčí doložka — Smlouvy uzavřené v rámci specifického programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace v oblasti ‚Kvalita života a řízení živých zdrojů (1998–2002)‘ — Projekty Seahealth a Biopal — Oznámení o dluhu — Návrhy na zrušení — Překvalifikování žalob — Přípustnost — Zásada kontradiktornosti a právo na obhajobu — Navrácení celkové částky finančních příspěvků vyplacených Evropskou unií — Závažné finanční nesrovnalosti“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba na neplatnost – Žaloba týkající se ve skutečnosti sporu smluvní povahy – Překvalifikování žalob – Podmínky

[Články 230 ES a 238 ES; jednací řád Tribunálu, čl. 44 odst. 1 písm. c)]

2.      Řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky – Smlouvy uzavřené v rámci specifického programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace – Podřízení Komise zásadám platným pro smlouvy – Uhrazení částek uvedených v oznámení o dluhu – Účinky

(Článek 238 ES)

3.      Řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky – Smlouvy uzavřené v rámci specifického programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace – Právo být vyslechnut při auditu – Zabavení listinných důkazů Evropským úřadem pro boj proti podvodům – Neexistence vlivu na toto právo – Porušení tohoto práva – Důsledky

(Článek 238 ES)

4.      Řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky – Smlouvy uzavřené v rámci specifického programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace – Návrhy na ustanovení znalce – Přezkum soudu Společenství podle procesních předpisů upravujících provádění důkazů

(Článek 238 ES; jednací řád Tribunálu, články 65 až 67)

5.      Řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky – Smlouvy uzavřené v rámci specifického programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace – Závažné finanční nesrovnalosti

(Článek 238 ES)

1.      Byla-li Tribunálu podána žaloba na neplatnost nebo žaloba na náhradu škody, i když je spor ve skutečnosti smluvní povahy, Tribunál žalobu překvalifikuje, jsou-li pro toto překvalifikování splněny podmínky. V případě sporu smluvní povahy se Tribunál domnívá, že překvalifikování žaloby na neplatnost není možné, buď brání-li takovému překvalifikování výslovná vůle žalobce nezaložit svůj návrh na článku 238 ES nebo neopírá-li se žaloba o žádný žalobní důvod vycházející z porušení pravidel upravujících daný smluvní vztah, bez ohledu na to, zda se jedná o smluvní ustanovení či ustanovení vnitrostátního práva určeného ve smlouvě.

K tomu, aby uvedenou žalobu bylo možné překvalifikovat, aniž by došlo k zásahu do práva na obhajobu žalovaného orgánu, postačuje, aby byl v souladu s ustanoveními čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu v žalobě uplatněn jeden ze žalobních důvodů charakteristických pro žalobu založenou na článku 238 ES.

(viz body 57, 59, 61)

2.      Ve smluvní oblasti je Komise podřízena zásadám platným pro smlouvy. V tomto rámci Komise v zásadě nemá pravomoc přijímat jednostranné akty. V důsledku toho jí nepřísluší přijímat vůči dotčenému smluvnímu partnerovi akty, které mají povahu rozhodnutí, k tomu, aby tento splnil své smluvní povinnosti finanční povahy, ale musí se případně obrátit na příslušný soud s návrhem znějícím na zaplacení.

Krom toho uhrazení částek uvedených v oznámení o dluhu druhou smluvní stranou i přesto, že se nejednalo o rozhodnutí, nemůže být považováno za vzdání se jejího případného nároku na zaplacení dotčených částek. Pouze vzdání se tohoto práva uvedenou stranou nebo promlčení tohoto nároku, by mohlo způsobit zamítnutí jejích návrhů znějících na zaplacení, jsou-li tyto návrhy odůvodněny ustanoveními smluv.

(viz body 68, 70)

3.      Okolnost, že písemné důkazy držené dotčeným smluvním partnerem byly zabaveny Evropským úřadem pro boj proti podvodům a že patří mezi výjimky z práva na přístup k dokumentům stanovené nařízením č. 1049/2001, nemůže odůvodnit zbavení podstaty práva tohoto smluvního partnera být při auditu vyslechnut podle čl. 26 odst. 3 přílohy II dotčených smluv.

Avšak, pokud jde o právní následky porušení práva uvedeného smluvního partnera být vyslechnut v rámci žaloby na určení smluvní odpovědnosti, nemůže taková nesrovnalost sama o sobě představovat základ pro případné uložení povinnosti Komisi, aby zaplatila žalobci částky, které požaduje. V rámci žalob založených na článku 238 ES je totiž smluvní odpovědnost Komise třeba posoudit z hlediska všech relevantních ustanovení dotčených smluv dovolávaných účastníky řízení a na základě všech důkazů dostupných v řízení před Tribunálem při dodržení zásady kontradiktornosti a práva na obhajobu.

(viz body 89–90)

4.      V souladu se zásadou, že každý soud používá své vlastní procesní předpisy, musí Tribunál podpůrné návrhy na ustanovení znalce přezkoumat s ohledem na ustanovení článků 65 až 67 jednacího řádu upravující provádění důkazů.

(viz bod 108)

5.      V případě podvodů či závažných finančních nesrovnalostí zjištěných v rámci auditu stanoví čl. 3 odst. 5 přílohy II dotčených smluv možnost Komise vymáhat celý finanční příspěvek vyplacený Unií, čímž má mít odrazující účinek.

Avšak cíl sledovaný čl. 3 odst. 5 přílohy II, který směřuje k odrazení od podvodu a závažných finančních nesrovnalostí, Komisi neumožňuje vyhnout se zásadě plnění smluv v dobré víře a zákazu zneužití smluvních ustanovení tím, že si přisvojí diskreční pravomoc při výkladu a provádění těchto ustanovení.

S ohledem na rozsah a závažnost zjevných finančních nesrovnalostí zjištěných v rámci auditu a potvrzených písemnostmi v trestním vyšetřování diskutovanými v projednávané věci mezi účastnicemi řízení nelze vymáhání celé částky finančního příspěvku vyplaceného z titulu dotčených smluv ze strany Komise považovat za zneužití ustanovení uvedeného čl. 3 odst. 5. Není nepřiměřené ve vztahu k cílům sledovaným relevantními ustanoveními dotčených smluv.

(viz body 128–129, 140)

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

17. června 2010(*)

„Rozhodčí doložka – Smlouvy uzavřené v rámci specifického programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace v oblasti ‚Kvalita života a řízení živých zdrojů (1998-2002)‘ – Projekty Seahealth a Biopal – Oznámení o dluhu – Návrhy na zrušení – Překvalifikování žalob – Přípustnost – Zásada kontradiktornosti a právo na obhajobu – Navrácení celkové částky finančních příspěvků vyplacených Evropskou unií – Závažné finanční nesrovnalosti“

Ve spojených věcech T‑428/07 a T‑455/07,

Centre d’étude et de valorisation des algues SA (CEVA), se sídlem v Pleubian (Francie), zastoupená J.-M. Peyricalem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené L. Escobarem Guerrerou a W. Roelsem, poté M. Roelsem, jako zmocněnci, ve spolupráci s E. Bouttierem, advokátem,

žalované,

jejichž předmětem je návrh ve věci T‑428/07 na zrušení oznámení o dluhu č. 3240908670 ze dne 20. září 2007 týkajícího se projektu Seahealth, a ve věci T‑455/07, oznámení o dluhu č. 3240909271 ze dne 4. října 2007 týkajícího se smlouvy Biopal, jakož i k uložení povinnosti Komisi, vrátit částky uvedené v těchto oznámeních o dluhu společnosti CEVA,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení A. W. H. Meij (zpravodaj), předseda, V. Vadapalas a L. Truchot, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: T. Weiler, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. prosince 2009,

vydává tento

Rozsudek

 Smluvní rámec a skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 24. prosince 2002 uzavřela Evropská komise zejména s žalobkyní, Centre d’étude et de valorisation des algues SA (CEVA), francouzskou společností se smíšenou majetkovou účastí jakožto koordinátorkou konsorcia, dvě smlouvy, jež měly umožnit úhradu nákladů na projekty pro výzkum a technologický rozvoj. Tyto smlouvy byly uzavřeny v rámci rozhodnutí Rady 1999/167/ES ze dne 25. ledna 1999, kterým se stanoví specifický program pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace v oblasti „Kvalita života a řízení živých zdrojů (1998-2002)“ (neoficiální překlad) (; L 64, s. 1). Jedna z těchto smluv, nazvaná Seahealth (smlouva č. GLK1-CT‑2002-02433, dále jen „smlouva Seahealth“), se týká projektu nazvaného „Seaweed antioxydants as novel ingredients for better health and food duality“ („Antioxidační činidla získaná z řas jako nové ingredience pro lepší zdraví a lepší kvalitu potravin“). Druhá smlouva, nazvaná BIOPAL (smlouva č. QLK5-CT‑2002-02431, dále jen „smlouva Biopal“), se týká projektu nazvaného „Algae as raw material for production of bioplastics and biocomposites contributing to sustainable development of european coastal regions“ („Řasy jako surovina pro výrobu bioplastů a biokompozitů: příspěvek k udržitelnému rozvoji přímořských regionů Evropy“).

2        Článek 5 první pododstavec těchto smluv stanoví, že se tyto smlouvy řídí belgickým právem. Mimoto obsahují rozhodčí doložku ve smyslu článku 238 ES. Tyto smlouvy jsou sepsány v anglickém jazyce.

3        Podle údajů poskytnutých žalobkyní, které nejsou zpochybněny Komisí, byly obě tyto smlouvy v letech 2003 až 2005 řádně splněny.

4        Náklady způsobilé k náhradě jsou definovány v článcích 22 až 24 všeobecných podmínek společných pro obě smlouvy obsažených v příloze II každé z uvedených smluv (dále jen „příloha II“).

5        Pokud jde o osobní náklady, čl. 23 odst. 1 písm. a) zejména stanoví:

         „Veškeré odpracované hodiny započtené na smlouvu musí být zapsány během doby trvání projektu či dokonce, v případě koordinátora, v nejzazší lhůtě dvou měsíců od uplynutí doby trvání projektu, a potvrzeny alespoň jednou měsíčně osobou pověřenou pracemi určenou smluvním partnerem v souladu s čl. 2 odst. 2 písm. a) této přílohy nebo osobou odpovědnou za finanční záležitosti řádně zmocněnou smluvním partnerem.“

6        Ohledně finančního příspěvku Společenství stanoví čl. 3 odst. 2 přílohy II, že „[v] případě podezření z podvodu nebo závažné finanční nesrovnalosti ze strany smluvního partnera je Komise oprávněna pozastavit platby nebo uložit koordinátorovi, aby se zdržel jakýchkoliv plateb vůči uvedenému smluvnímu partnerovi. Smluvní partner je nadále vázán svými smluvními povinnostmi.“

7        Podle čl. 3 odst. 4 přílohy II:

         „Je-li celkový finanční příspěvek Společenství vzhledem k případným úpravám, včetně úprav v návaznosti na finanční audit uvedený v článku 26 této přílohy, nižší než celková částka plateb uvedených v odst. 1 prvním pododstavci tohoto článku, jsou dotčení smluvní partneři povinni vrátit rozdíl v eurech ve lhůtě stanovené Komisí v její žádosti zaslané doporučeným dopisem s doručenkou […]“

8        Krom toho čl. 3 odst. 5 stanoví:

         „Po datu ukončení smlouvy, odstoupení od smlouvy nebo ukončení účasti smluvního partnera může Komise žádat či žádá, podle případu, po smluvním partnerovi v návaznosti na podvody nebo závažné finanční nesrovnalosti zjištěné v rámci auditu o vrácení celkové částky příspěvků Společenství, které mu byly vyplaceny. Částka, kterou je třeba vrátit, se navýší o úroky o sazbě o 2 % vyšší, než je sazba používaná Evropskou centrální bankou pro její hlavní refinanční operace k prvnímu dni měsíce, ve kterém byly prostředky obdrženy dotčeným smluvním partnerem. Úroky se vztahují k období mezi obdržením prostředků a jejich vrácením.“

9        Článek 7 odst. 4 písm. b) přílohy II zejména stanoví, že Komise neprodleně ukončí smlouvu nebo účast smluvního partnera, předložil-li tento partner „nepravdivé výkazy, za něž může být odpovědný, nebo se úmyslně dopustil opomenutí, aby získal příspěvek Společenství nebo jakékoliv jiné zvýhodnění stanovené smlouvou“.

10      V případě odstoupení od smlouvy na základě tohoto čl. 7 odst. 4 písm. b) čl. 7 odst. 6 písm. c) přílohy II stanoví, že „Komise je oprávněna požadovat vrácení celkové částky finančních příspěvků Společenství či jejich části. Částka, kterou je třeba vrátit, se navýší o úroky o sazbě o 2 % vyšší, než je sazba používaná Evropskou centrální bankou pro její hlavní refinanční operace k prvnímu dni měsíce, ve kterém byly prostředky obdrženy dotčeným smluvním partnerem. Úroky se vztahují k období mezi obdržením prostředků a jejich vrácením“.

11      Ohledně finančního auditu projektu stanoví čl. 26 odst. 3 přílohy II následující postup:

         „Na základě zjištění provedených při finančním auditu je zpracována předběžná zpráva. Tuto zprávu Komise předá dotčenému smluvnímu partnerovi. Tento partner má nejzazší lhůtu jednoho měsíce od jejího obdržení k tomu, aby k ní předložil připomínky.

         Závěrečná zpráva se předá dotčenému smluvnímu partnerovi. Tento partner může Komisi předat své připomínky v měsíci, ve kterém ji obdržel. Komise může rozhodnout, že nepřihlédne k připomínkám předaným po uplynutí této lhůty.

         Komise přijme na základě závěrů auditu veškerá vhodná opatření, která považuje za nezbytná, včetně vydání příkazu k vrácení všech plateb, které provedla, či jejich části.“

12      V květnu 2006 provedli členové útvarů Komise u společnosti CEVA finanční audit podle článku 26 přílohy II (viz bod 11 výše).

13      Dopisem ze dne 1. srpna 2006 předala společnost CEVA své připomínky k návrhu zprávy o auditu, který jí byl předán v červnu 2006 a jehož závěry poukazovaly na nesrovnalosti týkající se výdajů vykázaných společností CEVA.

14      V říjnu 2006 provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) u společnosti CEVA šetření a zabavil originály všech smluv a dokladů, zejména „časové výkazy“ týkající se dotčených smluv, a dále korespondenci a přípisy ze služebních cest. Mimoto bylo na žádost OLAF státním zastupitelstvím v Guingamp (Francie), které následně věc postoupilo specializovanému meziregionálnímu soudu v Rennes (Francie), zahájeno předběžné vyšetřování týkající se „správy národních a evropských veřejných financí společností CEVA [...] získaných v posledních letech“.

15      Komise ve své závěrečné zprávě o auditu, zaslané společnosti CEVA dopisem ze dne 14. prosince 2006, potvrdila svá zjištění týkající se četných a závažných finančních nesrovnalostí ve výkazech výdajů.

16      Z této zprávy vyplývá, že auditoři v souladu s ustanoveními přílohy II přezkoumali důkazy týkající se výší vykázaných nákladů na základě testů. Zdůraznili, že jejich kontrola neměla za cíl zjistit závady či podvody.

17      V této závěrečné zprávě auditoři dospěli k závěru o nezpůsobilosti osobních nákladů z hlediska nahrazení Evropskou unií z toho důvodu, že časové výkazy provedené společností CEVA nebyly důvěryhodné a že počet hodin práce vykázaných z titulu dotčených projektů nebyl správný.

18      Auditoři mimoto v obecném závěru této zprávy prohlásili, že s výjimkou výše uvedených oprav týkajících se především osobních nákladů odpovídaly náklady vykázané Komisi žalobkyní částkám zapsaným v účetních knihách žalobkyně a byly doloženy odpovídajícími doklady a platbami.

19      Na základě těchto zjištění auditoři provedli úpravu způsobilých nákladů, a uvedli přitom, že z celkové částky nákladů vykázaných za roky 2003 a 2004 ve výši 465 409 eur u smlouvy Seahealth, a ve výši 351 430 eur u smlouvy Biopal, činí výše způsobilých nákladů z titulu smlouvy Seahealth po úpravě 110 971 eur, a výše způsobilých nákladů z titulu smlouvy Biopal 32 110 eur.

20      Komise dopisem ze dne 22. ledna 2007 odstoupila od obou smluv na základě čl. 7 odst. 4 písm. b) přílohy II, jenž především stanoví, že Komise neprodleně ukončí smlouvu, předložil-li smluvní partner nepravdivé výkazy, za něž může být odpovědný, nebo se úmyslně dopustil opomenutí, aby získal finanční příspěvek Společenství nebo jakékoliv jiné zvýhodnění stanovené smlouvou. Na podporu tohoto rozhodnutí se Komise dovolávala údajného porušení výše uvedeného článku 22 a čl. 23 odst. 1 přílohy II žalobkyní. Vycházela ze zjištění týkajících se osobních nákladů provedených v její závěrečné zprávě o auditu a uvedla, že tato zjištění byla potvrzena při inspekci OLAF.

21      Dopisem z téhož dne Komise vzhledem tomu, že měla za to, že se žalobkyně dopustila závažných finančních nesrovnalostí, žalobkyni s odkazem na čl. 3 odst. 2 a 4 přílohy II informovala o svém úmyslu požadovat vrácení veškerých částek, jež jí byly vyplaceny v rámci plnění obou dotčených smluv. Mimoto uvedla, že z titulu těchto smluv již neprovede žádnou dodatečnou platbu.

22      V tomtéž dopise Komise upřesnila, že hodlala žádat o vrácení částky 208 613 eur z titulu smlouvy Biopal a částky 140 320 eur z titulu smlouvy Seahealth. Vyzvala žalobkyni k předložení jejích připomínek a k poskytnutí informací podložených výpisy z bankovních účtů o části záloh, které obdržela jakožto koordinátor a které dosud nepřevedla na ostatní smluvní partnery.

23      Dopisem ze dne 1. března 2007 žalobkyně předložila své připomínky a poskytla informace vyžádané ve výše uvedeném dopise Komise. Především tvrdila, že již nedisponuje smlouvami, „časovými výkazy“, korespondencí a přípisy ze služebních cest, které zabavil OLAF.

24      V návaznosti na tento dopis Komise přehodnotila výši částek, jejichž vrácení požadovala. Dopisem ze dne 20. března 2007 informovala společnost CEVA o svém úmyslu žádat o vrácení částky, jejíž výše byla nyní stanovena na 205 745 eur z titulu smlouvy Biopal a na 189 703 eur z titulu smlouvy Seahealth, a vyzvala ji znovu k předložení jejích připomínek. V příloze k tomuto dopisu jí předala kopii smluv a zprávy o auditu.

25      Dopisem ze dne 3. dubna 2007 žalobkyně rozvázala pracovní poměr se svým generálním ředitelem zejména z důvodu „velmi závažných nesrovnalostí v řízení a vedení účetních dokladů“.

26      Dopisem ze dne 25. května 2007 žalobkyně předložila své připomínky. Tvrdila především, že nebyla schopna zajistit svou obhajobu. V rámci předběžného vyšetřování týkajícího se správy národních a evropských veřejných financí společností CEVA, které získala v posledních letech, zahájeného na žádost OLAF, státní zastupitelství v Rennes potvrdilo, že chtělo, aby dokumenty zabavené OLAF zůstaly nepřístupné po celou dobu vyšetřování a odmítlo jí předat kopii těchto dokumentů. V důsledku toho žalobkyně požádala Komisi, aby jí předala kopii „písemností, na základě kterých stanovila [svůj] nález, jakož i písemností, ze kterých vycházela zpráva OLAF“. Dále žalobkyně v tomtéž dopise uvedla, že v návaznosti na audit Komise a vyšetřování OLAF zavedla nový systém „časových výkazů“, používaný na různé projekty od února 2007 s vykazováním času od 1. ledna 2007. Mimoto zavedla nový model vyčíslování nákladů, který umožňoval znovu vyčíslit dřívější projekty. Žalobkyně proto na základě dokumentů v držení Komise navrhla nechat znovu na své náklady zpracovat výkazy výdajů pro příslušné smlouvy nezávislým poskytovatelem služeb zvoleným na základě společné dohody.

27      Dopisem ze dne 21. srpna 2007 odmítl OLAF předat žalobkyni dokumenty a závěry svého vyšetřování zejména z proto, že se týkaly probíhajícího vyšetřování, a že se na ně tudíž vztahuje režim výjimek z práva na přístup k dokumentům stanovený nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (; L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 333).

28      Dopisem ze dne 28. srpna 2007 Komise na výše uvedený dopis žalobkyně ze dne 25. května 2007 odpověděla, že smlouvy a zpráva o auditu, které jí byly předány, byly dostatečné k tomu, aby žalobkyně mohla zajistit svou obhajobu. Zdůraznila, že zjištění OLAF pouze potvrzují výsledky auditu Komise. Uvedla, že nový systém vykazování odpracované doby zavedený žalobkyní umožňuje přepočítat skutečný počet hodin věnovaných projektu pouze na základě „časových výkazů“ podepsaných zaměstnanci a jejich nadřízenými při plnění projektu. V důsledku toho Komise žalobkyni sdělila své rozhodnutí požadovat na základě čl. 3 odst. 5 přílohy II vrácení všech částek, které jí byly přiděleny z titulu smluv Seahealth a Biopal.

29      Dopisem ze dne 9. října 2007 Komise s upřesněním, že se žalobkyně „[snažila] v dobré víře o nalezení rozumného a spravedlivého řešení“, potvrdila, že v důsledku závažných finančních nesrovnalostí, jichž se žalobkyně dopustila při řízení dotčených projektů, měla povinnost po ní žádat vrácení vyplacených částek.

30      V důsledku toho CEVA uhradila částku uvedenou v oznámení o dluhu č. 3240908670 ze dne 20. září 2007, jež se týkalo celkové částky 189 703 eur, která jí byla vyplacena z titulu smlouvy Seahealth, a v oznámení o dluhu č. 3240909271 ze dne 4. října 2007, jež se týkalo celkové částky 205 745 eur, která jí byla vyplacena z titulu smlouvy Biopal.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

31      Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 22. listopadu a 14. prosince 2007 žalobkyně podala projednávané žaloby.

32      Dne 16. června 2008 se v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu před soudcem zpravodajem za účasti zástupců účastnic řízení konala schůzka, aby byly vyjasněny některé otázky mezi účastnicemi řízení a usnadnilo se tak zahájení diskusí mezi nimi za účelem případného smírného urovnání projednávaných sporů. Účastnice řízení předložily svá vyjádření a bylo dohodnuto, že ve lhůtě jednoho měsíce Komise Tribunálu sdělí, zda je připravena zahájit znovu jednání se společností CEVA, aby byl uzavřen smír. Dopisem ze dne 10. července 2008 Komise informovala Tribunál, že je pro ni nemožné takové diskuse zahájit.

33      Písemná část řízení byla ukončena dne 29. října 2008.

34      Usnesením ze dne 27. listopadu 2009 nařídil předseda šestého senátu po vyslechnutí účastnic řízení spojení věcí T‑428/07 a T‑455/07 pro účely ústní části řízení a rozsudku.

35      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (šestý senát) zahájil ústní část řízení. V rámci organizačních procesních opatření vyzval účastnice řízení, aby odpověděly na některé písemné otázky. Účastnice řízení této výzvě vyhověly a Komise předložila určité dokumenty.

36      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání Tribunálu konaném dne 17. prosince 2009.

37      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil oznámení o dluhu č. 3240908670 a 3240909271;

–        uložil Komisi povinnost vrátit částky vyplacené na základě těchto oznámení o dluhu;

–        podpůrně zrušil oznámení o dluhu v rozsahu, v němž žádají o vrácení všech částek, které jí byly vyplaceny v rámci smluv Biopal a Seahealth, a uložil Komisi povinnost vrátit částky vyplacené na základě těchto oznámení o dluhu;

–        dále podpůrněji ustanovil znalce.

38      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žaloby na neplatnost za nepřípustné;

–        podpůrně zamítl návrhy na snížení výší částek uvedených v oznámeních o dluhu nebo na ustanovení znalce;

–        dále podpůrněji přerušil řízení do doby, než trestní řízení probíhající ve Francii umožní společnosti CEVA seznámit se s dokumenty, které považuje za nutné pro obhajobu svých zájmů;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 K přípustnosti

 Argumenty účastnic řízení

39      Aniž Komise vznesla formální námitku nepřípustnosti, primárně tvrdí, že projednávané žaloby směřující ke zrušení výše uvedených oznámení o dluhu nejsou přípustné.

40      Komise má za to, že projednávané žaloby nemohou být Tribunálem překvalifikovány.

41      Tvrdí, že Tribunál může pouze výjimečně překvalifikovat žalobu, jež byla podána jako žaloba na neplatnost na žalobu na určení smluvní odpovědnosti, je-li v žalobě uplatněno porušení práva rozhodného pro smlouvu. Pouhé uplatnění přesných ustanovení smlouvy takové překvalifikování neumožňuje.

42      V tomto ohledu připomíná, že v usnesení Tribunálu ze dne 26. února 2007, Evropaïki Dynamiki v. Komise (T‑205/05, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 57), Tribunál rozhodl, že „nemůže provést takové překvalifikování žaloby, pokud v rozporu s ustanovením čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu žalobkyně neuvádí ani stručně žádný žalobní důvod, tvrzení nebo výtku vycházející z porušení lucemburského práva [použitelného v dané věci] nebo přesných ustanovení smlouvy“.

43      V tomto ohledu Komise tvrdí, že žalobní důvod je nutně tvrzením založeným na porušení práva. Z toho vyvozuje, že Tribunál jen pro úplnost a pouze s ohledem na skutečnosti dané věci ve výše uvedeném usnesení Evropaïki Dynamiki v. Komise rozhodl, že žalobkyně neuplatnila žádné porušení ustanovení smlouvy. Tento výklad je potvrzen usnesením Tribunálu ze dne 2. dubna 2008, Maison de l’Europe Avignon Méditerranée v. Komise (T‑100/03, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí).

44      Jakékoli jiné řešení by ostatně představovalo zásah do práva na obhajobu a do zásady kontradiktornosti. V důsledku toho nelze projednávané žaloby překvalifikovat na žaloby na určení smluvní odpovědnosti, neboť žaloby společnosti CEVA v rozporu s čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu neobsahují žalobní důvod vycházející z porušení belgického práva, které bylo pro smlouvu jediné rozhodné.

45      Žalobkyně tuto argumentaci popírá. Ve své replice tvrdí, že je-li Tribunálu předložena žaloba na neplatnost nebo žaloba na náhradu škody, přestože spor je smluvní povahy, Tribunál uvedenou žalobu překvalifikuje.

 Závěry Tribunálu

46      Úvodem je třeba připomenout, že volba právního základu žaloby je věcí žalobce a soudci Unie nepřísluší, aby sám vybíral nejvhodnější právní základ (viz v tomto smyslu výše uvedené usnesení Tribunálu Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 38, a usnesení Tribunálu ze dne 6. října 2008, Austrian Relief Program v. Komise, T‑235/06, Sb. rozh. s. II‑207, bod 32).

47      V projednávané věci, i když žaloby nejsou výslovně založeny na ustanoveních upravujících žalobu na neplatnost, z jejich přezkumu vyplývá, že žaloby směřují ke zrušení oznámení o dluhu ze dne 20. září a 4. října 2007 týkajících se smluv Seahealth a Biopal (dále jen „oznámení o dluhu“), a jsou tak implicitně založeny na příslušných ustanoveních těchto smluv. 

48      Mimoto v rámci těchto žalob na neplatnost žalobkyně rovněž předložila návrhy na uložení povinnosti. Ve svých návrhových žádáních se totiž žalobkyně zaprvé domáhá zrušení výše uvedených oznámení o dluhu. Zadruhé navrhuje, aby Tribunál uložil Komisi povinnost, aby jí vrátila částku uvedenou v těchto oznámeních o dluhu, která v mezidobí uhradila.

49      Ohledně těchto druhých bodů návrhových žádání je třeba zdůraznit, že v projednávané věci je nelze vykládat bez ohledu na návrhy na zrušení oznámení o dluhu, tak jako autonomní návrhy na zaplacení odvozené od smluv a implicitně založené na článku 238 ES, které by byly podány souběžně s návrhy na zrušení. Ve skutečnosti, i přesto, že argumentace předložená žalobkyní v žalobách je založena zejména na ustanoveních dotčených smluv, jsou žaloby nazvány „žaloby na neplatnost“. Mimoto žalobkyně netvrdí, že tyto žaloby obsahují návrhy na zaplacení. V replikách konkrétně nepopírá, že žaloby jsou formulovány nevhodným způsobem. Tvrdí naopak, že je třeba je překvalifikovat.

50      Z toho vyplývá, že žalobkyně projednávané žaloby založila výlučně na článku 230 ES.

51      Podle článku 230 ES soudy Společenství přezkoumávají legalitu aktů přijatých orgány, jež mají mít pro třetí osoby závazné právní účinky tím, že podstatným způsobem pozmění jejich právní postavení (usnesení Tribunálu ze dne 10. dubna 2008, Imelios v. Komise, T‑97/07, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 21, a výše uvedené usnesení Tribunálu Austrian Relief Program v. Komise, bod 34).

52      Podle ustálené judikatury akty přijaté orgány, jež jsou součástí čistě smluvního rámce, od kterého jsou neoddělitelné, z důvodu své povahy nepatří mezi akty uvedené v článku 249 ES, jejichž zrušení se lze domáhat na základě článku 230 ES (usnesení Tribunálu ze dne 10. května 2004, Musée Grévin v. Komise, T‑314/03 a T‑378/03, Sb. rozh. s. II‑1421, bod 64, a výše uvedené usnesení Tribunálu Austrian Relief Program v. Komise, bod 35).

53      V projednávané věci stačí konstatovat, že oznámení o dluhu jsou součástí rámce smluv Seahealth a Biopal, od nichž jsou neoddělitelné. Těmito oznámeními o dluhu se totiž Komise domáhá vrácení příspěvku vyplaceného žalobkyni z titulu těchto smluv, když vychází ze smluvních ustanovení sjednaných zejména v článku 3 přílohy II.

54      Z toho vyplývá, že tato oznámení o dluhu již ze své povahy nepředstavují správní rozhodnutí patřící mezi akty uvedené v článku 249 ES, jejichž zrušení se lze domáhat u soudu Společenství na základě článku 230 ES.

55      V důsledku toho nelze projednávané žaloby prohlásit za přípustné v rozsahu, v němž směřují ke zrušení oznámení o dluhu na základě článku 230 ES.

56      Výše uvedené návrhy na uložení povinnosti jsou rovněž nepřípustné, jelikož byly podány na základě článku 230 ES (viz body 49 a 50 výše), neboť soudům v souladu s ustálenou judikaturou Společenství nepřísluší, aby v rámci přezkumu legality, který vykonávají, vydávaly soudní příkazy orgánům nebo tyto orgány nahrazovaly, avšak dotyčnému orgánu, aby přijal opatření, jež vyplývají z rozsudku vydaného v rámci žaloby na neplatnost (rozsudek Tribunálu ze dne 27. ledna 1998, Ladbroke Racing v. Komise, T‑67/94, Recueil, s. II‑1, bod 200 a citovaná judikatura).

57      Avšak podle ustálené judikatury, byla-li Tribunálu podána žaloba na neplatnost nebo žaloba na náhradu škody, i když je spor ve skutečnosti smluvní povahy, Tribunál žalobu překvalifikuje, jsou-li pro toto překvalifikování splněny podmínky (rozsudek Tribunálu ze dne 19. září 2001, Lecureur v. Komise, T‑26/00, Recueil, s. II‑2623, bod 38; výše uvedené usnesení Tribunálu Musée Grévin v. Komise, bod 88, a usnesení Tribunálu ze dne 9. června 2005, Helm Düngemittel v. Komise, T‑265/03, Sb. rozh. s. II‑2009, bod 54 ).

58      V tomto ohledu, na rozdíl od tvrzení Komise, z judikatury nevyplývá, že takové překvalifikování je podmíněno tím, že je v žalobě uvedeno právo rozhodné pro smlouvu. Naopak, zejména z bodů 38 až 40 výše uvedeného rozsudku Lecureur v. Komise vyplývá, že Tribunál souhlasil s překvalifikováním žaloby založené na článku 230 ES, na jejíž podporu se žalobce dovolával pouze porušení smluvních povinností Komisí.

59      Přezkum judikatury mimoto ukazuje, že v případě sporu smluvní povahy se Tribunál domnívá, že překvalifikování žaloby na neplatnost není možné, buď brání-li takovému překvalifikování výslovná vůle žalobce nezaložit svůj návrh na článku 238 ES (viz v tomto smyslu výše uvedená usnesení Tribunálu Musée Grévin v. Komise, bod 88, a Maison de l’Europe Avignon Méditerranée v. Komise, bod 54) nebo neopírá-li se žaloba o žádný žalobní důvod vycházející z porušení pravidel upravujících daný smluvní vztah, bez ohledu na to, zda se jedná o smluvní ustanovení či ustanovení vnitrostátního práva určeného ve smlouvě (viz v tomto smyslu výše uvedená usnesení Tribunálu Evropaïki Dynamiki v. Komise, bod 57, a Imelios v. Komise, bod 33).

60      Restriktivní výklad výše uvedeného usnesení Evropaïki Dynamiki v. Komise ze strany Komise vychází z nesprávného chápání pojmu „žalobní důvod“, zejména ve smyslu čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu. V tomto ohledu nelze přijmout definici Komise, podle níž lze žalobní důvod v rámci žaloby na určení smluvní odpovědnosti založit pouze na porušení vnitrostátního práva upravujícího smlouvy. Smluvní ustanovení totiž společně s rozhodným vnitrostátním právem a pod jeho vedením tvoří pravidla, jež upravují smluvní vztah. Ostatně výklad smlouvy z hlediska ustanovení rozhodného vnitrostátního práva je odůvodněn pouze v případě pochybnosti o obsahu smlouvy nebo o významu některých jejích ustanovení (rozsudek Tribunálu ze dne 19. listopadu 2008, Komise v. Premium, T‑316/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 53). Vzhledem k tomu, že pojem „žalobní důvod“ zahrnuje veškeré právní a skutkové argumenty, které mohou vést soud, považuje-li je za opodstatněné, k tomu, že vyhoví návrhovým žádáním účastníka řízení, který se jich dovolává, je tudíž nezpochybnitelné, že podobně jako uplatnění rozhodného vnitrostátního práva představuje uplatnění smluvních ustanovení žalobní důvod charakteristický pro žalobu založenou na článku 238 ES.

61      Stačí přitom, aby jeden ze žalobních důvodů charakteristických pro žalobu založenou na článku 238 ES byl v žalobě uplatněn v souladu s ustanoveními čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu, aby uvedenou žalobu bylo možné překvalifikovat, aniž dojde k zásahu do práva na obhajobu žalovaného orgánu. V tomto kontextu, připustíme-li, jak uznává Komise, že žalobu na neplatnost lze překvalifikovat na žalobu založenou na článku 238 ES, dovolává-li se žalobce žalobních důvodů vycházejících z porušení vnitrostátního práva rozhodného pro smlouvu, nic neopravňuje k tomu, aby stejný právní dosah nebyl pro účely případného překvalifikování přiznán žalobním důvodům vycházejícím z porušení smluvních povinností.

62      Výše uvedené usnesení Maison de l’Europe Avignon Méditerranée v. Komise dovolávané Komisí tuto analýzu neumožňuje vyvrátit. Je sice pravda, že v bodě 23 tohoto usnesení Tribunál uvedl, že žalobce nepředložil „žádný žalobní důvod, tvrzení nebo výtku vycházející z porušení belgického práva, které [bylo] jediné rozhodné pro dotčenou úmluvu na základě rozhodčí doložky stanovené uvedenou dohodou“. Nepoukázal tak ani na neexistenci žalobních důvodů vycházejících z porušení ustanovení smlouvy. Z tohoto usnesení však nevyplývá, že takovéto žalobní důvody byly předloženy. Výše uvedený důvod navíc nepředstavuje jediný důvod, jímž by se dalo ospravedlnit odmítnutí překvalifikovat žalobu. V tomto usnesení totiž Tribunál rovněž vycházel z podstatné okolnosti, že žalobce výslovně uvedl, že jeho žaloba je založena na článku 230 ES.

63      V projednávané věci je třeba konstatovat, že jak tvrdí žalobkyně v replikách na podporu překvalifikování žaloby, jsou žaloby výslovně založeny na ustanoveních dotčených smluv, a sice článku 26 a čl. 3 odst. 4 a 5 přílohy II. Žalobkyně konkrétně zpochybňuje výklad a použití čl. 3 odst. 5 přílohy II umožňující vrácení všech vyplacených částek, z něhož vychází oznámení o dluhu Komisí, i když ze zjištěných nesrovnalostí vyplývá relativně malá odchylka mezi výkazy výdajů předloženými Komisi a způsobilými výdaji. Žalobkyně Komisi vytýká, že nevycházela z čl. 3 odst. 4 přílohy II, který tento orgán opravňoval požadovat vrácení rozdílu zjištěného v návaznosti na finanční audit. V souladu s ustanoveními čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu tak žaloby obsahují jasný a srozumitelný popis žalobního důvodu vycházejícího z chybného vymáhání všech finančních příspěvků vyplacených z titulu dotčených smluv s ohledem na smluvní ustanovení.

64      Z toho vyplývá, že projednávané žaloby lze překvalifikovat na návrhy založené na článku 238 ES, jelikož se opírají konkrétně o porušení smluvních ustanovení. Tyto žaloby jsou tedy přípustné.

 K věci samé

65      Žalobkyně se primárně dovolává porušení zásady kontradiktornosti a porušení práva na obhajobu a podpůrně pochybení při vymáhání všech přidělených částek.

66      Komise úvodem tvrdí, že jsou-li projednávané žaloby překvalifikovány na návrhy na zaplacení, jsou v každém případě neopodstatněné z důvodu přípravné povahy oznámení o dluhu.

67      Komise tvrdí, že oznámení o dluhu mají čistě přípravnou a informativní povahu za účelem případného rozhodnutí Komise pokračovat ve vymáhání pohledávky na základě článku 256 ES. Bez ohledu na povahu projednávaných žalob tedy taková oznámení o dluhu nepředstavují akty, které lze napadnout žalobou. Komise z toho vyvozuje, že jsou-li projednávané žaloby překvalifikovány na žaloby na určení smluvní odpovědnosti, musí být zamítnuty jako neopodstatněné z toho důvodu, že vydání dotčených oznámení o dluhu nemůže představovat pochybení a být příčinou újmy společnosti CEVA, jež jí údajně vznikla z důvodu zaplacení částek požadovaných Komisí.

68      V tomto ohledu zaprvé stačí připomenout, že ve smluvní oblasti je Komise podřízena zásadám platným pro smlouvy (viz stanovisko generální advokátky J. Kokott předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 17. března 2005, Komise v. AMI Semiconductor Belgium a další, C‑294/02, Sb. rozh. s. I‑2175, I‑2178, bod 170). V tomto rámci Komise v zásadě nemá pravomoc přijímat jednostranné akty (viz v tomto smyslu výše uvedené usnesení Musée Grévin v. Komise, bod 85). V důsledku toho jí nepřísluší přijímat vůči dotčenému smluvnímu partnerovi akty, které mají povahu rozhodnutí, proto, aby tento splnil své smluvní povinnosti finanční povahy, ale její věcí je případně se obrátit na příslušný soud s návrhem na zaplacení.

69      V tomto právním kontextu a vzhledem k tomu, že projednávané žaloby jsou překvalifikovány na žaloby směřující k zaplacení částek, jež žalobkyně zaplatila v návaznosti na jí zaslaná oznámení o dluhu, je třeba tyto žaloby na zaplacení přezkoumat s ohledem na smluvní ustanovení dovolávaná účastnicemi řízení. V rámci takových žalob na určení smluvní odpovědnosti je tedy argument Komise, jenž je založený na právní povaze oznámení o dluhu, zcela irelevantní. Tribunál, kterému byly předloženy projednávané návrhy na zaplacení podle článku 238 ES, má pouze určit, zda byla Komise s ohledem na ustanovení smluv oprávněna vymáhat celkovou částku finančních příspěvků vyplacených žalobkyni.

70      V rámci tohoto přezkumu nemá okolnost, že žalobkyně zaplatila částky požadované Komisí prostřednictvím oznámení o dluhu, ačkoliv tato oznámení nepředstavují rozhodnutí, která nepříznivě zasahují do jejího právního postavení, žádný vliv (viz body 52 až 54 výše). Uhrazení částek uvedených v oznámení o dluhu žalobkyní totiž i přesto, že se nejednalo o rozhodnutí, nemůže být považováno za vzdání se jejího případného práva na zaplacení dotčených částek. Pouze vzdání se tohoto práva žalobkyní nebo promlčení tohoto práva, jež ostatně Komise nenamítala, by přitom mohla způsobit zamítnutí jejích návrhů na zaplacení, jsou-li tyto návrhy odůvodněny ustanoveními smluv (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 11. února 1993, Cebag v. Komise, C‑142/91, Recueil, s. I‑553, bod 18).

71      Zadruhé, projednávané žaloby na zaplacení nelze v žádném případě vykládat, jak to navrhuje Komise ve své úvodní argumentaci, jako návrhy na náhradu újmy vzniklé žalobkyni zasláním oznámení o dluhu Komisí v rozporu s jejími smluvními povinnostmi. Tyto žaloby totiž směřují výhradně k tomu, aby Tribunál Komisi uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky uvedené v oznámeních o dluhu, o kterých se žalobkyně domnívá, že jí jsou dluženy na základě smluv. V rámci těchto žalob tedy Tribunál nemá přezkoumat legalitu oznámení o dluhu. Je proto třeba konstatovat, že argument Komise vycházející z myšlenky, že vydání oznámení o dluhu nemůže představovat pochybení při plnění smlouvy, není relevantní.

72      Z toho vyplývá, že úvodní argumentace Komise musí být odmítnuta.

–       K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady kontradiktornosti a práva na obhajobu

 Argumenty účastnic řízení

73      Žalobkyně se dovolává porušení zásady kontradiktornosti a porušení práva na obhajobu. Opírá se o článek 41 listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (; C 364, s. 1), jenž se týká práva na řádnou správu, které zahrnuje zejména právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout, a rovněž právo každého na přístup ke spisu, který se ho týká, dále o článek 42 této listiny týkající se práva na přístup k dokumentům a o článek 48 uvedené listiny zakotvující presumpci neviny a právo na obhajobu.

74      Žalobkyně v podstatě Komisi vytýká, že vycházela ze závěrů vyšetřování OLAF a rovněž z „časových výkazů“ souvisejících s oběma dotčenými smlouvami. Se závěry OLAF přitom žalobkyně nebyla nikdy seznámena a „časové výkazy“ jí byly zabaveny před vypracováním závěrečné zprávy o auditu. Žalobkyně tedy nebyla platně vyslechnuta před přijetím rozhodnutí Komise požadovat vrácení celkové částky finančních příspěvků vyplacených z titulu těchto smluv.

75      Komise podle žalobkyně porušila zásadu řádné správy při provedení finančního auditu, neboť zpráva o auditu odkazuje nejen na „časové výkazy“, ale rovněž na závěry vyšetřování OLAF. Mimoto Komise porušila zásadu kontradiktornosti tím, že společnosti CEVA nepředala „časové výkazy“ a závěry OLAF.

76      Ve svých replikách žalobkyně poukazuje na podle ní zaujaté a nespravedlivé jednání Komise v rámci dalších smluv, které s tímto orgánem uzavřela.

77      Komise tuto argumentaci popírá. Tvrdí, že zásada kontradiktornosti byla dodržena., jelikož žalobkyně veškeré dokumenty, jichž byla autorem, ze kterých Komise vycházela při vydání oznámení o dluhu, s přihlédnutím ke zprávě o auditu znala. Navíc žalobkyně údajně rozvázala pracovní poměr se svým generálním ředitelem z důvodu závažného pochybení, když souhlasila se závěry Komise o nesprávnostech, kterých se dopustila při vedení „časových výkazů“. Není tedy konzistentní tyto závěry zpochybňovat.

78      Komise mimoto ze závěrů zprávy OLAF nevycházela proto, aby požadovala vrácení vyplacených částek.

 Závěry Tribunálu

79      Článek 26 odst. 3 přílohy II dotčenému smluvnímu partnerovi přiznává právo předložit své připomínky k předběžné a k závěrečné zprávě o auditu.

80      V projednávané věci je třeba zaprvé přezkoumat výtku, podle níž Komise údajně porušila právo žalobkyně být vyslechnuta při auditu, jelikož neměla přístup ke zprávě OLAF. 

81      V tomto ohledu stačí konstatovat, že zpráva o auditu ani rozhodnutí Komise požadovat vrácení finančních příspěvků vyplacených z titulu dotčených smluv nejsou založeny na závěrech OLAF.

82      Ze závěrečné zprávy o auditu, ze které Komise vycházela, výslovně vyplývá, že auditoři odlišili finanční kontrolu, již provedli v souladu se smluvními ustanoveními, od kontroly provedené OLAF. Jasně se tak zdá, že tato zpráva k závěrům OLAF nepřihlíží. V této zprávě je totiž výslovně uvedeno, že jejím předmětem je přezkum důkazů týkajících se vykázaných nákladů, dále že jejím cílem není zjištění „závad“ či podvodů a že je zpracována s výhradou jakéhokoliv doplňujícího zjištění učiněného útvary OLAF.

83      Mimoto zejména z dopisu ze dne 28. srpna 2007 zaslaného Komisí žalobkyni vyplývá, že tento orgán vycházel výlučně ze zjištění učiněných v závěrečné zprávě o auditu. Ohledně závěrů OLAF Komise v této korespondenci pouze uvedla, že potvrzují prohlášení učiněná auditory.

84      Z toho vyplývá, že v projednávané věci není uplatnění zprávy OLAF relevantní, neboť vymáhání celkové částky vyplacených finančních příspěvků, zpochybněné žalobkyní, nevycházelo z této zprávy ani z následného zahájení trestního vyšetřování proti žalobkyni.

85      Za těchto podmínek nemůže okolnost, že žalobkyně neměla přístup ke zprávě OLAF, porušovat zásadu kontradiktornosti a její právo být vyslechnuta při auditu. Argument týkající se presumpce neviny není podložený a je třeba jej rovněž zamítnout jako neopodstatněný.

86      Zadruhé, ohledně výtky vycházející z toho, že žalobkyně již v době, kdy předložila své připomínky k závěrečné zprávě o auditu, neměla k dispozici „časové výkazy“, je třeba uvést, že na rozdíl od tvrzení Komise okolnost, že žalobkyně byla autorem „časových výkazů“, neumožňuje předpokládat, že byla platně vyslechnuta, když již k těmto dokumentům po jejich zabavení OLAF neměla přístup. Mimoto okolnost, že žalobkyně připustila existenci nesrovnalostí, zatímco již neměla přístup k „časovým výkazům“, nemůže v žádném případě znamenat, že byla schopna bránit své stanovisko a že uznala veškeré nesrovnalosti, které jí byly vytýkány, ani jejich závažnost.

87      V projednávané věci, ačkoliv to Komise netvrdí, je třeba poznamenat, že žalobkyně měla k dispozici „časové výkazy“ ještě v okamžiku, kdy předložila své připomínky k předběžné zprávě o auditu. Naopak již tyto „časové výkazy“ k dispozici neměla, když předložila své připomínky k závěrečné zprávě o auditu.

88      Za těchto podmínek, i když žalobkyně nezpochybňuje, že Komise potvrdila závěry předběžné zprávy o auditu v závěrečné zprávě o auditu, nic to nemění na skutečnosti, že nemohla platně vykonat své právo být vyslechnuta k závěrečné zprávě o auditu v souladu s čl. 26 odst. 3 přílohy II. Nemohla se následně ani s plnou znalostí věci vyjádřit k existenci a závažnosti zjištěných finančních nesrovnalostí v návaznosti na výše uvedené dopisy Komise ze dne 22. ledna 2007 a 20. března 2007, ve kterých ji Komise informovala o svém úmyslu požadovat vrácení celkové částky finančních příspěvků, které jí byly vyplaceny z titulu obou dotčených smluv.

89      V tomto ohledu nemůže okolnost, že doklady držené dotčeným smluvním partnerem, v projednávané věci „časové výkazy“, byly zabaveny OLAF, a že proto podle Komise patří mezi výjimky z práva na přístup k dokumentům stanovené nařízením č. 1049/2001, odůvodnit zbavení podstaty práva tohoto smluvní partnera být při auditu vyslechnut podle čl. 26 odst. 3 přílohy II.

90      Avšak ohledně právních následků porušení práva žalobkyně být v projednávané věci vyslechnuta podle čl. 26 odst. 3 přílohy II je třeba zdůraznit, že v rámci projednávaných žalob na určení smluvní odpovědnosti taková nesrovnalost sama o sobě nemůže představovat základ pro případné uložení povinnosti Komisi, aby zaplatila žalobkyni částky, které požaduje. V rámci projednávaných žalob založených na článku 238 ES je totiž smluvní odpovědnost Komise třeba posoudit z hlediska všech relevantních ustanovení dotčených smluv dovolávaných účastnicemi řízení a na základě všech skutečností dostupných před Tribunálem při dodržení zásady kontradiktornosti a práva na obhajobu.

91      Mimoto by výše uvedené porušení práva žalobkyně být vyslechnuta podle čl. 26 odst. 3 přílohy II případně mohlo být zohledněno v rámci přezkumu žaloby na náhradu škody – zejména ve formě žádosti o vyrovnávací úroky – týkající se případné újmy způsobené tímto pochybením, stanoví-li rozhodné vnitrostátní právo možnost takového odškodnění v případě porušení smluvních povinností.

92      V projednávané věci se však žalobkyně nedomáhá náhrady případné újmy, která by vyplývala z porušení jejího práva být vyslechnuta podle čl. 26 odst. 3 přílohy II. Projednávané žaloby totiž směřují pouze k uložení povinnosti Komisi vrátit žalobkyni částky, které žalobkyně tomuto orgánu bezdůvodně zaplatila poté, co obdržela výše uvedená oznámení o dluhu.

93      Argumenty žalobkyně týkající se údajného jednání Komise v rámci dalších smluv je třeba v každém případě zamítnout, jelikož nemají žádný vztah k předmětu projednávaných sporů.

94      Z toho vyplývá, že za okolností projednávaného sporu žalobní důvod vycházející z porušení zásady kontradiktornosti a práva na obhajobu žalobkyně není relevantní.

95      V projednávané věci je věcí Tribunálu, aby s přihlédnutím ke všem skutečnostem, jež mu byly předloženy a ke kterým se účastnice řízení mohly vyjádřit, buď ve svých spisech, nebo ve svých písemných odpovědích na otázky Tribunálu či při jednání, přezkoumal návrhy žalobkyně na zaplacení.

96      V tomto ohledu z písemných odpovědí účastnic řízení na písemné otázky položené Tribunálem před jednáním vyplývá, že žalobkyně v návaznosti na své vyšetřování a Komise coby účastnice adhezního řízení uplatňující občanskoprávní nároky napříště měly přístup ke všem písemnostem trestního řízení ve Francii, které zahrnovaly zejména dokumenty žalobkyně, mezi nimi i „časové výkazy“ týkající se projektů Seahealth a Biopal, které byly zabaveny OLAF.

97      V tomto kontextu, vzhledem k tomu, že žalobkyně měla přístup ke všem dokumentům, které považovala za nutné pro svou obhajobu, se mnohem podpůrnější návrh Komise směřující k přerušení řízení stal bezpředmětným. O tomto návrhu tedy není třeba rozhodnout.

98      Dále je tedy třeba přezkoumat žalobní důvod vycházející z neoprávněného vymáhání všech sporných částek s přihlédnutím ke všem v současné době dostupným skutečnostem, ke kterým měla žalobkyně přístup a ke kterým se mohla vyjádřit ve svých odpovědích na písemné otázky Tribunálu a při jednání.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z chybného vymáhání všech částek přidělených žalobkyni z titulu smluv Seahealth a Biopal

 Argumenty účastnic řízení

99      Žalobkyně připomíná, že čl. 3 odst. 5 přílohy II stanoví, že Komise je oprávněna žádat vrácení všech příspěvků Společenství vyplacených jejímu smluvnímu partnerovi pouze v případě podvodu nebo závažných finančních nesrovnalostí zjištěných v rámci auditu.

100    V projednávané věci žalobkyně uznává existenci „zjevných mezer v zapisování hodin“ během období odpovídajícího plnění dotčených smluv. Nezpochybňuje nekonzistentnost a nedostatek transparentnosti systému „časových výkazů“, zjištěné při auditu Komise. Tyto chyby či vady však neumožňují zpochybnit existenci a kvalitu práce provedené žalobkyní, které Komise nezpochybňuje. Mimoto nejsou natolik závažné, aby odůvodňovaly použití čl. 3 odst. 5 přílohy II.

101    Žalobkyně navrhuje použít se zpětnou účinností na dotčené smlouvy svůj nový systém kontroly řízení umožňující přesné sledování hodin a nákladů, zavedený v roce 2007 a založený na nákladech a hodinách započitatelných přímo na dotčený projekt a zároveň na nákladech a hodinách sdílených mezi projekty. Podle nových vyčíslení zpracovaných podle této metody nepřekračuje odchylka mezi počtem hodin skutečně započitatelných na každý z projektů a počtem hodin vykázaných ve výkazech výdajů týkajících se obou dotčených smluv, které byly předány Komisi, 1,9 % u smlouvy Seahealth, a 5,35 % u smlouvy Biopal. Žalobkyně vysvětluje, že vzhledem k tomu, že smlouvy byly plněny v letech 2003, 2004 a 2005, byly parametry pro vyčíslení z každého roku znovu vytvořeny pomocí skutečných výsledovek na konci hospodářského roku a výplatních pásek během těchto období.

102    Ve svých odpovědích na písemné otázky Tribunálu žalobkyně tvrdí, že ze souhrnných „časových výkazů“ zpracovaných pro každý individuální projekt orgánem daňové kontroly soudní policie v Rennes vyplývá, že odchylka mezi „časovými výkazy“ a výkazy výdajů byla v případě projektů Seahealth a Biopal pouze 6 %.

103    Takto prokázané snížené odchylky potvrzují, že chyby obsažené v „časových výkazech“ nebyly natolik závažné, aby odůvodňovaly použití čl. 3 odst. 5 přílohy II. Žádost o vrácení všech vyplacených částek je tedy podle žalobkyně nepřiměřená.

104    Ještě podpůrněji žalobkyně navrhuje, aby Tribunál ustanovil znalce, jenž by přezkoumal výpočet hodin, který žalobkyně provedla za použití svého nového systému kontroly řízení na dotčené smlouvy (viz bod 101 výše). Při jednání žalobkyně upřesnila, že odborný znalec by měl provést i vyčíslení hodin práce, jež byly nezbytné vzhledem k požadovaným odborným pracím a prostředkům, které měly být použity, z titulu obou dotčených smluv.

105    Komise zaprvé tvrdí, že žalobkyně neuvádí, že Komise jakýmkoliv způsobem porušila své smluvní povinnosti nebo ustanovení belgického práva. Návrhy na snížení výše částek, které je třeba vrátit, a na ustanovení znalce by proto měly být zamítnuty jako odporující čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.

106    Zadruhé a za všech okolností je žádost o vrácení všech vyplacených částek podle čl. 3 odst. 5 přílohy II vzhledem k závažnosti spáchaných finančních nesrovnalostí podle tvrzení Komise odůvodněná. Komise při jednání zdůraznila, že úmysl, jenž je příznačný pro podvod, není nezbytný pro to, aby mohlo být vrácení v případě závažných finančních nesrovnalostí, jako jsou nesrovnalosti zjištěné v projednávané věci, takto požadováno.

 Závěry Tribunálu

107    Ohledně přípustnosti projednávaného žalobního důvodu stačí úvodem připomenout, že v rozporu s tvrzením Komise byl tento důvod předložen v souladu s ustanoveními čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu (viz bod 63 výše).

108    Ohledně podpůrných návrhů na ustanovení znalce je třeba uvést, že v souladu se zásadou, že každý soud používá své vlastní procesní předpisy (výše uvedené stanovisko generální advokátky J. Kokott předcházející rozsudku Komise v. AMI Semiconductor Belgium a další, bod 56), musí Tribunál tyto návrhy přezkoumat s ohledem na ustanovení článků 65 až 67 jednacího řádu upravující provádění důkazů. Nelze tedy žalobkyni vytýkat, že takové návrhy nezaložila na smluvním právu.

109    Na základě závěrů finančního auditu je Komise podle čl. 26 odst. 3 posledního pododstavce přílohy II oprávněna přijmout veškerá vhodná opatření, která považuje za nezbytná, včetně vydání příkazu k vrácení všech plateb, které provedla na základě dotčených smluv, či jejich části.

110    V projednávané věci Komise v návaznosti na finanční audit odstoupila od obou dotčených smluv na základě čl. 7 odst. 4 písm. b) přílohy II a na základě čl. 3 odst. 2 uvedené přílohy rozhodla, že z titulu těchto smluv již neprovede žádnou platbu. Žalobkyně tato rozhodnutí nezpochybňuje.

111    V projednávané věci žalobkyně zpochybňuje vymáhání celkové částky finančních příspěvků, které jí již Komise vyplatila z titulu dotčených smluv, na základě čl. 3 odst. 5 přílohy II. Vytýká Komisi, že nepoužila čl. 3 odst. 4 přílohy II, který stanoví, že převyšují-li obdržené platby celkový dlužný příspěvek Společenství s přihlédnutím k případným úpravám, včetně úprav v návaznosti na finanční audit uvedený v článku 26 přílohy II, vrátí dotčený smluvní partner pouze rozdíl.

112    Je třeba uvést, že zatímco smlouvy Seahealth a Biopal byly řádně plněny v letech 2003 až 2005, jak to uvádí žalobkyně, aniž jí Komise odporuje, ze závěrečné zprávy o auditu vyplývá, že audit provedený v květnu 2006 se vztahoval pouze k rokům 2003 a 2004.

113    Ohledně roků 2003 a 2004 z této závěrečné zprávy o auditu vyplývá, že osobní náklady nebyly žalobkyní doloženy v souladu se smluvními ustanoveními, a byly proto prohlášeny za nezpůsobilé. Naopak, jiné náklady než ty, jež byly spojené s osobními náklady, byly považovány za způsobilé (viz bod 19 výše).

114    Mimoto z odpovědí Komise na otázky položené Tribunálem během jednání vyplývá, že tento orgán při finančním auditu neměl k dispozici výkazy nákladů za rok 2005, které byly vypracovány po lhůtě. Tyto výkazy nákladů byly z úřední povinnosti odmítnuty v návaznosti na zprávu o auditu, neboť Komise se s přihlédnutím k vážným pochybnostem týkajícím se let 2003 a 2004 domnívala, že žalobkyně již neplní své finanční povinnosti, včetně roku 2005.

115    Zdá se tak, že projednávané spory se týkají nákladů vykázaných za roky 2003 a 2004 přezkoumaných v rámci auditu (viz bod 16 výše) a dále pak výkazů nákladů týkajících se roku 2005, jež byly z úřední povinnosti odmítnuty.

116    Je tedy třeba ověřit, zda ustanovení čl. 3 odst. 5 přílohy II ve spojení s čl. 26 odst. 3 a čl. 7 odst. 6 písm. c) této přílohy za okolností projednávané věci opravňovalo Komisi k tomu, aby požadovala vrácení celkové částky finančních příspěvků vyplacených z titulu obou dotčených smluv.

117    Článek 26 odst. 3 a čl. 7 odst. 6 písm. c) přílohy II pouze stanoví možnost Komise vymáhat všechny uvedené finanční příspěvky v návaznosti na audit nebo odstoupení od smlouvy. Nevymezují však podmínky, na jejichž splnění se takové vymáhání všech příspěvků váže.

118    Tyto podmínky jsou vymezeny v čl. 3 odst. 5 přílohy II, jenž stanoví, že Komise po smluvním partnerovi podle případu může žádat či žádá, v návaznosti na podvody nebo závažné finanční nesrovnalosti zjištěné v rámci auditu, o vrácení všech finančních příspěvků, které mu byly vyplaceny.

119    Ze znění tohoto čl. 3 odst. 5 přílohy II vyplývá, že Komise ani v případě podvodů či závažných finančních nesrovnalostí zjištěných v rámci auditu není povinna ve všech případech vymáhat všechny finanční příspěvky přidělené dotčenému smluvnímu partnerovi. Přísluší jí naopak přezkoumat „podle případu“, zda je takové opatření s přihlédnutím k okolnostem dané věci s ohledem na ustanovení smlouvy nutné či vhodné.

120    V tomto ohledu nelze přijmout výklad čl. 3 odst. 5 přílohy II uvedený Komisí při jednání, podle něhož se povinnost požadovat vrácení všech dotčených finančních příspěvků vztahuje pouze na případy, kdy bylo od smlouvy odstoupeno z důvodu pochybení, zatímco Komise má posuzovací pravomoc, která jí umožňuje zohlednit dobrou víru smluvního partnera, pokud neuplynula doba platnosti smlouvy.

121    Argumentace Komise vycházející z pojmu „odstoupení od smlouvy z důvodu pochybení“ totiž není přesná. I kdyby se připustilo, že Komise měla na mysli případ, kdy bylo od smlouvy odstoupeno podobně jako u smluv Seahealth a Biopal na základě čl. 7 odst. 4 písm. b) přílohy II, který odkazuje na nepravdivé výkazy, za něž může být smluvní partner odpovědný, nebo na úmyslná opomenutí spáchaná s cílem získat finanční příspěvek Společenství, je nutné konstatovat, že relevantní ustanovení přílohy II nestanoví žádnou automatickou souvislost mezi takovým odstoupením na základě výše uvedeného článku a případnou povinností vymáhat celkovou částku uvedeného finančního příspěvku na základě čl. 3 odst. 5 přílohy II.

122    V projednávané věci z toho vyplývá, že pouhá okolnost, že od dotčených smluv bylo odstoupeno na základě čl. 7 odst. 4 písm. b) přílohy II a že toto odstoupení žalobkyně nezpochybnila, nemohla založit povinnost Komise vymáhat celkovou výši částek vyplacených žalobkyni na základě čl. 3 odst. 5 přílohy II. Je ostatně třeba uvést, že zatímco Komise vycházela v rozhodnutí o odstoupení z čl. 7 odst. 4 písm. b) spíše než z čl. 7 odst. 3 písm. e) přílohy II, který jí přiznává možnost odstoupit od smlouvy v případě existence závažné finanční nesrovnalosti, dovolává se v rámci projednávaných sporů pouze existence závažných finančních nesrovnalostí a naopak nepoukazuje na podvody, jak potvrdila při jednání.

123    Je tedy třeba určit, zda byla Komise s ohledem na zjevné mezery v zapisování hodin uznané žalobkyní přinejmenším oprávněna čl. 3 odst. 5 přílohy II požadovat vrácení všech částek, které přidělila z titulu dotčených smluv. Pokud by podmínky pro takové celkové vymáhání nebyly splněny, Komise by byla oprávněna pouze požadovat, na základě čl. 3 odst. 4 přílohy II, na základě posouzení všech způsobilých výdajů, aby byl rozdíl mezi vyplacenými částkami a částkami dluženými vrácen Unií.

124    Toto posouzení musí být provedeno s ohledem na smluvní povinnosti zavazující smluvní partnery ohledně doložení jejich výdajů.

125    V projednávané věci bylo věcí žalobkyně doložit její osobní výdaje v souladu s ustanoveními čl. 23 odst. 1 písm. c) přílohy II, který v podstatě stanoví, že veškeré odpracované hodiny započtené na smlouvu musejí být zapsány během doby trvání projektu, či v případě koordinátora dokonce ve lhůtě dvou měsíců od ukončení projektu, a potvrzeny alespoň jednou měsíčně vedoucím projektu nebo osobou odpovědnou za finanční záležitosti řádně zmocněnou smluvním partnerem.

126    V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost Komise zajistit řádnou finanční správu prostředků Společenství v souladu s článkem 274 ES a nutnost bojovat proti podvodu na financování Společenství přiznávají základní význam závazkům týkajícím se finančních podmínek (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 22. května 2007, Komise v. IIC, T‑500/04, Sb. rozh. s. II‑1443, body 93 až 95, a ze dne 12. září 2007, Komise v. Trends, T‑448/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 141). V projednávané věci tedy povinnost smluvního partnera předložit výkazy výdajů odpovídající zvláštním požadavkům uvedeným v čl. 23 odst. 1 přílohy II týkajícím se osobních výdajů představuje jeden z jeho podstatných závazků, jenž má Komisi umožnit, aby měla k dispozici údaje nutné k ověření toho, zda dotčené příspěvky byly použity v souladu s ustanoveními smluv.

127    Proto je Komise podle čl. 3 odst. 4 přílohy II oprávněna požadovat případně vrácení vyplacených částek odpovídajících výdajům, které považuje za nezpůsobilé z toho důvodu, že nebyly doloženy v souladu se smluvními ustanoveními.

128    Naproti tomu Komise v případě podvodů či závažných finančních nesrovnalostí zjištěných v rámci auditu čl. 3 odst. 5 přílohy II stanoví možnost vymáhat celkový finanční příspěvek vyplacený Unií, čímž sleduje odrazující cíl (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 26. září 2002, Sgaravatti Mediterranea v. Komise, T‑199/99, Recueil, s. II‑3731, bod 136).

129    Avšak cíl sledovaný čl. 3 odst. 5 přílohy II, který směřuje k odrazení od podvodu a závažných finančních nesrovnalostí, Komisi neumožňuje vyhnout se zásadě plnění smluv v dobré víře a zákazu zneužití smluvních ustanovení tím, že si přisvojí diskreční pravomoc při výkladu a provádění těchto ustanovení.

130    V projednávané věci je tedy třeba ověřit, zda s ohledem na zjištění učiněná v závěrečné zprávě o auditu, a rovněž na písemnosti ve spise předložené a komentované v odpovědích účastnic řízení na písemné otázky Tribunálu a diskutované mezi účastnicemi řízení při jednání, byly finanční nesrovnalosti, kterých se dopustila žalobkyně, natolik závažné, aby s přihlédnutím k zásadě plnění smluv v dobré víře odůvodnily vymáhání celkové částky vyplaceného finančního příspěvku na základě čl. 3 odst. 5 přílohy II.

131    Závěrečná zpráva o auditu konstatuje pouze nezpůsobilost osobních nákladů za roky 2003 a 2004, neboť audit se vztahoval k období od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2004, jak již bylo uvedeno (viz bod 112 výše). Z této zprávy však vyplývá, že důvody, ze kterých auditoři vycházeli, aby dospěli k závěru o nedoložení osobních nákladů vykázaných za roky 2003 a 2004, jsou použitelné na osobní náklady za rok 2005.

132    Ze závěrečné zprávy o auditu totiž vyplývá, že „časové výkazy“ týkající se nejen let 2003 a 2004, ale rovněž roku 2005, obsažené v krabici předané auditorům, obsahovaly pouze celkový týdenní a měsíční výkaz všech odpracovaných hodin každého zaměstnance na všech probíhajících projektech. Počet odpracovaných hodin započitatelných na projekty Seahealth a Biopal nebyl zapsán. Tyto „časové výkazy“, podepsané bývalým ředitelem společnosti CEVA, nebyly ani podepsány zaměstnanci pracujícími na projektech, ani spolupodepsány vedoucími projektu. Navíc, nebyly datovány ani očíslovány, takže nebylo možné určit datum, ke kterému byly vyhotoveny a podepsány bývalým ředitelem žalobkyně. Mimoto auditoři shledali, že existují různé verze „časových výkazů“ pro jednotlivé projekty, ze kterých vyplývaly značné rozpory mezi nimi.

133    Závěrečná zpráva o auditu nakonec uvádí, že osoba odpovědná za projekt Biopal potvrdila, že nemohla přesně posoudit počet hodin práce každého zaměstnance započitatelných na každý projekt, neboť podle ní neexistoval žádný systém zapisování.

134    Za těchto podmínek se auditoři domnívali, že „časové výkazy“ nebyly důvěryhodné a neobsahovaly žádný pevný základ pro určení počtu hodin započitatelných na dotčené projekty. V důsledku toho dospěli k závěru, že veškeré osobní náklady vykázané za roky 2003 a 2004, jež se analyzovaly v rámci auditu, nebyly způsobilé.

135    Tribunál mimoto konstatuje, že žalobkyně ve svých písemných odpovědích na otázky Tribunálu ani při jednání nepředložila vážný argument umožňující vyvrátit skutková zjištění a závěry obsažené ve zprávě o auditu. Nepředložila především žádný důkaz, který by mohl zpochybnit skutečnost, kterou jí vytýká Komise, že nijak nezapisovala odpracované hodiny započitatelné v rámci dotčených smluv.

136    Žalobkyně zvlášť nepopírá, že „časové výkazy“ byly jejím bývalým ředitelem vytvořeny zpětně po ukončení smluv. V otázce tzv. souhrnných „časových výkazů“, vypracovaných orgánem daňové kontroly soudní policie v Rennes, dovolávaných žalobkyní, je nesporné, že pouze shrnují takto znovu vytvořené časové výkazy a porovnávají je s vykázanými náklady. Neobsahují žádný poznatek ohledně odpracovaných hodin skutečně započitatelných na dotčené smlouvy.

137    Nedůvěryhodnost výše uvedeného znovuvytvoření „časových výkazů“ je navíc potvrzena značnými rozpory mezi obsahem těchto „časových výkazů“, jak to vyplývá ze shrnující tabulky výše uvedených souhrnných výkazů, již žalobkyně vypracovala ve své odpovědi na písemné otázky Tribunálu, a výpověďmi některých svědků zapsanými ve zprávě orgánu daňové kontroly ze dne 31. března 2008, předložené Komisí. Zatímco tak u jednoho ze svědků, vedoucího projektu, časové výkazy uváděly celkem 685 odpracovaných hodin na projektu Biopal, tentýž svědek při svém výslechu orgánem daňové kontroly vypověděl, že na tomto projektu nikdy nepracoval.

138    Konkrétně pak, ohledně záloh vyplacených za rok 2005 z písemností ve spise, z písemných odpovědí účastnic řízení na otázky Tribunálu, ani z jejich ústních vyjádření při jednání nevyplývá, že žalobkyně předala Komisi doklady týkající se osobních výdajů vynaložených v průběhu roku 2005 z titulu dotčených smluv. Žalobkyně ostatně netvrdí, že takové doklady předložila.

139    Za těchto podmínek představuje pouhá absence řádně vedených výkazů hodin v letech 2003, 2004 a 2005 porušení čl. 23 odst. 1 přílohy II, které stačí k tomu, aby veškeré dotčené osobní výdaje byly považovány za nezpůsobilé (výše uvedený rozsudek Komise v. Premium, bod 44).

140    Mimoto s ohledem na rozsah a závažnost zjevných finančních nesrovnalostí zjištěných v rámci auditu a potvrzených písemnostmi v trestním vyšetřování diskutovanými v projednávané věci mezi účastnicemi řízení nelze vymáhání celkového částky finančního příspěvku vyplaceného žalobkyni z titulu dotčených smluv ze strany Komise považovat za zneužití ustanovení čl. 3 odst. 5 přílohy II. V rozporu s tvrzeními žalobkyně tedy není nepřiměřené ve vztahu k cílům sledovaným relevantními ustanoveními dotčených smluv (viz body 126 až 128 výše).

141    Podpůrným návrhům žalobkyně, jež směřují k ustanovení znalce, nelze vyhovět, jelikož je věcí žalobkyně, aby na základě svých smluvních závazků předložila důkaz o svých osobních výdajích v souladu se zvláštními důkazními požadavky podle čl. 23 odst. 2 přílohy II (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. IIC, bod 105).

142    Z toho vyplývá, že projednávané žaloby musejí být zamítnuty jako neopodstatněné.

 K nákladům řízení

143    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

144    Mimoto čl. 87 odst. 3 prvního pododstavec jednacího řádu stanoví, že Tribunál může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.

145    V projednávané věci, i když žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba přihlédnout k tomu, že v důsledku toho, že OLAF zabavil „časové výkazy“, nebyla žalobkyně schopna se s plnou znalostí věci vyjádřit k existenci a závažnosti finančních nesrovnalostí, které jí byly vytýkány. K těmto dokumentům získala přístup až po ukončení písemné části řízení před Tribunálem (viz body 89 a 96 výše). V důsledku toho je třeba rozhodnout, že každá z účastnic řízení ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů vynaložených protistranou.

         Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

         rozhodl takto:

1)      Žaloby se zamítají.

2)      Každá účastnice řízení ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů vynaložených protistranou.

Meij

Vadapalas

Truchot

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. června 2010.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

E. Coulon

---

* Jednací jazyk: francouzština.