1. 

Ve středu pozornosti tohoto řízení o kasačním opravném prostředku je otázka, zda má úředník i nadále právní zájem na podání žaloby napadající hodnotící zprávu, jestliže se po podání žaloby směřující proti této hodnotící zprávě stal z důvodu invalidity trvale neschopným plnit služební povinnosti.

2. 

Soud prvního stupně Evropských společenství dospěl ve svém rozsudku ze dne 7. února 2007, Gordon v. Komise ( 2 ), v souladu s argumentací Komise Evropských společenství k závěru, že tento úředník již nemá právní zájem na podání žaloby a že jeho žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná.

3. 

Soud se přitom opírá o judikaturu, podle níž má úředník právní zájem na podání žaloby napadající hodnotící zprávu jedině tehdy, pokud ho ještě čeká profesní kariéra, to znamená, pokud jeho služební poměr ještě definitivně neskončil. Podle názoru Soudu odchází úředník, který byl prohlášen za trvale neschopného plnit služební povinnosti, v souladu s platnými právními předpisy do důchodu a je třeba vycházet z toho, že jeho služební poměr definitivně skončil, ačkoli by mohl být případně znovu povolán do služby, pokud by to dovolil jeho zdravotní stav. Podle názoru Soudu nestačí tato možnost sama o sobě k tomu, aby bylo možné konstatovat, že úředník má v takové situaci vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby napadající jeho hodnotící zprávu.

4. 

Soud v napadeném rozsudku dále zamítl návrh žalobce na náhradu škody s tím, že je nepřípustný.

5. 

V následujícím textu nejprve vysvětlím, proč je dle mého názoru chybná judikatura, podle níž úředník ztratí právní zájem na podání žaloby napadající hodnotící zprávu poté, co definitivně skončil jeho služební poměr.

6. 

Poté objasním, že i kdyby tato judikatura byla věcně správná, nelze ji aplikovat na případ úředníka, který byl prohlášen za trvale neschopného plnit služební povinnosti z důvodu invalidity, neboť takový úředník může být znovu povolán do služby. Dovolím si navrhnout Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že tento úředník má vzniklý a trvající právní zájem na podání žaloby napadající jeho hodnotící zprávu.

7. 

Z toho vyvozuji, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, a proto je třeba napadený rozsudek zrušit v části, ve které Soud rozhodl nevydat rozhodnutí ve věci samé.

8. 

Dále vysvětlím, že napadený rozsudek je třeba potvrdit v té jeho části, v níž byla žaloba na náhradu škody zamítnuta jako nepřípustná.

9. 

Nakonec Soudnímu dvoru navrhnu, aby rozhodl o návrhu navrhovatele kasačního opravného prostředku na zrušení, a vysvětlím, proč se domnívám, že je nutno tento návrh prohlásit za opodstatněný.

10.

Relevantní právní rámec tvoří ustanovení o hodnocení úředníků a o postavení úředníků, kteří byli prohlášeni za trvale neschopné plnit služební povinnosti.

11.

Ustanovení týkající se hodnocení úředníků jsou v napadeném rozsudku vyložena následovně.

12.

Podle článku 43 služebního řádu úředníků Evropských společenství ve znění použitelném z hlediska skutečností projednávaného sporu ( 3 ) podléhá způsobilost, výkonnost a chování každého úředníka ve službě, s výjimkou úředníků v platových třídách A1 a A2, pravidelným posudkům vypracovaným nejméně jednou za dva roky, za podmínek stanovených každým orgánem, v souladu s ustanoveními článku 110 služebního řádu.

13.

Dne 26. dubna 2002 přijala Komise rozhodnutí o obecných prováděcích ustanoveních k článku 43 služebního řádu ( 4 ), kterým byl zaveden nový systém hodnocení.

14.

Na základě přechodných ustanovení obsažených v čl. 4 odst. 1 OPÚ 43 se posudek o vývoji služebního postupu podle čl. 6 OPÚ 43 ( 5 ) v prvním hodnotícím období po zavedení nového systému vztahuje na období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002.

15.

Hodnotící období a řízení o povýšení je tedy vzájemně propojeno v tom, že úředník je podle čl. 5 odst. 3 obecných prováděcích ustanovení k článku 45 služebního řádu, vydaných Komisí dne 26. dubna 2002, v zásadě povýšen, pokud jednak součet jeho bodů za zásluhy, které odpovídají číselnému hodnocení vyplývajícímu z PVSP, a jednak součet prioritních bodů, které mu jsou uděleny v rámci řízení o povýšení za jedno nebo více období, překračuje „prahovou hodnotu pro povýšení“.

16.

V této souvislosti stanoví čl. 6 odst. 1 obecných prováděcích ustanovení k článku 45 služebního řádu, že generálním ředitelstvím, jejichž průměr bodů za zásluhy pro určitou platovou třídu překročí o více než jeden bod průměr uváděný Komisí, bude přidělený počet prioritních bodů v příštím řízení snížen přesně o počet bodů převyšujících průměr, ledaže generální ředitelství mohou toto překročení průkazně odůvodnit.

17.

Ve sdělení Komise, které bylo zveřejněno v administrativním sdělení č. 99/2002 ze dne 3. prosince 2002 pod názvem „Příručka pro kolo osobních hodnocení 2001-2002 (přechodná fáze)“ ( 6 ), se generální ředitelství vyzývají, aby při hodnocení svého personálu dodržela průměrnou hodnotu 14 bodů z celkových 20. Dále se tam upřesňuje, že generální ředitelství, která pro určitou platovou třídu dosáhnou průměru vyššího než 15, budou penalizována tak, že se jim odpovídajícím způsobem sníží počet prioritních bodů, ledaže generální ředitelství prokáže průkazné důvody pro překročení.

18.

Článek 53 služebního řádu zní:

„Úředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78 [služebního řádu], odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém orgán oprávněný ke jmenování ( 7 ) zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti.“

19.

Článek 78 služebního řádu stanoví:

„Za podmínek stanovených v článcích 13 až 16 přílohy VIII [služebního řádu] má úředník nárok na invalidní důchod, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti, a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu v jeho funkčním zařazení.

[…]“

20.

Články 13 až 16 přílohy VIII služebního řádu stanoví:

„Článek 13

S výhradou ustanovení čl. 1 odst. 1 má úředník ve věku mladším než šedesát pět let, který je kdykoliv v době získání nároku na důchod uznán výborem pro otázky invalidity za osobu s úplnou trvalou invaliditou, která mu brání ve výkonu služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu v jeho služebním zařazení, a který musel z tohoto důvodu skončit svůj služební poměr ve Společenstvích, po dobu trvání pracovní neschopnosti nárok na invalidní důchod uvedený v článku 78 služebního řádu.

[…]

Článek 14

Nárok na invalidní důchod vzniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po odchodu úředníka do důchodu podle článku 53 služebního řádu.

Pokud již úředník nesplňuje požadavky pro výplatu příspěvku, musí být přeřazen na první volné místo v jeho kategorii nebo službě odpovídající jeho služebnímu zařazení, za předpokladu, že splňuje požadavky na uvedené pracovní místo. Pokud nabídnuté místo odmítne, zachová si právo nastoupit na další volné místo odpovídající služebnímu zařazení v jeho kategorii nebo službě za stejných podmínek; pokud odmítne podruhé, může být odvolán; […]

Článek 15

Pokud úředník, který pobírá invalidní důchod, nedosáhl věku šedesáti let, může ho orgán nechat pravidelně vyšetřit, aby se ujistil, že nadále splňuje požadavky pro vyplácení tohoto důchodu.

Článek 16

Pokud se úředník, který pobírá invalidní důchod, vrátí do svého orgánu nebo do kterékoli jiného orgánu Společenství, započte se doba, po kterou pobíral invalidní důchod, pro účely stanovení starobního důchodu bez povinnosti doplatit příspěvky.“

21.

Rozhodné skutečnosti jsou v napadeném rozsudku popsány následovně.

22.

Žalobce byl v okamžiku podání žaloby úředníkem zařazeným do platové třídy LA 5 na generálním ředitelství „Překlady“ u Komise.

23.

Dne 11. března 2003 večer obdržel žalobce svůj PVSP za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002. Dne 12. března 2003 dopoledne požádal spolupodepisujícího úředníka o rozhovor ve smyslu čl. 7 odst. 5 OPÚ 43. Od odpoledne si potom vzal dovolenou v délce dva a půl dne. Téhož dne spolupodepisující úředník potvrdil uvedený PVSP, poté, co v něm poznamenal, že „[nebylo] možné [rozhovor požadovaný žalobcem] provést, neboť tento od odpoledne 12. [března] 2003 [byl] na dovolené“.

24.

Dne 25. března 2003 proběhl rozhovor žalobce se spolupodepisujícím úředníkem. Ještě téhož dne byla věc na návrh žalobce předložena smíšenému hodnotícímu výboru ( 8 ). Dne 11. dubna 2003 vydal SHV své stanovisko. Toto stanovisko uvádí, že SHV „konstatuje, že formální rozhovor neproběhl, [a] [proto] … doporučuje reviznímu hodnotiteli, aby vyzval spolupodepisujícího úředníka k uskutečnění uvedeného formálního rozhovoru“. K dalšímu rozhovoru žalobce se spolupodepisujícím úředníkem došlo dne 14. dubna 2003.

25.

Dne 25. dubna 2003 proběhl rozhovor žalobce s revizním hodnotitelem. Dne 28. dubna 2003 vydal revizní hodnotitel své rozhodnutí. Potvrdil sporný PVSP a uvedl jednak, že „…[bylo] upřesněno, že [žalobce] dne 12. března [2003] požádal o formální rozhovor, [který] však neproběhl kvůli dovolené, o níž požádal dotčený…, a vzhledem k původnímu termínu, do kdy mělo být ukončeno hodnocení (15. března 2003)“, a jednak, že „[poté] [proběhly] dva rozhovory se spolupodepisujícím úředníkem dne 25. března a dne 14. dubna 2003“. Dopisem z téhož dne sdělil revizní hodnotitel své rozhodnutí předsedovi SHV. V tomto dopise uvedl důvody, proč nemohl proběhnout formální rozhovor, o nějž žalobce žádal, a dodal, že „[bylo] podáno stanovisko spolupodepisujícího úředníka… vzhledem k těmto okolnostem a důvodům, které uvedl dotčený, a po vyslechnutí přímého nadřízeného“. Krom toho uvedl, že „[dva] formální rozhovory… se spolupodepisujícím úředníkem [proběhly] dne 25. března 2003 […] a dne 14. dubna 2003“.

26.

Dne 25. července 2003 podal žalobce podle článku 90 služebního řádu stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003, kterým se potvrzuje jeho PVSP. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím OOJ ze dne 11. prosince 2003, které bylo žalobci oznámeno dne 2. února 2004 ( 9 ).

27.

Poté, co výbor pro otázky invalidity dne 1. února 2005 zjistil, že se žalobce „stal trvale neschopným plnit služební povinnosti, a v důsledku toho nemůže vykonávat služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu, v jeho služebním zařazení“, rozhodl OOJ rozhodnutím ze dne 15. února 2005, že žalobce „odchází do důchodu a bude pobírat příspěvek v invaliditě stanovený podle ustanovení článku 78 odst. [3] … služebního řádu“. Toto rozhodnutí nabylo účinnosti dne 28. února 2005.

28.

Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 7. května 2004 podal žalobce žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí a na náhradu škody.

29.

Komise navrhla dne 1. března 2005, aby Soud nevydal rozhodnutí ve věci samé, neboť žalobce odešel z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti do důchodu. Komise dále zpochybnila přípustnost návrhu na náhradu škody. Žalobce se k tomuto návrhu vyjádřil dne 6. dubna 2005.

30.

Usnesením ze dne 10. června 2005 si Soud vyhradil rozhodnout o návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci spolu s věcí samou a rozhodl, že o náhradě nákladů bude rozhodnuto později.

31.

Podáním, došlým kanceláři Soudu dne 6. října 2005, navrhoval žalobce, aby byla znovu zahájena písemná část řízení a byly připuštěny nové důkazy. Komise k tomu návrhu nezaujala žádné stanovisko. Tvrzení přednesená žalobcem na podporu jeho návrhů a připomínky ke skutkovému stavu byly předběžně zařazeny do spisu, a o otázce přípustnosti si Soud vyhradil rozhodnout později.

32.

Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na ústním jednání konaném dne 31. května 2006. Komise dále předložila ty listiny, k jejichž předložení byla vyzvána.

33.

Před skončením ústní části řízení bylo rozhodnuto, že žalobce smí učinit prohlášení týkající se počtu stran, které přeložil v období od vydání sporného PVSP. Žalobce učinil toto prohlášení v předepsané lhůtě a Komise k němu zaujala stanovisko dne 14. června 2006.

34.

Ústní část řízení byla skončena rozhodnutím předsedy třetího senátu Soudu ze dne 20. června 2006.

35.

Soud rozhodl o návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i o návrhu na náhradu škody, a nakonec i o návrhových žádáních žalobce na vydání organizačního procesního opatření.

36.

Soud nevydal rozhodnutí ve věci samé, pokud jde o návrh na zrušení napadeného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených níže:

37.

Soud žalobu na náhradu škody odmítl jako nepřípustnou z důvodů uvedených níže:

38.

Soud rozhodl na základě důvodů uvedených výše, že návrhová žádání žalobce, aby Komise předložila listinu obsahující zápis z jednání SHV, jakož i oba nejvíce a nejméně výhodné PVSP, vyhotovené úředníky jeho odboru za období 2001–2002, a listinu obsahující oficiální množstevní normy jednotlivých překladatelských oddělení platné v daném období, nejsou pro rozhodnutí sporu relevantní.

39.

Podáním učiněným dne 6. dubna 2007, které došlo kanceláři Soudu téhož dne, podal navrhovatel kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku. Komise podala svoji kasační odpověď dne 12. června 2007. Účastník řízení podávající kasační opravný prostředek nepožádal o to, aby mohl podat repliku. Účastníci řízení nepodali žádost, aby proběhlo ústní jednání.

40.

Návrhová žádání navrhovatele:

41.

Ve své kasační odpovědi Komise navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a navrhovateli byla uložena náhrada nákladů řízení.

42.

Navrhovatel uplatňuje, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci, jelikož Soud jednak dopěl k závěru, že PVSP může mít pro posuzovaného úředníka význam pouze tehdy, jestliže ho ještě čeká profesní kariéra, zadruhé protože se domníval, že trvalá neschopnost plnit služební povinnosti odpovídá definitivnímu skončení služebního poměru, jakož i za třetí, neboť rozhodl, že nárok na účinnou soudní ochranu nezahrnuje právo domáhat se žalobou zrušení sporného rozhodnutí.

43.

Komise uvádí, že námitky navrhovatele směřující proti napadenému rozsudku nejsou opodstatněné. Podle jejího názoru se Soud právem domníval, že se na PVSP vztahuje judikatura, podle níž úředník po ukončení své profesní dráhy ztratí oprávněný zájem na zrušení posudku, a jak vyplývá z článků 53 a 78 služebního řádu, trvalá neschopnost plnit služební povinnosti způsobí, že dotčený úředník automaticky odchází do důchodu a nakonec, že nárok na účinnou soudní ochranu opravňuje pouze k napadení přitěžujícího právního aktu. K posledně jmenovanému bodu Komise dále uvádí, že Soud nevyloučil, že by navrhovatel později mohl mít oprávněný zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, pokud bude znovu povolán do služby a dále, že nárok na účinnou soudní ochranu byl zajištěn, neboť napadený rozsudek byl vydán poté, co bylo navrhovateli umožněno uplatnit své stanovisko v úplném řízení.

44.

V souvislosti s tvrzeními stran, která byla přednesena v rámci probíhajícího řízení o kasačním opravném prostředku, tak vyvstaly dvě otázky. První se týká opodstatněnosti judikatury, podle které úředník ztratí oprávněný zájem na podání žaloby proti posudku, jako je PVSP, jakmile skončí jeho služební poměr u orgánu Společenství, který daný posudek vypracoval. Druhá otázka se týká toho, jestli se má tato judikatura, je-li věcně správná, použít také na případ úředníka, který je trvale neschopný plnit své služební povinnosti.

45.

Co se týká první otázky, opírá se napadený rozsudek o judikaturu Soudu, podle níž úředník po definitivním skončení služebního poměru ztrácí oprávněný zájem na podání žaloby proti posudku, ledaže prokáže, že jsou dány zvláštní okolnosti nasvědčující existenci osobního a trvajícího zájmu na zrušení tohoto posudku ( 24 ). Podle této judikatury nepředstavuje pouhé přání úředníka, aby byl posudek spravedlivý jednak ve všeobecné rovině, a jednak pro ten případ, kdy by tento posudek potřeboval při hledání nového zaměstnání, důkaz o existenci právního zájmu na podání žaloby ( 25 ).

46.

S uvedenou judikaturou nesouhlasím, a tedy ani s příslušnou částí napadeného rozsudku, neboť směřuje k tomu, že se práva úředníka týkající se obsahu jeho posudku poměřují výlučně podle užitku tohoto posudku pro orgán Společenství, který jej vypracoval.

47.

Jisté však je, že posudek, jako je PVSP, představuje posouzení způsobilosti, výkonnosti a chování každého úředníka ve službě, jak vyplývá z čl. 43 služebního řádu. Jde tedy o hodnocení, které se provádí v pravidelných intervalech, a vypovídá o tom, jak hodnocený úředník plní úkoly, které mu byly svěřeny.

48.

Takový dokument má sice nadřízenému oddělení umožnit porovnat zásluhy jednotlivých uchazečů, odůvodňující případné povýšení či přeložení, a rozhodovat o vývoji služebního postupu hodnoceného úředníka, avšak podle mého názoru se z toho nedá vyvodit, že tento posudek může úředníkovi uškodit jedině v případě, že ještě pokračuje jeho kariéra u orgánu, který posudek vypracoval.

49.

Vzhledem k tomu, že posudek v prvé řadě představuje hodnocení toho, jak úředník plnil své povinnosti, týká se také nároku úředníka na spravedlivý a přiměřený posudek, jenž plyne z jeho práva na ochranu osobnosti.

50.

Takový nárok by podle mě měl být uznán, protože každá osoba se vymezuje, nezávisle na svém postavení, které zaujímá ve společnosti, také na základě toho, čím přispívá a co uskutečňuje. Práce je v tomto ohledu důležitým bodem v životě jednotlivce. Úředník má právo na spravedlivé a přiměřené hodnocení své práce, kterou odvedl, neboť toto hodnocení odráží a znázorňuje jeho výkonnost. To platí tím více v případě, kdy posudek týkající se způsobu plnění úkolů není koncipován jako čistý popis práce odvedené v rozhodném období, nýbrž obsahuje rovněž hodnocení lidských kvalit, které posuzovaný ukázal při výkonu jeho pracovní činnosti.

51.

Na posudek nelze v této souvislosti nahlížet pouze optikou orgánu Společenství, jako na pouhý dokument určený pro archivaci, protože tento přestává být zajímavým, jakmile dojde ke skončení služebního poměru. Z práva na ochranu osobnosti vyplývá, dle mého názoru, nárok úředníka na to, aby byl způsob plnění jeho úkolů řádně ohodnocen, neboť tato činnost představuje důležitou část jeho životní cesty, která je v tomto posudku zaznamenána.

52.

Zadruhé, existuje možnost, že úředník bude chtít použít tento posudek při hledání budoucího zaměstnání. Okolnost, že se v tomto případě jedná o dokument interní povahy, by dalšímu jeho použití neměla bránit. Protože tento dokument odhaluje, jakou činnost dotyčný vykonával a jakým způsobem plnil své úkoly, může představovat důležitou součást životopisu, podávající informaci o nabytých zkušenostech a odborných schopnostech. Krom toho je známo, že o úřednících ve službách Společenství bývají pravidelně vypracovávány posudky, takže úředník hledající nové zaměstnání může být potenciálním zaměstnavatelem vyzván k předložení svých posudků.

53.

S ohledem na oba shora uvedené důvody se domnívám, že judikatura, podle které má posudek, jako PVSP, posuzovaného zajímat zásadně pouze tak dlouho, pokud ho ještě čeká profesní kariéra, tj. dokud definitivně neskončil jeho služební poměr, není správná. Takové nesprávné právní posouzení věci postačuje podle mě jako důvod k tomu, aby byl napadený rozsudek zrušen v tom rozsahu, v jakém Soud nerozhodl ve věci samé.

54.

Co se týče druhé otázky, domnívám se, že uvedená judikatura – i kdyby měla být věcně správná – neměla Soud inspirovat k takovému rozhodnutí, kdy úředník nemůže mít zájem na podání žaloby napadající jeho posudek pouze proto, že je trvale neschopný plnit své služební povinnosti.

55.

I když úředník nacházející se v takové situaci odchází automaticky do důchodu, jak předpokládá článek 53 a 78 služebního řádu, jedná se přitom o zvratnou situaci, což vyplývá z článku 13 až 16 přílohy VII služebního řádu. Tyto články výslovně stanoví, že služba úředníka v příslušném orgánu Společenství je pouze pozastavena, a to, zda bude dále pokračovat, závisí na schopnosti plnit služební povinnosti, která může být podrobena pravidelnému přezkumu.

56.

Situace úředníka, který je trvale neschopen plnit své služební povinnosti, se liší od situace úředníka, jenž dosáhl důchodového věku nebo odstoupil, ať již dobrovolně či nuceně, neboť jedině v prvně jmenovaném případě může úředník výkon služby u orgánu Společenství později opětovně zahájit.

57.

Je zarážející, že judikatura o chybějícím oprávněném zájmu na podání žaloby směřující proti posudku za předpokladu definitivního skončení služebního poměru byla použita i na případ takového úředníka, neboť to znamená, že není třeba brát v úvahu možnost opětovného zahájení pracovní činnosti, a tím ani možnost uzdravení dotyčného. Jinými slovy se tím tomuto úředníkovi dává najevo, že nyní byl vyškrtnut ze seznamu zaměstnaných osob, a správní orgány vycházejí z toho, že již nemá šanci se opět uzdravit.

58.

V napadeném rozsudku byl chybějící právní zájem žalobce na podání žaloby konstatován pouze na základě zjištění, že je trvale neschopný plnit služební povinnosti, aniž by byly přezkoumány další okolnosti nebo bylo ověřeno, jestli si lze vzhledem k okolnostem případu představit, že by dotyčný mohl opět zahájit pracovní činnost. Napadený rozsudek tak následuje trend restriktivního chápání pojmu „právní zájem“ na podání žaloby ve srovnání s pojetím uplatňovaným v obdobném kontextu, jako například v usnesení Ross v. Komise.

59.

V onom usnesení konstatoval Soud v souvislosti s tvrzením pana Rosse, který zpochybňoval, že by skončení jeho služebního poměru z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti bylo trvalého charakteru, že pan Ross neuvedl žádný argument na podporu svého tvrzení, že opětovné povolání do služby se jeví jako možné. Soud se opíral také o názor výboru pro otázky invalidity, který uvedl, že vzhledem k neměnnému klinickému obrazu dotyčného není třeba provádět žádné dodatečné lékařské kontroly ( 26 ).

60.

Pokud by Soud v projednávaném případě, stejně jako v usnesení Ross v. Komise, přezkoumal konkrétní situaci žalobce, mohla být žaloba shledána za přípustnou, neboť žalobce byl narozen dne 4. února 1955, a ze spisu vyplývá, že se výbor pro otázky invalidity v rozhodnutí ze dne 7. února 2005 domníval, že stav dotyčného by měl být po dvou letech znovu přezkoumán. V roce 2007 navíc výbor pro otázky invalidity rozhodl, že se invalidita dotyčného uznává pouze na jeden rok.

61.

Navíc fakt, že opětovné zahájení pracovní činnosti je pouze hypotetické, nepředstavuje sám o sobě nepřekonatelnou právní překážku pro uznání existence vzniklého a trvajícího právního zájmu na podání žaloby.

62.

Jako důkaz poslouží judikatura týkající se žalob proti usnesením, které stanovují budoucí nároky úředníků Společenství na důchod. Podle této judikatury je úředník oprávněn podat žalobu proti takovému usnesení, přestože jeho odchod do důchodu, a tím i prosazování těchto nároků, představuje k okamžiku podání žaloby nejistou a pouze hypoteticky možnou událost ( 27 ).

63.

Soudní dvůr zastával názor, že v takovém případě může úředník podat žalobu proti usnesení, které se týká jeho budoucí finanční situace, neboť má oprávněný, vzniklý a trvající zájem na tom, aby Soud již nyní rozhodl o sporných aspektech jeho právního postavení ( 28 ). Soudní dvůr dále uvádí, že pokud by taková žaloba byla shledána za nepřípustnou, byla by žalobci až do jeho odchodu do důchodu odpírána možnost dozvědět se o svých nárocích, čímž by byl až do tohoto okamžiku ponechán v nejistotě ohledně jeho finanční situace, takže by nebyl schopen neprodleně přijmout vhodná osobní opatření k zajištění vlastní budoucnosti ( 29 ).

64.

Z této judikatury lze vycházet i v projednávané věci. Lze uznat, že úředník trvale neschopný plnit služební povinnosti má vzniklý a trvající zájem na tom, aby soudce Společenství přezkoumal posudek způsobilý rozhodnout o jeho další kariéře, aby se případně mohl rozhodnout vydat se jiným směrem.

65.

Použití této judikatury se mi zdá být opodstatněné i proto, že jinak by úředníkovi, trvale neschopnému plnit své služební povinnosti, jako navrhovateli bylo bráněno v napadení jeho posudku za uspokojivých podmínek.

66.

Jak uvádí Komise ve své odpovědi na písemnou otázku, kterou položil Soud, může být opětovné povolání navrhovatele do služby sice považováno za „podstatnou novou skutečnost“ ve smyslu judikatury, podle níž může úředník v případě, že taková skutečnost nastala, po správních orgánech požadovat přezkum opatření, které se stalo definitivním ( 30 ). Tedy v případě, že by byl navrhovatel opět přidělen do některého oddělení Komise, mohl by podle této judikatury od správních orgánů požadovat, aby znovu přezkoumaly sporné rozhodnutí, a případnému zamítnutí této žádosti by mohl odporovat před soudem Společenství.

67.

Přezkoumání obsahu posudku, k němuž by se v tomto případě mohlo přistoupit s časovým odstupem – případně teprve po několika letech – by navrhovateli ovšem neposkytlo stejné záruky, jako když by mu bylo umožněno podat žalobu proti posudku bezprostředně poté, co jej obdržel. Pokud má soud Společenství rozhodovat o posudku teprve několik let po jeho vypracování, hrozí totiž, že již nebudou k dispozici důkazy, které by mohly být nezbytné pro rozhodnutí ve věci samé ( 31 ).

68.

S ohledem na shora uvedené se domnívám, že se Soud ve svém závěru, že žalobce ztrácí právní zájem na podání žaloby proti spornému rozhodnutí jen proto, že není trvale schopen plnit své služební povinnosti, dopustil také nesprávného právního posouzení věci, což je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.

69.

Navrhovatel vytýká, že Soud jeho návrh na náhradu škody zamítl s odůvodněním, že nebyl přesně vymezen druh a rozsah škody, ačkoli tento návrh a rozhodnutí ve věci samé jsou dvě samostatné otázky.

70.

Toto oddělení obou otázek je podstatné, protože situace navrhovatele se od podání stížnosti proti PVSP v červenci 2003 stále vyvíjela. Výbor pro povýšení v červenci roku 2003 pro uvedený rok ještě nezasedal, takže navrhovatel nevěděl, zda bude povýšen. Navíc ještě nebyl v důchodu z důvodu trvalé neschopnosti plnit služební povinnosti, když v červenci 2004 podával žalobu. A nakonec, v době sepsání kasačního opravného prostředku nevěděl, zda a kdy by mohl být opět povolán do služby.

71.

Vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci měl soudce podle názoru navrhovatele přezkoumat návrh na náhradu škody teprve poté, jakmile rozhodne ve věci samé, takže by podle něj měl být zrušen napadený rozsudek v té části, kde se uvedený návrh zamítá, a mělo by se vyčkat na rozhodnutí ve věci samé.

72.

Pokud Soudní dvůr shledá kasační opravný prostředek navrhovatele přípustným a zjistí-li během řízení o projednávané věci, že mu byla způsobena závažná křivda jak, pokud jde o obsah jeho posudku, tak i v průběhu řízení, a že jeho kariéra utrpěla nevratné škody, domnívá se navrhovatel, že má nárok na náhradu škody ve výši 1,5 milionu EUR.

73.

Komise uvádí, že navrhovatel nevysvětluje, proč by měly být důvody, na základě nichž Soud zamítl jeho návrh jako nepřípustný, chybné. Proto Komise považuje kasační opravný prostředek za nepřípustný nebo zjevně neopodstatněný.

74.

Sdílím názor Komise. Námitkami navrhovatele týkajícími se návrhu na náhradu škody a směřujícími proti napadenému rozsudku nelze prokázat, že by se Soud dopustil nesprávného právního posouzení věci nebo že by uvedený návrh nesprávně vyložil.

75.

Soud oprávněně upozornil na to, že v případě návrhu na náhradu škody, kterou měl údajně způsobit orgán Společenství, je třeba prokázat okolnosti způsobilé vést ke vzniku škody a škodu, která tím navrhovateli byla způsobena, jakož i příčinnou souvislost mezi těmito okolnostmi a uplatňovanou škodou. Soud správně zjistil, že žalobce tomuto požadavku nevyhověl, protože ve své žalobě pouze uvedl, že „[t]a očividná chyba v posudku a zneužití diskreční pravomoci spolupodepisujícího úředníka … přivodily žalobci značnou škodu, pokud jde o jeho kariérní vyhlídky“ a že „touto situací trpěla … jeho morálka a jeho zdraví, přičemž tyto škody se navíc řadí k těm, které utrpěly jeho profesní vyhlídky“.

76.

Soud dále uvedl, že žalobce neobjasnil, proč nemohl vymezit a vypočíst přesný rozsah škody, kterou měl utrpět.

77.

Jak uvádí Komise, představují tvrzení navrhovatele ohledně této věci v rámci tohoto řízení o kasačním opravném prostředku nové aspekty, s jejichž pomocí nelze prokázat, že napadený rozsudek vykazuje pochybení spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy kasační opravný prostředek směřuje proti té části napadeného rozsudku, kde se zamítá návrh na náhradu škody, je zjevně neopodstatněný.

78.

V případě, že Soud projedná právní spor a rozhodne ve věci samé, představuje tento návrh na přiřknutí odškodnění ve výši 1,5 milionu EUR navíc nový návrh, který je ve smyslu článku 113 jednacího řádu Soudního dvora nutno shledat nepřípustným.

79.

Navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl o návrhu na zrušení sporného rozhodnutí podle článku 61 statutu Soudního dvora, jenž stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, pak může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

80.

Navrhovatel se dožaduje zrušení sporného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 potvrzující jeho PVSP za období od 1. června do 31. prosince 2002.

81.

Na podporu svých návrhů uplatňuje navrhovatel v probíhajícím řízení tři důvody kasačního opravného prostředku, z nichž ten první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí a práv obhajoby.

82.

V rámci řízení o tomto kasačním opravném prostředku se navrhovatel odvolává na to, že v interním řízení o přezkumu jím napadeného PVSP, upraveném v OPÚ 43, bylo hned několikrát porušeno právo. Nedbalo se podle něj především na druhý stupeň tohoto řízení, jehož předmětem je přezkum formálních a materiálních náležitostí PVSP prostřednictvím SHV.

83.

Podle navrhovatele se SHV při přezkumu omezil na procesní aspekty, aniž by se zabýval skutkovým stavem. Tento výbor měl konstatovat, že neproběhl formální rozhovor s úředníkem, který PVSP spolupodepsal, a proto doporučil, aby tento rozhovor proběhl. Spis navrhovatele proto opět nebyl SHV předložen, aby tento mohl rozhodnout také o tom, zda byl PVSP vypracován spravedlivě, objektivně a v souladu s obvyklými pravidly hodnocení.

84.

Toto opomenutí představuje podle navrhovatele závažné porušení pravidel, které činí interní přezkumné řízení chybným. Zaprvé, je SHV na základě svého složení jediným přezkumným orgánem, kde osobní členové se stejnou funkcí jakou má navrhovatel mohou nechat přezkoumat své posudky. Zadruhé, má podle něj stanovisko SHV významný dopad neboť, pokud se revizní hodnotitel od tohoto stanoviska odchýlí, je povinen své rozhodnutí odůvodnit.

85.

Komise podotýká, že navrhovatel nemůže na podporu své žaloby argumentovat tím, že se SHV omezil na konstatování, že neproběhl formální rozhovor s úředníkem spolupodepisujícím PVSP, neboť navrhovatel SHV nesdělil, že tento rozhovor se konal dne 25. března 2003.

86.

Já se domnívám, že tento argument navrhovatele je opodstatněný a že sporné rozhodnutí bylo vydáno na základě porušení podstatného procesního předpisu. Zde vycházím z ustanovení OPÚ 43, která se použijí na interní přezkumné řízení ve věci napadeného PVSP.

87.

Podle těchto ustanovení je PVSP úředníka, jako je navrhovatel, vypracován vedoucím jeho oddělení, jako posuzujícím úředníkem, a jeho ředitelem, který tento posudek spolupodepíše. Tento posudek se předá posuzovanému úředníkovi a ten má pět dní nato, aby buď schválil jeho obsah a podepsal jej, nebo jej napadl. Pokud úředník se svým PVSP nesouhlasí, sdělí toto hodnotiteli a uvede, že si přeje vést rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem. Tento musí takový rozhovor zorganizovat během pěti pracovních dnů.

88.

Podle čl. 7 odst. 5 OPÚ 43 spolupodepisující úředník po tomto rozhovoru změní nebo potvrdí posudek a opět jej předá posuzovanému. Pokud posuzovaný nesouhlasí s rozhodnutím spolupodepisujícího úředníka, může požádat, aby byla věc předložena SHV.

89.

SHV se skládá z předsedy v pořadí ředitele a čtyř dalších členů, mezi nimi dva zástupci personálu jmenovaní Centrálním úřadem pro zastoupení personálu. Článek 8 odst. 5 OPÚ 43 vymezuje úkoly SHV následovně:

„Na rozdíl od hodnotícího úředníka není úkolem výboru hodnotit práci pracovníka; SHV zkoumá, zda byl posudek vypracován spravedlivě, objektivně a v souladu s obvyklými pravidly hodnocení. Taktéž ověřuje, že byly řádně dodrženy postupy, zejména pokud jde o rozhovory a lhůty. […]“

90.

SHV mu předá své stanovisko v dané věci během deseti pracovních dnů po doručení posudku. Účinky stanoviska popisuje čl. 8 odst. 7 OPÚ 43 následovně:

„Stanovisko smíšeného výboru pro vypracovávání posudků se sdělí pracovníkovi i hodnotiteli a spolupodepisujícímu úředníkovi; předá se reviznímu hodnotiteli. Ten potvrdí během tří pracovních dnů […] posudek nebo jej změní a předá pracovníkovi. Pokud se revizní hodnotitel odchýlí od doporučení obsažených ve stanovisku [SHV], je povinen své rozhodnutí odůvodnit […]“

91.

Z těchto ustanovení relevantních pro rozhodnutí v projednávaném sporu lze odvodit dva závěry. Zaprvé, stanovisko SHV se musí týkat nejen dodržování procesních pravidel, ale i toho, zda je posudek objektivní a spravedlivé povahy. Zadruhé, toto stanovisko je závažného významu, neboť pokud se revizní hodnotitel od tohoto stanoviska odchýlí, je povinen své rozhodnutí odůvodnit.

92.

V daném případě se však jasně ukázalo, že SHV se nevyjádřil k obsahu sporného posudku. Ve svém stanovisku, které bylo reviznímu hodnotiteli doručeno dne 11. dubna 2003, konstatoval, že neproběhl formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem, který má podle článku 7 OPÚ 43 proběhnout, pokud posuzovaný nesouhlasí s obsahem svého PVSP.

93.

Zdá se mi logické, že SHV na základě tohoto zjištění nezkoumal obsah posudku, protože jednak oprávněně vycházel z toho, že rozhovor by se konal, a tím by se řízení uvedlo do pořádku, a jednak spolupodepisující úředník měl po tomto rozhovoru možnost změnit sporný PVSP. Jinými slovy, SHV nepovažoval obsah tohoto PVSP za definitivní, neboť ještě neproběhl formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem.

94.

Revizní hodnotitel proto ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 nemohl zaujmout stanovisko k internímu přezkumu, jak požadoval navrhovatel, dokud SHV nezaujal stanovisko k obsahu sporného PVSP.

95.

Tím se revizní hodnotitel v uvedeném rozhodnutí nezabýval, když uvedl, že formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem proběhl dne 25. března 2003 a poté dne 14. dubna 2003, tedy „před i po zasedání SHV dne 7. dubna 2003“. S tímto zjištěním si však revizní hodnotitel k zaujetí stanoviska neměl vystačit. Buď totiž zjistil, že se formální rozhovor konal – oproti tvrzení obsaženém ve stanovisku SHV – dne 25. března 2003, a pak musel SHV vyzvat, aby se vyjádřil ke skutkovému stavu. Anebo se revizní hodnotitel domníval, že formální rozhovor proběhl na doporučení SHV dne 14. dubna 2003, a v tom případě si rovněž musel opatřit stanovisko tohoto výboru k obsahu posudku potvrzeného spolupodepisujícím úředníkem poté, co proběhl tento rozhovor.

96.

Tím, že revizní hodnotitel postupoval ve svém rozhodnutí ze dne 28. dubna 2003 způsobem uvedeným shora, nakládal s navrhovatelovým právem na přezkum posudku před SHV, jako by se jednalo o čistě formální fázi. Jak zdůrazňuje navrhovatel, je toto právo na přezkum vlastního posudku ovšem důležité, neboť SHV, jehož členy jsou zástupci personálu, je jednak jediným orgánem činným v posuzovacím řízení, a jednak musí být stanoviska tohoto výboru zohledněna revizním hodnotitelem.

97.

Toto potvrdilo, že uvedené procesní pochybení opravdu mohlo poškodit práva navrhovatele.

98.

Komise naopak namítá, že navrhovatel se nemůže odvolávat na takové porušení pravidel, neboť je sám zapříčinil tím, že neoznámil SHV, že formální rozhovor se spolupodepisujícím úředníkem proběhl dne 25. března 2003.

99.

Z tohoto argumentu nelze vycházet, a to z důvodů uvedených dále. Zaprvé, předmětný posudek se podle čl. 7 odst. 5 OPÚ 43 dotyčnému doručí znovu poté, co proběhne formální rozhovor, a posudek bude potvrzen či změněn. Vedení formálního rozhovoru by tedy muselo vycházet z opětovného doručení sporného rozsudku. Navíc se SHV podle čl. 7 odst. 6 rozhodnutí OPÚ věcí zabývá teprve poté, co o to posuzovaný spolupodepisujícího úředníka požádal.

100.

Je tedy stěží představitelné, že nález SHV týkající se toho, že formální rozhovor s navrhovatelem se nekonal, se opírá výlučně o tvrzení posledně jmenovaného, obsažené v jeho návrhu, aby se SHV danou věcí zabýval.

101.

Zadruhé, se stanoviskem Komise se neslučuje okolnost, že formální rozhovor se konal dne 14. dubna 2003, tedy poté, co SHV vydala stanovisko, ve kterém se právě doporučuje, aby tento rozhovor proběhl.

102.

S ohledem na všechny uvedené úvahy se domnívám, že sporné rozhodnutí porušuje procesní předpis, čímž jsou narušovány zájmy navrhovatele, a proto je třeba toto rozhodnutí zrušit.

103.

Uspěje-li navrhovatel v souladu s mým návrhem v tom, že jeho žaloba na zrušení sporného rozhodnutí bude shledána přípustnou a opodstatněnou, pak s ohledem na důležitost obou bodů v probíhajícím řízení navrhuji Soudnímu dvoru, aby podle článku 122 jednacího řádu uložil Komisi nést veškeré náklady řízení.

104.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby: