21.3.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/22

1.

vypracovává toto stanovisko z vlastní iniciativy v souvislosti s těmito iniciativami Komise: 1) sdělení Komise o pojmu státní podpora podle čl. 107 odst. 1 SFEU (1); 2) postup konzultace ohledně návrhu na rozšíření obecného nařízení o blokových výjimkách (2), podle něhož má být určitá investiční podpora pro přístavy a letiště vyňata z předchozího posuzování z hlediska pravidel státní podpory prováděného Komisí; 3) přezkum tzv. „balíčku Almunia“, který hodlá Komise provést, a přepracování nařízení o podpoře „de minimis“ u služeb obecného hospodářského zájmu, jehož platnost je u konce;

2.

zdůrazňuje, že evropský režim podpory pro služby obecného hospodářského zájmu se nesmí omezovat pouze na zásady hospodářské soutěže, ale musí plně zohledňovat rozsáhlou diskreční pravomoc, jež byla členským státům udělena ve Smlouvách, při určování toho, co je služba obecného hospodářského zájmu. Stejně tak musí plně zohledňovat zásady místní a regionální samosprávy, hospodářské, sociální a územní soudržnosti a neutrality vůči úpravě systému vlastnických vztahů v členských státech (článek 3 SEU, články 14, 106 a 345 SFEU a protokol č. 26). Služby obecného hospodářského zájmu musejí odrážet rozdíly v potřebách, v preferencích uživatelů a v zadávání veřejných zakázek, jež mohou vzejít z odlišné zeměpisné polohy a odlišných sociálních či kulturních podmínek a demokratických procesů v jednotlivých členských státech. VR připomíná, že posuzování z hlediska pravidel státní podpory smí být prováděno pouze tehdy, má-li určitá celostátní, regionální či místní právní úprava nebo financování služeb obecného hospodářského zájmu přeshraniční dopady, resp. dopady na vnitřní trh;

3.

vyzdvihuje mimořádný význam služeb obecného hospodářského zájmu pro růst a zaměstnanost a také to, že tyto služby jsou často předpokladem pro další veřejné a soukromé investice. Proto je nutné na ně pohlížet i z hlediska evropské agendy v oblasti investic. V této souvislosti poukazuje na roční analýzu růstu pro rok 2016, již vypracovala Evropská komise a v níž se uvádí, že „je nezbytné, aby členské státy podporovaly sociální investice v širším měřítku, včetně zdravotní péče, péče o děti, podpory bydlení a služeb sociální rehabilitace. Tím se v současnosti i do budoucna posílí schopnost občanů zapojit se do trhu práce a přizpůsobit se novým podmínkám. […] Sociální investice přinášejí dlouhodobě výhody v oblasti hospodářské i sociální, a to především pokud jde o vyhlídky na zaměstnání, pracovní příjmy a produktivitu práce, prevenci chudoby a posílení sociální soudržnosti“;

4.

z tohoto důvodu požaduje, aby se důkladněji promyslelo, jak by se daly služby obecného hospodářského zájmu podporovat z evropských prostředků v souladu s pravidly státní podpory. Například by mělo být uplatňování pravidel státní podpory dále zjednodušeno, mimo jiné zavedením automatického předpokladu, že určité financování z ESI fondů je v souladu s těmito pravidly, pokud splňuje jednoduchá kritéria, například odpovídá schváleným operačním programům. Odlišný přístup k přímo řízeným fondům EU, jako jsou EFSI a program Horizont 2020, a k ESI fondům z hlediska pravidel státní podpory je totiž neopodstatněný, zvyšuje administrativní zátěž a brání součinnosti mezi těmito fondy, o niž usiluje i Evropská komise;

5.

vyjadřuje politování nad tím, že se Komise i nadále zdráhá použít v oblasti služeb obecného hospodářského zájmu jako právní základ pro pravidla státní podpory u těchto služeb článek 14 SFEU, který by zaručil řádný legislativní postup, a tudíž i větší právní jistotu a demokratickou legitimitu;

6.

konstatuje, že evropský soubor pravidel pro státní podporu u služeb obecného hospodářského zájmu se v důsledku složitosti této problematiky, odlišného výkladu pojmů a dlouholetého přizpůsobování stal příliš rozsáhlý, příliš podrobný a nepřehledný. Je nutné dále snížit administrativní zatížení veřejných orgánů, které podporu přidělují, a podniků a zdroje Komise by se měly zaměřit na provádění předpisů o státní podpoře v případech, které mají největší dopad na vnitřní trh. Mimoto zdůrazňuje, že složitost předpisů může vést i k tomu, že nevejdou dostatečně ve známost a v důsledku toho nebudou využívány možnosti, jež usnadňují poskytování služeb obecného hospodářského zájmu. Proto Evropskou komisi naléhavě žádá, aby omezila značný počet aktů sekundárního práva a předpisů „měkkého práva“ v oblasti státní podpory (nařízení, sdělení, pokyny atd.) a pokud možno je sloučila;

7.

opakuje, že zásadně nesouhlasí s tím, aby Evropská komise do posuzování slučitelnosti u financování služeb obecného hospodářského zájmu zahrnula další kritéria kvality a účinnosti. Vymezování hledisek kvality a účinnosti, jež ještě více omezují diskreční prostor místních a regionálních poskytovatelů podpory, obecně nespadá do pravomocí, jež Komisi přiznává SFEU v kapitole týkající se hospodářské soutěže. Rozhodování ohledně kvality a účinnosti musí být přenecháno místním a regionálním orgánům (3);

8.

zdůrazňuje, že obchodní dohody EU se nedotýkají práva EU, členských států a jejich místních a regionálních orgánů regulovat, zajišťovat či podporovat služby. Očekává, že to, co Evropská komise zaručila v souvislosti s jednáními o dohodě TTIP, bude platit i pro všechna ostatní jednání o obchodních dohodách, a sice že nebudou omezovány možnosti vlád přijímat nebo zachovat právní předpisy k zajištění vysoké kvality služeb a ochraně významných cílů obecného veřejného zájmu, jako je ochrana zdraví, bezpečnosti nebo životního prostředí, že nebude vyžadována privatizace služeb, že bude veřejný sektor moci rozšířit rozsah služeb, které veřejnosti poskytuje, a že budou moci být poskytovány veřejné služby v oblastech, v nichž předtím působili soukromí poskytovatelé služeb (4);

9.

vzhledem k propojenosti služeb obecného hospodářského zájmu a veřejných investic znovu vyjadřuje znepokojení nad tím, že účetní standardy nového Evropského systému národních a regionálních účtů (ESA 2010) Eurostatu, které platí od září 2014, nerozlišují mezi veřejnými výdaji a veřejnými investicemi. Mimoto znamená provedení těchto standardů ve vnitrostátním právu v některých členských státech to, že jsou místní a regionální orgány nuceny uplatňovat stropy pro maximální objem veřejných investic na obyvatele a rok. Kromě toho tyto stropy ochromují také ty místní a regionální orgány, které disponují rezervami, s jejichž pomocí by mohly podnítit rozsáhlé investiční projekty týkající se služeb obecného hospodářského zájmu. Proto Evropskou komisi vyzývá, aby předložila zprávu o provádění systému ESA 2010 (5);

10.

poukazuje na to, že označení určité činnosti za „službu obecného hospodářského zájmu“ je vzhledem k zavedeným kulturním a politickým strukturám a vzhledem k tomu, že je nutné tyto činnosti neustále rozvíjet, v pravomoci členských států a že se místní a regionální orgány mohou zcela nezávisle rozhodnout, které služby budou považovat za služby obecného hospodářského zájmu;

11.

je potěšen tím, že Komise dne 19. května 2016, tj. dva roky od postupu konzultace z prvního pololetí roku 2014 ohledně pojmu státní podpory podle čl. 107 odst. 1 SFEU, zveřejnila sdělení, v němž je objasněna oblast působnosti pravidel EU pro státní podporu na podporu veřejných investic. Evropský výbor regionů oceňuje, že má Komise v úmyslu zaměřit své zdroje na uplatňování pravidel pro státní podporu v případech, které mají největší dopad na vnitřní trh. Současně však konstatuje, že se sdělení omezuje na výklad pojmu státní podpora v oblastech, v nichž již vynesl rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie. Pozastavuje se tudíž nad tím, zda tento přístup není příliš restriktivní a zda není v rozporu s různými dynamickými změnami v oblasti veřejných investic, například v souvislosti s daňovými otázkami a zaváděním nových sociálních služeb;

12.

vyjadřuje uspokojení nad tím, že bylo ve sdělení potvrzeno omezení pojmu „narušení obchodu v EU“. Na základě 7 rozhodnutí v jednotlivých případech ze dne 29. dubna 2015 (7) a v souladu s požadavkem, který byl vznesen v původním návrhu stanoviska VR, totiž již nemají do působnosti pravidel pro státní podporu spadat prostředky vyčleněné na místní infrastrukturu nebo na místní služby, které by stěží mohly být využívány v jiných členských státech a mají nanejvýše nepatrný vliv na přeshraniční investice (8);

13.

bere na vědomí postoj Komise, že veřejné investice do výstavby či modernizace infrastruktury nepředstavují státní podporu, pokud příslušná infrastruktura přímo nekonkuruje jiné infrastruktuře stejného druhu. Nesouhlasí však se zevšeobecňujícím pojetím Komise, podle níž to zpravidla platí v případě silniční a železniční infrastruktury, vnitrozemských vodních cest a vodovodní a kanalizační sítě, ale nikoli v takových oblastech, jako jsou energetika, širokopásmové připojení, letiště či přístavy;

14.

je potěšen tím, že bylo jasně uvedeno, že veřejná podpora určitých kulturních aktivit, které nejsou komerční povahy, nýbrž jsou veřejnosti přístupné zdarma nebo za poplatek, který pokrývá až 50 % nákladů, nespadá do působnosti pravidel pro státní podporu. Výrazně se tím sníží zatížení místních a regionálních orgánů v souvislosti s prováděnými kontrolami – i když bude i nadále nutné prověřovat konkrétní případy – a přinese to větší právní jistotu v oblasti veřejné podpory kultury;

15.

proto očekává, že Evropská komise jasně uvede, že u místních služeb omezení obchodu nehrozí. Mimoto očekává, že prokázání existujícího nebo možného omezení obchodu v rámci Unie bude mít za úkol stěžovatel a/nebo Evropské komise;

16.

očekává, že se místní a regionální orgány budou moci v budoucnu s právní jistotou rozhodnout, kdy mohou poskytnout podporu v souladu s pravidly státní podpory;

17.

v souvislosti s akčním plánem pro vytvoření jednotné oblasti DPH v EU, který byl představen v dubnu 2016 a jímž se VR zabývá v samostatném stanovisku, se staví proti tomu, aby bylo omezeno osvobozování činností spojených se službami obecného hospodářského zájmu od DPH;

18.

vyzdvihuje užitečnost praktických pokynů ke stávajícímu obecnému nařízení o blokových výjimkách (9), v nichž jsou shrnuty dotazy vnitrostátních orgánů a odpovědi Evropské komise, poukazuje nicméně na to, že tyto odpovědi někdy plně nevyjasňují pochybnosti ohledně výkladu ze strany členských států;

19.

vítá iniciativu Komise spočívající v zahájení první konzultace (probíhající až do 30. května 2016) k opětovnému přezkumu obecného nařízení o blokových výjimkách (10) s cílem vyjmout z oznamovací povinnosti státní podporu na přístavní a letištní infrastrukturu, jelikož administrativní zatížení veřejných orgánů a konečných příjemců je tím nižší, čím širší je oblast působnosti tohoto nařízení;

20.

upozorňuje nicméně na to, že v případě přístavů chybí jakýkoli dřívější právní základ ohledně kritérií slučitelnosti investiční podpory, který by Komisi umožnil vyložit konkrétní příklady na základě větší právní jistoty. Proto Komisi vyzývá, aby důkladněji rozpracovala otázku existence či neexistence státní podpory s ohledem jak na různé druhy investic, tak na velikost přístavů, a aby rovněž zohlednila zvláštnosti v organizaci přístavů v jednotlivých členských státech, i vzhledem k jejich veřejné funkci;

21.

poukazuje na to, že některá opatření přijímaná členskými státy v oblasti vnitrozemských přístavů nemusí představovat státní podporu, jelikož příjemce nevykonává ekonomickou činnost nebo jelikož tato opatření nemají dopad na obchod mezi členskými státy. Za určitých okolností by tomu tak mohlo být v případě podpory na infrastrukturu vnitrozemských přístavů, které mají zcela lokální charakter, nebo podpory v souvislosti s infrastrukturou vnitrozemských přístavů, které nemají přímý přístup k moři a neumožňují obchodování či dopravní spojení s jinými členskými státy po vodních cestách, a nenarušují tudíž hospodářskou soutěž;

22.

žádá, aby byla do obecného nařízení o blokových výjimkách zahrnuta také výjimka pro provozní podporu poskytovanou přístavům nebo alespoň některým kategoriím přístavů (jak je požadováno ve vztahu k některým letištím, viz odstavec 28 tohoto dokumentu);

23.

vyjadřuje znepokojení nad tím, že jakmile bude přístavní infrastruktura zahrnuta do obecného nařízení o blokových výjimkách, bude každá veřejná podpora, která odpovídá definici státní podpory a nemůže jí být udělena výjimka, podrobována velice složitému posuzování s nejistým výsledkem za účelem případného přímého schválení na základě Smlouvy. Proto Komisi žádá, aby navrhla přijetí zvláštních pokynů pro tuto podporu, pokud přesahuje prahovou hodnotu pro udělení výjimky;

24.

co se týče investiční podpory na regionální letiště, výslovně podporuje přístup Evropské komise, která uvedla, že „není vhodné stanovit prahovou hodnotu oznamovací povinnosti z hlediska výše podpory, jelikož dopad opatření podpory na hospodářskou soutěž závisí hlavně na velikosti letiště, nikoli na velikosti investice“;

25.

očekává, že Evropská komise u „Definicí v oblasti podpory na regionální letiště“ zaručí jejich sladění se stávajícími právními předpisy EU;

26.

opakuje svůj dříve vyjádřený postoj, že by Komise měla zaměřit své úsilí na velká letiště a že by opatření na podporu malých letišť, která v průměru odbaví méně než 300 000 cestujících za rok, neměla spadat do oblasti působnosti pravidel v oblasti státní podpory, neboť nemohou narušit obchod mezi členskými státy, jelikož tato letiště nemají strukturální kapacity k pokrytí provozních a kapitálových nákladů (11) a protože je veřejná podpora určena k rozvoji bezpečné a ekonomicky životaschopné infrastruktury pro leteckou dopravu v regionech se špatným dopravním spojením (12). Takovéto ustanovení by samozřejmě mělo být doprovázeno výrazným zvýšením prahové hodnoty pro vynětí podpory na letiště zajišťující poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (která v současné době činí 200 000 cestujících za rok) na hodnotu, která platila před přijetím tzv. balíčku Almunia pro služby obecného hospodářského zájmu, tj. 1 milion cestujících za rok. Podmínkou pro toto opětovné zvýšení musí však být to, že adekvátní spojení nelze zajistit jiným způsobem;

27.

pochybuje o tom, že by malá letiště byla schopna sama vynaložit minimální část ve výši 25 % investiční podpory. V této souvislosti žádá Komisi, aby vzala v potaz, že tato podpora zpravidla není zaměřena na zvýšení kapacity, nýbrž že většinou souvisí s potřebami v oblasti infrastruktury;

28.

žádá, aby byla do obecného nařízení o blokových výjimkách zahrnuta také výjimka pro provozní podporu poskytovanou letištím, poněvadž pokyny Evropské komise k provozní podpoře v odvětví letecké dopravy (pokyny z roku 2014, odstavec 112 a další) obsahují jasné instrukce například ohledně výpočtu původního schodku financování, které mohou být dodrženy i v případě udělení výjimky;

29.

považuje za nezbytné přizpůsobit stávající ustanovení týkající se přístavů a letišť situaci nejvzdálenějších regionů, a to jak co se týče investiční podpory, tak co se týče podpory provozní, neboť tyto regiony jsou obtížně dostupné a zcela závislé na leteckých a námořních spojeních, jež jsou pro tyto izolované oblasti jedinou schůdnou dopravní možností;

30.

vyslovuje se pro to, aby byla u investiční a provozní podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví zvýšena prahová hodnota o 100 %, a nikoli pouze o 50 %, jak je navrhováno v rámci přezkumu obecného nařízení o blokových výjimkách (resp. dle návrhu Komise: ze 100 na 150 milionů EUR na jeden projekt a z 50 na 75 milionů EUR ročně na jeden podnik), a vyzývá k většímu sladění předpisů a požadavků obecného nařízení o blokových výjimkách se zněním sdělení o pojmu státní podpora, protože toto sdělení přineslo některá důležitá vyjasnění, jež jsou ze strany členských států vítána, která však nemají stejnou závaznost jako přímo použitelné nařízení, například obecné nařízení o blokových výjimkách;

31.

v souladu se zvýšením prahové hodnoty, které je požadováno v předcházejícím odstavci, rovněž žádá, aby byla u investiční a provozní podpory kultury a zachování kulturního dědictví zvýšena – a to z 1 milionu na 2 miliony EUR – prahová hodnota, do níž lze (vedle metod uvedených v čl. 53 odst. 6 a 7 nařízení (EU) č. 651/2014) použít metodu výpočtu podpory podle čl. 53 odst. 8 nařízení (EU) č. 651/2014, tj. stanovit výši podpory jako 80 % způsobilých nákladů projektu;

32.

vyzývá Komisi, aby v přezkoumaném obecném nařízení o blokových výjimkách vyjasnila status státní investiční podpory na opatření v oblasti infrastruktury. Na základě rozhodnutí ve věci Propapier/Eisenhüttenstadt ze dne 1. října 2014 (13) by se u obecných opatření týkajících se infrastruktury mělo vždy posuzovat, zda kladné dopady podpory na regionální rozvoj převažují nad zápornými dopady na hospodářskou soutěž;

33.

očekává, že bude v přepracovaném obecném nařízení o blokových výjimkách zakotven stejný přístup ke sportovní a multifunkční rekreační infrastruktuře tím, že bude vyňata i provozní podpora na multifunkční rekreační infrastrukturu do výše 2 milionů EUR na infrastrukturu ročně;

34.

vyslovuje se pro dynamické rozšiřování pojmu služeb obecného hospodářského zájmu. Nové sociální služby, například sociální služby, které jsou poskytovány v souvislosti s prvotním přijímáním a integrací uprchlíků a migrantů, nebo digitální infrastruktura v regionech, v nichž došlo k selhání trhu, například v regionech, jež se potýkají s problémy v důsledku demografických změn, by mohly být vzhledem k nezbytnosti jejich plošného poskytování občanům považovány za služby obecného zájmu. Je třeba pravidelně náležitě posuzovat i budoucí nový vývoj a v případě potřeby musí být na úrovni členských států rovněž možné zařadit služby, jež přinese, mezi služby obecného hospodářského zájmu;

35.

kritizuje skutečnost, že se Komise ve stávajícím sdělení o službách obecného hospodářského zájmu pokusila rozšířit svou diskreční pravomoc v otázce, co lze označit za službu obecného hospodářského zájmu, tím, že hovoří o „běžných tržních podmínkách“ (14). Je to nejen v rozporu se zásadami místní a regionální samosprávy, ale jedná se také o podmínku, kterou mohou veřejné orgány v praxi stěží prokázat;

36.

poukazuje na to, že čtvrtým kritériem stanoveným v rozsudku ve věci Altmark byl členským státům jedině dán podnět, aby používaly předpisy pro zadávání veřejných zakázek namísto přístupu založeného na službách obecného hospodářského zájmu. Místní a regionální orgány se totiž potýkají s tím, že u druhé alternativy ve čtvrtém kritériu rozsudku ve věci Altmark – tj. průměrný, správně řízený a potřebnými prostředky přiměřeně vybavený podnik – nemají k dispozici žádné měřítko v případech, kdy v příslušném sektoru nepůsobí žádné soukromé podniky. Proto Komisi vyzývá, aby v zájmu dodržování čtvrtého kritéria rozsudku ve věci Altmark vypracovala podrobné pokyny ohledně toho, co je průměrný, správně řízený a potřebnými prostředky přiměřeně vybavený podnik, – mimo jiné na základě studií trhu, které umožňují identifikovat některé standardní náklady – s cílem usnadnit veřejným orgánům tento úkol, a vyjmout tak určitou službu obecného hospodářského zájmu z posuzování z hlediska pravidel státní podpory;

37.

domnívá se, že je nezbytné přezkoumat definici přiměřeného příjmu u služeb obecného hospodářského zájmu, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že jsou tyto zisky často znovu investovány do služeb obecného hospodářského zájmu – mimo jiné prostřednictvím pobídek nebo zvýšením procentuálního podílu přiměřeného příjmu;

38.

opakuje svůj požadavek, aby byla zvýšena prahová hodnota u pravidel „de minimis“ pro podporu u služeb obecného hospodářského zájmu. Prahová hodnota pro posuzování přípustnosti podpory v případě služeb obecného hospodářského zájmu by měla činit 1 milion EUR pro jeden případ na tři účetní období. Pod touto prahovou hodnotou se předpokládá, že tato podpora nesplňuje všechna kritéria pro to, aby mohla být považována za státní podporu, protože vzhledem k tomu, že služby obecného hospodářského zájmu mají často pouze místní charakter, nedochází k narušování obchodu nebo hospodářské soutěže, které by ohrožovalo vnitřní trh;

39.

domnívá se, že limit pro vyrovnávací platby, které jsou určeny podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu a které jsou osvobozeny od oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU, by měl být zvýšen z částky nepřesahující 15 milionů EUR ročně na původní limit 30 milionů EUR, který již platil před rokem 2011;

40.

vyslovuje se pro prodloužení obvyklé doby platnosti pověřovacího aktu na více než 10 let, což by lépe zohledňovalo náklady spojené s pověřením a amortizaci investic ze strany subjektů pověřených poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu;

41.

dále požaduje, aby byla rozšířena definice sociálního bydlení, která byla stanovena v rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2011. Aby byla zaručena rozsáhlá diskreční pravomoc členských států při pořizování, poskytování, financování a organizování sociálního bydlení a demokratická svoboda rozhodování, nemělo by být sociální bydlení omezeno na „znevýhodněné osoby či sociálně slabší skupiny obyvatelstva“. Je třeba věnovat větší pozornost právu na odpovídající a cenově dostupné bydlení, neboť neschopnost trhu s bydlením uspokojit veškeré potřeby v oblasti bydlení se nedotýká pouze osob, které nemají naprosto žádný přístup k bydlení, ale také osob, které bydlí v podmínkách ohrožujících jejich zdraví, v nevhodných podmínkách či v přelidněných bytech, i těch, které vydají většinu svého příjmu na zaplacení nájmu nebo na měsíční splácení půjčky;

42.

žádá, aby byly vybudovány kapacity mezi Evropskou komisí a členskými státy s cílem zlepšit znalosti o podpoře u služeb obecného hospodářského zájmu. Evropská komise musí vést dialog i přímo s místními a regionálními orgány a je nutné poskytovat pomoc;

43.

vyzývá také členské státy, aby spolu s Evropskou komisí vytvořily vhodné postupy komunikace a koordinace a pokyny pro místní a regionální orgány s cílem zjednodušit složité posuzování podpory u služeb obecného hospodářského zájmu. Dále od členských států očekává, že do vypracovávání vnitrostátních zpráv o provádění tzv. balíčku Almunia zapojí místní a regionální orgány a jejich sdružení, aby tak bylo možné realisticky vyhodnotit konkrétní problémy a výzvy spojené se službami obecného hospodářského zájmu;

44.

v zájmu vytvoření právní jistoty pro místní a regionální orgány žádá, aby byla pro stěžovatele stanovena promlčecí lhůta v délce pěti let od vyplacení vyrovnávací platby či vynaložení investice. Dosavadní lhůta, během níž může Komise zahájit postup, jenž povede k rozhodnutí o navrácení podpory, která činí 10 let ode dne, kdy byla protiprávní podpora poskytnuta příjemci, a která fakticky představuje také promlčecí lhůtu pro stížnosti v souvislosti se státní podporou, je příliš dlouhá. Místní a regionální orgány a podniky, jimž je podpora poskytována, potřebují větší právní jistotu. Desetiletá promlčecí lhůta, k níž je třeba přičíst dobu potřebnou pro příslušné postupy, takže se může stát, že bude nutné požadovat navrácení podpory poskytnuté až před 20 či 25 lety, je nepřiměřeně dlouhá a omezuje základní potřeby místních a regionálních orgánů a jejich podniků, které si často nemohou dovolit právní poradenství. Kromě toho maří jeden z účelů navracení státní podpory, tj. zpětně obnovit předchozí konkurenční situaci;

45.

domnívá se, že možnost podat stížnost by měl mít pouze ten, koho se poskytnutí podpory také může bezprostředně ekonomicky dotknout. Dosavadní okruh těch, kdo jsou v souladu s článkem 20 ve spojení s čl. 1 písm. h) procesního nařízení oprávněni podat stížnost, tj. „kterýkoliv členský stát, osoba, podnik nebo sdružení podniků, jejichž zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, zejména příjemce podpory, konkurenční podniky a profesní sdružení“, je ještě pořád příliš rozsáhlý.