Nediskriminace (zásada)

Cílem právního předpisu o nediskriminaci je umožnit všem jedincům rovné a spravedlivé vyhlídky na přístup k příležitostem dostupným ve společnosti. To znamená, že osoby nebo skupiny osob, které jsou ve srovnatelných situacích, by neměly být znevýhodňovány z důvodu nějaké konkrétní charakteristiky, jako je například pohlaví, rasový nebo etnický původ, náboženské vyznání nebo víra, postižení, věk nebo sexuální orientace.

Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. Radě Evropské unie také umožňuje podniknout příslušné kroky v boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace. V této záležitosti musí Rada jednat jednomyslně a po získání souhlasu Evropského parlamentu. V konkrétní oblasti rovného zacházení a rovných příležitostí pro ženy a muže se však uplatňuje řádný legislativní postup, který nevyžaduje jednomyslné hlasování, ale pouze kvalifikovanou většinu (článek 157 SFEU).

Diskriminaci na základě státní příslušnosti smlouvy Evropské unie (EU) vždy zakazovaly, stejně jako diskriminaci na základě pohlaví v kontextu zaměstnanosti). Další důvody diskriminace byly poprvé uvedeny v Amsterodamské smlouvě v roce 1997.

V roce 2000 byly přijaty dvě směrnice:

• směrnice o rovnosti v zaměstnání (směrnice 2000/78/ES), která v zaměstnání zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace, náboženské víry, věku a postižení,
• směrnice o rasové rovnosti (směrnice 2000/43/ES), která znovu v oblasti zaměstnání, ale nově také v oblastech jako je vzdělání, sociální ochrana včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče, sociálních výhod a přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, zakazuje diskriminaci na základě rasové nebo etnické příslušnosti.
• Tyto směrnice se vztahují na státní příslušníky zemí mimo EU a na osoby bez státní příslušnosti, ale nevztahují se na rozdílné zacházení na základě jejich právního postavení a státní příslušnosti.
• Legislativa EU chrání ve výše uvedených oblastech – kromě vzdělání – také před diskriminací na základě pohlaví.

V roce 2009 byla v rámci Lisabonské smlouvy zavedena horizontální klauzule s cílem začlenit boj proti diskriminaci do všech politik a opatření EU (článek 10 SFEU).

Všechny osoby mají v případech přímé nebo nepřímé diskriminace právo na soudní ochranu, zejména pak v případech, kdy se nacházejí ve srovnatelné situaci, ale kdy je s nimi bez objektivního a legitimního důvodu zacházeno rozdílně. Oběti diskriminace mohou požádat o pomoc také vnitrostátní orgány pro rovnost, což jsou veřejné instituce zřízené po celé EU za účelem podpory rovnosti a boje proti diskriminaci.