—

za J. Petersena U. Seamus Hiobem, Rechtsanwalt,

—

za rakouskou vládu E. Riedlem a M. Winkler, jako zmocněnci,

—

za německou vládu M. Lummou a J. Möllerem, jako zmocněnci,

—

za španělskou vládu J. Rodríguez Cárcamem, jako zmocněncem,

—

za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství V. Kreuschitzem a G. Braunem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35), ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3, dále jen „nařízení č. 1408/71“), jakož i článku 39 ES.

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi J. Petersenem a Landesgeschäftsstelle des Arbeitsmarktservice Niederösterreich (regionální kancelář úřadu práce Dolního Rakouska, dále jen „Arbeitsmarktservice“) ve věci odmítnutí tohoto úřadu vyplácet mu po přesunu jeho bydliště do Německa i nadále zálohu vyplácenou nezaměstnaným, kteří podali v rámci zákonného důchodového nebo úrazového pojištění žádost o pojistné plnění z důvodu snížené pracovní schopnosti nebo invalidity.

3

Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:

[…]

[…]

[…]“

4

Podle čl. 10 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení:

„Není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, invalidní, starobní a pozůstalostní peněžité dávky, důchody z titulu pracovních úrazů a nemocí z povolání a pohřebné získané podle právních předpisů jednoho nebo více členských států nepodléhají žádnému snížení, úpravám, pozastavení, odnětí ani konfiskaci z důvodu skutečnosti, že příjemce má bydliště na území jiného členského státu, než ve kterém má sídlo instituce příslušná pro jejich vyplácení.“

5

Článek 69 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Pracovník, který je nezaměstnaný, který splňuje podmínky právních předpisů některého členského státu pro vznik nároku na dávky a který odchází do jednoho nebo více jiných členských států s cílem hledat zaměstnání, si zachovává nárok na tyto dávky za těchto podmínek a s těmito omezeními:

6

Článek 71 téhož nařízení upravuje pobírání dávek v nezaměstnanosti nezaměstnanými osobami, které měly během svého posledního zaměstnání bydliště na území jiného členského státu, než je příslušný stát.

7

Ustanovení § 7 zákona o pojištění v nezaměstnanosti z roku 1977 (Arbeitslosenversicherungsgesetz 1977, BGBl. 609/1977, ve znění BGBl. I, 71/2003 použitelném na tuto věc, dále jen „AlVG“), nazvaný „Podpora v nezaměstnanosti – Podmínky vzniku nároku na dávky“, stanoví:

„1.   Nárok na podporu v nezaměstnanosti má osoba, která:

2.   Osoba k dispozici pro zprostředkování zaměstnání je ta, která může a smí přijmout zaměstnání (odstavec 3), je práceschopná (§ 8), je ochotna pracovat (§ 9) a je nezaměstnaná (§ 12).

[…]

4.   Podmínka pracovní schopnosti neplatí pro nezaměstnané, kteří využili opatření směřující k opětovnému pracovnímu zapojení, splnili cíl těchto opatření (§ 300 odst. 1 a 3 [obecného zákona o sociálním zebezpečení, (Allgemeines Sozialversicherungsgesetz, dále jen „ASVG“]) a dosáhli doby pojištění vyžadované tímto opatřením.

[…]“

8

Podle § 16 AlVG, nazvaného „Pozastavení podpory v nezaměstnanosti“:

„1.   Nárok na podporu v nezaměstnanosti se pozastavuje během

[…]

[…]

3.   Na žádost nezaměstnaného se po konzultaci regionální rady upustí v případě okolností hodných zřetele od pozastavení podpory v nezaměstnanosti podle odst. 1 písm. g), a to nejdéle na tři měsíce během doby nároku na dávku (§ 18). Okolnosti hodné zřetele jsou okolnosti, které jsou v zájmu ukončení nezaměstnanosti, zejména pokud nezaměstnaný odchází do zahraničí s cílem prokazatelně hledat zaměstnání nebo představit se zaměstnavateli nebo vzdělávat se, nebo okolnosti, které se týkají naléhavých rodinných důvodů.

[…]“

9

Ustanovení § 23 AlVG, nazvané „Zálohy na dávky z důchodového pojištění“, zní následovně:

„1.   Nezaměstnaným, kteří požádali o poskytnutí

mohou být až do rozhodnutí o jejich žádosti o tuto dávku poskytnuty zálohy na podporu v nezaměstnanosti nebo na pomoc v hmotné nouzi.

2.   Pro poskytnutí záloh na podporu v nezaměstnanosti nebo pomoc v hmotné nouzi je nezbytné, aby

3.   Při žádosti o dávku podle odst. 1 bodu 1 je třeba rovněž předpokládat nezaměstnanost, pokud z dosud existujícího pracovního poměru již nevyplývá žádný nárok na odměnu a nárok na peněžité dávky z nemocenského pojištění je vyčerpán.

4.   Zálohu je třeba poskytnout ve výši podpory v nezaměstnanosti (nebo pomoci v hmotné nouzi) podle odst. 1 bodu 1 a 2 až do horní hranice třicetiny průměrné výše dávek včetně přídavků na dítě. Je-li regionálnímu úřadu práce na základě písemného sdělení orgánu sociálního zabezpečení známo, že očekávaná dávka bude nižší, je třeba zálohu přiměřeně snížit. Zálohu je třeba v případě odst. 1 bodu 2 poskytnout ode dne vzniku nároku na důchod zpětně, pokud žadatel o důchod podal žádost během čtrnácti dnů po vydání potvrzení uvedeného v odst. 2 bodu 3.

5.   Poskytne-li regionální úřad práce zálohu podle odstavce 1 nebo podporu v nezaměstnanosti či pomoc v hmotné nouzi, přechází nárok nezaměstnaného na dávku podle odst. 1 bodu 1 nebo 2 pro totéž období na federální stát za účelem řízení politiky pracovního trhu, a to ve výši dávky poskytnuté regionálním úřadem, s výjimkou peněžitých dávek nemocenského pojištění, jakmile regionální úřad práce u orgánu sociálního zabezpečení tento přechod uplatní (zákonný přechod). K přechodu nároku na dávky dochází pouze do výše příspěvků, které je třeba doplatit, a musí být vyřízen přednostně.

6.   Peněžité dávky nemocenského pojištění, které byly vyplaceny z prostředků pojištění pro případ nezaměstnanosti (§ 42 odst. 3) za období uvedené v odstavci 5, musejí být uhrazeny orgány zákonného nemocenského pojištění prostřednictvím svazu rakouských orgánů sociálního zabezpečení, a to v poměru stanoveném v § 73 odst. 2 ASVG, uplatněném na částky, které byly vráceny orgány důchodového pojištění podle odstavce 5.

7.   Není-li důchod podle odstavce 1 přiznán, považuje se záloha v poskytnutém období a výši za podporu v nezaměstnanosti nebo pomoc v hmotné nouzi, to znamená, že zejména nebude doplacen případný rozdíl a doba poskytování dávky bude zkrácena podle § 18.“

10

Jörn Petersen, německý státní příslušník, byl zaměstnán v Rakousku. Dne 14. dubna 2000 podal u rakouského orgánu důchodového pojištění žádost o poskytnutí invalidního důchodu ze zákonného důchodového pojištění. Jelikož byla tato žádost zamítnuta, podal proti tomuto rozhodnutí žalobu.

11

Během tohoto soudního řízení přiznal Arbeitsmarktservice J. Petersenovi zálohu podle § 23 AlVG. Jörn Petersen, který měl v tehdejší době své bydliště stále ještě v Rakousku a zamýšlel jej přesunout do Německa, požádal Arbeitsmarktservice, aby mu tato dávka byla nadále poskytována i po této změně bydliště.

12

Dne 28. října 2003 Arbeitsmarktservice tuto žádost zamítl. Jörn Petersen podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Verwaltungsgerichtshof.

13

Předkládající soud ve svém rozhodnutí podotýká, že možnost přenesení dávky dotčené v původním řízení do jiného státu závisí na její kvalifikaci jako „dávky v nezaměstnanosti“ nebo „dávky v invaliditě“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71, jelikož čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení stanoví možnost přenesení druhé uvedené dávky, zatímco článek 69 téhož nařízení omezuje možnost přenesení prvně uvedené dávky na zvláštní případ, který není ve věci v původním řízení relevantní.

14

Přitom podle tohoto soudu obsahuje dávka dotčená ve věci v původním řízení prvky z obou těchto dávek. Na jedné straně je totiž vyplácena z prostředků pojištění pro případ nezaměstnanosti a předpokládá, že žadatel je nezaměstnaný a splňuje podmínku doby pojištění pro případ nezaměstnanosti. Na druhé straně spadá tato dávka mezi dávky zákonného důchodového nebo úrazového pojištění a její poskytnutí nepodléhá podmínce, aby byl žadatel o tuto dávku práceschopný a ochoten a připraven pracovat. Tyto dva posledně zmíněné prvky odlišují věc v původním řízení od věci, která vedla k vydání rozsudku ze dne 2. srpna 1993, Acciardi (C-66/92, Recueil, s. I-4567), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že dávka, která je určena pro částečně práceneschopné nezaměstnané, která navazuje na podporu v nezaměstnanosti, představuje „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1408/71.

15

Měla-li by být dávka dotčená v původním řízení považována za „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, bylo by podle předkládajícího soudu třeba zodpovědět otázku, zda je pozastavení nároku na dávky v případě pobytu v zahraničí slučitelné s článkem 39 ES, a to tím spíše, že na rozdíl od případu uvedeného v článku 69 nařízení č. 1408/71 není v Rakousku ani v jiném členském státě uložena povinnost kontroly úřadů práce týkající se ochoty přijmout zaměstnání.

16

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Účelem první otázky předkládajícího soudu je určit povahu takové dávky, jaká je předmětem původního řízení. V podstatě se táže, zda musí být taková dávka považována za „dávku v invaliditě“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1408/71, nebo za „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu odst. 1 písm. g) téhož článku.

18

Je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 1 písm. b) a g) nařízení č. 1408/71 se uvedené nařízení vztahuje na právní předpisy týkající se odvětví sociálního zabezpečení vztahujících se k dávkám v invaliditě, včetně těch, jež jsou určeny k udržení nebo zlepšení výdělečné schopnosti, a k dávkám v nezaměstnanosti.

19

Podle ustálené judikatury může být dávka považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (viz zejména rozsudky ze dne 21. února 2006, Hosse, C-286/03, Sb. rozh. s. I-1771, bod 37, a ze dne 18. prosince 2007, Habelt a další, C-396/05, C-419/05 a C-450/05, Sb. rozh. s. I-11895, bod 63).

20

V projednávaném případě je nesporné, že tak je tomu v případě dávky dotčené v původním řízení, jelikož její poskytnutí závisí na objektivních zákonných kritériích definovaných v § 23 AlVG, přičemž příslušné orgány nejsou nadány individuální posuzovací pravomocí týkající se potřeb žadatele, a tato dávka je v závislosti na jednotlivých případech určena k pokrytí rizik invalidity nebo nezaměstnanosti, která jsou uvedena v čl. 4 odst. 1 písm. b) a g) nařízení č. 1408/71.

21

Pokud jde o přesné určení povahy dávky dotčené v původním řízení, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že dávky sociálního zabezpečení mají, nezávisle na charakteristických rysech vlastních jednotlivým vnitrostátním právním předpisům, tutéž povahu, pokud jejich předmět a účel, jakož i základ jejich výpočtu a podmínky jejich poskytování jsou totožné. Naproti tomu charakteristické rysy, které jsou pouze formální, nelze považovat za skutečnosti rozhodné pro klasifikaci dávek (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 5. července 1983, Valentini, 171/82, Recueil, s. 2157, bod 13, a ze dne 18. července 2006, De Cuyper, C-406/04, Sb. rozh. s. I-6947, bod 25).

22

Ve světle těchto zásad je třeba posoudit, zda taková dávka, jaká je předmětem původního řízení, musí být považována za „dávku v invaliditě“, nebo za „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nebo g) nařízení č. 1408/71.

23

Co se týče nejprve předmětu a účelu dávky dotčené v původním řízení, z ustanovení § 23 AlVG, zejména jeho odstavců 1 až 3, vyplývá, jak v podstatě konstatoval generální advokát v bodech 58 a 59 svého stanoviska, že účelem této dávky je poskytnout žadateli o invalidní důchod, který nemá zaměstnání nebo žádný příjem, a lze-li za daných okolností předpokládat přiznání tohoto důchodu, finanční prostředky, které by mu umožňovaly uspokojovat svoje potřeby do doby, než bude přijato konečné rozhodnutí o jeho žádosti, tedy v období nejistoty týkající se schopnosti tohoto žadatele opět se zapojit do pracovního života.

24

Jak ve svém vyjádření uvedla německá vláda, účelem dávky dotčené v původním řízení je umožnit žadateli o invalidní důchod setrvat na pracovním trhu po tuto dobu nejistoty, aby pro něho v případě, že žádost o invalidní důchod bude zamítnuta, nebyl přístup na pracovní trh obtížnější.

25

Z toho plyne, že obdobně jako každá dávka v nezaměstnanosti, dávka dotčená v původním řízení, která je rovněž vyplácena orgány příslušnými v oblasti nezaměstnanosti, je určena především k nahrazení ztráty mzdy v důsledku nezaměstnanosti, a umožňuje tak nezaměstnanému pracovníkovi uspokojovat jeho životní potřeby (viz rozsudek ze dne 8. července 1992, Knoch, C-102/91, Recueil, s. I-4341, body 44 a 45; výše citovaný rozsudek Acciardi, body 16 a 17, jakož i rozsudek ze dne 27. listopadu 1997, Meints, C-57/96, Recueil, s. I-6689, bod 27). Není-li invalidní důchod přiznán, je sporná dávka ostatně podle § 23 odst. 7 AlGV v poskytnutém období a výši považována za podporu v nezaměstnanosti.

26

Poskytnutí dávky dotčené v původním řízení je sice svázáno rovněž s žádostí o invalidní důchod a, v případě, že je tento důchod následně přiznán, musejí orgány příslušné v oblasti invalidního důchodu vrátit částky vyplacené z titulu této dávky orgánům příslušným v oblasti nezaměstnanosti.

27

Nicméně je třeba konstatovat, že jak uvedla rakouská vláda, ačkoli pro účely poskytnutí dávky dotčené v původním řízení podle § 23 odst. 2 bodu 2) AlVG musí být nárok na takový invalidní důchod pravděpodobný, neexistence placeného zaměstnání musí být naproti tomu prokázána, neboť nezaměstnanost představuje nezbytnou podmínku pro poskytnutí této dávky.

28

Z toho plyne zejména to, že získá-li příjemce dávky dotčené v původním řízení placené zaměstnání, ztrácí na tuto dávku nárok. Přitom Soudní dvůr již rozhodl, že dávku poskytovanou v důsledku realizace rizika ztráty zaměstnání, na kterou již není nárok při skončení této situace z důvodu výkonu výdělečné činnosti dotčenou osobou, je třeba považovat za dávku v nezaměstnanosti (výše citovaný rozsudek De Cuyper, bod 27).

29

Dále, co se týče základu pro výpočet dávky dotčené v původním řízení, je třeba podotknout, že její výše je podle § 23 odst. 4 AlVG stanovována totožným způsobem jako výše podpory v nezaměstnanosti. Podle tohoto ustanovení je sice tato dávka omezena do výše požadovaného invalidního důchodu. Nicméně, jak uvedla německá vláda, účelem tohoto omezení je pouze zabránit situaci, kdy by v případě přiznání invalidního důchodu musel příjemce neoprávněně vyplacené částky vracet.

30

A konečně, co se týče podmínek poskytování uvedené dávky, je třeba konstatovat, že mimo skutečnost, že ustanovení na ni použitelná jsou stanovena právní úpravou týkající se pojištění pro případ nezaměstnanosti a že je tato dávka poskytovaná orgány příslušnými v oblasti nezaměstnanosti, žadatel o invalidní důchod musí splňovat podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti týkající se doby pojištění a nevyčerpání doby poskytování dávky.

31

Je tak nesporné, že pomine-li v průběhu období vyplácení dávky dotčené v původním řízení nárok na podporu v nezaměstnanosti, nárok na tuto dávku tímto okamžikem končí, nezávisle na absenci konečného rozhodnutí o žádosti o invalidní důchod.

32

Jörn Petersen a španělská vláda nicméně upozorňují na to, že pro poskytnutí dávky dotčené v původním řízení není v rámci výjimky z požadavků stanovených vnitrostátní právní úpravou pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti vyžadováno, aby žadatel prokázal schopnost a ochotu pracovat ani aby byl k dispozici na pracovním trhu.

33

Nicméně, i když je skutečností, že tyto požadavky mohou představovat důležitý charakteristický rys podmínek pro poskytnutí podpory v nezaměstnanosti (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 23. března 1982, Baccini, 79/81, Recueil, s. 1063, body 15 a 16; výše citovaný rozsudek Acciardi, body 16 a 17; rozsudek ze dne 11. července 1996, Otte, C-25/95, Recueil, s. I-3745, bod 36, jakož i výše citovaný rozsudek De Cuyper, bod 27), zproštění povinnosti jejich splnění ve zvláštním případě nemůže jako takové ovlivnit samotnou povahu dávky dotčené v původním řízení.

34

V projednávaném případě je totiž účelem takového zproštění pouze přizpůsobení podmínek pro poskytování této dávky situaci žadatele o invalidní důchod, právě jehož schopnost a připravenost pracovat jsou před přijetím konečného rozhodnutí v tomto ohledu nejisté (viz obdobně rozsudek De Cuyper, body 30 a 34).

35

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že jak z předmětu a účelu dávky dotčené v původním řízení, tak ze základu pro její výpočet a podmínek pro její poskytnutí vyplývá, že navzdory skutečnosti, že je svázána s žádostí o invalidní důchod, vztahuje se taková dávka přímo k riziku nezaměstnanosti uvedenému v čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1408/71.

36

V důsledku toho je třeba na první otázku odpovědět tak, že taková dávka, jaká je předmětem původního řízení, musí být považována za „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1408/71.

37

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 39 ES vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát vázal poskytnutí takové dávky, jaká je předmětem původního řízení, která musí být považována za „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1408/71, na podmínku, podle které musí mít její příjemci bydliště na území tohoto státu, a která tak zakazuje možnost přenesení takové dávky do jiného členského státu.

38

Úvodem je třeba uvést, že čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1408/71 – který stanoví, „není-li v tomto nařízení stanoveno jinak“, zrušení ustanovení o bydlišti týkajícího se v něm vyjmenovaných dávek – sice výslovně uvádí dávky v invaliditě, které je proto v zásadě možné přenést do jiného členského státu (viz rozsudek ze dne 4. listopadu 1997, Snares, C-20/96, Recueil, s. I-6057, bod 40), neuvádí naopak dávky v nezaměstnanosti. Toto ustanovení tedy nezakazuje, aby právní předpisy členského státu vázaly poskytnutí takové dávky na podmínku bydliště na území tohoto státu (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek De Cuyper, bod 37).

39

V tomto ohledu nařízení č. 1408/71 upravuje nicméně dvě situace, v nichž je příslušný členský stát povinen dovolit příjemcům podpory v nezaměstnanosti bydlet na území jiného členského státu při zachování jejich nároku na uvedenou podporu. Jednak situaci stanovenou v článku 69 tohoto nařízení, jež umožňuje zachovat nárok na dávky v nezaměstnanosti nezaměstnaným osobám, které odejdou do jiného členského státu, než je příslušný stát, „s cílem hledat zaměstnání“. A dále situaci uvedenou v článku 71 tohoto nařízení týkající se nezaměstnaných osob, které měly během svého posledního zaměstnání bydliště na území jiného členského státu, než je příslušný stát (výše citovaný rozsudek De Cuyper, bod 38).

40

Nicméně z předkládacího rozhodnutí jasně vyplývá, že situace, v jaké se nachází J. Petersen, nespadá, což není ostatně popíráno, pod žádný z těchto článků, a že tak nařízení č. 1408/71 neobsahuje ustanovení upravující případy, jaké jsou předmětem sporu v původním řízení.

41

V tomto ohledu je nicméně třeba připomenout, že nařízení č. 1408/71 nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale umožňuje, aby nadále existovaly rozdílné vnitrostátní systémy, a jeho jediným cílem je zajistit koordinaci těchto vnitrostátních systémů (rozsudky ze dne 5. července 1988, Borowitz, 21/87, Recueil, s. 3715, bod 23, a ze dne 3. dubna 2008, Chuck, C-331/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27).

42

Ačkoli si členské státy při neexistenci harmonizace na úrovni Společenství zachovávají svou pravomoc organizovat své systémy sociálního zabezpečení, musí při výkonu této pravomoci dodržovat právo Společenství, a obzvláště ustanovení Smlouvy o ES o volném pohybu pracovníků (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 23. listopadu 2000, Elsen, C-135/99, Recueil, s. I-10409, bod 33, a ze dne 7. července 2005, van Pommeren-Bourgondiën, C-227/03, Sb. rozh. s. I-6101, bod 39).

43

Přitom podle ustálené judikatury by cíle článků 39 ES až 42 ES nebylo dosaženo, pokud by pracovníci následkem toho, že využijí svého práva volného pohybu, měli ztratit výhody sociálního zabezpečení, které jim poskytují právní předpisy členského státu, zejména pokud tyto výhody představují protiplnění jimi zaplacených příspěvků. Takový důsledek by totiž mohl pracovníka Společenství odrazovat od výkonu jeho práva na volný pohyb, a představoval by tudíž překážku této svobody (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 4. října 1991, Paraschi, C-349/87, Recueil, s. I-4501, bod 22; ze dne 8. března 2001, Jauch, C-215/99, Recueil, s. I-1901, bod 20, a výše citovaný rozsudek Hosse, bod 24).

44

Z toho plyne, že na rozdíl od tvrzení rakouské a německé vlády je třeba posoudit, zda režim použitelný na takovou dávku, jaká je předmětem původního řízení, je slučitelný s ustanoveními článku 39 ES.

45

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že pojem „pracovník“ ve smyslu článku 39 ES má význam na úrovni Společenství a nelze jej vykládat restriktivně. Za „pracovníka“ musí být považován každý, kdo vykonává skutečnou a efektivní činnost, s výjimkou těch činností, které jsou natolik omezené, že jsou čistě okrajové a vedlejší. Pracovní poměr je podle této judikatury charakterizován okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu (viz zejména rozsudky ze dne 3. července 1986, Lawrie-Blum, 66/85, Recueil, s. 2121, body 16 a 17; ze dne 7. září 2004, Trojani, C-456/02, Sb. rozh. s. I-7573, bod 15, jakož i ze dne 17. března 2005, Kranemann, C-109/04, Sb. rozh. s. I-2421, bod 12).

46

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že před tím, než nastaly skutkové okolnosti, které vedly ke sporu v původním řízení, vykonával J. Petersen výdělečnou činnost v členském státě, a že tak byl v tehdejší době „pracovníkem“ ve smyslu článku 39 ES. Přitom státní příslušník členského státu, který, stejně jako J. Petersen, opustil stát svého původu, aby vykonával výdělečnou činnost v jiném členském státě, musí být považován za osobu, která využila práva na volný pohyb pracovníků stanovený v uvedeném článku 39 ES.

47

Toto zjištění není zpochybněno skutečností, že J. Petersen byl v okamžiku pozdějšího přesunu svého bydliště do státu svého původu poté, co mu příslušné orgány přiznaly nárok na dávky dotčené v původním řízení, nezaměstnaným žadatelem o invalidní důchod.

48

Podle ustálené judikatury jsou totiž určitá práva spojená s postavením pracovníka zaručena migrujícím pracovníkům, i když tito již nejsou vázáni v pracovním poměru (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 21. června 1988, Lair, 39/86, Recueil, s. 3161, bod 36; ze dne 12. května 1998, Martínez Sala, C-85/96, Recueil, s. I-2691, bod 32; ze dne 24. září 1998, Komise v. Francie, C-35/97, Recueil, s. I-5325, bod 41; ze dne 6. listopadu 2003, Ninni-Orasche, C-413/01, Recueil, s. I-13187, bod 34, a ze dne 23. března 2004, Collins, C-138/02, Recueil, I-2703, bod 27).

49

Tak je tomu v případě dávek, jejichž poskytnutí závisí na předchozím pracovním poměru, který skončil, a je inherentně spojeno s objektivním postavením jejich příjemců jakožto pracovníků (viz výše citovaný rozsudek Meints, bod 41, a rozsudek ze dne 31. května 2001, Leclere a Deaconescu, C-43/99, Recueil, s. I-4265, bod 57).

50

Přitom v situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy byla dotčená dávka určena k zajištění příjmu nezaměstnaného žadatele o invalidní důchod, který vykonával výdělečnou činnost v dotčeném členském státě, je nutno konstatovat, že taková dávka – vzhledem k tomu, že je svázána, jak uvedl generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, současně s rizikem nezaměstnanosti a s rizikem invalidity – vyplývá přímo z pracovního poměru ve smyslu článku 39 ES.

51

Z toho plyne, že státní příslušník členského státu, který se nachází v téže situaci, jako J. Petersen, musí být považován za osobu, která si pro účely poskytování dotčené dávky zachovává postavení „pracovníka“ ve smyslu článku 39 ES, a takový státní příslušník tak spadá do působnosti tohoto článku.

52

Proto je třeba posoudit, zda taková podmínka bydliště, jaká je uložena pro poskytování dávky dotčené v původním řízení, představuje překážku volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 39 ES.

53

Podle ustálené judikatury pravidlo rovného zacházení stanovené čl. 39 odst. 2 ES zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny skryté formy diskriminace, které prostřednictvím použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (viz zejména výše citovaný rozsudek Meints, bod 44; a rozsudky ze dne 18. července 2007, Hartmann, C-212/05, Sb. rozh. s. I-6303, bod 29, a Geven, C-213/05, Sb. rozh. s. I-6347, bod 18).

54

Ustanovení vnitrostátního práva musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může ve své podstatě dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků, a pokud v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (výše citované rozsudky Meints, bod 44; Hartmann, bod 30, a Geven, bod 19).

55

To je případ takové podmínky bydliště, jako je podmínka, na kterou se váže poskytnutí dávky dotčené v původním řízení, jež je snadněji splnitelná tuzemskými pracovníky než pracovníky z jiných členských států, jelikož především posledně uvedení pracovníci mají tendenci, zejména v případě nezaměstnanosti nebo invalidity, vracet se ze země, kde pracovali, do země svého původu (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Paraschi, bod 24, a rozsudek ze dne 18. dubna 2002, Duchon, C-290/00, Recueil, s. I-3567, bod 38).

56

Přitom je nutno konstatovat, že rakouská vláda se nepokusila popsat cíl sledovaný podmínkou bydliště uloženou vnitrostátní právní úpravou pro poskytnutí dávky dotčené v původním řízení, a neuvedla tak jediný poznatek odůvodňující uvedenou podmínku jako naléhavý důvod obecného zájmu chráněný článkem 39 ES.

57

Za účelem poskytnutí úplné odpovědi předkládajícímu soudu je nicméně třeba upřesnit, že ačkoli takovým naléhavým důvodem obecného zájmu může být zejména riziko závažného zásahu do finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení (viz zejména rozsudky ze dne 28. dubna 1998, Kohll, C-158/96, Recueil, s. I-1931, bod 41, a ze dne 11. ledna 2007, ITC, C-208/05, Sb. rozh. s. I-181, bod 43), takové riziko by bylo možné jen obtížně prokázat, jelikož, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 81 svého stanoviska, příslušné orgány právě tím, že žadatelům o invalidní důchod, kteří v okamžiku podání své žádosti mají bydliště na vnitrostátním území, poskytují dávky dotčené v původním řízení, prokázaly svoji schopnost nést hospodářskou zátěž do doby přijetí konečného rozhodnutí v tomto ohledu.

58

Mimoto je třeba podotknout, že podmínka bydliště sporná v původním řízení se jeví jako nepřiměřená, jelikož je uložena v souvislosti s dávkou sociálního zabezpečení, která má být, tak jako je tomu ve věci v původním řízení, vyplácena žadatelům o invalidní důchod po omezenou dobu v průměru nepřekračující, podle rakouské vlády, tři až čtyři měsíce, v průběhu které není do okamžiku vydání rozhodnutí o přiznání takového důchodu požadováno, aby tito žadatelé byli schopní a ochotní pracovat ani aby byli k dispozici na pracovním trhu (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Collins, body 68 a 69).

59

Bude-li přitom po tomto období čekání invalidní důchod přiznán, příslušné orgány dotčeného členského státu, které z něho budou muset odečíst částky vyplacené jako dávky dotčené v původním řízení, budou podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1408/71 v každém případě povinny uvedený důchod vyplácet bez ohledu na přesun bydliště příjemce do jiného členského státu.

60

Naopak, nebude-li po skončení uvedeného období invalidní důchod přiznán, takže dotčená dávka bude muset být započtena, co se týče její výše a doby vyplácení, proti nároku na podporu v nezaměstnanosti, příslušné orgány uvedeného členského státu již nebudou povinny tuto podporu uvedenému příjemci vyplácet, ledaže by tento prokázal, že splnil podmínky uvedené v článku 69 nařízení č. 1408/71, a má tak jako pracovník hledající si zaměstnání v jiném členském státě nárok na jejich další vyplácení, což znamená, že musí splňovat veškeré podmínky vyžadované vnitrostátním právem členského státu původu k tomu, aby měl nárok na dávky v nezaměstnanosti.

61

Krom toho se podmínka bydliště dotčená v původním řízení jeví být nepřiměřenou rovněž vzhledem k tomu, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v období před přijetím rozhodnutí o žádosti o invalidní důchod nepodléhají žadatelé o dávky dotčené v původním řízení, obdobně jako nezaměstnání hledající si zaměstnání v jiném členském státě spadající do článku 69 nařízení č. 1408/71 (rozsudek ze dne 20. března 1979, Coccioli, 139/78, Recueil, s. 991, bod 7), žádné zvláštní kontrole ze strany úřadu práce dotčeného členského státu, jelikož se na ně nevztahuje povinnost splnění povinností týkajících se schopnosti a ochoty pracovat, jakož i disponibility na pracovním trhu.

62

I kdyby byly takové kontroly stanoveny, muselo by být každopádně ověřeno, zda by nepostačovalo příjemce dávky vyzvat, aby se dostavil do dotčeného členského státu za účelem podrobení se těmto kontrolám, případně i s tím, že se v případě neodůvodněného odmítnutí ze strany uvedeného příjemce pozastaví vyplácení dotčené dávky (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 22. května 2008, Nerkowska, C-499/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 45).

63

Z výše uvedeného plyne, že pokud jde o poskytování takové dávky, jaká je předmětem původního řízení, musí být podmínka bydliště považována za neslučitelnou s článkem 39 ES, jelikož spis předložený Soudnímu dvoru neobsahuje žádný poznatek, který by ji mohl objektivně odůvodnit.

64

V důsledku toho je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 39 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát vázal poskytnutí takové dávky, jaká je předmětem původního řízení a která musí být považována za „dávku v nezaměstnanosti“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1408/71, na podmínku, podle které musí mít její příjemci bydliště na území tohoto státu, pokud tento členský stát nepředložil žádný poznatek, který by mohl prokázat, že taková podmínka je objektivně odůvodněná a přiměřená.

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: