52009SC0454

ES

(...PICT...)|COMISIÓN DE LAS COMUNIDADES EUROPEAS|

Bruselas, 8.4.2009

SEC(2009) 454

DOCUMENTO DE TRABAJO DE LOS SERVICIOS DE LA COMISIÓN

Documento que acompaña a la COMUNICACIÓN DE LA COMISIÓN AL CONSEJO Y AL PARLAMENTO EUROPEO Construir un futuro sostenible para la acuicultura Nuevo impulso a la Estrategia para el desarrollo sostenible de la acuicultura europea RESUMEN DE LA EVALUACIÓN DE IMPACTO {COM(2009) 162 final} {SEC(2009) 453}

RESUMEN

En 2002, la Comisión Europea presentó una Comunicación sobre la Estrategia para el desarrollo sostenible de la acuicultura europea COM(2002) 511 final. , que constituyó la primera ocasión en que el sector de la acuicultura salió a la palestra a nivel europeo. En 2007, la DG MARE (la antigua DG FISH) hizo balance de los logros obtenidos hasta entonces. Sobre la base de esa evaluación, y habida cuenta del hecho de que no se había logrado uno de los principales objetivos fijados en 2002 con respecto al crecimiento del empleo y la producción, la Comisión puso en marcha una amplia consulta pública, así como debates con todos los grupos interesados, sobre las perspectivas y los retos que tiene ante sí la acuicultura europea.[1]

COM(2002) 511 final.

Durante este periodo de consultas y evaluación, se pusieron de relieve una serie de cuestiones, que son las que se abordan en el presente documento. Puede afirmarse, en general, que se han logrado los objetivos, fijados en 2002, de proporcionar alimentos de origen acuático seguros suministrados por la acuicultura, preservando al mismo tiempo la sanidad y el bienestar animal, y de garantizar que la acuicultura sea un sector regulado. No obstante, el problema general que se constata es el estancamiento de la acuicultura europea en su conjunto desde el inicio del milenio en lo que concierne a la producción, que contrasta con el continuo crecimiento de este sector a nivel mundial. La acuicultura europea disfruta de numerosos activos y ocupa una posición de liderazgo en materia de investigación e innovación tecnológica, pero tiene asimismo ante sí una serie de problemas. Los principales factores evocados incluyen la perspectiva económica general de la acuicultura europea, en particular, la competencia de las importaciones; la estructura y rasgos característicos de las empresas de acuicultura de la UE, a lo que se unen los retos a que debe hacer frente el sector en relación con los requisitos de protección del medio ambiente; la necesidad de superar las limitaciones territoriales y la competencia por el acceso a las aguas y, por último, la exigencia de garantizar un alto nivel de sanidad y bienestar animal. Esta consulta ha puesto de relieve la importancia de que se lleve a cabo una investigación orientada a las necesidades del sector dentro de esta nueva área de domesticación animal, pero también ha subrayado una serie de problemas adicionales, tales como la ausencia de una toma de conciencia suficiente respecto de la acuicultura y el consiguiente impacto sobre su imagen, la necesidad de una mejor gobernanza a través de la comunicación y la participación de los grupos interesados y, asimismo, la necesidad de que las reglas de juego sean las mismas para todos y de que se reduzca la carga administrativa.

El presente documento analiza tres grandes opciones en relación con la forma de abordar las cuestiones que se han planteado durante la consulta.

La primera opción es la del statu quo , que supone no adoptar ninguna iniciativa específica y mantenerse dentro de los límites de la estrategia desarrollada en 2002. Esta opción también supondría seguir en la misma línea al desarrollar las numerosas políticas que pueden tener una incidencia en la acuicultura y conservar el objetivo fijado en 2002 en lo concerniente a la creación de empleo, objetivo que, como es sabido, no se está alcanzando.

La segunda opción es reiterar el tipo de iniciativa adoptada en 2002 y proponer una estrategia renovada para el desarrollo sostenible de la acuicultura de la UE. Ello supondría elaborar una Comunicación sobre orientaciones políticas, que definiría objetivos estratégicos y presentaría propuestas para profundizar las actuaciones dentro de los distintos ámbitos políticos de interés. Dentro de esta opción, se han analizado otras posibilidades más, a saber, evaluar las ventajas de mantener o de revisar determinados objetivos estratégicos fijados en 2002 y determinar acciones destinadas a todos los grupos interesados o únicamente acciones que sean responsabilidad de las autoridades públicas. Durante esta evaluación se examinó la posibilidad de que esta Comunicación política fuera acompañada de determinadas propuestas para introducir en el instrumento financiero comunitario de apoyo (Fondo Europeo de Pesca – FEP) modificaciones específicas relativas a la acuicultura que pudieran ejercer un efecto de palanca para reforzar algunas dimensiones de la estrategia. Esta subopción se descartó por razones de proporcionalidad y adecuación temporal, y debido a que están previstas próximamente otras evaluaciones (evaluación ex post del Instrumento Financiero de Orientación de la Pesca, que se iniciará en 2009) No obstante, ello se entiende sin perjuicio de cualquier futura decisión de revisión del apoyo financiero destinado a este sector económico de la UE en el contexto de la actual crisis financiera y a la luz de los debates de la Cumbre Europea de diciembre de 2008. .[2]

No obstante, ello se entiende sin perjuicio de cualquier futura decisión de revisión del apoyo financiero destinado a este sector económico de la UE en el contexto de la actual crisis financiera y a la luz de los debates de la Cumbre Europea de diciembre de 2008.

La última opción contemplada consiste en una modificación radical del planteamiento, sentando las bases para una «Política Acuícola Común» global, a través de un marco legislativo de múltiples aspectos que se situaría a medio camino entre la Política Pesquera Común (que abarcaría solamente las cuestiones relacionadas con la pesca) y la Política Agrícola Común, lo que supondría asimismo la fijación de objetivos de producción a nivel comunitario. Esta última opción se descartó muy pronto, puesto que estaría en desacuerdo con el principio de la subsidiaridad en diversos aspectos.

La evolución concreta de un sector no puede obedecer simplemente al dictado de los poderes públicos, si bien las autoridades públicas pueden protagonizar un papel importante a la hora de establecer las condiciones y el marco en el que un sector económico puede, o no puede, desarrollarse. En este análisis se llegó a la conclusión de que los retos que se plantean deben abordarse desde el punto de vista del papel que pueden desempeñar las autoridades públicas en la UE, incluidos los niveles nacionales y regionales, puesto que recae sobre ellas la responsabilidad en relación con una serie de factores que influyen enormemente en el desarrollo de esta actividad (por ejemplo, la concesión de autorizaciones y la ordenación territorial). Dado que son muy numerosas las políticas de la UE que influyen en el desarrollo de la acuicultura, se consideró apropiado adoptar un planteamiento coordinado en el marco de un proyecto de futuro. No obstante, esta evaluación ha destacado por encima de todo el valor que puede encerrar el que se dé un nuevo impulso a la acuicultura de la UE a través de una Comunicación política de la Comisión para actualizar la estrategia de 2002 y adaptarla a las nuevas circunstancias, reorientar algunos de sus objetivos estratégicos (haciendo mayor hincapié en la competitividad y en una mejor gobernanza) y ofrecer un liderazgo europeo en apoyo del sector.

Por consiguiente, el objetivo que se persigue es dar un nuevo impulso a la estrategia de desarrollo sostenible de la acuicultura europea, determinando la función que deben desempeñar las autoridades públicas a la hora de establecer un marco adecuado para el desarrollo sostenible de este sector en Europa y de contribuir a eliminar una serie de obstáculos a fin de que el sector pueda desarrollar todo su potencial. No obstante, ello sólo podrá hacerse plenamente realidad si recibe también el respaldo de los Estados miembros y si, además, se traduce en actuaciones concretas a nivel regional y local.

[1] COM(2002) 511 final.

[2] No obstante, ello se entiende sin perjuicio de cualquier futura decisión de revisión del apoyo financiero destinado a este sector económico de la UE en el contexto de la actual crisis financiera y a la luz de los debates de la Cumbre Europea de diciembre de 2008.

ET

(...PICT...)|EUROOPA ÜHENDUSTE KOMISJON|

Brüssel, 8.4.2009

SEK(2009) 454

KOMISJONI TALITUSTE TÖÖDOKUMENT

Lisatud dokumendile: KOMISJONI TEATIS NÕUKOGULE JA EUROOPA PARLAMENDILE Vesiviljeluse säästva tuleviku rajamine Uus hoog Euroopa vesiviljeluse säästva arengu strateegiale MÕJU HINDAMISE KOKKUVÕTE {KOM(2009) 162 lõplik} {SEK(2009) 453}

KOMMENTEERITUD KOKKUVÕTE

2002. aastal esitas komisjon teatise Euroopa vesiviljeluse säästva arengu strateegia kohta, mis oli esimene katse viia vesiviljelustööstus Euroopa tasandil juhtpositsioonile KOM(2002) 511 lõplik. . 2007. aastal tegi merendus- ja kalandusasjade peadirektoraat (enne kalandus- ja merendusasjade peadirektoraat) saavutatud edusammudest kokkuvõtte. Kokkuvõttes antud hinnangu alusel ning võttes arvesse asjaolu, et üks peamisi 2002. aastal püstitatud eesmärke majanduskasvu ja tööhõive osas jäi saavutamata, algatas komisjon kõiki sidusrühmi kaasates laiaulatusliku arutelu Euroopa vesiviljeluse võimaluste ja selle ees seisvate ülesannete üle.[1]

KOM(2002) 511 lõplik.

Arutelu ja hindamise käigus tuvastati mitmeid probleeme ning neid analüüsitakse käesolevas dokumendis. Üldjoontes on saavutatud 2002. aasta eesmärgid saada vesiviljeluse abil veekeskkonnast ohutut toitu, tagades samal ajal loomade tervise ja heaolu, ning tagada vesiviljeluse õiguslik reguleerimine. Peamine tuvastatud probleem on siiski käesoleva aastatuhande algusest täheldatav üldine seisak ELi vesiviljelustoodangus, võrreldes selle tööstusharu pideva kasvuga kogu maailmas. ELi vesiviljelussektoril on mitmeid eeliseid ning juhtpositsioon tehnoloogiliste uuenduste ja teadusarenduse valdkonnas, kuid ta ees seisab ka hulk probleeme. Peamised tegurid, millele viidatakse, on ELi vesiviljeluse üldised majanduslikud väljavaated, eriti importtoodetega konkureerimine, ELi vesiviljelusettevõtete struktuur ja tööstuslikud omadused ning ELi vesiviljeluse ees seisvad ülesanded, mille lahendamisel tuleb silmas pidada looduskaitsenõudeid, vajadus lahendada asukohapiirangute ja veele juurdepääsuga seotud konkurentsiküsimused ning tagada loomade tervise ja heaolu kõrge tase. See arutelu on suurendanud tööstuse vajadustele orienteeritud teadusuuringute tähtsust kõnealuses uues loomakasvatusharus, kuid tõstnud samuti esile lisaprobleemid nagu vesiviljeluse tähtsuse puudulik teadvustamine ja sellega kaasnev mõju mainele, vajadus saavutada arutelu ja sidusrühmade kaasamise abil parem juhtimine, samuti vajadus luua kõigile võrdsed võimalused ja vähendada halduskoormust.

Arutelu käigus tõstatatud probleemide lahendamiseks on käesolevas dokumendis välja pakutud kolm laiemat võimalust.

Esimene pakutud võimalus oli praeguse olukorra säilitamine, st mitte käivitada konkreetseid algatusi ja püsida 2002. aastal välja töötatud strateegia piires. See võimalus tähendaks „tavapärase tegevuse” hoiaku võtmist ka paljude nende poliitikavaldkondade arendamisel, mis võivad mõjutada vesiviljelust, ning töökohtade loomisel 2002. aastal püstitatud eesmärgi poole püüdlemist, mis teatavasti ei ole veel saavutatud.

Teine võimalus oli korrata 2002. aastal tehtuga sama liiki algatust ja teha ettepanek ELi vesiviljeluse säästva arengu uuendatud strateegia väljatöötamiseks. See tähendaks poliitilist juhtimist käsitleva teatise väljatöötamist, strateegiliste eesmärkide määratlemist ja võimalikuks edaspidiseks tegevuseks ettepanekute väljatöötamist mitmes poliitikavaldkonnas. Selle võimaluse raames kavandati mitmeid variante, näiteks hinnata teatavate 2002. aastal määratletud strateegiliste eesmärkide jätkuva järgimise või läbivaatamise maksumus ning määrata meetmed kõigi huvirühmade jaoks või ainult meetmed, mis kuuluvad riigiasutuste vastutusalasse. Hindamistoimingu käigus uuriti võimalust kaasata poliitilisse teatisesse võimalikke ettepanekuid teatavate „vesiviljelusele orienteeritud” muudatuste tegemiseks ühenduse rahastamisvahendis (Euroopa Kalandusfond – EKF), mis toimiks toetusmehhanismina kõnealuse strateegia mõne mõõtme tugevdamisel. Sellest võimalusest loobuti proportsionaalsust ja ajastust silmas pidades ning samuti seepärast, et lähiajal oli ette näha muid hindamisi (Kalanduse Arendusrahastu rahastamisvahendi järelhindamine algusega 2009. a) See ei piira siiski ühtki edaspidist otsust vaadata läbi rahalise toetuse andmine asjaomasele ELi ärisektorile, võttes arvesse praegust finantskriisi ja 2008. aasta detsembri läbirääkimisi Euroopa Ülemkogus. .[2]

See ei piira siiski ühtki edaspidist otsust vaadata läbi rahalise toetuse andmine asjaomasele ELi ärisektorile, võttes arvesse praegust finantskriisi ja 2008. aasta detsembri läbirääkimisi Euroopa Ülemkogus.

Viimane kavandatud võimalus oli muuta põhjalikult lähenemisviisi ning rajada alus laiaulatuslikule „ELi ühisele vesiviljeluspoliitikale”, luues mitmetahulise õigusliku raamistiku, midagi ühise kalanduspoliitika (hõlmab üksnes kalandusküsimusi) ja ühise põllumajanduspoliitika vahepealset, mis oleks tähendanud ka tootmissihtide seadmist ELi tasandil. Sellest viimasest võimalusest loobuti üpris kiiresti, kuna see oleks subsidiaarsuse põhimõttega vastuolus mitmest aspektist vaadatuna.

Tööstusharu tegelikku arengut ei saa dikteerida üksnes avalik võim, kuid valitsusasutustel on siiski oluline osa tingimuste loomisel ja selle raamistiku rajamisel, milles tööstusharu saab – või ei saa – eksisteerida. Käesolevas analüüsis tehakse järeldus, et käsitletud probleemide lahendamisega tuleks ELis alustada valitsusasutuste seisukohast, sh nii riiklikul kui ka piirkondlikul tasandil, kuna need kõik vastutavad siiski mitme teguri eest, mis mõjutavad oluliselt vesiviljeluse arengut (nt litsentseerimine ja ruumiline planeerimine). Võttes arvesse ELi arvukaid poliitikaid, mis mõjutavad vesiviljeluse arendamist, peeti sobivaks koordineeritud lähenemisviisi kasutamist ühise visiooni raames. Ennekõike aga rõhutati selles hinnangus ELi vesiviljeluse uue hoogustamise tähtsust – komisjoni poliitilise teatise kaudu, mille eesmärk on ajakohastada 2002. aasta strateegia ja kohandada seda uute asjaoludega, ümber orienteerida mõned selle strateegilised eesmärgid (rõhutades rohkem konkurentsivõimet ja parandatud juhtimist) ning anda ELile juhtroll selle tööstusharu toetamisel.

Seega on eesmärk anda uut hoogu Euroopa vesiviljeluse säästva arengu strateegiale, rõhutades valitsusasutuste rolli Euroopa vesiviljeluse säästva arengu asjakohase raamistiku loomisel ning aidates kõrvaldada mitmeid kitsaskohti, et võimaldada kõnealusel tööstusharul kasutada kogu oma potentsiaali. See annab aga märkimisväärseid tulemusi ainult siis, kui liikmesriigid seda edaspidi toetavad ja kui see väljendub ka konkreetsetes tegudes piirkondlikul ja kohalikul tasandil.

[1] KOM(2002) 511 lõplik.

[2] See ei piira siiski ühtki edaspidist otsust vaadata läbi rahalise toetuse andmine asjaomasele ELi ärisektorile, võttes arvesse praegust finantskriisi ja 2008. aasta detsembri läbirääkimisi Euroopa Ülemkogus.

FR

(...PICT...)|COMMISSION DES COMMUNAUTÉS EUROPÉENNES|

Bruxelles, le 8.4.2009

SEC(2009) 454

DOCUMENT DE TRAVAIL DES SERVICES DE LA COMMISSION

accompagnant la COMMUNICATION DE LA COMMISSION AU PARLEMENT EUROPÉEN ET AU CONSEIL Construire un avenir durable pour l’aquaculture Donner un nouvel élan à la stratégie pour le développement durable de l’aquaculture européenne RÉSUMÉ DE L’ANALYSE D’IMPACT {COM(2009) 162 final} {SEC(2009) 453}

SYNTHÈSE

La Commission européenne a présenté en 2002 une communication sur une stratégie pour le développement durable de l’aquaculture européenne COM(2002) 511 final. , la première à placer le secteur aquacole sur le devant de la scène au niveau européen. En 2007, la DG MARE (anciennement DG FISH) a fait le bilan des progrès accomplis jusque-là. Sur la base de cette évaluation, et compte tenu du fait qu’un des principaux objectifs fixés en 2002 en ce qui concerne la croissance de l’emploi et de la production n’a pas été atteint, la Commission a lancé une consultation et un débat à grande échelle avec toutes les parties intéressées sur les opportunités qui s’offrent à l’aquaculture européenne et les défis qu’elle doit relever.[1]

COM(2002) 511 final.

Cette phase de consultation et d’évaluation a permis de faire ressortir plusieurs points, qui sont développés dans le présent document. Les objectifs fixés en 2002 ont été atteints en ce qui concerne la réglementation de l’aquaculture et la fourniture de produits alimentaires aquacoles sûrs et obtenus dans le respect de la santé et du bien-être des animaux. On relève toutefois un problème général: la stagnation globale de la production aquacole dans l’Union européenne depuis le début du millénaire dans un contexte mondial de croissance continue du secteur. L’aquaculture communautaire a de nombreux atouts et se trouve à la pointe de la recherche et de l’innovation technologique, mais elle connaît aussi un certain nombre de difficultés. Les principaux éléments évoqués incluent d’une part les perspectives économiques générales de l’aquaculture de l’Union européenne, et notamment la concurrence avec les importations, la structure et les caractéristiques industrielles du secteur communautaire de l’aquaculture, et d’autre part les défis qui se posent au secteur en ce qui concerne les exigences de protection de l’environnement, la nécessité de surmonter les difficultés liées à la limitation de l’espace et à la concurrence pour l’accès à l’eau, ainsi que les défis liés aux hauts niveaux à atteindre en matière de santé et de bien-être des animaux. La consultation a fait ressortir l’importance d’une recherche orientée vers les besoins du secteur dans ce nouveau domaine de domestication des animaux, mais elle a également mis en lumière des problèmes tels que la visibilité insuffisante de l’aquaculture et le déficit d’image qui en résulte, la nécessité d’une meilleure gouvernance au travers de la communication et de l’engagement des parties concernées, et enfin la nécessité de règles du jeu communes, ainsi que d’une réduction de la charge administrative.

Pour apporter une solution aux problèmes soulevés durant la consultation, trois grandes formules ont été envisagées.

La première est le statu quo, c’est-à-dire le maintien des contours de la stratégie conçue en 2002 sans adoption d’initiatives spécifiques. C’est aussi le choix du «rien de nouveau sous le soleil» en ce qui concerne le développement des nombreux domaines stratégiques susceptibles d’avoir une incidence sur l’aquaculture, ce qui implique de s’en tenir à l’objectif fixé en 2002 en matière de créations d’emplois. Or, ce dernier n’a pas été atteint.

La deuxième formule consiste à rééditer une initiative du type de celle mené en 2002 et à proposer une stratégie renouvelée pour un développement durable de l’aquaculture dans l’Union européenne. Celle-ci implique de préparer une communication sur les orientations politiques, de définir des objectifs stratégiques et de formuler des propositions d’actions supplémentaires dans les divers domaines concernés. Plusieurs initiatives ont été envisagées dans ce cadre, à savoir notamment une réflexion sur l’opportunité de maintenir ou de revoir certains des objectifs stratégiques définis en 2002 et l’opportunité de définir des actions concernant toutes les parties intéressées ou relevant exclusivement des autorités publiques. Au cours de cet exercice d’évaluation, on a aussi examiné la possibilité d’assortir cette communication politique de propositions de modifications «spéciales pour l’aquaculture» qu’il serait envisageable d’apporter à l’instrument communautaire de soutien financier (Fonds européen pour la pêche – FEP), afin d’exercer un effet levier de nature à renforcer certains volets de la stratégie. L’idée n’a cependant pas été retenue, pour des motifs tenant au principe de proportionnalité et à des contraintes de calendrier, et aussi parce que d’autres évaluations sont attendues prochainement (l’évaluation ex post de l’Instrument financier d’orientation de la pêche [IFOP], qui doit débuter en 2009) Cela s’entend toutefois sans préjudice de toute décision de révision du soutien financier en faveur de ce secteur d’activité de l’UE qui pourrait intervenir dans le contexte actuel de crise financière et à la lumière du débat qui s’est tenu lors du sommet européen de 2008. .[2]

Cela s’entend toutefois sans préjudice de toute décision de révision du soutien financier en faveur de ce secteur d’activité de l’UE qui pourrait intervenir dans le contexte actuel de crise financière et à la lumière du débat qui s’est tenu lors du sommet européen de 2008.

La dernière formule envisagée est de changer radicalement d’approche en jetant les bases d’une «politique aquacole commune» complète pour l’Union européenne, au moyen d’un cadre législatif à plusieurs facettes qui se situerait entre la politique commune de la pêche (limitée exclusivement aux questions liées à la pêche) et la politique agricole commune. Dans ce cas, des objectifs de production seraient également fixés au niveau de l’Union européenne. Cette formule a été rapidement écartée parce qu’elle porterait atteinte à divers égards au principe de subsidiarité.

Dans la pratique, ce ne sont pas les injonctions des pouvoirs publics qui président au développement d’un secteur, mais les autorités publiques ont tout de même un rôle important à jouer dans la mise en place des conditions et du cadre qui détermineront la possibilité –ou l’impossibilité – pour ledit secteur de se développer. L’analyse a conclu que les solutions à apporter aux problèmes identifiés relèvent du rôle des autorités publiques de l’Union européenne, y compris aux niveaux national et régional, puisque ce sont encore elles qui gèrent un certain nombre de facteurs qui conditionnent largement le développement de l’aquaculture (tels que l’octroi des licences et l’aménagement de l’espace). Compte tenu du grand nombre de politiques communautaires qui ont une incidence sur le développement de l’aquaculture, il a été jugé opportun d’opter pour une approche coordonnée au service d’une vision commune. Par-dessus tout, cependant, l’évaluation a mis en lumière l’importance de donner une nouvelle impulsion à l’aquaculture de l’Union européenne – au travers d’une communication politique de la Commission visant à actualiser la stratégie de 2002 et à l’adapter aux nouvelles circonstances, à recentrer certains de ses objectifs stratégiques (pour mettre l’accent sur la compétitivité et une meilleure gouvernance), ainsi qu’à mettre en place un encadrement communautaire à l’appui du secteur.

L’objectif est ainsi de donner une nouvelle impulsion à la stratégie pour le développement durable de l’aquaculture européenne en s’intéressant au rôle que peuvent jouer les autorités publiques dans la mise en place d’un cadre approprié permettant à l’aquaculture européenne de se développer et en contribuant à faire sauter un certain nombre d’obstacles, de façon à ce que le secteur puisse exprimer pleinement son potentiel. Pour que cette stratégie fonctionne pleinement, il est cependant impératif qu’elle reçoive l’entière adhésion des États membres et aussi qu’elle se traduise par des actions concrètes au niveau régional comme au niveau local.

[1] COM(2002) 511 final.

[2] Cela s’entend toutefois sans préjudice de toute décision de révision du soutien financier en faveur de ce secteur d’activité de l’UE qui pourrait intervenir dans le contexte actuel de crise financière et à la lumière du débat qui s’est tenu lors du sommet européen de 2008.

HU

(...PICT...)|AZ EURÓPAI KÖZÖSSÉGEK BIZOTTSÁGA|

Brüsszel, 8.4.2009

SEC(2009) 454

A BIZOTTSÁG SZERVEZETI EGYSÉGEINEK MUNKADOKUMENTUMA

amely a következő dokumentumot kíséri: A BIZOTTSÁG KÖZLEMÉNYE A TANÁCSNAK ÉS AZ EURÓPAI PARLAMENTNEK Fenntartható jövő kialakítása az akvakultúra számára Új lendület az európai akvakultúra fenntartható fejlődését szolgáló stratégiának A HATÁSVIZSGÁLAT ÖSSZEFOGLALÁSA {COM(2009) 162 végleges} {SEC(2009) 453}

ÖSSZEFOGLALÓ

2002-ben az Európai Bizottság előterjesztette az európai akvakultúra fenntartható fejlődésére irányuló stratégiáról szóló közleményét COM(2002) 511 végleges. : ez helyezte elsőként előtérbe európai szinten az akvakultúra-ágazatot. 2007-ben a Tengerügyi és Halászati Főigazgatóság (DG MARE, korábban DG FISH) lajstromba vette az addig elért eredményeket. Ezen értékelés alapján és tekintettel arra, hogy a munkahelyteremtés és a termelés növekedése szempontjából 2002-ben kitűzött fő célokat nem érték el, a Bizottság széles körű konzultációt és vitát indított valamennyi érdekelt féllel az európai akvakultúra előtt álló lehetőségekről és kihívásokról.[1]

COM(2002) 511 végleges.

A konzultációs és értékelési időszakban számos kérdés merült fel – ez a dokumentum ezeket fejti ki részletesen. Általánosságban a 2002-es célkitűzéseket – miszerint az akvakultúra révén biztonságos vízi élelmiszertermékeket kell biztosítani, miközben szavatolják az állatok egészségét és jólétét, illetve biztosítani kell, hogy az akvakultúrát szabályozzák – sikerült elérni. Megállapították azonban, hogy az uniós akvakultúra-termelés ezredforduló óta tapasztalható stagnálása globális problémát jelent, miközben az ágazat világszinten egyre növekszik. Az uniós akvakultúra-ágazat számos eszközből profitál, a technológiai innováció és kutatás terén élen jár, mégis sok problémával kell megküzdenie A konzultáció során felmerült fő tényezők közé tartozik az uniós akvakultúra általános gazdasági perspektívája, azon belül is főként a következők: a verseny az importtal, az uniós akvakultúra-üzletág strukturális és ipari jellemzői együtt az uniós akvakultúra előtt álló kihívásokkal a környezetvédelmi előírások terén, a térbeli korlátozottságból és a vízhozzáférésért folyó versenyből fakadó nehézségek leküzdésének szükségessége, valamint a magas szintű állategészségügy és -jóllét biztosításának kihívásai. A konzultáció rámutatott az ágazat szükségleteihez igazított kutatás fontosságára az állattenyésztés ezen új területén, ám további problémákat is kiemelt, pl. az akvakultúrával kapcsolatos megfelelő ismeretek hiánya és ennek hatása az arról kialakult képre, a jobb irányítás szükségessége kommunikáció és az érdekelt felek bevonása révén, a mozgástér szükségessége és az adminisztratív terhek csökkentése.

A konzultáció során felmerült problémák kezelése érdekében e dokumentum három átfogó alternatívát tárgyal.

Az első lehetőség a fennálló helyzet fenntartása, azaz különösebb kezdeményezést nem indítanak, és a 2002-ben kidolgozott stratégia határain belül maradnak. Ez egyben azt jelentené, hogy „a munka zavartalanul folyik” megközelítéssel fejlesztenék az akvakultúrára hatást gyakorló számos szakpolitikai területet, és továbbra is a 2002-ben kitűzött célokat követnék a munkahelyteremtés tekintetében, amelyeket közismerten nem értek el.

A második alternatíva, hogy fontolóra veszik a 2002-ben tett kezdeményezéstípus megismétlését, és megújított stratégiára tesznek javaslatot az uniós akvakultúra fenntartható fejlesztésére. Eszerint politikai iránymutatásul szolgáló közlemény kiadását jelentené, amely meghatározza a stratégiai célkitűzéseket és javaslatokat a lehetséges további intézkedésekhez a különböző érintett politikai területeken. Ezen alternatíva keretében több további lehetőséget számításba vettek, nevezetesen például azt, hogy az egyes, 2002-ben meghatározott stratégiai célkitűzések közül mi az értékesebb, azok továbbvitele vagy felülvizsgálata, illetve azt is, valamennyi érdekelt fél, vagy csak a közhatóságok hatáskörébe eső intézkedéseket határozzanak-e meg. Az értékelési gyakorlat során megvizsgálták annak lehetőségét, hogy az említett szakpolitikai közleményt a közösségi pénzügyi eszköz (Európai Halászati Alap, EHA) „akvakultúra-orientált” módosításaira vonatkozó esetleges javaslatokkal kísérjék, ami mintegy emelőelven megerősíthetné a stratégia egyes elemeit. Ezt az alopciót arányossági és időbeosztási megfontolásból elvetették, illetve azért is, mert a közeljövőben más értékeléseket várnak (2009-ben kell kezdődnie a Halászati Orientációs Pénzügyi Eszköz utólagos értékelésének) Ez azonban nem sérti az ezen uniós ágazat pénzügyi támogatásának felülvizsgálatára irányuló bármely jövőbeli döntést a jelenlegi pénzügy válság és a 2008. decemberi európai csúcstalálkozón lezajlott vita kontextusában. .[2]

Ez azonban nem sérti az ezen uniós ágazat pénzügyi támogatásának felülvizsgálatára irányuló bármely jövőbeli döntést a jelenlegi pénzügy válság és a 2008. decemberi európai csúcstalálkozón lezajlott vita kontextusában.

A megvizsgált harmadik lehetőség a megközelítés alapvető megváltoztatása volt; átfogó „közös uniós akvakultúra-politika” alapjainak egy sokoldalú jogszabályi keret révén történő megteremtésével, valahol a közös halászati politika (amely csak a halászattal kapcsolatos kérdésekre terjedne ki) és a közös agrárpolitika között; ez azt is jelentené, hogy uniós szinten alakítanak ki termelési célokat. Az utóbbi lehetőséget viszonylag hamar elvetették, mivel számos szempontból ellentmondott volna a szubszidiaritás elvének.

Az ágazat tényleges fejlődését nem „diktálhatja” a közhatalom, ám a közhatóságoknak valóban jelentős szerepük van azon feltételek és keretek megteremtésében, amelyek között az ágazat képes vagy nem képes fejlődni. Az elemzés arra a következtetésre vezetett, hogy e kihívásokra az EU közhatóságainak szemszögéből kell választ adni, ideértve a nemzeti és a regionális szintet is, mivel ezek még mindig számos olyan tényezőért felelősek, amelyek nagyban befolyásolják az akvakultúra fejlődését (pl. engedélyezés, területrendezés). Mivel az akvakultúra fejlődésére számos uniós politika gyakorol befolyást, úgy ítélték meg, hogy közös jövőképet célul tűző koordinált megközelítés lenne célszerű. Az értékelés azonban mindenekfelett az uniós akvakultúrának adott új lendület értékét emelte ki – egy bizottsági szakpolitikai közlemény formájában, amelynek célja, hogy aktualizálja a 2002-es stratégiát és azt az új körülményekhez igazítsa, stratégiai célkitűzései egy részének új fókuszt adjon (nagyobb hangsúlyt fektetve a versenyképességre és a jobb irányításra), valamint hogy az ágazat támogatásához uniós irányítást biztosítson.

A cél tehát, hogy – a közhatóságok az európai akvakultúra fenntartható fejlődéséhez megfelelő keretek biztosításában betöltött szerepének alakításával, valamint az ágazat teljes potenciáljának kihasználása érdekében számos akadály elhárításának elősegítésével – új lendületet adjunk az európai akvakultúra fenntartható fejlődésének. Ez azonban csak akkor lesz hatékony, ha azt a tagállamok teljes erőből támogatják, illetve regionális és helyi szinten is konkrét intézkedések formájában megvalósítják.

[1] COM(2002) 511 végleges.

[2] Ez azonban nem sérti az ezen uniós ágazat pénzügyi támogatásának felülvizsgálatára irányuló bármely jövőbeli döntést a jelenlegi pénzügy válság és a 2008. decemberi európai csúcstalálkozón lezajlott vita kontextusában.

IT

(...PICT...)|COMMISSIONE DELLE COMUNITÀ EUROPEE|

Bruxelles, 8.4.2009

SEC(2009) 454

DOCUMENTO DI LAVORO DEI SERVIZI DELLA COMMISSIONE

Documento di accompagnamento della COMUNICAZIONE DELLA COMMISSIONE AL CONSIGLIO E AL PARLAMENTO EUROPEO Costruire un futuro sostenibile per l’acquacoltura Un nuovo impulso alla strategia per lo sviluppo sostenibile dell'acquacoltura europea SINTESI DELLA VALUTAZIONE DI IMPATTO {COM(2009) 162 definitivo} {SEC(2009) 453}

SINTESI

Nel 2002 la Commissione europea ha presentato la comunicazione “Una strategia per lo sviluppo sostenibile dell'acquacoltura europea” COM(2002) 511 definitivo. , che per la prima volta dava risalto al settore dell’acquacoltura a livello europeo. Nel 2007 la DG MARE (ex DG FISH) ha effettuato un bilancio dei progressi realizzati. Sulla base di questa valutazione, e tenuto conto del fatto che uno dei principali obiettivi fissati nel 2002 con riguardo alla crescita produttiva e occupazionale non era stato raggiunto, la Commissione ha avviato un’ampia consultazione pubblica e dibattiti con tutte le parti interessate sulle opportunità e le sfide attualmente esistenti per l’acquacoltura europea.[1]

COM(2002) 511 definitivo.

Nel corso di questa fase di consultazione e valutazione sono emerse varie questioni che vengono analizzate nel presente documento. In generale, gli obiettivi fissati nel 2002 (offrire alimenti di origine acquatica sicuri provenienti dall’acquacoltura garantendo al tempo stesso la salute e il benessere degli animali e provvedere alla regolamentazione del settore) sono stati conseguiti. Tuttavia, il problema generale identificato è il ristagno globale dell’acquacoltura europea in termini di produzione a partire dall’inizio del millennio, in contrasto con il continuo sviluppo del settore a livello globale. Il settore dell’acquacoltura europea può contare su numerosi punti di forza e risulta all’avanguardia in materia di ricerca e innovazione tecnologica, ma si trova anche ad affrontare una serie di problemi. I principali fattori evidenziati includono la situazione economica generale dell’acquacoltura europea e in particolare la concorrenza delle importazioni, la struttura e gli aspetti caratteristici delle imprese acquicole comunitarie, combinati con le sfide poste al settore in relazione ai requisiti di protezione ambientale, con la necessità di superare le limitazioni territoriali e la concorrenza per l'accesso alle acque nonché con l'esigenza di garantire elevati livelli di salute e benessere degli animali. La consultazione ha messo in evidenza l’importanza di una ricerca orientata alle esigenze dell’industria in questo nuovo tipo di allevamento, ma ha anche sottolineato una serie di problemi supplementari, come l'insufficiente visibilità dell'acquacoltura e il deficit di immagine che ne risulta, la necessità di una migliore governance tramite la comunicazione e la partecipazione dei gruppi interessati, nonché la necessità di condizioni eque di concorrenza e di una riduzione dell'onere amministrativo.

Per risolvere i problemi evidenziati nel corso della consultazione, il presente documento esamina tre grandi opzioni.

La prima opzione identificata è quella dello status quo , che consiste nel non adottare iniziative specifiche e mantenersi nei limiti della strategia elaborata nel 2002. Questa opzione presuppone inoltre di continuare a seguire la stessa linea nello sviluppo delle varie politiche che possono incidere sull’acquacoltura e conservare l'obiettivo fissato nel 2002 per quanto concerne la creazione di posti di lavoro – obiettivo che, come è noto, non è stato realizzato.

La seconda opzione consiste nel reiterare il tipo di iniziativa adottata nel 2002 e proporre una strategia rinnovata per lo sviluppo sostenibile dell'acquacoltura dell'UE. Ciò presupporrebbe l’elaborazione di una comunicazione sugli orientamenti politici, che definisca obiettivi strategici e identifichi proposte di ulteriori interventi nell’ambito dei diversi ambiti politici pertinenti. Nell'ambito di questa opzione sono state esaminate altre possibilità, in particolare l’opportunità di mantenere o rivedere determinati obiettivi strategici fissati nel 2002 e quella di identificare azioni che coinvolgano tutti i gruppi interessati o unicamente azioni di competenza delle autorità pubbliche. Nell’ambito della valutazione è stata inoltre esaminata la possibilità che questa comunicazione politica fosse accompagnata da eventuali proposte volte ad introdurre nello strumento comunitario di sostegno finanziario (il Fondo europeo per la pesca – FEP) modifiche specifiche relative all’acquacoltura che possano fungere da leva per rafforzare alcuni aspetti della strategia. Questa subopzione è stata scartata per motivi di proporzionalità e considerazioni a carattere temporale, nonché per il fatto che a breve termine sono previste altre valutazioni (valutazione ex post dello strumento finanziario di orientamento della pesca, il cui inizio è previsto nel 2009) Ciò non esclude tuttavia la possibilità di future revisioni del sostegno finanziario destinato a questo settore economico dell’UE nel contesto dell’attuale crisi finanziaria e alla luce dei dibattiti del vertice europeo del dicembre 2008. .[2]

Ciò non esclude tuttavia la possibilità di future revisioni del sostegno finanziario destinato a questo settore economico dell’UE nel contesto dell’attuale crisi finanziaria e alla luce dei dibattiti del vertice europeo del dicembre 2008.

L’ultima opzione esaminata consiste nel modificare radicalmente la strategia fissando le basi per una vera e propria “politica comune dell’acquacoltura dell’UE” tramite un quadro legislativo multiforme, a metà fra la politica comune della pesca (limitata esclusivamente alle questioni connesse alla pesca) e la politica agricola comune, che implicherebbe anche lo sviluppo di obiettivi di produzione a livello dell’UE. Quest’ultima opzione è stata scartata quasi subito poiché sarebbe per molti aspetti in contrasto con il principio di sussidiarietà.

L'effettivo sviluppo di un settore non può essere dettato semplicemente dal volere dalle autorità pubbliche, ma queste ultime possono svolgere un ruolo importante nel definire le condizioni e il contesto in cui esso può o non può svilupparsi. La presente analisi è giunta alla conclusione che le sfide attuali devono essere affrontate definendo il ruolo delle autorità pubbliche nell'UE, anche a livello nazionale e regionale, poiché esse sono ancora responsabili di una serie di fattori che influenzano enormemente lo sviluppo dell’acquacoltura (ad esempio, la concessione di licenze e la pianificazione territoriale). Date le numerose politiche comunitarie che incidono sullo sviluppo dell’acquacoltura, si è ritenuto adeguato un approccio coordinato nell'ambito di una visione comune. Tuttavia, la valutazione ha soprattutto messo in luce l'importanza di dare un nuovo impulso all’acquacoltura dell’UE tramite una comunicazione politica della Commissione volta ad aggiornare la strategia del 2002 e ad adattarla alle nuove circostanze, a riorientare alcuni dei suoi obiettivi strategici (privilegiando la competitività e il miglioramento della governance) e ad offrire una guida europea a sostegno del settore.

L’obiettivo perseguito è dunque di fornire un nuovo impulso alla strategia per lo sviluppo sostenibile dell’acquacoltura europea, determinando la funzione che le autorità pubbliche devono svolgere nel creare un contesto adeguato per lo sviluppo sostenibile di questo settore in Europa e nel contribuire ad eliminare una serie di ostacoli che impediscono all’industria di realizzare pienamente il suo potenziale. Tale obiettivo potrà essere pienamente realizzato solo con il successivo sostegno degli Stati membri e con la realizzazione di interventi concreti a livello regionale e locale.

[1] COM(2002) 511 definitivo.

[2] Ciò non esclude tuttavia la possibilità di future revisioni del sostegno finanziario destinato a questo settore economico dell’UE nel contesto dell’attuale crisi finanziaria e alla luce dei dibattiti del vertice europeo del dicembre 2008.

NL

(...PICT...)|COMMISSIE VAN DE EUROPESE GEMEENSCHAPPEN|

Brussel, 8.4.2009

SEC(2009) 454

WERKDOCUMENT VAN DE DIENSTEN VAN DE COMMISSIE

Begeleidend document bij de MEDEDELING VAN DE COMMISSIE AAN DE RAAD EN HET EUROPEES PARLEMENT Bouwen aan een duurzame toekomst voor de aquacultuur Een nieuw elan voor de strategie voor een duurzame ontwikkeling van de Europese aquacultuur SAMENVATTING VAN DE EFFECTBEOORDELING {COM(2009) 162 definitief} {SEC(2009) 453}

SAMENVATTING

In haar mededeling van 2002 inzake een strategie voor de duurzame ontwikkeling van de Europese aquacultuur COM(2002) 511 definitief. brengt de Commissie de aquacultuursector voor het eerst voor het Europese voetlicht. In 2007 maakte DG MARE (het vroegere DG FISH) een inventaris op van de tot dan geboekte vooruitgang. Op basis van die evaluatie en gezien het feit dat één van de belangrijkste in 2002 vastgestelde doelstellingen op het gebied van banen en productiegroei niet was bereikt, zette de Commissie een breed overleg en debatproces op poten om samen met alle belanghebbende partijen de kansen en problemen van de Europese aquacultuur te bespreken.[1]

COM(2002) 511 definitief.

Tijdens die overleg en evaluatieperiode werden verschillende problemen gesignaleerd die in dit document worden uiteengezet. De doelstellingen van 2002 (levering van veilige aquatische levensmiddelen door de aquacultuursector, waarborging van de gezondheid en het welzijn van de dieren en regulering van de aquacultuur) zijn globaliter gehaald. Problematischer is dat de communautaire aquacultuurproductie sinds het begin van het nieuwe millennium is gestagneerd terwijl de sector in de rest van de wereld een gestage groei te zien geeft. De communautaire aquacultuursector heeft weliswaar een groot aantal troeven in handen, onder meer als gevolg van zijn leiderspositie op het gebied van technologische innovatie en onderzoek, maar kampt tegelijkertijd met problemen. Als belangrijkste werden gesignaleerd: de algemene economische perspectieven voor de communautaire aquacultuur, met name de concurrentie met ingevoerde producten, de structurele kenmerken van de communautaire aquacultuurbedrijven (en de manier waarop deze omgaan met milieubeschermingsvoorschriften), ruimtegebrek, concurrentie voor toegang tot water en de waarborging van een hoog niveau van gezondheid en welzijn van de dieren. Er moet, zo bleek uit het overleg, op de behoeften van de sector gericht onderzoek worden gedaan naar deze nieuwe vorm van dierhouderij. Andere aspecten waarop werd gewezen, zijn de gebrekkige kennis over aquacultuur bij het publiek en het effect daarvan op het imago van de sector, de behoefte aan beter bestuur aan de hand van raadpleging en inspraak van de belanghebbende partijen en de behoefte aan een gelijk speelveld en minder administratieve rompslomp.

Om de bij de evaluatie geconstateerde problemen aan te pakken, worden in dit document drie globale opties overwogen.

De eerste optie: status quo, waarbij geen specifieke initiatieven worden genomen en men binnen de grenzen van de strategie van 2002 blijft. Dit betekent tevens dat de tot dusverre gevolgde koers wordt aangehouden bij de ontwikkeling van de talrijke beleidsgebieden met een mogelijke impact op de aquacultuur en dat voortgewerkt wordt in het kader van een werkgelegenheidsdoelstelling die in 2002 is vastgesteld en inmiddels blijkt niet te zijn gehaald.

De tweede optie: het soort initiatief dat in 2002 is genomen overdoen en een vernieuwde strategie voor de duurzame ontwikkeling van de communautaire aquacultuur voorstellen. Dit vergt een mededeling over beleidssturing, de vaststelling van strategische doelstellingen en de identificatie van voorstellen voor eventuele verdere maatregelen binnen de verschillende beleidsgebieden. In het kader van deze optie werden verschillende mogelijkheden overwogen. Zo werd nagegaan welke voordelen verbonden zijn aan het behoud of de herziening van bepaalde in 2002 vastgestelde strategische doelstellingen, en of maatregelen voor alle belanghebbenden moeten worden genomen, dan wel enkel maatregelen die onder de verantwoordelijkheid van de openbare instanties vallen. Tijdens de evaluatie werd ook overwogen of deze beleidsmededeling vergezeld kan gaan van voorstellen voor een specifiek op de aquacultuur gerichte wijziging van het communautaire financieringsinstrument (het Europees Visserijfonds – EVF) die een hefboomwerking kunnen hebben voor bepaalde dimensies van de strategie. Deze suboptie werd afgewezen om redenen van evenredigheid en timing en omdat op korte termijn andere beoordelingen worden verwacht (de evaluatie achteraf van het financieringsinstrument voor de oriëntatie van de visserij gaat in 2009 van start) Hiermee wordt evenwel niet vooruitgelopen op eventuele besluiten tot herziening van de financiële steun voor deze communautaire sector in het licht van de financiële crisis en de besprekingen tijdens de Europese Top van december 2008. .[2]

Hiermee wordt evenwel niet vooruitgelopen op eventuele besluiten tot herziening van de financiële steun voor deze communautaire sector in het licht van de financiële crisis en de besprekingen tijdens de Europese Top van december 2008.

De derde optie: een radicale koerswijziging. Dit houdt in dat de basis wordt gelegd voor de integratie van een omvattend "gemeenschappelijk aquacultuurbeleid van de EU" in een complex wetgevingskader dat het midden houdt tussen het gemeenschappelijk visserijbeleid (dat enkel van toepassing zou zijn op aan de visserij gerelateerde onderwerpen) en het gemeenschappelijk landbouwbeleid, wat impliceert dat tevens productiedoelstellingen op EU niveau moeten worden vastgesteld. Deze laatste optie werd al snel afgewezen omdat ze op bepaalde punten haaks staat op het subsidiariteitsbeginsel.

Overheden kunnen de ontwikkeling van een bedrijfstak niet simpelweg opleggen, maar spelen wel een belangrijke rol in het vaststellen van een kader waarbinnen die sector zich - al dan niet - kan ontwikkelen. Op basis van de analyse werd geconcludeerd dat deze problemen door de overheden (inclusief nationale en regionale) in de EU moeten worden aangepakt aangezien zij nog steeds bevoegd zijn voor een aantal factoren die de ontwikkeling van de aquacultuur sterk beïnvloeden (zoals de afgifte van vergunningen en ruimtelijke ordening). Aangezien tal van beleidsgebieden van de EU een invloed op de ontwikkeling van de aquacultuur hebben, werd gepleit voor een gecoördineerde aanpak in het kader van een gemeenschappelijke visie. De voornaamste boodschap van de beoordeling was echter dat de aquacultuur in de EU een nieuw elan moet krijgen – via een beleidsmededeling van de Commissie die tot doel moet hebben de strategie van 2002 bij te werken en aan te passen aan nieuwe omstandigheden, de strategische doelstellingen van de strategie bij te sturen in de richting van meer concurrentievermogen en beter bestuur en te zorgen voor sturing door de EU ter ondersteuning van deze sector.

De strategie voor de duurzame ontwikkeling van de Europese aquacultuur moet een nieuw elan krijgen, en wel door de rol van de overheden bij de vaststelling van een geschikt kader voor de duurzame ontwikkeling van de aquacultuur in Europa ter sprake te stellen en een aantal belemmeringen te helpen wegruimen die de sector in de ontplooiing van zijn potentieel hinderen. Om vruchten af te werpen moet de strategie echter kunnen rekenen op de steun van de lidstaten en moet zij worden omgezet in concrete maatregelen op regionaal en lokaal niveau.

[1] COM(2002) 511 definitief.

[2] Hiermee wordt evenwel niet vooruitgelopen op eventuele besluiten tot herziening van de financiële steun voor deze communautaire sector in het licht van de financiële crisis en de besprekingen tijdens de Europese Top van december 2008.

DA

(...PICT...)|KOMMISSIONEN FOR DE EUROPÆISKE FÆLLESSKABER|

Bruxelles, den 8.4.2009

SEK(2009) 454

ARBEJDSDOKUMENT FRA KOMMISSIONENS TJENESTEGRENE

Ledsagedokument til MEDDELELSE FRA KOMMISSIONEN TIL EUROPA-PARLAMENTET OG RÅDET En bæredygtig fremtid for akvakultursektoren Ny fremdrift til strategien for bæredygtig udvikling af akvakultur RESUMÉ AF KONSEKVENSANALYSEN {KOM(2009) 162 endelig} {SEK(2009) 453}

RESUME

I 2002 fremlagde Kommissionen meddelelsen ”En strategi for bæredygtig udvikling af europæisk akvakultur” KOM(2002) 511 endelig. , hvormed der for første gang blev sat fokus på akvakultursektoren på EU-niveau. I 2007 gjorde GD MARE (tidligere GD FISH) status over de fremskridt, der var gjort indtil da. Da et af 2002-meddelelsens vigtigste mål vedrørende vækst og beskæftigelse ikke er nået, har Kommissionen på grundlag af denne status indledt en bred høring af og debat med de berørte parter om europæisk akvakulturs muligheder og udfordringer.[1]

KOM(2002) 511 endelig.

Under høringen og evalueringsperioden blev der indkredset en række problemstillinger, som gennemgås i dette dokument. Målet fra 2002 om at producere sikre akvakulturprodukter og samtidig sørge for dyrenes sundhed og velfærd og regulering af sektoren er generelt nået. Dog er der identificeret et generelt problem, nemlig at produktionen i EU’s akvakultursektor er stagneret siden årtusindskiftet, mens den fortsat stiger på globalt plan. Europæisk akvakultur har en række fordele og er førende inden for teknologisk innovation og forskning, men står til trods herfor over for en række problemer. Til de vigtigste faktorer hører de generelle økonomiske udsigter for europæisk akvakultur, navnlig konkurrencepresset fra importerede produkter, akvakultursektorens struktur og industrielle kendetegn samt de udfordringer, der er forbundet med miljøbeskyttelseskrav, pladsmangel, konkurrencen om adgangen til vand og hensynet til dyresundhed og -velfærd. Høringen satte fokus på betydningen af forskning, der afspejler industriens behov på dette nye område for domesticering af dyr, men fremhævede også en række problemer, som f.eks. utilstrækkeligt kendskab til akvakulturerhvervet og betydningen heraf for sektorens image, behovet for bedre forvaltning gennem kommunikation med og inddragelse af de berørte parter samt behovet for lige vilkår og reduktion af den administrative byrde .

I dette dokument overvejes der tre brede løsningsmodeller til håndtering af de spørgsmål, der blev identificeret under høringen.

Den første løsningsmodel er ”status quo-scenariet”, dvs. at strategien fra 2002 bliver bibeholdt, og at der ikke træffes nogen specifikke foranstaltninger. Denne mulighed indebærer en "business as usual"-tilgang ved udviklingen af de mange politikområder, der kan få konsekvenser for akvakultursektoren, og betyder også, at der arbejdes videre hen imod 2002-målet for jobskabelse, som tydeligvis ikke er nået.

Den anden løsningsmodel består i at bekræfte initiativerne fra 2002 og foreslå en ny strategi for bæredygtig udvikling af europæisk akvakultur. Dette ville indebære udarbejdelsen af en meddelelse med politiske retningslinjer, fastlæggelse af strategiske mål og formulering af forslag til eventuelle yderligere tiltag inden for de forskellige politikområder, der vedrører akvakultur. Der blev i forbindelse med denne løsning overvejet flere muligheder, f.eks. blev det undersøgt, om det ville være fornuftigt at bibeholde eller revidere nogle af de strategiske mål, der blev fastsat i 2002, og om der skulle fastsættes foranstaltninger for samtlige berørte parter eller kun foranstaltninger, som hører under de offentlige myndigheders ansvar. Der blev også set nærmere på, om den politiske meddelelse skulle ledsages af eventuelle forslag til specifikke akvakulturorienterede ændringer af EU's finansielle støtteinstrument (Den Europæiske Fiskerifond – EFF), med henblik på at styrke visse aspekter af strategien. Denne mulighed blev dog forkastet på grund af spørgsmål om tid og forholdsmæssighed, og fordi der i nærmeste fremtid forventes yderligere evalueringer (f.eks. den efterfølgende evaluering af Det Finansielle Instrument til Udvikling af Fiskeriet, som påbegyndes i 2009) Dette gælder dog med forbehold af eventuelle beslutninger, der træffes vedrørende revision af den finansielle støtte til sektoren i forbindelse med den nuværende finansielle krise og på grundlag af konklusionerne af Det Europæiske Råds møde i december 2008. .[2]

Dette gælder dog med forbehold af eventuelle beslutninger, der træffes vedrørende revision af den finansielle støtte til sektoren i forbindelse med den nuværende finansielle krise og på grundlag af konklusionerne af Det Europæiske Råds møde i december 2008.

Den tredje og sidste løsningsmodel forudsætter en total ændring af konceptet, idet der fastlægges et grundlag for en vidtrækkende "fælles akvakulturpolitik” gennem en mangesidet lovgivningsramme, der ligger et sted mellem den fælles fiskeripolitik (som så kun skulle omfatte fiskerirelaterede spørgsmål) og den fælles landbrugspolitik, hvorved der også skulle fastsættes produktionsmål på EU-niveau. Denne mulighed blev temmelig hurtigt forkastet, da den på flere punkter ville være i strid med subsidiaritetsprincippet.

En erhvervssektor udvikler sig ikke automatisk, bare fordi det dikteres af de offentlige myndigheder, men de offentlige myndigheder spiller dog en væsentlig rolle, når det gælder om at tilvejebringe de vilkår og de rammer, som er afgørende for, om en sektor kan udvikle sig. Analysen viser, at det er de offentlige myndigheder i EU, der bør tage fat på disse udfordringer, også på nationalt og regionalt plan, eftersom de stadig er ansvarlige for en række faktorer, som har stor indflydelse på akvakultursektorens udvikling (f.eks. udstedelse af tilladelser og fysisk planlægning). Da mange af EU’s politikker har konsekvenser for akvakultursektorens udvikling, blev det konkluderet, at en koordineret tilgang med en fælles vision vil være en egnet løsning. Evalueringen har dog først og fremmest vist, hvor vigtigt det er at sætte skub i udviklingen af europæisk akvakultur. Dette kan gøres ved, at Kommissionen udarbejder en politisk meddelelse, som tager sigte på at ajourføre strategien fra 2002 og tilpasse den til de nye omstændigheder, omformulere nogle af de strategiske mål (med større fokus på konkurrenceevnen og bedre forvaltning) og give EU mulighed for at indtage en førende rolle til støtte for denne sektor.

Målet er derfor at give ny fremdrift til strategien for bæredygtig udvikling af europæisk akvakultur ved at tage fat på den rolle, som de offentlige myndigheder spiller, når det gælder om at fastlægge en hensigtsmæssig ramme for bæredygtig udvikling af akvakultur i EU og bidrage til at fjerne diverse flaskehalse, således at sektoren kan nå sit fulde potentiale. Hvis strategien skal lykkes fuldt ud, kræves det dog, at medlemsstaterne støtter den fuldt ud og omsætter den til konkrete tiltag på regionalt og lokalt plan.

[1] KOM(2002) 511 endelig.

[2] Dette gælder dog med forbehold af eventuelle beslutninger, der træffes vedrørende revision af den finansielle støtte til sektoren i forbindelse med den nuværende finansielle krise og på grundlag af konklusionerne af Det Europæiske Råds møde i december 2008.

BG

(...PICT...)|КОМИСИЯ НА ЕВРОПЕЙСКИТЕ ОБЩНОСТИ|

Брюксел, 8.4.2009

SEC (2009) 454

РАБОТЕН ДОКУМЕНТ НА СЛУЖБИТЕ НА КОМИСИЯТА

Придружителен документ към СЪОБЩЕНИЕ НА КОМИСИЯТА ДО СЪВЕТА И ДО ЕВРОПЕЙСКИЯ ПАРЛАМЕНТ Изграждане на устойчиво бъдеще за аквакултурата Нов импулс за стратегията за устойчиво развитие на европейската аквакултура ОБОБЩЕНИЕ НА ОЦЕНКАТА НА ВЪЗДЕЙСТВИЕТО {COM(2009) 162 окончателен } {SEC(2009) 453}

ОБОБЩЕНИЕ

През 2002 г. Европейската комисия представи Съобщение относно стратегия за устойчиво развитие на европейската аквакултура СОМ(2002) 511 окончателен. , което бе първото, което постави сектора на аквакултурата на преден план на европейско равнище. През 2007 г. ГД „Морско дело и рибарство“ (преди ГД „Рибарство и морско дело“) оцени извършения дотогава напредък. Въз основа на тази оценка и с оглед на факта, че една от основните цели от 2002 г. по отношение на растежа на работните места и на производството не бе постигната, Комисията започна широка консултация и обсъждания с всички заинтересовани страни за възможностите и предизвикателствата пред европейската аквакултура.[1]

СОМ(2002) 511 окончателен.

По време на тази консултация и през периода на оценката се откроиха определен брой въпроси, които са изложени в настоящия документ. Целите от 2002 г. за осигуряване на безопасни храни от водни организми от аквакултурата, гарантирайки в същото време здравето на животните и хуманното отношение към тях и за осигуряване на регулиране на аквакултурата като цяло бяха постигнати. Все пак идентифицираният общ проблем е цялостният застой на аквакултурата на ЕС по отношение на производството от началото на хилядолетието в сравнение с продължаващия растеж на сектора на глобално равнище. Секторът на аквакултурата на ЕС разполага с много предимства и има водеща позиция в технологичните иновации и научните изследвания, но е изправен и пред редица проблеми. Основните посочени фактори включват общите икономически перспективи на аквакултурата на ЕС, по-специално конкуренцията с вноса, структурата и промишлените характеристики на сектора на аквакултурата на ЕС, съчетани с предизвикателствата пред аквакултурата на ЕС, свързани с изискванията за защита на околната среда, нуждата да се преодолеят ограниченията в пространството и конкуренцията за достъп до вода и предизвикателствата за осигуряване на високо ниво на здраве и хуманно отношение към животните. Настоящата консултация показа важността на ориентираните към нуждите на сектора научни изследвания в рамките на тази нова област на отглеждане на животни, но и подчерта допълнителни проблеми като липсата на достатъчна осведоменост за аквакултурата и произтичащото от това въздействие върху нейния имидж, нуждата от по-добро управление чрез комуникация и участие на заинтересованите страни, а и нуждата от равни условия на конкуренция и намаляване на административната тежест.

За решаването на откроилите се по време на консултацията въпроси в този документ бяха разгледани три общи варианта.

Първият идентифициран вариант бе сценарий за запазване на статуквото, тоест да не се предприемат специфични инициативи и действията да се запазят в рамките на стратегията, разработена през 2002 г. Този вариант би означавал също приемане на подход за „запазване на обичайната практика“ при разработването на различните области на политиката, които биха могли да окажат въздействие върху аквакултурата и продължаване с целта, определена през 2002 г. по отношение на създаването на работни места, която не беше постигната.

Вторият вариант бе да се обмисли повтаряне на същия вид инициатива като предприетата през 2002 г. и предлагане на обновена стратегия за устойчиво развитие на аквакултурата на ЕС. Това би означавало да се изработи съобщение относно политическите насоки, като се определят стратегическите цели и се идентифицират предложенията за възможно по-нататъшно действие в рамките на различните съответни области на политиката. По този вариант бяха разгледани допълнително няколко възможности, а именно оценяване на изгодата от запазване или преразглеждане на някои стратегически цели, определени през 2002 г., и от идентифициране на действия за всички заинтересовани страни или само на действия, които биха попаднали в сферата на отговорности на публичните власти. Възможността за придружаване на това политическо съобщение с възможните предложения за специфични, ориентирани към аквакултурата изменения на инструмента на Общността за финансова подкрепа (Европейския фонд за рибарство – ЕФР), които да се използват като лост за укрепване на някои аспекти на стратегията, бе разгледана по време на оценяването. Този подвариант не бе подкрепен поради съображения за пропорционалност и проблеми с времето и защото скоро се очакват други оценки ( ex post оценката на Финансовия инструмент за ориентиране на риболова, която започва през 2009 г.). Все пак това не засяга по-нататъшните решения за преразглеждане на финансовата подкрепа за този сектор на ЕС при сегашната финансова криза и в светлината на дебата на европейската среща на върха през декември 2008 г.[2]

Все пак това не засяга по-нататъшните решения за преразглеждане на финансовата подкрепа за този сектор на ЕС при сегашната финансова криза и в светлината на дебата на европейската среща на върха през декември 2008 г.

Последният разгледан вариант бе да се промени изцяло подходът по пътя на създаване на основа за всеобхватна „обща политика на ЕС за аквакултурата“ чрез многостранна законодателна рамка някъде между общата политика в областта на рибарството (което би обхванало само въпроси от областта на рибарството) и общата селскостопанска политика, което би означавало да се определят производствени цели на равнище на ЕС. Този последен вариант бе отхвърлен доста бързо, тъй като щеше да влезе в многобройни противоречия с принципа на субсидиарност.

Текущото развитие на сектора не може просто да бъде определяно от публичните власти, но те ще имат важна роля при установяването на условията и на рамката, в която секторът може или не може да се развива. Настоящият анализ заключава, че на тези предизвикателства следва да се отговаря от гледна точка на ролята на публичните власти в ЕС, включително на национално и на регионално равнище, тъй като те носят отговорност за много фактори, които влияят значително върху развитието на аквакултурата (например лицензирането и пространственото планиране). Предвид многобройните политики на ЕС, които оказват влияние върху развитието на аквакултурата, най-подходящ изглежда координиран подход съгласно обща визия. Над всичко обаче настоящата оценка подчертава значението на нов импулс за аквакултурата на ЕС чрез политическо съобщение от Комисията относно актуализиране на стратегията от 2002 г. и нейното адаптиране към новите условия, пренасочване на някои от нейните стратегически цели (с по-голямо ударение върху конкурентоспособността и подобреното управление) и осигуряване на водеща роля за ЕС при подкрепата на този сектор.

Целта следователно е да се предостави нов импулс за стратегията за устойчиво развитие на европейската аквакултура чрез определяне на ролята на публичните власти при установяването на подходяща рамка за устойчиво развитие на аквакултурата в Европа и помагане за отстраняването на редица пречки, за да се позволи на този сектор да постигне пълния си потенциал. Той обаче ще постигне пълен ефект само ако държавите-членки го приемат и също го трансформират в конкретно действие на регионално и на местно равнище.

[1] СОМ(2002) 511 окончателен.

[2] Все пак това не засяга по-нататъшните решения за преразглеждане на финансовата подкрепа за този сектор на ЕС при сегашната финансова криза и в светлината на дебата на европейската среща на върха през декември 2008 г.

PL

(...PICT...)|KOMISJA WSPÓLNOT EUROPEJSKICH|

Bruksela, dnia 8.4.2009

SEC(2009) 454

DOKUMENT ROBOCZY SŁUŻB KOMISJI

Dokument uzupełniający KOMUNIKAT KOMISJI DO RADY I PARLAMENTU EUROPEJSKIEGO Budowa zrównoważonej przyszłości dla akwakultury Nowy impuls dla strategii zrównoważonego rozwoju europejskiej akwakultury STRESZCZENIE OCENY SKUTKÓW {COM(2009) 162 wersja ostateczna} {SEC(2009) 453}

STRESZCZENIE

W 2002 r. Komisja Europejska przedstawiła komunikat pt. „Strategia zrównoważonego rozwoju europejskiej akwakultury” COM(2002) 511 wersja ostateczna. , który jako pierwszy nadał priorytetowe znaczenie sektorowi akwakultury na szczeblu europejskim. W 2007 DG MARE (wcześniej DG FISH) podsumowała postępy dokonane w tej dziedzinie. Na podstawie wspomnianej oceny oraz z uwagi na fakt, że nie osiągnięto jednego z głównych celów ustanowionych w 2002 r., dotyczącego zapewniania miejsc pracy i wzrostu produkcji, Komisja rozpoczęła szeroko zakrojone konsultacje i debatę z wszystkimi zainteresowanymi stronami na temat możliwości i wyzwań w europejskiej akwakulturze.[1]

COM(2002) 511 wersja ostateczna.

Podczas konsultacji i w okresie dokonywania oceny określono liczne kwestie, które omówiono w niniejszym dokumencie. Zasadniczo osiągnięto te cele ustanowione w 2002 r., które dotyczyły zapewniania bezpiecznej żywności pochodzącej z akwakultury przy jednoczesnym zapewnieniu zdrowia i dobrostanu zwierząt, a także cele dotyczące zagwarantowania, że akwakultura jest regulowana przepisami. Jednak podstawowym problemem jest panujący od początku obecnego stulecia ogólny zastój produkcyjny w akwakulturze w UE, widoczny na tle ciągłego wzrostu tego sektora na szczeblu światowym. Sektor akwakultury w UE korzysta z licznych aktywów i odgrywa wiodącą rolę w innowacji technicznej i badaniach, ale również boryka się z pewnymi problemami. Główne czynniki, o których tu mowa, obejmują ogólne perspektywy gospodarcze akwakultury w UE, zwłaszcza konkurencję z produktami przywożonymi, oraz strukturę i aspekty przemysłowe przedsiębiorstw zajmujących się akwakulturą w UE w powiązaniu z wyzwaniami stojącymi przed tym sektorem w kontekście wymogów dotyczących ochrony środowiska, koniecznością pokonania ograniczeń przestrzennych oraz konkurencją związaną z dostępem do wody, jak również kwestią zagwarantowania wysokiego poziomu zdrowia i dobrostanu zwierząt. Przeprowadzone konsultacje wskazały na znaczenie ukierunkowanych na potrzeby sektora badań w zakresie tej nowej dziedziny udamawiania zwierząt, ale również podkreśliły dodatkowe problemy takie jak brak wystarczającej świadomości na temat akwakultury oraz związany z nim wpływ na jej wizerunek, konieczność lepszego zarządzania poprzez informowanie i zaangażowanie zainteresowanych stron, a także konieczność zapewnienia równych warunków prowadzenia działalności oraz ograniczenia obciążeń administracyjnych.

Odnosząc się do kwestii poruszonych w trakcie konsultacji w niniejszym dokumencie rozpatrzono trzy zasadnicze warianty.

Pierwszy wariant polega na zachowaniu status quo, czyli niepodejmowaniu żadnych inicjatyw i działaniu w ramach strategii opracowanej w 2002 r. Wariant ten oznaczałby również podejście polegające na niewprowadzaniu żadnych zmian przy rozwijaniu licznych dziedzin polityki, które mogą mieć wpływ na akwakulturę, oraz kontynuację celu ustanowionego w 2002 r., dotyczącego zapewniania miejsc pracy i wzrostu produkcji, który obecnie nie jest realizowany.

Drugi wariant polega na powtórzeniu rodzaju inicjatywy podjętej w 2002 r. oraz zaproponowaniu zweryfikowanej strategii na rzecz zrównoważonego rozwoju europejskiej akwakultury. Oznaczałoby to opracowanie komunikatu dotyczącego wytycznych politycznych, zdefiniowania celów strategicznych oraz określenia propozycji dotyczących ewentualnych dalszych działań w ramach różnych dziedzin polityki będących przedmiotem zainteresowania. W ramach omawianego wariantu przewidziano następnie szereg możliwości, mianowicie ocenę wartości utrzymania lub weryfikacji pewnych celów strategicznych określonych w 2002 r. oraz określenie działań dla wszystkich zainteresowanych podmiotów bądź tylko działań, które wchodziłyby w zakres odpowiedzialności organów publicznych. W ramach oceny rozważono możliwość uzupełnienia niniejszego komunikatu politycznego ewentualnymi propozycjami szczegółowych, ukierunkowanych na akwakulturę zmian we wspólnotowym instrumencie wsparcia finansowego (Europejskim Funduszu Rybackim – EFR), co miałoby działać jako impuls do wzmocnienia niektórych aspektów strategii. Powyższego wariantu nie przyjęto z uwagi na proporcjonalność i ograniczone ramy czasowe, jak również z powodu innych ocen przewidzianych w kolejnym okresie (ocena ex post Finansowego Instrumentu Orientacji Rybołówstwa, zaplanowana na 2009 r.) Nie ma to jednak wpływu na wszelkie przyszłe decyzje dotyczące przeglądu wsparcia finansowego dla przedmiotowych przedsiębiorstw w UE w kontekście obecnego kryzysu finansowego i w świetle debaty na szczycie europejskim z grudnia 2008 r. .[2]

Nie ma to jednak wpływu na wszelkie przyszłe decyzje dotyczące przeglądu wsparcia finansowego dla przedmiotowych przedsiębiorstw w UE w kontekście obecnego kryzysu finansowego i w świetle debaty na szczycie europejskim z grudnia 2008 r.

Ostatni z przewidywanych wariantów polega na zasadniczej zmianie podejścia poprzez ustanowienie podstaw dla ogólnej „wspólnej unijnej polityki w zakresie akwakultury” w formie wielostronnych ram legislacyjnych sytuujących się pomiędzy wspólną polityką rybacką (która obejmowałaby wyłącznie kwestie związane z rybołówstwem) oraz wspólną polityką rolną, co oznaczałoby również rozwój celów produkcyjnych na szczeblu UE. Ostatni z wymienionych wariantów właściwie natychmiast odrzucono, ponieważ byłby on pod wieloma względami niezgodny z zasadą pomocniczości.

Rozwój danego sektora nie może być regulowany przez działania publiczne, lecz organy publiczne odgrywają znaczącą rolę w ustanawianiu warunków oraz ram, w których dany sektor może – lub nie może – się rozwijać. Z przedmiotowej analizy wynika, że powyższe wyzwania należy traktować z punktu widzenia roli organów publicznych w UE, w tym na szczeblu krajowym i regionalnym, jako że nadal odpowiadają one za szereg czynników, które w znacznym stopniu wpływają na rozwój akwakultury (np. wydawanie licencji oraz planowanie przestrzenne). Biorąc pod uwagę politykę UE w licznych dziedzinach, które wywierają wpływ na rozwój akwakultury, uznano, że odpowiednie jest skoordynowane podejście w ramach wspólnej koncepcji. Jednak przede wszystkim niniejsza ocena podkreśla wartość nowego impulsu dla unijnej akwakultury – poprzez komunikat polityczny Komisji dotyczący aktualizacji strategii z 2002 r. oraz dostosowania jej do nowych okoliczności, przekierowania niektórych z jej celów strategicznych (nadając większe znaczenie konkurencyjności i ulepszonemu zarządzaniu) oraz zapewnienia wiodącej roli UE we wspieraniu przedmiotowego sektora.

Cel polega zatem na stworzeniu nowego impulsu dla strategii zrównoważonego rozwoju akwakultury europejskiej poprzez zajęcie się rolą organów publicznych w ustanawianiu odpowiednich ram dla zrównoważonego rozwoju akwakultury w Europie oraz poprzez pomoc w likwidacji szeregu „wąskich gardeł”, aby umożliwić sektorowi rozwój jego pełnego potencjału. Jego całkowita realizacja będzie możliwa jedynie jeżeli poprą to państwa członkowskie i jeżeli przełoży się to na konkretne działania na szczeblu regionalnym i lokalnym.

[1] COM(2002) 511 wersja ostateczna.

[2] Nie ma to jednak wpływu na wszelkie przyszłe decyzje dotyczące przeglądu wsparcia finansowego dla przedmiotowych przedsiębiorstw w UE w kontekście obecnego kryzysu finansowego i w świetle debaty na szczycie europejskim z grudnia 2008 r.

LT

(...PICT...)|EUROPOS BENDRIJŲ KOMISIJA|

Briuselis, 8.4.2009

SEC (2009) 454

KOMISIJOS TARNYBŲ DARBINIS DOKUMENTAS

pridedamas prie KOMISIJOS KOMUNIKATO TARYBAI IR EUROPOS PARLAMENTUI Darnios akvakultūros ateities kūrimas Naujas postūmis įgyvendinti Europos akvakultūros darnios plėtros strategiją POVEIKIO VERTINIMO SANTRAUKA {COM (2009) 162 galutinis} {SEC (2009) 454}

SANTRAUKA

2002 m. Europos Komisija pateikė Komunikatą dėl Europos akvakultūros darnios plėtros strategijos COM (2002) 511 galutinis. , kuriame pirmą kartą akvakultūros sektoriaus klausimai svarstomi Europos lygmeniu. 2007 m. Jūrų reikalų ir žuvininkystės generalinis direktoratas (anksčiau – Žuvininkystės ir jūrų reikalų generalinis direktoratas) įvertino iki tol pasiektą pažangą. Remdamasi šiuo vertinimu ir atsižvelgdama į tai, kad vienas iš pagrindinių 2002 m. nustatytų tikslų – darbo vietų kūrimas ir gamybos augimas – nebuvo pasiektas, Komisija pradėjo išsamias konsultacijas ir diskusijas su visomis suinteresuotosiomis šalimis dėl Europos akvakultūros galimybių ir problemų.[1]

COM (2002) 511 galutinis.

Per konsultacijas ir vertinimą buvo iškelta daug klausimų, kurių santrauka pateikiama šiame dokumente. 2002 m. nustatyti tikslai – tiekti saugų iš vandens gyvūnų pagamintą maistą užtikrinant gyvūnų sveikatą bei gerovę ir užtikrinti, kad akvakultūra būtų reglamentuojama, – iš esmės pasiekti. Tačiau nustatyta problema – gamybą nuo tūkstantmečio pradžios apėmė bendras sąstingis, o pasaulyje šis sektorius nuolat auga. ES akvakultūros sektorius turi daug pranašumų ir pirmauja technologijų inovacijų bei mokslinių tyrimų srityje, tačiau jame kyla ir nemažai problemų. Nurodomi pagrindiniai veiksniai – bendros ekonominės ES akvakultūros perspektyvos, visų pirma ES pagamintų ir importuojamų produktų konkurencija, ES akvakultūros verslo struktūra ir pramonės ypatybės, ES akvakultūros problemos, kurių kyla dėl aplinkos apsaugos reikalavimų, būtinybė spręsti vietos akvakultūros veiklai vykdyti ribotumo ir konkurencijos dėl prieigos prie vandens telkinių klausimą ir sunkumai, susiję su gyvūnų sveikatos aukšto lygio apsaugos ir gerovės užtikrinimu. Per šias konsultacijas atskleista sektoriaus poreikiams pritaikytų mokslinių tyrimų, susijusių su šia nauja gyvūnų auginimo kitoje aplinkoje sritimi, reikšmė, tačiau taip pat pabrėžtos papildomos problemos, tokios kaip nepakankamos žinios apie akvakultūrą ir poveikis jos įvaizdžiui, geresnio valdymo būtinybė bendraujant su suinteresuotosiomis šalimis ir joms dalyvaujant valdyme ir būtinybė sudaryti vienodas sąlygas bei sumažinti administracinę naštą.

Siekiant spręsti per konsultacijas nustatytas problemas, šiame dokumente nagrinėjamos trys plataus masto alternatyvos.

Pirmoji nustatyta alternatyva – esamos padėties išlaikymas, t. y. nesiimama specialių iniciatyvų ir toliau vadovaujamasi 2002 m. parengta strategija. Pagal šią alternatyvą formuojant įvairių sričių politiką, kuri gali turėti poveikį akvakultūrai, būtų laikomasi ankstesnio metodo ir toliau siekiama 2002 m. nustatyto tikslo kurti darbo vietas, kuris, kaip žinoma, nebuvo pasiektas.

Antroji alternatyva – imtis iniciatyvos, panašios į 2002 m. iniciatyvą, ir pasiūlyti atnaujintą ES akvakultūros darnios plėtros strategiją. Pagal šią alternatyvą būtų parengtas politinių gairių komunikatas, kuriame būtų nustatyti strateginiai tikslai ir pateikti pasiūlymai imtis įvairių politikos sričių veiksmų. Numatytos kelios šios alternatyvos galimybės, t. y. nustatyti tam tikrų 2002 m. nustatytų strateginių tikslų išlaikymo arba persvarstymo reikšmę ir nustatyti veiksmus, kuriuos vykdytų visos suinteresuotosios šalys, arba tik veiksmus, už kuriuos būtų atsakingos valdžios institucijos. Atliekant vertinimą svarstyta galimybė kartu su politiniu komunikatu pateikti galimus konkrečių akvakultūrai pritaikytų Bendrijos finansinės paramos priemonės (Europos žuvininkystės fondo) pakeitimų pasiūlymus, kuriais būtų galima patobulinti kai kuriuos strategijos aspektus. Ši galimybė atmesta dėl proporcingumo ir laiko klausimų ir todėl, kad netrukus bus atliekami kiti vertinimai (2009 m. bus pradėtas Žuvininkystės orientavimo finansinės priemonės ex post vertinimas) Tačiau tai nepanaikina galimybės ateityje nuspręsti persvarstyti šiam ES verslo sektoriui skiriamą finansinę paramą atsižvelgiant į dabartinę finansinę krizę ir 2008 m. gruodžio mėn. vykusio Europos Vadovų Tarybos susitikimo diskusijas. .[2]

Tačiau tai nepanaikina galimybės ateityje nuspręsti persvarstyti šiam ES verslo sektoriui skiriamą finansinę paramą atsižvelgiant į dabartinę finansinę krizę ir 2008 m. gruodžio mėn. vykusio Europos Vadovų Tarybos susitikimo diskusijas.

Paskutinė numatyta alternatyva – iš esmės pakeisti taikomą metodą ir suformuoti išsamią bendrąją ES akvakultūros politiką sukuriant įvairiapusę teisės aktų sistemą, kuri būtų panaši į bendrąją žuvininkystės politiką (ji būtų taikoma tik su žuvininkyste susijusiems klausimams) ir į bendrąją žemės ūkio politiką (todėl ES lygmeniu būtų nustatyti gamybos tikslai). Paskutinioji alternatyva atmesta gana greitai, nes keliais aspektais būtų pažeistas subsidiarumo principas.

Sektoriaus plėtros valdžios institucijos nulemti negali, tačiau jos atlieka svarbų vaidmenį nustatant sistemą ir sąlygas, kuriomis sektorius gali arba negali vystytis. Atlikus šią analizę, padaryta išvada, kad šiuos sunkumus reikėtų spręsti atsižvelgiant į ES valdžios institucijų (įskaitant nacionalines ir regionines institucijas) vaidmenį, nes jos tebėra atsakingos už įvairius veiksnius, kurie daro didelę įtaką akvakultūros plėtrai (pavyzdžiui, už licencijavimą ir teritorijos planavimą). Atsižvelgiant į tai, kad akvakultūros plėtrai įtaką daro įvairi ES politika, manoma, kad tikslinga taikyti bendrų siekių derinimo metodą. Tačiau svarbiausia, kad šis vertinimas atskleidė naujo postūmio suteikimo ES akvakultūrai reikšmę. Tai būtų padaryta Komisijai pateikiant politinį komunikatą, kuriuo būtų atnaujinta ir naujoms aplinkybėms pritaikyta 2002 m. strategija, persvarstyti kai kurie joje numatyti strateginiai tikslai (didesnį dėmesį skiriant konkurencingumui ir geresniam valdymui) ir numatyta, kad ES rems šį sektorių.

Todėl siekiama suteikti naują postūmį įgyvendinant Europos akvakultūros darnios plėtros strategiją – tai būtų atliekama apibrėžiant valdžios institucijų vaidmenį, kurį jos turi atlikti nustatydamos tinkamą Europos akvakultūros darnios plėtros sistemą ir šalindamos įvairias kliūtis, kad būtų galima išnaudoti visas šio sektoriaus galimybes. Tačiau strategija rezultatų gali duoti tik jei ją palaikys valstybės narės ir regioniniu bei vietos lygmenimis bus imamasi konkrečių veiksmų.

[1] COM (2002) 511 galutinis.

[2] Tačiau tai nepanaikina galimybės ateityje nuspręsti persvarstyti šiam ES verslo sektoriui skiriamą finansinę paramą atsižvelgiant į dabartinę finansinę krizę ir 2008 m. gruodžio mėn. vykusio Europos Vadovų Tarybos susitikimo diskusijas.

DE

(...PICT...)(...PICT...)|KOMMISSION DER EUROPÄISCHEN GEMEINSCHAFTEN|

Brüssel, den 8.4.2009

SEK(2009) 454

ARBEITSDOKUMENT DER KOMMISSIONSDIENSTSTELLEN

Begleitdokument zur MITTEILUNG DER KOMMISSION AN DAS EUROPÄISCHE PARLAMENT UND DEN RAT Auf dem Weg zu einer nachhaltigen Zukunft für die Aquakultur Neuer Schwung für die Strategie für die nachhaltige Entwicklung der europäischen Aquakultur ZUSAMMENFASSUNG DER FOLGENABSCHÄTZUNG {KOM(2009) 162 endgültig} {SEK(2009) 453}

BEGRÜNDUNG

Im Jahr 2002 hat die Europäische Kommission eine Mitteilung über eine Strategie für die nachhaltige Entwicklung der europäischen Aquakultur veröffentlicht KOM(2002) 511 endg. , mit der der Aquakultursektor auf EU-Ebene erstmals im Mittelpunkt des Interesses stand. Im Jahr 2007 hat die GD MARE (vormals GD FISH) eine Bestandsaufnahme der bisherigen Fortschritte vorgenommen. Auf der Grundlage dieser Bewertung und angesichts der Tatsache, dass die 2002 vorgegebenen Hauptziele in Bezug auf Beschäftigung und Produktionszuwachs nicht erreicht wurden, hat die Kommission eine umfassende Konsultation und Diskussionen mit allen Interessenträgern über die Chancen und Herausforderungen für die Entwicklung der Aquakultur in Europa in die Wege geleitet.[1]

KOM(2002) 511 endg.

Im Laufe dieser Konsultations- und Bewertungsphase wurden mehrere Probleme zur Sprache gebracht, auf die in diesem Dokument näher eingegangen wird. Was die Bereitstellung von sicheren Aquakulturerzeugnissen bei gleichzeitiger Gewährleistung der Tiergesundheit und des Wohlergehens der Tiere sowie die Regulierung des Aquakultursektors anbelangt, so wurden die Zielvorgaben von 2002 in der Regel erreicht. Ein generelles Problem ist jedoch, dass die Gesamtproduktion im Aquakultursektor der EU seit Beginn dieses Jahrtausends stagniert, während sie in anderen Teilen der Welt weiter zunimmt. Die EU-Aquakultur hat zahlreiche Vorteile vorzuweisen und nimmt in der technologischen Innovation und Forschung eine Spitzenstellung ein, aber sie ist auch mit zahlreichen Problemen konfrontiert. Zu den wichtigsten Faktoren, die angeführt wurden, gehören zum einen die allgemeinen wirtschaftlichen Aussichten für die EU-Aquakultur, insbesondere der Wettbewerbsdruck durch Einfuhren, die Struktur und die industriellen Merkmale des EU-Aquakultursektors, und zum anderen die Herausforderungen (Umweltschutzanforderungen, die notwendige Überwindung der räumlichen Enge und des Wettlaufs um Wasser, Gewährleistung hoher Standards in der Tiergesundheit und artgerechten Tierhaltung), denen sich die EU-Aquakultur gegenüber sieht. Im Rahmen der Konsultation wurde deutlich, wie wichtig es für diesen neuen Bereich der Domestizierung ist, dass sich die Forschung an den Bedürfnissen des Sektors ausrichtet. Aber auch andere Probleme traten zu Tage, wie die unzureichende Bekanntheit der Aquakultur und die daraus resultierenden Imageprobleme, die Notwendigkeit einer besseren Verwaltung durch Kommunikation und Einbeziehung der Interessenträger und die Notwendigkeit gleicher Spielregeln für alle und der Reduzierung des Verwaltungsaufwands.

Zur Lösung der im Rahmen der Konsultation aufgeworfenen Probleme werden in diesem Dokument drei grundsätzliche Optionen erwogen.

Die erste Option ist das „Status-quo“-Szenario, d. h. die Strategie von 2002 wird in ihrer jetzigen Form beibehalten und es werden keine besonderen Initiativen getroffen. Diese Option würde auch bedeuten, dass bei der Entwicklung zahlreicher Politikbereiche, die auf die Aquakultur einwirken könnten, nach dem „Business-as-usual”-Ansatz vorgegangen wird und die Zielvorgaben von 2002 in Bezug auf die Schaffung von Arbeitsplätzen, die bekanntlich nicht erreicht wurden, weiterverfolgt werden.

Die zweite Option besteht darin, eine Neuauflage der Initiative von 2002 in Erwägung zu ziehen und eine erneuerte Strategie für die nachhaltige Entwicklung der europäischen Aquakultur vorzuschlagen. Dies setzt die Ausarbeitung einer Mitteilung mit politischen Orientierungshilfen, die Festsetzung strategischer Ziele und die Formulierung von Vorschlägen für weitere Maßnahmen in verschiedenen Bereichen von gemeinschaftlichem Interesse voraus. Im Rahmen dieser Option wurden verschiedene Möglichkeiten ins Auge gefasst: es wurden Überlegungen darüber angestellt, inwieweit es sinnvoll ist, bestimmte strategische Ziele von 2002 beizubehalten oder zu überarbeiten, sowie darüber, ob Maßnahmen für sämtliche Interessenträger oder nur Maßnahmen, die in den Zuständigkeitsbereich der Behörden fallen, festgelegt werden sollten. Bei dieser Bewertung wurde auch geprüft, ob diese politische Mitteilung mit Vorschlägen für spezifische „aquakulturbezogene“ Änderungen des gemeinschaftlichen Finanzierungsinstruments (Europäischer Fischereifonds – EFF) verknüpft werden kann, um eine Hebelwirkung zur Stärkung bestimmter Aspekte der Strategie auszuüben. Diese Unteroption wurde jedoch aus Gründen der Verhältnismäßigkeit und des Zeitfaktors sowie aufgrund der Tatsache, dass in naher Zukunft weitere Bewertungen vorgesehen sind (mit der Ex-post-Bewertung des Finanzinstruments zur Ausrichtung der Fischerei soll 2009 begonnen werden), abgelehnt. Dies gilt jedoch unbeschadet künftiger Entscheidungen über eine Überprüfung der finanziellen Unterstützung dieses Wirtschaftssektors der EU, die angesichts der derzeitigen Wirtschaftskrise und im Lichte der Schlussfolgerungen des Europäischen Gipfels vom Dezember 2008 getroffen werden könnten.[2]

Dies gilt jedoch unbeschadet künftiger Entscheidungen über eine Überprüfung der finanziellen Unterstützung dieses Wirtschaftssektors der EU, die angesichts der derzeitigen Wirtschaftskrise und im Lichte der Schlussfolgerungen des Europäischen Gipfels vom Dezember 2008 getroffen werden könnten.

Die dritte und letzte Option sieht einen grundlegende Änderung des Konzepts vor: Schaffung der Grundlagen für eine umfassende „Gemeinsame Aquakulturpolitik der EU“ mithilfe eines facettenreichen Rechtsrahmens, der zwischen der Gemeinsamen Fischereipolitik (welche nur fischereibezogene Fragen abdeckt) und der Gemeinsamen Agrarpolitik angesiedelt ist. Dies würde wiederum bedeuten, dass auf EU-Ebene auch Produktionsziele festgelegt würden. Letztere Option wurde relativ rasch verworfen, da sie in zahlreichen Aspekten dem Subsidiaritätsprinzip widersprechen würde.

In der Praxis folgt die Entwicklung eines Sektors nicht einfach behördlichen Anordnungen, allerdings haben die Behörden eine wichtige Rolle zu spielen, wenn es darum geht, die Bedingungen und den Rahmen vorzugeben, in dem die Entwicklung eines Sektors stattfinden oder auch nicht stattfinden kann. Die Analysen ergaben, dass die Lösungen für diese Herausforderungen bei den Behörden in der EU, einschließlich auf nationaler und regionaler Ebene, zu finden sind, da sie immer noch für eine Reihe von Faktoren zuständig sind, die die Entwicklung des Aquakultursektors weitgehend beeinflussen (z. B. Lizenzvergabe und Raumplanung). Angesichts der zahlreichen Politikbereiche der Gemeinschaft, die auf die Entwicklung der Aquakultur einwirken, wurde ein koordiniertes Vorgehen mit einer gemeinsamen Vision als geeignete Lösung angesehen. Vor allem aber hat die Bewertung gezeigt, wie wichtig es ist, dass die Aquakultur in der EU neue Impulse erhält, und zwar durch eine politische Mitteilung der Kommission zur Aktualisierung und Anpassung der Strategie von 2002 an die neuen Gegebenheiten, zur Neuausrichtung bestimmter strategischer Ziele (mit verstärktem Akzent auf Wettbewerbsfähigkeit und Verbesserung der Verwaltung) und für eine Führung der EU bei der Förderung dieses Sektors.

Das Ziel besteht somit darin, der Strategie für die nachhaltige Entwicklung der europäischen Aquakultur einen neuen Anstoß zu geben. Zu diesem Zweck wird die Rolle der Behörden bei der Ausarbeitung eines geeigneten Rahmens für die nachhaltige Entwicklung der europäischen Aquakultur und der Beseitigung einer Reihe von Engpässen definiert, damit der Sektor sein volles Potenzial freisetzen kann. Um jedoch voll zum Tragen kommen zu können, bedarf die Strategie der uneingeschränkten Unterstützung durch die Mitgliedstaaten und muss auch auf nationaler und regionaler Ebene in konkrete Maßnahmen münden.

[1] KOM(2002) 511 endg.

[2] Dies gilt jedoch unbeschadet künftiger Entscheidungen über eine Überprüfung der finanziellen Unterstützung dieses Wirtschaftssektors der EU, die angesichts der derzeitigen Wirtschaftskrise und im Lichte der Schlussfolgerungen des Europäischen Gipfels vom Dezember 2008 getroffen werden könnten.

LV

(...PICT...)|EIROPAS KOPIENU KOMISIJA|

Briselē, 8.4.2009

SEC(2009) 454

KOMISIJAS DIENESTU DARBA DOKUMENTS

Pavaddokuments KOMISIJAS PAZIŅOJUMS PADOMEI UN EIROPAS PARLAMENTAM Ilgtspējīgas nākotnes veidošana akvakultūrai Jauns impulss Eiropas akvakultūras ilgtspējīgas attīstības stratēģijai IETEKMES NOVĒRTĒJUMA KOPSAVILKUMS {COM(2009) 162, galīgā redakcija} {SEC(2009) 453}

KOPSAVILKUMS

2002. gadā Eiropas Komisija nāca klajā ar paziņojumu par Eiropas akvakultūras ilgtspējīgas attīstības stratēģiju COM(2002) 511, galīgā redakcija. , un tas bija pirmais dokuments, kurā akvakultūras nozare tika izvirzīta Eiropas uzmanības priekšplānā. 2007. gadā Jūrlietu un zivsaimniecības ģenerāldirektorāts (kādreizējais Zivsaimniecības un jūrlietu ģenerāldirektorāts) izvērtēja līdzšinējos sasniegumus. Pamatojoties uz šo izvērtējumu un ņemot vērā to, ka viens no galvenajiem 2002. gadā izvirzītajiem mērķiem nodarbinātības un ražošanas pieauguma ziņā nebija sasniegts, Komisija uzsāka plašu apspriešanos un diskusijas ar ieinteresētajām personām par iespējām un problēmām, ar kurām saskaras Eiropas akvakultūra.[1]

COM(2002) 511, galīgā redakcija.

Šajā apspriešanās un novērtēšanas periodā tika konstatēti vairāki jautājumi, kuri sīkāk iztirzāti šajā dokumentā. Visā visumā ir izdevies sasniegt 2002. gadā izvirzītos mērķus, proti, nodrošināt nekaitīgu ūdens cilmes produktu ražošanu akvakultūrā, vienlaikus garantējot dzīvnieku veselību un labturību, un izstrādāt akvakultūras tiesisko regulējumu. Tomēr galvenā konstatētā problēma ir vispārējā ražošanas stagnācija, kas kopš šā gadsimta sākuma vērojama ES akvakultūrā un kas ir pretrunā šīs nozares nemitīgajai izaugsmei pasaules mērogā. ES akvakultūras nozare var izmantot daudzas priekšrocības, un tā ir līdere tehnoloģiju jauninājumos un pētniecībā, taču tai nākas saskarties arī ar vairākām problēmām. Galveno faktoru vidū jāmin ES akvakultūras vispārējās ekonomiskās izredzes, konkrēti, konkurence ar importētiem produktiem, ES akvakultūras struktūra un nozari raksturojošās iezīmes, kā arī ES akvakultūras uzdevumi vides aizsardzības jomā, vajadzība pārvarēt grūtības, kas saistītas ar platības nepietiekamību un konkurenci par piekļuvi ūdenim, un uzdevums nodrošināt augstu dzīvnieku veselības un labturības pakāpi. Šīs apspriešanās laikā noskaidrojās, cik svarīga šai jaunajai dzīvnieku domestikācijas jomai ir uz nozares vajadzībām orientēta pētniecība, taču izkristalizējās arī papildu problēmas, piemēram, nepietiekama izpratne par akvakultūru un no tā izrietošā ietekme uz nozares tēlu, vajadzība pēc labākas pārvaldes, ko panāktu ar saziņu un ieinteresēto aprindu iesaistīšanu, un vajadzība radīt vienlīdzīgus konkurences apstākļus un samazināt administratīvo slogu.

Šajā dokumentā aplūkotas trīs plašas iespējas, kā risināt apspriešanās gaitā radušos jautājumus.

Pirmais izskatītais risinājums bija status-quo scenārijs, proti, iespēja neuzsākt īpašu iniciatīvu un darboties 2002. gadā izstrādātās stratēģijas robežās. Tas nozīmē, ka, izstrādājot politiku vairākās jomās, kas varētu ietekmēt akvakultūru, izvēlas pieeju “rīkoties kā līdz šim” un turpina pievērsties 2002. gadā izvirzītajam un līdz šim nesasniegtajam jaunu darbavietu radīšanas mērķim.

Otrais risinājums bija iespēja īstenot iniciatīvu, kas līdzīga 2002. gada iniciatīvai, un ierosināt atjauninātu stratēģiju ES akvakultūras ilgtspējīgai attīstībai. Šai nolūkā būtu jāsagatavo paziņojums par politikas pamatnostādnēm, jāformulē stratēģiskie mērķi un jāizstrādā priekšlikumi iespējamai turpmākai rīcībai dažādās politikas jomās. Saskaņā ar šo risinājumu apsvēra vēl vairākas citas iespējas, proti, izvērtēja to, cik lietderīgi ir saglabāt vai pārskatīt konkrētus 2002. gadā izvirzītus stratēģiskos mērķus, un vai pareizāk būtu paredzēt pasākumus, ko veic visas ieinteresētās personas, vai pasākumus, kas ir tikai valsts iestāžu kompetencē. Šīs novērtēšanas gaitā tika analizēta iespēja šim paziņojumam par politiku pievienot iespējamos priekšlikumus īpaši akvakultūras vajadzībām pielāgotu grozījumu izdarīšanai tiesību aktā par Kopienas finansiālā atbalsta instrumentu (Eiropas Zivsaimniecības fonds, EZF), lai tādā veidā pastiprinātu dažus minētās stratēģijas aspektus. Šo risinājuma variantu noraidīja proporcionalitātes un laika apsvērumu dēļ un arī tāpēc, ka tuvākajā laikā gaidāmi citi novērtējumi (2009. gadā jāuzsāk Zivsaimniecības virzības finansēšanas instrumenta ex-post novērtējums) Tomēr tas neskar turpmākus lēmumus pārskatīt finansiālo atbalstu šai ES nozarei, ņemot vērā pašreizējo finanšu krīzi un 2008. gada decembra Eiropas augstākā līmeņa sanāksmes rezultātus. .[2]

Tomēr tas neskar turpmākus lēmumus pārskatīt finansiālo atbalstu šai ES nozarei, ņemot vērā pašreizējo finanšu krīzi un 2008. gada decembra Eiropas augstākā līmeņa sanāksmes rezultātus.

Pēdējais izskatītais risinājums paredzēja radikāli mainīt pieeju un izveidot pamatu plašai “kopējai ES akvakultūras politikai”, izstrādājot daudzšķautņainu tiesisko regulējumu, kas nozaru politikas spektrā iederētos starp kopējo zivsaimniecības politiku (kura aptvertu tikai ar zvejniecību saistītus jautājumus) un kopējo lauksaimniecības politiku; tas nozīmētu arī to, ka būtu jānosaka ES mēroga ražošanas mērķvērtības. Šo pēdējo risinājumu noraidīja diezgan drīz, jo tas vairākos aspektos būtu pretrunā subsidiaritātes principam.

Valsts varas pārstāvji nevar vienkārši diktēt, kādai jābūt nozares attīstībai, taču valsts iestādēm jāuzņemas nozīmīga loma, veidojot apstākļus un sistēmu, kurā nozare var vai, gluži otrādi, nevar attīstīties. Izvērtējumā secināja, ka šo problēmu risināšanā jāņem vērā publiskā sektora iestāžu loma Eiropas Savienībā (gan valsts, gan reģionālā mērogā), jo šīs iestādes vēl joprojām ir atbildīgas par vairākiem faktoriem, kuri lielā mērā iespaido akvakultūras attīstību (piemēram, licencēšana un teritoriālā plānošana). Tā kā akvakultūras attīstību ietekmē ES politika daudzās jomās, par lietderīgu tika atzīta koordinēta pieeja kopīgas koncepcijas īstenošanai. Tomēr pirmām kārtām šis izvērtējums pierādīja to, cik nozīmīgs ES akvakultūrai ir jauns impulss, kuru panāktu ar Komisijas politisku paziņojumu, lai atjauninātu 2002. gada stratēģiju un pielāgotos jaunajiem apstākļiem, pārskatītu dažus stratēģiskos mērķus (lielāku vērību pievēršot konkurētspējai un labākai pārvaldei) un nodrošinātu ES līderību šīs nozares atbalstam.

Tāpēc Eiropas akvakultūras ilgtspējīgas attīstības stratēģijai ir vajadzīgs jauns impulss, un šajā nolūkā jāformulē, kāds ir valsts iestāžu uzdevums, veidojot piemērotu regulējumu akvakultūras ilgtspējīgai attīstībai Eiropā un palīdzot pārvarēt vairākas vājās vietas, lai šī nozare varētu pilnībā izmantot savu potenciālu. Tomēr stratēģiju izdosies pilnībā īstenot tikai tad, ja to aktīvi atbalstīs dalībvalstis un ja tā pārtaps konkrētā darbībā reģionālā un vietējā mērogā.

[1] COM(2002) 511, galīgā redakcija.

[2] Tomēr tas neskar turpmākus lēmumus pārskatīt finansiālo atbalstu šai ES nozarei, ņemot vērā pašreizējo finanšu krīzi un 2008. gada decembra Eiropas augstākā līmeņa sanāksmes rezultātus.

MT

(...PICT...)|IL-KUMMISSJONI TAL-KOMUNITAJIET EWROPEJ|

Brussell, 8.4.2009

SEG(2009) 454

DOKUMENT TA’ ĦIDMA TAL-PERSUNAL TAL-KUMMISSJONI

Dokument anċillari għall- KOMUNIKAZZJONI MILL-KUMMISSJONI LILL-KUNSILL U LILL-PARLAMENT EWROPEW Il-bini ta' futur sostenibbli għall-akkwakultura Spinta ġdida għall-Istrateġija għall-Iżvilupp Sostenibbli tal-Akkwakultura Ewropea SOMMARJU TAL-VALUTAZZJONI TAL-IMPATT {KUMM(2009) 162 finali} {SEG(2009) 453}

SOMMARJU EŻEKUTTIV

Fl-2002, il-Kummissjoni Ewropea ppreżentat Komunikazzjoni dwar l-Istrateġija għall-iżvilupp sostenibbli tal-akkwakultura Ewropea, COM(2002) 511 finali. li kienet l-ewwel li poġġiet l-industrija tal-akkwakultura fuq quddiem fuq il-livell Ewropew. Fl-2007, DG MARE (formalment DG FISH) evalwa l-progress li sar s'issa. Ibbażat fuq din l-evalwazzjoni, u minħabba l-fatt li wieħed mill-għanijiet prinċipali stabbiliti fl-2002 f'termini ta' tkabbir tal-impjiegi u tal-produzzjoni ma ntlaħaqx, il-Kummissjoni varat konsultazzjoni u dibattitu wiesa' mal-partijiet interessati kollha dwar l-opportunitajiet u l-isfidi li l-akkwakultura Ewropea qed tħabbat wiċċha magħhom.[1]

COM(2002) 511 finali.

Matul dan il-perjodu ta' konsultazzjoni u valutazzjoni, ġew identifikati għadd ta' kwistjonijiet u dawn huma żviluppati f'dan id-dokument. L-għanijiet tal-2002 li jiġi pprovdut ikel akkwatiku sikur mill-akkwakultura, filwaqt li jkunu garantiti s-saħħa u l-benesseri tal-annimali, u li jiġi żgurat li l-akkwakultura tkun regolata ġeneralment intlaħqu. Madankollu, il-problema ġenerali identifikata hija l-istaġnar totali tal-akkwakultura tal-EU f'termini ta' produzzjoni mill-bidu tal-millennju, b'kuntrast mat-tkabbir kontinwu ta' din l-industrija fuq livell globali. Is-settur tal-akkwaklutura tal-UE jibbenefika minn għadd kbir ta' assi u huwa fit-tmexxija fl-innovazzjoni teknoloġika u fir-riċerka, iżda jħabbat wiċċu ma' għadd ta' problemi. Il-fatturi ewlenin li jissemmew jinkludu l-prospett ekonomiku totali tal-akkwakultura fl-UE, partikolarment il-kompetizzjoni mill-importazzjoni, il-fatturi ta' struttura u industrijali tal-kummerċ tal-akkwakultura fl-UE flimkien mal-isfidi tagħha vis-à-vis ir-rekwiżiti tal-protezzjoni tal-ambjent, il-bżonn li tissupera l-limitazzjoni ta' spazju u l-kompetizzjoni għall-aċċess għall-ilma, u l-isfidi tal-garanzija ta' livelli għoljin tas-saħħa u tal-benesseri tal-annimali. Din il-konsultazzjoni semmiet l-importanza ta' riċerka li tkun orjentata lejn il-bżonnijiet tal-industrija fi ħdan din iż-żona ġdida ta' domestikazzjoni tal-annimali, iżda poġġiet l-enfasi wkoll fuq problemi addizzjonali, bħan-nuqqas ta' għarfien suffiċjenti tal-akkwakultura u l-impatt relatat fuq id-dehra tagħha, il-bżonn għal gvernar aħjar permezz tal-komunikazzjoni u tal-involviment tal-partijiet interessati, kif ukoll il-bżonn ta' livell ta' opportunitajiet indaqs u ta' tnaqqis fil-piż amministrattiv.

Sabiex jindirizzaw il-kwistjonijiet imqajma matul il-valutazzjoni, tliet għażliet ġenerali huma kkunsidrati f'dan id-dokument.

L-ewwel alternattiva identifikata kienet ix-xenarju ta' status quo, jiġifieri ma tittieħed l-ebda inizjattiva speċifika u jinżammu l-konfini tal-istrateġija żviluppata fl-2002. Din l-alternattiva tkun tfisser ukoll li jittieħed approċċ ta' "nibqgħu sejrin kif aħna" meta niżviluppaw l-għadd kbir ta' żoni ta' politika li jistgħu jħallu impatt fuq l-akkwakultura, u nkomplu bl-għan stabbilit fl-2002 f'termini ta' ħolqien ta' impjiegi li huwa magħruf li ma ntlaħaqx.

It-tieni alternattiva kienet li nikkunsidraw li nirrepetu t-tip ta' inizjattiva meħuda fl-2002 u nipproponu strateġija mġedda għall-iżvilupp sostenibbli tal-akkwakultura fl-UE. Dan ikun ifisser l-iżvilupp ta' Komunikazzjoni dwar il-gwida politika, id-definizzjoni ta' għanijiet strateġiċi u l-identifikazzjoni għal azzjoni possibli ulterjuri fi ħdan id-dominji politiċi varji ta' interess. Taħt din l-alternattiva, kienu maħsuba iktar possibilitajiet diversi, l-iktar il-valutazzjoni tal-valur li jinżammu jew jiġu rreveduti ċerti għanijiet strateġiċi definiti fl-2002, u l-identifikazzjoni ta' azzjoni għall-partijiet interessati jew azzjoni biss li taqa' taħt ir-responsabbiltà tal-awtoritajiet pubbliċi. Il-possibbiltà li din il-Komunikazzjoni politika tkun akkumpanjata minn proposti possibli għal emendi speċifiċi "orjentati lejn l-akkwakultura" lill-istrument finanzjarju ta' appoġġ tal-Komunità (Fond Ewropew tas-Sajd - EFF), biex ikunu ta' lieva possibli għar-rinfurzar ta' xi dimensjonijiet tal-istrateġija, jitqiesu waqt l-eżerċizzju ta' valutazzjoni. Din l-alternattiva sekondarja ma kinitx miżmuma minħabba kunsiderazzjonijiet ta' proporzjonalita' u żmien, u minħabba valutazzjonijiet oħrajn antiċipati fiż-żmien li jmiss (eż. l-evalwazzjoni ta' wara l- Istrument Finanzjarju għall-Gwida għas-Sajd li se jibda fl-2009). Mandankollu, dan se jsir mingħajr preġudizzju għal kwalunkwe deċiżjoni meħuda fil-futur għar-reviżjoni ta' appoġġ finanzjarju għal dan in-negozju tal-UE fil-kriżi finanzjarja attwali u fid-dawl tad-dibattitu tas-Samit Ewropew f'Diċembru 2008.[2]

Mandankollu, dan se jsir mingħajr preġudizzju għal kwalunkwe deċiżjoni meħuda fil-futur għar-reviżjoni ta' appoġġ finanzjarju għal dan in-negozju tal-UE fil-kriżi finanzjarja attwali u fid-dawl tad-dibattitu tas-Samit Ewropew f'Diċembru 2008.

L-aħħar alternattiva maħsuba kienet li jinbidel b'mod fundamentali l-approċċ bl-istabbiliment tal-bażi għal "Politika Komuni għall-Akkwakultura fl-UE", permezz ta' qafas leġiżlattiv b'ħafna uċuh, x'imkien bejn il-Politika Komuni tas-Sajd (li tkun tkopri l-kwistjonijiet relatati mas-sajd biss) u l-Politika Agrikola Komuni, li jkun ifisser ukoll l-iżvilupp ta' miri ta' produzzjoni fuq livell ta' UE. Din l-alternattiva aħħarija ġiet imwarrba pjuttost malajr għax tkun f'nuqqas ta' qbil mal-prinċipju ta' sussidarjetà f'għadd ta' aspetti.

L-iżvilupp annwali ta' industrija ma jistax ikun sempliċiment dettat mis-setgħat pubbliċi, iżda l-awtoritajiet pubbliċi għandhom rwol sinifikanti xi jwettqu fl-istabbiliment tal-kundizzjonijiet u l-qafas li fih l-industrija tista' - jew ma tistax - tiżviluppa. Din l-analiżi kkonkludiet li dawn l-isfidi għandhom jiġu indirizzati mil-lat tar-rwol tal-awtoritajiet pubbliċi fl-UE, inkluż fuq il-livelli nazzjonali u reġjonali, peress li huma għadhom responsabbli għal għadd ta' fatturi li influwenzaw ħafna l-iżvilupp tal-akkwakultura (eż. il-liċenzjar u l-ippjanar spazjali). Meta wieħed iqis l-għadd kbir ta' politiki tal-UE li jinfluwenzaw l-iżvilupp tal-akkwakultura, kien meqjus xieraq approċċ koordinat taħt viżjoni komuni. Fuq kollox, iżda, din il-valutazzjoni tefgħet l-enfasi fuq il-valur ta' spinta ġdida għall-akkwakultura fl-UE - permezz ta' Komunikazzjoni politika mill-Kummissjoni biex taġġorna l-istrateġija tal-2002 u tadattaha għal ċirkostanzi ġodda, tiffoka mill-ġdid fuq uħud mill-għanijiet strateġiċi tagħha (b'iktar enfasi fuq il-kompetittività u gvernar aħjar) u tipprovdi tmexxija tal-UE bħala appoġġ għal din l-industrija.

L-għan għalhekk huwa li tingħata spinta ġdida lill-istrateġija għall-iżvilupp sostenibbli tal-akkwakultura Ewropea billi jiġi indirizzat ir-rwol tal-awtoritajiet pubbliċi fl-istabbiliment ta' qafas xieraq għall-iżvilupp sostenibbli tal-akkwakultura fl-Ewropa u tingħata l-għajnuna għat-tneħħija tal-punti ta' konġestjoni biex din l-industrija tkun tista' tirrealizza l-potenzjal kollu tagħha. Madankollu, din se trendi kompletament biss jekk tkun approvata uffiċjalment mill-Istati Membri u jekk issarraf f'azzjoni konkreta fuq livell reġjonali u lokali.

[1] COM(2002) 511 finali.

[2] Mandankollu, dan se jsir mingħajr preġudizzju għal kwalunkwe deċiżjoni meħuda fil-futur għar-reviżjoni ta' appoġġ finanzjarju għal dan in-negozju tal-UE fil-kriżi finanzjarja attwali u fid-dawl tad-dibattitu tas-Samit Ewropew f'Diċembru 2008.

SK

(...PICT...)|KOMISIA EURÓPSKYCH SPOLOČENSTIEV|

V Bruseli 8.4.2009

SEK(2009) 454

PRACOVNÝ DOKUMENT ÚTVAROV KOMISIE

Sprievodný dokument OZNÁMENIE KOMISIE RADE A EURÓPSKEMU PARLAMENTU Vytvoriť udržateľnú budúcnosť pre akvakultúru Nový podnet pre stratégiu udržateľného rozvoja európskej akvakultúry ZHRNUTIE POSÚDENIA VPLYVU {KOM(2009) 162 v konečnom znení} {SEK(2009) 453}

ZHRNUTIE

Komisia predstavila v roku 2002 Oznámenie o stratégii pre trvalo udržateľný rozvoj európskej akvakultúry KOM(2002) 511 v konečnom znení. , ktoré ako prvé stavia odvetvie akvakultúry v Európe na popredné miesto. V roku 2007 preskúmalo GR MARE (predtým GR FISH) pokrok vykonaný v tomto odvetví. Na základe tohto posúdenia a vzhľadom na skutočnosť, že sa jeden z hlavných cieľov stanovených v roku 2002, pokiaľ ide o rast zamestnanosti a produkcie nedosiahol, začala Komisia rozsiahle konzultácie a diskusie so všetkými zúčastnenými stranami o možnostiach a výzvach, ktorým čelí európska akvakultúra.[1]

KOM(2002) 511 v konečnom znení.

Počas tohto obdobia konzultácií a posúdenia sa identifikovali mnohé otázky, ktoré sú ďalej rozpracované v tomto dokumente. Vo všeobecnosti sa ciele z roku 2002 týkajúce sa poskytovania bezpečných potravín z rýb a vodných živočíchov pochádzajúcich z akvakultúry, pri zaručení zdravia a dobrých životných podmienok zvierat a zabezpečení regulovanej akvakultúry, vo všeobecnosti dosiahli. Všeobecným identifikovaným problémom však zostáva celková stagnácia akvakultúry v EÚ, pokiaľ ide o produkciu, a to od začiatku tisícročia, i napriek pokračujúcemu rastu tohto odvetvia na svetovej úrovni. Odvetvie akvakultúry EÚ využíva mnohé výhody a je lídrom v technologickom rozvoji a inováciách, takisto však čelí mnohým problémom. Hlavnými uvedenými faktormi sú celkový hospodársky výhľad akvakultúry EÚ, najmä hospodárska súťaž s dovozom, štruktúra a priemyselné charakteristiky podnikov akvakultúry EÚ v spojení s výzvami akvakultúry EÚ vzhľadom k požiadavkám na ochranu životného prostredia, potreba prekonať priestorové obmedzenia a konkurenciu v prístupe k vodným zdrojom a výzvy na zabezpečenie vysokej úrovne zdravia a dobrých životných podmienok zvierat. V rámci konzultácií sa zdôraznila otázka dôležitosti výskumu orientovaného na potreby priemyselného odvetvia v rámci tejto novej éry domestikácie zvierat, poukázalo sa však aj na dodatočné problémy, ako sú nedostatok vhodnej informovanosti o akvakultúre a s ňou spojený vplyv na jej celkový obraz, potreba lepšieho riadenia prostredníctvom komunikácie a účasti zúčastnených strán, a takisto potreba rovnakých východiskových podmienok a zníženie administratívnej záťaže.

S cieľom riešiť problémy, ktoré sa zistili počas konzultácií, sa v tomto dokumente zvažovali tri všeobecné možnosti.

Prvá identifikovaná možnosť bola scenár status-quo, t. j. nepodnikať žiadne osobitné iniciatívy a zostať v rámci hraníc stratégie vypracovanej v roku 2002. Táto možnosť by takisto znamenala prístup podľa nezmeneného vývoja pri rozvoji mnohých oblastí politiky, ktoré môžu mať vplyv na akvakultúru, a pokračovanie v plnení cieľa z roku 2002, pokiaľ ide o vytvorenie pracovných miest, ktorý ešte nebol dosiahnutý.

Druhou možnosťou bolo zvážiť zopakovanie druhu iniciatívy z roku 2002 a navrhnúť obnovené stratégie udržateľného rozvoja akvakultúry EÚ. Znamenalo by to vypracovať oznámenie o politickom usmernení, v ktorom by sa určili strategické ciele a identifikovali návrhy ďalších možných opatrení v rámci rôznych oblastí záujmu politiky. V rámci tejto možnosti boli navrhnuté viaceré alternatívy, a to posúdiť význam udržania a preskúmania určitých strategických cieľov stanovených v roku 2002 a určiť činnosti pre všetky zúčastnené strany alebo iba činnosti, ktoré by patrili do zodpovednosti verejných orgánov. V rámci tohto posúdenia sa zohľadnila možnosť pripojiť k tomuto politickému oznámeniu možné návrhy na osobitné zmeny a doplnenia orientované na akvakultúru vo finančnom podpornom nástroji Spoločenstva (Európsky rybársky fond – EFF), ktorý by slúžil ako možný stimul na podporu niektorých oblastí stratégie. Táto čiastočná možnosť sa nezohľadnila v dôsledku proporčných a časových úvah a tiež v dôsledku toho, že sa v blízkej budúcnosti plánujú iné posúdenia (posúdenie ex post Finančného nástroja na usmerňovanie rybného hospodárstva sa začne v roku 2009). Táto možnosť sa uplatňuje bez toho, aby boli dotknuté akékoľvek budúce rozhodnutia o revízii finančnej podpory pre podniky EÚ v rámci súčasnej finančnej krízy a vo svetle diskusií na európskom samite v decembri 2008.[2]

Táto možnosť sa uplatňuje bez toho, aby boli dotknuté akékoľvek budúce rozhodnutia o revízii finančnej podpory pre podniky EÚ v rámci súčasnej finančnej krízy a vo svetle diskusií na európskom samite v decembri 2008.

Poslednou plánovanou možnosťou bolo zásadne zmeniť prístup tým, že sa stanoví základ komplexnej „Spoločnej politiky pre akvakultúru EÚ“, a to prostredníctvom mnohostranného legislatívneho rámca pôsobiaceho medzi Spoločnou rybárskou politikou (ktorá by zahŕňala otázky týkajúce sa rybného hospodárstva) a Spoločnou poľnohospodárskou politikou, čo by takisto znamenalo stanovenie výrobných cieľov na úrovni EÚ. Táto posledná možnosť bola vyradená pomerne rýchlo, keďže by v mnohých aspektoch nebola v súlade so zásadou subsidiarity.

Skutočný rozvoj odvetvia nemôžu predpisovať verejné subjekty, hoci verejné orgány hrajú významnú úlohu pri stanovovaní podmienok a rámca, v ktorom sa odvetvie môže, prípadne nemôže ďalej rozvíjať. Táto analýza dokázala, že uvedené výzvy by sa mali riešiť z hľadiska úlohy verejných orgánov v EÚ, a zároveň orgánov na vnútroštátnych a regionálnych úrovniach, keďže sú stále zodpovedné za množstvo faktorov, ktoré významne ovplyvňujú rozvoj akvakultúry (napr. osvedčovanie a územné plánovanie). Keďže na rozvoj akvakultúry má vplyv mnoho politík EÚ, koordinovaný prístup v rámci spoločnej vízie sa javí ako najvhodnejší. Navyše sa v tomto posúdení zdôraznila hodnota nového podnetu pre akvakultúru EÚ, a to prostredníctvom politického oznámenia Komisie, s cieľom aktualizovať stratégiu z roku 2002 a prispôsobiť ju novým okolnostiam, zmeniť zameranie niektorých jej strategických cieľov (s väčším dôrazom na konkurencieschopnosť a zlepšené riadenie) a zabezpečiť vedúcu pozíciu EÚ podporovaním tohto odvetvia.

Cieľom je preto poskytnúť nový podnet pre stratégiu udržateľného rozvoja európskej akvakultúry zdôraznením úlohy verejných orgánov pri vypracovávaní vhodného rámca udržateľného rozvoja akvakultúry v Európe a podpore pri odstraňovaní prekážok, aby toto odvetvie mohlo plne rozvinúť svoj potenciál. Jeho potenciál sa naplno rozvinie iba vtedy, ak ho členské štáty budú aj naďalej podporovať a ak sa prenesie do konkrétnych činností na regionálnej a miestnej úrovni.

[1] KOM(2002) 511 v konečnom znení.

[2] Táto možnosť sa uplatňuje bez toho, aby boli dotknuté akékoľvek budúce rozhodnutia o revízii finančnej podpory pre podniky EÚ v rámci súčasnej finančnej krízy a vo svetle diskusií na európskom samite v decembri 2008.

SL

(...PICT...)|KOMISIJA EVROPSKIH SKUPNOSTI|

Bruselj,  8.4.2009

SEC(2009) 454

DELOVNI DOKUMENT SLUŽB KOMISIJE

Spremni dokument k SPOROČILU KOMISIJE SVETU IN EVROPSKEMU PARLAMENTU Izgradnja trajnostne prihodnosti ribogojstva Nova pobuda za Strategijo za trajnostni razvoj evropskega ribogojstva POVZETEK OCENE UČINKA {COM(2009) 162 konč.} {SEC(2009) 453}

POVZETEK

Evropska komisija je v letu 2002 predstavila Sporočilo o strategiji za trajnostni razvoj evropskega ribogojstva COM(2002) 511 konč. kot prvi dokument, ki je na evropski ravni postavil ribogojstvo v ospredje. GD MARE (prej GD FISH) je leta 2007 ocenil dosedanji napredek. Na podlagi te ocene ter glede na dejstvo, da eden glavnih ciljev iz leta 2002, in sicer glede delovnih mest in rasti proizvodnje, ni bil dosežen, je Komisija pričela s širokim posvetovanjem in razpravo z vsemi zainteresiranimi stranmi o priložnostih in izzivih evropskega ribogojstva.[1]

COM(2002) 511 konč.

V času teh posvetovanj in ocenjevanja je bilo ugotovljenih mnogo vprašanj, ki jih obravnava pričujoči dokument. Cilji iz leta 2002 so bili glede preskrbe varne hrane iz ribogojstva ob zagotavljanju zdravstvenega varstva in dobrega počutja živali ter glede zagotavljanja, da je ribogojstvo zakonsko urejeno, večinoma doseženi. Vendar je poglavitna ugotovljena težava vsesplošna stagnacija ribogojstva v EU na ravni proizvodnje v primerjavi s trajno rastjo te industrije v svetovnem merilu, kar traja od začetka tisočletja. Ribogojni sektor EU ima številne prednosti in je vodilen pri tehnoloških inovacijah in razvoju, vendar se sooča tudi z mnogimi težavami. Poglavitni omenjeni dejavniki vključujejo splošne gospodarske obete za ribogojstvo EU, zlasti konkurenco z uvozom, strukturne in industrijske značilnosti ribogojne dejavnosti EU skupaj z izzivi ribogojstva v EU glede zahtev za varstvo okolja, potrebe po premagovanju omejitev prostora in konkurenco za dostop do vode ter izzive zagotavljanja visoke ravni zdravstvenega varstva in dobrega počutja živali. Omenjeno posvetovanje je pokazalo pomen raziskovanja, usmerjenega v potrebe industrije, na tem novem področju udomačevanja živali, je pa tudi opozorilo na dodatne težave, kot so pomanjkanje zavedanja o ribogojstvu in posledičen učinek na podobo te industrije, potreba po boljšem upravljanju s komunikacijo in udeležbo zainteresiranih strani ter potreba po enakem položaju in zmanjšanju upravnih bremen.

Ta dokument zajema tri široke možnosti za obravnavo vprašanj, na katere je opozorilo posvetovanje.

Prva možnost je bil scenarij nespremenjenega stanja, t.j. ne sprejeti konkretnih pobud in ostati v okviru strategije, razvite v letu 2002. Ta možnost bi tudi pomenila, da se pri oblikovanju politik, ki imajo lahko vpliv na ribogojstvo, „k stvarem pristopa kot običajno“ in se tudi glede ustvarjanja delovnih mest nadaljuje s ciljem iz leta 2002, za katerega pa je znano, da se ga ne dosega.

Druga možnost je bila ponoviti enako vrsto pobude kot v letu 2002 in predlagati prenovljeno strategijo za trajnostni razvoj ribogojstva v EU. To bi pomenilo pripravo sporočila o politični usmeritvi, s katerim bi se določili strateški cilji in oblikovali predlogi za morebitno nadaljnje ravnanje na različnih zadevnih področjih politike. Pod to opcijo je bilo predlaganih več nadaljnjih možnosti, predvsem se je presojalo, ali je smotrno obdržati ali revidirati določene strateške cilje iz leta 2002 ter ali je treba določiti ravnanja za vse zainteresirane strani ali zgolj ravnanja, ki spadajo v domeno organov oblasti. Med presojanjem se je preučilo možnosti, da bi temu političnemu sporočilu dodali spremne predloge določenih „ribogojsko usmerjenih“ dopolnitev finančnih instrumentov Skupnosti (Evropski ribiški sklad EFF), ki bi delovale kot vzvod za krepitev nekaterih razsežnosti strategije. Podopcija se ni ohranila zaradi časovnih pomislekov in pomislekov glede sorazmernosti ter zaradi tega, ker se v kratkem pričakuje še druge ocene (naknadno oceno Finančnega instrumenta za usmerjanje ribištva, ki se začne z letom 2009) Vendar to ne vpliva na katero koli prihodnjo odločitev za pregled finančne podpore te dejavnosti EU v trenutni finančni krizi in ob upoštevanju razprave na evropskem vrhu decembra 2008. .[2]

Vendar to ne vpliva na katero koli prihodnjo odločitev za pregled finančne podpore te dejavnosti EU v trenutni finančni krizi in ob upoštevanju razprave na evropskem vrhu decembra 2008.

Zadnja predvidena možnost je bila bistveno spremeniti pristop s postavitvijo temeljev vsestranske „skupne politike ribogojstva EU“ preko večstranskega zakonodajnega okvira nekje med skupno ribiško politiko (ki pokriva samo ribištvo in z njim povezana vprašanja) in skupno kmetijsko politiko, kar bi pomenilo tudi določitev proizvodnih ciljev na ravni EU. Ta možnost je bila dokaj hitro opuščena, saj bi bila v mnogih pogledih v neskladju z načelom subsidiarnosti.

Dejanskega razvoja industrije ne morejo preprosto narekovati organi oblasti, imajo pa ti pomembno vlogo pri zagotavljanju pogojev in okvirov, v katerih se industrija lahko – ali ne – razvija. Zaključek te analize je, da se je treba spoprijeti z navedenimi izzivi s stališča vloge javnih oblasti v EU, vključno na nacionalnih in regionalnih ravneh, saj so te še vedno pristojne za mnogo dejavnikov, ki zelo vplivajo na razvoj ribogojstva (npr. licenciranje in prostorsko načrtovanje). Glede na številne politike EU, ki vplivajo na razvoj ribogojstva, je bila ugotovljena potreba po usklajenem pristopu in skupni viziji. Ta ocena je predvsem poudarila vrednost nove pobude za ribogojstvo EU – s političnim sporočilom Komisije, da se posodobi strategija iz leta 2002 in da se jo prilagodi novim okoliščinam, na novo določi nekatere izmed njenih strateških ciljev (z večjim poudarkom na konkurenčnosti in upravljanju) ter v podporo tej industriji zagotovi vodenje EU.

Cilj je torej zagotoviti novo pobudo za strategijo za trajnostni razvoj evropskega ribogojstva z obravnavanjem vloge organov oblasti pri vzpostavljanju primernega okvira za trajnostni razvoj ribogojstva v Evropi in z odpravo ozkih grl, kar bi tej industriji omogočilo poln razvoj potenciala. Vendar pa bo strategija v celoti uspešna le, če jo nadalje podprejo države članice in če se prenese v konkretna dejanja na regionalni in lokalni ravni.

[1] COM(2002) 511 konč.

[2] Vendar to ne vpliva na katero koli prihodnjo odločitev za pregled finančne podpore te dejavnosti EU v trenutni finančni krizi in ob upoštevanju razprave na evropskem vrhu decembra 2008.

RO

(...PICT...)|COMISIA COMUNITĂŢILOR EUROPENE|

Bruxelles, 8.4.2009

SEC(2009) 454

DOCUMENT DE LUCRU AL SERVICIILOR COMISIEI

Document de însoțire pentru COMUNICARE A COMISIEI CĂTRE CONSILIU ȘI PARLAMENTUL EUROPEAN Construirea unui viitor durabil pentru acvacultură Un nou impuls pentru strategia de dezvoltare durabilă a acvaculturii europene REZUMATUL EVALUĂRII IMPACTULUI {COM(2009) 162 final} {SEC(2009) 453}

SINTEZĂ

Comisia Europeană a prezentat în 2002 o comunicare privind strategia pentru o dezvoltare durabilă a acvaculturii în Europa COM (2002) 511 final. , care pentru prima oară a pus sectorul acvaculturii în prim plan la nivel european. În 2007 DG MARE (fosta DG FISH) a făcut bilanțul progreselor înregistrate până în acel moment. Pe baza acestei evaluări și ținând cont de faptul că unul din principalele obiective stabilite în 2002 în privința creșterii ocupării forței de muncă și a productivității nu a fost realizat, Comisia a lansat o consultare și o dezbatere pe scară largă cu toate părțile interesate referitoare la oportunitățile pe care le oferă acvacultura și provocările cărora trebuie să le facă față. [1]

COM (2002) 511 final.

În timpul perioadei de consultare și evaluare au fost identificate o serie de probleme, detaliate în prezentul document. Obiectivele fixate în 2002 de a furniza produse alimentare de origine acvatică sigure, garantând în același timp sănătatea și calitatea vieții animalelor și de a asigura reglementarea sectorului, au fost în general realizate. Există însă o problemă generală: stagnarea globală a producției acvicole în UE de la începutul mileniului, raportat la creșterea constantă a sectorului la nivel mondial. În UE sectorul acvaculturii are numeroase atuuri și este un lider în domeniul inovării tehnologice și cercetării, dar se confruntă, de asemenea, cu o serie de probleme. Principalele elemente evocate includ pe de o parte perspectiva economică generală a acvaculturii europene, în special concurența cu importurile, structura și caracteristicile industriale ale acesteia și, pe de altă parte, provocările acvaculturii europene raportat la cerințele de protecție a mediului, nevoia de a depăși dificultățile privind spațiul limitat și concurența pentru accesul la apă, precum și provocările legate de garantarea unui grad înalt de sănătate și calitate a vieții animalelor. Consultarea a pus în evidență importanța cercetării orientate spre nevoile industriei în acest nou domeniu al domesticirii animalelor, dar a subliniat și existența unor probleme suplimentare, cum ar fi lipsa de vizibilitate a acvaculturii și impactul acestui fapt asupra imaginii sale, necesitatea unei mai bune guvernanțe prin comunicare și implicarea părților interesate, precum și necesitatea asigurării unor condiții echitabile de concurență și reducerii sarcinii administrative.

Pentru a aborda problemele identificate în cadrul consultării, prezentul document trece în revistă trei opțiuni importante.

Prima opțiune identificată a fost scenariul statu-quo , mai precis rămânerea în limitele strategiei elaborate în 2002, fără a lua vreo inițiativă specială. Această opțiune ar însemna și adoptarea unei abordări „business as usual” în dezvoltarea diverselor domenii de politică care ar putea avea impact asupra acvaculturii și continuarea activității pe linia obiectivului stabilit în 2002, încă nerealizat, referitor la crearea de locuri de muncă.

A doua opțiune a fost reiterarea tipului de inițiativă luată în 2002 și propunerea unei strategii înnoite pentru dezvoltarea durabilă a acvaculturii europene. Acest lucru ar însemna elaborarea unei comunicări privind orientarea strategică care să definească obiectivele strategice și să identifice propunerile de posibile acțiuni viitoare din cadrul diferitelor domenii în cauză. În cadrul acestei opțiuni au fost luate în considerare mai multe posibilități, mai precis evaluarea măsurii în care ar fi oportună menținerea sau revizuirea anumitor obiective strategice definite în 2002 și identificarea acțiunilor care să implice toate părțile interesate sau care intră în competența exclusivă a autorităților publice. În acest exercițiu de evaluare a fost analizată și posibilitatea ca această comunicare strategică cu eventuale propuneri de modificări „orientate spre acvacultură” ale instrumentului comunitar de sprijin financiar (Fondul European pentru Pescuit – FEP) să aibă un efect de levier de natură să întărească anumite dimensiuni ale strategiei. Această subopțiune nu a fost reținută din motive de proporționalitate și constrângeri legate de timp și deoarece alte evaluări sunt așteptate în curând (evaluarea ex-post a Instrumentului Financiar pentru Orientarea Pescuitului care va începe în 2009) Acest lucru nu aduce însă atingere niciunei decizii viitoare de revizuire a sprijinului financiar acordat acestui tip de activitate din UE în cadrul actualei crize financiare și în lumina dezbaterii care a avut loc la summitul european din decembrie 2008. .[2]

Acest lucru nu aduce însă atingere niciunei decizii viitoare de revizuire a sprijinului financiar acordat acestui tip de activitate din UE în cadrul actualei crize financiare și în lumina dezbaterii care a avut loc la summitul european din decembrie 2008.

Ultima opțiune luată în considerare a fost schimbarea fundamentală a abordării prin punerea bazelor pentru o „politică acvicolă comună a UE” cu ajutorul unui cadrul legislativ cu mai multe fațete care să se situeze undeva între politica comună din domeniul pescuitului (care ar acoperi doar problemele legate de pescuit) și politica agricolă comună, ceea ce ar însemna fixarea de obiective de producție la nivelul UE. Această din urmă opțiune a fost abandonată destul de repede deoarece ar fi în contradicție în mai multe privințe cu principiul subsidiarității.

Dezvoltarea unui sector nu poate fi pur și simplu dictată de autoritățile publice, însă acestea au un rol semnificativ de jucat în stabilirea condițiilor și a cadrului în care se poate dezvolta sau nu un anumit sector. Analiza a concluzionat că aceste provocări trebuie abordate din punctul de vedere al rolului autorităților publice în UE, inclusiv la nivel național și regional, având în vedere că acestea sunt încă responsabile pentru o serie de factori care condiționează în mare măsură dezvoltarea acvaculturii (de exemplu autorizarea și amenajarea spațiului). Având în vedere numeroasele politici comunitare care au influență asupra dezvoltării acvaculturii, o abordare coordonată în cadrul unei viziuni comune a fost considerată oportună. Mai presus de toate, evaluarea a subliniat importanța unui impuls nou pentru acvacultura europeană - printr-o comunicare strategică a Comisiei de actualizare a strategiei din 2002 și adaptarea acesteia la noile circumstanțe, reorientarea unora dintre obiectivele sale strategice (cu accent mai mare pe competitivitate și guvernanță mai bună) și un sprijin comunitar pentru acest sector.

Prin urmare, obiectivul este acordarea unui nou impuls strategiei pentru dezvoltarea durabilă a acvaculturii în Europa prin determinarea rolului autorităților publice în stabilirea unui cadru adecvat pentru dezvoltarea durabilă a acvaculturii în Europa permițând înlăturarea mai multor obstacole astfel încât sectorul să se poată dezvolta. Pentru ca strategia să funcționeze din plin, ea trebuie să fie adoptată de statele membre și transpusă în acțiuni concrete la nivel regional și local.

[1] COM (2002) 511 final.

[2] Acest lucru nu aduce însă atingere niciunei decizii viitoare de revizuire a sprijinului financiar acordat acestui tip de activitate din UE în cadrul actualei crize financiare și în lumina dezbaterii care a avut loc la summitul european din decembrie 2008.

FI

(...PICT...)|EUROOPAN YHTEISÖJEN KOMISSIO|

Bryssel 8.4.2009

SEK(2009) 454

KOMISSION YKSIKÖIDEN VALMISTELUASIAKIRJA

Oheisasiakirja KOMISSION TIEDONANTO NEUVOSTOLLE JA EUROOPAN PARLAMENTILLE Vesiviljelyn kestävän tulevaisuuden turvaaminen Uutta pontta yhteisön vesiviljelyalan kestävää kehittämistä koskevalle strategialle TIIVISTELMÄ VAIKUTUSTEN ARVIOINNISTA {KOM(2009) 162 lopullinen} {SEK(2009) 453}

TIIVISTELMÄ

Euroopan komissio esitteli vuonna 2002 tiedonannon nimeltä ”Yhteisön vesiviljelyalan kestävää kehittämistä koskeva strategia” KOM(2002) 511 lopullinen. , jossa vesiviljelyala nostettiin ensimmäistä kertaa yhteisön tasolla etusijalle. Vuonna 2007 komission MARE-pääosasto (entinen FISH-pääosasto) kartoitti alalla siihen mennessä saavutettua edistystä. Kyseisen arvioinnin pohjalta ja ottaen huomioon, että yhtä vuonna 2002 asetetuista työpaikkoihin ja tuotannon kasvuun liittyvistä päätavoitteista ei ollut saavutettu, komissio käynnisti kaikkien sidosryhmien kanssa laajan kuulemisen ja keskustelun Euroopan vesiviljelyn mahdollisuuksista ja haasteista.[1]

KOM(2002) 511 lopullinen.

Kuulemisen ja arvioinnin aikana kartoitettiin joukko aiheita, joita esitellään tässä asiakirjassa. Vuoden 2002 tavoitteet, jotka liittyvät turvallisten vesiviljelytuotteiden tarjontaan, samalla kun varmistetaan eläinten terveys ja hyvinvointi sekä vesiviljelyn sääntely, on yleisesti ottaen saavutettu. Yleisenä ongelmana on kuitenkin EU:n vesiviljelytuotannon taantuminen vuosituhannen alusta alkaen, vaikka tämä ala on maailmanlaajuisella tasolla jatkanut kasvuaan. EU:n vesiviljelyalalla on lukuisia vahvuuksia, ja se on teknologisen innovoinnin ja tutkimuksen kärjessä, mutta siihen liittyy myös monia ongelmia. Mainituista ongelmista suurimmat liittyvät EU:n vesiviljelyn yleisiin talousnäkymiin, erityisesti kilpailuun tuonnin kanssa, EU:n vesiviljelyalan rakenteeseen ja teollisiin ominaispiirteisiin. Nämä yhdistyvät vielä EU:n vesiviljelyn haasteisiin, jotka liittyvät ympäristönsuojelua koskeviin vaatimuksiin, tarpeeseen ratkaista rajoitettuun tilaan ja vesille pääsyä koskevaan kilpailuun liittyvät ongelmat sekä eläinten terveyden ja hyvinvoinnin korkean tason takaamiseen. Kuulemisessa tuli esiin tällä uudella eläinjalostusalalla toteutettavan tarvesuuntautuneen tutkimuksen merkitys, mutta siinä korostettiin myös muita ongelmia, joita ovat esimerkiksi riittämätön tietoisuus vesiviljelystä ja tästä seuraavat vaikutukset vesiviljelyn imagoon, viestinnän ja sidosryhmien osallistumisen kautta toteutettavan paremman hallinnoinnin tarve sekä tasavertaisten toimintaedellytysten vahvistamisen ja hallinnollisen taakan keventämisen tarve.

Kuulemisessa esille tulleiden ongelmien ratkaisemiseksi tarkasteltiin kolmea vaihtoehtoa.

Näistä ensimmäinen oli nykytilanteen säilyttämisvaihtoehto, mikä tarkoittaisi, ettei toteuteta mitään erityisaloitteita vaan toimitaan vuonna 2002 laaditun strategian asettamissa rajoissa. Tämä vaihtoehto tarkoittaisi myös ”business as usual” lähestymistavan omaksumista silloin, kun kehitetään monia eri aloja, joilla voi olla vaikutusta vesiviljelyyn, ja vuonna 2002 vahvistetun, vielä saavuttamattoman työpaikkojen luomistavoitteen noudattamista.

Toinen vaihtoehto oli harkita vuonna 2002 toteutetun kaltaisen aloitteen toistamista ja ehdottaa uudistettua strategiaa EU:n vesiviljelyalan kestäväksi kehittämiseksi. Tämä edellyttäisi poliittista ohjausta tarjoavan tiedonannon laatimista, strategisten tavoitteiden määrittelyä ja erinäisillä politiikan lohkoilla toteutettavia mahdollisia jatkotoimia koskevien ehdotusten antamista. Tämän vaihtoehdon osana harkittiin useita eri mahdollisuuksia, joita ovat esimerkiksi tiettyjen vuonna 2002 määriteltyjen strategisten tavoitteiden pitäminen ennallaan tai tarkistaminen, sekä kaikkia sidosryhmiä koskevien toimien määrittely tai ainoastaan viranomaisten vastuulle kuuluvien toimien määrittely. Arvioinnin aikana tarkasteltiin mahdollisuutta liittää tähän poliittiseen tiedonantoon ehdotuksia yhteisön rahoitusvälineeseen (Euroopan kalatalousrahastoon) tehtävistä erityisistä vesiviljelyä tukevista muutoksista, jotka toimisivat kannustimina strategian eräiden osien vahvistamiselle. Tätä muunnelmaa ei hyväksytty suhteellisuuteen ja aikatauluun liittyvistä syistä ja lähitulevaisuudessa laadittavien muiden arviointien vuoksi (kalatalouden ohjauksen rahoitusvälineen jälkiarviointi, jonka on määrä alkaa vuonna 2009). Tämä ei kuitenkaan rajoita tulevaisuudessa mahdollisesti tehtävää päätöstä tarkastella uudelleen kyseiseen EU:n liiketoimintaan nykyisen rahoituskriisin vuoksi myönnettävää rahoitustukea ottaen huomioon joulukuussa 2008 pidetyssä EU:n huippukokouksessa käyty keskustelu.[2]

Tämä ei kuitenkaan rajoita tulevaisuudessa mahdollisesti tehtävää päätöstä tarkastella uudelleen kyseiseen EU:n liiketoimintaan nykyisen rahoituskriisin vuoksi myönnettävää rahoitustukea ottaen huomioon joulukuussa 2008 pidetyssä EU:n huippukokouksessa käyty keskustelu.

Viimeinen tarkastelluista vaihtoehdoista koski lähestymistavan perusteellista muuttamista siten, että luotaisiin perusta kattavalle ”EU:n yhteiselle vesiviljelypolitiikalle” vahvistamalla monitahoinen lainsäädäntökehys, joka sijoittuisi jonnekin yhteisen kalastuspolitiikan (joka kattaisi ainoastaan kalastukseen liittyvät kysymykset) ja yhteisen maatalouspolitiikan välimaastoon. Tämä edellyttäisi myös tuotantotavoitteiden vahvistamista EU:n tasolla. Tämä viimeinen vaihtoehto hylättiin melko nopeasti, koska se olisi monilta osin toissijaisuusperiaatteen vastainen.

Alan todellinen kehitys ei voi olla pelkästään julkisen vallan käyttäjien sanelemaa, vaikka viranomaisilla onkin merkittävä rooli niiden edellytysten ja puitteiden luomisessa, joissa ala voi – tai ei voi – kehittyä. Analyysissä päädyttiin siihen, että kyseisten ongelmien ratkaiseminen riippuu EU:n viranomaisten roolista, kansallisen ja alueellisen tason viranomaiset mukaan luettuina, sillä ne ovat edelleen vastuussa monista tekijöistä, joilla on suuri vaikutus vesiviljelyn kehittymiseen (esim. lupien myöntäminen ja aluesuunnittelu). Koska lukuisilla EU:n politiikoilla on vaikutusta vesiviljelyn kehitykseen, yhteiseen näkemykseen perustuva yhteensovitettu lähestymistapa katsottiin asianmukaiseksi. Arvioinnissa korostettiin kuitenkin ennen kaikkea sitä, että EU:n vesiviljelylle on tärkeää antaa uutta pontta. Tämän pitäisi tapahtua siten, että komissio laatii poliittisen tiedonannon, jolla päivitetään vuoden 2002 strategiaa ja mukautetaan se uusiin olosuhteisiin, tarkistetaan joitakin sen strategisista tavoitteista (painottamalla aiempaa enemmän kilpailukykyä ja parannettua hallinnointia) sekä luodaan alan tueksi EU:n puitteet.

Tavoitteena on näin ollen antaa yhteisön vesiviljelyalan kestävää kehittämistä koskevalle strategialle uutta pontta tarkastelemalla roolia, joka viranomaisilla voi olla asianmukaisten rakenteiden luomisessa vesiviljelyn kestävälle kehitykselle Euroopassa ja alan potentiaalin täysipainoisen hyödyntämisen tiellä olevien lukuisten esteiden poistamisessa. Strategiasta saadaan kuitenkin täysimääräistä hyötyä vain, jos jäsenvaltiot vahvistavat sen ja muuntavat sen alueellisen ja paikallisella tason konkreettiseksi toiminnaksi.

[1] KOM(2002) 511 lopullinen.

[2] Tämä ei kuitenkaan rajoita tulevaisuudessa mahdollisesti tehtävää päätöstä tarkastella uudelleen kyseiseen EU:n liiketoimintaan nykyisen rahoituskriisin vuoksi myönnettävää rahoitustukea ottaen huomioon joulukuussa 2008 pidetyssä EU:n huippukokouksessa käyty keskustelu.

PT

(...PICT...)|COMISSÃO DAS COMUNIDADES EUROPEIAS|

Bruxelas, 8.4.2009

SEC(2009) 454

DOCUMENTO DE TRABALHO DOS SERVIÇOS DA COMISSÃO

que acompanha a COMUNICAÇÃO DA COMISSÃO AO CONSELHO E AO PARLAMENTO EUROPEU Construir um futuro sustentável para a aquicultura Um novo ímpeto para a estratégia de desenvolvimento sustentável da aquicultura europeia RESUMO DA AVALIAÇÃO DE IMPACTO {COM(2009) 162 final} {SEC(2009) 453}

RESUMO

Em 2002, a Comissão Europeia apresentou uma Comunicação intitulada «Estratégia de desenvolvimento sustentável da aquicultura europeia» COM(2002) 511 final. , a primeira a dar ao sector da aquicultura um lugar na cena europeia. Em 2007, a DG MARE (anteriormente DG FISH) fez o balanço dos progressos obtidos desde então. Com base nessa avaliação e atendendo a que um dos principais objectivos estabelecidos em 2002 em termos de aumento do emprego e da produção ainda não tinha sido atingido, a Comissão deu início a uma vasta consulta e debate com todas as partes interessadas sobre as oportunidades e os desafios que se deparam à aquicultura europeia.[1]

COM(2002) 511 final.

A fase de consulta e avaliação permitiu identificar várias questões, que são desenvolvidas no presente documento. De um modo geral, pode considerar-se que os objectivos fixados em 2002 para a aquicultura, a saber, oferecer produtos alimentares de origem aquática seguros, garantindo a sanidade e o bem-estar dos animais, e assegurar a regulamentação do sector, foram alcançados. No entanto, um problema geral afecta o sector: desde o início do milénio, a produção aquícola, em crescimento contínuo ao nível mundial, está globalmente estagnada na União Europeia. Não obstante os seus vários trunfos e o lugar de destaque que ocupa no domínio da inovação tecnológica e da investigação, o sector aquícola europeu debate-se com uma série de dificuldades. Entre os principais elementos referidos incluem-se as perspectivas económicas globais da aquicultura europeia, nomeadamente a concorrência com as importações e as características estruturais e industriais das empresas aquícolas comunitárias, e os desafios que se deparam à aquicultura europeia no que toca às exigências da protecção ambiental, à necessidade de ultrapassar os problemas ligados à limitação do espaço e à concorrência pelo acesso à água, bem como os desafios ligados à necessidade de assegurar níveis elevados em matéria de sanidade e bem-estar dos animais. A consulta realçou a importância de uma investigação orientada para as necessidades do sector neste novo domínio da domesticação de animais, mas evidenciou também problemas, nomeadamente a falta de visibilidade da aquicultura e o défice de imagem que daí resulta, a necessidade de uma melhor governança através da comunicação e da participação das partes interessadas e ainda a necessidade de condições equitativas e de uma redução dos encargos administrativos.

Para abordar as questões identificadas na consulta, o documento analisa três grandes opções.

A primeira opção é o status quo , que consiste em não adoptar qualquer iniciativa e não sair dos limites estabelecidos pela estratégia criada em 2002. Esta opção passa também por adoptar uma abordagem do tipo " business as usual " no respeitante ao desenvolvimento de vários domínios estratégicos que podem ter impacto na aquicultura, e por manter o objectivo estabelecido em 2002 em termos de criação de postos de trabalho, o qual, como se sabe, não foi atingido.

A segunda opção consiste em repetir o tipo de iniciativa adoptada em 2002 e propor uma nova estratégia para o desenvolvimento sustentável da aquicultura europeia. Tal significaria elaborar uma comunicação sobre as orientações políticas, definir objectivos estratégicos e identificar propostas de acções suplementares nos diversos domínios em causa. No âmbito desta opção, foram ponderadas várias possibilidades, nomeadamente a pertinência de manter ou rever certos objectivos estratégicos definidos em 2002 e a de definir acções destinadas a todas as partes interessadas ou apenas da competência das autoridades públicas. Durante este exercício de avaliação, foi analisada a possibilidade de acompanhar esta comunicação política por eventuais propostas de introdução no instrumento de apoio financeiro (Fundo Europeu das Pescas - FEP) de alterações especificamente orientadas para a aquicultura, que pudessem funcionar como alavanca para reforçar algumas dimensões da estratégia. Esta subopção não foi aceite por razões de proporcionalidade e de calendário, e também porque estão previstas outras avaliações a curto prazo (avaliação ex post do Instrumento Financeiro de Orientação da Pesca, a começar em 2009) O que não exclui, contudo, a possibilidade de futuras decisões de revisão do apoio financeiro para este sector comunitário, no contexto da actual crise financeira e à luz do debate na cimeira europeia de Dezembro de 2008. .[2]

O que não exclui, contudo, a possibilidade de futuras decisões de revisão do apoio financeiro para este sector comunitário, no contexto da actual crise financeira e à luz do debate na cimeira europeia de Dezembro de 2008.

A última opção considerada consiste em mudar radicalmente de abordagem, lançando as bases de uma política comum da aquicultura global da União Europeia, através de um quadro legislativo multifacetado, a meio caminho entre a política comum das pescas (que cobriria apenas as questões relativas à pesca) e a política agrícola comum, o que implicaria também a fixação de objectivos de produção ao nível comunitário. Esta última opção foi rapidamente afastada, já que, sob vários aspectos, colidiria com o princípio da subsidiariedade.

O desenvolvimento efectivo de um sector não pode ser simplesmente ditado pelas autoridades públicas, embora estas tenham um papel importante a desempenhar para estabelecer as condições e o quadro em que um sector pode – ou não – ser desenvolvido. A análise concluiu que, para fazer face aos desafios, é necessário redefinir o papel das autoridades públicas na União Europeia, inclusive aos níveis nacional e regional, já que essas autoridades continuam a ser responsáveis por uma série de factores que condicionam em grande medida o desenvolvimento do sector aquícola (é o caso da emissão de licenças e do ordenamento do espaço). Dado o grande número de políticas que influenciam o desenvolvimento da aquicultura, considerou-se adequado optar por uma abordagem coordenada, com uma visão comum. Acima de tudo, porém, a presente avaliação destacou a importância de um novo ímpeto para a aquicultura da União Europeia - através de uma comunicação política da Comissão destinada a actualizar a estratégia de 2002 e a adaptá-la a novas circunstâncias, a recentrar alguns dos seus objectivos estratégicos (dando uma maior ênfase à competitividade e a uma melhor governança) e a proporcionar uma liderança europeia em apoio do sector.

Pretende-se, por conseguinte, um novo ímpeto para a estratégia de desenvolvimento sustentável da aquicultura europeia, determinando a função que devem desempenhar as autoridades públicas no estabelecimento de um quadro adequado para o desenvolvimento sustentável da aquicultura na Europa e contribuindo para desbloquear uma série de estrangulamentos para que este sector possa desenvolver todo o seu potencial. Todavia, para que esta estratégia resulte plenamente, é necessário que seja endossada pelos Estados-Membros e que se traduza por acções concretas aos níveis regional e local.

[1] COM(2002) 511 final.

[2] O que não exclui, contudo, a possibilidade de futuras decisões de revisão do apoio financeiro para este sector comunitário, no contexto da actual crise financeira e à luz do debate na cimeira europeia de Dezembro de 2008.

EL

(...PICT...)|ΕΠΙΤΡΟΠΗ ΤΩΝ ΕΥΡΩΠΑΪΚΩΝ ΚΟΙΝΟΤΗΤΩΝ|

Βρυξέλλες, 8.4.2009

SEC(2009) 454

ΕΓΓΡΑΦΟ ΕΡΓΑΣΙΑΣ ΤΩΝ ΥΠΗΡΕΣΙΩΝ ΤΗΣ ΕΠΙΤΡΟΠΗΣ

Έγγραφο το οποίο συνοδεύει την ΑΝΑΚΟΙΝΩΣΗ ΤΗΣ ΕΠΙΤΡΟΠΗΣ ΠΡΟΣ ΤΟ ΣΥΜΒΟΥΛΙΟ ΚΑΙ ΤΟ ΕΥΡΩΠΑΪΚΟ ΚΟΙΝΟΒΟΥΛΙΟ Οικοδομώντας ένα βιώσιμο μέλλον για την υδατοκαλλιέργεια Νέα ώθηση στη στρατηγική για τη βιώσιμη ανάπτυξη της Ευρωπαϊκής υδατοκαλλιέργειας ΠΕΡΙΛΗΨΗ ΤΗΣ ΕΚΤΙΜΗΣΗΣ TΩΝ ΕΠΙΠΤΩΣΕΩΝ {COM(2009) 162 τελικό} {SEC(2009) 453 }

ΣΥΝΟΠΤΙΚΗ ΠΑΡΟΥΣΙΑΣΗ

Το 2002 η Ευρωπαϊκή Επιτροπή υπέβαλε ανακοίνωση σχετικά με μια στρατηγική για τη βιώσιμη ανάπτυξη της ευρωπαϊκής υδατοκαλλιέργειας, COM(2002) 511 τελικό. με την οποία ο κλάδος της υδατοκαλλιέργειας τοποθετήθηκε για πρώτη φορά σε θέση πρώτης γραμμής σε ευρωπαϊκό επίπεδο. Το 2007, η ΓΔ MARE (πρώην ΓΔ FISH) αποτίμησε την πρόοδο που είχε έως τότε σημειωθεί. Με βάση την αξιολόγηση αυτή, και δεδομένου ότι ένας από τους κύριους στόχους που τέθηκαν το 2002 όσον αφορά τις θέσεις εργασίας και την ανάπτυξη της παραγωγής δεν είχε επιτευχθεί, η Επιτροπή ξεκίνησε ευρεία διαβούλευση και συζήτηση με όλους τους ενδιαφερόμενους φορείς σχετικά με τις ευκαιρίες και τις προκλήσεις της ευρωπαϊκής υδατοκαλλιέργειας.[1]

COM(2002) 511 τελικό.

Κατά τη διάρκεια αυτής της περιόδου διαβούλευσης και αξιολόγησης εντοπίστηκε σειρά θεμάτων τα οποία εξετάζονται στο παρόν έγγραφο. Οι στόχοι του 2002 για την παροχή ασφαλών θαλάσσιων προϊόντων διατροφής υδατοκαλλιέργειας, με ταυτόχρονη προστασία της υγείας και της καλής διαβίωσης των ζώων και διασφάλιση της ρύθμισης της υδατοκαλλιέργειας έχουν, γενικά, επιτευχθεί. Ωστόσο, το γενικό πρόβλημα που εντοπίζεται είναι η στασιμότητα που παρατηρείται συνολικά στον τομέα της υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ όσον αφορά την παραγωγή από το 2000 και έπειτα, σε αντίθεση με τη συνεχιζόμενη ανάπτυξη στον εν λόγω κλάδο, σε παγκόσμιο επίπεδο. Ο τομέας της υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ παρουσιάζει πολλά πλεονεκτήματα και βρίσκεται στην πρωτοπορία της τεχνολογικής καινοτομίας και έρευνας Ωστόσο, έχει να αντιμετωπίσει και σειρά προβλημάτων. Αναφερόμαστε κυρίως στη συνολική οικονομική εικόνα της υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ, και συγκεκριμένα στον ανταγωνισμό με τις εισαγωγές, στη δομή και στα βιομηχανικά χαρακτηριστικά των επιχειρήσεων υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ, σε συνδυασμό με τις προκλήσεις της υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ όσον αφορά τις απαιτήσεις περιβαλλοντικής προστασίας, την ανάγκη να αντιμετωπιστεί το πρόβλημα του περιορισμένου χώρου και του ανταγωνισμού για την πρόσβαση σε ύδατα, καθώς και τις προκλήσεις που συνεπάγεται η διασφάλιση υψηλών επιπέδων προστασίας της υγείας και της καλής διαβίωσης των ζώων. Η διαβούλευση ανέδειξε τη σημασία του να προσανατολιστεί η έρευνα προς τις ανάγκες του κλάδου στο πλαίσιο αυτού του νέου τομέα καλλιέργειας ζώντων οργανισμών, αλλά υπογράμμισε και τα επιπλέον προβλήματα που υφίστανται, όπως είναι η έλλειψη επαρκούς γνώσης της υδατοκαλλιέργειας και των συνακόλουθων επιπτώσεων στην εικόνα του κλάδου, η ανάγκη για καλύτερη διακυβέρνηση μέσω της επικοινωνίας και της συμμετοχής των ενδιαφερομένων φορέων, καθώς και η ανάγκη δημιουργίας ισότιμων όρων ανταγωνισμού και μείωσης του διοικητικού φόρτου.

Για την αντιμετώπιση των θεμάτων που τέθηκαν κατά τη διάρκεια της διαβούλευσης εξετάζονται τρεις επιλογές ευρέος χαρακτήρα στο παρόν έγγραφο.

Η πρώτη επιλογή συνίσταται στο σενάριο «status-quo», ήτοι στο να μην αναληφθούν συγκεκριμένες πρωτοβουλίες και στο να συνεχιστεί η τήρηση των γενικών κατευθύνσεων της στρατηγικής που αναπτύχθηκε το 2002. Η επιλογή αυτή θα σήμαινε και την υιοθέτηση μιας προσέγγισης διατήρησης της υφιστάμενης κατάστασης κατά την ανάπτυξη των διαφορετικών τομέων πολιτικής που μπορεί να έχουν αντίκτυπο στην υδατοκαλλιέργεια και τη συνέχιση της επιδίωξης του στόχου που τέθηκε το 2002 όσον αφορά τη δημιουργία θέσεων εργασίας, στόχος που είναι γνωστό ότι δεν επετεύχθη.

Η δεύτερη επιλογή συνίσταται στο να επαναληφθεί το είδος της πρωτοβουλίας που ελήφθη το 2002 και να προταθεί μια ανανεωμένη στρατηγική για τη βιώσιμη ανάπτυξη της υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ. Αυτό θα σήμαινε την έκδοση ανακοίνωσης όσον αφορά τον προσανατολισμό της πολιτικής, τον καθορισμό στρατηγικών στόχων και την υποβολή προτάσεων για τυχόν περαιτέρω μέτρα εντός των διαφορετικών τομέων πολιτικού ενδιαφέροντος. Σύμφωνα με την επιλογή αυτή, εξετάστηκαν πολλά περαιτέρω ενδεχόμενα, συγκεκριμένα, εξετάστηκε εάν θα ήταν προτιμότερο να διατηρηθούν ή να αναθεωρηθούν ορισμένοι στρατηγικοί στόχοι οι οποίοι καθορίστηκαν το 2002 και εάν θα έπρεπε να ληφθούν μέτρα τα οποία απευθύνονται σε όλους τους ενδιαφερόμενους φορείς ή μέτρα που άπτονται μόνον της αρμοδιότητας των δημόσιων αρχών. Στο πλαίσιο αυτό εξετάστηκε επίσης το ενδεχόμενο να συνοδευτεί η παρούσα διακήρυξη πολιτικής από προτάσεις για ειδικές τροποποιήσεις με «προσανατολισμό στην υδατοκαλλιέργεια» στο κοινοτικό μέσο χρηματοδοτικής υποστήριξης (Ευρωπαϊκό Ταμείο Αλιείας – ΕΤΑ), με σκοπό να προωθηθεί η ενίσχυση ορισμένων διαστάσεων της στρατηγικής. Αυτή η υπο-επιλογή δεν υιοθετήθηκε για λόγους αναλογικότητας και χρονικής συγκυρίας καθώς και λόγω άλλων θεμάτων που επρόκειτο να εκτιμηθούν βραχυπρόθεσμα (η εκ των υστέρων αξιολόγηση του Χρηματοδοτικού Μέσου Προσανατολισμού της Αλιείας που επρόκειτο να ξεκινήσει το 2009) Εντούτοις, αυτό δηλώνεται με την επιφύλαξη του ενδεχομένου μελλοντικής απόφασης επανεξέτασης της χρηματοδοτικής υποστήριξης για τον εν λόγω επιχειρηματικό κλάδο της ΕΕ στο πλαίσιο της υφιστάμενης χρηματοοικονομικής κρίσης και με βάση τα αποτελέσματα της συζήτησης της Ευρωπαϊκής Συνόδου τον Δεκέμβριο του 2008. .[2]

Εντούτοις, αυτό δηλώνεται με την επιφύλαξη του ενδεχομένου μελλοντικής απόφασης επανεξέτασης της χρηματοδοτικής υποστήριξης για τον εν λόγω επιχειρηματικό κλάδο της ΕΕ στο πλαίσιο της υφιστάμενης χρηματοοικονομικής κρίσης και με βάση τα αποτελέσματα της συζήτησης της Ευρωπαϊκής Συνόδου τον Δεκέμβριο του 2008.

Η τελευταία επιλογή που εξετάστηκε συνίστατο στην ουσιαστική μεταβολή της προσέγγισης θέτοντας τη βάση για μια συνεκτική «Κοινή πολιτική υδατοκαλλιέργειας στην ΕΕ», μέσω ενός πολύπλευρου νομοθετικού πλαισίου μεταξύ της Κοινής Αλιευτικής Πολιτικής (το οποίο θα κάλυπτε μόνον θέματα αλιείας) και της Κοινής Αγροτικής Πολιτικής, το οποίο θα σήμαινε και τον καθορισμό στόχων παραγωγής σε κοινοτικό επίπεδο. Η επιλογή αυτή απορρίφθηκε αμέσως καθότι αντίκειται στην αρχή της επικουρικότητας όσον αφορά πολλές πτυχές της.

Η ανάπτυξη ενός κλάδου δεν δύναται να υπαγορεύεται αποκλειστικά από τις δημόσιες αρχές αλλά αυτές έχουν σημαντικό ρόλο να διαδραματίσουν στην επιβολή των προϋποθέσεων και του πλαισίου εντός του οποίου ένα κλάδος μπορεί να αναπτυχθεί ή όχι. Το συμπέρασμα αυτής της ανάλυσης ήταν ότι οι εν λόγω προκλήσεις πρέπει να αντιμετωπιστούν από την πλευρά του ρόλου των δημόσιων αρχών στην ΕΕ, τόσο σε εθνικό όσο και σε περιφερειακό επίπεδο, καθώς εξακολουθούν να είναι αρμόδιες για σειρά παραγόντων που επηρεάζουν σημαντικά την ανάπτυξη της υδατοκαλλιέργειας (π.χ. χορήγηση αδειών και χωροταξικός σχεδιασμός). Λόγω των πολλών κοινοτικών πολιτικών που επηρεάζουν την ανάπτυξη της υδατοκαλλιέργειας, κρίθηκε σκόπιμο να υιοθετηθεί μια συντονισμένη προσέγγιση με βάση ένα κοινό όραμα. Κυρίως όμως, η παρούσα αποτίμηση υπογράμμισε την αξία μιας νέας ώθησης για την υδατοκαλλιέργεια στην ΕΕ – μέσω μιας διακήρυξης πολιτικής από την Επιτροπή για την επικαιροποίηση της στρατηγικής του 2002 και για την προσαρμογή της σε νέες συνθήκες, στην εκ νέου εστίαση ορισμένων εκ των στρατηγικών της στόχων (με περισσότερη έμφαση στον ανταγωνισμό και στη βελτίωση της διακυβέρνησης) και για την παροχή καθοδήγησης από την ΕΕ για τη στήριξη του εν λόγω κλάδου.

Συνεπώς, στόχος είναι να δοθεί νέα ώθηση στη στρατηγική για τη βιώσιμη ανάπτυξη της ευρωπαϊκής υδατοκαλλιέργειας εξετάζοντας το ρόλο που μπορούν να διαδραματίσουν οι δημόσιες αρχές στην καθιέρωση ενός κατάλληλου πλαισίου για τη βιώσιμη ανάπτυξη της υδατοκαλλιέργειας στην Ευρώπη και εξαλείφοντας σειρά εμποδίων ώστε να επιτραπεί στον εν λόγω κλάδο να αξιοποιήσει πλήρως το δυναμικό του. Ωστόσο από την προσπάθεια αυτή θα αποκομιστούν τα μέγιστα οφέλη μόνον εφόσον αυτή υιοθετηθεί και από τα κράτη μέλη και ληφθούν συγκεκριμένα μέτρα, τόσο σε περιφερειακό όσο και σε τοπικό επίπεδο.

[1] COM(2002) 511 τελικό.

[2] Εντούτοις, αυτό δηλώνεται με την επιφύλαξη του ενδεχομένου μελλοντικής απόφασης επανεξέτασης της χρηματοδοτικής υποστήριξης για τον εν λόγω επιχειρηματικό κλάδο της ΕΕ στο πλαίσιο της υφιστάμενης χρηματοοικονομικής κρίσης και με βάση τα αποτελέσματα της συζήτησης της Ευρωπαϊκής Συνόδου τον Δεκέμβριο του 2008.

EN

(...PICT...)(...PICT...)|COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES|

Brussels, 8.4.2009

SEC(2009) 454

COMMISSION STAFF WORKING DOCUMENT accompanying the

COMMUNICATION FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE COUNCIL Building a sustainable future for aquaculture A new impetus for the Strategy for the Sustainable Development of European Aquaculture SUMMARY OF THE IMPACT ASSESSMENT {COM(2009) 162 final} {SEC(2009) 453}

EXECUTIVE SUMMARY

In 2002, the European Commission presented a Communication on a Strategy for the sustainable development of European aquaculture COM(2002) 511. , which was the first to put the aquaculture industry at the forefront at European level. In 2007, DG MARE (formerly DG FISH) took stock of progress made so far. Based on this evaluation, and in view of the fact that one of the main objectives set in 2002 in terms of jobs and production growth had not been achieved, the Commission launched a broad consultation and debate with all stakeholders on the opportunities and challenges facing European aquaculture.[1]

COM(2002) 511.

During this consultation and assessment period, a number of issues were identified and these are developed in this document. The 2002 objectives of providing safe aquatic food from aquaculture, while guaranteeing animal health and welfare, and of ensuring that aquaculture is regulated have generally been achieved. However, the general problem identified is the overall stagnation of EU aquaculture in terms of production since the beginning of the millennium, against continued growth in this industry at global level. The EU aquaculture sector benefits from numerous assets and is a leader in technological innovation and research, but it also faces a number of problems. The main factors referred to include the overall economic outlook of EU aquaculture, notably competition with imports, the structure and industrial features of the EU aquaculture business, combined with the challenges of EU aquaculture vis-à-vis environmental protection requirements, the need to overcome space limitation and competition for access to water, and the challenges of ensuring high levels of animal health and welfare. This consultation raised the importance of industry needs-oriented research within this new area of animal domestication, but it also highlighted additional problems, such as the lack of sufficient awareness of aquaculture and the attendant impact on its image, the need for better governance through communication and involvement of stakeholders, and also the need for a level playing field and a reduction in the administrative burden.

To address the issues raised during the consultation, three broad options are considered in this document.

The first option identified was the status-quo scenario, i.e. taking no specific initiative and keeping within the confines of the strategy developed in 2002. This option would also mean taking a “business as usual” approach when developing the numerous policy areas that may have an impact on aquaculture, and continuing with an objective set in 2002 in terms of job creation that is known not to be being achieved.

The second option was to consider reiterating the type of initiative taken in 2002 and proposing a renewed strategy for the sustainable development of EU aquaculture. This would mean developing a Communication on political guidance, defining strategic objectives and identifying proposals for possible further action within the various policy domains of interest. Under this option, several possibilities were further envisaged, namely assessing the value of keeping or reviewing certain strategic objectives defined in 2002, and identifying action for all stakeholders or only action that would fall under the responsibility of the public authorities. The possibility of accompanying this political Communication with possible proposals for specific “aquaculture-oriented” amendments to the Community financial support instrument (European Fisheries Fund – EFF), to act as a possible lever to reinforce some dimensions of the strategy, was looked at during this assessment exercise. This sub-option was not retained for proportionality and timing considerations, and because of other assessments anticipated in the near term (ex post evaluation of the Financial Instrument for Fisheries Guidance to begin in 2009) However, this is without prejudice to any future decision to review financial support for this EU business in the current financial crisis and in the light of the debate at the European Summit in December 2008. .[2]

However, this is without prejudice to any future decision to review financial support for this EU business in the current financial crisis and in the light of the debate at the European Summit in December 2008.

The last option envisaged was to fundamentally change the approach by setting the basis for a comprehensive “Common EU Aquaculture Policy”, by way of a multi-faceted legislative framework somewhere between the Common Fisheries Policy (which would cover fisheries-related issues only) and the Common Agriculture Policy, which would also mean developing production targets at EU level. This latter option was discarded rather rapidly as it would be at variance with the principle of subsidiarity in a number of aspects.

The actual development of an industry cannot simply be dictated by public powers, but the public authorities do have a significant role to play in establishing the conditions and the framework in which an industry can – or cannot – develop. This analysis concluded that these challenges should be addressed from the point of view of the role of the public authorities in the EU, including at national and regional levels, since they are still responsible for a number of factors which greatly influence the development of aquaculture (e.g. licensing and spatial planning). Given the numerous EU policies that have an influence on aquaculture development, a coordinated approach under a common vision was deemed appropriate. Above all, though, this assessment highlighted the value of a new impetus for the EU aquaculture – through a political Communication from the Commission to update the 2002 strategy and adapt it to new circumstances, refocus some of its strategic objectives (with more emphasis on competitiveness and improved governance) and provide EU leadership in support of this industry.

The aim is therefore to provide a new impetus for the strategy for the sustainable development of European aquaculture by addressing the role of the public authorities in establishing an appropriate framework for the sustainable development of aquaculture in Europe and helping to remove a number of bottlenecks to allow this industry to develop its full potential. It will however only deliver in full if it is further endorsed by the Member States and also translates into concrete action at regional and local level.

[1] COM(2002) 511.

[2] However, this is without prejudice to any future decision to review financial support for this EU business in the current financial crisis and in the light of the debate at the European Summit in December 2008.

CS

(...PICT...)|KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ|

V Bruselu dne 8.4.2009

SEK(2009) 454

PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE

Průvodní dokument ke SDĚLENÍ KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU Vytváření udržitelné budoucnosti pro akvakulturu Nový impuls pro strategii pro udržitelný rozvoj evropské akvakultury SOUHRN POSOUZENÍ DOPADŮ {KOM(2009) 162 v konečném znění} {SEK(2009) 453}

SHRNUTÍ

V roce 2002 předložila Evropská komise sdělení ke strategii pro udržitelný rozvoj evropské akvakultury KOM(2002) 511 v konečném znění. , které jako první staví odvětví akvakultury do popředí zájmu na evropské úrovni. V roce 2007 GŘ MARE (dříve GŘ FISH) zhodnotilo dosavadní pokrok. Na základě tohoto hodnocení a s ohledem na skutečnost, že jednoho z hlavních cílů stanovených v roce 2002, pokud jde o růst zaměstnanosti a produkce, nebylo dosaženo, zahájila Komise širokou konzultaci a debatu se všemi zúčastněnými stranami o příležitostech a problémech evropské akvakultury.[1]

KOM(2002) 511 v konečném znění.

Během tohoto období konzultací a posuzování se objevilo několik témat, která jsou v tomto dokumentu dále rozebrána. Obecně bylo dosaženo cílů z roku 2002 týkajících se zabezpečování bezpečných potravin z vodních organismů produkovaných akvakulturou při současném zaručení zdraví a dobrých životních podmínek zvířat a zajištění regulace akvakultury. Hlavním zjištěným problémem však je celková stagnace produkce akvakultury EU, která se projevuje od počátku tisíciletí, zatímco na celosvětové úrovni odvětví zaznamenává růst. Odvětví akvakultury EU využívá početných výhod a je lídrem v oblasti technologických inovací a výzkumu, čelí však rovněž řadě problémů. Hlavní zmíněné faktory zahrnují celkovou hospodářskou perspektivu odvětví akvakultury EU, zejména konkurenci ze strany dovozů, strukturu a odvětvové charakteristiky akvakultury EU ve spojení s problémy, s nimiž se akvakultura EU potýká v oblasti požadavků na ochranu životního prostředí, potřebu překonat prostorová omezení a soutěž o přístup k vodě, jakož i problémy v podobě zajištění vysoké úrovně zdraví a dobrých životních podmínek zvířat. Tato konzultace poukázala na význam výzkumu zaměřeného na potřeby odvětví v rámci této nové oblasti domestikace zvířat, zdůraznila ale i další problémy, jako je nedostatečné povědomí o akvakultuře a s ním spojený dopad na její image, potřeba lepšího řízení prostřednictvím komunikace se zúčastněnými stranami a jejich zapojení a rovněž nezbytnost rovných podmínek a snížení administrativní zátěže.

S cílem řešit problémy, na které poukázala konzultace, se v dokumentu zvažují tři obecné možnosti.

První možností bylo zachovat současný stav, tj. nepřijímat žádné konkrétní iniciativy a zůstat v mezích strategie vypracované v roce 2002. Tato možnost by rovněž znamenala zaujetí přístupu „business as usual“ (pokračování beze změn) při rozvíjení mnoha oblastí politiky, které mohou mít na akvakulturu vliv, a pokračování v plnění cíle stanoveného v roce 2002, který se týká vytváření pracovních míst a jehož nebylo dosaženo.

Druhou možností bylo zvážit opakování takového druhu iniciativy, která byla přijata v roce 2002, a navrhnout obnovenou strategii pro udržitelný rozvoj akvakultury EU. To by znamenalo vypracovat sdělení o politickém vedení, vymezit strategické cíle a identifikovat návrhy pro možné další opatření v rámci různých oblastí zájmu politiky. V rámci této možnosti se počítalo s více alternativami, zejména se jednalo o posouzení možnosti zachovat či přezkoumat některé strategické cíle definované v roce 2002 a o identifikaci opatření pro všechny zúčastněné strany či pouze opatření, která by spadala do odpovědnosti veřejných orgánů. V průběhu posuzování byla zkoumána možnost doprovodit toto politické sdělení možnými návrhy na změny, které by byly zaměřeny na akvakulturu a týkaly se nástroje finanční podpory Společenství (Evropského rybářského fondu), aby mohl fungovat jako možná páka pro posílení některých rozměrů strategie. Tato dílčí možnost nebyla vybrána z důvodu proporcionality a načasování a vzhledem k dalším posuzováním očekávaným v blízké době (hodnocení ex post Finančního nástroje pro orientaci rybolovu, které má začít v roce 2009) Tím však není dotčeno jakékoli budoucí rozhodnutí o přezkumu finanční podpory tohoto odvětví EU v situaci současné finanční krize a s ohledem na diskusi během evropského summitu v prosinci 2008. .[2]

Tím však není dotčeno jakékoli budoucí rozhodnutí o přezkumu finanční podpory tohoto odvětví EU v situaci současné finanční krize a s ohledem na diskusi během evropského summitu v prosinci 2008.

Poslední zkoumanou možností bylo zásadně změnit přístup stanovením základu pro komplexní „společnou politiku EU v oblasti akvakultury“ prostřednictvím mnohostranného legislativního rámce nacházejícího se mezi společnou rybářskou politikou (která by zahrnovala pouze otázky související s rybolovem) a společnou zemědělskou politikou, což by rovněž znamenalo vypracovat cíle produkce na úrovni EU. Posledně zmíněná možnost byla poměrně rychle zavržena, neboť by v mnoha ohledech byla v rozporu se zásadou subsidiarity.

Současný rozvoj odvětví nemůže být jednoduše diktován veřejnou mocí, veřejné orgány však mají významnou roli při vytváření podmínek a rámce, v němž se odvětví může – nebo nemůže – rozvíjet. Tato analýza dospěla k závěru, že uvedené problémy by se měly řešit z pohledu role veřejných orgánů v EU, včetně orgánů na celostátní a na regionální úrovni, neboť jsou doposud odpovědné za řadu faktorů, které do značné míry rozvoj akvakultury ovlivňují (např. udělování licencí a územní plánování). Vzhledem k počtu politik EU, které mají na rozvoj akvakultury vliv, byl jako přiměřený shledán koordinovaný přístup zastřešený společnou vizí. Především však toto posouzení zdůraznilo hodnotu nového impulsu pro akvakulturu EU, a to prostřednictvím politického sdělení Komise s cílem aktualizovat strategii z roku 2002 a přizpůsobit ji novým okolnostem, pozměnit zaměření jejích strategických cílů (s větším důrazem na konkurenceschopnost a lepší řízení) a zabezpečit vůdčí roli EU při podpoře tohoto odvětví.

Cílem je tudíž udat nový impuls strategii pro udržitelný rozvoj evropské akvakultury tím, že se bude zabývat rolí veřejných orgánů při vytváření vhodného rámce pro udržitelný rozvoj akvakultury v Evropě a že napomůže odstranění početných úzkých míst, aby odvětví mohlo plně rozvinout svůj potenciál. Strategie však bude moci přinést plnohodnotné výsledky jen tehdy, bude-li dále podpořena členskými státy a projeví-li se konkrétními opatřeními na regionální a místní úrovni.

[1] KOM(2002) 511 v konečném znění.

[2] Tím však není dotčeno jakékoli budoucí rozhodnutí o přezkumu finanční podpory tohoto odvětví EU v situaci současné finanční krize a s ohledem na diskusi během evropského summitu v prosinci 2008.