1

Svou žalobou se žalobkyně Kinda Makhlouf (dále „Machlúf“) domáhá jednak na základě článku 263 SFEU zrušení zaprvé prováděcího rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/242 ze dne 21. února 2022, kterým se provádí rozhodnutí 2013/255/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. 2022, L 40, s. 26), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2022/237 ze dne 21. února 2022, kterým se provádí nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. 2022, L 40, s. 6) (dále jen společně „prvotní akty“), a zadruhé rozhodnutí Rady (SZBP) 2023/1035 ze dne 25. května 2023, kterým se mění rozhodnutí 2013/255/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. 2023, L 139, s. 49), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2023/1027 ze dne 25. května 2023, kterým se provádí nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. 2023, L 139, s. 1) (dále jen společně „akty o ponechání na seznamech“), v rozsahu, v němž se týkají její osoby (dále jen společně „napadené akty“), a jednak na základě článku 268 SFEU náhrady újmy, která jí údajně vznikla z důvodu přijetí napadených aktů.

2

Žalobkyně je jednou z dcer Mohammeda Machlúfa, podnikatele syrské státní příslušnosti.

3

Projednávaná věc spadá do rámce omezujících opatření přijímaných od roku 2011 Radou Evropské unie vůči Sýrii a vůči osobám odpovědným za násilné represe proti syrskému civilnímu obyvatelstvu.

4

Dne 9. května 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/273/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. 2011, L 121, s. 11), a „důrazně odsoudila násilné potlačení pokojných protestních akcí, k němuž došlo na různých místech v Sýrii“. Uložila zejména omezení vstupu na území Evropské unie, jakož i zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů určitých osob a subjektů „odpovědných za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii“. Vzhledem k tomu, že Rada měla za to, že k zajištění provádění rozhodnutí 2011/273 je nezbytné regulační opatření na úrovni Unie, přijala rovněž nařízení (EU) č. 442/2011 ze dne 9. května 2011 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii (Úř. věst. 2011, L 121, s. 1).

5

Jména osob „odpovědných za násilné represe proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii“, jakož i jména fyzických nebo právnických osob a subjektů s nimi spojených byla uvedena v příloze rozhodnutí 2011/273 a v příloze II k nařízení č. 442/2011.

6

Dne 1. srpna 2011 přijala Rada prováděcí rozhodnutí 2011/488/SZBP, kterým se provádí rozhodnutí 2011/273 (Úř. věst. 2011, L 199, s. 74), a prováděcí nařízení (EU) č. 755/2011, kterým se provádí nařízení č. 442/2011 (Úř. věst. 2011, L 199, s. 33), aby bylo do příslušných příloh obsahujících seznamem osob a subjektů dotčených omezujícími opatřeními zahrnuto zejména jméno Mohammeda Machlúfa (viz bod 5 výše).

7

Dne 18. ledna 2012 přijala Rada nařízení (EU) č. 36/2012 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Sýrii a o zrušení nařízení (EU) č. 442/2011 (Úř. věst. 2012, L 16, s 1) a dne 31. května 2013 rozhodnutí 2013/255/SZBP o omezujících opatřeních vůči Sýrii (Úř. věst. 2013, L 147, s. 14) (dále jen společně „základní akty“) zejména za účelem uvalení omezujících opatření vůči osobám, které mají prospěch ze syrského režimu nebo které jej podporují, a osobám s nimi spojeným. Jména těchto osob jsou nyní uvedena v příloze II nařízení č. 36/2012 a v příloze rozhodnutí 2013/255 (dále jen „sporné seznamy“).

8

Vzhledem k závažnosti situace v Sýrii, jak vyplývá z bodu 5 odůvodnění, Rada přijala dne 12. října 2015 rozhodnutí (SZBP) 2015/1836, kterým se mění rozhodnutí 2013/255 (Úř. věst. 2015, L 266, s. 75), a nařízení (EU) 2015/1828, kterým se mění nařízení č. 36/2012 (Úř. věst. 2015, L 266, s. 1) (dále jen společně „akty z roku 2015“).

9

Vzhledem k tomu, že Rada učinila závěr, že omezující opatření původně přijatá rozhodnutím 2011/273 neumožnila ukončit násilné represe páchané syrským režimem vůči civilnímu obyvatelstvu, rozhodla, jak vyplývá z bodu 5 odůvodnění rozhodnutí 2015/1836, „že je nutné zachovat a zajistit účinnost stávajících omezujících opatření tím, že je dále rozvine, přičemž současně zachová svůj cílený a diferencovaný přístup a zohlední humanitární situaci syrského obyvatelstva“, přičemž se domnívá, že „s ohledem na specifické podmínky panující v Sýrii mají z hlediska účinnosti těchto omezujících opatření zvláštní význam určité kategorie osob a subjektů“.

10

V důsledku toho bylo rozhodnutím 2015/1836 změněno znění článků 27 a 28 rozhodnutí 2013/255. Tyto články nyní stanoví omezení ve vstupu na území členských států nebo průjezdu přes něj, jakož i zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob, které spadají do kategorií osob uvedených v odst. 2 písm. a) až g), jejichž seznam je obsažen v příloze I, s výjimkou případů podle jejich odstavce 3, kdy je k dispozici „dostatek informací o tom, že [tyto osoby] nejsou či již dále nejsou s režimem spjaty, nemají na něj žádný vliv ani nepředstavují skutečné riziko obcházení“.

11

Zejména proto, jak vyplývá z bodu 7 odůvodnění rozhodnutí 2015/1836, že „moc je v Sýrii tradičně vykonávána na rodinném základě, je v současném syrském režimu moc soustředěna v rukou vlivných členů rodin Assadů a Machlúfů“, bylo třeba stanovit omezující opatření vůči některým členům těchto rodin, a přímo tak prostřednictvím členů těchto rodin působit na syrský režim, aby změnil svou represivní politiku, a zároveň zamezit riziku obcházení omezujících opatření prostřednictvím členů uvedených rodin.

12

Po přijetí aktů z roku 2015 tak čl. 27 odst. 2 písm. b) a čl. 28 odst. 2 písm. b) rozhodnutí 2013/255 nyní rovněž uvalují omezující opatření vůči „členům rodin Assadů a Machlúfů“ (dále jen „kritérium rodinné příslušnosti“). Zároveň byl článek 15 nařízení č. 36/2012 doplněn o odst. 1a písm. b), který stanoví zmrazení finančních prostředků členů těchto rodin (dále společně s čl. 27 odst. 2 písm. b) a čl. 28 odst. 2 písm. b) rozhodnutí 2013/255 „ustanovení zavádějící kritérium rodinné příslušnosti“).

13

Mohammed Machlúf (dále jen „zesnulý“) zemřel dne 12. září 2020. K tomuto datu se jeho jméno stále objevovalo na sporných seznamech.

14

Dne 21. února 2022 vložila Rada prvotními akty jméno žalobkyně do řádku 321 sporných seznamů z následujícího důvodu:

„Dcera Mohammeda Ma[ch]lúfa. Členka rodiny Ma[ch]lúfů.“

15

K odůvodnění zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy se Rada opřela o rozhodnutí syrského soudu o zahájení dědického řízení po zesnulém s datem 27. září 2020 (dále jen „rozhodnutí o zahájení dědického řízení“).

16

Tři dny po přijetí prvotních aktů, a sice dne 24. února 2022, přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2022/306, kterým se provádí rozhodnutí 2013/255 (Úř. věst. 2022, L 46, s. 95), a prováděcí nařízení (EU) 2022/299, kterým se provádí nařízení č. 36/2012 (Úř. věst. 2022, L 46, s. 1), za účelem odstranění jména zesnulého ze sporných seznamů.

17

Dne 19. dubna 2022 zaslala žalobkyně Radě žádost o vyškrtnutí svého jména ze sporných seznamů (dále jen „žádost o přezkum“).

18

Rada zamítla žádost o přezkum dopisem ze dne 31. května 2022 (dále jen „odpověď Rady“) z toho důvodu, že existují dostatečné důvody pro ponechání zařazení jména žalobkyně na sporných seznamech jako členky rodiny Machlúfů a dědičky zesnulého. Při této příležitosti jí předala rozhodnutí o zahájení dědického řízení dokládající důvod zařazení jejího jména na uvedené seznamy, jakož i spis obsahující další usvědčující důkazy (dále jen „dodatečný spis“). Tyto důkazy byly stejně jako uvedené rozhodnutí k dispozici v okamžiku přijetí napadených aktů.

19

V odpovědi informovala Rada žalobkyni o přijetí rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/849 ze dne 30. května 2022, kterým se mění rozhodnutí 2013/255 (Úř. věst. 2022, L 148, s. 52), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2022/840 ze dne 31. května 2022, kterým se provádí nařízení č. 36/2012 (Úř. věst. 2022, L 148, s. 8), kterými ponechala jméno žalobkyně na sporných seznamech do 1. června 2023.

20

Dne 25. května 2023 přijala Rada akty o ponechání na seznamech, které v podstatě prodlužují uplatňování základních aktů a sporných seznamů, zejména vůči žalobkyni, do 1. června 2024.

21

Po úpravě žaloby podle článku 86 jednacího řádu Tribunálu žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

22

Rada navrhuje, aby Tribunál:

23

V návrhu na úpravu navrhuje žalobkyně rozšířit dosah své žaloby na základě článku 86 jednacího řádu tak, aby zněla na zrušení aktů o ponechání na seznamech v rozsahu, v němž se jí dotýkají.

24

Na jednání Rada zpochybnila přípustnost úpravy žaloby, přičemž tvrdila, že žalobkyně nenapadla rozhodnutí 2022/849 ani prováděcí nařízení 2022/840, kterými bylo ponecháno v platnosti zařazení jména žalobkyně na sporných seznamech, před přijetím aktů o ponechání na seznamech.

25

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 86 odst. 1 jednacího řádu platí, že „[j]e-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení […] žalobu upravit tak, že tuto novou skutečnost zohlední“.

26

V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že předmětem jak prvotních aktů, tak aktů o ponechání na seznamech je v rozsahu, v němž se týkají žalobkyně, uložit žalobkyni individuální omezující opatření spočívající v omezení vstupu a zmrazení všech jejích finančních prostředků a hospodářských zdrojů.

27

Zadruhé v rámci režimu zavádějícího omezující opatření vůči Sýrii mají individuální omezující opatření formu zařazení jmen cílových osob, subjektů nebo orgánů na sporné seznamy, které jsou uvedeny v přílohách rozhodnutí 2013/255 a nařízení č. 36/2012.

28

V této souvislosti prvotní akty změnily přílohy rozhodnutí 2013/255 a nařízení č. 36/2012 tak, že na sporné seznamy bylo zejména zařazeno jméno žalobkyně. Pokud jde o akty o ponechání na seznamech, je třeba uvést, jednak že rozhodnutí 2023/1035, které prodloužilo do 1. června 2024 platnost rozhodnutí 2013/255, včetně přílohy I, ve znění prováděcího rozhodnutí 2022/242 toto jméno uvádí, a jednak že prováděcí nařízení 2023/1027 změnilo přílohu II nařízení č. 36/2012, přičemž ponechalo, alespoň implicitně, zařazení tohoto jména do této posledně uvedené přílohy. Proto je třeba mít za to, že akty o ponechání na seznamech nahradily prvotní akty ve smyslu čl. 86 odst. 1 jednacího řádu.

29

Z toho vyplývá, že v souladu s cílem hospodárnosti řízení, kterým je veden článek 86 jednacího řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Almaz-Antey v. Rada, T‑515/15, nezveřejněný, EU:T:2018:545, body 43 a 44), byla žalobkyně, která se v žalobě domáhala zrušení prvotních aktů, v rámci tohoto řízení oprávněna upravit žalobu tak, aby se domáhala i zrušení aktů o ponechání na seznamech, a to i když dříve neupravila žalobu tak, aby se domáhala zrušení rozhodnutí 2022/849 a prováděcího nařízení 2022/840.

30

Je tedy třeba dospět k závěru, že úprava žaloby je přípustná.

31

Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení se žalobkyně dovolává čtyř žalobních důvodů, které v podstatě vycházejí:

32

Tento žalobní důvod se v podstatě skládá ze dvou částí. V první části žalobkyně tvrdí, že Rada porušila její právo na obhajobu tím, že ji nevyslechla před přijetím prvotních aktů. V druhé části vytýká Radě, že na žádost o přezkum odpověděla jen stručně, což prokazuje, že Rada tuto žádost pečlivě a nestranně nepřezkoumala, jak je její povinností.

33

V návrhu na úpravu žaloby na podporu svého návrhu na zrušení aktů o ponechání na seznamech uvádí žalobkyně na podporu svého argumentu týkajícího se porušení jejího práva být vyslechnuta Radou stejné argumenty, které předložila v žalobě. Není předložen žádný nový argument, který by se týkal respektování procesních záruk při přijímání aktů o ponechání na seznamech.

34

Totéž v podstatě platí, pokud jde o argumentaci předloženou žalobkyní v rámci druhé části tohoto žalobního důvodu uplatněné ve fázi repliky, která se týká žádosti o přezkum předložené žalobkyní po přijetí prvotních aktů. Je třeba poznamenat, že v návrhu na úpravu žaloby žalobkyně pouze opakuje tytéž argumenty, které uvedla v souvislosti s uvedenou žádostí, která se vztahovala k prvotním aktům.

35

Podle čl. 86 odst. 1 jednacího řádu je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, aby zohlednila tuto novou skutečnost. Mimoto čl. 86 odst. 4 písm. b) uvedeného řádu stanoví, že návrh na úpravu žaloby musí obsahovat v případě potřeby upravené žalobní důvody a argumenty.

36

Z judikatury vyplývá, že jestliže je pozdější akt, který je napaden prostřednictvím úpravy žaloby, v podstatě stejný jako původně napadený akt nebo se od něj liší jen s ryze formálními rozdíly, nelze vyloučit, že žalobce tím, že ke svému návrhu na úpravu žaloby nepřipojil upravené žalobní důvody a argumenty, chtěl nepřímo, ale nutně odkázat na žalobní důvody a argumenty obsažené v jeho návrhu na zahájení řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. ledna 2019, Haswani v. Rada,C‑313/17 P, EU:C:2019:57, bod 37).

37

V takovém případě je na Tribunálu, aby při zkoumání přípustnosti návrhu na úpravu žaloby ověřil, zda akt napadený prostřednictvím úpravy žaloby vykazuje oproti aktu napadenému návrhem na zahájení řízení natolik podstatné rozdíly, že by vyžadovaly úpravu žalobních důvodů a argumentů předložených na podporu návrhu na zahájení řízení (rozsudek ze dne 24. ledna 2019, Haswani v. Rada,C‑313/17 P, EU:C:2019:57, bod 38).

38

Dále je třeba poznamenat, že podle judikatury musí být žalobní důvody a argumenty uplatněné proti aktu odůvodňujícímu úpravu žaloby uvedeny v návrhu na úpravu žaloby dostatečně jasně a přesně, aby umožnily žalovanému připravit si obhajobu a Tribunálu o tomto návrhu na úpravu žaloby rozhodnout (viz rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Sharif v. Rada, T‑540/19, nezveřejněný, EU:T:2021:220, bod 185 a citovaná judikatura).

39

Kromě toho z judikatury vyplývá, že žalobkyně musí v zásadě vysvětlit, jak mohou být dříve uplatněné žalobní důvody a argumenty vztaženy na akt, kterého se týká její úprava. Pokud žalobkyně neposkytne vysvětlení, jsou totiž žalobní důvody, které uvedla v žalobě, přípustné, pokud jde o akt, kterého se týká její úprava, pouze v rozsahu, v němž jejich použití v kontextu specifickém pro tento akt nevyžaduje žádné vysvětlení (viz rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Sharif v. Rada, T‑540/19, nezveřejněný, EU:T:2021:220, bod 186 a citovaná judikatura).

40

V projednávané věci Rada poprvé zařadila jméno žalobkyně na sporné seznamy prvotními akty. V tomto ohledu je třeba uvést, že k dosažení cíle sledovaného spornými akty musí mít dotčená omezující opatření, jak vyplývá z jejich povahy, možnost využít účinku překvapení. Z tohoto důvodu nebyla Rada zejména povinna vyslechnout žalobkyni před prvotním zařazením jejího jména na sporné seznamy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba,C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 74 a citovaná judikatura).

41

Naproti tomu účinek překvapení odůvodňující odchýlení se od práva být vyslechnut před přijetím omezujících opatření již není nezbytný v okamžiku přijetí aktů o ponechání na seznamech. Z toho vyplývá, že postup, který vede k přijetí aktů o ponechání na seznamech, se podstatně liší od postupu, který vede k přijetí prvotních aktů, čímž činí nutnou úpravu žalobních důvodů a argumentů předložených na podporu návrhu na zahájení řízení, které se týkají údajných nesrovnalostí týkajících se řízení o přijímání prvotních aktů.

42

Jak však bylo uvedeno v bodě 33 výše, žalobkyně se v návrhu na úpravu žaloby omezuje na tvrzení, že „rozšiřuje svůj návrh na zrušení“ na akty o ponechání na seznamech a že „odkazuje na skutečnosti a jednotlivé žalobní důvody uvedené v […] žalobě“. Argumenty vycházející z procesních nesrovnalostí, kterých se údajně dopustila Rada, předložené v žalobě v rámci tohoto žalobního důvodu, se týkaly výhradně prvotních aktů a byly převzaty v návrhu na úpravu žaloby, aniž byly doplněny o sebemenší vysvětlení, které by umožnilo pochopit, jak jsou použitelné na kontext specifický pro postup přijímání aktů o ponechání na seznamech.

43

Vzhledem k neexistenci jakéhokoli argumentu týkajícího se procesních nesrovnalostí, které by vedly k případné protiprávnosti aktů o ponechání na seznamech, je tedy třeba tento žalobní důvod předložený v uvedeném návrhu v rozsahu, v němž byl podán na podporu návrhu na zrušení aktů o ponechání na seznamech, odmítnout jako nepřípustný.

44

V důsledku toho je tento žalobní důvod přípustný pouze v rozsahu, v němž byl předložen na podporu návrhu na zrušení prvotních aktů.

45

Žalobkyně tvrdí, že Rada při přijímání prvotních aktů porušila její právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) tím, že ji Rada nevyslechla před přijetím uvedených aktů. Tvrdí, že to platí tím spíše, když omezující opatření mají donucovací, nebo dokonce trestní charakter a mají závažný a trvalý dopad na práva jednotlivců.

46

Zaprvé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nevedou omezující opatření přijatá Unií k zabavení majetku dotyčných osob jakožto výnosů z trestné činnosti, nýbrž k zmrazení z titulu zajištění, takže nepředstavují trestní sankci. Kromě toho s nimi není spojeno žádné obvinění této povahy [viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Hassan v. Rada,T‑790/14, EU:T:2016:429, bod 77 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

47

Z toho vyplývá, že argumentaci žalobkyně vycházející z údajné trestní povahy omezujících opatření nelze přijmout.

48

Zadruhé a stále úvodem je třeba uvést, že i když jsou základní práva, která jsou zaručena EÚLP – jak potvrzuje čl. 6 odst. 3 SEU – součástí unijního práva jakožto obecné zásady, nepředstavuje tato Úmluva právní nástroj formálně začleněný do unijního právního řádu, dokud k ní Unie nepřistoupí (viz rozsudek ze dne 3. září 2015, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Komise, C‑398/13 P, EU:C:2015:535, bod 45 a citovaná judikatura).

49

V projednávané věci je tudíž třeba založit přezkum platnosti prvotních aktů na relevantních ustanoveních Listiny.

50

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žalobkyně kritizuje skutečnost, že nebyla vyslechnuta před přijetím prvotních aktů, je tedy třeba mít za to, že první část tohoto žalobního důvodu vychází z porušení práva být vyslechnut podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny.

51

Článek 41 odst. 2 písm. a) Listiny, který je nedílnou součástí dodržování práva na obhajobu, zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (viz rozsudek ze dne 27. července 2022, RT France v. Rada,T‑125/22, EU:T:2022:483, bod 75 a citovaná judikatura). Cílem tohoto pravidla je zejména, aby dotčená osoba mohla opravit chybu nebo uplatnit takové skutečnosti týkající se její osobní situace, jež mohou ovlivnit to, zda rozhodnutí bude, či nebude přijato nebo jaký bude mít obsah (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran,C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 65 a citovaná judikatura).

52

Nicméně, jak tvrdí Rada, podle ustálené judikatury platí, že pokud jde o prvotní zařazení jména osoby nebo subjektu na seznam osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, Rada není povinna sdělit důvody, o které hodlá opřít uvedené zařazení, předem. Takovéto opatření totiž musí, jak vyplývá z jejich povahy, aby nebyla ohrožena jeho účinnost, využít účinku překvapení a musí být uplatněno s okamžitou účinností. V takovém případě tedy v zásadě postačuje, aby orgán dotčené osobě nebo subjektu sdělil důvody a poskytl jim právo na slyšení současně s přijetím rozhodnutí nebo bezprostředně po něm (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, body 338 až 341, a ze dne 1. října 2020, Makhlouf v. Rada, C‑157/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:777, bod 43).

53

V projednávané věci je třeba nejprve uvést, že Rada prvotními akty přijala omezující opatření vůči žalobkyni poprvé, takže v souladu s judikaturou citovanou v bodě 52 výše nebyla povinna vyslechnout žalobkyni před jejich přijetím.

54

Dále ze spisu vyplývá, že dne 22. února 2022, tedy v samotný den přijetí prvotních aktů, bylo v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněno oznámení určené osobám, na něž se vztahují omezující opatření uložená těmito akty (Úř. věst. 2022, C 85 I, s. 10). Tímto oznámením byla žalobkyně zejména informována o skutečnosti, že může Radě podat žádost o přezkum zařazení jejího jména na sporné seznamy. Za těchto okolností Rada rovněž splnila svou povinnost informovat žalobkyni o důvodech zařazení jejího jména na uvedené seznamy ve smyslu judikatury citované v bodě 52 výše.

55

Žalobkyně zaslala Radě žádost o přezkum, kterou zejména požádala o odstranění svého jména ze sporných seznamů. Tato žádost byla Radou zamítnuta s odůvodněním, že existují dostatečné důvody pro ponechání zařazení tohoto jména na uvedených seznamech.

56

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Rada umožnila žalobkyni účelně vyjádřit své stanovisko, tak jak vyžaduje judikatura citovaná v bodech 51 a 52 výše, takže dodržela právo žalobkyně být vyslechnuta při přijímání prvotních aktů.

57

Žalobkyně nicméně tvrdí, že zařazení jejího jména na sporné seznamy nebylo odůvodněno jakoukoli skutečností, která by jí mohla být vytýkána, ale výlučně úmrtím jejího otce za účelem zabránění převodu dědictví. Podle ní bylo jméno zesnulého po jeho smrti na uvedených seznamech ponecháno, takže jeho majetek zůstal v době přijetí prvotních aktů zmrazen. Domnívá se tedy, že pokud by mohla uplatnit právo být vyslechnuta před tímto přijetím, nemohlo by to ohrozit účinnost uvedených aktů.

58

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak již bylo uvedeno v bodě 52 výše, že podle ustálené judikatury má odchýlení se od výkonu práva být vyslechnut dotčené osoby před prvotním zahrnutím jejího jména na seznam osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, za cíl zajistit účinek překvapení, zejména v případě zmrazení finančních prostředků, aby nebyla ohrožena účinnost jednání na úrovni Unie.

59

V projednávané věci, jak tvrdí žalobkyně, k datu přijetí prvotních aktů se jméno zesnulého stále objevovalo na sporných seznamech, a to i přes jeho úmrtí dne 12. září 2020. Jeho jméno bylo odstraněno až rozhodnutím 2022/306 a prováděcím nařízením 2022/299, které vstoupily v platnost dne 25. února 2022, tedy čtyři dny poté, co bylo jméno žalobkyně zařazeno na uvedené seznamy.

60

Je pravda, že výkon práva žalobkyně na obhajobu před přijetím prvotních aktů nemohl ohrozit účinnost jednání na úrovni Unie, pokud jde o dědictví, které měla žalobkyně obdržet a které zůstalo zmrazené z důvodu ponechání jména zesnulého na sporných seznamech několik měsíců po jeho smrti.

61

Nelze však pominout, že Rada přijetím prvotních aktů provedla nejen zmrazení dědictví, které bylo dříve majetkem zesnulého, ale rovněž zmrazení všech finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně, včetně aktiv tvořících součást jejího vlastního majetku. S ohledem na tato posledně uvedená aktiva je přitom nesporné, že se jednalo o prvotní zařazení, u něhož judikatura citovaná v bodě 52 výše uznává nutnost zajistit účinek překvapení proto, aby byla zaručena jeho účinnost.

62

Za těchto okolností nelze vyhovět výtce žalobkyně vycházející z toho, že v projednávané věci nebylo nutné zaručit účinek překvapení, jelikož majetek zesnulého zůstal v okamžiku přijetí prvotních aktů zmrazen.

63

Z toho vyplývá, že tato část musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

64

Žalobkyně vytýká Radě, že odpověděla na žádost o přezkum stručně, či dokonce „ukvapeně“, aniž „prodiskutovala aspoň minimální způsobem pádnost důkazů v její prospěch“, které předložila. Rada tím podle ní porušila povinnost důsledně a nestranně přezkoumat uvedenou žádost, čímž porušila její právo na obhajobu.

65

V projednávané věci žalobkyně v žádosti o přezkum v podstatě tvrdila, že si již uspořádala život mimo Sýrii, kde ostatně nikdy neměla žádnou politickou ani hospodářskou roli ani žádnou vazbu s vládnoucím režimem. V tomto ohledu předložila dokumenty, které potvrzují, že se provdala za polského státního příslušníka, který vlastnil podíly ve společnostech založených podle polského práva. Poskytla také nájemní smlouvu a kopii dvou povolení k pobytu s cílem prokázat, že již nežije v Sýrii.

66

V žádosti o přezkum žalobkyně rovněž uvedla, že situace rodiny Machlúfů se „jak je známo, vyvinula“, jak o tom rozsáhle informovala zejména západní média. Svědčí o tom článek zveřejněný na zpravodajské a informační internetové stránce.

67

V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo být vyslechnut ve smyslu čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny zejména předpokládá, že pokud dotyčná osoba předloží vyjádření ke shrnutí důvodů, musí příslušný unijní orgán důsledně a nestranně přezkoumat opodstatněnost uváděných důvodů ve světle tohoto vyjádření a případných skutečností, které svědčí ve prospěch dotyčné osoby a které jsou k tomuto vyjádření přiloženy (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 114).

68

Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že se Rada nezabývala opodstatněností jejích argumentů, je třeba uvést, že dodržení práva na obhajobu a práva být vyslechnut ze strany orgánů Unie sice vyžaduje, aby bylo osobě dotčené aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího postavení, umožněno účelně vyjádřit stanovisko, avšak nemůže jim uložit povinnost se ztotožnit se stanoviskem žalobce (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. července 2017, Arbuzov v. Rada, T‑221/15, nezveřejněný, EU:T:2017:478, bod 84, a ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, bod 330).

69

Skutečnost, že Rada nedospěla k závěru o neopodstatněnosti prvotních aktů, tedy nemůže znamenat, že se neseznámila se skutečnostmi a argumenty předloženými žalobkyní v rámci její žádosti o přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2018, Ezz a další v. Rada, T‑288/15, EU:T:2018:619, body 330 a 331).

70

Rada ve své odpovědi dále uvedla, že se seznámila s vyjádřeními žalobkyně a dospěla k závěru, že nezpochybňují její posouzení, takže existují dostatečné důvody pro ponechání zařazení jejího jména na sporných seznamech jako členky rodina Machlúfů a dědičky zesnulého. Uvedenou odpověď doprovázely důkazy, o které se opíraly prvotní akty.

71

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že Rada splnila své povinnosti, pokud jde o dodržení práva žalobkyně být vyslechnut v průběhu řízení, které vedlo k přijetí prvotních aktů.

72

Tuto část, a v důsledku toho i první žalobní důvod je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu.

73

V rámci tohoto žalobního důvodu, formálně vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, žalobkyně zpochybňuje legalitu napadených aktů, a v důsledku toho opodstatněnost zařazení jejího jména na sporné seznamy. Pouhá skutečnost, že přísluší k rodině Machlúfů podle ní nemůže odůvodnit přijetí omezujících opatření vůči její osobě.

74

Rada argumenty žalobkyně zpochybňuje.

75

Úvodem je třeba poznamenat, že tento žalobní důvod musí být považován za důvod vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu, a nikoli ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu. I když je pravda, že Rada má určitou posuzovací pravomoc určit případ od případu, zda jsou splněna právní kritéria, na nichž jsou dotčená omezující opatření založena, nic to nemění na tom, že unijní soudy musí zajistit v zásadě úplný přezkum legality všech unijních aktů (viz rozsudek ze dne 26. října 2022, Ovsjannikov v. Rada, T‑714/20, nezveřejněný, EU:T:2022:674, bod 61 a citovaná judikatura).

76

Efektivita soudního přezkumu zaručeného v článku 47 Listiny vyžaduje, aby unijní soud zajistil, aby se rozhodnutí, kterým byla přijata nebo ponechána v platnosti omezující opatření, které má individuální dosah pro dotčenou osobu nebo subjekt, opíralo o dostatečně pevný skutkový základ. Je proto třeba ověřit skutečnosti uváděné ve shrnutí důvodů, ze kterých uvedené rozhodnutí vychází, tak, aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, podložené (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 119).

77

Unijní soud musí v rámci tohoto přezkumu případně vyzvat příslušný unijní orgán, aby předložil důvěrné i nedůvěrné informace a důkazy, které jsou pro takový přezkum relevantní (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 120).

78

V případě zpochybnění legality je úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 121).

79

Nevyžaduje se, aby uvedený orgán za tímto účelem předložil unijnímu soudu všechny informace a důkazy, jež se týkající důvodů uvedených v aktu, jehož zrušení je navrhováno. Je však třeba, aby předložené informace a důkazy podporovaly důvody použité proti dotyčné osobě nebo subjektu (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 122).

80

V případě, že příslušný unijní orgán předloží relevantní informace a důkazy, musí unijní soud ověřit věcnou správnost tvrzených skutečností s přihlédnutím k těmto informacím nebo důkazům a posoudit jejich důkazní hodnotu v závislosti na okolnostech projednávané věci a ve světle případného vyjádření k nim předloženého zejména dotčenou osobou nebo subjektem (rozsudek ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 124).

81

Posouzení opodstatněnosti zařazení musí být provedeno na základě přezkumu důkazů nikoli izolovaně, ale v jejich kontextu (viz rozsudek ze dne 16. března 2022, Sabra v. Rada,T‑249/20, EU:T:2022:140, bod 41 a citovaná judikatura).

82

Při posuzování významu sledovaného zájmu, které je prováděno v rámci přezkumu přiměřenosti předmětných omezujících opatření, lze zohlednit kontext těchto opatření, naléhavost opatření, jejichž účelem bylo vyvinout tlak na syrský režim, aby ukončil násilné represe vůči obyvatelstvu, a skutečnost, že ve státě, který se nachází v občanské válce a kde vládne režim autoritářského charakteru, je obtížné pořídit přesnější důkazy (viz rozsudek ze dne 16. března 2022, Sabra v. Rada,T‑249/20, EU:T:2022:140, bod 42 a citovaná judikatura).

83

Podle judikatury při neexistenci vyšetřovacích pravomocí ve třetích zemích musí být posouzení unijních orgánů ve skutečnosti založeno na zdrojích informací přístupných veřejnosti, zprávách, novinových článcích nebo jiných podobných zdrojích informací (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2020, Haswani v. Rada, T‑521/19, nezveřejněný, EU:T:2020:608, bod 142 a citovaná judikatura).

84

Tento žalobní důvod je třeba analyzovat s přihlédnutím k těmto zásadám.

85

Jméno žalobkyně bylo zařazeno na sporné seznamy s odůvodněním, že byla „[d]cera Mohammeda Ma[ch]lúfa[; č]lenka rodiny Ma[ch]lúfů“ (viz bod 10 výše). Rada se tak k odůvodnění přijetí omezujících opatření vůči žalobkyni v napadených aktech opřela o kritérium rodinné příslušnosti, přičemž se opírala o rozhodnutí o zahájení dědického řízení (viz bod 17 výše), z něhož vyplývá, že žalobkyně byla jedním z dědiců zesnulého.

86

Je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje ani pravost, ani důkazní hodnotu rozhodnutí o zahájení dědického řízení. Žalobkyně nezpochybňuje ani svůj příbuzenský vztah se zesnulým, a tedy ani svou příslušnost k rodině Machlúfů.

87

Za těchto okolností se Rada mohla opírat o rozhodnutí o zahájení dědického řízení, aby podložila důvod pro zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy.

88

Žalobkyně však tvrdí, že ustanovení zavádějící kritérium rodinné příslušnosti brání jakémukoli systematickému zařazení založenému na samotné příslušnosti k rodině Machlúfů. Připomíná, že podle rozhodnutí 2015/1836 může vzhledem k situaci v Sýrii podléhat omezujícím opatřením pouze vlivný člen uvedené rodiny.

89

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že obecné kritérium pro zařazení vycházející z napojení na syrský režim stanovené v čl. 27 odst. 1 a čl. 28 odst. 1 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 odpovídající, pokud jde o zmrazení finančních prostředků, čl. 15 odst. 1 písm. a) nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 umožňuje zařadit na sporné seznamy osobu nebo subjekt, který má prospěch z politik syrského režimu nebo je podporuje, jakož i osoby s nimi spojené.

90

V roce 2015 byla k obecnému kritériu napojení na syrský režim doplněna zvláštní kritéria pro zařazení. Nyní jsou obsažena v čl. 27 odst. 2 a čl. 28 odst. 2 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 a v čl. 15 odst. 1a) písm. b) nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828. Podle judikatury tato ustanovení zakládají vyvratitelnou domněnku napojení na syrský režim, pokud jde o sedm kategorií osob, které patří k určeným skupinám. Mezi tyto kategorie patří zejména „členové rodin Asádů nebo Machlúfů“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2020, Makhlouf v. Rada, C‑157/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:777, bod 98).

91

Bylo rovněž rozhodnuto, že zvláštní kritéria pro zařazení ve vztahu k sedmi kategoriím osob uvedeným výše v bodě 90, jsou nezávislá ve vztahu k obecnému kritériu vycházejícímu z napojení na syrský režim, takže pouhá příslušnost k jedné z těchto sedmi kategorií osob je dostačující k tomu, aby bylo možné přijmout omezující opatření stanovená v těchto článcích, aniž by bylo nutné prokazovat podporu, kterou dotčené osoby poskytují stávajícímu syrskému režimu, nebo prospěch, který z toho mají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2020, Makhlouf v. Rada, C‑157/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:777, bod 83).

92

Z toho je třeba vyvodit, že kritérium rodinné příslušnosti, zavedené akty z roku 2015, představuje objektivní a autonomní kritérium, které je samo o sobě dostatečné k tomu, aby odůvodnilo přijetí omezujících opatření vůči „členům [rodiny] […] Machlúfů“ zařazením jejich jmen na seznamy osob, na které se taková opatření vztahují, pouze z toho důvodu, že patří k uvedené rodině. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v bodě 88 výše, kritérium není omezeno na „vlivné“ členy této rodiny.

93

Nic to nemění na tom, že čl. 27 odst. 3 a čl. 28 odst. 3 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 a čl. 15 odst. 1b nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 v podstatě stanoví, že osoby, na které se vztahují ustanovení stanovící kritéria pro zařazení, se nezařadí na sporné seznamy, pokud existuje dostatek informací o tom, že nejsou napojeny na syrský režim, že na něj nemají žádný vliv nebo že nejsou spojeny se skutečným rizikem obcházení omezujících opatření.

94

S přihlédnutím k úvahám uvedeným v bodech 90 až 92 výše mohla Rada a priori vzhledem k rozhodnutí o zahájení dědického řízení zařadit jméno žalobkyně na sporné seznamy na základě vyvratitelné domněnky napojení na syrský režim vyplývající z kritéria rodinné příslušnosti.

95

Bylo tedy na žalobkyni, aby v rámci zpochybnění napadených aktů poskytla důkazy za účelem vyvrácení domněnky napojení na syrský režim, o kterou se Rada opírala.

96

V tomto ohledu podle judikatury platí, jak bylo připomenuto v bodě 78 výše, že jelikož důkazní břemeno v případě zpochybnění opodstatněnosti odůvodnění pro omezující opatření nese v zásadě Rada, nelze od žalobce vyžadovat nadměrnou důkazní úroveň za účelem vyvrácení domněnky o napojení na syrský režim (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2022, Sabra v. Rada,T‑249/20, EU:T:2022:140, body 132 a 133 a citovaná judikatura).

97

Je tedy třeba mít za to, že se žalobci podařilo domněnku o napojení na režim zavedenou zejména ustanoveními stanovícími kritérium rodinné příslušnosti vyvrátit, pokud uplatňuje argumenty nebo důkazy, které mohou vážně zpochybnit spolehlivost důkazů předložených Radou nebo jejich posouzení, nebo předloží-li před unijním soudem soubor nepřímých důkazů o neexistenci nebo zániku vazby na syrský režim, neexistenci vlivu na uvedený režim nebo neexistenci spojení se skutečným rizikem obcházení omezujících opatření, v souladu s čl. 27 odst. 3 a čl. 28 odst. 3 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 a v čl. 15 odst. 1b nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 (viz rozsudek ze dne 16. března 2022, Sabra v. Rada,T‑249/20, EU:T:2022:140, bod 133 a citovaná judikatura).

98

V projednávané věci žalobkyně uvádí za účelem vyvrácení domněnky o napojení na syrský režim v podstatě dvě řady argumentů, z nichž první se týká jejího soukromého a rodinného života a druhá přerušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a uvedeným režimem.

99

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že nikdy nebyla přímo individuálně napojena na syrský režim, na činnosti svého otce ani na veřejné orgány a že po svém sňatku s polským státním příslušníkem také přesunula centrum svých zájmů do zahraničí. Její soukromý a rodinný život je podle ní nyní vzdálený syrskému kontextu. Domnívá se tedy, že její jméno nemělo být zahrnuto na sporné seznamy, protože na uvedený režim nebyla nijak napojena.

100

Na podporu své argumentace žalobkyně předkládá následující důkazy týkající se jejího manželství s unijním občanem a jejího bydliště mimo Sýrii:

101

V tomto ohledu stačí připomenout, že podle judikatury pouhá skutečnost, že někdo žije mimo Sýrii, nepředstavuje sama o sobě dostatečnou okolnost k prokázání neexistence nebo zániku napojení na syrský režim, nebo nedostatku napojení na uvedený režim nebo nedostatku spojení se skutečným rizikem obcházení omezujících opatření (rozsudky ze dne 12. března 2014, Al Assad v. Rada,T‑202/12, EU:T:2014:113, bod 104, a ze dne 14. dubna 2021, Al-Tarazi v. Rada, T‑260/19, nezveřejněný, EU:T:2021:187, bod 149).

102

Stejný závěr je třeba přijmout, pokud jde o skutečnost, že žalobkyně je vdaná za státního příslušníka Unie, a že její manžel vlastní akcie ve dvou polských společnostech.

103

Pokud jde o argument žalobkyně, že v Sýrii nikdy neměla žádnou politickou ani hospodářskou roli, je třeba připomenout, že podle bodu 7 odůvodnění rozhodnutí 2015/1836 nejsou omezující opatření přijatá na základě kritéria rodinné příslušnosti omezena na osoby zapojené do syrského politického života. Uvedená opatření, jako jsou napadené akty, totiž cílí na některé členy zejména rodiny Machlúfů, jejichž prostřednictvím, jak se Rada domnívá, lze zejména přímo působit na syrský režim, aby změnil svou represivní politiku. To platí tím spíše, že v souladu se stejným bodem odůvodnění je moc v Sýrii tradičně vykonávána na rodinném základě (viz bod 11 výše).

104

Z toho vyplývá, že argumenty žalobkyně týkající se jejího soukromého a rodinného života nemohou samy o sobě vyvrátit domněnku napojení na syrský režim.

105

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že od roku 2018 se „situace rodiny Machlúfů jak je známo vyvinula“, takže nyní existuje střet mezi uvedenou rodinou a syrským režimem. Její jméno by se podle ní nemělo objevit na sporných seznamech, protože není nijak napojena na uvedený režim.

106

Na podporu své argumentace žalobkyně předkládá tyto dokumenty:

107

Podle žalobkyně mohou skutečnosti obsažené v dokumentech uvedených v bodě 106 výše prokazovat přerušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a syrským režimem.

108

V tomto ohledu je zaprvé třeba poznamenat, že článek France 24 poukazuje pouze na stávající střet mezi bratrem žalobkyně, Ramim Machlúfem, a syrskou vládou, který se dotýká jeho, jeho manželky, jeho dětí a jeho spolupracovníků. Ve videu doprovázejícím zmíněný článek Rami Machlúf vyzývá svého bratrance, syrského prezidenta, Bašára Al-Asada, aby zasáhl a ukončil hospodářskou represi vůči němu ze strany syrských orgánů.

109

Tedy, i když článek France 24 umožňuje se domnívat, že Rami Machlúf má za to, že syrské orgány porušily jeho majetková práva, neumožňuje uvedený článek konstatovat neexistenci nebo zánik napojení na syrský režim nebo neexistenci vlivu na tento režim nebo neexistence spojení se skutečným rizikem obcházení omezujících opatření ani pro ostatní členy rodiny Machlúfů, ani pro dotyčného samotného, neboť se stále považuje za dostatečně blízkého svému bratranci, syrskému prezidentovi, na to, aby ho oslovil přímo a veřejně, aby zasáhl zejména na podporu jeho zájmů.

110

Zadruhé je třeba poznamenat, že článek Arabi21.com uvádí, že žalobkyně reagovala prostřednictvím jedné ze sociálních sítí na video uvedené v bodě 108 výše, zveřejněné jejím bratrem Ramim Machlúfem, ve kterém posledně jmenovaný kritizoval syrský režim, když vyzval k intervenci svého bratrance, syrského prezidenta. Prostřednictvím vlastního článku žalobkyně žádala o ochranu a bezpečnost pro svého bratra, a o to, aby „[bůh] ochraňoval od zla děti [uvedeného bratra]“. Taková prohlášení, jimiž žalobkyně projevuje morální podporu bratrovi, aniž ve skutečnosti identifikuje třetí osoby, které by poškozovaly jeho zájmy, však nemohou podložit její argument týkající se přerušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a syrským režimem.

111

Zatřetí článek v tisku týkající se oznámení o úmrtí nejprve zmiňuje rozvod žalobkyně a jejího bývalého manžela, bratrance syrského prezidenta. Rovněž z něj vyplývá, že rozvod byl důsledkem hackerského útoku na telefon žalobkyně a šíření určitých fotografií v něm obsažených. Skutečnost, že se žalobkyně odloučila od svého bývalého manžela, není prezentována jako skutečnost, která má příčinu v přerušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a syrským režimem, jak uvádí žalobkyně.

112

Ačkoli z článku v tisku týkajícího se oznámení o úmrtí vyplývá, že jednak v uvedeném oznámení není uvedeno žádné datum pro kondolence, „které se obvykle uvádí“, a jednak pohřební obřad zesnulého byl zrušen, je zde doplněno, že „podle určitých zdrojů bylo toto rozhodnutí přijato na přímý rozkaz [syrského prezidenta]“. Toto tvrzení však není potvrzeno žádným důkazem ve spisu, a je tudíž čistě spekulativní, zejména proto, že je všeobecně známo, že jelikož zesnulý zemřel v září 2020, byla jeho smrt součástí kontextu zdravotních omezení spojených s pandemií covidu-19.

113

Podle článku v tisku týkajícího se oznámení o úmrtí neuvádí toto oznámení jména synů Hafeze Al-Assada, zejména jméno syrského prezidenta, ačkoli je obvyklé, že „rodina zesnulého uvádí jména známých a vlivných osobností“, což „dokazuje rozsah rodinného sporu, který existuje mezi oběma stranami“.

114

Je však třeba poznamenat, že toto vyjádření je pouhým výkladem obsahu oznámení o úmrtí ze strany autora článku v tisku týkajícího se oznámení o úmrtí založeného na dedukcích provedených ve světle určitých společenských zvyklostí, které jsou obvyklé v Sýrii nebo tvrzeních, která nejsou jinak podložená. Zmíněná analýza tedy jako taková nestačí k prokázání narušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a syrským režimem.

115

Začtvrté žalobkyně předkládá sdělení ze dne 31. prosince 2022, které potvrzuje odstoupení Hafeze Machlúfa z funkce brigádního generála syrské armády. V tomto ohledu stačí poznamenat, že toto sdělení se omezuje na oznámení odchodu brigádního generála Hafeze Machlúfa do důchodu k 3. lednu 2023 na vlastní žádost. Žalobkyně přitom neupřesňuje relevanci tohoto důkazu ani neuvádí další podrobnosti týkající se tohoto odstoupení, když se omezuje na tvrzení, že „zohlednění tohoto důkazu [Tribunálem] se [jí] zdá důležité pro rozhodnutí sporu“. Za těchto okolností nelze tento důkaz považovat za důkaz, který by mohl prokázat narušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a syrským režimem.

116

Z toho vyplývá, že důkazy předložené žalobkyní na podporu řady jejích argumentů, z nichž první řada argumentů se týká jejího soukromého a rodinného života a druhá narušení vztahů mezi rodinou Machlúfů a syrským režimem, nemohou vyvrátit domněnku o napojení na uvedený režim s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 97 výše.

117

Tento závěr platí tím spíše s ohledem na důkazy obsažené v dodatečném spisu.

118

Doplňující spis obsahuje článek Arabi21.com a článek v tisku týkající se oznámení o úmrtí, jejichž analýza je již uvedena v bodech 110 až 114 výše, jelikož žalobkyně se za účelem zpochybnění opodstatněnosti napadených aktů rovněž opírá o stejné důkazy.

119

Doplňující spis dále obsahuje rovněž:

120

Článek zveřejněný na internetové stránce „verify-sy.com“ uvádí existenci falešného účtu na Twitteru spravovaného jistou „Amani Machlúf“, údajnou sestrou Ramiho Machlúfa, která však ve skutečnosti nepatří k žádnému rodinnému příslušníkovi rodiny Machlúfů. Za těchto okolností musí být tento důkaz v projednávané věci považována za irelevantní.

121

Pokud jde o článek Financial Times, tento článek uvádí, že během šesti let před jeho zveřejněním zakoupilo několik členů rodiny Machlúfů nejméně 20 bytů v luxusním rezidenčním komplexu v Moskvě (Rusko) v celkové hodnotě 40 milionů amerických dolarů (USD). Tyto akvizice byly provedeny pomocí řady půjček a finančních struktur k vyvedení finančních prostředků ze Sýrie. Konkrétně v roce 2015 žalobkyně získala byt v hodnotě několika milionů USD. Tři bratři a švagrová žalobkyně získali také další byty ve stejném domě.

122

Článek Financial Times dodává, že od začátku války v Sýrii se investice v Rusku, zemi podporující syrský režim, staly pro členy rodin Asadů a Machlúfů způsobem, jak uchovat a chránit své finanční prostředky před omezujícími opatřeními, které jim byly uloženy. Z uvedeného článku vyplývá, že investice do nemovitostí v Rusku představovaly finanční machinace k obcházení omezujících opatření uložených zejména Unií.

123

Žalobkyně nezpochybňuje jasné, přesné a podrobné informace uvedené v článku Financial Times. Dále souběžný charakter investic uvedených v bodě 121 výše odhaluje existenci vazeb mezi žalobkyní a dalšími členy rodiny Machlúfů, na něž, jak vyplývá ze spisu, se vztahují omezující opatření Unie. Je také třeba uvést, že žalobkyně, přestože prohlásila, že nepracuje, neupřesnila původ finančních prostředků, které jí umožnily nabýt předmětné nemovitosti. Za těchto okolností se volba žalobkyně investovat v Rusku odehrává v kontextu, který tento článek označuje za součást strategií pro obcházení omezujících opatření Unie.

124

Je třeba dodat, že článek Arabi21.com, který je rovněž obsažen v dodatečném spisu, informuje o veřejné podpoře poskytované žalobkyní jejímu bratrovi Rami Machlúfovi prostřednictvím článku na sociálních sítích. Jak vyplývá z bodu 110 výše, obsah uvedeného článku je součástí politického kontextu, který svědčí o existenci úzké vazby mezi žalobkyní a jejím bratrem, a to nejen na úrovni rodiny, ale zejména z politického hlediska. Článek Arabi21.com tedy potvrzuje informace vyplývající z článku Financial Times.

125

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že jelikož žalobkyně úspěšně nevyvrátila domněnku napojení na syrský režim, opírají se napadené akty o dostatečně pevný skutkový základ ve smyslu judikatury citované v bodě 76 výše.

126

Je tak třeba dospět k závěru, že jelikož napadené akty nejsou stiženy nesprávným posouzením skutkového stavu, musí být druhý žalobní důvod zamítnut.

127

Na podporu těchto žalobních důvodů žalobkyně v podstatě předkládá dvě výtky, které vycházejí:

128

V tomto ohledu žalobkyně zejména uvádí, že podle čl. 5 odst. 4 SEU „nepřekročí obsah ani forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv“ a že podle čl. 28 odst. 4 rozhodnutí 2013/255 by všechna rozhodnutí o zařazení na seznam osob v příloze I tohoto rozhodnutí měla být přijímána na „individuálním a jmenovitém základě s ohledem na přiměřenost opatření“.

129

Žalobkyně tvrdí, že napadené akty, kterými Rada zejména zmrazila všechny její finanční prostředky a hospodářské prostředky, omezují její právo na vlastnictví neodůvodněným a nepřiměřeným způsobem.

130

Rada argumenty žalobkyně zpochybňuje.

131

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 17 odst. 1 Listiny „[k]aždý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě. Užívání majetku může rovněž být upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu“.

132

V projednávané věci Rada napadenými akty zmrazila všechny finanční prostředky a hospodářské zdroje žalobkyně, což je opatření, které s sebou nezpochybnitelně nese omezení výkonu práva na vlastnictví zakotveného v čl. 17 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 358, a ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada,T‑383/11, EU:T:2013:431, bod 99).

133

Právo na vlastnictví, které je chráněno článkem 17 odst. 1 Listiny, však nepředstavuje absolutní výsadu, a jeho výkon může být tudíž omezen za podmínek stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. února 2014, Ezz a další v. Rada, T‑256/11, EU:T:2014:93, bod 195, a ze dne 22. září 2021, Al-Imam v. Rada,T‑203/20, EU:T:2021:605, bod 254 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

134

Článek 52 odst. 1 Listiny totiž uznává omezení výkonu práv a svobod zakotvených v Listině. Podle tohoto ustanovení „každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod“ a „[p]ři dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého“.

135

K tomu, aby bylo omezení výkonu základních práv v souladu s unijním právem, musí splňovat čtyři podmínky. Zaprvé musí být dotčené omezení „stanoveno zákonem“ v tom smyslu, že orgán Unie přijímající opatření, která mohou omezit právo nebo svobodu fyzické nebo právnické osoby, musí mít pro své jednání právní základ. Zadruhé musí dotčené omezení respektovat podstatu těchto práv. Zatřetí musí skutečně odpovídat cíli obecného zájmu, který jako takový Unie uznává. Začtvrté musí být dotčené omezení přiměřené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. července 2022, RT France v. Rada,T‑125/22, EU:T:2022:483, bod 145).

136

K tomu, aby bylo omezení výkonu základního práva na vlastnictví v souladu s unijním právem, musí být „stanoveno zákonem“ v tom smyslu, že orgán Unie přijímající opatření, které může omezit výkon tohoto práva osoby, musí mít pro své jednání právní základ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Ben Ali v. Rada, T‑149/15, nezveřejněný, EU:T:2017:693, bod 161).

137

Omezující opatření jsou „stanovena zákonem“, jelikož jsou vyhlášena v aktech, které mají mimo jiné obecnou působnost a mají jasný právní základ v unijním právu, a rovněž jsou formulována dostatečně přesně, co se týče jejich působnosti i důvodů jejich použití na žalobkyni (viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mayaleh v. Rada,T‑307/12 a T‑408/13, EU:T:2014:926, bod 176 a citovaná judikatura).

138

V tomto ohledu je třeba uvést, že v projednávaném případě byly napadené akty přijaty v podstatě na základě ustanovení zavádějících kritérium rodinné příslušnosti obsažené v základních aktech. Ty byly přijaty na základě ustanovení týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), zejména článku 29 SEU a článku 215 SFEU.

139

První podmínka stanovená v čl. 52 odst. 1 Listiny odůvodňující omezení základního práva je tak v projednávané věci splněna.

140

K tomu, aby bylo omezení výkonu základního práva na vlastnictví v souladu s unijním právem, musí respektovat podstatu tohoto práva.

141

Z hlediska unijního práva je přitom zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů zajišťovacím opatřením, a nikoli zabavením majetku dotčené osoby [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Hassan v. Rada,T‑790/14, EU:T:2016:429, bod 77 (nezveřejněný) a citovaná judikatura]. Napadené akty tedy nepředstavují opatření, které by žalobkyni trvale zbavovalo samotné podstaty jejího práva na vlastnictví.

142

Dále článek 28 odst. 6 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836, jakož i článek 16 nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 stanoví možnost zaprvé povolit použití zmrazených finančních prostředků k uspokojení základních potřeb nebo splnění určitých závazků a zadruhé udělit zvláštní povolení umožňující zmrazit finanční prostředky, jiná finanční aktiva nebo jiné hospodářské zdroje (viz rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Sharif v. Rada, T‑540/19, nezveřejněný, EU:T:2021:220, bod 203 a citovaná judikatura).

143

Nelze ztratit ze zřetele skutečnost, že omezující opatření jsou svou povahou dočasná a vratná, neboť Rada je má pravidelně přezkoumávat v souladu s čl. 34 druhou a třetí větou rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 a čl. 32 odst. 4 nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, Foz v. Rada, T‑258/19, nezveřejněný, EU:T:2021:820, bod 173 a citovaná judikatura).

144

Z toho vyplývá, že vzhledem ke stanovené povaze a rozsahu zmrazení všech finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně i když napadené akty omezují výkon vlastnického práva žalobkyně, respektují nicméně podstatu tohoto práva.

145

Druhá podmínka stanovená v čl. 52 odst. 1 Listiny je tak v projednávané věci splněna.

146

K tomu, aby bylo omezení výkonu základního práva na vlastnictví v souladu s unijním právem, musí sledovat cíl obecného zájmu, který jako takový uznává Unie. Mezi tyto cíle patří ty, které jsou pro mezinárodní společenství zásadní, a to ochrana civilního obyvatelstva před násilnou represí a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2021, Al-Imam v. Rada,T‑203/20, EU:T:2021:605, bod 258 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

147

Význam cílů sledovaných dotčenými omezujícími opatřeními tak může odůvodnit negativní důsledky, a to i značné, pro dotčené osoby nebo subjekty [viz rozsudek ze dne 22. září 2021, Al-Imam v. Rada,T‑203/20, EU:T:2021:605, bod 254 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

148

Z toho vyplývá, že jelikož napadené akty mají za cíl ochranu civilního obyvatelstva před násilnou represí, jakož i zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, což jsou cíle obecného zájmu uznané jako takové Unií, třetí podmínka stanovená v čl. 52 odst. 1 Listiny je v projednávané věci splněna.

149

Článek 52 odst. 1 Listiny stanoví, že jakékoli omezení výkonu základních práv a svobod v ní stanovených musí být přiměřené.

150

Zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva a jež je zakotvena v čl. 5 odst. 4 SEU, vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k uskutečnění cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekročily meze toho, co je nezbytné pro jejich dosažení. Existuje-li tedy možnost volby mezi několika vhodnými opatřeními, mělo by být použito to nejméně omezující a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené ve vztahu ke sledovaným cílům (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. dubna 2019, Sharif v. Rada,T‑5/17, EU:T:2019:216, bod 90, a ze dne 24. listopadu 2021, Foz v. Rada, T‑258/19, nezveřejněný, EU:T:2021:820, bod 168 a citovaná judikatura).

151

V projednávané věci, jak vyplývá z analýzy druhého žalobního důvodu, jelikož žalobkyně nevyvrátila domněnku napojení na syrský režim, je třeba mít za to, že napadené akty jsou založeny na dostatečně pevném skutkovém základě ve smyslu judikatury citované v bodě 76 výše, takže zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy je opodstatněné.

152

Přijetí omezujících opatření vůči žalobkyni jakožto člence rodiny Machlúfů s napojením na syrský režim tedy nelze považovat za nepřiměřené, jelikož je součástí cíle obecného zájmu, který je pro mezinárodní společenství tak zásadní jako je ochrana civilního obyvatelstva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2021, Al-Imam v. Rada,T‑203/20, EU:T:2021:605, bod 258 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

153

Kromě toho podle ustálené judikatury platí, že taková omezující opatření, jako jsou dotčená opatření, nepřekračují meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle ochrany civilního obyvatelstva, protože alternativní a méně omezující opatření, jako je povinnost dodatečného odůvodnění použití vyplacených finančních prostředků, neumožňují stejně účinně dosažení sledovaného cíle, a sice přímo působit na syrský režim prostřednictvím členů rodin Asadů a Machlúfů tak, aby změnil svou represivní politiku, a zároveň zamezit riziku obcházení omezujících opatření prostřednictvím uvedených rodinných příslušníků (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 16. ledna 2019, Haswani v. Rada, T‑477/17, nezveřejněný, EU:T:2019:7, bod 76 a citovaná judikatura).

154

Jak uvádí Rada, čl. 28 odst. 6 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836, jakož i článek 16 nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 stanoví možnost zaprvé povolit použití zmrazených finančních prostředků k uspokojení základních potřeb nebo splnění určitých závazků a zadruhé udělit zvláštní povolení umožňující zmrazit finanční prostředky, jiná finanční aktiva nebo jiné hospodářské zdroje (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, Foz v. Rada, T‑258/19, nezveřejněný, EU:T:2021:820, bod 171 a citovaná judikatura).

155

Z toho vyplývá, že zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy nelze považovat za překračující meze toho, co je nezbytné k dosažení cílů právní úpravy v oblasti omezujících opatření vůči Sýrii. V důsledku toho nelze omezení výkonu vlastnického práva žalobkyně způsobené napadenými akty považovat za nepřiměřené.

156

Tento závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně vycházejícím z možnosti zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů, které by bylo omezeno na majetek tvořící součást pozůstalosti zesnulého.

157

Jak totiž vyplývá z analýzy druhého žalobního důvodu, rozhodnutí o zahájení dědického řízení může podložit důvod pro zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy na základě její příslušnosti k rodině Machlúfů, což zakládá domněnku napojení na syrský režim, kterou se žalobkyni nepodařilo vyvrátit.

158

V projednávané věci důkazy obsažené v dodatečném spisu umožňují konstatovat, že napadené akty nejsou založeny pouze na úvahách spojených s dědictvím nebo na podílu na majetku zesnulého připadajícího žalobkyni, ale také na existenci prokázaného rizika obcházení omezujících opatření ze strany žalobkyně (viz body 121 až 124 výše). Důkazy v neprospěch použité Radou tak mohou odůvodnit zmrazení vlastních zdrojů žalobkyně.

159

Za těchto okolností nemůže žalobkyně s úspěchem tvrdit, že přijetí omezujících opatření vůči ní nemohlo mít pozitivní účinek za účelem dosažení cíle ochrany civilního obyvatelstva v Sýrii, ani že bylo nepřiměřené.

160

Z toho vyplývá, že čtvrtá podmínka uvedená v čl. 52 odst. 1 Listiny je v projednávaném případě rovněž splněna, takže tato výtka musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

161

Žalobkyně v podstatě tvrdí, že jelikož její manžel je polské státní příslušnosti a žije v Polsku, napadené akty, které jí zakazují vstup na území Unie, porušují její „právo na rodinný život“ zaručené EÚLP.

162

Rada argumenty žalobkyně zpochybňuje.

163

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 48 až 49 výše je třeba poznamenat, že základním právem, ve vztahu k němuž se žalobkyně dovolává protiprávního omezení výkonu, je právo na respektování soukromého a rodinného života zakotvené v článku 7 Listiny.

164

Je třeba poznamenat, že na podporu svých tvrzení žalobkyně předkládá kopii dvou nájemních smluv na byt ve Varšavě na období od 17. srpna 2018 do 31. srpna 2021 a od 1. července 2022 do 31. srpna 2023, jakož i povolení k pobytu, které jí vydaly polské orgány a jehož platnost skončila 21. ledna 2021.

165

Žalobkyně sice uvádí, že jejím bydlištěm pro účely tohoto řízení je Varšava a že její manžel žije v Polsku, „v zemi, kde má centrum svých životních, profesních a rodinných zájmů“, ale v žalobě prohlašuje, že „se pár nedávno rozhodl usadit alternativně v Dubaji (Spojené arabské emiráty)“. Na podporu tohoto tvrzení předkládá povolení k pobytu vydané orgány Spojených arabských emirátů, s koncem platnosti dne 2. března 2024.

166

Argumentace žalobkyně a důkazy ve spisu tedy neumožňují určit, zda její domácnost byla skutečně situována v Polsku nebo v jiné zemi v okamžiku přijetí prvotních aktů, dne 21. února 2022. Žalobkyně tedy neprokazuje, že v den, kdy vstoupil v platnost zákaz vstupu na území Unie, a v důsledku toho do Polska, tento zákaz porušil její právo na respektování soukromého a rodinného života.

167

Žalobkyně ani nemůže s úspěchem tvrdit, že z důvodu zákazu vstupu na území Unie, kterému podléhá z důvodu přijetí napadených aktů, je jí znemožněn život v Dubaji, kde ke dni podání žaloby pobývá se svým manželem, jak prohlašuje.

168

K tomu, že žalobkyně tvrdí, že napadené akty omezují výkon jejího práva na respektování soukromého a rodinného života, neboť jí brání dočasně nebo trvale pobývat v Polsku se svým manželem, zatímco on je státním příslušníkem tohoto členského státu, je třeba poznamenat následující.

169

Z judikatury vyplývá, že právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené článkem 7 Listiny, které může být skutečně porušeno opatřeními zakazujícími vstup na území Unie, není absolutní a může zahrnovat omezení odůvodněná cíli obecného zájmu, které Unie sleduje [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2021, Al-Imam v. Rada,T‑203/20, EU:T:2021:605, bod 254 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

170

Rada tedy může přijetím omezujících opatření v rámci SZBP v zásadě omezit právo na respektování soukromého a rodinného života.

171

Jak však vyplývá z bodů 133 až 134 výše, jelikož omezující opatření představují omezení základních práv zakotvených v Listině, musí splňovat podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny.

172

Nejprve je třeba poznamenat, že úvahy uvedené v bodech 136 až 139 výše, pokud jde o první podmínku uvedenou v čl. 52 odst. 1 Listiny, jsou obdobně použitelné na ustanovení o omezeních vstupu a volného pohybu na území Unie a následně i na omezení výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života. Totéž platí i pro úvahy uvedené v bodech 146 a 147 výše, pokud jde o třetí podmínku uvedenou v daném ustanovení týkající se sledování cíle obecného zájmu, který jako takový uznává Unie.

173

Tyto podmínky jsou tedy v projednávaném případě splněny.

174

Z hlediska unijního práva představují omezující opatření ukládající omezení vstupu na území Unie, která mohou vést k možnému omezení výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života, prozatímní opatření, která pouze dočasně ovlivňují možnost držitele takového práva se na něj případně dovolávat na území Unie, a tudíž nezbavují dotčenou osobu samotné podstaty tohoto práva [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 21. července 2016, Hassan v. Rada,T‑790/14, EU:T:2016:429, bod 77 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

175

Omezující opatření jsou totiž svou povahou dočasná a vratná, neboť Rada je má pravidelně přezkoumávat v souladu s čl. 34 druhou a třetí větou rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 a čl. 32 odst. 4 nařízení č. 36/2012 ve znění nařízení 2015/1828 (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, Foz v. Rada, T‑258/19, nezveřejněný, EU:T:2021:820, bod 173 a citovaná judikatura).

176

Nelze ani ztrácet ze zřetele, že čl. 27 odst. 9 rozhodnutí 2013/255 ve znění rozhodnutí 2015/1836 rovněž stanoví, že příslušný orgán členského státu může povolit vstup na své území osobě, na kterou se vztahují omezující opatření, zejména z naléhavých důvodů humanitární povahy, což má za následek omezení jakéhokoli zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života takové osoby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2015, Makhlouf v. Rada, T‑509/11, nezveřejněný, EU:T:2015:33, bod 113).

177

S ohledem na výše uvedené úvahy, vzhledem k povaze a rozsahu omezení vstupu žalobkyně na území Unie, i když napadené akty omezují výkon práva na respektování soukromého a rodinného života, respektují však podstatu tohoto práva.

178

Druhá podmínka stanovená v čl. 52 odst. 1 Listiny je tak v projednávaném případě splněna.

179

Úvahy uvedené v bodech 149 až 160 výše, pokud jde o nezbytnost a přiměřenost opatření týkajících se zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně, jsou obdobně použitelné na ustanovení napadených aktů omezující vstup na území Unie. Omezení způsobená omezujícími opatřeními z hlediska výkonu práva žalobkyně na respektování soukromého a rodinného života proto nejsou nepřiměřená (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 12. února 2020, Kanyama v. Rada, T‑167/18, nezveřejněný, EU:T:2020:49, bod 132 a citovaná judikatura).

180

Podle ustálené judikatury zejména platí, že omezení v oblasti vstupu a volného pohybu na unijním území nepřekračují meze toho, co je nezbytné pro dosažení cíle ochrany civilního obyvatelstva, neboť alternativní a méně omezující opatření, jako je systém předchozího schválení, neumožňují dosáhnout stejně účinně sledovaného cíle (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada,T‑383/11, EU:T:2013:431, bod 101 a citovaná judikatura, a ze dne 16. ledna 2019, Haswani v. Rada, T‑477/17, nezveřejněný, EU:T:2019:7, bod 76).

181

S ohledem na výše uvedené nelze omezení způsobená omezujícími opatřeními ve výkonu práva žalobkyně na respektování soukromého a rodinného života kvalifikovat jako nepřiměřená s ohledem na sledovaný cíl obecného zájmu.

182

Z toho vyplývá, že čtvrtá podmínka uvedená v čl. 52 odst. 1 Listiny je v projednávaném případě rovněž splněna.

183

Z výše uvedeného vyplývá, že tuto výtku je třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

184

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zamítnout třetí a čtvrtý žalobní důvod a tudíž návrhová žádání znějící na zrušení v plném rozsahu.

185

Žalobkyně tvrdí, že napadené akty vážně poškozují její dobrou pověst, a domáhá se, aby bylo Radě uloženo zaplatit jí náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou vyčísluje na 50000 eur v žalobě a na 50000 eur v návrhu na úpravu žaloby.

186

Rada argumenty žalobkyně zpochybňuje.

187

V tomto ohledu stačí připomenout, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie z důvodu protiprávního jednání jejích institucí ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU je vázán na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou. Jelikož jsou mimoto tyto tři podmínky vzniku odpovědnosti kumulativní, neexistence jedné z nich stačí k tomu, aby byla žaloba na náhradu škody zamítnuta, aniž je nutné zkoumat podmínky ostatní (rozsudek ze dne 22. června 2022, Haswani v. Rada, T‑479/21, nezveřejněný, EU:T:2022:383, bod 155).

188

Na podporu svých návrhových žádání znějících na náhradu újmy se žalobkyně dovolává jediného důvodu protiprávnosti, který spočívá v tom, že Rada nemá k dispozici informace nebo důkazy, které by právně dostačujícím způsobem prokazovaly opodstatněnost omezujících opatření přijatých vůči ní.

189

Jak však vyplývá z analýzy druhého žalobního důvodu (viz bod 125 výše), jelikož se žalobkyni nepodařilo vyvrátit domněnku napojení na syrský režim, je zařazení jejího jména na sporné seznamy s ohledem na kritérium rodinné příslušnosti opodstatněné.

190

Radě tedy nelze vytýkat, že jsou napadené akty protiprávní.

191

Z toho vyplývá, že podmínka týkající se protiprávnosti jednání ve smyslu judikatury citované v bodě 187 výše není splněna. Rovněž byly zamítnuty všechny žalobní důvody předložené žalobkyní, takže nelze shledat žádnou protiprávnost ze strany Rady.

192

Vzhledem k tomu, že podmínky pro založení odpovědnosti Unie jsou kumulativní, je třeba zamítnout návrhová žádání znějící na náhradu újmy, aniž je třeba zkoumat ostatní podmínky uvedené v bodě 187 výše, a a fortiori přípustnost uvedených návrhových žádání.

193

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba tuto žalobu v plném rozsahu zamítnout.

194

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

195

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci neměla žalobkyně ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení v souladu s návrhovými žádáními Rady.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)

rozhodl takto: