Věc T‑371/22

Marco Montanari

v.

EUCAP Sahel Niger

Rozsudek Tribunálu (devátého senátu) ze dne 17. července 2024

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Mise EUCAP Sahel-Niger – Členové personálu vyslaní z členských států – Psychické obtěžování – Zamítnutí žádosti o náhradu škody – Žaloba na neplatnost – Neexistence právního zájmu na podání žaloby – Nepřípustnost – Mimosmluvní odpovědnost – Právo na důstojnost – Články 1 a 31 Listiny základních práv – Mediační řízení – Neposkytnutí zprávy mediátora – Neprovedení doporučení mediátora – Právo na řádnou správu – Článek 41 Listiny základních práv – Povinnost jednat s náležitou péčí – Morální újma – Majetková újma – Příčinná souvislost“

1. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Pravomoc unijního soudu – Akty přijaté civilní misí Evropské unie v oblasti řízení lidských zdrojů – Akty týkající se členů personálu vyslaných z členských států – Akty, jež mají reagovat na potřeby mise v místě působení – Zahrnutí

   (Článek 19 odst. 1 SEU; články 263, 268 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47; rozhodnutí Rady 2012/392/SZBP, čl. 7 odst. 1 a 2)

   (viz body 44–49)

2. Žaloba na náhradu škody – Autonomie ve vztahu k žalobě na neplatnost – Meze – Žaloba, jíž má být dosaženo stejného výsledku jako v případě žaloby na neplatnost – Nepřípustnost

   (Články 263, 268 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU)

   (viz body 61–63)

3. Žaloba na náhradu škody – Předmět – Žádost o náhradu škody nepřičitatelné žalovanému orgánu nebo žalované instituci – Nepřípustnost

   (Článek 268 SFEU)

   (viz bod 70)

4. Žaloba na náhradu škody – Autonomie ve vztahu k žalobě na neplatnost – Meze – Žaloba na náhradu škody vzniklé v důsledku konečného rozhodnutí o odmítnutí zahájit administrativní šetření z důvodu obtěžování – Žaloba na náhradu škody nesměřující ke zrušení ab initio, zrušení nebo změně tohoto konečného rozhodnutí – Včasnost žaloby na náhradu škody

   (Články 263, 268 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU)

   (viz body 91–98)

5. Žaloba na náhradu škody – Mimosmluvní odpovědnost – Promlčecí lhůta – Promlčení nikoli jako nepominutelná podmínka řízení

   (Článek 268 SFEU; statut Soudního dvora, článek 46 a čl. 53 první pododstavec)

   (viz bod 105)

6. Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Protiprávnost – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Podmínka, která není nezbytná ve sporech členů personálu civilních misí Evropské unie – Dosah – Použitelnost na členy personálu vyslané z členských států k misi

   (Články 268, 270 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU; služební řád úředníků, články 90 a 91)

   (viz body 113–118, 225)

7. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Civilní mise Evropské unie – Personál – Žaloba k unijnímu soudu – Žaloba člena personálu vyslaného z členského státu – Použitelnost některých ustanovení služebního řádu – Přípustnost – Podmínka – Dotyčný člen personálu, který se při plnění svých funkcí v místě působení nachází v situaci srovnatelné se situací členů personálu vyslaných orgány, na které se vztahuje služební řád

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 20; služební řád úředníků, článek 12a; rozhodnutí Rady 2012/392/SZBP)

   (viz body 123–129, 224)

8. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Civilní mise Evropské unie – Personál – Odmítnutí zahájit administrativní šetření v návaznosti na stížnosti podané z důvodu psychického obtěžování člena personálu – Soudní přezkum – Rozsah – Povinnost zohlednit všechny relevantní skutkové okolnosti

   (Rozhodnutí Rady 2012/392/SZBP)

   (viz bod 136)

9. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Civilní mise Evropské unie – Personál – Povinnost administrativy poskytnout pomoc – Rozsah – Povinnost administrativy přezkoumat žádosti o pomoc v oblasti psychického obtěžování a informovat žadatele o tom, jaké kroky se podnikají v návaznosti na jeho žádost – Rozsah – Předložení neúplných důkazů – Zamítnutí žádosti o zahájení administrativního šetření podané žalobcem – Porušení povinnosti poskytnout pomoc

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 1 a čl. 31 odst. 1; služební řád úředníků, články 12a a 24; rozhodnutí Rady 2012/392, čl. 6 odst. 2 a 3)

   (viz body 137–141, 152, 159, 160, 178–179, 194–200, 214–217, 219, 223, 231, 267–269)

10. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Civilní mise Evropské unie – Personál – Žádost o pomoc týkající se údajného psychického obtěžování – Zásada řádné správy – Rozsah – Rozhodnutí o odmítnutí zahájit administrativní šetření po zprávě mediátora – Nesdělení zjištění a doporučení mediátora stěžovateli – Porušení práva být vyslechnut

    (Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2)

    (viz body 251–261)

11. Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Příčinná souvislost – Morální újma vzniklá v důsledku odmítnutí civilní mise Evropské unie zahájit administrativní šetření v návaznosti na stížnosti podané z důvodu psychického obtěžování člena personálu – Rozhodnutí stižené porušením povinnosti poskytnout pomoc a práva na řádnou správu – Existence příčinné souvislosti – Meze – Újma částečně způsobená nedbalostním jednáním člena personálu – Konfliktní situace mezi misí a tímto členem personálu částečně přičitatelná tomuto členovi

    (Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

    (viz body 286–290, 310–320)

12. Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Škoda – Povinnost poškozeného prokázat, že jednal s náležitou péčí, aby omezil rozsah škody

    (Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

    (viz body 301, 302)

13. Mimosmluvní odpovědnost – Podmínky – Příčinná souvislost – Finanční újma vzniklá členovi personálu civilní mise Evropské unie v důsledku jeho odstoupení – Rozhodnutí mise nezahájit administrativní šetření v návaznosti na stížnosti podané z důvodu psychického obtěžování – Rozhodující příčina škody, kterou není jednání mise – Neexistence příčinné souvislosti v situaci v projednávané věci

    (Článek 340 druhý pododstavec SFEU)

    (viz body 303–308)

Shrnutí

Tribunál, který částečně vyhověl žalobě na určení mimosmluvní odpovědnosti podané M. Montanarim, bývalým členem personálu vyslaným členským státem k misi společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie v Nigeru (dále jen „Mise“), poprvé rozhodl o přičitatelnosti jednání jeho civilního velitele operace, který je hierarchicky spojen s Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ), této Misi.

V dubnu roku 2015 byl žalobce vyslán italskou vládou k Misi jako politický poradce.

V březnu roku 2017 podal první stížnost na obtěžování proti vedoucímu tisku a veřejného informování Mise a poté druhou stížnost proti posledně zmíněnému, jakož i proti vedoucímu Mise z důvodu neloajálního chování vůči autoritě Mise a hrubé nedbalosti zpochybňující povinnost jednat s náležitou péčí.

V červenci roku 2017 požádal žalobce civilního velitele operace, aby zahájil vyšetřování pro obtěžování proti vedoucímu mise a jeho zástupci. Téhož dne zaslal vedoucí Mise žalobci napomenutí, že jej nerespektoval na schůzce. Mediátor, který byl pověřen prošetřením situace na místě, předložil z podnětu civilního velitele operace zprávu.

V listopadu roku 2017 vedoucí mise zamítl žádost žalobce o legalizaci neomluvené nepřítomnosti a zaslal mu druhé napomenutí. Žalobce nato u civilního velitele operace zopakoval žádost o zahájení vyšetřování obtěžování ze strany vedoucího mise a jeho zástupce.

Rozhodnutím ze dne 10. dubna 2018 civilní velitel operace s konečnou platností zamítl žádost žalobce o zahájení administrativního šetření.

V této souvislosti podal žalobce k Tribunálu jednak žalobu na neplatnost rozhodnutí Mise, kterým byla zamítnuta jeho žádost o náhradu majetkové, tělesné a morální újmy, jež mu údajně vznikly v důsledku psychického obtěžování a porušení práva na řádnou správu a povinnosti jednat s náležitou péčí, a jednak žalobu na náhradu škody.

Závěry Tribunálu

Úvodem Tribunál připomněl, pokud jde o jeho pravomoc, že rozhodnutím 2012/392 ( 1 ) byla Mise zřízena na podporu budování kapacit nigerských aktérů v oblasti bezpečnosti pro boj proti terorismu a organizované trestné činnosti. Personál Mise tvoří převážně členové personálu vyslaní členskými státy, orgány Unie a Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ) ( 2 ). Je pravda, že čl. 7 odst. 2 rozhodnutí 2012/392 stanoví, že členský stát, orgán Unie, nebo případně ESVČ odpovídají za řešení veškerých stížností člena personálu ohledně vyslání a zahajují veškerá řízení proti uvedenému členu.

Nicméně zaprvé, jak vyplývá z judikatury vydané v souvislosti s ustanoveními upravujícími činnost jiných misí v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jejichž znění je obdobné znění rozhodnutí 2012/392, vzhledem k tomu, že pro personál vyslaný členskými státy a personál vyslaný unijními orgány platí tatáž pravidla, co se týče plnění jejich úkolů v místě působení, má unijní soud pravomoc přezkoumat legalitu aktů, jimiž je řízen personál vyslaný členskými státy a které reagují na potřeby těchto misí v místě působení.

Zadruhé žalobce vznáší otázku legality aktů, jimiž je řízen personál při operacích v místě působení, a nikoli otázky spjaté s vysláním ve smyslu čl. 7 odst. 2 rozhodnutí 2012/392. Námitka nedostatku pravomoci vznesená Misí se proto zamítá.

Tribunál následně zkoumal jednotlivé námitky nepřípustnosti.

Tribunál v tomto ohledu zejména připomněl, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že má tato osoba zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky, a žaloba tak může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Dále uvedl, že je na žalobci, aby předložil důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby.

Kromě toho podle ustálené judikatury byla žaloba na náhradu škody na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU zavedena jako samostatný procesní prostředek. Návrhová žádání znějící buď na zrušení rozhodnutí o odmítnutí orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie přiznat nárok na náhradu škody, který žalobce uplatňuje na základě článků 268 a 340 SFEU, nebo na to, aby Tribunál konstatoval povinnost dotčeného orgánu, instituce nebo jiného subjektu nahradit škodu, musí být odmítnuta jako nepřípustná, jelikož žalobce v zásadě neodůvodňuje žádný zájem na předložení takových návrhových žádání vedle svého návrhu na náhradu škody.

V projednávané věci Tribunál odmítl jako nepřípustná návrhová žádání žalobce znějící na zrušení, neboť měl za to, že žalobce neprokázal právní zájem na tom, aby se vedle svých návrhových žádání znějících na náhradu škody domáhal zrušení rozhodnutí Mise, kterým byla zamítnuta jeho třetí žádost o náhradu škody.

Tribunál konečně postupně zamítl všechny námitky nepřípustnosti vznesené Misí.

Tribunál tak zaprvé konstatoval, že vytýkané činy (zejména vyloučení žalobce z některých schůzek a napomenutí, které mu bylo adresováno) a pochybení přičítaná žalobcem Misi (zejména nevyřízení jeho stížností a oznámení v přiměřené lhůtě) souvisí s výkonem výsad vedoucího mise a civilního velitele operace, které jim plynou z rozhodnutí 2012/392, a tudíž s plněním mandátu Mise, za který musí nést odpovědnost podle čl. 13 odst. 4 tohoto rozhodnutí.

Zadruhé Tribunál zdůraznil, že žaloba na náhradu škody musí být prohlášena za nepřípustnou, jestliže ve skutečnosti směřuje ke zrušení ab initio, zrušení nebo ke změně individuálního rozhodnutí, které se stalo konečným, a jestliže by v případě, že by jí bylo vyhověno, měla za následek zmaření všech nebo některých právních účinků tohoto rozhodnutí. Stejně tak musí být jako nepřípustná odmítnuta žaloba na odstranění následků protiprávního jednání, která je formulována jako soudní příkaz a jejímž cílem není nahradit škodu přičitatelnou protiprávnímu jednání nebo opomenutí, ale změnit sporný akt.

V projednávané věci z písemností předložených žalobcem nevyplývá, že by se žalobce domáhal náhrady in natura, což by znamenalo, že by Mise měla zahájit předběžné nebo disciplinární šetření směřující proti vedoucímu Mise a jeho zástupci, což by znamenalo, že se domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 10. dubna 2018. Konečná povaha tohoto individuálního rozhodnutí tedy nemůže bránit přípustnosti žaloby.

Nakonec Tribunál konstatoval, že námitka nepřípustnosti vznesená Misí, která vychází z pětileté nebo čtyřleté promlčecí lhůty, není dostatečně upřesněna pro posouzení její opodstatněnosti.

Pokud jde o věc samou, Tribunál nejprve připomněl, že mimosmluvní odpovědnost Unie může být založena pouze tehdy, pokud osoba, která má za to, že utrpěla škodu, prokáže existenci dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. Avšak jedná-li Unie jako zaměstnavatel, má zvýšenou odpovědnost, přičemž postačuje pouhé konstatování protiprávnosti, které se dopustila, k tomu, aby byla považována za splněnou první ze tří podmínek nezbytných pro vznik odpovědnosti Unie za škody způsobené jejím úředníkům a zaměstnancům z důvodu porušení unijních právních předpisů v oblasti veřejné služby, a to aniž je třeba prokázat „dostatečně závažné“ porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. Členové personálu vyslaní k Misi členskými státy sice nepodléhají služebnímu řádu, ale podléhají stejným pravidlům, jako jsou pravidla použitelná na zaměstnance vyslané unijními orgány a jejichž situace se, pokud jde o výkon jejich funkcí v místě působení, řídí služebním řádem. Pouhé konstatování protiprávnosti tedy postačuje k tomu, aby byla považována za splněnou první ze tří podmínek nezbytných ke vzniku odpovědnosti Unie za škody způsobené členu personálu vyslanému z členského státu k Misi při výkonu jeho funkcí v místě působení.

V této souvislosti se Tribunál postupně zabýval porušeními, jichž se dovolával žalobce, a měl zaprvé za to, že žalobce důvodně tvrdí, že Mise tím, že neprovedla administrativní šetření v návaznosti na jeho tvrzení o psychickém obtěžování, porušila článek 1 a čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i článek 12a služebního řádu.

K učinění tohoto závěru, pokud jde nejprve o použitelnost ustanovení služebního řádu, a zejména jeho čl. 12a odst. 3, který definuje psychické obtěžování, Tribunál uvedl, že podle zásady rovného zacházení musí na situaci žalobce obdobně použít ustanovení služebního řádu týkající se psychického obtěžování a funkční ochrany úředníků a dočasných nebo smluvních zaměstnanců, jakož i judikaturu vydanou na základě těchto ustanovení. Rozdílná situace mezi personálem vyslaným k misi členskými státy a personálem vyslaným orgány Unie totiž nemůže objektivně odůvodnit to, aby prvně uvedení členové personálu při plnění svých funkcí v místě působení, a tudíž v situaci srovnatelné se situací naposled uvedených členů personálu, nepožívali stejné úrovně a stejných pravidel ochrany před psychickým obtěžováním.

Tribunál dále připomněl, že je-li podána žádost o pomoc a je-li doprovázena dostatečnými neúplnými důkazy o tvrzených skutečnostech, přísluší orgánu, kterému je věc předložena ( 3 ), aby s požadovanou rychlostí a péčí odpověděl. Daný orgán musí přijmout vhodná opatření, zejména tak, že provede ve spolupráci se stěžovatelem vyšetřování v rámci administrativy za účelem prokázání skutkového základu stížnosti, a na základě výsledků vyšetřování přijme nezbytná opatření, jako je zahájení disciplinárního řízení vůči obviněné osobě, pokud administrativa na konci administrativního vyšetřování dospěje k závěru o existenci psychického obtěžování.

V projednávané věci měl Tribunál zaprvé za to, že rozhodnutí vedoucího Mise, přijaté v květnu 2017, o vyloučení žalobce z pracovních porad nemůže být samo o sobě považováno za nepřímý důkaz o psychickém obtěžování žalobce. Podle čl. 6 odst. 2 a 3 rozhodnutí 2012/392 totiž vedoucí Mise vykonává velení a řízení nad personálem, týmy a útvary přispívajících států a vydává pokyny pro veškerý personál Mise v zájmu účinného provádění Mise v místě působení, zajišťuje její koordinaci a běžné řízení. Administrativa má navíc širokou posuzovací pravomoc v oblasti organizace služby.

Zadruhé Tribunál uvedl, že vzhledem k tomu, že Mise neodůvodnila, proč bylo první napomenutí zaslané žalobci formulováno opožděně, a to jak s ohledem na lhůtu stanovenou v článku 11 kodexu chování ( 4 ), tak s ohledem na neaktuálnost skutečností, které k tomuto napomenutí vedly, a vzhledem k neexistenci informací o přesném datu, kdy se vedoucí Mise dozvěděl o oznámení podaném žalobcem v červenci roku 2017, lze doručení tohoto napomenutí necelou hodinu po podání tohoto oznámení považovat za nepřiměřené nebo hodné kritiky. Tato okolnost totiž může být vykládána tak, že směřuje k sankcionování žalobce z důvodu podání uvedeného oznámení, což je v rozporu s požadavky stanovenými v článku 7 kodexu chování ( 5 ), a tudíž posuzována samostatně představuje nepřímý důkaz o psychickém obtěžování.

Zatřetí za konkrétních okolností, za kterých bylo rozhodnutí oddělení Mise pro lidské zdroje (dále jen „oddělení pro lidské zdroje“) opětovně zahájit dne 27. července 2017 postup hodnocení žalobce přijato v den následující po odchodu mediátora, aniž se počkalo na jeho závěry, a více než devět měsíců před koncem vyslání žalobce, je uvedené rozhodnutí přehnané nebo hodné kritiky.

Mise totiž neodůvodnila, proč oddělení pro lidské zdroje podniklo tento administrativní krok k tomuto datu, když z článku 7 přílohy IX OPLAN ( 6 ) týkajícího se lidských zdrojů vyplývá, že postup hodnocení členů personálu, kteří chtějí požádat o obnovení svého vyslání k Misi, měl být uskutečněn v případě předložení příslušné žádosti nejpozději tři měsíce před koncem vyslání. Kromě toho v souladu se zásadou řádné správy, zakotvenou v článku 41 Listiny, a z důvodu článku 7 kodexu chování platila povinnost jednat obezřetně v návaznosti na výše uvedené oznámení.

Takové opětovné zahájení lze tudíž vykládat tak, že jeho cílem je vytlačit žalobce z Mise na konci jeho vyslání, aniž se počká na návrhy mediátora, takže toto rozhodnutí, posuzované samostatně, představuje nepřímý důkaz o psychickém obtěžování.

Konečně skutečnost, že oddělení pro lidské zdroje zaslalo žalobci na konci července roku 2017 aktualizovaný přehled dní dovolené, nelze považovat v rámci samostatného posouzení za přehnané jednání nebo jednání hodné kritiky, které může představovat nepřímý důkaz o tom, že byl vystaven psychickému obtěžování. Aniž je dotčena povinnost řádné péče a zejména obezřetnosti, která je uložena Misi do doby, než mediátor předloží své závěry, neukládaly články 1 a 31 Listiny, ani článek 12a služebního řádu, a v projednávané věci ani ustanovení přílohy IX OPLAN a kodexu chování povinnost Misi vyjmout žalobce z postupu řízení lidských zdrojů Mise pouze z toho důvodu, že podal oznámení o psychickém obtěžování namířená proti vedoucímu Mise a jeho zástupci.

Kromě toho Tribunál uvedl, že celkové pracovní prostředí, v němž nastaly skutečnosti dovolávané žalobcem, se vyznačovalo záměrem vedoucího Mise zbavit se žalobce, avšak bez použití postupu stanoveného v článku 8 přílohy IX OPLAN, který umožňuje ukončit vyslání člena personálu před stanoveným termínem.

Zadruhé měl Tribunál za to, že žalobce oprávněně tvrdí, že Mise porušila právo na řádnou správu.

Tribunál v tomto ohledu připomněl, že v rámci sporů ve věci obtěžování, jejichž účastníky jsou úředníci či zaměstnanci Unie, je osoba, která podala stížnost z důvodu obtěžování, k tomu, aby mohla účinně předložit dotčenému orgánu své vyjádření před tím, než tento rozhodne, oprávněna obdržet minimálně shrnutí vyjádření osoby, jež byla obviněna z obtěžování, a jednotlivých svědků vyslechnutých v průběhu šetření, přičemž k předání tohoto shrnutí musí případně dojít v souladu se zásadou důvěrnosti. Je tomu tak proto, že tato vyjádření byla použita ve zprávě předané orgánu, který přijal rozhodnutí nevyhovět stížnosti, a zahrnovala doporučení, na nichž daný orgán založil své rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci civilní velitel operace v dubnu roku 2018 zamítl žádost o zahájení administrativního šetření podanou žalobcem na základě zprávy mediátora z konce července roku 2017, a s ohledem na doporučení uvedené v této zprávě, měl zajistit dodržení práva žalobce být vyslechnut tím, že mu poskytne příležitost uplatnit své připomínky k této zprávě a případně mu poskytne dodatečné informace před přijetím tohoto rozhodnutí. Vyslechnutí žalobce totiž mohlo vést civilního velitele operace k přijetí odlišného závěru, a sice k rozhodnutí zahájit administrativní šetření.

Poté, co Tribunál uznal, že žalobce prokázal existenci přímé a jisté příčinné souvislosti mezi tvrzenou morální újmou a konstatovanými porušeními, nicméně konstatoval, že žalobce je z důvodu svého nedbalostního jednání částečně jedním z protagonistů konfliktní situace, kterou kvalifikuje jako obtěžování, které vedlo k morální újmě, na kterou si stěžuje. V důsledku toho Tribunál částečně vyhověl jeho žalobě na náhradu škody.

( 1 ) – Rozhodnutí Rady 2012/392/SZBP ze dne 16. července 2012 o misi Evropské unie SBOP v Nigeru (EUCAP Sahel Niger) (Úř. věst. 2012, L187, s. 48).

( 2 ) – Viz čl. 7 odst. 1 rozhodnutí 2012/392.

( 3 ) – Na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků.

( 4 ) – Z článku 11 kodexu chování a kázně pro civilní mise společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) Evropské unie (dále jen „kodex chování“) vyplývá, že na základě zprávy o případném nesplnění povinnosti musí být rozhodnutí odpovědného orgánu o dalším postupu týkajícím se uvedeného nesplnění povinnosti, které může vést orgán k tomu, aby případ posuzoval jako záležitost řízení, přijato do deseti pracovních dnů.

( 5 ) – Článek 7 odst. 1 kodexu chování stanoví, že člen Mise, který oznámil případné porušení povinnosti, nemá být z důvodu nebo na základě tohoto oznámení sankcionován, pokud jednal rozumně a v dobré víře.

( 6 ) – Článek 7 přílohy IX revidovaného operačního plánu Mise (OPLAN) týkající se lidských zdrojů podrobuje prodloužení vyslání vyslaného člena personálu podmínce, že s tím souhlasí vedoucí Mise na základě příslušné žádosti dotčeného člena personálu předložené tři měsíce před koncem probíhajícího období vyslání, a na základě příznivé zprávy hodnotící výkony vypracované jeho přímým nadřízeným.