Věc C-562/07

Komise Evropských společenství

v.

Španělské království

„Nesplnění povinnosti státem — Volný pohyb kapitálu — Články 56 ES a 40 Dohody o EHP — Přímé daně — Fyzické osoby — Zdanění kapitálových zisků — Rozdíl v zacházení mezi rezidenty a nerezidenty“

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 6. října 2009   I ‐ 9557

Shrnutí rozsudku

1. Členské státy – Povinnosti – Nesplnění povinnosti – Odůvodnění – Zásada ochrany legitimního očekávání – Zásada loajální spolupráce

   (Článek 226 ES)

2. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Postup před zahájením soudního řízení – Nepřiměřená délka

   (Článek 226 ES)

3. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku

   (Článek 226 ES)

4. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Lhůta stanovená členskému státu v odůvodněném stanovisku – Pozdější zánik nesplnění povinnosti – Zájem na podání žaloby

   (Článek 226 ES)

5. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Právo Komise podat žalobu

   (Článek 226 ES)

6. Volný pohyb kapitálu – Omezení – Daňové právní předpisy – Daň z příjmu

   (Článek 56 ES a čl. 58 odst. 1 ES; Dohoda o EHP, článek 40)

1.  Řízení o nesplnění povinnosti spočívá na objektivním zjištění toho, že členský stát nedodržel povinnosti, které mu ukládá právo Společenství. Členský stát se nemůže dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání a loajální spolupráce ve snaze zabránit objektivnímu zjištění toho, že nesplnil povinnosti, které mu ukládá Smlouva, protože připuštění takového odůvodnění je v rozporu s cílem, který sleduje postup podle článku 226 ES. Okolnost, že Komise nepodala žalobu na určení nesplnění povinností proti členskému státu, pokud tento stát ukončil tvrzené nesplnění povinností poté, co uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku, nemůže vyvolat u tohoto členského státu nebo dalších členských států legitimní očekávání, které by se mohlo dotknout přípustnosti žaloby podané Komisí. Mimoto ani okolnost, že Komise nepodá žalobu na základě článku 226 ES bezprostředně po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, nemůže vyvolat u dotyčného členského státu legitimní očekávání, že řízení o nesplnění povinnosti bylo ukončeno.

   (viz body 18–20)

2.  Nepřiměřená délka postupu před zahájením soudního řízení může sice být vadou vedoucí k nepřípustnosti žaloby pro nesplnění povinnosti. Nicméně tento závěr se nabízí pouze v případech, kdy jednání Komise ztížilo vyvrácení jejích argumentů, čímž došlo k porušení práv obhajoby dotčeného členského státu, přičemž je na posledně uvedeném, aby takovouto obtíž prokázal.

   (viz bod 21)

3.  V rámci žaloby podle článku 226 ES se existence nesplnění povinnosti posuzuje vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku.

   (viz bod 23)

4.  Zájem Komise na podání žaloby podle článku 226 ES existuje, i když vytýkané porušení bylo odstraněno po lhůtě stanovené v odůvodněném stanovisku. Proto pokud byl členský stát postupem před zahájením soudního řízení informován, že mu Komise vytýká nesplnění povinností, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, nemůže v situaci, kdy Komise výslovně nezaujala žádné stanovisko, které by uvádělo, že uzavře zahájené řízení o nesplnění povinnosti, s úspěchem namítat, že uvedený orgán porušil zásadu právní jistoty.

   (viz body 23–24)

5.  Komise nemusí prokazovat existenci právního zájmu na podání žaloby ani uvádět důvody, které ji vedly k podání žaloby pro nesplnění povinnosti. Jestliže předmět žaloby, který z ní vyplývá, odpovídá předmětu sporu, jak byl vymezen ve výzvě dopisem a v odůvodněném stanovisku, nelze platně tvrdit, že se Komise dopustila zneužití pravomoci.

   (viz bod 25)

6.  Členský stát, který zachází s kapitálovými zisky dosaženými v tomto členském státě rozdílně podle toho, zda byly dosaženy rezidenty, nebo nerezidenty, ačkoli se tito daňoví poplatníci nacházejí v objektivně srovnatelné situaci, pokud jde o toto zdanění, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 56 ES a článku 40 Dohody o Evropském hospodářském prostoru.

   Právní úprava, která se týká pouze kapitálových zisků vyplývajících z převodu majetku vlastněného v dotyčném členském státě, která nesleduje prostřednictvím výhodného daňového zacházení poskytnutého rezidentům sociální účel a ve vztahu k níž není prokázáno, že má při odvodu daně za cíl zohlednit osobní situaci daňového poplatníka, nesouvisí s rozdílem v situaci ve smyslu čl. 58 odst. 1 ES vyplývajícím z místa bydliště daňových poplatníků.

   Existence smluv o zamezení dvojího zdanění nemůže tento závěr zpochybnit, jelikož tyto smlouvy neutralizují daňové zatížení nerezidentů v dotyčném členském státě pouze částečně. Krom toho existence smlouvy o zamezení dvojího zdanění nevylučuje, aby příjem, který daňový poplatník získá ve státě, v němž nemá bydliště, a který je zdanitelný výlučně v tomto státě, byl přesto vzat v úvahu státem bydliště pro účely výpočtu výše daně ze zbytku příjmů uvedeného daňového poplatníka, zejména pak za účelem uplatnění pravidla progresivity daně. Skutečnost, že je subjekt nerezidentem, tedy neumožňuje vyhnout se uplatnění tohoto pravidla. Z toho plyne, že v takovémto případě se obě kategorie daňových poplatníků nacházejí s ohledem na uvedené pravidlo ve srovnatelné situaci.

   Omezení vyplývající z této právní úpravy nelze odůvodnit potřebou zaručit soudržnost vnitrostátního daňového režimu, pokud neexistuje žádná přímá souvislost mezi zvýhodněním poskytnutým daňovým poplatníkům rezidentům a kompenzací, která je výsledkem určitého daňového odvodu.

   (viz body 50–59, 65–66, 69 a výrok)