–

Za F. Legrottaglie D. Vitalem, avvocato,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Palatiellem, avvocato dello Stato,

–

za maďarskou vládu Z. Fehérem, G. Koósem a G. Tornyaiem, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu M. K Bulterman a M. A. M. de Ree, jako zmocněnkyněmi,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi C. Cattabriga jakož i par R. Troostersem a C. Zadrem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 až 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1), jakož i článku 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení vedeného proti Gianlucu Morovi (dále jen „obžalovaný“), který byl obviněný z „podílnictví“ při přechovávání šperků ve smyslu italského práva, přičemž toto obvinění bylo následně v průběhu ústní části řízení překvalifikováno jako „krádež“ uvedených šperků.

3

Článek 48 Listiny, nadepsaný „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, uvádí:

„1.   Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

2.   Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“

4

Body 3, 4, 9, 10, 14, 27 až 29, 40 a 41 odůvodnění směrnice 2012/13 stanoví:

[…]

[…]

[…]

[…]

5

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Stanoví rovněž pravidla o právu osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na informace o jejich právech.“

6

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví v odstavci 1 následující:

„Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“

7

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Právo na informace o právech“, stanoví v odst. 1:

„Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:

8

Článek 6 směrnice 2012/13, nadepsaný „Právo na informace o obvinění“, zní následovně:

„1.   Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.

2.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení, a to i o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn.

3.   Členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.

4.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s tímto článkem, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.“

9

Článek 61 codice penale (trestní zákon), nadepsaný „Obecné přitěžující okolnosti“, uvádí v bodě 7 toto:

„Jestliže následující okolnosti netvoří skutkovou podstatu trestného činu ani zvláštní přitěžující okolnosti, jsou přitěžujícími okolnostmi trestnému činu:

[…]

10

Článek 624 trestního zákona, nadepsaný „Krádež“, zní:

„Osoba, která si přisvojí cizí movitou věc jejím odebráním držiteli, a to s cílem dosáhnout majetkového prospěchu pro sebe nebo jinou osobu, bude potrestána trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let a pokutou od 154 do 516 eur. […]“

11

Článek 648 trestního zákona, nadepsaný „Podílnictví“, stanoví:

„S výjimkou případu účastenství bude osoba, která s cílem dosáhnutí majetkového prospěchu pro sebe nebo jinou osobu nabude, získá anebo ukryje peníze či věci pocházející z jakékoli jiné trestné činnosti, anebo působí jako prostředník při jejich nákupu, získání nebo ukrytí, potrestána trestem odnětí svobody v trvání dvou až osmi let a pokutou od 516 do 10329 eur. […]“

12

Článek 444 codice di procedura penale (trestní řád), ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutečností původního řízení (dále jen „trestní řád“), nadepsaný „Dohoda o vině a trestu“, stanoví:

„1.   Obžalovaný a státní zastupitelství mohou požádat soud o uložení náhradního trestu odpovídajícího druhu a v přiměřené míře, nebo peněžitého trestu sníženého nejvýše o třetinu sazby, nebo trestu odnětí svobody, pokud tento trest vzhledem k okolnostem a snížený nejvýše o třetinu délky nepřekračuje 5 let, buď samostatně, nebo vedle peněžitého trestu. […]

2.   Existuje-li dohoda, i ze strany účastníka řízení, který nepodal žádost, a pokud nebyl vydán zprošťující rozsudek podle článku 129, soud na základě spisu a za předpokladu, že kvalifikace skutkového stavu, použití pro účely posouzení a srovnání okolností uvedených účastníky řízení byly provedeny správně a že uvedená sankce je odpovídající, uloží rozsudkem tuto sankci s tím, že ve výroku zmíní, že účastníci řízení v tomto ohledu podali žádost. V případě uplatnění občanskoprávního nároku v rámci trestního řízení soud o této žádosti nerozhoduje; obviněnému se nicméně uloží náhrada nákladů osoby uplatňující občanskoprávní nárok, pokud neexistují spravedlivé důvody pro rozhodnutí o úplném nebo částečném vzájemném započtení nákladů. Článek 75 odst. 3 se nepoužije.

3.   Účinnost žádosti může účastník řízení podmínit uložením podmíněného trestu. V tomto případě, pokud má soud za to, že podmíněný trest nemůže být uložen, žádost zamítne.“

13

Článek 516 trestního řádu, nadepsaný „Změna obžaloby“, zní v odstavci 1 takto:

„Pokud se v průběhu ústní části řízení (istruzione dibattimentale) ukáže, že se stal jiný skutek, než který je popsán v obžalobě, a zároveň ve věci není příslušný vyšší soud, státní zástupce změní obžalobu a vede stíhání za příslušný skutek.“

14

Článek 521 trestního řádu, nadepsaný „Korelace mezi obžalobou a rozsudkem“, stanoví:

„1.   V rozsudku může samosoudce změnit právní kvalifikaci skutku vymezeného v obžalobě, pokud projednávání trestného činu nespadá mimo rámec jeho příslušnosti a pokud nespadá do příslušnosti senátu spíše než samosoudce.

2.   Pokud jde o jiný skutek, než který je popsán v obžalobě, anebo pokud jde o novou obžalobu podanou na základě článků 516, 517 a 518 odst. 2, vrátí samosoudce usnesením spis státnímu zástupci.

3.   Samosoudce postupuje stejně, pokud státní zástupce podá novou obžalobu, která nespadá pod případy stanovené v článcích 516, 517 a 518 odst. 2.“

15

Článek 552 trestního řádu, nadepsaný „Písemná obžaloba“, uvádí v odstavci 1 toto:

„Písemná obžaloba musí obsahovat:

[…]

[…]“

16

Článek 555 trestního řádu, nadepsaný „První projednání věci po podání obžaloby“, stanoví v odstavci 2:

„Před zahájením hlavního líčení mohou obviněný nebo státní zástupce podat návrh ve smyslu čl. 444 odst. 1; dále může obviněný podat návrh na zrychlené řízení nebo navrhnout, aby mu byla uložena pokuta v rámci narovnání.“

17

Dne 11. března 2015 podal Francesco Legrottaglie trestní oznámení proti obžalovanému na policejním komisařství v Ostuni (Itálie) z důvodu, že obžalovaný získal od osoby, jejíž totožnost byla neznámá, více zlatých šperků odcizených rodině Legrottaglie a že tyto šperky předal obchodu v Ostuni s cílem získat majetkový prospěch.

18

Dne 1. dubna 2016 byl obžalovaný předvolán na základě obžaloby podané státním zástupcem podle článku 552 trestního řádu, aby se dostavil před Tribunale di Brindisi (soud v Brindisi, Itálie) a zodpovídal se z trestného činu „podílnictví“, jak ho uvádí článek 648 trestního zákona.

19

Dne 15. září 2016 na jednání, které se konalo za nepřítomnosti obžalovaného, uplatnil F. Legrottaglie občanskoprávní nárok.

20

Dne 13. října 2017, v průběhu jednání, které proběhlo za přítomnosti obžalovaného, tento spontánně vypovídal, přičemž přiznal, že je sám pachatelem krádeže dotčených šperků.

21

V této fázi řízení soud informoval obžalovaného, že skutek, z jehož spáchání byl obžalován, může být překvalifikován na trestný čin stanovený v článku 624 a čl. 61 bodu 7 trestního zákona, a sice na „krádež“ spojenou s přitěžujícími okolnostmi z důvodu, že poškozený utrpěl značnou majetkovou újmu.

22

Advokát obžalovaného jím byl zplnomocněn navrhnout uzavření dohody o vině a trestu (nazývané „patteggiamento“) na základě článku 444 trestního řádu, pokud jde o trestný čin tak, jak byl právně překvalifikován. Tento návrh nebyl považován za přípustný z důvodu, že uplynula lhůta stanovená v čl. 555 odst. 2 trestního řádu.

23

Soud vyzval státního zástupce, aby změnil obžalobu podle článku 516 trestního řádu, s cílem umožnit obžalovanému, aby využil uplatnění dohody o vině a trestu podle článku 444 uvedeného zákona. Státní zástupce rozhodl, že neprovede tuto změnu a nechá na soudu, v projednávané věci Tribunale di Brindisi (soud v Brindisi, Itálie), aby provedl přesnou právní kvalifikaci dotčeného skutkového stavu.

24

Předkládající soud uvádí, že Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) prohlásil článek 516 trestního řádu za protiústavní, jelikož tento článek nedává obviněnému možnost navrhnout soudu, aby přijal rozsudek o dohodě o vině a trestu podle článku 444 uvedeného řádu, pokud jde o jiný skutek, který byl zjištěn během ústní části řízení a který je předmětem nové obžaloby.

25

Z judikatury Corte costituzionale (Ústavní soud) ohledně článku 516 trestního řádu tedy vyplývá, že v průběhu ústní části řízení může obviněný navrhnout uplatnění dohody o vině a trestu podle článku 444 uvedeného řádu s opětovným plynutím lhůt k podání návrhu v případě změny skutkového stavu, ze kterého obžaloba vychází, buď z důvodu pochybení, nebo v rámci řádného průběhu řízení, přičemž tato možnost navrhnout dohodu o vině a trestu je vyloučena, pokud se změna týká výlučně právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

26

Předkládající soud se táže, zda unijní právo brání tomu, aby obžalovanému byla přiznána různá práva na obhajobu podle toho, zda se změna týká skutkových aspektů, na kterých je založena obžaloba, nebo právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

27

Jestliže se totiž změna obžaloby týká skutkových aspektů, obžalovaný má všechna a plná práva na obhajobu, včetně možnosti navrhnout uplatnění dohody o vině a trestu podle článku 444 trestního řádu, kdežto pokud se tato změna týká právní kvalifikace skutkového stavu, obžalovanému je zaručeno jen právo předložit argumenty na obhajobu.

28

Za těchto podmínek se Tribunale di Brindisi (soud v Brindisi) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Mají být čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 až 3 směrnice [2012/13], jakož i článek 48 [Listiny] vykládány v tom smyslu, že brání takovým ustanovením trestního procesního práva členského státu, na základě kterých se záruky týkající se práva na obhajobu poskytují po změně obžaloby z kvalitativního i kvantitativního hlediska různým způsobem podle toho, zda se daná změna týká skutkových aspektů obžaloby, nebo právní kvalifikace skutku, a to zejména s tím, že obžalovaný má možnost navrhnout zvýhodněný alternativní postup na základě dohody o vině a trestu (dohoda o trestu) pouze v případě změny ve skutkových okolnostech?“

29

Italská vláda namítá nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, přičemž uvádí, že směrnice 2012/13 byla přijata na základě čl. 82 odst. 2 SFEU, který se týká pouze trestních věcí s přeshraničním rozměrem. Proto musí být působnost směrnice 2012/13 omezena jen na trestné činy, které mají takový rozměr.

30

Přitom v projednávané věci se věc v původním řízení týkala protiprávního jednání, kterého se na italském území dopustil italský státní příslušník, který způsobil újmu jinému italskému státnímu příslušníkovi. Tento trestný čin tedy nemá přeshraniční rozměr a směrnice 2012/13 se nepoužije na takovou věc, jako je věc dotčená v původním řízení.

31

Článek 48 Listiny se se rovněž nepoužije z důvodu, že na základě jejího čl. 51 odst. 1, pokud právní situace nespadá do působnosti unijního práva, Soudní dvůr nemá pravomoc o ní rozhodnout a případně uplatňovaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit.

32

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 82 odst. 2 prvního pododstavce SFEU, „v rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem mohou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla. Tato minimální pravidla přihlížejí k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států.“

33

Pokud jde o znění směrnice 2012/13, ani článek 1 této směrnice, který definuje její předmět, ani článek 2 uvedené směrnice, který se týká oblasti působnosti uvedené směrnice, neomezují použitelnost téže směrnice na situace, které mají přeshraniční rozměr.

34

Pokud jde o cíle směrnice 2012/13, z bodů 10 a 14 odůvodnění této směrnice vyplývá, že tato směrnice usiluje o posílení důvěry v systémy trestního soudnictví všech členských států prostřednictvím stanovení minimálních společných norem upravujících právo na informace v trestních řízeních. Jak v podstatě uvádí tentýž bod 14 odůvodnění a bod 41 odůvodnění uvedené směrnice, tato směrnice za tímto účelem vychází z práv zakotvených mimo jiné v článcích 47 a 48 Listiny a usiluje o podporu těchto práv (rozsudek ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 88).

35

V témže smyslu body 3 a 4 odůvodnění směrnice 2012/13 vycházejí z myšlenky, že zásada vzájemného uznávání znamená, že rozhodnutí soudních orgánů, a to i v čistě vnitrostátní situaci, se zakládají na minimálních společných normách. V tomto rámci, jak v zásadě uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, v konkrétní situaci, kdy bude potřebná přeshraniční spolupráce, policejní a soudní orgány jednoho členského státu budou moci považovat rozhodnutí soudních orgánů jiného členského státu za rovnocenná svým.

36

Z toho důvodu směrnice 2012/13 přispívá k zavedení minimální harmonizace trestních řízení v Evropské unii a použití pravidel stanovených touto směrnicí v určitém členském státě je nezávislé na existenci přeshraniční situace v rámci sporu, který vznikl v tomto členském státě.

37

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

38

Francesco Legrottaglie, jakož i italská, maďarská, nizozemská a polská vláda zejména tvrdí, že předmět otázky, která byla předložena Soudnímu dvoru v této věci, nespadá do působnosti směrnice 2012/13, a v důsledku toho nemůže Soudní dvůr tuto otázku přezkoumat.

39

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU, přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i pokud nejsou tato ustanovení výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru (rozsudek ze dne 19. prosince 2018, AREX CZ, C‑414/17, EU:C:2018:1027, bod 34 a citovaná judikatura).

40

I když tedy po formální stránce předkládající soud omezil své otázky na výklad některých ustanovení unijního práva, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil. V tomto ohledu je na Soudním dvoru, aby ze všech poznatků předložených předkládajícím soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu v původním řízení třeba vyložit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, AREX CZ, C‑414/17, EU:C:2018:1027, bod 35 a citovaná judikatura).

41

Předkládající soud ve své otázce odkazuje na čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 až 3 směrnice 2012/13, jakož i na článek 48 Listiny.

42

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 1 směrnice 2012/13 stanoví, že tato směrnice definuje pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim.

43

Jak vyplývá ze znění článku 3 ve spojení s článkem 6 směrnice 2012/13, právo uvedené v článku 1 této směrnice se týká přinejmenším dvou odlišných práv. Na jedné straně musí být podle článku 3 této směrnice každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o určitých procesních právech, jejichž seznam, uvedený v tomto ustanovení, zahrnuje právo na přístup k právníkovi, právo na bezplatné právní poradenství a podmínky pro získání tohoto poradenství, právo na informace o obvinění, právo na tlumočení a překlad, jakož i právo nevypovídat. Na druhé straně uvedená směrnice definuje v článku 6 pravidla týkající se práva na informace o obvinění (rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, body 54 až 56).

44

V projednávané věci se spor v původním řízení týká možnosti navrhnout v případě změny právní kvalifikace skutkového stavu, na kterém je založena obžaloba, uložení trestu na základě dohody podle článku 444 trestního řádu, a to během ústní části řízení s opětovným poskytnutím lhůt na podání návrhu.

45

Takový právní problém proto musí být přezkoumán s ohledem na článek 6 směrnice 2012/13, který se týká práva na informace o obvinění.

46

V tomto ohledu není třeba analyzovat uvedený právní problém s ohledem na čl. 6 odst. 1 až 3 této směrnice. Vzhledem ke znění těchto ustanovení je totiž nesporné zaprvé to, že obžalovaný byl informován o činu, který je trestně stíhatelný a z jehož spáchání je obviněn, zadruhé, že nebyl zatčen nebo zadržen, a zatřetí, že informace o obvinění, které získal, zejména o právní kvalifikaci tohoto činu, mu byly sděleny před tím, než měl soud rozhodnout o opodstatněnosti tohoto obvinění.

47

Je třeba naproti tomu uvést, že relevantním ustanovením, pokud jde o takovou věc, jako je věc dotčená v původním řízení, se jeví být čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13.

48

Podle uvedeného ustanovení členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s článkem 6 uvedené směrnice, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.

49

V rámci věci v původním řízení je tedy třeba určit dosah práva obviněného na informace s přihlédnutím na toto ustanovení v případě změny právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

50

Za těchto podmínek je třeba chápat otázku tak, že se v podstatě týká zjištění, zda čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 a článek 48 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může obviněný během ústní části řízení navrhnout uplatnění dohody o vině a trestu v případě, kdy se změní skutkový stav, na kterém je založena obžaloba, a nikoliv v případě, kdy se změní právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

51

Podle judikatury Soudního dvora směrnice 2012/13 neupravuje otázku podmínek, podle nichž mají být obviněnému sdělovány informace o obvinění, stanovené v článku 6 této směrnice. Tyto podmínky nicméně nemohou ohrozit cíl stanovený zejména v tomto článku 6 spočívající, jak rovněž vyplývá z bodu 27 odůvodnění uvedené směrnice, v tom, aby bylo podezřelému nebo obviněnému z trestného činu umožněno připravit si obhajobu a aby byl zajištěn spravedlivý proces (rozsudek ze dne 15. října 2015, CovaciC‑216/14, EU:C:2015:686, body 62 a 63).

52

V tomto ohledu požadavek, aby bylo obviněnému nebo jeho obhájci umožněno účinně se projednávání účastnit při dodržení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní tak, aby mohl účinně hájit svůj postoj, nevylučuje možnost následných změn informací o obvinění, jež byly sděleny obhajobě, zejména co se týče právní kvalifikace skutků, jež jsou kladeny za vinu, ani doplnění nových důkazů do spisu v průběhu hlavního líčení. Takové změny nebo důkazy však musí být sděleny obviněnému nebo jeho obhájci v okamžiku, kdy posledně uvedení ještě mají možnost účinně na ně reagovat před stadiem závěrečné porady soudu. Tato možnost je ostatně upravena v čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13, který stanoví, že jakákoli změna v údajích poskytnutých podle tohoto článku, k níž dojde během trestního řízení, musí být neprodleně sdělena podezřelému nebo obviněnému, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 95).

53

Každopádně, a bez ohledu na okamžik, v němž byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, musí být obviněnému a jeho obhájci mimo jiné z důvodu dodržení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní poskytnuta dostatečná lhůta na to, aby se mohli s těmito informacemi seznámit a mohli účinně připravit obhajobu, předložit případné připomínky, a případně formulovat jakékoli návrhy, zejména návrhy týkající se provádění důkazů, které mohou vznášet podle vnitrostátního práva. Z tohoto požadavku vyplývá, že řízení ve věci musí být v případě potřeby přerušeno a musí být nařízeno odročení líčení k pozdějšímu datu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 96).

54

Kromě toho podle bodu 40 odůvodnění směrnice 2012/13 tato směrnice stanoví minimální pravidla a členské státy mohou práva v ní stanovená rozšířit s cílem poskytovat vyšší úroveň ochrany také v případech, jimiž se tato směrnice výslovně nezabývá, přičemž úroveň ochrany nesmí být nikdy nižší než normy stanovené EÚLP v souladu s tím, jak je vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

55

V tomto ohledu podle judikatury tohoto soudu v oblasti trestního práva je přesná a úplná informace o obviněních vznesených proti obviněnému, a tedy právní kvalifikace, kterou ve vztahu k němu může soud použít, základní podmínkou spravedlivého řízení. Právo být informován o povaze a důvodu obvinění je třeba vnímat s ohledem na právo obviněného připravit si obhajobu (ESLP, 25. března 1999, Pélissier a Sassi v. Francie, CE:ECHR:1999:0325JUD002544494, body 52 a 54). Pokud soudy rozhodující ve věci samé, jestliže jim takové právo vnitrostátní právo přiznává, mají možnost překvalifikovat skutky, které řádně projednávají, musí se ujistit, že obvinění měli možnost uplatnit své právo na obhajobu v tomto bodě konkrétním a účinným způsobem a byli včas informováni o důvodu obvinění, tedy o skutečnostech, které se jim kladou za vinu a na kterých je založena obžaloba, ale i o právní kvalifikaci těchto skutků, a to podrobným způsobem (ESLP, 11. prosince 2007, Drassich v. Itálie, CE:ECHR:2007:1211JUD002557504, bod 34, a ESLP, 22. února 2018, Drassich v. Itálie, CE:ECHR:2018:0222JUD006517309, bod 65).

56

Jak vyplývá z judikatury citované v bodech 51 až 53 a 55 tohoto rozsudku, informace o jakékoliv změně obvinění, jak jsou stanoveny v čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13, se musí zejména týkat změny právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obvinění, aby obviněná osoba mohla vykonat své právo na obhajobu konkrétním a účinným způsobem.

57

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení zavádí rozdíl dle toho, zda se změna týká skutkového stavu, na kterém je založena obžaloba, nebo právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby. Obviněný může pouze v případě změny skutkového stavu navrhnout uzavření dohody o vině a trestu v průběhu ústní části řízení s opětovným plynutím lhůt k podání návrhu.

58

V projednávaném případě lze podle předkládajícího soudu okolnost, že obžalovaný přiznal, že byl pachatelem krádeže šperků, což vedlo ke změně právní kvalifikace trestního činu z „podílnictví“ na „krádež“ ve smyslu vnitrostátního práva, podřadit pod změnu právní kvalifikace skutkového stavu, na kterém je založena žaloba.

59

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, a jak již bylo uvedeno v bodě 21 tohoto rozsudku, obžalovaný byl v průběhu ústní části řízení informován o této změně právní kvalifikace skutkového stavu.

60

Předkládající soud se táže, zda směrnice 2012/13 ukládá, aby se za účelem zajištění spravedlivého řízení mohl obžalovaný domáhat uzavření dohody o vině a trestu v takovém případě změny právní kvalifikace skutkového stavu.

61

V tomto ohledu, jak uvedl generální advokát v bodě 71 svého stanoviska, jsou povinnosti stanovené ve směrnici 2012/13 konkrétním vyjádřením toho, jak má být zaručena spravedlivost trestního řízení s ohledem na poskytování informací osobám podezřelým nebo obviněným ze spáchání trestného činu.

62

Přitom jak stanoví bod 14 odůvodnění a článek 1 této směrnice, jejím cílem je stanovit minimální pravidla, jež mají platit v oblasti informací sdělovaných podezřelým nebo obviněným (rozsudek ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 82).

63

Kromě toho z judikatury citované v bodech 51 až 53 a 55 tohoto rozsudku nevyplývá, že právo na informování podezřelého nebo obviněného o změně právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby, s sebou nese povinnost přiznat obviněnému právo navrhnout uzavření dohody o vině a trestu v rámci ústní části řízení.

64

Dále v projednávané věci předkládající soud uvádí, že v případě takové změny právní kvalifikace skutkového stavu vnitrostátní právní úprava zaručuje obviněnému právo předložit argumenty na obhajobu.

65

Z toho důvodu v takové věci, jako je věc v původním řízení, právo obviněného být neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu, neukládá dotčenému členskému státu povinnost přiznat této osobě právo požádat po zahájení hlavního líčení o uzavření dohody o vině a trestu v případě změny právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

66

Úvodem je třeba připomenout, že působnost Listiny je s ohledem na jednání členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle něhož jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo (rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 17).

67

Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž v podstatě vyplývá, že základní práva zaručená v právním řádu Unie se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, a nikoli mimo tyto situace. V tomto rámci již Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní právní úpravu, která nespadá do rámce unijního práva, nemůže posoudit z hlediska Listiny. Naproti tomu, spadá-li taková právní úprava do působnosti tohoto práva, Soudní dvůr rozhodující o předběžné otázce je povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 19, a usnesení ze dne 23. listopadu 2017, Cunha Martins, C‑131/17, nezveřejněné, EU:C:2017:902, bod 10).

68

Jelikož se věc v původním řízení týká dosahu práva obžalovaného na informování o obžalobě, a zejména o změnách týkajících se trestného činu, z jehož spáchání je obviněn, ve smyslu čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13, je třeba konstatovat, že tato právní situace spadá do působnosti unijního práva.

69

Podle čl. 48 odst. 2 Listiny je každému obviněnému zaručeno respektování práv na obhajobu.

70

V tomto ohledu, jak vyplývá z judikatury citované v bodech 51 až 53 a 55 tohoto rozsudku, respektování práva na obhajobu ve smyslu tohoto ustanovení Listiny vyžaduje, aby v případě změny právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby, byl obviněný informován v okamžiku, kdy má ještě možnost účinně reagovat, tedy před stadiem závěrečné porady soudu, aby si mohl účinně připravit obhajobu.

71

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, jak bylo uvedeno v bodech 21 a 27 tohoto rozsudku, že v návaznosti na jeho spontánní výpověď během ústní části řízení byl obžalovaný informován o změně právní kvalifikace vytýkaných skutečností a měl právo předložit argumenty na obhajobu.

72

Naproti tomu právo na obhajobu stanovené v čl. 48 odst. 2 Listiny v rámci práva obviněného na informace, neukládá, aby obviněný mohl po zahájení ústní části řízení navrhovat uzavření dohody o vině a trestu v případě změny skutkového stavu, ze kterého vychází obžaloba nebo v případě změny právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

73

V tomto ohledu pouhá skutečnost, že vnitrostátní právo neposkytuje obviněnému stejná práva, pokud jde o možnost navrhnout uzavření dohody o vině a trestu, podle toho, zda se změna týká skutkového stavu, na kterém je založena obžaloba, nebo právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby, nemůže sama o sobě představovat porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 48 odst. 2 Listiny ve vztahu k právu podezřelých nebo obviněných osob na informace o obvinění.

74

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na otázku tak, že čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13 a článek 48 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které může obviněný během ústní části řízení navrhnout uzavření dohody o vině a trestu v případě, kdy se změní skutkový stav, na kterém je založena obžaloba, a nikoliv v případě, kdy se změní právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.

75

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení a článek 48 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které může obviněný během ústní části řízení navrhnout uzavření dohody o vině a trestu v případě, kdy se změní skutkový stav, na kterém je založena obžaloba, a nikoliv v případě, kdy se změní právní kvalifikace skutkového stavu, který je předmětem obžaloby.