►B

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 95/28/ES

ze dne 24. října 1995

o hořlavosti materiálů vnitřní výbavy určitých kategorií motorových vozidel

(Úř. věst. L 281, 23.11.1995, p.1)

Úřední věstník

  No

page

date

►A1

Akt o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie

  L 236

33

23.9.2003

2.1

„schválením vozidla“ rozumí schválení typu vozidla podle bodu 2.2 z hlediska hořlavosti materiálů vnitřní výbavy použitých v prostoru pro cestující;

2.2

„typem vozidla“ rozumějí vozidla, která se neliší v takových podstatných ohledech, jako jsou

2.3

„schválením konstrukční části“ rozumí schválení zařízení, jako jsou materiály, sedadla, záclony, přepážky apod.;

2.4

„typem konstrukční části“ rozumějí konstrukční části, které se neliší v takových podstatných ohledech, jako jsou

2.5

„prostorem pro cestující“ rozumí prostor pro umístění cestujících (včetně baru, kuchyňky, toalety apod.), který je ohraničen

2.6

„sedadlem“ rozumí konstrukce včetně polštářování, která může, ale nemusí být pevnou součástí konstrukce vozidla a která je určena k sedění jedné dospělé osoby. Termín zahrnuje jak jednotlivé sedadlo, tak část lavicového sedadla určenou k sedění jedné dospělé osoby;

2.7

„skupinou sedadel“ rozumí buď sedadlo lavicového typu, nebo sedadla, která jsou oddělená, avšak umístěná vedle sebe (tj. krajní přední ukotvení jednoho sedadla je v přímce s krajním zadním ukotvením nebo před ním a v přímce s krajním předním ukotvením jiného sedadla nebo za ním) a která slouží jedné nebo několika sedícím dospělým osobám;

2.8

„lavicovým sedadlem“ rozumí kompletní konstrukce včetně polštářování určená k sedění více než jedné dospělé osoby;

2.9

„rychlostí hoření“ rozumí poměr prohořelé délky měřené podle přílohy IV a/nebo VI této směrnice k době potřebné k prohoření této délky. Vyjadřuje se v milimetrech za minutu;

2.10

„kompozitním materiálem“ rozumí materiál složený z několika vrstev podobných nebo různých materiálů, jejichž povrchy jsou těsně spojeny tmelem, pojivem, povlakem, svarem apod.

Za kompozitní se nepovažují materiály vzniklé přerušovaným spojením různých materiálů (např. šitím, vysokofrekvenčním svařováním, nýtováním);

2.11

„exponovanou stranou“ rozumí strana materiálu, která je po namontování materiálu ve vozidle obrácena do prostoru pro cestující;

2.12

„čalouněním“ rozumí kombinace vnitřního polštářování a povrchového materiálu, které spolu vytvářejí vypolštářování rámu sedadla;

2.13

„obložením vnitřku“ rozumějí materiály, které (společně) tvoří povrchovou úpravu a vnitřní vrstvu střechy, stěny nebo podlahy.

3.1

Žádost o EHS schválení typu podle čl. 3 odst. 4 směrnice 70/156/EHS pro typ vozidla z hlediska hořlavosti materiálů použitých v prostoru pro cestující podává výrobce vozidla.

3.2

Vzor informačního dokumentu je uveden v dodatku 1 k příloze II.

3.3

Technické zkušebně příslušné pro provedení zkoušky pro schválení typu se předá

4.1

Žádost o EHS schválení typu konstrukční části podle čl. 3 odst. 4 směrnice 70/156/EHS pro typ materiálu vnitřní výbavy z hlediska hořlavosti podává výrobce.

4.2

Vzor informačního dokumentu je uveden v dodatku 2 k příloze II.

4.3

Technické zkušebně příslušné pro provedení zkoušky pro schválení typu se předá:

5.1

Jsou-li splněny příslušné požadavky, udělí se EHS schválení typu podle čl. 4 odst. 3, popřípadě podle čl. 4 odst. 4 směrnice 70/156/EHS.

5.2

Vzor certifikátu EHS schválení typu je uveden

5.3

Každému schválenému typu vozidla a každému schválenému typu konstrukční části se přidělí číslo schválení typu podle přílohy VII ke směrnici 70/156/EHS. Tentýž členský stát nesmí přidělit stejné číslo jinému typu vozidla nebo jinému typu konstrukční části.

6.1

Každá konstrukční část, která je shodná s typem schváleným podle této směrnice, musí být opatřena značkou EHS schválení typu. Tato značka se skládá:

6.2

Jestliže bylo sedadlo schváleno jako konstrukční část nebo jestliže jsou sedák a opěradlo sedadla nebo lavicového sedadla jsou potaženy stejným materiálem, postačuje pouze jedna značka na sedadle nebo lavicovém sedadle.

6.3

Značka musí být vyznačena na materiálu tak, aby byla zřetelně čitelná a nesmazatelná, i když je materiál instalován ve vozidle.

6.4

Vzor značky EHS schválení typu konstrukční části je uveden v dodatku k této příloze.

7.1

Materiály vnitřní výbavy prostoru pro cestující použité ve vozidle typu, který má být schválen, musí být podroben jedné nebo několika zkouškám uvedeným v přílohách IV, V a VI.

7.2

Zkoušce podle přílohy IV k této směrnici se z níže uvedených materiálů podrobí v případě izotropního materiálu 5 vzorků nebo v případě anizotropního materiálu 10 vzorků (5 pro každý směr):

Dále se technické zkušebně předá jeden vzorek pro případné pozdější ověření.

7.3

Zkoušce podle přílohy V se z níže uvedených materiálů podrobí čtyři vzorky po obou stranách (nejsou-li identické):

Mimo to se technické zkušebně předá jeden vzorek pro případné pozdější referenční účely.

7.4

Zkoušce podle přílohy VI se z materiálů použitých pro záclony a rolety (a/nebo jiné zavěšené materiály) podrobí v případě izotropního materiálu tři vzorky nebo v případě anizotropního materiálu šest vzorků.

Mimo to se technické zkušebně předá jeden vzorek pro případné pozdější referenční účely.

7.5

Zkouškám podle příloh IV až VI se nemusí podrobovat tyto materiály:

8.1

V případě úprav typu schváleného podle této směrnice se použije článek 5 směrnice 70/156/EHS.

9.1

Opatření k zajištění shodnosti výroby budou přijata podle článku 10 směrnice 70/156/EHS.

10.1

Materiály a/nebo zařízení použité v prostoru pro cestující a/nebo v zařízeních schválených jako konstrukční části musí být instalovány tak, aby se na nejmenší míru snížilo riziko vzniku a šíření plamenů.

10.2

Tyto materiály a/nebo zařízení vnitřku vozidla mohou být instalovány pouze v souladu s účelem svého určení a se zkouškami, kterým byly podrobeny (viz body 7.2, 7.3 a 7.4), zejména z hlediska jejich hořlavosti a chování při tavení (ve vodorovném a svislém směru).

10.3

Lepidlo použité k připevnění materiálů vnitřní výbavy k jejich nosné konstrukci pokud možno nesmí zvyšovat hořlavost materiálu.

2.1

Spalovací komora (obr. 1), zhotovená pokud možno z nerezavějící oceli, má rozměry podle obr. 2. Na její přední straně je ohnivzdorné pozorovací okno, které může zaujímat celou přední stěnu a může být konstruováno jako přístupový panel.

Na dně komory jsou větrací otvory, po celém obvodu stropu je větrací štěrbina. Spalovací komora stojí na čtyřech patkách výšky 10 mm.

Komora může mít na jednom konci otvor pro vsunutí držáku se vzorkem; na protějším konci je otvor pro přívod plynu. Roztavený materiál se zachycuje v pánvi (viz obr. 3), která je umístěna na dně komory mezi větracími otvory, aniž by zakrývala jakoukoli část větracích otvorů.

Obr. 1

Příklad spalovací komory s držákem vzorků a odkapávací pánvičkou

Obr. 2

Příklad spalovací komory

(Rozměry v mm)

Obr. 3

Typická odkapávací pánvička

(Rozměry v mm)

2.2

Držák vzorku se skládá ze dvou kovových desek tvaru U nebo rámů z korozivzdorného materiálu. Rozměry jsou uvedeny na obr. 4.

Spodní deska je opatřena kolíky a horní deska odpovídajícími otvory zajišťujícími pevné držení vzorku. Kolíky zároveň slouží jako měřicí body počátku a konce prohořelé délky.

Nosné zařízení tvoří žáruvzdorné dráty průměru 0,25 mm, které jsou napnuty ve vzdálenostech po 25 mm nad spodní deskou držáku vzorku (viz obr. 5).

Rovina spodní strany vzorků je vzdálena 178 mm nad deskou dna komory. Přední okraj držáku vzorků je vzdálen od okraje komory 22 mm. Podélné strany držáku jsou vzdáleny od boků komory 50 mm (všechny uvedené rozměry jsou vnitřní) (viz obr. 1 a 2).

Obr. 4

Příklad držáku vzorků

(Rozměry v mm)

Obr. 5

Příklad konstrukce sekce spodního rámu tvaru U pro nosné zařízení s dráty

(Rozměry v mm)

2.3

Plynový hořák. Malým zapalovacím zdrojem je Bunsenův hořák o vnitřním průměru (9,5 ± 0,5) mm. Je umístěn ve zkušební komoře tak, že střed jeho trysky je 19 mm pod středem volného okraje vzorku (viz obr. 2).

2.4

Zkušební plyn. Plyn přiváděný k hořáku musí mít výhřevnost přibližně 38 MJ/m3 (např. zemní plyn).

2.5

Kovový hřeben: délky alespoň 110 mm, se sedmi až osmi hladce zaoblenými zuby s roztečí 25 mm.

2.6

Stopky přesnosti 0,5 s.

2.7

Digestoř. Spalovací komora může být umístěna v digestoři, jejíž vnitřní objem je nejméně 20krát, avšak nejvýše 110krát větší než objem spalovací komory, přičemž žádný její jednotlivý výškový, šířkový nebo délkový rozměr není větší než 2,5násobek kteréhokoli z ostatních dvou rozměrů.

Před zkouškou se změří rychlost vzduchu ve svislém směru v digestoři v bodech vzdálených 100 mm před konečnou polohou spalovací komory a 100 mm za touto polohou. Tato rychlost musí být v rozmezí od 0,10 m/s do 0,30 m/s, aby byl zkušební technik chráněn před spalinami. Může být použita digestoř s přirozeným odtahem a vhodnou rychlostí proudění vzduchu.

3.1.1

Tvar a rozměry vzorků jsou uvedeny na obr. 6. Tloušťka vzorku odpovídá tloušťce zkoušeného výrobku; nesmí však být větší než 13 mm. Umožňuje-li to odběr vzorků, musí mít vzorek po celé své délce konstantní průřez.

Obr. 6

Vzorek

(Rozměry v mm)

3.1.2

Jestliže tvar a rozměry výrobku neumožňují odebrat vzorek uvedených rozměrů, musí být dodrženy tyto minimální rozměry:

4.1

Vzorky s vlasovým nebo flaušovým povrchem se položí na hladkou plochu a hřebenem (podle bodu 2.5) se dvakrát učešou proti směru vlasu.

4.2

Vzorek se umístí do držáku vzorku (podle bodu 2.2) exponovanou stranou obrácenou dolů směrem k plameni.

4.3

Plamen plynu se při uzavřeném přívodu vzduchu k hořáku seřídí na výšku 38 mm podle značky v komoře. Před zahájením první zkoušky musí plamen hořet nejméně 1 minutu za účelem stabilizace.

4.4

Držák vzorku se zasune do spalovací komory tak, aby konec vzorku byl vystaven plameni, a po 15 s se přívod plynu uzavře.

4.5

Měření doby hoření začíná v okamžiku, kdy stopa plamene prochází prvním měřicím bodem. Šíření plamene se sleduje na straně, která hoří rychleji než druhá (horní nebo spodní strana).

4.6

Měření doby hoření skončí, když plamen dosáhne posledního měřicího bodu nebo když před dosažením posledního měřicího bodu zhasne. Jestliže plamen nedosáhne posledního měřicího bodu, změří se prohořelá délka k bodu, kde plamen zhasl. Prohořelou délkou se rozumí porušená část vzorku zničeného na povrchu nebo uvnitř hořením.

4.7

Jestliže se vzorek nevznítí nebo po zhasnutí hořáku nepokračuje v hoření nebo jestliže plamen před dosažením prvního měřicího bodu zhasne, takže dobu hoření nelze změřit, zaznamená se v protokolu o zkoušce rychlost hoření 0 mm/min.

4.8

Pokud se provádí série zkoušek nebo se zkoušky opakují, je nutno zajistit, aby spalovací komora a držák vzorku měly před zahájením další zkoušky teplotu nejvýše 30 °C.

2.1

Zdrojem tepla je elektrický radiátor o užitečném výkonu 500 W. Vyzařovací povrch je zhotoven z průhledné křemenné desky průměru (100 ± 5) mm.

Teplo vyzařované přístrojem, měřené na povrchu rovnoběžném s povrchem radiátoru ve vzdálenosti 30 mm, musí být 3 W/cm2.

2.2

Ke kalibraci radiátoru se použije měřič tepelného toku (radiometr) Gardonova (foliového) typu s konstrukčním rozsahem do 10 W/cm2.

Vyzařované teplo s případným malým podílem konvekce působí na plochý a kruhový terč o průměru do 10 mm opatřený trvanlivou matně černou povrchovou úpravou. Terč je umístěn ve vodou chlazeném tělese, jehož přední stranu tvoří rovná kruhová deska o průměru přibližně 25 mm z vysoce leštěného kovu, která se kryje s rovinou terče.

Před dopadem na terč nesmí záření procházet žádným okénkem. Přístroj musí být robustní, snadno seřiditelný a použitelný, necitlivý k průvanu a stabilně kalibrovaný. Musí vykazovat přesnost ±3 % a reprodukovatelnost v rozmezí 0,5 %.

Při každé opakované kalibraci radiátoru se zkontroluje kalibrace měřiče tepelného toku srovnáním s přístrojem, který slouží jako referenční standard a neužívá se k jiným účelům. Tento referenční standard musí být v ročních intervalech v celém rozsahu kontrolován podle vnitrostátního standardu.

2.2.1   Kontrola kalibrace

Intenzitu ozáření vytvořenou příkonem, kterému podle počáteční kalibrace odpovídala intenzita ozáření 3 W/cm2, je nutno často (nejméně jednou po každých 50 hodinách provozu) zkontrolovat; jestliže se při této kontrole zjistí větší odchylka než 0,06 W/cm2, musí být zařízení znovu kalibrováno.

2.2.2   Postup kalibrace

Zařízení se umístí do prostředí chráněného před průvanem (s rychlostí proudění vzduchu do 0,2 m/s).

Měřič tepelného toku se vloží do zařízení namísto vzorku tak, aby terč měřiče byl souosý s plochou radiátoru.

Zapne se přívod elektrického proudu a regulátorem se nastaví příkon potřebný k vyvození intenzity ozáření 3 W/cm2 ve středu plochy radiátoru. Po seřízení příkonu na dosažení 3 W/cm2 následuje prodleva 5 minut bez dalšího seřizování k dosažení ustáleného stavu.

2.3

Nosičem vzorku je kovový prstenec (obr. 1). Na horní straně nosiče je umístěna mřížka z nerezavějícího ocelového drátu o rozměrech:

2.4

Jímku tvoří válcová nádržka o vnitřním průměru 118 mm a hloubce 12 mm. Jímka se naplní vatou.

2.5

Části uvedené v bodech 2.1, 2.3 a 2.4 jsou neseny na svislém sloupku.

V horní části sloupku je upevněn radiátor tak, že jeho vyzařovací povrch je vodorovný a záření směřuje dolů.

Sloupek je opatřen pákou nebo pedálem umožňujícím pomalé zvedání nosiče radiátoru. Západka na sloupku zajišťuje, aby se radiátor mohl přemístit zpět do své normální polohy.

Radiátor, nosič vzorku a jímka jsou ve svých normálních polohách souosé.

2.1

Držák vzorku se skládá z pravoúhlého rámu výšky 560 mm a dvou pevně spojených rovnoběžných tyčí vzdálených od sebe 150 mm, ke kterým jsou připevněny kolíky nesoucí zkušební vzorek umístěný v rovině vzdálené od rámu nejméně 20 mm. Kolíky mají průměr nejvýše 2 mm a délku nejméně 27 mm. Polohu kolíků na rovnoběžných tyčích znázorňuje obr. 1. Rám je připevněn ke vhodnému držáku tak, aby tyče byly při zkoušce ve svislé poloze. (Polohu vzorku na kolících v rovině rovnoběžné s rámem lze zajistit rozpěrnými tyčkami o průměru 2 mm umístěnými vedle kolíků.)

2.2

Hořák je znázorněn na obr. 3.

Plyn přiváděný k hořáku může být komerční propanový plyn nebo komerční butanový plyn.

Hořák se umístí před vzorek, avšak v úrovni pod ním tak, aby byl v rovině, která prochází svislou střednicí vzorku a je kolmá k jeho lícní straně (viz obr. 2); podélná osa hořáku směřuje nahoru ke spodnímu okraji vzorku a svírá se svislicí úhel 30°. Vzdálenost mezi vrcholem hořáku a dolním okrajem vzorku je 20 mm.

2.3

Zkušební zařízení může být umístěno v digestoři, jejíž vnitřní objem je nejméně 20krát, avšak nejvýše 110krát větší než objem zkušebního zařízení, přičemž žádný její jednotlivý výškový, šířkový nebo délkový rozměr není větší než 2,5násobek kteréhokoli z ostatních dvou rozměrů. Před zkouškou se změří rychlost vzduchu ve svislém směru v digestoři v bodech vzdálených 100 mm před konečnou polohou zkušebního zařízení a 100 mm za touto polohou. Rychlost vzduchu musí být v rozmezí od 0,10 m/s do 0,30 m/s, aby byl zkušební technik chráněn před spalinami. Může být použita digestoř s přirozeným odtahem a vhodnou rychlostí proudění vzduchu.

2.4

Použije se plochá tuhá šablona zhotovená z vhodného materiálu, jejíž rozměry odpovídají velikosti vzorku. Do šablony se vyvrtají otvory průměru přibližně 2 mm umístěné tak, aby vzdálenosti mezi středy otvorů odpovídaly vzdálenostem mezi kolíky na rámu (viz obr. 1). Otvory musí být ve stejných vzdálenostech od svislé střednice šablony.

3.1

Vzorky mají rozměr (560 × 170) mm.

3.2

Vzorky se stabilizují při teplotě 23 ± 2 °C a relativní vlhkosti 50 ± 5 % po dobu nejméně 24 hodin a při těchto podmínkách se musí udržovat až do doby bezprostředně před zkouškou.

4.1

Zkouší se při teplotě v rozsahu od 10 °C do 30 °C a relativní vlhkosti v rozsahu od 15 % do 80 %.

4.2

Hořák se předehřívá po dobu 2 minut. Plamen se seřídí na výšku (40 ± 2) mm měřenou jako vzdálenost od konce trubky hořáku ke špičce žluté části plamene, je-li hořák ve svislé poloze a plamen pozorován v slabém světle.

4.3

Vzorek se umístí na kolíky zkušebního rámu, přičemž je nutno zajistit, aby kolíky procházely body vyznačenými šablonou a vzorek byl vzdálen od rámu nejméně 20 mm. Rám se upevní na držák tak, aby byl vzorek ve svislé poloze.

4.4

V místech podle obr. 1 se vodorovně před vzorek připevní značkovací nitě. V každém z těchto míst se z nitě vytvoří smyčka tak, aby její dvě části byly od sebe vzdáleny 1 mm a 5 mm od roviny přední strany vzorku.

Každá smyčka se připevní ke vhodnému časoměrnému zařízení. Nit musí být dostatečně napnuta, aby se udržovala její poloha vzhledem ke vzorku.

4.5

Na vzorek se působí plamenem po dobu 5 sekund. Za vznícení se považuje, jestliže po odstranění zapalovacího plamene hoření vzorku pokračuje po dobu 5 sekund. Nedojde-li ke vznícení, působí se plamenem po dobu 15 sekund na jiný stabilizovaný vzorek.

4.6

Jestliže některý výsledek získaný na kterékoli sadě tří vzorků překročí minimální výsledek o 50 %, musí se pro tento směr struktury materiálu nebo jeho stranu zkoušet další sada tří vzorků. Jestliže jeden nebo dva vzorky v kterékoli sadě tří vzorků nedohoří k horní značkovací niti, musí se pro tento směr struktury materiálu nebo jeho stranu zkoušet další sada tří vzorků.

4.7

Měří se tyto doby v sekundách: