52008SC2282

ES

(...PICT...)|COMISIÓN DE LAS COMUNIDADES EUROPEAS|

Bruselas, 15/7/2008

SEC(2008)2282

DOCUMENTO DE TRABAJO DE LOS SERVICIOS DE LA COMISIÓN

Documento que acompaña a la COMUNICACIÓN DE LA COMISIÓN AL CONSEJO, AL PARLAMENTO EUROPEO, AL COMITÉ ECONÓMICO Y SOCIAL EUROPEO Y AL COMITÉ DE LAS REGIONES HACIA UNA PROGRAMACIÓN CONJUNTA DE LA INVESTIGACIÓN: Trabajar juntos para abordar de forma más eficaz las cuestiones preocupantes comunes RESUMEN DE LA EVALUACIÓN DE IMPACTO {COM(2008)468 final} {SEC(2008)2281}

1. Cuestiones procedimentales y consulta de las partes interesadas

1.1. Introducción

La presente evaluación de impacto se refiere a la iniciativa presentada en la Comunicación de la Comisión Europea titulada «Hacia una programación conjunta de la investigación». La iniciativa de programación conjunta es una de las cinco iniciativas estratégicas planeadas por la Comisión en 2008 como consecuencia del Libro Verde «El Espacio Europeo de Investigación: nuevas perspectivas», en respuesta a la dimensión «Optimizar los programas y las prioridades de investigación». La programación conjunta es el proceso por el que los Estados miembros participan de forma voluntaria y «a la carta» en la definición, elaboración y ejecución de agendas comunes de investigación estratégica, para tratar un tema o un campo específico. Puede suponer la coordinación de programas nacionales existentes o la creación de programas totalmente nuevos, la puesta en común de recursos y la supervisión y examen colectivos de la evolución. Mediante un aumento y mejora de la colaboración, la coordinación y la integración internacionales de los programas de investigación con financiación pública de los Estados miembros en una serie limitada de ámbitos estratégicos, su objetivo es contribuir a que Europa fomente la eficiencia de la financiación pública de su investigación, y resuelva mejor las principales cuestiones que preocupan a la sociedad. El enfoque propuesto es fomentar la programación conjunta mediante un proceso político de alto nivel conducido por los Estados miembros, que ofrezca flexibilidad en cuanto a instrumentos, geometría y nivel de coordinación e integración de los programas. La programación conjunta se refiere a programas públicos de investigación, por lo que implica la cooperación entre entidades públicas, más que entre públicas y privadas. Sin embargo, la industria puede desempeñar un papel en su ejecución.

1.2. Apoyo político y de los interesados

A nivel político, desde hace quince años se ha formulado repetidas veces el claro apoyo a favor de una coordinación más amplia y efectiva de las actividades de investigación en Europa: el Consejo Europeo de primavera de 2008 animaba a la Comisión y a los Estados miembros a seguir « desarrollando iniciativas en pro de una programación de investigación conjunta, en los ámbitos en que este enfoque sea apropiado, que permita un enfoque más estratégico y mejor estructurado del inicio de nuevos programas conjuntos y de licitaciones comunes de proyectos a partir de finales de 2010 ».

Entre los artífices de la normativa, los investigadores y los ciudadanos también existe un amplio consenso en cuanto a que las cuestiones urgentes y comunes que afectan a Europa, tales como el cambio climático, la energía, la seguridad, la salud y el envejecimiento, tienen que tratarse conjuntamente a nivel europeo. Estos interesados piensan también que la investigación tiene que desempeñar un papel fundamental en la resolución de estas cuestiones, pero opinan que, para que la investigación pueda aportar una contribución eficaz, es necesario elaborar agendas conjuntas y reforzar la coordinación de la investigación europea.

2. Definición del problema

2.1. Necesidad de mejorar la capacidad de Europa para resolver las cuestiones que afectan a su sociedad mediante una coordinación más intensa y un enfoque estratégico conjunto de la I+D con financiación pública

Para poder resolver las cuestiones que preocupan a su sociedad, el sistema de investigación de Europa debe ser capaz de producir resultados de nivel óptimo. Sin embargo, Europa no ha podido aumentar rápidamente su gasto en investigación, por lo que debe proseguir sus esfuerzos por hacer un mejor uso de los escasos recursos que dedica a la I+D, invirtiéndolos de forma más eficiente y efectiva. En este contexto, el sector público tiene un importante papel que desempeñar en la búsqueda de la mejora de los resultados de la I+D con financiación pública.

Hay muchas formas de intentar mejorar el impacto y la eficiencia de la I+D pública. Una de las maneras que no se ha explorado suficientemente y que ofrece un gran beneficio potencial consiste en mejorar la organización de la inversión pública europea en I+D mediante el aumento de la colaboración y coordinación transfronterizas de los programas.

Aunque los Estados miembros han establecido a lo largo de los años muchos mecanismos para permitir la cooperación transnacional en I+D, la realidad es que alrededor del 85 % de la investigación pública civil de Europa se sigue programando, financiando, supervisando y evaluando a nivel nacional. En comparación con otras áreas de política estructural, tales como competencia, comercio, industria, etc., la I+D es la menos integrada y coordinada de Europa.

En respuesta a este problema, se han lanzado recientemente a nivel comunitario varias iniciativas con el fin de fomentar la coordinación de la I+D pública nacional, tales como el método abierto de coordinación, el Plan ERA-NET para establecer redes de titulares y gestores de los programas nacionales y regionales de investigación, y aprovechar el artículo 169 del Tratado que permite a la Comunidad participar en programas de investigación y desarrollo emprendidos por varios Estados miembros. Sin embargo, estos esfuerzos siguen siendo extremadamente modestos en cuanto al volumen de la financiación correspondiente, y han tenido un éxito limitado en cuanto a la plena integración de programas, debido a la falta de dirección estratégica y de apoyo de los Estados miembros.

2.2. Necesidad de un nuevo enfoque

Cada vez es mayor el reconocimiento de la necesidad de un nuevo enfoque más estratégico para la coordinación de los programas públicos de I+D, centrado en los ámbitos que puedan aportar soluciones a las cuestiones que preocupan más a la sociedad europea y en los que la coordinación pueda aportar ventajas en términos de eficiencia y repercusiones de la investigación. Los esfuerzos realizados en el pasado para fomentar la programación conjunta se han visto contrarrestados por la ausencia de compromiso político de alto nivel por parte de los Estados miembros, por la falta de datos suficientes y fiables sobre la estructura y organización particular de los respectivos campos de C+T, y de comprensión de la misma, así como por la rigidez de los instrumentos utilizados.

Sin embargo, ahora es un buen momento para lanzar una nueva iniciativa sobre programación conjunta. El contexto político general ha cambiado, ya que las principales cuestiones que afectan de forma común a la sociedad han subido mucho en la escala de prioridades de la agenda política de todos los Estados miembros y a nivel comunitario, y se están haciendo visibles los costes de la ausencia de coordinación. Es necesario canalizar los esfuerzos combinados hacia los ámbitos de las cuestiones paneuropeas y, para que esto tenga éxito, es fundamental el compromiso pleno de los Estados miembros. La nueva iniciativa debe configurarse teniendo en cuenta las opiniones de los interesados y la experiencia obtenida en el pasado.

Es importante que el proceso de implantación de la programación conjunta no sea demasiado «descendente» (impuesto desde arriba), dirigido por la Comisión, ni demasiado «ascendente», que daría como resultado una falta de coherencia de la estrategia y el enfoque.

Un proceso eficaz supone la participación conjunta de los Estados miembros para delimitar las áreas de interés común en que la acción colectiva pueda resolver mejor las cuestiones importantes para la sociedad. En particular, deben seguirse criterios adecuados, acordados por todas las partes, para determinar los campos en que sería más útil lanzar la programación conjunta. Para que estos criterios sean operativos debe contarse con una sólida base de información. Ha de reunirse información sobre los actuales programas nacionales y regionales en varias áreas, con indicación de lo que cubren y de los casos en que haya lagunas, duplicaciones o deficiencias de escala y ámbito.

También es necesario un enfoque de geometría variable, con flexibilidad en cuanto a los países participantes. No todos los Estados miembros tienen los mismos problemas en cada área, sobre todo en una Unión Europea ampliada a 27 países.

Finalmente, un proceso eficaz debe permitir una respuesta graduada, seleccionando los instrumentos más eficientes para cada campo.

2.3. Subsidiariedad y valor añadido europeo

El derecho de la Comunidad a actuar en este campo está consagrado en varios artículos del Tratado, que establecen la coordinación y cooperación de la investigación entre los Estados miembros y la Comunidad (artículos 165, 169 y 171). El proceso propuesto de programación conjunta puede considerarse con razón necesario, dado que no es probable que los Estados miembros consigan realizarlo de forma suficiente con actividades puramente intergubernamentales. En los últimos años, la expansión de tales actividades se ha estancado, y la mayoría de las iniciativas destinadas a la coordinación de programas multilaterales se han desarrollado en el contexto de las actividades comunitarias. Así pues, es poco probable que los Estados miembros por sí solos puedan resolver estos problemas.

El valor añadido europeo de la propuesta procede en parte de la naturaleza transnacional de algunas de las cuestiones fundamentales (el cambio climático, por ejemplo), respecto a las cuales los Estados miembros tienen que actuar juntos para conseguir una solución adecuada. También puede justificarse por las posibilidades que ofrece de aumentar la escala, el ámbito y la eficacia de los programas públicos de I+D de Europa, abordando conjuntamente problemas comunes y elaborando soluciones comunes, así como de suprimir obstáculos iniciales, tales como los elevados costes de puesta en marcha y de funcionamiento de algunos campos de C+T, de poner en común datos y experiencias, de lograr mayores repercusiones científicas, tecnológicas y de innovación, de eliminar las duplicaciones de los programas en toda Europa, de incrementar la profundidad de los programas y de reducir sus costes de gestión.

3. Objetivos

3.1. Objetivos estratégicos generales

Los objetivos estratégicos generales de la iniciativa de programación conjunta son mejorar la capacidad de la Unión Europea para alcanzar sus metas estratégicas de alto nivel y responder a las cuestiones fundamentales que se le plantean para los próximos años:

(1) contribuir al logro de los objetivos de la estrategia revisada de Lisboa;

(2) ayudar a Europa a responder de forma más efectiva, mediante la investigación, a las cuestiones fundamentales para la sociedad;

(3) contribuir al logro de los objetivos del Espacio Europeo de Investigación.

3.2. Objetivos de carácter específico

Para contribuir al logro de estos objetivos estratégicos generales, será necesario mejorar la eficiencia y efectividad de la programación de la investigación pública de Europa en los campos en que se encuentra con cuestiones fundamentales para la sociedad. Los objetivos específicos son:

(1) reforzar la coordinación de los programas públicos nacionales de investigación de la Unión Europea en campos que puedan aportar soluciones a las cuestiones importantes para la sociedad y en que haya pruebas de que la adopción de un enfoque transfronterizo conjunto aporta un valor añadido;

(2) de esta manera, aumentar las repercusiones de estos programas, tanto en términos de C+T (excelencia científica, puesta en común de recursos, datos y conocimientos, consecución de una masa crítica, facilitación de la optimización de los programas) como de economía y sociedad.

3.3. Objetivos operativos

Para fomentar las mejoras antes citadas en cuanto a las repercusiones y la eficiencia, se plantean los siguientes objetivos operativos:

(1) realizar un proceso efectivo que fomente un enfoque más estratégico de la coordinación de los programas nacionales de investigación con el fin de resolver las cuestiones que afectan a la sociedad europea;

(2) velar por que este proceso y las subsiguientes iniciativas de programación conjunta de la investigación pública disfruten de un elevado nivel de apoyo de los interesados y de titularidad;

(3) a través de este proceso y del uso de instrumentos adecuados, fomentar la integración transfronteriza de los programas públicos de investigación y conseguir efectos estructuradores, en particular el logro de una masa crítica de esfuerzo en I+D;

(4) poner en pie un proceso que permita una respuesta graduada en cuanto a los instrumentos de programación conjunta, así como una geometría variable en cuanto a la participación de los países;

(5) velar por que las iniciativas conjuntas se basen en información actualizada y exacta sobre las actividades nacionales y regionales de programación;

(6) fomentar una mayor coherencia entre las políticas.

4. Presentación de las posibles opciones de planteamiento

Para alcanzar estos objetivos, se han estudiado cuatro opciones de planteamiento. Las diferencias principales entre ellas se centran en dos aspectos clave: cómo se delimitan los campos de programación conjunta y la gama de instrumentos considerados para su ejecución En el cuadro 2 del informe de evaluación de impacto se presenta un panorama de las cuatro opciones. .[1]

En el cuadro 2 del informe de evaluación de impacto se presenta un panorama de las cuatro opciones.

En la opción « statu quo » (opción 1), los temas de programación conjunta son señalados de forma específica y ascendente por una gama de interesados de los Estados miembros. La ejecución se efectúa mediante un número limitado de instrumentos (fundamentalmente, el Plan ERA-NET y el artículo 169), y la coordinación es vaga. Por otra parte, se adopta un enfoque flexible respecto a la masa crítica (en cuanto al número y pertinencia de los socios) y respecto al nivel de integración de los programas que se desea.

La opción de «maximización del artículo 169» (opción 2) comparte algunas de las características de la opción 1, como el que los temas de programación conjunta son señalados de manera ascendente por los Estados miembros y la ejecución se efectúa mediante los mismos dos instrumentos (fundamentalmente, el Plan ERA-NET y el artículo 169). Esta opción difiere de la de « statu quo », sin embargo, en que propone un enfoque proactivo en el que las acciones de ERA-NET y de ERA-NET Plus, que son parte del Plan ERA-NET, se consideran rígidamente como fase preparatoria para el artículo 169. Los temas objeto de programación conjunta tendrían que coincidir con el programa marco, garantizando así la coherencia sistemática de las políticas horizontales en general, y se prestaría más atención a la masa crítica y al nivel de integración de los programas.

La principal diferencia entre la «opción estratégica dirigida por la Comunidad» (opción 3) y las dos opciones anteriores reside en su carácter estratégico, más que ascendente. El punto de partida es la identificación de las principales cuestiones que preocupan a la sociedad y la evaluación de la necesidad de una masa crítica de investigación con financiación pública en los respectivos campos de C+T. Según esta opción, es la Comunidad la encargada de dirigir la realización de estas evaluaciones estratégicas y de proponer las áreas adecuadas de programación conjunta. También es la Comunidad la que elige el instrumento más adecuado entre una panoplia mayor de instrumentos comunitarios familiares.

La opción «proceso europeo estratégico» (opción 4) se parece a la «opción estratégica dirigida por la Comunidad» en que también es estratégica, como su nombre indica, y se basa en tratar las cuestiones más importantes que afectan a la sociedad, pero entre ellas hay una diferencia crucial en cuanto a los papeles desempeñados por la Comunidad y los Estados miembros. Según la opción «proceso europeo estratégico», son los Estados miembros (y no la Comunidad) quienes señalan los temas objeto de programación conjunta. También son los Estados miembros los que seleccionan o desarrollan los instrumentos más adecuados para las circunstancias específicas del respectivo campo de C+T (incluidos los instrumentos comunitarios como el Plan ERA-NET y los artículos 168, 169, 170 o 171, los enfoques del tipo «Plan EETE» o «investigación sobre seguridad», la creación de nuevas instituciones europeas o de nuevos tipos de redes de excelencia Con financiación no solo de actividades de integración, sino también de investigación conjunta. , iniciativas del tipo del CEI o Euratom, Fondos Estructurales, etc.). La Comisión desempeña el papel de facilitadora. Se encarga de informar al Consejo en cada etapa del proceso, y de evaluar el proceso en su conjunto, así como los avances conseguidos en las distintas áreas. [2]

Con financiación no solo de actividades de integración, sino también de investigación conjunta.

5. Evaluación de impactos

Respecto a cada opción se ha evaluado una amplia variedad de impactos, como el nivel de apoyo de los interesados y la «propiedad», el enfoque estratégico, el efecto estructurador, la coherencia política, las repercusiones sobre la C+T, y las repercusiones más amplias sobre la sociedad En el cuadro 3 del informe completo sobre la evaluación de impacto se recoge un panorama de estas repercusiones. . La conclusión de esta evaluación fue seleccionar la opción «proceso europeo estratégico». [3]

En el cuadro 3 del informe completo sobre la evaluación de impacto se recoge un panorama de estas repercusiones.

La opción « statu quo » se rechazó por su falta de enfoque estratégico, su escaso efecto estructurador, su impacto negativo sobre la coherencia de las políticas horizontales, y sus limitadas repercusiones sobre la sociedad. La opción «maximización del artículo 169» se rechazó por su falta de enfoque estratégico, su planteamiento de «talla única» y lo limitado de su efecto estructurador. La opción «estratégica dirigida por la Comunidad», que tiene un gran impacto potencial, se rechazó por el riesgo que entraña: es muy probable que no cuente con el apoyo de los interesados, lo que afectaría negativamente a su enfoque estratégico, a su efecto estructurador y a sus repercusiones sobre la sociedad. Por otra parte, es poco probable que la Comunidad por sí misma tenga un conocimiento suficientemente detallado de los programas de investigación de los Estados miembros que le permita proponer unos temas e instrumentos adecuados para la programación conjunta.

La opción «proceso europeo estratégico» es la que cuenta con un mayor nivel de apoyo de los interesados, que están de acuerdo en que es necesario definir agendas de investigación estratégica y llevarlas a cabo de forma coordinada, especialmente a efectos de tratar las cuestiones comunes que afectan a la sociedad; en que una asociación, que combine un enfoque voluntario y ascendente con una orientación estratégica descendente, es indispensable para garantizar la flexibilidad y la adaptación a las especificidades de los programas; en que se han de respetar los principios de subsidiariedad, geometría variable y valor europeo añadido real; y en que no es viable la aproximación de «talla única».

El proceso propuesto para seleccionar los temas e instrumentos de la programación conjunta, combinado con los elevados niveles de apoyo de los interesados, significa que la opción 4 aporta las mejores garantías para obtener los mayores efectos estructuradores sistémicos en total. A su vez, esto contribuirá a crear las condiciones ideales para que se hagan plenamente realidad los beneficios de la programación conjunta en cuanto a la C+T, entre los que se cuentan:

· la superación de las barreras iniciales,

· la optimización de los programas paneuropeos,

· la excelencia científica,

· el tratamiento conjunto de los problemas comunes, desarrollando soluciones comunes y normalizadas, y el hablar con una sola voz,

· la colaboración en proyectos transfronterizos (con sus propios beneficios, como la puesta en común de datos y conocimientos, la rápida difusión, la movilidad y formación de recursos humanos por encima de las fronteras, y el aumento de las repercusiones de tipo científico, tecnológico y de innovación),

· la reducción de los costes nacionales de gestión de programas integrados,

· la mejora de los programas no integrados, y

· la mejora de la rendición de cuentas y la transparencia.

Entre los beneficios para la industria se cuentan la «innovación abierta», la rápida difusión de los resultados de las investigaciones, la elaboración de soluciones comunes y normalizadas, el mejor acceso al apoyo público de la investigación, una elaboración más fácil de agendas de investigación estratégica conjunta entre entidades públicas y privadas, y una coordinación de políticas horizontales más rápida.

Finalmente, estas repercusiones de C+T se traducen en un mayor rendimiento de la inversión en investigación pública para la sociedad, lo que significa un aumento del crecimiento económico, de la competitividad y del empleo, y unas soluciones más rápidas y mejores para los problemas sociales y ambientales.

Por estos motivos, la opción favorita es la 4 («proceso europeo estratégico»).

6. Riesgos y reducción del riesgo

La opción favorita tiene asociados varios riesgos, el principal de los cuales es que no se haga realidad el necesario compromiso político.

Aunque este riesgo pueda parecer quizás menor ahora que en el pasado (debido al mayor reconocimiento en los Estados miembros de los problemas que afectan a la sociedad europea, de los costes para la sociedad y la C+T que implica la ausencia de coordinación, así como de los beneficios que aporta a la sociedad y a la C+T la programación conjunta), el proceso estratégico propuesto se ha diseñado también específicamente para mitigar este riesgo. Se propone un proceso político de alto nivel, que descansa directamente en los Estados miembros, mientras que la Comisión tiene el papel de facilitadora. El proceso asigna al Consejo una función importante y continua en cuanto a los siguientes aspectos:

· invitar a los ministros de Investigación de los Estados miembros a nombrar representantes personales para trabajar en un grupo específico de alto nivel con la misión de señalar áreas adecuadas para la programación conjunta;

· supervisar el proceso anualmente (mediante la presentación obligatoria de un informe anual por la Comisión); y

· volver a examinar el proceso al cabo de tres años.

El proceso propuesto se basa en las pruebas disponibles y en un análisis estratégico a fondo de los respectivos campos de C+T, lo que ha de garantizar que solo se aceptarán iniciativas viables para la programación conjunta. Por otra parte, el tratamiento propuesto se caracteriza por la flexibilidad de los instrumentos Para realizar las distintas iniciativas de programación conjunta, hay que explorar y utilizar toda la gama de instrumentos públicos de investigación (programas de investigación nacionales y regionales, organizaciones de investigación y regímenes de colaboración intergubernamentales, infraestructuras de investigación, sistemas de movilidad, etc.). , la geometría variable y la flexibilidad en cuanto a la extensión de la integración perseguida de los programas (ciclo parcial, ciclo completo).[4]

Para realizar las distintas iniciativas de programación conjunta, hay que explorar y utilizar toda la gama de instrumentos públicos de investigación (programas de investigación nacionales y regionales, organizaciones de investigación y regímenes de colaboración intergubernamentales, infraestructuras de investigación, sistemas de movilidad, etc.).

Hay otros riesgos, como la inercia institucional y la ausencia de la necesaria base documental. Sin embargo, se han adoptado las oportunas estrategias de reducción del riesgo.

En resumen, la principal estrategia de reducción del riesgo que se encuentra en la base del proceso propuesto es la de respetar las mejores prácticas de reglamentación, es decir, colaborar estrechamente con los Estados miembros de manera transparente, respetar los principios de subsidiariedad, de valor añadido europeo y de proporcionalidad, preparar y lanzar iniciativas concretas a partir de una base amplia y fiable de pruebas, y velar por la rendición de cuentas y la transparencia del proceso mediante unos sistemas adecuados de supervisión y evaluación.

7. Evaluación y supervisión

También se han tomado las disposiciones adecuadas para la supervisión y la evaluación. Estas se basan en la presentación de informes por la Comisión al Consejo tras cada una de las fases del proceso de programación conjunta, y en el examen a fondo del proceso por la Comisión, junto con los Estados miembros, al cabo de tres años. También se garantizará la supervisión y la evaluación periódicas de los avances hacia los objetivos (SMART) en cada área de programación conjunta.

Además, se garantizará una mayor transparencia en lo que respecta a la colaboración y la coordinación de los programas nacionales y regionales de investigación elaborando un módulo específico para el servicio en Internet de ERAWATCH.

[1] En el cuadro 2 del informe de evaluación de impacto se presenta un panorama de las cuatro opciones.

[2] Con financiación no solo de actividades de integración, sino también de investigación conjunta.

[3] En el cuadro 3 del informe completo sobre la evaluación de impacto se recoge un panorama de estas repercusiones.

[4] Para realizar las distintas iniciativas de programación conjunta, hay que explorar y utilizar toda la gama de instrumentos públicos de investigación (programas de investigación nacionales y regionales, organizaciones de investigación y regímenes de colaboración intergubernamentales, infraestructuras de investigación, sistemas de movilidad, etc.).

ET

(...PICT...)|EUROOPA ÜHENDUSTE KOMISJON|

Brüssel, 15/7/2008

SEK(2008)2282

KOMISJONI TALITUSTE TÖÖDOKUMENT,

mis on lisatud dokumendile KOMISJONI TEATIS NÕUKOGULE, EUROOPA PARLAMENDILE, EUROOPA MAJANDUS- JA SOTSIAALKOMITEELE NING REGIOONIDE KOMITEELE TEADUSUURINGUTE ÜHINE KAVANDAMINE: Koostöö ühiste probleemide tõhusamaks lahendamiseks MÕJU HINDAMISE KOKKUVÕTE {KOM(2008)468 (lõplik)} {SEK(2008)2281}

1. Menetlusküsimused ja konsulteerimine huvitatud isikutega

1.1. Sissejuhatus

Käesolev mõju hindamine on tehtud Euroopa Komisjoni teatises „Teadusuuringute ühine kavandamine” esitatud algatuse toetuseks. Ühine programmitöö on üks viiest algatusest, mille komisjon on 2008. aastaks kavandanud jätkuna rohelisele raamatule „Euroopa teadusruum: uued perspektiivid” ning mis on kooskõlas uurimisprogrammide ja prioriteetide optimeerimise valdkonnaga. Ühine programmitöö on protsess, milles liikmesriigid osalevad vabatahtlikult ning nn à la carte põhimõttel konkreetset valdkonda või teemat käsitlevate teadusuuringute ühiste tegevuskavade sõnastamisel, väljatöötamisel ja rakendamisel. Kõnealune protsess võib hõlmata liikmesriikide olemasolevate programmide kooskõlastamist, täiesti uute kavade algatamist, vahendite koondamist, saavutatu ühist jälgimist ja vajaduse korral läbivaatamist. Kõnealuse protsessi eesmärk on piiriülese koostöö tugevdamise ja parandamise ning liikmesriikides riiklikult rahastatud uurimisprogrammide kooskõlastamise ja integreerimise kaudu aidata Euroopas tõhustada teatavate strateegiliste valdkondade rahastamist riiklikest vahenditest ja leida paremaid lahendusi ühiskondlikele probleemidele. Komisjoni soovitatud lähenemisviisi eesmärk on edendada ühist programmitööd liikmesriikide juhitud kõrgetasemelise poliitilise protsessi kaudu, mis pakub paindlikke võimalusi seoses õiguslike meetmete, programmis osalejate koosseisu ning programmide kooskõlastamise ja integreerimisega. Ühine programmitöö on suunatud avaliku sektori uurimisprogrammidele ning hõlmab seetõttu pigem avaliku sektori sisest koostööd kui era- ja avaliku sektori vahelist koostööd. Ühise programmitöörakendamisel on oma osa ka tööstusel.

1.2. Poliitiline toetus ja sidusrühmade toetus

Poliitilisel tasandil on teadustegevuse kooskõlastamise parandamist ja tõhustamist selgelt toetatud juba rohkem kui 15 aastat: 2008. aasta kevadel kogunenud Euroopa Ülemkogu julgustas komisjoni ja liikmesriike „ jätkama algatuste väljatöötamist teadusuuringute alaseks ühiseks programmitööks valdkondades, kus see lähenemisviis on asjakohane, ning võimaldades alates 2010. aasta lõpust rakendada uute ühisprogrammide ja ühiste projektikonkursside käivitamisel strateegilisemat ja paremini struktureeritud lähenemisviisi “.

Poliitikakujundajate, teadlaste ja ka elanike hulgas ollakse üldiselt ühel meelel, et Euroopa ees seisvad kiireloomulised ning ühised probleemid, nagu kliimamuutuse, energia, julgeoleku, inimeste tervise ja rahvastiku vananemisega seotud küsimused, tuleks lahendada ühiselt Euroopa tasandil. Samuti usuvad kõnealused sidusrühmad, et teadusuuringutel on kõnealuste küsimuste lahendamisel oluline roll, ent samas eeldab teaduse tõhus panus ühise tegevuskava koostamist ja teadusuuringute paremat kooskõlastamist Euroopas.

2. Probleemi kirjeldus

2.1. Vajadus tõsta Euroopa suutlikkust lahendada ühiskondlikke probleeme, tagades avaliku sektori uurimis- ja arendustegevuse parema kooskõlastamise ja osutades ühiselt tähelepanu strateegiliselt olulistele küsimustele

Ühiskondlike probleemide lahendamiseks peab Euroopa teadusuuringute süsteem olema suuteline andma kõige kõrgematele nõudmistele vastavaid tulemusi. Samas ei ole Euroopa suutnud kiirelt suurendada oma kulutusi teadusuuringutele ning peab seepärast jätkama jõupingutusi, et teadus- ja arendustegevuseks ette nähtud nappe vahendeid paremini kasutada nende tõhusama ja tulemuslikuma investeerimise kaudu. Seetõttu mängib avalik sektor olulist rolli riigi rahastatava teadus- ja arendustegevuse kulutasuvuse tõstmisel.

Avaliku sektori teadus- ja arendustegevuse mõju ja tõhususe suurendamiseks on mitmeid võimalusi. Üheks suhteliselt harva kasutatavaks, kuid potentsiaalselt tasuvaks viisiks on paremini korraldada Euroopas avaliku sektori teadus- ja arendustegevusse investeerimist, tõhustades piiriüleste programmide alast koostööd ja nende kooskõlastamist.

Ehkki liikmesriigid on aastate jooksul välja töötanud mitmesuguseid mehhanisme riigiülese teadus- ja arendustegevuse parandamiseks, kavandatakse, rahastatakse, kontrollitakse ja hinnatakse Euroopas tsiviilvaldkonnas avalikus sektori teadus- ja arendustegevusest ligikaudu 85 % ikka veel liikmesriigi tasandil. Euroopa teadus- ja arendustegevus on võrreldes teiste struktuuripoliitika valdkondadega, näiteks konkurentsi, kaubanduse, tööstuse jm valdkondadega märksa vähem integreeritud ja kooskõlastatud.

Kõnealuse probleemi lahendamiseks on komisjon käivitanud mitu uut algatust liikmesriikide avaliku sektori teadus- ja arendustegevuse tõhusamaks kooskõlastamiseks, nagu avatud koordinatsioonimeetod, riiklike ja piirkondlike uurimisprogrammide loojaid ja juhte ühendav ERA-NET-süsteem, tuginedes asutamislepingu artikli 169 sätetele, mis võimaldavad ühendusel osaleda mitme liikmesriigi algatatud teadus- ja arendusprogrammides. Kõnealused jõupingutused jäävad teadusuuringute jaoks eraldatavate summade poolest siiski äärmiselt tagasihoidlikuks ning on programmide täieliku integreerimise seisukohalt strateegilise juhtimise ja liikmesriikide toetuse puudumise tõttu osutunud vaid osaliselt edukaks.

2.2. Vajadus uue lähenemisviisi järele

Üha enam teadvustatakse vajadust sellise uue, strateegilisema lähenemisviisi järele Euroopa teadus- ja arendustegevuse programmide kooskõlastamisel, mis keskenduks Euroopas ühiskondlikele probleemidele lahendusi pakkuvatele valdkondadele ja milles kooskõlastatud tegevus aitaks suurendada teadusuuringute tõhusust ja mõju. Varasemad püüdlused edendada ühist programmitööd on luhtunud, kuna liikmesriikides on puudunud kõrgel tasandil poliitiline toetus ning kuna asjaomaste teadus- ja tehnoloogiavaldkondade struktuuri ja korralduse iseärasuste kohta ei ole olnud piisavalt usaldusväärset teavet, mis aidanuks valdkonda ka paremini mõista, samuti on takistuseks osutunud kasutatud vahendite jäikus.

Nüüd on õige aeg käivitada uus poliitiline algatus seoses ühise programmitööga. Laiem poliitiline kontekst on muutunud seetõttu, et kogu Euroopa ees seisvad olulised ühiskondlikud probleemid on tõusnud poliitilise tegevuskava tippu nii kõigis liikmesriikides kui ka ühenduse tasandil ning vähese kooskõlastatuse tagajärjed torkavad üha enam silma. Üleeuroopaliste probleemide lahendamine nõuab ühiseid jõupingutusi ning edu saavutamine eeldab kõigi liikmesriikide täielikku pühendumust. Uut algatust peaksid vormima sidusrühmade seisukohad ja varasemad kogemused.

Oluline on see, et ühise programmitöö protsess ei keskenduks liialt ei komisjoni juhtimisel põhinevale „ülalt-alla“ lähenemisviisile ega ka „alt-üles“ lähenemisviisile, mille tulemuseks oleks ühtse strateegia ja põhieesmärgi puudumine.

Tõhus ühine programmitöö tähendab liikmesriikidevahelist koostööd selliste neile ühist huvi pakkuvate valdkondade kindlaksmääramisel, mille puhul ühistegevus võib oluliste ühiskondlike probleemide lahendamisel olla tõhusam. Kõnealuses protsessis tuleb eelkõige kasutada kõigile osalistele sobivaid kriteeriume nende valdkondade täpsustamiseks, mille puhul ühine programmitöö võiks anda kõige paremaid tulemusi. Kõnealuste kriteeriumide tõhus rakendamine eeldab korraliku teabebaasi olemasolu. Vaja on koguda teavet olemasolevate riiklike ja piirkondlike uurimisprogrammide kohta eri valdkondades, sealhulgas on vaja selgeks teha, mida kõnealused programmid hõlmavad, mis jääb nende rakendusalast väljapoole, kas programmid kattuvad ning millal peaks programm olema ulatuslikum ja põhjalikum.

Vajalik on rakendada ka muutuva koosseisu lähenemisviisi ( variable geometry approach ), mis pakub liikmesriikidele võimaluse osaleda protsessis paindlikult. Probleemsed valdkonnad ei ole liikmesriikide lõikes alati samad, eriti 27 liikmest koosnevas Euroopa Liidus.

Tõhus kavandamisprotsess peab võimaldama ka järkjärguliste meetmete võtmist, valides kõige tõhusama viisi asjaomases valdkonnas tegutsemiseks.

2.3. Subsidiaarsus ja Euroopa lisandväärtus

Ühenduse pädevus kõnealuses valdkonnas on sätestatud mitmes asutamislepingu artiklis, mis käsitlevad teadusuuringute kooskõlastamist ning liikmesriikide ja Euroopa Ühenduse vahelist koostööd (artiklid 165, 169, 171). Komisjoni esitatud ühise programmitöö protsessi tuleb põhjendatult pidada vajalikuks, sest pelgalt liikmesriikide tasandil võetavad valitsustevahelised meetmed on püstitatud eesmärkide saavutamiseks tõenäoliselt ebapiisavad. Kõnealuste meetmete laiendamine on viimastel aastatel aeglustunud ja enamik programmide mitmepoolse kooskõlastamise algatusi on välja töötatud ühenduse meetmete raames. Seetõttu ei ole liikmesriigid üksinda tegutsedes tõenäoliselt suutelised kõnealuseid probleeme lahendama.

Ettepanekus käsitletud Euroopa lisandväärtus põhineb osaliselt mitme põhiprobleemi (näiteks kliimamuutuse) riigiülesel olemusel ja nende lahendamine eeldab liikmesriikidevahelist koostööd. Lisaks sellele pakub kõnealune ettepanek võimalusi suurendada avaliku sektori teadus- ja arendustegevuse programmide ulatust, rakendusala ja tõhusust Euroopas, teha koostööd ühiste probleemide käsitlemisel ja ühiste lahenduste väljatöötamisel, ületada selliseid turuletuleku takistusi nagu mitmetele teadus- ja tehnoloogiavaldkondadele iseloomulikud kõrged tegevuse alustamise ja tegevuskulud, koondada andmed ja oskusteave, tugevdada teaduse, tehnoloogia ja innovatsiooniga seotud mõju, vältida üleeuroopaliste programmide dubleerimist, muuta programmid põhjalikumaks ja vähendada programmijuhtimise kulusid.

3. Eesmärgid

3.1. Üldpoliitilised eesmärgid

Ühise programmitöö algatuse üldpoliitilised eesmärgid on parandada Euroopa Liidu suutlikkust saavutada kõrgetasemelised poliitilised eesmärgid ja leida lahendus järgmistele ühenduse ees lähiaastatel seisvatele olulistele probleemidele:

(1) aidata kaasa uuendatud Lissaboni strateegia eesmärkide saavutamisele;

(2) aidata Euroopal teadusuuringute abil tõhusamalt lahendada põhilisi ühiskondlikke probleeme;

(3) aidata kaasa Euroopa teadusruumi eesmärkide saavutamisele.

3.2. Konkreetsed eesmärgid

Üldpoliitiliste eesmärkide saavutamiseks tuleb Euroopas olulisi ühiskondlikke probleeme käsitlevates valdkondades tõhustada avaliku sektori teadusuuringute kavandamist ja muuta see tulemuslikumaks. Konkreetsed eesmärgid on järgmised:

(1) parandada Euroopa Liidu liikmesriikides avaliku sektori uurimisprogrammide kooskõlastamist valdkondades, mis võivad pakkuda lahendusi olulistele ühiskondlikele probleemidele ja mille puhul on tõendatud lisandväärtuse tekkimine piiriülese lähenemisviisi rakendamisel;

(2) suurendada sellega kõnealuste programmide mõju teaduse ja tehnika valdkonnas (teaduse tipptase, vahendite, andmete ja oskusteabe koondamine, kriitilise massi saavutamine, programmide optimeerimise lihtsustamine), samuti ka nende majanduslikku ja ühiskondlikku mõju.

3.3. Tegevuseesmärgid

Eespool nimetatud mõju ja tõhususe suurendamiseks on püstitatud järgmised tegevuseesmärgid:

(1) käivitada tõhusalt toimiv protsess, mis edendaks strateegilisemat lähenemisviisi avaliku sektori uurimisprogrammide kooskõlastamise valdkonnas ja mille eesmärk on lahendada Euroopas ühiskondlikke probleeme;

(2) tagada, et kõnealusel protsessil ja asjaomastel avaliku sektori teadusuuringute ühise kavandamise algatustel oleks sidusrühmade ulatuslik toetus ja vastutust kantaks kõrgemal tasandil;

(3) parandada kõnealuse protsessi kaudu, rakendades sobivaid vahendeid, piiriüleste avaliku sektori uurimisprogrammide integreeritust ja tugevdada nende struktuurimõju, eriti teadus- ja arendustegevuseks vajaliku kriitilise massi saavutamisel;

(4) käivitada protsess, mis võimaldaks järkjärguliselt kasutada ühise programmitöö vahendeid ning milles osalevate liikmesriikide koosseis võib muutuda;

(5) tagada, et ühisalgatused põhineksid ajakohasel ja usaldusväärsel teabel teadusuuringute riikliku ning piirkondliku kavandamise kohta;

(6) suurendada kõikide poliitikavaldkondade järjekindlust.

4. Erinevad poliitilised valikud

Kõnealuste eesmärkide saavutamiseks kaaluti nelja poliitilist valikut. Kõnesolevate valikute vahelised erinevused on seotud kahe põhiküsimusega: kuidas ühise programmitöö valdkonnad kindlaks määratakse ja missuguseid vahendeid selleks rakendatakse Neljast kõnealusest poliitilisest valikust annab ülevaate mõju hindamise aruandele lisatud tabel 2. .[1]

Neljast kõnealusest poliitilisest valikust annab ülevaate mõju hindamise aruandele lisatud tabel 2.

Valides poliitika muutmata jätmise (esimene valik), määravad ühise programmitöö teemad kindlaks liikmesriikide sidusrühmad juhtumipõhiselt ( ad hoc ), lähtudes „alt-üles“ lähenemisviisist. Kõnealune valik on nõrgalt kooskõlastatud ja selle rakendamiseks kasutatakse väheseid vahendeid (põhiliselt ERA-NET-süsteemi ja asutamislepingu artiklis 169 sätestatud vahendeid). Lisaks sellele rakendatakse paindlikku lähenemisviisi nii kriitilise massi (partnerite arvu ja asjakohasusega seoses) kui ka programmide soovitatava integreerituse suhtes.

Ammendades võimalikult suurel määral artikli 169 võimalused (teine valik), toimitakse sarnaselt eespool nimetatud valikuga, s.t poliitika muutmata jätmisega, selles mõttes, et mõlemal juhul määravad ühise programmitöö teemad kindlaks liikmesriigid, järgides „alt-üles“ lähenemisviisi, ning tegevuse elluviimiseks kasutatakse samu vahendeid (põhiliselt ERA-NET-süsteemi ja asutamislepingu artikli 169 sätteid). Kõnealune valik erineb poliitika muutmata jätmise valikust ennetava lähenemisviisi rakendamise poolest, mis näeb rangelt ette ERA-NET-süsteemi kuuluvate ERA-NET-meetmete ja ERA-NET-Plus-meetmete rakendamise enne asutamislepingu artikli 169 sätete kohaldamist. Ühise programmitöö teemad peaksid kattuma raamprogrammiga ja tagama eri valdkondade poliitika süstemaatilise järjepidevuse, kusjuures suuremat tähelepanu pöörataks ka kriitilisele massile ja programmide integreerimisele.

Peamine erinevus ühenduse juhitava strateegilise valiku (kolmas valik) ja kahe eespool nimetatud valiku vahel on see, et kolmanda valiku puhul kasutatakse pigem strateegilist kui „alt-üles“ lähenemisviisi. Kõnealuse valiku puhul tuvastatakse esmalt olulised ühiskondlikud probleemid ja hinnatakse asjaomastes teadus- ja tehnoloogiavaldkondades riiklikult rahastatavateks teadusuuringuteks vajalik kriitiline mass. Kõnealuse valiku puhul toimub eespool kirjeldatud strateegiline hindamine ja ühise programmitöö sobivate valdkondade kindlaksmääramine ühenduse juhtimisel. Lisaks sellele valib ühendus juba levinud meetmete hulgast ka kõige sobivama vahendi.

Otsustades üleeuroopalise strateegilise protsessi kasuks (neljas valik), toimitakse sarnaselt ühenduse juhitava strateegilise valikuga selles mõttes, et tegemist on samuti strateegilise valikuga, mis põhineb oluliste ühiskondlike probleemide lahendamisel, kuid ühenduse ja liikmesriikide osatähtsuse poolest on see oluliselt erinev. Üleeuroopalise strateegilise protsessi puhul ei määra ühise programmitöö teemasid mitte ühendus, vaid liikmesriigid. Liikmesriikide ülesandeks on ka kõige asjakohasemate vahendite valimine või väljatöötamine vastavalt asjaomase teadus- ja tehnoloogiavaldkonna konkreetsetele olukorrale (kaasa arvatud ühenduse vahendid, nagu ERA-NET-süsteem ning asutamislepingu artiklid 168, 169, 170 ja 171; SET-kava või julgeoleku-uuringutele sarnanevad lähenemisviisid; uute Euroopa institutsioonide ja/või uut tüüpi tippkeskuste võrgustike loomine; Hõlmab lisaks integratsioonimeetmete rahastamisele ka ühiste teadusuuringute rahastamist. Euroopa teadusruumi või Euratomi taolised algatused, struktuurifondid jne). Komisjoni kanda jääb vahendaja roll. Komisjoni ülesanne on anda nõukogule ülevaade protsessi igast etapist ning hinnata nii protsessi tervikuna kui ka konkreetses valdkonnas saavutatut. [2]

Hõlmab lisaks integratsioonimeetmete rahastamisele ka ühiste teadusuuringute rahastamist.

5. Mõju hindamine

Iga valiku puhul hinnati suurt hulka eri mõjureid, sealhulgas sidusrühmade toetuse määra ja asjaosaliste vastutust, strateegilist raskuskeset, struktuurimõju, poliitilist järjekindlust, mõju teadusele ja tehnikale ning ulatuslikumat ühiskondlikku mõju Kõnealustest mõjudest annab ülevaate mõju hindamise aruandele lisatud tabel 3. . Mõju hindamise tulemusel leiti, et käesoleval juhul tuleks eelistada üleeuroopalist strateegilist protsessi. [3]

Kõnealustest mõjudest annab ülevaate mõju hindamise aruandele lisatud tabel 3.

Poliitika muutmata jätmise valik jäeti kõrvale seetõttu, et sel puudus strateegiline raskuskese, selle struktuurimõju on väike, see mõjutab negatiivselt eri valdkondade poliitika järjekindlust ja selle ühiskondlik mõju on väike. Asutamislepingu artiklit 169 võimalikult suurel määral ammendava valiku kõrvalejätmise põhjuseks oli strateegilise raskuskeskme puudumine, kõiki olukordi ühetaoliselt käsitlev ( one-size-fits-all ) lähenemisviis ja piiratud struktuurimõju. Ühenduse juhitaval strateegial põhinev valik lükati selle võimalikust ulatuslikust positiivsest mõjust hoolimata tagasi kõnealuse valikuga kaasnevate riskide tõttu, st kõnealune valik ei saa suure tõenäosusega sidusrühmade toetust. See omakorda avaldab negatiivset mõju nii kõnealuse valikuga seotud strateegiliselt tähtsatele küsimustele, struktuurimõju kui ka ühiskondlikule mõjule. Lisaks sellele ei ole ühendusel tõenäoliselt piisavalt üksikasjalikku teavet liikmesriikide uurimisprogrammide kohta, et oleks võimalik teha ettepanekuid ühise programmitöö sobivate teemade ning vahendite kohta.

Üleeuroopalise strateegilise protsessi kasuks tehtaval valikul on enim pooldajaid sidusrühmade hulgas, kes nõustuvad sellega, et sõnastada tuleks strateegilised uurimiskavad ning need kooskõlastatult ellu viia, pidades eelkõige silmas oluliste ühiskondlike probleemide lahendamist; et paindliku ja eri programmide iseärasusi arvestavate tegevussuundade tagamine eeldab partnerlussuhet, mis ühendab vabatahtliku „alt-üles“ lähenemisviisi ja „ülalt-alla“ suunatud strateegilise juhtimise; et vaja oleks arvesse võtta subsidiaarsuse ja muutuva koosseisu põhimõtet ning Euroopa tõelist lisandväärtust ning et kõiki olukordi ühetaoliselt käsitlevat lähenemisviisi ei ole võimalik rakendada.

Ühise programmitöö teemade ja vahendite valimiseks pakutud protsess ning sidusrühmade suur toetus tähendavad seda, et neljanda valikuga on kõige paremini võimalik tugevdada süsteemi üldist struktuurimõju. See omakorda loob suurepärased tingimused ühise programmitööga kaasnevate teadus- ja tehnikaalaste eeliste täielikuks realiseerimiseks, hõlmates muu hulgas järgmist:

· turuletuleku takistuste ületamine;

· programmide üleeuroopaline optimeerimine;

· teaduse tipptase;

· koostöö ühiste probleemide lahendamisel, ühiste standardlahenduste väljatöötamine ning ühtsete seisukohtade väljendamine;

· piiriülesed koostööprojektid (millel on lisaeelised, nagu andmete ja oskusteabe koondamine, teadmiste kiire levitamine, inimeste piiriülene liikumine ja koolitus ning teaduse, tehnoloogia ja innovatsiooni mõju suurenemine);

· integreeritud programmide juhtimiseks tehtavate riiklike kulutuste vähenemine;

· integreerimata programmide tõhususe suurendamine; ning

· vastutuse suurenemine ja läbipaistvuse paranemine.

Tööstusele pakuvad huvi nn avatud uuendustegevus, uurimistulemuste kiire levik, ühiste standardlahenduste väljatöötamine, parem juurdepääs teadusuuringute riiklikule rahastamisele; era- ja avaliku sektori ühiste strateegiliste uurimiskavade väljatöötamise lihtsustumine ning poliitika kiirem horisontaalne kooskõlastamine.

Lõpptulemusena suureneb ühiskonna jaoks tänu teaduse ja tehnika mõjule riiklike teadusinvesteeringute kulutasuvus, mis omakorda hoogustab majanduskasvu, parandab konkurentsivõimet, suurendab tööhõivet ning pakub kiiremaid ja paremaid sotsiaal- ja keskkonnaprobleemidele.

Seetõttu tuleks käesoleval juhul eelistada üleeuroopalise strateegilise protsessi kasuks tehtavat neljandat valikut.

6. Riskid ja riskide maandamine

Kõnealuse eelistatud valikuga seonduvad ka mitmed riskid. Kõige olulisemaks riskiks on vajakajäämised vajalikus poliitilises pühendumuses.

Ehkki kõnealune risk tundub praegu olevat väiksem kui minevikus (kuna liikmesriigid on üha enam endale teadvustanud Euroopa ees seisvaid olulisi ühiskondlikke probleeme, kooskõlastamatusega kaasnevaid teadus- ja tehnikakulusid ning ühiskondlikke kulusid, samuti ühise programmitöö positiivset mõju teaduse ja tehnika valdkonnale ning ühiskonnale), kavandati soovitatud poliitilist protsessi nii, et kõnealune risk oleks võimalikult väike. Tegemist on kõrgetasemelise poliitilise protsessiga, mille käivitavad liikmesriigid, kusjuures komisjoni talitustele jääb vahendaja roll. Nõukogu oluline ja järjepidev roll kõnealuses protsessis seisneb järgmises:

· nõukogu palub liikmesriikide teadusministritel määrata isiklikud esindajad, kes osalevad kõrgetasemelise ajutise töörühma töös, mille ülesanne on kindlaks määrata sobivad ühise programmitöö valdkonnad;

· nõukogu teostab protsessi üle iga-aastast järelevalvet (komisjoni esitatava kohustusliku iga-aastase aruande põhjal); ning

· nõukogu vaatab protsessi läbi kolme aasta järel.

Kavandatud protsess põhineb tõendusmaterjalidel ning asjaomaste teaduse ja tehnika valdkondade strateegilisel süvaanalüüsil, millega tagatakse ainult teostatavate ühise programmitöö algatuste rakendamine. Lisaks sellele iseloomustab kavandatud lähenemisviisi vahendite paindlikkus, Ühise programmitöö iga algatuse rakendamisel tuleks tutvuda kõigi avaliku sektori teadusuuringutega seotud vahenditega (riiklikud ja piirkondlikud uurimisprogrammid, valitsustevahelised teadusorganisatsioonid ja koostöösüsteemid, teadusuuringute infrastruktuurid, liikuvuskavad ...) ning valida nende hulgast sobiv vahend. muutuv koosseis ning paindlikkus seoses programmide soovitava integreerituse (osaline või täielik tsükkel).[4]

Ühise programmitöö iga algatuse rakendamisel tuleks tutvuda kõigi avaliku sektori teadusuuringutega seotud vahenditega (riiklikud ja piirkondlikud uurimisprogrammid, valitsustevahelised teadusorganisatsioonid ja koostöösüsteemid, teadusuuringute infrastruktuurid, liikuvuskavad ...) ning valida nende hulgast sobiv vahend.

Muude riskidena tuleks nimetada institutsioonilist inertsust ja piisava tõendusmaterjali puudumist. Siiski on kasutusele võetud ka sobivad riskide maandamise strateegiad.

Kokkuvõtlikult on kavandatud protsessi põhiliseks riskimaandamise strateegiaks parema õigusliku reguleerimise tava järgimine, s.o tihe ja läbipaistev koostöö liikmesriikidega, mis lähtub subsidiaarsuse, Euroopa lisandväärtuse ja proportsionaalsuse põhimõttest, laiaulatuslikul ja usaldusväärsel tõendusmaterjalil põhinevate algatuste ettevalmistamine ja käivitamine ning kõnealuse protsessi vastutustundlikkuse ja läbipaistvuse tagamine asjaomaste järelevalve- ja hindamissüsteemide abil.

7. Hindamine ja järelevalve

Välja on töötatud ka sobivad hindamis- ja järelevalvemeetmed. Kõnealused meetmed põhinevad komisjoni koostatavatel aruannetel, mis esitatakse nõukogule ühise programmitöö iga etapi lõppedes, ning iga kolme aasta tagant läbiviidaval põhjalikul läbivaatamisel, milles osalevad nii komisjon kui ka liikmesriigid. Tagatud on ka kõigi ühise programmitöö valdkondade hindamine ja järelevalve (SMART) eesmärkide täitmise suhtes.

Lisaks sellele töötatakse riiklike ja piirkondlike uurimisprogrammidega seotud koostöö ja kooskõlastamise läbipaistvuse suurendamiseks välja vajalik moodul infosüsteemi ERAWATCH võrguteenuste tarbeks.

[1] Neljast kõnealusest poliitilisest valikust annab ülevaate mõju hindamise aruandele lisatud tabel 2.

[2] Hõlmab lisaks integratsioonimeetmete rahastamisele ka ühiste teadusuuringute rahastamist.

[3] Kõnealustest mõjudest annab ülevaate mõju hindamise aruandele lisatud tabel 3.

[4] Ühise programmitöö iga algatuse rakendamisel tuleks tutvuda kõigi avaliku sektori teadusuuringutega seotud vahenditega (riiklikud ja piirkondlikud uurimisprogrammid, valitsustevahelised teadusorganisatsioonid ja koostöösüsteemid, teadusuuringute infrastruktuurid, liikuvuskavad ...) ning valida nende hulgast sobiv vahend.

FR

(...PICT...)|COMMISSION DES COMMUNAUTÉS EUROPÉENNES|

Bruxelles, le 15/07/2008

SEC(2008)2282

DOCUMENT DE TRAVAIL DES SERVICES DE LA COMMISSION

accompagnant la COMMUNICATION DE LA COMMISSION AU CONSEIL, AU PARLEMENT EUROPÉEN, AU COMITÉ ÉCONOMIQUE ET SOCIAL EUROPÉEN ET AU COMITÉ DES RÉGIONS Vers une programmation conjointe de la recherche: Travailler ensemble pour relever plus efficacement les défis communs RÉSUMÉ DE L’ANALYSE D’IMPACT {COM(2008) 468 final} {SEC(2008) 2281}

1. Procédure et consultation des parties intéressées

1.1. Introduction

La présente analyse d'impact soutient l'initiative présentée dans la communication de la Commission européenne intitulée: «Vers une programmation conjointe de la recherche». L'initiative de programmation conjointe constitue l’une des cinq initiatives stratégiques prévues par la Commission en 2008 pour faire suite au Livre vert intitulé: «L’Espace européen de la recherche: nouvelles perspectives» en réponse à la dimension «optimisation des programmes et priorités de recherche». La programmation conjointe est le processus par lequel les États membres s'engagent sur une base volontaire et «à la carte» dans la définition, l'élaboration et la mise en œuvre d'agendas de recherche communs traitant un domaine ou un sujet particulier. Cela peut supposer une coordination de programmes nationaux existants ou bien la mise en place de programmes entièrement nouveaux, la mise en commun de ressources, le suivi et l'évaluation de manière collective des progrès. En augmentant et en améliorant la coopération transfrontalière, la coordination et l'intégration des programmes de recherche des États membres financés sur des fonds publics dans un nombre limité de domaines stratégiques, elle vise à aider l'Europe à optimiser l'efficacité de son financement public et à mieux faire face aux principaux enjeux de société. L'approche proposée consiste à encourager la programmation conjointe au moyen d'un processus politique conduit à un haut niveau par les États membres offrant une certaine souplesse en ce qui concerne les instruments, la géométrie et le niveau de coordination et d'intégration des programmes. La programmation conjointe est ciblée sur les programmes de recherche publique. Aussi concerne-t-elle plutôt des partenariats entre établissements publics que des coopérations public-privé. Toutefois, le secteur industriel peut jouer un rôle dans sa mise en œuvre.

1.2. Soutien politique et soutien des parties prenantes.

Au niveau politique, un soutien clair à une coordination renforcée et plus efficace des activités de recherche en Europe a été renouvelé au cours des 15 dernières années: Le Conseil européen du printemps 2008 a encouragé la Commission et les États membres « à continuer de mettre au point des initiatives de programmation conjointe de la recherche dans les domaines dans lesquels une telle approche est pertinente, afin d'inscrire dans une démarche mieux structurée et plus stratégique le lancement de nouveaux programmes conjoints et appels à projets communs à compter de la fin 2010 ».

Parmi les responsables politiques, les chercheurs et les citoyens, un large consensus existe également sur le fait que des enjeux urgents et communs - tels que le changement climatique, l'énergie, la sécurité, la santé et le vieillissement de la population – doivent être traités conjointement au niveau européen. Ces parties prenantes sont également convaincues que la recherche a un rôle essentiel à jouer dans le traitement de ces enjeux mais, pour que ce rôle soit rempli efficacement, elles estiment qu'il sera nécessaire d'établir conjointement les calendriers et de renforcer la coordination de la recherche en Europe.

2. Définition du problème

2.1. Nécessité d'améliorer la capacité de l'Europe à faire face à ses enjeux sociétaux grâce à une coordination plus forte et à un axe stratégique conjoint des politiques publiques de recherche et de développement

Pour faire face aux enjeux de société qui l'attendent, le système européen de la recherche doit être à même de fournir des résultats d'une qualité des plus élevées. Toutefois, l'Europe n'a pas été capable d'augmenter rapidement ses dépenses de recherche. Aussi doit-elle poursuivre ses efforts pour mieux utiliser les maigres ressources allouées à la recherche et au développement en les investissant de façon plus efficace et plus effective. Dans ce contexte, le secteur public joue un rôle important en cherchant à accroître la rentabilité des fonds publics alloués à la R&D.

Il existe de nombreuses façons pour tenter d'accroître l'impact et l'efficacité des efforts publics de R&D. Une des voies sous-exploitées qui est susceptible d'offrir des avantages substantiels serait d'améliorer l'organisation de l'investissement public en R&D en renforçant la coopération et la coordination transfrontalière entre les programmes.

Même si les États membres ont mis en place, au fil des ans, de nombreux mécanismes permettant une coopération transnationale dans le domaine de la R&D, environ 85 % de la recherche publique civile en Europe reste programmée, financée, suivie et évaluée au niveau national. En comparaison avec d'autres domaines de politique structurelle, tels que la concurrence, le commerce, l'industrie etc., le degré d'intégration et de coordination de la R&D en Europe reste peu élevé.

En réponse à ce problème, plusieurs initiatives ont récemment été lancées au niveau communautaire afin de stimuler la coordination des efforts nationaux en matière de politiques publiques de R&D. Parmi ces initiatives figurent la méthode ouverte de coordination, le système ERA-NET de mise en réseau des titulaires et gestionnaires de programmes nationaux et régionaux et l'application de l'article 169 du traité qui permet à la Communauté de participer aux programmes de recherche et de développement engagés par plusieurs États membres. Ces efforts restent cependant extrêmement modestes quant au volume de financement qu'ils engagent et, faute d'orientation stratégique et de soutien des États membres, ils ont relativement peu réussi à intégrer pleinement les programmes.

2.2. Nécessité d'une nouvelle approche

Il apparaît de plus en plus clairement que la coordination des programmes de R&D en Europe nécessite une nouvelle approche plus stratégique mettant l'accent sur les domaines qui peuvent aider à répondre aux enjeux sociétaux urgents pour l'Europe et dans lesquels une coordination peut améliorer l'efficacité et l'impact de la recherche. Les efforts consentis par le passé pour encourager la programmation conjointe ont clairement été freinés par un manque d'engagement politique de haut niveau de la part des États membres, par un manque de données suffisantes et crédibles ainsi qu'un manque de perspectives en ce qui concerne la structure et l'organisation particulières de chacune des disciplines scientifiques et technologiques, et par la rigidité des instruments utilisés.

Le moment est cependant venu de lancer une nouvelle initiative stratégique sur la programmation conjointe. Le contexte politique au sens large a changé puisque certains enjeux sociétaux communs ont, de manière décisive, été inscrits comme priorité à l'ordre du jour de chacun des États membres et au niveau communautaire, tandis que le coût à payer pour absence de coordination devient manifeste. Des efforts combinés doivent être canalisés vers les enjeux paneuropéens et la réussite de cette entreprise dépend de l'engagement entier des États membres. La nouvelle initiative doit être façonnée sur la base des considérations des parties prenantes et de l'expérience passée.

Il est important que la programmation conjointe se mette en place selon une approche qui ne soit ni trop descendante (« top-down »), avec la Commission jouant un rôle conducteur, ni trop ascendante (« bottom-up ») sous peine de manquer de cohérence et d'axe stratégique.

Pour que la démarche soit efficace, il faut que les États membres déterminent ensemble les domaines d'intérêt commun dans lesquels il peut être plus utile d'agir de manière collective pour régler d'importants enjeux de société. Elle doit notamment reposer sur des critères appropriés agréés par toutes les parties afin de déterminer les domaines dans lesquels il serait le plus utile de lancer une programmation conjointe. Ces critères seront opérationnels à condition d'être étayés par une base d'information solide. Il convient de rassembler les informations sur les programmes nationaux et régionaux qui existent dans différents domaines, en précisant la portée de ces programmes, leurs lacunes, les doubles emplois ou leur manque d'envergure.

Une approche à géométrie variable est également nécessaire afin d'offrir une certaine souplesse aux pays participants. Les États membres ne font pas tous face aux mêmes défis dans tous les domaines. Cela est particulièrement vrai dans l'Union européenne élargie à 27 pays.

Enfin, un processus efficace doit permettre une réponse graduée en sélectionnant les instruments les plus efficaces à utiliser dans un domaine donné.

2.3. Subsidiarité et valeur ajoutée européenne

Le droit pour la Communauté d'agir dans ce domaine est inscrit dans plusieurs articles du traité qui prévoient une coordination de la recherche et une coopération entre les États membres et la Communauté (articles 165, 169 et 171). Le processus proposé pour la programmation conjointe peut valablement être considéré comme nécessaire car il est peu probable que les États membres parviennent à des résultats suffisants en engageant des actions purement intergouvernementales. Le développement de ces actions a stagné au cours des dernières années et la plupart des initiatives visant à coordonner des programmes multilatéraux ont été conçues dans le cadre des activités de la Communauté. Les États membres agissant seuls ont donc peu de chances de parvenir à traiter ces problèmes.

La valeur ajoutée européenne de la proposition provient en partie de la nature transnationale de quelques défis essentiels (par exemple, le changement climatique) face auxquels les États membres ont besoin d'agir de concert afin de régler les problèmes de manière satisfaisante. Elle se justifie également par le fait que les programmes de R&D en Europe peuvent gagner en échelle, en envergure et en efficacité à condition de traiter conjointement les enjeux communs et de concevoir des solutions communes, de surmonter les barrières à l'entrée telles que des frais élevés de démarrage ou de fonctionnement dans certains domaines scientifiques et technologiques, de mettre en commun des données et des expertises, d'obtenir des incidences plus importantes au niveau scientifique et technologique et sur le plan de l'innovation, d'éliminer les doubles emplois dans les programmes transeuropéens, d'approfondir les programmes et d'en réduire les frais de gestion.

3. OBJECTIFS

3.1. Objectifs stratégiques généraux

Les objectifs stratégiques généraux de l'initiative de programmation conjointe consistent à renforcer la capacité de l'Union européenne à atteindre les objectifs de haut niveau de sa stratégie et à répondre aux principaux défis auxquels elle sera confrontée au cours des prochaines années:

(1) contribuer à la réalisation des objectifs de la stratégie de Lisbonne révisée;

(2) aider l'Europe à répondre plus efficacement, grâce à la recherche, aux enjeux sociétaux essentiels;

(3) contribuer à atteindre les objectifs de l'Espace européen de la recherche (EER).

3.2. Objectifs spécifiques

Pour se rapprocher de ces objectifs politiques généraux, il est nécessaire d'améliorer l'efficacité et l'effectivité de la programmation de la recherche publique en Europe dans les domaines où elle doit répondre à des enjeux de société importants. Les objectifs spécifiques sont les suivants:

(1) renforcer la coordination des programmes nationaux de recherche publique de l'Union européenne dans les domaines qui sont susceptibles d'apporter des solutions aux enjeux sociétaux importants et dans lesquels l'adoption d'une approche transfrontalière conjointe s'avère apporter une valeur ajoutée;

(2) accroître ainsi l'impact de ces programmes tant du point scientifique et technologique (excellence scientifique, mise en commun des ressources, des données et de l'expertise, obtention d'une masse critique, optimisation plus facile des programmes) que du point de vue économique et sociétal.

3.3. Objectifs opérationnels

Pour soutenir ces améliorations de l'impact et de l'efficacité, les objectifs opérationnels sont les suivants:

(1) offrir un processus efficace favorisant une approche plus stratégique dans la coordination des programmes de recherche nationaux visant à aider à régler les enjeux sociétaux de l'Europe;

(2) garantir que ce processus et les initiatives de programmation conjointe de la recherche publique qui en résultent bénéficient d'un soutien appuyé et d'une forte appropriation des parties prenantes;

(3) grâce à ce processus et à l'utilisation des instruments appropriés, encourager l'intégration transfrontalière et les effets structurants des programmes de recherche publique, notamment l'obtention d'une masse critique d'efforts de R&D;

(4) mettre en place un processus permettant une réponse graduée du point de vue des instruments de programmation conjointe, ainsi qu'une géométrie variable en ce qui concerne la participation des pays;

(5) s'assurer que les initiatives conjointes se fondent sur des informations exactes et à jour concernant les activités de programmation nationales et régionales;

(6) encourager une plus grande cohérence entre les politiques.

4. Présentation des options stratégiques

Afin d'atteindre ces objectifs, quatre options stratégiques ont été étudiées. Leurs principales différences portent sur deux aspects essentiels: la manière dont les domaines de programmation conjointe sont définis et l'arsenal des instruments envisagés pour leur mise en œuvre Pour un aperçu d'ensemble des quatre options, se reporter au tableau 2 du rapport d'analyse d'impact. .[1]

Pour un aperçu d'ensemble des quatre options, se reporter au tableau 2 du rapport d'analyse d'impact.

Dans le scénario de « statu quo » (option 1), les sujets de programmation conjointe sont définis au cas par cas et de manière ascendante par une série de parties prenantes dans les États membres. La mise en œuvre se fait au moyen d'un nombre limité d'instruments (essentiellement le système ERA-NET et l'article 169) et sa coordination est lâche. En outre, l'approche adoptée en ce qui concerne la masse critique (du point de vue du nombre et de la pertinence des partenaires) et le niveau recherché d'intégration du programme est une approche souple.

L'option de «maximisation de l'article 169» (option 2) présente quelques points communs avec l'option de « statu quo », les sujets de programmation conjointe étant définis de manière ascendante par les États membres et la mise en œuvre se faisant au moyen des deux mêmes instruments (essentiellement le système ERA-NET et l'article 169). Cette option diffère de celle de statu quo en ce sens qu'elle correspond à une démarche dynamique dans laquelle les actions ERA-NET et ERA-NET PLUS, qui font partie du système ERA-NET, seraient solidement établies comme étapes préparatoires pour l'article 169. Les sujets de programmation conjointe devraient coïncider avec ceux du programme-cadre, assurant ainsi une cohérence d'ensemble systématique des politiques horizontales, et la masse critique ainsi que le niveau d'intégration du programme bénéficieraient d'une attention accrue.

L'option «d'impulsion par la Communauté» (option 3) diffère des deux précédentes par le fait avant tout qu'elle présente un caractère stratégique plutôt qu'une approche ascendante. Le point de départ est la définition des grands enjeux de société et l'évaluation de la nécessité de parvenir à une masse critique de recherche subventionnée sur des fonds publics dans les domaines scientifiques et technologiques concernés. Dans le cadre de cette option, c'est la Communauté qui dirige le jeu en réalisant ces évaluations stratégiques et en proposant les domaines convenant à une programmation conjointe. C'est également la Communauté qui sélectionne les instruments les plus appropriés à partir d'un éventail plus large d'instruments communautaires familiers.

L'option de «processus stratégique européen» (option 4) ressemble à l'option «d'impulsion par la Communauté» en ce sens qu'elle est également stratégique et axée sur le règlement d'enjeux sociétaux importants, mais elle présente une différence cruciale en ce qui concerne le rôle dévolu à la Communauté et aux États membres. Dans le cadre de l'option de «processus stratégique européen», ce sont les États membres (pas la Communauté) qui définissent les domaines de la programmation conjointe. Ce sont également les États membres qui sélectionnent ou conçoivent les instruments convenant le mieux aux circonstances propres à chaque domaine scientifique ou technologique (y compris des instruments communautaires tels que le système ERA-NET et les articles 168, 169, 170 ou 171, le plan stratégique européen pour les technologies énergétiques («plan-SET») ou les approches du type de la «recherche dans le domaine de la sécurité», la création de nouvelles institutions européennes et/ou de nouveaux types de réseaux d'excellence Comprenant le financement non seulement d'activités d'intégration mais également de recherche conjointe. , les initiatives du type CER ou Euratom, les fonds structurels etc.). La Commission joue un rôle de facilitateur. Elle a la responsabilité de faire rapport au Conseil à chaque étape du processus, et d'évaluer le processus dans sa globalité ainsi que les progrès accomplis dans certains domaines particuliers. [2]

Comprenant le financement non seulement d'activités d'intégration mais également de recherche conjointe.

5. Évaluation des incidences

Chaque option a donné lieu à l'évaluation d'un vaste ensemble d'incidences, notamment le degré de soutien et «d'appropriation» de chaque partie prenante, l'axe stratégique, l'effet structurant, la cohérence de la stratégie, les répercussions scientifiques et technologiques et les incidences sociétales plus larges Le tableau 2 du rapport d'analyse d'impact donne une vue d'ensemble de ces incidences. . En conclusion de cette analyse, il apparaît que l'option stratégique préférable est celle du «processus stratégique européen». [3]

Le tableau 2 du rapport d'analyse d'impact donne une vue d'ensemble de ces incidences.

L'option du « statu quo » n'a pas été retenue en raison de son manque d'axe stratégique, de son faible effet structurant, de son impact négatif sur la cohérence de la politique horizontale et de son impact sociétal limité. L'option de la «maximisation de l'article 169» a également été rejetée du fait de son manque d'axe stratégique, de son approche sur la base d'un modèle unique et de son effet structurant limité. L'option «d'impulsion par la Communauté», qui offre un grand potentiel quant à ses répercussions, a été écartée en raison des risques qu'elle comporte, à savoir qu'elle a peu de chances de recevoir le soutien des parties prenantes. Cet aspect est susceptible à son tour d'altérer l'axe stratégique, l'effet structurant et l'impact sociétal. En outre, il est difficilement envisageable que la Communauté ait d'elle-même une connaissance suffisamment détaillée des programmes de recherche des États membres pour proposer des domaines et des instruments de programmation conjointe adéquats.

L'option de «processus stratégique européen» bénéficie du soutien le plus appuyé des parties prenantes, qui conviennent des points suivants: il est nécessaire d'élaborer des agendas de recherche stratégique et de les mettre en œuvre de manière coordonnée, notamment pour régler les enjeux de société communs ; un partenariat associant une démarche ascendante volontaire à une orientation stratégique descendante est indispensable pour assurer la souplesse et l'ajustement aux spécificités des programmes ; il faut respecter les principes de subsidiarité, de géométrie variable et d'une réelle valeur ajoutée européenne ; et il n'est pas pensable d'exploiter une approche fondée sur un modèle unique.

La démarche proposée pour choisir les domaines et les instruments de programmation conjointe, associée au degré élevé de soutien des parties prenantes, implique que c'est l'option 4 qui offre les meilleures garanties d'obtenir les effets structurants systémiques cumulés les plus importants. Les conditions idéales seront ainsi créées pour tirer tous les avantages de la programmation conjointe en sciences et en technologie, notamment:

· la capacité de surmonter les obstacles à l'entrée;

· l'optimisation paneuropéenne des programmes;

· l'excellence scientifique;

· la résolution conjointe des enjeux communs en élaborant des solutions communes standardisées et en parlant d'une seule voix;

· la coopération transfrontalière sur des projets (avec ses propres avantages tels que mise en commun de données et d'expertise, diffusion rapide, mobilité transfrontalière des ressources humaines et formation, accroissement de l'impact au niveau scientifique et technologique et sur le plan de l'innovation);

· la réduction au niveau national des coûts de gestion des programmes intégrés

· l'amélioration des programmes non intégrés, et

· le renforcement de la fiabilité et de la transparence.

Les avantages pour l'industrie sont notamment «l'innovation ouverte», la diffusion rapide des résultats de recherche, l'élaboration de solutions communes et standardisées, l'amélioration de l'accès aux aides en faveur de la recherche publique, la simplification de l'élaboration conjointe d'agendas stratégiques de recherche entre le public et le privé et une coordination plus rapide des politiques horizontales.

Enfin, grâce à ces incidences scientifiques et technologiques, les investissements dans la recherche publique produisent un meilleur rendement du point de vue sociétal, ce qui signifie une croissance économique plus élevée, une meilleure compétitivité, plus d'emplois et des solutions meilleures et plus rapides aux enjeux sociaux et environnementaux.

C'est pour ces raisons que l'option 4 – celle du «processus stratégique européen» - est l'option favorite.

6. Risques et atténuation des risques

Divers risques sont associés à l'option favorite. Le principal en est que les engagements politiques requis ne se concrétisent pas.

Bien que ce risque apparaisse plus réduit aujourd'hui qu'il ne l'a peut-être été par le passé (du fait de la prise de conscience croissante dans les États membres des enjeux sociétaux auxquels l'Europe fait face, du coût pour les sciences et les technologies et pour la société en cas d'absence de coordination, ainsi que des avantages de la programmation conjointe pour les sciences et les technologies et pour la société), le processus politique proposé a également été conçu spécialement pour atténuer ce risque. Il s'agit d'un processus politique de haut niveau qui repose entièrement sur les États membres et dans lequel les services de la Commission jouent un rôle de facilitateur. Le processus attribue un rôle important et constant au Conseil pour:

· inviter les ministres de la recherche des États membres à mandater des représentants personnels à un groupe ad hoc de haut niveau chargé de définir les domaines convenant à la programmation conjointe;

· superviser le processus sur une base annuelle (avec un rapport annuel obligatoire à la Commission); et

· réexaminer le processus après trois ans.

Le processus proposé se fonde sur des faits probants et repose sur l'analyse stratégique approfondie de chaque domaine scientifique ou technologique concerné, ce qui garantit que seules des initiatives de programmation conjointe réalistes sont prises. En outre, l'approche proposée se caractérise par une souplesse des instruments Tout l'arsenal des instruments de la recherche publique (programmes de recherche nationaux et régionaux, organisations de recherche et programmes de coopération intergouvernementaux, infrastructures de recherche, programmes de mobilité etc.) doit être étudié et utilisé pour mettre en œuvre les initiatives de programmation conjointe. , une géométrie variable et une souplesse quant au degré recherché d'intégration du programme (cycle partiel ou complet).[4]

Tout l'arsenal des instruments de la recherche publique (programmes de recherche nationaux et régionaux, organisations de recherche et programmes de coopération intergouvernementaux, infrastructures de recherche, programmes de mobilité etc.) doit être étudié et utilisé pour mettre en œuvre les initiatives de programmation conjointe.

Parmi les autres risques figurent l'inertie institutionnelle et le manque de prise en considération de l'exigence de faits tangibles. Des stratégies appropriées d'atténuation des risques ont toutefois été mises sur pied.

Pour résumer, la principale stratégie d'atténuation des risques sur laquelle repose le processus proposé consiste à respecter les pratiques de meilleure réglementation, à savoir collaborer étroitement, et dans la transparence, avec les États membres, respecter les principes de subsidiarité, de valeur ajoutée européenne et de proportionnalité, proposer et lancer des initiatives concrètes reposant sur un ensemble complet et crédible d'éléments tangibles, et assurer la fiabilité et la transparence du processus grâce à de bons systèmes de suivi et d'évaluation.

7. Évaluation et suivi

Des dispositions appropriées ont également été prises pour le suivi et l'évaluation : la Commission devra faire rapport au Conseil après chaque phase du processus de programmation conjointe, et procéder à une révision complète du processus après trois ans, en concertation avec les États membres. Un suivi régulier et une évaluation des progrès réalisés dans chaque domaine de la programmation conjointe en regard des objectifs (SMART) seront également régulièrement assurés.

En outre, l'élaboration d'un module spécifique pour le service web d'ERAWATCH permettra d'accroître la transparence relative à la collaboration et coordination des programmes de recherche nationaux et régionaux.

[1] Pour un aperçu d'ensemble des quatre options, se reporter au tableau 2 du rapport d'analyse d'impact.

[2] Comprenant le financement non seulement d'activités d'intégration mais également de recherche conjointe.

[3] Le tableau 2 du rapport d'analyse d'impact donne une vue d'ensemble de ces incidences.

[4] Tout l'arsenal des instruments de la recherche publique (programmes de recherche nationaux et régionaux, organisations de recherche et programmes de coopération intergouvernementaux, infrastructures de recherche, programmes de mobilité etc.) doit être étudié et utilisé pour mettre en œuvre les initiatives de programmation conjointe.

HU

(...PICT...)|AZ EURÓPAI KÖZÖSSÉGEK BIZOTTSÁGA|

Brüsszel, 15/7/2008

SEC(2008)2282

BIZOTTSÁGI SZOLGÁLATI MUNKADOKUMENTUM

amely a következő dokumentumot kíséri: A BIZOTTSÁG KÖZLEMÉNYE A TANÁCSNAK, AZ EURÓPAI PARLAMENTNEK, AZ EURÓPAI GAZDASÁGI ÉS SZOCIÁLIS BIZOTTSÁGNAK ÉS A RÉGIÓK BIZOTTSÁGÁNAK ÚTBAN A KÖZÖS KUTATÁSPROGRAMOZÁS FELÉ: Összefogással a mindenkit érintő kihívások hatékonyabb megválaszolásáért A HATÁSVIZSGÁLAT ÖSSZEFOGLALÁSA {COM(2008)468 végleges} {SEC(2008)2281}

1. Eljárási kérdések és konzultáció az érdekeltekkel

1.1. Bevezetés

Ez a hatásvizsgálat az Európai Bizottság „Összefogással a mindenkit érintő kihívások hatékonyabb megválaszolásáért” című közleményében ismertetett kezdeményezést hivatott alátámasztani. A közös programozásra vonatkozó kezdeményezés az „Európai Kutatási Térség: új perspektívák” címmel kiadott zöld könyv nyomán 2008-ra tervezett öt politikai szintű bizottsági kezdeményezés egyike, amely „A kutatási programok és prioritások optimalizálása” elnevezésű dimenzióhoz kapcsolódik. A közös programozás egy olyan folyamat, amelyben a tagállamok önkéntes alapon, „szabadon társulva” vállalkoznak egy adott területen vagy témakörrel kapcsolatban közös kutatási menetrendek meghatározására, kidolgozására és végrehajtására . A közös programozás magában foglalhatja akár a meglévő nemzeti programok koordinálását, akár teljesen újak létrehozását, együttműködésben megvalósuló erőforrás-felhasználást vagy az előrehaladás együttes figyelemmel kísérését és ellenőrzését. Azáltal, hogy korlátozott számú stratégiai területen fokozza és fejleszti a tagállamok közfinanszírozású kutatási programjainak koordinációját, együttműködését és integrációját, célja az Európai Unión belüli közfinanszírozás hatékonyságának növelése, valamint a főbb társadalmi kihívásoknak való jobb megfelelés . A javasolt koncepció keretében a közös programozást egy, a tagállamok által meghatározott, magas szintű politikai folyamat ösztönözné, ami az eszközök, a résztvevők köre, valamint a programok koordinációjának és integrációjának mértéke szempontjából egyaránt rugalmasságot biztosítana. A közös programozás elve a közfinanszírozású kutatási programokra vonatkozik, így a közszektoron belüli, nem pedig a közszektor és a magánszektor közötti együttműködést érinti. A végrehajtásban azonban az ipar is szerepet játszhat.

1.2. Támogatottság politikai szinten és az érdekeltek részéről

Az elmúlt tizenöt évben különböző politikai fórumok többször foglaltak egyértelműen állást az európai kutatás fokozottabb és hatékonyabb koordinációja mellett. 2008. tavaszi ülésén az Európai Tanács arra bátorította a Bizottságot és a tagállamokat, hogy „ folytassák a közös kutatástervezésre vonatkozó kezdeményezések kidolgozását azokon a területeken, ahol e megközelítés alkalmazása megfelelő, stratégiaibb jellegű és jobban strukturált megközelítést téve ezzel lehetővé a közös programok és közös pályázati felhívások 2010 végétől kezdődően történő elindításához ”.

A politika formálói, a kutatók és a polgárok egyaránt széles körben egyetértenek abban, hogy az Európa előtt álló sürgető és közös kihívásokat, mint amilyen az éghajlatváltozás, az energiaügy, a biztonság, az egészség és az elöregedés, együtt, az Európai Unió szintjén szükséges megoldani. Ezek az érdekeltek úgy hiszik továbbá, hogy e kihívások megválaszolásában kulcsszerepet tölthet be a kutatás, ugyanakkor azonban úgy érzik, hogy érdemi hozzájárulás a kutatástól csak akkor várható, ha Európa közös menetrendeket hoz létre és fokozottabb koordinációt valósít meg a kutatás területén.

2. Feladatmeghatározás

2.1. A koordináció fokozásával és a közfinanszírozású K+F közös stratégiai összpontosításával javítani kell Európa képességét a társadalmi kihívások megválaszolására

Ahhoz, hogy az európai kutatási rendszer megfelelhessen napjaink társadalmi kihívásainak, magas színvonalú eredményeket kell tudnia felmutatni. Kutatási kiadásainkat azonban eddig nem voltunk képesek gyorsan növelni, ezért szűkös K+F-forrásaink jobb felhasználása érdekében további erőfeszítéseket kell tennünk, éspedig e források hatékonyabb és eredményesebb felhasználásának biztosításával. Ebben a tekintetben a közszektor fontos szerepet tölthet be azáltal, hogy a K+F-re irányuló közfinanszírozás megtérülésének növelésére törekszik.

A közfinanszírozású K+F hatásának és eredményességének javítására sokféleképpen lehet törekedni. Az egyik, komoly potenciális előnyökkel kecsegtető, mindeddig nem kellően kihasznált lehetőség a K+F-re irányuló uniós közfinanszírozás jobb megszervezése lehet, az, hogy javítjuk a programok közötti, határokon átnyúló együttműködést és koordinációt.

Miközben az évek során a tagállamok számos rendszert hoztak létre a K+F területén megvalósuló transznacionális együttműködés segítésére, a közforrásból megvalósuló összes európai polgári kutatásnak mintegy 85%-át még mindig nemzeti szinten tervezik, finanszírozzák, ellenőrzik és értékelik. Más strukturális jellegű politikai területekkel (versenypolitika, kereskedelem, iparpolitika stb.) összehasonlítva Európában a K+F továbbra is kevéssé integrált és koordinált.

E probléma megoldására a közelmúltban számos közösségi szintű kezdeményezés született azzal a céllal, hogy ösztönözze a nemzeti szintű közfinanszírozású K+F koordinálását. Ilyen a koordináció nyílt módszere, a nemzeti és a regionális kutatási programok gazdáit és vezetőit hálózatba szervező ERA-NET rendszer, valamint a Szerződés 169. cikkének alkalmazása, amelynek értelmében a Közösség részt vehet a több tagállam részvételével folyó kutatási és fejlesztési programokban. Ezek az erőfeszítések azonban a finanszírozás összegét tekintve még mindig nagyon szerények, és a teljes programintegráció megvalósításában a tagállami stratégiai irányítás és támogatás hiánya miatt csak mérsékelten voltak sikeresek.

2.2. Az új koncepció szükségessége

Egyre szélesebb körű az a felismerés, hogy Európában a közfinanszírozású K+F-programok koordinációja új, stratégiai szemléletet igényel, és elsősorban azokra a területekre kell összpontosítania, amelyek megoldást adhatnak Európa sürgető társadalmi kihívásaira, illetve amelyeken a koordináció révén eredményesen növelhető a kutatás hatékonysága és hatása. A közös programozás előmozdítását célzó korábbi erőfeszítéseket a magas szintű tagállami politikai elkötelezettség hiánya, az egyes tudományágak és műszaki szakterületek szerkezeti és szervezeti sajátosságaira vonatkozó elégséges és hiteles adatok és ismeretek hiánya, valamint az alkalmazott eszközök rugalmatlansága egyértelműen gátolta.

Elérkezett azonban a megfelelő pillanat ahhoz, hogy a közös programozás területén új politikai kezdeményezés induljon útjára. A szélesebb politikai összefüggések megváltoztak: egyes, az emberek mindennapjait érintő fontos társadalmi kihívások valamennyi tagállamban és a Közösség szintjén egyértelműen a nagypolitika érdeklődésének homlokterébe kerültek, miközben egyre nyilvánvalóbbak a koordinálatlanság költségei. A páneurópai kihívások terén egyesült erővel kell fellépni, és a siker szempontjából alapvető jelentőségű a tagállamok teljes mértékű elkötelezettsége. Az új kezdeményezést az érdekeltek véleményének és a korábbi tapasztalatoknak kell alakítaniuk.

Fontos, hogy a közös programozás felé vezető folyamat ne legyen túlságosan felülről irányított, vagyis ne a Bizottság „foglalja el a vezetőülést”, ugyanakkor azonban ne legyen túlságosan alulról felfelé építkező sem, ennek ugyanis a koherens stratégia és az összpontosítás látná kárát.

A folyamat akkor lehet hatékony, ha a tagállamok együttesen jelölik ki azokat a területeket, amelyeken a közös aggályok eloszlatása érdekében együttesen fellépve hatékonyabban lehet megválaszolni a fontosabb társadalmi kihívásokat. Különösen fontos, hogy megfelelő, valamennyi fél által elfogadott kritériumok alapján történjen azoknak a területeknek a kijelölése, amelyek a leginkább alkalmasak a közös programozás elvének érvényesítésére. E kritériumok alkalmazása szilárd információs bázist igényel, ezért információkat kell gyűjteni különböző területeken a folyamatban lévő nemzeti és regionális programokról, így különösen arról, hogy mely területeket fednek le és mely területeket nem fednek le, mely területeken vannak közöttük átfedések, és mely területeken elégtelen a léptékük és a hatókörük.

Biztosítani kell emellett a „változó geometria” elvének érvényesülését is, vagyis rugalmasságot kell lehetővé tenni az országok részvételében. Nem minden tagállam osztozik minden területen ugyanazokon a kihívásokon, különösen nem a huszonhét tagállamra bővült Európai Unióban.

A folyamat hatékonyságához végezetül a válaszadás eszközrendszerének finomhangolására is lehetőséget kell adni, vagyis arra, hogy a résztvevők minden területen az ott leghatékonyabb eszközöket vehessék igénybe.

2.3. Szubszidiaritás és európai hozzáadott érték

Az ilyen irányú fellépésre a Szerződés több cikke is feljogosítja a Közösséget, amikor rendelkezik a kutatás koordinálásáról és a tagállamok és a Közösség közötti együttműködésről (165., 169. és 171. cikk). Minden alapunk megvan arra, hogy a közös programozás javasolt folyamatát szükségesnek tekintsük, hiszen a tagállamok tisztán kormányközi intézkedésekkel valószínűsíthetően nem tudnák megfelelően elérni a kívánt célt. Ezek az intézkedések már néhány éve egy helyben topognak, és a többoldalú programkoordinációt célzó legtöbb kezdeményezés a közösségi tevékenységek keretei közt jön létre. Ezért a tagállamok egyedül fellépve vélhetően nem tudják kezelni ezeket a problémákat.

A javaslat európai hozzáadott értéke részben egyes alapvető kihívások (például az éghajlatváltozás) transznacionális természetéből ered, ezekben az esetekben ugyanis a tagállamoknak együtt kell cselekedniük a problémák megfelelő kezelése érdekében. A javaslat európai hozzáadott értékét az is alátámasztja, hogy nagyobb terjedelmet, hatókört és hatékonyságot tesz lehetővé az európai közfinanszírozású K+F-programok számára azáltal, hogy lehetőséget ad a közös kihívások együttes megválaszolására és közös megoldások kialakítására, a kutatási „piacra” való belépés akadályainak – mint például egyes szakterületeken a nagy indulási és működési költségekből fakadó nehézségek – leküzdésére, az adatok és a szakértelem együttes mozgósítására, nagyobb tudományos, műszaki és innovációs hatás elérésére, az európai programok közötti átfedések kizárására, a programok mélységének növelésére, valamint a programok igazgatásával összefüggő költségek csökkentésére.

3. Célkitűzések

3.1. Politikai szintű általános célkitűzése k

A közös programozásra vonatkozó kezdeményezés politikai szintű általános célkitűzése abban áll, hogy fokozza az EU képességét magas szintű politikai céljainak teljesítésére, illetőleg azoknak a legfontosabb kihívásoknak a megválaszolására, amelyekkel az elkövetkező években szembesülni fog, azaz:

(1) hozzájáruljon a felülvizsgált lisszaboni stratégia célkitűzéseinek megvalósításához;

(2) segítse Európát a kutatáson keresztül a legfontosabb társadalmi kihívások hatékonyabb megválaszolásában;

(3) hozzájáruljon az európai kutatási térség célkitűzéseinek megvalósításához.

3.2. Konkrét célkitűzések

Azokon a területeken, ahol Európának jelentősebb társadalmi kihívásokkal kell szembenéznie, a fentiekben felsorolt politikai szintű általános célkitűzések megvalósításának segítése érdekében javítani kell az európai közfinanszírozású kutatás programozásának hatékonyságát és eredményességét. A javaslat konkrét célkitűzései ennek megfelelően a következők:

(1) megerősíteni az EU-n belüli nemzeti közfinanszírozású kutatási programok közötti koordinációt azokon a területeken, amelyek fontos társadalmi kihívásokra nyújthatnak megoldásokat és amelyeken az együttes, határokon átnyúló fellépés igazoltan hozzáadott értéket teremt;

(2) ezáltal növelni e programok hatását mind a tudomány és a műszaki szakterületek (tudományos kiválóság, a források, az adatok és a szakértelem együttes mozgósítása, a kritikus tömeg elérése, a programoptimalizálás elősegítése), mind a gazdaság és a társadalom szempontjából.

3.3. Működési célkitűzések

A fentieknek megfelelően, a hatás és a hatékonyság javításának elősegítésével összefüggésben a javaslat működési célkitűzései a következők:

(1) létrehozni egy olyan hatékony folyamatot, amely az Európa előtt álló társadalmi kihívások kezelését célzó nemzeti kutatási programok koordinálásában segíti a stratégiai szemlélet megerősödését;

(2) biztosítani, hogy ezt a folyamatot és a közfinanszírozású kutatás közös programozása területén a folyamat eredményeképpen létrejövő kezdeményezéseket az érdekeltek magukénak vallják és magas szinten támogassák;

(3) e folyamat révén és a megfelelő eszközök alkalmazásával elősegíteni a határokon átnyúló közfinanszírozású kutatási programok integráló és strukturáló hatását, különösen a K+F-tevékenységek kritikus tömegének elérését;

(4) létrehozni egy olyan folyamatot, amely lehetővé teszi a közös programozás eszközrendszerének finomhangolását, valamint az egyes országok részvétele tekintetében a „változó geometria” elvének érvényesülését;

(5) gondoskodni arról, hogy a közös kezdeményezések a nemzeti és a regionális programok naprakész és pontos adatain alapuljanak;

(6) előmozdítani az egyes politikai folyamatok koherenciájának megerősödését.

4. A választási lehetőségek bemutatása

E célkitűzések megvalósítása érdekében négy választási lehetőséget vizsgáltunk. A négy lehetőség közötti főbb különbségek két alapkérdés: a közös programozás alkalmazási területének kijelölése és a végrehajtás eszközrendszere körül összpontosulnak. A négy választási lehetőségről a hatásvizsgálatról készült jelentés 2. táblázata ad áttekintést.[1]

A négy választási lehetőségről a hatásvizsgálatról készült jelentés 2. táblázata ad áttekintést.

A „maradjon minden a régiben” lehetőségben (1. lehetőség) a közös programozás alkalmazási területét a különböző tagállamokban működő érdekeltek jelölik ki eseti alapon, alulról felfelé építkező módon. A végrehajtás korlátozott számú eszköz (alapvetően az ERA-NET rendszer és a Szerződés 169. cikke) igénybevételével történik, és lazán koordinált. A kritikus tömeg (a partnerek száma és relevanciája) és a programintegráció mértéke tekintetében rugalmas rendszer érvényesül.

A „Szerződés 169. cikkének maximális kihasználása” lehetőség (2. lehetőség) több tekintetben megegyezik a „maradjon minden a régiben” lehetőséggel: a közös programozás alkalmazási területeit a tagállamok jelölik ki alulról felfelé építkező módon, a végrehajtás ugyanazon két eszköz (alapvetően az ERA-NET rendszer és a Szerződés 169. cikke) igénybevételével történik. A „maradjon minden a régiben” lehetőséggel szemben az a különbség, hogy olyan proaktív szemlélet érvényesül, amelyben az ERA-NET rendszerhez tartozó ERA-NET- és ERA-NET-plusz-cselekvések szigorúan csak a 169. cikk alkalmazásának előkészítésére vehetők igénybe. A közös programozás alkalmazási területeinek egybe kellene esniük a keretprogrammal, ez biztosítaná ugyanis szisztematikus módon az egyes politikai törekvések általános, horizontális következetességét, továbbá több figyelem fordulna a kritikus tömegre és a programintegrációra.

A „közösségi szinten meghatározott stratégiai választási lehetőség” (3. lehetőség) elsősorban abban különbözik az előző kettőtől, hogy inkább stratégiai szemléletet követ, semmint alulról felfelé építkezik. A kiindulás a legfontosabb társadalmi kihívások azonosítása, valamint annak meghatározása, hogy a kapcsolódó szakterületeken mekkora kritikus tömegre van szükség a közfinanszírozású kutatásban. Ebben a lehetőségben a Közösség tölt be meghatározó szerepet a stratégiai előkészítés során, és a Közösség tesz javaslatot a közös programozás alkalmazási területeire. A Közösségre hárul az a feladat is, hogy a már jól ismert közösségi eszközök szélesebb választékából kiválassza a legmegfelelőbbet.

A „stratégiai európai folyamat” lehetőség (4. lehetőség) abban hasonlít a „közösségi szinten meghatározott stratégiai választási lehetőségre”, hogy stratégiai szemléletet követ és a főbb társadalmi kihívások kezelésén alapszik, azonban alapvetően eltér a Közösség és a tagállamok szerepében. A „stratégiai európai folyamat” választási lehetőségben a közös programozás alkalmazási területeit a tagállamok jelölik ki, nem a Közösség. Ugyancsak a tagállamok választják ki vagy hozzák létre az érintett szakterület jellegzetességeihez legjobban illő eszközöket (beleértve a közösségi eszközöket, így egyebek mellett az ERA-NET rendszert és a Szerződés 168., 169., 170. vagy 171. cikkének alkalmazását; a „SET-terv” vagy a „védelmi kutatás” jellegű eszközöket; új európai intézmények és/vagy újfajta kiválósági hálózatok Olyanok, amelyekben nemcsak az integrációs tevékenység részesül finanszírozásban, hanem a közös kutatás is. létrehozását; az Európai Kutatási Tanács- vagy az Euratom-típusú kezdeményezéseket; a strukturális alapokat; stb. is). A Bizottság közvetítőként működik közre. A Bizottság a folyamat egyes szakaszaiban beszámol a Tanács felé, és értékeli a folyamat egészét, valamint az egyes konkrét területeken elért eredményeket.[2]

Olyanok, amelyekben nemcsak az integrációs tevékenység részesül finanszírozásban, hanem a közös kutatás is.

5. A hatások elemzése

Minden egyes választási lehetőség tekintetében a hatások széles skáláját elemeztük, így többek között azt, hogy a rendszert az érdekeltek mennyire érzik magukénak és mennyire támogatják, a stratégiai szemléletet, a strukturáló hatást, az egyes politikai folyamatok koherenciáját, a tudományos-műszaki hatásokat, valamint a szélesebb társadalmi hatásokat. Ezekről a hatásokról a hatásvizsgálatról készült teljes jelentés 3. táblázata ad áttekintést. Az elemzés alapján a „stratégiai európai folyamat” lehetőség mutatkozik a legkedvezőbbnek.[3]

Ezekről a hatásokról a hatásvizsgálatról készült teljes jelentés 3. táblázata ad áttekintést.

A „maradjon minden a régiben” lehetőséget azért vetettük el, mert hiányzik belőle a stratégiai szemlélet, gyenge a strukturáló hatása, kedvezőtlenül hat az egyes politikai folyamatok horizontális koherenciájára, és gyenge a társadalmi hatása. A „Szerződés 169. cikkének maximális kihasználása” lehetőséget azért kellett elvetnünk, mert hiányzik belőle a stratégiai szemlélet, minden problémára lényegében ugyanazt a megoldást próbálja ráerőltetni, és mérsékelt a strukturáló hatása. A „közösségi szinten meghatározott stratégiai választási lehetőséget”, amely pedig elvben nagyon hatásos lehetne, a benne rejlő kockázat miatt voltunk kénytelenek elvetni, ugyanis nagyon valószínű, hogy az érdekeltek nem támogatnák. Ez kedvezőtlen hatással lenne stratégiai szemléletére, strukturáló és társadalmi hatására. Emellett a Közösség önmagában valószínűsíthetően nem rendelkezik kellően részletes ismeretekkel a tagállamok kutatási programjairól ahhoz, hogy a közös programozás céljára megfelelő alkalmazási területeket és eszközöket tudjon javasolni.

Az érdekeltek részéről a legnagyobb mértékű támogatást a „stratégiai európai folyamat” lehetőség élvezi. Egyetértés mutatkozik ugyanis abban, hogy – különösen a közös társadalmi kihívások megválaszolása céljából – szükség van stratégiai kutatási menetrendek meghatározására és koordinált módon történő végrehajtására; hogy az önkéntes, alulról felfelé építkező szemléletet a felülről lefelé irányuló, stratégiai szemléletű iránymutatással ötvöző partnerség nélkülözhetetlen a rugalmasság és a programok sajátosságaihoz való igazodás biztosításához; hogy tiszteletben kell tartani a szubszidiaritás, a „változó geometria” és a valós európai hozzáadott érték elvét; valamint hogy nem reális olyan rendszer kialakítására törekedni, amely minden problémára lényegében ugyanazt a megoldást kínálja.

Az érdekeltek nagymértékű támogatása mellett a közös programozás alkalmazási területeinek és eszközeinek kiválasztására javasolt folyamat szempontjából összességében a 4. lehetőség garantálja a legnagyobb rendszerstrukturáló hatást. Ez a rendszer ideális feltételeket teremt ahhoz, hogy teljes mértékben kiaknázzuk a közös programozásban rejlő tudományos-műszaki lehetőségeket. A rendszer előnyeként említhető:

· a kutatási „piacra” való belépés akadályainak leküzdése,

· a páneurópai programoptimalizálás,

· a tudományos kiválóság,

· a közös kihívások együttes megválaszolása, közös, szabványosított megoldások kifejlesztése, az egységes fellépés lehetősége,

· a határokon átnyúló együttműködés a projektek között (a maga előnyeivel, mint például az adatok és a szakértelem együttes mozgósításának lehetősége, a gyors terjesztés, a humánerőforrás határokon átnyúló mobilitása és képzése, a nagyobb tudományos, műszaki és innovációs hatás),

· az integrált programigazgatás kisebb költsége nemzeti szinten,

· az integrációs folyamaton kívüli programokra gyakorolt kedvező hatás,

· a jobb elszámoltathatóság és átláthatóság.

Az ipar számára előnyös a „nyílt innováció”, a kutatási eredmények gyors terjesztése, a közös, szabványosított megoldások kifejlesztése, a közfinanszírozású kutatási háttérhez való jobb hozzáférés, a magán- és a közszektor együttműködésén alapuló stratégiai kutatási menetrendek könnyebb kialakítása, valamint a gyorsabb horizontális politikai koordináció.

Ezek a tudományos-műszaki hatások végső soron a közfinanszírozású kutatásra felhasznált források jobb társadalmi megtérülését eredményezik, ami nagyobb gazdasági növekedésben, versenyképességben és foglalkoztatásban, valamint a társadalmi és a környezeti kihívásokra adott jobb és gyorsabb megoldásokban érhető tetten.

Mindezek miatt a 4. lehetőség, a „stratégiai európai folyamat” a legelőnyösebb választás.

6. Kockázatok és kockázatcsökkentés

A legelőnyösebbnek ítélt választási lehetőséghez különböző kockázatok kapcsolódnak. A legfontosabb annak veszélye, hogy nem jön létre a szükséges politikai elkötelezettség.

Miközben ez a kockázat ma már kisebbnek tűnik, mint amekkora talán a múltban volt (a tagállamok egyre inkább felismerik az Európa előtt álló társadalmi kihívásokat, a koordinálatlanság tudományos-műszaki és társadalmi költségeit, valamint a közös programozás tudományos-műszaki és társadalmi előnyeit), a javasolt politikai folyamat természeténél fogva eleve csökkenti ezt a kockázatot. Olyan magas szintű politikai folyamatról van szó, amely határozottan a tagállamok központi szerepén alapszik, és amelyben a Bizottság szolgálatai közvetítőként működnek közre. A folyamatban folyamatosan fontos feladatok hárulnak a Tanácsra:

· felkéri a tagállami kutatási minisztereket azoknak a képviselőiknek a kijelölésére, akik saját személyükben eljárva, egy magas szintű eseti munkacsoport keretében meghatározzák a közös programozás alkalmazási területeit;

· évenként ellenőrzi a folyamat működését (a Bizottság kötelező éves jelentései alapján);

· három év elteltével felülvizsgálja a folyamatot.

A javasolt folyamat tényadatokon és az egyes szakterületek alapos stratégiai elemzésén alapszik, ami biztosítani fogja a közös programozás keretében tett kezdeményezések megvalósíthatóságát. Az elképzelés fontos vonása a programintegráció tervezett mértékében (teljes élettartam vagy annak egy része), illetőleg az eszközök A közös programozás keretében megvalósuló egyes kezdeményezések végrehajtásához át kell világítani a közfinanszírozású kutatás rendelkezésére álló eszköztárat (nemzeti és regionális kutatási programok, kormányközi kutatási szervezetek és együttműködésen alapuló kezdeményezések, kutatási infrastruktúra, mobilitás stb.), és annak teljes egészéből célszerű válogatni. tekintetében meglévő rugalmasság, valamint a „változó geometria” elvének érvényesülése.[4]

A közös programozás keretében megvalósuló egyes kezdeményezések végrehajtásához át kell világítani a közfinanszírozású kutatás rendelkezésére álló eszköztárat (nemzeti és regionális kutatási programok, kormányközi kutatási szervezetek és együttműködésen alapuló kezdeményezések, kutatási infrastruktúra, mobilitás stb.), és annak teljes egészéből célszerű válogatni.

További kockázatot jelent, hogy az intézmények működésében meglévő visszatartó erő rányomhatja a bélyegét a kezdeti sikerekre, és esetenként hiányozhat a megfelelő mennyiségű tényadat. Ezeket a kockázatokat azonban megfelelő kockázatcsökkentő stratégiák ellensúlyozzák.

Összefoglalásképpen elmondható, hogy a javasolt folyamat mögött álló legfontosabb kockázatcsökkentő stratégia a jobb szabályozás elvének követésében áll: szoros, átlátható együttműködés a tagállamokkal, a szubszidiaritás, az európai hozzáadott érték és az arányosság elvének tiszteletben tartása, kellő terjedelmű és hiteles tényadatok alapul vétele a konkrét kezdeményezések kidolgozásához és elindításához, a folyamat elszámoltathatóságának és átláthatóságának biztosítása megfelelő ellenőrző és értékelési rendszerek segítségével.

7. Értékelés és ellenőrzés

Az ellenőrzés és az értékelés megfelelő szabályok szerint történik; alapja, hogy a Bizottság a közös programozás folyamatának egyes szakaszait követően jelentést tesz a Tanácsnak, három év elteltével pedig a tagállamok részvételével mélyrehatóan felülvizsgálja a folyamatot. A közös programozás minden egyes alkalmazási területén biztosított a „SMART” célkitűzések (konkrétság, mérhetőség, teljesíthetőség, realitás, időalapúság) teljesülésének rendszeres ellenőrzése és értékelése is.

A nemzeti és regionális kutatási programok keretében megvalósuló együttműködés és programkoordináció átláthatóságát emellett javítani fogja az ERAWATCH internetes szolgáltatás számára e célból kifejlesztett modul is.

[1] A négy választási lehetőségről a hatásvizsgálatról készült jelentés 2. táblázata ad áttekintést.

[2] Olyanok, amelyekben nemcsak az integrációs tevékenység részesül finanszírozásban, hanem a közös kutatás is.

[3] Ezekről a hatásokról a hatásvizsgálatról készült teljes jelentés 3. táblázata ad áttekintést.

[4] A közös programozás keretében megvalósuló egyes kezdeményezések végrehajtásához át kell világítani a közfinanszírozású kutatás rendelkezésére álló eszköztárat (nemzeti és regionális kutatási programok, kormányközi kutatási szervezetek és együttműködésen alapuló kezdeményezések, kutatási infrastruktúra, mobilitás stb.), és annak teljes egészéből célszerű válogatni.

IT

(...PICT...)|COMMISSIONE DELLE COMUNITÀ EUROPEE|

Bruxelles, 15/7/2008

SEC(2008)2282

DOCUMENTO DI LAVORO DEI SERVIZI DELLA COMMISSIONE

Documento di accompagnamento della COMUNICAZIONE DELLA COMMISSIONE AL CONSIGLIO, AL PARLAMENTO EUROPEO, AL COMITATO ECONOMICO E SOCIALE EUROPEO E AL COMITATO DELLE REGIONI PER UNA PROGRAMMAZIONE CONGIUNTA DELLA RICERCA: Cooperare per affrontare più efficacemente le sfide comuni SINTESI DELLA VALUTAZIONE DELL'IMPATTO {COM(2008)468 definitivo} {SEC(2008)2281}

1. Aspetti procedurali e consultazione delle parti interessate

1.1. Introduzione

La presente valutazione dell'impatto mira ad appoggiare l'iniziativa presentata nella comunicazi o ne della Commissione europea dal titolo "Per una programmazione congiunta della ricerca". L'iniziativa sulla programmazione congiunta è una delle cinque iniziative politiche programmate dalla Commissione per il 2008 per dare seguito al Libro verde su "Nuove prospettive per lo Sp a zio europeo della ricerca" nell'ambito della dimensione "Ottimizzare i programmi e le priorità di ricerca". Nel processo di programmazione congiunta, gli Stati membri assumono su base volontaria e secondo modalità personalizzate, l'impegno di definire, sviluppare e attuare programmi di ricerca comuni relativamente a un settore o argomento specifici. Questo processo può comprendere il coordinamento di programmi nazionali esistenti oppure la predisposizione di nuovi programmi, la condivisione di risorse nonché il monitoraggio e la revisione collettivi dello stato di avanzamento dei programmi. Scopo dell'iniziativa è aiutare l'Europa ad ut i lizzare in maniera più efficiente i propri fondi pubblici e ad affrontare meglio le principali sfide sociali, potenziando e migliorando la cooperazione, il coordinamento e l'integrazione a livello transfrontaliero dei programmi pubblici di ricerca degli Stati membri in un numero limitato di aree strategiche. L'approccio proposto mira a promuovere la programmazione congiunta attr a verso un processo politico di alto livello portato avanti dagli Stati membri e improntato alla fle s sibilità degli strumenti, delle geometrie e del livello di coordinamento e integrazione dei programmi. Essendo incentrata sui programmi di ricerca pubblici, la programmazione congiunta riguarda la cooperazione tra pubbl i co e pubblico, più che quella tra pubblico e privato; nondimeno, l'industria può senz'altro dare il proprio contributo in sede di attuazione.

1.2. Sostegno politico e sostegno delle parti interessate

Negli ultimi 15 anni, a livello politico è stato assicurato più volte un esplicito sostegno a favore di un coordinamento rafforzato e più efficace delle attività di ricerca in Europa: il Consiglio e u ropeo di primavera del 2008 ha esortato la Commissione e gli Stati membri “ a continuare a sviluppare iniziative per una programmazione congiunta della ricerca in aree nelle quali questo approccio sia adeguato, al fine di consentire un approccio più strategico e meglio strutturato al la n cio di nuovi programmi congiunti nonché di inviti comuni alla presentazione di proposte a partire dalla fine del 2010”.

Anche tra i decisori politici, i ricercatori e i cittadini vi è ampio consenso sulla necessità di affro n tare congiuntamente a livello europeo le sfide pressanti e comuni cui l'Europa si trova di fronte, quali il cambiamento climatico, l'energia, la sicurezza, la salute e l'invecchiamento della popol a zione. Essi ritengono altresì che la ricerca possa sicuramente svolgere un ruolo decisivo nell'affrontare queste sfide, ma che tale contributo potrà essere efficace soltanto se si arriverà a una programmazione congiunta e a un coordinamento rafforzato della ricerca in Europa.

2. Definizione dei problemi

2.1. Migliorare la capacità dell'Europa di affrontare le sfide sociali attraverso un ma g giore coordinamento e una visione strategica congiunta della R&S pubblica

Per poter affrontare le sfide della società è necessario che il sistema di ricerca europeo sia in grado di produrre risultati di altissimo livello. L'Europa, invece, non è riuscita ad incrementare rapidamente i fondi destinati alla ricerca e deve quindi portare avanti l’impegno volto a un migliore utilizzo delle limitate risorse a disposizione della R&S attraverso investimenti più efficie n ti e più efficaci. In tale contesto, il settore pubblico può svolgere un ruolo importante per cercare di re n dere più redditizi i fondi pubblici per la R&S.

Vi sono molti modi per incrementare l'impatto e l'efficienza della R&S pubblica. Tra i metodi non ancora sfruttati pienamente, ma che presentano grandi vantaggi potenziali, vi è quello di una migliore organizzazione degli investimenti pubblici europei nella R&S attraverso un potenzi a mento della collaborazione e del coordinamento a livello transfrontaliero dei pr o grammi.

Nel corso degli anni, gli Stati membri hanno predisposto molti meccanismi che rendono possib i le la cooperazione transfrontaliera nel campo della R&S; nondimeno, ancora oggi l'85% della ricerca pubblica in ambito civile in Europa è programmata, finanziata, monitorata e valutata a l i vello nazionale. Rispetto ad altre politiche strutturali, quali quelle nei settori della conco r renza, del commercio, dell'industria, eccetera, la R&S è tuttora meno integrata e meno coordinata a l i vello europeo.

Per risolvere questo problema, sono state avviate in ambito comunitario numerose iniziative vo l te a promuovere il coordinamento delle attività pubbliche di R&S a livello nazi o nale, come il metodo del coordinamento aperto, il piano ERA-NET per il collegamento in rete dei proprietari e dei gestori di programmi di ricerca nazionali e regionali, oppure l'attuazione dell'articolo 169 del trattato, che autorizza la Comunità a partecipare a programmi di ricerca e sv i luppo avviati da diversi Stati membri. Questi sforzi, però, sono ancora molto modesti per quanto riguarda il volume delle risorse mobilitate e, mancando di un orientamento strategico e di s o stegno da parte degli Stati membri, hanno prodotto scarsi risultati sotto il profilo della piena integrazi o ne dei programmi.

2.2. Definire un approccio di tipo nuovo

Vi è sempre maggiore consapevolezza della necessità di sviluppare un approccio di tipo nuovo e più strategico, per il coordinamento dei programmi pubblici europei di R&S, un approccio ince n trato sui settori in grado di offrire soluzioni alle sfide sociali più pressanti dell'Europa e nei quali il coordinamento possa tradursi in un aumento dell'efficienza e dell'impatto della ricerca. Gli sforzi compiuti in passato per promuovere la programmazione congiunta sono stati nettamente penalizzati dalla mancanza di impegno politico ad alto livello da parte degli Stati membri, dalla mancanza di dati e conoscenze sufficienti e credibili sulla particolare struttura e organizzazione dei diversi settori scientifici e tecnologici, nonché dalla rigidità degli strumenti impiegati.

Ora, invece, ci sono le condizioni giuste per lanciare una nuova iniziativa politica in materia di pr o grammazione congiunta. È cambiato il contesto politico generale, dato che le principali sfide sociali comuni sono ora saldamente ai primi posti dell'agenda politica sia degli Stati me m bri sia dell'Unione, e cominciano a farsi sentire i costi della mancanza di coordinamento. Gli sforzi congiunti devono essere indirizzati verso le sfide paneuropee, ma ciò potrà avvenire solo in presenza di un impegno totale da parte degli Stati me m bri. La nuova iniziativa dovrebbe essere delineata tenendo conto dei pareri delle parti interessate e delle esperienze passate.

È importante che il processo teso a promuovere la programmazione congiunta non sia eccessivamente imposto dall'alto ( top-down) , con la guida e la direzione della Commissione, né dal basso ( bottom-up) , con una conseguente c a renza di coesione in termini di strategia e orientamento.

Affinché il processo sia efficace, è necessario che gli Stati membri individuino insieme le aree di comune interesse nelle quali un'azione collettiva possa risultare più efficace per affrontare le principali sfide sociali. In particolare, tale processo deve fondarsi su criteri idonei e concordati tra tutte le parti, al fine di identificare i settori nei quali la programmazione congiunta potrebbe essere maggiormente utile. L'operatività di questi criteri dipende dalla disponibilità di una solida base informativa. È necessario raccogliere informazioni sui programmi nazionali e regionali esistenti in varie aree, comprese le informazioni sulle attività previste dai programmi, su eventuali lacune o doppioni e sull'inadeguatezza delle dimensioni o della portata dei programmi stessi.

È necessario altresì definire un approccio fondato su una geometria variabile, tale da garantire la flessibilità dei paesi partecipanti. Soprattutto dopo l'allargamento a 27 membri, non tutti gli Stati membri devono affrontare le stesse sfide in uno specifico settore.

Per essere efficace, questo processo deve contemplare infine una risposta graduata, che permetta di individuare gli strumenti più efficaci in un determinato settore.

2.3. Sussidiarietà e valore aggiunto europeo

La competenza della Comunità ad agire in questo campo è sancita da diversi articoli del trattato che prevedono il coordinamento e la cooperazione nel campo della ricerca tra gli Stati membri e la Comunità (articoli 165, 169, 171). Il processo proposto per la programmazione congiunta può a buon titolo essere considerato un processo necessario, essendo alquanto improbabile che le sue finalità possano essere raggiunte in maniera adeguata dagli Stati membri attraverso azioni meramente intergovernative. Negli ultimi anni la crescita di queste azioni si è arrestata, mentre le iniziative mirate al coordinamento dei programmi multilaterali sono state sviluppate, per la ma g gior parte, nel contesto delle attività comunitarie. Appare quindi improbabile che gli Stati me m bri siano in grado di affrontare questi problemi agendo singolarmente.

Il valore aggiunto europeo della proposta in esame deriva in parte dal carattere transnazionale di alcune delle sfide decisive (ad esempio, il cambiamento climatico) di fro n te alle quali gli Stati membri devono agire di comune intesa per poter affrontare i problemi in maniera adeguata. La proposta trova poi ulteriore giustificazione nel fatto che consente di aumentare le dimensioni, la portata e l'efficacia dei programmi pubblici europei nel campo della R&S poiché affronta le sfide comuni secondo un approccio congiunto, i n dividua soluzioni comuni, supera gli ostacoli alla partecipazione ai programmi stessi (quali gli alti costi operativi e di avviamento in alcuni settori scientifici e tecnologici), raccoglie dati ed esperienze, produce un maggiore impatto scientifico, tecnologico e innovativo, elimina duplicazioni a livello transeuropeo, approfondisce la portata dei programmi e ne abbassa i costi di gestione.

3. Obiettivi

3.1. Obiettivi di politica generale

Gli obiettivi di politica generale dell'iniziativa per la programmazione congiunta consistono nell'aumentare la capacità dell'Unione europea di conseguire i propri scopi politici di alto l i vello e di dare risposta alle principali sfide che dovrà affrontare nei prossimi anni, ovvero:

(1) contribuire al raggiungimento degli obiettivi della strategia di Lisbona rinnovata;

(2) aiutare l'Europa a rispondere alle principali sfide sociali in maniera più efficace grazie alla ricerca;

(3) contribuire alla realizzazione degli obiettivi dello Spazio europeo della ricerca (SER).

3.2. Obiettivi specifici

Per contribuire al raggiungimento di questi obiettivi politici generali, sarà necessario migliorare l'efficienza e l'efficacia della programmazione della ricerca pubblica in Europa nei settori che interessano le principali sfide sociali. Gli obiettivi specifici sono i seguenti:

(1) rafforzare il coordinamento dei programmi pubblici nazionali di ricerca dell'Unione e u ropea in settori in grado di fornire soluzioni a importanti sfide sociali e nei quali sia dim o strato il valore aggiunto derivante da un approccio congiunto transfrontaliero;

(2) migliorare in tal modo l'impatto di questi programmi sia in un'ottica scientifico-tecnologica (eccellenza scientifica, condivisione di risorse, dati ed esperienze, ra g giungimento di massa critica, facilitazione dell'ottimizzazione dei programmi) sia in un'ottica economica e imprenditoriale.

3.3. Obiettivi operativi

Per favorire i summenzionati miglioramenti in termini di impatto ed efficienza, gli obiettivi operativi da perseguire sono i seguenti:

(1) avviare un processo efficace che promuova un approccio più strategico al coordinamento dei programmi nazionali di ricerca per contribuire alla risoluzione delle sfide sociali dell'Europa;

(2) garantire che questo processo e le susseguenti iniziative di programmazione congiunta della ricerca pubblica possano contare su un alto livello di sostegno e di appropriazione da parte degli interessati;

(3) promuovere, attraverso questo processo e l'utilizzo di strumenti adeguati, effetti di stru t turazione e integrazione a livello transfrontaliero dei programmi pubblici di ricerca e, in particolare, il raggiungimento della massa critica dell'attività di R&S;

(4) mettere in atto un processo che consenta una risposta graduata dal punto di vista d e gli strumenti della programmazione congiunta, come pure una geometria variabile in termini di partecipazione nazionale;

(5) garantire che le iniziative congiunte si basino su informazioni aggiornate e accurate in merito alle attività di programmazione nazionali e regionali;

(6) promuovere una maggiore coerenza tra le varie politiche.

4. Presentazione delle Opzioni politiche

Al fine di raggiungere questi obiettivi, sono state prese in considerazione quattro opzioni che si differenziano tra loro principalmente per due questioni chiave: le modalità di indiv i duazione delle aree di programmazione congiunta e la gamma dei possibili strumenti da utilizz a re Per una panoramica delle quattro opzioni, vedasi la tabella 2 della relazione di valutazione dell'impatto. .[1]

Per una panoramica delle quattro opzioni, vedasi la tabella 2 della relazione di valutazione dell'impatto.

Nell'ambito dell'opzione che prevede lo status quo (opzione 1), i temi della programm a zione congiunta sono individuati secondo una specifica modalità bottom-up da diverse parti int e ressate di uno Stato membro. L'attuazione avviene per mezzo di un numero limitato di strumenti (essenzialmente, il piano ERA-NET e l'articolo 169) e il grado di coordin a mento è scarso. Inoltre, l'approccio utilizzato è flessibile dal punto di vista della massa critica (per quanto riguarda il numero e l'importanza dei partner) e del livello di int e grazione dei programmi.

L'opzione denominata "massimizzazione dell'articolo 169" (opzione 2) presenta alcune caratterist i che comuni con l'opzione 1: anche in questo caso i temi della programmazione congiunta sono individuati secondo un approccio bottom-up da parte degli Stati membri e l'attuazione avviene per mezzo degli stessi due strumenti (essenzialmente, il piano ERA-NET e l'articolo 169); si differenzia tuttavia dall'opzione 1 ladd o ve propone un approccio proattivo nel quale le azioni ERA-NET ed ERA-NET Plus, che fanno parte del piano ERA-NET, vengono inquadrate rigidamente come azioni preparatorie all'articolo 169. Inoltre, i temi della programmazione congiunta devono coincidere con il programma quadro, per garantire una completa e sistematica coerenza delle politiche a livello orizzontale, mentre maggiore attenzione è riservata alla massa critica e al livello di integrazione dei progra m mi.

L'opzione strategica "diretta dalla Comunità" (opzione 3) si differenza dalle due precedenti principalmente perché è di tipo strategico, non bottom-up . Questa opzione muove dall'individuazione delle sfide sociali più rilevanti e dalla valutazione dell'esigenza di una massa critica delle attività di ricerca pubbliche nei diversi settori scientifici e tecnologici. Nell'opzione 3 è la Comunità a dirigere l'esecuzione delle valutazioni strategiche e a promuovere l'individuazione di aree idonee alla programmazione co n giunta; così come è sempre la Comunità a scegliere lo strumento più adeguato tra una vasta gamma di str u menti comunitari già noti.

L'opzione "processo strategico europeo" (opzione 4) richiama, da un lato, l'opzione "diretta dalla Comunità", dato che anch'essa è di natura strategica e mira ad affrontare le principali sfide sociali; dall'altro, però, se ne differenzia nettamente sotto il profilo dei compiti a s segnati alla Comunità e agli Stati membri. Nell'opzione "processo strategico europeo" sono gli Stati membri (non la Comunità) a individuare i temi per la programmazione congiunta, e sono sempre gli Stati membri a scegliere o sviluppare gli strumenti più adeguati alle specifiche esigenze dei singoli settori scientifici e tecnologici (compresi strumenti comunitari quali lo schema ERA-NET e gli articoli 168, 169, 170 e 171, approcci come quelli del "piano SET" o della "ricerca sulla sicurezza", creazione di nuove istituzioni europee e/o di nuovi tipi di reti di eccellenza Comprendenti il finanziamento non solo delle attività di integrazione ma anche della ricerca congiunta. , iniziative tipo CER o Euratom, Fondi strutt u rali, ecc.). Alla Commissione spetta il compito di agevolare questo processo. Essa è inoltre responsabile della rendicontazione al Consiglio in tutte le fasi del processo e della valutazione tanto del processo nel suo complesso quanto dei progressi compiuti in ciascuna area.[2]

Comprendenti il finanziamento non solo delle attività di integrazione ma anche della ricerca congiunta.

5. Valutazione degli impatti

Per ciascuna opzione sono stati valutati una vasta gamma di impatti, tra cui il grado di sostegno e di "appropriazione" delle parti interessate, l'orientamento strategico, l'effetto strutturante, la c o erenza politica, gli impatti di tipo scientifico e tecnologico nonché gli impatti sociali di più a m pia portata Per una panoramica degli impatti, vedasi la tabella 3 della relazione integrale di valutazione dell'impatto. . Da queste valutazioni è emerso che l'opzione politica preferita è quella del "Proce s so strategico europeo".[3]

Per una panoramica degli impatti, vedasi la tabella 3 della relazione integrale di valutazione dell'impatto.

L'opzione di status quo è stata respinta a causa della mancanza di un orientamento str a tegico, dello scarso effetto strutturante, dell'impatto negativo sulla coerenza politica ori z zontale e del debole impatto sociale. L'opzione "massimizzazione dell'articolo 169" è stata respi n ta a causa della mancanza di un orientamento strategico, dell'approccio indifferenziato e dello scarso effetto strutturante. L'opzione strategica "diretta dalla Comunità", che ha un grande impatto potenziale, è stata respinta a causa del rischio che comporta – nel senso che è molto probabile che non sia appoggiata dalle parti interessate. Questo fatto influenzerà negativamente l'orientamento strategico, l'effetto strutturante e l'impatto sociale. Inoltre, è improb a bile che la Comunità conosca i programmi di ricerca degli Stati membri in maniera sufficientemente dettagliata per poter proporre temi e strumenti idonei alla programmazione congiu n ta.

L'opzione del "processo strategico europeo" è quella che incontra il massimo sostegno delle parti interessate, le quali concordano: sull'esigenza di definire agende strategiche per la ricerca e di attuarle in maniera coordinata, soprattutto al fine di affrontare le sfide sociali c o muni; sull'assoluta necessità di una partnership che coniughi un approccio volontario e bottom-up con una guida strategica top-down per garantire flessibilità e adattamento alle specificità dei programmi; sulla necessità di rispettare i principi di solidarietà, geometria variabile e reale valore aggiunto europeo; sull'impraticabilità di un approccio i n differenziato.

Il processo proposto per la scelta dei temi e degli strumenti della programmazione congiunta, i n sieme con gli alti livelli di sostegno delle parti interessate, fa sì che l'opzione 4 offra le migliori garanzie per ottenere il massimo in termini di effetti strutturali sistemici aggregati; si creeranno in tal modo le condizioni ideali per una piena realizzazione dei vantaggi scientifici e tecnologici della programmazione congiunta, tra cui:

· superamento delle barriere all'entrata,

· ottimizzazione dei programmi a livello paneuropeo,

· eccellenza scientifica,

· approccio congiunto alle sfide comuni, elaborazione di soluzioni comuni e standardizzate, presentazione unitaria verso l'esterno,

· collaborazione ai progetti a livello transfrontaliero (con i relativi benefici, quali: condivisione di dati ed esperienze, rapidità di diffusione, mobilità e formazione delle r i sorse umane in ambito transfrontaliero, maggiore impatto sotto i profili scientifico, tecnologico e dell'innovazione),

· minori costi a livello nazionale per la gestione dei programmi integrati,

· miglioramento dei programmi non integrati e

· maggiore trasparenza e più chiara individuazione delle responsabilità.

I vantaggi per l'industria comprendono l'"innovazione aperta", la rapida diffusione dei risultati della ricerca, la definizione di soluzioni comuni e standardizzate, un migliore accesso ai fondi pubblici per la ricerca, una più rapida predisposizione di programmi strategici di ricerca congiu n ti (pubblico-privato) e un più rapido coordinamento orizzontale delle politiche.

Alla fine, questi impatti di carattere scientifico e tecnologico si traducono in maggiori benefici sociali degli investimenti pubblici per la ricerca e, di conseguenza, in tassi di crescita economica e livelli di comp e titività e occupazione più alti, nonché in risposte migliori e più rapide alle sfide sociali e a m bientali.

Per questi motivi, l'opzione 4 – il "Processo strategico europeo" – è l'opzione preferita.

6. Rischio e riduzione del rischio

All'opzione preferita sono collegati numerosi rischi, il principale dei quali è la mancata concreti z zazione dell'impegno politico richiesto.

Sebbene questo rischio possa ora apparire minore rispetto, forse, al passato (a causa della maggiore consapevolezza da parte degli Stati membri delle sfide sociali cui l'Europa si trova di fronte, dei costi per la società e per il settore S&T dovuti alla mancanza di coordinamento, come pure dei benefici per la società e per il settore S&T della programmazione congiunta), il processo politico proposto è stato ideato esplicitamente anche al fine di ridurre tale rischio. Viene proposto, infatti, un processo politico di alto livello che poggia interamente sugli Stati membri e assegna ai servizi della Commissione un ruolo di promozione. Questo processo attribuisce al Consiglio il compito importante e costante di:

· esortare i ministri della Ricerca degli Stati membri a nominare i loro rappresentanti personali in un gruppo ad hoc di alto livello incaricato di individuare le aree più idonee alla programmazione congiunta,

· monitorare il processo con cadenza annuale (attraverso relazioni annuali obbligatorie da parte della Commissione) e

· sottoporre il processo a revisione dopo tre anni.

Il processo proposto si basa su prove e su di un'approfondita analisi str a tegica dei diversi campi scientifici e tecnologici, a garanzia del fatto che saranno adottate soltanto iniziative di programmazione congiunta fattibili. Inoltre, l'approccio proposto si caratterizza per la flessibilità degli strumenti Per l'attuazione delle iniziative individuali di programmazione congiunta si dovrebbe considerare e utilizz a re l'intera gamma di strumenti pubblici disponibili per la ricerca (programmi nazionali e regionali, organi z zazioni intergovernative e schemi di collaborazione, infrastrutture per la ricerca, programmi di mobilità, ecc.). , la geometria variabile e la flessibilità del grado di integrazione dei programmi che si intende perseguire (ciclo parziale, ciclo intero).[4]

Per l'attuazione delle iniziative individuali di programmazione congiunta si dovrebbe considerare e utilizz a re l'intera gamma di strumenti pubblici disponibili per la ricerca (programmi nazionali e regionali, organi z zazioni intergovernative e schemi di collaborazione, infrastrutture per la ricerca, programmi di mobilità, ecc.).

Altri rischi sono quelli connessi all'inerzia delle istituzioni e alla mancanza dei dati oggettivi necessari. Ad ogni modo, sono state messe in atto adeguate strategie di riduzione del rischio.

In sintesi, la principale strategia di riduzione del rischio che è sottesa al processo proposto cons i ste nel rispettare le migliori pratiche in materia di regolamentazione, ovvero collaborare strettamente con gli Stati membri in maniera trasparente, rispettare i principi di sussidiarietà, del valore aggiunto europeo e della proporzionalità, preparare e lanciare iniziative concrete fondate su un ampio numero di dati credibili, garantire la trasparenza e l'individuazione delle responsabilità del processo mediante sistemi adeguati di monitoraggio e valutazione.

7. Valutazione e monitoraggio

È stata predisposta in maniera idonea anche l'opera di monitoraggio e valutazi o ne, che dovrà basarsi sulle relazioni inviate dalla Commissione al Consiglio dopo ciascuna fase del processo di programmazione congiunta nonché su un'approfondita revisione del processo da parte della Commissione, d'intesa con gli Stati membri, dopo tre anni. Saranno garantiti inoltre il monitoraggio e la valutazione su base regolare dei progressi compiuti ai fini del raggiungimento degli obiettivi (SMART) in ciasc u na area della programmazione congiunta.

Sarà inoltre assicurata una maggiore trasparenza per quanto attiene alla collaborazione e al coo r dinamento dei programmi di ricerca nazionali e regionali grazie all'elaborazione di un modulo specifico per il servizio web ERAWATCH.

[1] Per una panoramica delle quattro opzioni, vedasi la tabella 2 della relazione di valutazione dell'impatto.

[2] Comprendenti il finanziamento non solo delle attività di integrazione ma anche della ricerca congiunta.

[3] Per una panoramica degli impatti, vedasi la tabella 3 della relazione integrale di valutazione dell'impatto.

[4] Per l'attuazione delle iniziative individuali di programmazione congiunta si dovrebbe considerare e utilizz a re l'intera gamma di strumenti pubblici disponibili per la ricerca (programmi nazionali e regionali, organi z zazioni intergovernative e schemi di collaborazione, infrastrutture per la ricerca, programmi di mobilità, ecc.).

NL

(...PICT...)|COMMISSIE VAN DE EUROPESE GEMEENSCHAPPEN|

Brussel, 15/7/2008

SEC(2008)2282

WERKDOCUMENT VAN DE DIENSTEN VAN DE COMMISSIE

Begeleidend document bij de MEDEDELING VAN DE COMMISSIE AAN DE RAAD, HET EUROPEES PARLEMENT, HET EUROPEES ECONOMISCH EN SOCIAAL COMITÉ EN HET COMITÉ VAN DE REGIO’S NAAR EEN GEZAMENLIJKE PROGRAMMERING VAN HET ONDERZOEK: Samenwerken om gemeenschappelijke uitdagingen doeltreffender aan te pakken SAMENVATTING VAN DE EFFECTBEOORDELING {COM(2008)468 definitief} {SEC(2008)2281}

1. Procedurele aspecten en raadpleging van betrokken partijen

1.1. Inleiding

Deze effectbeoordeling vergezelt het initiatief dat werd gepresenteerd in de mededeling van de Europese Commissie "Naar een gezamenlijke programmering van het onderzoek". Gezamenlijke programmering (GP) is een van de vijf beleidsinitiatieven die de Commissie in 2008 ontwikkelt naar aanleiding van het groenboek "De Europese Onderzoeksruimte: Nieuwe perspectieven" binnen de dimensie "Onderzoeksprogramma's en prioriteiten optimaliseren". GP is het proces waarmee lidstaten op vrijwillige en "à la carte"-basis gemeenschappelijke onderzoeksagenda's op een specifiek gebied of voor een specifiek onderwerp omschrijven, ontwikkelen en uitvoeren. Dit kan inhouden dat bestaande nationale programma's worden gecoördineerd of dat geheel nieuwe programma's worden opgezet, middelen worden gedeeld en de voortgang gezamenlijk wordt bewaakt en geëvalueerd. Door op een beperkt aantal strategische gebieden te komen tot meer en betere grensoverschrijdende samenwerking, coördinatie en integratie van met overheidsgeld van de lidstaten gefinancierde onderzoeksprogramma's, moet dit initiatief er mede toe leiden dat overheidsgeld in Europa doelmatiger wordt besteed en belangrijke maatschappelijke uitdagingen beter kunnen worden aangepakt. Het voorstel stimuleert gezamenlijke programmering door middel van een politiek proces op hoog niveau dat door de lidstaten wordt aangestuurd en zich kenmerkt door flexibiliteit in de gehanteerde instrumenten, de omvang van het proces en de mate van coördinatie en integratie van programma's. Gezamenlijke programmering is gericht op onderzoeksprogramma's van overheden en heeft daarom eerder betrekking op publiek-publieke dan op publiek-private samenwerking. De industrie kan bij de uitvoering echter wel een rol spelen.

1.2. Steun op beleidsniveau en van de betrokken partijen

Op beleidsniveau is de afgelopen 15 jaar bij herhaling steun uitgesproken voor een betere en effectievere coördinatie van onderzoeksactiviteiten in Europa: de voorjaarsbijeenkomst van de Europese Raad in 2008 moedigde de Commissie en de lidstaten aan om " initiatieven te blijven ontwikkelen voor de gezamenlijke programmering van onderzoek op gebieden waarop deze benadering passend is, om zo vanaf eind 2010 nieuwe gezamenlijke programma's en gemeenschappelijke oproepen tot het indienen van projecten op een meer strategische en beter gestructureerde wijze te kunnen starten ".

Ook onder beleidsmakers, onderzoekers en burgers bestaat brede consensus over het feit dat de urgente en gemeenschappelijke uitdagingen  waaronder klimaatverandering, energie, veiligheid, gezondheid en vergrijzing - op Europees niveau gezamenlijk moeten worden aangepakt. Deze betrokken partijen zijn ook van mening dat onderzoek een centrale rol moet spelen bij het aanpakken van deze uitdagingen, maar vinden wel dat het gezamenlijk vaststellen van een agenda en betere coördinatie van het onderzoek in Europa noodzakelijk is opdat onderzoek een daadwerkelijke bijdrage kan leveren.

2. Probleemomschrijving

2.1. Noodzakelijke verbetering van Europa's mogelijkheden om zijn maatschappelijke uitdagingen het hoofd te bieden door meer coördinatie en een gezamenlijke strategische gerichtheid van met overheidsgeld gefinancierd O&O

Om zijn maatschappelijke uitdagingen het hoofd te bieden, moet Europa beschikken over een onderzoeksstelsel dat hoogwaardige resultaten kan voortbrengen. Europa heeft zijn onderzoeksuitgaven echter niet snel weten te verhogen, en moet zich daarom blijven inspannen om de schaarse middelen voor onderzoek en ontwikkeling beter te gebruiken door ze efficiënter en effectiever in te zetten. In dit verband speelt de publieke sector een belangrijke rol en moet zij proberen om het rendement van overheidsinvesteringen in onderzoek en ontwikkeling te vergroten.

Er kan op vele manieren worden geprobeerd om met overheidsgeld gefinancierd onderzoek en desbetreffende ontwikkeling effectiever en doelmatiger te maken. Eén van de tot op heden onvoldoende bewandelde wegen waarop nog veel kan worden bereikt, is verbetering van de organisatie van Europa's overheidsinvesteringen in onderzoek en ontwikkeling door betere grensoverschrijdende samenwerking en coördinatie van programma's.

Hoewel de lidstaten in de loop der jaren vele regelingen hebben ontwikkeld om transnationale samenwerking op het gebied van onderzoek en ontwikkeling mogelijk te maken, wordt in Europa nog steeds circa 85% van de civiele overheidsinvesteringen in onderzoek en ontwikkeling op nationaal niveau geprogrammeerd, gefinancierd, bewaakt en geëvalueerd. In vergelijking met andere gebieden van het structuurbeleid, waaronder mededinging, handel, industrie enz. zijn onderzoek en ontwikkeling in Europa nog steeds minder goed geïntegreerd en gecoördineerd.

Om daar iets aan te doen, werd op gemeenschapsniveau recentelijk een aantal initiatieven op touw gezet die zijn gericht op grotere coördinatie van nationale onderzoeks- en ontwikkelingsprogramma's (waaronder de open coördinatiemethode en het ERA NET programma voor netwerken van nationale en regionale eigenaars en beheerders van onderzoeksprogramma's) en op het benutten van artikel 169 van het Verdrag, dat de Gemeenschap de mogelijkheid biedt om te participeren in onderzoeks- en ontwikkelings programma's van meerdere lidstaten. Wanneer wordt gekeken naar de bedragen die ermee gemoeid zijn, blijven deze inspanningen echter zeer bescheiden van omvang. Door een gebrek aan strategische regie en steun van de lidstaten hebben zij slechts op beperkte schaal geleid tot volledige integratie van programma's.

2.2. Noodzakelijke nieuwe benadering

Steeds meer wordt de noodzaak erkend van een nieuwe en meer strategische benadering voor de coördinatie van publieke O&O-programma's in Europa. Deze benadering moet zich richten op de gebieden die oplossingen kunnen aandragen voor de urgente maatschappelijke uitdagingen van Europa en waarop coördinatie winst kan opleveren waar het gaat om de doelmatigheid en de impact van het onderzoek. De inspanningen die in het verleden zijn gedaan om gezamenlijke programmering te bevorderen, werden duidelijk gehinderd door een gebrek aan politiek engagement op het hoogste niveau in de lidstaten, een gebrek aan voldoende en betrouwbare gegevens over en kennis van de specifieke structuur en organisatie van de respectieve gebieden van wetenschap en technologie (W&T) en door de starheid van de gebruikte instrumenten.

Het is nu echter goede moment voor een nieuw beleidsinitiatief voor gezamenlijke programmering. Het bredere beleidskader is veranderd nu de grote maatschappelijke uitdagingen waarmee iedereen te maken heeft in alle lidstaten op gemeenschapsniveau bovenaan de politieke agenda zijn komen te staan en duidelijk is geworden wat de kosten zijn wanneer coördinatie achterwege blijft. Gezamenlijke inspanningen zijn met name nodig op de gebieden van pan-Europese uitdagingen, en dit kan alleen maar met succes gebeuren wanneer de lidstaten er zich volledig voor inzetten. Het nieuwe initiatief moet worden gebaseerd op de zienswijzen van de belanghebbenden en op de ervaring uit het verleden.

Een proces waarmee wordt gestreefd naar een gezamenlijke programmering moet niet te veel "top-down" zijn, met een voortrekkersrol voor de Commissie, maar ook niet te veel "bottom-up", omdat dat ten koste gaat van de samenhang in de strategie en van de gerichtheid.

Een proces is alleen efficiënt wanneer lidstaten gezamenlijk op zoek gaan naar gebieden van gemeenschappelijke zorg waarop gezamenlijk optreden doeltreffender kan zijn bij het aanpakken van belangrijke maatschappelijke uitdagingen. Het is vooral belangrijk dat goede en in gezamenlijk overleg vastgestelde criteria worden gebruikt om te bepalen op welke gebieden het opstarten van een gemeenschappelijke programmering het meest zinvol is. Om deze criteria operationeel te maken, moeten goede gegevens beschikbaar zijn. Gegevens over bestaande nationale en regionale programma's op diverse gebieden moeten worden verzameld, onder meer over datgene wat wel en niet onder die programma's valt, wat eventuele overlappingen zijn en waar de schaal en omvang ontoereikend zijn.

Ook voor wat het aantal deelnemende landen betreft, moet worden gekozen voor een flexibele benadering. Niet alle lidstaten kennen op alle gebieden dezelfde uitdagingen. Dat geldt met name voor de uitgebreide Unie van 27 landen.

Wanneer ten slotte het proces effectief is, kan gepast worden opgetreden met alleen de meest doelmatige instrumenten op een bepaald gebied.

2.3. Subsidiariteit en Europese meerwaarde

Het recht van de Gemeenschap om op dit gebied op te treden is vastgelegd in meerdere artikelen van het Verdrag, die voorzien in coördinatie en samenwerking tussen de lidstaten en de Gemeenschap op onderzoeksgebied (artikelen 165, 169 en 171). Het voorgestelde proces voor gezamenlijke programmering kan met recht als noodzakelijk worden beschouwd omdat het niet waarschijnlijk is dat de lidstaten het uitsluitend via intergouvernementele maatregelen in voldoende mate tot stand kunnen brengen. Dergelijke maatregelen zijn in de afgelopen jaren onvoldoende tot ontwikkeling gekomen en de meeste initiatieven voor multilaterale programma coördinatie zijn ontstaan in het kader van activiteiten van de Gemeenschap. Het is daarom onwaarschijnlijk dat de afzonderlijke lidstaten deze problemen kunnen aanpakken.

De Europese meerwaarde van het voorstel komt deels voort uit de transnationale aard van enkele van de belangrijkste uitdagingen (bijvoorbeeld klimaatverandering) waarop de lidstaten gezamenlijk moeten reageren om de problemen goed te kunnen aanpakken. Het voorstel is ook gerechtvaardigd omdat het de mogelijkheid biedt om met overheidsgeld gefinancierde O&O programma's in Europa grootschaliger en doeltreffender te maken door gemeenschappelijke uitdagingen gezamenlijk aan te gaan en gemeenschappelijke oplossingen te ontwikkelen, toegangsbelemmeringen, waaronder hoge opstart- en exploitatiekosten op bepaalde gebieden van wetenschap en technologie weg te nemen, gegevens en deskundigheid te delen, grotere wetenschappelijke, technologische en innovatieve effecten te bereiken, overlapping van programma's in Europa te voorkomen, programma's meer diepgang te geven en de beheerskosten voor programma's te beperken.

3. Doelstellingen

3.1. Algemene beleidsdoelstellingen

In algemene zin wordt met het GP-initiatief beoogd om de EU meer mogelijkheden te bieden haar ambitieuze beleidsdoelstellingen te verwezenlijken en het hoofd te bieden aan de grote uitdagingen waarvoor zij zich in de komende jaren gesteld ziet:

(1) bijdragen aan de verwezenlijking van de doelstellingen van de herziene Lissabon-strategie;

(2) Europa helpen om door onderzoek effectiever in te spelen op de belangrijkste maatschappelijke uitdagingen;

(3) bijdragen aan de verwezenlijking van de doelstellingen van de Europese Onderzoeksruimte (EOR).

3.2. Specifieke doelstellingen

Om bij te dragen aan de verwezenlijking van deze algemene beleidsdoelstellingen, moeten de doelmatigheid en doeltreffendheid van met overheidsgeld gefinancierde onderzoeksprogramma's in Europa worden verbeterd op die gebieden waarop Europa zich voor grote maatschappelijke uitdagingen gesteld ziet. De specifieke doelstellingen luiden als volgt:

(1) verbetering van de coördinatie van nationale publieke onderzoeksprogramma's in de EU op gebieden die oplossingen kunnen bieden voor belangrijke maatschappelijke uitdagingen en waarop een gemeenschappelijke grensoverschrijdende benadering een duidelijke meerwaarde biedt;

(2) hierdoor versterking van de effecten van deze programma's, zowel op het gebied van wetenschap en technologie (wetenschappelijke uitmuntendheid, delen van middelen, gegevens en deskundigheid, bereiken van kritische massa, optimalisatie van programma's) als wat hun economische en maatschappelijke effecten betreft.

3.3. Operationele doelstellingen

Om de effecten en de doelmatigheid in bovengenoemde zin te bevorderen, luiden de operationele doelstellingen als volgt:

(1) aanbieden van een effectief proces waarmee een meer strategische benadering van de coördinatie van nationale onderzoeksprogramma's wordt bevorderd, om bij te dragen tot oplossingen voor de maatschappelijke uitdagingen in Europa;

(2) waarborgen dat dit proces en de daaruit voortvloeiende initiatieven voor gezamenlijke onderzoeksprogramma's zich kenmerken door grote steun en betrokkenheid van belanghebbenden;

(3) via dit proces, en het gebruik van passende instrumenten, bevorderen van grensoverschrijdende integratie en structurerende effecten van publieke onderzoeksprogramma's, met name door het bereiken van een kritische massa qua inspanningen op O&O-gebied;

(4) invoeren van een proces dat een in verhouding staand optreden met alleen de meest doelmatige gemeenschappelijke programmeringsinstrumenten mogelijk maakt en waarbij niet altijd alle landen betrokken hoeven te zijn;

(5) waarborgen dat gezamenlijke initiatieven zijn gebaseerd op actuele en juiste informatie over nationale en regionale programmeringsactiviteiten;

(6) bevorderen van een grotere samenhang van het beleid.

4. Beschrijving van de beleidsopties

Om deze doelstellingen te verwezenlijken, werden vier beleidsopties onderzocht. De belangrijkste verschillen tussen deze opties houden verband met twee centrale aspecten: de manier waarop gebieden voor gemeenschappelijke programmering worden geïdentificeerd en de instrumenten waarvan de inzet met het oog op de uitvoering wordt overwogen Zie tabel 2 in het effectbeoordelingsrapport voor een overzicht van de vier opties. .[1]

Zie tabel 2 in het effectbeoordelingsrapport voor een overzicht van de vier opties.

Bij de optie "business-as-usual" (optie 1) worden onderwerpen voor gemeenschappelijke programmering op ad hoc -basis en van beneden uit geïdentificeerd door uiteenlopende belanghebbenden in de lidstaten. Uitvoering vindt plaats met een beperkt aantal instrumenten (met name het ERA-NET-programma en artikel 169-regelingen) en wordt nauwelijks gecoördineerd. Bovendien wordt voor de kritische massa (aantal en relevantie van partners) en voor de nagestreefde mate van programma-integratie een flexibele aanpak gehanteerd.

De optie "artikel 169 maximaliseren" (optie 2) heeft een aantal eigenschappen gemeen met de "business-as-usual"-optie, omdat onderwerpen voor gemeenschappelijke programmering vanuit de basis door de lidstaten worden geïdentificeerd en uitvoering plaatsvindt met dezelfde twee instrumenten (met name het ERA-NET-programma en artikel 169). Deze optie verschilt echter van de "business-as-usual"-optie omdat zij een proactieve benadering voorstelt waarin ERA NET en ERA-NET Plus-acties van het ERA-NET-programma altijd aan artikel 169-acties voorafgaan. Onderwerpen voor gemeenschappelijke programmering zouden moeten samenvallen met het kaderprogramma, waardoor de algehele horizontale samenhang van het beleid stelselmatig wordt gewaarborgd, en er wordt meer aandacht geschonken aan de kritische massa en de mate van programma-integratie.

Het belangrijkste verschil tussen de "gemeenschapsgestuurde strategische optie" (optie 3) en de twee vorige opties is dat deze derde optie meer strategisch dan bottom-up is. Uitgangspunt is de identificatie van belangrijke maatschappelijke uitdagingen en de beoordeling van de noodzaak van een kritische massa van met overheidsgeld gesteund onderzoek op de respectieve gebieden van wetenschap en technologie. Bij deze optie neemt de Gemeenschap het voortouw bij de uitvoering van deze strategische beoordelingen en het voorstellen van geschikte gebieden voor gezamenlijke programmering. Ook selecteert de Gemeenschap het meest geschikte instrument uit een breder aanbod van bekende communautaire instrumenten.

De optie van het "strategisch Europees proces" (optie 4) lijkt op de "gemeenschapsgestuurde strategische optie" omdat het ook een strategische en op het aanpakken van grotere maatschappelijke uitdagingen gerichte optie is, maar het grote verschil is gelegen in de rol van de Gemeenschap en de lidstaten. Bij de optie "strategisch Europees proces" selecteren de lidstaten (en niet de Gemeenschap) onderwerpen voor gezamenlijke programmering. Ook selecteren of ontwikkelen de lidstaten de meest geschikte instrumenten voor de specifieke omstandigheden van het respectieve W&T-gebied (waaronder communautaire instrumenten als het ERA-NET-programma en de artikelen 168, 169, 170 of 171, benaderingen van het type "SET-Plan" of "veiligheidsonderzoek", oprichting van nieuwe Europese agentschappen en/of nieuwe types netwerken van topcentra Met niet alleen financiering van integratieactiviteiten maar ook van gezamenlijk onderzoek. , initiatieven van de Europese onderzoeksraad of Euratom, structuurfondsen enz.). De Commissie fungeert hierbij als faciliterende instantie. Zij is in elke fase van het proces verantwoordelijk voor de rapportage aan de Raad en de evaluatie van zowel het proces als geheel als van de voortgang die op specifieke gebieden wordt geboekt.[2]

Met niet alleen financiering van integratieactiviteiten maar ook van gezamenlijk onderzoek.

5. Effectbeoordeling

Voor elke optie werden zeer uiteenlopende effecten beoordeeld, waaronder de mate van steun van belanghebbenden en hun betrokkenheid, strategische gerichtheid, structurerende effecten, beleidssamenhang, effecten voor wetenschap en technologie en bredere maatschappelijke effecten In tabel 3 van het volledige effectbeoordelingsrapport is een overzicht van deze effecten opgenomen. . De conclusie van deze beoordeling was dat de optie "strategisch Europees proces" als beleidsoptie de voorkeur verdient.[3]

In tabel 3 van het volledige effectbeoordelingsrapport is een overzicht van deze effecten opgenomen.

De "business-as-usual"-optie werd afgewezen vanwege haar gebrek aan strategische gerichtheid, beperkt structurerend effect, negatieve uitwerking op de horizontale beleidssamenhang en geringe maatschappelijke effecten. De optie "artikel 169 maximaliseren" werd afgewezen vanwege haar gebrek aan strategische gerichtheid, haar "one-size-fits-all"-benadering en beperkte structurerende effecten. De "gemeenschapsgestuurde strategische" optie kan weliswaar grote effecten hebben, maar werd afgewezen vanwege de risico's die zij met zich meebrengt: waarschijnlijk ontbeert zij namelijk de steun van de belanghebbenden. Dit zal vervolgens negatieve effecten hebben op haar strategische gerichtheid en structurerende en maatschappelijke impact. Bovendien is het niet waarschijnlijk dat de Gemeenschap zelf over voldoende gedetailleerde kennis van de onderzoeksprogramma's in de lidstaten beschikt om voorstellen te doen voor geschikte onderwerpen en instrumenten voor gezamenlijke programmering.

De optie van het "strategisch Europees proces" geniet de grootste steun van belanghebbenden, die het erover eens zijn dat: strategische onderzoeksagenda's gecoördineerd moeten worden opgesteld en uitgevoerd, met name om gemeenschappelijke maatschappelijke uitdagingen aan te pakken; een partnerschap waarin een vrijwillige bottom-up-benadering met strategische aansturing van bovenaf onmisbaar is voor het waarborgen van flexibiliteit en de aanpassing aan de specifieke eigenschappen van programma's; de beginselen van subsidiariteit, variabele omvang en werkelijke Europese meerwaarde moeten worden geëerbiedigd; en een "one-size-fits-all"-benadering niet werkbaar is.

Het proces dat wordt voorgesteld voor de keuze van onderwerpen en instrumenten voor gezamenlijke programmering, gecombineerd met de grote steun van belanghebbenden, betekent dat optie 4 de beste waarborgen biedt voor de grootste totale structurerende effecten op het systeem. Zo kunnen vervolgens de omstandigheden ontstaan waarin voor wetenschap en technologie de voordelen van een gezamenlijke programmering optimaal worden benut. Tot deze voordelen behoren:

· het wegnemen van toegangsbelemmeringen;

· pan-Europese optimalisatie van programma's;

· wetenschappelijke topkwaliteit;

· het gezamenlijk aanpakken van gemeenschappelijke uitdagingen, het ontwikkelen van gemeenschappelijke, gestandaardiseerde oplossingen en het spreken met één stem;

· grensoverschrijdende projectsamenwerking (met zijn geheel eigen voordelen, waaronder het delen van gegevens en deskundigheid, een snelle verspreiding, grensoverschrijdende mobiliteit en opleiding van menselijk potentieel en grotere wetenschappelijke technologische en innovatieve effecten);

· lagere nationale kosten voor het beheer van geïntegreerde programma's;

· verbetering van niet-geïntegreerde programma's; en

· meer verantwoordelijkheid en transparantie.

Tot de voordelen voor de industrie behoren onder meer een "open innovatie", de snelle verspreiding van onderzoeksresultaten, de ontwikkeling van gemeenschappelijke gestandaardiseerde oplossingen, betere toegang tot overheidssteun voor onderzoek, makkelijker ontwikkeling van gezamenlijke publiek-private strategische onderzoeksagenda's en snellere horizontale beleidscoördinatie.

Uiteindelijk vertalen deze effecten op het gebied van wetenschap en technologie zich in meer maatschappelijk rendement van overheidsinvesteringen in onderzoek, met meer economische groei, een groter concurrentievermogen en meer werkgelegenheid tot gevolg, alsmede in snellere en betere oplossingen voor maatschappelijke uitdagingen en milieuproblemen.

Daarom wordt de voorkeur gegeven aan optie 4, het "strategisch Europese proces".

6. Risico's en beperking van risico's

Aan de voorkeursoptie is een aantal risico's verbonden. Het belangrijkste risico is dat het vereiste politieke engagement niet echt tot uitdrukking komt.

Hoewel dit risico momenteel wellicht kleiner lijkt dan in het verleden (door het groeiende besef in de lidstaten van de maatschappelijke uitdagingen waarvoor Europa staat, van de prijs die wetenschap, technologie en samenleving betalen wanneer coördinatie achterwege blijft en van de voordelen van een gezamenlijke programmering voor W&T en maatschappij) is het voorgestelde beleidsproces ook specifiek ontworpen om dit risico te beperken. Het voorstel voorziet in een politiek proces op hoog niveau waarvoor de lidstaten zelf regelrecht verantwoordelijk zijn en waarbij de Commissie een faciliterende rol speelt. Het proces kent de Raad een belangrijke en blijvende rol toe, waarin de Raad:

· de met onderzoek belaste ministers van de lidstaten verzoekt om persoonlijke vertegenwoordigers te benoemen voor een werkgroep ad hoc op hoog niveau die geschikte gebieden voor gezamenlijke programmering moet selecteren,

· het proces bewaakt (door middel van verplichte jaarlijkse rapportage door de Commissie), en

· het proces na drie jaar evalueert.

Het voorgestelde proces is gebaseerd op deugdelijke gegevens en een grondige strategische analyse van de respectieve gebieden van wetenschap en technologie, zodat alleen haalbare initiatieven voor gezamenlijke programmering zullen worden ontplooid. Daarnaast kenmerkt de voorgestelde benadering zich door zijn flexibiliteit in de keuze van instrumenten Het volledige scala van publieke onderzoeksinstrumenten (nationale en regionale onderzoeksprogramma's, intergouvernementele onderzoeksorganisaties en samenwerkingsprogramma's, onderzoeksinfrastructuur, mobiliteitsprogramma's enz.) moet worden onderzocht en gebruikt voor de uitvoering van de specifiek initiatieven voor gezamenlijke programmering. , zijn variabele geometrie en zijn flexibiliteit voor wat betreft de nagestreefde mate van programma-integratie (gedeeltelijke cyclus, volledige cyclus).[4]

Het volledige scala van publieke onderzoeksinstrumenten (nationale en regionale onderzoeksprogramma's, intergouvernementele onderzoeksorganisaties en samenwerkingsprogramma's, onderzoeksinfrastructuur, mobiliteitsprogramma's enz.) moet worden onderzocht en gebruikt voor de uitvoering van de specifiek initiatieven voor gezamenlijke programmering.

Tot de andere risico's behoren de traagheid van instellingen en het ontbreken van de noodzakelijke achtergrondinformatie. Er is echter voorzien in passende strategieën om die risico's te beperken.

Samenvattend is de naleving van betere regelgevingspraktijken de belangrijkste strategie voor het beperken van de risico's van het voorgestelde proces, dus een nauwe en transparante samenwerking met de lidstaten, de eerbiediging van de beginselen van subsidiariteit, Europese meerwaarde en evenredigheid, het voorbereiden en starten van concrete initiatieven op basis van uitgebreide en deugdelijke informatie en het waarborgen van de verantwoordelijkheid en transparantie van het proces door goede regelingen voor toezicht en evaluatie.

7. Evaluatie en toezicht

Er wordt ook voorzien in goede regelingen voor toezicht en evaluatie. Daarbij brengt de Commissie na elke fase van het GP-proces verslag uit aan de Raad en maakt zij samen met de lidstaten na drie jaar een uitgebreide evaluatie van het proces. Zo worden geregeld toezicht en evaluatie van de vooruitgang met betrekking tot de (SMART)-doelstelling op elk gebied van gemeenschappelijke programmering gewaarborgd.

Daarnaast zal in de samenwerking en coördinatie van nationale en regionale onderzoeksprogramma's meer transparantie ontstaan door de ontwikkeling van een specifieke module voor de ERAWATCH-webservice.

[1] Zie tabel 2 in het effectbeoordelingsrapport voor een overzicht van de vier opties.

[2] Met niet alleen financiering van integratieactiviteiten maar ook van gezamenlijk onderzoek.

[3] In tabel 3 van het volledige effectbeoordelingsrapport is een overzicht van deze effecten opgenomen.

[4] Het volledige scala van publieke onderzoeksinstrumenten (nationale en regionale onderzoeksprogramma's, intergouvernementele onderzoeksorganisaties en samenwerkingsprogramma's, onderzoeksinfrastructuur, mobiliteitsprogramma's enz.) moet worden onderzocht en gebruikt voor de uitvoering van de specifiek initiatieven voor gezamenlijke programmering.

DA

(...PICT...)|KOMMISSIONEN FOR DE EUROPÆISKE FÆLLESSKABER|

Bruxelles, den 15/7/2008

SEK(2008)2282

ARBEJDSDOKUMENT FRA KOMMISSIONENS TJENESTEGRENE

Ledsagedokument til MEDDELELSE FRA KOMMISSIONEN TIL RÅDET, EUROPA-PARLAMENTET, DET EUROPÆISKE ØKONOMISKE OG SOCIALE UDVALG OG REGIONSUDVALGET FÆLLES PROGRAMMERING AF FORSKNINGSINDSATSEN: Samarbejde om de fælles udfordringer giver større effekt RESUMÉ AF KONSEKVENSANALYSEN {KOM(2008)468 endelig} {SEK(2008)2281}

1. Procedure og høring af berørte parter

1.1. Indledning

Denne konsekvensanalyse tjener til underbygning af det initiativ, der præsenteres i Europa-Kommissionens meddelelse "Fælles programmering af forskningsindsatsen". Meddelelsen udgør et af fem politiske initiativer, som Kommissionen har planlagt i 2008 til opfølgning af grønbogen om ”Nye perspektiver på det europæiske forskningsrum”, og vedrører navnlig dimensionen "Optimering af forskningsprogrammer og -prioriteringer". Fælles programmering er en proces, hvor medlemsstaterne frivilligt og på à la carte-basis deltager i formulering, videreudvikling og gennemførelse af fælles strategiske forskningsdagsordener for et særligt område eller emne. Dette kan indebære koordinering af eksisterende nationale programmer, iværksættelse af helt nye programmer, sammenlægning af ressourcer samt overvågning og vurdering af resultaterne i fællesskab. Målet er at udvide og forbedre det tværnationale samarbejde samt koordineringen og integrationen af medlemsstaternes offentligt finansierede forskningsprogrammer inden for et begrænset antal strategiske områder og derved bidrage til, at de offentlige forskningsmidler i Europa udnyttes mere effektivt, så væsentlige samfundsudfordringer bedre kan løftes . Den foreslåede fremgangsmåde går ud på at fremme fælles programmering gennem en politisk proces på højt plan, der styres af medlemsstaterne, og som giver fleksibilitet med hensyn til instrumenter, geometri og graden af programkoordinering og integration. Fælles programmering er rettet mod offentlige forskningsprogrammer, dvs. samarbejde mellem offentlige organisationer indbyrdes snarere end offentlig-privat samarbejde, men erhvervslivet kan spille en rolle i gennemførelsen..

1.2. Støtte fra politisk hold og interesseparterne

På det politiske plan er der gentagne gange i løbet af de sidste 15 år udtrykt klar støtte til en øget og mere effektiv koordinering af forskningsaktiviteterne i Europa: p å forårstopmødet i 2008 opfordrede Det Europæiske Råd Kommissionen og medlemsstaterne til at " fortsætte udviklingen af initiativer med henblik på fælles programmering af forskning på områder, hvor det er hensigtsmæssigt, hvilket åbner mulighed for en mere strategisk og velstruktureret tilgang til iværksættelsen af nye fælles programmer og fælles indkaldelser af projektforslag fra udgangen af 2010 ".

Også blandt de politiske beslutningstagere, forskerne og borgerne er der bred enighed om, at de presserende fælles udfordringer, som Europa står over for – bl.a. klimaændringer, energiforsyning, sikkerhed, sundhed og den aldrende befolkning – må løftes i fællesskab på europæisk plan. Interesseparterne mener også, at forskningen har en central rolle at spille i indsatsen for at løfte disse udfordringer, men føler, at det er nødvendigt med en fælles dagsorden og øget koordinering i Europa, for at forskningen kan yde et virkningsfuldt bidrag.

2. Problemstillingen

2.1. Behovet for at styrke Europas evne til at løfte samfundsudfordringer gennem bedre koordinering og fælles strategisk målretning af offentlig F&U

For at Europa kan løfte de samfundsudfordringer, det står over for, skal forskningssystemet være i stand til at frembringe resultater af den højeste standard. Imidlertid har Europa ikke været i stand til hurtigt at øge investeringerne i forskning og må derfor fortsætte bestræbelserne på at udnytte de knappe F&U-ressourcer bedre ved at investere dem mere effektivt og virkningsfuldt. I den forbindelse er det en vigtig opgave for den offentlige sektor at søge at opnå større udbytte af de offentlige F&U-investeringer.

Der er mange muligheder for at gøre offentlig F&U mere effektiv og virkningsfuld. En af de muligheder, der ikke er blevet udnyttet til fulde, og som rummer et stort gevinstpotentiale, består i at tilrettelægge Europas offentlige F&U-investeringer bedre gennem øget programsamarbejde og koordinering på tværs af grænserne.

Selv om medlemsstaterne i årenes løb har iværksat mange ordninger for at muliggøre et tværnationalt F&U-samarbejde, er det stadig sådan, at omkring 85 % af den civile offentlige F&U programmeres, finansieres, overvåges og evalueres på nationalt plan. Sammenlignet med andre strukturpolitiske områder som f.eks. konkurrence-, handels- og erhvervspolitik er F&U-området stadig mindre integreret og koordineret i Europa.

Som reaktion på dette problem er der i de senere år lanceret flere initiativer på EU-plan med det formål at fremme koordineringen mellem de nationale offentlige forskningsprogrammer, herunder den åbne koordineringsmetode, ERA-NET-ordningen for etablering af net mellem nationale og regionale forskningsprogramejere og forvaltere samt udnyttelse af traktatens artikel 169, som giver Fællesskabet mulighed for at deltage i forsknings- og udviklingsprogrammer, der iværksættes af flere medlemsstater. Finansieringsmæssigt er disse tiltag dog stadig yderst beskedne og har på grund af manglende strategisk styring og støtte fra medlemsstaterne kun haft ringe held til at sikre en fuld programintegration.

2.2. Behovet for en ny strategi

Der er en stigende anerkendelse af, at der er brug for en ny strategisk tilgang til koordinering af de offentlige F&U-programmer i Europa, der fokuserer på de områder, som kan bidrage med løsninger på Europas presserende samfundsudfordringer, og hvor koordinering kan gøre forskningen mere effektiv og virkningsfuld. Tidligere forsøg på at fremme fælles programmering er tydeligvis blevet hæmmet af manglende politisk engagement på højt plan i medlemsstaterne, mangel på tilstrækkelig og pålidelig information om og indsigt i de forskellige videnskabs- og teknologiområders struktur og manglende fleksibilitet i de anvendte instrumenter.

Nu er tiden imidlertid inde til at lancere et nyt politisk initiativ for at fremme fælles programmering. Den bredere politiske kontekst har ændret sig, efterhånden som de fælles samfundsudfordringer klart er rykket til tops på den politiske dagsorden i de enkelte medlemsstater og på EU-plan, og i og med at omkostningerne ved den manglende koordinering træder stadig tydeligere frem. De samlede kræfter må kanaliseres mod de fælleseuropæiske udfordringer, og for at dette kan lykkes, kræves der fuld opbakning fra medlemsstaterne. Ved udformningen af det nye initiativ bør der tages hensyn til interesseparternes synspunkter og tidligere erfaringer.

Det er vigtigt, at processen hen mod indførelse af fælles programmering hverken styres for meget fra oven, med Kommissionen i førersædet, eller for meget fra neden, med manglende sammenhæng i strategi og fokus til følge.

Processen bliver kun en succes, hvis medlemsstaterne sammen udpeger områder af fælles interesse, hvor vigtige samfundsudfordringer kan løftes mere effektivt i fællesskab. Navnlig må beslutningerne om, på hvilke områder fælles programmering kan have størst nytte, træffes på grundlag af passende kriterier, som alle parter er enige i. Til anvendelse af sådanne kriterier i praksis er der brug for et solidt videngrundlag. Der må indsamles oplysninger om de eksisterende nationale og regionale programmer inden for forskellige områder, herunder om hvad programmerne dækker, og hvor der er huller, overlapning eller manglende bredde og rækkevidde.

Fremgangsmåden bør også bygge på princippet om "variabel geometri", dvs. fleksibilitet med hensyn til hvilke lande der deltager i de enkelte initiativer. Ikke alle medlemsstater i et udvidet EU med 27 lande står over for de samme udfordringer.

Endelig skal det være muligt at tilpasse indsatsen på et givet område ved at udvælge de mest effektive instrumenter.

2.3. Nærhedsprincippet og europæisk merværdi

Fællesskabets ret til at handle på dette område er knæsat i en række artikler i traktaten, der vedrører forskningskoordinering og samarbejde mellem medlemsstaterne og Fællesskabet (artikel 165, 169, 171). Den foreslåede proces mod fælles programmering kan med god grund betragtes som nødvendig, fordi det er usandsynligt, at målet kan opfyldes i tilstrækkelig grad ved mellemstatslige tiltag. Udvidelsen af sådanne tiltag er gået i stå i de senere år, og de fleste initiativer til multilateral programkoordinering er truffet som led i fællesskabsforanstaltninger. Det er derfor ikke sandsynligt, at medlemsstaterne alene vil være i stand til at løse problemerne.

Forslagets europæiske merværdi har bl.a. at gøre med den tværnationale karakter af nogle af de centrale udfordringer (f.eks. klimaændringer), hvor medlemsstaterne er nødt til at handle samlet for at løse problemerne på tilfredsstillende vis. Desuden har forslaget potentiale for at give de offentlige F&U-programmer i Europa større rækkevidde og gennemslagskraft, idet det danner grundlag for at løfte fælles udfordringer sammen og udvikle fælles løsninger, overvinde hindringer såsom høje start- og driftsomkostninger inden for visse videnskabs- og teknologiområder, samle data og ekspertise, øge de videnskabelige, teknologiske og innovative virkninger, undgå overlapning mellem programmer i de forskellige lande, give programmerne større dybde og reducere programforvaltningsomkostningerne.

3. Mål

3.1. Generelle politiske mål

De generelle politiske mål for initiativet vedrørende fælles programmering er at styrke EU's kapacitet til at nå sine overordnede politiske mål og reagere på de vigtige udfordringer, vi står over for i de kommende år:

1) at bidrage til at nå målene for den reviderede Lissabon-strategi

2) at sætte Europa i stand til at reagere mere effektivt på centrale samfundsudfordringer ved hjælp af forskning

3) at bidrage til at nå målene for det europæiske forskningsrum.

3.2. Specifikke mål :

For at bidrage til gennemførelsen af disse generelle politiske mål er det nødvendigt at gøre programmeringen af den offentlige forskning i Europa mere effektiv og virkningsfuld på områder, hvor vi står over for væsentlige samfundsudfordringer. De specifikke mål er således:

1) at styrke koordineringen mellem de nationale offentlige forskningsprogrammer i EU på områder, der kan bidrage med løsninger på vigtige samfundsproblemer, og hvor det er dokumenteret, at der kan opnås merværdi ved at indføre en fælles tværnational strategi, og

2) derved øge virkningen af disse programmer, både de videnskabelige og teknologiske virkninger (videnskabelig topkvalitet, sammenlægning af ressourcer, data og ekspertise, tilvejebringelse af en kritisk masse, fremme af programoptimering) og de økonomiske og samfundsmæssige virkninger.

3.3. Operationelle mål:

Med henblik på at opnå de ovennævnte forbedringer i virkning og effektivitet er de operationelle mål:

1) at skabe en virkningsfuld proces, der fremmer en mere strategisk tilgang til koordinering af nationale forskningsprogrammer, som sigter mod at løfte samfundsudfordringerne i Europa

2) at sikre, at denne proces og de fælles programmeringsinitiativer for den offentlige forskning, der bliver resultatet, i høj grad støttes og styres af interesseparterne

3) gennem denne proces og brug af egnede instrumenter at fremme integration af offentlige forskningsprogrammer på tværs af grænserne og strukturerende virkninger, navnlig tilvejebringelse af en kritisk F&U-masse

4) at skabe en proces, der gør det muligt at tilpasse indsatsen og udnytte de mest effektive instrumenter til fælles programmering samt tillader variabel geometri, dvs. fleksibilitet med hensyn til hvilke lande der deltager i de enkelte initiativer

5) at sikre, at fælles initiativer baseres på ajourførte og korrekte oplysninger om nationale og regionale programmeringsinitiativer

6) at skabe større sammenhæng på tværs af politikker.

4. De forskellige løsningsmuligheder

Med henblik på at opfylde målene er der overvejet fire løsningsmuligheder. De vigtigste forskelle mellem dem vedrører hovedsagelig to centrale aspekter: metoden til udvælgelse af områder for fælles programmering og udvalget af gennemførelsesinstrumenter Tabel 2 i den fulde rapport om konsekvensanalysen indeholder en oversigt over de fire løsningsmuligheder. .[1]

Tabel 2 i den fulde rapport om konsekvensanalysen indeholder en oversigt over de fire løsningsmuligheder.

Under mulighed 1, "business-as-usual", udpeges emner for fælles programmering ad hoc og efter bottom-up-princippet af en række forskellige interesseparter i medlemsstaterne. Gennemførelsen sker ved hjælp af et begrænset antal instrumenter (hovedsagelig ERA-NET-ordningen og artikel 169) og koordineres løseligt. Desuden indtages en fleksibel holdning med hensyn til kritisk masse (for så vidt angår partnernes antal og relevans) og graden af programintegration, der tilstræbes.

Mulighed 2, "maksimal udnyttelse af artikel 169", har visse træk til fælles med mulighed 1, idet emner for fælles programmering udpeges af medlemsstaterne efter bottom-up-princippet, og gennemførelsen sker ved hjælp af de samme instrumenter (hovedsagelig ERA-NET-ordningen og artikel 169). Imidlertid adskiller denne løsningsmulighed sig fra den første ved, at der foreslås en proaktiv fremgangsmåde, hvor ERA-NET- og ERA-NET Plus-foranstaltninger under ERA-NET-ordningen indgår fast som en forberedende fase til foranstaltninger efter artikel 169. Emnerne for fælles programmering skal være sammenfaldende med rammeprogrammet, så der sikres en systematisk overordnet horisontal politiksammenhæng, og der vil blive lagt større vægt på kritisk masse og graden af programintegration.

Hovedforskellen mellem mulighed 3, "EU-drevet strategisk styring", og de to foregående muligheder er, at den er strategisk snarere end bottom-up-styret. Udgangspunktet er udpegning af væsentlige samfundsudfordringer og vurdering af behovet for en kritisk masse af offentligt støttet forskning inden for de respektive videnskabs- og teknologiområder. Det er EU, der fører an i gennemførelsen af disse strategiske vurderinger og i udpegningen af passende områder for fælles programmering. Det er også EU, der udvælger det mest egnede instrument blandt en bredere vifte af kendte EU-instrumenter.

Mulighed 4, "en strategisk europæisk proces" ligner mulighed 3 derved, at den også er strategisk og tager udgangspunkt i væsentlige samfundsudfordringer, men der er en afgørende forskel med hensyn til, hvilken rolle henholdsvis EU og medlemsstaterne spiller. Under mulighed 4 er det medlemsstaterne (ikke EU), der udpeger emner for fælles programmering. Det er også medlemsstaterne, der udvælger eller udvikler de instrumenter, der egner sig bedst til de særlige forhold på de pågældende videnskabs- og teknologiområder (herunder også EU-instrumenter som ERA-NET-ordningen og artikel 168, 169, 170 og 171, metoder som SET-Plan og sikkerhedsforskning, etablering af nye europæiske institutioner og/eller nye ekspertisenet Med finansiering af ikke blot integrationsaktiviteter, men også fælles forskning. , initiativer i stil med Det Europæiske Forskningsråds og Euratoms, strukturfondene mv.). Kommissionen fungerer som formidler. Den har ansvaret for at aflægge rapport til Rådet for hvert trin i processen og for at evaluere processen som helhed og fremskridtene inden for særlige områder. [2]

Med finansiering af ikke blot integrationsaktiviteter, men også fælles forskning.

5. konsekvensanalyse

For hver løsningsmulighed er der vurderet en lang række virkninger, herunder graden af støtte og 'styring' fra interesseparternes side, strategisk fokus, strukturerende virkning, politiksammenhæng, videnskabelige og teknologiske virkninger og bredere samfundsmæssige virkninger Tabel 3 i den fulde rapport om konsekvensanalysen indeholder en oversigt over disse virkninger. . Konklusionen af denne vurdering er, at den foretrukne løsningsmulighed er mulighed 4, "en strategisk europæisk proces". [3]

Tabel 3 i den fulde rapport om konsekvensanalysen indeholder en oversigt over disse virkninger.

Mulighed 1, "business-as-usual", blev forkastet på grund af mangelen på strategisk fokus, den ringe strukturerende effekt, den negative indflydelse på den horisontale politiksammenhæng og de ringe samfundsmæssige virkninger. Mulighed 2, "maksimal udnyttelse af artikel 169", blev forkastet på grund af mangelen på strategisk fokus, "universalmetode"-tilgangen, og den begrænsede strukturerende effekt. Mulighed 3, "EU-drevet strategisk styring", der har et stort virkningspotentiale, blev forkastet på grund af de risici, den indebærer: det er nemlig meget sandsynligt, at den ikke vil blive støttet af interesseparterne, hvilket vil have negative følger for dens strategiske fokus, strukturerende virkning og samfundsmæssige virkninger. Desuden er det usandsynligt, at EU alene vil have tilstrækkelig detaljeret viden om medlemsstaternes forskningsprogrammer til at kunne foreslå passende emner og instrumenter til fælles programmering.

Mulighed 4, "en strategisk europæisk proces", nyder størst opbakning blandt interesseparterne, der er enige om, at der er behov for at fastlægge strategiske forskningsdagsordener og gennemføre dem på en koordineret måde, særlig med henblik på at løfte fælles samfundsudfordringer; at et partnerskab, der kombinerer en frivillig, bottom-up-metode med strategisk styring fra oven er nødvendig for at sikre fleksibilitet og mulighed for tilpasning til særlige programforhold; at nærhedsprincippet og principperne om variabel geometri og reel europæisk merværdi skal respekteres; og at en tilgang baseret på én universalmetode for alle ikke vil fungere.

Den foreslåede proces for valg af emner og instrumenter til fælles programmering og den klare opbakning fra interesseparterne betyder tilsammen, at mulighed 4 giver den bedste garanti for, at der kan opnås de størst mulige samlede systemstrukturerende virkninger. Dette vil skabe ideelle betingelser for at høste det fulde videnskabelige og teknologiske udbytte af fælles programmering, herunder:

· overvinde adgangsbarrierer

· sikre Europadækkende programoptimering

· opnå videnskabelig topkvalitet

· løfte fælles udfordringer i fællesskab, udvikle fælles, standardiserede løsninger, tale med én stemme

· indlede projektsamarbejde på tværs af grænserne (der i sig selv indebærer en række fordele, såsom sammenlægning af data og ekspertise, hurtig formidling, forskermobilitet og uddannelse på tværs af grænserne og øgede videnskabelige, teknologiske og innovative virkninger)

· reducere medlemsstaternes omkostninger til forvaltning af integrerede programmer

· forbedre ikke-integrerede programmer og

· øge ansvarligheden og åbenheden i de offentlige forskningsprogrammer.

For erhvervslivet består fordelene bl.a. i 'åben innovation', hurtig formidling af forskningsresultater, udvikling af fælles, standardiserede løsninger, bedre adgang til offentlig forskningsstøtte, lettere udformning af fælles offentlig-private strategiske forskningsdagsordener og hurtigere horisontal politikkoordinering.

I sidste ende omsættes disse fordele for videnskab og teknologi i et højere samfundsmæssigt udbytte af de offentlige forskningsinvesteringer, hvilket betyder højere økonomisk vækst, øget konkurrenceevne og højere beskæftigelse samt hurtigere og bedre løsninger på sociale og miljømæssige problemer.

Af disse grunde er mulighed 4, "en strategisk europæisk proces", den foretrukne løsning.

6. Risici og risikoreducerende foranstaltninger

Der er forskellige risici forbundet med den foretrukne mulighed. De vigtigste er, at det nødvendige politiske engagement ikke kommer til udtryk i praksis.

Selv om denne risiko synes mindre nu end tidligere (på grund af den stigende erkendelse i medlemsstaterne af de samfundsudfordringer, Europa står over for, af de videnskabelige/teknologiske og samfundsmæssige omkostninger ved manglende koordinering og af de videnskabelige/teknologiske og samfundsmæssige fordele ved fælles programmering), er den foreslåede politiske proces også udformet specifikt med henblik på at reducere denne risiko. Der foreslås en politisk proces på højt plan, der hviler helt og holdent på medlemsstaterne, og hvor Kommissionens tjenestegrene varetager en formidlende rolle. Processen giver Rådet en vigtig og vedvarende rolle, idet det skal:

· bede medlemsstaternes forskningsministre udnævne personlige repræsentanter til en ad hoc-gruppe på højt plan, der skal udpege passende områder for fælles programmering

· overvåge processen på årsbasis (ved hjælp af obligatorisk årlig rapportering fra Kommissionen) og

· tage processen op til fornyet vurdering efter tre år.

Den foreslåede proces er evidensbaseret og bygger på en dybtgående strategisk analyse af de relevante videnskabs- og teknologiområder, så man sikrer, at der kun iværksættes fælles programmeringsinitiativer, der er gennemførlige i praksis. Desuden er den foreslåede fremgangsmåde kendetegnet ved fleksibilitet i valget af instrumenter Samtlige offentlige forskningsinstrumenter (nationale og regionale forskningsprogrammer, mellemstatslige forskningsorganisationer og samarbejdsordninger, forskningsinfrastrukturer, mobilitetsordninger …) bør udforskes og udnyttes i gennemførelsen af de enkelte fælles programmeringsinitiativer. , variabel geometri og fleksibilitet med hensyn til, hvor høj en grad af programintegration der tilstræbes (delvis cyklus, fuld cyklus).[4]

Samtlige offentlige forskningsinstrumenter (nationale og regionale forskningsprogrammer, mellemstatslige forskningsorganisationer og samarbejdsordninger, forskningsinfrastrukturer, mobilitetsordninger …) bør udforskes og udnyttes i gennemførelsen af de enkelte fælles programmeringsinitiativer.

Andre risici er institutionel inerti og mangel på det nødvendige evidensgrundlag. Der er dog opstillet passende strategier, der skal reducere disse risici.

Sammenfattende går den vigtigste risikoreducerende strategi bag den foreslåede proces ud på at følge en bedre reguleringspraksis: dvs. samarbejde tæt og i åbenhed med medlemsstaterne, respektere nærhedsprincippet og principperne om europæisk merværdi og proportionalitet, udforme og iværksætte konkrete initiativer på grundlag af et omfattende, pålideligt evidensgrundlag og sikre ansvarlighed og åbenhed i processen ved hjælp af ordentlige overvågnings- og evalueringsordninger.

7. Evaluering og overvågning

Der er også truffet passende forholdsregler til at sikre overvågning og evaluering. De består i, at Kommissionen aflægger rapport til Rådet efter hver fase af den fælles programmering og tager processen op til en grundig nyvurdering efter tre år. Der vil også ske en jævnlig overvågning og evaluering af resultaterne i forhold til SMART-målene inden for hvert enkelt område, der er omfattet af fælles programmering.

Desuden vil der blive skabt øget åbenhed omkring samarbejdet og koordineringen af nationale og regionale forskningsprogrammer ved, at der udvikles et særligt modul til ERAWATCH-webtjenesten.

[1] Tabel 2 i den fulde rapport om konsekvensanalysen indeholder en oversigt over de fire løsningsmuligheder.

[2] Med finansiering af ikke blot integrationsaktiviteter, men også fælles forskning.

[3] Tabel 3 i den fulde rapport om konsekvensanalysen indeholder en oversigt over disse virkninger.

[4] Samtlige offentlige forskningsinstrumenter (nationale og regionale forskningsprogrammer, mellemstatslige forskningsorganisationer og samarbejdsordninger, forskningsinfrastrukturer, mobilitetsordninger …) bør udforskes og udnyttes i gennemførelsen af de enkelte fælles programmeringsinitiativer.

BG

(...PICT...)|КОМИСИЯ НА ЕВРОПЕЙСКИТЕ ОБЩНОСТИ|

Брюксел, 15/7/2008

SEC(2008)2282

РАБОТЕН ДОКУМЕНТ НА СЛУЖБИТЕ НА КОМИСИЯТА

Придружителен документ към СЪОБЩЕНИЕ НА КОМИСИЯТА ДО СЪВЕТА, ЕВРОПЕЙСКИЯ ПАРЛАМЕНТ, ЕВРОПЕЙСКИЯ ИКОНОМИЧЕСКИ И СОЦИАЛЕН КОМИТЕТ И КОМИТЕТА НА РЕГИОНИТЕ КЪМ СЪВМЕСТНО ПЛАНИРАНЕ НА НАУЧНОИЗСЛЕДОВАТЕЛСКАТА ДЕЙНОСТ: Сътрудничество с цел по-ефективно преодоляване на общите предизвикателства ОБОБЩЕНИЕ НА ОЦЕНКАТА НА ВЪЗДЕЙСТВИЕТО {COM(2008)468 окончателен} {SEC(2008) 2281 }

РАБОТЕН ДОКУМЕНТ НА СЛУЖБИТЕ НА КОМИСИЯТА

Придружителен документ към СЪОБЩЕНИЕ НА КОМИСИЯТА ДО СЪВЕТА, ЕВРОПЕЙСКИЯ ПАРЛАМЕНТ, ЕВРОПЕЙСКИЯ ИКОНОМИЧЕСКИ И СОЦИАЛЕН КОМИТЕТ И КОМИТЕТА НА РЕГИОНИТЕ КЪМ СЪВМЕСТНО ПЛАНИРАНЕ НА НАУЧНОИЗСЛЕДОВАТЕЛСКАТА ДЕЙНОСТ: Сътрудничество с цел по-ефективно преодоляване на общите предизвикателства ОБОБЩЕНИЕ НА ОЦЕНКАТА НА ВЪЗДЕЙСТВИЕТО {COM(2008) xxx окончателен} {SEC(2008) xxxx}

1. Процедурни въпроси и консултация със заинтересованите страни

1.1. Въведение

Настоящата оценка на въздействието е във връзка с инициативата, представена в Съобщението на Европейската комисия, озаглавена „Към съвместно планиране на научноизследователската дейност“. Инициативата за съвместно планиране е една от петте политически инициативи, запланувани от Комисията през 2008 г. като продължение на Зелената книга за „Европейското научноизследователско пространство: Нови перспективи“, които съответстват на направлението „Оптимизиране на научноизследователските програми и приоритети“. Съвместното планиране е процесът, чрез който държавите-членки се ангажират, на доброволен принцип и на принципа на свободния избор да определят, развиват и прилагат общи програми за научни изследвания, насочени към конкретна област или конкретна тема. Това може да включва координиране на съществуващи национални програми или организиране на напълно нови такива, обединяване на ресурсите и колективно следене и преглед на напредъка. Чрез увеличаване и подобряване на трансграничното сътрудничество, чрез координиране и интегриране на публично финансирани, провеждани в ограничен брой стратегически области, изследователски програми на държавите-членки, съвместното планиране цели да помогне на Европа да повиши ефективността на своите публични фондове и да отговаря по-добре на главните обществени предизвикателства. Предлаганият подход е да се насърчи съвместното планиране чрез политически процес на високо равнище, провеждан от държавите-членки, който да осигури гъвкавост по отношение на инструментите, геометрията и нивото на координиране и интегриране на програмите. Съвместното планиране е насочено към публични научноизследователски програми и следователно включва по-скоро сътрудничество в рамките на публичния сектор отколкото на публичния с частния сектор. Все пак промишлеността може да играе определена роля в неговото прилагане.

1.2. Политическа подкрепа и подкрепа от заинтересованите страни

На политическо ниво, през последните 15 години постоянно бе оказвана явна подкрепа за по-добро и по-ефективно координиране на научноизследователските дейности в Европа: Пролетната сесия на Европейския съвет от 2008 г. насърчи Комисията и държавите-членки „ да продължат разработването на инициативи за съвместни програми за научни изследвания в области, в които това е уместно, които да осигурят по-добре стратегически определен и по-добре структуриран подход за даване на ход на нови съвместни програми и общи покани за внасяне на проекти от края на 2010 г. “

Сред политически отговорните лица, научноизследователските кръгове, както и сред гражданите съществува широк консенсус, че за преодоляване на спешните и общи предизвикателства като промяната на климата, енергетиката, безопасността, здравеопазването и застаряването на населението, трябва да се полагат съвместни усилия на европейско равнище. Заинтересованите страни също така вярват, че научноизследователската дейност ще играе ключова роля за отговарянето на тези предизвикателства, но и чувстват, че ако се желае тези дейности да имат ефективен принос, ще бъдат необходими съвместното установяване на дневен ред и засиленото сътрудничество в научноизследователската дейност в Европа.

2. Определяне на проблема

2.1. Необходимостта да се повиши способността на Европа да посреща своите обществени предизвикателства чрез по-интензивно сътрудничество и стратегическо съвместно съсредоточаване на публичната научноизследователска и развойна дейност

За да бъде в състояние да посреща своите обществени предизвикателства, системата на научноизследователската дейност в Европа трябва да може да дава резултати от най-високо ниво. Европа обаче не можа да увеличи бързо влагането на средства в научноизследователска дейност и следователно трябва да продължи да прави усилия за по-добро използване на недостатъчните си ресурси за научноизследователска и развойна дейност, като ги инвестира по-ефикасно и по-ефективно. В този смисъл, публичният сектор играе важна роля, като се стреми да увеличава възвръщаемостта на публичните средства, предназначени за научноизследователска и развойна дейност.

Съществуват много начини да се опита подобряване на резултатите и ефективността от публичната научноизследователска и развойна дейност. Един от пътищата, който не се използва в достатъчна степен и който предлага големи потенциални ползи, е подобряването на организацията на европейското инвестиране в публичната научноизследователска и развойна дейност чрез разширено трансгранично сътрудничество и координиране на програмите.

Въпреки че през годините държавите-членки са създали множество механизми, за да направят възможно трансграничното сътрудничество в научноизследователската и развойна дейност, все още около 85 % от цивилната публична изследователска дейност в Европа се планира, финансира, следи и оценява на национално ниво. Чрез съпоставяне с други области на структурната политика като конкуренцията, търговията, промишлеността и т.н., научноизследователската и развойна дейност в Европа остава по-малко интегрирана и координирана.

В отговор на този проблем на равнище на Общността бе даден ход на няколко от последните инициативи, чиято цел е да се стимулира съгласуването на националните научноизследователски и развойни дейности като например Отворения метод за координация, схемата ERA-NET за свързване в мрежа на собствениците и управителите на национални и регионални дейности и програми, както и възползването от член 169 от Договора, който дава възможност на Общността да участва в научноизследователски програми, провеждани от няколко държави-членки. Все пак, тези усилия са твърде скромни по отношение на обема на съответното финансиране и имаха ограничен успех в постигането на пълно интегриране на програмите, поради липса на стратегическо направление и подкрепа от страна на държавите-членки.

2.2. Необходимост от нов подход

Все по-широко се признава, че е необходим нов, по-стратегически подход за координиране на публичната научноизследователска и развойна дейност в Европа, който да е съсредоточен върху онези области, които могат да допринесат за преодоляването на спешните обществени предизвикателства на Европа и при който координирането може да осигури подобряване на ефективността и резултатите от изследователската дейност. Предишните усилия да се насърчи съвместното планиране бяха явно препятствани от липсата на политическа ангажираност от страна на държавите-членки, от липсата на достатъчно и надеждни данни и познания за конкретната структура и организация на съответните области на науката и техниката и от липсата на гъвкавост в използваните инструменти.

Сега обаче е подходящ моментът да се даде ход на нова политическа инициатива за съвместно планиране. По-широкият контекст на политиката се промени, тъй като обичайно срещаните обществени предизвикателства от основно значение решително минаха в началото на политическата програма във всяка държава-членка и на равнището на Общността, като разходите произтичащи от липса на координиране стават очевидни. Към областите на общоевропейските предизвикателства трябва да бъдат насочени съвместни усилия и за да бъде това начинание успешно, пълната ангажираност на държавите-членки ще бъде от основно значение. Новата инициатива следва да бъде оформена на основата на възгледите на заинтересованите страни и предшестващия опит.

Важно е процесът на движение към Съвместно планиране да не бъде нито с твърде изразен характер „отгоре-надолу“, с Комисията на ръководното място, нито с характер „отдолу-нагоре“, което да води до липса на съгласувана стратегия и разсъсредоточаване.

Един ефективен процес би включвал това държавите-членки да определят заедно областите от общ интерес, в които колективното действие може да бъде по-ефикасно за преодоляването на важни обществени предизвикателства. По-специално, той трябва да използва подходящи критерии, съгласувани между всички участници, за да определи областите, в които ползата от започването на Съвместно планиране би била максимална. За да се направят тези критерии работоспособни, трябва да съществува солидна информационна основа. Трябва да се събере информация за съществуващите национални и регионални програми в различни области, включително и за това какво те включват и къде има празнини, дублиране или липса на мащабност и обхватност.

Съществува също и необходимост от подход с променлива геометрия, който позволява гъвкавост от гледна точка на участващите държави. Не всички държави-членки са изправени пред едни и същи предизвикателства във всяка област, особено в разширения Европейски съюз от 27 страни.

И накрая, един ефективен процес трябва да позволява степенуван подход чрез избор на най-ефикасните инструменти за дадена област.

2.3. Субсидиарност и европейска добавена стойност

Правото на Общността да действа в тази област е заложено в няколко параграфа на Договора, които предвиждат координиране и сътрудничество между държавите-членки и Общността в областта на научноизследователската дейност (параграфи 165, 169, 171). Предложеният процес за съвместно планиране може с право да бъде считан за необходим, тъй като е слабо вероятно да бъде постигнат в достатъчна степен от държавите-членки чрез чисто междуправителствени действия. Разширяването на такива действия през последните години бе блокирано и повечето инициативи, насочени към многостранно координиране на програми, бяха разработени в контекста на дейностите на Общността. Ето защо чрез самостоятелни действия държавите-членки е слабо вероятно да могат да отговорят на тези проблеми.

Европейската добавена стойност на предложението произтича отчасти от транснационалното естество на някои ключови предизвикателства (например промяната на климата), при които държавите-членки трябва да действат заедно, за да преодоляват адекватно проблемите. Тя е оправдана поради факта, че предлага възможност за по-голям мащаб, по-широки рамки и повишена ефективност на публичните научноизследователски и развойни програми в Европа чрез съвместен подход към общите предизвикателства и чрез разработване на общи решения, преодоляване на пречките за навлизане на пазара, като високи разходи за започване на дейност и високи оперативни разходи в някои области на науката и техниката, натрупване на данни и експертен опит, постигане на по-силно научно, технологично и новаторско влияние, премахване на трансевропейското дублиране на програми, задълбочаване на програмите и намаляване на разходите за управление на програмите.

3. Цели

3.1. Общи цели на политиката

Общите цели на политиката на Инициативата за съвместно планиране са повишаване на способността на ЕС за постигане на неговите политически цели на високо ниво и отговаряне на главните предизвикателства, пред които той ще е изправен през идните години:

(1) да допринесе за постигането на целите на преразгледаната Лисабонска стратегия;

(2) да помогне на Европа да реагира по-ефикасно на ключови обществени предизвикателства чрез научноизследователска дейност;

(3) да допринесе за постигането на целите на Европейското научноизследователско пространство (ЕНП);

3.2. Специфични цели:

За да се допринесе за постигането на тези общи цели на политиката, ще бъде необходимо да се подобри ефективността и ефикасността на планирането на публичната научноизследователска дейност в Европа в области, в които то среща големи обществени предизвикателства. Конкретните цели са:

(1) да се затвърди координирането на национални публични научноизследователски програми в ЕС в области, които могат да осигурят решения на важни обществени предизвикателства и при които има доказателства за добавена стойност от приемането на съвместен трансграничен подход;

(2) по този начин да се увеличи въздействието от тези програми по отношение както на въздействието на науката и технологиите (високи научни постижения, натрупване на ресурси, данни и експертен опит, постигане на критична маса, улесняване на оптимизирането на програмите), така и на икономическите и обществени въздействия.

3.3. Оперативни цели:

За да бъдат поощрени по-горните подобрения по отношение на въздействието и ефективността, оперативните цели са:

(1) да се осигури ефективен процес, който да стимулира по-стратегически подход към координирането на националните научноизследователска програми, чиято цел е преодоляване на обществените предизвикателства на Европа;

(2) да се гарантира, че този процес и произтичащите съвместни инициативи за планиране на публичната научноизследователска дейност се ползват от повишена подкрепа и отговорност от страна на заинтересованите страни;

(3) чрез този процес и използването на подходящи инструменти, да се поощрят интегрирането на програмите за трансгранична публична научноизследователска дейност, както и ефектите на структуриране и особено постигането на критична маса на усилията в областта на научноизследователската и развойна дейност;

(4) да се въведе процес, който позволява степенуван подход по отношение на инструментите за съвместно планиране, както и променлива геометрия по отношение на участието на държавите;

(5) да се гарантира, че съвместните инициативи се основават на актуална и точна информация за националните и регионалните дейности по планирането;

(6) да се поощри по-висока съгласуваност между политиките.

4. Представяне на вариантите на политика

С цел постигане на тези цели, бяха разгледани четири варианта на политика. Основните различия между тях са съсредоточени в два ключови въпроса: начина, по който областите на съвместно планиране се определят, и обхвата на инструментите, разглеждани за прилагането За общ поглед върху четирите варианта, виж таблица 2 в Доклада за оценка на въздействието. .[1]

За общ поглед върху четирите варианта, виж таблица 2 в Доклада за оценка на въздействието.

Във варианта „запазване на съществуващото положение“ (Вариант 1), темите на съвместното планиране се определят по специално предвиден за целта начин, отдолу нагоре, от различни заинтересовани страни в държавите-членки. Прилагането се осъществява чрез ограничен брой инструменти (основно чрез схемата „ERA-NET“ и член 169) и се координира в малка степен. Освен това се приема гъвкав подход към критичната маса (по отношение на броя и значението на партньорите) и към желаното ниво на интегриране на програмата.

Вариантът от член 169 за постигане на максимален трансграничен експертен опит (Вариант 2) има някои общи характеристики с варианта „запазване на съществуващото положение“, тъй като темите на съвместното планиране се определят от държавите-членки „отдолу-нагоре“ и прилагането се извършва чрез същите два инструмента (основно чрез схемата „ERA-NET“ и член 169). Разликата обаче между този вариант и варианта „запазване на съществуващото положение“ се състои в предлагането на подход за поемане на инициатива, при който действията по ERA-NET и ERA-NET Plus, като част от схемата ERA-NET, биха придобили задължителен характер като подготвителен етап за мерките по член 169. Темите на съвместното планиране би трябвало да съвпадат с Рамковата програма, което да гарантира обща системна последователност на хоризонталната политика, и следва да бъде отделено повече внимание на критичната маса и нивото на интегриране на програмите.

Основната разлика между „Стратегическия вариант, ръководен от Общността“ (Вариант 3) и предходните два варианта е че той е по-скоро стратегически, а не от вида „отдолу-нагоре“. Отправната точка е определянето на главните обществени предизвикателства и оценката на необходимостта от критична маса на публично подпомаганата изследователска дейност в съответните области на науката и технологиите. В този вариант Общността е тази, която изпълнява ръководната роля, като провежда тези стратегически оценки и предлага подходящи области на Съвместно планиране. Общността е също тази, която избира най-подходящия инструмент измежду по-широк набор обичайни инструменти на Общността.

Вариантът на „Стратегическия европейски процес“ (вариант 4) си прилича със „Стратегическия вариант, ръководен от Общността“ по това, че той също е стратегически и се основава на преодоляването на главните обществени предизвикателства, но съществува основна разлика по отношение на ролите, изпълнявани от Общността и държавите-членки. Във варианта „Стратегически европейски процес“ държавите-членки (а не Общността) са тези, които определят темите на Съвместното планиране. Държавите-членки са също така тези, които избират или разработват най-подходящите инструменти за конкретните обстоятелства на съответната област на науката и техниката (включително инструменти на Общността като схемата ERA-NET и членове 168, 169, 170 и 171, „Плана SET“ или подходите, характерни за изследователската дейност в областта на сигурността, създаването на нови европейски институции и/или нови видове мрежи за високи научни постижения Включва се финансирането не само на дейностите по интегриране, но и на съвместната научноизследователска дейност. , инициативите, характерни за ЕСНИ и Евратом, структурните фондове и др.). Комисията играе ролята на улесняващ фактор. Тя има за задължение да докладва на Съвета на всеки етап от процеса и да прави оценка на процеса като цяло, както и на напредъка в конкретни области. [2]

Включва се финансирането не само на дейностите по интегриране, но и на съвместната научноизследователска дейност.

5. Оценка на въздействието

За всеки вариант бяха оценени най-различни въздействия, включително нивото на подкрепа и отговорност от страна на заинтересованите страни, стратегическото съсредоточаване, ефекта на структуриране, последователността на политиката, въздействията върху науката и технологиите и по-широки обществени въздействия Таблица 3 в пълния Доклад за оценка на въздействието дава общ поглед върху тези въздействия. . Заключението от тази оценка е, че предпочитаният вариант на политика е вариантът „Стратегически европейски процес“. [3]

Таблица 3 в пълния Доклад за оценка на въздействието дава общ поглед върху тези въздействия.

Вариантът „запазване на съществуващото положение“ бе отхвърлен поради липсата на стратегическо съсредоточаване, слабия му ефект на структуриране, отрицателното му влияние върху последователността на хоризонталната политика и слабото му обществено въздействие. Вариантът от член 169 за постигане на максимален трансграничен експертен опит бе отхвърлен поради липсата на стратегическо съсредоточаване, използването на еднакъв подход за всички случаи и слабия му ефект на структуриране. „Стратегическият вариант, ръководен от общността“, който има голямо потенциално въздействие, бе отхвърлен поради включения в него риск: т.е. твърде вероятно е той да не бъде подкрепен от заинтересованите страни. Това на свой ред ще повлияе отрицателно на неговото стратегическо съсредоточаване, ефекта му на структуриране и общественото му въздействие. Освен това е слабо вероятно Общността сама по себе си да притежава достатъчно подробно познаване на научноизследователските програми на държавите-членки, за да предлага подходящи теми и инструменти за Съвместното планиране.

Вариантът „Стратегически европейски процес“ се радва на най-високите нива на подкрепа от заинтересованите страни, които са съгласни че: съществува необходимост да се определят стратегическите програми за научноизследователска дейност и да се внедрят те по координиран начин, особено за целите на преодоляването на общите обществени предизвикателства; е необходимо партньорство, което съчетава подход на доброволен принцип „отдолу нагоре“ със стратегическо ръководене „отгоре надолу“, за да се гарантира гъвкавост и привеждане в съответствие с особеностите на програмите; трябва да се спазват принципите на субсидиарност, променлива геометрия и действителна европейска добавена стойност; еднакъв подход е неприложим.

Процесът, предложен за избор на теми и инструменти за Съвместното планиране, в комбинация с повишена подкрепа и отговорност от страна на заинтересованите страни, означава, че вариант 4 осигурява най-добрите гаранции за постигане на най-голям общ ефект на системно структуриране. Това на свой ред ще създаде идеални условия за пълно привеждане в действие на предимствата на Съвместното планиране за науката и технологиите, които предимства включват:

· преодоляване на пречките за навлизане на пазара;

· общоевропейско оптимизиране на програмите;

· високи научни постижения;

· съвместно преодоляване на общите предизвикателства, разработване на общи, стандартизирани решения и единна позиция;

· трансгранично сътрудничество по проекти (заедно с неговия собствен списък от предимства, като натрупване на данни и експертен опит, бързо разпространение, трансгранична мобилност и обучение на човешките ресурси и подобрени резултати в науката, технологиите и нововъведенията;

· намалени национални разходи за управление на интегрирани програми;

· подобряване на неинтегрираните програми и

· подобрени отчетност и прозрачност.

Ползите за промишлеността включват „отворен достъп до нововъведенията“, бързо разпространяване на резултатите от изследванията, разработване на общи, стандартизирани решения; подобрен достъп до подкрепата за публична научноизследователска дейност; по-лесно разработване на съвместни публично-частни общоевропейски програми за стратегически изследвания и по-бързо координиране на хоризонталната политика.

Накрая, тези въздействия върху науката и технологиите се изразяват в по-големи обществени ползи от публичните инвестиции в изследователска дейност, което означава по-големи икономически растеж, конкурентоспособност и заетост, както и по-бързи и по-добри решения за обществените предизвикателства и предизвикателствата на околната среда.

Поради тези причини, вариант 4 — „Стратегическият европейски процес“ — е предпочитаният вариант.

6. Рискове и намаляване на риска

С предпочитания вариант са свързани различни рискове. Основният риск е необходимата политическа ангажираност да не се материализира.

Ако сега този риск би изглеждал по-малък отколкото може да е бил в миналото (поради по-широкото признаване от страна на държавите-членки на обществените предизвикателства пред Европа, на разходите за наука и технологии и обществените разходи заради липса на координиране, както и на ползите за обществото, науката и технологиите от съвместното планиране), предлаганият политически процес беше също така специално създаден да намали този риск. Предлага се политически процес на високо ниво, който недвусмислено има за основа държавите-членки, а службите на Комисията са с помощна роля. Процесът определя важна и трайна роля на Съвета по отношение на:

· приканване на министрите на държавите-членки, отговарящи за научноизследователската област, да упълномощят лични представители за сформиране на специална група на високо равнище, която да определи подходящи области за съвместно планиране;

· ежегодно наблюдаване на процеса (чрез задължително годишно докладване на Комисията), и

· преразглеждане на процеса след три години.

Предложеният процес е основан на фактите и стъпва върху подробен стратегически анализ на съответните области на науката и техниката, който ще гарантира че се предприемат само осъществими инициативи за съвместно планиране. Освен това предложеният подход се характеризира с гъвкавост Пълният набор от инструменти за публична научноизследователска дейност (национални и регионални програми за научноизследователска дейност, междуправителствени научноизследователски организации и схеми за сътрудничество, инфраструктури за научноизследователска дейност, схеми за мобилност…) следва да бъде проучен и използван за изпълнението на индивидуалните инициативи за съвместно планиране. на инструментите, променлива геометрия и гъвкавост по отношение на желаната степен на интегриране на програмите (частичен цикъл, пълен цикъл).[4]

Пълният набор от инструменти за публична научноизследователска дейност (национални и регионални програми за научноизследователска дейност, междуправителствени научноизследователски организации и схеми за сътрудничество, инфраструктури за научноизследователска дейност, схеми за мобилност…) следва да бъде проучен и използван за изпълнението на индивидуалните инициативи за съвместно планиране.

Други рискове включват инерцията на институциите и липсата на необходимата доказателствена основа. Създадени са обаче подходящи стратегии за намаляване на риска.

В обобщение, основната стратегия за намаляване на риска, която стои зад предложения процес, е спазване на по-добрите регулаторни практики: т.е. работа в тясно сътрудничество с държавите-членки по прозрачен начин; спазване на принципите на субсидиарност, европейска добавена стойност и пропорционалност; подготовка и даване на ход на конкретни инициативи на основата на широка, надеждна доказателствена основа, както и гарантиране на прозрачност и отчетност на процеса чрез подходящи системи за наблюдение и оценка.

7. Оценка и мониторинг

Взети са също съответни мерки за мониторинг и оценка. Те се основават на докладването на Комисията пред Съвета след всеки от етапите на процеса на съвместно планиране, както и на задълбоченото преразглеждане на процеса от Комисията заедно с държавите-членки след три години. Ще се осигурят и редовни мониторинг и оценка на напредъка към конкретните, измерими, постижими, реалистични и срочни цели във всяка област на съвместно планиране.

Освен това, чрез разработване на специален модул за уеб-услугата ERAWATCH, ще се осигури повишена прозрачност на сътрудничеството и координирането на национални и регионални научноизследователски програми.

[1] За общ поглед върху четирите варианта, виж таблица 2 в Доклада за оценка на въздействието.

[2] Включва се финансирането не само на дейностите по интегриране, но и на съвместната научноизследователска дейност.

[3] Таблица 3 в пълния Доклад за оценка на въздействието дава общ поглед върху тези въздействия.

[4] Пълният набор от инструменти за публична научноизследователска дейност (национални и регионални програми за научноизследователска дейност, междуправителствени научноизследователски организации и схеми за сътрудничество, инфраструктури за научноизследователска дейност, схеми за мобилност…) следва да бъде проучен и използван за изпълнението на индивидуалните инициативи за съвместно планиране.

PL

(...PICT...)|KOMISJA WSPÓLNOT EUROPEJSKICH|

Bruksela, dnia 15/7/2008 r.

SEC(2008)2282

DOKUMENT ROBOCZY SŁUŻB KOMISJI

Dokument towarzyszący KOMUNIKAT KOMISJI DO RADY, PARLAMENTU EUROPEJSKIEGO, EUROPEJSKIEGO KOMITETU EKONOMICZNO-SPOŁECZNEGO I KOMITETU REGIONÓW WSPÓLNE PLANOWANIE BADAŃ NAUKOWYCH: Współpraca na rzecz skuteczniejszego sprostania wspólnym wyzwaniom STRESZCZENIE OCENY SKUTKÓW {COM(2008)468 wersja ostateczna} {SEC(2008)2281}

1. Kwestie proceduralne i konsultacje z zainteresowanymi stronami

1.1. Wprowadzenie

Niniejsza ocena skutków towarzyszy inicjatywie przedstawionej w komunikacie Komisji Europejskiej zatytułowanym „Wspólne planowanie badań naukowych”. Inicjatywa wspólnego planowania jest jedną z pięciu inicjatyw zaplanowanych przez Komisję w 2008 r. w ramach kontynuacji zielonej księgi w sprawie „Europejskiej Przestrzeni Badawczej: Nowe perspektywy” i wchodzi w zakres wymiaru „Optymizacja programów i celów naukowo-badawczych”. Wspólne planowanie jest procesem, w którym państwa członkowskie dobrowolnie i wybiórczo uczestniczą w określaniu, opracowywaniu i wdrażaniu wspólnych programów badań obejmujących konkretną dziedzinę lub zagadnienie. Może ono obejmować koordynację istniejących programów krajowych lub stworzenie nowych, wzajemne udostępnianie zasobów oraz wspólne monitorowanie i analizowanie osiąganych postępów. Poprzez intensyfikację i usprawnienie współpracy transgranicznej, koordynację i integrację finansowanych ze środków publicznych przez państwa członkowskie programów badań realizowanych w ograniczonej liczbie strategicznych obszarów, wspólne planowanie ma na celu zwiększenie efektywności finansowania publicznego w Europie oraz skuteczniejsze rozwiązywanie najważniejszych problemów społecznych. Proponowane podejście ma za zadanie promowanie wspólnego planowania w drodze procesu politycznego na wysokim szczeblu realizowanego przez państwa członkowskie. Umożliwiałby on elastyczność pod względem instrumentów, geometrii oraz stopnia skoordynowania i zintegrowania danego programu. Wspólne planowanie dotyczy publicznych programów badań i dlatego też prowadzona w jego ramach współpraca ma raczej charakter publiczno-publiczny niż publiczno-prywatny. Jednakże sektor przemysłu może odegrać pewną rolę w realizacji wspólnego planowania.

1.2. Wsparcie polityczne i wsparcie ze strony zainteresowanych stron

Od ponad 15 lat na szczeblu politycznym stale deklarowano wsparcie na rzecz ściślejszej i skuteczniejszej koordynacji działań badawczych w Europie: na wiosennym szczycie w 2008 r. Rada Europejska zachęcała Komisję i państwa członkowskie do „ dalszego opracowywania inicjatyw na rzecz wspólnego planowania badań w dziedzinach, gdzie takie podejście jest przydatne tak, aby od końca 2010 roku umożliwić bardziej strategiczne i ustrukturyzowane podejście do uruchamiania nowych wspólnych programów i zaproszeń do składania wniosków dotyczących projektów ”.

Również wśród decydentów politycznych, naukowców i obywateli istnieje ogólne przekonanie, że najpilniejsze ze stojących przed wszystkimi wyzwań, takich jak zmiany klimatu, energia, bezpieczeństwo, zdrowie czy starzenie się społeczeństw, należy rozwiązywać wspólnie na szczeblu europejskim. Zdaniem zainteresowanych stron badania naukowe również odegrają kluczową rolę w stawianiu czoła tym wyzwaniom, aczkolwiek dla osiągnięcia widocznych efektów konieczne będzie stworzenie wspólnych programów i zapewnienie ściślejszej koordynacji badań w Europie.

2. Określenie problemu

2.1. Potrzeba zwiększenia zdolności Europy do sprostania wyzwaniom społecznym poprzez ściślejszą koordynację i wspólne strategiczne ukierunkowanie publicznych badań naukowych i rozwoju

Wyniki osiągane przez europejski system badań naukowych muszą być najwyższej jakości, aby można było stawić czoła stojącym przed nami wyzwaniom społecznym. Jednakże do tej pory Europa nie była w stanie szybko zwiększyć kwot przeznaczanych na finansowanie badań, przez co musi dalej dokładać starań na rzecz lepszego wykorzystania swych ograniczonych zasobów w zakresie badań naukowych i rozwoju poprzez bardziej skuteczne i wydajne ich inwestowanie. W tym kontekście istotną rolę ma do odegrania sektor publiczny, którego zadaniem jest zwiększenie dochodów ze środków publicznych przeznaczanych na badania naukowe i rozwój.

Istnieje wiele sposobów na zwiększenie wpływu i skuteczności publicznych badań naukowych i rozwoju. Jedną ze ścieżek, która nie została w wystarczającym stopniu wykorzystana, a która potencjalnie niesie ze sobą olbrzymie zyski, jest usprawnienie organizacji europejskich inwestycji publicznych w zakresie badań naukowych i rozwoju poprzez ściślejszą współpracę transgraniczną i koordynację w ramach poszczególnych programów.

Choć na przestrzeni lat państwa członkowskie stworzyły liczne mechanizmy umożliwiające międzynarodową współpracę w zakresie badań naukowych i rozwoju, nadal około 85% cywilnych badań naukowych w Europie jest programowanych, finansowanych, monitorowanych i ocenianych na szczeblu krajowym. W porównaniu z innymi obszarami polityki strukturalnej, takimi jak konkurencja, handel, przemysł itp., obszar badań naukowych i rozwoju jest w mniejszym stopniu skoordynowany i zintegrowany w Europie.

W odpowiedzi na ten problem na szczeblu wspólnotowym uruchomiono niedawno szereg inicjatyw dążących do zwiększenia koordynacji krajowych publicznych badań naukowych i rozwoju, takich jak na przykład: otwarta metoda koordynacji czy system ERA-NET służący do łączenia w sieci kierowników i osoby odpowiedzialne za realizację krajowych i regionalnych programów badań. Inicjatywy te mają również na celu skorzystanie z art. 169 Traktatu, na mocy którego Wspólnota może uczestniczyć w programach badawczych i rozwojowych podjętych przez kilka państw członkowskich. Jednakże skala tych starań nadal pozostaje niewielka, jeśli wziąć pod uwagę wysokość kwot przeznaczanych na finansowanie i przynoszą one jedynie połowiczny sukces jeśli chodzi o pełną integrację programu. Przyczyną tego stanu rzeczy jest brak strategicznego ukierunkowania i wsparcia ze strony państw członkowskich.

2.2. Potrzeba nowego podejścia

Panuje coraz bardziej powszechne przekonanie, że w Europie potrzebne jest nowe, bardziej strategiczne podejście do koordynacji publicznych programów w zakresie badań naukowych i rozwoju, które koncentrowałoby się na obszarach mogących przynieść rozwiązania dla palących problemów społecznych i w których koordynacja mogłaby przynieść rezultaty w postaci zwiększonej skuteczności i oddziaływania badań. Dotychczasowe starania na rzecz promowania wspólnego planowania hamował brak zaangażowania politycznego na wysokim szczeblu ze strony państw członkowskich, brak wystarczających i rzetelnych danych oraz dogłębnej znajomości konkretnej struktury i organizacji poszczególnych obszarów nauki i technologii, a także mało elastyczny charakter stosowanych instrumentów.

Teraz jednak nadszedł odpowiedni moment na uruchomienie nowej inicjatywy politycznej w zakresie wspólnego planowania. Wraz z przesunięciem najważniejszych wyzwań społecznych na szczyt priorytetów agendy polityki w każdym państwie członkowskim oraz na szczeblu Wspólnoty, zmianie uległ szerszy kontekst polityczny oraz uwidoczniły się koszty spowodowane brakiem odpowiedniej koordynacji. Wspólne wysiłki należy ukierunkować na obszary stanowiące wyzwania dla całej Europy, a w tym celu niezbędne będzie pełne zaangażowanie ze strony państw członkowskich. Nowej inicjatywie kształt powinny nadać opinie zainteresowanych stron oraz zdobyte dotychczas doświadczenie.

Ważne jest, aby proces realizacji wspólnego planowania nie był w zbyt dużym stopniu sterowany odgórnie, z Komisją jako główną siłą napędową, ani też nie miał zbyt oddolnego charakteru, co mogłoby prowadzić do braku spójnej strategii i ukierunkowania.

Skuteczny proces obejmowałby wspólne zdefiniowanie przez państwa członkowskie obszarów wspólnego zainteresowania, w których wspólne działania mogłyby pozwolić na skuteczniejsze rozwiązywanie istotnych problemów społecznych. W szczególności proces ten operowałby odpowiednimi kryteriami uzgodnionymi przez wszystkie zainteresowane strony, dzięki czemu określono by dziedziny, w których wprowadzenie wspólnego planowania przyniosłoby najlepsze rezultaty. Aby zapewnić funkcjonalność tych kryteriów potrzebna jest solidna baza informacyjna. Należy zebrać informacje dotyczące istniejących programów krajowych i regionalnych realizowanych w różnych obszarach, uwzględniające ich dziedzinę oraz luki, pokrywanie się lub zbyt niewielki zakres tematyczny.

Potrzebne jest także podejście oparte na zasadzie zmiennej geometrii, pozwalające na większą elastyczność jeśli chodzi o uczestnictwo krajów. Nie wszystkie państwa członkowskie napotykają takie same trudności w tych samych obszarach, zwłaszcza w rozszerzonej Unii liczącej 27 krajów.

Ponadto skuteczny proces musi uwzględniać wielostopniową reakcję opartą na zastosowaniu najskuteczniejszych instrumentów w danej dziedzinie.

2.3. Pomocniczość i europejska wartość dodana

Prawo Wspólnoty do działania w tej dziedzinie wynika z kilku artykułów Traktatu, które przewidują koordynację badań i współpracę między państwami członkowskimi a Wspólnotą (art. 165, 169 i 171). Proponowany proces dotyczący wspólnego planowania można w sposób uzasadniony uznać za niezbędny, ponieważ jest rzeczą wątpliwą, aby państwom członkowskim udało się zagwarantować odpowiedni poziom wspólnego planowania wyłącznie w drodze działań międzyrządowych. W ostatnich latach działania te utknęły w martwym punkcie, a większość inicjatyw dotyczących wielostronnej koordynacji programów opracowywano w ramach działań wspólnotowych. Dlatego też prawdopodobieństwo, że państwa członkowskie działając pojedynczo będą w stanie rozwiązać te problemy, jest niewielkie.

Europejska wartość dodana niniejszego wniosku wynika po części z międzynarodowego charakteru niektórych najważniejszych wyzwań (takich jak na przykład zmiany klimatu), który zmusza państwa członkowskie do podejmowania wspólnych działań, aby zapewnić odpowiednie podejście do rozwiązywania tych problemów. Można to również uzasadnić możliwością uzyskania większej skali, zakresu i skuteczności publicznych programów badawczo-rozwojowych w Europie poprzez wspólne stawianie czoła wyzwaniom i opracowywanie wspólnych rozwiązań, pokonywania początkowych trudności, takich jak wysokie koszty uruchamiania i funkcjonowania programów w niektórych dziedzinach naukowo-technicznych, wzajemnego udostępniania danych i wiedzy specjalistycznej, zapewnienia większego oddziaływania w zakresie nauki, technologii i innowacji, zapobiegania pokrywania się programów realizowanych w Europie, zwiększenia złożoności programów oraz ograniczenia kosztów zarządzania nimi.

3. Cele

3.1. Ogólne cele polityczne

Do ogólnych celów politycznych inicjatywy wspólnego planowania należy zwiększenie zdolności UE do osiągnięcia celów polityki o wysokim priorytecie oraz sprostanie najważniejszym wyzwaniom nadchodzących lat, którymi są:

(1) przyczynienie się do osiągnięcia celów zaktualizowanej strategii lizbońskiej;

(2) wspieranie Europy w skuteczniejszym reagowaniu na najważniejsze problemy społeczne;

(3) przyczynienie się do osiągnięcia celów europejskiej przestrzeni badawczej (EPB).

3.2. Cele szczegółowe

Osiągnięcie ogólnych celów politycznych będzie wymagało zwiększenia wydajności i skuteczności planowania badań publicznych w Europie w obszarach, gdzie występują najważniejsze wyzwania natury społecznej. Do celów szczegółowych należą:

(1) wzmocnienie koordynacji krajowych publicznych programów badań w UE w tych dziedzinach, które mogą przynieść rozwiązania dla palących problemów społecznych i w których istnieje pewność co do uzyskania wartości dodanej poprzez przyjęcie podejścia transgranicznego;

(2) zwiększenie w ten sposób oddziaływania tych programów, zarówno w zakresie oddziaływania w sferze nauki i technologii (doskonałość naukowa, łączenie zasobów, danych i wiedzy specjalistycznej, osiągnięcie masy krytycznej, ułatwianie optymizacji programu), jak i oddziaływania gospodarczego i społecznego.

3.3. Cele operacyjne

Do celów operacyjnych, mających wspierać osiągnięcie wyżej wymienionych usprawnień w zakresie oddziaływania i wydajności, należą:

(1) zapewnienie skutecznego procesu ułatwiającego przyjęcie bardziej strategicznego podejścia do koordynacji krajowych programów badań, które mają pomóc w rozwiązaniu problemów społecznych stojących przed Europą;

(2) zagwarantowanie, że proces ten oraz wynikające z niego inicjatywy podejmowane w zakresie wspólnego planowania publicznych badań naukowych otrzymują wysoki poziom wsparcia ze strony zainteresowanych stron, które wykazują się także dużą odpowiedzialnością;

(3) promowanie, poprzez zastosowanie tego procesu i wykorzystanie odpowiednich instrumentów, integracji transgranicznych programów badań finansowanych ze środków publicznych oraz ich efektów strukturyzujących, a w szczególności osiągnięcie masy krytycznej w zakresie działań w dziedzinie badań naukowych i rozwoju;

(4) stworzenie procesu uwzględniającego wielostopniową reakcję przy zastosowaniu instrumentów wspólnego planowania, a także zmienną geometrię pod względem uczestniczących krajów;

(5) zapewnienie podstawy dla wspólnych inicjatyw poprzez aktualne i dokładne informacje dotyczące krajowych i regionalnych działań prowadzonych w zakresie planowania;

(6) promowanie większej spójności prowadzonych polityk.

4. Zarys wariantów polityki

Rozważono cztery warianty polityki mające umożliwić osiągnięcie powyższych celów. Główne różnice między tymi wariantami dotyczyły dwóch kluczowych kwestii: sposobu określenia obszarów wspólnego planowania oraz instrumentów mających posłużyć do jego realizacji Ogólny zarys tych czterech wariantów znajduje się w tabeli 2 sprawozdania na temat oceny skutków. .[1]

Ogólny zarys tych czterech wariantów znajduje się w tabeli 2 sprawozdania na temat oceny skutków.

W wariancie „działania rutynowe” (wariant 1) obszary wspólnego planowania są określane w sposób doraźny i oddolny przez różne zainteresowane strony z państw członkowskich. Realizacja odbywa się przy zastosowaniu ograniczonej liczby instrumentów (przede wszystkim systemu ERA-NET i art. 169 Traktatu) i nie jest ściśle koordynowana. Ponadto przyjęte jest elastyczne podejście do osiągnięcia masy krytycznej (pod względem liczby i znaczenia partnerów) oraz do stopnia zintegrowania programu.

Wariant „maksymalizacja wykorzystania art. 169” (wariant 2) jest pod pewnymi aspektami podobny do wariantu „działania rutynowe”, ponieważ obszary wspólnego planowania są określane w sposób oddolny przez państwa członkowskie, a realizacja odbywa się przy zastosowaniu tych samych instrumentów (przede wszystkim system ERA-NET i artykuł 169 Traktatu). Wariant ten proponuje aktywne podejście, w którym działania prowadzone w ramach ERA-NET i ERA-NET Plus będących częścią systemu ERA-NET odgrywałyby istotną rolę jako etapy przygotowawcze dla zastosowania art. 169 Traktatu, czym wariant ten różni się od wariantu „działania rutynowe”. Obszary wspólnego planowania musiałyby wówczas pokrywać się z programem ramowym, co pozwoliłoby na systematyczne zachowanie całościowej spójności polityk horyzontalnych i zwrócenie większej uwagi na masę krytyczną oraz stopień zintegrowania programu.

Najważniejsza różnica między wariantem „strategii kierowanej przez Wspólnotę” (wariant 3) a dwoma poprzednimi wariantami polega na tym, że ma on raczej charakter strategiczny, a nie oddolny. Za punkt wyjścia przyjęto określenie najważniejszych wyzwań społecznych oraz ocenę zapotrzebowania na masę krytyczną publicznych badań naukowych w poszczególnych dziedzinach naukowo-technicznych. W ramach tego wariantu to Wspólnota pełni główną rolę przy przeprowadzaniu oceny i proponowaniu odpowiednich obszarów dla wspólnego planowania. Również do Wspólnoty należy wybór najwłaściwszego instrumentu z szerokiej gamy dostępnych instrumentów wspólnotowych.

Wariant „strategiczny proces europejski” (wariant 4) przypomina wariant „strategii kierowanej przez Wspólnotę”, ponieważ także ma charakter strategiczny i opiera się na rozwiązywaniu najważniejszych problemów społecznych. Najważniejsza różnica między tymi wariantami dotyczy roli odgrywanej przez Wspólnotę i państwa członkowskie. W wariancie „strategiczny proces europejski” to do państw członkowskich, a nie do Wspólnoty należy określenie obszarów dla wspólnego planowania. Ponadto to państwa członkowskie wybierają lub opracowują najodpowiedniejsze instrumenty (w tym instrumenty wspólnotowe takie jak system ERA-NET oraz art. 168, 169, 170 i 171 Traktatu, podejścia typu „plan EPSTE” lub „badania w dziedzinie bezpieczeństwa”, stworzenie nowych instytucji europejskich i/lub nowych rodzajów sieci doskonałości Obejmujące finansowanie nie tylko działań na rzecz integracji, ale również wspólnych badań. , inicjatywy w rodzaju ERBN lub Euratom, fundusze strukturalne etc.) w zależności od konkretnej sytuacji panującej w danej dziedzinie naukowo-technicznej. Komisja pełni rolę czynnika ułatwiającego współpracę i koordynację. Jest odpowiedzialna za przygotowywanie sprawozdań dla Rady na każdym z etapów procesu oraz za dokonywanie jego całościowej oceny oraz oceny postępów osiągniętych w poszczególnych obszarach.[2]

Obejmujące finansowanie nie tylko działań na rzecz integracji, ale również wspólnych badań.

5. Ocena skutków

W przypadku każdego z wariantów przeanalizowano szereg skutków, w tym stopień wsparcia i „odpowiedzialności” ze strony zainteresowanych stron, ukierunkowanie strategiczne, efekt strukturyzujący, spójność polityk, skutki płynące dla nauki i technologii oraz oddziaływanie społeczne w szerszym ujęciu Ogólny zarys tych skutków znajduje się w tabeli 3 pełnego sprawozdania na temat oceny skutków. . Wnioski z przeprowadzonej oceny pokazały, że preferowanym wariantem polityki jest wariant „strategiczny proces europejski”.[3]

Ogólny zarys tych skutków znajduje się w tabeli 3 pełnego sprawozdania na temat oceny skutków.

Wariant „działania rutynowe” odrzucono ze względu na brak ukierunkowania strategicznego, niewielki efekt strukturyzujący, negatywny wpływ na spójność polityk horyzontalnych oraz niewielkie oddziaływanie społeczne. Wariant „maksymalizacja wykorzystania art. 169 Traktatu” odrzucono z powodu braku ukierunkowania strategicznego oraz ze względu na uniwersalne podejście do wszystkich problemów i ograniczony efekt strukturyzujący. Wariant „strategia kierowana przez Wspólnotę”, którego potencjalne skutki byłyby bardzo znaczące, odrzucono ze względu na związane z nim ryzyko, tzn. istniało duże prawdopodobieństwo, że nie zostałby poparty przez zainteresowane strony, co z kolei miałoby negatywny wpływ na jego ukierunkowanie strategiczne, efekt strukturyzujący i skutki społeczne. Ponadto jest mało prawdopodobne, aby sama Wspólnota miała wystarczająco szczegółową wiedzę na temat programów badań realizowanych w państwach członkowskich, aby zaproponować odpowiednie obszary i instrumenty wspólnego planowania.

Wariant „strategiczny proces europejski” jest najbardziej popierany przez zainteresowane strony, które zgadzają się: że potrzebne jest sformułowanie programów badań strategicznych oraz ich realizacja w sposób skoordynowany przede wszystkim w celu sprostania najważniejszym wyzwaniom społecznym; że partnerstwo łączące oddolne podejście i dobrowolny udział ze strategicznym odgórnym kierowaniem jest konieczne dla zapewnienia elastyczności i dostosowania do szczególnego charakteru każdego programu; że należy zapewnić poszanowanie zasad pomocniczości, zmiennej geometrii i rzeczywistej europejskiej wartości dodanej; oraz że uniwersalne podejście nie jest odpowiednie.

Zaproponowany proces wyboru obszarów i instrumentów wspólnego planowania w połączeniu z wysokim stopniem wsparcia ze strony zainteresowanych stron oznacza, że wariant 4 oferuje najlepszą gwarancję uzyskania łącznie najlepszych systemowych efektów strukturyzujących. Z kolei w ten sposób powstanie idealna sytuacja dla uświadomienia sobie w pełni korzyści płynących ze wspólnego planowania w sektorze nauki i technologii, obejmujących:

· pokonywanie początkowych trudności

· optymalizację programów paneuropejskich

· doskonałość naukową

· wspólne stawianie czoła wyzwaniom, opracowywanie wspólnych znormalizowanych rozwiązań i przedstawianie jednolitego stanowiska

· współpracę transgraniczną w ramach projektów (z czego płyną kolejne korzyści, takie jak łączenie danych i wiedzy specjalistycznej oraz szybkie ich rozpowszechnianie, transgraniczna mobilność zasobów ludzkich i oraz ich kształcenie, większe oddziaływanie w dziedzinie nauki, technologii i innowacji)

· ograniczenie krajowych kosztów zarządzania zintegrowanymi programami

· usprawnienie programów niezintegrowanych, oraz

· zwiększenie rozliczalności i przejrzystości.

Korzyści dla przemysłu obejmują „otwarty model innowacyjności”, szybkie rozpowszechnianie wyników badań, opracowanie wspólnych, znormalizowanych rozwiązań, lepszy dostęp do publicznych środków wsparcia dla badań naukowych, łatwiejsze opracowywanie wspólnych publiczno-prywatnych programów badań strategicznych oraz szybszą koordynację polityk horyzontalnych.

Wreszcie, skutki płynące dla sektora nauki i technologii przekładają się na większe korzyści dla społeczeństwa wynikające z inwestycji publicznych w badania, co oznacza większy wzrost gospodarczy oraz zwiększenie konkurencyjności i zatrudnienia, a także szybsze i lepsze rozwiązania dla problemów natury społecznej i ekologicznej.

Z tych powodów preferowanym wariantem jest wariant 4, czyli „strategiczny proces europejski”.

6. Ryzyko i jego ograniczanie

Preferowany wariant wiąże się z różnymi rodzajami ryzyka. Najważniejszy z nich dotyczy zbyt niewielkiego zaangażowania politycznego.

Choć obecnie ryzyko to wydaje się być mniejsze niż w przeszłości (ze względu na rosnącą w państwach członkowskich świadomość problemów społecznych stojących przed Europą, społecznych konsekwencji braku koordynacji w zakresie nauki i technologii oraz społecznych korzyści płynących ze wspólnego planowania w tym zakresie), proponowany proces polityczny opracowano specjalnie w celu ograniczenia tego ryzyka. Proponuje się proces polityczny wysokiego szczebla, którego realizacja spoczywa przede wszystkim na państwach członkowskich, zaś zadaniem Komisji będzie ich wspieranie. Proces przewiduje istotną i stałą rolę Rady, która będzie:

· zwracać się do ministrów ds. badań w państwach członkowskich o wyznaczenie ich przedstawicieli do grupy ad hoc wysokiego szczebla mającej za zadanie zdefiniowanie odpowiednich obszarów wspólnego planowania;

· monitorować proces w trybie rocznym (poprzez obowiązkowe coroczne sprawozdanie składane przez Komisję); oraz

· dokonywać przeglądu procesu co trzy lata.

Proponowany proces opiera się na faktycznych danych, a jego podstawą jest dogłębna analiza strategiczna odpowiednich dziedzin naukowo-technicznych, dzięki której będą podejmowane tylko możliwe do zrealizowania inicjatywy wspólnego planowania. Ponadto proponowane podejście charakteryzuje elastyczność instrumentów Należy przeanalizować cały wachlarz instrumentów badań publicznych (krajowe i regionalne programy badawcze, międzyrządowe organizacje badawcze i programy współpracy, infrastruktura badawcza, programy mobilności…) i wykorzystać je do realizacji poszczególnych inicjatyw wspólnego planowania. , zmienna geometria i elastyczność jeśli chodzi o zakres integracji programu (cykl niepełny, cykl pełny).[4]

Należy przeanalizować cały wachlarz instrumentów badań publicznych (krajowe i regionalne programy badawcze, międzyrządowe organizacje badawcze i programy współpracy, infrastruktura badawcza, programy mobilności…) i wykorzystać je do realizacji poszczególnych inicjatyw wspólnego planowania.

Do pozostałych rodzajów ryzyka należą zastój instytucjonalny oraz brak wymaganej bazy informacji. Jednakże wprowadzono odpowiednie strategie ograniczania ryzyka.

Podsumowując: główna strategia ograniczania ryzyka opracowana dla proponowanego procesu polega na poszanowaniu praktyki lepszego stanowienia prawa, tzn. na bliskiej współpracy z państwami członkowskimi prowadzonej w sposób przejrzysty, z poszanowaniem zasad pomocniczości, europejskiej wartości dodanej i proporcjonalności, przygotowywaniu i uruchamianiu odpowiednich inicjatyw w oparciu o obszerną i wiarygodną bazę informacji oraz zapewnieniu rozliczalności i przejrzystości procesu dzięki odpowiednim systemom monitorowania i oceny.

7. Ocena i monitorowanie

Podjęto również odpowiednie ustalenia dotyczące monitorowania i oceny. Ich podstawą są sprawozdania składane Radzie przez Komisję po zakończeniu każdego kolejnego etapu procesu wspólnego planowania oraz szczegółowy przegląd procesu przeprowadzany przez Komisję we współpracy z państwami członkowskimi po upłynięciu trzech lat. Zapewnione zostanie również regularne monitorowanie i ocena postępów w realizacji celów (SMART) w zakresie każdego wspólnego planowania.

Ponadto zostanie zapewniona większa przejrzystość w zakresie współpracy i koordynacji krajowych i regionalnych programów badań poprzez opracowanie specjalnego modułu dla serwisu internetowego ERAWATCH.

[1] Ogólny zarys tych czterech wariantów znajduje się w tabeli 2 sprawozdania na temat oceny skutków.

[2] Obejmujące finansowanie nie tylko działań na rzecz integracji, ale również wspólnych badań.

[3] Ogólny zarys tych skutków znajduje się w tabeli 3 pełnego sprawozdania na temat oceny skutków.

[4] Należy przeanalizować cały wachlarz instrumentów badań publicznych (krajowe i regionalne programy badawcze, międzyrządowe organizacje badawcze i programy współpracy, infrastruktura badawcza, programy mobilności…) i wykorzystać je do realizacji poszczególnych inicjatyw wspólnego planowania.

LT

(...PICT...)|EUROPOS BENDRIJŲ KOMISIJA|

Briuselis, 15/7/2008

SEC(2008)2282

KOMISIJOS TARNYBŲ DARBINIS DOKUMENTAS

pridedamas prie KOMISIJOS KOMUNIKATO TARYBAI, EUROPOS PARLAMENTUI, EUROPOS EKONOMIKOS IR SOCIALINIŲ REIKALŲ KOMITETUI IR REGIONŲ KOMITETUI BENDRAS MOKSLINIŲ TYRIMŲ PROGRAMAVIMAS. Bendradarbiavimas siekiant veiksmingiau spręsti bendrus uždavinius POVEIKIO VERTINIMO SANTRAUKA {COM(2008)468 galutinis} {SEC(2008)2281}

1. Procedūriniai klausimai ir konsultacijos su suinteresuotosiomis šalimis

1.1. Įvadas

Šiuo poveikio vertinimu remiama Europos Komisijos komunikate „Bendras mokslinių tyrimų programavimas“ pristatyta iniciatyva. Bendro programavimo (toliau – BP) iniciatyva yra viena iš penkių iniciatyvų, kurias Komisija numatė 2008 m. kaip tolesnes priemones, susijusias su žaliąja knyga „Europos mokslinių tyrimų erdvė. Naujos perspektyvos“, atitinkančias mokslinių tyrimų programų ir prioritetų optimizavimo aspektą. BP yra procesas, kuriuo valstybės narės savanoriškai ir pasirinktinai apibrėžia, kuria ir įgyvendina bendras mokslinių tyrimų darbotvarkes, kuriose nagrinėjamos konkrečios sritys ar konkrečios temos. Tai gali apimti jau taikomų nacionalinių programų koordinavimą arba visiškai naujų programų rengimą, išteklių sutelkimą ir bendrą pažangos stebėjimą ir persvarstymą. Didinant ir gerinant tarpvalstybinį bendradarbiavimą, koordinavimą ir valstybių narių iš viešojo sektoriaus finansuojamų mokslinių tyrimų programų integravimą tam tikrose strateginėse srityse, siekiama padėti Europai padidinti viešojo finansavimo veiksmingumą ir geriau spręsti pagrindinius visuomeninius uždavinius. Siūloma skatinti bendrą programavimą valstybėms narėms vykdant aukšto lygio politinius procesus, kurie suteiktų lankstumo programų koordinavimo ir integravimo priemonių, sudedamųjų dalių derėjimo (angl. geometry ) ir lygio atžvilgiu. Bendro programavimo tikslas – viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų programos, todėl šiame procese dažniau vyksta viešojo sektoriaus atstovų tarpusavio bendradarbiavimas, o ne viešojo ir privataus sektorių bendradarbiavimas. Tačiau pramonė gali turėti įtakos šio proceso įgyvendinimui.

1.2. Politinė ir suinteresuotųjų šalių parama

Politiniu lygmeniu pastaruosius 15 metų buvo nuolat reiškiama parama geresniam ir veiksmingesniam mokslinių tyrimų veiklos koordinavimui Europoje: 2008 m. pavasarį susirinkusi Europos Vadovų Taryba paskatino Komisiją ir valstybes nares „ toliau plėtoti bendro mokslinių tyrimų programų rengimo iniciatyvas tose srityse, kuriose tikslinga taikyti šį metodą, kad būtų sudarytos sąlygos nuo 2010 m. pabaigos strategiškiau ir struktūriškiau pradėti vykdyti naujas bendras programas ir rengti bendrus projektų konkursus “.

Politikos formuotojai, mokslininkai ir piliečiai taip pat laikosi bendros plačiai paplitusios nuomonės, kad būtina kartu Europos lygmeniu spręsti nedelsiant spręstinus bendrus Europos uždavinius, pavyzdžiui, klimato kaitos, energetikos, saugumo, sveikatos ir visuomenės senėjimo srityse. Šios suinteresuotosios šalys taip pat mano, kad moksliniai tyrimai yra pagrindinė priemonė šiems uždaviniams spręsti, tačiau joms atrodo, kad siekiant veiksmingo mokslinių tyrimų įnašo reikės priimti bendrą darbotvarkę ir pagerinti mokslinių tyrimų koordinavimą Europoje.

2. Problemos apibrėžimas

2.1. Poreikis gerinti Europos pajėgumą spręsti visuomeninius uždavinius stiprinant viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų ir technologijų plėtros koordinavimą ir bendrą strateginį susitelkimą

Siekiant užtikrinti gebėjimą spręsti visuomeninius uždavinius, Europos mokslinių tyrimų sistema turi būti pajėgi duoti griežčiausius standartus atitinkančių rezultatų. Tačiau Europa nesugebėjo greitai padidinti išlaidų moksliniams tyrimams ir todėl turi toliau stengtis kuo geriau išnaudoti menkus moksliniams tyrimams ir technologijų plėtrai (toliau – MTTP) tenkančius išteklius, investuodama juos našiau ir veiksmingiau. Tokiomis aplinkybėmis viešajam sektoriui tenka svarbus vaidmuo siekiant padidinti viešojo sektoriaus MTTP skiriamų lėšų grąžą.

Viešojo sektoriaus MTTP poveikį ir veiksmingumą galima bandyti didinti įvairiais būdais. Vienas iš būdų, kuris buvo nepakankamai išnaudotas ir kuris gali teikti didelę naudą, – pagerinti Europos viešojo sektoriaus MTTP investicijų organizavimą didinant tarpvalstybinį bendradarbiavimą programų srityje ir jų koordinavimą.

Nors valstybės narės per tuos metus sukūrė daug priemonių, kad būtų sudarytos sąlygos tarptautiniu lygmeniu bendradarbiauti MTTP srityje, apie 85 % civilinių viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų Europoje vis dar programuojami, finansuojami, stebimi ir vertinami nacionaliniu lygmeniu. Palyginti su kitomis struktūrinės politikos sritimis, pavyzdžiui, konkurencijos, prekybos, pramonės politika ir pan., MTTP Europoje ir toliau yra mažiau integruota ir menkiau koordinuojama sritis.

Siekiant išspręsti šią problemą, Komisijos lygmeniu pradėtos vykdyti kelios naujos iniciatyvos, kurių tikslas – skatinti nacionalinių viešojo sektoriaus MTTP koordinavimą, pavyzdžiui, atviras koordinavimo metodas , ERA-NET schema nacionalinių ir regioninių mokslinių tyrimų programų savininkams ir valdytojams suburti, taip pat pasinaudota Sutarties 169 straipsniu, kuriame Bendrijai suteikiama galimybė dalyvauti mokslinių tyrimų ir technologijų plėtros programose, kurias vykdo kelios valstybės narės. Tačiau atsižvelgiant į turimą finansavimą, šie veiksmai vis dar yra labai nedidelės apimties, o bandymas visiškai integruoti programas pavyko tik iš dalies dėl strateginės krypties ir valstybių narių paramos trūkumo.

2.2. Naujo požiūrio poreikis

Vis labiau pripažįstama, kad reikia kurti naują, strategiškesnį metodą viešojo sektoriaus moksliniams tyrimams ir technologijų plėtros programoms koordinuoti Europoje, kuriuo būtų skiriama daugiau dėmesio toms sritims, kurios gali padėti spręsti nedelsiant spręstinus visuomeninius Europos uždavinius ir kuriose koordinavimas gali būti naudingas mokslinių tyrimų veiksmingumui ir poveikiui. Ankstesnėms pastangoms skatinti bendrą programavimą aiškiai trukdė tai, kad trūko valstybių narių aukšto lygio politinio įsipareigojimo, pakankamų ir patikimų duomenų apie tam tikrą atitinkamų mokslo ir technologijų sričių struktūrą ir organizaciją bei įžvalgų šioje srityje, o naudojamos priemonės nebuvo lanksčios.

Tačiau dabar tinkamas laikas pradėti naują politikos iniciatyvą dėl bendro programavimo. Pasikeitė platesnis politinis kontekstas, nes pagrindiniai bendri visuomeniniai uždaviniai kiekvienoje valstybėje narėje ir Bendrijos lygmeniu aiškiai pakilo į viršutines politinės darbotvarkės pozicijas ir vis labiau ryškėja koordinavimo nebuvimo sąnaudos. Turi būti sutelktos bendros pastangos visai Europai svarbių uždavinių srityse, o siekiant sėkmingai tai įvykdyti, bus labai svarbus įvairiapusis valstybių narių dalyvavimas. Nauja iniciatyva turėtų būti rengiama atsižvelgiant į suinteresuotųjų šalių nuomonę ir į ankstesnę patirtį.

Svarbu, kad rengiantis bendram programavimui nebūtų per daug vadovaujamasi nei „iš viršaus į apačią“ principu, pagal kurį Komisija užimtų vadovaujančią poziciją, nei „iš apačios į viršų“ principu, dėl kurio pritrūktų nuoseklios strategijos ir susitelkimo.

Būtų veiksminga, jei valstybės narės kartu nustatytų bendro intereso sritis, kuriose bendri veiksmai galėtų būti veiksmingesni sprendžiant svarbius visuomeninius uždavinius. Visų pirma turi būti naudojami tinkami kriterijai, dėl kurių susitaria visos šalys, kad būtų nustatytos sritys, kuriose būtų naudingiausia pradėti bendrą programavimą. Siekiant pradėti taikyti šiuos kriterijus, turi būti sukurta patikima informacijos bazė. Turi būti surinkta informacija apie vykdomas nacionalines ir regionines programas įvairiose srityse, įskaitant jų taikymo sritį ir jų spragas, dubliavimąsi arba nepakankamą mastą ir aprėptį.

Taip pat reikia kurti „kintamosios geometrijos“ metodą, kuris suteiktų lankstumo galimybę dalyvaujančių šalių atžvilgiu. Ne visos valstybės narės sprendžia tuos pačius uždavinius kiekvienoje srityje, ypač Europos Sąjungai išsiplėtus iki 27 šalių.

Galiausiai, veiksmingas procesas turi sudaryti galimybę jį vykdyti keliais etapais pasirenkant veiksmingiausias priemones, kurios būtų naudojamos nustatytoje srityje.

2.3. Subsidiarumo principas ir Europos pridėtinė vertė

Bendrijos teisė veikti šioje srityje nustatyta keliuose Sutarties straipsniuose, kuriuose numatytas mokslinių tyrimų koordinavimas ir valstybių narių bei Bendrijos bendradarbiavimas (165, 169, 171 straipsniai). Siūlomas bendro programavimo procesas gali pagrįstai būti laikomas reikalingu, nes mažai tikėtina, kad valstybės narės jį pakankamai įvykdys imdamosi vien tik tarpvyriausybinių veiksmų. Tokių veiksmų plitimas pastaraisiais metais sustojo ir dauguma iniciatyvų, kuriomis siekiama koordinuoti daugiašales programas, buvo kuriamos Bendrijos veiklos srityje. Todėl mažai tikėtina, kad veikdamos vienos valstybės narės būtų pajėgios spręsti šias problemas.

Pasiūlymo Europos pridėtinę vertę iš dalies lemia tarptautinis kai kurių pagrindinių uždavinių pobūdis (pavyzdžiui, klimato kaita) – tokiais atvejais siekdamos tinkamai spręsti šias problemas valstybės narės turi veikti kartu. Šį procesą taip pat galima pagrįsti atsižvelgiant į tai, kad jis teikia didesnio viešojo sektoriaus MTTP programų Europoje masto, aprėpties ir veiksmingumo galimybę bendrai sprendžiant bendrus uždavinius ir kuriant bendrus jų sprendimo būdus, įveikiant patekimo į rinką kliūtis, pavyzdžiui, dideles pradines ir veiklos sąnaudas tam tikrose mokslo ir technologijų srityse, kaupiant duomenis ir patirtį, siekiant didesnio mokslo, technologijų ir naujovių poveikio, pašalinant programų dubliavimosi visoje Europoje problemą, didinant programų išsamumą ir mažinant programų valdymo sąnaudas.

3. Tikslai

3.1. Bendrieji politikos tikslai

BP iniciatyvoje numatyti bendrieji politikos tikslai – padidinti ES pajėgumą siekti aukšto lygio politikos tikslų ir spręsti pagrindinius ateinančių metų uždavinius:

(1) padėti siekti peržiūrėtos Lisabonos strategijos tikslų;

(2) padėti Europai veiksmingiau spręsti pagrindinius visuomeninius uždavinius naudojant mokslinius tyrimus;

(3) padėti siekti Europos mokslinių tyrimų erdvės (toliau – ERA) tikslų.

3.2. Konkretūs tikslai

Siekiant padėti siekti šių bendrųjų politikos tikslų, reikės pagerinti viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų programavimo Europoje našumą ir veiksmingumą tose srityse, kuriose iškyla pagrindiniai visuomeniniai uždaviniai. Konkretūs tikslai yra:

(1) stiprinti ES nacionalinių viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų programų koordinavimą tose srityse, kurios gali pateikti svarbių visuomeninių uždavinių sprendimo būdų ir kurios suteikia pridėtinės vertės laikantis bendro tarpvalstybinio metodo;

(2) padidinti šių programų poveikį, atsižvelgiant ir į poveikį mokslui bei technologijoms (mokslinė kompetencija, išteklių, duomenų ir patirties sutelkimas, pakankamų pajėgumų sukaupimas, programos gerinimo galimybių sudarymas), ir į poveikį ekonomikai ir visuomenei.

3.3. Veiklos tikslai

Siekiant skatinti pirmiau minėtus teigiamus poveikio ir veiksmingumo pokyčius, veiklos tikslai yra šie:

(1) vykdyti veiksmingą procesą, kuris skatintų kurti strategiškesnį požiūrį į nacionalinių mokslinių tyrimų programų, kuriomis siekiama padėti spręsti Europos visuomeninius uždavinius, koordinavimą;

(2) užtikrinti, kad šis procesas ir su juo susijusios bendro viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų programavimo iniciatyvos sulauktų didelės suinteresuotųjų šalių paramos ir atsakomybės;

(3) vykdant šį procesą ir naudojant tinkamas priemones, skatinti tarpvalstybinį viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų programų integravimo ir struktūrizavimo poveikį, būtent pakankamų MTTP veiklos pajėgumų sukaupimą;

(4) vykdyti procesą, kurį galima vykdyti keliais etapais atsižvelgiant į bendro programavimo priemones, taip pat taikyti „kintamosios geometrijos“ metodą šalių dalyvavimo atžvilgiu;

(5) užtikrinti, kad bendros iniciatyvos būtų pagrįstos atnaujinta ir tikslia informacija apie nacionalinę ir regioninę programavimo veiklą;

(6) skatinti didesnį politikos krypčių derėjimą.

4. Politinės strategijos variantų pristatymas

Siekiant įgyvendinti šiuos tikslus, apsvarstyti keturi politinės strategijos variantai. Pagrindiniai jų skirtumai yra susiję su dviem esminiais klausimais: bendro programavimo sričių nustatymo būdas ir priemonių, kurių įgyvendinimas apsvarstytas, įvairovė Šių keturių variantų apžvalga pateikiama Poveikio vertinimo ataskaitos 2 lentelėje. .[1]

Šių keturių variantų apžvalga pateikiama Poveikio vertinimo ataskaitos 2 lentelėje.

Pagal „įprastos veiklos“ variantą (1 variantas), bendro programavimo sritis įvairios valstybių narių suinteresuotosios šalys nustato naudodamosi ad hoc „iš apačios į viršų“ metodu. Įgyvendinimas vykdomas taikant ribotą priemonių skaičių (visų pirma ERA-NET schemą ir 169 straipsnį) ir yra silpnai koordinuojamas. Be to, laikomasi lankstaus požiūrio pakankamų pajėgumų sukaupimo atžvilgiu (atsižvelgiant į partnerių skaičių ir svarbą) ir siekiamo programų integravimo lygio atžvilgiu.

„Maksimalaus 169 straipsnio taikymo“ variantui (2 variantas) būdingos kai kurios „įprastos veiklos“ ypatybės, nes valstybės narės bendro programavimo sritis nustato taikydamos „iš apačios į viršų“ metodą, o įgyvendinimas vykdomas taikant tas pačias priemones (visų pirma ERA-NET schemą ir 169 straipsnį). Tačiau šis variantas skiriasi nuo „įprastos veiklos“ varianto tuo, kad jame siūloma imtis aktyvesnių veiksmų, kurių pagrindu ERA-NET schemos dalys – ERA-NET ir ERA-NET Plius projektai – būtų griežtai vykdomi kaip parengiamasis etapas prieš taikant 169 straipsnį. Bendro programavimo sritys turėtų sutapti su Bendrąja mokslinių tyrimų programa, užtikrinant sistemišką visų horizontaliųjų politikos krypčių nuoseklumą, taip pat daugiau dėmesio turėtų būti skiriama pakankamų pajėgumų sukaupimui ir programų integravimo lygiui.

Pagrindinis „Bendrijos koordinuojamo strateginio varianto“ (3 variantas) ir dviejų ankstesnių variantų skirtumas yra tas, kad šis variantas yra strateginis, o ne pagrįstas „iš apačios į viršų“ principu. Visų pirma reikia nustatyti pagrindinius visuomeninius uždavinius ir įvertinti viešojo sektoriaus remiamų mokslinių tyrimų pakankamų pajėgumų kaupimo poreikį atitinkamose mokslo ir technologijų srityse. Pagal šį variantą būtent Bendrija vadovauja atliekant šiuos strateginius vertinimus ir siūlant tinkamas bendro programavimo sritis. Taip pat būtent Bendrija iš įvairių įprastų Bendrijos priemonių atrenka tinkamiausias priemones.

„Europos strateginio proceso“ variantas (4 variantas) panašus į „Bendrijos koordinuojamą strateginį variantą“ tuo, kad jis yra strateginis ir pagrįstas pagrindinių visuomeninių uždavinių sprendimu, tačiau yra labai svarbus skirtumas, susijęs su Bendrijos ir valstybių narių vaidmenimis. Pagal „Europos strateginio proceso“ variantą BP sritis nustato valstybės narės (ne Bendrija). Valstybės narės taip pat atrenka arba sukuria konkrečioms aplinkybėms mokslo ir technologijų srityje tinkamiausias priemones (įskaitant tokias Bendrijos priemones kaip ERA-NET schema ir 168, 169, 170 ar 171 straipsniai; ES strateginio energetikos technologijų plano (angl. SET Plan ) arba saugumo srities mokslinių tyrimų priemonės; naujų Europos institucijų ir (arba) naujų kompetencijos tinklų kūrimas Įskaitant ne tik integravimo veiklos finansavimą, bet ir bendrų mokslinių tyrimų finansavimą. ; Europos mokslinių tyrimų tarybos (toliau – EMTT) arba Euratomo tipo iniciatyvos; struktūriniai fondai ir pan.). Komisija atlieka tarpininko vaidmenį. Ji atsakinga už ataskaitų teikimą Tarybai kiekviename proceso etape ir už viso proceso bei konkrečiose srityse padarytos pažangos vertinimą. [2]

Įskaitant ne tik integravimo veiklos finansavimą, bet ir bendrų mokslinių tyrimų finansavimą.

5. Poveikio vertinimas

Kiekvieno varianto atveju įvertintos įvairios poveikio galimybės, įskaitant suinteresuotųjų šalių paramą ir atsakomybę, strateginį susitelkimą, struktūrizavimo poveikį, politikos krypčių nuoseklumą, mokslo ir technologijų srities poveikį ir platesnį visuomeninį poveikį Šių poveikio sričių apžvalga pateikiama visos Poveikio vertinimo ataskaitos 3 lentelėje. . Šio vertinimo išvadoje teigiama, kad pageidaujamas politinės strategijos variantas – „Europos strateginio proceso“ variantas. [3]

Šių poveikio sričių apžvalga pateikiama visos Poveikio vertinimo ataskaitos 3 lentelėje.

„Įprastos veiklos“ variantas atmestas dėl to, kad jam trūksta strateginio susitelkimo, dėl jo silpno struktūrizavimo poveikio, neigiamo poveikio horizontaliųjų politikos krypčių nuoseklumui ir menko visuomeninio poveikio. „Maksimalaus 169 straipsnio taikymo“ variantas atmestas dėl to, kad jam trūksta strateginio susitelkimo, dėl jo „universalaus taikymo“ pobūdžio ir riboto struktūrizavimo poveikio. „Komisijos koordinuojamas strateginis variantas“, kuris galėtų daryti didelį poveikį, atmestas dėl galimos rizikos – t. y. labai tikėtina, kad suinteresuotosios šalys šio varianto neparemtų. O tai turėtų neigiamos įtakos jo strateginiam susitelkimui, struktūrizavimo poveikiui ir visuomeniniam poveikiui. Be to, mažai tikėtina, jog pati Bendrija turėtų pakankamai išsamių žinių apie valstybių narių mokslinių tyrimų programas, kad galėtų pasiūlyti tinkamas bendro programavimo sritis ir priemones.

„Europos strateginio proceso“ variantas sulaukė didžiausio suinteresuotųjų šalių palaikymo, jos susitarė, kad reikia nustatyti strategines mokslinių tyrimų darbotvarkes ir koordinuotai jas įgyvendinti, ypač siekiant spręsti bendrus visuomeninius uždavinius; kad partnerystė, kuri sujungia savanorišką „iš apačios į viršų“ metodą su strateginiu „iš viršaus į apačią“ gairių nustatymu, yra būtina siekiant užtikrinti programos lankstumą ir pritaikymą individualiems poreikiams; kad reikia laikytis subsidiarumo, „kintamosios geometrijos“ ir faktinės Europos pridėtinės vertės principų; ir kad „universalaus taikymo“ požiūris yra neveiksmingas.

Pasiūlytas bendro programavimo sričių ir priemonių pasirinkimo procesas, kartu su suinteresuotųjų šalių išreikštu dideliu palaikymu, reiškia, kad 4 variantas geriausiai užtikrina, kad bus pasiektas didžiausias bendras sisteminis struktūrizavimo poveikis. Tai sudarys idealias sąlygas mokslo ir technologijų sričiai gauti visą bendro programavimo naudą, apimančią:

· kliūčių patekti į rinką pašalinimą,

· programų optimizavimą Europos mastu,

· mokslinę kompetenciją,

· bendrų uždavinių sprendimą dedant bendras pastangas, bendrų, standartizuotų sprendimo būdų kūrimą ir vieningos nuomonės laikymąsi,

· tarpvalstybinį bendradarbiavimą vykdant projektus (kuris teikia papildomą naudą, kaip antai duomenų ir patirties sutelkimas, greitas platinimas, tarpvalstybinis žmogiškųjų išteklių judumas ir mokymas bei didesnis mokslinis, technologijų ir naujovių poveikis),

· sumažėjusias nacionalines integruotų programų valdymo sąnaudas,

· geresnę neintegruotų programų būklę ir

· geresnę atskaitomybę ir didesnį skaidrumą.

Pramonei teikiamai naudai priskiriamos „atviros naujovės“ (angl. open innovation ); greitas mokslinių tyrimų rezultatų skleidimas; bendrų, standartizuotų sprendimo būdų kūrimas; didesnės galimybės gauti viešojo sektoriaus paramą moksliniams tyrimams; paprastesnis bendrų viešųjų ir privačiųjų strateginių mokslinių tyrimų darbotvarkių kūrimas; ir spartesnis horizontaliųjų politikos krypčių koordinavimas.

Galiausiai šis poveikis mokslui ir technologijoms lemia didesnę visuomeninę viešojo sektoriaus investicijų į mokslinius tyrimus naudą, o tai reiškia, kad didėja ekonomikos augimas, konkurencingumas ir užimtumas bei greičiau ir geriau sprendžiamos socialinės ir aplinkos problemos.

Dėl šių priežasčių pirmenybė teikiama 4 variantui „Europos strateginis procesas“.

6. Rizika ir rizikos mažinimas

Pasirinktas variantas siejamas su įvairiais rizikos veiksniais. Pagrindinė rizika yra tai, kad gali būti neįvykdyti reikalaujami politiniai įsipareigojimai.

Nors ši rizika dabar turėtų atrodyti mažesnė, nei galbūt buvo anksčiau (dėl didėjančių visuomeninių uždavinių, su kuriomis susiduria Europa, mokslo ir technologijų srities bei visuomeninių sąnaudų, patiriamų dėl koordinavimo nebuvimo, taip pat bendro programavimo naudos mokslo ir technologijų sričiai bei visuomenei vis platesnio pripažinimo valstybėse narėse), siūlomas politikos procesas taip pat sukurtas šiai rizikai mažinti. Siūlomas aukšto lygio politinis procesas, už kurį besąlygiškai atsakingos valstybės narės, o Komisijos tarnybos atlieka tarpininko vaidmenį. Procese numatyta svarbi ir nuolatinė Tarybos funkcija, susijusi su:

· už mokslinius tyrimus atsakingų valstybių narių ministrų raginimu paskirti asmeninius atstovus į ad hoc ir aukšto lygio grupes tinkamoms BP sritims nustatyti;

· kasmet atliekamu proceso stebėjimu (Komisijai teikiant privalomas metines ataskaitas); ir

· proceso persvarstymu po trejų metų.

Siūlomas procesas paremtas įrodymais ir grindžiamas išsamia atitinkamų mokslo ir technologijų sričių strategine analize – tai užtikrins, kad bus pasirinktos tik įvykdomos bendro programavimo iniciatyvos. Be to, siūlomam metodui būdingas priemonių lankstumas Siekiant įgyvendinti tam tikras bendro programavimo iniciatyvas reikia išnagrinėti ir naudoti visas įmanomas viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų priemones (nacionalines ir regionines mokslinių tyrimų programas, tarpvyriausybinių mokslinių tyrimų organizacijų ir bendradarbiavimo programas, mokslinių tyrimų infrastruktūras, judumo programas ir pan.). , „kintamoji geometrija“ ir siekiamo programų integravimo masto lankstumas (dalinis ciklas, visas ciklas). [4]

Siekiant įgyvendinti tam tikras bendro programavimo iniciatyvas reikia išnagrinėti ir naudoti visas įmanomas viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų priemones (nacionalines ir regionines mokslinių tyrimų programas, tarpvyriausybinių mokslinių tyrimų organizacijų ir bendradarbiavimo programas, mokslinių tyrimų infrastruktūras, judumo programas ir pan.).

Kiti rizikos veiksniai yra institucijų inertiškumas ir reikalingos informacijos bazės nebuvimas. Tačiau pradėtos vykdyti tinkamos rizikos mažinimo strategijos.

Apibendrinant, pagrindinė rizikos mažinimo strategija, kuria grindžiamas siūlomas procesas, yra geresnės reguliavimo praktikos laikymasis, t. y. glaudus darbas su valstybėmis narėmis laikantis skaidrumo reikalavimų; subsidiarumo, Europos pridėtinės vertės ir proporcingumo principų laikymasis; konkrečių iniciatyvų, pagrįstų išsamia, patikima informacijos baze, rengimas ir vykdymas; proceso atskaitomybės ir skaidrumo užtikrinimas sukuriant tinkamas stebėjimo ir vertinimo sistemas.

7. Vertinimas ir stebėjimas

Taip pat buvo suderintos visos atitinkamos stebėjimo ir vertinimo priemonės. Jos susijusios su Komisijos ataskaitų teikimu Tarybai po kiekvieno BP proceso etapo ir išsamiu proceso persvarstymu, kurį po trejų metų atlieka Komisija kartu su valstybėmis narėmis. Taip pat bus užtikrinamas nuolatinis stebėjimas ir pažangos siekiant („SMART“) tikslų vertinimas kiekvienoje BP srityje.

Be to, bus didinamas skaidrumas bendradarbiavimo ir koordinavimo nacionalinių ir regioninių mokslinių tyrimų programų srityje, sukuriant specialų ERAWATCH žiniatinklio paslaugų modulį.

[1] Šių keturių variantų apžvalga pateikiama Poveikio vertinimo ataskaitos 2 lentelėje.

[2] Įskaitant ne tik integravimo veiklos finansavimą, bet ir bendrų mokslinių tyrimų finansavimą.

[3] Šių poveikio sričių apžvalga pateikiama visos Poveikio vertinimo ataskaitos 3 lentelėje.

[4] Siekiant įgyvendinti tam tikras bendro programavimo iniciatyvas reikia išnagrinėti ir naudoti visas įmanomas viešojo sektoriaus mokslinių tyrimų priemones (nacionalines ir regionines mokslinių tyrimų programas, tarpvyriausybinių mokslinių tyrimų organizacijų ir bendradarbiavimo programas, mokslinių tyrimų infrastruktūras, judumo programas ir pan.).

DE

(...PICT...)|KOMMISSION DER EUROPÄISCHEN GEMEINSCHAFTEN|

Brüssel, 15/07/2008

SEK(2008)2282

ARBEITSPAPIER DER KOMMISSIONSDIENSTSTELLEN

Begleitdokument zur MITTEILUNG DER KOMMISSION AN DEN RAT, DAS EUROPÄISCHE PARLAMENT, DEN EUROPÄISCHEN WIRTSCHAFTS- UND SOZIALAUSSCHUSS UND DEN AUSSCHUSS DER REGIONEN

Gemeinsame Planung der Forschungsprogramme: Bessere Bewältigung gemeinsamer Herausforderungen durch Zusammenarbeit

ZUSAMMENFASSUNG DER FOLGENABSCHÄTZUNG {KOM(2008) 468 endg.} {SEK(2008) 2281}

1. Verfahren und Konsultation interessierter Kreise

1.1. Einleitung

Diese Folgenabschätzung wurde für die in der Mitteilung der Europäischen Kommission „Gemeinsame Planung der Forschungsprogramme“ vorgestellte Initiative erstellt. Die Initiative zur gemeinsamen Programmplanung gehört zu den fünf von der Kommission 2008 geplanten politischen Initiativen im Anschluss an das Grünbuch „Der Europäische Forschungsraum: Neue Perspektiven“ und bezieht sich auf den Aspekt „Optimierung von Forschungsprogrammen und –prioritäten“. Gemeinsame Programmplanung ist ein Prozess, bei dem sich Mitgliedstaaten auf freiwilliger Basis und in unterschiedlicher Zusammensetzung an der Festlegung, Entwicklung und Umsetzung gemeinsamer Forschungspläne in bestimmten Bereichen oder zu bestimmten Themen beteiligen. Dies kann sowohl durch die Koordinierung bestehender nationaler Programme als auch durch die Erstellung völlig neuer Programme geschehen, wobei die Ressourcen zusammengeführt und die Fortschritte gemeinsam überwacht und geprüft werden. Durch die Ausweitung und Verbesserung der länderübergreifenden Zusammenarbeit, Koordinierung und Integration der aus öffentlichen Geldern finanzierten Forschungsprogramme der Mitgliedstaaten in einer begrenzten Anzahl strategischer Bereiche, sollen die Effizienz der öffentlichen Forschungsinvestitionen in Europa gesteigert und große gesellschaftliche Herausforderungen besser bewältigt werden. Im Rahmen des vorgeschlagenen Konzepts soll die gemeinsame Programmplanung durch einen von den Mitgliedstaaten voranzubringenden politischen Prozess auf hoher Ebene gefördert werden. Der Prozess wäre im Hinblick auf die Instrumente, die jeweiligen Teilnehmer und den Grad der Programmkoordinierung und -integration flexibel. Die gemeinsame Programmplanung richtet sich an öffentliche Forschungsprogramme und beinhaltet daher eine öffentlich-öffentliche und keine öffentlich-private Zusammenarbeit. Die Industrie kann jedoch an der Umsetzung beteiligt sein.

1.2. Unterstützung durch Politik und Akteure

Auf politischer Ebene wird eine stärkere und effizientere Koordinierung der Forschung in Europa seit fünfzehn Jahren eindeutig unterstützt. Der Europäische Rat rief anlässlich seiner Frühjahrstagung 2008 die Kommission und die Mitgliedstaaten dazu auf, „weitere Initiativen für die gemeinsame Forschungsplanung in Bereichen, in denen dies sinnvoll ist, auszuarbeiten, damit ab Ende 2010 ein stärker strategiebetonter und besser strukturierter Ansatz für die Einleitung neuer gemeinsamer Programme und Ausschreibungen für Projekte verfolgt werden kann“ .

Auch bei den politisch Verantwortlichen, Forschern und Bürgern gibt es einen breiten Konsens darüber, dass die dringenden gemeinsamen Probleme Europas – Klimawandel, Energie, Sicherheit, Gesundheit, Altern der Bevölkerung – auf europäischer Ebene gemeinsam anzugehen sind. Diese Akteure sind davon überzeugt, dass die Forschung bei der Bewältigung dieser Herausforderungen eine zentrale Rolle zu spielen hat, aber auch eine gemeinsame Planung und verstärkte Koordinierung der Forschung in Europa erforderlich sind, wenn die Forschung einen wirksamen Beitrag hierzu leisten soll.

2. Problemstellung

2.1. Notwendigkeit der Erhöhung der Fähigkeit Europas zur Bewältigung der gesellschaftlichen Herausforderungen durch stärkere Koordinierung und gemeinsame strategische Schwerpunktsetzung bei der öffentlichen FuE

Um die gesellschaftlichen Herausforderungen bewältigen zu können, muss das europäische Forschungssystem Ergebnisse von höchstem Niveau produzieren können. Europa konnte jedoch bisher seine Forschungsinvestitionen nicht rasch erhöhen und muss sich daher weiter um eine bessere, das heißt effizientere und wirksamere Nutzung der begrenzten Forschungsmittel bemühen. In diesem Zusammenhang hat der öffentliche Sektor die wichtige Aufgabe, sich um bessere Erträge öffentlicher Forschungsinvestitionen zu bemühen.

Es gibt zahlreiche Möglichkeiten, Wirkung und Effizienz öffentlicher FuE zu steigern. Eine davon - die bisher nicht ausreichend genutzt wurde und potenziell große Gewinne verspricht - ist eine bessere Organisation der öffentlichen Forschungsinvestitionen in Europa durch stärkere länderübergreifende Programmzusammenarbeit und –koordinierung.

Die Mitgliedstaaten haben zwar in den vergangenen Jahren zahlreiche Mechanismen eingeführt, die eine länderübergreifende FuE-Zusammenarbeit möglich machen, es werden jedoch immer noch etwa 85 % der nicht militärischen öffentlichen Forschung in Europa auf nationaler Ebene geplant, finanziert, überwacht und bewertet. Im Vergleich zu anderen strukturpolitischen Bereichen wie Wettbewerb, Handel und Industrie ist die Forschung innerhalb Europas weniger integriert und koordiniert.

Aus diesem Grund wurden in den letzten Jahren auf Gemeinschaftsebene mehrere Initiativen ergriffen, um die Koordinierung der nationalen öffentlich finanzierten Forschung zu fördern, z. B. die offene Koordinierungsmethode, ERA-NET zur Vernetzung der nationalen und regionalen Träger und Leiter von Forschungsprogrammen und die Nutzung von Artikel 169 EG-Vertrag, aufgrund dessen die Gemeinschaft an gemeinsamen Forschungs- und Entwicklungsprogrammen mehrerer Mitgliedstaaten teilnehmen kann. Diese Bemühungen sind jedoch in Bezug auf die Höhe der investierten Finanzmittel noch höchst bescheiden und waren bisher kaum erfolgreich im Hinblick auf eine vollständige Programmintegration, denn es fehlte die strategische Ausrichtung und die Unterstützung durch die Mitgliedstaaten.

2.2. Notwendigkeit eines neuen Konzepts

Es setzt sich die Erkenntnis durch, dass ein neues, stärker strategisch ausgerichtetes Konzept zur Koordinierung der öffentlichen Forschungsprogramme in Europa erforderlich ist, das sich auf die Bereiche konzentriert, die Lösungen für die drängenden gesellschaftlichen Probleme Europas bieten können und bei denen eine Koordinierung zu mehr Effizienz und Wirkung der Forschung führen kann. Die bisherigen Bemühungen um eine gemeinsame Programmplanung wurden eindeutig durch unzureichendes politisches Engagement der Mitgliedstaaten auf hoher Ebene, durch das Fehlen ausreichender und zuverlässiger Daten über die Struktur und Organisation einzelner wissenschaftlicher und technischer Bereiche sowie entsprechender Kenntnisse sowie durch die fehlende Flexibilität der eingesetzten Instrumente behindert.

Heute ist es jedoch angebracht, eine neue politische Initiative in diesem Zusammenhang einzuleiten. Der allgemeine politische Kontext hat sich verändert. Die uns alle betreffenden bedeutenden gesellschaftlichen Herausforderungen stehen nun in allen Mitgliedstaaten und auf Gemeinschaftsebene an erster Stelle der politischen Agenda, und die Kosten einer „Nichtkoordinierung“ werden allmählich deutlich. Gemeinsame Bemühungen müssen sich auf Bereiche richten, in denen die Herausforderungen europaweit bestehen. Damit diese Bemühungen erfolgreich sind, müssen sie von den Mitgliedstaaten voll unterstützt werden. Die neue Initiative sollte sich auf die bisherigen Erfahrungen und die Sichtweise der Akteure stützen.

Ein Prozess hin zu einer gemeinsamen Programmplanung sollte weder zu sehr „von oben“ (von der Kommission) diktiert werden, noch zu sehr auf einem Bottom-up-Konzept beruhen, was einen Mangel an kohärenter Strategie- und Schwerpunktsetzung zur Folge hätte.

Ein sinnvoller Prozess würde darin bestehen, dass die Mitgliedstaaten Bereiche mit gemeinsamer Problemstellung ermitteln, in denen gemeinsame Maßnahmen im Hinblick auf die Bewältigung bedeutender gesellschaftlicher Herausforderungen effizienter sein können. Es müssen vor allem geeignete, von allen Parteien vereinbarte Kriterien verwendet werden, um die Bereiche zu bestimmen, in denen eine gemeinsame Programmplanung am sinnvollsten wäre. Die Informationsgrundlage muss solide sein, damit die Kriterien greifen. Es müssen Informationen über bestehende nationale und regionale Programme in verschiedenen Bereichen gesammelt werden (z. B. Gegenstand, Lücken, Doppelarbeit, zu geringer Umfang oder zu geringe thematische Abdeckung).

Das Konzept muss ferner eine „variable Geometrie“ vorsehen, die Flexibilität in Bezug auf die teilnehmenden Länder erlaubt. Nicht alle Mitgliedstaaten haben in allen Bereichen die gleichen Probleme. Dies gilt insbesondere in der erweiterten Europäischen Union mit 27 Mitgliedstaaten.

Schließlich müssen bei einem wirksamen Prozess abgestufte Maßnahmen möglich sein, bei denen die in einem Bereich effizientesten Instrumente ausgewählt werden.

2.3. Subsidiarität und europäischer Mehrwert

Das Recht der Gemeinschaft, in diesem Bereich tätig zu werden, ist in mehreren Artikeln des EU-Vertrags verankert, in denen die Koordinierung und Zusammenarbeit zwischen den Mitgliedstaaten und der Gemeinschaft im Bereich der Forschung vorgesehen ist (Artikel 165, 169, 171). Der vorgeschlagene Prozess der gemeinsamen Programmplanung kann als notwendig bezeichnet werden, denn eine solche gemeinsame Planung dürfte allein durch zwischenstaatliche Maßnahmen der Mitgliedstaaten nicht in ausreichendem Maße erreicht werden. Die Ausweitung solcher Maßnahmen stagniert seit einigen Jahren, und die meisten Initiativen im Hinblick auf eine multilaterale Programmkoordinierung wurden im Rahmen von Gemeinschaftsmaßnahmen ergriffen. Daher ist es unwahrscheinlich, das Mitgliedstaaten alleine diese Probleme angehen können.

Der „europäische Mehrwert“ dieses Vorschlags ergibt sich zum Teil aus dem länderübergreifenden Charakter einiger der zentralen Herausforderungen (z. B. Klimawandel), bei denen die Mitgliedstaaten gemeinsam handeln müssen, um effizient zu sein, ferner daraus, dass er die Möglichkeit europäischer öffentlicher Forschungsprogramme von größerem Umfang und höherer Effizienz und mit einem weiteren Gegenstandsbereich bietet. Gemeinsame Herausforderungen werden gemeinsam angegangen und gemeinsame Lösungen entwickelt, Anfangshemmnisse, z. B. verursacht durch hohe Anfangsinvestitionen und Betriebskosten in einigen wissenschaftlichen und technologischen Bereichen, werden ausgeräumt, Daten und Kenntnisse werden zusammengeführt, die wissenschaftliche, technologische und innovative Wirkung erhöht sich, die Duplizierung von Programmen wird vermieden, die Programme werden inhaltlich detaillierter und die Programmverwaltungskosten verringern sich.

3. Ziele

3.1. Allgemeine Ziele

Die allgemeinen Ziele der Initiative zur gemeinsamen Programmplanung sind die Erhöhung der Fähigkeit der EU, ihre hochrangigen politischen Ziele zu erreichen, und die Bewältigung der sich in den nächsten Jahren stellenden bedeutenden Herausforderungen:

(1) Beitrag zu den Zielen der erneuerten Lissabon-Strategie;

(2) wirksamere Reaktion Europas auf zentrale gesellschaftliche Herausforderungen mit Hilfe der Forschung;

(3) Beitrag zu den Zielen des Europäischen Forschungsraums (EFR).

3.2. Einzelziele

Damit zu diesen allgemeinpolitischen Zielen ein Beitrag geleistet werden kann, müssen Effizienz und Wirksamkeit der öffentlichen Forschungsplanung in den Bereichen verbessert werden, in denen Europa bedeutenden gesellschaftlichen Herausforderungen gegenübersteht. Einzelziele sind:

(4) Stärkung der Koordinierung der nationalen öffentlichen Forschungsprogramme der EU in Bereichen, die Lösungen für bedeutende gesellschaftliche Herausforderungen bieten können und in denen damit gerechnet werden kann, dass ein gemeinsames, länderübergreifendes Konzept zusätzlichen Nutzen bringt, ;

(5) und somit Erhöhung der Wirkung der Programme im wissenschaftlichen und technologischen (wissenschaftliche Exzellenz, Zusammenführung von Ressourcen, Daten und Kenntnissen, Erreichen einer kritischen Masse, leichtere Programmoptimierung) sowie im wirtschaftlichen und gesellschaftlichen Bereich.

3.3. die Vorgehensweise betreffende Ziele:

Im Hinblick auf die oben genannte Erhöhung von Wirkung und Effizienz werden im Zusammenhang mit der Vorgehensweise folgende Ziele verfolgt:

(1) Entwicklung eines wirksamen Prozesses zur Förderung eines stärker strategisch ausgerichteten Vorgehens bei der Koordinierung nationaler Forschungsprogramme mit dem Ziel, zur Bewältigung der gesellschaftlichen Herausforderungen Europas beizutragen;

(2) Sicherstellung einer hohen Akzeptanz und der vollen Unterstützung der Akteure für diesen Prozess und die sich daraus ergebenden Initiativen zur gemeinsamen Planung der öffentlichen Forschung;

(3) Förderung der länderübergreifenden Integrations- und Strukturierungseffekte für öffentliche Forschungsprogramme, insbesondere einer kritischen Masse an FuE-Anstrengungen, durch diesen Prozess und den Einsatz geeigneter Instrumente;

(4) Einführung eines Prozesses, der in Bezug auf die Instrumente der gemeinsamen Programmplanung abgestufte Maßnahmen und im Hinblick auf die Beteiligung der Länder eine variable Geometrie erlaubt;

(5) Gewährleistung der Aktualität und Richtigkeit der Informationen über nationale und regionale Programmtätigkeiten bei der Konzipierung gemeinsamer Initiativen;

(6) Förderung einer größeren politikbereichsübergreifenden Einheitlichkeit.

4. Optionen

Im Hinblick auf diese Ziele wurden vier Optionen in Erwägung gezogen. Die Hauptunterschiede zwischen den Optionen betreffen vor allem zwei Aspekte: die Art und Weise, in der die Bereiche für die gemeinsame Programmplanung ermittelt werden, und die Bandbreite der Instrumente, die für die Umsetzung in Frage kommen Überblick über die vier Optionen: s. Tabelle 2 der Folgenabschätzung. . [1]

Überblick über die vier Optionen: s. Tabelle 2 der Folgenabschätzung.

Im Rahmen des Szenarios mit unveränderten Rahmenbedingungen („business-as-usual“, Option 1) werden die Themen einer gemeinsamen Programmplanung von unterschiedlichen Akteuren der Mitgliedstaaten ad hoc nach einem Bottom-up-Verfahren festgelegt. Die Umsetzung geschieht mittels einer begrenzten Anzahl von Instrumenten (im Wesentlichen ERA-NET und Artikel 169) und ist nur oberflächlich koordiniert. Im Hinblick auf die kritische Masse (Anzahl und Bedeutung der Partner) und den Grad der angestrebten Programmintegration wird flexibel verfahren.

Option 2 (maximale Nutzung des Artikels 169) teilt einige der Merkmale der Option 1, denn die Themen einer gemeinsamen Programmplanung werden von den Mitgliedstaaten nach einem Bottom-up-Verfahren festgelegt und die Umsetzung geschieht mittels derselben Instrumente (im Wesentlichen ERA-NET und Artikel 169). Diese Option unterscheidet sich jedoch von Option 1 („business-as-usual“) dadurch, dass eine proaktive Vorgehensweise vorgeschlagen wird, bei der ERA-NET- und ERA-NET-Plus-Maßnahmen als Teil des ERA-NET-Programms zur obligatorischen Vorbereitungsphase für Maßnahmen nach Artikel 169 würden. Die Themen der gemeinsamen Programmplanung müssten mit dem Rahmenprogramm übereinstimmen, womit systematisch die Einheitlichkeit der horizontalen Politik gegeben wäre, und kritische Masse und Programmintegrationsgrad erhielten größere Bedeutung.

Der Hauptunterschied zwischen Option 3 (von der Gemeinschaft gelenkte strategische Option) und den beiden vorhergehenden Optionen besteht darin, dass es sich um eine strategische und nicht um eine "Bottom-up"-Option handelt. Ausgangspunkt ist die Ermittlung bedeutender gesellschaftlicher Herausforderungen und die Evaluierung des Bedarfs an einer kritischen Masse öffentlich finanzierter Forschung in den jeweiligen wissenschaftlichen und technologischen Bereichen. Im Rahmen dieser Option übernimmt die Gemeinschaft die Führung bei den strategischen Evaluierungen und den Vorschlägen für geeignete Bereiche der gemeinsame Programmplanung. Die Gemeinschaft würde auch aus einem breiteren Spektrum herkömmlicher Gemeinschaftsinstrumente das geeignetste Instrument auswählen.

Option 4 (strategischer europäischer Prozess) ist der Option 3 dahingehend ähnlich, dass sie ebenfalls strategisch ausgerichtet ist und der Bewältigung bedeutender gesellschaftlicher Herausforderungen dient, ein wichtiger Unterschied liegt jedoch in den unterschiedlichen Rollen der Gemeinschaft und der Mitgliedstaaten. Bei Option 4 werden die Themen für die gemeinsame Programmplanung nicht von der Gemeinschaft, sondern von den Mitgliedstaaten ermittelt. Dies gilt auch für die Auswahl bzw. Entwicklung der geeignetsten, dem jeweiligen wissenschaftlichen oder technologischen Bereich angepassten Instrumente (u. a. Gemeinschaftsinstrumente wie ERA-NET und Maßnahmen gemäß den Artikeln 168, 169, 170 oder 171, Konzepte wie der SET-Plan oder die Sicherheitsforschung, die Schaffung neuer EU-Einrichtungen und/oder neuer Arten von Exzellenznetzen Bei diesen würden nicht nur Integrationsmaßnahmen, sondern auch gemeinsame Forschungsarbeiten finanziert. , Organisationsformen wie der Europäische Forschungsrat (ERC) oder Euratom, die Strukturfonds). Die Kommission würde hier eine Vermittlerrolle spielen. Sie wäre zuständig für die Berichterstattung an den Rat in jedem Stadium des Prozesses sowie für die Evaluierung des Gesamtprozesses und der Fortschritte in einzelnen Bereichen. [2]

Bei diesen würden nicht nur Integrationsmaßnahmen, sondern auch gemeinsame Forschungsarbeiten finanziert.

5. Abschätzung der Folgen

Für jede Option wurden zahlreiche Folgen bewertet, u. a. der Grad der Akzeptanz und Unterstützung der Akteure, die strategische Ausrichtung, die strukturierende Wirkung, die Einheitlichkeit der Politik, Auswirkungen auf Wissenschaft und Technologie und allgemeinere gesellschaftliche Auswirkungen Tabelle 3 der Folgenabschätzung gibt einen Überblick über diese Auswirkungen. . Im Ergebnis dieser Folgenabschätzung wurde der Option „strategischer europäischer Prozess“ der Vorzug gegeben. [3]

Tabelle 3 der Folgenabschätzung gibt einen Überblick über diese Auswirkungen.

Die Option mit unveränderten Rahmenbedingungen („business-as-usual“) wurde aufgrund der fehlenden strategischen Ausrichtung, der geringen strukturierenden Wirkung, der negativen Auswirkungen für eine einheitliche horizontale Politik und der geringen gesellschaftlichen Wirkung nicht berücksichtigt. Die Option „maximale Nutzung des Artikels 169" wurde aufgrund der fehlenden strategischen Ausrichtung, der für alle gleichen „Universalmethode“ und der geringen strukturierenden Wirkung nicht gewählt. Die „von der Gemeinschaft gelenkte strategische Option“ wurde trotz der potenziell starken Wirkung aufgrund der möglichen Risiken verworfen. Es ist sehr wahrscheinlich, dass sie von den Akteuren nicht unterstützt würde. Dies wiederum würde die strategische Ausrichtung, die strukturierende Wirkung und die gesellschaftlichen Auswirkungen beeinträchtigen. Es ist außerdem unwahrscheinlich, dass die Gemeinschaft allein über eine ausreichend detaillierte Kenntnis der Forschungsprogramme der Mitgliedstaaten verfügt, um geeignete Themen und Instrumente für die gemeinsame Programmplanung vorzuschlagen.

Für den „strategischen europäischen Prozess“ gibt es die meiste Unterstützung von seiten der Akteure, die sich in folgenden Punkten einig sind: es müssen strategische Forschungspläne festgelegt und koordiniert umgesetzt werden, insbesondere im Hinblick auf die Bewältigung gemeinsamer gesellschaftlicher Herausforderungen; zur Gewährleistung der Flexibilität und der Anpassung an Programmbesonderheiten ist eine Partnerschaft unerlässlich, bei der sowohl auf Freiwilligkeitsbasis nach einem Bottom-up-Konzept verfahren wird als auch eine strategische Lenkung („top-down“) gegeben ist; die Grundsätze der Subsidiarität, der variablen Geometrie und eines realen europäischen Mehrwerts sind einzuhalten; ein für alle gleiches „Universalkonzept“ ist nicht umsetzbar.

Die für die Wahl der Themen und Instrumente für die gemeinsame Programmplanung vorgeschlagene Vorgehensweise und die beträchtliche Unterstützung durch die Akteure lässt Option 4 als diejenige erscheinen, die die beste Garantie für die am stärksten systemstrukturierende Gesamtwirkung beinhaltet. Hierdurch wiederum entstehen ideale Bedingungen für die vollständige Realisierung der Vorteile einer gemeinsamen Programmplanung für Wissenschaft und Technologie, u. a.

· Bewältigung von Anfangshemmnissen,

· europaweite Programmoptimierung,

· wissenschaftliche Exzellenz,

· gemeinsame Bewältigung gemeinsamer Herausforderungen, Entwicklung gemeinsamer Standardlösungen und der Vorteil, mit einer Stimme zu sprechen,

· länderübergreifende Projektzusammenarbeit (die ihrerseits Vorteile hat, z. B. die Zusammenführung von Daten und Kenntnissen, eine rasche Verbreitung der Ergebnisse, länderübergreifende Mobilität und Aus- bzw. Fortbildung des Forschungspersonals, erhöhte wissenschaftliche, technologische und innovative Wirkung),

· geringere Kosten auf einzelstaatlicher Ebene für die Verwaltung integrierter Programme,

· Verbesserung nicht integrierter Programme und

· verbesserte Verantwortlichkeit und Transparenz.

Für die Industrie ergeben sich u. a. folgende Vorteile: eine „offene Innovation“, eine rasche Verbreitung der Forschungsergebnisse, die Entwicklung gemeinsamer Standardlösungen, ein besserer Zugang zur Unterstützung durch öffentliche Forschung, Erleichterung einer gemeinsamen öffentlich-privaten strategischen Forschungsplanung, raschere horizontale Koordinierung der Politik.

Letztendlich wird durch diese Auswirkungen auf Wissenschaft und Technologie der gesellschaftliche Nutzen öffentlicher Forschungsinvestitionen erhöht, d. h. sie führen zu einem stärkeren Wirtschaftswachstum, höherer Wettbewerbsfähigkeit und Beschäftigung und einer rascheren Ermittlung besserer Lösungen für gesellschaftliche und ökologische Probleme.

Aus diesen Gründen wird Option 4 (strategischer europäischer Prozess) der Vorzug gegeben.

6. Risiken und Risikoeindämmung

Die gewählte Option beinhaltet mehrere Risiken. Das Hauptrisiko besteht darin, dass das notwendige politische Engagement ausbleibt.

Dieses Risiko ist heute zwar sicherlich geringer als früher, was darauf zurückzuführen ist, dass in den Mitgliedstaaten das Bewusstsein für die gesellschaftlichen Herausforderungen Europas sowie die Kosten der Nicht-Koordinierung und die Vorteile einer gemeinsamen Programmplanung für Wissenschaft, Technologie und Gesellschaft wächst. Trotzdem wurde der vorgeschlagene politische Prozess bewusst im Hinblick auf eine Eindämmung dieses Risikos konzipiert. Es wird ein Prozess auf hoher politischer Ebene vorgeschlagen, bei dem die Mitgliedstaaten die tragende Rolle spielen und die Kommissionsdienststellen Vermittler sind. Im Rahmen dieses Prozesses hat der Rat eine permanente und bedeutende Funktion:

· Er fordert die Forschungsminister der Mitgliedstaaten auf, persönliche Vertreter für eine hochrangige Ad-hoc-Gruppe zu benennen, die geeignete Bereiche für die gemeinsame Programmplanung ermittelt,

· er überwacht den Prozess jährlich (mittels obligatorischer Jahresberichte der Kommission) und

· er überprüft den Prozess nach drei Jahren.

Der vorgeschlagene Prozess stützt sich auf Fakten und eine eingehende strategische Analyse der jeweiligen wissenschaftlichen und technologischen Bereiche, wodurch sichergestellt wird, dass nur realistische Initiativen zur gemeinsamen Programmplanung ergriffen werden. Ferner zeichnet sich der vorgeschlagene Ansatz durch die Flexibilität der Instrumente Sämtliche Instrumente der öffentlichen Forschungspolitik (nationale und regionale Forschungsprogramme, zwischenstaatliche Forschungseinrichtungen und Kooperationsmechanismen, Forschungsinfrastrukturen, Mobilitätsregelungen etc.) sind hier gegebenenfalls für die Umsetzung der einzelnen Initiativen der gemeinsamen Programmplanung zu nutzen. , variable Geometrie und Flexibilität in Bezug auf den Grad der angestrebten Programmintegration (partieller Zyklus, vollständiger Zyklus) aus.[4]

Sämtliche Instrumente der öffentlichen Forschungspolitik (nationale und regionale Forschungsprogramme, zwischenstaatliche Forschungseinrichtungen und Kooperationsmechanismen, Forschungsinfrastrukturen, Mobilitätsregelungen etc.) sind hier gegebenenfalls für die Umsetzung der einzelnen Initiativen der gemeinsamen Programmplanung zu nutzen.

Die Schwerfälligkeit der Institutionen und ein Fehlen der erforderlichen Informationen sind weitere Risiken. Es wurden jedoch entsprechende Risikoeindämmungsstrategien vorgesehen.

Global gesehen besteht die Risikoeindämmungsstrategie für den vorgeschlagenen Prozess vor allem darin, dass die Regelungspraxis verbessert wird, d. h. es ist eine enge und transparente Zusammenarbeit mit den Mitgliedstaaten erforderlich, die Grundsätze der Subsidiarität, des europäischen Mehrwerts und der Verhältnismäßigkeit sind einzuhalten, es sollten konkrete Initiativen auf der Grundlage umfassender und zuverlässiger Informationen vorbereitet und durchgeführt werden, und Verantwortlichkeit und Transparenz im Rahmen des Prozesses sind durch angemessene Überwachungs- und Evaluierungssysteme sicherzustellen.

7. Evaluierung und Überwachung

Für Überwachung und Evaluierung wurden ebenfalls entsprechende Vorkehrungen getroffen. Diese stützen sich auf die Kommissionsberichte für den Rat nach jeder Phase der gemeinsamen Programmplanung und auf die eingehende, gemeinsame Prüfung des Prozesses durch die Kommission und die Mitgliedstaaten nach drei Jahren. Die regelmäßige Überwachung und Evaluierung der Fortschritte im Hinblick auf die SMART-Ziele jedes Bereichs der gemeinsamen Programmplanung wird ebenfalls sichergestellt.

Daneben wird durch ein neu zu entwickelndes Modul für den ERAWATCH-Internetdienst größere Transparenz bezüglich Zusammenarbeit und Koordinierung der nationalen und regionalen Forschungsprogramme geschaffen.

[1] Überblick über die vier Optionen: s. Tabelle 2 der Folgenabschätzung.

[2] Bei diesen würden nicht nur Integrationsmaßnahmen, sondern auch gemeinsame Forschungsarbeiten finanziert.

[3] Tabelle 3 der Folgenabschätzung gibt einen Überblick über diese Auswirkungen.

[4] Sämtliche Instrumente der öffentlichen Forschungspolitik (nationale und regionale Forschungsprogramme, zwischenstaatliche Forschungseinrichtungen und Kooperationsmechanismen, Forschungsinfrastrukturen, Mobilitätsregelungen etc.) sind hier gegebenenfalls für die Umsetzung der einzelnen Initiativen der gemeinsamen Programmplanung zu nutzen.

LV

(...PICT...)|EIROPAS KOPIENU KOMISIJA|

Briselē, 15/7/2008

SEC(2008)2282

KOMISIJAS DIENESTU DARBA DOKUMENTS

Pavaddokuments KOMISIJAS PAZIŅOJUMAM PADOMEI, EIROPAS PARLAMENTAM, EIROPAS EKONOMIKAS UN SOCIĀLO LIETU KOMITEJAI UN REĢIONU KOMITEJAI CEĻĀ UZ PĒTNIECĪBAS KOPĪGU PLĀNOŠANU — sadarbība kopīgu problēmu efektīvākai risināšanai IETEKMES NOVĒRTĒJUMA KOPSAVILKUMS {COM(2008)468, galīgā redakcija} {SEC(2008)2281}

1. Procedūras jautājumi un apspriešanās ar ieinteresētajām personām

1.1. Ievads

Šis ietekmes novērtējums sagatavots, lai atbalstītu iniciatīvu, kas izklāstīta Eiropas Komisijas Paziņojumā “Ceļā uz pētniecības kopīgu plānošanu”. Kopīgas plānošanas iniciatīva ir viena no piecām politikas iniciatīvām, ko Komisija ir plānojusi 2008. gadā kā turpinājumu Zaļajai grāmatai “Eiropas pētniecības telpa: jaunas perspektīvas”, pievēršoties “pētniecības programmu un prioritāšu optimizēšanas” aspektam. Kopīga plānošana ir process, kurā dalībvalstis brīvprātīgi pēc “ à la carte ” principa iesaistās kopīgu pētniecības programmu noteikšanā, izstrādē un īstenošanā, pievēršoties konkrētai jomai vai konkrētam tematam. Tas var ietvert spēkā esošo nacionālo programmu koordinēšanu vai pilnīgi jaunu programmu izveidi, apvienojot resursus un kolektīvi uzraugot un izvērtējot sasniegumus. Kopīgās plānošanas mērķis ir palīdzēt Eiropai strauji palielināt publiskā finansējuma efektivitāti un labāk risināt sabiedrībai nozīmīgas problēmas, palielinot un uzlabojot dalībvalstu sabiedriski finansēto pētniecības programmu pārrobežu sadarbību, koordināciju un integrāciju konkrētās stratēģiski svarīgās jomās. Ierosinātajai pieejai ir jāveicina kopīga plānošana, izmantojot dalībvalstu virzītu augsta līmeņa politikas procesu, kas nodrošinātu elastību programmu koordinēšanas un integrēšanas instrumentu, dalībnieku un pakāpes ziņā. Kopīgā plānošana galvenokārt ir vērsta uz sabiedriskām pētniecības programmām, tāpēc tā vairāk saistīt ar sadarbību publiskā sektora ietvaros, nevis starp publisko un privāto sektoru. Tomēr arī rūpniecībai var būt sava loma tās īstenošanā.

1.2. Politikas veidotāju un ieinteresēto aprindu atbalsts

Politiskā līmenī pēdējo 15 gadu laikā atkārtoti ir izteikts skaidrs atbalsts spēcīgākai un efektīvākai pētniecības darbību koordinācijai Eiropā. Eiropadome 2008. gada pavasara sanāksmē rosināja Komisiju un dalībvalstis “ turpināt attīstīt iniciatīvas pētniecības kopīgai plānošanai jomās, kur šī pieeja ir piemērota, dodot iespēju stratēģiskākai un labāk strukturētai pieejai jaunu kopīgu programmu uzsākšanai un kopīgiem projektu konkursiem no 2010. gada beigām”.

Politikas veidotāji, pētnieki, kā arī iedzīvotāji ir vienisprātis, ka Eiropas aktuālās un kopīgās problēmas — tādas kā klimata pārmaiņas, enerģētika, drošība, veselība un novecošanās — kopīgi jārisina Eiropas līmenī. Šīs ieinteresētās aprindas arī uzskata, ka pētniekiem ir jāuzņemas galvenā loma, risinot šīs problēmas, un domā, ka būs vajadzīga kopīga darba plāna izveide un pētniecības pastiprināta koordinēšana Eiropā, lai pētniecības devums būtu pilnvērtīgs.

2. Problēmas definēšana

2.1. Vajadzība uzlabot Eiropas spēju risināt sabiedrības problēmas ar sabiedriskās pētniecības un attīstības ciešāku koordināciju un kopīgu stratēģisku mērķtiecību

Lai spētu risināt sabiedrībai nozīmīgus jautājumus, Eiropas pētniecības sistēmai jābūt spējīgai panākt visaugstākajiem standartiem atbilstošus rezultātus. Tomēr Eiropa nav spējusi strauji palielināt izdevumus pētniecībai, un tāpēc tai arī turpmāk jācenšas labāk izmantot savus ierobežotos pētniecības un attīstības resursus, ieguldot tos veiksmīgāk un efektīvāk. Šajā sakarībā publiskajam sektoram jāpilda svarīga loma, meklējot veidus, kā palielināt sabiedrisko pētniecības un attīstības fondu atdevi.

Ir daudzi veidi, kā mēģināt palielināt sabiedriskās pētniecības un attīstības ietekmi un efektivitāti. Viens no ceļiem, kas nav pietiekami izmantots un sola lielus iespējamus ieguvumus, ir labāk organizēt ieguldījumus Eiropas sabiedriskajā pētniecībā un attīstībā, palielinot programmu pārrobežu sadarbību un koordināciju.

Lai gan gadu gaitā dalībvalstis ir izveidojušas daudzus mehānismus, kas paver starpvalstu pētniecības un attīstības sadarbības iespēju, tomēr vēl arvien aptuveni 85 % no sabiedriskās pētniecības civilām vajadzībām Eiropā plāno, finansē, uzrauga un vērtē valsts līmenī. Salīdzinājumā ar citām struktūrpolitikas jomām, piemēram, konkurenci, tirdzniecību, rūpniecību u. c., pētniecība un attīstība ir vismazāk integrētā un koordinētā joma Eiropā.

Sakarā ar šo problēmu Kopienas līmenī nesen ir uzsāktas vairākas iniciatīvas, lai stimulētu valsts sabiedrisko pētniecības un attīstības koordināciju, piemēram, atklātās koordinācijas metodi, ERA NET shēmu nacionālo un reģionālo pētniecības programmu izveidotāju un vadītāju tīkla izveidei un Līguma 169. panta izmantošanu, kas ļauj Kopienai piedalīties pētniecības un attīstības programmās, ko uzsākušas vairākas dalībvalstis. Tomēr šie pūliņi iesaistītā finansējuma apjoma ziņā vēl arvien ir ļoti pieticīgi, un stratēģiskās mērķtiecības un dalībvalstu atbalsta trūkuma dēļ tiem ir bijušas vien nelielas sekmes programmas pilnīgas integrācijas sasniegšanā.

2.2. Jaunas pieejas nepieciešamība

Arvien vairāk tiek atzīts, ka Eiropā ir vajadzīga jauna, stratēģiskāka pieeja to sabiedrisko pētniecības un attīstības programmu koordinēšanai, kuras pievēršas jomām, kas var dot ieguldījumu Eiropas akūtāko sabiedrības problēmu risināšanā un kur koordinācija var uzlabot pētniecības efektivitāti un ietekmi. Iepriekšējos centienus veicināt kopīgu plānošanu skaidri kavēja augsta līmeņa politiskas apņēmības trūkums no dalībvalstu puses, pietiekamu un ticamu datu un izpratnes trūkums par attiecīgo zinātnes un tehnoloģiju jomu konkrētām struktūrām un organizāciju un izmantoto instrumentu elastības trūkums.

Taču tagad ir īstais laiks uzsākt jaunu politikas iniciatīvu par kopīgu plānošanu. Plašais politikas konteksts ir mainījies, jo galvenās izplatītākās sabiedrības problēmas pilnīgi noteikti ir kļuvušas par politikas darba kārtības svarīgāko punktu katrā dalībvalstī un Kopienas līmenī, un nekoordinēšanas izmaksas kļūst acīmredzamas. Ir jāapvieno pūles, vēršot tās Eiropas mēroga problemātisko jomu virzienā, un, lai tas sekmētos, izšķiroša būs dalībvalstu pilnīga iesaistīšanās. Jaunā iniciatīva ir jāveido, ņemot vērā ieinteresēto aprindu viedokli un iepriekšējo pieredzi.

Ir svarīgi, lai process ceļā uz kopīgu plānošanu nav ne pārāk lejupējs, Komisijai atrodoties vadītāja pozīcijā, ne arī pārāk augšupējs, izraisot saskanīgas stratēģijas un mērķtiecības trūkumu.

Efektīvā procesā būtu iesaistītas dalībvalstis, kopā nosakot jomas, kuras rada kopējas bažas un kurās kolektīva darbība var būt efektīvāka, risinot sabiedrībai nozīmīgus jautājumus. Proti, ir jāizmanto piemēroti kritēriji, par ko vienojas visas iesaistītās personas, lai noteiktu jomas, kurās būtu vislietderīgāk uzsākt kopīgu plānošanu. Lai šie kritēriji spētu darboties, jābūt stabilai informācijas bāzei. Ir jāapkopo informācija par pašreizējām nacionālajām un reģionālajām programmām dažādās jomās, tostarp ziņas par to, kādas jomas tās aptver un kādas ir atstātas novārtā, vai vērojama dublēšanās vai mēroga un tvēruma nepilnības.

Ir nepieciešama arī “mainīgās ģeometrijas” pieeja, kas pieļauj elastību attiecībā uz valstu līdzdalību. Ne visām dalībvalstīm ir vienas un tās pašas problēmas visās jomā, jo īpaši paplašinātajā 27 valstu Eiropā.

Visbeidzot, efektīvam procesam ir jārada pakāpeniskas rīcības iespēja, izvēloties vispiemērotākos instrumentus, ko izmanto attiecīgajā jomā.

2.3. Subsidiaritāte un Eiropas pievienotā vērtība

Kopienas tiesības rīkoties šajā jomā ir iestrādātas vairākos Līguma pantos, kas nosaka pētniecības koordināciju un sadarbību starp dalībvalstīm un Kopienu (165., 169., 171. pants). Ierosināto kopīgās plānošanas procesu var pamatoti uzskatīt par nepieciešamu, jo ir maz ticams, ka dalībvalstis var gūt pietiekamus panākumus tikai ar starpvaldību darbībām. Šādu darbību izplatīšanās pēdējos gados ir apstājusies, un lielākā daļa iniciatīvu, kuru mērķis ir daudzpusīga programmu koordinācija, ir attīstījušās sakarā ar Kopienas veiktajiem pasākumiem. Tāpēc ir maz ticams, ka dalībvalstis, kas darbojas vienatnē, spēj risināt šīs problēmas.

Priekšlikuma Eiropas pievienotā vērtība daļēji sakņojas vairāku galveno problēmu (piemēram, klimata pārmaiņas) starptautiskajā raksturā, kur dalībvalstīm jādarbojas kopā, lai pienācīgi risinātu šīs problēmas. To var pamatot arī sakarā ar sabiedrisko pētniecības un attīstības programmu lielāka mēroga, apjoma un efektivitātes potenciāla piedāvājumu Eiropā, kopīgi nodarbojoties ar kopīgām problēmām un meklējot kopīgus risinājumus, pārvarot uzsākšanas šķēršļus, piemēram, augstas pētniecības uzsākšanas un darbības izmaksas noteiktās zinātnes un tehnoloģiju jomās, apvienojot datus un zināšanas, panākot augstāku zinātnisko, tehnoloģisko un novatorisko ietekmi, likvidējot Eiropā programmu dublēšanu, padziļinot programmas un samazinot programmu vadības izmaksas.

3. Mērķi

3.1. Vispārīgie politikas mērķi

Kopīgas plānošanas iniciatīvas vispārīgie politikas mērķi ir stiprināt ES spējas sasniegt tās augsta līmeņa politiskos mērķus un reaģēt uz galvenajām problēmām nākamajos gados:

(1) dot ieguldījumu pārskatītās Lisabonas stratēģijas mērķu sasniegšanā;

(2) palīdzēt Eiropai efektīvāk risināt sabiedrībai nozīmīgākos jautājumus ar pētniecības palīdzību;

(3) dot ieguldījumu Eiropas pētniecības telpas mērķu sasniegšanā.

3.2. Īpašie mērķi

Lai dotu ieguldījumu minēto vispārīgo politikas mērķu sasniegšanā, būs nepieciešams uzlabot sabiedriskās pētniecības plānošanas efektivitāti Eiropā jomās, kurās tā saskaras ar sabiedrībai nozīmīgām problēmām. Īpašie mērķi ir šādi:

(1) stiprināt ES nacionālo sabiedrisko pētniecības programmu koordināciju jomās, kuras var dot risinājumus sabiedrībai nozīmīgām problēmām un kurās vērojama liecība par pievienoto vērtību, ko dod kopīga pārrobežu pieeja;

(2) palielināt šo programmu ietekmi gan attiecībā uz zinātni un tehnoloģijām (zinātniskā izcilība, resursu, datu un lietpratības apvienošana, kritiskās masas sasniegšana, programmu optimizācijas veicināšana), gan ekonomiku un sabiedrību.

3.3. Rīcības mērķi

Lai veicinātu iepriekš minētos ietekmes un efektivitātes uzlabojumus, izvirzīti šādi rīcības mērķi:

(1) izveidot efektīvu procesu, kas veicinās stratēģiskāku pieeju nacionālo pētniecības programmu koordinācijai, lai palīdzētu risināt Eiropas sabiedrības problēmas;

(2) panākt, lai šis process un no tā izrietošās iniciatīvas sabiedriskās pētniecības kopīgai plānošanai gūst plašu ieinteresēto aprindu atbalstu un iesaistīšanos;

(3) ar šā procesa un atbilstīgu instrumentu izmantošanas palīdzību veicināt pārrobežu sabiedrisko pētniecības programmu integrācijas un strukturēšanas efektus, jo īpaši pētniecības un attīstības centienu kritiskās masas sasniegšanu;

(4) ieviest procesu, kas pieļauj pakāpenisku reakciju attiecībā uz kopīgās plānošanas instrumentiem, kā arī “mainīgu ģeometriju” attiecībā uz valstu līdzdalību;

(5) nodrošināt to, ka kopīgās iniciatīvas pamatojas uz aktuālu un precīzu informāciju par nacionālām un reģionālām plānošanas darbībām;

(6) veicināt lielāku konsekvenci visās politikas jomās.

4. Iespējamo politikas risinājumu izklāsts

Lai panāktu šos mērķus, tika apsvērti četri iespējamie politikas risinājumi. Galvenās atšķirības starp tiem saistījās ar diviem galvenajiem jautājumiem: veidu, kā tiek noteiktas kopīgās plānošanas jomas, un instrumentu spektru, kas paredzēti īstenošanai Sk. 2. tabulu Ietekmes novērtējuma ziņojumā, lai gūtu pārskatu par četriem iespējamajiem risinājumiem. .[1]

Sk. 2. tabulu Ietekmes novērtējuma ziņojumā, lai gūtu pārskatu par četriem iespējamajiem risinājumiem.

Izvēloties risinājumu “rīkoties kā parasti” (1. risinājums), kopīgās plānošanas tematus ad hoc , augšupējā veidā nosaka dažādas dalībvalstu ieinteresētās personas. Īstenošana notiek, izmantojot ierobežotu instrumentu daudzumu (pamatā ERA NET shēmu un 169. pantu), un tā tiek virspusēji koordinēta. Turklāt tiek pieņemta elastīga pieeja kritiskajai masai (attiecībā uz partneru skaitu un nozīmīgumu) un iecerētajai programmas integrācijas pakāpei.

Risinājumam “169. panta maksimāla izmantošana” (2. risinājums) piemīt dažas iezīmes, kas ir kopīgas ar risinājumu “rīkoties kā parasti”, jo dalībvalstis kopīgas plānošanas tematus nosaka augšupējā veidā un īstenošana notiek ar tiem pašiem diviem instrumentiem (pamatā ERA NET shēmu un 169. pantu). Tomēr no risinājuma „rīkoties kā parasti” šis risinājums atšķiras ar to, ka tas piedāvā aktīvu pieeju, kurā ERA NET un ERA NET Plus darbību daļa ERA NET shēmā tiek stingri noteikta kā sagatavošanās stadija 169. panta izmantošanai. Kopīgas plānošanas tematiem ir jāsakrīt ar pamatprogrammas tēmām, nodrošinot sistemātisku vispārējās horizontālās politikas konsekvenci, un vairāk uzmanības tiek veltīts kritiskajai masai un programmas integrācijas pakāpei.

Galvenā atšķirība starp “Kopienas virzītu stratēģisko risinājumu” (3. risinājums) un diviem iepriekšējiem risinājumiem ir tā, ka tajā izmantota vairāk stratēģiska nekā augšupēja pieeja. Sākuma punkts ir sabiedrībai nozīmīgo problēmu noteikšana un vajadzīgās sabiedriskās pētniecības kritiskās masas novērtējums attiecīgajās zinātnes un tehnoloģiju jomās. Izvēloties šo risinājumu, Kopiena ir tā, kas uzņemas vadību šo stratēģisko novērtējumu veikšanā un piemērotu kopīgas plānošanas jomu ierosināšanā. Kopiena arī izvēlas vispiemērotāko instrumentu no plašāka zināmo Kopienas instrumentu klāsta.

Risinājums “stratēģisks Eiropas process” (4. risinājums) atgādina „Kopienas virzīto stratēģisko risinājumu”, jo arī tas ir stratēģisks un balstās uz sabiedrībai nozīmīgo problēmu risināšanu, bet būtiski atšķiras Kopienas un dalībvalstu lomas ziņā. Risinājumā “stratēģisks Eiropas process” tieši dalībvalstis (nevis Kopiena) ir tās, kas nosaka kopīgas plānošanas tematus. Tieši dalībvalstis ir arī tās, kas izvēlas vai attīsta attiecīgās zinātnes un tehnoloģiju jomas īpašajiem apstākļiem vispiemērotākos instrumentus (arī tādus Kopienas instrumentus kā ERA NET shēma un 168., 169., 170. vai 171. pants; SET plāns vai “drošības pētniecības” veida pieeja; jaunu Eiropas iestāžu un/vai jauna veida izcilības tīklu radīšana Paredzot finansējumu ne tikai integrācijas pasākumiem, bet arī kopīgai pētniecībai. ; EPP vai Euratom līdzīgas iniciatīvas; struktūrfondi u. c.). Komisija pilda koordinatora pienākumus. Tā atbild par ziņojumu sniegšanu Padomei katrā procesa posmā un par kopējā procesa, kā arī īpašajās jomās panāktā progresa vērtēšanu.[2]

Paredzot finansējumu ne tikai integrācijas pasākumiem, bet arī kopīgai pētniecībai.

5. Ietekmes novērtējums

Katram risinājumam tika izvērtēts plašs ietekmes spektrs, arī ieinteresēto aprindu atbalsta un “piederības izpratnes” pakāpe, stratēģiskā mērķtiecība, strukturēšanas efekts, politiskā konsekvence, ietekme zinātnes un tehnoloģiju jomā un plašāka ietekme uz sabiedrību Pilnā ietekmes novērtējuma ziņojuma 3. tabulā sniegts pārskats par šīm ietekmēm. . Šī izvērtējuma secinājums bija tāds, ka priekšroka dodama politikas risinājumam “stratēģisks Eiropas process”.[3]

Pilnā ietekmes novērtējuma ziņojuma 3. tabulā sniegts pārskats par šīm ietekmēm.

Risinājums “rīkoties kā parasti” tika noraidīts tāpēc, ka tam trūkst stratēģiskas mērķtiecības, tam ir vājš strukturēšanas efekts, tas negatīvi iedarbojas uz horizontālās politikas konsekvenci un tam ir neliela sabiedriska iedarbība. Risinājums “169. panta maksimāla izmantošana” tika noraidīts tāpēc, ka tam trūkst stratēģiskas mērķtiecības, tā pieeja ir “viens izmērs der visiem” un tam ir ierobežots strukturēšanas efekts. “Kopienas virzīts stratēģiskais risinājums”, kam ir liela potenciāla ietekme, tika noraidīts ar to saistītā riska dēļ, t. i., ir ļoti iespējams, ka to neatbalstīs ieinteresētās aprindas. Tas savukārt negatīvi ietekmēs stratēģisko mērķtiecību, strukturēšanas efektu un sabiedrisko iedarbību. Turklāt maz ticams, ka pašai Kopienai būs pietiekami sīkas zināšanas par dalībvalstu pētniecības programmām, lai piedāvātu piemērotu kopīgas plānošanas tematiku un instrumentus.

Risinājumam “stratēģisks Eiropas process” ir vislielākais ieinteresēto aprindu atbalsts. Tās piekrīt, ka ir jādefinē stratēģiskās pētniecības darba plāni un tie jāīsteno koordinētā veidā, īpaši tāpēc, lai risinātu kopīgas sabiedrības problēmas; ka partnerība, kas apvieno brīvprātīgu augšupēju pieeju ar lejupēju stratēģisko vadību, ir nepieciešama, lai nodrošinātu elastību un pielāgošanos programmas specifikai; ka subsidiaritātes, “mainīgas ģeometrijas” un reālas Eiropas pievienotās vērtības principi ir jārespektē; ka pieeja “viens izmērs der visiem” nav lietderīga.

Ierosinātais process kopīgas plānošanas tematikas un instrumentu izvēlei apvienojumā ar lielu ieinteresēto aprindu atbalstu nozīmē, ka 4. risinājums vislabāk garantē lielākos apvienotos sistēmiskos strukturēšanas efektus. Tas savukārt radīs ideālus nosacījumus, lai zinātnes un tehnoloģiju jomā būtu iespējams maksimāli izmantot kopīgās plānošanas priekšrocības, tostarp šādas:

· uzsākšanas šķēršļu pārvarēšana,

· Eiropas programmu optimizācija,

· zinātniskā izcilība,

· kopīgu problēmu kopīga risināšana, kopēju standartizētu risinājumu izstrāde un vienota viedokļa pārstāvēšana,

· pārrobežu projektu sadarbība (ar savu priekšrocību kopumu, piemēram, datu un lietpratības apvienošana, rezultātu ātra izplatīšana, cilvēkresursu pārrobežu mobilitāte un mācības un palielināta zinātniskā, tehnoloģiskā un novatoriskā ietekme),

· mazākas valstu izmaksas par integrētu programmu vadību,

· neintegrētu programmu uzlabošana,

· uzlabota pārskatatbildība un pārredzamība.

Nozares ieguvumos ietilpst “atklāta inovācija”; pētniecības rezultātu ātra izplatīšana; kopēju standartizētu risinājumu izstrāde; labāka piekļuve publiskajam pētniecības atbalstam; kopīgu stratēģisku publiskā un privātā sektora pētniecības darba plānu vieglāka izstrāde; ātrāka horizontālās politikas koordinācija.

Rezultātā šīs zinātnes un tehnoloģiju ietekmes pārvēršas lielākā sabiedrības ieguvumā no sabiedrības ieguldījuma pētniecībā, kas nozīmē augstāku ekonomisko izaugsmi, konkurētspēju un nodarbinātību un ātrākus un labākus risinājumus sociālām un vides problēmām.

Šo iemeslu dēļ priekšroka dodama 4. risinājumam “stratēģisks Eiropas process”.

6. Risks un riska mazināšana

Ar risinājumu, kuram dod priekšroku, ir saistīti dažādi riski. Galvenais risks ir tas, ka varētu izpalikt vajadzīgās politiskās saistības.

Lai gan šis risks šķiet mazāks tagad, nekā tas bija pagātnē (pateicoties pieaugošajai izpratnei dalībvalstīs par sabiedrībai nozīmīgajām problēmām, ar ko Eiropa saskaras, zinātnes un tehnoloģiju un sabiedriskajām izmaksām sakarā ar koordinācijas trūkumu, kā arī zinātnes un tehnoloģiju un sabiedriskajiem labumiem, ko dod kopīgā plānošana), piedāvātais politikas process arī ir veidots īpaši tā, lai mazinātu šo risku. Tiek piedāvāts augsta līmeņa politisks process, kas pilnībā nodots dalībvalstu pārziņā, Komisijas dienestiem pildot koordinatora pienākumus. Svarīgs un nepārtraukts uzdevums procesā ir arī Padomei, proti:

· uzaicināt dalībvalstu zinātnes ministrus pilnvarot personīgus pārstāvjus ad hoc augsta līmeņa grupā, lai noteiktu piemērotas jomas kopīgajai plānošanai;

· veikt procesa ikgadējo uzraudzība (pamatojoties uz Komisijas sniegtiem obligātiem gada ziņojumiem);

· pēc trim gadiem izvērtēt procesu.

Ierosinātais process ir balstīts uz faktiem, un tā pamatā ir attiecīgo zinātnes un tehnoloģiju jomu padziļināta stratēģiska analīze, kas nodrošinās, ka tiek pieņemtas tikai izpildāmas kopīgas plānošanas iniciatīvas. Turklāt priekšlikumā piedāvātajai pieejai ir raksturīga instrumenta elastība Lai īstenotu atsevišķas kopīgas plānošanas iniciatīvas, ir jāizpēta un jāizmanto sabiedriskās pētniecības instrumentu pilns klāsts (nacionālās un reģionālās pētniecības programmas, starpvaldību pētniecības organizācijas un sadarbības shēmas, pētniecības infrastruktūras, mobilitātes shēmas u. c.). , “mainīga ģeometrija” un elastība attiecībā uz programmas integrācijas iecerēto apjomu (daļējs cikls, pilns cikls).[4]

Lai īstenotu atsevišķas kopīgas plānošanas iniciatīvas, ir jāizpēta un jāizmanto sabiedriskās pētniecības instrumentu pilns klāsts (nacionālās un reģionālās pētniecības programmas, starpvaldību pētniecības organizācijas un sadarbības shēmas, pētniecības infrastruktūras, mobilitātes shēmas u. c.).

Pārējie riski varētu būt iestāžu inertums un nepieciešamo faktu bāzes trūkums. Tomēr pienācīgas riska mazināšanas stratēģijas ir izstrādātas.

Kopumā galvenā riska mazināšanas stratēģija, kas ir pamatā piedāvātajam procesam, ir labākas regulatīvas prakses ievērošana: tas ir, cieša sadarbība ar dalībvalstīm pārredzamā veidā; subsidiaritātes, Eiropas pievienotās vērtības un proporcionalitātes principu ievērošana; konkrētu iniciatīvu sagatavošana un uzsākšana, pamatojoties uz plašas, ticamas faktu bāzes; procesa atbildības un pārredzamības nodrošināšana ar pareizas uzraudzības un vērtēšanas sistēmu palīdzību.

7. Novērtēšana un uzraudzība

Ir izveidoti atbilstoši pasākumi uzraudzībai un novērtēšanai. To pamatā ir Komisijas ziņojumi Padomei pēc katra kopīgās plānošanas procesa posma un padziļināts procesa vērtējums, ko dod Komisija kopā ar dalībvalstīm pēc trim gadiem. Tiks nodrošināta arī procesa regulāra uzraudzība un vērtēti panākumi ( SMART) mērķu īstenošanā katrā kopīgās plānošanas jomā.

Turklāt tiks nodrošināta nacionālo un reģionālo pētniecības programmu sadarbības un koordinācijas labāka pārredzamība, izveidojot īpašu moduli ERAWATCH tīmekļa pakalpojumam.

[1] Sk. 2. tabulu Ietekmes novērtējuma ziņojumā, lai gūtu pārskatu par četriem iespējamajiem risinājumiem.

[2] Paredzot finansējumu ne tikai integrācijas pasākumiem, bet arī kopīgai pētniecībai.

[3] Pilnā ietekmes novērtējuma ziņojuma 3. tabulā sniegts pārskats par šīm ietekmēm.

[4] Lai īstenotu atsevišķas kopīgas plānošanas iniciatīvas, ir jāizpēta un jāizmanto sabiedriskās pētniecības instrumentu pilns klāsts (nacionālās un reģionālās pētniecības programmas, starpvaldību pētniecības organizācijas un sadarbības shēmas, pētniecības infrastruktūras, mobilitātes shēmas u. c.).

MT

(...PICT...)|IL-KUMMISSJONI TAL-KOMUNITAJIET EWROPEJ|

Brussell, 15/7/2008

SEC (2008)2282

DOKUMENT TA’ ĦIDMA TAL-PERSUNAL TAL-KUMMISSJONI

Dokument anċillari KOMMUNIKAZZJONI MILL-KUMMISSJONI LILL-KUNSILL, LILL-PARLAMENT EWROPEW, LILL-KUMITAT EKONOMIKU U SOĊJALI EWROPEW U LlLL-KUMITAT TAR-REĠJUNI LEJN PROGRAMMAZZJONI KONĠUNTA TAR-RIĊERKA: Naħdmu flimkien biex nindirizzaw l-isfidi komuni b'mod iktar effettiv SOMMARJU TAL-VALUTAZZJONI TA’ L-IMPATT {COM(2008)468 finali} {SEC(2008)2281}

1. Kwistjonijiet ta' proċedura u konsultazzjoni tal-partijiet interessati

1.1. Introduzzjoni

Din il-valutazzjoni ta' l-impatt tappoġġja l-inizjattiva ppreżentat fil-Komunikazzjoni tal-Kummissjoni Ewropea bit-titlu "Lejn il-Programmazzjoni Konġunta tar-Riċerka". Din l-inizjattiva ta' Programmazzjoni Konġunta (PK) hija waħda mill-ħames inizjattivi ta' politika ppjanati mill-Kummissjoni fl-2008 bħala segwitu għall-Green Paper dwar "Iż-Żona Ewropea tar-Riċerka: Perspettivi Ġodda" li tirrispondi għad-dimensjoni "Nottimizzaw il-programmi u l-prijoritajiet tar-riċerka". Il-PK huwa l-proċess li permezz tiegħu l-Istati Membri jimpenjaw ruħhom fuq bażi volontarja u "à la carte" fid-definizzjoni, l-iżvilupp u l-implimentazzjoni ta' aġendi komuni tar-riċerka billi jindirizzaw qasam speċifiku jew suġġett speċifiku. Dan jista' jinvolvi l-koordinazzjoni ta' programmi nazzjonali eżistenti, jew l-istabbiliment ta' programmi għalkollox ġodda, il-ġbir tar-riżorsi u s-sorveljar u r-reviżjoni kollettivi tal-progress. Billi tiżdied u ttejjeb il-kollaborazzjoni bejn il-fruntieri, il-koordinazzjoni u l-integrazzjoni tal-programmi ta' riċerka ta' l-Istati Membri li jkunu ffinanzjati mill-fondi pubbliċi f'numru limitat ta' oqsma strateġiċi, dan għandu l-għan li jagħti spinta lill-effiċjenza tal-finanzjament pubbliku tiegħu u li jindirizza aħjar l-isfidi ewlenin tas-soċjetà. L-approċċ propost huwa li tiġi promossa l-Programmazzjoni Konġunta permezz ta' proċess politiku ta' livell għoli mmexxi mill-Istati Membri, li għandu joffri flessibbiltà f'termini ta' l-istrumenti, il-ġeometrija, u l-livell ta' koordinazzjoni u integrazzjoni tal-programm. Il-Programmazzjoni Konġunta hija mmirata għal programmi pubbliċi ta' riċerka, u għalhekk tinvolvi kooperazzjoni pubblika-pubblika iktar milli pubblika-privata. Madankollu, l-industrija jista' jkollha rwol fl-implimentazzjoni tagħha.

1.2. Appoġġ politiku u tal-partijiet interessati

Fil-livell politiku, appoġġ ċar għal koordinazzjoni mtejba u iktar effettiva ta' l-attivitajiet ta' riċerka fl-Ewropa ġie mtenni matul dawn l-aħħar 15-il sena: il-Kunsill Ewropew tar-Rebbiegħa 2008 ħeġġeġ lill-Kummissjoni u lill-Istati Membri " biex ikomplu jiżviluppaw inizjattivi għall-programmazzjoni konġunta ta' riċerka f'oqsma fejn dan l-approċċ huwa xieraq, waqt li jippermettu approċċ iktar strateġiku u strutturat aħjar għat-tnedija ta' programmi konġunti ġodda u għal sejħiet komuni għall-proġetti mill-aħħar ta' l-2010 ".

Fost dawk li jfasslu l-politika, kif ukoll ir-riċerkaturi u ċ-ċittadini, hemm kunsens wiesa' li l-isfidi urġenti u komuni ta' l-Ewropa – bħat-tibdil fil-klima, l-enerġija, is-sigurtà, is-saħħa u x-xjuħija – jeħtieġ li jiġu indirizzati b'mod konġunt fil-livell Ewropew. Dawn il-partijiet interessati jemmnu wkoll li r-riċerka għandha rwol biex tindirizza dawn l-isfidi, iżda jaħsbu li l-istabbiliment ta' aġenda konġunta u koordinazzjoni mtejba tar-riċerka fl-Ewropa se jkunu neċessarji jekk ir-riċerka trid tagħti kontribuzzjoni effettiva.

2. Id-definizzjoni tal-problema

2.1. Il-bżonn li titjieb il-kapaċità ta' l-Ewropa biex tilħaq l-isfidi tas-soċejtà tagħha permezz ta' koordinazzjoni iktar b'saħħitha u ffukar strateġiku konġunt ta' R&D fil-qasam pubbliku

Biex tilħaq l-isfidi tas-soċjetà tagħha, is-sistema ta' riċerka ta' l-Ewropa għandha tkun kapaċi tipproduċi riżultati ta' l-ogħla livell. Madankollu, l-Ewropa ma rnexxiliex iżżid malajr l-infiq tagħha fuq ir-riċerka, u għalhekk għandha tkompli bl-isforzi tagħha biex tagħmel użu aħjar mir-riżorsi skarsi ta' l-R&D tagħha billi tinvestihom b'mod iktar effiċjenti u effettiv. F'dan il-kuntest, is-settur pubbliku għandu rwol importanti billi jfittex li jżid ir-ritorn fuq fondi pubbliċi ta' l-R&D.

Jeżistu bosta modi kif wieħed jista' jipprova jtejjeb l-impatt u l-effiċjenza ta' l-R&D pubbliċi. Waħda mit-toroq li ma kinitx sfruttata sew u li toffri gwadanni potenzjali kbar hi li tittejjeb l-organizzazzjoni ta' l-investment pubbliku fl-R&D ta' l-Ewropa permezz ta' iktar kollaborazzjoni u koordinazzjoni tal-programmi bejn il-fruntieri.

Filwaqt li l-Istati Membri stabbilixxew ħafna mekkaniżmi matul is-snin biex jippermettu kooperazzjoni transnazzjonali fl-R&D, għadu l-każ li madwar 85% tar-riċerka pubblika ċivili fl-Ewropa hija programmata, iffinanzjata, sorveljata u evalwata fil-livell nazzjonali. Meta mqabbla ma' oqsma ta' politika oħra strutturali, bħall-kompetizzjoni, il-kummerċ, l-industrija, eċċ, l-R&D hija inqas integrata u koordinata fl-Ewropa.

Bħala rispons għal din il-problema, ġew imnedija diversi inizjattivi riċenti fil-livell Komunitarju bl-għan li jistimolaw il-koordinazzjoni ta' R&D nazzjonali pubblika, bħall-Metodu Miftuħ ta' Koordinament, l-iskema ERA-NET għan-netwerking ta' proprjetarji u maniġers ta' programmi ta' riċerka nazzjonali u reġjonali, u li jittieħed vantaġġ mill-Artikolu 169 tat-Trattat li jippermetti lill-Komunità li tipparteċipa fil-programmi ta' riċerka u żvilupp meħuda minn diversi Stati Membri. Madankollu, dawn l-isforzi għadhom estremament modesti f'termini ta' volum tal-finanzjament involut, u kellhom suċċess limitat fil-kisba ta' integrazzjoni sħiħa tal-programm minħabba nuqqas ta' direzzjoni strateġika u appoġġ mill-Istati Membri.

2.2. Il-bżonn ta’ approċċ ġdid

Hemm l-għarfien dejjem jikber li approċċ ġdid u iktar strateġiku huwa meħtieġ għall-koordinazzjoni tal-programmi pubbliċi ta' l-R&D fl-Ewropa, li jiffoka fuq dawk l-oqsma li jistgħu jikkontribwixxu soluzzjonijiet għall-isfidi urġenti tas-soċjetà ta' l-Ewropa, u fejn il-koordinazzjoni tista' tagħti gwadanni fl-effiċjenza u fl-impatt tar-riċerka. Huwa ċar li l-isforzi li saru fil-passat għall-promozzjoni tal-Programmazzjoni Konġunta ġew imfixkla minn nuqqas ta' impenn politiku ta' livell għoli min-naħa ta' l-Istati Membri, minn nuqqas ta' data suffiċjenti u kredibbli u għarfien ġdid dwar l-istruttura u l-organizzazzjoni partikolari ta' l-oqsma ta' l-S&T rispettivi, u mir-riġidità ta' l-istrumenti użati.

Issa, madankollu, huwa mument tajjeb biex tiġi mnedija inizjattiva ta' politika ġdida dwar il-Programmazzjoni Konġunta. Il-kuntest ta' politika usa' inbidel, minħabba li sfidi tas-soċjetà komuni saru prijorità deċiżiva ta' l-aġenda politika f'kull Stat Membru u fil-livell Komunitarju, u l-ispejjeż tan-nuqqas ta' koordinazzjoni qed isiru apparenti. Jeħtieġ li sforzi magħquda jiġu ggwidatiati lejn oqsma ta' sfidi panewropej, u biex dan jirnexxi l-impenn ta' l-Istati Membri huwa essenzjali. L-inizjattiva l-ġdida għandha tiġi ffurmata mill-opinjonijiet tal-partijiet interessati u mill-esperjenza tal-passat.

Huwa importanti li proċess tal-mixja lejn il-Programmazzjoni Konġunta la jkun "minn fuq għal isfel", bil-Kummissjoni bit-tmun f'idejha, u lanqas "minn isfel għal fuq", li jirriżulta f'nuqqas ta' strateġija u mira koerenti.

Proċess effettiv għandu jinvolvi lill-Istati Membri li flimkien jidentifikaw oqsma ta' tħassib komuni fejn azzjoni kollettiva tista' tkun iktar effettiva biex tindirizza l-isfidi importanti tas-soċjetà. B'mod partikolari, għandu juża kriterji xierqa miftiehma mill-partijiet kollha biex jiġu ddeterminati l-oqsma fejn il-Programmazzjoni Konġunta tista' titnieda bl-aktar mod utli. Biex dawn il-kriterji jsiru operattivi għandu jkun hemm bażi ta' informazzjoni solida. Għandha tinġabar informazzjoni dwar programmi nazzjonali u reġjonali eżistenti f'varji oqsma, inkluż x'ikopru u fejn hemm nuqqasijiet, ix-xogħol doppju u n-nuqqas ta' skala u ambitu.

Hemm bżonn ukoll ta' approċċ ta' ġeometrija varjabbli li jippermetti l-flessibilità f'termini tal-pajjiżi parteċipanti. Mhux l-Istati Membri kollha jaqsmu l-istess sfidi f'kull qasam, speċjalment fl-Unjoni Ewropea mwessa' ta' 27 pajjiż.

Fl-aħħarnett, proċess effettiv għandu jippermetti għal rispons gradwat billi jintgħażlu l-istrumenti l-iktar effettivi biex jintużaw f'qasam speċifiku.

2.3. Sussidjarjetà u valur miżjud Ewropew

Id-dritt tal-Komunità li taġixxi f'dan il-qasam huwa mnaqqax f'diversi Artikoli tat-Trattat li jipprovdu għall-koordinazzjoni u l-kooperazzjoni fir-riċerka bejn l-Istati Membri u l-Komunità (Artikoli 165, 169, 171). Il-proċess propost għall-Programmazzjoni Konġunta jista', b'mod ġustifikabbli, jitqies bħala neċessarju għaliex mhuwiex probabbli li jinkiseb biżżejjed mill-Istati Membri permezz ta' azzjonijiet purament intergovernattivi. L-espansjoni ta' tali azzjonijiet waqfet fis-snin riċenti, u ħafna mill-inizjattivi mmirati lejn koordinazzjoni ta' programm multilaterali ġew żviluppati fil-kuntest ta' l-attivitajiet tal-Komunità. Għalhekk huwa improbabbli li l-Istati Membri waħedhom jista' jirnexxielhom jindirizzaw dawn il-problemi.

Il-valur miżjud Ewropew tal-proposta jinbet parzjalment min-natura transnazzjonali ta' xi wħud mill-isfidi ewlenin (it-tibdil fil-klima, ngħidu aħna) fejn l-Istati Membri jeħtiġilhom jaġixxu flimkien biex jindirizzaw il-problemi b'mod xieraq. Jista' jiġi ġġustifikat ukoll f'termini li joffri l-potenzjal għal skala, ambitu u effettività akbar tal-programmi ta' l-R&D pubbliċi fl-Ewropa billi l-isfidi komuni jiġu indirizzati b'mod konġunt u jiġu żviluppati soluzzjonijiet komuni, jingħelbu l-ostakli għad-dħul, l-ispejjeż tal-bidu u l-ispejjeż operattivi għoljin f'ċerti oqsma ta' l-S&T, jinġabru d- data u l-għarfien espert, jinkisbu impatti xjentifiċi, teknoloġiċi u innovattivi ikbar, jitneħħew il-programmi doppji bejn l-Ewropa, tiżdied il-profondità tal-programmi, u jitnaqqsu l-ispejjeż tal-ġestjoni tal-programm.

3. Objettivi

3.1. L-għanijiet ġenerali ta' politika

L-għanijiet ġenerali ta' politika ta' l-iniżjattiva PK huma li tiżdied il-kapaċità ta' l-UE li tikseb l-għanijiet tagħha ta' politika ta' livell għoli u li tirrispondi għall-isfidi ewlenin li se tiffaċċja fis-snin li ġejjin:

(1) biex tikkontribwixxi għall-kisba ta' l-għanijiet ta' l-Istrateġija riveduta ta' Liżbona;

(2) biex tgħin lill-Ewropa tirrispondi b'mod iktar effettiv permezz tar-riċerka għall-isfidi prinċipali tas-soċjetà;

(3) biex tikkontribwixxi għall-kisba ta' l-għanijiet taż-Żona Ewropea tar-Riċerka (ŻER).

3.2. L-għanijiet speċifiċi:

Sabiex tikkontribwixxi għall-kisba ta' dawn l-għanijiet ġenerali ta' politika, se jkun neċessarju li titjieb l-effiċjenza u l-effettività tal-programmazzjoni ta' riċerka pubblika fl-Ewropa f'oqsma fejn qed tiffaċċja sfidi ewlenin tas-soċjetà. L-għanijiet speċifiċi huma:

(1) li tissaħħaħ il-koordinazzjoni tal-programmi ta' riċerka pubbliċi nazzjonali ta' l-UE f'oqsma li jistgħu jipprovdu soluzzjonijiet għal sfidi importanti tas-soċjetà u fejn hemm evidenza ta' valur miżjud mill-adozzjoni ta' approċċ konġunt bejn il-fruntieri;

(2) u b'hekk biex jiżdied l-impatt ta' dawn il-programmi f'termini kemm ta' l-impatti ta' l-S&T (eċċellenza xjentifika, il-ġbir tar-riżorsi, tad- data u ta' l-għarfien espert, il-kisba tal-massa kritika, l-iffaċilitar ta' l-ottimizzazzjoni tal-programm) u impatti ekonomiċi u fuq is-soċjetà.

3.3. Għanijiet operattivi:

Sabiex ikun promoss it-titjib ta' hawn fuq fl-impatt u fl-effiċjenza, l-għanijiet operattivi huma:

(1) li jiġi pprovdut proċess effettiv li jippromwovi approċċ iktar strateġiku għall-koordinazzjoni ta' programmi ta' riċerka nazzjonali intiżi biex jgħinu lill-Ewropa tindirizza sfidi tas-soċjetà;

(2) li jiġi żgurat li dan il-proċess u l-inizjattivi tal-programmi ta' riċerka pubbliċi konġunti li joħorġu minnu jgawdu minn livell għoli ta' appoġġ u pussess tal-partijiet interessati;

(3) permezz ta' dan il-proċess, u bl-użu ta' strumenti xierqa, biex ikunu promossi l-effetti ta' l-integrazzjoni u ta' l-istrutturar tal-programmi ta' riċerka pubbliċi, speċjalment il-kisba ta' massa kritika ta' l-isforz ta' l-R&D;

(4) biex jiddaħħal proċess li jippermetti rispons gradwali f'termini ta' strumenti ta' Programmazzjoni Konġunta, kif ukoll ġeometrija varjabbli f'termini tal-parteċipazzjoni tal-pajjiżi;

(5) biex jiġi żgurat li l-inizjattivi konġunti jkunu bbażati fuq informazzjoni aġġornata u preċiża dwar attivitajiet ta' programmazzjoni nazzjonali u reġjonali;

(6) biex tiġi promossa iktar konsistenza fost il-politiki.

4. Preżentazzjoni ta' l-Għażliet ta' Politika

Biex jintlaħqu dawn l-għanijiet, tqiesu erba' għażliet ta' politika. Id-differenzi ewlenin bejniethom huma ċċentrati fuq żewġ kwistjonijiet: il-mod kif huma identifikati l-oqsma ta' Programmazzjoni Konġunta u l-firxa ta' l-istrumenti meqjusa għall-implimentazzjoni Ara t-Tabella 2 fir-Rapport tal-Valutazzjoni ta' l-Impatt għal ħarsa ġenerali ta' l-erba' għażliet. .[1]

Ara t-Tabella 2 fir-Rapport tal-Valutazzjoni ta' l-Impatt għal ħarsa ġenerali ta' l-erba' għażliet.

Taħt l-għażla "kollox bħas-soltu" (Għażla 1), is-suġġetti tal-Programmazzjoni Konġunta huma identifikati b'mod ad hoc, minn isfel għal fuq minn varjetà ta' partijiet interessati ta' l-Istati Membri. L-implimentazzjoni sseħħ permezz ta' numru limitat ta' strumenti (essenzjalment l-Iskema ERA-NET u l-Artikolu 169) u hija kkoordinata b'mod laxk. Barra dan, huwa adottat approċċ flessibbli lejn il-massa kritika (f'termini tan-numru u tar-rilevanza ta' l-imsieħba) u lejn il-livell ta' l-integrazzjoni tal-programm imfittxija.

L-għażla "massimizzazzjoni ta' l-Artikolu 169" (Għażla 2) taqsam xi karatteristiċi ma' l-għażla "kollox bħas-soltu", peress li s-suġġetti tal-Programmazzjoni Konġunta huma magħżula minn isfel għal fuq mill-Istati Membri u l-implimentazzjoni sseħħ permezz ta' l-istess żewġ strumenti (essenzjalment l-Iskema ERA-NET u l-Artikolu 169). Din l-għażla hija differenti mill-għażla "kollox jibqa' kif inhu" minħabba li tipproponi approċċ proattiv fejn: Azzjonijiet ERA-NET u ERA-NET Plus li huma parti mill-Iskema ERA-NET se jkunu stabbiliti b'mod solidu bħala stadju preparattiv għall-Artikolu 169. Is-suġġetti tal-Programmazzjoni Konġunta ser ikollhom jikkoinċidu mal-Programm Qafas, billi jiżguraw konsistenza ta' politika orizzontali ġenerali sistematika, u se tingħata iktar attenzjoni lill-massa kritika u lil-livell ta' l-integrazzjoni tal-programm.

Id-differenza ewlenija bejn "l-għażla strateġika mmexxija mill-Komunità" (Għażla 3) u ż-żewġ għażliet preċedenti hija li hija strateġika iktar milli minn isfel għal fuq. Il-punt tal-bidu huwa l-identifikazzjoni ta' l-isfidi ewlenin tas-soċjetà u l-valutazzjoni tal-ħtieġa għal massa kritika ta' riċerka appoġġjata pubblikament fl-oqsma rispettivi ta' l-S&T. Taħt din l-għażla, il-Komunità tieħu t-tmun biex twettaq dawn il-valutazzjonijiet strateġiċi u biex tipproponi oqsma xierqa ta' Programmazzjoni Konġunta. Hija wkoll il-Komunità li tagħżel l-istrument l-iktar xieraq minn fost firxa usa' ta' strumenti familjari tal-Komunità.

Il-"proċess Ewropew strateġiku" (Għażla 4) jixbah lill-għażla "strateġika mmexxija mill-Komunità" għaliex din ukoll hija strateġika u bbażata fuq li jiġu indirizzati l-isfidi tas-soċjetà, iżda hemm differenza kruċjali fir-rigward tar-rwoli tal-Komunità u ta' l-Istati Membri. Taħt l-għażla "proċess Ewropew strateġiku", huma l-Istati Membri (u mhux il-Komunità) li jidentifikaw is-suġġetti għall-PK. Huma wkoll l-Istati Membri li jagħżlu jew jiżviluppaw l-istrumenti l-aktar xierqa għaċ-ċirkostanzi speċifiċi tal-qasam ta' l-S&T rispettiv (inklużi l-istrumenti tal-Komunità bħall-Iskema ERA-NET u l-Artikoli 168, 169, 170 jew 171; "SET-Plan" jew approċċi tat-tip "security research"; il-ħolqien ta' istituzzjonijiet Ewropej ġodda u/jew għamliet ġodda ta' Netwerks ta' Eċċellenza Li jinvolvu l-finanzjament mhux biss ta' l-attivitajiet ta' integrazzjoni izda wkoll tar-riċerka konġunta. ; Inizjattivi tat-tip ERC jew tat-tip Euratom; Fondi Strutturali; eċċ.). Il-Kummissjoni għandha r-rwol ta' faċilitatur. Hija responsabbli għar-rappurtar lura lill-Kunsill f'kull stadju tal-proċess, u għall-evalwazzjoni tal-proċess sħiħ kif ukoll tal-progress li jsir fl-oqsma speċifiċi. [2]

Li jinvolvu l-finanzjament mhux biss ta' l-attivitajiet ta' integrazzjoni izda wkoll tar-riċerka konġunta.

5. Valutazzjoni ta' l-Impatti

Għal kull għażla, kienu vvalutati varjetà wiesgħa ta' impatti, inkluż il-livell ta' l-appoġġ u 's-sjieda' tal-partijiet interessati, l-iffukar strateġiku, l-effett ta' l-istrutturar, il-konsistenza tal-politika, l-impatti ta' l-S&T, u l-impatti usa' fuq is-soċjetà It-tabella 3 fir-Rapport sħiħ tal-Valutazzjoni ta' l-Impatt tipprovdi ħarsa ġenerali ta' dawn l-impatti. . Il-konklużjoni ta' din il-valutazzjoni kienet li l-għażla ta' politika ppreferuta hija l-għażla "proċess Ewropew strateġiku". [3]

It-tabella 3 fir-Rapport sħiħ tal-Valutazzjoni ta' l-Impatt tipprovdi ħarsa ġenerali ta' dawn l-impatti.

L-għażla "kollox bħas-soltu" ġiet irrifjutata minħabba n-nuqqas ta' ffukar strateġiku tagħha, l-effett dgħajjef ta' strutturar, l-impatt negattiv tagħha fuq il-konsistenza tal-politika orizzontali, u l-impatt dgħajjef tagħha fuq is-soċjetà. L-għażla "massimizzazzjoni ta' l-Artikolu 169" kienet irrifjutata minħabba n-nuqqas ta' ffukar strateġiku tagħha, l-approċċ "soluzzjoni waħda għal kulħadd", u l-effett limitat tagħha ta' strutturar. L-għażla "strateġika mmexxija mill-Komunità", li għandha impatt potenzjali kbir, kienet ġiet irrifjutata minħabba r-riskju li ġġorr magħha: i.e. huwa probabbli li ma tkunx appoġġjata mill-partijiet interessati. Dan imbagħgad jaffettwa ħażin l-iffukar strateġiku, l-effett ta' strutturar u l-impatt fuq is-soċjetà. Barra dan, huwa improbabbli li l-Komunità waħdeha jista' jkollha għarfien biżżejjed dettaljat tal-programmi ta' riċerka ta' l-Istati Membri biex tipproponi suġġetti u strumenti xierqa għall-Programmazzjoni Konġunta.

L-għażla "proċess Ewropew strateġiku" tgawdi mill-ogħla livelli ta' appoġġ mill-partijiet interessati li jaqblu: li hemm bżonn li jiġu ddefiniti aġendi ta' riċerka strateġiċi u biex dawn jiġu implimentati b'mod koordinat, speċjalment biex jiġu indirizzati l-isfidi komuni tas-soċjetà; li partenarjat, li jgħaqqad approċċ volontarju, minn isfel għal fuq ma' ggwidar strateġiku minn fuq għal isfel, huwa indispensabbli biex tiġi żgurata flessibbiltà u adattament għall-ispeċifiċitajiet tal-programm; li l-prinċipji tas-sussidjarjetà, il-ġeometrija varjabbli u l-valur miżjud reali Ewropew jeħtieġ li jiġu rispettati; u li approċċ ta' "soluzzjoni waħda għal kulħadd" ma jaħdimx.

Il-proċess propost għall-għażla tas-suġġetti u l-istrumenti tal-Programmazzjoni Konġunta, flimkien mal-livelli għolja ta' appoġġ mill-partijiet interessati, ifisser li l-għażla 4 tipprovdi l-aqwa garanziji biex jinkisbu l-ikbar effetti ta' strutturar sistematiċi aggregati. Dan għandu joħloq il-kundizzjonijiet ideali biex jitwettqu fis-sħiħ il-benefiċċji ta' l-S&T tal-Programmazzjoni Konġunta, li jinkludu:

· Li jingħelbu l-ostakoli għad-dħul

· L-ottimizzazzjoni tal-programm panewropew

· L-eċċellenza xjentifika

· L-indirizzar konġunt ta' sfidi komuni, l-iżvilupp ta' soluzzjonijiet komuni standardizzati, u li jitkellmu b'vuċi waħda

· Il-kollaborazzjoni fil-proġett bejn il-fruntieri (bis-sett ta' benefiċċji tagħha, bħall-ġbir tad- data u ta' l-għarfien espert, it-tixrid rapidu, mobilità u taħriġ tar-riżorsi umani bejn il-fruntieri, u impatti xjentifiċi, teknoloġiċi u innovattivi akbar)

· Inqas spejjeż nazzjonali għall-ġestjoni ta' programmi integrati

· It-titjib ta' programmi mhux integrati, u

· Responsabbiltà u trasparenza mtejba.

Il-benefiċċji għall-industrija jinkludu l-"innovazzjoni miftuħa"; it-tixrid rapidu tar-riżultati ta' riċerka; l-iżvilupp ta' soluzzjonijiet komuni standardizzati; aċċess aħjar għall-appoġġ tar-riċerka pubblika; żvilupp iktar faċli ta' aġendi ta' riċerka strateġiċi konġunti pubbliċi-privati; u koordinazzjoni ta' politika orizzontali b'iktar ħeffa.

Fl-aħħar mill-aħħar, dawn l-impatti ta' l-S&T jissarrfu f'riżultat ogħla lis-soċjetà fl-investiment fir-riċerka pubblika, li jfisser tkabbir ekonomiku ogħla, aktar kompetittività u impjiegi, u soluzzjonijiet iktar malajr u aħjar għall-isfidi soċjali u ambjentali.

Għal dawn ir-raġunijiet, l-għażla 4 – il-"proċess Ewropew strateġiku" – hija l-għażla ppreferuta.

6. Riskju u mitigazzjoni tar-riskju

Hemm varji riskji assoċjati ma' l-għażla ppreferuta. Ir-riskju ewlieni hu li l-impenn politiku meħtieġ ma jimmaterjalizzax ruħu.

Filwaqt li r-riskju jista' jidher iżgħar milli forsi kien fil-passat (minħabba l-għarfien dejjem jikber fl-Istati Membri ta' l-isfidi tas-soċjetà li qed tiffaċċja l-Ewropa, ta' l-S&T u ta' l-ispejjeż tas-soċjetà tan-nuqqas ta' koordinazzjoni kif ukoll ta' l-S&T u l-benefiċċji għas-soċjetà tal-Programmazzjoni Konġunta), il-proċess ta' politika propost ġie ddisinnjat speċifikament biex itaffi dan ir-riskju. Huwa propost proċess politiku ta' livell għoli, li jistrieħ għal kollox fuq l-Istati Membri bid-dipartimenti tal-Kummissjoni bi rwol ta' faċilitaturi. Il-proċess jassenja rwol importanti u kontinwu lill-Kunsill kif ġej:

· Jistieden il-Ministri tar-Riċerka ta' l-Istati Membri biex jagħtu s-setgħa lil rappreżentanti personali għal grupp ad-hoc ta' livell għoli biex jidentifikaw oqsma xierqa għall-PK;

· Jissorvelja l-proċess fuq bażi annwali (permezz ta' rappurtar annwali mandatorju mill-Kummissjoni); u

· Jirrevedi l-proċess wara tliet snin.

Il-proċess propost huwa bbażat fuq l-evidenza u msejjes fuq analiżi strateġika profonda ta' l-oqsma ta' l-S&T rispettivi, li se tiżgura li jittieħdu biss dawk l-inizjattivi tal-Programmazzjoni Konġunta li jkunu possibbli. Barra dan, l-approċċ propost huwa kkaratterizzat mill-flessibbiltà ta' l-istrument Il-kaxxa ta' l-għodda sħiħa ta' l-istrumenti tar-riċerka pubblika (Programmi ta' Riċerka nazzjonali u reġjonali, Organizzazzjonijiet ta' riċerka Intergovernattivi, Infrastrutturi ta' Riċerka, Skemi ta' Mobilità...) għandhom jiġu esplorati u użati biex jiġu implimentati l-Inizjattivi ta' Programmazzjoni Konġunta individwali). , il-ġeometrija varjabbli, u l-flessibbiltà f'termini ta' safejn tista' tintlaħaq l-integrazzjoni tal-programm (ċiklu parzjali, ċiklu sħiħ).[4]

Il-kaxxa ta' l-għodda sħiħa ta' l-istrumenti tar-riċerka pubblika (Programmi ta' Riċerka nazzjonali u reġjonali, Organizzazzjonijiet ta' riċerka Intergovernattivi, Infrastrutturi ta' Riċerka, Skemi ta' Mobilità...) għandhom jiġu esplorati u użati biex jiġu implimentati l-Inizjattivi ta' Programmazzjoni Konġunta individwali).

Riskji oħra jinkludu l-inerzja istituzzjonali u n-nuqqas tar-rekwiżit ta' bażi ta' evidenza. Madankollu, iddaħħlu strateġiji xierqa biex jittaffa r-riskju.

Fil-qosor, l-istrateġija ewlenija biex jittaffa r-riskju tal-proċess propost hija dik li jitħarsu l-prattiki ta' regolamentazzjoni aħjar: i.e. ħidma mill-qrib ma' l-Istati Membri b'mod trasparenti; il-ħarsien tal-prinċipji tas-sussidjarjetà, il-valur miżjud Ewropew u l-proporzjonalità; it-tħejjija u t-tnedija ta' inizjattivi konkreti fuq il-bażi ta' evidenzi estensiva u kredibbli; u l-iżgurar tar-responsabbiltà u t-trasparenza tal-proċess permezz ta' sorveljar xieraq u l-evalwazzjoni tas-sistema.

7. Evalwazzjoni u sorveljanza

Saru wkoll arranġamenti xierqa għas-sorveljar u l-evalwazzjoni. Dawn huma bbażati fuq ir-rappurtar tal-Kummissjoni lill-Kunsill wara kull fażi tal-proċess tal-PK, u reviżjoni fil-fond tal-proċess mill-Kummissjoni, flimkien ma' l-Istati Membri, wara tliet snin. Sorveljar regolari u evalwazzjoni tal-progress lejn l-għanijiet (SMART) f'kull qasam tal-PK ser jiġu żgurati wkoll.

Barra dan, se tiġi pprovduta iktar trasparenza għall-kollaborazzjoni u l-koordinazzjoni tal-programmi ta' riċerka nazzjonali u reġjonali billi jiġi żviluppat modulu speċifiku għas-servizz tal-web ERAWATCH.

[1] Ara t-Tabella 2 fir-Rapport tal-Valutazzjoni ta' l-Impatt għal ħarsa ġenerali ta' l-erba' għażliet.

[2] Li jinvolvu l-finanzjament mhux biss ta' l-attivitajiet ta' integrazzjoni izda wkoll tar-riċerka konġunta.

[3] It-tabella 3 fir-Rapport sħiħ tal-Valutazzjoni ta' l-Impatt tipprovdi ħarsa ġenerali ta' dawn l-impatti.

[4] Il-kaxxa ta' l-għodda sħiħa ta' l-istrumenti tar-riċerka pubblika (Programmi ta' Riċerka nazzjonali u reġjonali, Organizzazzjonijiet ta' riċerka Intergovernattivi, Infrastrutturi ta' Riċerka, Skemi ta' Mobilità...) għandhom jiġu esplorati u użati biex jiġu implimentati l-Inizjattivi ta' Programmazzjoni Konġunta individwali).

SK

(...PICT...)|KOMISIA EURÓPSKYCH SPOLOČENSTIEV|

V Bruseli15/7/2008

SEK(2008)2282

PRACOVNÝ DOKUMENT ÚTVAROV KOMISIE

Sprievodný dokument OZNÁMENIE KOMISIE RADE, EURÓPSKEMU PARLAMENTU, EURÓPSKEMU HOSPODÁRSKEMU A SOCIÁLNEMU VÝBORU A VÝBORU REGIÓNOV SMEROM K SPOLOČNÉMU PLÁNOVANIU VÝSKUMU Spoluprácou k účinnejšiemu riešeniu spoločných výziev ZHRNUTIE HODNOTENIA VPLYVU {KOM (2008) 468 v konečnom znení} {SEK (2008) 2281}

1. Procedurálne otázky a konzultácie so zainteresovanými stranami

1.1. Úvod

Toto hodnotenie vplyvu predstavuje podporu iniciatívy uvedenej v oznámení Európskej komisie s názvom „Smerom k spoločnému plánovaniu výskumu“. Iniciatíva Spoločné plánovanie (JP) je jednou z piatich politických iniciatív, ktoré Komisia plánuje v roku 2008 ako pokračovanie zelenej knihy „Európsky výskumný priestor: nové perspektívy“ a odpoveď na rozmer „Optimalizácia výskumných programov a priorít“. Iniciatíva Spoločné plánovanie (JP) je proces, v ktorom sa členské štáty dobrovoľne, na základe „à la carte“ angažujú v definovaní, vývoji a implementácii spoločných výskumných programov v konkrétnej oblasti alebo konkrétnej problematike. Iniciatíva zahŕňa koordináciu existujúcich národných programov alebo vytvorenie úplne nových programov, združovanie zdrojov a spoločné sledovanie a hodnotenie postupu. Rozširovaním a zlepšovaním medzinárodnej spolupráce, koordinácie a integrácie výskumných programov členských štátov financovaných z verejných zdrojov v obmedzenom počte strategických oblastí má táto iniciatíva pomôcť Európe zvýšiť efektívnosť využívania verejných zdrojov a lepšie sa sústrediť na hlavné spoločenské výzvy. Navrhovaný prístup má podporovať iniciatívu Spoločné plánovanie politickým postupom na najvyššej úrovni riadeným členskými štátmi, ktorým sa zabezpečí pružnosť nástrojov, usporiadania a úrovne koordinácie a integrácie programov. Iniciatíva Spoločné plánovanie je zameraná na verejné výskumné programy, a preto sa týka skôr spolupráce verejných organizácií ako spolupráce verejných a súkromných organizácií. Priemysel však môže hrať významnú úlohu pri implementácii.

1.2. Politická podpora a podpora účastníkov

V posledných 15 rokoch sa na politickej úrovni opakovane zdôrazňovala jasná podpora zvýšenej a efektívnejšej koordinácii výskumu: jarné zasadnutie Európskej rady v roku 2008 povzbudilo Komisiu a členské štáty „pokračovať v rozvoji iniciatív spoločného plánovania výskumu v oblastiach, v ktorých je tento prístup vhodný, a umožniť strategickejší a lepšie štruktúrovaný prístup k zavedeniu nových spoločných programov a spoločných výziev na projekty od konca roku 2010“ .

Medzi tvorcami politiky, výskumníkmi a aj občanmi panuje široká zhoda, že naliehavým výzvam spoločným pre celú Európu, ako sú klimatické zmeny, energia, bezpečnosť, zdravie a starnutie, sa musí čeliť spoločne na európskej úrovni. Zúčastnené strany sú zároveň presvedčené, že výskum hrá kľúčovú úlohu pri reakcii na tieto výzvy, ale cítia, že na dosiahnutie efektívneho príspevku bude nevyhnutné vytvoriť spoločnú agendu a posilniť koordináciu.

2. Vymedzenie problému

2.1. Potreba zlepšenia európskych kapacít na zvládnutie spoločenských výziev prostredníctvom výraznejšej koordinácie a spoločnou strategickou koncentráciou verejného výskumu a vývoja

Európsky výskumný systém bude schopný zvládnuť spoločenské výzvy len v prípade, ak bude schopný produkovať výsledky na najvyššej úrovni. Európa však nedokázala významne zvýšiť výdavky na výskum, a preto musí pokračovať v úsilí o lepšie využívanie obmedzených zdrojov na výskum a vývoj ich efektívnejším a účinnejším vynakladaním. V tejto súvislosti musí verejný sektor zohrať významnejšiu úlohu pri hľadaní možností zvýšenia návratnosti prostriedkov vložených do výskumu a vývoja.

Existuje mnoho spôsobov, ako sa pokúsiť zvýšiť účinnosť a efektívnosť verejného výskumu a vývoja. Jednou z doteraz málo využívaných možností, ktorá ponúka veľký potenciál rastu, je zlepšenie organizácie európskych verejných investícií do výskumu a vývoja prostredníctvom rozšírenia medzinárodnej spolupráce a koordinácie programov.

Aj keď členské štáty v priebehu rokov vytvorili mnoho mechanizmov medzinárodnej spolupráce vo výskume a vývoji, 85 % verejných výskumných programov sa stále pripravuje, financuje, sleduje a vyhodnocuje na národnej úrovni. V porovnaní s inými oblasťami štrukturálnej politiky, ako sú konkurencieschopnosť, obchod, priemysel atď., je výskum a vývoj najmenej integrovanou a koordinovanou oblasťou v Európe.

Ako reakcia na tento problém sa na úrovni Komisie v nedávnej dobe otvorilo niekoľko iniciatív s cieľom stimulovať koordináciu národných verejných výskumných a vývojových projektov, ako je Otvorená metóda koordinácie, schéma ERA-NET vytvárania sietí vlastníkov a manažérov národných a regionálnych výskumných programov, a využívanie článku 169 zmluvy, ktorý umožňuje Spoločenstvu zúčastňovať sa na výskumných a vývojových programoch realizovaných viacerými členskými štátmi. Toto úsilie je však stále skromné z hľadiska rozsahu zahrnutých finančných prostriedkov a vzhľadom na nedostatočné strategické riadenie a podporu zo strany členských štátov prinieslo len obmedzený úspech.

2.2. Potreba nového prístupu

Narastá presvedčenie, že koordinácia verejných výskumných a vývojových programov v Európe potrebuje nový strategický prístup s koncentráciou na oblasti, ktoré môžu prispieť k riešeniu naliehavých spoločenských európskych výziev a v ktorých môže koordinácia zabezpečiť výhody efektívnosti a účinku na výskum. Predchádzajúce úsilie o rozvoj spoločného plánovania bolo zreteľne brzdené nedostatkom politického odhodlania na najvyššej úrovni zo strany členských štátov, nedostatkom postačujúcich a dôveryhodných údajov a prehľadu o konkrétnej infraštruktúre a organizácii jednotlivých oblastí vedy a techniky a strnulosťou používaných nástrojov.

Teraz však nastal priaznivý čas na začatie novej politickej iniciatívy pri vytváraní spoločného plánovania. Zmenili sa širšie politické súvislosti, pretože hlavné výzvy, ktorým čelí spoločnosť, sa dostali do popredia politickej agendy vo všetkých členských štátoch a na úrovni Spoločenstva a cena za odmietnutie koordinácie sa stáva zreteľnejšou. Voči celoeurópskym výzvam sa musí postaviť spoločné úsilie. Úspech bude závisieť od maximálnej angažovanosti členských štátov. Nová iniciatíva sa musí utvárať na základe pohľadov účastníkov a skúseností z minulosti.

Je dôležité, aby sa proces postupu k spoločnému plánovaniu nerozvíjal ani príliš „zhora nadol“ s Komisiou v úlohe hnacieho mechanizmu, ani príliš „zdola nahor“ s nedostatočne koherentnou stratégiou a koncentráciou.

Účinný proces by znamenal zainteresovanie členských štátov na identifikáciu oblastí spoločného záujmu, v ktorých môžu byť kolektívne akcie pri riešení dôležitých spoločenských výziev účinnejšie. Predovšetkým sa musia použiť vhodné kritériá odsúhlasené všetkými stranami na určenie oblastí, v ktorých bude najužitočnejšie začať vytvárať spoločné plánovanie. Na zabezpečenie operatívnosti týchto kritérií musí existovať solídna informačná báza. Musia sa zhromažďovať informácie o existujúcich národných a regionálnych programoch v rôznych oblastiach vrátane informácií, čo tieto programy riešia a v čom sú medzery, zdvojenia alebo nedostatočný rozsah a záber.

Musí sa pritom uplatňovať prístup premenlivého usporiadania, ktorým sa zabezpečí pružnosť z hľadiska zúčastnených krajín. Všetky členské štáty nezdieľajú rovnaké výzvy vo všetkých oblastiach, čo platí najmä v Európskej únii rozšírenej na 27 krajín.

A nakoniec, účinný proces musí počítať s narastajúcou odozvou výberom najefektívnejších nástrojov pre danú oblasť.

2.3. Subsidiarita a európska pridaná hodnota

Právo Spoločenstva konať v tejto oblasti je založené na viacerých článkoch zmluvy, ktoré sa zaoberajú koordináciou a spoluprácou členských štátov a Spoločenstva vo výskume (články 165, 169, 171). Navrhovaný proces iniciatívy Spoločné plánovanie sa dá odôvodnene považovať za nevyhnutný, pretože nie je pravdepodobné, že sa dá dostatočne dosiahnuť medzivládnymi opatreniami členských štátov. Rozširovanie takýchto akcií sa v minulých rokoch pozastavilo a väčšina iniciatív zameraných na koordináciu viacstranných programov sa vyvíjala v rámci aktivít Spoločenstva. Preto je nepravdepodobné, že samotné členské štáty budú schopné riešiť tieto problémy.

Európska pridaná hodnota návrhu čiastočne pramení z medzinárodnej povahy niektorých kľúčových výziev (napríklad klimatickej zmeny), ktorým môžu členské štáty dostatočne čeliť len spoločným konaním. Európska pridaná hodnota sa môže odôvodniť aj na základe vytvorenia možností väčšieho rozsahu, záberu a účinnosti verejných programov výskumu a vývoja v Európe spoločným postupom pri reagovaní na spoločné výzvy a vývojom spoločných riešení, prekonaním vstupných prekážok, ako sú vysoké úvodné a prevádzkové náklady v niektorých oblastiach výskumu a vývoja, spoločným využívaním údajov a skúseností, dosiahnutím vyšších vedeckých, technologických a inovačných účinkov, odstránením zdvojovania programov na európskej úrovni, prehĺbením programov a znížením nákladov na riadenie programov.

3. Ciele

3.1. Všeobecné politické ciele

Všeobecné politické ciele iniciatívy Spoločné plánovanie majú zvýšiť schopnosť EÚ dosahovať politické zámery na vysokej úrovni a reagovať na hlavné výzvy, ktorým bude čeliť v nasledujúcich rokoch:

(1) prispieť k dosiahnutiu cieľov prepracovanej lisabonskej stratégie;

(2) pomôcť Európe prostredníctvom výskumu účinnejšie reagovať na kľúčové spoločenské výzvy;

(3) prispieť k dosiahnutiu cieľov Európskeho výskumného priestoru (ERA).

3.2. Špecifické ciele:

Na dosiahnutie uvedených všeobecných politických cieľov bude nevyhnutné zlepšiť efektívnosť a účinnosť verejných výskumných programov v Európe v oblastiach, ktoré čelia hlavným spoločenským výzvam. Medzi špecifické ciele patria:

(1) posilnenie koordinácie národných verejných výskumných programov EÚ v oblastiach, v ktorých sa môže dosiahnuť riešenie dôležitých spoločenských výziev a v ktorých spoločný medzinárodný prístup vytvára zreteľnú pridanú hodnotu;

(2) zvýšenie účinku týchto programov z hľadiska vedecko-technických vplyvov (vedecká excelentnosť, združovanie zdrojov, údajov a skúseností, dosiahnutie kritického rozsahu, zjednodušenie optimalizácie programov) a ekonomických a spoločenských vplyvov.

3.3. Operatívne ciele:

Operatívne ciele zamerané na podporu uvedených zlepšení v dosahu a efektívnosti sú:

(1) zabezpečenie účinného procesu, ktorý bude podporovať strategickejší prístup ku koordinácii národných výskumných programov zameraných na riešenie európskych sociálnych výziev;

(2) zaručenie vysokej úrovne podpory a vlastníckeho vzťahu účastníkov pre tento proces a z neho vyplývajúce iniciatívy spoločných verejných výskumných programov;

(3) podpora integrácie a štrukturálnych účinkov cezhraničných verejných výskumných programov prostredníctvom tohto procesu a pomocou vhodných nástrojov, najmä dosiahnutie kritického rozsahu úsilia v oblasti výskumu a vývoja;

(4) zavedenie procesu, ktorý bude počítať s rozširujúcou sa odozvou z hľadiska nástrojov iniciatívy Spoločné plánovanie a s premenlivou štruktúrou z hľadiska účasti krajín;

(5) zabezpečenie, aby sa spoločné iniciatívy zakladali na aktuálnych a presných informáciách o aktivitách v oblasti národných a regionálnych programov;

(6) podpora dôraznejšej konzistencie v rámci politík.

4. Predstavenie možností politík

Na dosiahnutie uvedených cieľov sa zvažovali štyri možnosti politík. Ich hlavné rozdiely sa sústreďujú na dve kľúčové otázky: spôsob identifikácie oblastí pre Spoločné plánovanie a rozsah nástrojov, ktoré prichádzajú do úvahy pri realizácii Prehľad štyroch alternatív nájdete v tabuľke 2 v správe o posúdení vplyvov. .[1]

Prehľad štyroch alternatív nájdete v tabuľke 2 v správe o posúdení vplyvov.

Pri možnosti „nezmenený postup“ (možnosť 1) témy iniciatívy Spoločné plánovanie identifikujú rôzni účastníci – členské štáty ad hoc spôsobom zdola nahor. Implementácia sa uskutočňuje prostredníctvom obmedzeného počtu nástrojov (najmä schémy ERA-NET a článku 169) a je voľne koordinovaná. Okrem toho pri dosahovaní kritického rozsahu (z hľadiska počtu a významu partnerov) a požadovanej úrovne integrácie programov sa uplatňuje pružný prístup.

Možnosť „maximalizácia na základe článku 169“ (možnosť 2) obsahuje niektoré rovnaké prvky ako možnosť „nezmenený postup“, pretože témy iniciatívy Spoločné plánovanie identifikujú členské štáty spôsobom zdola nahor a implementácia sa uskutočňuje pomocou dvoch rovnakých nástrojov (najmä schémy ERA-NET a článku 169). Táto možnosť sa však od alternatívy „nezmenený postup“ líši návrhom proaktívneho prístupu, v ktorom sa ERA-NET a ERA-NET plus časť akcií schémy ERA-NET povinne používajú ako prípravná etapa pre článok 169. Témy iniciatívy Spoločné plánovanie by sa museli zhodovať s témami rámcového programu, aby sa zaručila systematická celková horizontálna konzistencia prístupu, a väčšia pozornosť by sa venovala kritickému rozsahu a úrovni integrácie programov.

„Možnosť stratégie riadenej Spoločenstvom“ (možnosť 3) sa od dvoch predchádzajúcich alternatív líši najmä strategickým prístupom na rozdiel od prístupu zdola nahor. Východiskovým bodom je identifikácia hlavných spoločenských výziev a vyhodnotenie potreby kritického rozsahu verejne podporovaného výskumu v príslušných oblastiach vedy a techniky. Pri tejto možnosti Spoločenstvo preberá vedúcu úlohu pri strategickom hodnotení a návrhu vhodných oblastí Spoločného plánovania. Spoločenstvo vyberá aj najvhodnejšie nástroje zo širokého rozsahu známych používaných nástrojov.

Možnosť „strategický európsky proces“ (možnosť 4) pripomína „možnosť stratégie riadenej Spoločenstvom“ v tom, že je tiež strategická a zakladá sa na riešení hlavných spoločenských výziev, je tu však veľmi dôležitý rozdiel v úlohách, ktoré hrajú Spoločenstvo a členské štáty. Pri možnosti „strategický európsky proces“ témy iniciatívy Spoločné plánovanie identifikujú členské štáty (nie Spoločenstvo). Členské štáty vyberajú alebo vyvíjajú aj najvhodnejšie nástroje pre špeciálne podmienky jednotlivých oblastí vedy a techniky (vrátane nástrojov Spoločenstva, ako sú schéma ERA-NET a články 168, 169, 170 alebo 171, „plán SET“ alebo prístup typu „bezpečnostný výskum“, vytvorenie nových európskych inštitúcií a nových druhov sietí excelentnosti So zahrnutím financovania nielen integračných aktivít, ale aj spoločného výskumu. , iniciatív typu ERC alebo Euratom, štrukturálnych fondov atď.). Komisia hrá úlohu sprostredkovateľa. Zodpovedá za predkladanie správ Rade v každom stupni procesu, za hodnotenie procesu ako celku a pokroku dosiahnutého v konkrétnych oblastiach. [2]

So zahrnutím financovania nielen integračných aktivít, ale aj spoločného výskumu.

5. Vyhodnotenie vplyvov

Pre každú možnosť bol posúdený široký rozsah vplyvov vrátane úrovne podpory účastníkov a „vlastníctva“, strategického zamerania, štrukturálnych účinkov, konzistencie prístupu, vedecko-technických vplyvov a širokých spoločenských vplyvov Tabuľka 3 v úplnej správe o posúdení vplyvov obsahuje prehľad týchto vplyvov. . Podľa záveru tohto posúdenia najvýhodnejšou alternatívou prístupu je možnosť „strategický európsky proces“. [3]

Tabuľka 3 v úplnej správe o posúdení vplyvov obsahuje prehľad týchto vplyvov.

Možnosť „nezmenený postup“ bola odmietnutá na základe nedostatku strategického zamerania, negatívnych vplyvov na horizontálnu konzistenciu prístupu a nedostatočné spoločenské vplyvy. Možnosť „maximalizácia na základe článku 169“ bola odmietnutá na základe nedostatku strategického zamerania, prístupu „jeden rozsah vyhovuje pre všetko“ a obmedzenému štrukturálnemu vplyvu. Možnosť „stratégie riadenej Spoločenstvom“, ktorá má veľký potenciálny vplyv, bola odmietnutá kvôli riziku, ktoré prináša: je totiž veľmi pravdepodobné, že nebude podporovaná účastníkmi. Toto by negatívne ovplyvnilo strategické zameranie, štrukturálny účinok a spoločenský vplyv. Okrem toho nie je pravdepodobné, že by samotné Spoločenstvo disponovalo dostatočnými informáciami o výskumných programoch členských štátov a mohlo navrhovať vhodné témy a nástroje iniciatívy Spoločné plánovanie.

Možnosť „strategický európsky proces“ získala najvyššiu podporu účastníkov, ktorí sa dohodli: že existuje potreba definovať strategickú výskumnú agendu a implementovať ju koordinovaným spôsobom najmä z dôvodu riešenia spoločných spoločenských výziev; že partnerstvo, v ktorom sa spája dobrovoľný prístup zdola nahor a strategické riadenie zhora nadol, je nenahraditeľné na zabezpečenie pružnosti a prispôsobenie osobitostiam programov; že sa musia rešpektovať princípy subsidiarity, premenlivej štruktúry a skutočnej európskej pridanej hodnoty a že prístup „jeden rozsah vyhovuje pre všetko“ nie je funkčný.

Proces navrhnutý na výber tém a nástrojov iniciatívy Spoločné plánovanie v spojení s vysokou úrovňou podpory účastníkov znamená, že možnosť 4 poskytuje najlepšie záruky dosiahnutia najväčších celkových systémových štrukturálnych účinkov, čo na druhej strane vytvorí ideálne podmienky na úplné uplatnenie vedecko-technických výhod iniciatívy Spoločné plánovanie, ku ktorým patria:

· prekonanie vstupných prekážok,

· celoeurópska optimalizácia programov,

· vedecká excelentnosť,

· spoločné riešenie spoločných výziev, vývoj všeobecných, štandardizovaných riešení a spoločná reč,

· medzinárodná projektová spolupráca (s vlastným súborom výhod, ako sú združovanie údajov a skúseností, rýchle šírenie, medzinárodná mobilita ľudských zdrojov a medzinárodné školenia a zvýšenie vedeckých, technologických a inovačných účinkov),

· redukcia národných výdavkov na manažment integrovaných programov,

· zlepšenie neintegrovaných programov a

· zvýšenie zodpovednosti a transparentnosti.

K výhodám pre priemysel patria „otvorená inovácia“; rýchle šírenie výsledkov výskumu; vývoj všeobecných, štandardizovaných riešení; lepší prístup k verejnej podpore výskumu; jednoduchší vývoj spoločných verejno-súkromných strategických výskumných programov a rýchlejšia horizontálna koordinácia prístupu.

Nakoniec, vedecko-technické účinky sa prenášajú do vyššieho spoločenského zisku z verejných investícií do výskumu, čo predstavuje vyšší hospodársky rast, konkurencieschopnosť a zamestnanosť a rýchlejšie a lepšie riešenia spoločenských a environmentálnych výziev.

Z týchto dôvodov je najvýhodnejšou možnosť 4 – „strategický európsky proces“.

6. Riziko a zmiernenie rizika

S najvýhodnejšou možnosťou sú spojené rôzne riziká. Hlavným rizikom je neprejavenie požadovaného politického odhodlania.

Aj keď sa zdá, že toto riziko je porovnaní so situáciou v minulosti pravdepodobne menšie (vzhľadom na rastúce rozpoznávanie spoločenských výziev, ktorým Európa čelí, vedecko-technických a spoločenských nákladov v prípade nevyužitia koordinácie a vedecko-technických a spoločenských výhod iniciatívy Spoločné plánovanie v členských štátoch), predložená stratégia bola špeciálne navrhnutá aj s cieľom zmierniť toto riziko. Navrhuje sa politický proces na vysokej úrovni, ktorý spočíva priamo na členských štátoch so službami Komisie postavenými do pomocnej úlohy. Rade sa v procese priraďuje dôležitá a trvalá úloha, ktorá spočíva:

· vo výzve ministrom členských štátov s výskumnou agendou osobne poveriť zástupcov do ad hoc skupín na vysokej úrovni na identifikáciu vhodných oblastí iniciatívy Spoločné plánovanie;

· v ročnom sledovaní procesu (prostredníctvom povinnej ročnej správy Komisie) a

· v zhodnotení procesu po troch rokoch.

Navrhovaný proces sa zakladá na hlbokej strategickej analýze jednotlivých oblastí vedy a techniky, čo zabezpečuje, že sa budú prijímať len realizovateľné iniciatívy Spoločného plánovania. Pre navrhovaný prístup je okrem toho typická pružnosť nástrojov Pri implementácii jednotlivých iniciatív Spoločných programov sa musí preskúmať a používať celý súbor nástrojov pre verejný výskum (národné a regionálne výskumné programy, medzivládne výskumné organizácie a schémy spolupráce, výskumná infraštruktúra, mobilitné schémy...). , premenlivá štruktúra a pružnosť z hľadiska rozsahu požadovanej integrácie programu (čiastočný cyklus, úplný cyklus).[4]

Pri implementácii jednotlivých iniciatív Spoločných programov sa musí preskúmať a používať celý súbor nástrojov pre verejný výskum (národné a regionálne výskumné programy, medzivládne výskumné organizácie a schémy spolupráce, výskumná infraštruktúra, mobilitné schémy...).

K ďalším rizikám patria inštitucionálna zotrvačnosť a nedostatočná databáza evidencie potrieb. Zaviedli sa však vhodné stratégie na zmierenie rizika.

Celkovo, hlavná stratégia zmiernenia rizika navrhovaného procesu je dodržiavanie osvedčených riadiacich postupov: t. j. úzka transparentná spolupráca s členskými štátmi; rešpektovanie princípov subsidiarity, európskej pridanej hodnoty a proporcionality; príprava a začatie konkrétnych iniciatív na základe rozsiahlej, spoľahlivej databázy a zabezpečenie zodpovednosti a transparentnosti procesu pomocou vhodných systémov sledovania a hodnotenia.

7. Hodnotenie a sledovanie

Pripravili sa aj vhodné opatrenia na sledovanie a hodnotenie. Sú založené na správach Komisie Rade po každej fáze procesu iniciatívy Spoločné plánovanie a dôkladnom hodnotení procesu Komisiou spolu s členskými štátmi po troch rokoch. Zabezpečí sa aj pravidelné sledovanie a hodnotenie pokroku vzhľadom na ciele (SMART) v každej oblasti iniciatívy Spoločné plánovanie.

Okrem toho sa vypracuje špeciálny modul pre webovú službu ERAWATCH, ktorý zabezpečí zvýšenú transparentnosť spolupráce a koordinácie národných a regionálnych výskumných programov.

[1] Prehľad štyroch alternatív nájdete v tabuľke 2 v správe o posúdení vplyvov.

[2] So zahrnutím financovania nielen integračných aktivít, ale aj spoločného výskumu.

[3] Tabuľka 3 v úplnej správe o posúdení vplyvov obsahuje prehľad týchto vplyvov.

[4] Pri implementácii jednotlivých iniciatív Spoločných programov sa musí preskúmať a používať celý súbor nástrojov pre verejný výskum (národné a regionálne výskumné programy, medzivládne výskumné organizácie a schémy spolupráce, výskumná infraštruktúra, mobilitné schémy...).

SL

(...PICT...)|KOMISIJA EVROPSKIH SKUPNOSTI|

Bruselj, 15/7/2008

SEC(2008)2282

DELOVNI DOKUMENT SLUŽB KOMISIJE

Spremni dokument SPOROČILO KOMISIJE SVETU, EVROPSKEMU PARLAMENTU, EVROPSKEMU EKONOMSKO-SOCIALNEMU ODBORU IN ODBORU REGIJ K SKUPNEMU NAČRTOVANJU RAZISKAV: Sodelovanje za učinkovitejše reševanje skupnih izzivov POVZETEK OCENE UČINKA {COM(2008)468 konč.} {SEC(2008)2281}

1. Postopkovna vprašanja in posvetovanje z zainteresiranimi stranmi

1.1. Uvod

Ta ocena učinka podpira pobudo, predstavljeno v Sporočilu Evropske komisije z naslovom „K skupnemu načrtovanju raziskav“. Pobuda skupnega načrtovanja programov je ena od petih pobud politike, ki jih leta 2008 načrtuje Komisija na podlagi zelene knjige z naslovom „Evropski raziskovalni prostor: nove perspektive“ kot odgovor na razsežnost „optimizacije raziskovalnih programov in prednostnih nalog“. Skupno načrtovanje programov je postopek, pri katerem države članice prostovoljno in na osnovi načela neobveznega sodelovanja sodelujejo pri opredelitvi, razvoju in izvajanju skupnih raziskovalnih programov, ki obravnavajo posebno področje ali temo. To lahko vključuje usklajevanje obstoječih nacionalnih programov ali vzpostavljanje popolnoma novih programov, združevanje sredstev ter skupno spremljanje in proučitev napredka. Njegov cilj je krepitev in izboljšanje čezmejnega sodelovanja, usklajevanja in povezovanja javno financiranih raziskovalnih programov držav članic na omejenem številu strateško pomembnih področij ter s tem pomoč Evropi pri povečanju učinkovitosti njenega javnega financiranja za boljše reševanje glavnih družbenih izzivov. Predlagani pristop naj bi spodbudil skupno načrtovanje programov prek političnega procesa na visoki ravni, ki bi ga vodile države članice in bi zagotavljal prilagodljivost v smislu instrumentov, sodelovanja in ravni usklajevanja ter povezovanja programov. Skupno načrtovanje programov je usmerjeno na javne raziskovalne programe in zato zajema sodelovanje med javnimi organi in manj sodelovanja med javnim ter zasebnim sektorjem. Toda pri njegovem izvajanju ima lahko svojo vlogo tudi industrija.

1.2. Politična podpora in podpora zainteresiranih strani

Na politični ravni je bila v preteklih 15 letih večkrat izražena jasna podpora za okrepljeno in učinkovitejše usklajevanje raziskovalnih dejavnosti v Evropi: Evropski svet je na spomladanskem zasedanju leta 2008 spodbudil Komisijo in države članice, „ naj še naprej razvijajo pobude za skupno načrtovanje raziskovalnih programov na ustreznih področjih ter tako omogočijo bolj strateški in bolje strukturiran pristop za uvajanje novih skupnih programov in razpisov za projekte po koncu leta 2010 “.

Tudi med oblikovalci politik, raziskovalci in državljani obstaja obsežen konsenz, da je treba resne in skupne izzive v Evropi – kakršni so podnebne spremembe, energetika, varnost, zdravje in staranje – reševati skupaj na evropski ravni. Te zainteresirane strani menijo tudi, da mora imeti znanost ključno vlogo pri reševanju teh izzivov, da pa bosta za učinkovit prispevek znanosti potrebna skupna določitev programov in okrepljeno sodelovanje.

2. Opredelitev problema

2.1. Potreba po izboljšanju evropske zmogljivosti za soočanje z družbenimi izzivi prek okrepljenega sodelovanja in skupne strateške osredotočenosti javnih R&R

Da bi se Evropa lahko soočila s svojimi družbenimi izzivi, mora biti njen raziskovalni sistem zmožen proizvajati rezultate na najvišji možni ravni. Toda Evropa ne zmore hitro povečevati svojih naložb v raziskovanje in si mora zato še naprej prizadevati za boljšo uporabo skromnih virov za R&R, tako da jih naloži bolj učinkovito. V tem smislu ima javni sektor pomembno vlogo pri izboljšanju donosa na javna sredstva za R&R.

Obstaja veliko načinov za morebitno izboljšanje učinka in učinkovitosti javnih R&R. Ena od poti, ki je premalo izkoriščena, ponuja pa velike možne koristi, je izboljšanje organiziranosti evropskih javnih naložb v R&R prek okrepljenega čezmejnega programskega sodelovanja in usklajevanja.

Države članice so v preteklih letih vzpostavile veliko mehanizmov za podporo nadnacionalnemu sodelovanju na področju R&R, kljub temu pa je še vedno približno 85 % civilnih javnih raziskav v Evropi načrtovanih, financiranih, spremljanih in ocenjenih na nacionalni ravni. V primerjavi z drugimi strukturnimi področji politik, kakršna so konkurenca, trgovina, industrija itd., ostaja področje R&R v Evropi manj povezano in usklajeno.

Kot odgovor na ta problem je Komisija pred kratkim začela več pobud na ravni Skupnosti, ki naj bi spodbudile usklajevanje nacionalnih javnih R&R, kakršne so odprta metoda usklajevanja, shema ERA-NET za vzpostavljanje stikov med lastniki in upravljavci nacionalnih in regionalnih raziskovalnih programov ter izkoriščanje člena 169 Pogodbe, ki Skupnosti omogoča sodelovanje v programih raziskovanja in razvoja, v katerih sodeluje več držav članic. Toda ta prizadevanja so v smislu količine vključenih sredstev še vedno izjemno skromna in so imela omejen uspeh pri doseganju polnega povezovanja programov zaradi pomanjkanja strateških usmeritev in podpore držav članic.

2.2. Potreba po novem pristopu

Vse bolj je priznano dejstvo, da je potreben nov, bolj strateški pristop za usklajevanje javnih programov R&R v Evropi, ki bo osredotočen na tista področja, ki lahko prispevajo rešitve za resne evropske družbene izzive in pri katerih lahko usklajevanje prinese korist v smislu učinkovitosti in učinka raziskav. Pretekla prizadevanja za spodbudo skupnega načrtovanja programov so bila očitno oviralna zaradi pomanjkanja politične zavezanosti držav članic na visoki ravni, pomanjkanja zadovoljivih in verodostojnih podatkov ter informacij o določeni strukturi in organizacije zadevnih znanstvenih in tehnoloških področij ter okornosti uporabljenih instrumentov.

Zdaj pa je primeren čas za začetek nove spodbude politike v zvezi s skupnim načrtovanjem programov. Širši okvir politik se je spremenil, saj so se povsod prisotni veliki družbeni izzivi pomaknili v ospredje dnevnega reda politik v vsaki državi članici in na ravni Skupnosti, stroški neusklajenosti pa postajajo očitni. Skupna prizadevanja je treba usmeriti proti področjem vseevropskih izzivov, da bi v tem uspeli pa bo bistvenega pomena polna zavezanost držav članic. Nove pobude je treba oblikovati na podlagi mnenj zainteresiranih strani in preteklih izkušenj.

Pomembno je, da postopek za premik k skupnemu načrtovanju programov ne deluje ne preveč po načelu „od zgoraj navzdol“, ki bi ga usmerjala Komisija, ne preveč po načelu „od spodaj navzgor“, pri katerem bi primanjkovalo usklajenih strategij in usmeritev.

Učinkovit postopek bi pomenil, da države članice skupaj opredelijo področja, ki zadevajo njih vse in na katerih bi bilo lahko skupno ukrepanje učinkovitejše pri reševanju pomembnih družbenih izzivov. Zlasti je treba pri tem postopku uporabiti primerna merila, o katerih se dogovorijo vse strani, da se določijo področja, na katerih bi bila vzpostavitev skupnega načrtovanja programov najbolj uporabna. Za vzpostavitev delovanja teh pravil mora obstajati trdna informacijska osnova. Treba je zbrati informacije o obstoječih nacionalnih in regionalnih programih na različnih področjih, vključno s tem, kaj zajemajo in kje so vrzeli, podvojevanje ali pomanjkanje v smislu ravni in obsega.

Obstaja tudi potreba po pristopu neobveznega sodelovanja, ki omogoča prilagodljivost v smislu sodelujočih držav. Vse države članice nimajo istih izzivov na vsakem področju, zlasti v razširjeni Evropski uniji, ki obsega 27 držav.

Nazadnje mora učinkovit postopek omogočati tudi odziv na podlagi več faz, s katerim bi se za uporabo na vsakem področju izbrali najučinkovitejši instrumenti.

2.3. Subsidiarnost in evropska dodana vrednost

Pravica Skupnosti, da deluje na tem področju, je zagotovljena v več členih Pogodbe, ki določajo usklajevanje in sodelovanje na področju raziskav med državami članicami in Skupnostjo (členi 165, 169, 171). Predlagani postopek za skupno načrtovanje programov lahko upravičeno šteje kot nujen, saj ga države članice verjetno ne bodo dosegle v zadostni meri samo z medvladnimi ukrepi. Širitev teh ukrepov je v zadnjih letih zastala in večina pobud za večstransko usklajevanje programov je bila razvita v okviru dejavnosti Skupnosti. Samostojno delovanje držav članic torej verjetno ne bo rešilo teh problemov.

Evropska dodana vrednost predloga izvira deloma iz nadnacionalne narave nekaterih ključnih izzivov (na primer podnebne spremembe), pri katerih morajo države članice delovati skupaj, da bi se lahko ustrezno soočile s problemi. Lahko je upravičen tudi v smislu, da ponuja možnost za višjo raven, večji obseg in boljšo učinkovitost javnih programov R&R v Evropi, tako da skupne izzive obravnava skupaj in razvija enotne rešitve, ki premagujejo ovire za vstop, kot so visoki stroški za zagon in poslovanje na določenih znanstvenih in tehnoloških področjih, združevanje podatkov in strokovnega znanja, doseganje večjih znanstvenih, tehnoloških in inovacijskih učinkov, preprečevanje podvajanja programov na evropski ravni, povečanje poglobljenosti programov in znižanje stroškov upravljanja programov.

3. Cilji

3.1. Splošni cilji politike

Splošni cilji politike pobude skupnega načrtovanja programov so okrepitev zmožnosti EU, da doseže cilje politik na visoki ravni in se odzove na glavne izzive, s katerimi se bo soočila v prihodnjih letih:

(1) prispevati k doseganju ciljev prenovljene lizbonske strategije;

(2) pomagati Evropi, da se s pomočjo raziskav učinkoviteje odziva na ključne družbene izzive;

(3) prispevati k doseganju ciljev Evropskega raziskovalnega prostora.

3.2. Posebni cilji

Da bi prispevali k doseganju teh splošnih ciljev politike, bo treba izboljšati učinkovitost načrtovanja programov javnih raziskav v Evropi na področjih, na katerih se Evropa sooča z velikimi družbenimi izzivi. Posebni cilji so:

(1) krepiti usklajevanje nacionalnih javnih raziskovalnih programov v EU na področjih, ki lahko ponudijo rešitve pomembnih družbenih izzivov in pri katerih obstajajo dokazi, da bi sprejetje skupnega čezmejnega pristopa prineslo dodano vrednost;

(2) s tem povečati učinek teh programov, tako v smislu znanstvenih in tehnoloških učinkov (znanstvena odličnost, združevanje sredstev, podatkov in strokovnega znanja, doseganje kritične mase, omogočanje optimizacije programov) kot gospodarskih in družbenih učinkov.

3.3. Operativni cilji

Da bi spodbudili navedene izboljšave glede učinka in učinkovitosti, so operativni cilji naslednji:

(1) zagotoviti učinkovit postopek, ki bo spodbujal bolj strateški pristop k usklajevanju nacionalnih raziskovalnih programov, katerih namen je pomoč pri reševanju evropskih družbenih izzivov;

(2) zagotoviti, da ta postopek in posledične pobude skupnega načrtovanja javnih raziskovalnih programov uživajo visoko raven podpore in odgovornosti zainteresiranih strani;

(3) s tem postopkom in uporabo ustreznih instrumentov spodbuditi čezmejno povezovanje javnih raziskovalnih programov in strukturnih učinkov, zlasti dosežek kritične mase prizadevanj R&R;

(4) vzpostaviti postopek, ki omogoča odziv na podlagi več faz v smislu instrumentov skupnega načrtovanja programov ter neobvezno sodelovanje glede udeležbe držav;

(5) zagotoviti, da skupne pobude temeljijo na posodobljenih in točnih informacijah o nacionalnih ter regionalnih dejavnostih načrtovanja programov;

(6) spodbuditi večjo skladnost med politikami.

4. Predstavitev možnosti za uresničevanje politike

Da bi izpolnili te cilje, so bile upoštevane štiri možnosti za uresničevanje politike. Glavne razlike med njimi so osredotočene na dva ključna problema: način opredelitve področij skupnega načrtovanja programov in vrsto instrumentov, ki bi se lahko uporabili pri izvajanju Za pregled štirih možnosti glej razpredelnico 2 v Poročilu o oceni učinka. .[1]

Za pregled štirih možnosti glej razpredelnico 2 v Poročilu o oceni učinka.

Pri možnosti „poslovanja brez sprememb“ (možnost 1) teme skupnega načrtovanja programov opredelijo različne zainteresirane strani iz držav članic, posebej v ta namen in po načelu „od spodaj navzgor“ . Izvajanje poteka prek omejenega števila instrumentov (dejansko shema ERA-NET in člen 169) ter je ohlapno usklajeno. Poleg tega je privzet prilagodljiv pristop do kritične mase (v smislu števila in pomembnosti partnerjev) in do predvidene ravni povezave programov.

Možnost „maksimizacije na podlagi člena 169“ (možnost 2) ima nekaj skupnih lastnosti z možnostjo „poslovanja brez sprememb“, saj teme skupnega načrtovanja programov opredelijo države članice po načelu „od spodaj navzgor“, izvajanje pa poteka prek istih dveh instrumentov (dejansko shema ERA-NET in člen 169). Ta možnost pa se od možnosti „poslovanja brez sprememb“ razlikuje v tem, da predlaga proaktiven pristop, pri katerem sta ukrepa ERA-NET in ERA-NET Plus, ki sta del sheme ERA-NET, določena kot pripravljalna faza za člen 169. Teme skupnega načrtovanja programov bi se morale ujemati z okvirnim programom, kar bi zagotavljalo sistematično horizontalno usklajenost politik, več pozornosti pa bi moralo biti namenjene kritični masi in ravni povezave programov.

Glavna razlika med „strateško možnostjo, ki jo usmerja Skupnost“ (možnost 3) in prej omenjenima možnostma je, da je strateška in ne deluje na podlagi načela „od spodaj navzgor“. Začetna točka sta opredelitev glavnih družbenih izzivov in ocena potrebe po kritični masi javno podprtih raziskav na zadevnih znanstvenih in tehnoloških področjih. V skladu s to možnostjo je Skupnost tista, ki vodi izvajanje teh strateških presoj in predlaga primerna področja skupnega načrtovanja programov. Skupnost prav tako izbere najprimernejše instrumente iz široke palete znanih instrumentov Skupnosti.

Možnost „strateškega evropskega postopka“ (možnost 4) je podobna „strateški možnosti, ki jo usmerja Skupnost“, saj je prav tako strateška in temelji na reševanju glavnih družbenih problemov, vendar se zelo razlikuje glede vloge Skupnosti in držav članic. V skladu z možnostjo „strateškega evropskega postopka“ države članice (in ne Skupnost) opredelijo teme skupnega načrtovanja programov. Države članice prav tako izberejo ali razvijejo najprimernejše instrumente za posebne razmere na zadevnem znanstvenem in tehnološkem področju (vključno z instrumenti Skupnosti, kakršni so shema ERA-NET ali členi 168, 169, 170 ali 171; tip pristopov „načrt SET“ ali „raziskave na področju varnosti“; ustanovitev novih evropskih institucij in/ali novih vrst mrež odličnosti Z vključitvijo financiranja ne samo dejavnosti povezovanja, temveč tudi skupnih raziskav. ; pobude tipa Evropskega raziskovalnega sveta ali Euratoma; strukturni skladi itd.). Komisija ima vlogo koordinatorja. Odgovorna je za poročanje Svetu na vsaki fazi postopka ter za oceno postopka kot celote in napredka, doseženega na posebnih področjih. [2]

Z vključitvijo financiranja ne samo dejavnosti povezovanja, temveč tudi skupnih raziskav.

5. Ocena učinkov

Za vsako možnost je bilo ocenjenih veliko različnih učinkov, vključno z ravnjo podpore in odgovornosti zainteresiranih strani, strateško osredotočenostjo, strukturnim učinkom, skladnostjo politik, znanstvenimi in tehnološkimi učinki ter širšimi družbenimi učinki V razpredelnici 3 v podrobnem Poročilu o oceni učinka je na voljo pregled teh učinkov. . Sklepna ugotovitev te ocene je bila, da je zaželena možnost za uresničevanje politike možnost „strateškega evropskega postopka“. [3]

V razpredelnici 3 v podrobnem Poročilu o oceni učinka je na voljo pregled teh učinkov.

Možnost „poslovanja brez sprememb“ je bila zavrnjena zaradi prenizke strateške osredotočenosti, šibkega strukturnega učinka, negativnega vpliva na horizontalno skladnost politik in šibkega družbenega učinka. Možnost „maksimizacije na podlagi člena 169“ je bila zavrnjena zaradi prenizke strateške osredotočenosti, pristopa, ki je enak za vse, in omejenega strukturnega učinka. „Strateška možnost, ki jo usmerja Skupnost“, ki ima velik možen učinek, je bila zavrnjena zaradi tveganja, ki ga prinaša: tj. zelo verjetno je, da je zainteresirane strani ne bodo podprle. To bi potem negativno vplivalo na njeno strateško osredotočenost, strukturni učinek in družbeni učinek. Poleg tega ni verjetno, da bi Skupnost sama dovolj podrobno poznala raziskovalne programe držav članic, da bi lahko predlagala primerne teme in instrumente skupnega načrtovanja programov.

Možnost „strateškega evropskega postopka“ uživa najvišjo raven podpore zainteresiranih strani, ki se strinjajo: da je treba opredeliti strateške raziskovalne programe in jih usklajeno izvajati, zlasti pri reševanju skupnih družbenih izzivov; da je partnerstvo, ki združuje prostovoljen pristop „od spodaj navzgor“ s strateškim vodstvom „od zgoraj navzdol“ nepogrešljivo za zagotavljanje prilagodljivosti in možnosti oblikovanja na podlagi posebnih značilnosti programa; da je treba spoštovati načela subsidiarnosti, neobveznega sodelovanja in prave evropske dodane vrednosti; da pristop, ki bo enak za vse, ne bo deloval.

Predlagani postopek za izbiro tem in instrumentov skupnega načrtovanja programov skupaj z visoko ravnjo podpore zainteresiranih strani pomeni, da možnost 4 zagotavlja najboljše zagotovilo za dosežek največjih skupnih sistemskih strukturnih učinkov. S tem bodo nato ustvarjene idealne razmere za polno uresničenje znanstvenih in tehnoloških koristi skupnega načrtovanja programov, ki zajemajo:

· premagovanje ovir za vstop,

· vseevropsko optimizacijo programov,

· znanstveno odličnost,

· skupno reševanje skupnih izzivov, razvoj enotnih, standardiziranih rešitev in enoten nastop,

· čezmejno projektno sodelovanje (s posebnim nizom koristi, kakršne so združevanje podatkov in strokovnega znanja, hitro razširjanje, čezmejna mobilnost in usposabljanje človeških virov ter okrepljeni znanstveni, tehnološki in inovacijski učinki),

· znižanje nacionalnih stroškov za upravljanje povezanih programov,

· izboljšanje nepovezanih programov ter

· boljša odgovornost in preglednost.

Koristi za industrijo vključujejo „odprto inovativnost“; hitro razširjanje rezultatov raziskav; razvoj enotnih, standardiziranih rešitev; boljši dostop do javne podpore za raziskave; lažji razvoj skupnih strateških raziskovalnih programov med javnim in zasebnim sektorjem ter hitrejše horizontalno usklajevanje politik.

Nazadnje ti znanstveni in tehnološki učinki pomenijo večje družbene koristi od naložb v javne raziskave, kar pomeni višjo gospodarsko rast, konkurenčnost in zaposlenost ter hitrejše in boljše rešitve socialnih in okoljskih problemov.

Zato je možnost 4 – „strateški evropski postopek“ – zaželena možnost.

6. Tveganje in njegovo zmanjšanje

Z zaželeno možnostjo so povezana različna tveganja. Glavno tveganje je, da ne pride do potrebne politične zavezanosti.

Čeprav se zdi, da je zdaj to tveganje manjše, kot je morda bilo v preteklosti (zaradi vse večje prepoznavnosti družbenih izzivov, s katerimi se sooča Evropa, v državah članicah, znanstvenih, tehnoloških in družbenih stroškov neusklajenosti ter znanstvenih, tehnoloških ter družbenih koristih skupnega načrtovanja programov), je bil predlagani postopek za uresničevanje politik posebej oblikovan za zmanjšanje tega tveganja. Predlagan je političen postopek na visoki ravni, ki je najbolj odvisen od držav članic, službe Komisije pa imajo vlogo koordinatorja. V postopku ima veliko in stalno vlogo Svet, in sicer da:

· pozove ministre za raziskave iz držav članic, naj imenujejo osebne predstavnike za ad-hoc skupino na visoki ravni, ki bo opredelila primerna področja skupnega načrtovanja programov;

· spremlja postopek na letni osnovi (prek obveznega letnega poročanja Komisije) ter

· prouči napredek po treh letih.

Predlagani postopek temelji na dokazih in na poglobljeni strateški analizi informacij o zadevnih znanstvenih in tehnoloških področjih, kar bo zagotovilo, da se izvedejo le uresničljive pobude skupnega načrtovanja programov. Poleg tega je značilnost predlaganega pristopa prilagodljivost glede instrumentov Raziskati je treba celotno zbirko instrumentov javnih raziskav (nacionalni in regionalni raziskovalni programi, medvladne raziskovalne organizacije in programi sodelovanja, raziskovalne infrastrukture, programi mobilnosti itd.) in jo uporabiti pri izvajanju posameznih pobud skupnega načrtovanja programov. , načelo neobveznega sodelovanja in prilagodljivost v smislu predvidenega obsega povezanosti programov (delni cikel, celotni cikel).[4]

Raziskati je treba celotno zbirko instrumentov javnih raziskav (nacionalni in regionalni raziskovalni programi, medvladne raziskovalne organizacije in programi sodelovanja, raziskovalne infrastrukture, programi mobilnosti itd.) in jo uporabiti pri izvajanju posameznih pobud skupnega načrtovanja programov.

Druga tveganja vključujejo institucionalno togost in pomanjkanje potrebne dokazne osnove. Toda vzpostavljene so bile primerne strategije zmanjšanja tveganja.

Na kratko je glavna strategija zmanjšanja tveganja, ki je del predlaganega postopka, upoštevanje postopkov boljše pravne ureditve: tj. pregledno delovanje v tesni povezavi z državami članicami; spoštovanje načel subsidiarnosti, evropske dodane vrednosti in sorazmernosti; priprava in začetek konkretnih pobud na podlagi obširne, verodostojne dokazne osnove ter zagotavljanje odgovornosti in preglednosti postopka prek primernih sistemov spremljanja in ocenjevanja.

7. Ocenjevanje in spremljanje

Tudi za spremljanje in ocenjevanje so že bile vzpostavljene ustrezne rešitve. Temeljijo na poročanju Komisije Svetu po vsaki fazi postopka skupnega načrtovanja programov in poglobljeni proučitvi postopka s strani Komisije skupaj z državami članicami po treh letih. Zagotovljeno bo tudi redno spremljanje in ocenjevanje napredka k ciljem (SMART) na vsakem področju skupnega načrtovanja programov.

Poleg tega bo z razvojem posebnega modula za spletno storitev ERAWATCH zagotovljena boljša preglednost sodelovanja in usklajevanja nacionalnih in regionalnih raziskovalnih programov.

[1] Za pregled štirih možnosti glej razpredelnico 2 v Poročilu o oceni učinka.

[2] Z vključitvijo financiranja ne samo dejavnosti povezovanja, temveč tudi skupnih raziskav.

[3] V razpredelnici 3 v podrobnem Poročilu o oceni učinka je na voljo pregled teh učinkov.

[4] Raziskati je treba celotno zbirko instrumentov javnih raziskav (nacionalni in regionalni raziskovalni programi, medvladne raziskovalne organizacije in programi sodelovanja, raziskovalne infrastrukture, programi mobilnosti itd.) in jo uporabiti pri izvajanju posameznih pobud skupnega načrtovanja programov.

RO

(...PICT...)|COMISIA COMUNITĂȚILOR EUROPENE|

Bruxelles, 15/7/2008

SEC(2008)2282

DOCUMENT DE LUCRU AL SERVICIILOR COMISIEI

Document de însoțire pentru COMUNICAREA COMISIEI CĂTRE CONSILIU, PARLAMENTUL EUROPEAN, COMITETUL ECONOMIC ȘI SOCIAL EUROPEAN ȘI COMITETUL REGIUNILOR CĂTRE PROGRAMAREA ÎN COMUN A CERCETĂRII: a conlucra pentru a face față mai eficient provocărilor comune REZUMATUL STUDIULUI DE IMPACT {COM(2008) 468 final} {SEC(2008) 2281}

1. Aspecte procedurale Ș i consultarea păr Ț ilor interesate

1.1. Introducere

Prezentul studiu de impact sprijină inițiativa prezentată în cadrul comunicării Comisiei intitulate „Către programarea în comun a cercetării”. Inițiativa privind programarea în comun este una dintre cele cinci inițiative strategice prevăzute de Comisie în 2008, ca urmare a cărții verzi „Spațiul European de Cercetare: perspective noi”, ca răspuns la dimensiunea „optimizarea programelor și priorităților de cercetare”. Programarea în comun este procesul în care statele membre se angajează, pe bază voluntară și „à la carte”, în definirea, dezvoltarea și implementarea unor agende comune de cercetare într-un domeniu sau pe o temă specifică. Acest demers poate presupune coordonarea programelor naționale existente sau instituirea unor programe complet noi, punerea în comun a resurselor, precum și monitorizarea și evaluarea în comun a progreselor înregistrate. Prin intensificarea și îmbunătățirea colaborării, coordonării și integrării transfrontaliere a programelor de cercetare finanțate din fonduri publice ale statelor membre într-un număr limitat de domenii strategice, programarea în comun urmărește să ajute Europa să optimizeze eficiența finanțării sale publice și să facă față mai bine provocărilor societale majore. Abordarea propusă constă în promovarea programării în comun printr-un proces politic la nivel înalt impulsionat de către statele membre, care ar oferi flexibilitate instrumentelor, geometriei și nivelului de coordonare și integrare a programelor. Programarea în comun vizează programele publice de cercetare și, prin urmare, implică mai degrabă cooperare între instituțiile publice, decât între sectorul public și cel privat. Cu toate acestea, industria poate juca un rol în implementarea sa.

1.2. Sprijinul politic și al părților interesate

La nivel politic, în ultimii 15 ani a fost reiterat sprijinul clar acordat intensificării și eficientizării coordonării activităților de cercetare în Europa: Consiliul European de primăvară din 2008 a încurajat Comisia și statele membre „ să continue să dezvolte inițiative pentru programarea în comun a cercetării în domeniile în care această abordare este adecvată, permițând o abordare mai strategică și mai bine structurată în ceea ce privește lansarea de noi programe comune și cereri comune de proiecte începând cu sfârșitul anului 2010 ”.

Printre factorii de decizie, cercetători și inclusiv printre cetățeni există un consens larg cu privire la faptul că provocările comune stringente ale Europei - precum schimbările climatice, energia, securitatea, sănătatea și îmbătrânirea populației - trebuie abordate în comun la nivel european. Aceste părți interesate cred, de asemenea, că cercetarea joacă un rol-cheie în abordarea acestor provocări, dar consideră că, pentru ca cercetarea să aibă o contribuție eficace, vor fi necesare stabilirea unei agende comune și intensificarea coordonării cercetării în Europa.

2. Definirea problemei

2.1. Necesitatea îmbunătățirii capacității Europei de a face față provocărilor societale cu care se confruntă, printr-o coordonare sporită și o orientare strategică comună a C&D publice

Pentru a putea face față provocărilor societale cu care se confruntă, sistemul de cercetare european trebuie să fie capabil să producă rezultate de cel mai înalt nivel. Europa nu a reușit însă să își sporească rapid bugetul alocat cercetării și, prin urmare, trebuie să își continue eforturile de a utiliza mai bine resursele limitate din domeniul cercetării și dezvoltării, investindu-le mai eficient și mai eficace. În acest context, sectorul public joacă un rol important prin faptul că trebuie să încerce să sporească randamentul fondurilor publice alocate cercetării.

Se poate încerca în multe moduri să se impulsioneze impactul și eficiența C&D publice. Una dintre modalitățile insuficient exploatate și care poate oferi câștiguri semnificative este îmbunătățirea investițiilor publice în C&D ale Europei prin intensificarea colaborării și coordonării transfrontaliere a programelor.

Deși statele membre au instituit de-a lungul anilor numeroase mecanisme care să permită cooperarea transnațională în domeniul C&D, 85 % din cercetarea publică civilă din Europa este în continuare programată, finanțată, monitorizată și evaluată la nivel național. În comparație cu alte domenii de politică structurale, precum concurența, comerțul, industria etc., C&D rămân mai puțin integrate și coordonate în Europa.

Pentru a soluționa această problemă, au fost lansate recent la nivel comunitar o serie de inițiative menite să stimuleze coordonarea C&D publice naționale, precum metoda deschisă de coordonare și sistemul ERA-NET de interrelaționare a titularilor și managerilor programelor de cercetare naționale și regionale, inițiative menite, de asemenea, să utilizeze prevederile articolului 169 din tratat care permite Comunității să participe la programe de cercetare și dezvoltare desfășurate de mai multe state membre. Totuși, aceste eforturi rămân extrem de modeste în ceea ce privește volumul finanțării, iar succesul acestora în privința integrării totale a programelor a fost limitat din cauza lipsei unei orientări și a unui sprijin strategic din partea statelor membre.

2.2. Necesitatea unei noi abordări

Se recunoaște pe scară tot mai largă necesitatea unei abordări noi, mai strategice, pentru coordonarea programelor de C&D publice în Europa, care să se axeze pe acele domenii care pot oferi soluții pentru provocările societale stringente cu care se confruntă Europa și în care coordonarea poate îmbunătăți eficiența și impactul cercetării. Eforturile anterioare de a promova programarea în comun au fost în mod evident îngreunate de lipsa unui angajament politic la nivel înalt al statelor membre, de lipsa unor date suficiente și credibile privind structura și organizarea domeniilor științifice și tehnologice respective, de lipsa unei perspective asupra lor, precum și de rigiditatea instrumentelor utilizate.

Acum însă este momentul oportun pentru a lansa o nouă inițiativă politică privind programarea în comun. Contextul politic mai larg s-a schimbat, întrucât provocările societale majore comune au ajuns categoric prioritatea numărul unu pe agenda politică a fiecărui stat membru și la nivel comunitar și încep să se vadă costurile lipsei coordonării. Eforturile comune trebuie să se axeze pe domenii ale provocărilor paneuropene, iar pentru ca acest demers să fie încununat de succes, angajamentul total al statelor membre va avea un rol esențial. Noua inițiativă ar trebui conturată ținând seama de punctele de vedere ale părților interesate și de experiența trecută.

Este important ca procesul prin care se avansează în direcția unei programări în comun să nu fie nici prea mult orientat „de sus în jos”, abordare conform căreia Comisia are rolul principal, nici prea „de jos în sus”, ceea ce ar duce la lipsa unei strategii și orientări coerente.

Pentru ca acest proces să fie eficace, statele membre ar trebui să identifice împreună domenii în care există motive de preocupare comune, în care acțiunea colectivă poate fi mai eficientă în a aborda provocările societale importante. În special, acest proces trebuie să utilizeze criterii adecvate, acceptate de toate părțile, pentru a stabili care sunt domeniile în care ar fi cel mai util să se lanseze programarea în comun. Pentru ca aceste criterii să fie operaționale, este nevoie de o bază de informații solidă. Trebuie colectate informații privind programele naționale și regionale existente în diverse domenii, inclusiv privind obiectul acestora și unde sunt lacune, suprapuneri sau o lipsă de anvergură și de domeniu de aplicare.

Este necesară, de asemenea, o abordare bazată pe o geometrie variabilă, care să permită flexibilitate în ceea ce privește țările participante. Nu toate statele membre se confruntă cu aceleași provocări în toate domeniile, mai ales în Uniunea Europeană extinsă la 27 de țări.

În fine, un proces eficace trebuie să permită un răspuns gradat, prin selectarea celor mai eficiente instrumente care să fie utilizate într-un anumit domeniu.

2.3. Subsidiaritate și valoarea adăugată europeană

Dreptul Comunității de a acționa în acest domeniu este consacrat într-o serie de articole din tratat care prevăd coordonarea și cooperarea în domeniul cercetării între statele membre și Comunitate (articolele 165, 169 și 171). Procesul propus de realizare a unei programări în comun poate fi considerat în mod justificat necesar întrucât este improbabil să fie realizat într-o măsură suficientă de către statele membre prin acțiuni strict interguvernamentale. Extinderea acestui tip de acțiuni a stagnat în ultimii ani și majoritatea inițiativelor destinate să asigure coordonarea programelor multilaterale au fost dezvoltate în contextul activităților Comunității. Prin urmare, este improbabil ca, acționând singure, statele membre să poată soluționa aceste probleme.

Valoarea adăugată europeană a propunerii rezultă, pe de o parte, din natura transnațională a unora dintre provocările-cheie (de exemplu, a schimbărilor climatice), în privința cărora statele membre trebuie să acționeze împreună pentru a soluționa problemele în mod corespunzător. Valoarea adăugată europeană poate fi, de asemenea, justificată prin faptul că programele de C&D publice din Europa pot fi realizate la o scară mai mare, domeniul acestora de aplicare poate fi extins și pot fi mai eficace prin abordarea împreună a provocărilor comune, prin dezvoltarea unor soluții comune și prin surmontarea obstacolelor în calea intrării, precum costurile ridicate ale lansării și ale funcționării în anumite domenii ale științei și tehnologiei, prin punerea în comun a datelor și a expertizei, prin obținerea unui impact mai mare în domeniul științei, tehnologiei și al inovării , prin eliminarea suprapunerii programelor în Europa, prin aprofundarea programelor și prin reducerea costurilor de management ale programelor.

3. Obiective

3.1. Obiective generale de politică

Obiectivele generale de politică ale inițiativei privind programarea în comun sunt menite să consolideze capacitatea UE de a-și atinge obiectivele de politici la nivel înalt și de a răspunde provocărilor majore cu care se va confrunta în următorii ani:

(1) să contribuie la realizarea obiectivelor Strategiei de la Lisabona revizuite;

(2) să ajute Europa să răspundă mai eficient prin cercetare provocărilor societale cheie;

(3) să contribuie la realizarea obiectivelor Spațiului european de cercetare (ERA).

3.2. Obiective specifice:

Pentru a contribui la atingerea acestor obiective generale de politică, va fi necesar să se îmbunătățească eficiența și eficacitatea programării cercetării publice în Europa în domeniile în care aceasta se confruntă cu provocări societale majore. Obiectivele specifice sunt:

(1) consolidarea coordonării programelor de cercetare publice naționale ale UE în domenii care pot oferi soluții unor provocări societale majore și în care există dovezi că adoptarea unei abordări transfrontaliere comune aduce o valoare adăugată ;

(2) intensificarea, astfel, a impactului acestor programe, atât în ceea ce privește domeniul științei și tehnologiei (excelență științifică, punerea în comun a resurselor, datelor și expertizei, atingerea masei critice, facilitarea optimizării programelor), cât și în plan economic și societal.

3.3. Obiective operaționale:

Pentru a promova modalitățile enumerate de creștere a impactului și a eficienței, obiectivele operaționale sunt:

(1) garantarea un proces eficace care să favorizeze abordarea mai strategică în materie de coordonare a programelor de cercetare naționale destinate să contribuie la soluționarea provocărilor societale ale Europei;

(2) asigurarea faptului că acest proces și inițiativele de programare în domeniul cercetării publice comune care rezultă din acesta sunt sprijinite puternic și asumate de părțile interesate;

(3) promovarea, prin acest proces și prin utilizarea instrumentelor adecvate, a integrării și efectelor structurante transfrontaliere ale programelor de cercetare publice , în special atingerea masei critice a efortului de C&D;

(4) punerea la punct a unui proces care să permită un răspuns gradat în ceea ce privește instrumentele de programare în comun, precum și o geometrie variabilă din punctul de vedere al țărilor participante;

(5) asigurarea faptului că inițiativele comune se bazează pe informații actualizate și exacte privind activitățile de programare naționale și regionale;

(6) promovarea unei mai mari coerențe între politici.

4. Prezentare a op Ț iunilor de politică

Pentru a realiza aceste obiective, au fost analizate patru opțiuni de politică. Principalele diferențe dintre acestea constau în două aspecte-cheie: modul în care sunt identificate domeniile de programare în comun și gama de instrumente avute în vedere pentru punerea în aplicare Prezentarea generală a celor patru opțiuni se regăsește în tabelul 2 din Studiul de impact. .[1]

Prezentarea generală a celor patru opțiuni se regăsește în tabelul 2 din Studiul de impact.

În cadrul opțiunii „continuarea practicilor curente” (opțiunea 1), temele programării în comun sunt identificate ad hoc, de jos în sus, prin intermediul unei serii de părți interesate din statele membre. Punerea în aplicare se face printr-un număr limitat de instrumente (în principal, sistemul ERA-NET și articolul 169) și este coordonată într-o mică măsură. În plus, se adoptă o abordare flexibilă față de atingerea masei critice (din punctul de vedere al numărului și relevanței partenerilor) și a nivelului de integrare a programelor urmărit.

Unele dintre caracteristicile opțiunii „maximizarea articolului 169” (opțiunea 2) sunt comune cu cele ale opțiunii „continuarea practicilor curente”, întrucât temele programării în comun sunt identificate de jos în sus de către statele membre, iar implementarea se realizează prin aceleași două instrumente (în principal, sistemul ERA-NET și articolul 169). Ceea ce o diferențiază însă de opțiunea anterioară este faptul că propune o abordare proactivă, în care acțiunile ERA-NET și ERA-NET Plus care fac parte din sistemul ERA-NET sunt stabilite ca etapă pregătitoare pentru articolul 169. Temele programării în comun ar trebui să coincidă cu programul-cadru, asigurându-se astfel sistematic coerența de ansamblu a politicilor orizontale și s-ar acorda mai multă atenție masei critice și nivelului de integrare a programelor.

Principala diferență dintre „opțiunea strategică impulsionată de Comunitate” (opțiunea 3) și cele două opțiuni anterioare este faptul că este mai degrabă o opțiune strategică, decât de jos în sus. Punctul de plecare îl reprezintă identificarea provocărilor societale majore și evaluarea necesității unei mase critice de cercetare finanțată public în domeniile științifice și tehnologice corespunzătoare. În cadrul acestei opțiuni, Comunitatea este cea care preia rolul de lider pentru realizarea acestor evaluări strategice și propune domenii de programare în comun adecvate. Tot Comunitatea alege cel mai adecvat instrument dintr-o gamă largă de instrumente comunitare cunoscute.

Opțiunea „procesul strategic european” (opțiunea 4) se aseamănă opțiunii „strategice impulsionate de Comunitate” prin faptul că este, la rândul ei, strategică și axată pe soluționarea provocărilor societale majore, însă există o diferență crucială între ele în ceea ce privește rolurile jucate de Comunitate și de statele membre. În cadrul opțiunii „procesul strategic european”, statele membre (și nu Comunitatea) sunt cele care identifică temele programării în comun. Tot statele membre sunt cele care aleg sau dezvoltă instrumentele cele mai adecvate pentru circumstanțele specifice sau domeniul științific și tehnologic corespunzător (inclusiv instrumentele comunitare, precum sistemul ERA-NET și articolele 168, 169, 170 sau 171; abordările de tipul „Planul SET” sau „cercetarea în domeniul securității”; crearea unor noi instituții europene și/sau noi tipuri de rețele de excelență Care implică nu numai finanțarea activităților de integrare, ci și a cercetării comune. ; inițiativele de tipul ERC sau Euratom; fonduri structurale etc.). Comisia are rolul de facilitator. Aceasta este responsabilă de raportarea către Consiliu în fiecare etapă a procesului și de evaluarea globală a procesului, precum și a progreselor înregistrate în domenii anume. [2]

Care implică nu numai finanțarea activităților de integrare, ci și a cercetării comune.

5. Evaluarea impactului

Pentru fiecare opțiune a fost evaluată o gamă largă de efecte, inclusiv nivelul sprijinului și asumării de către părțile interesate, orientarea strategică, efectul structurant, coerența politicii, impactul asupra științei și tehnologiei și efectele societale la scară mai mare În tabelul 3 din Studiul de impact (versiunea integrală) este prevăzută o prezentare generală a acestui impact. . Concluzia acestei evaluări a fost că opțiunea preferată de politică este „procesul strategic european”. [3]

În tabelul 3 din Studiul de impact (versiunea integrală) este prevăzută o prezentare generală a acestui impact.

Opțiunea „continuarea practicilor curente” a fost respinsă din cauza că îi lipsește orientarea strategică, are un efect structurant slab și un impact negativ asupra coerenței politicilor orizontale, iar impactul societal este limitat. Opțiunea „maximizarea articolului 169” a fost respinsă din cauza lipsei orientării strategice a acesteia, a abordării bazate pe un model unic și a efectului structurant limitat. Opțiunea „strategică impulsionată de Comunitate”, care poate avea un impact semnificativ, a fost respinsă din cauza riscurilor pe care le implică, și anume că este foarte probabil să nu se bucure de sprijinul părților interesate. La rândul său, acest lucru va afecta negativ orientarea strategică a opțiunii, efectul structurant și impactul societal. În plus, este puțin probabil ca, fără contribuția statelor membre, Comunitatea să cunoască suficient de detaliat programele de cercetare ale acestora pentru a propune teme și instrumente adecvate pentru programarea în comun.

Opțiunea „procesul strategic european” se bucură de cel mai mult sprijin din partea părților interesate, care sunt de acord că este necesară definirea unor agende strategice de cercetare și implementarea lor în mod coordonat, în special pentru a răspunde provocărilor societale comune; că un parteneriat care să îmbine o abordare voluntară, de jos în sus, cu orientări strategice oferite de sus în jos este indispensabil pentru a asigura flexibilitatea și adaptarea la specificitățile programelor; că principiile subsidiarității, geometriei variabile și valorii adăugate europene reale trebuie respectate și că o abordare bazată pe un model nediferențiat nu este viabilă.

Procesul propus pentru alegerea temelor și instrumentelor pentru programarea în comun, împreună cu nivelul ridicat de sprijin de care se bucură din partea părților interesate, face ca opțiunea 4 să ofere cele mai bune garanții pentru obținerea celor mai valoroase efecte structurante sistemice cumulate. La rândul său, acest lucru va crea condițiile ideale pentru obținerea tuturor beneficiilor pe care programarea în comun le poate avea pentru știință și tehnologie:

· surmontarea obstacolelor în calea intrării în anumite domenii

· optimizarea paneuropeană a programelor

· excelența științifică

· abordarea împreună a provocărilor comune, dezvoltarea unor soluții standardizate comune și transmiterea unui mesaj unitar

· colaborarea transfrontalieră în proiecte (care are propriile beneficii, precum punerea în comun a datelor și a expertizei, diseminarea rapidă, mobilitatea și formarea transfrontalieră a resurselor umane și impact mai mare în domeniul științei, tehnologiei și inovării)

· reducerea costurilor naționale pentru gestionarea programelor integrate

· îmbunătățirea programelor neintegrate și

· îmbunătățirea răspunderii și a transparenței.

Beneficiile pentru industrie includ „inovarea deschisă”; diseminarea rapidă a rezultatelor cercetării; dezvoltarea unor soluții standardizate comune; îmbunătățirea accesului la ajutoarele pentru cercetarea finanțată din fonduri publice; facilitarea adoptării agendelor strategice comune de cercetare cu participare publică și privată și coordonarea mai rapidă a politicilor orizontale.

În fine, impactul asupra științei și tehnologiei se traduce printr-un randament societal mai mare al investițiilor în cercetarea publică, ceea ce înseamnă o mai mare creștere economică, competitivitate și ocupare a forței de muncă, precum și soluții mai rapide și mai bune pentru provocările sociale și de mediu.

Din aceste motive, opțiunea 4, „procesul strategic european”, este opțiunea preferată.

6. Riscuri Ș i diminuarea riscurilor

Există o serie de riscuri în ceea ce privește opțiunea preferată. Principalul risc îl reprezintă posibilitatea ca angajamentul politic necesar să nu se materializeze.

Deși acest risc ar putea părea mai mic acum decât a fost în trecut (datorită recunoașterii pe scară tot mai mare în statele membre a provocărilor societale cu care se confruntă Europa, a costurilor pentru S&T și pentru societate ale lipsei coordonării, precum și a beneficiilor pentru S&T și pentru societate ale programării în comun), procesul de politică propus a fost, de asemenea, astfel conceput încât să diminueze acest risc. Se propune un proces politic la nivel înalt, care să se bazeze în totalitate pe statele membre, serviciile Comisiei având rolul de facilitator. În cadrul acestui proces Consiliului îi este atribuit un rol important și constant în ceea ce privește:

· Invitarea miniștrilor cercetării ai statelor membre să desemneze reprezentanți personali într-un grup ad hoc la nivel înalt care să identifice domeniile adecvate ale programării în comun;

· Monitorizarea anuală a procesului (prin intermediul unei raportări anuale obligatorii efectuate de Comisie); și

· Revizuirea procesului după trei ani.

Procesul propus se bazează pe date factuale și pe o analiză strategică aprofundată a domeniilor S&T corespunzătoare, ceea ce va asigura faptul că se iau numai inițiative de programare în comun realiste. În plus, abordarea propusă este caracterizată de flexibilitatea instrumentelor Întregul set de instrumente de cercetare publică (programe de cercetare naționale și regionale, organizații de cercetare și programe de cooperare interguvernamentale, infrastructuri de cercetare, programe de mobilitate etc.) ar trebui explorat și utilizat pentru punerea în aplicare a diferitelor inițiative de programare în comun. , de geometrie variabilă și de flexibilitate în ceea ce privește gradul de integrare a programelor avut în vedere (ciclu parțial, ciclu complet).[4]

Întregul set de instrumente de cercetare publică (programe de cercetare naționale și regionale, organizații de cercetare și programe de cooperare interguvernamentale, infrastructuri de cercetare, programe de mobilitate etc.) ar trebui explorat și utilizat pentru punerea în aplicare a diferitelor inițiative de programare în comun.

Printre alte riscuri se numără inerția instituțională și lipsa datelor factuale necesare. Au fost instituite, însă, strategii adecvate de diminuare a riscurilor.

Pe scurt, principala strategie de diminuare a riscurilor care stă la baza procesului propus o reprezintă respectarea practicilor pentru o mai bună reglementare, și anume conlucrarea strânsă și transparentă cu statele membre; respectarea principiilor subsidiarității, valorii adăugate europene și proporționalității; pregătirea și lansarea unor inițiative concrete pornind de la o bază de dovezi extinsă și credibilă, precum și asigurarea răspunderii și transparenței procesului prin sisteme de monitorizare și evaluare adecvate.

7. Evaluare Ș i monitorizare

Au fost luate dispoziții adecvate și pentru monitorizare și evaluare. Acestea constau în raportarea de către Comisie către Consiliu după fiecare etapă a procesului de programare în comun și în revizuirea aprofundată a procesului de către Comisie, împreună cu statele membre, după trei ani. Vor fi asigurate, de asemenea, monitorizarea și evaluarea periodice ale progreselor către atingerea obiectivelor (SMART) în fiecare domeniu al programării în comun.

În plus, va fi asigurată o mai mare transparență a colaborării și coordonării programelor de cercetare naționale și regionale prin dezvoltarea unui modul specific pentru serviciul internet ERAWATCH.

[1] Prezentarea generală a celor patru opțiuni se regăsește în tabelul 2 din Studiul de impact.

[2] Care implică nu numai finanțarea activităților de integrare, ci și a cercetării comune.

[3] În tabelul 3 din Studiul de impact (versiunea integrală) este prevăzută o prezentare generală a acestui impact.

[4] Întregul set de instrumente de cercetare publică (programe de cercetare naționale și regionale, organizații de cercetare și programe de cooperare interguvernamentale, infrastructuri de cercetare, programe de mobilitate etc.) ar trebui explorat și utilizat pentru punerea în aplicare a diferitelor inițiative de programare în comun.

FI

(...PICT...)|EUROOPAN YHTEISÖJEN KOMISSIO|

Bryssel15/7/2008

SEC(2008)2282

KOMISSION YKSIKÖIDEN VALMISTELUASIAKIRJA

Oheisasiakirja KOMISSION TIEDONANTOON NEUVOSTOLLE, EUROOPAN PARLAMENTILLE, EUROOPAN TALOUS - JA SOSIAALIKOMITEALLE JA ALUEIDEN KOMITEALLE KOHTI TUTKIMUKSEN YHTEISTÄ OHJELMASUUNNITTELUA: yhteisiä ratkaisuja yhteisiin haasteisiin TIIVISTELMÄ VAIKUTUSTEN ARVIOINNISTA {KOM(2008)468 lopullinen} {SEC(2008)2281}

1. Menettelytapakysymykset ja sidosryhmien kuuleminen

1.1. Johdanto

Tämä vaikutustenarviointi tukee aloitetta, joka esitettiin Euroopan komission tiedonannossa ”Kohti tutkimuksen yhteistä ohjelmasuunnittelua”. Yhteistä ohjelmasuunnittelua koskeva aloite on yksi viidestä poliittisesta aloitteesta, joita komissio on suunnitellut vuodelle 2008 jatkotoimena vihreälle kirjalle Eurooppalainen tutkimusalue: uudet näköalat, ja sillä vastataan aihealueeseen ”Tutkimusohjelmien ja painotusten optimointi”. Yhteisessä ohjelmasuunnittelussa jäsenvaltiot osallistuvat vapaaehtoisesti ja kullekin sopivalla tavalla yhteisten strategisten tutkimuslinjausten määrittelyyn, kehittämiseen ja toteuttamiseen tietyllä alalla tai tietystä aiheesta . Se voi olla olemassa olevien kansallisten ohjelmien koordinointia tai täysin uusien ohjelmien perustamista, voimavarojen kokoamista yhteen tai edistymisen yhteistä seurantaa ja arviointia. Eurooppaa on tarkoitus auttaa tehostamaan julkista tutkimusrahoitusta ja vastaamaan paremmin suuriin yhteiskunnallisiin haasteisiin lisäämäl lä ja parantamalla jäsenvaltioiden julkisrahoitteisiin tutkimusohjelmiin liittyvää rajatylittävää yhteistyötä sekä näiden ohjelmien rajatylittävää koordinointia ja integrointia tietyillä strategisilla aloilla. Ehdotuksena on edistää yhteistä ohjelmasuunnittelua jäsenvaltioiden johtamalla korkean tason poliittisella prosessilla, jossa jätetään joustovaraa välineisiin, osallistujien kokoonpanoihin sekä ohjelmien koordinoinnin ja integroinnin tasoon. Yhteinen ohjelmasuunnittelu on tarkoitettu julkisille tutkimusohjelmille, joten siihen sisältyy julkisen sektorin sisäistä yhteistyötä, ei niinkään julkisen ja yksityisen sektorin välistä yhteistyötä. Yritykset voivat kuitenkin osallistua sen täytäntöönpanoon.

1.2. Poliittinen tuki ja sidosryhmien tuki

Poliittisella tasolla tutkimustoiminnan koordinoinnin lisääminen ja tehostaminen Euroopassa on saanut toistuvasti selkeää tukea 15 vuoden ajan. Keväällä 2008 kokoontunut Eurooppa-neuvosto kannusti komissiota ja jäsenvaltioita ”kehittämään edelleen tutkimusalan yhteistä ohjelmasuunnittelua koskevia aloitteita, jotta voidaan toimia strategisemmin ja järjestäytyneemmin uusien yhteisten ohjelmien ja yhteisten hanke-ehdotuspyyntöjen käynnistämiseksi vuoden 2010 lopusta alkaen aloilla, joille yhteinen ohjelmasuunnittelu soveltuu” .

Politiikanlaatijat, tutkijat ja kansalaiset ovat laajalti yhtä mieltä siitä, että Eurooppaa uhkaavia yhteisiä haasteita, jotka liittyvät esimerkiksi ilmastonmuutokseen, energiaan, turvallisuuteen, terveyteen ja ikääntymiseen, on pyrittävä ratkomaan yhdessä Euroopan unionissa. Sidosryhmät ovat myös sitä mieltä, että tutkimus on avainasemassa haasteisiin vastaamisen kannalta, ja ne pitävät yhteistä ohjelmasuunnittelua ja tutkimuksen tehokkaampaa koordinointia Euroopassa välttämättömänä, jotta tutkimuksesta olisi todella apua.

2. Ongelman määrittely

2.1. Euroopan unionille valmiuksia vastata yhteiskunnallisiin haasteisiin koordinointia lisäämällä ja kohdentamalla yhdessä julkista tutkimus- ja kehitystoimintaa

Jotta yhteiskunnallisiin haasteisiin voitaisiin vastata, Euroopan unionin tutkimusjärjestelmällä on pystyttävä saamaan aikaan huippuluokan tuloksia. Euroopan unioni ei ole kuitenkaan voinut lisätä tutkimusmenojaan nopeasti, joten sen on jatkettava toimia tehostaakseen niukkojen tutkimus- ja kehitysvarojen (t&k-varat) käyttöä investoimalla ne kunnolla ja tehokkaasti. Tältä osin julkisella sektorilla on tärkeä tehtävä pyrkiä lisäämään julkisten t&k-varojen tuottavuutta.

Julkisen t&k-rahoituksen vaikutusta ja tehokkuutta voidaan yrittää parantaa monin tavoin. Yksi keino, jota on käytetty liian harvoin ja joka tarjoaa suuret tuottomahdollisuudet, on parantaa Euroopan unionin julkisen t&k-rahoituksen rakennetta lisäämällä rajatylittävää ohjelmayhteistyötä ja koordinointia.

Jäsenvaltiot ovat laatineet vuosien aikana monia mekanismeja rajatylittävää t&k-yhteistyötä varten, mutta vieläkin noin 85 prosenttia julkisen siviilitutkimuksen suunnittelusta, rahoituksesta, seurannasta ja arvioinnista hoidetaan Euroopassa kansallisella tasolla. Muihin rakennepolitiikan aloihin, kuten kilpailuun, kauppaan ja teollisuuteen, verrattuna integrointi ja koordinointi on vähäisempää t&k-toiminnassa Euroopan unionissa.

Ongelman ratkaisemiseksi yhteisössä on käynnistetty viime aikoina useita aloitteita, joilla on tarkoitus lisätä kansallisen julkisen t&k-toiminnan koordinointia. Tällaisia ovat muun muassa avoin koordinointimenetelmä, kansallisten ja alueellisten tutkimusohjelmien omistajien ja johtajien verkottumista varten tarkoitettu ERA-NET-järjestelmä sekä perustamissopimuksen 169 artiklan hyödyntäminen siten, että yhteisö voi osallistua useiden jäsenvaltioiden toteuttamiin tutkimus- ja kehitysohjelmiin. Nämä toimet ovat kuitenkin rahoitusmääriensä puolesta edelleen erittäin vaatimattomia, ja ohjelmien täysi integrointi on onnistunut vain harvoin jäsenvaltioiden strategisen ohjauksen ja tuen puuttumisen takia.

2.2. Uuden lähestymistavan tarve

Yhä useammin tunnustetaan, että julkisten t&k-ohjelmien koordinointi Euroopan unionissa edellyttää uutta strategisempaa lähestymistapaa, jossa koordinointi lisää tutkimuksen tehokkuutta ja vaikutusta ja jossa keskitytään aloille, joilta löytyy ratkaisuja Euroopan unionin suuriin yhteiskunnallisiin haasteisiin. Aiemmin yhteisen ohjelmasuunnittelun edistäminen on kärsinyt selvästi siitä, etteivät jäsenvaltioiden korkean tason poliitikot ole olleet riittävän sitoutuneita asiaan, ettei kyseisiltä tieteen ja teknologian aloilta ole ollut riittävästi uskottavia tietoja eikä niiden erityisistä rakenteista ja jäsentelystä ole ollut selvää näkemystä eikä käytetyissä välineissä ole ollut lainkaan joustovaraa.

Nyt on kuitenkin sopiva aika käynnistää uusi yhteistä ohjelmasuunnittelua koskeva poliittinen aloite. Poliittinen ilmapiiri on muuttunut, kun yleiset yhteiskunnalliset haasteet ovat kavunneet lopullisesti poliittisen asialistan kärkeen jokaisessa jäsenvaltiossa sekä yhteisössä ja kun koordinoinnin puutteen kustannukset ovat alkaneet selvitä. Yhteisiä toimia on ohjattava yleiseurooppalaisiin haasteisiin, ja tässä onnistuminen edellyttää jäsenvaltioilta täyttä sitoutumista. Uusi aloite on laadittava sidosryhmien näkemysten ja aiempien kokemusten perusteella.

On tärkeää, ettei eteneminen kohti yhteistä ohjelmasuunnittelua ole liiaksi ”ylhäältä käsin saneltua”, niin että komissio on ohjaimissa, eikä se saa tapahtua myöskään liiaksi alhaalta ylöspäin strategian yhtenäisyyden ja kohdentamisen kustannuksella.

Toimivassa prosessissa jäsenvaltiot määrittävät yhdessä yhteisesti kiinnostavia aloja, joilla yhteiset toimet voivat olla tehokkaampia suurten yhteiskunnallisten haasteiden ratkomiseksi. Kun määritetään aloja, joilla yhteisen ohjelmasuunnittelun aloittaminen olisi hyödyllisintä, on hyvin tärkeää käyttää kaikkien osapuolten hyväksymiä sopivia kriteerejä. Kriteerien toimivuus edellyttää kunnollista tietoperustaa. Tietoja on kerättävä eri aloilla olemassa olevista kansallisista ja alueellisista ohjelmista, ja on selvitettävä, mitä ne kattavat, mitä puutteita jää, missä on päällekkäisyyttä tai missä tarvitaan mittavampia ja perusteellisempia toimia.

Lisäksi tarvitaan vaihtelevan kokoonpanon lähestymistapaa, joka mahdollistaa maiden joustavan osallistumisen. Kaikilla jäsenvaltioilla ei ole samoja haasteita kaikilla aloilla etenkään, kun Euroopan unioni on laajentunut 27 jäsenvaltioon.

Toimiva prosessi edellyttää myös asteittaista ratkaisua niin, että kullakin alalla valitaan käyttöön tehokkaimmat välineet.

2.3. Toissijaisuusperiaate ja eurooppalainen lisäarvo

Yhteisölle annetaan oikeus toimia tällä alalla useissa perustamissopimuksen artikloissa, joissa määrätään tutkimuksen koordinoinnista ja yhteistyöstä jäsenvaltioiden ja yhteisön välillä (165, 169 ja 171 artikla). Ehdotettua yhteistä ohjelmasuunnittelua on aiheellista pitää välttämättömänä, sillä on epätodennäköistä, että jäsenvaltiot pystyisivät samaan yksinomaan hallitustenvälisillä toimilla. Tällaisia toimia ei ole tullut lisää viime vuosina, ja suurin osa monenvälisen ohjelmakoordinoinnin aloitteista on laadittu yhteisön toiminnan yhteydessä. On näin ollen epätodennäköistä, että jäsenvaltiot pystyisivät ratkomaan näitä ongelmia yksin.

Ehdotuksen eurooppalainen lisäarvo perustuu osaksi siihen, että suurimmat haasteet (kuten ilmastonmuutos) ovat luonteeltaan rajatylittäviä, joten jäsenvaltioiden on toimittava yhdessä voidakseen puuttua ongelmiin kunnolla. Lisäarvoa voidaan perustella myös siten, että julkisista t&k-ohjelmista saadaan mittavampia, laaja-alaisempia ja tehokkaampia, kun yhteisiä haasteita ratkotaan yhdessä yhteisiä ratkaisuja kehittäen; kun markkinoillepääsyn ongelmat (kuten joidenkin tieteen ja teknologian alojen korkeat aloitus- ja toimintakustannukset) saadaan ratkaistua; kun kootaan yhteen tietoja ja asiantuntemusta; kun saadaan aikaan parempia tieteellisiä, teknologisia ja innovatiivisia vaikutuksia; kun päästään ohjelmien päällekkäisyydestä eri puolilla Eurooppaa; kun ohjelmista saadaan perusteellisempia ja kun ohjelmien hallintokuluja saadaan vähennettyä.

3. Tavoitteet

3.1. Yleiset poliittiset tavoitteet

Yhteistä ohjelmasuunnittelua koskevan aloitteen yleisenä poliittisena tavoitteena on lisätä EU:n kykyä saavuttaa korkean tason poliittiset päämäärät ja vastata lähivuosina edessä oleviin suuriin haasteisiin, niin että

(1) edistetään tarkistetun Lissabonin strategian saavuttamista.

(2) autetaan EU:ta ratkomaan tehokkaammin tutkimuksen avulla tärkeitä yhteiskunnallisia haasteita.

(3) edistetään eurooppalaisen tutkimusalueen tavoitteiden saavuttamista.

3.2. Erityiset tavoitteet

Jotta yleiset poliittiset tavoitteet voitaisiin saavuttaa, on julkisesta ohjelmasuunnittelusta saatava Euroopassa tehokkaampaa ja toimivampaa niillä aloilla, joilla suuria yhteiskunnallisia haasteita tulee eteen. Erityiset tavoitteet ovat seuraavat:

(1) Vahvistetaan EU:n kansallisten julkisten tutkimusohjelmien koordinointia aloilla, joilta voi löytyä ratkaisuja tärkeisiin yhteiskunnallisiin haasteisiin ja joilla on saatu näyttöä yhteisen rajatylittävän lähestymistavan lisäarvosta.

(2) Lisätään näin kyseisten ohjelmien vaikutusta, niin tieteellistä ja teknologista (tieteen huippuosaaminen; voimavarojen, tietojen ja asiantuntemuksen kokoaminen; tarvittavan vähimmäismäärän saavuttaminen; ohjelmien optimoinnin helpottaminen) kuin taloudellista ja yhteiskunnallista vaikutusta.

3.3. Operatiiviset tavoittee t

Vaikutusten ja tehokkuuden lisääntyminen pyritään takaamaan seuraavin operatiivisin tavoittein:

(1) Prosessista tehdään toimiva, jotta sillä voidaan edistää kansallisten tutkimusohjelmien koordinointia koskevaa strategisempaa lähestymistapaa, mikä auttaa ratkomaan Euroopan yhteiskunnallisia haasteita.

(2) Varmistetaan, että sidosryhmät tukevat laajalti tätä prosessia sekä siihen liittyviä yhteisiä julkisen tutkimuksen ohjelmasuunnittelua koskevia aloitteita ja sitoutuvat niihin.

(3) Tämän prosessin sekä asianmukaisten välineiden avulla tehostetaan rajatylittävää julkisten tutkimusohjelmien integrointia ja jäsentämistä, eritoten t&k-voimavarojen tarvittavan vähimmäismäärän saavuttamista.

(4) Toteutetaan prosessi, jossa yhteisen ohjelmasuunnittelun välineitä voidaan mukauttaa asteittain ja osallistuvien maiden kokoonpanot voivat vaihdella.

(5) Varmistetaan, että yhteiset aloitteet perustuvat ajantasaisiin ja paikkansapitäviin tietoihin kansallisesta ja alueellisesta ohjelmasuunnittelusta.

(6) Edistetään suurempaa yhdenmukaisuutta eri toimenpiteiden kesken.

4. Vaihtoehtoiset menettelytavat

Tavoitteiden saavuttamista on tarkasteltu neljän vaihtoehtoisen menettelytavan kannalta. Suurin ero menettelytapojen välillä keskittyi kahteen seikkaan: miten yhteisen ohjelmasuunnittelun alat määritettäisiin ja millaisia täytäntöönpanovälineitä käytettäisiin Kaikki neljä vaihtoehtoa on esitetty vaikutustenarviointikertomuksen taulukossa 2. .[1]

Kaikki neljä vaihtoehtoa on esitetty vaikutustenarviointikertomuksen taulukossa 2.

”Ei muutosta entiseen” vaihtoehdossa (vaihtoehto 1) joukko jäsenvaltioita määrittää yhteisen ohjelmasuunnittelun aiheet tapauskohtaisesti alhaalta ylös. Täytäntöönpano hoituu vain muutamin välinein (lähinnä ERA-NET-järjestelmän ja 169 artiklan avulla), ja sitä koordinoidaan vain vähän. Tarvittava vähimmäismäärä (osallistujien määrä ja laatu) määritetään joustavasti, ja ohjelmien integroinnin tasokin on joustavaa.

”169 artiklan mahdollisimman tehokas käyttö” vaihtoehdossa (vaihtoehto 2) on osittain samoja piirteitä kuin ”ei muutosta entiseen” vaihtoehdossa, sillä jäsenvaltiot määrittävät yhteisen ohjelmasuunnittelun aiheet alhaalta ylös ja täytäntöönpano toteutetaan kahden saman välineen (lähinnä ERA-NET-järjestelmän ja 169 artiklan) avulla. Vaihtoehto eroaa kuitenkin edellisestä siten, että lähestymistapa on ennakoiva: ERA-NET-järjestelmään kuuluvien ERA-NET- ja ERA-NET Plus toimien katsotaan kuuluvan tiukasti 169 artiklan soveltamisen valmisteluun. Yhteisen ohjelmasuunnittelun aiheiden olisi oltava puiteohjelman mukaisia, niin että toiminta olisi eri aloilla järjestelmällisesti yhdenmukaista, ja enemmän huomiota kiinnitettäisiin tarvittavaan vähimmäismäärään ja ohjelmien integroinnin tasoon.

Suurin ero ”yhteisöjohtoisen strategisen vaihtoehdon” (vaihtoehto 3) ja kahden edellisen välillä on, että tämä kolmas vaihtoehto on strateginen eikä alhaalta ylöspäin suuntautuva. Lähtökohtana on suurten yhteiskunnallisten haasteiden määrittäminen ja julkisesti rahoitettua tutkimusta koskevan tarvittavan vähimmäismäärän arviointi kullakin tieteen ja teknologian alalla. Tässä vaihtoehdossa yhteisö ottaa johdon ja tekee strategiset arvioinnit sekä ehdottaa sopivia yhteisen ohjelmasuunnittelun aloja. Yhteisö valitsee myös sopivimman välineen useamman tutun yhteisön välineen joukosta.

”Strateginen eurooppalainen prosessi” vaihtoehto (vaihtoehto 4) muistuttaa ”yhteisöjohtoista strategista vaihtoehtoa”, sillä sekin on strateginen ja perustuu suurten yhteiskunnallisten haasteiden ratkomiseen. Yhteisön ja jäsenvaltioiden asemissa on kuitenkin ratkaiseva ero. ”Strateginen eurooppalainen prosessi” vaihtoehdossa jäsenvaltiot (ei yhteisö) määrittävät yhteisen ohjelmasuunnittelun aiheet. Jäsenvaltiot myös valitsevat tai laativat kunkin tieteen tai teknologian alan tilanteeseen parhaiten sopivat välineet (jollaisia ovat ERA-NET-järjestelmän ja 168, 169, 170 tai 171 artiklan kaltaiset yhteisön välineet; SET-suunnitelman tai turvallisuustutkimuksen tyyppiset lähestymistavat; uusien eurooppalaisten tutkimuslaitosten ja/tai uudenlaisten huippuosaamisen verkostojen Sisältää integraatiotoimien rahoituksen lisäksi myös yhteisen tutkimuksen rahoituksen. perustaminen; Euroopan tutkimusneuvoston tai Euratomin kaltaiset aloitteet; rakennerahastot ja muut vastaavat). Komission tehtävänä on toimia välittäjänä. Se raportoi neuvostolle prosessin jokaisessa vaiheessa, ja se arvioi prosessia kokonaisuutena sekä edistymistä yksittäisillä aloilla.[2]

Sisältää integraatiotoimien rahoituksen lisäksi myös yhteisen tutkimuksen rahoituksen.

5. Vaikutustenarviointi

Kunkin vaihtoehdon osalta arvioitiin lukuisia vaikutuksia, muiden muassa sidosryhmien tuen ja sitoutuneisuuden tasoa, strategista kohdentamista, jäsentämistä, toimien yhdenmukaisuutta ja vaikutuksia tieteeseen ja teknologiaan sekä laajemmin yhteiskuntaan Vaikutukset on esitetty vaikutustenarviointikertomuksen taulukossa 3. . Arvioinnissa tultiin siihen tulokseen, että paras vaihtoehto on ”strateginen eurooppalainen prosessi”.[3]

Vaikutukset on esitetty vaikutustenarviointikertomuksen taulukossa 3.

”Ei muutosta entiseen” vaihtoehto hylättiin, koska strateginen kohdentaminen oli puutteellista, jäsentäminen kehnoa, vaikutus eri alojen toimien yhdenmukaisuuteen kielteistä ja vaikutus yhteiskuntaan vähäistä. ”169 artiklan mahdollisimman tehokas käyttö” vaihtoehto hylättiin, koska strateginen kohdentaminen oli puutteellista, periaatteena oli ”sama ratkaisu sopii kaikille” ja jäsentäminen oli vähäistä. ”Yhteisöjohtoisessa strategisessa lähestymistavassa” olisi paljon potentiaalia, mutta se hylättiin siihen sisältyvän riskin vuoksi: on hyvin todennäköistä, etteivät sidosryhmät tukisi sitä. Tällä olisi puolestaan kielteistä vaikutusta strategiseen kohdentamiseen, jäsentämiseen ja yhteiskunnalliseen vaikutukseen. Lisäksi yhteisöllä ei olisi todennäköisesti tarpeeksi yksityiskohtaista tietoa jäsenvaltioiden tutkimusohjelmista voidakseen ehdottaa sopivia yhteisen ohjelmasuunnittelun aiheita ja välineitä.

”Strateginen eurooppalainen prosessi” lähestymistapa saa eniten kannatusta sidosryhmiltä, jotka ovat yhtä mieltä siitä, että strategisten tutkimuslinjausten määrittely on tarpeen ja ne on syytä toteuttaa koordinoidusti etenkin yhteisten yhteiskunnallisten haasteiden ratkomiseksi; että vapaaehtoisuuteen perustuva, alhaalta ylös lähestymistapaa ja ylhäältä alas suuntautuvaa ohjausta sisältävä kumppanuus on välttämätöntä joustavuuden takaamiseksi ja kunkin ohjelman erityispiirteisiin sopivien ratkaisujen turvaamiseksi; että toissijaisuuden, vaihtelevien kokoonpanojen ja todellisen eurooppalaisen lisäarvon periaatteita on kunnioitettava eikä sama ratkaisu sovi kaikille.

Yhteisen ohjelmasuunnittelun aiheiden ja välineiden valitsemista varten ehdotetun prosessin sekä sidosryhmien vankan tuen perusteella vaihtoehto 4 tarjoaa parhaat takeet mahdollisimman tehokkaasta järjestelmien jäsentämisestä. Tämä synnyttäisi puolestaan ihanteelliset olosuhteet yhteisen ohjelmasuunnittelun tieteellisten ja teknologisten etujen toteutumiselle seuraavin tavoin:

· Markkinoillepääsyn esteet voitetaan.

· Ohjelmat saadaan optimoitua Euroopan laajuisesti.

· Huippuosaaminen voidaan taata.

· Yhteisiä haasteita voidaan ratkoa yhdessä kehittämällä yhteisiä vakiomuotoisia ratkaisuja, ja voidaan käyttää yhtä yhteistä ääntä.

· Rajatylittävä yhteistyö onnistuu (mistä on oma hyötynsä, kuten tietojen ja asiantuntemuksen kokoaminen yhteen, tulosten nopea levittäminen, rajatylittävä tutkimushenkilöstön liikkuvuus ja koulutus sekä tieteellisten, teknologisten ja innovatiivisten vaikutusten lisääntyminen).

· Integroitujen ohjelmien kansalliset hallintokustannukset ovat pienemmät.

· Integroinnin ulkopuolelle jäävistä ohjelmista saadaan parempia.

· Vastuullisuus ja avoimuus lisääntyvät.

Yritykset hyötyisivät ”avoimesta innovoinnista”, tutkimustulosten nopeasta levittämisestä, yhteisten vakiomuotoisten ratkaisujen kehittämisestä, julkisen tutkimusrahoituksen saatavuuden paranemisesta, julkisen ja yksityisen sektorin yhteisten strategisten tutkimuslinjausten laatimisen helpottumisesta ja nopeammasta toimien monialaisesta koordinoinnista.

Viime kädessä nämä tieteelliset ja teknologiset vaikutukset hyödyttävät yhteiskuntaa julkisen tutkimusrahoituksen tuoton kasvuna, mikä tarkoittaa nopeampaa talouskasvua, kilpailukyvyn kasvua ja työllisyyden lisääntymistä sekä nopeampia ja parempia ratkaisuja yhteiskunnallisiin ja ympäristöä koskeviin haasteisiin.

Näistä syistä parhaaksi katsottiin vaihtoehto 4, ”strateginen eurooppalainen prosessi”.

6. Riskit ja riskien vähentäminen

Parhaana pidettyyn vaihtoehtoon liittyy monia riskejä, joista suurin on, ettei tarvittavaa poliittista sitoutumista löydy.

Tämä riski vaikuttaisi olevan nyt pienempi kuin ehkäpä aiemmin (sillä jäsenvaltioissa ollaan yhä paremmin tietoisia Euroopan unionin edessä olevista yhteiskunnallisista haasteista, tieteelle ja teknologialle sekä yhteiskunnalle koordinoinnin puutteesta aiheutuvista kustannuksista sekä yhteisen ohjelmasuunnittelun tieteellisistä, teknologisista ja yhteiskunnallisista hyödyistä), ja lisäksi ehdotettu prosessi on suunniteltu nimenomaan tämän riskin vähentämiseen. Ehdotuksena on korkean tason poliittinen prosessi, joka olisi suoraan jäsenvaltioiden harteilla ja jossa komission yksiköt toimisivat välittäjinä. Neuvostolla olisi jatkuvat tärkeät tehtävät:

· Neuvosto kehottaa jäsenvaltioiden tutkimuksesta vastaavia ministereitä nimittämään edustajansa korkean tason ad hoc työryhmään, joka määrittää yhteiseen ohjelmasuunnitteluun sopivat alat.

· Neuvosto seuraa prosessia vuosittain (komissiolla on velvollisuus antaa vuosikertomus).

· Neuvosto tarkistaa prosessia kolmen vuoden päästä.

Ehdotettu prosessi perustuu näyttöön sekä kutakin tieteen ja teknologian alaa koskevaan perusteelliseen strategiseen analyysiin, millä varmistetaan, että yhteisen ohjelmasuunnittelun aloitteet ovat toteuttamiskelpoisia. Lisäksi ehdotetulle lähestymistavalle ovat ominaisia välineiden joustavuus Täysi valikoima julkisen tutkimuksen välineitä (kansallisia ja alueellisia tutkimusohjelmia, hallitusten välisiä tutkimusorganisaatioita ja yhteistyöohjelmia, tutkimusinfrastruktuureja, liikkuvuusohjelmia) olisi tutkittava ja käytettävä yhteisen ohjelmasuunnittelun yksittäisten aloitteiden täytäntöönpanoon. , vaihtelevat kokoonpanot ja joustavuus ohjelmien integroinnin laajuuden suhteen (osittain, kokonaan).[4]

Täysi valikoima julkisen tutkimuksen välineitä (kansallisia ja alueellisia tutkimusohjelmia, hallitusten välisiä tutkimusorganisaatioita ja yhteistyöohjelmia, tutkimusinfrastruktuureja, liikkuvuusohjelmia) olisi tutkittava ja käytettävä yhteisen ohjelmasuunnittelun yksittäisten aloitteiden täytäntöönpanoon.

Muita riskejä ovat institutionaalinen jähmeys ja tarvittavan näytön puute. Asianmukaiset strategiat riskien vähentämiseksi on kuitenkin otettu käyttöön.

Lyhyesti sanottuna ehdotetun prosessin taustalla oleva pääasiallinen riskien vähentämisstrategia on paremman säädöskäytännön noudattaminen. Toisin sanoen on tehtävä tiivistä yhteistyötä jäsenvaltioiden kanssa avoimella tavalla, on noudatettava toissijaisuuden sekä eurooppalaisen lisäarvon ja suhteellisuuden periaatteita, on laadittava ja käynnistettävä konkreettisia aloitteita laajapohjaisen ja uskottavan näytön pohjalta ja on varmistettava prosessin vastuullisuus ja avoimuus asianmukaisilla seuranta- ja arviointijärjestelmillä.

7. Arviointi ja seuranta

Myös seurantaa ja arviointi varten on tehty asianmukaiset järjestelyt, jotka perustuvat siihen, että komissio raportoi neuvostolle yhteisen ohjelmasuunnittelun jokaisen vaiheen jälkeen. Lisäksi komissio tekee perusteellisen arvion prosessista yhdessä jäsenvaltioiden kanssa kolmen vuoden kuluttua. Niin sanotuissa SMART-tavoitteissa edistymisen seuranta ja arviointi taataan samoin kullakin yhteisen ohjelmasuunnittelun alalla.

Lisäksi yhteistyön sekä kansallisten ja alueellisten tutkimusohjelmien koordinoinnin avoimuutta lisätään suunnittelemalla erityinen osio ERAWATCH-verkkopalveluun.

[1] Kaikki neljä vaihtoehtoa on esitetty vaikutustenarviointikertomuksen taulukossa 2.

[2] Sisältää integraatiotoimien rahoituksen lisäksi myös yhteisen tutkimuksen rahoituksen.

[3] Vaikutukset on esitetty vaikutustenarviointikertomuksen taulukossa 3.

[4] Täysi valikoima julkisen tutkimuksen välineitä (kansallisia ja alueellisia tutkimusohjelmia, hallitusten välisiä tutkimusorganisaatioita ja yhteistyöohjelmia, tutkimusinfrastruktuureja, liikkuvuusohjelmia) olisi tutkittava ja käytettävä yhteisen ohjelmasuunnittelun yksittäisten aloitteiden täytäntöönpanoon.

PT

(...PICT...)|COMISSÃO DAS COMUNIDADES EUROPEIAS|

Bruxelas, 15/7/2008

SEC(2008)2282

DOCUMENTO DE TRABALHO DOS SERVIÇOS DA COMISSÃO

Documento que acompanha a COMUNICAÇÃO DA COMISSÃO AO CONSELHO, AO PARLAMENTO EUROPEU, AO COMITÉ ECONÓMICO E SOCIAL EUROPEU E AO COMITÉ DAS REGIÕES PARA UMA PROGRAMAÇÃO CONJUNTA EM INVESTIGAÇÃO: Trabalhar em conjunto para enfrentar mais eficazmente os desafios comuns RESUMO DA AVALIAÇÃO DO IMPACTO {COM(2008) 468 final} {SEC(2008) 2281}

1. Questões procedimentais e consulta das partes interessadas

1.1. Introdução

Esta avaliação do impacto constitui um elemento de apoio da iniciativa apresentada na Comunicação da Comissão Europeia intitulada "Para uma Programação Conjunta em Investigação". A Iniciativa de Programação Conjunta é uma das cinco iniciativas políticas previstas pela Comissão em 2008 de acompanhamento do Livro Verde "Espaço Europeu da Investigação: Novas Perspectivas", em resposta à dimensão "Optimização dos programas e prioridades de investigação". A Programação Conjunta designa o processo mediante o qual os Estados-Membros se comprometem, a título voluntário e " à la carte ", a definir, desenvolver e implementar agendas comuns de investigação centradas num domínio ou tópico específico. Pode implicar a coordenação de programas nacionais existentes ou a criação de programas inteiramente novos, a reunião de recursos e a realização conjunta do acompanhamento e revisão dos progressos alcançados. Ao aumentar e melhorar a colaboração, coordenação e integração transfronteiras dos programas de investigação com financiamento público dos Estados-Membros num número limitado de áreas estratégicas, o seu objectivo é ajudar a Europa a promover a eficiência do seu financiamento público em investigação, a fim de lhe permitir enfrentar melhor importantes desafios societais. A abordagem proposta destina-se a promover a Programação Conjunta mediante um processo político a alto nível conduzido pelos Estados-Membros, que ofereceria flexibilidade em termos de instrumentos, geometria e nível de coordenação e integração dos programas. A Programação Conjunta visa programas de investigação públicos e, por conseguinte, implica uma cooperação entre sectores públicos, em lugar da cooperação entre sectores público e privado. Contudo, a indústria pode desempenhar um papel na sua implementação.

1.2. Apoio político e das partes interessadas

A nível político, tem sido reiterado nos últimos 15 anos um apoio claro a uma maior e mais eficaz coordenação das actividades de investigação na Europa: o Conselho Europeu da Primavera de 2008 incentivou a Comissão e os Estados-Membros " a continuar a desenvolver iniciativas no sentido de uma programação conjunta da investigação nos domínios em que se afigure oportuno, que permitam uma abordagem mais estratégica e mais bem estruturada para o lançamento de programas conjuntos e de convites à apresentação de projectos a partir do final de 2010 ".

Entre os responsáveis políticos, investigadores e cidadãos verifica-se também um largo consenso quanto à necessidade de os desafios comuns e prementes da Europa - como as alterações climáticas, a energia, a segurança, a saúde e o envelhecimento – serem enfrentados conjuntamente a nível europeu. Estas partes interessadas crêem também que a investigação tem um papel-chave a desempenhar para enfrentar estes desafios, mas pensam que será necessária uma agenda conjunta e uma maior coordenação da investigação na Europa para que a investigação possa dar um contributo eficaz.

2. Definição do problema

2.1. Necessidade de melhorar a capacidade da Europa de resposta aos seus desafios societais através de uma coordenação mais forte e de uma incidência estratégica conjunta da I&D pública

Para poder responder aos desafios societais, o sistema de investigação da Europa deve ser capaz de produzir resultados do mais alto nível. Contudo, a Europa não tem conseguido aumentar rapidamente as suas despesas em investigação, pelo que deve prosseguir os seus esforços no sentido de uma melhor utilização dos seus escassos recursos de I&D, investindo-os de forma eficiente e eficaz. Neste contexto, o sector público tem um papel importante a desempenhar, nomeadamente o de procurar aumentar o rendimento dos fundos investidos na I&D pública.

Há muitas formas para tentar dinamizar o impacto e a eficiência da I&D pública. Uma das vias que não tem sido suficientemente explorada e que poderá proporcionar grandes benefícios é melhorar a organização do investimento público da Europa em I&D através de uma maior colaboração e coordenação transfronteiras dos programas.

Embora os Estados-Membros tenham criado muitos mecanismos ao longo dos anos para permitir a cooperação transnacional em I&D, verifica-se ainda que cerca de 85% das actividades de investigação pública civil na Europa são programadas, financiadas, acompanhadas e avaliadas a nível nacional. Em comparação com outras áreas da política estrutural, nomeadamente a concorrência, o comércio e a indústria, a I&D permanece menos integrada e coordenada na Europa.

Em resposta a este problema, foram lançadas recentemente diversas iniciativas a nível comunitário destinadas a incentivar a coordenação da I&D pública nacional, como o Método Aberto de Coordenação e o regime ERA-NET de ligação em rede de responsáveis e gestores de programas de investigação nacionais e regionais, tirando partido do artigo 169.° do Tratado que permite à Comunidade participar em programas de investigação e desenvolvimento empreendidos por diversos Estados-Membros. Contudo, estes esforços são ainda extremamente modestos em termos do volume de financiamentos em causa e tiveram um êxito limitado na obtenção de uma integração plena dos programas devido a uma falta de apoio e orientação estratégica dos Estados-Membros.

2.2. Necessidade de uma nova abordagem

Há um reconhecimento crescente de que é necessária uma nova abordagem mais estratégica para a coordenação dos programas I&D públicos na Europa, centrada nas áreas que podem contribuir com soluções para os desafios societais prementes da Europa e em que a coordenação pode permitir ganhos de eficiência e maior impacto da investigação. Esforços passados para promover a Programação Conjunta foram claramente prejudicados por uma ausência de empenhamento político a alto nível por parte dos Estados-Membros, por uma falta de dados suficientes e credíveis, bem como de perspectivas, sobre a estrutura e organização particulares dos respectivos domínios C&T e pela rigidez dos instrumentos utilizados.

Contudo, este é um momento oportuno para lançar uma nova iniciativa política sobre Programação Conjunta. O contexto político mais amplo mudou, à medida que desafios societais importantes passaram a fazer parte da agenda política prioritária em todos os Estados-Membros e a nível comunitário e que os custos da não coordenação se estão a tornar óbvios. É necessário canalizar esforços combinados para as áreas que representam desafios pan-europeus e, para que isso seja possível, será essencial um empenhamento pleno dos Estados-Membros. A nova iniciativa deveria ser moldada pelos pontos de vista das partes interessadas e pela experiência adquirida.

É importante que o processo para avançar no sentido da Programação Conjunta não seja nem demasiado "descendente", com a Comissão a conduzir o processo, nem demasiado "ascendente", resultando numa falta de incidência e de estratégia coerente.

Um processo eficaz implicaria que os Estados-Membros identificassem em conjunto áreas de interesse comum em que uma acção colectiva possa abordar mais eficazmente desafios societais importantes. Em particular, deve utilizar critérios adequados acordados entre todas as partes, a fim de determinar os domínios em que seria mais útil a implantação da Programação Conjunta. Para tornar estes critérios operacionais, é necessária uma base de informações sólidas. Devem ser recolhidas informações sobre os programas nacionais e regionais existentes em várias áreas, incluindo o seu âmbito e as lacunas detectadas, bem como a duplicação de esforços ou a insuficiência de escala e de âmbito.

É igualmente necessária uma abordagem de geometria variável que permita flexibilidade em termos dos países participantes. Nem todos os Estados-Membros enfrentam os mesmos desafios em todas as áreas, especialmente na União Europeia alargada a 27 países.

Finalmente, um processo eficaz deve permitir uma resposta graduada que seleccione os instrumentos mais eficazes a utilizar num determinado domínio.

2.3. Subsidiariedade e valor acrescentado europeu

O direito da Comunidade de agir neste domínio está consagrado em vários artigos do Tratado que prevêem a coordenação e cooperação da investigação entre os Estados-Membros e a Comunidade (artigos 165.°, 169.º e 171.º). Justifica-se que o processo proposto para a Programação Conjunta seja considerado necessário, dado ser improvável que os resultados desejados possam ser alcançados suficientemente pelos Estados-Membros mediante acções puramente intergovernamentais. O alargamento dessas acções tem estagnado nos últimos anos e a maioria das iniciativas que visam a coordenação multilateral de programas tem sido desenvolvida no contexto das actividades comunitárias. É, por conseguinte, improvável que os Estados-Membros, agindo isoladamente, sejam capazes de enfrentar estes problemas.

O valor acrescentado europeu da proposta deriva em parte da natureza transnacional de alguns dos desafios-chave (alterações climáticas, por exemplo) em que os Estados-Membros precisam de actuar juntos a fim abordar correctamente os problemas. Pode igualmente justificar-se dado ter potencialidades para permitir uma maior escala, âmbito e eficácia dos programas de I&D públicos na Europa, ao enfrentar desafios comuns em conjunto e ao desenvolver soluções comuns, superando obstáculos à entrada no mercado, como os custos elevados de arranque e exploração em determinados domínios C&T, reunindo dados e competências, obtendo maiores impactos em termos científicos, tecnológicos e de inovação, eliminando a duplicação de programas em toda a Europa, aumentando o grau de aprofundamento dos programas e reduzindo os custos de gestão dos mesmos.

3. Objectivos

3.1. Objectivos políticos gerais

Os objectivos políticos gerais da iniciativa de Programação Conjunta são aumentar a capacidade da UE de atingir os seus objectivos políticos de alto nível e responder aos principais desafios com que se vê confrontada nos próximos anos:

(1) Contribuir para a realização dos objectivos da Estratégia de Lisboa revista;

(2) Ajudar a Europa a responder mais eficazmente a desafios societais essenciais pela via da investigação;

(3) Contribuir para a realização dos objectivos do Espaço Europeu da Investigação (EEI).

3.2. Objectivos específicos:

A fim de contribuir para atingir estes objectivos políticos gerais, será necessário melhorar a eficiência e eficácia da programação da investigação pública na Europa em áreas em que esta enfrenta desafios societais importantes. Os objectivos específicos são:

(1) Reforçar a coordenação dos programas de investigação públicos nacionais da UE em áreas que podem proporcionar soluções para desafios societais importantes e em que há provas de um valor acrescentado decorrente da adopção de uma abordagem transfronteiras conjunta;

(4) Aumentar deste modo o impacto destes programas, em termos dos impactos C&T (excelência científica, reunião de recursos, dados e competências, reunião de uma massa crítica, mais fácil optimização dos programas) e dos impactos económicos e societais.

3.3. Objectivos operacionais:

A fim de promover as melhorias supramencionadas em termos de impacto e de eficiência, os objectivos operacionais são:

(2) Proporcionar um processo eficaz que promova uma abordagem mais estratégica em matéria de coordenação dos programas de investigação nacionais a fim de contribuir para resolver os desafios societais da Europa;

(3) Assegurar que este processo e as iniciativas de Programação Conjunta da investigação pública daí decorrentes beneficiem de um elevado nível de apoio das partes interessadas e dos responsáveis;

(4) Através deste processo e da utilização dos instrumentos adequados, promover efeitos estruturantes e a integração transfronteiras dos programa de investigação pública, nomeadamente a obtenção de uma massa crítica de actividades de I&D;

(5) Criar um processo que permita uma resposta graduada em termos de instrumentos da Programação Conjunta, bem como uma geometria variável em termos de participação dos países;

(6) Garantir que as iniciativas conjuntas se baseiem em informações actualizadas e exactas sobre as actividades de programação nacionais e regionais;

(7) Promover uma maior coerência entre políticas.

4. Apresentação das opções políticas

A fim de atingir estes objectivos, foram consideradas quatro opções para acção política. As principais diferenças entre estas incidem em duas questões-chave: a forma como as áreas da Programação Conjunta são identificadas e a gama de instrumentos considerada para fins de implementação Ver Quadro 2 do Relatório de Avaliação do Impacto para um panorama das quatro opções. .[1]

Ver Quadro 2 do Relatório de Avaliação do Impacto para um panorama das quatro opções.

Na opção "manutenção do statu quo" (Opção 1), os tópicos para Programação Conjunta são identificados de uma forma ad-hoc e "ascendente" por uma série de partes interessadas dos Estados-Membros. A implementação realiza-se por meio de um número limitado de instrumentos (essencialmente o regime ERA-NET e o artigo 169.º) e a coordenação é superficial. Além disso, é adoptada uma abordagem flexível no que diz respeito à massa crítica (em termos do número e relevância dos parceiros) e ao nível desejado de integração dos programas.

A opção de "optimização do recurso ao artigo 169.°" (Opção 2) partilha algumas das características da opção "manutenção do statu quo", dado que os tópicos da Programação Conjunta são identificados de uma forma ascendente pelos Estados-Membros e a implementação se processa através dos mesmos dois instrumentos (essencialmente o regime ERA-NET e o artigo 169.º). Contudo, a diferença desta opção relativamente à "manutenção do statu quo" reside na proposta de uma abordagem proactiva em que a ERA-NET e as acções da componente ERA-NET Plus do regime ERA-NET seriam rigidamente posicionadas como uma fase preparatória para o recurso ao artigo 169.º. Os tópicos da Programação Conjunta teriam de ser coincidentes com os do Programa-Quadro, garantindo assim a coerência sistemática geral das políticas horizontais, e seria prestada maior atenção à massa crítica e ao nível de integração dos programas.

A principal diferença entre a opção "estratégia liderada pela Comunidade" (Opção 3) e as duas opções precedentes reside no facto de ser estratégica, em lugar de ascendente. O ponto de partida é a identificação dos desafios societais importantes e a avaliação da necessidade de massa crítica da investigação com apoio público nos respectivos domínios C&T. Nesta opção, é a Comunidade que assume a liderança na execução destas avaliações estratégicas e na proposta de áreas de Programação Conjunta adequadas. É também a Comunidade que selecciona o instrumento mais adequado entre uma gama mais ampla de instrumentos comunitários familiares.

A opção "processo estratégico europeu" (Opção 4) assemelha-se à opção "estratégia liderada pela Comunidade" na medida em que também esta é estratégica e baseada na abordagem dos desafios societais importantes, mas há uma diferença crucial no que diz respeito aos papéis desempenhados pela Comunidade e pelos Estados-Membros. Na opção "processo estratégico europeu" são os Estados-Membros (não a Comunidade) que identificam os tópicos para a Programação Conjunta. São também os Estados-Membros que seleccionam ou desenvolvem os instrumentos mais adequados às circunstâncias específicas do respectivo domínio C&T (incluindo instrumentos comunitários como o regime ERA-NET e os artigos 168.°, 169.º, 170.º ou 171.º, o Plano SET ou abordagens to tipo "investigação sobre segurança", a criação de novas instituições europeias e/ou de novos tipos de redes de excelência Implicando o financiamento não apenas das actividades de integração mas também de investigação conjunta. , iniciativas do tipo CEI ou Euratom, Fundos Estruturais, etc.). A Comissão desempenha o papel de mediador. É responsável por manter o Conselho informado em cada fase do processo e pela avaliação do processo no seu conjunto bem como dos progressos realizados em áreas específicas. [2]

Implicando o financiamento não apenas das actividades de integração mas também de investigação conjunta.

5. Avaliação dos impactos

Procedeu-se à avaliação de uma vasta gama de impactos relativamente a cada opção, incluindo o nível do apoio e de "propriedade" das partes interessadas, a incidência estratégica, o efeito estruturante, a coerência política, os impactos C&T e os impactos societais mais amplos O Quadro 3 do texto integral do Relatório de Avaliação do Impacto apresenta um panorama destes impactos. . A conclusão desta avaliação foi que a opção política privilegiada é a opção "processo estratégico europeu". [3]

O Quadro 3 do texto integral do Relatório de Avaliação do Impacto apresenta um panorama destes impactos.

A opção "manutenção do statu quo" foi rejeitada devido à sua falta de incidência estratégica, ao seu fraco efeito estruturante, ao seu impacto negativo na coerência das políticas horizontais e ao seu reduzido impacto societal. A opção "optimização do recurso ao artigo 169.°" foi rejeitada devido à sua falta de incidência estratégica, à sua abordagem de modelo único e ao seu efeito estruturante limitado. A opção "estratégia liderada pela Comunidade", que tem potencialmente um grande impacto, foi rejeitada devido ao risco que implica: ou seja, é muito provável que não seja apoiada pelas partes interessadas. Isto, por sua vez, afectaria negativamente a sua incidência estratégica, o seu efeito estruturante e o seu impacto societal. Além disso, é improvável que a Comunidade por si própria tenha um conhecimento suficientemente aprofundado dos programas de investigação dos Estados-Membros de forma a poder propor tópicos e instrumentos adequados para a Programação Conjunta.

A opção "processo estratégico europeu" goza dos mais elevados níveis de apoio das partes interessadas, que concordam que é necessário definir agendas estratégicas de investigação e implementá-las de forma coordenada, especialmente para enfrentar desafios societais comuns, que uma parceria, que combine uma abordagem de carácter voluntário e ascendente com uma orientação estratégica descendente, é indispensável para assegurar a flexibilidade e adaptação às especificidades dos programas, que é necessário respeitar os princípios da subsidiariedade, da geometria variável e do real valor acrescentado europeu e que uma abordagem de modelo único não é praticável.

O processo proposto para a escolha dos tópicos e instrumentos da Programação Conjunta, combinado com elevados níveis de apoio das partes interessadas, significa que a opção 4 oferece as melhores garantias de obtenção dos maiores efeitos estruturantes sistémicos agregados. Por sua vez, desta forma se criarão as condições ideais para a realização plena dos benefícios C&T da Programação Conjunta, que incluem:

· Superação dos obstáculos à entrada no mercado;

· Optimização dos programas pan-europeus;

· Excelência científica;

· Abordagem em conjunto de desafios comuns, desenvolvimento de soluções comuns e normalizadas e uma posição comum expressa a uma só voz;

· Colaboração transfronteiras entre projectos (com o seu próprio conjunto de benefícios, como a reunião de dados e competências, a rapidez da difusão, a mobilidade e a formação transfronteiras dos recursos humanos e maiores impactos científicos, tecnológicos e de inovação);

· Redução dos custos nacionais de gestão dos programas integrados;

· Melhoria dos programas não integrados e

· Responsabilização e transparência acrescidas.

Os benefícios para a indústria incluem a "inovação aberta", a difusão rápida dos resultados da investigação, o desenvolvimento de soluções comuns normalizadas, um melhor acesso ao apoio público para a investigação, Um desenvolvimento mais fácil de agendas estratégicas de investigação conjuntas dos sectores público e privado e uma mais rápida coordenação das políticas horizontais.

Em última análise, estes impactos C&T traduzem-se em maiores benefícios societais decorrentes do investimento público em investigação, o que significa mais crescimento económico, competitividade e emprego e soluções melhores e mais rápidas para os desafios sociais e ambientais.

Por estas razões, a opção 4 – "processo estratégico europeu" - é a opção privilegiada.

6. Riscos e atenuação dos riscos

Há vários riscos associados à opção privilegiada. O principal risco é que o compromisso político necessário não se materialize.

Embora este risco pareça agora menor que no passado (devido ao reconhecimento crescente nos Estados-Membros dos desafios societais que a Europa está a enfrentar, dos custos C&T e societais da não coordenação, bem como dos benefícios C&T e societais da Programação Conjunta), o processo político proposto foi especificamente concebido para reduzir este risco. É proposto um processo político a alto nível assente basicamente nos Estados-Membros, com os serviços da Comissão no papel de mediador. O processo atribui um papel importante e contínuo ao Conselho no sentido de:

· Convidar os Ministros de Investigação dos Estados-Membros a designar representantes pessoais para um grupo de alto nível ad-hoc mandatos para identificar áreas de Programação Conjunta adequadas;

· Acompanhar o processo numa base anual (através do relatório anual obrigatório a apresentar pela Comissão) e

· Rever o processo após três anos.

O processo proposto baseia-se em factos tangíveis e fundamenta-se numa análise estratégica pormenorizada dos respectivos domínios C&T, o que assegurará que apenas sejam desenvolvidas iniciativas de Programação Conjuntas viáveis. Além disso, a abordagem proposta caracteriza-se pela flexibilidade dos instrumentos Deveria ser explorada e utilizada toda a panóplia de instrumentos aplicáveis à investigação pública (programas de investigação nacionais e regionais, organizações de investigação intergovernamentais e regimes em colaboração, infra-estruturas de investigação, regimes de mobilidade…) para a implementação de cada uma das Iniciativas de Programação Conjunta.. , pela geometria variável e pela flexibilidade em termos do âmbito desejado da integração de programas (ciclo parcial, ciclo completo).[4]

Deveria ser explorada e utilizada toda a panóplia de instrumentos aplicáveis à investigação pública (programas de investigação nacionais e regionais, organizações de investigação intergovernamentais e regimes em colaboração, infra-estruturas de investigação, regimes de mobilidade…) para a implementação de cada uma das Iniciativas de Programação Conjunta..

Outros riscos incluem a inércia institucional e a ausência da necessária base de factos tangíveis. Contudo, foram criadas estratégias adequadas de atenuação dos riscos.

Em resumo, a principal estratégia de atenuação dos riscos subjacente ao processo proposto é o do respeito das práticas de "Legislar Melhor": ou seja, trabalhar em estreita colaboração com os Estados-Membros de uma forma transparente; respeitar os princípios da subsidiariedade, do valor acrescentado europeu e da proporcionalidade; preparar e lançar iniciativas concretas assentes numa vasta base de factos credíveis e garantir a responsabilidade e transparência do processo através de sistemas de acompanhamento e avaliação adequados.

7. Avaliação e acompanhamento

Foram também adoptadas disposições adequadas em matéria de acompanhamento e avaliação. Estas baseiam-se na apresentação ao Conselho de relatório elaborados pela Comissão após cada uma das fases do processo de Programação Conjunta e numa revisão aprofundada do processo a realizar pela Comissão, em conjunto com os Estados-Membros, após três anos. Serão igualmente assegurados o acompanhamento e a avaliação regulares dos progressos realizados no sentido de atingir os objectivos (SMART) em cada área da Programação Conjunta.

Além disso, será melhorada a transparência da colaboração e coordenação dos programas de investigação nacionais e regionais mediante o desenvolvimento de um módulo específico para o serviço Web ERAWATCH.

[1] Ver Quadro 2 do Relatório de Avaliação do Impacto para um panorama das quatro opções.

[2] Implicando o financiamento não apenas das actividades de integração mas também de investigação conjunta.

[3] O Quadro 3 do texto integral do Relatório de Avaliação do Impacto apresenta um panorama destes impactos.

[4] Deveria ser explorada e utilizada toda a panóplia de instrumentos aplicáveis à investigação pública (programas de investigação nacionais e regionais, organizações de investigação intergovernamentais e regimes em colaboração, infra-estruturas de investigação, regimes de mobilidade…) para a implementação de cada uma das Iniciativas de Programação Conjunta..

EL

(...PICT...)|ΕΠΙΤΡΟΠΗ ΤΩΝ ΕΥΡΩΠΑΪΚΩΝ ΚΟΙΝΟΤΗΤΩΝ|

Βρυξέλλες, 15/7/2008

SEC(2008)2282

ΕΓΓΡΑΦΟ ΕΡΓΑΣΙΑΣ ΤΩΝ ΥΠΗΡΕΣΙΩΝ ΤΗΣ ΕΠΙΤΡΟΠΗΣ

Συνοδευτικό έγγραφο της ΑΝΑΚΟΙΝΩΣΗΣ ΤΗΣ ΕΠΙΤΡΟΠΗΣ ΣΤΟ ΣΥΜΒΟΥΛΙΟ, ΣΤΟ ΕΥΡΩΠΑΪΚΟ ΚΟΙΝΟΒΟΥΛΙΟ, ΣΤΗΝ ΕΥΡΩΠΑΪΚΗ ΟΙΚΟΝΟΜΙΚΗ ΚΑΙ ΚΟΙΝΩΝΙΚΗ ΕΠΙΤΡΟΠΗ ΚΑΙ ΣΤΗΝ ΕΠΙΤΡΟΠΗ ΤΩΝ ΠΕΡΙΦΕΡΕΙΩΝ ΠΡΟΣ ΚΟΙΝΟ ΠΡΟΓΡΑΜΜΑΤΙΣΜΟ ΣΤΗΝ ΕΡΕΥΝΑ: Συνεργασία για την αποτελεσματικότερη αντιμετώπιση των κοινών προκλήσεων ΣΥΝΟΠΤΙΚΗ ΕΚΤΙΜΗΣΗ ΕΠΙΠΤΩΣΕΩΝ {COM(2008) 468 τελικό} {SEC(2008) 2281 }

1. Διαδικαστικά θέματα και διαβουλεύσεις με τους ενδιαφερομένους

1.1. Εισαγωγή

Η παρούσα εκτίμηση επιπτώσεων υποστηρίζει την πρωτοβουλία που παρουσιάζεται στην ανακοίνωση της Ευρωπαϊκής Επιτροπής με τίτλο: «Προς Κοινό Προγραμματισμό στην έρευνα». Η πρωτοβουλία Κοινού Προγραμματισμού (ΚΠ) αποτελεί μία από τις πέντε πολιτικές πρωτοβουλίες που έχει προγραμματίσει η Επιτροπή για το 2008, σε συνέχεια της Πράσινης Βίβλου με τίτλο: «Ευρωπαϊκός Χώρος Έρευνας: Νέες Προοπτικές», και ανταποκρίνεται στη διάσταση «Βελτιστοποίηση των ερευνητικών προγραμμάτων και προτεραιοτήτων». Ο ΚΠ είναι η διαδικασία με την οποία τα κράτη μέλη συμμετέχουν, προαιρετικά και «α λα καρτ», στον καθορισμό, την κατάρτιση και την εφαρμογή κοινών προγραμμάτων ερευνών, που ασχολούνται με συγκεκριμένο πεδίο ή θέμα. Αυτό μπορεί να συνεπάγεται τον συντονισμό υφιστάμενων εθνικών προγραμμάτων ή την κατάρτιση εντελώς νέων προγραμμάτων, τη συγκέντρωση και από κοινού αξιοποίηση των πόρων, καθώς και τη συλλογική παρακολούθηση και αξιολόγηση της προόδου. Με την αύξηση και τη βελτίωση της διασυνοριακής συνεργασίας, του συντονισμού και της ολοκλήρωσης των χρηματοδοτούμενων από δημόσιους πόρους ερευνητικών προγραμμάτων των κρατών μελών σε έναν περιορισμένο αριθμό στρατηγικών τομέων, ο ΚΠ αποσκοπεί να βοηθήσει την Ευρώπη να επαυξήσει την αποδοτικότητα της δημόσιας χρηματοδότησης και να αντιμετωπίσει καλύτερα τις σοβαρές κοινωνικές προκλήσεις. Η προτεινόμενη προσέγγιση συνίσταται στην προώθηση του Κοινού Προγραμματισμού μέσω πολιτικής διαδικασίας υψηλού επιπέδου, κινούμενης από τα κράτη μέλη, η οποία θα προσφέρει ευελιξία ως προς τα μέσα, τη γεωμετρία, καθώς και το επίπεδο συντονισμού και ολοκλήρωσης των προγραμμάτων. Ο Κοινός Προγραμματισμός εστιάζεται σε δημόσια ερευνητικά προγράμματα και, επομένως, συνεπάγεται συνεργασία μάλλον μεταξύ δημοσίων φορέων παρά μεταξύ δημόσιου και ιδιωτικού τομέα. Πάντως, η βιομηχανία μπορεί να διαδραματίσει ρόλο κατά την εφαρμογή του.

1.2. Πολιτική υποστήριξη και υποστήριξη από τους ενδιαφερομένους

Σε πολιτικό επίπεδο, έχει εκδηλωθεί επανειλημμένως κατά την τελευταία δεκαπενταετία η σαφής υποστήριξη για ενισχυμένο και αποτελεσματικότερο συντονισμό των ερευνητικών δραστηριοτήτων στην Ευρώπη: το Εαρινό Ευρωπαϊκό Συμβούλιο ενθάρρυνε την Επιτροπή και τα κράτη μέλη « να συνεχίσουν την ανάπτυξη πρωτοβουλιών για τον κοινό προγραμματισμό έρευνας σε τομείς όπου η προσέγγιση αυτή είναι η ενδεδειγμένη, επιτρέποντας μία πιο στρατηγική και καλύτερα διαρθρωμένη προσέγγιση για τη δρομολόγηση νέων κοινών προγραμμάτων και κοινών προσκλήσεων για υποβολή σχεδίων μέχρι τα τέλη του 2010 ».

Μεταξύ των πολιτικών ιθυνόντων, των ερευνητών και των πολιτών, επίσης, επικρατεί ευρεία συναίνεση ότι οι πιεστικές και κοινές προκλήσεις για την Ευρώπη – όπως η κλιματική αλλαγή, η ενέργεια, η ασφάλεια, η υγεία και η γήρανση – χρειάζεται να αντιμετωπιστούν από κοινού σε ευρωπαϊκό επίπεδο. Οι εν λόγω ενδιαφερόμενοι πιστεύουν επίσης ότι η έρευνα έχει βασικό ρόλο στην αντιμετώπιση αυτών των προκλήσεων, αλλά θεωρούν ότι, για να είναι αποτελεσματική η συνεισφορά της, θα χρειαστεί να καθοριστεί ένα κοινό σχέδιο προγραμματισμού και να ενισχυθεί ο συντονισμός της στην Ευρώπη.

2. Ορισμός του προβλήματος

2.1. Η ανάγκη να βελτιωθεί η ικανότητα ανταπόκρισης της Ευρώπης στις κοινωνικές της προκλήσεις μέσω ισχυρότερου συντονισμού και κοινής στρατηγικής εστίασης της δημόσιας Ε&Α

Προκειμένου να είναι σε θέση το σύστημα έρευνας της Ευρώπης να ανταποκρίνεται στις κοινωνικές της προκλήσεις, πρέπει να μπορεί να παράγει αποτελέσματα υψηλών προδιαγραφών. Όμως, η Ευρώπη δεν κατόρθωσε να αυξήσει ταχέως τις δαπάνες της για την έρευνα, και οφείλει, επομένως, να συνεχίσει τις προσπάθειές της για καλύτερη αξιοποίηση των ισχνών πόρων που διαθέτει για Ε&Α, επενδύοντάς τους αποδοτικότερα και αποτελεσματικότερα. Στο πλαίσιο αυτό, ο δημόσιος τομέας έχει σημαντικό ρόλο να διαδραματίσει, επιδιώκοντας την αύξηση της απόδοσης των δημόσιων κονδυλίων για Ε&Α.

Υπάρχουν πολλοί τρόποι να επιδιωχθεί η επαύξηση του αντικτύπου και της αποδοτικότητας της δημόσιας Ε&Α. Ένας από τους τρόπους που δεν έχει αξιοποιηθεί αρκετά και που μπορεί να αποφέρει σημαντικά οφέλη είναι η βελτίωση της οργάνωσης των δημόσιων επενδύσεων σε Ε&Α στην Ευρώπη, μέσω της αυξημένης διασυνοριακής συνεργασίας και του συντονισμού των προγραμμάτων.

Μολονότι τα κράτη μέλη έχουν δημιουργήσει, με την πάροδο των ετών, διάφορους μηχανισμούς για τη ανάπτυξη διακρατικής συνεργασίας στον τομέα της Ε&Α, το 85% περίπου της μη στρατιωτικής δημόσιας έρευνας στην Ευρώπη εξακολουθεί να προγραμματίζεται, να χρηματοδοτείται, να παρακολουθείται και να αξιολογείται σε εθνικό επίπεδο. Σε σύγκριση με άλλους τομείς διαρθρωτικής πολιτικής, όπως ο ανταγωνισμός, το εμπόριο, η βιομηχανία κ.ά., ο βαθμός ολοκλήρωσης και συντονισμού της Ε&Α στην Ευρώπη παραμένει χαμηλός.

Για την αντιμετώπιση αυτού του προβλήματος, έχουν δρομολογηθεί πρόσφατα σε κοινοτικό επίπεδο διάφορες πρωτοβουλίες, με σκοπό να ενταθεί ο συντονισμός της εθνικής δημόσιας Ε&Α, όπως η Ανοικτή Μέθοδος Συντονισμού, ο μηχανισμός ERA-NET για τη δικτύωση των κατόχων και διαχειριστών εθνικών και περιφερειακών ερευνητικών προγραμμάτων, καθώς και η αξιοποίηση του άρθρου 169 της Συνθήκης, το οποίο παρέχει τη δυνατότητα στην Κοινότητα να συμμετέχει «σε προγράμματα έρευνας και ανάπτυξης που αναλαμβάνονται από περισσότερα κράτη μέλη». Παρ’ όλα ταύτα, οι προσπάθειες αυτές είναι ακόμη μετριότατες, από την άποψη του ύψους της παρεχόμενης χρηματοδότησης, και είχαν περιορισμένη επιτυχία ως προς την επίτευξη πλήρους ολοκλήρωσης των προγραμμάτων, λόγω της έλλειψης στρατηγικής κατεύθυνσης και υποστήριξης από πλευράς κρατών μελών.

2.2. Η ανάγκη νέας προσέγγισης

Αναγνωρίζεται όλο και περισσότερο ότι χρειάζεται μια νέα, πιο στρατηγική προσέγγιση για τον συντονισμό των δημόσιων προγραμμάτων Ε&Α στην Ευρώπη, εστιασμένη σε εκείνους τους τομείς που μπορούν να προσφέρουν λύσεις στις πιεστικές κοινωνικές προκλήσεις για την Ευρώπη, και όπου ο συντονισμός μπορεί να αποφέρει οφέλη όσον αφορά την αποδοτικότητα και τον αντίκτυπο της έρευνας. Οι προσπάθειες που καταβλήθηκαν στο παρελθόν για την προώθηση του Κοινού Προγραμματισμού προσέκρουσαν εμφανώς στην έλλειψη πολιτικής δέσμευσης σε υψηλό επίπεδο από πλευράς κρατών μελών, στην έλλειψη επαρκών και αξιόπιστων δεδομένων και γνώσεων σχετικά με την ιδιαίτερη δομή και οργάνωση των αντίστοιχων Ε&Τ πεδίων, και στην ακαμψία των μέσων που χρησιμοποιήθηκαν.

Τώρα, όμως, είναι η κατάλληλη στιγμή να ξεκινήσει νέα πολιτική πρωτοβουλία για τον Κοινό Προγραμματισμό. Το ευρύτερο πολιτικό πλαίσιο έχει αλλάξει, καθώς ορισμένες κοινές σοβαρές κοινωνικές προκλήσεις έχουν αναχθεί καθοριστικά σε ζητήματα ύψιστης πολιτικής προτεραιότητας σε κάθε κράτος μέλος και σε κοινοτικό επίπεδο, και έχει αρχίσει να γίνεται εμφανές πόσο κοστίζει η έλλειψη συντονισμού. Οι συντονισμένες προσπάθειες χρειάζεται να διοχετευθούν προς τις πανευρωπαϊκές προκλήσεις, η δε επιτυχία αυτού του εγχειρήματος θα εξαρτηθεί από την πλήρη δέσμευση των κρατών μελών. Η νέα πρωτοβουλία θα πρέπει να διαμορφωθεί με βάση τη γνώμη των ενδιαφερομένων και την πείρα του παρελθόντος.

Είναι σημαντικό αυτή η διαδικασία στροφής προς Κοινό Προγραμματισμό να μην είναι ούτε πολύ «από την κορυφή προς τη βάση», με την Επιτροπή σε καθοδηγητικό ρόλο, ούτε πολύ «από τη βάση προς την κορυφή», με κατάληξη την έλλειψη συνεκτικής στρατηγικής και εστίασης.

Μια αποτελεσματική διαδικασία προϋποθέτει ότι τα κράτη μέλη μαζί επισημαίνουν τομείς κοινού προβληματισμού, όπου η συλλογική δράση μπορεί να είναι αποτελεσματικότερη, προκειμένου να αντιμετωπιστούν σημαντικές κοινωνικές προκλήσεις. Συγκεκριμένα, πρέπει να χρησιμοποιούνται κατάλληλα κριτήρια, επί των οποίων να έχουν συμφωνήσει όλα τα μέρη, για τον προσδιορισμό των πεδίων στα οποία μπορεί να εφαρμοστεί πιο εποικοδομητικά ο Κοινός Προγραμματισμός. Για την πρακτική εφαρμογή αυτών των κριτηρίων, πρέπει να υπάρχει στερεά βάση πληροφοριών. Πρέπει να συγκεντρωθούν πληροφορίες για υφιστάμενα εθνικά και περιφερειακά προγράμματα σε διάφορους τομείς, συμπεριλαμβανομένων πληροφοριών για το τι καλύπτουν και πού υπάρχουν κενά, αλληλεπικάλυψη ή έλλειψη κλίμακας και έκτασης.

Υπάρχει επίσης ανάγκη προσέγγισης βάσει μεταβλητής γεωμετρίας, η οποία προσφέρει ευελιξία όσον αφορά τις συμμετέχουσες χώρες. Δεν αντιμετωπίζουν όλα τα κράτη μέλη τις ίδιες προκλήσεις σε κάθε τομέα, ιδίως στη διευρυμένη Ευρωπαϊκή Ένωση των 27 χωρών.

Τέλος, μια αποτελεσματική διαδικασία πρέπει να παρέχει τη δυνατότητα διαβαθμισμένης προσέγγισης, με την επιλογή των αποδοτικότερων μέσων για να χρησιμοποιηθούν σε δεδομένο πεδίο.

2.3. Επικουρικότητα και ευρωπαϊκή προστιθέμενη αξία

Το δικαίωμα της Κοινότητας να προβαίνει σε ενέργειες σε αυτόν τον τομέα καθιερώνεται σε διάφορα άρθρα της Συνθήκης, στα οποία προβλέπεται συντονισμός και συνεργασία μεταξύ κρατών μελών και της Κοινότητας στον τομέα της έρευνας (άρθρα 165, 169, 171). Η προτεινόμενη διαδικασία Κοινού Προγραμματισμού μπορεί δικαιολογημένα να θεωρηθεί αναγκαία, διότι δεν είναι δυνατόν να επιτευχθεί επαρκώς από τα κράτη μέλη με καθαρά διακυβερνητικές δράσεις. Η επέκταση αυτών των δράσεων έχει λιμνάσει τα τελευταία χρόνια, και οι περισσότερες πρωτοβουλίες με σκοπό τον πολυμερή συντονισμό των προγραμμάτων έχουν αναπτυχθεί στο πλαίσιο των κοινοτικών δραστηριοτήτων. Επομένως, τα κράτη μέλη, ενεργώντας μόνα τους, δεν φαίνεται να είναι σε θέση να αντιμετωπίσουν αυτά τα προβλήματα.

Η ευρωπαϊκή προστιθέμενη αξία της πρότασης απορρέει εν μέρει από τον διακρατικό χαρακτήρα ορισμένων από τις βασικές προκλήσεις (παραδείγματος χάριν, κλιματική αλλαγή), όπου τα κράτη μέλη χρειάζεται να ενεργήσουν από κοινού, προκειμένου να αντιμετωπίσουν ορθά τα προβλήματα. Η πρόταση αιτιολογείται επίσης διότι προσφέρει τη δυνατότητα για δημόσια προγράμματα Ε&Α μεγαλύτερης κλίμακας, έκτασης και αποτελεσματικότητας στην Ευρώπη – με την αντιμετώπιση κοινών προκλήσεων από κοινού και την επεξεργασία κοινών λύσεων· υπερκέραση των εμποδίων εισόδου, όπως είναι το υψηλό κόστος εκκίνησης και λειτουργίας σε ορισμένους Ε&T τομείς· συγκέντρωση και από κοινού αξιοποίηση των δεδομένων και της εμπειρογνωμοσύνης· επίτευξη ισχυρότερου επιστημονικού, τεχνολογικού και καινοτομικού αντικτύπου· εξάλειψη της αλληλεπικάλυψης των προγραμμάτων στην Ευρώπη· εμβάθυνση των προγραμμάτων και μείωση του κόστους διαχείρισης των προγραμμάτων.

3. Στόχοι

3.1. Γενικοί στόχοι πολιτικής

Οι γενικοί στόχοι πολιτικής της πρωτοβουλίας Κοινού Προγραμματισμού είναι να ενισχυθεί η ικανότητα της ΕΕ να επιτύχει τους πολιτικούς της στόχους υψηλού επιπέδου και να ανταποκριθεί στις σοβαρές προκλήσεις που την αναμένουν τα προσεχή έτη:

(1) να συμβάλει στην επίτευξη των στόχων της αναθεωρημένης Στρατηγικής της Λισσαβώνας·

(2) να βοηθήσει την Ευρώπη να ανταποκριθεί αποτελεσματικότερα, μέσω της έρευνας, στις βασικές κοινωνικές προκλήσεις·

(3) να συμβάλει στην επίτευξη των στόχων του Ευρωπαϊκού Χώρου Έρευνας (ΕΧΕ).

3.2. Ειδικοί στόχοι:

Προκειμένου να υπάρξει συμβολή στην επίτευξη αυτών των γενικών στόχων πολιτικής, θα χρειαστεί να βελτιωθεί η αποδοτικότητα και η αποτελεσματικότητα του προγραμματισμού της δημόσιας έρευνας στην Ευρώπη σε τομείς όπου αντιμετωπίζει σοβαρές κοινωνικές προκλήσεις. Οι ειδικοί στόχοι είναι:

(1) να ενισχυθεί ο συντονισμός των εθνικών δημόσιων ερευνητικών προγραμμάτων στην ΕΕ σε τομείς που μπορούν να προσφέρουν λύσεις σε σημαντικές κοινωνικές προκλήσεις και όπου υπάρχουν στοιχεία προστιθέμενης αξίας από την υιοθέτηση κοινής διασυνοριακής προσέγγισης·

(2) με τον τρόπο αυτό, να αυξηθεί ο αντίκτυπος αυτών των προγραμμάτων, τόσο από την άποψη του Ε&T αντικτύπου (επιστημονική αριστεία, συγκέντρωση και από κοινού αξιοποίηση των πόρων, των δεδομένων και της εμπειρογνωμοσύνης, επίτευξη κρίσιμης μάζας, διευκόλυνση της βελτιστοποίησης των προγραμμάτων), όσο και του οικονομικού και κοινωνικού αντικτύπου.

3.3. Επιχειρησιακοί στόχοι:

Προκειμένου να προαχθούν οι ανωτέρω βελτιώσεις του αντικτύπου και της αποδοτικότητας, οι επιχειρησιακοί στόχοι είναι:

(1) να προβλεφθεί αποτελεσματική διαδικασία, η οποία θα προωθήσει μια πιο στρατηγική προσέγγιση του συντονισμού των εθνικών ερευνητικών προγραμμάτων, με σκοπό να συντελέσουν στην αντιμετώπιση των κοινωνικών προκλήσεων στην Ευρώπη·

(2) να εξασφαλιστεί ότι η εν λόγω διαδικασία και οι επακόλουθες πρωτοβουλίες κοινού προγραμματισμού της δημόσιας έρευνας τυγχάνουν ευρείας υποστήριξης και κατοχής από τους ενδιαφερομένους·

(3) μέσω αυτής της διαδικασίας, και της χρήσης ενδεδειγμένων μέσων, να προωθηθούν η διασυνοριακή ολοκλήρωση και τα δομικά αποτελέσματα των προγραμμάτων δημόσιας έρευνας, ιδίως με την επίτευξη κρίσιμης μάζας στην προσπάθεια Ε&Α·

(4) να δημιουργηθεί μια διαδικασία που παρέχει τη δυνατότητα διαβαθμισμένης προσέγγισης, ως προς τα μέσα Κοινού Προγραμματισμού, καθώς και προσέγγισης βάσει μεταβλητής γεωμετρίας, ως προς τη συμμετοχή χωρών·

(5) να εξασφαλιστεί ότι οι κοινές πρωτοβουλίες βασίζονται σε ενημερωμένες και ακριβείς πληροφορίες σχετικά με τις εθνικές και περιφερειακές δραστηριότητες προγραμματισμού·

(6) να προαχθεί μεγαλύτερη συνεκτικότητα μεταξύ των πολιτικών.

4. Παρουσίαση των πολιτικών επιλογών

Προκειμένου να επιτευχθούν οι ανωτέρω στόχοι, εξετάστηκαν τέσσερεις πολιτικές επιλογές. Οι κυριότερες διαφορές μεταξύ τους επικεντρώθηκαν σε δύο βασικά ζητήματα: τον τρόπο επισήμανσης των τομέων Κοινού Προγραμματισμού και το φάσμα των προβλεπόμενων μέσων για την εφαρμογή του Βλ. πίνακα 2 της Έκθεσης Εκτίμησης Επιπτώσεων για την παρουσίαση των τεσσάρων επιλογών. .[1]

Βλ. πίνακα 2 της Έκθεσης Εκτίμησης Επιπτώσεων για την παρουσίαση των τεσσάρων επιλογών.

Βάσει της επιλογής «διατήρηση της υφιστάμενης κατάστασης» (επιλογή 1), τα θέματα Κοινού Προγραμματισμού επισημαίνονται κατά περίπτωση (ad hoc), «από τη βάση προς την κορυφή», από μια σειρά ενδιαφερομένων στα κράτη μέλη. Η υλοποίηση πραγματοποιείται με περιορισμένο αριθμό μέσων (ουσιαστικά, τον μηχανισμό ERA-NET και το άρθρο 169) και ο συντονισμός είναι χαλαρός. Εξ άλλου, υιοθετείται ευέλικτη προσέγγιση όσον αφορά την κρίσιμη μάζα (ως προς τον αριθμό και τη σπουδαιότητα των εταίρων) και το επιδιωκόμενο επίπεδο ολοκλήρωσης των προγραμμάτων.

Η επιλογή «μεγιστοποίηση του άρθρου 169» (επιλογή 2) παρουσιάζει ορισμένα κοινά χαρακτηριστικά με την επιλογή «διατήρηση της υφιστάμενης κατάστασης», καθώς τα θέματα Κοινού Προγραμματισμού επισημαίνονται «από τη βάση προς την κορυφή» από τα κράτη μέλη και η υλοποίηση πραγματοποιείται με τα ίδια δύο μέσα (ουσιαστικά, τον μηχανισμό ERA-NET και το άρθρο 169). Εκεί που διαφέρει, όμως, η παρούσα επιλογή από την επιλογή «διατήρηση της υφιστάμενης κατάστασης» είναι ότι προτείνει προδραστική προσέγγιση, όπου οι δράσεις ERA-NET και ERA-NET Plus, που αποτελούν μέρος του μηχανισμού ERA-NET, καθορίζονται αυστηρά ως προπαρασκευαστικό στάδιο για το άρθρο 169. Τα θέματα Κοινού Προγραμματισμού θα πρέπει να συμπίπτουν με εκείνα του προγράμματος πλαισίου, εξασφαλίζοντας συστηματική συνολική συνεκτικότητα των οριζόντιων πολιτικών, και θα πρέπει να δίδεται περισσότερη προσοχή στην κρίσιμη μάζα και στο επίπεδο ολοκλήρωσης των προγραμμάτων.

Η κυριότερη διαφορά μεταξύ της επιλογής «στρατηγική με καθοδήγηση από την Κοινότητα» (επιλογή 3) και των δύο προηγουμένων επιλογών είναι ότι πρόκειται περισσότερο για στρατηγική παρά για προσέγγιση «από τη βάση προς την κορυφή». Το σημείο εκκίνησης είναι η επισήμανση σοβαρών κοινωνικών προκλήσεων και η εκτίμηση της ανάγκης για κρίσιμη μάζα της έρευνας με δημόσια υποστήριξη στους αντίστοιχους Ε&T τομείς. Στο πλαίσιο αυτής της επιλογής, η Κοινότητα παίρνει εκείνη το προβάδισμα, διενεργώντας αυτές τις στρατηγικές εκτιμήσεις και προτείνοντας ενδεδειγμένους τομείς Κοινού Προγραμματισμού. Η Κοινότητα επίσης επιλέγει εκείνη το καταλληλότερο μέσο, από ευρύτερο φάσμα γνωστών κοινοτικών μέσων.

Η επιλογή «στρατηγική ευρωπαϊκή διαδικασία» (επιλογή 4) μοιάζει με την επιλογή «στρατηγική με καθοδήγηση από την Κοινότητα», εφόσον είναι και αυτή στρατηγική και βασίζεται στην αντιμετώπιση σοβαρών κοινωνικών προκλήσεων, αλλά υπάρχει μια καθοριστική διαφορά μεταξύ του ρόλου που διαδραματίζει η Κοινότητα και του ρόλου των κρατών μελών. Στο πλαίσιο της επιλογής «στρατηγική ευρωπαϊκή διαδικασία», τα κράτη μέλη (και όχι η Κοινότητα) επισημαίνουν τα θέματα ΚΠ. Τα κράτη μέλη επίσης επιλέγουν ή δημιουργούν τα καταλληλότερα μέσα για τις ειδικές περιστάσεις του αντίστοιχου Ε&T τομέα (συμπεριλαμβανομένων των κοινοτικών μέσων, όπως είναι ο μηχανισμός ERA-NET και τα άρθρα 168, 169, 170 ή 171· οι προσεγγίσεις του τύπου «SET-Plan» ή «έρευνα στον τομέα της ασφάλειας»· η δημιουργία νέων ευρωπαϊκών οργάνων ή/και νέων ειδών δικτύων αριστείας Που συνεπάγονται τη χρηματοδότηση όχι μόνον των δραστηριοτήτων ολοκλήρωσης, αλλά και της κοινής έρευνας επίσης. · οι πρωτοβουλίες του τύπου «ΕΣΕ» ή «Ευρατόμ»· τα Διαρθρωτικά Ταμεία· κ.ά.). Η Επιτροπή ενεργεί ως καταλύτης. Είναι υπεύθυνη για την υποβολή έκθεσης στο Συμβούλιο σε κάθε στάδιο της διαδικασίας και για την αξιολόγηση της συνολικής διαδικασίας, καθώς και για την πρόοδο που επιτελείται σε συγκεκριμένους τομείς. [2]

Που συνεπάγονται τη χρηματοδότηση όχι μόνον των δραστηριοτήτων ολοκλήρωσης, αλλά και της κοινής έρευνας επίσης.

5. Εκτίμηση επιπτώσεων

Για έκαστη επιλογή, εκτιμήθηκε ένα ευρύ φάσμα επιπτώσεων, που συμπεριλαμβάνουν το επίπεδο υποστήριξης και «κατοχής» από τους ενδιαφερομένους, τη στρατηγική εστίαση, το δομικό αποτέλεσμα, τη συνεκτικότητα της πολιτικής, τον Ε&Τ αντίκτυπο και τις ευρύτερες κοινωνικές επιπτώσεις Στον πίνακα 3 της πλήρους Έκθεσης Εκτίμησης Επιπτώσεων παρουσιάζεται επισκόπηση αυτών των επιπτώσεων. . Το συμπέρασμα αυτής της εκτίμησης ήταν ότι η προτιμητέα πολιτική επιλογή είναι η επιλογή «στρατηγική ευρωπαϊκή διαδικασία».[3]

Στον πίνακα 3 της πλήρους Έκθεσης Εκτίμησης Επιπτώσεων παρουσιάζεται επισκόπηση αυτών των επιπτώσεων.

Η επιλογή «διατήρηση της υφιστάμενης κατάστασης» απορρίφθηκε, διότι της λείπει η στρατηγική εστίαση, έχει ασήμαντο δομικό αποτέλεσμα, αρνητικό αντίκτυπο στη συνεκτικότητα της πολιτικής και περιορισμένες κοινωνικές επιπτώσεις. Η επιλογή «μεγιστοποίηση του άρθρου 169» απορρίφθηκε, λόγω της έλλειψης στρατηγικής εστίασης, της προσέγγισης «το ίδιο για όλους» και του περιορισμένου δομικού αποτελέσματός της. Η επιλογή «στρατηγική με καθοδήγηση από την Κοινότητα», η οποία έχει μεγάλες δυνατότητες αντικτύπου, απορρίφθηκε λόγω του κινδύνου που συνεπάγεται: δηλαδή είναι πολύ πιθανόν ότι δεν θα υποστηριχθεί από τους ενδιαφερομένους. Το γεγονός αυτό, με τη σειρά του, θα επηρεάσει αρνητικά τη στρατηγική εστίαση, το δομικό αποτέλεσμα και τις κοινωνικές επιπτώσεις της. Συν τοις άλλοις, δεν φαίνεται να έχει η Κοινότητα από μόνη της επαρκώς λεπτομερή γνώση των ερευνητικών προγραμμάτων των κρατών μελών, ώστε να προτείνει κατάλληλα θέματα και μέσα Κοινού Προγραμματισμού.

Η επιλογή «στρατηγική ευρωπαϊκή διαδικασία» συγκεντρώνει τη μεγαλύτερη υποστήριξη από τους ενδιαφερομένους, οι οποίοι συμφωνούν: ότι υπάρχει ανάγκη να προσδιοριστούν στρατηγικά προγράμματα ερευνών και να εφαρμοστούν με συντονισμένο τρόπο, ιδίως για την αντιμετώπιση κοινών κοινωνικών προκλήσεων· ότι, προκειμένου να εξασφαλιστεί ευελιξία και προσαρμογή στις ιδιαιτερότητες των προγραμμάτων, είναι απαραίτητη μια εταιρική σχέση η οποία να συνδυάζει προαιρετική προσέγγιση «από τη βάση προς την κορυφή» με στρατηγική καθοδήγηση «από την κορυφή προς τη βάση»· ότι χρειάζεται να τηρούνται οι αρχές της επικουρικότητας, της μεταβλητής γεωμετρίας και της πραγματικής ευρωπαϊκής προστιθέμενης αξίας· και ότι η προσέγγιση «το ίδιο για όλους» δεν είναι εφαρμόσιμη.

Η προτεινόμενη διαδικασία για την επιλογή θεμάτων και μέσων Κοινού Προγραμματισμού, σε συνδυασμό με την ευρεία υποστήριξη από πλευράς ενδιαφερομένων, συνεπάγεται ότι η επιλογή 4 προσφέρει τις καλύτερες εγγυήσεις ότι θα επιτευχθούν τα μέγιστα σωρευτικά συστημικά δομικά αποτελέσματα. Αυτό, με τη σειρά του, θα δημιουργήσει τις ιδανικές συνθήκες για να αποκομισθούν όλα τα Ε&Τ οφέλη του Κοινού Προγραμματισμού, στα οποία συγκαταλέγονται:

· Υπερκέραση των εμποδίων εισόδου

· Πανευρωπαϊκή βελτιστοποίηση των προγραμμάτων

· Επιστημονική αριστεία

· Αντιμετώπιση κοινών προκλήσεων από κοινού, επεξεργασία κοινών, τυποποιημένων λύσεων και διατύπωση ενιαίων απόψεων

· Διασυνοριακή συνεργασία σε έργα (με τα δικά της οφέλη, όπως τη συγκέντρωση και από κοινού αξιοποίηση των δεδομένων και της εμπειρογνωμοσύνης, την ταχεία διάδοση, τη διασυνοριακή κινητικότητα και επιμόρφωση των ανθρώπινων πόρων, και τον αυξημένο επιστημονικό, τεχνολογικό και καινοτομικό αντίκτυπο)

· Μειωμένο εθνικό κόστος διαχείρισης ενοποιημένων προγραμμάτων

· Βελτίωση των μη ενοποιημένων προγραμμάτων, και

· Βελτίωση της λογοδοσίας και της διαφάνειας.

Στα οφέλη για τη βιομηχανία συγκαταλέγονται: η «ανοικτή καινοτομία»· η ταχεία διάδοση των ερευνητικών αποτελεσμάτων· η επεξεργασία κοινών, τυποποιημένων λύσεων· η καλύτερη πρόσβαση σε ενισχύσεις για τη δημόσια έρευνα· η ευκολότερη κατάρτιση κοινών στρατηγικών προγραμμάτων ερευνών μεταξύ δημόσιου και ιδιωτικού τομέα· και ο ταχύτερος οριζόντιος συντονισμός της πολιτικής.

Τελικά, χάρη σε αυτά τα Ε&Τ αποτελέσματα, οι επενδύσεις στη δημόσια έρευνα αποφέρουν μεγαλύτερα οφέλη στην κοινωνία, πράγμα το οποίο συνεπάγεται μεγαλύτερη οικονομική ανάπτυξη και ανταγωνιστικότητα, και περισσότερες θέσεις απασχόλησης, καθώς και ταχύτερες και καλύτερες λύσεις σε κοινωνικές και περιβαλλοντικές προκλήσεις.

Για τους λόγους αυτούς, η επιλογή 4 – η «στρατηγική ευρωπαϊκή διαδικασία» – είναι η προτιμητέα επιλογή.

6. Κίνδυνοι και άμβλυνση των κινδύνων

Με την προτιμητέα επιλογή συνδέονται διάφοροι κίνδυνοι. Ο κυριότερος κίνδυνος είναι να μην υλοποιηθούν οι απαραίτητες πολιτικές δεσμεύσεις.

Μολονότι αυτός ο κίνδυνος φαίνεται να είναι μικρότερος τώρα απ’ ό,τι στο παρελθόν (λόγω της αυξανόμενης επίγνωσης, στα κράτη μέλη, των κοινωνικών προκλήσεων που αντιμετωπίζει η Ευρώπη, του Ε&Τ και κοινωνικού κόστους από την έλλειψη συντονισμού, καθώς και των Ε&Τ και κοινωνικών ωφελειών από το Κοινό Προγραμματισμό), η προτεινόμενη πολιτική διαδικασία έχει μελετηθεί ειδικά με σκοπό να αμβλυνθεί αυτός ο κίνδυνος. Προτείνεται πολιτική διαδικασία υψηλού επιπέδου, η οποία επαφίεται σαφώς στα κράτη μέλη, με τις υπηρεσίες της Επιτροπής σε ρόλο καταλύτη. Στο πλαίσιο της διαδικασίας, ανατίθεται σημαντικός και συνεχής ρόλος στο Συμβούλιο, το οποίο καλείται:

· Να ζητήσει από τους Υπουργούς Έρευνας των κρατών μελών να εξουσιοδοτήσουν προσωπικούς τους αντιπροσώπους σε ομάδα ad hoc υψηλού επιπέδου, προκειμένου να επισημάνουν κατάλληλους τομείς ΚΠ·

· Να παρακολουθεί τη διαδικασία επί ετησίας βάσεως (μέσω υποχρεωτικής ετήσιας έκθεσης από την Επιτροπή)· και

· Να επανεξετάσει τη διαδικασία μετά τριετία.

Η προτεινόμενη διαδικασία βασίζεται σε τεκμηριωμένες διαπιστώσεις και στηρίζεται σε εμπεριστατωμένη στρατηγική ανάλυση των αντίστοιχων Ε&T τομέων, γεγονός το οποίο εξασφαλίζει την ανάληψη μόνον εφικτών πρωτοβουλιών Κοινού Προγραμματισμού. Επιπλέον, η προτεινόμενη προσέγγιση χαρακτηρίζεται από ευελιξία ως προς τα μέσα Θα πρέπει να διερευνηθεί όλα το φάσμα εργαλείων της δημόσιας έρευνας (εθνικά και περιφερειακά ερευνητικά προγράμματα, διακυβερνητικοί ερευνητικοί οργανισμοί και διακυβερνητικά προγράμματα συνεργασίας, ερευνητικές υποδομές, προγράμματα κινητικότητας κ.ά.) και να χρησιμοποιηθεί για την εφαρμογή των επιμέρους Πρωτοβουλιών Κοινού Προγραμματισμού. , μεταβλητή γεωμετρία, καθώς και ευελιξία ως προς την επιδιωκόμενη έκταση της ολοκλήρωσης των προγραμμάτων (μερικός κύκλος, πλήρης κύκλος).[4]

Θα πρέπει να διερευνηθεί όλα το φάσμα εργαλείων της δημόσιας έρευνας (εθνικά και περιφερειακά ερευνητικά προγράμματα, διακυβερνητικοί ερευνητικοί οργανισμοί και διακυβερνητικά προγράμματα συνεργασίας, ερευνητικές υποδομές, προγράμματα κινητικότητας κ.ά.) και να χρησιμοποιηθεί για την εφαρμογή των επιμέρους Πρωτοβουλιών Κοινού Προγραμματισμού.

Άλλοι κίνδυνοι είναι η αδράνεια των θεσμικών οργάνων και η έλλειψη των απαιτούμενων τεκμηριωμένων στοιχείων. Έχουν δημιουργηθεί, όμως, οι δέουσες στρατηγικές άμβλυνσης των κινδύνων.

Εν ολίγοις, η κυριότερη στρατηγική άμβλυνσης των κινδύνων, που βρίσκεται στο υπόβαθρο της προτεινόμενης διαδικασίας, είναι η τήρηση των πρακτικών για βελτίωση της νομοθεσίας: ήτοι, στενή συνεργασία με τα κράτη μέλη, με διαφανή τρόπο· τήρηση των αρχών της επικουρικότητας, της ευρωπαϊκής προστιθέμενης αξίας και της αναλογικότητας· προετοιμασία και δρομολόγηση συγκεκριμένων πρωτοβουλιών, βάσει εκτενών και αξιόπιστων τεκμηριωμένων στοιχείων· και εξασφάλιση λογοδοσίας και διαφάνειας στη διαδικασία, με κατάλληλα συστήματα παρακολούθησης και αξιολόγησης.

7. Αξιολόγηση και παρακολούθηση

Έχουν επίσης προβλεφθεί κατάλληλες ρυθμίσεις για την αξιολόγηση και την πααρκολούθηση. Βασίζονται στην υποβολή έκθεσης από την Επιτροπή στο Συμβούλιο, μετά την κάθε φάση της διαδικασίας ΚΠ, και εις βάθος επανεξέταση της διαδικασίας από την Επιτροπή, μαζί με τα κράτη μέλη, μετά τριετία. Θα διασφαλίζεται επίσης η τακτική παρακολούθηση και αξιολόγηση της προόδου ως προς τους στόχους (SMART) σε έκαστο τομέα ΚΠ.

Επιπλέον, προβλέπεται αύξηση της διαφάνειας σχετικά με τη συνεργασία και τον συντονισμό των εθνικών και περιφερειακών ερευνητικών προγραμμάτων, με την ανάπτυξη μιας ειδικής ενότητας για τη διαδικτυακή υπηρεσία ERAWATCH.

[1] Βλ. πίνακα 2 της Έκθεσης Εκτίμησης Επιπτώσεων για την παρουσίαση των τεσσάρων επιλογών.

[2] Που συνεπάγονται τη χρηματοδότηση όχι μόνον των δραστηριοτήτων ολοκλήρωσης, αλλά και της κοινής έρευνας επίσης.

[3] Στον πίνακα 3 της πλήρους Έκθεσης Εκτίμησης Επιπτώσεων παρουσιάζεται επισκόπηση αυτών των επιπτώσεων.

[4] Θα πρέπει να διερευνηθεί όλα το φάσμα εργαλείων της δημόσιας έρευνας (εθνικά και περιφερειακά ερευνητικά προγράμματα, διακυβερνητικοί ερευνητικοί οργανισμοί και διακυβερνητικά προγράμματα συνεργασίας, ερευνητικές υποδομές, προγράμματα κινητικότητας κ.ά.) και να χρησιμοποιηθεί για την εφαρμογή των επιμέρους Πρωτοβουλιών Κοινού Προγραμματισμού.

EN

(...PICT...)|COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES|

Brussels, 15/07/2008

SEC(2008) 2282

COMMISSION STAFF WORKING DOCUMENT

Accompanying document to the COMMUNICATION FROM THE COMMISSION TO THE COUNCIL, THE EUROPEAN PARLIAMENT, THE EUROPEAN ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE AND THE COMMITTEE OF THE REGIONS TOWARDS JOINT PROGRAMMING IN RESEARCH : Working together to tackle common challenges more effectively SUMMARY OF THE IMPACT ASSESSMENT {COM(2008) 468 final} {SEC(2008) 2281}

1. Procedural issues and consultation of interested parties

1.1. Introduction

This impact assessment is in support of the initiative presented in the European Commission's Communication entitled "Towards Joint Programming in Research". The Joint Programming (JP) initiative is one of five policy initiatives planned by the Commission in 2008 as a follow-up to the Green Paper on “The European Research Area: New Perspectives” responding to the "Optimising research programmes and priorities" dimension. JP is the process whereby Member States engage on a voluntary and "à la carte" basis in the definition, development and implementation of common research agendas addressing a specific field or specific topic. This can involve the coordination of existing national programmes, or the setting up of entirely new ones, pooling resources and collectively monitoring and reviewing progress. By increasing and improving the cross-border collaboration, coordination and integration of Member States' publicly funded research programmes in a limited number of strategic areas, it aims to help Europe to boost the efficiency of its public funding and to better address major societal challenges. The proposed approach is to promote Joint Programming through a high-level political process driven by the Member States, which would offer flexibility in terms of instruments, geometry, and level of programme coordination and integration. Joint Programming is targeted at public research programmes, and therefore involves public-public rather than public-private cooperation. However, industry may play a role in its implementation.

1.2. Political and stakeholder support

At the political level, clear support for enhanced and more effective coordination of research activities in Europe has been reiterated over the last 15 years: t he 2008 Spring European Council encouraged the Commission and Member States " to continue developing initiatives for joint programming of research in areas where this approach is appropriate, allowing a more strategic and better structured approach to the launch of new joint programmes and common calls for projects from the end of 2010 ".

Amongst policy shapers, researchers and citizens, too, there is a widespread consensus that Europe's pressing and common challenges – such as climate change, energy, security, health and ageing – need to be tackled jointly at the European level. These stakeholders also believe that research has a key role to play in addressing these challenges, but feel that joint agenda setting and enhanced coordination of research in Europe will be necessary if research is to make an effective contribution.

2. Problem definition

2.1. The need to improve Europe's capacity to meet its societal challenges through stronger coordination and joint strategic focus of public R&D

To be able to meet its societal challenges, Europe's research system must be capable of producing results of the highest standard. However, Europe has been unable to rapidly increase its spending on research, and must therefore continue its efforts to make better use of its scarce R&D resources by investing them more efficiently and effectively. In this context, the public sector has an important role to play by seeking to increase the return on public R&D funds.

There are many ways of trying to boost the impact and efficiency of public R&D. One of the paths which has been under-exploited and which offers great potential gains is to improve the organisation of Europe's public R&D investment through increased cross-border programme collaboration and coordination.

While Member States have set up many mechanisms over the years to enable trans-national R&D cooperation, it is still the case that around 85% of civil public research in Europe is programmed, financed, monitored and evaluated at national level. By comparison with other structural policy areas, such as competition, trade, industry, etc., R&D remains less integrated and coordinated in Europe.

In response to this problem, several recent initiatives have been launched at Community level aimed at stimulating coordination of national public R&D, such as the Open Method of Coordination, the ERA-NET scheme for networking national and regional research programme owners and managers, and taking advantage of Article 169 of the Treaty which enables the Community to participate in research and development programmes undertaken by several Member States. However, these efforts are still extremely modest in terms of the volume of funding involved, and have had limited success in achieving full programme integration owing to a lack of strategic direction and support from the Member States.

2.2. The need for a new approach

There is a growing recognition that a new, more strategic approach is needed for the coordination of public R&D programmes in Europe, focused on those areas that can contribute solutions to Europe's pressing societal challenges, and where coordination can deliver gains in the efficiency and impact of research. Past efforts to promote Joint Programming have clearly been hampered by a lack of high-level political commitment on the part of Member States, by a lack of sufficient and credible data on and insights into the particular structure and organisation of respective S&T fields, and by the rigidity of the instruments used.

Now, however, is a good time to launch a new policy initiative on Joint Programming. The wider policy context has changed, as commonly faced major societal challenges have moved decisively to the top of the policy agenda in every Member State and at Community level, and the costs of non-coordination is becoming apparent. Combined efforts need to be channelled towards areas of pan-European challenges, and for this to succeed the full commitment of the Member States will be essential. The new initiative should be shaped by the views of stakeholders and by past experience.

It is important that a process for moving towards Joint Programming should be neither too "top-down", with the Commission in the driving seat, nor too "bottom-up", resulting in a lack of coherent strategy and focus.

An effective process would involve Member States together identifying areas of common concern where collective action can be more effective in tackling important societal challenges. In particular, it must use suitable criteria agreed by all parties in order to determine the fields in which Joint Programming could most usefully be launched. To make these criteria operational there must be a solid information base. Information on existing national and regional programmes in various areas has to be gathered, including what they cover and where there are gaps, duplication or a lack of scale and scope.

There is also a need for a variable-geometry approach which allows flexibility in terms of the participating countries. Not all Member States share the same challenges in every area, especially in the expanded European Union of 27 countries.

Finally, an effective process must allow for a graduated response by selecting the most efficient instruments to use in a given field.

2.3. Subsidiarity and European added value

The right for the Community to act in this field is enshrined in several articles of the Treaty which provide for research coordination and cooperation between Member States and the Community (Articles 165, 169, 171). The proposed process for Joint Programming can justifiably be considered as necessary because it is unlikely to be achieved sufficiently by Member States via purely inter-governmental actions. Expansion of such actions has stalled in recent years, and most initiatives aimed at multilateral programme coordination have been developed within the context of Community activities. Member States acting alone are therefore unlikely to be able to address these problems.

The European added value of the proposal stems in part from the trans-national nature of some of the key challenges (climate change, for example) where Member States need to act together in order to properly tackle the problems. It can also be justified in terms of offering the potential for greater scale, scope and effectiveness of public R&D programmes in Europe by addressing common challenges jointly and developing common solutions, overcoming barriers to entry, such as high start-up and operating costs in certain S&T fields, pooling data and expertise, achieving higher scientific, technological and innovation impacts, eliminating cross-European programme duplication, increasing programme depth, and reducing programme management costs.

3. Objectives

3.1. General policy objectives

The general policy objectives of the JP initiative are to enhance the EU's capacity to achieve its high-level policy goals and respond to the major challenges it faces in the coming years:

(1) to contribute to the achievement of the objectives of the revised Lisbon Strategy;

(2) to help Europe respond more effectively through research to key societal challenges;

(3) to contribute to the achievement of the European Research Area (ERA) objectives.

3.2. Specific objectives:

In order to contribute to achieving these general policy objectives, it will be necessary to improve the efficiency and effectiveness of public research programming in Europe in areas where it is facing major societal challenges. Specific objectives are:

(1) to strengthen the coordination of EU national public research programmes in areas which can provide solutions to important societal challenges and where there is evidence of an added value from adopting a joint cross-border approach;

(2) thereby to increase the impact of these programmes, in terms of both S&T impacts (scientific excellence, pooling of resources, data and expertise, achievement of critical mass, facilitating of programme optimisation) and economic and societal impacts.

3.3. Operational objectives:

In order to promote the above improvements in impact and efficiency, the operational objectives are:

(1) to provide an effective process which will promote a more strategic approach to coordinating national research programmes aimed at helping to tackle Europe's societal challenges;

(2) to ensure that this process and the ensuing joint public research programming initiatives enjoy a high level of stakeholder support and ownership;

(3) through this process, and the use of appropriate instruments, to promote cross-border public research programme integration and structuring effects, notably the achievement of a critical mass of R&D effort;

(4) to put in place a process that allows for a graduated response in terms of Joint Programming instruments, as well as variable geometry in terms of country participation;

(5) to ensure that joint initiatives are based on up-to-date and accurate information on national and regional programming activities;

(6) to promote stronger consistency across policies.

4. Presentation of the Policy options

In order to meet these objectives, four policy options were considered. The main differences between them centred on two key issues: the way in which Joint Programming areas are identified and the range of instruments considered for implementation See Table 2 in the Impact Assessment Report for an overview of the four options. .[1]

See Table 2 in the Impact Assessment Report for an overview of the four options.

Under the "business-as-usual" option (Option 1), Joint Programming topics are identified in an ad hoc, bottom-up manner by a variety of Member State stakeholders. Implementation takes place through a limited number of instruments (essentially the ERA-NET Scheme and Article 169) and is loosely coordinated. Moreover, a flexible approach is adopted towards critical mass (in terms of number and relevance of partners) and towards the level of programme integration being sought.

The "Article 169 maximization" option (Option 2) shares some of the characteristics of the "business-as-usual" option, as Joint Programming topics are identified in a bottom-up manner by the Member States and implementation takes place through the same two instruments (essentially the ERA-NET Scheme and Article 169). Where this option differs from the "business-as-usual" option, however, is in proposing a proactive approach in which . ERA-NET and ERA-NET Plus Actions part of the ERA-NET Scheme would be rigidly positioned as a preparatory stage for Article 169. Joint Programming topics would have to coincide with the Framework Programme, ensuring systematic overall horizontal policy consistency, and more attention would be paid to the critical mass and the level of programme integration.

The main difference between the "Community-driven strategic option" (Option 3) and the two previous options is that it is strategic rather than bottom-up. The starting point is the identification of major societal challenges and the assessment of the need for a critical mass of publicly supported research in the respective S&T fields. Under this option, it is the Community which takes the lead in carrying out these strategic assessments and proposing suitable Joint Programming areas. It is also the Community that selects the most appropriate instrument from among a broader range of familiar Community instruments.

The "strategic European process" option (Option 4) resembles the "Community-driven strategic" option in that it, too, is strategic and based on tackling major societal challenges, but there is a crucial difference as regards the roles played by the Community and by the Member States. Under the "strategic European process" option, it is the Member States (not the Community) which identify topics for JP. It is also the Member States which select or develop the most appropriate instruments to the specific circumstances of the respective S&T field (including Community instruments like the ERA-NET Scheme and Articles 168, 169, 170 or 171; "SET-Plan" or "security research"-type approaches; the creation of new European institutions and/or new kinds of Networks of Excellence Involving the funding not just of integration activities but also of joint research. ; ERC-type or Euratom-type initiatives; Structural Funds; etc.). The Commission plays the role of facilitator. It is responsible for reporting back to Council at each stage in the process, and for evaluating the process as a whole as well as the progress made in specific areas. [2]

Involving the funding not just of integration activities but also of joint research.

5. Assessment of impacts

For each option, a wide variety of impacts were assessed, including the level of stakeholder support and 'ownership', strategic focus, structuring effect, policy consistency, S&T impacts, and wider societal impacts Table 3 in the full Impact Assessment Report provides an overview of these impacts. . The conclusion of this assessment was that the preferred policy option is the "strategic European process" option. [3]

Table 3 in the full Impact Assessment Report provides an overview of these impacts.

The "business-as-usual" option was rejected because of its lack of strategic focus, its weak structuring effect, its negative impact on horizontal policy consistency, and its weak societal impact. The "Article 169 maximization" option was rejected because of its lack of strategic focus, its "one-size-fits-all" approach, and its limited structuring effect. The "Community-driven strategic" option, which has great potential impact, was rejected because of the risk it entails: i.e. it is very likely that it will not be supported by stakeholders. This in turn will negatively affect its strategic focus, structuring effect, and societal impact. In addition, it is unlikely that the Community by itself would have a sufficiently detailed knowledge of Member States' research programmes to propose suitable Joint Programming topics and instruments.

The "strategic European process" option enjoys the highest levels of support from stakeholders, who agree: that there is a need to define strategic research agendas and to implement them in a coordinated manner, especially for the purpose of tackling common societal challenges; that a partnership, which combines a voluntary, bottom-up approach with strategic top-down guidance is indispensable for ensuring flexibility and customisation to programme specificities; that the principles of subsidiarity, variable geometry and real European added value need to be respected; and that a "one-size-fits-all" approach is not workable.

The process proposed for choosing Joint Programming topics and instruments, combined with the high levels of stakeholder support, means that option 4 provides the best guarantees of obtaining the greatest aggregate systemic structuring effects This in turn will create the ideal conditions for fully realising the S&T benefits of Joint Programming, which include:

· Overcoming barriers to entry

· Pan-European programme optimisation

· Scientific excellence

· Jointly tackling common challenges, developing common, standardised solutions, and speaking with one voice

· Cross-border project collaboration (with its own set of benefits, such as the pooling of data and expertise, rapid dissemination, cross-border human resources mobility and training, and increased scientific, technological and innovation impacts)

· Reduced national costs for managing integrated programmes

· The improvement of non-integrated programmes, and

· Improved accountability and transparency.

The benefits for industry include 'open innovation'; the rapid dissemination of research results; the development of common, standardised solutions; better access to public research support; easier development of joint public-private strategic research agendas; and faster horizontal policy coordination.

Ultimately, these S&T impacts translate into a higher societal return on public research investment, which means higher economic growth, competitiveness and employment, and quicker and better solutions for social and environmental challenges.

For these reasons, option 4 – the "strategic European process" – is the preferred option.

6. Risk and risk mitigation

There are various risks associated with the preferred option. The main risk is that the required political commitment does not materialise.

While this risk would appear to be smaller now than it perhaps was in the past (due to the growing recognition in the Member States of the societal challenges Europe is facing, of the S&T and societal costs of non-coordination as well as of the S&T and societal benefits of Joint Programming), the proposed policy process has also been designed specifically to mitigate this risk. A high-level political process is proposed,, which rests squarely on the Member States with the Commission services in a facilitating role. The process assigns an important and continuing role to the Council in terms of :

· Inviting the Research Ministers of the Member States to mandate personal representatives for an ad-hoc high–level group to identify suitable JP areas;

· Monitoring the process on an annual basis (through obligatory annual reporting by the Commission); and

· Reviewing the process after three years.

The proposed process is evidence-based and grounded in an in-depth strategic analysis of respective S&T fields, which will ensure that only feasible Joint Programming initiatives are taken. Moreover, the proposed approach is characterised by instrument flexibility The full tool box of public research instruments (National and regional research programmes, Intergovernmental research organisations and collaborative schemes, Research infrastructures, Mobility schemes…) should be explored and used to implement the individual Joint Programming Initiatives. , variable geometry, and flexibility in terms of the extent of programme integration pursued (partial cycle, full cycle).[4]

The full tool box of public research instruments (National and regional research programmes, Intergovernmental research organisations and collaborative schemes, Research infrastructures, Mobility schemes…) should be explored and used to implement the individual Joint Programming Initiatives.

Other risks include institutional inertia and the lack of the requisite evidence base. However, appropriate risk mitigation strategies have been put in place.

In summary, the main risk mitigation strategy underlying the proposed process is that of respecting better regulation practices: i.e. working closely with the Member States in a transparent manner; respecting the principles of subsidiarity, European added value and proportionality; preparing and launching concrete initiatives on the basis of an extensive, credible evidence base; and ensuring the accountability and transparency of the process via proper monitoring and evaluation systems.

7. Evaluation and monitoring

Appropriate arrangements have also been made for monitoring and evaluation. These are based on the Commission reporting to the Council after each of the phases of the JP process, and an in-depth review of the process by the Commission, together with the Member States, after three years. Regular monitoring of and evaluation of progress towards the (SMART) objectives in each JP area will also be ensured.

In addition, an increased transparency will be provided on collaboration and coordination of national and regional research programmes by developing a specific module for the ERAWATCH web service.

[1] See Table 2 in the Impact Assessment Report for an overview of the four options.

[2] Involving the funding not just of integration activities but also of joint research.

[3] Table 3 in the full Impact Assessment Report provides an overview of these impacts.

[4] The full tool box of public research instruments (National and regional research programmes, Intergovernmental research organisations and collaborative schemes, Research infrastructures, Mobility schemes…) should be explored and used to implement the individual Joint Programming Initiatives.

CS

(...PICT...)|KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ|

V Bruselu dne 15/7/2008

SEK(2008)2282

Pracovní dokument útvarů Komise

Průvodní dokument ke SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGION ů CESTA KE SPOLEČNÉMU PLÁNOVÁNÍ VE VÝZKUMU: Spolupráce při účinnějším řešení společných úkolů SHRNUTÍ POSOUZENÍ DOPADU {KOM(2008)468 v konečném znění} {SEK(2008)2281}

1. Procedurální otázky a konzultace zainteresovaných stran

1.1. Úvod

Toto posouzení dopadu podporuje iniciativu prezentovanou ve sdělení Evropské komise s názvem „Cesta ke společnému plánování ve výzkumu“. Iniciativa společného plánování (JP) je jednou z pěti strategických iniciativ naplánovaných Komisí v roce 2008 jako pokračování Zelené knihy „Evropský výzkumný prostor: Nové perspektivy“, která reaguje na dokument „Optimalizace výzkumných programů a priorit“. Společné plánování je proces, kterým se členské státy zapojují na dobrovolné bázi a bázi výběru z definovaných možností do vymezení, vývoje a realizace společných výzkumných programů, řešících specifickou oblast nebo specifické téma. Může obsahovat koordinaci existujících národních programů nebo vytvoření nových, shromáždění zdrojů a společný postup sledování a zhodnocení dosaženého pokroku. Zintenzivněním a zlepšením přeshraniční spolupráce, koordinací a integrací výzkumných programů členských států financovaných z veřejných fondů v omezeném počtu strategických oblastí se snaží pomoci Evropě posílit efektivitu jejího veřejného financování a lépe řešit velké společenské úkoly. Navrhovaným přístupem je podpora společného plánování postupem na vysoké politické úrovni podporovaným členskými státy, který by zajistil flexibilitu v oblasti nástrojů, uspořádání, úrovní koordinace a integrace programu. Cílem společného plánování jsou veřejné výzkumné programy, a zahrnují tedy spíše spolupráci veřejných sektorů než spolupráci veřejného a soukromého sektoru. V jeho realizaci může též sehrávat roli dotčené odvětví.

1.2. Politická podpora a podpora zúčastněných subjektů

Na politické úrovni byla opětovně zdůrazněna jasná podpora intenzivnější a efektivnější koordinaci výzkumných činností v Evropě v minulých 15 letech: na jaře roku 2008 Evropská rada povzbudila Komisi a členské státy, „aby i nadále vyvíjely iniciativy pro společnou tvorbu výzkumných programů v oblastech, kde je tento přístup vhodný, a umožnily tak strategičtější a lépe strukturovaný přístup k zahájení nových společných programů a společných výzev k předkládání projektů od konce roku 2010“ .

Tvůrci politiky, výzkumné subjekty i občané jsou zajedno v tom, že nejnaléhavější a společné úkoly Evropy – jako je změna klimatu, energetika, bezpečnost, zdraví a stárnutí – musí být řešeny společně na evropské úrovni. Tyto zúčastněné subjekty též věří, že výzkum sehrává klíčovou roli při řešení těchto úkolů, ale cítí, že bude nutné společně stanovit programu a zvýšit koordinaci výzkumu v Evropě, pokud má mít výzkum účinný přínos.

2. Definice problému

2.1. Je třeba, aby byla Evropa schopna lépe plnit své společenské úkoly intenzivnější koordinací a společným strategickým zaměřením na veřejný výzkum a vývoj

Abychom byli schopni plnit společenské úkoly, musí být evropský systém výzkumu schopen dosahovat výsledků na nejvyšší úrovni. Evropa však není schopna rychle zvýšit své investice do výzkumu, a proto musí pokračovat ve svém úsilí o lepší využití svých nedostatečných zdroje pro výzkum a vývoj jejich vhodnějším a efektivnějším investováním. V tomto kontextu sehrává veřejný sektor důležitou roli tím, že se snaží zvýšit návratnost financování výzkumu a vývoje z veřejných fondů.

Existuje mnoho způsobů, jak se pokusit zvýšit vliv a efektivitu veřejného výzkumu a vývoje. Jednou z cest, která nebyla dostatečně využívána a která nabízí velký potenciální zisk, je zlepšení organizace evropských veřejných investic do zintenzivněním programu přeshraniční spolupráce a koordinace.

Zatímco členské státy si v průběhu let vytvořily mnoho mechanismů v zájmu nadnárodní spolupráce v oblasti , stále platí, že přibližně 85% společenského veřejného výzkumu v Evropě je plánováno, financováno, sledováno a hodnoceno na vnitrostátní úrovni. Srovnáním s jinými oblastmi strukturální politiky, jako je hospodářská soutěž, obchod, průmysl atd., je výzkum a vývoj na evropské úrovni méně integrovaný a koordinovaný.

V důsledku potřeby reagovat na tento problém bylo nedávno zahájeno několik iniciativ na úrovni Společenství, které se zaměřují na stimulaci koordinace vnitrostátního veřejného výzkumu a vývoje, jako je otevřená metoda koordinace, schéma ERA-NET pro propojení odpovědných osob a vedoucích pracovníků vnitrostátních a regionálních výzkumných programů, a využití článku 169 Smlouvy, který umožňuje Společenství účast na výzkumných a vývojových programech realizovaných některými členskými státy. Tyto snahy jsou však stále extrémně skromné ve vztahu k objemu zahrnutého financování a měly omezené možnosti úspěchu dosáhnout plné programové integrace v důsledku nedostatku strategického zaměření a podpory ze strany členských států.

2.2. Nutnost nového přístupu

Existuje stále rostoucí povědomí, že pro koordinaci veřejných programů výzkumu a vývoje v Evropě je třeba nový, strategičtější přístup zacílený na ty oblasti, které mohou přispět k řešení naléhavých společenských úkolů v Evropě a v jejichž případě může koordinace přispět k vyšší efektivitě a dopadu výzkumu. V minulosti jasně bránil snaze podpořit společné programové dokumenty nedostatek politických závazků na vysoké úrovni na straně členských států, nepřítomnost dostatečných a spolehlivých dat a vhledů do konkrétní struktury a organizace příslušných oblastí vědy a techniky a strnulost použitých nástrojů.

Nyní je však načase zahájit novou strategickou iniciativu v oblasti společného plánování. Širší politický kontext se změnil, jelikož velké společenské úkoly, kterým společně čelíme, se rozhodně posunuly na špičku politických programů v každém členském státě i na úrovni Společenství a zjevně začínají být vidět důsledky a náklady vzniklé nedostatečnou koordinací. V oblasti celoevropských úkolů je třeba spojit úsilí, a abychom dosáhli úspěchu v této oblasti, bude nezbytný plnohodnotný závazek členských států. Nová iniciativa by měla být spoluutvářena názory zúčastněných subjektů a minulými zkušenostmi.

Důležité je, že proces nasměrování ke společnému plánování by neměl jít ani „shora dolů“, neměla by jej tedy řídit Komise, ani „zdola nahoru“, z čehož by vyplynul nedostatek ucelené strategie a zaměření.

Efektivní proces by zahrnoval členské státy, které by společně označovaly oblasti společného zájmu, kde společné kroky při řešení důležitých sociálních úkolů mohou být efektivnější. Zvláště je třeba využít vhodná kritéria odsouhlasená všemi stranami při stanovení oblastí, v nichž by bylo zahájení společného programování nejvhodnější. Aby tato kritéria byla funkční, musí zde být dobrá informační základna. Musí být shromážděny informace o existujících vnitrostátních a regionálních programech v různých oblastech, včetně toho, čemu se věnují dostatečným způsobem a v čem jsou mezery, v čem dochází k překrývání nebo v čem chybí rozsah a dostatečná oblast působnosti.

Je zde též potřeba variabilní přístup, který by umožňoval flexibilitu ve vztahu k účastnickým zemím. Ne všechny členské státy sdílejí stejné úkoly v každé oblasti, zvláště v rozšířené Evropské unii, skládající se ze 27 zemí.

A konečně, úspěšný proces musí umožňovat odstupňovanou reakci výběrem nejefektivnějších nástrojů v dané oblasti.

2.3. Subsidiarita a přidaná evropská hodnota

Právo Společenství jednat v této oblasti je zakotveno v několika článcích Smlouvy, která definuje koordinaci a spolupráci mezi členskými státy a Společenstvím (články 165, 169, 171). Navrhovaný proces společného plánování může být oprávněně považován za nutný, protože je nepravděpodobné, že by byl dostatečně splněn členskými státy pouze prostřednictvím mezivládních kroků. Rozšíření takových kroků bylo v minulých letech pozdrženo a většina iniciativ zaměřujících se na koordinaci multilaterálního programu byla rozvinuta v kontextu aktivit Společenství. Členské státy, které konají osamoceně, proto pravděpodobně nebudou schopny tyto problémy vyřešit.

Evropská přidaná hodnota návrhu je dána zčásti nadnárodním charakterem některých klíčových výzev (například změna klimatu), kde musí členské státy jednat společně, aby tyto problémy řádně vyřešily. Může být rovněž zdůvodněna nabídkou potenciálu pro větší rozsahu, širší působnost a vyšší efektivitu veřejných programů výzkumu a vývoje v Evropě společným řešením společných úkolů a vývojem společných řešení, překonáním překážek zapojení, jako jsou vysoké počáteční a provozní náklady v určitých oblastech vědy a techniky, shromáždění dat a odborných znalostí, dosahování většího vědeckého, technologického a inovačního dopadu, eliminace překrývání programů v evropském rámci, prohloubení programu a snížení nákladů na jeho správu a řízení.

3. Cíle

3.1. Obecné strategické cíle

Obecným strategickým cílem iniciativy společného plánování je zvýšit schopnost EU dosáhnout politických cílů na vysoké úrovni a reagovat na důležité úkoly, kterým EU bude čelit v nadcházejících letech:

1) přispět k dosažení cílů revidované lisabonské strategie;

2) pomoci Evropě, aby prostřednictvím výzkumu efektivněji reagovala na klíčové společenské výzvy;

3) přispět k dosažení cílů Evropského výzkumného prostoru (ERA).

3.2. Specifické cíle:

V rámci úsilí o dosažení těchto obecných strategických cílů bude nutné zlepšit výkonnost a účinnost plánování veřejného výzkumu v Evropě v oblastech, kde čelíme významným společenským výzvám. Specifické cíle jsou:

1) posílit koordinaci vnitrostátních veřejných výzkumných programů EU v oblastech, které mohou nabídnout řešení důležitých společenských úkolů a v jejichž případě existuje důkaz o přidané hodnotě v důsledku společného přeshraničního přístupu;

2) takto zvýšit vliv těchto programů ve vztahu k oběma dopadům vědy a techniky (vědecká dokonalost, spojení zdrojů, dat a odborných znalostí, dosažení kritického množství, usnadnění optimalizace programu) a hospodářským a společenským dopadům.

3.3. Operační cíle:

S cílem podpořit vliv a efektivitu výše uvedených zlepšení jsou operační cíle:

1) zajistit úspěšný postup, který podpoří strategičtější přístup ke koordinaci národních výzkumných programů zaměřených na pomoc při řešení evropských společenských úkolů;

2) zajistit, aby s tímto postupem a z něj vyplývajícími iniciativami společného plánování veřejného výzkumu byla spojena vysoká úroveň podpory a zainteresovanosti zúčastněných subjektů;

3) tímto postupem a využitím vhodných nástrojů podpořit přeshraniční integraci a strukturální účinky veřejného výzkumu, zvláště dosažení kritického intenzity výzkumného a vývojového úsilí;

4) zahájit proces, který umožní stupňovanou reakci v oblasti nástrojů společného programování a variabilní uspořádání účasti jednotlivých zemí;

5) zajistit, aby byly společné iniciativy založeny na aktuálních a přesných informacích o vnitrostátních a regionálních programových aktivitách;

6) podpořit větší vzájemnou provázanost politik.

4. Prezentace možností strategie

V zájmu splnění tohoto cíle byly vzaty v úvahu čtyři strategické možnosti. Hlavní rozdíly mezi nimi se zaměřily na dvě klíčové položky: způsob, jakým jsou oblasti společného plánování označovány, a rozsah nástrojů zvažovaných pro realizaci Viz Tabulka 2 Zprávy o posouzení dopadu s přehledem čtyř možností. .[1]

Viz Tabulka 2 Zprávy o posouzení dopadu s přehledem čtyř možností.

U možnosti „Tradiční postup“ (možnost 1) jsou témata společného plánování označována ad hoc způsobem zdola nahoru množstvím zúčastněných subjektů členských států. Realizace se uskutečňuje prostřednictvím omezeného počtu nástrojů (zejména schéma ERA NET a článek 169) a je volně koordinována. Navíc je přijat flexibilní přístup ke kritickému množství (ve vztahu k počtu a důležitosti partnerů) a s tendencí k programové integraci.

Možnost „Maximalizace článku 169“ (možnost 2) je v některých rysech obdobná jako možnost „Tradiční postup“, protože témata společného plánování označují členské státy způsobem zdola nahoru a realizace se uskutečňuje dvěma stejnými nástroji (v podstatě schéma ERA-NET a článek 169). V čem se ale tato možnost liší od možnosti „Tradiční postup“, je návrh proaktivního přístupu, ve kterém by ERA-NET a část akce ERA-NET Plus schématu ERA-NET byla striktně postulována jako přípravné stadium článku 169. Témata společného plánování by se v zájmu dodržení systematické vzájemné provázanosti horizontálních politik musela shodovat s rámcovým programem, přičemž více pozornosti by bylo věnováno kritickému množství a úrovni programové integrace.

Hlavním rozdílem mezi „Možností strategie stimulované Společenstvím“ (možnost 3) a dvěma předchozími možnostmi je, že má spíše formu strategie než strukturu zdola nahoru. Výchozím bodem je označení významných společenských výzev a vyhodnocení potřeby kritického množství veřejně podporovaného výzkumu v příslušných oblastech vědy a techniky. V rámci této možnosti přebírá Společenství vedení při provádění tohoto strategického vyhodnocení a navržení vhodných oblastí společného programování. Společenství vybere nejvhodnější nástroj z širokého rozsahu dobře známých nástrojů Společenství.

Možnost „Evropský strategický postup“ (možnost 4) je podobná „Možnosti strategie stimulované Společenstvím“ v tom, že je formu strategie a vychází z řešení důležitých společenských výzev, ale je zde podstatný rozdíl ve vztahu k úlohám, které plní Společenství a členské státy. V rámci možnosti „Evropský strategický postup“ jsou to členské státy (nikoli Společenství), které označí náměty pro společné plánování. Členské státy tedy vybírají nebo vyvíjejí nejvhodnější nástroje vzhledem ke specifickým okolnostem příslušné oblasti vědy a techniky (včetně nástrojů Společenství jako je schéma ERA NET a články 168, 169, 170 nebo 171; plán SET nebo přístup výzkumu v oblasti bezpečnosti; vytvoření nových evropských institucí a/nebo nových druhů sítí excelence Zapojení financování nejen integračních aktivit, ale též společného výzkumu. ; iniciativy jako ERV nebo Euratom; strukturální fondy; atd.). Komise zde působí jako usnadňující faktor. Je odpovědná za podávání zpráv Radě ve všech stadiích tohoto postupu a za hodnocení postupu jako celku i pokroku dosaženého ve specifických oblastech. [2]

Zapojení financování nejen integračních aktivit, ale též společného výzkumu.

5. Posouzení dopadů

Pro každou možnost byl posouzen široký rozsah dopadů, včetně úrovně podpory a zainteresovanosti zúčastněných subjektů, strategického zaměření, strukturálního efektu, konzistentnosti strategie, vědeckotechnických a širších společenských vlivů Tabulka 3 v plné zprávě o hodnocení vlivů stanovuje přehled těchto vlivů. . Závěrem tohoto hodnocení bylo, že preferovanou strategickou možností je možnost „Evropský strategický postup“. [3]

Tabulka 3 v plné zprávě o hodnocení vlivů stanovuje přehled těchto vlivů.

Možnost „Tradiční postup“ byla zamítnuta z důvodu nedostatečného strategického zaměření, slabého strukturálního vlivu, negativního vlivu na provázanost horizontálních politik a slabého společenského vlivu. Možnost „Maximalizace článku 169“ byla zamítnuta z důvodu nedostatečného strategického zaměření, přístupu „univerzální model pro všechny“ a omezeného strukturálního vlivu. „Možnost strategie stimulované Společenstvím“, která má velký potenciální vliv, byla zamítnuta z důvodu rizik, která jsou s ní spojena: tj. je velmi pravděpodobné, že nebude zúčastněnými subjekty podpořena. To bude mít opět negativní vliv na strategické zaměření, strukturální efekt a společenský vliv. Navíc je nepravděpodobné, že by Společenství samo o sobě mělo dostatečně detailní znalost výzkumných programů členských států pro navržení vhodných témat a nástrojů společného programování.

Možnost „Evropský strategický postup“ se těší nejvyšší úrovni podpory zúčastněných subjektů, které souhlasí s tím, že je třeba definovat strategické výzkumné programy a realizovat je koordinovaným způsobem, zvláště v zájmu řešení společných společenských úkolů; že partnerství, kombinující dobrovolný přístup zdola nahoru se strategickým vedením shora dolů, je nepostradatelné pro zajištění flexibility a úpravy programových specifik; že musí být respektovány zásady subsidiarity, zásada „proměnlivé geometrie“ a reálné evropské přidané hodnoty; a že přístup „univerzální model pro všechny“ není funkční.

Postup navrhovaný pro výběr námětů a nástrojů společného plánovaný, kombinovaný s vysokou úrovní podpory zúčastněných subjektů znamená, že možnost 4 poskytuje nejlepší záruky dosažení maximálních celkových systematických strukturálních vlivů. To na oplátku vytvoří ideální podmínky pro plnou realizaci výhod společného programování v oblasti vědy a techniky, které zahrnují:

· překonání překážek zapojení,

· celoevropskou optimalizaci programu,

· vynikající vědeckou kompetenci,

· společné řešení společných úkolů, vývoj obvyklých, standardizovaných řešení a jednotné vystupování,

· spolupráci v oblasti přeshraničních projektů (s vlastním souborem výhod, jako je shromažďování dat a odborných znalostí, rychlé šíření, přeshraniční mobilita a odborná příprava lidských zdrojů a zvýšené vědecké, technologické a inovační vlivy),

· nižší vnitrostátní náklady na řízení integrovaných programů,

· zdokonalení neintegrovaných programů a

· výraznější odpovědnost a transparentnost.

Výhody pro průmysl zahrnují „otevřenou inovaci“; rychlé šíření výsledků výzkumu; vývoj společných, standardizovaných řešení; lepší přístup k podpoře veřejného výzkumu; snadnější vývoj společných veřejnosoukromých strategických výzkumných programů; a rychlejší koordinaci horizontální politiky.

Nakonec se tyto vědeckotechnické dopady transformují do větší společenské návratnosti investic do veřejného výzkumu, což znamená větší ekonomický růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost a rychlejší a lepší řešení sociálních a ekologických úkolů.

Z těchto důvodů je preferovanou možností možnost 4 – „Evropský strategický postup“.

6. Rizika a zmírnění rizik

V souvislosti s preferovanou možností existují různá rizika, spojená. Hlavním rizikem je, že se požadovaný politický závazek neuskuteční.

I když se toto riziko jeví jako menší, než snad bylo v minulosti (v důsledku toho, že se v členských státech stále více uznává význam společenských výzev, kterým Evropa čelí, vědy a techniky ve vztahu k nákladů, které musí společnost vynakládat, není-li tato oblast dostatečně koordinována a výhod, které pro společnost vznikají, pokud je tato oblast společně plánována), byl navrhovaný politický proces též navržen specificky pro zmírnění tohoto rizika. Je navrhován politický postup na vysoké úrovni, který spočívá rovnou na členských státech a Komise působí jako usnadňující faktor. Postup určuje důležitou a trvalou úlohu Radě, spočívající ve:

· výzvě ministrům pro výzkum a vývoj členských států, aby pověřili osobní zástupce pro skupinu ad-hoc na vysoké úrovni s cílem označit vhodné oblasti pro společné plánování

· každoroční sledování postupu (povinnou výroční zprávou Komise); a

· přezkumu postupu po třech letech.

Navrhovaný proces se zakládá na důkazech a hloubkové strategické analýze příslušných oblastí vědy a techniky která zajistí, že budou realizovány pouze proveditelné iniciativy společného plánování. Navíc je navrhovaný přístup charakterizován flexibilitou nástrojů K realizaci jednotlivých iniciativ společného plánování by měly být prozkoumány a využívány všechny možnosti souboru nástrojů veřejného výzkumu (vnitrostátní a regionální vývojové programy, mezivládní výzkumné organizace a režimy spolupráce, infrastruktura výzkumu, systémy mobility…). , „proměnlivou geometrií“ a flexibilitou ve vztahu k rozsahu prováděné programové integrace (částečný cyklus, plný cyklus).[4]

K realizaci jednotlivých iniciativ společného plánování by měly být prozkoumány a využívány všechny možnosti souboru nástrojů veřejného výzkumu (vnitrostátní a regionální vývojové programy, mezivládní výzkumné organizace a režimy spolupráce, infrastruktura výzkumu, systémy mobility…).

Další rizika zahrnují setrvačnost institucí a nedostatečnou základnu relevantních poznatků. Byly však použity příslušné strategie ke zmírnění rizik.

Hlavní strategií ke zmírnění rizik, na které se zakládá navrhovaný proces, je tedy dodržování kvalitnějších regulačních postupů: úzká transparentní spolupráce s členskými státy; dodržování zásad subsidiarity, evropské přidané hodnoty a proporcionality; příprava a zahájení konkrétních iniciativ na široké, důvěryhodné základně faktů a zajištění odpovědnosti a transparentnosti procesu prostřednictvím systémů řádného sledování a hodnocení.

7. Hodnocení a sledování

Příslušná opatření byla též přijata v oblasti hodnocení a sledování. Jsou založena na zprávách Komise Radě po každé fázi postupu společného plánování a na hloubkovém posouzení postupu Komisí společně s členskými státy po třech letech. Bude též zajištěno pravidelné sledování a hodnocení pokroku na cestě k splnění cílů (SMART) v každé oblasti společného plánování.

Zvýšená transparentnost v oblasti spolupráce a koordinace národních a regionálních vývojových programů bude navíc zajištěna vývojem specifického modulu pro internetovou službu ERAWATCH.

[1] Viz Tabulka 2 Zprávy o posouzení dopadu s přehledem čtyř možností.

[2] Zapojení financování nejen integračních aktivit, ale též společného výzkumu.

[3] Tabulka 3 v plné zprávě o hodnocení vlivů stanovuje přehled těchto vlivů.

[4] K realizaci jednotlivých iniciativ společného plánování by měly být prozkoumány a využívány všechny možnosti souboru nástrojů veřejného výzkumu (vnitrostátní a regionální vývojové programy, mezivládní výzkumné organizace a režimy spolupráce, infrastruktura výzkumu, systémy mobility…).