Politika obranného průmyslu Evropské unie (EU) je poměrně nedávný vývoj z hlediska víc jak 60leté existence bloku. Právním základem iniciativ obranného průmyslu EU v této oblasti je článek 173 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), který podporuje průmyslovou politiku.
I když několik členských států EU má své velké, technologicky vyspělé obranné průmysly, které hrály důležitou roli v jejich národních hospodářstvích, je obrana považována za citlivou oblast, ve které se země obávají o udržení nezávislosti. Článek 346 SFEU jim umožnil značnou volnost při vyhlašování veřejných soutěží na smlouvy v oblasti obrany (stejně jako jeho předchůdce, Římská smlouva), což mělo za následek roztříštěný trh.
Na základě dřívějších iniciativ přijala Evropská komise v roce 2013 strategii za účelem zvýšení efektivnosti a konkurenceschopnosti evropské technologické a průmyslové základny obrany. Za účelem efektivnějšího vynakládání financí v oblasti obrany zdůrazňuje strategie význam:
Politika obranného průmyslu EU dostala další impuls k podpoře společného výzkumu a vývoje v oblasti obrany z Evropského obranného akčního plánu (2016) a sdělení Vznik Evropského obranného fondu (2017).
Evropský obranný akční plán má tři složky:
Evropský obranný fond, jehož předchůdci byly dva pilotní programy, bude mít rozpočet okolo 8 miliard EUR na období finančního rámce pro roky 2021–2027. Bude financovat projekty, v nichž budou provádět činnosti výzkumu a vývoje v oblasti obrany alespoň tři subjekty (především firmy a výzkumné organizace) a bude podporovat přeshraniční činnosti malých a středních podniků.